PŘÍZRAKY

JEDL uvádí OPERU

Drama Přízraky se stalo východiskem pro devátou inscenaci podle Ibsenovy hry, režiséra Jana Nebeského. Tentokrát Ibsen jako opera.

Přízračná krajina norského fjordu zahalená deštěm a mlhou… V jednom kuse prší.

JEDL připravuje poprvé ve své historii velké plátno“ ve smyslu početného obsazení a výrazné technické náročnosti. Ibsenovo drama jako hudební divadlo. Současná opera. Spojení režiséra Jana Nebeského, který se Ibsenovu dílu věnuje po dobu celé své kariéry (dosud režíroval 8 jeho dramat) a Matouše Hejla, zástupce nejmladší generace hudebních skladatelů, slibuje výrazné uchopení žánru a významný příspěvek k možnostem a podobám hudebního divadla v 21. století, které může i dnes pracovat s provokací:

 „Tehdy byly Přízraky kontroverzní z důvodů naznačeného incestu mezi sourozenci a vyústění hry, které připouští to, co bychom dnes nazvali eutanázií. To, co nám dnes připadá jako něco přirozeného –že matka svému dítěti pomůže, ušetří ho bolesti a rozpadu, bylo tehdy vnímáno jako zabití.“ S odkazem na volbu vizuálu k představení režisér dodává: „Díváme se do nejintimnější zóny, tak jako v Ibsenově hře – a to je pohled, který je skoro vždycky nepříjemný. Je ale dobré si uvědomit, že temná území duše máme všichni.“

Libreto pro operu vytvořila na podkladě Ibsenovy hry Přízraky Lucie Trmíková, scenáristka a herečka, která dosud ztvárnila v inscenacích Ibsenových her 6 velkých ženských rolí. K nim podotýká:  „Ibsenovy ženské hrdinky jsou dokonale stvořené postavy, často spíš antihrdinky. Když si je dám vedle sebe, vidím ženy toužící po lásce a po pravdě i za cenu velkých obětí. Nikdy nejdou tou širší a snazší cestou. Jsou urputné, často nesnesitelně. Často se mýlí. Hodně bojují. V tom je pro mě Ibsen naprosto současný. Nedává přitom návod, neposkytuje rady, ale ptá se. A jeho otázky jsou provokativní a překračují právě ty intimní zóny, o kterých mluví Jan Nebeský.“

Součástí tvůrčího týmu je také norská skladatelka a interdisciplinární umělkyně Tine Surel Lange, která se zaměřuje na tvorbu zvukově-obrazových konceptuálních děl. Pro inscenaci Opera Ibsen / Přízraky vytváří abstraktní portrét paní Alwingové: „Fascinuje mě jako postava, svými mnoha vrstvami. Neustále přebírá a ztrácí kontrolu a moc nad vyprávěním, do kterého je umístěna, a tím, co reprezentuje jako ženská postava.”

Českému publiku svou tvorbu představila na mezinárodním festivalu nových médií, experimentální hudby a tance Echofluxx v roce 2017.

Pětice postav tvoří mikrokosmos Přízraků, ve kterém se každá z nich projevuje způsobem jí vlastním, šumí nebo mlaská. Rozdíl mezi hercem a zpěvákem zde nehraje roli. Vzniká až komiksový svět, ve kterém je naprosto pravděpodobné třeba to, že jeden mluví a druhý mu odpovídá zpěvem. Samotný prostor Rajské zahrady a její bohatá akustika přispívají k určitému zpomalení a rozostření času, ve kterém se postavy nacházejí“ uvádí hudební skladatel Matouš Hejl.

Inscenace bude mít premiéru v komplexu Gabriel Loci, bývalém benediktinském klášteře svatého Gabriela na pražském Smíchově. Místo přináší vlastní dramatický prvek: Minulost se zde setkává se současností, a v režijní koncepci Jana Nebeského, kde krajina navozuje pocit nebezpečí, se stává zdánlivým útočištěm.

Nové nastudování inscenace v orchestrální úpravě se odehraje 26. 6. 2022 v Ostravě, na festivalu NODO / Dny nové opery Ostrava.

Opera vznikla a bude uváděna v rámci projektu „Play Ibsen! – divadelní inscenace s doprovodným programem“, podpořeného grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska z Fondů EHP 2014 – 2021.

O INSCENACI:

Ibsen / Nebeský / Trmíková / Hejl / Surel Lange

OPERA IBSEN: Přízraky

Autor: Henrik Ibsen

Překlad: František Fröhlich

Hudba: Matouš Hejl

Libreto: Lucie Trmíková

Režie: Jan Nebeský

Scéna: Jan Nebeský a Petra Vlachynská

Kostýmy: Petra Vlachynská

Instalace a video: Tine Surel Lange

Obsazení:

Helena Alvingová: Lucie Trmíková

Osvald Alving: Miloslav König

Pastor Manders: Igor Chmela

Jakub Engstrand: Petr Jeništa

Regina Engstrandová: Magdalena Malá

Bicí/perkuse: Antonín Procházka
Baskytara: Petr Tichý
Tuba: Jiří Genrt
Cimbál: Jan Mikušek
Kytara: Štefan Szabo

 

Foto:  Zuzana Lazarová 

Kristýna Kolovratová 

pro Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Kristýnou Hrušínskou

„Divadlo je můj druhý domov“

Kristýna Hrušínská pochází ze slavného hereckého rodu a s divadlem v krvi se narodila. Přesto nejdříve vystudovala hotelovou školu a až pak herectví na DAMU. Rodinné Divadlo Na Jezerce je pro ni druhým domovem. V současné době se s Kristýnou Hrušínskou setkáváme v nekonečném seriálu Ulice, kde hraje Vandu Veselou a před kamerou se setkává nejen se svoji maminkou Miluší Šplechtovou, ale také se svým strýcem hercem Rudolfem Hrušínským ml., a jak přizná, je za tuhle roli velice šťastná.

Váš herecký rod sahá až do první poloviny 19. století. S divadlem v krvi jste se již narodila a od mala Vás bavilo, přesto jste nejdříve vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole. Proč jste si vybrala tento obor?    

„Mě vždycky bavila historie a cestování. Po základce jsem byla ještě takové uťáplé jelítko a myslím, že na konzervatoři bych s tím měla problém. Tak jsem se nakonec rozhodla pro cestovní ruch. Každopádně herectví mě pořád lákalo, tak jsem to zkusila po maturitě na DAMU a ono to vyšlo. Myslím, že by mě strašně bavilo jezdit po světě a uvádět třeba cestopisy, nebo něco takového. Skloubit herectví s cestováním a historií.“

Díky znalosti jazyků jste byla na stáži ve Finsku a Tunisku. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to parádní. Byla to vlastně taková neplacená brigáda v cizí zemi. Pracovala jsem za byt a stravu a zároveň jsem měla spoustu volného času na cestování a prozkoumávání okolí. Finsko je nádherná země. Trochu mi připomíná Jižní Čechy, možná proto se mi tam tak líbilo:-)

Máte staršího bratra Nikolu a sestru Báru a jen Vy jste se ze sourozenců vydala na hereckou dráhu a vystudovala herectví na DAMU. Co rozhodlo, že herectví je to pravé povolání pro Vás?

„Já nevím. Asi to, že mě přijali na DAMU.  Každopádně Bára si taky zahrála v televizním filmu Město bez dechu. Hrála tam malou houslistku. A na to, že na housle vůbec neumí, roli zahrála skvěle!“

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

Jak vzpomínáte na své hostování ve zlaté kapličce v ND v roli Clarice ve hře Sluha dvou pánů (2010)?

„Tuhle roli mi kdysi nabídl Ivan Rajmont, který hru režíroval a byl tehdy naším vedoucím ročníku na DAMU. Byla jsem z toho nadšená. Vždyť Národní divadlo byla po generace meta všech herců. Nevím, jestli je tomu tak pořád, ale já jsem byla tehdy z té nabídky paf:-) Když se blížila moje premiéra v tomhle představení, tak se mi pokaždé, když jsem jela kolem ND tramvají, rozbušilo srdce.“

Řadu let jste členkou Divadla Na Jezerce, které založil Váš tatínek Jan Hrušínský. Někde jste řekla, že díky tomu, že Vaše rodina provozuje herectví několik generací, je pro vás chodit pracovat do divadla, jako chodit domů… Platí to stále, a co pro divadlo znamená?

„Ano, v případě Divadla Na Jezerce tomu tak je. Je to vlastně můj druhý domov. Divadlo a jeviště je takový zvláštní, magické místo. Necítíte se úplně fit, je vám ouvej, něco vás bolí, ale vlezete na jeviště a všechno to zmizí a jen si užíváte tu odezvu od diváků. Je to krásný povolání.“

Divadlo Na Jezerce – Naprostí cizinci – Kristýna s Janem Řezníčkem, Ondrou Kavanem, Bárou Kodetovou, Petrem Vackem, Patricií Pagáčovou a Radkem Švecem

Na scéně se setkáváte také se svými rodiči a s oběma jste si  zahrála také ve filmu Pánský klub, v němž si zahrál také Váš syn Vojtěch a režii měl Váš manžel Matěj Balcar. Jak se Vám pracovalo, je výhodou, že jste rodina a znáte se dobře, nebo to má i stinné stránky?

„Jojo, Matěj si nás tam obsadil všechny. Mne se s Matějem pracuje skvěle. Díky tomu, že si vlastně spoustu věcí, které pak režíruje, píše sám a já jsem jeho první čtenář i kritik, tak přesně vím, jak chce postavu i celou hru pojmout a já se pak snažím mu to na jevišti, potažmo před kamerou, nekazit. A hraní s rodiči si užívám. Je to tradice v našem rodě:-) To, že v Pánském klubu hraje i náš Vojtík je super. Byť mu v době natáčení byly necelé 4 roky, zvládl všechno naprosto skvěle. A ještě s úsměvem.“

Kristýna Hrušínská s manželem

Nejnověji máte také roli v nekonečném seriálu Ulice, kde hrajete Vandu Veselou, která se vrací do Čech z emigrace za svoji matkou, kterou hraje Vaše skutečná maminka Miluše Šplechtová. Jak se sžíváte s touto rolí? Je vám Vanda něčím blízka?

„Já jsem za tuhle roli strašně šťastná. Už proto, že se před kamerou setkáváme s maminkou, ale také se strejdou Rudolfem, se kterým hraji úplně poprvé. Tak z toho mám velkou radost. Vanda je takové přerostlé dítě, není moc praktická, spoustu věcí si bere osobně. A hlavně má opravdu moc ráda svojí maminku. A to právě máme společné:-)“

Jaké role ráda hrajete? Je Vám bližší komedie nebo drama a jak se kamarádíte s kamerou?

„Vlastně mám na role docela štěstí, hraji je všechny ráda. Každá má něco do sebe. Je nádherný pocit slyšet v hledišti smích a vědět, že se ti lidé smějí díky mně. A zároveň je pěkný, když je v hledišti hrobové ticho a po představení mi říkají, že i slza jim ukápla. Ne, že bych ráda lidi přiváděla k slzám, ale vlastně mě to vždycky tak potěší:-) S kamerou jsme se docela skamarádily. Uvidíme, jak dlouho nám to kamarádství vydrží, já ho rozhodně ukončovat nebudu:-)

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Každou volnou chvilku jsem se svým synkem Vojtíkem a manželem Matějem. Moc rádi spolu jezdíme po výletech. Sem tam je ovšem potřeba mít takovou chvilku jen sama pro sebe. Mám to štěstí, že máme velkou rodinu, takže se stává, že když má Matěj práci, tak si babičky Vojtíka rozeberou a já mám třeba dva dny jen pro sebe. To pak sedím na terásce, piju kafíčko, plzínku, učím se texty, jdu si zaběhat, zaplavat a sem tam vlítnu na Instagram. To je jediná sociální síť, kterou jsem propojená se světem.“

Kristýna Hrušínská:

Narodila se 5. 3. 1985 v Praze – rodiče – herci Miluše Šplechtová a Jan Hrušínský. Dědeček Rudolf Hrušínský byl slavný herec, strýc Rudolf Hrušínský ml. a také bratranec Rudolf Hrušínský nejml. se také vydali na hereckou dráhu. Díky herci Hynkovi Muškovi je rod Hrušínských spřízněn s hereckým rodem Kostkových, který je jejich společný předek.

Vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole a herectví na DAMU. Je členkou Divadla Na Jezerce, které založil její otec, jehož je také principálem.

Film a TV – Hodina klavíru, Setkání v Praze s vraždou, Nemocnice na kraji města – nové osudy, Vyprávěj, Doktoři z Počátků, Vánoční kameňák, Modrý kód, Pánský klub, Ulice…

Manžel – režisér a scénárista Matěj Balcar a mají syna Vojtěcha (2017). 

Foto: Archiv K. Hrušínské 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Příliš drahý jed

Švandovo divadlo uvede hru o smrti agenta Litviněnka

Příliš drahý jed, inscenaci o případu otravy Alexandra Litviněnka, agenta ruských i britských tajných služeb, uvede 6. listopadu ve Velkém sále pražské Švandovo divadlo. Hra britské dramatičky Lucy Prebble na motivy knihy Luka Hardinga měla světovou premiéru v srpnu 2019 v londýnském Old Vic Theatre v režii Johna Crowleyho a vzbudila zaslouženou pozornost. Čeští diváci ji uvidí v režii Thomase Zielinského, tvůrce úspěšně zavedeného na českých i německých scénách. Ten inscenaci pojatou jako divadelní rekonstrukci doplnil online projekcemi, umožňujícími publiku sledovat příběh kromě hlavního jeviště i z dalších prostor divadla. Litviněnka hraje hostující Petr Lněnička, jeho ženu Marinu ztvární Anna Stropnická, jako Vladimira Putina uvidíme Roberta Jaškówa. V dalších úlohách se představí téměř celý herecký soubor Švandova divadla.

Případ vraždy Alexandra Litviněnka byl podrobně popsán v médiích, která zveřejnila i ikonickou fotografii umírajícího muže, z jehož tváře zničené účinkem jedu zbyly jen oči a výrazné rty. Několik hodin poté Litviněnko, otrávený dvojicí ruských agentů radioaktivním poloniem rozpuštěném v čaji, zemřel,“ připomíná případ z roku 2006 česko-německý režisér Thomas Zielinski. Hra britské autorky však podle něj nabízí mnohem víc než jen převyprávění toho, co jsme už četli nebo viděli: text je sugestivním kaleidoskopem situací, střídají se tu žánry i časové roviny a postupně se vše skládá ve velmi silné drama.

„Klíčovou postavou tak není jen Litviněnko samotný, ale také jeho žena Marina v podání Anny Stropnické, bojující spolu s právním zástupcem za důsledné vyšetření celé kauzy, kterou chtěla britská diplomacie nejdřív zamést pod koberec. Výrazná je také dvojice vraždících ruských agentů Lugovoje a Kovtuna, hrozivých a někdy směšných zároveň – na ty se můžeme těšit v pojetí Tomáše Červinka a Matěje Anděla. A ve výčtu nesmí chybět ani postava Vladimira Putina, jenž pravděpodobně o akci věděl a dal k ní souhlas, na což nedávno poukázal i Evropský soud pro lidská práva – hraje ho Robert Jašków,“ říká režisér, který je i autorem scény.

Přímý přenos z místa činu

Jak dodává dramaturgyně Martina Kinská, inscenaci ozvláštňují on-line přenášené projekce, kdy diváci díky ručně vedené kameře uvidí i živý přenos dění mimo hlavní scénu. Zielinského inscenace se tak v reálném čase odehrává nejen na jevišti, ale i v dalších částech Švandova divadla. Bar ve foyer, boční jeviště nebo herecká pánská šatna se tak pomocí dekorací změní v interiér moskevského a londýnského bytu, v noční podnik nebo hotelový pokoj. „Inscenace je vlastně dokumentární rekonstrukcí, ukazující celý řetěz událostí vedoucí až k Litviněnkově vraždě. Bez snižování závažnosti případu v ní však nebude chybět absurdní humor předlohy, zazní tu také zpěv a herci v průběhu děje ze svých rolí občas i vystoupí,“ prozrazuje Kinská.

Zážitek z „tady a teď“ podtrhnou také civilní kostýmy Andrey Králové, vycházející z estetiky 90. let minulého století, kdy celý příběh začal. Hudbu složil Ivan Acher. Hru přeložila do češtiny Ester Žantovská. Autorská práva k dramatickému textu v České republice zastupuje Aura-Pont, s.r.o.. Nositele autorských práv k překladu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z.s.

Premiéru 6. listopadu budou následovat reprízy, které jsou naplánovány 8. a 24. listopadu a poté 10. a 21. prosince 2021.

www.svandovodivadlo.cz

Víte, že…

Na osudy lidí v nedemokratických režimech poukazují tituly uváděné ve Švandově divadle pravidelně: inscenace Srdce patří za mříže upozornila na obchod s lidskými orgány čínských politických vězňů, drama Lámání chleba předložilo obraz moravského venkova v době komunistické diktatury. Vedle titulu Příliš drahý jed je na aktuálním repertoáru i drama Šoa věnované tématu holokaustu a Pankrác ´45 vyprávějící o pěti různých ženách, jejichž osud poznamenala válka a život v Protektorátu Čechy a Morava.

Alexandr Litviněnko, bývalý agent ruské KGB a poté nástupnické FSB, nezemřel hned proto, že se otráveného čaje napil málo? Žil ještě další tři týdny, během nichž coby bývalý detektiv stihl podat britským vyšetřovatelům přesný popis událostí. Ze své smrti obvinil ruské tajné služby a přímo i prezidenta Vladimira Putina.

Litviněnko emigroval v roce 2000 do Velké Británie poté, co byl ve své vlasti několikrát vyslýchán a vězněn? Na tiskové konferenci v Moskvě v listopadu 1998 se totiž rozhodl zveřejnit nezákonné praktiky ruských tajných služeb, s nimiž nesouhlasil. Šlo mj. o plánování vraždy oligarchy Borise Berezovského. Toho dostal Litviněnko za úkol zabít, rozkaz ale odmítl vykonat.

K vraždě Alexandra Litviněnka byl použit izotop 210 radioaktivního polonia? Jde o mimořádně zákeřný jed. Na světě se ho vyrobí jen asi 100 gramů ročně, z toho naprostá většina v Rusku. Polonium je jedním z nejsilnějších jedů vůbec, údajně je až 250 milionkrát toxičtější než kyanid. Je snadné ho propašovat: alfa záření, které vydává, neprojde ani listem papíru, stačí ho tedy jen pořádně zabalit. Po požití proti němu neexistuje obrana.

Velkou zásluhu na rozkrytí případu má Litviněnkova žena Marina a její právník, kteří trvali na veřejném vyšetřování? Britské úřady měly zprvu zato, že jde o ojedinělý případ a nechtěly riskovat poškození diplomatických vztahů s Ruskem. Velmi podobný scénář měl však i pokus o otrávení dvojitého agenta Sergeje Skripala jedem novičok v roce 2018. Vážnost situace potvrdil i později rozkrytý případ vyhozeného muničního skladu ve Vrběticích z roku 2014 v České republice. I tady jej vykonala dvojice ruských agentů, která svůj čin provedla na území jiného státu.

Foto: Alena Hrbková 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Slova místo kordů

Švandovo divadlo uvede Cyrana z Bergeracu v beatboxovém rytmu

Mimořádná divadelní lahůdka čeká hned v úvodu sezóny diváky pražského Švandova divadla: 18. září bude mít ve Velkém sále premiéru Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh o nosatém šermíři, který se nešťastně zamiluje do své sestřenky, se českému publiku poprvé představí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. I díky skvělému překladu do češtiny od Ester Žantovské tak inscenace promluví k publiku vášnivým jazykem dnešní doby. Režisérem titulu je Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla, hlavní roli ztvární Luboš Veselý.

 

Příběh milostného trojúhelníku mezi Roxanou, Kristiánem a Cyranem je všeobecně známý ze stovek inscenací. Martin Crimp však text uchopil po svém. „Adaptace oceňovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, zbavuje ho však romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby, která si nebere servítky a přechází od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu. Ester Žantovskou výtečně přeložený text se tak nese v takřka beatboxovém rytmu,“ prozrazuje dramaturg David Košťák. A dodává, že Cyrano v Crimpově přepisu po svém prvním uvedení v londýnském Playhouse Theatre v roce 2019 vzbudil mimořádný ohlas. A že už od té doby u Švandů usilovali o to, aby „nového Cyrana“ mohli představit i u nás.

Slovo jako posel lásky, slovo jako zbraň

To potvrzuje i režisér Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla. Podle něj Crimpův Cyrano vypráví především o síle slova – slova jako prostředku lásky i slova jako naostřené zbrani, s jejíž pomocí lze vytvářet nové verze skutečnosti. „Crimpův přepis pracuje se slovem jako s prostředkem moci. Ukazuje společnost, v níž se jedná v první řadě slovem a teprve pak činy. Pomocí slov tak vzniká zdánlivý pocit řádu, zatímco krize je na spadnutí,“ vysvětluje režisér Františák. Ten Cyrana z Bergeracu inscenuje jako svižnou, moderní tragikomedii bez historizujících kudrlinek. Ve Františákově pojetí se tak diváci mohou těšit na strhující milostný příběh z Paříže 17. století. Upřímný cit se zde schovává za vybroušenou poezii a hrdinové jsou svými vysněnými ideály zaslepeni natolik, že sami sebe odsuzují k samotě…

Titulní roli Cyrana jako brilantního básníka starých časů a válečníka, jenž je ochoten se za slovo bít, ztvární Luboš Veselý. Role mladého kadeta Kristiána, který naopak kouzlem slov nevládne, se ujme mladá posila souboru Švandova divadla Petr Kult v alternaci s hostujícím Dominikem Telekym. Třetí vrchol milostného trojúhelníku, Roxanu – v tomto případě studentku a intelektuálku, pohlížející na svět brýlemi maximalistických iluzí – ztělesní Natálie Řehořová. V dalších úlohách se představí Bohdana Pavlíková, Robert Jašków, Matěj Anděl, Jan Grundman, Tomáš Petřík, Petr Buchta, David Punčochář, Anna Stropnická a hostující Jan Mansfeld, Pavel Novák a Adam Joura v alternaci s Eliášem Jeřábkem.

Důležitou složkou inscenace je hudba skladatele Ivana Achera. Děj se odehrává v minimalistické scénografii talentované výtvarnice Pavly Kamanové, která nechává vyniknout práci se světlem. Bohémskou pařížskou společnost dokreslují důmyslně pojaté kostýmy Marka Cpina, jehož inspirovala historie i současná haute couture.

Česká premiéra nově adaptovaného Cyrana z Bergeracu začne ve Švandově divadle 18. září 2021 v 19.00 ve Velkém sále, další reprízy jsou naplánovány na 20. září a poté na 12. a 25. října 2021.

www.svandovodivadlo.cz

Foto: Alena Hrbková, Tomáš Vrána 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín