Klec bláznů

Jiskřivá francouzská komedie o lásce, partnerství a kráse být sám sebou, prvky drag show

Klec bláznů, kultovní francouzskou komedii Jeana Poireta vyprávějící o lásce milujících rodičů, o vztahu dlouholetých partnerů i o kráse být sám sebou, chystá v režii Daniela Hrbka Švandovo divadlo v Praze. Hru známou českému publiku i díky filmovým adaptacím uvedou u Švandů v novém českém překladu Jacquese Josepha, premiéra titulu bude 24. února ve Velkém sále. Ústřední dvojici ztvární Tomáš Petřík s hostujícím Filipem Rajmontem, dále v inscenaci hrají Oskar Hes, Robert Jašków, Andrea Buršová, Bohdana Pavlíková a hostující Katarína Mišejková. V neobvyklých rolích vystoupí Jan Mansfeld, Jan Grundman, Jakub Tvrdík a David Punčochář.  

 

Po derniérách oblíbených komedií Kdo je tady ředitel?, Kurz negativního myšlení a CRY BABY CRY se na repertoár Švandova divadla opět dostává důvtipná, herecky i divácky přitažlivá komedie, jejíž kvalitu navíc prověřila hned dvě úspěšná, cenami ověnčená, filmová zpracování.

Na půl století starou předlohu se režisér Daniel Hrbek, ředitel smíchovské scény, spolu s dramaturgem Davidem Košťákem a Martinem Františákem rozhodli nahlédnout z dnešního pohledu, aniž by ji ochudili o ikonické scény s nezapomenutelnými replikami.

Prostřednictvím hudebních a tanečních čísel navíc diváky zvou na netradiční podívanou – vystoupení ve stylu drag show, při nichž si muži oblékají dechberoucí dámské róby, aby se na scéně nočního klubu nazvaného Klec bláznů proměnili v oslnivé ženské bohyně…

Nový titul tak diváky zavede do slunného přímořského letoviska Saint-Tropez, konkrétně na návštěvu dlouholetých partnerů Georgese a Albina, z jejichž bytu lze vejít přímo do jednoho specificky zaměřeného podniku…

Vítejte v Kleci bláznů!

Georges (Tomáš Petřík) to jako ředitel Klece bláznů, podniku plného blyštivé nádhery a rafinovaně odhalených těl, nemá snadné. Každý večer musí citlivě usměrňovat zjitřené emoce všech protagonistů. A k tomu snášet vrtochy svého druha Albina (Filip Rajmont), který touží slyšet, že jako hlavní hvězda programu i coby Georgesův životní partner je stále milován a žádoucí…

Když domů přijede Georgesův syn Laurent (Oskar Hes), jehož s Albinem společně vychovali, nastane další svízel. Mladík oznámí, že se bude ženit a rodiče jeho nastávající (Katarína Mišejková) přijdou na seznamovací večeři.

Pan a paní Dieulafoiovi (Robert Jašków s Andreou Buršovou) jsou však ultrakonzervativní lidé, tatínek je dokonce poslancem stavícím svůj politický program na obhajobě tradičních rodinných hodnot. A tudíž by pro ně bylo nepřijatelné, aby svou dceru vdali za mladíka, který vyrostl u dvou gayů. Zvlášť, když jeden z nich vede klub nabízející travesty show, zatímco ten druhý zde cupitá po jevišti pod uměleckým jménem Zaza…

Co by však Georges s Albinem neudělali pro jediného syna? Rodinné setkání, při němž se podává tradiční francouzská bujabéza, mužně namazané toasty a „servírována“ má být i Laurentova biologická matka (Bohdana Pavlíková), tak může začít…

 

Komedie o rodičích, dětech a svobodě sebevyjádření

„Komedii Klec bláznů, uvedenou poprvé v Théâtre du Palais-Royal v roce 1973, jsme vybrali proto, že skrývá mnoho vrstev, a lze ji tak s citem a vkusem předvést i současnému publiku,“ uvádí režisér Daniel Hrbek.

„Poiretův text jsme nechali znovu přeložit a soustředili se na zachycení vnitřku postav a jejich vzájemných vztahů. Po odstranění bulvární slupky se tak objevil daleko jemnější a emotivnější příběh. Ten vypráví zejména o kráse být sám sebou a o svobodě sebevyjádření. A také o lásce dlouholetých partnerů, kteří v zásadním okamžiku fungují jako milující rodiče. Slovo dostávají i zastánci tradiční rodiny a dojde i na nezdárné děti,“ uvádí režisér Daniel Hrbek.

Středobodem i této inscenace však zůstávají herci. Roli Georgese, ředitele nočního klubu Klec bláznů, svěřil režisér Tomáši Petříkovi. Dlouholetý člen smíchovského souboru takřka po celou dobu představení „nesleze z jeviště“. V neméně důležité úloze jeho partnera Albina uvidíme Filipa Rajmonta, jehož návštěvníci Švandova divadla znají z hostujícího titulu Lordi.

Jako zaťatý poslanec Dieulafoi, který musí své konzervativní postoje pod tíhou okolností značně přehodnotit, se divákům představí Robert Jašków. V roli jeho upjaté ženy, skrývající pod fasádou oddané manželky divokost a nespoutanost, se můžeme těšit na Andreu Buršovou. Zdaleka nejen sympatickou, pro zápletku klíčovou postavu Laurenta, Georgesova syna, hraje Oskar Hes. Jako Muriel, jeho nastávávající, se objeví Katarína Mišejková, která na sebe u Švandů upozornila už v dramatu Kabaret Winton. Terapeutku Simone, Laurentovu biologickou matku, ztvárňuje Bohdana Pavlíková. Jako sluhu Jacoba obsadil režisér Hrbek absolventa JAMU, hostujícího Michala Krause.  Klec bláznů by nebyla úplná ani bez výstupů dalších postav v podání Jana Mansfelda, Jana Grundmana, Jakuba Tvrdíka Davida Punčocháře.

 

Pozvání do jiného vesmíru

Přitažlivost novinky podtrhuje i fakt, že publikum sleduje „divadlo na divadle“. „S divákem rozehrajeme hru, kdy si nebude zcela jist, jestli se dívá na příběh samotný, na kabaret v klubu Klec bláznů nebo na prostor Švandova divadla, kde se právě cosi děje… Pohled na jeviště Velkého sálu otevírá například opona z růžových třásní, která je zároveň oponou klubu Klec bláznů. Také hledištní personál Švandova divadla překvapí při reprízách každý večer speciálními kostýmky,“ vysvětluje režisér Daniel Hrbek.

Do světa divadelní iluze vtahují diváky i Hrbkovi talentovaní spolupracovníci, kteří se na inscenaci podílejí. „Hned od začátku zve diváky do jiného vesmíru hudba DJ Lumiera. Matador českých dýdžejů působil v Paříži, Německu, Švédsku a své „kosmické“ zvuky mixoval i pro módní přehlídky světových značek. Pozornost jistě upoutají i originální taneční a hudební čísla, na nichž spolupracoval Martin Talaga. Choreograf, tanečník a performer se fenoménu drag show věnuje dlouhodobě s důrazem na její vnitřní prožívání. Také scéna a kostýmy Marka Cpina jsou fascinující: nápadité, vtipné, a tak trochu z jiného světa špičkové francouzské módy,“ uzavírá režisér Daniel Hrbek.

Premiéra inscenace Klec bláznů je 24. února 2024 ve Velkém sále Švandova divadla, nejbližší volné reprízy se uskuteční 7., 16. a 27. března 2024.

Víte, že …

… komedie Klec bláznů byla poprvé zfilmována v roce 1978 ve francouzsko-italské koprodukci v režii Édouarda Molinara?  

Film byl ve třech kategoriích nominován na Oscara, vyhrál Zlatý glóbus a Michel Serrault, představitel Albina, získal za svůj výkon ceny César a Donatellův David. Návštěvností se snímek zařadil mezi vůbec nejúspěšnější francouzské filmy 70. let. Amerického remaku pod názvem Ptačí klec se námět dočkal v roce 1996 v režii Mikea Nicholse. Za roli v tomto filmu získal Nathan Lane (Albin) ocenění American Comedy Awards v kategorii Nejvtipnější herec v hlavní roli a Hank Azaria (sluha Agador) nominaci v kategorii Nejvtipnější herec ve vedlejší roli.

… Daniel Hrbek je jako spoluautor a režisér podepsán i pod úspěšným titulem Happy End, pojednávajícím s humorem a bez sentimentu o láskyplném soužití dlouholeté manželské dvojice?

U Švandů inscenoval i autorskou komedií Smrt mu sluší sarkasticky nahlížející svět divadelníků a divadla a režíroval i tituly Kdo je tady ředitel? a Kurz negativního myšlení, které po mnoho let představovaly stálice „švanďáckého“ repertoáru.

… Klec bláznů ve Švandově divadle se dotýká i témat jako jsou proměny genderových rolí, otázky manželství pro všechny nebo výchovy dětí stejnopohlavními páry?

Ve Švandově divadle se společenským tématům věnujeme soustavně,“ říká Daniel Hrbek. „V Kleci bláznů je ale nahlížíme s nadhledem a často tak, abychom se jim mohli zasmát. Klidně je můžeme předvést v žánru jiskřivé vztahové komedie, což je nezbavuje jejich naléhavosti.“

 

Magdalena Bičíková   

pro Taneční magazín                           

Roztančené divadlo – Rozhovor se soutěžícím Šimonem Bilinou

„Modlím se, aby mě Bůh tance vedl správně“

Šimon Bilina – soutěžící 

Nejvíc do povědomí českých divaček a diváků jste se zatím dostal díky roli Haďáka v primáckém seriálu ZOO, kde vaše postava pracuje v oddělení plazů. Jaký máte ke zvířatům vztah vy osobně, a kdybyste si mohl vybrat, do jakého zvířete se proměnit, jaké by to bylo?

„Miluji zvířata stejně jako vše živé. Jde o bezpodmínečnou lásku, kterou zvířata šíří. Nemá hranice a žádné komplikace. Při vytváření rolí občas pracuji s vnitřní představou nějakého zvířete. Jdu po temperamentu, vzhledu, pohybu atd. Jim Carrey například hovořil o tom, jak pro roli Ace Ventury použil vnitřní představu papouška aru. Já jsem  si zkusil ještě na Jamu například krokodýla. Dá se to i kombinovat. Od pasu nahoru budete slepice a od pasu dolu jste například želvou 😀… Takhle jsem pracoval při vytváření představení ‚Raději zešílet v divočině‘ v divadle Marta. Je to celkem legrace. Ale kdybych si měl vybrat, bude to buď lev nebo gorila. Absolutní přesnost v pohybech, vnitřní klid. Snad se to promítne i v tom tanci 😀…

Vaše postava Adam je pořádný tvrďák, respektive má pro strach uděláno. Umíte si představit, že byste podobně jako on sloužil v armádě a bojoval v Afghánistánu?

„Někteří moji předci si vojnou prošli. Pradědeček sloužil jako dragoun v pluku Jana Jiskry z Brandýsa. Podařilo se mu zachránit i menší jednotku před zajetím. Mám barvité sny.. a pravidelně se mi zdá o tom,  že jsem ve válce. Mám za sebou základy ovládání zbraně a občas si zajdu i zastřílet na střelnici. Realita se ovšem nedá představit. Chovám absolutní respekt k těm, kdo se postaví za svou vlast před egoistickým poblouzněným agresorem a chrání své rodiny. Bůh je ochraňuj. Toto umocňuje i fakt, že mám pradědečka z Užhorodu, z Ukrajiny.“

V Divadle Na Fidlovačce (a o prázdninách také na Letní scéně Voděrádky) Vás můžeme vídat v muzikálu Branický zázrak. Co bylo pro Vás při zkoušení největší výzvou?


„Odmyslet si alespoň částečně, že jsem v místnosti s držitelem Oscara ( Jan Svěrák). Hned jsem pochopil, že Jan Svěrák je jeden z nejklidnějších, nejotevřenějších a nejlaskavějších lidí co znám, a že se neni čeho bát. Přirostl mi k srdci, stejně jako Tomáš Klus a celý tým Branického Zázraku.“

Je už na obzoru nějaká další role na prknech, která znamenají svět? Případně něco jiného, na co se těšíte?

„Hudba. Miluji ji odmalička. Život mi ukazuje cestu i tudy. Těším se jak malý kluk, až začneme vydávat písně. Teď 17. listopadu budu hrát a zpívat například vlastní píseň na hlavním náměstí v Brně při příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii před lidmi. To je velká pocta.“

Nyní jste součástí projektu Roztančené divadlo, a tak mě napadá – jaký vztah jste měl k tanci před soutěží? A změnil se nějak nyní?


„Tanec je život a tak čím víc tancuji, a ještě s tak skvělou taneční partnerkou, tím víc mě to baví. Nechápu často, že moje nohy a tělo umí tancovat tak prazvláštní kreace v nějakém rytmu. Ať už to znamená cokoliv 😀

Jak Vaši účast v Roztančeném divadle komentovalo Vaše okolí, tedy rodina, přátelé či kolegové v divadle?  A přijdou Vás podpořit a fandit Vám ve finále?

„Hned si koupili lístky. Myslel jsem,  že bude chtít jít jen babička, ale přidal se celý zbytek rodiny. Bude to ‚výživný‘  večer. Modlím se, aby mě Bůh tance vedl správně 😀

Veronika Jirků –  taneční partnerka 

Jak jste se dozvěděla, že Vaším tanečním partnerem v Roztančeném divadle bude právě Šimon Bilina? Jaká byla Vaše první reakce?

„To, že je mým partnerem Šimon, jsem se dozvěděla na první úvodní schůzce k Roztančenému divadlu. Nejprve Martin Šimek (autor) představuje celý projekt, vysvětluje vše podstatné a až následně se všichni dozvídají, s kým z té partičky vlastně tančí. ☺ Šimon je vždy pozitivně naladěný, takže i první seznámení bylo moc příjemné a na následném focení už mi připadalo, že se známe mnohem déle.“

Znala jste Šimona už předtím, respektive slyšela jste o něm, nebo jste ho viděla v některé z jeho rolí?

„Doma nemám televizi, takže všechny seriály jdou tak trochu mimo mě. Ani v žádných pracovních projektech jsem do té doby neměla tu čest potkat se s ním.   Samozřejmě mě ale neminul Branický zázrak, na který jsem se bohužel ještě nestihla dostat, ale asi to tak mělo být. Myslím, že si ho teď užiji ještě o trochu více, když se  známe  se Šimonem osobně a moc se na vše těším.“

Jak ho vnímáte nyní a co je Vám na něm nejvíce sympatické?

„Nejvíce mě na Šimonovi baví jeho bezprostřednost, je vždycky takový, jaký v danou chvíli chce být a neřeší kdo nebo co je kolem. Taková dětská uvolněnost a radost. Na druhou stranu přijde na trénink připravený, má nalezena různá taneční videa s variacemi, které se mu líbí a chce se je naučit. A nemá v tom malé cíle, někdy se musím hodně smát, co chce za tak krátkou chvilku stihnout. Ale makáme, zkoušíme, vymýšlíme možné i nemožné a uvidíte sami, co na galavečeru zvládneme.“

Jak probíhají Vaše tréninky? Co všechno vlastně musíte společně natrénovat – jaké tance a podobně?

„Máme vylosované dva tance, jeden standardní a jeden latinskoamerický. Nevím, jestli smím prozrazovat, které tance to jsou. Každý z nich má asi dvě minuty, což není úplně málo. Týden před finálovým galavečerem nám k tomu ještě přibude úvodní společná choreografie, kterou tančíme se všemi ostatními páry a otvíráme jí celý večer.“

Je něco, co podle Vás Šimonovi vyloženě jde a naopak něco, s čím třeba zatím hodně bojuje?

„Šimonovi jde vše, něco rychleji, na něco potřebujeme a budeme potřebovat více času.. ale nedovolila bych si soudit kohokoliv, kdo najde odvahu a v podstatě s minimem tréninku předvede vyprodanému divadlu taneční show s variacemi, ke kterým se my tanečníci dostáváme klidně roky. Každopádně,  co musím ‚vypíchnout‘, jsou různé ‚zvedačky“ a akrobatické prvky, které chce Šimon do show zařazovat. Je opravdu šikovný a silný a já si připadám, že mám asi 30 kilo, jak je schopný mě lehce zvednout. S čím trošku bojujeme,  je náš standardní tanec, u kterého mi Šimon řekl, že si připadá, jak hopsající poník.. 😀 Tak snad se nám to společně nakonec podaří trošku elegantněji..“

V předchozích ročnících jste se již dvakrát stala vítězkou Roztančeného divadla, a to po boku Oskara Hese či Jiřího Hány. Jak na své někdejší taneční partnery s odstupem vzpomínáte?

„Velmi hezky, s oběma jsme stále v kontaktu a věřím, že se třeba ještě v nějakých dalších projektech potkáme, to bych si moc přála. S Oskarem jsme dokonce spolupracovali na filmu Bratři, kde má se  svojí filmovou partnerkou Alžbětou Malou taneční scénu.“

A jak zpětně vnímáte ta vítězství jako taková? Je to důvod k nervozitě a ještě větší zodpovědnosti, nebo je berete naopak spíše jako „nakopnutí“ a výzvu potřebnou k dalšímu úspěchu?

„Já jsem nikdy nešla do Roztančeného divadla s tím, že bych ho chtěla vyhrát. Užívám si, že mám tu možnost potkávat se s velmi zajímavými a inspirativními lidmi, mám ráda celý proces vymýšlení a učení chorografií a miluji ten poslední den, od ranních příprav až po večerní galavečer. Nikdy jsem s žádným ze svých hereckých partnerů neřešila, jestli chce nebo nechce vyhrát. Snažím se z nich na trénincích dostat maximum a myslím, že náročností choreografií jim to nedělám jednoduché, ale v ten poslední večer chci, aby si tanec užili a aby diváci viděli spíš radost z pohybu než správný nášlap. To, že pak dostaneme pohár je jen třešnička na dortu a moc jsem to vždy svým tanečním partnerům přála. Nevnímám to tak, že bych vyhrála já, je to hlavně o hercích a já se jen snažím je k tomu jejich výbornému výkonu dovést.“

Foto: Roztančené divadlo

Nikol Heřmánková Kouklová

pro Taneční magazín

Dějiny násilí od poloviny února 2022

Příběh o znásilnění s O. Hesem v hl roli

Dějiny násilí, adaptaci známého autobiografického románu Édouarda Louise, hvězdy francouzské literatury, uvede 12. února v české premiéře Švandovo divadlo

Příběh mladíka, který se stal jedné vánoční noci obětí z-ná-si-lnění, režíruje Tomáš Loužný patřící k nejnadějnějším tvůrcům nastupující divadelní generace. Hlavní postavu, mladého homo-s-exuála Eddieho procházejícího trnitou cestou vzpomínek i policejního vyšetřování, hraje Oskar Hes. Muže jménem Reda, náhodného milence a násilníka, ztvárňuje Jan Grundman. Silný příběh vyprávěný z hlediska oběti je líčený jako napínavá detektivka naruby. Premiéra je 12. února ve Studiu Švandova divadla.

Víte, že o znásilnění gayů a lesbických žen se téměř nemluví?  Orientace ale není důvodem, proč by měl být tento zločin legitimní. Také předpoklad, že muž, který znásilní jiného muže, bude nejspíš gay, je mylný. U pachatelů těchto činů totiž nejde o projev touhy nebo vášně. Jde o moc, převahu a beztrestnost, které vůči svým obětem pociťují.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

 

Dějiny násilí

Román o znásilnění na prknech Švandova divadla (S Oskarem Hesem v hlavní roli)

Švandovo divadlo uvede Dějiny násilí, příběh o zločinu a předsudcích s Oskarem Hesem v hlavní roli

Dějiny násilí, adaptaci známého autobiografického románu Édouarda Louise, hvězdy francouzské literatury, uvede v české premiéře Švandovo divadlo. Příběh mladíka, který se stal jedné vánoční noci obětí zločinu, režíruje Tomáš Loužný patřící k nejnadějnějším tvůrcům nastupující divadelní generace. Hlavní postavu, mladého homosexuála Eddieho procházejícího trnitou cestou vzpomínek i policejního vyšetřování, hraje Oskar Hes. Muže jménem Reda, náhodného milence a násilníka, ztvárňuje Jan Grundman. Silný příběh vyprávěný z hlediska oběti je líčený jako napínavá detektivka naruby.

Premiéra –  12.  února ve Studiu Švandova divadla

„Téměř přesně před deseti lety, v prosinci roku 2012, byl tehdy dvaadvacetiletý francouzský spisovatel Édouard Louis ve svém bytě okraden, znásilněn a málem uškrcen. Zločiny spáchal muž, jehož Louis potkal na ulici poté, co se vracel z vánoční večeře,“ líčí dramaturg inscenace David Košťák výchozí impuls ke vzniku románu známého u nás nejen v queer komunitě.

Napadený se tehdy obrátil na policii. A rozhodl se o svém traumatickém zážitku mluvit. Chtěl vylíčit událost oné noci tak, jak se podle něj stala. Jenže jak to vlastně bylo? Kdo je tu vinen a čím přesně? A nakolik vyprávění oběti zkreslují a zanášejí názory, předsudky, nevyžádané rady a zraňující komentáře těch, kteří příběh znásilnění vyslechnou?

Terapie, diagnóza a především střet

Podle Tomáše Loužného, režiséra a současně i autora divadelní adaptace, lze Dějiny násilí vnímat jako osobní terapii i společenskou diagnózu. „V románu i v naší inscenaci jde mimo jiné o zásadní střety: střet dvou mužů, dobra a zla, práva a spravedlnosti, ale i o srážku různých kultur a konfrontaci odlišného nazírání na svět, na rasu, homosexualitu a menšiny vůbec,“ říká režisér loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Hlavního hrdinu hraje Oskar Hes, nejmladší člen hereckého souboru Švandova divadla. Po přesvědčivém výkonu šikanovaného hrdiny v upírské lovestory Ať vejde ten pravý tak dostává u Švandů další výraznou příležitost. „Oskarovo charisma, věk odpovídající hrdinovi i typ spojený s jistou bezelstností a čistotou z něj dělají pro roli Eddieho ideálního představitele,“ říká Tomáš Loužný. Redu, Eddieho temný protipól, hraje Jan Grundman. Ten je známý mimo jiné ze seriálu #martyisdead oceněného v roce 2020 mezinárodní cenou Emmy. Claru, Louisovu sestru žijící v zajetí úzkoprsých názorů malého města, ztvárňuje Nataša Bednářová. Jako zástupce institucí – od policistů po lékaře – uvidíme Marii Štípkovou a Davida Punčocháře.

Nemožnost žít jako dřív

Tématem násilí ve společnosti a hledáním jeho podstaty se Tomáš Loužný zabýval už ve svých předchozích inscenacích. Na jevišti je přitom dokázal zobrazit uvěřitelně a pro diváka zároveň bezpečně. „Věřím ve svého diváka a jeho vnitřní svět. Největší násilí je násilí tušené,“ je přesvědčen Tomáš Loužný. A nakolik je podle něj pro román i vyznění inscenace určující, že hlavní hrdina je stejně jako autor románu gay? „Orientace hlavní postavy je samozřejmě určující pro tento konkrétní případ. Nakonec jde ale hlavně o to, že je někomu násilím vnucena cizí vůle, že se ocitne v nebezpečí života a poté musí žít dál, jako by se nic nestalo. To ale není tak úplně možné. S tím je snadné se ztotožnit a nemusíte být gay, ani mít za sebou zrovna zážitek znásilnění,“ uvádí režisér.

K názvu titulu dramaturg David Košták dodává: „Z jedné konkrétní a ryze intimní zpovědi člověka, který prožije nejprve silnou blízkost a vzápětí čelí útoku, při němž přichází o základní pocit bezpečí a málem i o život, se postupně stávají odosobněné dějiny násilí. V nich jedinec svůj jedinečný příběh ztrácí. Ten se stává veřejným statkem. A on sám jen další položkou v policejních statistikách.“ 

Prostor pro fantazii a nalézání dalších významů nabízí i výtvarná složka inscenace. Scéně Petra Vítka vévodí lesklý bílý pokoj. Z něj se napadený mladík snaží vymazat všechny vzpomínky na útočníka, podobně jako se je snažil vytěsnit ze své paměti. Postupem času však v prostoru přibývá čím dál více lidí, kteří se k jeho případu vyjadřují, a s nimi i černých stop… Téma pošpinění a prolomení křehkých hranic osobního prostoru připomíná také použití červeno-bílé policejní pásky určené pro označení místa činu.

Kostýmy Martina Chocholouška se inspirují francouzskou chic módou. Od haute couture, citující například svůdné chlapecké modely Jeana Paula Gaultiera, se kostýmy dostávají až k ryze surrealistickým kreacím. Groteskní oblečení v podobě chodících nákupních tašek tak výmluvně ilustruje, jak zraněný Eddie vnímá okolní svět.

Naléhavost divadelní výpovědi a střet dvou kultur posílí i živě zahraná hudba skladatele Ivo Sedláčka, který pracuje i s citací kabylských motivů.

Po premiéře 12. února 2022 následuje repríza 14.2.. Na programu jsou pak Dějiny násilí 5. a 29. března.

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín