Nespoutaní Taneční magazín nespoutali

Nová inscenace z dílny Losers

18. dubna jsme zhlédli další inscenaci z dílny Losers. (Dramaturgie Matěj Randár, scéna Petra Vlachynská, Petr Horníček, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Jan Šikl, choreografie Michaela Kadlčíková, režie Petr Horníček)

Během tohoto představení bystré oko diváka zaznamená nové triky (někdy ale i ty staré, např. shození oblečení z výšky jsme postřehli už v muzikálu Nebesa), perfektní provedení akrobacie, což je pro Losers typické, opět bez jištění, pyramidy z lidských těl, akrobaté, kteří odmítají zákon přitažlivosti zemské, světelné efekty a báječně padnoucí kostýmy. Lesklé oblečení v záři světel mění barvu, takže divák vnímá nespočet krásných obrazů a může se zasněně dívat. (Stříbrné lesklé kalhoty jsou hned zlaté, hned zase třeba do zelena a v kombinaci s vypracovanými těly akrobatů a jejich výkony je to zážitek opravdu příjemný.)

Potud tedy perfektní. Jako celek mi ale připadá toto dílo jaksi nedotažené, snad ‚šité nějakou horkou jehlou.‘ Losers si sami postavili laťku opravdu vysoko, a proto dnes divák už není spokojený jen s perfektním fyzickým výkonem. Na to si jaksi zvykl. A dále hledá dějovou linku, vtip či přinejmenším hlubší myšlenku.

Nic takového se mi ale tentokrát nepodařilo najít. Vlastně jsem si připadala tak trochu jako ten „divák, který k pochopení myšlenky ještě nedozrál.“

Chápu, že člověk může odkládat rozchod, nechat se otročit trenérem v tělocvičně atd. Jednotlivé obrazy by ještě byly srozumitelné. Ale hodnotíme-li celek, Nespoutaným divák moc nerozumí. Inscenace není příliš doprovázena mluveným slovem, pokud ano, bohužel v reproduktoru ještě navíc šumělo a slova nebyla právě zřetelná. Výsledkem byly mé trošku rozpačité pocity.

Pokud bychom Nespoutané opravdu vnímali pouze jako akrobacii a cirkus, pak proč ne. Výborný výkon. Ale potom mi připadá celkem zbytečná snaha jednoho z účinkujících zapojit diváky do jakéhosi děje (Co je láska? Miluji tě!), protože tento okamžik není příliš srozumitelný. A v případě, že chceme vidět a cítit opravdu nějaký příběh, pak tu ale byla doslova hluchá místa. Porovnáme-li Nespoutané např. s inscenací Grandiózní, pak druhá zmíněná měla vtip, myšlenku, pointu. Divák se bavil od začátku až do konce. Většinu inscenací Lůzrů považuji za naprosto skvělé, až prakticky nepřekonatelné, ale tentokrát jde palec spíše dolů, od Lůzrů zkrátka očekáváme víc.

Foto: Pavel Hejný

Eva Smolíková

Taneční magazín

PŘÍZRAKY

JEDL uvádí OPERU

Drama Přízraky se stalo východiskem pro devátou inscenaci podle Ibsenovy hry, režiséra Jana Nebeského. Tentokrát Ibsen jako opera.

Přízračná krajina norského fjordu zahalená deštěm a mlhou… V jednom kuse prší.

JEDL připravuje poprvé ve své historii „velké plátno“ ve smyslu početného obsazení a výrazné technické náročnosti. Ibsenovo drama jako hudební divadlo. Současná opera. Spojení režiséra Jana Nebeského, který se Ibsenovu dílu věnuje po dobu celé své kariéry (dosud režíroval 8 jeho dramat) a Matouše Hejla, zástupce nejmladší generace hudebních skladatelů, slibuje výrazné uchopení žánru a významný příspěvek k možnostem a podobám hudebního divadla v 21. století, které může i dnes pracovat s provokací:

„Tehdy byly Přízraky kontroverzní z důvodů naznačeného incestu mezi sourozenci a vyústění hry, které připouští to, co bychom dnes nazvali eutanázií. To, co nám dnes připadá jako něco přirozeného –že matka svému dítěti pomůže, ušetří ho bolesti a rozpadu, bylo tehdy vnímáno jako zabití.“ S odkazem na volbu vizuálu k představení režisér dodává: „Díváme se do nejintimnější zóny, tak jako v Ibsenově hře – a to je pohled, který je skoro vždycky nepříjemný. Je ale dobré si uvědomit, že temná území duše máme všichni.“

Libreto pro operu vytvořila na podkladě Ibsenovy hry Přízraky Lucie Trmíková, scenáristka a herečka, která dosud ztvárnila v inscenacích Ibsenových her 6 velkých ženských rolí. K nim podotýká: „Ibsenovy ženské hrdinky jsou dokonale stvořené postavy, často spíš antihrdinky. Když si je dám vedle sebe, vidím ženy toužící po lásce a po pravdě i za cenu velkých obětí. Nikdy nejdou tou širší a snazší cestou. Jsou urputné, často nesnesitelně. Často se mýlí. Hodně bojují. V tom je pro mě Ibsen naprosto současný. Nedává přitom návod, neposkytuje rady, ale ptá se. A jeho otázky jsou provokativní a překračují právě ty intimní zóny, o kterých mluví Jan Nebeský.“

Součástí tvůrčího týmu je také norská skladatelka a interdisciplinární umělkyně Tine Surel Lange, která se zaměřuje na tvorbu zvukově-obrazových konceptuálních děl. Pro inscenaci Opera Ibsen / Přízraky vytváří abstraktní portrét paní Alwingové: „Fascinuje mě jako postava, svými mnoha vrstvami. Neustále přebírá a ztrácí kontrolu a moc nad vyprávěním, do kterého je umístěna, a tím, co reprezentuje jako ženská postava.”

Českému publiku svou tvorbu představila na mezinárodním festivalu nových médií, experimentální hudby a tance Echofluxx v roce 2017.

„Pětice postav tvoří mikrokosmos Přízraků, ve kterém se každá z nich projevuje způsobem jí vlastním, šumí nebo mlaská. Rozdíl mezi hercem a zpěvákem zde nehraje roli. Vzniká až komiksový svět, ve kterém je naprosto pravděpodobné třeba to, že jeden mluví a druhý mu odpovídá zpěvem. Samotný prostor Rajské zahrady a její bohatá akustika přispívají k určitému zpomalení a rozostření času, ve kterém se postavy nacházejí“ uvádí hudební skladatel Matouš Hejl.

Inscenace bude mít premiéru v komplexu Gabriel Loci, bývalém benediktinském klášteře svatého Gabriela na pražském Smíchově. Místo přináší vlastní dramatický prvek: Minulost se zde setkává se současností, a v režijní koncepci Jana Nebeského, kde krajina navozuje pocit nebezpečí, se stává zdánlivým útočištěm.

Nové nastudování inscenace v orchestrální úpravě se odehraje 26. 6. 2022 v Ostravě, na festivalu NODO / Dny nové opery Ostrava.

Opera vznikla a bude uváděna v rámci projektu „Play Ibsen! – divadelní inscenace s doprovodným programem“, podpořeného grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska z Fondů EHP 2014 – 2021.

O INSCENACI:

Ibsen / Nebeský / Trmíková / Hejl / Surel Lange

OPERA IBSEN: Přízraky

Autor: Henrik Ibsen

Překlad: František Fröhlich

Hudba: Matouš Hejl

Libreto: Lucie Trmíková

Režie: Jan Nebeský

Scéna: Jan Nebeský a Petra Vlachynská

Kostýmy: Petra Vlachynská

Instalace a video: Tine Surel Lange

Obsazení:

Helena Alvingová: Lucie Trmíková

Osvald Alving: Miloslav König

Pastor Manders: Igor Chmela

Jakub Engstrand: Petr Jeništa

Regina Engstrandová: Magdalena Malá

Bicí/perkuse: Antonín Procházka
Baskytara: Petr Tichý
Tuba: Jiří Genrt
Cimbál: Jan Mikušek
Kytara: Štefan Szabo

Foto: Zuzana Lazarová

Kristýna Kolovratová

pro Taneční magazín

Nepropásněte »PREZIDEMENTY«!

Nová absurdní nonverbální inscenace již brzy na Jatkách78. Divadlo Spitfire Company volně a aktuálně navazuje na svou divadelně společenskou frašku „Antiwords“.

Divadelní soubor Spitfire Company – v premiéře představení „Prezidementi“ – chystá na diváka přímý satirický útok, využívající zbraně absurdního divadla. Multižánrová provokace se věnuje tématu odsunu asijského jelena zpět do jeho domoviny, aby byl zachráněn jelen domácí. Z jakého důvodu? Protože ten je vůči svému asijskému sokovi méně sexuálně výkonný.

Nonverbální inscenaci doprovází dabing i komentář Saši Rašilova a Lucie Trmíkové. Původně plánované dubnové premiéry v trutnovském divadle Uffo a pražském divadle Jatka78 byly kvůli karanténě zrušeny.

První veřejné uvedení „Prezidementů“ se uskuteční 5. a 6. června 2020 na Jatkách78, reprízy jsou plánovány na podzim 8. a 9. října 2020 na stejné scéně.

Více informací na:

www.spitfirecompany.czawww.jatka78.cz.

Spitfire Company odkazuje touto divadelně společenskou fraškou, pojednávající o nesmyslné tuposti naší politické scény, na svůj projekt „Antiwords“. Čili částečnou adaptaci Havlovy „Audience“. Hry, která se zapsala do mysli diváků po celém světě. A to svým takřka nonverbálním provedením. Fragmenty textu Havlovy „Audience“ se v „Antiwords“ absurdně opakovaly a jako nahrávky doprovázely akci dvou hereček. Ty měly na sobě velké hlavové masky z dílny sochařky Pauliny Skavové.

Podobný princip byl zvolen i v případě „Prezidementů“. Akce na jevišti je výhradně nonverbální a doplňuje ji textový dabing i komentáře Lucie Trmíkové a Saši Rašilova. Osou příběhu je televizní reportáž, pojednávající o odsunu asijských jelenů zpátky do jejich domoviny. Dojde k odsunu asijských jelenů, nebo nedojde? Podepíše prezidement závěrečnou deklaraci potvrzující tento odsun?

K této problematice se v rychlém sledu vyjádří postavy: kancléř Ing. Vít Zmrdoslav Kolouch PhD, první vedoucí odboru pro Veřejné mínění a odboje proti propagandě Radoslav Všeználek, zvěrozvěst Antonín Dukla, politici Jarek Daněk Jelenkura ml., Nacipindula Lamentos, Narcismír Prospěchář Kravounek, Miroslav Pakoň Kunďák, odborníci Slavomír Bajkoš, Gaia Pusinková, Tonda Zírač a Ráďa Nimrodač, umělkyně Mirina Abramovič Čechová, divadelní kritici Jan Y Šmejda, Vladimír Pichulka, Vladimír Zhulec, zpěváci vystupující na akci Milion kopýtek pro domovinu a v neposlední řadě samotný prezidement.

„Jak je vidno z výčtu postav, rozhodl jsem se vysmát vlastní tvorbě, sobě i světu, který mě obklopuje,“ říká režisér i autor textu Petr Boháč. A dodává: „Když jsem psal text, nevěděl jsem, že se za chvíli ocitnu v karanténě a že věci, které dávaly smysl, začnou být absurdní, a ty, které byly absurdní již dříve, začnou být bizarní. Pevně věřím, že smích osvobozuje.“

»PREZIDEMENTI«

Dramatizace a režie: Petr Boháč

Peformeři: Saša Rašilov, Lucie Trmíková, Michaela Hradecká, Eva Stará, Karolína Křížková, Simona Rozložníková, Michaela Stará

Hudba a sound-design: Martin Tvrdý

Scénografie: Petr Boháč a Lucia Škandíková

Kostýmy: Petra Vlachynská

Masky: Paulina Skavová, Petra Vlachynská

Lightdesign: Jiří Šmirk

Výroba scény: Jan Rohan

Produkce: Spitfire Company

Koprodukce: UFFO Trutnov, Jatka78

Podpora: hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond ČR
Více informací najdete na: www.jatka78.cz

Foto: Vojtěch Brtnický

Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Ženské drama pro 2 herečky, křesla a lampy (o herci nemluvě)

Detektivka či černo-růžová scénická komedie? █ S bendžem a nožem. █ Tulení s tuleněm (anebo mrožem?). █ Byly z BILLY? █ Vkusné a mnohovýznamové scénické narážky. █ Nápaditá choreografie. █

Ztemnělé jeviště. Jeden stolek uprostřed. Na něm kniha Roberta Musila, nůž a jehelníček. Dvě výrazná netradiční křesla v patchworkovém stylu. A také dvě obstarožní lampičky, tak trochu nasměrované, jako při policejním výslechu. Taková je výchozí scéna inscenace Dagmar Radové „DIY: po tátovi“ v A studiu Rubín.

Hlavním momentem – i středobodem celého večera – je střet dvou dcer (a později se objevivšího syna) v bytě zesnulého otce, bezprostředně po jeho úmrtí. Maně jsem si vzpomněl, jak ve stejné situaci, před lety, bezprostředně zareagovala (tehdy tříletá) dcera mé známé: „Maminko, a to tam budeš s tou mrtvolou?“

Na malém „rubínovském“ pódiu pak nastává herecký koncert Kristýny Frejové a Halky Třešňákové, s vydatným přispěním Pavla Neškudly. Ačkoli je tento titul předem prezentován samotnými tvůrkyněmi jako scénická detektivka, klasifikoval bych jej spíše do žánru černé konverzační komedie. Napomáhá tomu i velký nadhled scénografické a kostýmní práce.

Zleva Pavel Neškudla, Kristýna Frejová a Halka Třešňáková a charakteristické růžové míčky

Celé představení žene dál i vkusně a decentně využívaná hudba (divákům) neznámého autora, skrývajícího se pod pseudonymem „Zabiják Nožem“. Na ni posléze ve stejném duchu a stylu navazuje i jediný mužský herec večera hrou na bendžo.

Scénář samotný balancuje na pomezí psychologie a modernější životní filozofie. V průběhu večera se stále více opírá o větší či menší slovní hříčky a vtípky, které by měly dokreslovat postavy. Jsou jimi narážky na skleněného tuleně (anebo mrože?), scénické i slovní hrátky s nožem i další spíše situační legrácky. Text povětšinou graduje v dialogu dvou sester. S nástupem „objeveného“ bratra se spíš převažuje do více či méně komediální formy. Poslední třetina představení mně připadá, po stránce scénáře, bezradná a tápající. A závěr představení již připomíná pověstnou nastavovanou kaši. Divák již málem začíná na závěr tleskat, ale je svědkem dalšího a dalšího „přílepku“.

Dvě hlavní protagonistky, dcery slavných otců. Kristýna herce a Halka písničkáře.

Výše uvedené nedostatky zachraňují svými výkony, beze zbytku, všichni tři herečtí aktéři. Ale zejména, jak již jsem předeslal úvodem, výtvarná složka představení. Její součástí jsou i spotřební rekvizity – citrony a pomeranče. Napadlo mne, zda byly z BILLY? Anebo z Kauflandu?

Práce scénografky i kostýmní výtvarnice Petry Vlachynské je v tomto případě bravurní. Nápadité i kontrastně laděné kostýmy. Zvláště ten nadsázkový pro Pavla Neškudlu. Originálně upravená křesla ve stylu patchworku. Zařazení moderních prvků mobilní komunikace. A zejména citlivé narážky na homosexuály, v podobě růžových balónků! Rovněž na sadomasochisty. To zase v závěrečném kostýmu dvou sester! Opravdu, Petra Vlachynská, spolu s režisérkou Ewou Zembok, tuto inscenaci povýšily o několik stupňů výš.

Pochopitelně, hlavními pilíři celého večera jsou herecké výkony. Ale v té poslední třetině představení se již herečky nemohou opřít o životaschopný text. Proto dochází i k choreografickým kreacím v baletních sukénkách, které musíme jako TANEČNÍ MAGAZÍN ohodnotit jedničkou s hvězdičkou! Byly nápadem režisérky? Anebo samotné Halky Třešňákové, jinak známé to performerky?

Takže, shrnuto závěrem. Poněkud méně gradující a vypointovaný text zahraňují herecké výkony, skvělá výtvarná složka, režie a choreografická stránka představení.

(Psáno z druhé reprízy dne 2. 2. 2020.)

»DIY: po tátovi«

Námět: Jan Balabán, román „Zeptej se táty“

Scénář: Dagmar Radová

Režie: Ewa Zembok

Dramaturgie: Lucie Ferenzová

Hrají: Kristýna Frejová, Halka Třešňáková a Pavel Neškudla

Scéna a kostýmy: Petra Vlachynská

Hudba: „Zabiják Nožem“

Produkce: Barbora Kunstovná, Johana Kolomazníková

PR: Pavla Umlaufová

Délka: 75 minut

Premiéra: 10. ledna 2020

Nejbližší repríza: pondělí 2. března 2020 v 19.30

Foto: Patrik Borecký

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN