Co můžou umělci udělat pro umělou inteligenci?

Velmi zajímavá video-diskuse za účasti předních odborníků

Jaké emoce v nás vzbuzuje umělá inteligence? Do jakých oblastí v blízké budoucnosti zasáhne? Jaká je role umělců a umělkyň v rozvoji umělé inteligence? Jak ovlivní oblast autorských práv?

Na tyto a další otázky chceme hledat odpovědi – natočeno v pátek 12. března od 18 hodin s Lenkou Hámošovou, Ditou Malečkovou a Danielem Sýkorou v online diskuzi Paradox: „Co můžou umělci udělat pro umělou inteligenci?“.

Moderuje: Sara Polak.

Příjemný zážitek

TANEČNÍ MAGAZÍN

Letos ve vleku silných emocí (a bez nemocí)

Skončil předjubilejní ročník festivalu „MALÁ INVENTURA“

19. ročník Malé inventury skončil. Devítidenní festival nového divadla se podařilo – i přes nepřízeň současné „koronavirové“ situace – zrealizovat offline. Představení, která proběhla fyzicky, například ve Studiu Hrdinů, v MeetFactory, Divadle Ponec, ve Studiu ALTA, Divadle X10 a dalších, byla přístupná pouze profesionálům. A to promotérům, dramaturgům, ředitelům regionálních scén a festivalů a novinářům s antigenním testem. Zájemci z řad veřejnosti pak viděli streamovaný kabaret „PiNKBUS“. Velký úspěch měly komentované online prohlídky pražských nezávislých scén 360° kamerou. I speciální Covid-19 edice burzy projektů pod názvem „Sbal ho!“. Či série „Život On Air“. Zde šlo o rozhovory s výraznými uměleckými osobnostmi. Online doprovodný program vidělo, v rámci devíti festivalových dní, 3350 diváků. Youtube kanál „Malá inventura“ zůstává i nadále přístupný a vše je tedy možné prohlédnout si i zpětně.

Z inscenace „Arbakkinn“

Podtitulem ročníku se stalo zvolání ‚Milujeme offline!‘. A my jsme rádi, že se nakonec podařilo, aby vybraná představení zhlédl omezený počet diváků z profesionální obce. Byla tak udržena kontinuita nezávislého divadla a jeho reflexe,“ říká umělecký ředitel Malé inventury” Petr Pola. „Dalším profesionálům z České republiky i zahraničí jsme nabídli online program. Mohl, alespoň částečně, nahradit to, že se festivalu nemohli zúčastnit fyzicky. Obdrželi přístupy ke streamům deseti představení, která jsme vysílali od pondělí do pátku, a také interaktivní katalog. Ten jim umožnil získat informace o všech čtyřiceti představeních vybraných pro letošní festival, včetně jejich záznamů. Profesionálové dále získali přehled o možnostech financování nezávislých projektů v ČR. Nebo se mohli například seznámit s výsledky diskuze o budoucnosti divadelních aktivit, až covidová krize skončí.“

„Průvodce peklem“

Festival „Malá inventura“ poukázal na možnost konání kulturních akcí i během pandemie, samozřejmě za dodržování přísných hygienických podmínek. Nikdo z organizačního týmu, umělců ani návštěvníků se koronavirem nenakazil. Po masívním testování se ukázalo, jak zodpovědná, ale také disciplinovaná kulturní obec je. Na rozdíl od firem, kde doposud nebyly povinné testy a dokonce ani respirátory.

Z představení „Hang Oute“

Letošní festival byl doprovázen velmi silnými emocemi. Jak ze strany účinkujících, tak profesionální obce, která tvořila publikum,“ doplňuje ředitelka Malé inventury Adriana Světlíková. „Slyšet po tolika měsících opět potlesk bylo opravdu blahodárné. A vneslo to, alespoň na pár dnů, optimismus a možné vyhlídky do budoucna. A to se v těchto dnech skutečně cení. Návštěvnost byla stoprocentní a kolikrát se i tvořil list náhradníků.“

Kromě zmapování současného stavu, podmínek a možností „Malá inventura“ upozornila i na to, jak důležitou roli kultura ve společnosti má – přispívá k sounáležitosti, psychické rovnováze jedinců. Ale i ke zdravé občanské společnosti a její kultivaci a je také výborným anti konfliktním nástrojem. Organizátoři „Malé inventury“ připravují během letošního roku pokračování tohoto festivalu v regionech. V plánu je například Jičín, Jihlava, České Budějovice nebo Karlovy Vary.

Foto: Markéta Bendová

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s přední tanečnicí, pedagožkou  a lektorkou KATEŘINOU KRAKOWKOVOU, známou ze StarDance

„V tanci člověk ukáže své emoce”

Působí jako lektorka tance v Tanečním studiu v Ostravě a rovněž v pražské Taneční škole Vavruška. V roce 2018 byla taneční partnerkou zpěváka a herce Adama Mišíka v TVtaneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A na celý projekt i tanečního partnera Kateřina Krakowková s láskou vzpomíná. Tanec je pro ni umění, v němž člověk ukáže své emoce, což je podlé ní právě to nádherné.

Pocházíte ze Šilheřovic na Hlučínsku, nedaleko Ostravy, blízko česko-polské hranice. Jak vzpomínáte na  čas svého dětství? Co Vás bavilo?

Na své dětství vzpomínám ráda. Ještě předtím, než jsem začala s tancem, chodívaly jsme s kamarádkou každý den po škole ven si hrát. Jelikož jsem vyrůstala na vesničce, která je opravdu nádherná, hledaly jsme stále nová a nová místa na hraní.”

S Adamem Mišíkem ve StarDance

Tanci se věnujete od roku 2002, tedy od svých devíti let. Jak jste se přímo k němu dostala?

K tanci mě přivedli rodiče. Byla jsem temperamentní dítě, které neustále něco vymýšlelo. A proto mě přihlásili do tanečního kroužku v Hlučíně. V začátcích jsem ,tanečky´ navštěvovala jednou týdně, jelikož mě to opravdu bavilo, tréninky se postupem času množily, až došlo na taneční soutěže.”

Chtěla jste být vždycky tanečnicí?

Na to si vůbec nevzpomínám. Jen mně maminka říkala, že jsem si tancovala už od doby, kdy jsem se postavila na nohy.”

S Vašim tanečním partnerem Danielem Jurčem jste byli finalisty MČR ve standardních tancích, semifinalisty v latinsko-amerických tancích, finalisté MCŘ v deseti tancích, finalisty mládežnické ligy ČR. V kategorii dospělých pak jste dvojnásobnou finalistkou MČR v deseti tancích, finalistkou ve standardních tancích MČR a vicemistryní v Showdance. Bavilo Vás chodit po soutěžích? Jste soutěživý typ?

Bavilo mě to moc. Pamatuji si, když jsem si večer před každou soutěží balila věci, psala jsem si seznam na papír, zkoušela nové účesy a malování. Prostě jsem se v tom vyžívala. Co se týče soutěživosti, myslím si, že každý sportovec by měl být určitým způsobem soutěživý, jinak by nic nedokázal. Samozřejmě, tím zdravým způsobem. A to jsem, dle mého názoru, byla. Můj tatínek je velký fanoušek sportu, sám celý život sportuje, a proto jsem ho měla jako vzor a šel mně vždy příkladem.”

I když Vás tanec velice baví, vystudovala jste Hornicko-geologickou fakultu na Technické univerzitě v Ostravě. Proč jste si vybrala tento obor?

Vždy mě zajímala planeta Země. I přesto, že to s tancem moc nesouvisí, bylo to zajímavé studium.”

Opět z populární televizní show, tentokrát ve folklórním duchu

Jak již bylo uvedeno, působíte jako lektorka tance v Tanečním studiu v Ostravě. A také v Praze v Taneční škole Vavruška. Vaší náplní je výuka tanečních párů od nejmenších dětských párů přes mládež, dospělé až po seniory. Někde jste přiznala, že Vás baví učit. Co Vás na práci lektorky baví?

K prvním trenérským zkušenostem mně přivedli moji skvělí trenéři manželé Bankovi, kterým za to děkuji. Začala jsem s výukou tanečních párů v patnácti letech v Tanečním studiu Ostrava. Od té doby vyučuji neustále. A nejvíce mě na tom baví předávat své zkušenosti, jak taneční, tak lidské. Protože tanec není jen o technice, choreografiích a tak, ale o chování, respektu, drilu, chtění…”

V roce 2018 jste byla taneční partnerkou herce a zpěváka Adama Mišíka v TVtaneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. Jak na soutěž a tanečního partnera vzpomínáte? Co Vám tato soutěž dala?

Byla to obrovská zkušenost. Poznala jsem nové lidi, kteří mně něco do života přinesli, inspirovali mě. A samozřejmě můj taneční partner Adam, s kterým jsme si sedli, neustále jsme si povídali, předávali zkušenosti. StarDance je projekt, který mně přišel do života a budu na něj vždy vzpomínat s láskou.”

Jaký tanec máte nejraději? Je podle Vás tanec písní těla?

Mám ráda všechny tance, protože každý je odlišný a vyžaduje něco jiného, ale asi jeden z mých nejoblíbenějších je Slowfoxtrot. Pro mě je tanec umění, člověk ukáže své emoce a je to nádherné.”

A do třetice se synem populárního rockera ve StarDance

Je Vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte čas volna?

Výuka tance je sice moje práce, ale beru ji jako koníček. Jsem šťastná, že mohu dělat to, čím žiju celý život. A hlavně, mám tu možnost předávat dál. Pokud zrovna nevyučuji, tak si ráda ve svém volném čase chodím zatancovat, často navštěvuji posilovnu anebo také vařím.”

Děkuji za Váš čas i rozhovor.

Foto: archiv Kateřiny Krakowkové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN