Osvěžující Elixir hudby, tance a vtipu

Kultura v době pandemie rozhodně nezmizela

Mezinárodní centrum tance, Taneční centrum Praha, konzervatoř –gymnázium uvedlo 2. února, v době covidové, s napětím očekávané taneční divadlo pod názvem ‚Elixír‘ (připravovat představení v pandemické době je věru nelehký úkol).

Večer se skládal z několika částí – nejdříve vystoupili žáci Baletu Praha Junior v inscenacích ‚Painted Rainbow, Malé Pošetilosti , Vzpomínky‘.
‚Painted Rainbow‘ si vzalo jako hlavní téma ženu. Žena – ochránkyně domova i emancipovaná žena. Je toto možné sloučit? (choreografie: Attila Egerházi, asistent choreografie: Antonín Schneider, hudba: Jean Sibelius, Maurice Ravel).

‚Malé pošetilosti‘ řešily naše místo ve společnosti. Jak na to? Chceme někam patřit a naše maličké pošetilostičky nás možná někdy i vedou tím správným směrem. ( choreografie: Tereza Hloušková, hudba: Claudio Monteverdi, Philip Glass, Antonio Vivaldi – úprava Armand Amar), sólo Tereza Logojdová – TCP, Albert Kaše – absolvent konzervatoře).

‚Vzpomínky‘ nás vedou do světa našich okamžiků štěstí i životních krizí, hledáme odvahu a sílu jít dál, ptát se proč a jaký to má smysl. (Choreografie: Vlasta Schneiderová, hudba: Georg Friedrich Handel, buddhistická mantra, Matteo Bocelli). Doladěno i mluveným slovem – verše: Ivan Slavík, přednes – Jaromír Meduna.

Zvlášť by se dalo vyzdvihnout sólo Umírajcí labuť ( (choreografie Anna Jirmanová, asistent: Viktor Svidró, hudba: Camille Saint-Saens). Umírající labuť a slavný Saint-Saensův cyklus Karneval zvířat obsahuje zřejmě nejslavnější etudu historie tanečního umění – 13. obraz – Umírající labuť. Tvrdí se, že první interpretka Anna Pavlova toto sólo tančila 3950 krát, a to v 57 zemích světa. Je to jednoduše kultovní dílo Fokinovy reformy baletu 20. století.

Ať už přemýšlím sebevíc, myslím, že v této první části měly vystoupení jedno společné, až na výjimky. Všechny choreografie byly perfektní, pohyby tanečníků neměly žádnou chybu, precizní a dokonalé. Vytknout nelze nic. Jenže …. jakoby tu něco scházelo. Cit, pocit, emoce, prožitek. Vlastně jsem v určitém okamžiku nevěděla, zda umírající labuť umírá radostně nebo s bolestí. Je těžké, mladým tanečníkům něco vytýkat, neboť pro emotivní prožitek potřebují oni sami životní zkušenosti a tyto mladý člověk zkrátka nemá. Potom mi nezbývá než říci, že vystoupení byla zdařilá.

Ovšem ne tak tomu bylo v druhé části – s názvem Elixír (choreografie: Viktor Konvalinka, asistent choreografie: Jan Schneider, hudba: Solomon Burkem, Karpatt, Manuel, Coralie Clément, Luis Mariano) . Tak tady už nezbývá než jen pět oslavné ódy.

V první řadě je třeba zdůraznit, že pohyby byly dokonalé, propracované, absolutně padnoucí do hudby a hudbu plně vyjadřující. Celkově se dá hovořit až o rafinovaném pojetí, tu a tam se objevili jen mužští tanečníci, tedy na své si přišla ženská část publika, tu a tam se objevily ženské tanečnice, coby jeptišky, ale v některých momentech jim oblečení odhalilo na nohou podvazky, a to celé bylo dokreslené červeným světlem. Takže zase mužská část publika pookřála. Přesně jako doplnil slovem Jiří Lábus – „Mužská představivost je prevít“. Myšlenka ‚Elixíru‘ jako taková byla humorná a dalo by se řici, že i tanečníci (Balet Praha Junior, Pražský komorní balet, sólo Viktor Svidró, Albert Kaše a Dalibor Lekeš, členové Pražského komorního baletu) jí byli trošku strženi a s vervou sehráli celou inscenaci. Zápletka byla poměrně jasná, zkrátka každý chtěl uchvátit zázračný Elixír, slibující věčný život, který se do ospalé francouzské hospůdky jakýmsi způsobem vloudil. Ovšem, každý pojal cestu k Elixíru po svém a rozhodně se nechtěl dělit. Ať padouch, nebo vtělení zbožnosti v podobě jeptišek, v zásadě všichni stejní…. Momenty, kdy jeptiška ubila svého milého a z kamarádů byli nepřátelé, vyloudily úsměvy na tvářích publika. Představení doplnilo mluvené slovo, kterého se ujal Jiří Lábus, dá se říci, že nikdo lepší pro tento příběh nemohl být vybrán.

Na konci představení se diváci loučili potleskem ve stoje. V době pandemie, byl Elixír skutečně elixírem něčeho osvěžujícího, radostného, umělecky krásně zpracovaného, naplněného humorem, z tanečníků sršela energie a na jejich pohyby byla radost pohledět. Až jsem si kladla otázku, jak mohlo tak krásné dílo v době nejistoty, zda se představení vůbec podaří odehrát, vzniknout. Elixír je trošku protipólem k představení Letem světem, které bylo spíše poučné a k smíchu určitě nebylo. Obě ale patří k nezapomenutelným zážitkům a stojí za to vidět je i několikrát. Jsou vhodná pro rodiny s dětmi, i dospělé. Nezbylo mi, než vyjádřit hluboký obdiv tvůrcům.

Foto: Archiv TCP
Eva Smolíková
Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..