Pošleme obecenstvo do ulic!!!

Aneb výzva festivalu „…příští vlna/next wave…“, který bude v polovině září v Praze a o druhém říjnovém víkendu v Brně

Festival alternativy „…příští vlna/next wave…” vyhlašuje výzvu pro progresivní umělce. A to konkrétně, aby speciálně pro 28. ročník vytvořili divadelní, výtvarnou či literární performanci. Motto tohoto ročníku, který se bude konat v druhé polovině září v Praze a druhý říjnový víkend v Brně, zní „Do ulic!“.

Toto téma by mělo být tvůrci reflektováno – lze ho naplnit formálně i tematicky. Doslovně i metaforicky. Jak je ale v případě „Nextky“ dobrým zvykem, upřednostněny budou projekty angažované a nekonvenční.

Návrhy projektů a rozpočtu zasílejte do konce března 2021 dramaturgyni Lence Dombrovské na e-mailovou adresu: lena.ds@seznam.cz .

Festival „…příští vlna/next wave…“ funguje od roku 1994 jako platforma pro prezentaci divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy. Přitahuje jevy periferní a podzemní, překračuje dosud „zřejmé“, většinou jen konvencí udržované, druhově-žánrové hranice (happening, akční umění, instalace, performance, site-specific, multimédia, ale i sociální divadlo, rituály, ceremonie). V posledních letech klade důraz na uvádění premiérových projektů a také iniciuje vznik nových projektů. Pomáhá zaštítit mladé progresivní umělce různých oborů a představuje netradiční (kulturní) prostory.

Sdílet

Kontakt: lena.ds@seznam.cz, czrena.anna@seznam.cz

http://nextwave.cz/

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvákem, skladatelem, textařem i „bavičem“ LIBOREM PETRŮ:

„Tanec mám rád asi tak jako hokej“

Zpěvák, skladatel, textař i imitátor LIBOR PETRŮ se stále častěji začíná prosazovat i jako herec a také v roli takzvaného „baviče“. Ostatně, jeho široký talent i schopnosti jej k tomu přímo předurčují. Na televizních obrazovkách se nyní také, kromě Liborova bratra – zpěváka Leoše – objevuje i jeho syn Leon.

Libor je tudíž, po všech stránkách a na „více frontách“, poměrně velmi vytížen. Bez mučení se přiznám, že jsme nyní využili určitého kulturního útlumu při zmatcích, stran kulturních vystoupení, během „koronavirové krize“ a Libora tak snáze „odchytli“ k rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Co Vás vůbec k muzice a zpěvu přivedlo?

Prý zpívám od dvou let. Tak to alespoň tvrdí rodiče. Ostatně, máme to právě v rodině. Náš taťka zpíval s orchestrem a taky mamka zpívá velmi dobře. Takže, vlastně asi oni.“

A ke skládání písniček?

To přišlo v době, když jsem se na střední škole naučil hrát na kytaru. Začal jsem si současně i sám skládat písničky.“

Píšete píseň kontinuálně, tedy hudbu a text současně. Anebo později zhudebňujete svůj text? Či naopak otextujete již vymyšlenou melodii?

Skládám tak, že nejprve udělám hudbu, potom text. Snažím se, aby následně text korespondoval s hudbou. Samozřejmě jde to i obráceně. Také jsem to zkusil, ale ta první varianta mi vyhovuje nejvíce.“

Libor Petrů zpívá u příležitosti křtu svého nového alba. V pozadí zleva: kytarista David Jakubec, Patrik Fox a zpěvačka Madia.

Máte od dětství blízký vztah ke sportu, avšak jaký máte postoj k tanci?

Tanec se mi samozřejmě líbí, především latina, ale tady mi, fakt, dáno nebylo.“

Chodil jste tedy vůbec do tanečních?

Do tanečních jsem, bohužel, nechodil. Avšak chodil jsem do kurzu před samotnými tanečními. Když ale taneční mistr prohlásil: ,Tak takové dřevo jsem ještě neviděl´, už jsem se neodvážil dál pokračovat. Na plese jsem vždy před dámskou volenkou lezl pod stůl. A na svém ,maturáku´ jsem se bál, aby na mě nepřišla během písničky řada. Naštěstí to dobře dopadlo a muzikanti skončili dříve, než bych musel vyzvat k tanci naši profesorku. Byl jsem strachy zpocený jako po fotbalovém zápase. No, na vlastní svatbu jsem ,vydřel´alespoň valčík.“

Libor s přítelkyní Věrkou

Máte Vy tedy vůbec rád tanec jako takový?

Jak jsem již teď řekl, tanec mám rád, ale pouze jako divák. Je to stejné jako s hokejem.“

Kdy jste třeba byl naposledy na klasickém baletu?

Tak to už bude hodně dávno. Naposledy asi s nebožtíkem hercem Jirkou Krytinářem. A už byste ze mne ani nevydolovali ten název. Musím se dobrovolně přiznat, že to zrovna není můj šálek kávy.“

Libor Petrů (sedící úplně vpravo) jako dodnes aktivní bývalý výkonnostní fotbalista, je hybnou silou a výraznou posilou na hřišti týmu slavných osobností ze světa kultury a sportu ,Československý lev´

A co říkáte modernímu výrazovému tanci?

Tak tento tanec se mi líbí hodně! Zejména v provedení mladých děvčat…“

Spolupracujete při tvorbě pořadů s nějakým choreografem či pohybovým expertem?

Tak žádný natolik odolný se ještě nenašel. Proto mám vlastně tu kytaru, abych na pódiu mohl stát, či sedět. Při zkouškách hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku!´ jsem dost trpěl při tanečních kreacích. Vypadal jsem u nich jako blázen. Naštěstí to právě ta moje role vyžadovala.“

Jak jste se dostal k imitaci zpěváků, která Vás nakonec dovedla na obrazovky tehdy Československé televize a ke spolupráci s režisérem Františkem Polákem?

Zase to mám z rodiny. Můj taťka je ještě i teď ve svých pětaosmdesáti letech zdatným imitátorem. Zvládá Buriana, Vojtu, Štercla i další. Tak jsem to asi zdědil, akorát jsem se více vrhnul na zpěváky. Vždy, když se mi líbila nějaká písnička, snažil jsem se zpěvem co nejvíce přiblížit danému interpretovi. A když jsem byl několik let členem Směšného divadla Luďka Soboty, hodně jsem se tam naučil právě hlas samotného principála.“

Chcete ještě něco doplnit? Anebo se k něčemu vrátit?

…ale, měl bych ještě dodatek k tomu mému historickému premiérovému televiznímu vystoupení. Bylo to v tenkrát velmi populárním pořadu ,Možná přijde i kouzelník´. Byl jsem vybrán právě mezi imitátory na konkurzu. Jelikož to bylo tehdy moje první vystoupení před televizními kamerami, měl jsem obrovskou trému. A hodně mi ,na place´ pomohl zkušený Zdeněk Srstka. Od té doby jsme byli velmi dobrými kamarády. Skoro třicet let!“

Vystupujete s celou řadou hereckých a „zábavních“ legend. Někte z nich již nejsou mezi námi. Na které z nich nejvíc vzpomínáte?

Asi nejvíce vzpomínám právě na toho velkého kamaráda a skvělého borce Zdeňka Srstku. S ním jsem odjezdil nespočet vystoupení. Hodně jsem vystupoval i s Jirkou Krytinářem – byla s ním legrace. A moc rád vzpomínám i na kolegu z hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku´ Pepu Mladého. Nezapomenu na jeho vyprávění v šatně. Byl to moc dobrý kamarád.“

A kdo z nich Vám dal nejvíce rad pro pěveckou kariéru?

Odpovím trochu jinak. Tím, že imituji asi přes třicet zpěváků, neměl jsem v podstatě žádný vzor. Ale nejradši jsem měl Petra Rezka. Bylo pak moc hezké se s ním osobně potkat.“

A v rámci kariéry divadelní?

Jako jevištní vystupování? Hodně mi právě dalo angažmá u Luďka Soboty – skvělá škola.“

Poznamenala letošní pandemie koronaviru výrazně Vaše koncertní plány?

Asi jako každého – vše bylo zrušeno. Doufejme, že se brzy zase všechno vrátí do normálu.“

Na křtu CD Libora Petrů ,Romantický prase´ se sešlo hodně ryzího zlata! Zleva nositel tří zlatých medailí z hokejových MS 1999, 2000 a 20001 Tomáš Vlasák, zlatá olympijská vítězka z Turína Kateřina Neumannová a legendární zlatý brankář z OH v Naganu i držitel dvou zlatých prstenů za triumf ve Stanley Cupu Dominik Hašek. Zcela vpravo autor a oslavenec Libor Petrů.

Čím jste odpadlá vystoupení nahradil?

Udělal jsem nové písničky, nahrál je ve studiu u Patrika Foxe. Hodně mi pomohla také zpěvačka MADIA. Vydal jsem CD ,Romantický prase´ a pokřtil ho v kavárně jménem ,Proč ne 67´. Měl jsem věhlasné kmotry a kmotřičky. Například Pavla Zedníčka, Heidi Janků, Dominika Haška, Katku Neumannovou, Tomáše Vlasáka, Honzu Bergra, Evu Čížkovskou a Hanku Kousalovou.“

Výše zmíněné CD Libora Petrů (úplně vpravo) pokřtili v kavárně ,Proč ne 67´ i celebrity z uměleckého světa: Pavel Zedníček, Hana Kousalová, Eva Čížkovská a Heidi Janků

Jak se odreagováváte, když máte tak nabitý program?

Dám si vířivku! Podívám se na nějaký dobrý film, nebo si jdeme s naším týmem celebrit ,Československý lev´ zahrát fotbal v rámci zápasů staré gardy. A také nesmím zapomenout na cestování. Jezdíváme s přítelkyní velice často do zahraničí. Teď tedy spíše po Čechách, Moravě a na Slovensko. Takové výlety mne moc nabíjejí.“

Libor se synem Leonem, snachou Štefi a vnučkou Larou

A co chystáte do nové sezóny 2020/2021?

Po zkušenostech z letoška si plány moc nedávám. Co bude, to bude. No přece jenom – chtěl bych udělat klip na vánoční písničku”.

Tak Vám přejeme, nejen za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, podařený klip nejen na písničku vánoční, ale i na ty všechny další v budoucnu.

Foto: Václav Nekvapil a archiv Libora Petrů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvákem HYNKEM TOMMEM

„Vidět ty rozzářené oči publika“

Hynek Tomm nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU lidsky a dojemně zavzpomínal na Evu Pilarovou. Na přání mnoha našich čtenářů a zejména čtenářek s ním teď přinášíme i osobní rozhovor.

Kdy ve Vás uzrálo přání veřejně vystupovat, stát se zpěvákem?

Víte, že to si pamatuji přesně? Bylo to totiž 1. února, v den, kdy je v kalendáři jméno Hynek. A já jsem zrovna zpíval ve stejný den i čas na dvou soutěžích u nás v Chebu. Takže jsem přebíhal z kulturního domu do školy hudební, kde se druhá soutěž konala. Bylo mi tehdy jedenáct. Nakonec jsem zvítězil v obou soutěžích, a tak se postupně prozpíval až do Prahy. A tam jsem, v rámci celorepublikového finále, opět vyhrál. To se ví, že mě těch několik triumfů v soutěžích poznamenalo. Maminka, přátelé a mí nejbližší byli na mě patřičně hrdí. A znal mne kdekdo, nejen z Chebu a okolí.

Tehdy jsem si uvědomil, že stát na jevišti, zpívat a vidět ty rozzářené oči publika, je tím, bez čeho už nechci být.“

Jaký máte vztah k tanci?

Když jsem byl teenager, často jsem chodil na diskotéky, a tancovat mě moc bavilo. Později jsem ale zjistil, že ačkoli nemám problém s rytmem, paměť naučit se tanec na danou choreografii, to už mi jaksi nejde. Ukázalo se to už, když jsem uspěl v konkurzu pro tehdejší muzikál ,Jesus Christus Superstar´. Po dvou měsících úporného snažení tancovat právě na přesně danou choreografii, jsem to vzdal. A to mi s tancem pomáhala a radila zpěvačka Leona Machálková… No prostě, od té doby se raději dívám a obdivuji ty druhé.“

Chodil jste do tanečních?

Nechodil jsem tam přímo. Ale jenom jako divák si sednout na balkón a podívat se. Občas jsem si někdy odběhl na chodbu.  A tam si zkusil  pro mě ty takzvaně lehčí žánry. Naučil jsem se tak alespoň polku, valčík, ča-ča…“

Navštěvujete někdy, jako divák, baletní či taneční představení?

Upřímně, byl jsem takto jen dvakrát. Už kdysi ve Stavovském divadle. Dnes opravdu ani nevím na čem, ale pamatuji si, že jsem byl tenkrát opravdu ohromen.“

Hynek Tomm se již s oblíbenou Evou Pilarovou může od letošního jara objevit pouze prostřednictvím fotografií a filmových záznamů

V TANEČNÍM MAGAZÍNU jste se nedávno představil jako dobrý přítel zesnulé Evy Pilarové. Máte ještě v branži nějakého takového dobrého známého či staršího rádce?

V mém pěveckém životě se objevilo několik osobností, kterých si upřímně vážím. Eva Pilarová vždy byla a bude stále ta nej… Nějakou dobu jsme měli společný zájezdový pořad s paní Květou Fialovou. V něm jsme dokonce předvedli i společný duet pod názvem ,Tam na konci světa´, který vyšel i na CD. Paní Květa měla v tom duetu monolog. Posluchači jej mohli slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. Květa Fialová byla přirozená, vyprávěla a vždycky s ní bylo tak příjemně. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak mě její osoba ovlivnila. Že hodně z jejího  náhledu na život máme společné. Jinak v minulém roce jsme hodně jezdili společné pořady se Zuzanou Bubílkovou. A občas také s Valérií Zawadskou. Obě dámy je vždycky přímo radost poslouchat…“

Jak Vaše současná vystoupení ovlivnila koronavirová karanténa? Podařilo se odřeknutá představení přeložit na pozdější termín?

Ano, o některé koncerty jsem, kvůli opatřením kolem koronaviru, přišel. Některé se podařilo přesunout. Hodně mě zamrzelo, že jsem přišel o vystoupení v rámci festivalu FIJO s doprovodem Městského orchestru Cheb, pod vedením dirigenta Jiřího Smitka. Na to jsem se snad nejvíce těšil. Byli jsme domluveni, že zazpívám i píseň s názvem ,Město jediné“. Tu pro mě, jak se říká, přímo na tělo, napsal básník Josef Fousek. A jeho verše skvěle zhudebnil Zdeněk Hrubý. Skladba pojednává o mém dětství v rodném Chebu a současně je vyznáním mé mamince. Ta mi odešla v roce 2017. A moc mi chybí. Škoda. Nicméně za dva roky se tento festival opakuje, tak se budu těšit.“

Se Zuzanou Bubílkovou

Máte i herecké zkušenosti před kamerou, nakolik je tato práce pro Vás náročná?

Nevím, zda se v mém případě dá mluvit o nějakých zkušenostech. Samozřejmě jsem ale za to moc rád, a vážím si toho, že mě páni režiséři obsadili. Pro mě je herectví před kamerou, oproti zpívání, obor hodně náročný. Poprvé jsem se ocitnul před kamerou v pohádce ,Kluci, to je víla´, kde jsem si zahrál dvojroli čerta a zpěváka. Tu pohádku režíroval Milan Růžička a hráli v ní takoví mistři herectví, jakými jsou Jan Přeučil, Jan Čenský i další. Tak to je pak tréma o to větší. Pak jsem se ocitnul ve filmu ,Kameňák 3´ pana režiséra Zdenka Trošky. Tam jsem zpíval ústřední píseň ,pod filmem´ i v titulcích. A odehrál tam i malou roličku… Určitě za všechno jsem moc rád a jak se říká: ,Práce plodí práci´.“

Co chystáte na nadcházející sezónu?

Být, kvůli koronaviru, skoro čtyři měsíce doma a nic nedělat, to není nic pro mne… Kromě přípravy koncertů vánočních a pořadů se Zuzanou Bubílkovou, jsem začal více pracovat do studia a připravovat si nový repertoár. Po vloni vydaném CD ,Hynek Tomm zpívá Fouskoviny´, kde pro mne deset textů napsal básník a textař Josef Fousek, se chystám vydat nové album. Bude takzvaně zimní, které bude žánrově obsahovat pop, klasiku, šanson, vyšší populár… Jinak začátkem léta bychom měli dokončit natáčení klipu na jednu z mých zbrusu nových písní. Tentokrát je to svižná poprocková pecka s názvem ,Vítr´, kterou mě složil Pavel Ryška.“

Potěšilo Vás, jako tam bydlícího, že jste vyšel ve výpravné publikaci o sídlišti Černý Most?

Na Praze 14 Černém Mostě bydlím skoro už dvacet let. A už bych se nepřestěhoval. Když jsem začínal se zpěvem v Praze, vyšla publikace ,Praha 14 ve fotografii´, pro kterou jsme nafotili i křest mého CD s tehdejšími redaktory a místostarostou. Nyní jsem byl velice potěšen, že si na mne opět vzpomněli a zařadili mezi osobnosti této městské části.“

Hynek Tomm je i autorem knížky, která mu vyšla v roce 2018 v nakladatelství Petrkllíč

Jaké máte koníčky a hobby?

Jsem filmový maniak. Zhruba do druhé hodiny v noci koukám na filmy, potom ovšem vstávám až kolem desáté. Nejraději mám psychologické filmy a filmy podle skutečných událostí.“

Co byste závěrem popřál čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU a kam byste je pozval na svá vystoupení?

Popřál bych vám co nejvíce čtenářů! Popřál bych nejenom čtenářům, ale všem lidem to, co je nejdůležitější, a to je zdraví! Jinak u této příležitosti srdečně pozvu na určitě zajímavou akci ,Plavba po Vltavě – Zpívá Romantický tenor Hynek Tomm´. Ta proběhne 5. září 2020 ve 12.30. Anebo třeba na Vánoční koncert 3. prosince do Nuselské radnice v Praze 4. Závěrem úplně všem popřeji krásné příští dny.“

Při setkání s příznivci Hynek září

Děkujeme za upřímný rozhovor. A těm, kteří se chtějí o Hynkovi dozvědět například data jeho vystoupení, doporučujeme odkaz na jeho stránky www.hynektomm.cz, kde se dočtou i mnohé další. A přejeme mu, ať se i nadále daří v profesním i osobním životě.

Foto: archiv Hynka Tomma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN