Štítek: Martin Františák

Ukrutně šťastni

Severská groteska ve „Švanďáku“

Švandovo divadlo uvede severskou grotesku Ukrutně šťastni. Divákům nabídne černý humor i originální příběh o touze zapadnout

Divadelní adaptaci románu Ukrutně šťastni dánského spisovatele Erlinga Jepsena uvede v premiéře 25. dubna ve Velkém sále Švandovo divadlo na pražském Smíchově. Bravurně vystavěný příběh s prvky westernu, hororu, krimi a černé komedie vypráví o policistovi, který je převelen do městečka Højer, svérázného zapadákova uprostřed bažin Jižního Jutska.


Novinku režíruje Eliáš Gaydečka, mladý tvůrce, který byl na letošních Cenách divadelní kritiky nominován v kategorii Talent roku. Ústřední postavu muže zákona toužícího v novém působišti také po osobním štěstí a přijetí maloměstskou komunitou hraje Jan Grundman. Premiéru ve Švandově divadle plánuje navštívit i Erling Jepsen, patřící k nejvýraznějším současným autorům skandinávské literatury.

Městečko s vlastními pravidly

„Titul Ukrutně šťastni vypráví o muži, který chce dělat správné věci a zároveň by rád zapadl mezi ostatní,“ říká Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Rozvedený policista ovšem netuší, co všechno jeho přání může obnášet. Zvlášť když se ocitne v tlupě starousedlíků, kterou stmelují vlastní zákony a tajemství. „Cestu policisty Roberta Hansena zkříží nebezpeční muži i nebezpečné ženy,“ naznačuje Františák.

Poklidné maloměsto, nad nímž se vznáší přízrak zločinu, připomíná dějiště dnes už klasických filmových thrillerů Davida Lynche. Ani tady totiž věci a lidé nejsou tím, čím se zdají být. „Grotesknost, syrovost i drsná řešení zapeklitých situací evokují i hry slavného britského dramatika Martina McDonagha,“ upozorňuje Martin Františák.

Napínavá cesta bažinou lží

Inscenaci nastudoval Eliáš Gaydečka, jehož režie vynikají výraznou obrazovou stylizací, hrou se žánry a osobitým humorem. Spolu s Lukášem Cenkerem a dramaturgyní Martinou Kinskou je Gaydečka zároveň autorem divadelní adaptace.

 „Z mnoha témat, která Jepsenův brilantně napsaný román nabízí, mě zaujala otázka, čeho všeho se může zdánlivě kultivovaný a hodný člověk dopustit, aby obstál ve společenství druhých,“ uvádí Eliáš Gaydečka. „Uvědomil jsem si také, jak typické je pro náš evropský prostor najít viníka, na něhož ve vhodné chvíli svalíme ty nejhorší hříchy. Zajímavé je i to, před čím jsme ochotni zavírat oči, i co jsme připraveni sobě a ostatním nalhat, abychom s nimi, ale i sami se sebou, dokázali žít,“ říká režisér.

V jeho nastudování je inscenace Ukrutně šťastni také vizuálně přitažlivou podívanou naplno využívající magie divadelního prostoru. Tvůrci pracují například s motivy halucinace a zrcadlení, které realitu občas změní v přízrak. Robertovo hledání „pevné půdy pod nohama“
i jeho touha po klidu, stabilitě a novém začátku zasazená do měkké věčně podmáčené krajiny navíc provází řada překvapivých zvratů vedoucích k originálnímu rozuzlení.

Hrdinové ze severu

Policistu Roberta Hansena hraje Jan Grundman, jenž svému hrdinovi vtiskl zajímavou nejednoznačnost: je současně pevným strážcem zákona i nedobrovolným a zranitelným samotářem. „Robert Hansen se zprvu zarputile snaží řídit zákony a předpisy, aby nemusel nést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí,“ říká Jan Grundman. „Tím se ovšem dostává do střetu s místními zvyklostmi a obyvateli, což odstartuje peripetie vtipných situací a dramatických zápletek,“ vysvětluje herec. „Hansen zpočátku působí skoro jako Limonádový Joe, neohrožený kladný hrdina. Postupně se však i on umaže bahnem společnosti, v němž městečko a jeho obyvatelé žijí,“ dodává Grundman. Podle něj je Hansenovou největší chybou, že se snaží každému zavděčit. „A také se neumí ve správný čas správně rozhodnout,“ uvažuje herec. Jan Grundman zmiňuje také klíčovou repliku, která se ve hře pravidelně opakuje: „Jen pomalu, jen pomalu. To je v kostce krédo městečka Højer.“

Hansenova protivníka Jørgena, rváče s tvrdou pěstí a měkkým srdcem, který by pro svou dceru udělal ledasco, ztvárňuje Jakub Tvrdík. Dvojroli Hanne a Ingerlise – Robertovy bývalé ženy i současné manželky prchlivého Jørgena – rafinovaně vytváří Barbora Křupková.

Robertovu dceru Josephine a Jørgenovu dceru Dorthe představuje Katarína Mišejková. Ta zároveň vystupuje v úloze prostitutky Lone. Robertovu temperamentní matku Sonju – ženu upoutanou na invalidní vozík, jíž je však těžké ukočírovat, jelikož je odhodlaná užívat si naplno života – ztělesňuje Bohdana Pavlíková.

Postavu Prebena, Robertova tchána a nadřízeného, ztvárňuje Miroslav Hruška. Role doktora Zerlanga, lékaře předepisujícího příliš velké dávky sedativ, se ujímá Tomáš Petřík. Vystupuje zde také David Punčochář (majitel obchodu Moos), Luboš Veselý (bývalý policista Krüger), Matěj Anděl (Pastor) a Marek Frňka (Hospodský).

Puberťáka Knuda alternují Otto Dušek s hercem a rapperem Radkem Lajfrem, který na sebe ve Švandově divadle upozornil už v nové inscenaci Romeo a Julie. Jako soused Tage se představí Vavřinec Kratochvíl v alternaci s Adamem Langerem, v úloze štamgasta Helmuta se budou střídat František Florián s Filipem Jášou.

Příběh s filmovou cenou

Jak připomíná dramaturgyně Martina Kinská, podle Jepsenova románu Ukrutně šťastni (Frygtelig lykkelig) byl v roce 2008 natočen stejnojmenný i hraný film. Snímek získal v témže roce hlavní cenu Křišťálový globus na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Trefil se do vkusu poroty a nadchl i festivalové publikum.

„Divadelní adaptace ve Švandově divadle však vzešla přímo z románové předlohy, nikoli z filmového scénáře,“ zdůrazňuje Kinská. V inscenaci se tak objevují některé postavy a momenty, které ve filmu zachyceny nejsou, jiné z ní naopak mizí.

„Vznikající text jsme průběžně konzultovali a upravovali přímo s Erlingem Jepsenem, který je v Dánsku uznávanou literární hvězdou. Využili jsme i AI překlad, protože žádný z jeho románů bohužel zatím nevyšel v češtině,“ líčí dramaturgyně. „Naší spolupráci včetně získání svolení k adaptaci snad napomohlo i to, že autorova agentka Švandovo divadlo zná, protože tu byla na premiéře severské komedie Chlast,“ připomíná Martina Kinská.

Zelené světlo nad močálem

Minimalisticky pojatá scénografie Jakuba Perutha vychází ze současné severské architektury. Pomocí stěn z dřevěných jakoby mořským větrem ošlehaných latí vytváří prostor s velkou mírou variability. Ten se snadno mění v policejní stanici, hospodu nebo obchod. A dokáže se velmi rychle proměnit i v prostor přízraků a halucinací.

Kostýmy Lindy Lukáčové pracují s uniformitou místních obyvatel, jemnými odkazy na westernovou estetiku a vystihují i propojenost některých postav. „Zásadní složkou kostýmu všech lidí v Jepsenově románu jsou gumáky. A ty v nápaditých variantách nechybí ani v naší inscenaci,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.

Také hudba Františka Bartáka vychází ze sugestivních motivů typických pro westernové melodie. Ty se však postupně proměňují do elektronického zvuku, který podtrhuje znepokojivou náladu příběhu.

Přízračnou atmosféru navozuje i light design Kláry Pavlíčkové. Ten využívá mimo jiné zelené světlo – klamnou záři „bludiček“, lákajících nepozorné chodce doprostřed močálu.

Milovat, být milován, někam patřit

„Inscenace Ukrutně šťastni nabízí černý humor, napětí, groteskní situace i hořkosladké vyústění přinášející vidinu štěstí, které ovšem nikdy nebývá zadarmo,“ říká Martin Františák. „Najdeme zde také řadu plnokrevných postav, které se šťastně potkávají s typovou ražbou našeho hereckého souboru,“ dodává Františák. To všechno jsou podle něj důvody, proč jsou severské tituly či tituly vytvořené podle severských předloh ve Švandově divadle tak oblíbené a stávají se často stálicemi repertoáru.

„Ukrutně šťastni navíc vznáší palčivé otázky týkající se zákonů a spravedlnosti, statečnosti a pasivity, odpovědnosti, viny a trestu. Všímá si i vysoké ceny, kterou někdy platíme za potřebu milovat, být milováni a někam patřit,“ uzavírá umělecký šéf divadla.

Premiéra inscenace Ukrutně šťastni se uskuteční 25. dubna 2026 ve Velkém sále, nejbližší volné reprízy se uskuteční 3. a 8. června 2026.

Víte, že…

… inscenace Ukrutně šťastni se řadí do dramaturgicky velmi úspěšné linie severských komedií, které se ve Švandově divadle uvádějí pravidelně? Na současném repertoáru k nim patří Chlast, krutá komedie o partě přátel experimentujících se stálou hladinou alkoholu v krvi. Spoluautorem divadelní adaptace a režisérem stejnojmenného oscarového filmu je Thomas Vinterberg. Ve Švandově divadle hru nastudoval Thomas Zielinski. Do „severské řady“ patřily i legendární tituly Kdo je tady ředitel a Kurz negativního myšlení pyšnící se stovkami repríz.

… podle Eliáše Gaydečky obsahuje románová předloha řadu motivů a situací oblíbených ve westernech i krimi, které jsou přitažlivé a inspirativní jak pro tvůrce, tak pro diváky? „Objevuje se zde střet dvou protikladných mužů – policisty a desperáta, láska k problematické krasavici v nesnázích, hrdina nesoucí trauma z dětství i z nepovedeného manželství a v neposlední řadě i čerstvé a dávné vraždy,“ říká Gaydečka. „Podstatnou roli tu sehrává i močál, který může leccos skrýt i vyjevit,“ dodává.

… městečko Højer, kam Erling Jepsen svůj román situoval, skutečně existuje? Nachází se v zapadlé oblasti Jižního Jutska a má okolo 1000 obyvatel. „Když jsem bydlel blízko Højeru, lidé mi napůl žertem říkali: Kdybyste v Højeru žil 10 let, odečetli by vám je z doby strávené v pekle,“ uvedl Jepsen.

Foto: Patrik Borecký 

Magdalena Bičíková, Richard Moučka

pro Taneční magazín

Ukrutně šťastní

Severská groteska ve Švandově divadle

Švandovo divadlo uvede severskou grotesku Ukrutně šťastni. Divákům nabídne černý humor i originální příběh o touze zapadnout

Divadelní adaptaci románu Ukrutně šťastni dánského spisovatele Erlinga Jepsena uvede v premiéře 25. dubna ve Velkém sále Švandovo divadlo na pražském Smíchově. Bravurně vystavěný příběh s prvky westernu, hororu, krimi a černé komedie vypráví o policistovi, který je převelen do městečka Højer, svérázného zapadákova uprostřed bažin.

Novinku režíruje Eliáš Gaydečka, mladý tvůrce s čerstvou nominací na Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku. Ústřední postavu muže zákona toužícího v novém působišti také po osobním štěstí a přijetí maloměstskou komunitou hraje Jan Grundman. Závěrečnou premiéru sezóny ve Švandově divadle plánuje navštívit i Erling Jepsen patřící k nejvýraznějším současným autorům skandinávské literatury.

Městečko s vlastními pravidly

„Titul Ukrutně šťastni vypráví o muži, který chce dělat správné věci a zároveň by rád zapadl mezi ostatní,“ říká Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Rozvedený policista ovšem netuší, co všechno jeho přání může obnášet. Zvlášť když se ocitne v tlupě starousedlíků, kterou stmelují vlastní zákony a tajemství. „Cestu policisty Roberta Hansena zkříží nebezpeční muži i nebezpečné ženy,“ naznačuje Františák.

Poklidné maloměsto, nad nímž se vznáší přízrak zločinu, připomíná dějiště dnes už klasických filmových thrillerů Davida Lynche. Ani tady totiž věci a lidé nejsou tím, čím se zdají být. „Grotesknost, syrovost i drsná řešení zapeklitých situací evokují i hry slavného britského dramatika Martina McDonagha,“ upozorňuje Martin Františák.

Napínavá cesta bažinou lží

Inscenaci nastuduje Eliáš Gaydečka, jehož režie vynikají výraznou obrazovou stylizací, hrou se žánry a osobitým humorem. Spolu s Lukášem Cenkerem a dramaturgyní Martinou Kinskou je Gaydečka zároveň autorem divadelní adaptace.

 „Z mnoha témat, která Jepsenův brilantně napsaný román nabízí, mě zaujala otázka, čeho všeho se může zdánlivě kultivovaný a hodný člověk dopustit, aby obstál ve společenství druhých,“ uvádí Eliáš Gaydečka. „Uvědomil jsem si také, jak typické je pro náš evropský prostor najít viníka, na něhož ve vhodné chvíli svalíme ty nejhorší hříchy. Zajímavé je i to, před čím jsme ochotní zavírat oči, i co jsme připraveni sobě a ostatním nalhat, abychom s nimi, ale i sami se sebou, dokázali žít,“ říká režisér.

V jeho nastudování je inscenace Ukrutně šťastni také vizuálně přitažlivou podívanou naplno využívající magie divadelního prostoru. Tvůrci pracují například s motivy halucinace a zrcadlení, které realitu občas změní v přízrak. Robertovo hledání „pevné půdy pod nohama“ i jeho touha po klidu a stabilitě zasazené do měkké věčně podmáčené krajiny navíc provází řada překvapivých zvratů vedoucích k originálnímu rozuzlení.

Hrdinové ze severu

Policistu Roberta Hansena hraje Jan Grundman, jenž svému hrdinovi vtiskl zajímavou nejednoznačnost. Jeho protivníka Jørgena, rváče s tvrdou pěstí a měkkým srdcem, ztvárňuje Jakub Tvrdík. Dvojroli Hanne a Ingerlise – Robertovy bývalé ženy i současné manželky prchlivého Jørgena – vytváří Barbora Křupková.

Robertovu dceru Josephine a Jørgenovu dceru Dorthe představuje Katarína Mišejková. Ta zároveň vystupuje v úloze prostitutky Lone. Robertovu temperamentní matku Sonju – ženu upoutanou na invalidní vozík, jíž je však těžké ukočírovat – ztělesňuje Bohdana Pavlíková.

Postavu Prebena, Robertova tchána a nadřízeného, ztvárňuje Miroslav Hruška. Role doktora Zerlanga, lékaře předepisujícího až příliš velké dávky léků, se ujímá Tomáš Petřík. Vystupuje zde také David Punčochář (majitel obchodu Moos), Luboš Veselý (bývalý policista Krüger), Matěj Anděl (Pastor) a Marek Frňka (Hospodský).

Puberťáka Knuda alternují Otto Dušek s hercem a rapperem Radkem Lajfrem, který na sebe ve Švandově divadle upozornil už v nové inscenaci Romeo a Julie. Jako soused Tage se představí Vavřinec Kratochvíl v alternaci s Adamem Langerem, v úloze štamgasta Helmuta se budou střídat František Florián s Filipem Jášou.

Příběh s filmovou cenou

Jak připomíná dramaturgyně Martina Kinská, podle Jepsenova románu Ukrutně šťastni (Frygtelig lykkelig) byl v roce 2008 natočen i hraný film. Snímek s názvem Terribly Happy získal v témže roce hlavní cenu Křišťálový globus na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Trefil se do vkusu poroty a nadchl i festivalové publikum.

„Divadelní adaptace ve Švandově divadle však vzešla přímo z románové předlohy, nikoli z filmového scénáře,“ zdůrazňuje Kinská. V inscenaci se tak objevují některé postavy a momenty, které ve filmu zachyceny nejsou, jiné z ní naopak mizí.

„Vznikající text jsme průběžně konzultovali a upravovali přímo s Erlingem Jepsenem, který je v Dánsku uznávanou literární hvězdou. Využili jsme i AI překlad, protože jeho romány zatím nevyšly v češtině,“ líčí dramaturgyně. „Naší spolupráci napomohlo i to, že autorova agentka Švandovo divadlo zná, protože tu byla na premiéře severské komedie Chlast,“ připomíná Martina Kinská.

Zelené světlo nad močálem

Minimalisticky pojatá scénografie Jakuba Perutha vychází ze současné severské architektury. Pomocí stěn z dřevěných jakoby mořským větrem ošlehaných latí vytváří prostor s velkou mírou variability. Ten se snadno mění v policejní stanici, hospodu nebo obchod.

Kostýmy Lindy Lukáčové pracují s uniformitou místních obyvatel, jemnými odkazy na westernovou estetiku a vystihují i propojenost některých postav. „Zásadní složkou kostýmu všech lidí v Jepsenově románu jsou gumáky. A ty v nápaditých variantách nechybí ani v naší inscenaci,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.

Také hudba Františka Bartáka vychází ze sugestivních motivů typických pro westernové melodie. Ty se však postupně proměňují do elektronického zvuku, který podtrhuje znepokojivou náladu příběhu.

Přízračnou atmosféru navozuje i light design Kláry Pavlíčkové. Ten využívá mimo jiné zelené světlo – klamnou záři „bludiček“ lákajících nepozorné chodce doprostřed močálu.

Milovat, být milován, někam patřit

„Inscenace Ukrutně šťastni nabízí černý humor, napětí, groteskní situace i hořkosladké vyústění přinášející vidinu štěstí, které ovšem nikdy nebývá zadarmo,“ říká Martin Františák. „Najdeme zde také řadu plnokrevných postav, které se šťastně potkávají s typovou ražbou našeho hereckého souboru,“ dodává Františák. To všechno jsou podle něj důvody, proč tituly vytvořené podle severských předloh jsou ve Švandově divadle tak oblíbené, takže se stávají stálicemi repertoáru.

„Ukrutně šťastni navíc vznáší palčivé otázky týkající se zákonů a spravedlnosti, statečnosti a pasivity, odpovědnosti, viny a trestu. Všímá si i vysoké ceny, kterou někdy platíme za potřebu milovat, být milováni a někam patřit,“ uzavírá umělecký šéf divadla.

Premiéra inscenace Ukrutně šťastni se uskuteční 25. dubna 2026 ve Velkém sále, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 2. a 15. května 2026.

Hra Ukrutně šťastni / Frygtelig Lykkelig je uváděna se souhlasem agentury Nordiska Aps., www.nordiska.dk. Autorská práva v České republice zastupuje Aura – Pont s. r. o., Veslařský ostrov 62, 147 00 Praha 4.

Víte, že…

… inscenace Ukrutně šťastni se řadí do dramaturgicky velmi úspěšné linie severských komedií, které se ve Švandově divadle uvádějí pravidelně? Na současném repertoáru k nim patří Chlast, krutá komedie o partě přátel experimentujících se stálou hladinou alkoholu v krvi. Spoluautorem divadelní adaptace a režisérem stejnojmenného oscarového filmu je Thomas Vinterberg. Ve Švandově divadle hru nastudoval Thomas Zielinski. Do „severské řady“ patřily i legendární tituly Kdo je tady ředitel a Kurz negativního myšlení pyšnící se stovkami repríz.

… podle Eliáše Gaydečky obsahuje románová předloha řadu motivů a situací oblíbených ve westernech i krimi, které jsou přitažlivé a inspirativní jak pro tvůrce, tak pro diváky? „Objevuje se zde střet dvou protikladných mužů – policisty a desperáta, láska k problematické krasavici v nesnázích, hrdina nesoucí trauma z dětství i z nepovedeného manželství a v neposlední řadě i čerstvé a dávné vraždy,“ říká Gaydečka. „Podstatnou roli tu sehrává i močál, který může leccos skrýt i vyjevit,“ dodává.

… městečko Højer, kam Erling Jepsen svůj román situoval, skutečně existuje? Nachází se v zapadlé oblasti Jižního Jutska a má okolo 1000 obyvatel. „Když jsem bydlel blízko Højeru, lidé mi napůl žertem říkali: Kdybyste v Højeru žil 10 let, odečetli by vám je z doby strávené v pekle,“ uvedl Jepsen.

Magdalena Bičíková,

Richard Moučka

pro Taneční magazín

 

Romeo a Julie s Oskarem Hesem a Anetou Kalertovou

Nejslavnější lovestroy ve Švanďáku

Švandovo divadlo uvede Romea a Julii s Oskarem Hesem a Anetou Kalertovou. Novinka promlouvá k divákům všech generací 

Romea a Julii, nejslavnější lovestory všech dob z pera Williama Shakespeara, chystá jako svou první premiéru roku 2026 Švandovo divadlo v Praze. V úloze Romea se představí Oskar Hes, Julii ztvární vycházející herecká hvězda Aneta Kalertová, režisérem je umělecký šéf divadla Martin Františák. Moderní překlad Jiřího Joska zachovává poetičnost původní předlohy a David Košťák s dramaturgem Norbertem Závodským text upravili tak, aby byl pro současné publikum čitelný a živý. Valentýnská premiéra je 14. února 2026 ve Velkém sále Švandova divadla. Zhruba od poloviny ledna se na digitálních obrazovkách divadelní budovy objeví QR kód, který kolemjdoucí vyzve k zapojení do „láskyplné“ soutěže.


 „Na hře Romeo a Julie se mi líbí její ryzí divadelnost spočívající zejména v síle slov, gest a situací,“ říká režisér Martin Františák. „První velká láska tu oběma milencům i jejich okolí převrátí život naruby. Ryzí milostný cit je tu navíc spojen s ještě dětskou nevinností. Důležitý je osobní prožitek, který tu společně s herci může naplno prožít i publikum,“ dodává režisér.

Novinka Švandova divadla, v níž se lehkost prolíná s naléhavostí, hravost s dojetím a kde láska mladičkého páru z italské Verony směřuje k nevyhnutelnému finále, má podle Martina Františáka potenciál zaujmout diváky všech generací – od teenagerů až po jejich prarodiče.

Tanec, prostor, světlo, pohyb

Složení tvůrčího týmu naznačuje, že ve Švandově divadle hodlají předvést slavný Shakespearův kus v plném lesku. Svižnou podívanou s původní hudbou skladatele Ivana Achera dotváří nápaditě pojatá scéna a noblesní kostýmy Marka Cpina. Inscenace nabízí i stylizované taneční kreace v choreografii Tomáše Rychetského. O pohybovou spolupráci se stará další „superstar“ ve svém oboru – Rostislav Novák ml., průkopník nového cirkusu.

Na hře dramaturgicky spolupracuje Martina Kinská, cenné odborné rady poskytuje teatrolog a specialista na Shakespearovo dílo Pavel Drábek. Light design vytváří Karel Šimek, hlasovou spolupráci zajišťuje Regina Szymiková.

Takový pěkný pár: Hes a Kalertová

Romea, mladíka z rodiny Monteků zamilovaného do dívky z nepřátelského rodu Capuletů, hraje Oskar Hes. Tuto roli považuje za svůj dosud největší divadelní úkol. A přistupuje k ní s patřičným respektem: absolvoval několikaměsíční hlasovou přípravu zaměřenou na blankvers – pětistopý jambický verš, v němž je hra napsána. „Několik měsíců předem jsem oslovil hlasovou poradkyni Evu Spoustovou, abych se s tímto veršem seznámil. Na zkouškách pak byla další specialistka Regina Szymiková a i ona nám byla skvělou oporou,“ vysvětluje Hes. Až do konce sezóny také omezil své další aktivity ve filmu a televizi, aby se na hraní Romea mohl soustředit. „Tak jako se kdysi James Dean potkal s Rebelem bez příčiny, tak se i Oskar Hes potkává s Romeem,“ s nadsázkou glosuje obsazení hlavního mužského hrdiny režisér Františák.

„Mladý herec může nabýt pocitu, že ho velikost a sláva shakespearovských postav může převyšovat. Osobně se na to ale snažím dívat jako na další velkou příležitost a výzvu. Velmi se těším, co nám Shakespeare ukáže a co nás  – i o nás samotných – naučí. Ne nadarmo se říká, že Shakespeare je svátek divadla,“ je přesvědčen Oskar Hes, který vždy vynikal i v pohybové složce hereckého projevu. „Velmi se těším také na šermířské a bojové workshopy s Rosťou Novákem mladším a s Tomášem Rychetským, kteří se starají o pohybovou stránku inscenace,“ uvádí představitel Romea.

Julii ztvárňuje Aneta Kalertová, studentka DAMU. „Oskar s Anetou tvoří krásnou mladou dvojici a výborně spolu fungují i herecky. Oba jsou nadaní, vnímaví, spontánní a pracovití,“ uvádí dramaturg Norbert Závodský, spoluautor inscenační úpravy.

„Aneta Kalertová je nesmírně talentovaná herečka a zpěvačka. Jsem rád, že můžu spolupracovat právě s ní,“ chválí svou hereckou partnerku Oskar Hes. „Je pro mě nesmírně důležité, abych si v páru s hereckým kolegou nebo kolegyní rozuměl i po lidské stránce, a to se nám daří. Věřím, že ji čeká velká kariéra,“ zaprorokoval Hes na adresu Kalertové. A ta jejich soulad potvrzuje. „S Oskarem jsme si díkybohu naprosto sedli. Ke zkoušení přistupuje vážně svědomitě, má skvělou energii, a hlavně je to parťák, což je opravdu největší štěstí.“

„Přála bych si, aby moje Julie byla hravá, nikoliv příliš dětská, jak bývá někdy zobrazována,“ uvažuje o své postavě Kalertová. „Bylo by krásné, kdyby se mi podařilo Julii oživit tak, že se nám podaří splynout, a myslím to hlavně v tom, co tato postava říká. Snažím se jít co nejvíce po významu, do kterého vkládám své vlastní představy,“ doplňuje.

Jednadvacetiletá herečka také výborně zpívá. Na plese, kde se oba milenci poprvé spatří, tak její Julie uchvátí Romea i svým hlasem. „Vypadá to, že v jedné skladbě budu rapovat v italštině. Vzhledem k tomu, že neumím ani rapovat, a už vůbec ne italsky, tak doufám, že tím Julie Romea skutečně okouzlí,“ podotýká s úsměvem Kalertová.

Romeo, Julie a ti druzí 

V úloze Juliiných rodičů, manželů Capuletových, se objeví Tomáš Petřík s Anežkou Šťastnou. Montekovi, rodiče Romea, ztvární David Punčochář s Marií Štípkovou. Vévodu hraje Jacob Erftemeijer, Tybalta Jakub Tvrdík, Benvolia Radek Lajfr, Mercuzia Jan Grundman a Parise Jan Mansfeld.

Juliinu Chůvu a kněze Lorenza – postavy nabízející mladým milencům přijetí, bezpečí a příslib pomoci, které u vlastních rodičů tolik postrádají – ztělesní Andrea Buršová a Luboš Veselý.

V dalších úlohách se představí Marek Frňka (sluha Petr) a Miroslav Hruška (Lékárník). V alternacích se představí Kristian Černý s Vladimírem Pokorným (Gregory, Bratr Jan), Filip Týc s Jánem Madarasem (Samson).

Láska a střet generací

Podle Martina Františáka byl Shakespeare velmi inteligentním dramatikem. Ve svých textech si hrál s ostrými kontrasty i s jemností vyjádření. „V příběhu milenců z italské Verony je řada dráždivých témat, která jsou stále živá,“ uvádí režisér. „Například odpor mladých vůči tomu, v čem vyrůstají. Rodiče bez špetky pochopení pro přání svých potomků. Dvě předčasně dospělé děti poprvé prožívající cit, který je přesahuje a který za pár dní rozvrátí zaběhnuté pořádky,“ říká Františák, pod jehož uměleckým vedením Švandovo divadlo uvádí už několikátou inscenaci s tématem generačního střetu.

„V Romeovi a Julii se generace míjejí,“ dodává dramaturg Norbert Závodský. „Mladí mluví jazykem citu, okamžiku a risku, zatímco dospělí jedou podle konvencí, cti a rodové hrdosti. Nikdo se vlastně neposlouchá, každý jen opakuje to své. Výsledkem je ticho tam, kde měl být rozhovor, a tragédie, která nevzniká ze zla, ale z neochoty pochopit svět druhých. Právě v tom je hra až bolestně živá: ukazuje, jak snadno se generace minou, i když stojí jen pár kroků od sebe.“

Jak dramaturg dále upozorňuje, romance mladých milenců ze dvou znepřátelených rodů se seběhne velmi rychle: vše se odehraje během zhruba pěti dnů. Tomu odpovídá i úprava textu hry, kterou Závodský s Davidem Košťákem pojali tak, aby zdůraznili sevřenost a tah příběhu. Inscenace také zdůrazňuje svěžest a čerstvost příběhu, který William Shakespeare napsal v letech 1595-1596. „Díky Shakespearově genialitě a překladu Jiřího Joska však znějí Romeo a Julie jako dnešní teenageři. Shakespeare byl v tomhle směru průkopník: místo moralizujících typů plných neřesti dal mladým vlastní hlas, jazyk i osobnost,“ uzavírá Norbert Závodský.

Víte, že….

… titul Romeo a Julie se na programu Švandova divadla naposledy objevil před téměř třiceti lety?

V režii Karla Kříže tu měla inscenace premiéru v roce 1997, kdy se divadlo ještě jmenovalo Labyrint. Romea hrál tehdy Tomáš Petřík, jehož nyní uvidíme jako Capuleta. „Postavu Juliina otce vidím jako prototyp některých současných politiků. Capulet je ve veřejných záležitostech razantní a sebejistý. Rozkazuje, nenávidí své nepřátele a vůči své dospívající dceři zůstává slepý a hluchý,“ říká Martin Františák. „Capuletová, jeho manželka, porodila Julii jako velmi mladá. Ve hře je zmínka, že jí bylo teprve 13 let, byla tedy ve stejném věku, kdy se její dcera zamiluje do Romea. Co si asi myslí a co cítí žena, která je zvyklá stát vedle manžela jako poslušná trofej?,“ říká režisér současné inscenace, která naznačuje skrytý vnitřní život ženských postav. Těmi jsou vedle Capuletové v podání Anežky Šťastné také paní Monteková (Marie Štípková) a Chůva (Andrea Buršová).

… podle Martina Františáka má každá generace diváků „svého“ Romea a „svou“ Julii?

Legendární inscenací byla Romeo a Julie z roku 1963 v ND Praha v režii Otomara Krejči s Janem Třískou a Marií Tomášovou. O více než dekádu později hru uvedlo Divadlo na Vinohradech s Oldřichem Kaiserem a Lenkou Skopalovou (režie František Štěpánek), počátkem 90. let pak ještě s Ivanem Trojanem a Vendulkou Křížovou (režie Jan Burian). Ke slavným nastudováním patřilo i to, které v roce 1994 vytvořil režisér Tomáš Töpfer s Terezou Brodskou a Radkem Holubem pro Letní shakespearovské slavnosti. V Městských divadlech pražských, konkrétně v divadle Rokoko, měla v roce 1997 premiéru inscenace režiséra Zdeňka Potužila s Lucií Vondráčkovou a Adamem Novákem. Dočkala se pak více než dvou set repríz.

…. William Shakespeare při psaní rád pracoval s kontrasty a do svých textů vkládal nejrůznější hříčky a finesy, takže v nich tvůrci i herci mají stále co objevovat?

V Romeovi a Julii je to například obhroublý začátek v podání Samsona a Gregoryho, který je prologem k jedné z nejlyričtějších a nejcudnějších tragédií lásky. Mladí lidé včetně obou milenců se vyjadřují stylizovaně, poeticky a někdy vyhýbavě, když rodičům lžou o svých pravých pocitech a záměrech. Úplně jinak mluví ti starší, Capuletovi, Montekové a Vévoda: přímočaře, nesmlouvavě, s důrazem na normy a autoritu. Důmyslně rozčleněný je i prostor hry: zatímco zahrada patří milencům, kteří tu hledají bezpečí a intimitu, vnitřek domu ovládají dospělí. A je tu i veřejný, společenský prostor. Zde jsou lidé nebezpečně vystavení pohledům i zbraním druhých.

 

… inscenační výprava Marka Cpina efektně pracuje i se světlem?

„Vytvořit scénu a kostýmy k Shakespearovým hrám není jednoduchý úkol, protože jeho texty se scénou nepočítají – scénografií jsou tu slova,“ vysvětluje Marek Cpin. „I proto se mi zatím vždy osvědčila nadčasovost a divadelnost. U Romea a Julie jsem vytvořil univerzální prostor, který se bude měnit hlavně světlem a minimem přestaveb. Jen pár detailů mu dává spojitost právě s tímto textem, jinak by se v něm daly v podstatě odehrát všechny Shakespearovy hry… U kostýmů bude z barev dominovat černá, bílá, přírodní tóny a šedá. A nejdůležitějším prvkem bude opět světlo. Ať už z reálných zdrojů – lustrů, nebo divadelních reflektorů či projekce,“ prozrazuje Cpin.

… balkón známý z proslulé „balkónové scény“, v níž se Julie vyznává ze své lásky k Romeovi, není v Shakespearově textu zmíněn?

Na absenci balkónu upozornil tvůrce a odborný spolupracovník inscenace Pavel Drábek, teatrolog, anglista, překladatel, libretista a znalec Shakespearových her. V předloze je uvedeno pouze „okno“, a to se také v inscenaci Švandova divadla objeví.

Po premiéře 14. února 2026 ve Velkém sále následují v únoru i březnu již zcela vyprodané reprízy. V tuto chvíli je možné zakoupit vstupenky na reprízu 30. dubna 2026.

Foto: Archiv divadla

Magdalena Bičíková, Richard Moučka

pro Taneční magazín

Pravidla Nirvány

Oslava rockové rebelie

Ve Švandově divadle zavládnou Pravidla Nirvány. Oslava rockové rebelie přinese i živý koncert herecké kapely

První novinkou sezóny ve Švandově divadle na Smíchově jsou Pravidla Nirvány, jejichž premiéra bude 8. listopadu ve Velkém sále. Hru inspirovanou osudem Kurta Cobaina z kapely Nirvana i dalších muzikantů hudebního žánru grunge napsal Martin Františák, umělecký šéf divadla. Režisérem je Thomas Zielinski, který inscenaci pojal jako činohru s koncertem. Na scéně tak naživo vystoupí tříčlenná herecká kapela ve složení Jakub Tvrdík (zpěv a baskytara), Jan Mansfeld (zpěv a kytara) a Matěj Anděl (bicí). V úloze buddhistického mnicha, který diváky příběhem provede, uvidíme Roberta Jaškówa. Dále účinkují Barbora Křupková, Anna Grundmanová a Jan Grundman. V inscenaci vyniká i původní originální hudba a texty Ivana Achera. Z nich se valí punková energie, frustrace a niterná bolest, ale i hravost, svobodomyslnost a humor. 


Pravidla Nirvány s podtitulem „pocta hnutí grunge, poslední rockové rebelii“ zavedou diváky do Spojených Států na přelomu 80. a 90. let. Tehdy se v Seattlu zrodilo hnutí grunge. Šlo o hudební hnutí, z něhož v USA i ve Velké Británii vzešla řada slavných kapel, ale i specifický životní styl a subkultura. Vyznačovaly se odmítáním pravidel a oslavou rebelů, vyvrhelů a dalších četných obětí nelítostného společenského systému.

Syrový příběh svobody a nevinnosti

„Chceme vyprávět o svobodě i o tom, že o ni můžeme přijít – v tvorbě i v životě,“ říká autor hry Martin Františák. Do syrového, energií nabitého příběhu tří kluků v kostkovaných flanelových košilích, z nichž se postupně stali rockové superstar, promítl Františák zkušenost své generace. „Scénář vychází z reálií a událostí, které se opravdu staly, finální příběh je ale fikcí,“ vysvětluje dramatik. Při psaní ho inspirovala postava Kurta Cobaina z kapely Nirvana i dramatické osudy jeho hudebních souputníků: bubeníka a zpěváka Laynea Staleyho, frontmana skupiny Alice in Chains, a Marka Lanegana, hudebníka a zpěváka kapely Screaming Trees.

 „Pravidla Nirvány jsou realistickým a upřímným vyprávěním o partě nevinných kluků, kteří si neberou servítky. A žijí až na dřeň. Spojuje je drsné dětství, které jim zbabrali jejich rodiče, i vzpoura proti společenskému řádu. Jsou to outsideři: zranění a cyničtí, ale i vnímaví a citliví. A nepochybně mají i výjimečný hudební talent,“ líčí Františák.

Příběh Kurta, Marka a Laynea tak sledujeme od prvního vykročení ze společenského dna, po období fantastické světové slávy až do nevyhnutelného konce.

Revolta a ideový výprodej

„Kdo nic nedělá a nic neriskuje, dopadne nejspíš průměrně,“ říká režisér Thomas Zielinski. „Kdo jde protestovat, vezme do ruky plakát nebo kytaru, ten se dává všanc. Revolta je podmanivá, ale snadno se stane, že vaše původní ideje skončí ve výprodeji – i o tom jsou Pravidla Nirvány,“ uvádí česko-německý divadelní režisér.

Thomas Zielinski už u Švandů režíroval drama Příliš drahý jed a také velmi úspěšnou černou severskou komedii Chlast, která se stále těší zájmu diváků. Také u Pravidel Nirvány přišel s osobitým konceptem: inscenaci postavil z části jako činohru, z části jako živý koncert tříčlenné herecké kapely. Tvoří ji Jakub Tvrdík (Mark), Jan Mansfeld (Kurt) a Matěj Anděl (Layne). Všichni v Pravidlech Nirvány podávají kromě hereckých výkonů i úctyhodné výkony hudební. Ženské postavy ztvární Barbora Křupková (Courtney) a Anna Grundmanová (Matka, Zvukařka, Režisérka). Jan Grundman hraje Otce, Otčíma, Producenta a Reportéra.

Zcela zvláštní postavou je buddhistický mnich v podání Roberta Jaškówa. Ten je zde průvodcem a „myslitelem“, který do děje vnáší úvahy o smyslu bytí, ale i odlehčení, žoviálnost a humor.

Název hry odkazuje nejen ke slavné kapele, ale i k zážitku osvícení – pocitu absolutního osvobození, klidu a harmonie, tedy nejvyššímu cíli buddhismu. „Takový stav ale nikdy netrvá věčně a navozují ho i drogy. Tato zkratka na cestě k blaženosti je však cestou do pekel,“ naznačuje režisér Zielinski další z témat Pravidel Nirvány.      

Valíme na plnej céres

„Stěžejní složkou titulu je hudba básníka a skladatele Ivana Achera,“ říká dramaturgyně Johana Součková Němcová. „Kapely Nirvana, Green River, Alice in Chains, Pearl Jam a další má naposloucháno mnoho generací, včetně té naší. Hudbu a texty skladeb složil Ivan Acher ve stylu grunge, současně však jde o svébytné, originální a současné autorské dílo,“ říká Součková Němcová.

„Grunge bylo jako hnutí vzniklé na hlíně, mechu, přirozeným průvodcem mé puberty kluka na vesnici,“ uvádí k tomu Ivan Acher. „Ti flaneloví chlapci nás vrátili do prvních radostí zkreslených kytar, kde je ještě slyšet struna. Metalová éra nás zavalila hutným zvukem „dištronů“ a mlaskavých bubnů, kde původní nástroje skoro zmizely. A prostě blána a struna jsou základ. Jako vyhraněný depešák jsem v sedmnácti letech opět začal poslouchat rock’n’roll. Protože – ve správném pořadí – Alice in Chains, Soundgarden a Nirvana měly skvělé hudební nápady,“ říká Ivan Acher, který jedním dechem chválí hereckou kapelu: „Valíme furt na plnej céres. Neslyšel jsem nikdy takhle dobrou grungeovou kapelu složenou z herců.“

Klipy, hadry, flanelky

Autor scény Lukáš Kuchinka pojal jeviště jako soukromý prostor, který se však může obratem změnit v hudební stage. Scénu ozvláštnil zavěšenými předměty, které podle režiséra Zielinského navozují dojem „grungeovského adventního kalendáře“. Kuchinka je také autorem filmových dotáček, které sahají od dokumentu až po dobově pojaté videoklipy. Kostýmy, v nichž ještě doznívá móda spojená se stylem hippies, navrhla Andrea Králová. Nechybí v nich kostkované košile z flanelu, vytahané svetry, ale i chlapácká vojenská uniforma, černé ženské „hadry“ a další kousky. Ty patří ke stylu grunge, ale i k charakteru postav ve svébytném Františákově příběhu.

Rodina jako téma divadelní sezóny

„Pravidla Nirvány vyprávějí o vyděděncích, kteří se – aniž by to chtěli – stali vzory pro celou jednu generaci a ovlivnili i generace následující,“ říká Johana Součková Němcová. „Ve Františákově hře se stali inspirací pro drama o udržení osobní identity, tvůrčí svobody a existenční jistoty ve světě, s nímž se ústřední hrdinové v mnohém míjí, nebo jsou s ním přímo v konfliktu. Původní autorský text otevírá sezónu, která se ve všech svých titulech zaobírá tématem rodiny a také jednou z archetypálních situací dramatu vůbec – střetu jedince se společností, s jejím nastavením, řádem,“ uzavírá dramaturgyně.

Víte, že…

… ohledně názvu grunge coby hudebního proudu panují nejasnosti? Bývá připisován Marku Armovi z kapely Mudhoney a podle této teorie vznikl ze slangového slova grungy – znamená špinavý, roztrhaný. Jiná legenda ale tvrdí, že jeden novinář přirovnal sound seattleských kapel ke zvuku znějícímu při leštění parket. Výraz grunge by pak vznikl podle značky jedné leštěnky.

… grunge jako hudební styl byl označován také jako Seattle Sound? Po hudební stránce se grunge vyznačuje tradičním složením kapely (elektrická kytara, basa, bicí, zpěv), „zašpiněným“ zvukem kytar a silnými riffy. V textech se mísí vztek a apatie, jsou často velmi ponuré. Mezi nejčastější motivy patří odcizení, touha po svobodě a deprese. Nevyhýbají se ani tématům jako jsou drogy nebo sebevražda. Vrcholu popularity dosáhl grunge na počátku 90. let, a to hlavně díky albu Nevermind od Nirvany a debutu Pearl Jam s názvem Ten. Po sebevraždě Kurta Cobaina v roce 1994 začal grunge postupně upadat.

… ke grunge patří i typický styl oblékání? Jako projev odporu proti komerci glamrockové „oslnivé“ kultury a jako projev frustrovanosti nasazuje grunge módu „městských ztracenců“. V původním slova smyslu grunge znamenal typické oblékání v menších městech v okolí Seattlu přizpůsobené chladnému počasí.

Magdalena Bičíková, Richard Moučka 

pro Taneční magazín