Archiv rubriky: Novinky z tanečního světa

„Cyberpunková královna“ z Kanady zaujala festival TANEC PRAHA 2018

Spolupracovnice hudebních velikánů Franka Zappy a Davida Bowieho vyprodala divadlo PONEC!

K jednomu z vrcholů festivalu TANEC PRAHA 2018 patřilo vystoupení kanadské tanečnice a performerky Louise Lecavalierové v divadle PONEC. Festival jím gradoval ve středu 20. 5. 2018. Lecavalierová zde prezentovala své autorské představení „So Blue“.

Montreal, největší město Quebecu, je vlajkovou lodí severoamerické taneční scény, fyzického divadla i nového cirkusu.

Louise Lecavalierová proslavila soubor „La La La Human Steps“ po celém světě. Téměř po dvacet let (1981 – 1999) byla múzou a hvězdou Édouarda Locka.

Ale Louise zažívala nekonečné ovace i po boku takových hudebních megahvězd, jakými byli David Bowie nebo Frank Zappa.

Do nového milénia vstoupila skromně. Po operaci, vrhla se do nové role matky, aby hledala vlastní cesty a naslouchala svému tělu.

Komorní duety a sóla se pak staly základem repertoáru souboru „Fou Glorieux“, který Lecavalierová založila roku 2006 pro vlastní tvorbu i práci s choreografy jako Benoit Lachambre, Crystal Pite či Nigel Charnok, jehož duet spolu s „Few Minutes of Lock“ zažili diváci na TANCI PRAHA 2011.

„So Blue“ vytvořila Lecavalierová v roce 2012, kdy si pozvala ke spolupráci tanečníka se zkušenostmi z „Béjart Ballet Lausanne“ či „Lyon Opéra Ballet“ Frédérica Taverniniho.

A právě Louise Lecavalierová, přezdívaná „cyberpunková královna“ je ikonickou osobností nejen tohoto představení. A to díky své energii, nenapodobitelné dynamice a odvaze experimentovat s vlastním tělem daleko za představitelné hranice. Rozehrává svá sóla intuitivně, s 200 procentním nasazením. V tempu takřka zběsilém. Aby pak přešla do duetu plného kontrastů, stejně jako souznění.

Louise pokračuje v „So Blue“ stále ve frenetickém rytmu originální hudby Mercana Dedeho. Tělo následuje mysl, reaguje spontánně a impulzivně, až nelze uvěřit věku performerky. Tanec je její životní mízou. Barva duše je, prostě, modrá…

SO BLUE

Koncept a choreografie: Louise Lecavalier
Vytvořeno a účinkují: Louise Lecavalier, Frédéric Tavernini
Asistent choreografa a vedoucí zkoušek: France Bruyère
Světelný design: Alain Lortie
Hudba: Mercan Dede
Doplňující hudba: Normand-Pierre Bilodeau, Daft Punk, Meiko Kaji
Producent: Normand-Pierre Bilodeau
Návrh kostýmů: Yso
Produkce: Fou glorieux v koprodukci s: tanzhaus nrw (Düsseldorf); Théâtre de la Ville (Paříž); HELLERAU – Evropské centrum umění Drážďany; Národní umělecké centrum (Ottawa);Festival TransAmériques (Montréal); Rezidence a předpremiéra: Szene Salzburg.

Foto: TANEC PRAHA

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Taneční gala“ v podání školy JANY TOMANOVÉ

Pražský Dlabačov zcela jistě proslavil Ondřej Hejma a Žlutý pes v písničce „Sametová“. V sobotu 16. června 2018 jeho věhlasu poněkud přidala i Jana Tomanová Eriksson se svou taneční školou.

O třetím červnovém víkendu patřilo sobotní odpoledne v kinosálu břevnovského kina Dlabačov, v areálu hotelu Pyramida, tanci. A to tanci ne tak ledajakému. Přímo špičkovému a na špičkách – pravidelné každoroční prezentaci etablované taneční školy Jany Tomanové Eriksson. Poměrně slavnostní punc tomuto matiné dodali i hosté, obzvláště Sara Giselle Gordon z Masters of Ballet Academy z Londýna. O moc pozadu nezůstával ani přední člen Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem Milan Bednář. A na trojici doplnil tyto sólisty host tentokrát kolektivní – baletní škola Copéllia z Prahy 5 – Smíchova. A k tomu všemu množství dalších tanečnic z pořádající školy.

Celé představení bylo rozděleno do dvou – časovou stopáží přibližně stejných – částí. Ta první patřila výhradně klasice. Druhá polovina se věnovala tanci lidovému, etnickému i modernějšímu a částečně i současné hudební produkci.

V první části programu sázela dramaturgie poněkud na jistotu. O tom svědčí již osvědčený výběr autorů – hned čtyřikrát Petr Iljič Čajkovskij, dvakrát Oskar Nedbal a Leo Delibes, ale místo zbylo rovněž na Bohuslava Martinů, Saint Saënse, Pugniho či hudební koláž klasičtějšího střihu. Účinkující žáci školy prokázali talent, výsledky dobrého a rozumného drilu i radost a chuť se předvést těm v hledišti. Taneční skupinky v kolektivních choreografiích se zde představovaly povětšinou v lichém počtu. Což bylo dvojsečné. Některým působilo takové centrování na středního sólistu viditelné orientační potíže. Pro jiné bylo naopak milosrdné, že nevytvářeli pravidelné symetrické dvojice. K vrcholům této části patřila „Spící krasavice“ v interpretaci hostující Sary Giselle Gordon a v choreografii Maria Petipy i nastudování Vanessy Palmer. Velký aplaus i uznání odborné veřejnosti sklízela i Lucie Kozáková za osvědčenou „Umírající labuť“, tentokrát pojatou poněkud osobitěji choreografkou Lenkou Takáčovou. K výhradně choreografickým dominantám této části programu bych přiřadil nesporně „Loutky z baletu Coppélia“, díky nápaditosti i vedení interpretů od majitelky školy Jany Tomanové. Zaujala mne i choreografie Gustava Voborníka na úryvek z baletu „Sylvia“ v podání Anny Roušarové. A pozadu nezůstávala ani „Zlatovláska“ – opět od Jany Tomanové – pro Zoru Fuchsovou. Ale i další choreografie si zaslouží uznání a poklonu. Obzvláště tím, kterak respektovaly věk i taneční zkušenosti jednotlivých interpretů.

Všichni, od těch nejmenších až po ty téměř dospělé zaujali ohromným soustředěním, svědomitostí i citem pro kolektivní výkon. Bylo vidět, že všichni – včetně realizačního týmu – společně vytvářejí sourodý tým. A to je určitě tím nejdůležitějším.

Druhá část představení se odehrávala povětšinou v lidovém duchu. Ti na pódiu se tím pádem dokázali o hodně víc odvázat a věnovat výrazu i prožitku. V tom jim napomáhaly i moderní podkladové hudební motivy ve druhé třetině této části odpoledne – hudba ze Star Wars, „Léto v Paříži“ na píseň populární Zaz či další, na hit „Lucky“ Jasona Mraze a Colbie Caillat. Mimochodem, část klipu tohoto úspěšného titulu se točila v Praze! Takže, taková cílená dramaturgie tance v choreografii Lenky Takáčové zde dostávala i další rozměry. V choreografiích tanců lidového duchu zaujala čísla připravená choreografkami Dagmar Břichnáčovou, Viktorií Kateřinou Carbonnel, Lenkou Bílkovou, ale pozadu nezůstávaly ani další v této půli již téměř výhradně ženské autorky choreografií. Jediným mužem – choreografem – zde byl hostující Milan Bednář. Choreografií polky „Ze studentského života“ se blýskla opět majitelka školy Jana Tomanová.

Jedinou menší skvrnkou, na výborné tváři celého tanečního odpoledne, byla nevyrovnanost a různá kvalita hudebních základů jednotlivých čísel. Člověk si najednou připadal jako na krasobruslařských závodech v roce 1970, kdy měl někdo doprovod na vinylové desce, jiný na kazetě, další na kotoučovém magnetofonu a kdosi si nechal (tehdy ve studiu v pražské Lucerně) sám vylisovat doprovod na originální vïnylovou desku. Občas to tu znělo, jako když se v televizi objeví reklama – zvuk se navýší o několik desítek decibelů. Zvnějšku nedokážu dobře odhadnout, zda se jednalo o nedbalou práci zvukaře v sále, anebo zda mělo dojít k vyrovnání hladiny zvuku a úpravě výšek a basů hudby někde ve studiu předem?

Taneční škola Jany Tomanové pracuje na území šestého pražského obvodu, přesněji v Dejvicích, již přes čtvrt století. Za tu dobu úspěšně připravila pro odborná taneční a baletní studia přes desítky zájemkyň i zájemců. Ale i ty stovky jejích absolventů i abonentů, které si sice nezvolily tanec jako profesi, ale získaly dobré pohybové, koordinační základy, ostřílely se při vystupování na veřejnosti a v neposlední řadě nalezly i řádku nových přátel, svědčí o tom, že práce Jany Tomanové Eriksson i dalších pedagogů má smysl a přináší ovoce. Případně i ovace.

Taneční gala školy Jany Tomanové

Čistý čas: 127 minut

Dramaturgie a režie: Jana Eriksson Tomanová a Kateřina Viktoria Carbonnel

Choreografie: Marika Besobrasová, Lenka Bílková, Dagmar Břichnáčová, Kateřina Viktoria Carbonnel, Marius Petipa, Olga Semenová, Jana Eriksson Tomanová, Gustav Voborník

Inspice: Bronia Gordon

Zvuk a osvětlení: Marek Škarpa

Kostýmy: Marta Škodová

Hudební spolupráce: Marta Škodová, Damien Carbonnel

Kamera a foto: Damien Carbonnel

———-

Foto: Damien Carbonnel

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Tanečnice, už víte, co na sebe?

METRÁŽ, to je pracovní dílna pro ženy, které se ocitly v tísnivé sociální situaci. Vznikají v ní velmi osobité designové doplňky i móda.

Líbí se vám následující fotografie? O modelkách nemluvě…

Tentokrát nafotografoval modely pro všechny i pro tanečnice držitel ceny Nejlepší fotograf při Grand Czech Design Václav Jirásek. A k této již druhé spolupráci se značkou METRÁŽ poznamenává: „Snažili jsem se vyhnout konvenčnímu focení módy na profesionálních modelkách a chtěli jsem pracovat s děvčaty, která se na výrobě a návrzích produktů Metráž podílela. Šlo mi také o to, představit je jako tým, který společně funguje podobně jako sportovní týmy. A také jsem z nich chtěl udělat tak trochu ‚hvězdy‘, aby se mohli potenciální zákazníci Metráže s autorkami ztotožnit.“  

Poslední dvě kolekce, které Václav Jirásek zachytil na fotografiích, vznikly ve spolupráci s módní designérkou MONIKOU DRÁPALOVOU (kolekce METRÁŽ + Monika Drápalová) a šperkařkou ADÉLOU FEJTKOVOU (kolekce DOTYK – OTISK).

„Kolekci ve spolupráci s ženami z dílny Metráž jsem chtěla pojmout jako prostor pro jejich seberealizaci,“ říká designérka Monika Drápalová, která se v kolekci pokusila zaznamenat osobní individualitu žen. Podařilo se to díky původnímu vzoru, jímž byla potištěna textilní metráž. Návrh vznikal společnou malbou na papír v reálné velikosti. V této abstraktní malbě každá z žen zanechala svou stopu v podobě tahů štětce. Výsledkem této spolupráce je kolekce šatů a topů z přírodních materiálů, které jsou díky původnímu vzoru jedinečné – každý kus je tak trochu originál.

Kolekce stříbrných šperků DOTYK – OTISK vznikala paralelně s kolekcí METRÁŽ + Monika Drápalová. Metráž díky ní vstoupila do nové tvůrčí oblasti, jíž je práce s drahým kovem. Ta ženám v tísni umožnila opět jiným způsobem pracovat s vlastní kreativitou a přenášet svůj vnitřní svět do ušlechtilého materiálu. Volným modelováním hmoty, pod vedením šperkařky Adély Fejtkové, se staly autorkami motivů následně uchovaných a reprodukovaných ve stříbře. Adéla Fejtková k tomu dodává: „Působivost každého šperku je umocněna přiznanou jemnou strukturou dotyků a otisků prstů každé z žen.“

Fotograf: Václav Jirásek
Asistent fotografa: Filip Györe
Modelky: Patrika, Lucie, Linda (Metráž)
Make-up: Kateřina Koki Mlejnková
Styling: Monika Drápalová, Kateřina Jungová
Poděkování: Pragovka Art District, Kafe Pragovka a Fresh Labels.
Zvláštní poděkování patří Kláře Kvízové a Radku Brousilovi.

Foto: Václav Jirásek

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PLAMÍNEK tancoval i řádil ve Mlejně

TANEČNÍ MAGAZÍN navštívil závěrečné představení všech souborů taneční školy „MODERN DANCE PLAMÍNEK“. A díky pohotovým a dynamickým snímkům Moniky Opočenské se můžete podívat na malou fotoreportáž.

Na jiném místě TANEČNÍHO MAGAZÍNU můžete číst rozhovor s Lenkou Krenkovou, zakladatelkou a vedoucí taneční školy „MODERN DANCE PLAMÍNEK“. Také v něm hovořila o závěrečném vystoupení této sezóny. Doslova řekla:  „…to hlavní, absolventské vystoupení, nás ještě v červnu čeká. Všechny skupiny se sejdou v kulturním domě Mlejn ve Stodůlkách, kde předvedou své letošní choreografie. A jako každý rok zakončí letošní taneční sezónu společným tancem na pódiu, pod ním i po stranách hlediště. Má to, myslím, sílu – těším se.“

TANEČNÍ MAGAZÍN se nejen těšil, ale hlavně se na tu akci vypravil. Přesně v neděli 17. června do Kulturního zařízení Mlejn, v Praze 5 – Stodůlkách.  A? Stála za to! Opravdu, to celé stálo za to! Dvě představení za sebou. Na obě nabitý sál. Dokonce se musel „vysílat“ přímý přenos na dva obří televizní monitory v předsálí! Ohromný zápal všech na pódiu i v hledišti. Krásné a nápadité choreografie, citlivě vybraná hudba. Výborná práce se světly a také se zvukem. Prostě, jedním slovem – paráda!

Místo zbytečných slov přijměte raději několik snímků, vystihujících ono nádherné odpoledne.

TANEČNÍ MAGAZÍN děkuje za pozvání a drží palce celému PLAMÍNKU i jeho příznivcům a spolupracovníkům. A těšíme se na jeho nové akce v nové sezóně 2018/2019.

Foto: Monika Opočenská

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Origami“ na TANCI PRAHA – hold modernímu cirkusu

Poblíž sochy Jana Žižky z Trocnova jsme sledovali nekonvenční „Origami“. Nejčastěji hrané a v nejvíce místech uvedené představení TANCE PRAHA 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral pražský Vítkov. I když původně toto velmi zajímavé představení pomýšlel vidět v parku Peliny v Chocni… Nicméně i pro ilustrační fotografie jsme si – kromě svých vlastních žižkovských – vybrali symbolicky ty z Tábora. Když už jsme tedy sledovali program ve stínu sochy Jana Žižky…

Stejně jako již v TANEČNÍM MAGAZÍNU recenzovaná hříčka „Neboj“ v nedalekém žižkovském tunelu, bylo i „Origami“ – ještě navíc mimo přehlídky TANEC PRAHA 2018 – součástí velkého letního karlínského a žižkovského festivalu „Landscape“. Ten vrcholí ve středu 21. 6. rovněž na vrchu Vítkově ohromným multikulturním vystoupením.

Světová premiéra představení „Origami“ se konala již před více než třemi lety na festivalu „Biennale de danse du Val-de-Marne“. Tedy přesně v březnu roku 2015. To je zcela jistě vidět na všech protagonistech i jejich (zde velmi nezbytných) technických spolupracovnících. Myslím onu vyzrálost a vyhranost. Z druhé strany je třeba kladně hodnotit jejich zápal i chuť, odhodlání i hledání stále něčeho nového. Prostě, že za ty desítky, ba stovky repríz se pro ně „Origami“ nestalo rutinou…

„Origami“ je technicky hravou inscenací. Na ohromném návěsu – i s koly – se odehrává velká artistická show hlavní protagonistky Satchie Noro. Více než půlhodinovým sólovým akrobatickým výstupem vzdává hlavní a jediná protagonistka hold novodobému cirkusovému umění.

O co v zásadě jde? Chladný kovový kontejner v divákovi evokuje stavby a hlavně přístavní doky s jejich překladišti globalizovaného obchodního světa. Zároveň jsou jeho kola symbolem kinetiky. A do třetice, a to zejména, tento návěs připomíná moderní káru. Tedy to, čím odjakživa historicky jezdili kočovní herci a pouťoví umělci za svými diváky. Tato industriální romance nás donutí k zamyšlení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi a stereotypu.

Japonsko-francouzská performerka Satchie Noro však vnímá kontejner ještě jinak. Dodává mu hravost, dynamiku i určitou poezii všedního dne. To vše v důmyslném konstrukčním řešení Silvaina Ohla.

Kontejner totiž může být v zásadě rozložen na tři díly. Ale toto jeho přetváření umožňuje množství alternativních variací. A tak návěs vytváří působivou dekoraci, divadelní scenérii, v níž se pomalu a promyšleně pohybuje tanečnice i akrobatka v jedné osobě. Ta nehledá efekt, ale přesnost v každém okamžiku, její pohyb i akrobatické prvky jsou hybnou silou metamorfózy – v dynamických proměnách perspektivy umělčina těla a prostoru.

Je zajímavé, že toto představení vznikalo v průběhu několika rezidencí: Le Citron Jaune – Centre National des Arts de la Rue, Port Saint Louis du Rhône Les Noctambules – Les Arènes de Nanterre, Fabriques de culture Ile de France. A na výsledném uměleckém tvaru se to bezesporu podepsalo.

A závěrem musíme i představit umělkyni. Satchi Noro je tanečnicí, choreografkou, vzdušnou akrobatkou a spoluředitelkou uměleckého prostoru „Les Noctambules“ (platformy pro nový cirkus) ve francouzském Nanterre. Po klasických studiích tance si vyzkoušela tradiční i alternativní scénu v Berlíně i jiných místech. Aby se vrátila do Francie, kde navíc propadla novému cirkusu, a později též komunitní práci umělců. V roce 2002 založila vlastní soubor „Furinkaï“. Hnací touhou pro ni bylo, aby mohla nezávisle zkoumat pohyb v nekonvenčních prostorách. Zajímal ji vztah objektu, těla a hudby. Podmanily si ji performance i instalace a později sociální projekty. V roce 2013 poprvé ve spolupráci se Silvainem Ohlem rozvinula práci s kontejnerem, aby pokračovala v chilském Valparaisu a uvedla premiéru „Origami“ na „Biennale de Val-de-Marne“ s hudbou saxofonisty a skladatele Freda Costy.

V některých místech uvedení následovala po představení „Origami“ projekce filmu „Retour a Ominato“.

„Retour a Ominato“ je názvem filmu, který Satchi Noro natočila roku 2012. Vydala se nákladní lodí z Marseille do japonského města Ominata, kde se narodil její otec. Šlo tehdy o podobnou trasu, kterou kdysi její otec absolvoval v opačném směru, když ho v roce 1961 vyslal jeho japonský mistr šířit aïkido v Evropě i Africe. Plavba trvala 42 dny, které umožnily ponořit se zcela do filosofie těla a ducha, souhry naprosto přirozené, hluboké a nekonečné, jak to původní formy aikida nabízejí. Tady se začala rodit i vášeň Satchi Noro pro kontejnery…

V rámci TANCE PRAHA 2018 bylo „Origami“ uvedeno postupně v Českých Budějovicích, Táboře, Jihlavě, Chocni, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni.

ORIGAMI

Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa se zpěvem Maia Barouh
Prostorová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
Koprodukce: Centro Cultural Teatro Container Valparaiso / Les Noctambules de Nanterre /, Institut Français de Santiago du Chili / La Briqueterie, CDC du Val-de-Marne /, Le Centre culturel de La Norville / Le Théâtre d’Arles, scène conventionnée
pour les nouvelles écritures / With help from Arcadi Île-de-France, Dispositif
d’accompagnements / With support from Conseil Général de l’Essonne and la
Direction Régionale des Affaires Culturelles d’Île-de- France – Ministère de la
culture et de la communication /

Ve spolupráci s: Centro Cultural Teatro Container.
Asistence a podpora: Le Citron Jaune, Centre National des Arts de la Rue/ Les Noctambules de Nanterre / Brand & Nuance / Groupe F / Le Théâtre Brétigny / Sud Side and their workplace / Ciudad Abierta

Za podpory Francouzského Institutu v Paříži.

Foto: autor a TANEC PRAHA (Tábor)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

V tunelu jen pro horních dvacet diváků a basketbalisty!

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral nejkomplikovanější a nejrozporuplnější i rovněž vzácně inscenované představení letošní přehlídky TANEC PRAHA 2018.

Proč název „Neboj“? Tento název totiž spojuje Brno a pražský žižkovský tunel. Nápis „Neboj“ napsal – minulého roku – brněnský výtvarník TIMO v Praze nad Žižkovský tunel pro pěší, který spojuje Karlín se Žižkovem. A proč onen nápis? Že tu nebývalo bezpečno? Že se odjakživa říkávalo a podnes říká: „Žižkovu, Karlínu a Libni – raději se vyhni!“?

Každopádně, k recenzi jsme si vybrali nejméně hrané a tudíž nejvzácnější představení letošního festivalu TANEC PRAHA. A jak následující stať napoví, jeho shlédnutí bylo ještě vzácnější, než jsme předem očekávali…

„Neboj“ spojilo Prahu s Brnem nejen místem inscenování, ale i spoluprací pražských pořadatelů festivalu a belgických tvůrců s brněnskými pedagogy JAMU.

Belgie – Brno – Praha

Belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté je českým divákům již znám. Premiérově se Nicole Mossoux představila v Praze již v roce 2000. Jako duo se s Patrickem Bonté objevili na pódiích naší metropole v letech 2005 a 2015, a vždy zanechali výraznou stopu. Tentokrát toto kreativní duo spojilo síly se studenty JAMU z Brna a stálo to opravdu za to.

Nicméně představme si vůdčí osobnosti tohoto projektu. Ale Nicole Mossoux tvoří s Patrickem Bonté nerozlučnou dvojici již od minulého století – přesně od roku 1985. Celosvětově proslulí svými experimenty na pomezí divadla a tance, po celou dobu zkoumají nové cesty, oživují nejrůznější prostory a dokáží se stejně tak vyrovnat s velkým jevištěm jako s nejintimnějšími scénami. Tvůrčí potenciál Patricka Bonté se netýká pouze umělecké tvorby, ale také uměleckého vedení Mezinárodního festivalu „Bellonne-Brigittines“ (od roku 1995). Po rekonstrukci původní kaple a dostavbě její moderní části se navíc v roce 2010 ujal vedení „Les Brigittines“, které proměnil v bruselské Centrum současného umění pohybu.

Šeď nebyla uniformní ani unylá

Poetika těchto dvou – Nicole i Patricka – má v sobě cosi zvláštně znepokojivého, nepolapitelného. To se ani slovy nedá popsat. Prostě, musíte to vidět!

Sama Nicole přišla s myšlenkou oživit magický tunel, který propojuje Žižkov s Karlínem. Ponořit se do jeho neopakovatelné atmosféry. Nápad zaujal nejen festival, ale i vedení divadelní fakulty JAMU a tak všichni společně spojili síly.

Navíc v moravské metropoli je prostorově obdobnou výzvou síť podzemních chodeb Kasemat, bývalé věznice na hradě Špilberku.

Sama Nicole Mossoux to charakterizuje: „Tato místa pojímají prostor jako metaforu života, na jehož začátek si již nevzpomeneme a konec je v nedohlednu. A přece musí přijít, je to věčný koloběh života.“

A jak to vše v praxi vypadalo? Jako bájní krysaři se nás – krátce po osmnácté – začali mladí umělci provázet tunelem dlouhým přesně 303 metry. Měli šédé hábity – evokující „stret-umění“, ale rovněž krysy z temnot. K tomu i šedé holínky.

Čekané či nečekané problémy?

Představení probíhalo za plného provozu. Tunel je spojnicí dolní části Žižkova s Karlínem. Dále jím vede exponovaná cyklotrasa. A aktuálně je téměř jedinou rychlejší spojkou ze Žižkova do Karlína, Libně a dále, jelikož páteřní žižkovská třída Husitská je v dlouhodobé rekonstrukci.

Nevím, nakolik bylo hraní za plného provozu záměrně uvažovanou výzvou? Nebo by byla uzávěra tunelu pro – zhruba půlhodinovou – inscenaci „Neboj“ příliš drahá? Dlužno podotknout, že pátečního večera bylo „Neboj“ ještě reprízováno ve 20.30. Jednalo by se tedy v součtu o hodinovou uzávěru tunelu.

Skutečnost byla následující. Na počátku se před spodním koncem tunelu, kde „Neboj“ začínalo, těsnily v úzké Thámově ulici zhruba dvě stovky diváků. Po začátku začali pořadatelé z TANCE PRAHA usměrňovat počátek davu před vystupujícími.

Zároveň tito pořadatelé vytvářeli po obou stranách „hadu“ diváků koridory pro běžný provoz. Pro cyklisty i chodce! Při šířce tunelu 4 metry a 40 centimetrů nadlidský úkol. Dalším mínusem bylo, že tunel má poměrně prudké zatáčky, přes které nevidíte dál. A hlavní program inscenace začínal zrovna v ten moment, kdy byl hlavní „peloton“ davu za touto první zatáčkou a jeho velká většina tím pádem absolutně nic neviděla!

Představení podmalované východní hudbou a důmyslným osvětlením čile pokračovalo. Viděli jej jedině ti z první řady. A ten, kdo měřil kolem dvou metrů a ony davy před sebou prostě přehlédnul z výšky! My ostatní jsme jen občas zahlédli zdvižené ruce účinkujících a slyšeli zpěv.

Možná si řeknete, proč jsem – při možnosti běžného provozu – nepředešel vystupující a nesledoval inscenaci z vrchní strany? Nebylo to možné! Tam totiž hned zpočátku vytvořili stejnou neprodyšnou hráz fotografové.

Přivedli žebráka na mizinu?

„Neboj“ trvalo asi půl hodiny. Bylo nabité efekty. Sršelo nápady i kouzlem improvizace. Škoda, že jej viděli jen ti diváci v první řadě.

Docházelo i k tragikomickým efektům. Když vystupující spustili svůj podmanivě východně až esotericky znějící zpěv, jedna subtilní paní se zastavila a začala se zavřenýma očima relaxovat. A dále pokračující dav, kdyby byl trochu delší, by ji málem ušlapal…

Žižkovský tunel má – zhruba na každých padesáti metrech – výklenky do stěn, kde bývaly za minulého režimu vstupy do protiatomových krytů a skladů Civilní obrany.

A právě do takového výklenku se musel před vystupujícími a „pelotonem“ davu ukrýt místní žebrák stabilně tu hrající na kytaru. Přivedla ho dvě páteční představení na mizinu?

Představení bylo dynamické a mělo i svůj tah na branku. Tedy spíše tah směrem k východu, vlastně severnímu východu z tunelu.

Děkovačka proběhla důstojně na horním okraji tunelu, před restaurací „Planeta Žižkov“. Díky primátorce Krnáčové a jejímu prosazení uzavření Husitské ulice měli účinkující i diváci prostor – v onom neprůjezdném úseku – k závěrečnému uvolnění. Kouzlem nechtěného tak primátorka pomohla festivalu TANEC PRAHA, který loňského roku zahajovala.

A holínky na chvíli osiřely. Alespoň do půl deváté…

Velice upřímně řečeno, kdybych zcela náhodou neasistoval při zkouškách představení „Neboj“ v jiné dny, které také probíhaly za plného provozu, tak bych z páteční pražské premiéry (kromě zvukových vjemů) téměř nic neměl. A to nejsem úplný lilipután!

NEBOJ

Koncept a choreografie: Nicole Mossoux
Režie: Nicole Mossoux a Patrick Bonté
Účinkují: Nikola Dubovanová, Lucie Hrochová, Pavla Koprivová, Daniel Kvašňovský, Rebeka Lonská, Michal Nagy, Juraj Mitro, Tereza Stachová, Viktor Černický, Matouš Adam
Umělecká spolupráce a pedagogické vedení: Pierre Nadaud
Světla: Patrick Bonté ve spolupráci s: Tomáš Morávek (Praha / Prague), za asistence: Jan Bečka (Brno)
Kostýmy: Judita Mejstříková, Dominika Hanzlíková, Adéla Vajdíková
Dokumentace projektu: Matouš Ondra
Hlasová příprava: Silvie Kudelová
Asistentka produkce: Michaela Zemčiková.

Foto: TANEC PRAHA a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražské klarinetové dny

Pražské klarinetové dny začínají 1. 7. a zvou na virtuózní koncerty, zazní i hra na kartáč!

Už posedmé a hned s pěti koncerty pro veřejnost se v prvním červencovém týdnu uskuteční Pražské klarinetové dny. Oblíbený hudební festival s mezinárodní účastí tak i letos obohatí kulturní léto české metropole: koncerty jsou v Praze na programu od 1. do 4. července. 6. července vystoupí mladí klarinetisté ještě na zámku Štiřín.

Špičkoví mladí hudebníci z domova i ze světa opět přijedou do Prahy, aby na Hudební a taneční fakultě AMU absolvovali mistrovské kurzy ve hře na klarinet. V jejich rámci se uskuteční i několik výjimečných koncertů, uspořádaných v překrásných palácích a sálech na Malé Straně. Virtuózní mladí klarinetisté vystoupí všude jen za symbolické vstupné – to základní stojí 100 korun, snížené je za polovinu. Pořadatelé proto doporučují zájemcům o koncerty registraci předem na clarinetproject@gmail.com

Nástroj jako lidský hlas

„Publikum se může těšit na rozmanitou dramaturgii – od moderních skladeb, přes historickou hudbu, zahranou na unikátní dobové nástroje, až po mozartovskou klasiku,“ láká na Pražské klarinetové dny pořadatel Irvin Venyš. On sám je předním českým klarinetistou a také pedagogem Hudební fakulty AMU, která akci opět poskytla svoje zázemí. Právě nádherné historické prostory a výborní lektoři – k nimž vedle vyučujících z HAMU patří letos zejména Michel Lethiéc z pařížské konzervatoře a Har ri Mäki ze Sibeliovy akademie v Helsinkách – jsou podle Venyše hlavními magnety, které mladé umělce do Prahy i toto léto při lákaly.

Klarinet v mnoha podobách

Jak dále připomíná Irvin Venyš, klarinet se ze všech hudebních nástrojů nejvíc podobá lidskému hlasu. „Takže umí nejen pískat, ale i zpívat, smát se, bouřit, plakat nebo sametově hladit. Koncerty ho představí ve všech těchto podobách,“ říká Venyš.

Festival zahájí 1. července od 19.30 ve Werichově vile na Kampě mladý dechový ansámbl Belfiato Quintet, jehož členové působí ve významných českých orchestrech a jako sólisté už získali řadu ocenění. Po jiskřivém mozartovském úvodu zazní svěží díla Pavla Haase, Maurice Ravela a Daria Milhauda. Originální tečkou bude uvedení premiéry skladby Kvintet mladé skladatelky Markéty Conkové (HAMU Praha), kterou autorka zkomponovala přímo pro festival.

Hned 3. července následuje koncert Ladies First sympatických polských umělkyň, klavíristky Anny Miernik a klarinetistky Barbary Borowicz. Obě debutovaly ve slavné Carnegie Hall v New Yorku nebo v Opeře v Sydney. V Praze přednesou díla proslulých polských skladatelů (Chopin – Penderecki – Lutoslawski), kteří jsou v rámci jednoho večera uváděni jen zřídka. A zazní i vzácně zařazovaný kousek, skladba Technoparade Guilliauma Connessona, kdy se na struny klavíru hraje rýžovým kartáčem. Koncert v Galerii HAMU na Malostranském náměstí č. 13 začíná v 19.30.

Zájemce o autentickou interpretaci staré hudby určitě potěší soubor Clarimonia Ensemble z německého Bamberku, který vystoupí 3. července od 19.30 v Italském kulturním institutu. Barokní kapli ve Šporkově ulici č.  14 rozezní ten večer dobové nástroje – barokní a klasicistní klarinety, basetové rohy i jedinečný clarinet d´Amore. A ty všechny nejen nádherně vypadají, ale mají především nádherný zvuk. Renomovaný soubor, zaměřený na uvádění zapomenutých či znovunalezených děl z oblasti klarinetové tvorby, uvede skladby od baroka až po raný romantismus.

Velmi populární událostí bude i tento rok určitě koncert The Best of, pro něž účastníci i lektoři kurzů společně nastudují nejrůznější „klarinetové šlágry“, aby si je pak i s nadšeným publikem všichni užili. Program vzniká vždy přímo pro konkrétní ročník, takže obsah a atmosféra je neopakovatelná. Spojení hráčské bravury s radostí ze společného hudebního zážitku se uskuteční 4. července v kostele sv. Vavřince v Hellichově ulici. Začátek je opět od 19.30.

V pátek 6. července se festival vydá ještě na zámek Štiřín, kde se koná slavnostní závěrečný koncert Klarinet napříč Evropou. Ansámbl složený tentokrát z úplně všech účastníků i lektorů Pražských klarinetových dnů povede Vít Spilka.

Belfiato_Quintet_foto: Tomáš Hejzlar

www.clarinetart.cz

https://www.facebook.com/Prazskeklarinetovedny/

Magdalena Bičíková, Jana Bryndová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Seminář jógy a tance

Prázdninový seminář s Monikou Rebcovou v Poběžovicích . Neváhejte!

Vážení přátelé tance a jógy,

opět Vás srdečně zveme na letní seminář jógy, tance, zdravého pohybu a relaxace do Poběžovic u Domažlic.
SEMINÁŘ S JITKOU A MONIKOU PROBĚHNE 3.7. – 7.7. 2018
tradičně jako spojení a prolnutí jógy a tance v jeden harmonický celek.
MÍSTO:
Poběžovice – památné místo mezi Horšovským Týnem a Domažlicemi s bohatou historií – zámek z 15. století, gotický kostel a židovský hřbitov.
Ubytování v hotelu Hubertus s bazénem a tenisovým kurtem.
PROGRAM:
– ranní probuzení a protažení s integrální jógou Vás připraví na:
– seznámení se s technikami Moderního tance před obědem,
– po siestě s masážemi, relaxací či koupáním se v bazénu, tenisem či výlety do okolí se pomalu naladíte a rozhýbáte v lekcích Kontaktní improvizace,
– africkým tancem před večerem si rozproudíte krev a nabijete se pozitivní energií, abyste po večeři
– zakončili den večerní jógou se satsangem, relaxací a meditacemi
– dva večery budou vyhrazeny pro projekci s taneční tématikou a jeden večer bude věnován satsangu o jógovém způsobu života
ČAS:
Začínáme příjezdem a večerním satsangem v úterý 3.7. a do soboty 7.7. pokračujeme s níže uvedeným programem.
Výhodou tohoto pobytu je využití státních svátků ve čtvrtek a pátek, takže dovolenou čerpáte jen 1 den – ve středu 4.7.
CENA:
4.200,- Kč
STORNO PODMÍNKY:
  • 40 – 11 dní před odjezdem – 30% z ceny
  • 10 – storno v den odjezdu – 60%
CENA ZAHRNUJE:
– ubytování 4 noci v jedno,dvou,tří či čtyřlúžkových pokojích (dle výběru)
– polopenzi (společné snídaně a obědy) v odděleném salonku hotelové restaurace, začínáme úterním večerním programem
a zakončíme sobotním obědem – výběr ze tří variant, vždy jedna pro vegetariány
– čtyřdenní program s možností cvičení v malém sále (jóga, satsangy a meditace), velkém sále (tanec) či
venku na zatravněném prostoru u bazénu, večerní projekce, přednášky a posezení u dobrých nápojů ve vyhrazeném salonku nebo na terasách
– využití bazénu a tenisového kurtu v parteru hotelu
– parkování u objektu
CENA NEZAHRNUJE:
– pojištění osob
– dopravu (Poběžovice jsou železničním uzlem a přestupní zastávkou autobusů)
DALŠÍ MOŽNOSTI PROGRAMU:
– ve volném čase možnost ošetření REIKI, masáže a osobní výživové poradenství s 50% slevou
– využití bazénu a tenisového kurtu v parteru hotelu i pro necvičící doprovod
– procházky či cyklovýlety po okolí
– možnost návštěv blízkých památek
PŘIHLÁŠKY A PLATBY:
Registrace na červencový workshop je závazná po uskutečnění platby, kterou, prosím, proveďte bankovním převodem na č.ú: 792479063/0800 do 1.6.2017.
Informace a závazné přihlášky prosím pouze e-mailem na: jituda@cenekspf.cz mobil: 603 231 142
nebo
na: monika.rebcova@hamu.cz, 776646069.
Pokud se nemůžete účastnit celého čtyřdenního pobytu, můžete přijet po dohodě i na jednotlivé dny- jak potřebujete. Přivezte si vlastní podložky či karimatky i případné sportovní vybavení (tenisové, plavecké či cyklistické). Můžete také přijet s přáteli či rodinnými příslušníky, kteří s Vámi mohou bydlet v hotelu a stravovat se společně s námi. Vaši přátelé se v době, kdy vy budete cvičit, zabaví výlety po historickém okolí, v přírodě či plaváním v bazénu hotelu či tenisem.
Jitka www.arha.cz
Monika Rebcová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN