OSTROV!

Kousek divokosti i smutku neporušené přírody

V pražské La Fabrice proběhne ve dnech 8.–10. 11. 2021 pražská premiéra představení Ostrov! souboru BURKICOM. Příběh zrození a zániku hledající rovnováhu mezi člověkem a okolním světem vznikl na základě výzkumu krajiny, dosud jen nepatrně dotčené turismem i lidskou činností. Choreografka Jana Burkiewiczová do příprav představení zapojila řadu známých osobností z různých uměleckých oblastí. Scénografii navrhl architekt Jaroslav Wertig ze studia A69, animace ilustrátor Jindřich Janíček a filmový režisér Tomáš Luňák. Na přípravách inscenace se podílelo celkem 32 lidí.

Zažijte na vlastní kůži kousek neporušené přírody, poznejte poslední 4 % procenta divoké prázdnoty! Multimediální scénický model biotopu ostrova na Jakubském rybníku v obci Poušť, okres Nymburk. Otřesně živé představení.

Ve svém nejnovějším a produkčně dosud nejnáročnějším autorském představení OSTROV! se Jana Burkiewiczová vrací k přírodní a environmentální tématice, kterou v minulosti zkoumala již v představeních Divočina, marnivost ptačích per a O medvědovi, který plul na kře. Tentokrát se při přípravě scénáře spojila s filmový režisérem a animátorem Tomášem Luňákem (Alois Nebel) a kurátorem Jiřím Mackem (Designblok), aby ve výsledném tvaru propojila do kompaktního a neustále se prolínajícího celku choreografie s animacemi původních ilustrací Jindřicha Janíčka (Take Take Take) a hudbou Jiřího Konvalinky (Mutanti hledaj východisko).

Environmentální témata prostupují stále častěji zpravodajství, politická jednání i náš běžný život, ale o čem se vlastně bavíme? O jaké přírodě? O lese, kam chodíme na houby a jsme uneseni jeho klidem? Co je to vlastně ona divočina, když z celkové váhy savců, žijí na světě jen 4 % procenta skutečně svobodně, 36 % tvoří lidé a 60 % zvířata chovaná v zajetí pro naší zábavu či jako potrava? A co jsme my ve vztahu k ní, když jsme její součástí?“ ptá se choreografka Jana Burkiewiczová.

Základním táborem příprav inscenace se stal Jakubský rybník, který patří do chráněné oblasti Rožďalovických rybníků, krajina, jež není prvoplánově krásná ani problematická, ale víceméně přirozeně spojuje lidskou činnost a existenci neporušené přírody. Ostrov uvězněný hladinou rybníka se následně svou neporušeností stal pro inscenaci symbolem nedotčeného běhu věcí. „A pak jsme se dívali, vstřebávali a hledali souvislosti, které se nám postupně spojovali do představení, které je pro nás sice abstraktním, ale živým modelem naší existence v rámci přírody,“ doplňuje Jana Burkiewiczová, která tentokrát jde ve vyprávění až na samý kraj lidského i zvířecího konání, nevyhýbá se přímočarosti a ironie stejně jako témat smrti či krutosti.  

Zkusili jsme vytvořit model situace, jakousi laboratoř, do které vložíte jednotlivé prvky, nastavíte podmínky a necháte rozběhnout děj. Asociace, odkazy, ale i reálné situace začaly volně přicházet a generovaly další vývoj. Prolomili jsme hranici a přestali vnímat, kdo je člověk a kdo zvíře. Obrysy budoucnosti se stali jasnějšími,“ dodává autorka.

I tentokrát se do příprav zapojili známí umělci, designéři a tvůrci z různých oborů. Představení se odehrává ve scénografii renomovaného architekta Jaroslava Wertiga ze studia A69, který na přání scenáristů bourá hranici mezi divákem a účinkujícím. Světelný design vytvořila Pavla Beranová, známá svou prací v divadle Archa, ACT Lighting Brusel a mimo českou scénu také v Holandsku, Lucembursku či Maďarsku. Autorkou kostýmů vzniklých recyklací a up-cyklací je Barbora Procházková (Project Sapience), absolventka pražské UMPRUM a vítězka mezinárodní soutěže Designblok Diploma Selection 2019. Autorem masek šitých ze zbytků kůží je Štěpán Růžička, absolvent ateliéru K.O.V. na pražské UMPRUM.

Výjimečné je také složení performerů, kteří se v představení pohybují v širokém rámci současného tanečního umění včetně včleněných prvků akrobacie. Cenami ověnčené tanečníky Helenu Arenbergerovou Michala Heribana uvidíte v jedné řadě s dalšími pěti tanečními osobnostmi. Veronika Tökoly, známá z inscenací souboru 420PEOPLE, Eduard Adam Orszulik, kterého mohli diváci v řadách BURKICOM vidět už v představení Růžový samuraj, i trojice zahraničních tanečníků – sestry Ifigenia a Ariadne Toumbeki z Řecka a Maxime Guenin ze Švýcarska, které si Jana Burkiewiczová vytipovala na mezinárodním konkurzu organizovaném DEKKADANCERS. Vedle sedmičky tanečníků se mohou diváci těšit i na zpěv Adama Pavlovčina, který působí střídavě v Praze a Londýně a mimo jiné je v současnosti finalistou letošního, ještě otevřeného ročníku talentové soutěže Superstar. O hlasový doprovod inscenace se postarali herci Zuzana Stavná a Miroslav Krobot v rolích průvodců. Fotografem inscenace je Václav Jirásek. Celkem se na přípravách představení podílelo 32 lidí včetně performerů prosincové dílny.

Premiéra proběhne 8. 11. 2011 v divadle La Fabrika. Následující dva dny se konají reprízy a OSTROV! se do La Fabriky vrátí zpět v roce 2022. Prodej vstupenek probíhá přes lafabrika.cz.

Představení uvádí BURKICOM za podpory Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hlavního města Prahy a Prahy 7. Partnerem inscenace je divadla La Fabrika, v jehož prostorách byla inscenace nastudována.

Helena Novotná 

pro Taneční magazín

Švandovo divadlo slaví 140 let

Tradice i novinky. Jaké to bývalo dříve?

Už 140. narozeniny oslaví 1. října 2021 pražské Švandovo divadlo. Nejstarší divadelní scéna na levém břehu Vltavy je – po Stavovském a Národním – třetím nejstarším divadlem v Praze. Přes svůj úctyhodný věk patří dnes Švandovo divadlo k nejprogresivnějším scénám v metropoli. Do své už 141. sezóny tak vstupuje jako živé centrum kultury a umění. Diváky v ní chce oslovit tématy, která rezonují s dnešní dobou.

Zakladatel divadla Pavel Švanda ze Semčic 

Významné výročí připomene 9. září i Den otevřených dveří, spojený už tradičně s prohlídkami, při nichž budou zájemce provádět herečky a herci smíchovského souboru. Radostné kulatiny v podobě už 400. reprízy ještě před tím, 1. září, oslaví také úspěšná komedie Kdo je tady ředitel?

Švandovo divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy a jeho činnost podporuje i Městská část Praha 5.

Eliška Pešková spoluzakladatelka Švandova divadla V ulici nesoucí její jméno má nyní vzniknout další místo pro živé umění

Místo setkání a příběhů

„Divadlo jako místo setkávání, sdílení a vyprávění příběhů nezastupitelným způsobem odráží, ale také formuluje dobu a poměry, v níž žijeme. Ve Švandově divadle se dnes hlásíme zejména k těm momentům, kdy tu tvůrci s divákem vedli svobodný a otevřený rozhovor. A nabízeli mu činohru vystupující z břehů komfortní zóny,“ říká současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák. A prozrazuje heslo stávající sezóny: „Národní pýcha a předsudek“.

„Usilujeme o hledání a artikulaci témat, která společností rezonují nebo snad vbrzku rezonovat budou,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. Takovými tématy jsou podle ní například klimatické změny, umělá inteligence, vzájemná nenávist k druhému pohlaví, šikana mezi dospívajícími, tabu znásilnění, ochrana lidských práv i nekalé praktiky tajných služeb. „Skrze uchopení v inscenacích, které nejnověji uvádíme nebo chystáme, chceme danou látku nejen zviditelnit, ale umožnit divákovi dopátrat se příčin, následků, souvislostí a umožnit mu tak důkladnou reflexi,“ říká dramaturgyně. 

Současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák je i režisérem první letošní premiéry Cyrano z Bergeracu

Nevšední Cyrano, smrt agenta i příběh Sira Nicholase Wintona

Sezónu 2021/22 zahájí Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh z Paříže 17. století režíruje Martin Františák a diváci jej uvidí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. K publiku tak i díky skvělému překladu Ester Žantovské hra promluví vášnivou poezií dnešní doby. Cyrana hraje Luboš Veselý, Roxanu ztvární Natálie Řehořová, v roli Kristiána se alternují hostující Dominik Teleky a nová posila souboru Švandova divadla Petr Kult. Premiéra bude 18. září ve Velkém sále Švandova divadla.

Následuje Velmi drahý jed, hra britské dramatičky Lucy Prebble, mapující kauzu otravy Alexandra Litviněnka, bývalého agenta KGB a FSB. Inscenace měla světovou premiéru v září 2019 v londýnském Old Vic Theatre a v režii Thomase Zielinského ji diváci ve Švandově divadle poprvé uvidí 6. listopadu ve Velkém sále. Představí se v ní téměř celý soubor Švandova divadla a role Alexandra Litviněnka se zhostí Petr Lněnička.

Ve Studiu Švandova divadla uvidíme ještě do konce tohoto roku titul Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Ten zde připraví režijní dvojice Miřenka Čechová Petr Boháč, patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace nabídne originální pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). Premiéra bude 27. listopadu 2021.

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek ve Velkém sále

Studio pak uvede 12. února 2022 ještě novinku pod názvem Dějiny násilí, odvážnou zpověď vylíčenou jako detektivní příběh naruby. Adaptace románu mladého francouzského autora Édouarda Louise vypráví šokující příběh homosexuálního mladíka, který se stal obětí zločinu. Přepis díla vytvořil pro Švandovo divadlo dramatik a režisér Tomáš Loužný, loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Dne 12. března 2022 se Velkém sále uskuteční premiéra titulu Winton. Hru na motivy života Sira Nicholase Wintona napsala pro Švandovo divadlo Kateřina Tučková. V titulní roli uvidíme Matěje Anděla, dvojici sester, které se setkávají po dlouhém odloučení a zcela rozdílných životech, ztvární Bohdana Pavlíková a Jaroslava Pokorná. Režisérem bude Martin Františák.

V domě U Libuše na tehdejší Kinského třídě to kdysi všechno začalo

Další premiéru ve Velkém sále bude mít komedie Ecce homo Homolka plánovaná na 28. květen 2022. Dramatizace kultovního filmu o rodině Homolkových, vyrážejících tentokrát na výlet do přírody, připravuje Švandovo divadlo v adaptaci a režii Kristýny Jankovcové a Adama Svozila. Ti už u Švandů inscenovali titul Zabíjejte popírače klimatických změn, kde se objevila herečka Nataša Bednářová: ta bude hrát i v chystané komedii o Homolkových a zároveň se stává novou členkou hereckého souboru.

Mírné zdražení, komunitní centrum

Nové inscenace nejsou však to jediné, co u Švandů plánují. „V listopadu musíme mírně, o 10 %, zdražit vstupenky a dorovnat tak náklady, které divadlu vzrostly i kvůli vynucené pauze způsobené pandemií. Ale máme také lepší zprávu: jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou komunitní kulturu a setkávání. V tuto chvíli o tom jednáme se zástupci městské části Prahy 5 a Magistrátem hlavního města Prahy,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Centrum by mělo vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, což je symbolická adresa. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ dodává Daniel Hrbek s poukazem na stále živou divadelní historii.

Interiér divadla v letech 1908 až 1928 kdy neslo název Intimní

Jak šel čas…

Od Hubičky po Buriana

Smíchov a s ním i celá Praha zažily slavnostní okamžik 1. října 1881, kdy se ve dvoře hostince U Libuše otevíralo nové Švandovo divadlo. Premiéry opery Hubička se tehdy zúčastnil i skladatelský velikán Bedřich Smetana. Místo na tehdejší Kinského třídě vybral zkušený principál Pavel Švanda ze Semčic podporovaný svou ženou, herečkou, autorkou mnoha dramatizací a předkladatelkou Eliškou Peškovou. Švanda postavil kamenné divadlo v rekordním čase a otevřel v té nejlepší době: zatímco národ truchlil a pořádal sbírky na shořelé Národní divadlo, diváci se na činohru i zpěvohru ke Švandům jen hrnuli.

Ne vždy se ale smíchovským tak dařilo. Po otevření Zlaté kapličky v listopadu 1883 byl odliv publika tak prudký, že se jim vyplatilo hrát jen o nedělích a ve svátek. V roce 1891 Pavel Švanda náhle zemřel a do čela divadla se postavila Eliška Pešková, která v témže roce dostavěla a otevřela novou Arénu na Smíchově, kde hrál převážně zpěvoherní soubor: dřevěná budova stála u Vltavy až do roku 1938, kdy byla z rozhodnutí úřadů zbořena.

V roce 1900 se Švandovo divadlo dočkalo první zásadní přestavby, kterou provedl Švandův syn Karel. Ten jej už v té době otevřel moderním vlivům a na repertoár zařadil hry Jaroslava HilbertaViktora Dyka či Fráni Šrámka. Od roku 1908 neslo divadlo název Intimní a později měnilo jména podle svých nájemců. K těm patřil Vlasta Burian i komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. 

Dnes už neexistující dřevěné divadlo Aréna otevřené Eliškou Peškovou po smrti jejího manžela Pavla Švandy roku 1891

Éra realistická

Hned po skončení války, v červnu 1945 vydal Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství a osvěty, výnos o zrušení možnosti divadelního podnikání. Nastupuje nové vedení, nový herecký soubor a vzniká i zcela nové, Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezónách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich.

Slavný herec se ostatně nedávno do Švandova divadla symbolicky vrátil jako jedna ze dvou ústředních postav hry Hadry, kosti, kůže ve velmi zdařilé inscenaci režiséra Martina Františáka. Titul vypráví o Werichově nesnadném dvacetiletém soužití s jeho sousedem, básníkem Vladimírem Holanem, ve vile na nedaleké Kampě.

V roce 1949 stát domy, patřící až do té doby rodinně Švandových, za dramatických okolností vyvlastnil. Aktu údajně přihlížel i sám Zdeněk Nejedlý, jemuž bylo divadlo v roce 1953 připsáno k 75. narozeninám a dlouho pak neslo i jeho jméno. Na programu té doby byly už budovatelské tituly jako Modrová rokle, DS-70 nevyjíždí, Duchcovský viadukt či veselohra Boženka přijede. V roce 1957 otřásla souborem sebevražda mladé talentované herečky Jany Rybářové, která se zabila z nešťastné lásky.

A takhle vypadala smíchovská Aréna uvnitř

Vyhlídka na lepší časy

Uvolnění v 60. letech přineslo lepší časy i mnoha divadelníkům, kteří svobodnější poměry zároveň často aktivně spoluvytvářeli. V roce 1962 se – po návratu z vězení za pokus o emigraci a po krátkém kladenském angažmá – stává členkou hereckého souboru Jiřina Štěpničková. Ochrannou ruku držel tehdejší ředitel Karel Palouš i nad režisérem Lubošem Pistoriem, herečkou Věrou Kubánkovou a z KSČ vyhozeným hercem Otou Sklenčkou. Podobně solidárně se ke kolegům choval pak i pozdější ředitel Zdeněk Buchvaldek, sám kovaný komunista. Spolupráce s talentovanými lidmi bez ohledu na jejich stranické knížky pokračovala i za éry ředitelování Jiřího Fréhara, který zde působil také jako režisér.

Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová.

Důležitý podíl na směrování divadla měli v 80. letech dramaturgové Michal Lázňovský a Vlasta Gallerová, hudbu k představením zde vytvářeli Michael Kocáb, Petr Skoumal, Jiří Schmitzer či skupina CK Vocal.

Z herců zde působili například Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub a Josef Vinklář, v 70. a 80. letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák, Zdeněk Žák a mnoho, mnoho dalších…

Uvolnění poměrů ohlašovalo povolení inscenování hry Karla Steigerwalda Dobové tance v roce 1987 a poté především uvedení scénické koláže Res publica, jejíž první díl měl premiéru v říjnu roku 1988 k 70. výročí vzniku republiky.

Svobodné časy nastaly ale až po 17. listopadu 1989. Po premiéře Maryši dorazili právě v ten večer do divadla studenti se zprávou o násilně potlačené manifestaci na Národní třídě. Hned druhý den se místo představení u Realistů uskutečnila diskuse, jíž byl přítomen i Václav Havel.

Nájemcem Švandova divadla byl i známý komik Vlasta Burian

Z Labyrintu ke Švandům

Na počátku nadějných devadesátých let bylo divadlo pod vedením ředitele Karla Kříže zrekonstruováno a poté otevřeno pod názvem Labyrint. V té době vznikla také komorní, studiová scéna. V roce 1998 byla činnost divadla přerušena kvůli záměru celkově divadlo rekonstruovat, herecký soubor byl tehdejším ředitelem Richardem Krausem rozpuštěn a následně bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. V tom uspěl v roce 1999 Daniel Hrbek, který k rekonstrukci budovy povolal herce a architekta Davida Vávru. Znovuotevření se uskutečnilo v prosinci 2002. Tehdy se také divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Švandovo divadlo, poukazující na spjatost s jeho tradicí i úctu k jeho zakladateli.

Blízko Švandova divadla bydlel spisovatel Karel Čapek který si na jeho scéně vyhlédl herečku Olgu Scheinpflugovou

Letní scéna Švandova divadla stávala mezi dnešním náměstím Kinských a Vodní ulicí Letohrádek Eggenberg už neexistuje

Víte, že…

V domě u Libuše údajně bydlela jednu dobu i slavná česká malířka Toyen?

Dispozice hlediště a jeviště bylo původně obráceně, dnešní podobu má až po rekonstrukci v roce 1900? Kubistické průčelí se zaskleným podstřeškem podle projektu Ladislava Machoně je z roku 1915 a zachovalo se dodnes.

V dětských rolích se v divadle za první republiky objevil Julius Fučík? Později v nich účinkoval i budoucí spisovatel Adolf Branald.

K členům souboru patřil i Jiří Adamíra který zde koncem 60 let exceloval např v roli Jana Husa

Konec „starých časů“ ohlásilo mimo jiné zmizení busty Zdeňka Nejedlého, která dříve stála ve foyer divadla? Ztratila se na podzim roku 1989. Dnes vévodí prostorám busta Pavla Švandy ze Semčic. Zdobí je také výtvarná zeď, na níž už svými díly přispěly například Milan Cais, Antonín Střížek, Ivana Lomová, Jiří David, Tomáš CísařovskýKlaus Voorman a nejnověji i herec Jacob Erftemeijer. Obrazy s divadelním námětem jsou na ní však – v duchu pomíjivosti divadelního umění – pouze dočasné a po nějaké době je přemaluje další umělec.

V angažmá zde byla i Jiřina Štěpničková kterou do Realistického divadla přijali navzdory jejímu věznění za pokus o emigrac

K premiérám v nové sezóně patří třeba Cyrano z Bergeracu, hra o smrti agenta Litviněnka či na divadle poprvé uvedený příběh Sira Nicholase Wintona. Novinkou bude i listopadové zdražení vstupenek o 10 % s cílem dorovnat náklady, které divadlu vzrostly v souvislosti s pandemií. Pro diváky tu mají ale i jednu lepší zprávu. „Jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou kulturu a setkávání,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Centrum má vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, pojmenované po herečce a významné divadelnici, s níž Pavel Švanda ze Semčic divadlo před 140. lety zakládal.

Neblaze proslulý ministr Zdeněk Nejedlý na dobové pohlednici z roku 1945 oslavující přátelství se SSSR

Foto: Archiv Divadelní ústav, Národní divadlo, Památník Karla Čapka

Poznámka k fotogalerii k této tiskové zprávě:

Děkujeme Institutu umění – Divadelnímu ústavu, divadelnímu archivu Národního divadla a Památníku Karla Čapka za poskytnutí fotografií z jejich archivů.

Přes veškerou snahu se nám nepodařilo identifikovat či vyhledat držitele autorský práv k některým fotografiím. Pokud se nám přihlásí, jsme připraveni bezodkladně uzavřít řádné licenční smlouvy.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín 

»FRAGMENTY«

Dvacet sedm osobností světové scénografie v jedné publikaci

Rok po úspěšné výstavě „Fragmenty“, která byla součástí Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, vychází stejnojmenná publikace. Anglicko-česká publikace na sto padesáti stránkách představuje významné osobnosti světové scénografie. Ty, které zásadním způsobem ovlivnily obor. Tvorba je prezentována fotografiemi jejich vybraných děl a životopisy. Publikace současně odhaluje tvůrčí proces a prostřednictvím rozhovorů přibližuje kreativní myšlení samotných tvůrců.

Poslední mezinárodní festival Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru se uskutečnil v roce 2019. Jeho součástí byla výstava „Fragmenty“. Proběhla v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti. Výstavy se účastnilo dvacet sedm zemí a regionů. Každá z nich vybrala jeden jediný objekt – přelomové dílo z oblasti scénické výpravy, kostýmního výtvarnictví, světelného nebo zvukového designu. Výstava kurátorovaná českou scénografkou působící ve Spojených státech amerických Klárou Zieglerovou oslavila zásadní tvůrčí počiny: „Výstava a spolu s ní i aktuálně vydávaná kniha ,Fragmenty 2019´ prezentují výběr ikonických scénografických řešení, která znamenala posun, změnu paradigmatu, či průlom v oboru. Tyto legendy i nadále inspirují nové generace umělců,” přibližuje celý koncept i význam publikace Klára Zieglerová.

Publikace „Fragmenty 2019“ není klasickým katalogem výstavy. Skrze citáty a úryvky rozhovorů kniha přibližuje způsob scénografického přemýšlení a proces tvorby. Od zadání, přes hledání cesty, modelování, kritické argumentování až k finálnímu řešení, ze kterého po derniéře zbudou zlomky – fragmenty. Markéta Fantová, umělecká ředitelka Pražského Quadriennale, poukazuje na přesah publikace: „Význam díla tkví především v tom, že dává nahlédnout za samotný vystavený objekt. Nastiňuje způsob přemýšlení a práce konkrétních významných divadelních výtvarných umělců. Ostatně, to vše lze shrnout pod označení scénografie či performance design. Tím je čtenáři umožněno pochopit kreativní postup a inspirovat se jím.”

Mezi umělce, jejichž ikonické dílo je v knize prezentováno, patří například:

Iva Němcová (1980 – 2015), scénická a kostýmní výtvarnice, designérka a konceptuální umělkyně, která za svého života vytvořila téměř tři desítky divadelních inscenací u nás i v zahraničí. Do tvůrčího tandemu ji rádi a často zvali přední čeští režiséři Daniel Špinar, Jan Frič nebo Miroslav Krobot. Za Němcové ikonické dílo je vybrána „Morgiana“.

Z inscenace výtvarnice Ivy Němcové „Morgiana“ v Klicperově divadle

Ming Cho Lee (1930 – 2020), nedávno zesnulý scénograf a pedagog, který zásadním způsobem ovlivnil severoamerické divadlo 20. století a celé generace umělců. New York Times jej nazvaly „nestorem amerických scénografů“ a byl mimo jiné držitelem americké Národní medaile za umění, či dvou cen Tony. Jako ikonické dílo Ming Cho Leeho je představení „Boris Godunov“.

Alexander Lisiyansky (1958), izraelský scénograf, architekt a pedagog ruského původu. Kniha představuje jeho dílo „Ztraceno mezi X-Y-Z“, které Lisiyansky vytvořil přímo pro výstavu Fragmenty. Demonstruje jeho představu o práci scénografa jako nekonečného procesu. Podstatou díla je vždy pocit nedokončenosti. Jakmile totiž umělec dokončí práci na návrhu, hned si uvědomí, jak ji šlo udělat lépe a jinak.

Hélio Eichbauer (1941 – 2018), brazilský scénograf, umělecký ředitel, pedagog a také žák významného českého scénografa Josefa Svobody. Jako jeden z hlavních brazilských umělců se Eichbauer podílel na obrození a modernizaci jihoamerické scénografie. Spolupracoval s umělci několika generací a své odvážné nápady realizoval v mnoha divadelních inscenacích. V publikaci se představí jeho „O Rei Da Vela“.

Ali Raffi

Ali Raffi (1939), íránský umělec, jehož ke scénografii dovedlo vážné zranění na lyžích, které zhatilo jeho sportovní kariéru. Poté absolvoval studium sociologie a divadla na pařížské Sorbonně. Jeho působení v Íránu přerušila revoluce, natrvalo se ve své rodné zemi mohl usadit až po roce 1991. Je scénografem a režisérem divadelních a filmových děl, přičemž jeho tvůrčí dráha se vyznačuje spíše vysokou kvalitou než kvantitou. V knize je představen Raffiho „Hon na lišku“.

Burmaa Tumurkhuyag (1946) zásadním způsobem proměnil mongolskou divadelní scénu. Přestože prosazování moderního divadla nebylo v komunismem ovládané společnosti jednoduché, Tumurkhuyagovi se povedlo zavést nové divadelní technologie, jevištní techniky a přístupy k tvorbě divadelních kostýmů. Artefakt „Tvar sklepa“ připomíná lehké a snadno přenosné skládačky, které jsou charakteristickým rysem Tumurkhuyagova inovativního a svobodného uměleckého myšlení.

Kustav-Agu Püüman

Kustav-Agu Püüman (1937) se s pronikavým kouzlem a sofistikovanou elegancí zaměřuje na jednoduchý objekt, který rezonuje jak na osobní, tak na národní úrovni. Kufr, se kterým sám Püüman jako mladý chlapec prožil útěk z rodného Tallinnu při bombardování v roce 1944, použil v inscenaci „Měsíční běs“, kde mladý arménský pár s kufrem uniká genocidě roku 1915.

 Kniha „Fragments/Fragmenty 2019“ vychází v anglicko-české verzi a vydává ji Institut umění – Divadelní ústav, realizátor Pražského Quadriennale. A je k zakoupení v e-shopu Institutu umění – Divadelního ústavu Prospero za cenu: 350 Kč.

 Fragments/Fragmenty 2019

Autoři: Klára Zieglerová, Markéta Fantová, kurátoři a umělci

Editoři: Magdaléna Brožíková, Michaela Buriánková, Lucie Čepcová, Brad Caleb Lee, Pavlína Šulcová, Halka Varhaníková

Překlad z anglického originálu: AZ Translations, Petr Kotouš

Grafický design a sazba: Veronika Vacková

Tisk: Helbich

Vydavatel: Institut umění – Divadelní ústav

Partneři: Národní muzeum, ROBE Lighting s.r.o.

Petra Jansa

pro TANEČNÍ MAGAZÍN