JURIJ KOLVA – baletní tanečník, choreograf, režisér. Průkopník vcelku nové disciplíny, „akrobaletu“, je skromný, o slávu nestojí, vychovává děti a většinu času neúnavně pracuje a tvoří nový systém výuky pro další generace.
Jak jste se dostal k „Akrobaletu“?
„No, dostal … to je vlastně můj výmysl, jsem tvůrce této disciplíny. Stále je ještě ve stadiu tvorby, pracujeme a pracujeme, vytváříme nový směr. Sledoval jsem balet a akrobacii, to jsou dvě rozdílné věci. ,Dají se přece dělat dvě věci najednou, šlo by to!´, říkal jsem si v duchu. Je pravda, že je jen málo lidí, kteří dokáží zvládnout více disciplín najednou. Obvykle jsou naučeni jen na jednu. Několik desítek let mě živil balet i akrobacie a dostával jsem díky tomu stále lepší příležitosti. Rozhodl jsem se vytvořit tedy nový směr, který by se stal samostatnou složkou a obsahoval současně obě disciplíny.“
Jste tedy úplně premiérový „průkopník”?
„No, možná to také někteří lidé propojují a dělají to samé, ale říkají tomu jinak. Rozdíl je v tom, že já se snažím dát všemu jasné názvy a pravidla, tak možná v tomto asi jsem první průkopník.“
Hranice lidských možností se neustále posunují. Kam až to jde? A je vůbec možné pro běžného tanečníka, aby se akrobalet naučil?
„Balet je na světě už tři sta, čtyři sta let, akrobacie se vyvíjí zejména v break dance a v různých bojových uměních, tam se používá práce a matematikou, geometrií a energií. To všechno tanec také ovlivňuje a lidé na to přichází různým způsobem. Některý jedinec má od přírody svou vnitřní energii, rychlost a schopnost využít matematiku, je to dané, ale on to neřídí, tato schopnost řídí jeho. Jak tuto dovednost přenést na jiného člověka? Tady musí přijít na řadu nauka. A ta se musí vymyslet. Když létáme do kosmu, dá se také všechno vypočítat Je to na jednu stranu jednoduché, ale není jednoduché předat vědomosti druhým. Musíme jednotlivým prvkům dát názvy, jsou tam cviky a mezicviky, protože nesmíme ublížit lidem.”
Ublížit???
„Tělo je takový nástroj, někdo neví úplně přesně, jak s ním pracovat a může je zničit. Baletem opravdu můžeme zničit naše těla. Každý člověk má větší či menší předpoklady např. pro balet. Hranice, která umožňuje dělat cviky bez námahy, přirozeně, by musela být někým hodně hlídána. Je to, řekl bych, duševní záležitost. Je spousta lidí, která strašně chce dělat balet, ale nemá na to tělo. A tělo nemůže jít do systému, který už je jednou daný, a je postavený na nějakém jiném ‚materiálu‘. Potom se tělo některých jedinců začíná opravdu ničit. Je to pro ně nevhodné. Člověk sám to o sobě neví, probudí se jednou ráno a stále chce být tanečník baletu, ale nejde to. Tohle je otázka už pedagoga, který musí přesně říct pravdu, takovou, jaká je. Ale ne každý to dokáže. V současné době lidé lžou neustále jeden druhému a kvalita života, to je především zdraví a duševní zdraví. A duševní zdraví nemůže být bez fyzického zdraví.”
Jsou na to vůbec školy?
„Existuje spousta knížek o baletu, které jsou ale napsány tanečníky! Tanečník svůj život nějak prožil a většinou sepíše své zkušenosti, ale nikdy neprobere balet přes nauku. Nauka, to je zkrátka mechanika, geometrie, ta je kolem nás všude. Nemůžeme mluvit o nějakém pohybu na zemi, který by nefungoval podle mechaniky, máme tu zkrátka gravitaci. Hlava musí myslet a dávat pokyny tělu, ne opačně. Těžko to někomu vysvětlovat. Moudrý člověk pochopí a vezme to vážně, ale to není pro všechny. Většina lidí jde od ‚kšeftu ke kšeftu‘, snaží se vydělat peníze svým tělem a nezamýšlí se nad tím. Až přijde nějaký úraz. Maximálně si v duchu řeknou, že se asi málo rozcvičili a příště se rozcvičí víc. Ale tělo – to je nástroj, který se musí naladit a pak to teprve jde! Většina lidí se sice rozcvičí, ale poté zjistí, že chybí technika, chybí mechanické věci, které se dají vypočítat, ale v takovém případě nejde pokračovat bez bolesti! A můj princip znamená minimalizovat bolest. Pracujeme-li přes nauku, možná tu zbude jen menší procento lidí, kteří budou moci tuto disciplínu dělat, ale ti budou šťastní a nebudou se trápit tím, že mají ‚urvané achilovky‘ a operaci zad. A přesně takových je v baletu devadesát procent. Ale o těch se nepíše. Řekne se jen, že dělali balet a takhle to dopadlo. Ale to je přesně jen ta hloupost a ještě se jí dělá reklama!”
A lze vůbec takový pocit jako bolest minimalizovat?
„Člověk si musí poklást otázku, když má rád tanec, jestli ho má opravdu rád. Nebude se jednoho dne trápit? Já jsem balet nikdy neměl rád, proto o něm mluvím jako o řemeslu. Vnímal jsem ‚vysloužilé baletky, které tančily v poslední řadě‘ coby nesnesitelné extremistky. Nenaplnily své ambice a vyžadovaly úspěchy po druhých.”
To jsou silná slova… A jak jste se k této disciplíně vlastně konkrétně dostal?
„Mne objevili druzí, říkali mi, že mám na to dělat balet a musím ho dělat. Já jsem byl zděšený. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se něčemu takovému věnoval, já jsem od baletu utíkal. Chtěl jsem být automechanikem a dělat se strojem, protože stroj neodmítá. Dělat s lidmi je těžké. Někdy chybí motivace. Člověk třeba má i fyzické předpoklady, ale nechce. Já jsem byl zřejmě takový a někdo zase opačně. Někdo k tomu předpoklady nemá a rve to za každou cenu. Nikdy to nebude dobré, protože materiál není k tomu dobrý. Je to věčný boj.”
Řekl jste krásnou větu: “Tanečník musí pozorovat život, jinak nebude umět přemýšlet a tvořit…”
„Ano. Málokdy vymyslíme něco nového, protože život sám o sobě je dokonalý. A my ho musíme pozorovat, abychom se naučili a čerpali bohatství z toho, co je už kolem nás, co už existuje. Musíme naší hlavě dát trošku větší prostor. A to není pro všechny. Baletní soubory, to je taková armádka, která dělá nějaký úkol, ale hodně úzkoprofilový. Nejdříve musíte být člověk a pak ‚baleťák‘. Jenže většinou lidé, kteří se věnují baletu, jsou zkrátka takové stroje. Udělají to a to a to, ale v baletu je důležité i herectví a současně s pohybem pak vzniká umění. Jen pohyb je jen pohyb, to mi nic neříká. Nerad se dívám na některé soubory a jejich vystoupení.”
A můžete mi říci, proč?
„Když balet neobsahuje všechny složky, lidé se na to jednoduše nedívají. A tolik souborů stále opakuje různé variace na různou hudbu, ale je to taková ubohost. Já osobně bych klasice dal jen malý prostor a tam ať si žije. Nemůžeme neustále jít dopředu a otáčet hlavu dozadu, nejde to. Ale většinou nás přesně k tomuto školy nutí. Učí klasiku, to bylo sice hezké, ale ‚Proboha!´ To bylo hezké na tu dobu! Ale život je dnes někde úplně jinde!”
Tak to cítíte?
„Ano. Teď je všechno jinak! Život je daný jenom teď a nikdy jindy. A my o tom jen hodně mluvíme, ale málo děláme.”
Děkuji za rozhovor
Foto: archiv Jurije Kolvy
Eva Smolíková
TANEČNÍ MAGAZÍN
