Rozhovor s porotkyní StarDance Tatianou Drexler

„Vše dobré, co učiníš pro druhé, se mnohonásobně vrátí“

Tatiana Drexler

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes,“ přiznává porotkyně z TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí Tatiana Drexler, rodačka ze slovenského Martina, dlouhá léta žijící v německém Hannoveru.  

Vaším mottem je: „Všechno dobré, co učiníš pro druhé, se ti mnohonásobně vrátí.“

„Myslím si, že to skutečně tak nějak funguje, protože jsem měla při tom všem neštěstí, co jsem si sama nadělala, dost štěstí a konec konců jsem vlastně šťastný a spokojený člověk. Ale myslím, že to dnes již tak neplatí, jak jsem si myslela ve své naivní mladosti. Protože já jsem si myslela, že vím, co je pro lidí dobré. Dnes si to již nemyslím. Vlastně mám s tím také vlastní zkušenosti. My nevíme, co je pro koho dobré. Protože, to co jsem pokládala za velice zlé a z čeho jsem byla velice smutná, jako když mne opustil můj manžel, tehdy podle mne to byla moje nejhorší situace mého života. Zpětně se na to dívám, že to bylo vlastně pro mne největší štěstí, co se mi mohlo stát. My lidé vše posuzujeme v momentě, když se to stalo a ono to může být jiné. Snažím se situace méně posuzovat a tím také nerozhodovat, co je pro koho dobré.“

Vy jste se od dětství věnovala baletu a gymnastice, vystudovala matematiku a tělesnou výchovu. Jak jste se dostala k profesionálnímu tanci?

„Balet je také profesionální tanec a gymnastika se mi zdála hodně tvrdá a proto jsem začala tancovat, ale dlouho to nebyl ještě profesionální tanec, protože jsem tancovala při studiu. Rodina a známí mi dávali najevo, že ty „tanečky“ jsou jen tak mimo a na prvním místě je škola a studium,  a tak tanec byl pro mne v té době hobby i přesto, že jsem byla mistryní Slovenska. A pak jsme byli také vicemistři socialistických krajin. Bylo to stále pouze hobby. Profesionálně jsem začala tančit, až když jsme emigrovali do Německa. Začátky nebyly lehké, bylo to spíše hrozné, dostali jsme se až na konec sociálního žebříčku. Neuměli jsme řeč, bylo to šílené období, naštěstí tu byl tanec a my jsme si tancem vydělali v té době pro nás neuvěřitelně obrovské peníze a zjistili jsme, že nemá význam se vracet k tomu našemu studiu, že se tím tancem dokážeme v Německu uživit lépe než tím, co jsme vystudovali. Tím, co jsme vystudovali, bychom se uživili také, ale nám se v té době líbilo tancovat. Konečně jsme mohli jenom tancovat. J

 Po škole jste chvíli pracovala ve Slovnaftu a v roce 1987 jste se spolu se svým tehdejším manželem a tanečním partnerem Petrem Ingrišem rozhodli pro emigraci. Jaké byly Vaše začátky v tehdejším západním Německu?

„Ano, v tom našem postudijním rozmýšlení, (doktor Peter Ingriš má červený diplom, vystudoval teoretickou fyziku, to je skutečně těžký obor), jsme si uvědomili, že oba chceme poznat jaký je svět,  a tak jsme se rozhodli pro emigraci, což byl skutečně razantní krok v našem životě. Nebylo to lehké. Tehdy byly začátky v západním Německu velice tvrdé. Podcenili jsme to ve všech směrech. Nerada o tom moc mluvím, protože mi málokdo rozumí. V té době byl svět úplně jiný než dnes. Vše bylo jiné. Nebyl internet, byli jsme neinformovaní. Vzdělání, které jsme dostali, bylo absolutně jiné, než to, které existovalo v západním světě. My jsme vlastně v té diktatuře byli absolutně neinformovaní, dezinformovaní a o světě jsme nevěděli absolutně nic. Jediné, co jsme měli, byla schopnost přemýšlet a řešit těžké situace. Z toho socialismu jsme se uměli přizpůsobit. Dnes rozumím každému,  kdo má po emigraci deprese a kdo se do života nikdy nedostal a žil v různých komunitách,  jak ruských, polských či slovenských. To jsme my hned od začátku odmítli. My jsme se snažili dostat se ihned do německé společnosti a nechtěli jsme do komunit. Vzali jsme to přes tanec a taneční komunita byla mezinárodní, otevřená a to nám velice pomohlo.“

Postupně jste se vypracovali a dokonce jste se probojovali 9x do finále mistrovství Německa. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to postupně. Na prvním německém mistrovství jsme byli poslední. Pak jsme rok pořádně trénovali a dostali jsme se velice rychle do finále a to se stává jen zřídka.

Připisuji to tomu, že jsme byli dobří  tanečníci, měli jsme všeobecné taneční vzdělání. Ještě v Bratislavě jsme vystupovali v komparsu v baletu, dělali jsme také moderní tanec, což nám pomohlo se jak v latině, tak ve standardu zlepšit. Tančili jsme mezinárodně. Celých těch šest let jsme patřili mezi nejlepších 24 párů na světě. V té době to nebylo jako dnes, tehdy byl pouze jeden svaz. V jednom svazu tančili amatéři, v jednom svazu profesionálové, takže jsme byli stále mezi 24 páry na světě, což  se nestane na tak dlouhou dobu jen tak a naše nejlepší místo bylo 14 místo v Blackpoolu,  a to  byl náš nejlepší výkon.“

S manželem jste se sice rozvedli, ale tanci jste zůstala věrná a v německém Hannoveru, kde žijete, vyučujete. Baví Vás to, a jaký je o studium tance zájem?

„Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes a hlavně mne baví práce s mladými lidmi. Tanec dělá lepší život a lepší lidi. Mám ráda mladé lidi, kteří jsou úžasní, ráda s nimi pracuji. Já miluji tanec.

O tanec je v Německu veliký zájem dnes a denně, ale co je smutné, ten německý taneční sport se nedokázal udržet tak, jako byl před těmi 20 – 30 lety, jaký jsem jej zažila já. Máme v Německu více tanečních sportovních svazů (tato situace je také, bohužel, i ve světě), což vede k tomu, bohužel, že máme každý rok 12 mistrů světa a 12 mistrů Německa. Toto ztrácí na důvěryhodnosti,  a proto se o taneční sport až tak moc lidí nezajímá. A tak jsem velice pyšná, že se českému taneční svazu podařilo udržet se, i přes všechny rozdíly. Také mne velice potěšilo, když nedávno na mezinárodní taneční soutěži ve Stuttgartu bylo v 48 párech pět českých párů z Čech, což je úžasné, na tak malou zemi. Jelikož je Česko mnohem menší než Německo, a tak by muselo být v Německu těch párů alespoň čtyřicet. A myslím si, že Češi to dělají skutečně dobře. Doufám, že jim to vydrží. Také se jim podařilo využít vlnu StarDance, která nesmírně pomohla českému tanci. StarDance skutečně  dobře prezentuje taneční sport a Marek Eben a Tereza Kostková jsou úžasní, těm musí taneční sport ruce líbat, protože svou práci  dělají skvěle. A v porovnání s jinými krajinami, je StarDance opravdu dobrá vlna, na kterou taneční sport naskočil, a dělají to excelentně.“

Od roku 2007 jste přísnou porotkyní taneční soutěže ČT Star Dance… když hvězdy tančí. Jak se cítíte v této roli?

„V roli porotkyně, nevím, zda přísné, jsem se v roce 2007 ocitla náhodou. Jsem za tuto příležitost vděčná, a je to nádherná příležitost, která mne v mém profesionálním životě potkala. Sedět na té židli je jedna věc, ale už jen poznat takové množství vrcholových sportovců, takové množství vynikajících umělců a tolik milých lidí, je obrovským obohacením mého života. Až v této soutěži jsem si uvědomila, jak důležité je  v životě umění. Lidé, kteří umění dělají, jsou tak kreativní, plní lidskosti. Umění je skutečně část života, kterou  nesmíme ztratit. Také sport je důležitý. Myslím si, že StarDance je  nádherně propojené umění a sport a nechci, aby mi v mém životě chyběl někdo z těch, které jsem za tu dobu potkala.“

Žila jste v emigraci, díky tanci procestovala kus světa. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Domov, to jsou pro mne lidé, kteří mne mají rádi. Domov je pro mne skupina lidí, kteří mají společný humor, kteří mají společná témata, kteří jsou schopni spolu diskutovat, bavit se.  Není to místo, ale jsou to lidé, kteří dělají domov.“

Tanec Vás provází celý život, je také Vaším koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Mám ráda hudbu, imitaci. Ráda tancuji i sama. A zda umím odpočívat? Myslím si, že neumím. Pro mne je odpočinek prostě změna činnosti. Já když například s mladými lidmi tancuji, dělám blbosti, tak pro mne je odpočinek si sednout k počítači, dělat v manželově kanceláři. Pro mne je odpočinek, také uklízet. Pro mne je odpočinek i číst knihu, ale jenom tak sedět, to není ono. Jen tak ležet na slunci na lehátku vydržím tak deset minut, pak už začínám hledat, kde bych vytrhala plevel nebo vzala do ruky koště a začala zametat, prostě něco dělat. Ležet, to není moje silná stránka a ani nikdy nebyla. Kdysi jsem ležela na lehátku, protože jsem chtěla být nejhezčí na koupališti v Martině, a to byl asi ten důvod, ale dnes již nechci být nejkrásnější na koupališti v Martině. Oddychování mi moc nejde, ale snažím se v tom zlepšit.“

Tatiana Drexler

Pochází z Martina, na Slovensku, kde se 12. února 1963 narodila. Vystudovala matematiku a tělesnou výchovu na Komenského univerzitě v Bratislavě.

Je podruhé vdaná a s druhým manželem žije v německém Hannoveru.

Foto: archiv Tatiany Drexler

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s královnou rytmu DJ Luccou

„Nechodím už hlavou proti zdi, nechávám věci více plynout a jsem trpělivější“

             

DJ Lucca –  Královna rytmu – ta, co udává, jak tančit,  se v 7. řadě TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí  sama představila jako tanečnice. A byla to pro Lucii Dvořákovou alias DJ Luccu cenná a zajímavá zkušenost. DJing ji stále velice baví a jednu dobu byl pro ni vším, ale od doby co se stala maminkou, je pro ni rodina na prvním místě.

 Vaše maminka dělala v dětství balet, starší sestra, která je úspěšnou tanečnicí se věnovala gymnastice a Vy jste se od devíti let věnovala stolnímu tenisu. A od poloviny 90. let  jste pendlovala mezi Brnem a Prahou, kde jste  hrála druhou ligu za Slovan Bohnice. Co Vás ještě bavilo? 

„Jste velmi dobře informovaná. Bavil mne hrozně i tenis a k tomu všemu i hudba. Sledovala jsem zahraniční umělce a kapely jako například Roxette, Paul Van Dyka, Marusha, Westbam, Dr. Alban atd.“

Coby studentka brněnského gymnázia jste po jednom pobytu v Londýně ve svých šestnácti letech propadala kouzlu elektronické hudby. Začínala jste jako asistentka produkce v brněnském Boby centru – podílela se na zajišťování tanečních parties tehdejších velkých jmen dýdžejské scény, například Paul van Dyka nebo Nicka Warrena. DJ produkci jste se začala věnovat v roce 1999 v Boby centru. Čím Vás dostala právě elektronická hudba?

„Líbilo se mi, že to byla úplně nová hudba, úplně nová dimenze, zvuky jak z Marsu, z jiné planety. To mne fascinovalo. Každý pátek jsme chodili do bývalého klubu Fan Favorit v Brně na pražského DJ Nakypa, který hrál úplně fantasticky. Skladby jako Loops of Infinity nebo Age of Love jsou legendami.“

 

Vystupujete jako DJ Lucca. Proč právě toto jméno?

„Lucca je z mého jména a písničky Suzanne Vega ‚My Name Is Luka‘. Tak jsem to spojila.“

Vystupujete po celém světě a patříte mezi nejlepší DJky. V roce 2002 jste se stala podle časopisu Basseline objevem roku a pak Vás  v  XMAGu prohlásili  dýdžejkou za rok 2003. Jak jste to v té době prožívala?

„Tou dobou jsem každý týden balila kufry a lítala za hraním do zahraničí nebo hrála na tuzemských akcích. Bylo to krásné, bezstarostné období, ale  i náročné na cestování a nedostatek spánku. Procestovala jsem  ale díky tomu kus světa a bylo to úžasné. Samozřejmě na svoje ocenění jsem byla hrdá a motivovalo mne to k dalším věcem a práci.“

Jste královnou rytmu – ta, co udává, jak tančit. V roce 2015 jste se představila v 7. řadě TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí jako tanečnice. Jak na to vzpomínáte a co Vám soutěž dala? 

„To byla velmi zajímavá a cenná zkušenost. Hodně nervů, protože přenosy byly live. Sice já rytmus cítím, ale hudebně, v hlavě. Zapojit a zkoordinovat do toho tělo už tak lehké pro mne nebylo. Ale poznala jsem zase jiné prostředí, další lidi z jiných uměleckých a sportovních kruhů. Bylo to prima.“

DJing je Vaše vášeň, která Vás úplně pohltila. Jak se Vám daří v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět?

„Ano, v určité fázi života to pro mne bylo vším. I teď mne to neuvěřitelné baví. Ale už jsem vdaná, mám rodinu, dvě děti. Priority se mi trochu změnily. Rodina je pro mne na prvním místě a chci s ní trávit nejvíce času. Takže hraní už si ubírám. Hraji jen na akcích, kde vím, že to bude dobré, super atmosféra, profesionální. A samozřejmě také protože už mi není dvacet ani třicet a noční až skoro ranní akce už dospávám mnohem déle. A v pondělí zazvoní v 7.00 hodin  budík a děti vstávají do školy…“

Než jste v roce 2004 odstartovala svoji profesionální kariéru jako autorka hudby a DJ, pracovala jste jako recepční v hotelu Holiday Inn Brno, jako asistentka ředitele Skanska Brno a asistentka ředitele Carrefour Brno.  Věnujete se také vlastní tvorbě?

„Dříve jsem vydávala spoustu tracků a měla i vlastni label Sound Of Acapulco. Potom jsem se stala mámou dvou synů a na produkci vlastní hudby nebylo už tolik času. Nyní bych se ráda k vlastní produkci opět vrátila.“

Vaše motto je: „Změň, co změnit můžeš, a nesnaž se změnit to, co změnit nemůžeš.“ Platí to stále?

„Nežiji podle nějakého mota nebo návodu. Nějaká motta však mám a libí se mi. A tohle určíte  ctím i nyní. Už nechodím hlavou proti zdi. Spíše  nechávám věci více plynout a jsem trpělivější. Něco se vážně změnit nedá, ale mnohé zase ano.“

S manželem, hudebníkem Michalem Dvořákem máte dva syny. Oslovuje je také hudba?  

„Kluci hrají oba na bicí, starší na klavír, mladší na housle. Myslím, že je to hodně baví, hudbu mají rádi a mají i nadání. Ale hlavně chceme, aby je to bavilo a byli sami kreativní. Manžel je brává i na svoje koncerty, protože ty nekonči tak pozdě v noci jako moje akce. Takže písníčky skupiny Lucie znají už nazpaměť. 😃

 

DJ Lucca

Narodila se 31. května 1978 v Brně jako Lucie Kvasnicová. Působí jako dýdžejka a hudebnice. Od roku 2012 je vdaná za hudebníka Michala Dvořáka (1965) a mají dva syny – Michala a Františka. Její sestrou je úspěšná tanečnice a choreografka Leona „Qaša“ Kvasnicová (1972).

Foto: Archiv DJ Luccy

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Zlatá Praha – hvězdy Stardance, pět slavnostních projekcí a koncert Dagmar Peckové

Devadesát uměleckých snímků a pět slavnostních projekcí, to je 59. ročník unikátního festivalu

Filmové premiéry, hudební představení i bohatý doprovodný program včetně hudebně tanečního večera v latinskoamerických rytmech. Taková bude letošní Zlatá Praha.  Devětapadesátý ročník mezinárodního festivalu nabídne osmaosmdesát soutěžních a dva nesoutěžní snímky o hudbě a tanci z celého světa, díky nimž diváci kromě tradičních koncertních sálů, operních či tanečních domů,  navštíví třeba vrcholky švýcarských Alp, řecký ostrov Delos nebo hranici mezi Severní a Jižni Koreou. Jeden z nejstarších televizních festivalů v Evropě hostí Nová scéna Národního divadla od středy 21. do soboty 24. září!

Velký počet kvalitních hudebních i tanečních pořadů z celého světa, významná televizní osobnost vedeni ARTE v čele mezinárodní poroty, hvězdná umělkyně jako nová držitelka ceny za mimořádný umělecký přínos a k tomu spousta projekcí, doprovodných programů i osobních setkávání s českými hudebníky, zpěváky, tanečníky a zahraničními tvůrci.

To všechno je letošní festival – 59. ročník Zlaté Prahy

 

Praha se opět stává hlavním městem pořadů o hudbě, tanci a divadle na světě.

Naplňuje mě to radosti a také přesvědčením, že kultura může a dokonce musí- v této nepříliš veselé době lidi spojovat, “ říká ředitel festivalu Zlatá Praha a výkonný ředitel programu ČT art Tomáš Motl.

Výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl a hvězdná Dagmar Pecková

Per Boye Hansen říká: „Jsem poctěn a jsem nesmírně rád, že mohu být součástí poroty, i když mi to sebralo letošní  letní dovolenou!“

Umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen (vpravo, Patrik Ulrich, vlevo)

 

Letošní ročník slavnostně odstartuje operní pěvkyně Dagmar Pecková a  její  hosté. O slavné Mozartovy árie, operetní repertoár či písně Gustava Mahlera ale tradičně nepřijdou ani televizní diváci, kterým zahajovací večer v přímém přenosu nabídne kulturní program ČT art. Dokument Stoptime Dagmar Peckové pojednává o naší slavné pěvkyni a  bude mít slavnostní festivalovou premiéru ve čtvrtek 22. září.

Zlatá Praha rovněž uctí odkaz jednoho z nejvýznamnějších choreografů své generace, Jiřího Kyliána.  Dokumentární snímek Divadelní tajemství popisující  zrození, život a smrt prvního divadla zasvěceného tanečnímu umění, Nederlands Dans Theater, jehož byl Kylián dlouholetým uměleckým ředitelem, uvede festival ve světové premiéře v pátek 23. záři 2022.

Nikola Márová se zařadila mezi osobnosti, kterým je věnována velká pozornost a slavnostní premiéra dokumentu Portrét primabaleríny bude uveden 23. září 2022.

 

Kromě mnoha slavnostních premiér a dohromady devadesáti snímků nabidne letošní ročník i bohatý doprovodný program. Návštěvníci se v průběhu čtyř festivalových dní mohou těšit na speciální projekce, Tančírnu i sobotní komentované prohlídky historické budovy Národního divadla a odpoledne se StarDance, na němž osobnosti populární soutěže roztančí náměstí Václava Havla . Kompletní program festivalu je k dispozici na webových stránkách festivalu.

 

 

Nejlepší filmy opět vybere mezinárodní porota

 

O  ocenění těch nejlepších snímků rozhodne již tradičně pětičlenná mezinárodní porota,  do které v letošním roce zasedne výkonný ředitel německé ARTE Wolfgang Bergmann, ředitel oblasti múzických umění portugalské RTP Daniel Gorjão, ředitelka hudebního oddělení srbské RTS Silvana Grujić, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen a obchodní ředitelka oblasti múzických umění italské RAI Rita Lombardi.

Slavnostní předávání cen se uskutečni v sobotu 24. září.  Divákům jej od 21:45 hodin nabídne ČT art.

 

Zeptali jsme se….

 

Primabalerína Nikola Márová

 

 

Dokumentem o Vašem životě primabaleríny a   jeho uvedením  právě na festivalu Zlatá Praha jste se zařadila mezi ty nejlepší z nejlepších, co pro Vás znamená  taková pocta?

„Samozřejmě,  když přišla tato  nabídka, nebo spíše, když mi vedení divadla oznámilo, že se bude točit dokument o nějaké osobnosti a vybrali právě mě, tak ta radost ve mně  proběhla veliká, protože najedou víte, že Vás mají rádi nejen diváci v divadle, ale všímá si Vás i někdo jiný, i vedení divadla ocenilo moji práci, takže to pro mě byla opravdu  velká pocta a nesmírná  radost, těšila jsem se na to, jak to všechno bude probíhat. Ale také trochu obávala.

Jak řekl  pan režisér, i on byl potěšen, že jsem mu výsledek  nehodila na hlavu. Probíhalo to tak,  že na premiéru filmu šla delegace z Národního divadla, a já jsem se opravdu  bála, že budu chtít vyřadit spoustu věcí a v ten moment začne všechno skřípat. Ale naštěstí tam  nebylo vlastně vůbec nic takového, jen  jediný moment, který pan střihač okamžitě odstranil, protože já jsem k sobě hodně sebekritická a tento okamžik jsem tam nechtěla.“

Jak daleko do soukromí jste až pustila filmaře?

„Od prvopočátku, kdy jsem se s panem režisérem  Martinem Kubalou setkala, jsem cítila, že nemám vůbec žádný problém nechat nahlédnout diváky i do mého soukromí. Nechtěli jsme, aby to celé bylo jen o baletu a baletce  ND. Dokonce jsme se sešli u nás doma 23. prosince! Takže se dalo nahlédnout do veškerého i vánočního  soukromí a bylo to fajn.  Ale stejně je to hlavně o kariéře primabaleríny.“

 

 Když se řekne primabalerína, hned vyvstane každému na mysli  hodně strádání, bolesti, útrap. Uvidí divák i nějaké veselé okamžiky?

 

„Toho jsem se také trošku bála, aby to nevyznělo takto. Když jsem poprvé sledovala  dokument, byla jsem lehce nervózní  z toho, jak to bude působit na  ostatní, protože já jsem  opravdu  veselý člověk, dokážu si dělat srandu sama ze sebe za všech okolností a nechtěla jsem, abych z toho vyšla jako upjatá baletka, která má jenom balet a nic jiného nezná, jsem ale přesvědčená, že toto  se ve filmu  povedlo. Jedné mé kolegyni ukápla i slzička, ale já jsem na to celé nahlížela pochopitelně jinak. Byla jsem vlastně překvapená, jak ten dokument vystihl moji osobnost, opravdu takovou, jaká jsem.“

Prozradíte něco víc?

„Dokument vypráví hlavně o tom, že já si plním svůj nesplněný sen,  a to je role Julie.  Do toho ale přijdou covidové a další  problémy, odehrála se spousta komplikací, které jsme nepředpokládali a já teď ale neprozradím, jestli jsem tu Julii nakonec tančila nebo netančila,   také  přece neprozradíte vraha na začátku detektivky, tak  se  přijďte podívat!!

Děkujeme!

 

Zeptali jsme se….

 

 

Tanečnice a ředitelka Kyliánova nadačního fondu v Praze Nataša Novotná (zastupuje Jiřího Kyliána během tiskové konference)

Jak sama říká, pan Kilián se ani moc zastoupit nedá, takže se o to spíše jen pokusí….ale povedlo se jí to!

 

Nataša není žádná křehotinka, jakou  bychom čekali,  a na tiskovou konferenci si to přifrčela na malé motorce….

 

O čem je dokument Divadelní tajemství?

„Náš dokument je o zrodu, životě a smrti jedné budovy. Jedná se o budovu, která byla naším milovaným divadlem, ale to  bylo  zbořeno.  Dokument je vlastně rozhovor Jiřího Kiliána s architektem, jehož toto  byla první stavba, opravdu první taneční divadlo na světě!  Dozvíme se toho skutečně  hodně. I o určité éře tance,  velmi  specifické éře tance, ale také o architektuře. Mě  osobně zaujalo, že pana Kiliána zboření divadla velice zasáhlo, ale pan architekt o tom mluví s nadhledem.“

 

O divadlu  Nederlands Dans Theater  se  všeobecně mluví  v superlativech. Jak je to možné?

 

„Ano. My jsme to divadlo opravdu všichni milovali. Když jsem tam byla já, tak jsem si to  vlastně ani tolik neuvědomovala, ale  ta budova byla postavená lidmi, které taneční umění  maximálně  zajímalo. Byla postavena prakticky, jak pro tanec, tak pro administrativu, měla zázemí,  úplně všechno.  Nebylo tam nic zbytečně a všechno fungovalo přesně , jak má. A nemusela se bourat.

 

Proč k tomu zbourání vlastně došlo?

„Bylo to v  podstatě politické rozhodnutí, město se chtělo rozrůstat, takže úředníci   rozhodli, že toto malé divadlo se zboří a místo něj postavili obrovské Fórum, asi desetkrát větší než bylo naše milované divadlo. Dnes na jeho místě stojí  „taková snad  stavba budoucnosti“, je v ní i divadlo, shopping mall, knihovna, konzervatoř, orchestr,  zkrátka všechno, ale podle toho, co jsem slyšela, je to lehce neosobní místo.“

 

Takže už se Vám tam nelíbí?

 

„Já jsem tam  ještě nebyla, protože  jsem nenašla odvahu jít se podívat na to naše milované a zničené místo, mě se to hluboce dotýká, opravdu. Ale  chci tam v budoucnu jít.  Co je pro mě skutečně smutné, to je fakt,  že ke zbourání toho původního divadla nebyl žádný důvod. Proč bylo zničeno?

Je to hlavní téma, které v našem dokumentu  oba muži probírají.“

 

Děkujeme a přejeme hodně sil!  

 

Karolína Blinková, Eva Smolíková

 

Foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín

CZECH DANCE TOUR 2022

Radostná atmosféra, hřmící hudba, dechberoucí choreografie

29.května 2022 proběhlo v Praze závěrečné taneční klání CZECH DANCE TOUR 2022. Hala Slavia Eden  byla plná diváků až k prasknutí, radostná atmosféra, tanečníci vydávali ze sebe opravdu to nejlepší, co uměli, celý den to hučelo a žilo, co jen to bylo možné. Dva roky pandemie nebyly vlastně vůbec nikde znát, skalní milovníci se vrátili ke své lásce – tedy k tanci a nic na světě je nezastavilo.

Napětí při vyhlašování cen

Šťastné tváře

Taneční magazín byl při tom všem a přenáší Vám čtenářům kus  energií sršící atmosféry, která na parketu a nejen tam, panovala. Tančilo všechno a všichni kolem….

Nutno říci, že choreografie Lidice nám vzala dech. Výkony mladých tanečníků si zaslouží poctu, ale právě tak i choreografové, kteří na tomto pracovali. A můžeme zmiňovat i dále, co bylo k vidění  – baletní prvky, akrobatické prvky atd. atd.   I junioři ukázali své – provazy a roznožky byly běžnou součástí show, takže smekáme malým umělcům!  Ale ani ty starší nemůžeme opomenout, to by bylo nespravedlivé.

Taneční kreace i během předávání cen

Jednou z cen pro choreografy byl unikátní stříbrný šperk, vyrobený právě a jen pro tuto příležitost, z dílny Jitky Kudláčkové (spolupracovala např. s Markem Dědíkem, známým ze StarDance).

Unikátní šperk Jitky Kudláčkové 

Inu, co dodat, kdo nebyl, o hodně přišel! 

Atmosféra  zúčastněných 2022

 Diplomy a medaile 

… a zase diplomy

 

Zeptali jsme se ……

Martin Hladík, organizátor Czech Dance Tour

TM: Jak se Vám rozbíhaly taneční lekce a show po pandemii?

„Štěstí nám přálo, navíc už v pandemii jsme si potvrdili, že díky vysoké připravenosti jsme schopni rychle a operativně reagovat. Díky tomu, že základní organizační velín rozhoduje v malém počtu lidí, je mnohem akce schopnější, než kdyby měl nesmyslné rozvětvené struktury. V roce 2020 jsme uspořádali první velkou soutěž sezóny (regionální kolo Czech Dance Tour pro Prahu) a tři dny poté přišel první lockdown. Na podzim 2021 jsme přesně mezi rozvolněním a vánoční stopkou všem sportovním akcím odtančili velké mistrovství ČR v Chrudimi. Letos bylo velmi znát, že tanečníci jsou natěšení a odhodlaní si soutěžní sezónu užít.

Covidové obstrukce přispěly k tomu, že u tance vydrželi ti, kdo ho opravdu milují. To je dobré. Bylo také znát, že skupiny se naučily trénovat v nových podmínkách online světa. V choreografiích, v pohybové úrovni a v taneční náročnosti jsme viděli méně kontaktních prvků. V tématech a konceptech se objevily reakce na pandemickou zkušenost. Jedna s choreografií využívala roušky jako rekvizitu a například skupina Hazard Jesenice si pro svoje představení na  téma “SYSTEM”, ve kterém zpracovala motiv “šíření viru” – proces, který platí pro nemoc, ale také třeba obdobně nakažlivou “lidskou pomluvu”.

TM: Bylo soutěžících více nebo méně než v předchozích letech?

„Tato otázka si zaslouží hlubší statistiku a také porovnání více věcí, které účast a návštěvnost ovlivňují.  Když se podíváme na statistiku prvoplánově, tak například v pražském regionálním kole máme vysoký nárůst ve všech sledovaných parametrech. V Brně máme nárůst počtu tanečních skupin, které na Czech Dance Tour vystupují a přitom se nepatrně snížil počet předvedených regionálních choreografií. Co se týká divácké účasti, je na tom Czech Dance Tour extrémně dobře. Jsme v době, kdy je běžné, že eventy propojují online a fyzické možnosti, a jsou tak “in” v reálném čase i v retrospektivě. Díky našim streamům na platformě  Twitch.tv máme například na sobotním Mistrovství ČR online life účast přes 11 000 diváků. Navíc streamy nebyly letos jedinou cestou, jak tanec již z regionálních kol dostat na obrazovky televizí.

Dalším faktorem je volba kvality, kterou soutěži dodáte, jde o poměr mezi cenou a poskytnutou službou. Je na každém, kterou cestu si zvolí, ať už je na straně pořadatele nebo návštěvníka. Na obou stranách by měl vládnout respekt k tomu, co si kdo vybere. My se přikláníme k tomu, že tanec je umění se sportovním výkonem a raději připlatíme za kvalitní hudební produkci, osvětlovací techniku, speciální taneční povrch baletizol a jednotné pozadí soutěže, které vytvoří dokonalou kompozici na každé soutěži, kterou jsme na finále MČR doplnili o efektní LED obrazovky.

Pro soutěžící už od regionálních kol jsme měli připravené  unikátní medaile, které cinkají,  a jak se “v kuloárech říká”, když je  máte na krku, opravu cítíte jejich hodnotu.“

TM: Co ještě ovlivňuje kvalitu soutěže?

„Bez ohledu na to, jak náročné jsou přípravy, soutěžní den velkou měrou stojí na moderátorech. v našem případě na moderátorkách – Adéle Rausové a Evě Sýkorové. Ono moderovat prakticky 12 hodin v kuse je velká nálož a holky jsou vždy skvěle připravené. Drží časový harmonogram, vědí, jak správně vyslovovat názvy tanečních skupin a jejich choreografií, nepletou si výslovnost názvů partnerů soutěže. Adéla je skvělá zpěvačka a na Mistrovství Czech Dance Tour pravidelně zpívá českou hymnu life.

Pečlivě připravovaný koncept a dobře vypadající soutěž potěší nejen tanečníky,  ale i oko diváka. Ten velmi citlivě vnímá, že je na akci, která něco znamená, má prestiž a ani je na to nemusíte neustále upozorňovat.“

TM: Jak hodnotíte připravenost soutěžících?  Byly ty dva roky lenošení znát nebo vůbec ne a všechno se dohnalo včas?

„Jakákoliv kritika by byla nepatřičná. Tanečníci, respektive choreografové a trenéři, udělali maximum. Dokázali dovést své svěřence do formy, kdy projdou celým turné a nominují se svými výkony na mistrovství světa. Na čem je ale do budoucna dobré zapracovat jsou třeba různá dechová cvičení, která nejen tanečníci mohou využívat v situacích, kdy je třeba rychlé sebekoncentrace, ochlazení organismu po výkonu a podobně. Máme na to školení, které nám zastavil covid, ale na chystaném Czech Dance Weekendu bude na toto téma praktický workshop.“

TM: Kolik asi diváků naplnilo halu na pražské Slavii?

„Plno bylo od rána a ještě více lidí sedělo u televizí, aby Mistrovství České republiky Czech Dance Tour sledovali z livestreamu, který pro naši soutěž zajišťoval tým profesionální televize Sport 5.“

TM: Obrovským překvapením byla choreografie na památku obětem Lidic. Jak se vůbec něco takového podařilo vytvořit?

„Ano, Lidice opravdu rezonují  napříč všemi, kdo tuto choreo viděli. Je to niterně vybrané téma, vystavěné v souladu s jeho závažností. Hudba nepotlačuje příběh, dává mu dramatickou oporu.  Výkony tanečníků jsou vynikající, je zřejmé, že tito protagonisté  umí zatančit i těžší věci. O to přirozeněji a odlehčeněji jejich vystoupení působí.

 V neposlední řadě, dost možná v řadě první, soubor tanečníků Diamonds z Nového Bydžova, se byl v Lidicích podívat. Znají děsivý příběh lidických dětí a umí jej tancem převyprávět.“

TM: Byla během show ještě jiná choreografie, která ohromila Vás a porotu?

„Ano, v každé taneční disciplíně. Nicméně, je spravedlivé říct, že právě juniorská kategorie art dance, kde zlato braly “Lidice”,  měla vysokou konkurenci. Na choreografie Jany Bálešové Media Nocte se dají  vyzdvihnout obdobné kvality, obdobně i bronzové vystoupení Hroch Pardubice “Alive”  je dechberoucí. Obě zmíněné choreografie získaly ceny našich partnerů,  se kterými dlouhodobě spolupracujeme.

Nejen “zlaté” vítěze se totiž snažíme ocenit i dalšími speciálními cenami, jako je pobyt v rekreačním středisku Český ráj, cena TV Óčko, cena TV Sport 5, Hard Rock Café Praha a Cena Českomoravské asociace podnikatelek a manažerek. Nejde jen o ocenění samotné, ale jeho hlubší smysl – dostat moderní tanec do širší pozornosti médií a tedy i veřejnosti; v případě ceny řetězce Hard Rock Cafe se tanečníci  společně sejdou v jeho prostorách, kde jsou memorabilia známých osobností. To je samo o sobě inspirativní a motivační. Skupina v Hard Rock Cafe společně posnídá a poobědvá, mohou takto být spolu někde jinde než na soustředění nebo na tanečním sále. Užijí si také focení s profesionálním fotografem.“

Foto, video, text: Eva Smolíková

Taneční magazín