Letem létem „LETNÍ LETNOU light”

Půvabná letní lesní férie pro celou rodinu █ Zpívající i tančící dcera nezapřela slavného otce █ Za přispění Michala Horáčka █ Nezapomínalo se na děti █ Obří stánek Corona █ Roušky ve stanech? Jak pro koho! █

Letošní festival „Letní Letná light“ nezklamal. Byl nabit programem i různými doprovodnými akcemi. Prostě tak, jako tomu u této (již tradiční) pražské prázdninové novocirkusové akce bývalo vždy. Nasazená laťka vysoké kvality zůstala zachována i přes zvýšená bezpečnostní opatření, kolem nebezpečí koronaviru. Pouze škoda, že ta nebyla v praxi dodržována tak důsledně, jak bylo předem na tiskových konferencích a i na různých veřejných prostranstvích v místě festivalu, deklarováno…

Mnoho zážitků i prožitků

Tradiční letenský festival přinesl mnoho tradičního i nového. Množství venkovních scén i stanů. A také stánků se vším možným. Od pitiva z útrob největšího pražského sponzorského pivovaru, přes palačinky, uzené makrely, méně tradiční sýr raclette, tradiční hamburgery a hranolky až po (také sponzorský ) sýr Madeta. A vedle toho třeba i (do třetice sponzorský) bankomat největší banky…

Děti se vyřádily ve svém koutku, ale mohly se povozit i s povozem na lidský pohon. Nebo se zastavit v prostoru České televize. Na nejmenší tu čekaly i programy zdravotních klaunů. Anebo i podnětné žonglérské školičky.

Ale patrně největším fórkem byl největší stánek celého festivalu – mexického piva Corona. A navzdory stejnojmennému viru se mu zde, ať již v čisté podobě, či formě koktejlů, oddávalo mnoho návštěvníků i návštěvnic.

Prostě, na „Letní Letné light“ to žilo.

Lesní hrátky pro celou rodinu

Když jsem vlezl do stanu na představení „Vlez v les“, upřímně jsem nevěděl, co od něj čekat. Ačkoli bylo předem inzerováno, že jde o hru pro celou rodinu, tak jsem tomu zas natolik nevěřil. Navíc mne tak trochu odrazoval „světově“ anglický název souboru… Že by „Američani z Vysočan“? Navzdory těmto pochybám mne asi hodinové tanečně akrobatická čísla i kontrastní poetické pasáže se skvělou živou hudbou doslova dostaly. A v hledišti opravdu tleskali ti nejmenší, jejich rodiče i prarodiče.

V imaginárním lese byl prostor i pro akrobacii…

Každý z dětí i dospělých určitě občas toužil, anebo si přál, být jen tak někde v lese. Cítit tu vůni smrků anebo borovic. Procházet se po vlhkých mechových polštářích, vdechovat mlhu a sledovat zvířecí říši. A třeba tam zůstat tak dlouho, že by lesním stvořením mohl i rozumět, nebo se jedním z nich stát. Vydat se na cestu fantazie na níž, jako v bajkách, promlouvají zvířata k lidem. Anebo dokonce lidskou mají duši. Zajímavostí navíc je, že na tomto představení se podílel i jmenovec textaře, spisovatele a prezidentského kandidáta Michala Horáčka.

Jak všechny ty zážitky shrnout? Milá přirozenost a síla přírodních živlů ve své tajemnosti i kráse. Představení mladé skupiny Feel The Universe inspirované poetikou bajky, okořeněné řemeslností cirkusových technik i výtvarného umění, nejen mne, prostě nadchlo. Skvělá procházka lesem. Opravdu, pro celou rodinu a se zvířátky všeho druhu.

…a pochopitelně i pro zvířátka

Feel the Universe Circus CompanyVlez v les“

Tvůrčí tým: Alžběta Tichá, Dorota Krátká, Adam Krátký a Jan Jirák

Hudba: Jan Machovec

Světelný design: Michal Horáček

Fotograf: Vojtěch Brtnický, Tereza Vohralíková

Video: Jiří Jiráček

Partneři: KD Mlejn, Sdružení Roztoč, Habrovka festival, Cirqueon, Nadace Život Umělce, Na Statku Velké Přílepy

Harmoniky tak trochu jinak

Když jsem si vybral představení „Rozladěné držky”, čekal jsem spíše pouliční divadlo. Neboť tento titul obě protagonistky často hrají i pouličně.  Ale nebyl to harmonikářský styl Radúzy ani její souputnice Jany Vébrové.

Dcera zpěváka, režiséra i scenáristy Ondřeje Havelky se svou kolegyní mile překvapily. Jedinou vadou na kráse bylo umístění do stanu s hledištěm v úrovni plochy a nikoli arénovitým, stupňovitým. To trochu účinkujícím ublížilo. A divákům naopak  ublížilo poněkud to, že zvukaři neměli svůj pult (asi v zájmu umístění co nejvíce sedadel?) uprostřed. Se svým ovládáním z pravé strany stanu nedosáhli přece jen té úplně ideální úrovně zvuku…

Rozálie Havelková a Anežka Hessová

Duo všestranných performerek Rozálie Havelková a Anežka Hessová má hodně společného. Obě protagonistky hrají na akordeon a část svých životů prožily v cirkuse. Anežka studovala v Indii tanec kathak a Rozálie naopak ve Španělsku flamenco. Anežka si píše a hraje taneční a divadelní přestavení a také hodně vystupuje pro děti. Nakonec, vždyť část svého dětství strávila v kočovném divadle. Rozálie profesionálně zpívá swing s jazzovým big bandem, hraje šansony na svůj starý akordeon a příležitostně se věnuje herectví. Ke styku  nového cirkusu se uchýlila teprve v dospělosti.

Jejich hodinové představení Rozladěné držky” bylo až neutuchající syntézou různých divadelních žánrů, nálad, pohledů, názorů. Zajímavá scénická koláž klasického indického tance kathak a španělského flamenca obohacená o poetiku nového cirkusu, nonverbálního divadla a klaunérie. To vše vycházelo z autentického příběhu Rozálie Havelkové. Poetickými prostředky vyprávěly příběh o odchodu k cirkusu, o odvážném vykročení do neznáma a touze splnit si svůj sen.

Obě protagonistky, tentokrát v opačném pořadí

Rozladěné držky“

Hrají: Anežka Hessová, Rozálie Havelková

Režijní spolupráce: Roman Poliak

Režijní supervize: Ondřej Havelka

Tak trochu skvrna na tváři – bez roušky

Jediná kritika závěrem. Na tiskové konferenci předem i na mnoha místech celé „Letní Letné light“ bylo jasně nastoleno, že vstup do stanů je povolen pouze v rouškách. Ale, zůstalo spíš jen u předsevzetí a prázdných deklamací…

Na vlastní kůži jsem zažil, že tomu tak nebylo! Většina lidí se tím řídila. Ale sledoval jsem pořadatelku, která těsně před představením, hnala, pod rouškou přítmí, na místa – menší armádu lidí bez roušek- Ještě je přímo směrovala k sedadlům! Anebo spokojené plnoštíhlé ženy bez roušek, sedící těsně pod stojící uvaděčkou, která je blahosklonně přehlížela. Dlužno podotknout, že nikdo z výše uvedených nejevil dojem mentálně retardovaných jedinců, kteří mají pro nošení roušek výjimku!

Nemohu kvalifikovaně posoudit, zda je nošení roušek účinné. Ale pokud se něco předem vyžaduje, tak by tomu mělo být plošně u všech. Pořadatelé by tím neztratili patřičný kredit. A v kuloárech by se pak nemluvilo o „protekčních individuích“.

Video: Jiří Jiráček

Foto: František Ortman, Vojtěch Brtnický a Tereza Valníčková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Umělci, neváhejte! Vaše šance!

Nadace život umělce – grantová výzva COVID-19 na poskytnutí finanční pomoci. Měšec podpory není bezedný, hlaste se!

Nadace Život umělce  vyhlašuje grantovou výzvu COVID-19 na poskytnutí finanční pomoci pro OSVČ – výkonné umělce působící v ČR, mající české občanství anebo trvalé bydliště v ČR, případně povolení k pobytu na území ČR.

Žadatelé mohou požádat prostřednictvím elektronického formuláře (formulář zde).

Výzva je vyhlášena s účinností od 1. 5. 2020 s uzávěrkou do vyčerpání finančních prostředků (informace o ukončení výzvy bude zveřejněna na webu NŽU).

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

FysioART – pro děti i s dětmi

Důstojné završení „dětské“ trilogie. Interaktivní představení „Hnízdo na nitkách“ přináší prvky akrobacie, stínového i černého divadla a mnohé další. Zejména však obrazotvornost, inspiraci a výrazný apel nejen těm nejmladším.

TANEČNÍ MAGAZÍN viděl v poměrně rychlém sledu dvě představení souboru FysioART. Obě v nápadité režii Hany Strejčkové. Tyto tituly však byly diametrálně odlišné. „Půlnoc v pohraničí“ je složitým mementem i apelem. Převážně na dospělé diváky. A co středobod dnešní recenze – „Hnízdo na nitkách“? Jak již titulek této recenze jasně napovídá, byl spíše dětsky hravou akrobatickou hříčkou. Ani ta však nepostrádala důrazný myšlenkový podtext.

Hrálo se v prostoru spíše inklinujícímu k aréně. Asi by nečinilo problém vystupovat s „Hnízdem na nitkách“ i v cirkusových stanech? Samotnému představení a jeho vyznění hodně napomohla (stejně jako tomu bylo v již zmíněné „Půlnoci“) živá hudba. Tentokrát v podání kytaristky a zpěvačky Ester Valtrové a saxofonisty i bubeníka Matouše Hamerníka. Ester prokázala, svým citem pro jevištní situace, že jepřes své mládí – také uznávanou herečkou a recitátorkou. I její kolega Matouš byl protentokrát mužem na pravém místě. Mimo několika kapel různých žánrů totiž navíc spolupracuje s divadlem Studna. A také nemá daleko k akrobacii, neboť se zabývá chůzí na chůdách.

Obě hlavní interpretky, variabilně až dětsky hravá Veronika Smolková a neméně pohybově disponovaná Aneta Jokešová, byly přesvědčivé. A autentické. Dokázaly své (nejen fyzicky) náročné role i patřičně odstínit. Není vůbec lehké se přeorientovat z ekvilibristické akrobacie do komorních poloh „Hnízda“. A navíc – v interaktivních pasážích téměř hodinového představení – prokázaly všechny ženy v aréně (včetně hrající režisérky Strejčkové) nenásilné pedagogické vlohy. Koneckonců, pro Hanu Strejčkovou to byl již několikátý divadelní tvar, věnovaný dětem. Pro tuto režisérku šlo o završení „dětské“ trilogie. „Hnízdu na nitkách“ již totiž předcházely její autorské tituly „Mezi námi“ a „Poutníci po hvězdách“. K práci s mladými interprety mají blízko i obě další hlavní představitelky. Aneta pravidelně pořádá pro děti hodiny tance s obručí. A taktéž Veronika pořádá kursy, určené dospělým i dětem. Pro změnu v oboru akrobacie.

Vlastní představení je pro diváky přínosné i v tom směru, že – kromě zmíněné akrobacie – zahrnuje animaci, zadní video-projekci a prvky stínového i černého divadla. Dlužno podotknout, že používá metod ryzího, původního černého divadla, bez luminiscenčních „vylepšení“. V černém „hábitu“ se představuje samotná autorka a režisérka v jedné osobě.

Haně Strejčkové se – ve spojení se silnými herečkami a hudebníky – podařilo vtáhnout diváky do děje. A to zdaleka nikoli pouze při dvou interaktivních momentech představení. A ačkoli to možná na první dojem vypadá lehce, tak toto bývá opravdu „setsakra složité“. A za to jim všem patří upřímná poklona.

Úplně vlevo režisérka Hana Strejčková v roli Lasice

HNÍZDO NA NITKÁCH“

Koncept, režie: Hana Strejčková

Tvorba a interpretace: Veronika Smolková (mládě), Aneta Jokešová (máma), Hana Strejčková (lasice)

Hudba živě: Ester Valtrová (kytara, zpěv) a Matouš Hamerník (dechy, bicí)

Animace a projekce: Anastasia Stročkova

Světla: Jiří Maleňák a Tomáš Strejček

Produkce: FysioART

Partneři: Městské divadlo Varnsdorf

Za podpory: FysioARTu, Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Praha, Nadace Život Umělce, Cirqueonu

Premiéra: 16. 10. 2019 / Jatka78

Foto: Anna Šolcová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Snímky ze zkoušek

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

Závěrečná děkovačka

Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN