Rozhovor s herečkou Kristýnou Hrušínskou

„Divadlo je můj druhý domov“

Kristýna Hrušínská pochází ze slavného hereckého rodu a s divadlem v krvi se narodila. Přesto nejdříve vystudovala hotelovou školu a až pak herectví na DAMU. Rodinné Divadlo Na Jezerce je pro ni druhým domovem. V současné době se s Kristýnou Hrušínskou setkáváme v nekonečném seriálu Ulice, kde hraje Vandu Veselou a před kamerou se setkává nejen se svoji maminkou Miluší Šplechtovou, ale také se svým strýcem hercem Rudolfem Hrušínským ml., a jak přizná, je za tuhle roli velice šťastná.

Váš herecký rod sahá až do první poloviny 19. století. S divadlem v krvi jste se již narodila a od mala Vás bavilo, přesto jste nejdříve vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole. Proč jste si vybrala tento obor?    

„Mě vždycky bavila historie a cestování. Po základce jsem byla ještě takové uťáplé jelítko a myslím, že na konzervatoři bych s tím měla problém. Tak jsem se nakonec rozhodla pro cestovní ruch. Každopádně herectví mě pořád lákalo, tak jsem to zkusila po maturitě na DAMU a ono to vyšlo. Myslím, že by mě strašně bavilo jezdit po světě a uvádět třeba cestopisy, nebo něco takového. Skloubit herectví s cestováním a historií.“

Díky znalosti jazyků jste byla na stáži ve Finsku a Tunisku. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to parádní. Byla to vlastně taková neplacená brigáda v cizí zemi. Pracovala jsem za byt a stravu a zároveň jsem měla spoustu volného času na cestování a prozkoumávání okolí. Finsko je nádherná země. Trochu mi připomíná Jižní Čechy, možná proto se mi tam tak líbilo:-)

Máte staršího bratra Nikolu a sestru Báru a jen Vy jste se ze sourozenců vydala na hereckou dráhu a vystudovala herectví na DAMU. Co rozhodlo, že herectví je to pravé povolání pro Vás?

„Já nevím. Asi to, že mě přijali na DAMU.  Každopádně Bára si taky zahrála v televizním filmu Město bez dechu. Hrála tam malou houslistku. A na to, že na housle vůbec neumí, roli zahrála skvěle!“

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

Jak vzpomínáte na své hostování ve zlaté kapličce v ND v roli Clarice ve hře Sluha dvou pánů (2010)?

„Tuhle roli mi kdysi nabídl Ivan Rajmont, který hru režíroval a byl tehdy naším vedoucím ročníku na DAMU. Byla jsem z toho nadšená. Vždyť Národní divadlo byla po generace meta všech herců. Nevím, jestli je tomu tak pořád, ale já jsem byla tehdy z té nabídky paf:-) Když se blížila moje premiéra v tomhle představení, tak se mi pokaždé, když jsem jela kolem ND tramvají, rozbušilo srdce.“

Řadu let jste členkou Divadla Na Jezerce, které založil Váš tatínek Jan Hrušínský. Někde jste řekla, že díky tomu, že Vaše rodina provozuje herectví několik generací, je pro vás chodit pracovat do divadla, jako chodit domů… Platí to stále, a co pro divadlo znamená?

„Ano, v případě Divadla Na Jezerce tomu tak je. Je to vlastně můj druhý domov. Divadlo a jeviště je takový zvláštní, magické místo. Necítíte se úplně fit, je vám ouvej, něco vás bolí, ale vlezete na jeviště a všechno to zmizí a jen si užíváte tu odezvu od diváků. Je to krásný povolání.“

Divadlo Na Jezerce – Naprostí cizinci – Kristýna s Janem Řezníčkem, Ondrou Kavanem, Bárou Kodetovou, Petrem Vackem, Patricií Pagáčovou a Radkem Švecem

Na scéně se setkáváte také se svými rodiči a s oběma jste si  zahrála také ve filmu Pánský klub, v němž si zahrál také Váš syn Vojtěch a režii měl Váš manžel Matěj Balcar. Jak se Vám pracovalo, je výhodou, že jste rodina a znáte se dobře, nebo to má i stinné stránky?

„Jojo, Matěj si nás tam obsadil všechny. Mne se s Matějem pracuje skvěle. Díky tomu, že si vlastně spoustu věcí, které pak režíruje, píše sám a já jsem jeho první čtenář i kritik, tak přesně vím, jak chce postavu i celou hru pojmout a já se pak snažím mu to na jevišti, potažmo před kamerou, nekazit. A hraní s rodiči si užívám. Je to tradice v našem rodě:-) To, že v Pánském klubu hraje i náš Vojtík je super. Byť mu v době natáčení byly necelé 4 roky, zvládl všechno naprosto skvěle. A ještě s úsměvem.“

Kristýna Hrušínská s manželem

Nejnověji máte také roli v nekonečném seriálu Ulice, kde hrajete Vandu Veselou, která se vrací do Čech z emigrace za svoji matkou, kterou hraje Vaše skutečná maminka Miluše Šplechtová. Jak se sžíváte s touto rolí? Je vám Vanda něčím blízka?

„Já jsem za tuhle roli strašně šťastná. Už proto, že se před kamerou setkáváme s maminkou, ale také se strejdou Rudolfem, se kterým hraji úplně poprvé. Tak z toho mám velkou radost. Vanda je takové přerostlé dítě, není moc praktická, spoustu věcí si bere osobně. A hlavně má opravdu moc ráda svojí maminku. A to právě máme společné:-)“

Jaké role ráda hrajete? Je Vám bližší komedie nebo drama a jak se kamarádíte s kamerou?

„Vlastně mám na role docela štěstí, hraji je všechny ráda. Každá má něco do sebe. Je nádherný pocit slyšet v hledišti smích a vědět, že se ti lidé smějí díky mně. A zároveň je pěkný, když je v hledišti hrobové ticho a po představení mi říkají, že i slza jim ukápla. Ne, že bych ráda lidi přiváděla k slzám, ale vlastně mě to vždycky tak potěší:-) S kamerou jsme se docela skamarádily. Uvidíme, jak dlouho nám to kamarádství vydrží, já ho rozhodně ukončovat nebudu:-)

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Každou volnou chvilku jsem se svým synkem Vojtíkem a manželem Matějem. Moc rádi spolu jezdíme po výletech. Sem tam je ovšem potřeba mít takovou chvilku jen sama pro sebe. Mám to štěstí, že máme velkou rodinu, takže se stává, že když má Matěj práci, tak si babičky Vojtíka rozeberou a já mám třeba dva dny jen pro sebe. To pak sedím na terásce, piju kafíčko, plzínku, učím se texty, jdu si zaběhat, zaplavat a sem tam vlítnu na Instagram. To je jediná sociální síť, kterou jsem propojená se světem.“

Kristýna Hrušínská:

Narodila se 5. 3. 1985 v Praze – rodiče – herci Miluše Šplechtová a Jan Hrušínský. Dědeček Rudolf Hrušínský byl slavný herec, strýc Rudolf Hrušínský ml. a také bratranec Rudolf Hrušínský nejml. se také vydali na hereckou dráhu. Díky herci Hynkovi Muškovi je rod Hrušínských spřízněn s hereckým rodem Kostkových, který je jejich společný předek.

Vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole a herectví na DAMU. Je členkou Divadla Na Jezerce, které založil její otec, jehož je také principálem.

Film a TV – Hodina klavíru, Setkání v Praze s vraždou, Nemocnice na kraji města – nové osudy, Vyprávěj, Doktoři z Počátků, Vánoční kameňák, Modrý kód, Pánský klub, Ulice…

Manžel – režisér a scénárista Matěj Balcar a mají syna Vojtěcha (2017). 

Foto: Archiv K. Hrušínské 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

BLATNÝ ve Werichově vile

Kromě něj i další umělci, jako básník Vladimír Holan, samozřejmě Voskovec i Werich, ale též Kateřina Macháčková anebo Rostislav Novák starší (na titulním snímku), o jehož synovi píše TANEČNÍ MAGAZÍN velice často

Milí přátelé, čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

počasí k nám není v posledních dnech úplně přívětivé, nám to však ve vile vadí pramálo. Především nás těší, že jsme mohli opět po dlouhé době o víkendech otevřít dveře návštěvníkům a vypadá to, že se budeme moci potkávat zase pravidelně.

A protože i pan Werich měl návštěvy a společnost velmi rád, srdečně Vás všechny zveme nejen na prohlídku expozice, ale také na program, který jsme pro Vás v minulých měsících pečlivě připravovali.

V červnu se zdi vily rozezní hudbou. Na začátku měsíce nás čeká koncert My Fair Lady z Kampy, na kterém uslyšíte muzikálové i filmové melodie v podání Karolíny Cingrošové Žmolíkové.

Karolína Cingrošová Žmolíková

Na hudebních notách se ponese i další akce A pořád je nám do zpěvu.

Šansoniérka Bára Grafnetrová a zpívající nakladatel Pavel Mészáros s novým pořadem „A pořád je nám do zpěvu…“

V druhé polovině měsíce se zahrada Werichovy vily stane jedním ze stanovišť multižánrového hudebního festivalu jednoho umělce Cool v plotě. O skvělý „coolturní“ zážitek jistě nouze nebude.

Také konec června bude pro milovníky hudby svátkem. Pod širým nebem na břehu Čertovky nás čeká první z pěti slavností „Klasika u Wericha“. Pět letních večerů s klasickou hudbou v podání výjimečných a talentovaných umělců odstartuje houslový koncert Jana Mráčka.

Jan Mráček (s houslemi) a klavírista Lukáš Klánský (bez klavíru)

A samozřejmě jsme nezapomněli ani na divadlo, to totiž k Werichově vile neodmyslitelně patří. Oblíbenou stálicí našeho podkroví je představení Chopin_Sandová: Milostné preludium. Poctu Ivanu Blatnému vzdá divadelní spolek ProArt v inscenaci Blatný.

Kateřina Macháčková (vpravo) a Martin Dvořák

Premiéra absolutně nového a neotřelého multižánrového scénického projektu Holan_Vanutí věnovaná významnému českému básníkovi a zároveň i obyvateli Werichovy vily se odehraje 28.6. A na Vladimíra Holana vzpomeneme také on-line pořadem Jsem smrtelnější než mé tělo, který v rámci cyklu Atonální harmonie připravila Asociace spisovatelů.

Někdejší obyvatel Werichovy vily – básník Vladimír Holan

V neposlední řadě Vás zveme na další přednášku ve spolupráci s Národním muzeem Voscovek a Wherrick: Calling Radio Prague.


A na co se můžete těšit v létě? Rozhodně se nemusíte bát, že si vila vezme prázdniny. Čeká Vás spousta divadelních představení a koncertů, ale o tom zase příště.

Moc se na Vás těšíme!

                                       

Tým Werichovy vily

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Záhada nikoli zednářská

FysioART zraje jak víno z hroznů. ֍ Kai se tedy neztratil! ֍ Paní Kouzelná byla kouzelná. ֍ Skvělá obrazová stránka. ֍ Nabitých čtyřicet minut. ֍ Jmenovec fotbalového reprezentanta tahounem (nejen) na jevišti. ֍

Titul nového „filmově divadelního kousku“ FysioARTu – „Záhada lóže číslo 13“ – zcela jasně napovídá, že určitě nepůjde o lóži zednářskou. Nýbrž tu divadelní. A příznivcům tohoto souboru, či pravidelnému čtenáři recenzí TANEČNÍHO MAGAZÍNU, bude nad slunce jasnější, že se v tomto případě opět jedná o divadlo – ve Varnsdorfu.

Právě na prknech, ale i v zákulisí a ostatních zákoutích, tamějšího Městského divadla, totiž vznikla – stejně filmově snímanou formou – již úspěšná „Divadelní detektivka“. A celý útlý realizační tým, v čele s manželským duem Strejčkových, i tentokrát dokazuje, že má dokonale prozkoumán a zmapován varnsdorfský (nikoli pouze) divadelní terén. Avšak zejména potvrzuje fakt, jak ušel, od prvního filmově realizovaného představení „Za zrcadlem“, velký kus cesty. Nejen té divadelní a scenáristické, ale zejména ve filmovém umění.

Za nejsilnější motivy, ba vrcholy celé této inscenace, bych vyvýšil nesmírně silné motivy prázdnoty, nenaplněnosti až zoufalství. Ty však nikdy nejsou divákovi servírovány jednoznačně depresivní formou. Někdy zde stačí symbol, náznak a jindy celá scénka. Zavřené vchodové dveře, prázdná sedadla, vchodový závěs, coby symbol stažené opony… Vhodnými kontrasty je průběžně tento rys beznaděje kompenzován hravostí i humornou nadsázkou. Prostě, zrcadlo současné „koronavirové krize“, které je správně nastaveno. I náležitě vyleštěno…

Již tradičně kvalitní součástí i této hry v podání FysioARTu je výborná hudební stránka. Nevtíravá, leč spíše v druhém plánu naléhavě působící, muzika celou inscenaci určitě povyšuje. Občas je i určitým kontrastem dění na scéně. Ve vážných pasážích někdy odlehčuje a naopak.

Smutné pohádky Hanse Christiana Andersena, na  motivy jedné z nichž  je „Záhada“ napsána, jsou nostalgické. Inscenace Hany Strejčkové má však v sobě silný náboj naděje. A zcela jistě nespěje k andersenovskému, spíše bezvýchodně beznadějnému až komickému, tápání světem či tragickému konci.

Čas této divadelní i filmové produkce zároveň se o pouhých pět minut nekryje s nedávnou „Detektivkou“, jíž soubor připravil počátkem letošního února. Je, již na zběžný pohled, velmi patrné, že obzvláště kameraman a střihač tentokrát dokázali ještě větší kontinuity díla, přičemž se nikterak – v určitých momentech – nezpronevěřili ani módní klipovitosti.

Zcela bez mučení se přiznám, že jsem nejprve, při čtení osob a jejich obsazení, nějakým omylem přehlédl roli Kaie. Což se však snad (ani tím omylem) nemůže stát při filmovém sledování „Záhady“. Jmenovec fotbalového reprezentanta Filip Novák v této roli opět nezklamal. S touto postavou si poradil s patřičným prožitkem, ale zároveň nonšalancí, nadhledem i celkovou elegancí. Nadto se podílel i na kostýmní výpravě. Kouzelná je i Dana Bílková přímo v roli Paní Kouzelné. Tradičně nezklamala ani Hana Strejčková v roli Gerdy. Svým způsobem kouzelný je však i alchymistický „hokus-pokusář“ Václava Špičky. Vysoký standard drží, jako obvykle, Tereza Rauch, půvab i éteričnost dodává inscenaci naopak Víla s houslemi v interpretaci Štěpánky Křížové a Pan Pohádkář Miroslava Řebíčka zas tvrdí „muziku“ jinak. Divadelně. Na všech výkonech herců je znát, že již mají daleko více pod kůží hraní „pro“ a „na“ kameru.

Ke zdánlivě nenápadným, leč v chápání jevištního celku velice důležitým atributům, patří celé výtvarné řešení této filmově divadelní inscenace. Je dobré, že výtvarné prvky, ani umělecké líčení nikterak nepřebíjejí hlavní smysl a nosné linie představení. Naopak, snaží se mluvit stejnou řečí…

Hana Strejčková se tentokrát vyjádřila k současné zdravotně-politické situaci svým způsobem, svou divadelní poetikou. Určitě však nesmírně silně a působivě.

»Záhada lóže číslo 13«

Autor, režie: Hana Strejčková

Dramaturgická spolupráce: Filip Novák

Hudební dramaturgie: Hana Strejčková

Kostýmy: Hana Strejčková, Filip Novák

Kamera: Tomáš Strejček

Čas: 39 minut 46 vteřin

Premiéra: 8.4. v 18.00 Městské divadlo Varnsdorf – on-line.

Hrají:

Divadelník: Filip Karda

Pan Pohádkář: Miroslav Řebíček

Kai: Filip Novák

Gerda: Hana Strejčková

Královna: Tereza Rauch

Paní Kouzelná: Dana Bílková

Alchymista: Václav Špička

Víla s houslemi: Štěpánka Křížová

Tvůrčí tým:

Experimenty pro alchymistickou laboratoř: Dana Bílková a Václav Špička

Make-up ART, masky: Zuzana Maibaumová

Technická spolupráce: Petr Tůma

Střih: Terezie Kožová

Fotografie: Štěpánka Křížová, Šimon Tomko

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf a FysioART

Poděkování: Zuzana Zajíčková, ZŠ Edisonova Varnsdorf, Ivo Šafus, Markéta Elblová

Umělecká činnost FysioART je v roce 2021 podpořena granty Ministerstva kultury ČR a Hlavního města Prahy.

Fotografie: Štěpánka Křížová a Šimon Tomko

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Akademie MenART

Nabízí talentovaným dětem velice přínosnou roční spolupráci s předními umělci. Taneční obor mentoruje Jan Kodet.

Kateřina Kněžíková, Radka Fišarová, Ivo Kahánek, Petr Váša, Lela Geislerová a řada další umělců se zapojila do programu Stipendijní Akademie mentoringu uměleckého vzdělávání MenART, jejímž cílem je nejen vyhledávání a rozvoj mladých talentů, ale i podpora a inspirování jejich pedagogů. Roční program tak absolvují žáci či studenti a jejich pedagogové společně. Pro nadcházející školní rok 2021/2022 je možné podávat přihlášky jen do konce dubna, a to do oborů operní a muzikálový zpěv, hra na klavír, housle, saxofon, příčnou flétnu nebo skladbu a dále divadlo, malba či komiks. Účast v programu, který zahrnuje několik intenzivní pracovních setkání v průběhu školního roku, pokrývá udělené stipendium.

Program zdůrazňuje zásadní význam dvou klíčových prvků v životě mladého umělce, kterými jsou možnost inspirativního setkání se silnými tvůrčími osobnostmi a dlouhodobá spolupráce s kvalitním pedagogem. „MenART mi otevřel oči. Celý rok mi ukázal, jak různě se dá k výuce zpěvu přistupovat a také spoustu podstatných detailů v práci a chování žáků i učitelů. Myslím, že mě významně posunul jak v umění, tak v seberozvoji jako takovém“, říká například absolventka MenARTu Klára Muknšnáblová, která nyní studuje na konzervatoři. Prozatím prošlo akademií 276 absolventů, z nichž bylo více jak tři desítky přijato ke studiu na středních a vysokých uměleckých školách u nás i v zahraničí. S výsledky práce absolventů se můžeme, v nadcházejících týdnech, seznámit například na koncertě Salon ZUŠ v rámci „Pražského jara“. Anebo na festivalech „Americké jaro“ či „Smetanova Litomyšl“. Dvě absolventky Akademie MenART Nora Lubbadová a Adéla Řehořová jsou také aktérkami nového dokumentárního filmu „Talent“ režiséra Martina Suchánka, který uvede 29. dubna Česká televize.

Lektorkou je i zpěvačka a muzikálová hvězda Radka Fišarová

Detailní informace k přihláškám jsou pro zájemce připraveny na www.menart.cz.

V následujícím školním roce se budou zájemcům o studium v Akademii MenART věnovat, v roli mentorů, v oborech klasické hudby osvědčení a vyhledávaní umělci: operní pěvkyně Kateřina Kněžíková, klavírní virtuos Ivo Kahánek, koncertní mistr České filharmonie a PKF Prague Philharmonia, houslista Jan Fišer a flétnista a vyhledávaný pedagog na mezinárodní scéně Jan Ostrý. Inspirativní setkání v hudebních žánrech bez hranic a autorské tvorbě povedou zpěvačka Radka Fišarová, saxofonista a hudební skladatel Marcel Bárta a hornista a dirigent Radek Baborák. Výtvarníkům se budou věnovat malíř Martin Velíšek a ilustrátorka Lela Geislerová, zájemce o taneční umění povede již potřetí choreograf a tanečník Jan Kodet. Literárně – dramatickou skupinu povede básník, hudebník, textař, skladatel, výtvarník, experimentální herec a vysokoškolský pedagog Petr Váša.

Stipendijní Akademie MenART, jenž je realizována ve spolupráci s Nadačním fondem Magdaleny Kožené, propojuje uměleckou praxi a vzdělávání- Inspiruje též k výměně zkušeností a navázání vazeb důležitých pro další tvůrčí činnost, v rámci moderních přístupů k uměleckému vzdělávání talentovaných žáků a škol, které usilují o podporu talentů. Právě vlastní pozitivní zkušenosti, z přístupu pedagogů, vedly umělce k rozhodnutí stát se pro následující rok mentory. S vděčností vzpomínají i na setkání a rady starších profesionálů, které měli na jejich uměleckou dráhu zásadní vliv.

Pandemie koronaviru přinesla nejednu komplikaci, ale věříme, že je třeba nepřestat hledat účinné cesty ke vzdělávání i v obtížné době. Vedení zkušeného a vstřícného mentora spolu s trpělivou prací pedagoga zůstává klíčovou oporou pro růst mladých talentů,” říká zakladatelka Stipendijní Akademie MenART Dana Syrová. „Model pedagog-žák-mentor představuje ideální spojení, které při správném a citlivém vedení může znamenat zásadní posun už na základních uměleckých školách. Jsem šťastná, že mohu být i v následujícím ročníku již počtvrté mentorkou dalším stipendistům – mladým lidem, kteří mě svým nadšením a houževnatostí přesvědčují, že to má smysl,“ dodává sopranistka Kateřina Kněžíková. Ta je mentorkou Akademie MenART od prvního ročníku.

Kateřina Knéžíková (vpravo) brousí démanty nového pěveckého talentu

Zároveň není pro MenART konečným cílem jen příprava budoucích profesionálů. V souladu se svým mottem „Inspirativní setkání jsou v životě zásadní“ věří Kněžíková, že možnost pravidelné systematické práce s vynikajícími uměleckými osobnostmi může zásadním způsobem ovlivnit mladého adepta umění. A to nejen v rámci jeho potenciální kariéry, ale zásadním způsobem i v ostatních oblastech jeho života a vývoje.

Stipendijní Akademie MenART je otevřena pro žáky ZUŠ, 2. stupně ZŠ a středních škol z celé ČR, jednotliví mentoři si stanovili vhodné věkové hranice. Přihlášky může podávat vždy žák základní umělecké či jiné školy společně se svým pedagogem ke konkrétnímu mentorovi. Přijatí účastníci díky zázemí Akademie obdrží na celoroční program stipendia. Přihlášky lze podávat do 30. dubna 2021.

Při výuce výtvarných oborů může být i veselo

Program slavnostně zahájí intenzivní dvouapůldenní pracovní setkání v Kroměříži či jiné vybrané lokaci. A dále bude následovat tři až pět intenzivních celodenních konzultací v pravidelných intervalech pro celou skupinu mentor – student – pedagog.

Výsledky společné práce jsou prezentovány ve spolupráci s velkými renomovanými festivaly, jako MHF „Pražské jaro“ a „Smetanova Litomyšl“, „Smetanova výtvarná Litomyšl“ a při dalších příležitostech.

 

Foto: archiv MenART

Silvie Marková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN