Povídání nejen o tanci s ANDOREM ŠÁNDOREM, generálem v záloze a bezpečnostním poradcem

„Rozvědčík, který se nevyhne boji, je špatný rozvědčík. Bojové umění mě moc nebere. Kdybych žil znovu, tančil bych!“

 
Generála v záloze,  Andora Šándora,  jsem zastihla jako vždy v práci a při  plném nasazení. Ale přesně tak, jak ho známe z televizních obrazovek, vždy usměvavý, nabitý energií, přitažlivý, jen   lehce poznamenal, že má asi 1500 vzkazů…. Smutně jsem vydechla a odtušila, že rozhovor nebude úplně snadný. Jenže Andor  Šándor se usmál a zavzpomínal na svá léta, kdy začal tančit. A právě tyto vzpomínky Vám, milí čtenáři, právě  přinášíme! 

Máte, coby generál v záloze, vztah k tanci?

Já jsem zažil taneční v Moravské Třebové, to bylo ve 3. ročníku, odhaduji tak rok 1975. Tancovali jsme s dívkami z místní školy, myslím zemědělské, ale byly tam i ostatní dívky z Moravské Třebové. To byl pro mě obrovský zážitek a byl jsem nadšený.“

Tedy obrovský zážitek byly dívky anebo ten tanec?

Přece všechno dohromady!“

S mikrofonem v Pelhřímově

A co Vás ještě napadne při slově „taneční“?

Když moje sestra chodila do tanečních o rok později, pojaly to s mojí mamkou tak, že ona měla 18 šatů, ale já jsem si vystačil s jedněmi bílými rukavicemi za 40,- korun, které jsem vždy přepral. A tančil jsem v uniformě! Musím říct´, že jsem kluky učil i kroky, třeba při tancích jive nebo cha-cha jsem jim dělal i ,ženskou´! Miluji klasické tance, to mi učarovalo, je to nádherné, ale velice obdivuji i latinu. Jenže latina je už pro mě taková ,skoro akrobacie´, je to překrásné, ale přiznám se, že já ji nevnímám už jako tanec v pravém smyslu slova. Pořád se raději podívám na quickstep, který je rychlý, ale je to zkrátka tanec. Možná mě za tato slova někdo nebude mít rád, ale říkám, co cítím. A mně se prostě klasika líbí mnohem více. Latina je ohromující, ale je to takové určité ,spartakiádní cvičení´! A také si ještě vzpomínám, že jsem po tanečních chodil do tanečního kroužku manželů Křížových a vytancoval jsem si kategorii ,E´. Ale odešel jsem na vysokou školu a s tancem byl konec.“

Pokud chcete zasadit ještě hlubší ránu moderním tanečníkům a být ještě více neoblíbený u čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU, což takhle moderní tanec? Tanečník třeba chodí se záchodovou mísou na hlavě… Tak to by se Vám nelíbilo?

Ne. Když přijde klavírista ke klavíru, zvedne víko, 3 minuty čeká a odejde, tak se nebudu tvářit jako idiot, že je to úžasný, když úžasný to není. Je mi už skoro 64 let, tak mám přece právo na to mít konzervativní názor! Mám zkrátka rád věci, které se spíše zabývají obsahem. A pokud tam žádný obsah není, tak se nebudu dokonce ani tvářit, že se mi to líbí.“

Sledujete taneční pořady?

Na Stardance se příliš nedívám. Moc ty soutěže nemusím, ale obdivuji Imricha Bugára, který tam působil jako tanečník. Všechno zvládl. Bylo vidět, že mu je disk bližší než tanec. Ale obdivuji tu odvahu,  že tito ,netanečníci´ do soutěže vůbec jdou. Když mám možnost, to už teď tedy často není, pak na plesech MO tančím. A vždy jsem rád tančil.“

Kdybyste mohl žít znovu, líbilo by se vám třeba bojové umění spojené s tancem? To by mohlo být pro vojáka zajímavé… Anebo ne?

Bojová umění už mě nechávají docela chladným, nějak mě to neláká. Přiznám se, že kdybych se mohl vrátit do let, kdy jsem mohl dělat taneční, tak bych vůbec neváhal a dělal bych to víc. Měl jsem to skutečně rád, bavilo mě to doopravdy a říkám to upřímně! Ne, že bych uměl tančit kdovíjak, tak to určitě ne. Ale těšilo mě to. Určitě bych se více věnoval tanci jako takovému. Jenže tenkrát to nebylo možné. My jsme skončili, šli jsme na vysokou školu do Vyškova a tam jsme se věnovali všemu jinému jenom ne tanci. Tanec a společenské chování po roce 1968? Soudruzi zatrhli ledacos a tanec vůbec nebyl ,na pořadu dne´. Nebylo tam ani s kým tančit. A nebylo ani kde. Já jsem se už ,nabojoval´ dost. A domnívám se, že rozvědčík, který musí bojovat, je zkrátka špatný rozvědčík. Děláte většinu času všechno pro to, abyste se vyhnuli konfliktu. Toto je vlastně moje myšlenka a postoj k boji. Nějakou sebeobranu jsem určitě dělal, ale jinak mi bojové umění nic moc neříká.“

Právě se ocitáme v česko-ruské krizi. Mohlo by se u nás třeba stát, (navíc přijdou rozvolnění striktních pandemických opatření, lidé vyrazí do tanečních klubů), že by třeba noční taneční kluby nebo i divadla byla ohrožena nějakým nesmyslným teroristickým útokem? A co by člověk v takovém případě měl dělat?“

Psychika lidí je, za více než rok života v pandemii, značně narušená, neříkám rozhodně, že u každého, ale o to více u některých. A nikdo neví, jak určitý jedinec může své emoce ‚ventilovat‘, až z něj opadne veškerý stres, který nashromáždil a dojde ke skutečnému uvolnění.

Jsem rozhodně vzdálen tomu, abych strašil, nechci říkat, že bychom se měli bát jít do divadla nebo tanečního klubu. Ovšem žijeme ve světě, který má daleko k perfektnosti, žádný takový ani neexistuje, a může se stát každému, že bude ve špatnou chvíli na špatném místě. Proti tomu není v zásadě žádná obrana, než to, že nechodím nebezpečí zbytečně vstříc. Například, nebudu jezdit na dovolené do rizikových oblastí. Snad najdu jiný způsob, jak si vyrábět adrenalin. Budu opravdu zodpovědný za to, co dělám, za své děti, za svou rodinu. Mám také pocit, že chodit do divadla po koronaviru bude zpestřené testy, čipy, pasy, deseti rouškami… Takže nevím, zda a jak si toto užijeme. Nebude to takové, jako jsme byli zvyklí.

Ale kultura, sport a jiné podobné vyžití může být jeden z dobrých ‚ventilů‘ jak se dostat zpátky do normálu. Asi 80 procent aktivit nám mocní vzali, teď nám vrátí 20 procent a ještě budeme šťastně tleskat. Myslím, že by se lidé měli snažit se maximálně rychle vrátit do normálu a dělat věci, které je bavily před tím.

To, co politici tady vytvořili, mám na mysli tvrzení, že žijeme ve válce s covidem, je nesmysl. Válka vypadá úplně jinak. Toto by vám jistě vysvětlili v Sýrii, Iráku, Afghánistánu nebo na jihovýchodní Ukrajině. Těch míst je na světě, bohužel, dost. Nechci tím pandemii nijak zlehčovat, ale nechtělo se po nás nic víc, než omezit pohyb, někteří nemohli bohužel pracovat, měli jsme mít roušku na obličeji a někdy sedět doma. To tedy není válka!! To jsou jen nějaká opatření, můžeme pochybovat a vést diskusi, zda byla správná či špatná, ale o válce nemůže být řeči! Ovšem politici situaci zdramatizovali svými výroky. To nebylo úplně šťastné.“

Ale připusťme – člověk se skutečně ocitne na špatném místě ve špatnou dobu. Třeba v tramvaji, v tanečním klubu, navíc dotyčný může být i lehce „ovíněný“, trošku přepracovaný…, či jinak společensky méně nebo více omámený… Je možné všimnout si něčeho, co by bylo nápadné i laikovi? Nebo nemáme žádnou šanci toto nebezpečí vůbec nějak zjistit?

Většinou si tito ,lehce přepracovaní a ovínění´ lidé nevšímají vůbec ničeho. Kluci možná koukají po holkách, chlapi po ženách a lidé v tramvajích si čtou, dívají se do mobilů či tabletů. Nejhorší je, že i při romantické večeři ve dvou oba hledí do svých mobilů, facebooků a všeobecně toto platí všude. Nevšímavost k okolí je poměrně značná.

Odpálit se do vzduchu náloží, kterou máte kolem těla, to není věc, kterou děláte běžně. Takže dá se říci, že uvidíte člověka, který je roztřesen a nadměrně se potí. Neumíme si vůbec představit, jak obrovská je to zátěž pro lidský organismus, tohle jsme sami nezažili, byť je ten člověk takříkajíc ,vymytý´ a ,má vymydlený mozek´, fyzicky a psychicky cítí. Takže jsou věci, které nás můžou anebo by měly upozornit. Vlastně, jde o jakékoli chování, které se vymyká běžnému standardu. Okamžitě bychom měli zpozornět. Nemyslím, že ihned zalehneme na matrace. Ale zbystřit bychom měli určitě. Měli bychom si zachovat naše právo svobody a hned raději odejít, než se s někým takovým dostávat do jakéhokoli bližšího kontaktu. A může jít třeba i ,jenom´ o to, že se někdo chová jako ,hulvát´. Značí to, že se brzy stane malér. Je dobré netrávit už čas na takovém místě a vyčkávat, než dojde k dalšímu a dalšímu problému.

Ale ne vždycky si toho lidé všímají, navíc takové chování podceňují.“

Vezmu-li v úvahu Vaši profesi, stál jste Vy sám někdy tváří v tvář nabité zbrani?

Já jsem prožil situaci, že jsem ,na sobě´ měl nájemného vraha, který nebyl fyzicky ke mně blízko. Věděl jsem, kde je, opravdu existoval, byl zkrátka ,z masa a kostí´, ale nestál přede mnou. Možná je tohle ještě horší, než když proti vám někdo skutečně stojí, protože tam se možná dovedete ubránit. Ale tohle byla pro mě opravdu velice nepříjemná věc.“

Andor Šándor je i spisovatelem

Co se Vám tehdy honilo hlavou?

Nebál jsem se nějak moc o sebe, ale nepodceňoval jsem to. Upřímně, já sám jsem si udělal opatření, abych se byl schopen bránit, ale nechtěl jsem, aby třeba někdo takový měl zájem jít proti mým dětem. Naštěstí ta hrozba po nějaké době pominula.

Nejhorší je ale, porovnám-li jiné věci. Tato popsaná hrozba byla reálná, zakládala se na určitém vyšetřování. Kdežto média opakují každý rok dvakrát až třikrát, v souvislosti se soudním líčením, jak bývalý šéf vojenské rozvědky měl být zavražděn. Zákonitě si říkáte, když toto pořád někde opakují dokola, že se může najít ,člověk´, který se  tom zhlédne a půjde a bude chtít vraždit. Slyšel jsem prohlášení jednoho člověka nejmenované organizace – to jsem se tedy dozvěděl zprostředkovaně – ten dotyčný řekl: ,Škoda, že se to vrahovi nepovedlo.´ Pak už tedy opravdu nevíte, co si o takovém člověku myslet. Protože i jako legrace je toto tvrzení dost hloupé.

Z toho odvozuji, že jsou mezi námi lidé, kteří žijí na okraji společnosti, nic o nich nevíme a oni nepřemýšlí. Nevíme vůbec nic o jejich zdravotním ani duševním stavu. Tito lidé mají nějaký svůj vnitřní život. Vůbec není neobvyklé, že spáchají teroristický útok jen a jen kvůli tomu, že si přečetli podobná tvrzení v médiích. A někdy tomu může být i v knížce! Bohužel se najdou i takoví, kteří se četbou mohou skutečně inspirovat. Pro mne tedy tento fakt představuje dost velký problém.“

Nezáviděníhodné. Ale raději zpět k tanci. Jak byste zareagoval, přistála-li by Vám v mailu nabídka tančit ve StarDance?

(Smích) „Trošku exhibicionista jsem a ani se tím netajím, opravdu nejsem žádný introvert. Od osmi let jsem hrál na housle, hraji na bicí, mám za sebou řadu mediálních vystoupení před lidmi… Nabíjí mě to. Určitě bych to vzal jako výzvu. A šel bych do toho!“

Tak možná se mají naši čtenáři na koho a co těšit :-)

Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Andora Šándora

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Kdo zatančí v jedenácté řadě StarDance?

Oblíbená soutěž odstartuje na podzim!

ČT odhaluje kompletní sestavu!

Moderátoři zůstávají, ale hlavní choreograf se mění. A také zůstávají koronavirová opatření!

Jeden z nejslavnějších pohádkových princů, farářka, tenistka, krasobruslař, známí herci i hvězdy populární hudby!

To je desítka osobností, která zasvětí půl roku života nejsledovanější taneční soutěži v Česku. Po tanečním parketu je, pod vedením choreografa Marka Zelinky, provedou profesionálové známí z předchozích desíti řad. A to včetně vítězů prvního i zatím posledního ročníku. Moderátorského mikrofonu se opět ujme dvojice Tereza Kostková a Marek Eben.

Po obvyklé roční pauze se StarDance vydává do své druhé dekády. Kromě soutěžních párů a tematických novinek ji čekají i další velké výzvy – koronavirová opatření. „Když jsme se při posledním finále loučili s diváky a vyhlásili roční pauzu, nečekali jsme, v jak složité době budeme vstupovat do jedenácté řady. Nyní existuje hned několik scénářů, jak bude nový ročník probíhat. Sledujeme i situaci v zahraničí, například v BBC se soutěž loni konala bez diváků, změny se týkaly moderace i poroty. My ale stále doufáme v živé publikum, byť samozřejmě budeme postupovat dle platných bezpečnostních opatření. Co mohu slíbit je, že opět vytvoříme neopakovatelnou atmosféru, jakou oplývá každý ročník,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák.

V desítce osobností budou mít převahu známí herci, jako Simona BabčákováPavel TrávníčekZdeněk GodlaJan Cina nebo Marika Šoposká, hudební scénu budou reprezentovat Tereza Černochová a Mirai Navrátil. Nové profese, které mezi ně zavítají, jsou farářka Církve československé husitské Martina Viktorie Kopecká, tenistka Andrea Sestini Hlaváčková a krasobruslař Tomáš Verner. Tanečním parketem je provedou vítězové předchozích řad Kristýna CoufalováVeronika LálováLenka Nora NávorkováDominik Vodička, finalisté Marek DědíkMichal Necpál a Tereza Prucková Bufková i nováčci posledních řad Adriana MaškováRobin Ondráček a Martin Prágr. Jako odborný poradce a hlavní choreograf je podpoří Marek Zelinka, který vyhrál s Marií Doležalovou v roce 2015.

Dvacet účastníků prozatím netuší, v jaké dvojici na podzim vystoupí. Páry se až na konci června dozví, s kým je čeká série perných tréninků i přímých přenosů. Novinky ale diváci mohou sledovat již nyní na sociálních sítích České televize.

Populární moderátorská dvojice

Facebook StarDance: https://www.facebook.com/stardancecz

Instagram StarDance: https://www.instagram.com/stardancecz/?hl=cs

 

Karolína Blinková, tisková mluvčí České televize

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

TANEČNÍ MAGAZÍN hovoří s VÍTĚZSLAVEM RÁZKEM, učitelem paradance

„Nevzdávat se, tak to se člověku v životě docela hodí“

Vítězslav  Rázek (1986) je rodákem z Prahy, kde žije s manželkou a dvěma dcerami. Vítězslav je tanečníkem tělem i duší. Vystudoval psychologii na FFUK, profesionálním psychologem se však nestal, přestože ve své každodenní práci na parketu ji používá. Tanec ho nakonec přivedl i ke studiu na FTVS v Olomouci, kde vystudoval taneční mistrovství a trenérství. Založil vlastní taneční školu – Tanec pro všechny (2012), kterou úspěšně,  se svojí taneční partnerkou, vede. Tomu všemu předcházela dlouhá, pestrá a úspěšná taneční kariéra sportovního tanečníka. S taneční partnerkou Kristýnou Mückovou vyhráli Taneční ligu, stali se vicemistry ČR ve standardních tancích a finalisty mistrovství Evropy profesionálů ShowDance. Procestovali téměř všechny státy Evropy a mnoho států z celého světa.  Před nedávnou dobou začal spolupracovat na odborném tanečním vedení vozíčkářů (takzvaný paradance sport).

Vítku, jak Vás napadlo zapojit do tance vozíčkáře?

„Tomu předcházela delší cesta. Když jsme s mou taneční partnerkou přestoupili do profesionálů, psal se rok 2015. Tehdy jsme založili taneční klub. Později jsme otevřeli taneční studio a začali organizovat taneční soutěže a zároveň jsme začali dělat také taneční porotce. Naším snem bylo uspořádat taneční soutěž na Žofíně,  a to se nám nakonec povedlo. A jakmile jsme věděli, že můžeme uspořádat taneční soutěž v tomto krásném prostoru, přemýšleli jsme, jakými dalšími aktivitami jej naplnit. A tehdy nás napadl paradance. Domníval jsem se, že tanečníků na vozíku bude u nás hodně, vzhledem ke každoroční účasti ve speciálním díle StarDance věnovaného vozíčkářům. Posléze jsem zjistil, že účastníci StarDance žádnými aktivními tanečníky nejsou a že se tanci na vozíku věnují jen vozíčkáři sdružení v SKV Praha. Kontaktoval jsem tedy předsedkyni Míšu Krunclovou a vše jsme domluvili.“

 Spolupráce tedy začala tím Žofínem?

„Ne. Spolupráce začala tím, že jsme v roce 2019 uspořádali první ukázkovou lekci v Parapleti, na kterou přišlo asi 18 zájemců. Ta se velice vydařila a účastníci byli nadšení. Na tuto ukázkovou lekci pak navázal pravidelný taneční kurz, který probíhal v Jedličkově ústavu a měl zasvětit účastníky do základů tance a připravit je na každoroční ples SKV Praha.“

Je rozdíl učit tančit běžné lidi a vozíčkáře?

„Je a není. Ačkoli by se mohlo zdát, že je to jednoduché, není tomu tak – paradance sport (soutěžní tance vozíčkářů) – je poměrně detailně propracovaný. V ČR ale nebyl nikdo, kdo by mě dokázal zasvětit. Tak jsem se vydal na Slovensko, kde se paradance věnují už přes dvacet let. Začal jsem jezdit na pravidelné lekce k panu Mičunkovi, aby mě zasvětil do vedení tohoto sportu, což se povedlo a mohli jsme tak otevřít zmiňovaný několikatýdenní kurz v Jedličkově ústavu.“

A nakonec se tedy uskutečnila i taneční soutěž pro vozíčkáře?                                                                                 

„Ano, ale… První mezinárodní soutěž v tancích na vozíku se měla uskutečnit v březnu 2020, ale přišla korona… Tak jsme ji odsunuli na říjen 2020. Ale i v říjnu zasáhla další vlna korony, takže jsme soutěž nakonec zrealizovali na Žofíně, ale kvůli nařízení vlády částečně online.“

A měli jste na soutěži své želízko v ohni?

„Ano. Reprezentovali nás vozíčkář Rosťa Vyhnálek s tanečnicí Zuzkou Chalupovou. Rosťa se Zuzkou si zatančili na Žofíně, odkud probíhal i online přenos. Ostatní zahraniční účastníci soutěže tančili ve svých domovských tanečních studiích. Vše bylo digitálně propojeno a přenášeno. Rosťa se Zuzkou obsadili krásné třetí místo (ze sedmi), což je na premiéru úžasný výkon!“

Tanečník a vozíčkář Rosťa Vyhnálek tedy vzešel z vašeho trenérského vedení. Jak jste se seznámili?

„Rosťa dorazil na naši první ukázkovou lekci do Paraplete a rovnou po jejím skončení mi říkal, že by se chtěl paradance věnovat se svou taneční partnerkou Zuzkou. A že by chtěli i soutěžit. Začali tedy docházet k nám do tanečního studia na individuální lekce, kde jsme jejich taneční vystoupení trénovali.“

Na kdy je připraven druhý ročník soutěže?

„Na 21. listopadu 2021 a doufáme, že už nebude muset probíhat online, ale klasicky. Na 2. ročníku se budeme podílet společně s SKV Praha, se kterým jsme společně založili taneční svaz.“

Můžete mi naši spolupráci v tanečním svazu přiblížit?

„V prosinci minulého roku naše „Škola tance pro všechny“ společně s SKV Praha se stali součástí nově vzniklého svazu „Czech paradance sport“. Ten je pobočným spolkem celorepublikového svazu, který nese název „Svaz učitelů tance ČR“. Ambicí svazu je, aby se zde v říjnu uskutečnil světový pohár v paradance, a aby na něj navázal kongres o paradance sportu. Rádi bychom totiž využili toho, že se do Prahy sjedou přední porotci a trenéři a budou diskutovat o novinkách v paradance sportu. První mezinárodní kongres v paradance sportu v ČR už se uskutečnil loni v září, ale ten ještě nebyl pod hlavičkou našeho svazu. O čem se na kongresu mluvilo, můžou zájemci vidět na tomto webu: www.praguedance.cz/online/

Jak se Vám spolupracuje s SKV?

„Skvěle, protože jak Míša Krunclová, tak Martina Henrichová, jsou velmi pohotové a akční. Cokoli vymyslíme, tak holky hnedle začnou realizovat. Veškeré nápady a sny, které máme, se nám daří zhmotňovat, což je báječné.“

Jedním z počinů, který se podařilo zhmotnit, jsou i pravidelné středeční online workshopy?

„To je teď taková „covidová“ akce. Online prostor sice není něco, co bychom si vysnili… Na druhou stranu to otevírá prostor pro další účastníky, kteří by se jinak do Prahy na naše lekce jen těžko dostávali. A musím říct, že mě to baví a děkuji za tu možnost.“

Co Vám tanec a sport dává do života?

„Úžasné zážitky a dovednosti. Možnost potkat spoustu nesmírně zajímavých lidí a osobností. Naučil mě se nevzdávat, což se v životě docela hodí.“

 

Děkuji pěkně za rozhovor a přeji brzké otevření tanečních parketů.

Foto: archiv  Vítězslava Rázka 

Tereza Marková 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Populární tanečnice VANDA BARTOŠOVÁ DĚTINSKÁ ve speciálním rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci“

Vanda Bartošová Dětinská se  již  v pěti letech zúčastnila první taneční soutěže. V devatenácti letech byla taneční partnerkou sportovního komentátora Roberta Záruby v druhém ročníku TV taneční soutěži StarDance… když hvězdy tančí. V rodinné Taneční škole Dětinských působí Vanda Bartošová Dětinská jako lektorka, trenérka a choreografka a řídí se mottem: „Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci.“   

Vaše maminka Jana byla také tanečnicí a pak začala provozovat taneční kurzy v Kralupech nad Vltavou. V roce 1989 spolu s vaším otcem Pavlem v Mělníku otevřeli Taneční školu Dětinských a vám byl tehdy rok. K tanci vás přivedla ve čtyřech letech právě maminka. Jaké bylo vyrůstat uprostřed tanečního dění?

Hned první otázkou jste mi vykouzlila úsměv na tváři. Na vyrůstání v tanečním světě tedy vzpomínám ráda a v dobrém. Nebylo to samozřejmě jednoduché. Už jako takhle malá jsem měla velmi přísný režim, každý den jsem trénovala, jezdila s rodiči po soutěžích, mamka v té době byla také porotkyní a konferenciérkou, v pěti letech jsem se účastnila první taneční soutěže. Dětství jsem tedy trávila na parketu a už na základní škole jsem měla individuální plán. Ale také jsem měla možnost jezdit po světě a poznávat spoustu lidí a míst, které bych jinak neměla šanci poznat. Neměnila bych. Myslím, že to byl ten nejlepší start do života.”

Jste vicemistryní ČR v LA tancích a finalistkou mistrovství ČR v 10 tancích v juniorské kategorii. Šestinásobnou mistryní ČR družstev. Finalistkou mnoha světových tanečních soutěží v kategorii dospělých. Byla jste soutěživý typ?

Myslím, že zpočátku jsem soutěživý typ byla. V dospělosti už to takové nebylo, pamatuji si proplakané chvíle z nezdaru i radosti z dobrého výsledku. Přirozeně, když na něčem denně dřete, toužíte po výsledku, ale nemyslím, že by to pro mě byl ten pravý hnací motor. Tím se stal hlavně tanec sám a také nezaměnitelné pocity, které se dostavují, když tančíte pro diváky.”

V devatenácti letech jste se v roce 2007 zúčastnila druhého ročníku TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde jste byla partnerkou sportovního komentátora Roberta Záruby. Jak na soutěž vzpomínáte a co vám dala?

StarDance je rozhodně nezapomenutelná a krásná životní zkušenost. Zároveň taky obrovská dřina, nekonečné množství zážitků a spousta nových přátel. Dodnes se proto každou řadu snažíme, většinou i s Robertem, přijít na přímý přenos podívat. Kdyby nabídka účasti přišla znovu, určitě bych ji zvážila.”

Při všem tanečním vytížení jste vystudovala střední podnikatelskou školu a marketingovou komunikaci na Vysoké škole finanční a správní. Proč jste si vybrala právě tento obor?

Vyrůstala jsem v podnikatelském prostředí, takže tento směr byl přirozenou volbou. Ale také musím přiznat, že i studium jsme vybírali s ohledem na možnost kombinace tance a dálkového studia. I VŠ jsem studovala kombinovanou formou. Z VŠFS jsem nakonec přestoupila na jinou VŠ, Mgr. titul mám z duševního vlastnictví. Zdá se to být úplně jiný směr, ale nakonec spolu dost souvisí.”

 

Ve vaší rodinné Taneční škole Dětinských působíte jako lektorka, trenérka a choreografka. Vedete kurzy pro děti, individuální výuku a latinu pro ženy. Jak fungujete dnes v době koronavirové? Dá se učit tanec on-line?

Já úplně nejsem příznivcem online výuky tance. Osobně mám na výuce tance nejraději právě to, že se potkáváme s lidmi, vzájemně čerpáme energii a můžeme komunikovat a společensky žít. Ale vzhledem k velmi nejisté situaci nás to nutí nad online výukou přemýšlet. Zatím však stále doufáme, že to nebude třeba.”

 

Čím je pro vás tanec dnes? Stále platí vaše motto: „Miluj tanec v sobě, ne sebe v tanci.“ 

Ano, tak to stále vnímám. Tanec je pro mě opravdu něco, co vychází z mysli, ze srdce. Téměř každá hudba mě rozhýbe, na tom nejspíš nic nezmění ani aktuálně méně aktivní přístup k tanci, ani čas. Tančím totiž i doma nad hrnci :-)”

V soukromí jste maminkou. Vedete syna také k tanci?

Mám dva syny. Pět a čtyři roky. Jsme s manželem poměrně ambiciózní, chceme děti vést ke sportu. Ale k tanci je zatím cíleně nevedeme. Hrají basket a tenis. Geny se ale dle všeho nezapřou, vnímání rytmu v nich podporuji a oni mi doma pořád trsají :-)”

A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Jak ráda odpočíváte?

Dnes už vím, že potřeba najít si čas sám na sebe není klišé, snažím se tedy odpočívat. Mým osobním relaxem je sauna a golf, se kterým jsem začala loňské léto a už se těším na novou sezonu. V téhle době mi pomáhá také pobyt na slunci, křížovky, knížky a pečení dortů.”

Foto: archiv Vandy Bartošové Dětinské 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN