Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Snímky ze zkoušek

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

Závěrečná děkovačka

Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Klimatická krize à la UFFTENŽIVOT

V paláci Akropolis již v půli prosince. Tentokrát na pódiu bez Jiřího Šimka! Inspirace Alejandrem Jodorowskym. Jevištní duo dvou performerek jménem Sára. Dojde i na bublifuk!

Na začátku třetího týdne posledního měsíce roku 2019,  konkrétně v pondělí 16. prosince, se v žižkovském Paláci Akropolis uskuteční divadelní premiéra souboru Ufftenživot. Ten, jako svůj druhý projekt v tomto roce, uvede inscenaci „What’s happening“. Vznikl jako vyústění autorské spolupráce performerek Sáry Märc a Sáry Arnstein. V inscenaci, jež se pohybuje na hraně forem i žánrů, autorky – pomocí imaginativní hry – podněcují divákovu fantazii v přemýšlení nad klimatickou krizí a k zaujmutí vlastní osobní odpovědnosti.

Autorský projekt Sáry Märc a Sáry Arnstein balancuje na hraně divadelní a objektové performance, na hraně ozdravného rituálu. Snaží se působit ve jménu celého ekosystému a na hraně absolutního chaosu. Skrze otevřenou polo-improvizovanou hru vytváří performerky na jevišti obrazy, do nichž se stylizují a kontinuálně přetváří jejich počáteční význam. Inspirovány Alejandrem Jodorowskym volně putují napříč různými symboly k rozechvění divácké imaginace i osobní reakce. „Dokáže tanec, text, jevištní obraz a upřímnost zachránit svět? My bychom byly rády, ale občas nám nezbývá nic jiného než oči pro pláč a vlastní tělo jako zdroj moudrosti i útěchy, jako střelka v moři sociálně-ekologicko-kulturních témat,“ dodávají obě autorky.

Ze zkoušek v Paláci Akropolis

V inscenaci „What’s happening“ obě interpretky i autorky zároveň do sebe skládají situace, nálady, atmosféry a příběhy. Co má společného kult těla a oteplování, bublifuk a vědecká práce, včely a tanec? Kam nás může dovést hledání souvislostí? Jsme ve svém světě v bezpečí, nebo je konec světa blízko? A co když vám na vaše otázky nikdo neodpoví?

Inscenace se volným plutím asociací, hrou a přirozenou úzkostí snaží apelovat na důležitost nejen upřímné diskuze, ale i nutné přímé akce v době klimatické krize.

Projekt vznikl pod hlavičkou malého, originálního souboru Ufftenživot, který si ve svých inscenacích klade velké otázky, protože mu nic jiného nezbývá.

»What’s happening«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Kateřina Sochací

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»ROSELYNE« se blíží!

Studio ALTA a Produkční platforma ProFitArt uvedou premiéru sóla »Roselyne« o marném hledání svého místa v životě

Holešovické Studio ALTA uvede 29. října premiéru sólového představení tanečnice a performerky Cécile Da Costa s názvem Roselyne.

Žena jménem Roselyne hledá své místo; své místo v místnosti, své místo v očích ostatních, své místo v životě. Chce být neviditelná. Nechce rušit. Pochybuje. Vždy se za něčím schovává. Našla svou rostlinu.

Roselyne může být odrazem našich pochybností, rozhodnutí, která jsme neudělali, možností, kterých jsme nevyužili. Je naprosto nedokonalá, stejně jako my ostatní.

Cítím se vinna. Nepamatuju si proč. Možná jsem udělala něco špatného nebo něco málo dobrého, nebo něco, co jsem měla udělat, ale neudělala jsem to. Možná, že ta vina tu byla už přede mnou. Nejhorší je necítit se provinile, nejhorší je, zkoušet vzpomenout si proč.“

»ROSELYNE«

Námět, koncept a choreografie: Cécile Da Costa


Účinkuje:
Cécile Da Costa


Režijní spolupráce:
Dominika Špalková


Scénografie a kostýmy:
Petra Vlachyňská


Light design:
Jiří Šmirk


Producent:
ProFitArtwww.profitart.cz

Partneři: Studio ALTA, Divadlo Drak, Cirqueon, Uhelný mlýn, Tanec Praha, Nultý bod.

Cécile Da Costa je v Praze žijící zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko-­portugalského původu. Vystupovala v představeních divadla Farma v jeskyni, jehož byla pět let členkou, nyní působí již několik let jako performerka a choreografka ve Spitfire Company. V Čechách, Francii, Polsku nebo Řecku vede workshopy fyzického divadla. Ve své práci hledá „hlasy, které mohou pohybovat tělem a těla, která mohou pohybovat hlasem“ .

Za své sólové představení „Vypravěč“, v režii Petra Boháče, získala ocenění Tanečnice roku 2018 nebo nominaci na Total Physical Awards in Fringe 2017, v tomto multižánrovém představení oscilují tělo a hlas mezi bojem a křehkostí. „Roselyne“ je její první autorská inscenace.

Foto: Vojtěch Brtnický

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nechť žijí »GARSONKY«!

Do bývalého Divadla E. F. Buriana, nyní divadla ARCHA na premiéru. Předposlední žáříjovou neděli a v předposlední pondělí.

Rituály každodenního života. Pohyby prováděné rychle, úsporně, bezmyšlenkovitě. Nejsou krásné ani výjimečné. Nepořádáme v nich žádná mistrovství, přestože položit sklenici na stůl lze snad tisíci různými způsoby. Vypreparovali jsme je z kontextu domácnosti a vytvořili z nich vysoce koncentrovanou jevištní substanci prožitou v každém momentu „teď“ pro potřeby praktického každodenního života v komplikovaném světě plném krutosti i něhy, nereálných podmínek i reálných hrozeb, ve světě plném paradoxů.

TANEČNÍ MAGAZÍN již dříve na představení zveřejnil recenzi:

htps://www.tanecnimagazin.cz/2019/05/29/mijeni-a-neobyce…cajoveho-pytliku

SOUTĚŽ O VSTUPENKY NA bit.ly/GarsonkySOUTEZ

»GARSONKY«

Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková
Režie:
Jiří Havelka
Tančí:
Veronika Knytlová, Martin Talaga
Scénografie:
Dragan Stojčevski
Light-design:
Karlos Šimek
Hudba:
Martin Tvrdý
Produkce:
Radmila Krásenská/Mind Move, Divadlo Archa

Za podpory Ministerstva kultury, Magistrátu hlavního města Prahy a Nadace Život umělce.

Foto: Jakub Hrab

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné.“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu” − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.”

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou” scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.”

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar” v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Nejen MIŘENKA ČECHOVÁ v PRAGOVCE za dohledu psychiatrů!

„Šílenství? Jen ultimátní svoboda!“ Od úterý 19. března do soboty 23. 3. 2019 proběhnou v bývalé jídelně  pražské továrny Pragovka další reprízy projektu „!O!“ čili „Family Therapy“.

Od úterý 19. března do soboty 23. 3. 2019 proběhnou v bývalé jídelně  pražské továrny Pragovka další reprízy projektu „!O!“ čili „Family Therapy“. Inscenace se nachází na pomezí performance, instalace a happeningu. 

Projekt „!O!“ s pracovním názvem „Family Therapy“ je divadlem události.  Je to taneční architektura mezi skutečností a snem ohledávající téma šílenství a psychické nemoci z perspektivy umění jako diagnózy.

Tento projekt vznikal v rok a půl trvající laboratoři Tantelab, kde se dvě režisérky, devět performerů a čtyři výtvarnice setkávali s psychiatry, psychology a tvůrčími osobnostmi z nejrůznějších uměleckých oborů. To proto, aby společně ohledávali terén jednotlivých psychických poruch a nemocí jako východiska pro své charaktery. Forma zrcadlového nahlížení na jednotlivé příběhy, z pozice Foucaltovského rozumu a následně v imersivním prostoru ne-rozumu, vybízí k následnému dialogu s diváky.

Skupina Tantehorse se dlouhodobě zabývá autorskými inscenacemi na pomezí dokumentu, fyzického a tanečního divadla a performance. Její hlavní cíl je umělecké uchopení společensky angažovaných témat a překračování zavedených žánrů.

„!O!“ čili „Family Therapy“
Režie:
Miřenka Čechová, Dominika Špalková
Výtvarnice:
Eva Matoušová, Eva Chudomelová, Barbora Johansson Pivonkova, Vendula Bělochová
Performeři:
Sabina Bočková, Ingrid Zotova-Mikshina, Lukas Blaha Bliss, Darja Hlína Hlinková, Viktor Černický, Johana Pocková, Vojtěch Hříbek, Eva Stará, Simona Rozložníková
Hudba:
Matouš Hekela Mašout Hukela
Světelný design:
David Prokopič, Daniel Kozlík
Pohybová spolupráce:
Denisa Musilová
Choreografické psaní:
Kristýna Boháčová
Produkce: J
akub Urban

Představení vzniklo za podpory: Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy, Státního fondu kultury, Nadace život umělce, Divadla DRAK, Švestkového dvora, Pragovky Art District

Premiéra: 2. 10. 2018, Pragovka

Další informace:
http://www.tantehorse.cz/ri-o-family-therapy
https://facebook.com/TanteHorse/

Vstupenky:
https://bit.ly/2RYdGKZ

Foto: archiv souboru

TANEČNÍ MAGAZÍN