Srpnové světlo

Premiéra ve Švanďáku

Švandovo divadlo chystá Srpnové světlo, příběh absolutní lásky. Režisérem novinky bude sám autor Martin Františák

Srpnové světlo, novou českou hru renomovaného divadelníka Martina Františáka, uvede 24. září ve světové premiéře pražské Švandovo divadlo. Poetický příběh lásky s prvky thrilleru vypráví o neobvyklém milostném čtyřúhelníku lidí žijících v drsné přírodě. Františák hru napsal přímo pro herecký soubor smíchovské scény a bude ji i sám režírovat. Původní české drama zasazené autorem do skalistých hor ledového severu uvidí diváci ve Studiu Švandova divadla.

Dva bratři, Karel a Ondřej, žijí v opuštěném statku po svých rodičích jako dva osamělí vlci. Tady, uprostřed samoty oddělené od světa stržemi a propastmi, ukryjí prchající dívku. Jeden ji miluje, druhý ji potřebuje. Je tu však paní Eklmanová, stárnoucí rodinná známá. A ta má s bratry a jejich křehkou schovankou své vlastní plány. Za sourozenci chodí také věčně opilý Pastor, který své spirituální poslání topí ve špiritusu… Kdo koho zahřeje a kdo koho zradí? A kde najít východisko, když cesta ven vede přímo na kraj ledopádu?

Ledové kouzlo severu

„Poprvé v životě jsem napsal hru, která sice ctí zákony klasického dramatu, neopírá se však o konkrétní předlohu, historickou etapu nebo osobnost. Neopírá se dokonce ani o hranice reality – vyšel jsem pouze z vlastní imaginace,“ říká Martin Františák. „Zajímaly mě základní, pudové vazby, hluboké vášně a emoce člověka. Hrdinové Srpnového světla žijí odděleni od zbytku světa. Jednají proto bez krusty civilizace, která jinak mnohé zakrývá. Navzájem si zbyli a nemohou žít ani spolu, ani bez sebe. Chlad i žár, láska i citová pustina, rodina, tajemství, touha a smrt,“ naznačuje Františák. „V Srpnovém světle se odráží moje fascinace severskými dramaty, okouzlení přírodou norských fjordů i má láska k psychoterapii. K napsání mě inspirovalo samotné srpnové světlo. V srpnu se, myslím, zvýší viditelnost a věci jsou nesmiřitelnější. Tak jsem se odvážil napsat příběh, v němž jsem se pokusil podat zprávu o nesmiřitelném cítění a vidění mezní lidské situace,“ vysvětluje dramatik a režisér, který je současně uměleckým šéfem Švandova divadla.

Podle dramaturga inscenace Davida Košťáka je Srpnové světlo výjimečným dramatem. „Františákův silný a současně básnický text čerpá inspiraci v severských tragédiích Henrika Ibsena i v irských černých komediích Martina McDonagha,“ říká David Košťák. „Jde o příběh groteskní krutosti, ale i křehké, absolutní lásky. Zároveň jde o katarzní milostné drama plné velkých hereckých příležitostí. A ty Františák jako autor i režisér proslulý výtečným vedením herců i tentokrát všem vrchovatě nabízí,“ uvádí dramaturg.

Karla ztvární Matěj Anděl, jeho bratra Ondřeje hraje Jan Mansfeld, nový členhereckého souboru Švandova divadla. Věru Eklmanovou, jež se snaží v neúplné rodině naplnit svůj ženský úděl, hraje zkušená Bohdana Pavlíková. Úlohy éterické Eli se ujme talentovaná mladá herečka Anežka Šťastná: i ona nastupuje u Švandů do angažmá. V mužské roli Pastora se můžeme těšit na hvězdu své herecké generace Marii Štípkovou.

Lidé a přízraky

Jak připomíná David Košťák, ve sklepním prostoru Studia zrežíroval Martin Františák velmi úspěšnou inscenaci Hadry, kosti, kůže autora Pavla Jurdy. Věnována byla nelehkému sousedství Vladimíra Holana s Janem Werichem, kteří žili dlouhá léta v jedné vile. „Také v Srpnovém světle se napínavé soužití několika lidí soustřeďuje v magickém místě, existujícím tentokrát ovšem pouze v autorově fantazii. Střetávají se zde opět silné charaktery a realita se občas mísí s přízraky,“ upozorňuje Košťák.

Výpravu Srpnového světla – stejně jako u inscenace Hadry, kosti, kůže – vytvořila Eva Jiřikovská. Ta Studio proměnila v chladné místo, v jehož středu žhne falešný rodinný krb. Kostýmům v zemitých barvách, odrážejících současné trendy skandinávské módy, vévodí svetry s norskými vzory.

Text skrze hudbu i nesouhlas se světem

Výrazný tvůrčí podíl na Srpnovém světle má i hudebník Ondřej Mikula. Umělec známý jako Aid Kid patří k vůdčím osobnostem české elektronické hudební scény a prosazuje se i v evropském měřítku. Vycházející skladatelská hvězda Aid Kid se hudbě věnuje téměř ve všech podobách, jaké mu současný svět nabízí: hraje živě, působí jako DJ, věnuje se scénické hudbě, skládá spoty, znělky, hudbu pro videomapping a interaktivní instalace.

Silné hudební cítění je vlastní i autorovi a současně režisérovi své vlastní hry Martinu Františákovi. „Nesmírně mě potěšila Patti Smith, když při svém koncertu v Praze mluvila o sobě jako o spisovatelce, která má možnost pokusit se zahrát své texty. Mám to stejně: je třeba si přiznat, že jsem vnitřně autor s možností realizace svého textu. Tak ty své texty zkouším zazpívat, zahrát, dát jim hudbu s kapelou… Je pravda, že jsem překvapený, jak jsem jako autor krutý k lidskému osudu. Myslím ale, že je to spíš punkový křik a nesouhlas se světem,“ uzavírá Martin Františák.

Premiéra je 24. září, reprízy následují 26. září, a 8. a 31. října 2022

Foto: Michal Hančovský 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

EVER v choreografii Václava Kuneše

Soubor 420PEOPLE uvede premiéru inscenace, nově spolupracuje s hudebníkem Exhausted Modern

„Kdyby mohl, co by nám vyprávěl výstavní podstavec?”  aneb “EVERywhere EVERybody forEVER EVERything whatEVER whoEVER.”

Kdo jste, když se nikdo nedívá? A kdo jste, když vás pozorují? Možné odpovědi nabídne připravovaná inscenace EVER tanečního souboru 420PEOPLE. Nejnovější choreografie Václava Kuneše vzniká v ověřené spolupráci s dramaturgyní Lucií Němečkovou. Současná minimalistická scénografie Lucie Škandíkové, nadčasové kostýmní zpracování designérky Olo Křížové a neutichající tempo elektronické hudby ve speciálním setu od jednoho z nejvýraznějších českých DJs a zvukového mága Ladislava Zensora alias Exhausted Modern přenese diváky na intimní místo, kde čas a ani prostor nehrají roli. Premiéra  12. a 13. září v divadle La Fabrika

V nové inscenaci EVER tvoří na první pohled jediné pevné hranice rovnoběžné stíny, šikmé plochy a přesný jazyk současného tance. Čtyři tanečníci etablovaného souboru 420PEOPLE Francesca Amy Amante, Veronika Tököly, Michal Toman a Filip Staněk pomocí těchto nástrojů interpretují svět dnešních reflektorů, které mohou zastínit naše pravé já.

EVER není klasickým příběhem, ale momentem zachyceným v tanci. „Posláním tance je chtíč komunikovat jinak než slovy. Tančíme z radosti. Tančíme, abychom zahnali smutek. Tančíme, protože nemůžeme jinak. Tančíme, abychom vyjádřili to, na co slova už nestačí. A když slova opravdu dojdou, odhodíme masky a necháme, aby za nás mluvila naše těla, naše gesta a energie,” popisuje námět nové inscenace choreograf Václav Kuneš a dodává: „Při tvorbě pro mě bylo důležité zapojit mysl samotného diváka, dát mu možnost použít svou imaginaci a najít si vlastní odpovědi na to, kým jsme, když se nikdo nedívá.“

Svět, ve kterém stojíte vysoko na výstavním podstavci a cítíte všechny ty zvídavé pohledy, které zajímá i ten nejmenší detail vaší tváře, vašeho těla i vašeho hlasu, pomohla choreografovi Václavu Kunešovi dramaturgicky uchopit Lucie Němečková. Scénografii vytvořila Lucie Škandíková, světelný design Jan Mlčoch a kostýmy designérka Olo Křížová.

V divadle La Fabrika se společně s tanečníky souboru 420PEOPLE můžete navrátit sami k sobě, do svého vlastního příběhu, k tomu, kdo opravdu jste, na premiéře nové inscenace EVER 12. a 13. září, ale také na následujících reprízách 18. a 19. října 2022. Vstupenky jsou k dostání na webových stránkách divadla La Fabrika – www.lafrabika.cz

EVER

EVERything

EVERywhere

EVERyday

EVERyone

EVERybody

EVERgreen

EVERlastignesss

EVERlasting

EVERy

forEVER

whatEVER

whoEVER

choreografie: Václav Kuneš

dramaturgie: Lucie Němečková

obsazení: Francesca Amy Amante, Veronika Tököly, Michal Toman, Filip Staněk

hudba: Exhausted Modern

scénografie: Lucia Škandíková

kostýmy: Olo Křížová

světlo: Jan Mlčoch

 

Nová inscenace EVER tanečního souboru 420PEOPLE v Divadle La Fabrika

Premiéra: 12. a 13. 9. 2022

Reprízy: 18. a 19. 10. 2022

 

Foto : Vojtěch Brtnický 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Muzikál Doktor Faust jde do finále

Kostýmy odtajněny a těšte se!

Muzikál Doktor Faust je nový, původní, český, muzikál autorů Vojtěcha Adamčíka a Jana Batysty, o kterém se mluví již několik měsíců. V repertoáru jej bude mít Divadlo Na Maninách,  kde 22. září 2022 bude mít světovou premiéru. Ještě předtím jej mohou první diváci vidět ve dnech 13. 9. – 15. 9. na třech veřejných zkouškách, a nebo 19. 9. – 21. 9. na třech generálních zkouškách.

Příběh vychází z Goetheho románu o středověkém německém učenci Doktoru Faustovi, který vyměnil svou duši za slávu, bohatství a mládí. Ten si na začátku příběhu žalostně uvědomuje, že zestárl, aniž by dosáhl skutečného poznání, proslulosti nebo nashromáždil majetek. Mefistofeles mu nabízí, že za upsání jeho duše ho omladí a splní mu jeho přání. Uvědomuje si ale Doktor Faust skutečnou cenu obchodu?

Charakter Mefistofela bude netradičně ztvárněn dvěmi postavami – mužem a ženou. Ti se v průběhu představení doplňují. Herecko-pěvecké obsazení nabídne nejen známé tváře, ale také vycházející hvězdy české muzikálové scény. Rockově laděný autorský muzikál doprovodí devítičlenný živý orchestr.

„Faustovské téma je v divadelní a filmové tvorbě natolik probrané, že už se jedná svým způsobem o klišé. Jak toto věčné téma zpracovat neotřele je tedy netriviální otázka. Bylo nutné vzít si inspiraci v dílech Goetheho a Marlowa, i v analogickém příběhu o Jobovi. Snažil jsem se faustovské téma myšlenkově přiblížit spíše novodobému humanismu,“ vysvětluje autor textů písní a scénáře Jan Batysta a doplňuje: „Naše dílo není snahou o filozofii, naopak je psané pro divácký zážitek. Jde o přezkoumání myšlenek hříchu, spásy a odpuštění způsobem, který nejsnáze proniká do diváckých srdcí – písněmi.“

„Muzikály jsme začali psát ještě při studiích na gymnáziu a po těch osmi letech, co spolu píšeme, je Doktor Faust naším třetím dokončeným dílem,“ říká autor hudby Vojtěch Adamčík. „Základy faustovského muzikálu jsme položili již v roce 2014, kdy vznikly první dvě písně. Ty jsme pak nějakou dobu nechali ležet, abychom se k nim v roce 2020 vrátili a pokračovali v práci tam, kde jsme skončili. Máme obrovskou radost, že se tohoto díla ujala právě produkce Divadla Na Maninách. Je velmi osvěžující potkat se s producenty, kteří se nebojí dát šanci mladým autorům. Až dosud jsme všechny muzikály uváděli v našich rodných Českých Budějovicích a inscenace Doktora Fausta pro nás tedy je pražským debutem,“ dodává.

Mezi prvními oslovenými byl ostřílený muzikálový herec Tomáš Trapl: „Oslovil mně před dvěma roky Vojta Adamčík. Abych mu nazpíval jednu árii Fausta z muzikálu, který má v šuplíku na jeho profilové CD. Což jsem udělal. A do roka a do dne se ozval znova, že se dohodl s Divadlem Na Maninách, že se tam Faust bude dělat, s tím, jestli bych si nezahrál hlavní roli. Že prý, když to psal, tak vlastně myslel celou dobu na mně a tak. Tak jsem si nechal poslat celou hudbu, abych si to poslechl. Ta mně opravdu hodně oslovila a moc se mi líbila. A protože jsem zrovna nic nového nezkoušel, tak jsem tady“, sdělil pro aplausin.cz.

V této chvíli je potřeba producentům muzikálu, Kateřině a Jiřímu Duškovým, vyseknout poklonu za obsazení méně známých herců a zpěváků. Těch se v muzikálu objevuje většina.

Viktor Aron je právě jedním z nich. Pro diváky bude jistě příjemným překvapením. Sám ke své roli Mefistofela říká: „Na základě předchozí spolupráce s Vojtěchem Adamčíkem na muzikálu Cyrano jsem přišel jako každý jiný na konkurz. Původně ale na pěvecko-taneční company. O pár dnů později jsem byl pozván i na roli Mefistofela. Nutno říct, že tato muzikálová inscenace je v mnoha ohledech specifická a jiná, než je možné shlédnout v jiných divadlech. Právě ta odlišnost mě na tom baví nejvíce. Rockově laděný muzikál s fantastickou hudbou, skvěle působícími choreografiemi a perfektní režií zaručuje jak nám hercům na jevišti, tak divákovi nezapomenutelný zážitek.“

Zeptali jsme se……

Taneční magazín: Faust   není nové  téma.  V čem je tento muzikál tedy pro diváka přitažlivý?

 

David  Cody, režisér

„Právě  to nás inspirovalo.  Faust, Marlowe, Goethe, to je takové klišé,   že už to nejde dál.  Proto  jsme  téma Faust a Markétka uchopili a dotáhli „kamsi“  jinak.  Ten příběh  jsme  opravdu hodně polidštili oproti filozofii, která tam původně byla. Máme také  dva Mefisty,  on je to tedy vlastně  jeden, ale muž bude na Fausta působit těmi mužskými prostředky a žena zase  ženskými prostředky, v tom je  naše ztvárnění  také jiné.  A jiné je i to, že  Faust se neomladí,  ale Mefistofeles mu propůjčí jedno ze svých těl, která sbíral, a duši z tohoto těla čarodějnickým sabatem přenese do Faustova těla. Čili  shrnuto, předložíme  divákovi krásné filozofické dílo,  trošku nové. Pokud si Fausta poprvé přečtete,  nedokážete si  představit, že by to takto šlo. Ale já věřím, že to bude fungovat, i díky autorům muzikálu.  A  právě v tom se mi to líbí, to je ta „inovace“,  a přestože Goetheho dílo samozřejmě zůstane zachováno, celé je to trošičku jiné.“

Pro návštěvníky muzikálu se také připravuje CD s písněmi z muzikálu, podpisové karty, ale určitě si z představení odnesou velký zážitek.

Vstupenky na muzikál můžete kupovat přes stránky Divadla Na Maninách, nebo přes síť Ticketportal.

OBSAZENÍ A TVŮRCI

Doktor Faust – Tomáš Trapl / Zbyněk Fric

Mefistofeles – muž –  Ladislav Korbel / Vojta Wosák / Viktor Aaron

Mefistofeles – žena – Nikola Ciprová / Elis Ochmanová / Markéta Pešková

Markétka – Natálie Grossová / Marianna Polyáková / Lenka Stejskalová / Natálie Němcová

Jindřich – Lukáš Randák / Filip Antonio / Jakub Mauer

Matka – Dita Hořínková / Marie Šlehoferová

Čarodějka Iklil – Kateřina Herčíková / Monika Sommerová / Kateřina Michejdová

Ansámbl – Viktor Aaron, Nikola Blažejová, Ondřej Bláha, Magdalena Froňková, Dagmar Hladíková, Amélie Lavaud, Natálie Němcová, Vojtěch Placek, Patrik Plešinger, Vojtěch Řehák, Leila Selysccheva, Adam Škandera, Jana Štěpánková, Jiří Šup, Viktorie Tandlerová, Natálie Vyhlídalová

AUTOŘI

Hudba a hudební aranžmá: Vojtěch Adamčík

Scénář a texty písní: Jan Batysta

Dramaturgie: David Cody

REALIZAČNÍ TÝM

Produkce: KVArt Production s.r.o.

PR pro média: Petr Mráček

Režie: David Cody

Hudební nastudování a dirigent: Vojtěch Adamčík

Druhý dirigent: Martin Peschík

Choreografie: Petra Parvoničová

Scéna a kostýmy: Patrik Holík

Světelný design: Jindřich Hudeček

Zvukový design: Jakub Lejsek

Asistent režie: Jitka Jirsová

Asistent choreografie: Karolína Havelková

Korepetice: Vojtěch Adamčík, Kristina Brachtlová

Kouzelnické efekty: Štěpán Šmíd

 

Foto, video: Eva Smolíková

Petr Mráček

pro Taneční magazín