Den otevřených dveří ve Švandově divadle

Komentované prohlídky s herci a herečkami

Oblíbený Den otevřených dveří chystá 21. září Švandovo divadlo na Smíchově. Veřejnosti nabídne komentované prohlídky vedené herečkami, herci i ředitelem divadla Danielem Hrbkem. Chybět nebudou písňové a taneční ukázky z nejnovější inscenace Návrat krále s hudbou Petra Marka z kapely MIDI LIDI, etudy přibližující práci Hereckého studia Tvůrčího domu Elišky Peškové i zábavné soutěže a kvízy. Speciální program určený především pro rodiny s dětmi připravuje také Tvůrčí dům Elišky Peškové. V pokladně divadla otevřené tento den od 10 do 19 hodin bude možné výhodněji zakoupit vstupenky na „domácí“ inscenace smíchovského souboru, které budou na programu v září a říjnu aktuální sezóny 2024/2025. V té čekají diváky celkem čtyři premiéry, z toho dvě ve Velkém sále a dvě ve Studiu. Jejich společným tématem budou generační horizonty a zlomy.

Komentované prohlídky divadla včetně běžně nepřístupného zázemí a zákulisí začínají v sobotu 21. září vždy v každou celou hodinu od 11 do 17 hodin. Zájemce jimi i letos provedou členky a členové stálého hereckého souboru. Návštěvníky tak přivítá například Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý, Jacob Erftemeijer a Mark Kristián Hochman, Matěj Anděl a David Punčochář, Anežka Šťastná a Barbora Křupková, Anna Grundmanová a Jakub Tvrdík a už tradičně zájemce provede i Robert Jašków. Roli průvodce si nenechá ujít ani ředitel divadla Daniel Hrbek.

Lákadlem prohlídek budou ukázky z nejnovějšího titulu souboru Švandova divadla Návrat krále uváděného ve Velkém sále. Retro muzikál s písněmi Petra Marka z kapely Midi Lidi vypráví o trapno-hrdinské emigrantské epizodě v životě popového zpěváka Gabriela Krále, který se ze socialistické vlasti vydal v 70. letech do kapitalistické ciziny, aby zde uskutečnil své sny. V hlavní roli „božského“ zpěváka se diváci mohou těšit na Jana Mansfelda.

Ve Studiu se představí Herecké studio Tvůrčího domu Elišky Peškové. Ten je už od září loňského roku otevřen profesionálním divadelníkům, amatérům i sousedským setkáním. Pro návštěvníky chystá Herecké studio mimo jiné hudební a herecké etudy, které jsou součástí pravidelně pořádaných workshopů přímo v Tvůrčím domě.

„Patříme k nejvíce a nejkomplexněji se rozvíjejícím pražským scénám,“ říká o Švandově divadle ředitel Daniel Hrbek. „Mám tím na mysli nejen rozvoj umělecký, tedy dramaturgický, souborový a herecký, ale i paralelní budování nových provozů divadla,“ dodává Hrbek.

Novinky sezóny 2024/2025

„Od podzimu 2024 budeme na velkém jevišti realizovat dva nové tituly, které budou sledovat různé podoby generační dynamiky ve společnosti. Dvě premiéry uvedeme také ve Studiu, kde pokračujeme v linii autorských her,“ zve do Švandova divadla jeho umělecký šéf Martin Františák.

„Ve Velkém sále bude mít 9. listopadu 2024 premiéru inscenace Gazda a roba. Výraznou adaptaci klasického dramatu Gazdina roba Gabriely Preissové zde vytvoří talentovaná divadelnice Kasha Jandáčková,“ říká umělecký šéf.

Sám Františák se coby zkušený režisér ujme ztvárnění Ibsenovy Divoké kachny. Drama, v němž se bude hrát i tancovat o pravdu, život a smrt, uvidí diváci ve Velkém sále od 12. dubna 2025.

Repertoár ve Studiu rozšíří od 1. února 2025 Dívenka na trampolíně, nová hra scenáristy, dramatika a tvůrce dokumentárních filmů Pavla Jurdy pojednávající o nakladatelství ’68 Publishers Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého. Režisérem bude opět Martin Františák.

Od 31. května 2025 bude na studiové scéně uvedena hra Jednorožci v době hájení autora Tomáše Ráliše v režii Adama Steinbauera. „Ráliš vyšel při psaní z pohádek bratří Grimmů a tematizuje zde mimo jiné zranitelnost dnešních dětí a dospívajících,“ říká Františák.

„V posledních dvou letech se Martinu Františákovi povedlo vyprofilovat smíchovské divadlo tak, že je lze vnímat jako jedno z center současné, originální a moderní dramaturgie, která zároveň nerezignuje ani na konzervativnější část publika,“ je přesvědčen ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. „Studiová scéna se orientuje na aktuální společenská témata a tabu, hlavní scéna se vedle klasických kanonických titulů nebojí uvádět současnou autorskou tvorbu. A obojí k nám táhne diváky. To zase zpětně pozitivně ovlivňuje tvůrčí i přátelskou atmosféru v našem divadle,“ říká Hrbek. Zároveň upozorňuje, že návštěvnost Švandova divadla se pohybuje okolo devadesáti pěti procent, takže je prakticky neustále vyprodáno.

Tvůrčí dům Elišky Peškové, místo kreativních setkávání

Úspěšnou první sezónu má za sebou i Tvůrčí dům Elišky Peškové. Nový kreativní prostor spojený se Švandovým divadlem se nachází v blízké smíchovské ulici Elišky Peškové č. 7. I tam mohou zájemci 21. září během Dne otevřených dveří nahlédnout.

Pod vedením souboru Ductus Deferens se na dvorním prostranství uskuteční představení pro nejmenší a jejich rodiče v režii Barbory Vágnerové a Natálie Havlové. Na něj naváže Ductus Cast naživo, na programu budou také rozhovory s mladými divadelními tvůrci vedené Petrem Matyášem Cibulkou a uskuteční se i vernisáž obrazů Jacoba Erftemeijera, smíchovského herce a talentovaného výtvarníka.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín                

Den otevřených dveří ve Švandově divadle

Bude ve znamení inscenace Kabaret Winton

Tradiční a oblíbený Den otevřených dveří ve Švandově divadle na Smíchově se letos uskuteční v sobotu 16. září od 10.30 do 18 hodin. Zájemce zde čekají prohlídky známých i neznámých prostor divadla pod vedením hereček a herců smíchovské scény. Program nabídne i ukázky z inscenace Kabaret Winton v režii Martina Františáka. Chybět nebudou soutěže o vstupenky a další odměny. Ve Studiu na příchozí čekají zábavné skeče hostujícího souboru Ductus Deferens. Letošní novinkou bude možnost podívat se i do blízkého Tvůrčího domu Elišky Peškové, o jehož vznik se Švandovo divadlo významně zasadilo. Čerstvě zrekonstruovaná budova s multifunkčním sálem, zkušebnami, dílnami, klubovnou a příjemným venkovním prostorem se právě tento den poprvé otevře veřejnosti.

Prohlídky Švandova divadla, které se pyšní pozoruhodnou architekturou s labyrintem chodeb a skrytých místností, se budou konat v každou celou hodinu. Vstup je zdarma a rezervace míst předem není nutná. Rolí průvodců se i tentokrát ujmou členové hereckého souboru. Prohlídkový okruh tak povede třeba Robert Jašków, Jacob Erftemeijer nebo Jan Mansfeld a také dva známé herecké páry: Luboš Veselý s Bohdanou Pavlíkovou a manželé Anna a Jan Grundmanovi. Roli průvodce si tento rok nenechá ujít ani sám ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Kabaret Winton a další lákadla v nové sezóně

Velký sál nabídne příchozím ukázky z inscenace Kabaret Winton v režii uměleckého šéfa Švandova divadla Martina Františáka. Napínavý, dojemný i kabaretně dravý příběh vypráví o dvou sestrách, z nichž jedna v roce 1939 unikla z Protektorátu díky odvážné akci Nicholase Wintona.

Námět dodala divadlu spisovatelka Kateřina Tučková. Téma záchrany židovských dětí však nahlédla ze zcela jiného úhlu, než bývá zvykem. Inscenace vyniká navíc výbornými hereckými výkony, které v ní vedle kmenových hereček a herců Švandova divadla podávají také hostující umělci Miroslav Hanuš či Dana Syslová.

Kabaret Winton se v sezóně 2023/2024 opět vrací na repertoár a rozhodně patří k atrakcím podzimního programu. K těm se od 7. října připojí také premiéra světově úspěšného „justičního“ monodramatu Na první pohled v režii Lucie Ferenzové. Hlavní roli bystré obhájkyně, která soudní proces jednoho dne nečekaně nahlédne z hlediska oběti, v něm ztvární hvězda své herecké generace Marie Štípková.

Další novinkou bude od 4. listopadu drama Anna Karenina, adaptace slavného románu o ženě, která pro lásku opustí pohodlný život a riskuje tak trvalé ztráty. Roli Anny svěřil režisér Martin Františák Haně Briešťanské z ND Brno, která u Švandů nyní začíná pravidelně hostovat. Jako Nikolaj Levin se představí Jakub Tvrdík, od září nový stálý člen smíchovského souboru. Do Prahy přichází z Klicperova divadla Hradec Králové.

V aktuální sezóně bude mít ve Velkém sále premiéru také komedie Klec bláznů (24. 2. 2024) v režii Daniela Hrbka a poté písničkový retro muzikál Návrat Krále (25. 5. 2024, režie Jakub Čermák). Ve Studiu se může publikum těšit od 27. 3. 2024 na novou českou hru autorky a režisérky Martiny Kinské vyprávějící o soužití malířky Toyen, výtvarníka Jindřicha Štyrského a básníka Jindřicha Heislera.

Nejen do Švanďáku, ale i k Elišce Peškové

Den otevřených dveří zavede tentokrát návštěvníky ještě jinam než do tradiční divadelní budovy ve Štefánikově ulici. Své brány poprvé otevře i blízko stojící Tvůrčí dům Elišky Peškové v ulici Elišky Peškové č. 7.

Budovu se povedlo zrekonstruovat a uvést do provozu díky spolupráci Švandova divadla s MČ Prahy 5. A právě v sobotu 16. září Tvůrčí dům pod vedením Vojtěcha Nejedlého slavnostně zahájí svou první uměleckou sezónu.

Uplatní se zde například amatérské a studentské divadelní, hudební a výtvarné spolky. Součástí domu jsou i sdílené dílny. První návštěvníky přivítá 16. září také multifunkční sál, klubovna a krásně opravený dvůr – prostory určené jak pro tvůrčí projekty, tak pro neformální sousedská setkávání.

V rámci slavnostního otevření zde v 15 hodin vystoupí členové Dětského divadelního souboru Švandova divadla s ukázkou ze svého představení. Tvůrčí dům si bude možné prohlédnout od 12 do 18 hodin.

www.svandovodivadlo.cz

 

Víte, že…

… Den otevřených dveří bude opět propojen se sousedskými slavnostmi ZAŽÍT MĚSTO JINAK, které se budou konat na blízkém Arbesově náměstí?

… Smíchov ožije tento den také 17. ročníkem festivalu Buchty a loutky dětem? Divadelní soubor, jenž je u Švandů už mnoho let stálým hostem, bude hrát v Kinského zahradě nacházející se jen pár kroků od divadla.

… na diváky čekají ve Švandově divadle během podzimu vedle dvou premiér i dvě derniéry? Dne 30. 11. se uskuteční poslední představení dramatu Na Větrné hůrce. Do konce letošního roku se s publikem rozloučí i komedie CRY BABY CRY.

… Tvůrčí dům Elišky Peškové nese jméno herečky, překladatelky, dramatičky a v roce 1881 rovněž spouzakladatelky Švandova divadla?

Magdalena Bičíková      

pro Taneční magazín                   

Odvážná sezóna ve Švandově divadle

Anna Karenina, Klec bláznů, sólo pro Marii Štípkovou i nevšední spolubydlení Toyen

Anna Karenina, Klec bláznů, retro muzikál o božském pop-idolu, sólo pro Marií Štípkovou i nová česká hra o nevšedním spolubydlení malířky Toyen. Švandovo divadlo chystá odvážnou sezónu 2023/2024

V sezóně 2023/2024 chystá pražské Švandovo divadlo na Smíchově celkem pět premiér, z toho tři ve Velkém sále a dvě ve Studiu. „Myslím, že sezóna 23/24 by mohla být sezónou odvahy,“ shrnuje chystané novinky Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény.  U zvolených titulů zdůrazňuje nutnost vyjádřit se k realitě a zaujmout k ní postoj. „Odvážný, konfliktní nebo i smířlivý postoj – před realitou se už ale v davu příliš neukryjeme. Tímto je před námi sezóna nových horizontů, ke kterým se nedobereme bez pokusu přesáhnout sami sebe,“ říká Martin Františák.

Podzimní událostí bude u Švandů adaptace klasického románu Anna Karenina. Premiéra ve Velkém sále se uskuteční 4. listopadu právě ve Františákově režii. V sále pro 300 diváků uvidí publikum také Klec bláznů režiséra Daniela Hrbka, ředitele Švandova divadla. Kultovní francouzská komedie s prvky drag show nabídne publiku příběh, jenž je oslavou svobody sebevyjádření. Premiéra bude 24. února 2024. Od 25. května příštího roku Velký sál poprvé rozezní nový písničkový retro muzikál Návrat Krále. Jeho autor a režisér Jakub Čermák v něm vylíčí emigraci fiktivního popového idolu na vysněný Západ…

Přitažlivé novinky nabídne publiku i Studio Švandova divadla. V režii Lucie Ferenzové se zde 7. října uskuteční premiéra titulu Na první pohled. Monodrama Suzie Miller ověnčené Cenou Laurence Oliviera za nejlepší hru roku 2022 bude mimořádnou hereckou příležitostí pro Marii Štípkovou, stálici smíchovského souboru. Těšit se můžeme také na novou českou hru autorky a režisérky Martiny Kinské vyprávějící o nesnadném soužití tří osobností předválečné avantgardy – malířky Marie Čermínové čili Toyen, výtvarníka Jindřicha Štýrského a mladého židovského básníka Jindřicha Heislera. Premiéra komorní inscenace věnovaná nepatřičnosti v prostoru, čase i těle bude 27. března 2024.

Ke stálým členů hereckého souboru Švandova divadla přibude Jakub Tvrdík přicházející z královéhradeckého Klicperova divadla.

Klíč k novému dramaturgickému plánu? Celý svazek!

A podle jakého klíče k vytvoření dramaturgickému plánu sezóny 2023/2024 u Švandů přistoupili? „Klíč k dramaturgickému plánu není jeden, je jich celý svazek. Začíná to režiséry a tématy. Ale to nejdůležitější je pozorovat svět. Byť to zní banálně,“ vysvětluje umělecký šéf divadla Martin Františák. Důležité je podle něj „mluvit s lidmi, mezi sebou, sledovat novinky dramatických textů, ale i novinky v bulváru, anebo na malém dvorečku ve squatu. Každý přinášíme něco směrem k tématu. A hledáme dramata, která na otázky, věřím, nabízejí řešení.“

„Člověk ve společnosti hledá právo, člověk v krajině hledá božský smysl,“ pokračuje Františák. „Zatímco jedna žena skočí pod vlak, „idiot české hudby“ chce být milován, ale neví, kde a kým více, jiná žena hledá ženu a muže a nejvíce výtvarné umění,“ přibližuje ve zkratce některé z plánovaných novinek.

Divadlo jako duševní chemie podobná destilaci meruněk

Za nejpodstatnější považuje Martin Františák soubor, který se vyjadřuje sebevědomým a kreativním dialogem výrazných osobností „Na divadelních prknech mají stát takoví umělci, v takových textech, pod takovým vedením, které a kteří mají dar témata řemeslně a s charismatem uhrančivě předat divákům. A také lidé, kteří mají vlastní témata. Za tím je dřina, ambice, dialog, ale také úspěchy či neúspěchy,“ uvádí Františák, pod jehož uměleckým vedením prožívá Švandovo divadlo šťastnou éru kladných kritických ohlasů, dobré tvůrčí atmosféry i vyprodaných představení.

„Upřímně bych pozval diváky do Švandova divadla na vše! Je z čeho vybírat a bude tomu tak i v příští sezóně,“ je přesvědčen Martin Františák. „A co se týká navazování na dřívější etapy – věřím v kontinuitu. Je dobré vzít to dobré z toho, co bylo, a poté pracovat dál na nových cílech a snech. Divadlo tak vnímám spíše jako duševní chemii. Podobnou možná destilaci trnkových, anebo meruňkových plodů. Méně divadlo vnímám jako dřevorubectví. Ale i to k práci v krajině příběhu patří,“ připouští umělecký šéf divadla.

„Rád bych, abychom ve Švandově divadle v budoucnu uvedli ve světové premiéře text světové dramatičky, anebo dramatika. Jednali jsme zcela konkrétně s irskou dramatičkou Marinou Carr. Bohužel covid vše termínově rozladil, ale nevzdáváme to,“ uzavírá Martin Františák.

www.svandovodivadlo.cz

 

Premiéry Švandova divadla v sezóně 2023/2024

Na první pohled

Suzie Miller

režie: Lucie Ferenzová / Studio

premiéra 7. října 2023

 

Strhující zpověď ženy o hledání spravedlnosti v soudním systému.

 

Monodrama ověnčené Cenou Laurence Oliviera za nejlepší hru roku 2022 přináší mimořádnou hereckou příležitost pro Marii Štípkovou. Strhující zpověď obhájkyně Tessy Ensler se zaměřuje na to, jak moc se může lišit subjektivní zkušenost s tím, co považuje za skutečnost justice. Hlavní postava nechává nahlédnout do taktiky a techniky kladení otázek, jež vedou k ospravedlnění mužů nařčených ze znásilnění. První polovina dramatu je dynamickým soudním dramatem, které připomíná dokonale odsýpající sportovní zápas, druhá polovina je naléhavou osobní zpovědí ženy, jíž ke změně perspektivy přispěla skutečnost, že se sama stala obětí znásilnění. Na první pohled diváky zavede do srdce ženy, v němž se střetávají emoce a zkušenosti s pravidly hry.

Švandovo divadlo uvede kontroverzní, avšak v zahraničí divácky velice úspěšný titul, v české premiéře rok od premiéry v londýnském Divadle Harolda Pintera. Na repertoáru studiové scény se jedná o další titul, jenž se nezdráhá vyjadřovat k nejednoznačným a palčivým tématům současného společenského diskursu.

 

Anna Karenina

Lev Nikolajevič Tolstoj, Martin Františák, Marie Nováková

režie: Martin Františák / Velký sál

premiéra 4. listopadu 2023

Adaptace klasického románu vypráví příběh vdané ženy, která se kvůli nově nalezené vášni rozhodla opustit svůj konformní život. Anna Karenina při setkání s důstojníkem Vronským objevuje své mládí, jež byla nucena předčasně opustit, když na sebe vzala roli manželky a matky. Je odhodlaná utéct od manžela a syna, ztratit své pohodlné ale svazující společenské postavení a čelit opovržení ze strany bývalých přátel. Její rozhodnutí jí ale spíš než nový začátek přináší deziluzi z opakujících se partnerských vzorců a z mělkosti štěstí, které poskytuje zaslepená honba za romantickými ideály.

Kontrast tragického osudu hlavní hrdinky tvoří příběh Konstantina Levina, pochybujícího a rozkolísaného venkovského šlechtice, který složitě hledá a nalézá své místo ve světě a smíření se životem takovým, jaký je a jeho snoubenky, zprvu naivní Kitty, jejichž láska vzniká namísto povrchního vzplanutí na postupném budování společných hodnot. Dramatizace poukazuje na pokrytectví individualistické společnosti, která se zaklíná morálkou, zatímco postrádá základní duchovní hodnoty a nedokáže přímočaře a srozumitelně komunikovat.

 

Klec bláznů

Jean Poiret

režie: Daniel Hrbek / Velký sál

premiéra 24. února 2024

Kultovní komedie s prvky drag show jako oslava svobody sebevyjádření.

Klec bláznů je název nočního podniku, v němž se schází všichni, kteří oslavují vnitřní bohyni v mužském těle. Ředitelem kabaretu a choreografem v jedné osobě je Georges a hlavní hvězdou programu je jeho životní partner Albin, který vystupuje pod uměleckým jménem Zaza. Dvojice mužů spolu žije již dvacet let a ve svobodomyslné společnosti jsou respektovaným párem. Nikdy nemuseli svoji identitu skrývat. Alespoň do chvíle než jim Georgesův syn oznámil své zásnuby. Dospívající Laurent se chystá oženit s dcerou poslance, jenž svou kariéru postavil na hlásání řádu, morálky a na ochraně tradiční rodiny. A budoucí tchán trvá na tom, že chce poznat rodinu svého nastávajícího zetě…

Dokáže pár skrývat svou identitu v zájmu milovaného syna vstříc společenským postojům populistického politika? Kultovní francouzská komedie zkoumá hranice nepodmíněné lásky, poodkrývá pokrytectví společnosti, jež vytrvale odmítá vše, s čím nemá osobní zkušenost, ale především je jevištní oslavou těch, kteří se nenechají svazovat společenskými konvencemi a odvažují se být sami sebou.

Štýrský-Toyen-Heisler

Martina Kinská

režie: Martina Kinská / Studio

premiéra 27. března 2024

 

Za propastmi v nás samých.

Komorní hra o nepatřičnosti v prostoru, čase i těle. Tři výrazné osobnosti předválečné avantgardy, tři nezaměnitelné osudy, a přece tolik společného, že to nemůže být náhoda.

Jediná noc na zlomu zimy a jara 1942, jediná noc v koupelně garsonky v Krásově ulici na Žižkově. Malířka Toyen zde skrývá mladého básníka židovského původu Jindřicha Heislera. Je jediným básníkem současné generace, kterého uznává dlouholetý blízký přítel Toyen – výtvarník Jindřich Štýrský. Ten je však už delší dobu vážně nemocný a tuší, že o čas v tzv. budoucnosti bojuje i on. Tam venku je tma, oni sevřeni v malém prostoru a v sobě příliš mnoho imaginace… Mezi prsty se přesýpá minulost, ve vodní hladině objevují se střepiny budoucnosti a z tmavých škvír vystupují horečnaté halucinace. Co ještě je realita a lze se s ní skutečně potýkat? Není lepší sen? A co se stane, když dojdete na jeho samou hranici?

Návrat Krále

Jakub Čermák

režie: Jakub Čermák / Velký sál

premiéra 25. května 2024

Když už nemůžeš, tak zpívej víc!

Původní písničkový retromuzikál zasazen do nedávné československé historie o emigraci fiktivního popového idolu na vysněný západ. Populární zpěvák Gabriel Král bydlí na ubytovně Pragokoncertu, jako mimořádně oblíbená osobnost – na rozdíl od jiných zpěváků a populárních umělců – smí požívat luxus malé dvougarsonky. Odsud obdivuje oslnivá vystoupení západních umělců a touží po tom zářit stejně jako oni – s barevnými dekoracemi, flitrovými kostýmy a půvabnými sboristkami na pozadí. Tento sen se zdá ale v československé realitě nedosažitelný. Umělec má odpovědnost vůči svému publiku a bezvýchodnost si žádá odvážný čin. Co byste byli ochotni obětovat pro umění vy?

Popový král Král mizí v zemích barevných televizorů, normalizační řád se propadá do chaosu. Šedivými ulicemi velkoměst bloudí dezorientované české ženy v úzkosti, že se jejich hudební bůh navždy odmlčel, na umělecké ubytovně propukne nelítostný boj o jeho osiřelý dvoupokojový byt a sám nebohý utečenec čelí v Mnichově útoku československých emigrantů, kteří jej chtějí využít pro své politické cíle.

Dilemata, napětí, filozofické otázky a spousta písniček.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a spoluzakladatelem DEKKADANCERS Tomášem Rychetským

„Měl jsem jasno, budu hokejista“

Tomáš Rychetský

Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.

Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být? 

„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.

Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“

Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem? 

„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly,  a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.

Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“

V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové,  a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?

„No,  právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně,  klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“

Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?

„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.

Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“

Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?

„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.

Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“

Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?

„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.

Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.

Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.

V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“

V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení? 

„No,  byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.

Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“

Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?

„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.

A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i  coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“

Jak trávíte  rád chvíle volna?

„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde –  snažím se každý den běhat.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Tomáše Rychetského 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín