Rozhovor s tanečníkem, choreografem a spoluzakladatelem DEKKADANCERS Tomášem Rychetským

„Měl jsem jasno, budu hokejista“

Tomáš Rychetský

Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.

Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být? 

„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.

Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“

Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem? 

„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly,  a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.

Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“

V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové,  a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?

„No,  právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně,  klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“

Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?

„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.

Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“

Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?

„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.

Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“

Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?

„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.

Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.

Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.

V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“

V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení? 

„No,  byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.

Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“

Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?

„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.

A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i  coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“

Jak trávíte  rád chvíle volna?

„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde –  snažím se každý den běhat.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Tomáše Rychetského 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Kabaret Winton

Dramatický příběh zachráněných dětí

Švandovo divadlo uvádí inscenaci Kabaret Winton. Dramatický příběh zachráněných dětí se tak dočká divadelního zpracování

Silný příběh dvou sester inspirovaný skutečnými osudy a dramatickými historickými událostmi slibuje divákům Švandova divadla inscenace Kabaret Winton. Na scénáři se podílela spisovatelka Kateřina Tučková a jeho spoluautorem je i Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Ten inscenaci zároveň režíruje a téma záchrany židovských dětí Nicholasem Wintonem představí publiku v přitažlivém kabaretním žánru – se zpěvem, tancem, stepem i podmanivou živou hudbou přímo na scéně. Přeživší Ester, hledající po padesáti letech ve staré vlasti ztracená rodinná pouta, hrají hostující Jaroslava Pokorná v alternaci s Danou Syslovou. Mladší sestru Ludmilu, jejíž život se odvíjel zcela jinak, a zároveň Matku obou dívek, ztělesní Bohdana Pavlíková. Kabaretiéra Kašpara, postavu obdařenou ďábelskou ironií a charismatem, bude představovat Miroslav Hanuš, publiku Švandova divadla známý vynikajícím ztvárněním Jana Wericha v inscenaci Hadry, kosti, kůže.

Pozoruhodný příběh vypráví o dvou sestrách ze židovské rodiny. Starší z nich unikla v roce 1939 z okupovaného Československa. Díky rychlé pomoci Nicholase Wintona a jeho spolupracovníků se tak třináctiletá Ester stala jedním z 669 dětí, které se včasným odjezdem do Británie v narychlo vypravených vlacích vyhnuly téměř jisté smrti v koncentračních táborech. Když se v lednu 1989 Ester už coby starší dáma do své vlasti vrací, ubytuje se v poněkud zašlém grandhotelu Evropa, v předválečném období známém jako elegantní hotel Šroubek. Právě zde, v soukromém apartmá, zřídil Nicholas Winton svoji pražskou kancelář, odkud se svými kolegy organizoval první záchranné operace. Hotel je ovšem v inscenaci fantaskním místem, kde neplatí zákony času ani prostoru…

Známý příběh, kdy chceme vědět víc

Režisér Martin Františák je renomovaným divadelníkem známým mimo jiné svoji básnickou obrazivostí. A také precizní prací s herci, kteří pod jeho vedením podávají výborné výkony. V roli Matky obou děvčátek a později i v úloze mladší sestry Ludmily tak uvidíme Bohdanu Pavlíkovou, herečku ryzího prožitku a autenticity.

„Ve Švandově divadle jsou mé role především matky, vychovávající nebo třeba tesknící,“ uvádí herečka. „Tato matka je však jiná. Volba poslat dceru do cizího světa, nevidět ji dospívat, ale zároveň vědět, že pro ni mohu udělat to nejlepší – poslat ji pryč, daleko, od rodiny, od sebe… Uf! Nepředstavitelná situace,“ uvažuje Bohdana Pavlíková. A dodává, že o osudech Wintonových dětí samozřejmě věděla, zrovna tak o jeho odvaze konat a pomoct. „Ale až text hry a slova Matky, kde o své dcerce Ester s Nicholasem jedná, mě přinutilo chtít vědět víc. Kam jely? Jak zvládly odloučení od rodiny? Jak dlouho jim trvalo, než zapomněly? Na rodiče? Kamarády? Na domov? Dělo se to tenkrát, děje se i teď, i když v jiných souvislostech,“ říká Bohdana Pavlíková.

Starší ze sester, Ester, která přijíždí do Prahy po padesáti letech, hraje hostující Jaroslava Pokorná v alternaci s Danou Syslovou. V úloze kabaretiéra Kašpara se diváci mohou těšit na Miroslava Hanuše, stálého hosta smíchovské scény. Otce rodiny ztvární Tomáš Petřík, Nicholase Wintona ztělesní Matěj Anděl, zpěvačku Linu hraje Andrea Buršová, Wintonovu spolupracovnici Doreen Warrinerovou a Hannah, dceru Ester, ztvární Anna Grundmanová (dříve Stropnická). Jako Obřadník a Číšník se objeví Jacob Erftemeijer. Do role velkouzenáře Bartáka, reprezentujícího v předválečných letech „neškodný“ český nacionalismus, a později i do úlohy mazaného Recepčního v hotelu konce 80. let obsadil režisér Roberta Jaškówa. V dalších úlohách uvidíme Petra Kulta (Martin Blake), hostujícího Tomáše Červinka (strýc Benjamin) a Anežku Šťastnou (Švédka Kerstin a Katuška). V úloze třináctileté Ester se alternují Katarína Mišejková a Sára Lutovská.

Kabaret s nadčasovým průvodcem

S nápadem odlehčit závažné téma formou kabaretu přišel režisér Martin Františák. „Nejen kvůli hudebnosti, ale i pro možnost zkratky, lomu nálad a výrazné obrazivosti. Kabaret navíc k době konce 30. let patřil. Kusé výjevy také spíše odpovídají fragmentům lidské paměti,“ vysvětluje dramaturgyně Martina Kinská. A zmiňuje i kabaretní stylizaci, hravost, grotesknost a někdy až krutý sarkasmus, který Františákova režie v tomto žánru podtrhuje.

Kabaretnímu žánru podle Kinské odpovídá i jistá svéráznost Wintonova charakteru. Ten totiž neváhal kvůli záchraně dětí i riskovat a pro urychlení celé „transakce“ zfalšovat i některé dokumenty…  Kabaret s sebou také přivádí na scénu postavu, která nepodléhá skutečnému plynutí času – ironického, ďábelsky obratného průvodce a baviče Kašpara přezdívaného Frak. Ten představuje typ přizpůsobivého člověka, který proplouvá různými dobami a systémy. „Od začátku jsme věděli, že tuto postavu bude hrát náš stálý host Miroslav Hanuš. Za vynikající ztvárnění Jana Wericha v inscenaci Hadry, kosti, kůže se ocitl v širší nominaci na Cenu Thálie. Také tento titul režíroval Martin Františák,“ připomíná Martina Kinská.

Pohádka s otevřeným koncem

Jak dále uvádí dramaturgyně, už před čtyřmi lety oslovilo Švandovo divadlo spisovatelku Kateřinu Tučkovou, zda by pro divadlo nechtěla zpracovat téma Wintonových dětí. „Kateřina se tehdy pustila do velmi pečlivé rešeršní práce. A po prostudování mnoha osudů přišla s příběhem dvou sester. A také s důležitým postřehem, že příběh Wintonových dětí vnímáme většinou jako trochu sentimentální pohádku s jasným happyendem. Jenže skutečnost byla složitější: záchrana života znamenala pro děti zároveň ztrátu jejich domova a často i úplné vytržení z kořenů. Děti adoptované britskými rodinami ve většině případů navždy přišly o své skutečné rodiče, kteří během války zahynuli. Ztratily rodný jazyk, náboženskou víru a často i svá pravá jména. A pokud se po válce pokusily o návrat, v bývalé vlasti už většinu z nich nikdo nečekal,“ vysvětluje Kinská.

I proto se v inscenaci objevuje motiv tomboly a obchodu – nabídky, poptávky, ale i štěstí, bez něhož nelze žádný byznys uzavřít. Na odjezd dětí do bezpečí museli například jejich rodiče sehnat v té době nemalou sumu padesáti liber. Britské rodiny si pak nové členy domácnosti vybíraly podobně jako zboží z „katalogu“, z něhož jim je Winton – coby zkušený muž ze světa financí – dokázal efektivně nabídnout. „Kabaret Winton tak zároveň připomíná, že nic v životě nebývá zadarmo. A že i za tu nejšťastnější výhru v loterii života se musí něčím zaplatit,“ poznamenává Martina Kinská.

Výtvarné pojetí vytvořil Marek Cpin, Františákův stálý spolupracovník a autor výrazných scén i kostýmů. „Hlavními prvky prostoru, v němž plyne příběh, čas i životy, jsou velký koberec se vzorem a la art deco a nad ním velký osvětlený strop. Změnami nábytku a detailů se tento prostor proměňuje na různá místa hotelu, ale například i na domácnost – útulný domov, který Ester musela opustit. Kostýmy vycházejí z reálné módy konce 30. a v druhé polovině inscenace i z 80. let 20. století,“ uvádí Kinská.

Poprvé bude se Švandovým divadlem spolupracovat choreograf Tomáš Rychetský, hudební doprovod svěřil režisér Ivanu Acherovi. „Ten vedle podmanivé scénické hudby inspirované mimo jiné dobovou muzikou 30. let zhudebnil také texty básní Františka Gellnera. Z jeviště zazní také živá hudba v podání klavíristy Zdeňka Dočekala alternujícího se s Martinem Radou,“ uzavírá dramaturgyně.

Víte, že…

… vznik scénáře a poté i samotné inscenace výrazně ovlivnilo i téma uprchlíků, kteří zoufale hledali země i konkrétní lidi, kteří by je přijali? Nejdříve šlo o uprchlíky ze Sýrie, v době přípravy samotné inscenace a její premiéry pak i o uprchlíky z Ukrajiny.

… příběh dvou sester sestavila Kateřina Tučková na základě reálných podkladů a motivů? „Mohou k sobě ale nalézt cestu dvě ženy, které mají společnou krev, ale už ne život a paměť? Každá z nich vyrostla v jiné společnosti, v jiném systému, v jiném povědomí o své rodině… Nedáváme jednoznačnou odpověď, spíš jen klademe i tyto otázky,“ naznačuje dramaturgyně Martina Kinská.

…. scénář inscenace Kabaret Winton byl nakonec kolektivním dílem? „Kateřina Tučková vytvořila první verzi scénáře, který jsme posléze použili jako námět a základní osnovu. Ke spolupráci jsme v ten moment přizvali dramatičku Markétu Nekolovou, známou také jako Markétu Bláhovou. Ta zpracovala téma mezilidských vztahů: citlivě a nesentimentálně. Markéta měla na starost linku 80. let. A Martin Františák se soustředil na finální uchopení kabaretní části,“ vysvětluje Martina Kinská.

… Nicholas Winton (19. 5. 1909, Londýn – 1. 7. 2015, Slough) pocházel z německo-židovské rodiny? Rodina si však po Mnichovské dohodě změnila příjmení na Winton, aby dala najevo nesouhlas s tím, co se v Německu dělo. Malý Nicholas byl i se sourozenci pokřtěn. Původní profese burzovního makléře, který se dokáže zorientovat v nabídce a poptávce, vyřídit patřičná povolení a dobře rozumí pravidlům obchodu, mu byla později při záchraně židovských dětí velmi užitečná.

… během své návštěvy Prahy Winton viděl, v jak nuzných podmínkách žijí uprchlíci ze Sudet, a rozhodl se pomoci českým, zejména židovským dětem? Spolu s dalšími spolupracovníky a dobrovolníky (mj. Martinem Blakem a Doreen Warrinerovou) zorganizoval nejprve z Prahy, a poté i z Anglie, výjezd celkem osmi vlaků (první odjel 14. 3. 1939, osmý 2. srpna 1939). V nich se dostalo do bezpečí 669 dětí. Devátý vlak s 250 dětmi měl Protektorát Čechy a Morava opustit 1. září. Vypukla však druhá světová válka a už nebyl vypraven. Žádné z dětí, které jím mělo vycestovat, válku nepřežilo.

… Nicholas Winton četl Mein Kampf a nepochyboval o tom, co má Hitler v plánu? Zároveň věděl, že hraje o čas: aby ho neztrácel, rozhodl se zřídit fiktivní pobočku humanitární organizace na záchranu uprchlíků včetně vlastnoručně vyrobeného razítka.  Mnohé dokumenty tak nejprve zfalšoval, a teprve poté na úřadech vyřizoval ty pravé.

… za podstatné pokládal Nicholas Winton děti především zachránit a dostat je do britských rodin? Neřešil proto, zda se jednalo například o křesťanskou rodinu. Jako zkušený obchodník věděl, že i způsob nabídky dětí je důležitý. Měl proto systém kartiček, z nichž mohl požadované dítě nabídnout (např. kategorie dívky, 8 let).

…. z apartmá hotelu Šroubek, kde Winton bydlel, se záhy stala kancelář? Proudili sem nejen pomáhající dobrovolníci, ale také rodiče, kteří se dozvěděli o Wintonově záchranné akci.  Ti přicházeli prosit za své děti, aby je dal na seznam.

… sám Winton o záchraně dětí dlouho vůbec nemluvil?  Až v 80. letech se prý – podle svědectví jeho dcery Barbary – pokusil podat zprávu židovským organizacím. Senzaci způsobil až televizní pořad BBC That´s Life. Tehdy už dospělé děti tvořící velkou část publika poděkovaly svému zaskočenému a dojatému zachránci přímo před kamerami.

…. v říjnu 1998 ocenil Nicholase Wintona prezident Václav Havel Řádem TGM? Miloš Zeman mu v říjnu 2014 předal Řád bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání České republiky. V roce 2003 byl Alžbětou II. povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen Řád britského impéria. K jeho jménu od té doby patří titul Sir.

… podle scenáristy a režiséra Mateje Mináče se do dnešní doby se povedlo dohledat zhruba 300 Wintonových dětí? Většina z nich žije či žila ve Velké Británii, ale i v České republice, Izraeli, USA, Kanadě, Německu, Švýcarsku, na Novém Zélandu a v Austrálii. Dalších 300 dětí se zřejmě usídlilo v Jižní Americe. Rodiny Wintonových dětí už čítají přes 6000 lidí.

Premiéra inscenace 22. října ve Velkém sále Švandova divadla, reprízy se uskuteční 24. října, 4., 12. a 19. listopadu

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Srpnové světlo

Premiéra ve Švanďáku

Švandovo divadlo chystá Srpnové světlo, příběh absolutní lásky. Režisérem novinky bude sám autor Martin Františák

Srpnové světlo, novou českou hru renomovaného divadelníka Martina Františáka, uvede 24. září ve světové premiéře pražské Švandovo divadlo. Poetický příběh lásky s prvky thrilleru vypráví o neobvyklém milostném čtyřúhelníku lidí žijících v drsné přírodě. Františák hru napsal přímo pro herecký soubor smíchovské scény a bude ji i sám režírovat. Původní české drama zasazené autorem do skalistých hor ledového severu uvidí diváci ve Studiu Švandova divadla.

Dva bratři, Karel a Ondřej, žijí v opuštěném statku po svých rodičích jako dva osamělí vlci. Tady, uprostřed samoty oddělené od světa stržemi a propastmi, ukryjí prchající dívku. Jeden ji miluje, druhý ji potřebuje. Je tu však paní Eklmanová, stárnoucí rodinná známá. A ta má s bratry a jejich křehkou schovankou své vlastní plány. Za sourozenci chodí také věčně opilý Pastor, který své spirituální poslání topí ve špiritusu… Kdo koho zahřeje a kdo koho zradí? A kde najít východisko, když cesta ven vede přímo na kraj ledopádu?

Ledové kouzlo severu

„Poprvé v životě jsem napsal hru, která sice ctí zákony klasického dramatu, neopírá se však o konkrétní předlohu, historickou etapu nebo osobnost. Neopírá se dokonce ani o hranice reality – vyšel jsem pouze z vlastní imaginace,“ říká Martin Františák. „Zajímaly mě základní, pudové vazby, hluboké vášně a emoce člověka. Hrdinové Srpnového světla žijí odděleni od zbytku světa. Jednají proto bez krusty civilizace, která jinak mnohé zakrývá. Navzájem si zbyli a nemohou žít ani spolu, ani bez sebe. Chlad i žár, láska i citová pustina, rodina, tajemství, touha a smrt,“ naznačuje Františák. „V Srpnovém světle se odráží moje fascinace severskými dramaty, okouzlení přírodou norských fjordů i má láska k psychoterapii. K napsání mě inspirovalo samotné srpnové světlo. V srpnu se, myslím, zvýší viditelnost a věci jsou nesmiřitelnější. Tak jsem se odvážil napsat příběh, v němž jsem se pokusil podat zprávu o nesmiřitelném cítění a vidění mezní lidské situace,“ vysvětluje dramatik a režisér, který je současně uměleckým šéfem Švandova divadla.

Podle dramaturga inscenace Davida Košťáka je Srpnové světlo výjimečným dramatem. „Františákův silný a současně básnický text čerpá inspiraci v severských tragédiích Henrika Ibsena i v irských černých komediích Martina McDonagha,“ říká David Košťák. „Jde o příběh groteskní krutosti, ale i křehké, absolutní lásky. Zároveň jde o katarzní milostné drama plné velkých hereckých příležitostí. A ty Františák jako autor i režisér proslulý výtečným vedením herců i tentokrát všem vrchovatě nabízí,“ uvádí dramaturg.

Karla ztvární Matěj Anděl, jeho bratra Ondřeje hraje Jan Mansfeld, nový členhereckého souboru Švandova divadla. Věru Eklmanovou, jež se snaží v neúplné rodině naplnit svůj ženský úděl, hraje zkušená Bohdana Pavlíková. Úlohy éterické Eli se ujme talentovaná mladá herečka Anežka Šťastná: i ona nastupuje u Švandů do angažmá. V mužské roli Pastora se můžeme těšit na hvězdu své herecké generace Marii Štípkovou.

Lidé a přízraky

Jak připomíná David Košťák, ve sklepním prostoru Studia zrežíroval Martin Františák velmi úspěšnou inscenaci Hadry, kosti, kůže autora Pavla Jurdy. Věnována byla nelehkému sousedství Vladimíra Holana s Janem Werichem, kteří žili dlouhá léta v jedné vile. „Také v Srpnovém světle se napínavé soužití několika lidí soustřeďuje v magickém místě, existujícím tentokrát ovšem pouze v autorově fantazii. Střetávají se zde opět silné charaktery a realita se občas mísí s přízraky,“ upozorňuje Košťák.

Výpravu Srpnového světla – stejně jako u inscenace Hadry, kosti, kůže – vytvořila Eva Jiřikovská. Ta Studio proměnila v chladné místo, v jehož středu žhne falešný rodinný krb. Kostýmům v zemitých barvách, odrážejících současné trendy skandinávské módy, vévodí svetry s norskými vzory.

Text skrze hudbu i nesouhlas se světem

Výrazný tvůrčí podíl na Srpnovém světle má i hudebník Ondřej Mikula. Umělec známý jako Aid Kid patří k vůdčím osobnostem české elektronické hudební scény a prosazuje se i v evropském měřítku. Vycházející skladatelská hvězda Aid Kid se hudbě věnuje téměř ve všech podobách, jaké mu současný svět nabízí: hraje živě, působí jako DJ, věnuje se scénické hudbě, skládá spoty, znělky, hudbu pro videomapping a interaktivní instalace.

Silné hudební cítění je vlastní i autorovi a současně režisérovi své vlastní hry Martinu Františákovi. „Nesmírně mě potěšila Patti Smith, když při svém koncertu v Praze mluvila o sobě jako o spisovatelce, která má možnost pokusit se zahrát své texty. Mám to stejně: je třeba si přiznat, že jsem vnitřně autor s možností realizace svého textu. Tak ty své texty zkouším zazpívat, zahrát, dát jim hudbu s kapelou… Je pravda, že jsem překvapený, jak jsem jako autor krutý k lidskému osudu. Myslím ale, že je to spíš punkový křik a nesouhlas se světem,“ uzavírá Martin Františák.

Premiéra je 24. září, reprízy následují 26. září, a 8. a 31. října 2022

Foto: Michal Hančovský 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Den otevřených dveří, šest premiér, nová talk-show i otevření komunitního centra

Novinky Švandova divadla v sezóně 2022/2023

Den otevřených dveří pojatý jako sousedská slavnost, šest nových inscenací i dva noví mladí členové hereckého souboru – Anežka Šťastná a Jan Mansfeld. To jsou ve stručnosti hlavní novinky sezóny 2022/2023 Švandova divadla v Praze. Patřit k nim bude také zahájení provozu komunitního centra. Poblíž historické budovy působící na Smíchově už 141 let tak vznikne další místo pro divadlo, hudbu i setkávání se.

„Divákům nabídneme celkem šest premiér, z toho tři ve Velkém sále a tři ve Studiu,“ říká Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla. „Na hlavní scéně nově uvedeme tituly Kabaret Winton1984 a Chlast. Ve Studiu bude mít premiéru Srpnové světloHappy End a Trójanky,“ upřesňuje Františák. Posledně jmenovaný titul vytvoří u Švandů talentovaná ukrajinská režisérka Anna Turlo. „Spoluautory hry Davida Košťáka a Annu Turlo inspirovaly antické mýty o dobývání Tróje. Do Trójanek však promítnou i osudy žen čelících následkům současné války,“ prozrazuje Martin Františák a dodává i plánované datum premiéry: květen 2023.

Ještě před tím se však na repertoáru znovu objeví i dvě úspěšné inscenace z let minulých: Shakespearova tragédie Hamlet s Patrikem Děrgelem v titulní roli dánského prince a černá komedie Kurz negativního myšlení Michalem Dlouhým v úloze sarkastického vozíčkáře. „Do Velkého sálu se k nám přestěhuje také inscenace OPERA IBSEN / Přízraky, uváděná původně v prostoru Gabriel Loci na Smíchově. Titul nastudoval pod vedením Jana Nebeského renomovaný soubor JEDL, jenž patří od loňské sezóny k našim stálým hostům,“ uvádí Daniel Hrbek.

Dvě talk-show s publikem

Součástí programu stávající sezóny budou také dvě pravidelné talk-show. Scénické rozhovory moderátora Davida Hrbka oslaví v této sezóně už dvacet let svojí existence. Pořadem za tu dobu prošly stovky zajímavých osobností – od Václava Havla až po Daniela Stacha. „Rozhovory doplněné vždy i o dotazy přihlížejícího publika budeme i nadále uvádět jednou měsíčně ve studiové scéně vždy se dvěma hosty: v říjnu v nich moderátor vyzpovídá novináře Jindřicha Šídla Jaroslava Kmentu, v listopadu herečku Báru Polákovou a hudebníka Jana P. Muchowa a kalendářní rok uzavře dvojice spisovatelek Kateřina Tučková s Biancou Bellovou. Oproti tomu 7 pádů Honzy Dědka u nás diváci uvidí poprvé. Talk-show, jejíž sestřih bude později vysílán v televizi, bude na programu ve Velkém sále každé úterý,“ říká ředitel Švandova divadla.

Den otevřených dveří, nové kulturní centrum

Už 17. září 2022 se u Švandů uskuteční tradiční Den otevřených dveří. Ten se letos poprvé propojí s akcí Zažít město jinak. Dění v divadle tak doplní sousedské slavnosti odehrávající se zejména na blízkém Arbesově náměstí. „Od 11 do 17 hodin se v divadle uskuteční celkem sedm prohlídek s našimi herci a herečkami začínajících v každou celou hodinu, připravena bude i krátká scénka na jevišti věnovaná divadelním profesím,“ zve do Švandova divadla jeho ředitel Daniel Hrbek. Pro návštěvníky budou připraveny soutěže, slevové akce na vstupenky i divadelní stánek. „Děti a jejich rodiče zároveň zveme na festival Pohádková Kinského zahrada našich stálých hostů, souboru Buchty a loutky. Festival bude probíhat jen pár kroků od nás, v Kinského zahradě,“ dodává. Od 18.30 se pak ve foyer Švandova divadla uskuteční vernisáž nové Výtvarné zdi: autorkou velkoformátové malby s divadelní tématikou je vizuální umělkyně Adéla Kostkanová. Ta v divadle pracuje také jako výtvarnice a grafička.

Sousedský charakter, pojímající divadlo jako živé společenství a místo pro setkání, bude mít i nové komunitní centrum v ulici Elišky Peškové č. 7. „Ve spolupráci s MČ Praha 5 a s Hlavním městem Praha chceme centrum otevřít už v této divadelní sezóně. V chátrajícím zadním traktu domu vznikl po rekonstrukci pěkný komorní sál a zkušebna. Překvapivě tichý dvůr teď nabídne zázemí pro divadlo, hudbu i setkávání se ve volném čase,“ líčí Daniel Hrbek razantní proměnu Domu Romanetto, kolem jehož zaprášených oken a počmárané fasády kolemjdoucí v posledních letech raději přidávali do kroku.

Nově vzniknuvší centrum plánuje nabízet pravidelný kulturní program včetně workshopů a dílen pro rodiny s dětmi. Vzniknout by tu měla i veřejná truhlářská a keramická dílna a samoobslužná kavárna. „Z pražírny kávy, která se ve dvoře dřív nacházela, by se tak mohlo stát místo pro rodinná i přátelská setkávání, kde se lidé mohou stát diváky, ale i účinkujícími,“ říká Daniel Hrbek.

Kabaret Winton, Srpnové světlo a další premiéry

Vůbec nejočekávanějšími událostmi sezóny jsou však ve Švandově divadle chystané premiéry. Patří k nim i uvedení inscenace Kabaret Winton, slibující divákům silný osobní příběh inspirovaný skutečnými historickými událostmi. Vypráví o dvou sestrách z židovské rodiny, z nichž jedna jako dítě unikla v roce 1939 z okupovaného Československa. Díky neohrožené pomoci Nicholase Wintona a jeho spolupracovníků tak byla jedním z 669 dětí, které se včasným odjezdem do Británie vyhnuly téměř jisté smrti v koncentračních táborech. Pražský hotel Evropa, kde se Ester už coby starší dáma v roce 1988 ubytuje, aby navštívila svoji starou vlast, je však fantaskním místem. Neplatí tu zákony času ani prostoru…

Kabaret Winton režíruje Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény, na scénáři se podílela spisovatelka Kateřina Tučková. V roli Ester hledající domov i ztracená rodinná pouta uvidíme hostující Jaroslavu Pokornou, její sestru Ludmilu hraje Bohdana Pavlíková, Kabaretiéra ztvární Miroslav Hanuš. Premiéra bude 22. října 2022 ve Velkém sále.

Hlavní scéna Švandova divadla přivítá také inscenaci 1984 podle slavného románu George Orwella režírovanou Dodem Gombárem. Premiéra bude 28. ledna 2023. Od 29. dubna téhož roku se na programu objeví Chlast. Divadelní adaptaci stejnojmenného oblíbeného filmu věnovanému umění žít a pít zrežíruje Thomas Zielinski.

Na studiové scéně bude mít už 24. září světovou premiéru Srpnové světlo. Původní české drama o absolutní lásce napsal Martin Františák a sám jej také zrežíruje. V ústředních rolích uvidíme nové členy souboru Jana Mansfelda a Anežku Šťastnou, neobvyklou milostnou čtveřici tvoří dále Matěj Anděl a Bohdana Pavlíková. V mužské roli Pastora se můžeme těšit na hvězdu své herecké generace Marii Štípkovou.

O dlouholetém partnerském soužití s jeho radostmi a strastmi bude od 25. března vyprávět Happy End. Do hlavních rolí obsadil režisér Daniel Hrbek Bohdanu Pavlíkovou a Luboše Veselého. Ti se coby dlouholetí partneři a herečtí kolegové budou na chystané novince podílet i jako autoři.

Sezónu 2022/2023 ve Studiu završí 27. května Trójanky, autorská inscenace inspirovaná antickými hrdinkami i osudy současných žen, jejichž život poznamenala válka. S herečkami Švandova divadla ji nastuduje ukrajinská režisérka Anna Turlo. Ta se k divadlu dostala oklikou coby absolventka Národní letecké univerzity a Institutu pro turismus. Hned za první inscenaci Úhel pohledu, uvedenou v roce 2019 na jevišti Kyiv Maly Theater, byla nominována na cenu Kyiv Pectora za nejlepší režijní debut. Spoluautorem Trójanek je spolu s ukrajinskou tvůrkyní David Košťák, působící ve Švandově divadle jako dramaturg.

Foto: Alena Hrbková, Richard Moučka , Michal Hančovský 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín