Song lines: expedice 97/18

Expedice do vnitřního prostoru zasaženého absencí blízké osoby

Performativní akt pro dva a více lidí.

Projekt song lines je osobní expedicí do vnitřního prostoru zasaženého absencí blízké osoby, jedné přítomnosti a paměti. Je to intuitivní hledání podstaty této zkušenosti.

V hloubce choreografické práce spočívá hledání odpovědí na otázku, jak takový traumatický zážitek může ovlivnit naše tělo, ačkoli samotná ztráta je uložena v lidském nitru a je externě neviditelná.

Tímto hledáním tak vzniká pomyslná mapa prostoru, kde vzdálenost od dané zkušenosti v čase a bytí je hlavním měřítkem – navigací k objevování, kde jsou emoce návratem do ztracených míst, kde slova a těla můžou být velice blízko i neskutečně daleko od sebe samých.

Název projektu pochází z knihy Songlines – Bruce Chatwin, která popisuje zkušenosti domorodého obyvatelstva v Austrálii a zaznamenává jejich mytologii, říká, že tento svět byl „vyzpíván“ nativními předky.

Zpěv jako akt vytvoření nového světa spočívá v duchovní povaze vznikajícího díla

21.10.2019 / 19.30

Tomáš Janypka/Sabina Bočková (SK/CZ): song lines: expedice 97/18 / PREMIÉRA

21. 10. 2019 Česká premiéra Studio ALTA Praha, 5. 11. repríza
12. 12. 2019 Slovenská premiéra – Nová Synagóga Žilina

Koncept: Tomáš Janypka
Autor/Performer: Sabina Bočková,Tomáš Janypka (SK/CZ)
Dramaturgická spolupráce: Marie Gourdain (FR)
Choreografická spolupráce: Matthew Rogers (US)
Hudební konzultace: Elia Moretti (IT)
Světelný design, koncepce kostýmu: Michal Hor Horáček (CZ)
Výroba kostýmu: Eva Judová
Produkce: SKOK z.s. a ZDRUHESTRANY z.s.
Poděkování: Dominique Boivin
Projekt vznikl ve spolupráci s: Záhrada CNK, Divadlo Pôtoň, Studio ALTA, Župný dom Púchov a Podivný Barón, Bazaar Festival Praha, Litomyšl ZUŠ, Žilina Stanica-Záriečie, SE.S.TA – centrum choreografického rozvoje, Plzeň – Moving Station a Malovice Švestkový dvůr.
Tento projekt bol podporený z verejných zdrojov Fondu na podporu umenia.

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Zpívající šéfredaktorka TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Šéfredaktorka Eva Smolíková pokřtila vlastní CD „Bouří, tmou”

Šéfredaktorka  TANEČNÍHO MAGAZÍNU přináší svým čtenářům, ale samozřejmě  nejen jim,  malou pozornost – CD „Bouří, tmou”.

Eva Smolíková  přichází s CD Bouří, tmou, které vzniklo ve studio SOKIT v roce 2018 ve spolupráci s hudebním skladatelem Eduardem Parmou. Koncem ledna  se uskutečnil v hotelu  Pyramida křest CD, kterého  se účastnily známé osobnosti – Alena Klenot (vizážistka a stylistka světových celebrit  Celine Dion, Lady Gaga, Cher, Janet Jackson a dalších), Eduard Parma ml., hudební skladatel,  Jindřich Parma, hudební skladatel,  šéfredaktorka magazínu ‚Best of‘ Michaela Lejsková, zpěvák Martin France,  artista Ludvík Berousek, tanečník Martin Šimek a prezidentka mezinárodní soutěže mladých talentů „Talent Awards“ a současně ředitelka taneční a jazykové školy  Muna Al Muchantafová.

O Aleně Klenot čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě vědí, protože coby stylistka tanečníků v americké verzi StarDance navštívila také českou verzi pořadu a Eva Smolíková ji doprovázela.

Nutno ale také zmínit, že hudební skladatelé Eduard Parma ml. a Jindřich Parma, jsou synové známého kapelníka Eduarda Parmy staršího. Oba mají na svém kontě nespočet titulů. Hudebního autora alba Eduarda Parmu jsme Vám představili v TANEČNÍM MAGAZÍNU již několikrát. V roce 1979 získala jeho skladba „You’re My Voodoo“ (anglický text: Miloš Skalka, v Česku známá jako „Žal se odkládá“) v interpretaci Jiřího Korna čtyři ceny na písňovém festivalu Cavan International Song Contest v Irsku. ale v současné době jej prezentuje řada zpěváků a zpěvaček a mezi nimi i Vojtěch Dyk. V letech 1969–1974 působil jako baskytarista ve skupině Apollobeat Petra Spáleného. V letech 1976–1979 vedl vlastní Orchestr Eduarda Parmy ml., který doprovázel zpěváky Jiřího Korna a Hanu Buštíkovou. Pro Korna zkomponoval několik písní, třeba titul „Ulice Váci“ (text: Miroslav Černý). Celkem spolu natočili pět LP. V roce 1981 se Parma přestěhoval do Velké Británie. Zvítězil v soutěži New Talent Spot zpěvačky Lynsey de Paul, dále v soutěži Capital Radio London s písní „King Kong In Hong Kong“. Ve stejné době vyšla v Anglii i píseň „Daisy“, s níž se s Jiřím Kornem zúčastnili i irského festivalu Castlebar Intl. Song Contest. V roce 1988 vystoupil v legendárním klubu Marquee se skupinou Times Square. Jako autor a producent pronikl na první místo hitparády UK demo chart s písní „I Think I Was A Megastar“, kterou interpretoval Baron von Geriatrix. Pro gramofonovou etiketu SOKIT získal rapera Gene Jacksona, s nímž založil duo Cutmaster and M. C. Groove. Společně vystoupili v londýnské diskotéce Hippodrome a píseň „Rip it off. Grils“ byla opakovaně vysílána v TV pořadu Petera Watermanna The Hitman and Her. Na TV kanále BSB byl několikrát vysílán videoklip Times Square s písní „Paradise“. Natáčel i hudbu k televizním reklamám pro firmu Saatchi and Saatchi, například Skittels, Widgets. Jeho nahrávky se objevily na LP kompilacích vedle písní Ofry Hazy nebo Depeche Mode. Po návratu do Prahy v roce 1991 získal mnoho dalších ocenění, mezi nejvýznamnější patří Platinová deska za album „Booong!“.

Jindřich Parma byl dlouholetým členem orchestru Karla Vágnera, skládal songy pro Hanu Zagorovou (například Co ti brání v pousmání”), pro Karla Gotta (třeba Chyť své dny”), pro Marii Rottrovou, Sagvana Tofiho, Stanislava Hložka, Lubomíra Brabce a další. Je známý zejména jako dvorní skladatel a autor hitů Petra Kotvalda – Mumuland”, Je v tahu”, Milujem se čím dál víc”, Marylin” a mnoha a mnoha dalších.

CD „Bouří, tmou”  v současné době hraje rádio Hey, Český rozhlas. Dostupné je na Supraphonline a Music42 – prodejny s hudbou.

Příjemný poslech

Eva S. a Eduard Parma ml.
Humorná skladba „Úspěch”
Zdoláváme vrcholy
Ale  jaký je výsledek?
Eva S. coby moderátorka
„Bouří tmou“
Křest CD
Alena Klenot, vizážistka světových celebrit a  Martin Šimek, tanečník  (po její levici)
Artista Ludvík Berousek
Eduard Parma ml.
S artistou Ludvíkem Berouskem (jeho představení bylo překvapením a dárkem kmotra Martina France)
CD „Bouří, tmou” je na světě

Váš

TANEČNÍ MAGAZÍN

ZLATÁ PRAHA 2018 – jak vše dopadlo?

Co zaujalo festivalovou porotu? A co zaujalo TANEČNÍ MAGAZÍN? Jak probíhal závěrečný festivalový gala-večer? A co na to Mistr Harapes?

Závěrečný večer 55. festivalu MTF ZLATÁ PRAHA – v přímém televizním přenosu na ČT ART v sobotu 22. září od 20.20 hodin – tvořil již pomalu tradičně průřez mnoha styly a žánry. Přinesl moderní i tradiční současnou hudební a taneční tvorbou. Ostatně, jako již po dlouhou dobu „zlatý pražský“ festival samotný.

Mezinárodní porota festivalu společně s ředitelem MTF ZLATÁ PRAHA (a současně výkonným ředitelem kulturního kanálu ČT ART) PhDr. Tomášem Motlem (uprostřed)

Večer zahájil Balet Národního divadla s číslem „Aspects“ v choreografii Katarzyny Kozielské na hudbu Abela Korzeniovského. Mezi tančícími sólistkami se zde objevila i Alina Nanu, která byla i jednou z hrdinek krátkého snímku Terezy Bílé a Igora Zacharova „Na špičkách“ na právě vyhodnocovaném MTF ZLATÁ PRAHA.

Následovala múza hudební. Nedávný držitel rakouské prestižní ceny Musiktheaterpreis 2018, zvané „rakouský hudební Oscar“, tenorista Aleš Briscein poté brilantně zazpíval árii vévody z Verdiho „Rigoletta“.

Následoval opět tanec. Tentokrát v podání Taneční konzervatoře hlavního města Prahy a Bohemia baletu. Jednalo se o fragment z baletu „Paquita“ na hudbu Ludwiga Minkuse. Nezklamal, ale nikterak neodvázal…

Vrcholem večera mělo být další taneční číslo „D.R.E.A.M.“ v choreografii Šimona Kubáně. Interpretovali ji Kristýna Němečková, Iveta Krmelová a Patrik Čermák. Choreografie sršela nápady. Dalo by se jí vytknout jediné, že nebyla patrně koncipována pro velké jeviště Nové scény. Televizní diváci, kteří toto dílo viděli i detailním pohledem kamer z pódia, měli jistě zážitek hlubší a emotivnější.

A opět hudba. Mladé dechové kvarteto Cantaria Clarinete svižně interpretovalo „Libretango“ Astora Piazzoly.

Na expresivní a pulsující hudbu Ivy Bittové bylo připraveno baletní číslo „Prolínání“ v interpretaci Pražského komorního baletu v choreografii Lukáše Timuláka. Zde se již podruhé za večer objevil na pódiu Patrik Čermák.

Prague Cello Quartet má blízko k parafrázi i hudebnímu vtipu

Milým bonbónkem byl nadhledově pojatý „Montiho čardáš“ v úchvatném – až varietně vystavěném čísle – Prague Cello Quartetu. Petru Špačkovi, Ivanu Vokáčovi, Janu Zemenovi i Janu Zvěřinovi patřil opravdu dlouhatánský potlesk.

A následovala již novocirkusová tečka za podařeným večerem. Kouzelná artistická show „Contra Weight Company“ na hudbu populární Christiny Aquilery. Zuzana Havrlantová s Jonášem Janků a Tomášem Pintérem byli tím nejlepším „kasa-punktem“ na závěr.

Zuzana Havrlantová mezi Jonášem Janků a Tomášem Pintérem čili CONTRA WEIGHT COMPANY, tedy skupina, která udělala tečku za závěrečným večerem ZLATÉ PRAHY 2018

A kdo získal festivalové vavříny?

Hlavní cenu 55. ročníku televizního festivalu ZLATÁ PRAHA 2018 získal německý televizní dokument režiséra Thomas von Steinaeckera „Leonard Bernstein – rozpolcený génius“, natočený v koprodukci stanic ZDF a ARTE. Tento film o stopáži čtyřiapadesáti minut se snaží postihnout konflikt autora jednoho z nejslavnějších muzikálů světa a mezinárodně uznávaného dirigenta v jedné osobě. „Vítězný snímek vypráví dosud neznámý příběh Leonarda Bernsteina, tohoto světoznámého vynikajícího dirigenta, charismatického moderátora a autora muzikálu West Side Story. Tento intimní dokument mapuje Bernsteinovy osobní vzestupy i pády, jeho touhu být uznávaným skladatelem, ale přibližuje i umělcův život poznamenaný tragickými událostmi. Hluboký vhled do rozporuplné osobnosti hudebního génia nám kromě řady pamětníků zprostředkují Bernsteinovy děti Jamie, Nina a Alexander,“ zdůvodňuje svůj téměř jednohlasný výběr festivalová porota.

 Ředitel vývoje pořadů a programových formátů České televize Jan Maxa (vpravo) předává vítězný šek reprezentantům štábu filmu „Leonard Bernstein – rozpolcený génius

Přihlášené snímky – konkrétně jich bylo v soutěžní sekci 84 a mimo soutěž se promítalo šest filmů od téměř čtyřiceti producentů a televizních společností z celého světa – se utkaly i v dalších dvou velkých kategoriích.

Tu Český křišťál – Dokumenty o hudbě, tanci a divadle, vyhrál netradiční kanadský hudební dokument „Snění o židovských Vánocích“. V něm režisér Larry Weinstein vypráví netradiční příběh skupiny židovských písničkářů. Představuje civilně přirozenou formou kanadské přistěhovalce, kteří – navzdory svým dávným tradicím – slaví vánoce třeba i v čínském bistru!

Producent kanadského filmu „Snění o židovských Vánocích“  (úplně vpravo, nejblíže objektivu) zastupoval na vyhlášení cen režiséra Larry Weinsteina. Přiletěl do Prahy na poslední chvíli a byl velmi potěšen

V kategorii Český křišťál – Performing Arts, zahrnující hudební a taneční pořady včetně záznamů koncertů, zvítězilo cenami ověnčené taneční divadlo ve snímku britského režiséra Jeffa Tudora Zděšení“, které vychází z životní zkušenosti herce Jonathona Younga. A to ze zkušenosti nadmíru tvrdé. Jeho dcera, neteř i synovec totiž zemřeli při tragickém požáru. Tento snímek je multižánrový. Kombinuje klasický dokument s filmovými dotáčkami, tancem (převážně stepem a salsou) a loutkovými pasážemi.

Na slavnostním večeru bylo uděleno i několik dalších speciálních cen. 

Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových „Vize 97“ si v sobotu večer odnesl německý snímek dua režisérek Marii Stodtmeierové a Isy Willingerové Hudba a moc“, který zkoumá různé historické pohledy na politické aspekty hudby. Prakticky od roku 1914, tedy od doby první světové války.

Jedna z německých tvůrkyň filmu Hudba a moc“, který si odnesl Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 (úplně vlevo), uprostřed tým vítězného díla celého festivalu o Leonardu Bernsteinovi a vpravo opět producent oceněného kanadského snímku s tematikou židovských vánoc

Cenu České televize získal německý snímek o známém choreografovi Nižinský – Balet Johna Neumeiera“ režiséra Thomase Grimma. Tento snímek, který trvá dvě hodiny a patnáct minut představuje netradičně světového tanečníka i choreografa.

Speciální uznání za mimořádný umělecký počin si odneslo české televizní zpracování opery Bohuslava Martinů „Čím lidé žijí“ osvědčeného divadelního i televizního režiséra Jiřího Nekvasila se skvělou kamerou Miroslava Gábora.

Společný snímek laureátů letošního MTF ZLATÁ PRAHA

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN ze soutěžní sekce zaujaly ještě další filmy.

Tak kupříkladu „Klavírní recitál Lukáše Vondráčka“ české režisérky Petry Všelichové. Doslova nás unesl výtečný dokument o tanečníku a choreografovi Petru Zuskovi „Chvění“ od režiséra i kameramana v jedné osobě Martina Kubaly. Anebo dílo režiséra Jana Brichcína a kameramana Vladimíra Holomka o českém mimovi mezinárodního věhlasu „RADIM VIZVÁRY – Sólo“. Výtečný spád měl i televizní film Pavla Jiráska „KAFKA BAND“ o koncertu této kapely v brněnském Sono centru. Ze sedadel doslova zvedal šestadvacet minut trvající německý snímek „Hýbej se!“ režisérky Leny Kupatzové. Velmi podnětná byla i švédská „Hra“ Tommy Pascala o choreografovi Alexanderu Ekmanovi. Anebo za české koprodukce vzniklá „Malá mořská víla“ režiséra Pascala Lauzeho. Hned dvakrát zde bylo reflektované téma Carmen – „Mytologická CARMEN“ německého režiséra a producenta Axela Brűggemanna a „CARMEN“ z Litvy, natočená pod režijní taktovkou Jirise Sejanse. Příjemný byl i titul „Sound-treková Evropa“ německého režiséra Michaela Giehmanna o cestě soulové muzikantky Joy Denalaeové po Rakousku, za kořeny folklórní hudby. Zde šlo o pilotní díl připravovaného seriálu. Zaujal i „Nový evropský zpěvník“ rakouských režisérek Madlene Feyerové a Stephanie Holzschusterové anebo bulharský snímek „Bulharské děti jsou báječné“ Stanislava Terzieva. Na pomyslnou nejvyšší příčku by TANEČNÍ MAGAZÍN však postavil dokument britské televizní společnosti Stanza Media Limited „FRANCO ZEFFIRELLI – z režisérova života“. Režisérem snímku o proslulém filmovém i operním režisérovi byl Chris Hunt.

Skvělý mim Radim Vizváry zaujal  i v soutěžním snímku režiséra Jana Brichcína

Z nesoutěžní sekce TANEČNÍ MAGAZÍN bezesporu zaujal desetiminutový český snímek Terezy Bílé a Igora Zacharova „Život na špičkách“, pojednávající o baletních sólistkách pražského Národního divadla – Nikole Márové, Alině Nanuové, Tereze Podařilové, Miho Ogimotové a Andree Kramešové. Rovněž televizní film Rozálie Kohoutové „Tančit svůj život“ o folklórním souboru Vycpálkovci ukázal, že festivalové dílo nemusí být bezvýhradně maratónské. Trval pouhých devětadvacet minut a řekl více, než jiné dvouhodinové filmy!

Po vyhlášení vítězů se ocenění i představitelé a sličné představitelky organizačního štábu společně odebrali na následnou recepci

A co řekli po vyhlášení cen?

Vlastimil Harapes, tanečník, choreograf, pedagog, herec i zpěvák:

Právě jsem se vrátil z dovolené. Samotný program se mi líbil. Ne vše jsem viděl, neboť  jako jeden z předávajících cen, jsem se musel chvíli připravovat v zákulisí. Již se těším nejen na podzimní sezonu v Semaforu.“

Jiří Nekvasil, divadelní a filmový režisér, držitel Speciálního uznání MTF Zlatá Praha 2018 za film “Čím lidé žijí”:

Cítím se spíš divadelním režisérem. Jsem rád, že mi Česká televize i Nadace Bohuslava Martinů daly příležitost filmové práce, kde mohu přece jenom pracovat s bohatšími i rozmanitějšími výrazovými prostředky.“

Foto: Eva Smolíková a archiv MTF ZLATÁ PRAHA a  TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Text: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Sólo pro Kateřinu, H2O a pár červených holínek

LETNÍ LETNOU 2018 zakončila pozoruhodná (pod)vodní inscenace „Nesnesitelná tekutost bytí“. Nekonala se přímo v letenském parku, nýbrž v Jatkách78, respektive poblíž jejich scény v pavilonu 11a “Skleněnka”.

Kam za vodou? Kam za „tekutým bytím“? Kam nás z LETNÍ LETNÉ zavedou červené holínky? Odpověď zní: trochu níže pod letenský kopec, do katastru stejného obvodu Prahy 7. Do Holešovic. Do současné tržnice, ale historicky bývalých jatek.

Přípravy “Nesnesitelné tekutosti bytí” v hale 11a, zvané “Skleněnka” byly náročné

Na skleněnky do Skleněnky?

Již jsme zvyklí na tradiční scénu Jatka78 v bývalých jatečních (dnes tanečních) pavilónech 7 a 8. Avšak za vodou, hlavní protagonistkou Kateřinou Dvořákovou a režisérem Vítem Neznalem i jeho netradiční inscenací, jsme si museli zajít do jiné části jatečního prostoru, respektive dnes areálu pražské tržnice. Premiéra a třináct záříjových repríz „Nesnesitelné tekutosti bytí“ se totiž odehrávaly v jiné „jateční” uličce. Poněkud východněji (blíže k muzikálové aréně Rock Opera), v  někdejší jateční hale 11a se vžitým označením „Skleněnka“.

Skleněná krychle ještě nenapojena na vodní hospodářství”

Jiné prostředí, v naprosto odlišné „Skleněnce”, nahradilo dnes již „klasické“ prostory divadelních industriálních sálů Jatek78. A to se ukázalo (alespoň protentokrát) daleko vhodnějším. Zdejší prostor totiž umožňuje větší vzdušnost či variabilitu. A zřejmě i speciálně pro tuto inscenaci kvalitnější zajištění potřebného „vodního hospodářství“.

Hned při vstupu nás ve „Skleněnce“ čekalo obří čtvercové akvárium, jehož jedna strana měřila dva metry a sedmdesát centimetrů. Bylo umístěno uprostřed arénovitého čtvercového sektorového hlediště. Jeho konstrukce čítala na výšku čtyři strmé řady. Do jedné takové sekce se vešlo přibližně devadesát sedících diváků. Tudíž, vyprodané představení mohlo přivítat necelé čtyři stovky zájemců.

Očekávali jsme hravost. Průzračnost. Čistotu. A to vše předem nám název „Skleněnka“ evokoval… I když ke kuličkám měl na hony daleko.

Tragické ozvučení v krychli

Nikoli pouze já, ale většina dalších diváků přicházela na jatka s očekáváním i mnohými otazníky. Jak bude fungovat napouštění vody? Bude herečka již připravena v krychli? Jak bude vidět?

Odpověď na druhou výše uvedenou řečnickou otázku může znít. „ano“. Trochu symbolicky, pod výrazným reliéfním historickým znakem Prahy na jižní stěně, nás očekávala herečka již v onom obřím akváriu. Zatím prázdném. Bez vody. Představení samotné začínalo jejími nezávaznými krokovými variacemi v červených holínkách. Přičemž pojídala a drobila pop-corn. Do toho se postupně vpravovaly hereččiny monology. Ačkoli v programu je, že představení je uváděno v české jazykové verzi, bylo to jaksi jedno. Hlavní protagonistce nebylo vůbec rozumět. Klidně mohla mluvit svahilsky či jidiš. Bylo slyšet spíše nesouvislé „halekání“. Tu tam nesouvislé slůvko. Prostě, tunelový efekt udělal své. Škoda, že se zvukařům nepodařilo tuto bolest – během zkoušení – vyléčit! Jistě šla nějakým, byť náročnějším způsobem, eliminovat. Takto si scenáristé vystřihli několik stránek práce naprosto do vzduchu. Nadarmo. Nemluvě o přípravě herečky… Tedy, odpověď na třetí řečnickou otázku z úvodu této stati zní: „vidět bylo dobře, slyšet nikoli“.

Voda začíná stoupat

Postupně onen nesrozumitelný monolog ustává. Akvárium se zespoda začíná naplňovat vodou. Kateřina Dvořáková se nesmyslně snaží vodu vylévat z pravé i levé holínky. Voda stoupá. Postupně začne krychli plnit proudící „sprchová“ voda od stropu haly. Herečka je chvíli pod vodou, chvíli šlape vodu, chvílemi se snaží na hladině (i pod ní) plavat.

Během této klíčové scény se nabízí otázka, zda byla choreografie konzultována i s trenéry akvabel?

To vše podkresluje archívní i (patrně?) autorská hudba. Jako divák se s jejím výběrem ve většině případů neztotožňuji. Nepůsobí vhodně ani kontrastem! Místy by určitě prospělo i něco v „esoteričtějším“ duchu! Björk? Enya? To by určitě „vodním“ scénám dodalo další rozměry i účinek.

Trochu jako u Bolka Polívky

Když již začínala krychle s vodou i Kateřinou Dvořákovou působit trochu monotónně až nudně, probral diváky nástup rychlé technické roty.

Dva černě odění údržbáři v pracovních overalech přiběhli a začali kontrolovat přívody a uzávěry vody. Pěkně postupně, jeden po druhém. A  to netrvá minutu. Je zde totiž 150 metrů hadic, 25 metrů bazénových trubek, 20 přírub, 11 uzávěrů, 5 sprchových hlavic a 4 jímky! Celkově toto entrée napomohlo změně tempa i rytmu představení. To bez diskuse. Pouze já osobně bych si představoval nějaké reálnější začlenění do inscenace. Třeba náznak pokusu evakuace diváků… Nějaké mobilní zatelefonování? Kolem a kolem vypadala výsledně tato akce jako nechtěný vstup přitroublých klaunů. Cosi jako legendární Jaryn a Baryn v televizních eskapádách „Bolkoviny“ a „Manéž Bolka Polívky“.

Toto je pouze část přívodů vody…

Ale i přes výše uvedené rozpaky patří scenáristům i režisérovi dík za toto oživení…

Odnese to chřipkou či angínou?

Celkově je nápad technicky i umělecky originální. Vít Neznal určitě nezklamal. Kateřina Dvořáková se překonává. Technici, inženýři i vodohospodáři strávili na přípravě jistě stovky hodin. Za to velké uznání.

Voda proudí horem i spodem

Pouze se mně zdá, že technika, efekt a prvotní nápad naprosto přebily nějakou dramatickou stavbu. Představení přestává gradovat asi ve druhé třetině. Voda opadá. Ale s ní, bohužel, i jaksi invence tvůrců. Závěr nenese – kromě očekávaného vysvobození aktérky z již odčerpané krychle – žádnou výraznější pointu. Zůstávají tam sice osamocené červené holínky. Jako memento… Jako výkřik? Ale není to jakýsi výkřik tak trochu do prázdna?

Červené holínky: ikona či memento?

Závěrem nezbývá než pochválit graficky výpravný a informačně dokonalý program. Obsahuje i potřebné poděkování Ochrannému svazu autorskému za licenci k užití autorských skladeb, což by mělo být samozřejmostí i u jiných divadel.

Při dlouhé závěrečné děkovačce jsem pouze trnul, aby Kateřina Dvořáková neodnesla svůj statečný “vodní” výkon nachlazením.

Nesnesitelná tekutost bytí

Námět: Vít Neznal, Kateřina Dvořáková
Hraje: Kateřina Dvořáková
Režie: Vít Neznal
Choreografie: Dora Sulženko – Hoštová
Dramaturgie: Kateřina Součková
Asistent režie: Viktor Černický
Scénografie: Vít Neznal, Ivan Němec, Petr Vítek
Kostýmy: Petr Vítek, Lenka Rozsnyóová
Zvuk: Jan Sedláček
Hudba: Jan Čtvrtník
Light design: Michal Horáček
Fotograf: Vojtěch Brtnický
Grafický design, koncept: Martin Sršeň
Koproducenti: Jatka78, Letní Letná
www.jatka78.cz / www.letniletna.cz

Foto: archiv Nesnesitelná tekutost bytí

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN