Po tátovi. Co zdědil po rodičních Jacob Erftemeijer?
Připomínáme komorní inscenaci Po tátovi, režisérky Lucie Ferenzové a dramatičky Dagmar Fričové, poslední novinku letošní sezóny ve Švandově divadle. Jejich nejčerstvější dark popová komedie vypráví s lehkostí a vtipem o vážných tématech jako je rodina, důvěra, bezpečí a vztahy. Jde v ní o čtyři singles, kteří se jednoho večera sejdou v retro baru Vesmír. V inscenaci s prvky stand-upu, kde se to nejzajímavější děje mimo všem dostupný pódiový mikrofon, hrají Marie Štípková, Anežka Šťastná, Jacob Erftemeijer a Andrea Buršová. První a druhá předpremiéra je 6. a 8. června, premiéra se uskuteční 18. září po divadelních prázdninách.
Na otázku, co podědil po svých rodičích odpovídá herec Jacob Erftemeijer: „Po mamince jsem zdědil bezpochyby její modré oči, díky kterým nás spoustu lidí poznává a je neoddiskutovatelné, že jsme ze stejného těsta. U táty si myslím, že jde hlavně o nějaký pohled na svět a všímavost. Všímání si maličkostí během běžného dne. A bezpochyby je to také vztah k přírodě“.
Dark popová komedie nabízí příběhy čtyř městských singles
Co máme po svých rodičích?
Poslední novinkou letošní sezóny ve Švandově divadle v Praze na Smíchově je Po tátovi, komorní inscenace režisérky Lucie Ferenzové a dramatičky Dagmar Fričové. Jejich nejčerstvější dark popová komedie vypráví s lehkostí a vtipem o vážných tématech jako je rodina, důvěra, bezpečí a vztahy. Jde v ní o čtyři singles – tři mladé ženy a jednoho muže – kteří se jednoho večera sejdou v retro baru Vesmír. V inscenaci s prvky stand-upu, kde se to nejzajímavější děje mimo všem dostupný pódiový mikrofon, hrajíMarie Štípková, Anežka Šťastná, Jacob Erftemeijer aAndrea Buršová.
Bar Vesmír ukrytý před hlukem velkoměsta je dobré místo. A to i pro ty, kteří nejsou v životě zrovna za hvězdy. Kdokoli může přijít na podium k mikrofonu, pokusit se zaujmout publikum a na chvíli zazářit.Holka z korporátu, věčná účastnice lifestylových kurzů, pivní introvert i ostatní návštěvníci omšelého baru, ti všichni se sem z nějakého důvodu stahují, jako by něco hledali. Něco opravdového a upřímného, možná někoho, anebo sami sebe.
Mikrofon jako ohnisko pravdy
„Autorská hra Po tátovi je o tom, co dědíme po svých rodičích – hmotné i nehmotné, dobré i špatné. A jak jsme schopni se s tím dědictvím vyrovnat,“ říká dramaturgyně Švandova divadla Johana SoučkováNěmcová. „Pokládá také otázku, jestli se budeme umět tomu špatnému vyhnout při výchově vlastních dětí,“ uvádí dramaturgyně.
„Tématem hry Dagmar Fričové je pravdivost ve vztazích s našimi nejbližšími, které jsou důležitým východiskem pro dobrý život,“ říká režisérka Lucie Ferenzová. „Všechny postavy hry ale postupně odhalují, že jejich dětství utvářela do značné míry lež. Nové skutečnosti však zároveň odkrývají nové vrstvy jejich existence,“ míní režisérka. Ta inscenaci vytvořila – až na jedinou výjimku, herce Jacoba Erftemeijera – výhradně s ženským tvůrčím a hereckým týmem.
„Důležitým prvkem příběhu a současně i prostředkem k nalezení pravdy je zde mikrofon,“ upozorňuje dramatička Dagmar Fričová, jinak umělecká šéfka A studia Rubín a režisérčina stálá spolupracovnice. „Právě mikrofon totiž z ústřední čtveřice vytáhne věci, které ještě nikomu neřekli. Ze zábavných historek pro barové publikum se vyloupne téměř něco jako true crime story. Hlavní roli v ní hraje postava otce, o němž všichni čtyři návštěvníci Vesmíru zjišťují, že je jiný, než si do této chvíle mysleli. To zjištění bolí, ale může mít i očistnou hodnotu,“ říká Fričová.
Silná herecká čtveřice
V roli Marty se představí Marie Štípková, stálice hereckého souboru Švandova divadla. V režii Lucie Ferenzové se tato herečka na studiové scéně objevuje také v monodramatu PRIMA FACIE / Na první pohled. Divácky velmi úspěšná inscenace získala několik nominací v kategorii inscenace roku 2023 a Marie Štípková i nominace za nejlepší ženský herecký výkon.
Také v dalších rolích se můžeme těšit na výrazné herecké osobnosti: v úloze Ronji uvidíme Anežku Šťastnou, Jana hraje Jacob Erftemeijer, Ivu Andrea Buršová.
Červená opona a zvuky kosmu
Autorka scény a kostýmů Andrijana Trpković pracuje v prostoru Studia s rudými závěsy připomínajícími divadelní oponu. Ta může postavy schovat a zahalit, ale je ji také možné strhnout a odhalit tak, co bylo skryté. Zatímco Janův kostým zaujme na první pohled hlavně nadčasovou pánskou elegancí, kostýmy ženských hrdinek zahrnují jak blyštivé glamour kousky vhodné pro veřejné vystupování, tak naddimenzované kusy „poděděného“ mužského oblečení.
Hudba Markéty Ptáčníkové pracuje se zvuky vesmíru, nahrávkami z NASA. V inscenaci tak zazní šumy, výbuchy, hukoty i vibrace kosmického ticha. Melodie letících komet a frekvence nebeských těles přitom autorka hudby namíchala se zvučnými popovými melodiemi. „S Markétou Ptáčníkovou máme rády hudební žánr zvaný dark pop a snažíme se ho rozpracovávat v našich inscenacích. V podstatě jde o chytlavé melodie, které však nepostrádají přesah a temné rify,“ vysvětluje režisérka.
Rodiče a děti v titulech Švandova divadla
Titul Po tátovi navazuje na dramaturgickou linku inscenací Švandova divadla zkoumajících z různých pohledů vztah rodičů a dětí. „Zatímco však ve hrách Gazda a roba nebo Divoká kachna dítě prakticky žádnou možnost vyjádřit se, nebo se dokonce bránit, nemá, v autorské inscenaci Po tátovi tuto příležitost konečně dostane,“ uvádí Johana Součková
Němcová.
„V době, kdy se rozpadají tradiční hodnoty a náš dětský vesmír se otřásá nebo přímo bortí, hledáme nové hodnoty a přehodnocujeme,“ říká Součková Němcová. „V rámci přežití se pokoušíme postavit si nový svět, nový vesmír. Pro oba světy, ten malý rodinný i ten velký, přitom zůstává klíčové, jestli v něm můžeme věřit, důvěřovat a cítit bezpečí,“ uzavírá dramaturgyně.
První a druhá předpremiéra je 6. a 8. června, premiéra se uskuteční 18. září po divadelních prázdninách.
Robert Jašków, Luboš Veselý, Jacob Erftemeijer, Tomáš Petřík, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková, Barbora Křupková a další členky a členové Švandova divadla se potkají v nové inscenaci Divoká kachna v režii Martina Františáka, uměleckého šéfa smíchovské scény. Slavné drama Henrika Ibsena (1828-1906) nabídne divákům silné herecké obsazení i napínavou podívanou plnou kontrastů. „Divoká kachna je asi nejdivočejší a nejvtipnější Ibsenovou hrou,“ říká Františák, který se režiím děl norského dramatika dlouhodobě věnuje. V překladu Františka Fröhlicha s původní hudbou Matěje Kroupy a výpravou Marka Cpina se Divoká kachna ve Švandově divadle poprvé představí 12. dubna ve Velkém sále Švandova divadla.
Gregers Werle (Jacob Erftemeijer) se po letech vrací do domu svého otce, továrníka Werleho (Robert Jašków). Potkává tu svého dávného známého Hjalmara Ekdala (Tomáš Petřík), syna Starého Ekdala (Luboš Veselý). Starý pán byl původně Werleho obchodním společníkem. Po uvěznění za finanční machinace, z nichž Werle obratně vyklouzl, je teď pan Ekdal zcela závislý na továrníkově blahovůli. Většinu času tráví v ústraní na půdě, kde chová i divokou kachnu – nevinného tvora, jehož Werle zmrzačil při lovu… Gregers navíc zjišťuje, že jeho otec ochromil a zmanipuloval i život Hjalmara a jeho ženy Giny (Marie Štípková). A že ve tmě nevědomosti tápe také jejich dcera Hedvika (Barbora Křupková), dívka trpící stejně jako továrník Werle nevyléčitelnou oční chorobou. Rozhořčený Gregers nejprve vmete otci do tváře všechny jeho zlé skutky. A pak se rozhodne, že půjde s pravdou ven. Otevře lidem oči, aby konečně spatřili věci tak, jaké ve skutečnosti jsou. Jak ale Ekdalovi takové „dobrodiní“ unesou? A je vůbec možné je unést?
Pravda a lež, slepota a prozření
„Zásadní otázkou Ibsenovy hry je, jestli je dobré lidi zbavovat jejich životních lží – a pokud ano, do jaké míry to dělat,“ říká režisér Martin Františák. Podle něj je Divoká kachna napínavým dramatem složeným z ostrých kontrastů. „Souboje o své životy a duše tu svádějí rodiče i jejich děti. Pere se tu pravda a lež, světlo a tma, vznešenost a vulgarita, slepota a prozření,“ líčí Františák.
Za velké téma inscenace považuje režisér také divokost a její ztrátu. „Jejím symbolem je samozřejmě ona postřelená kachna, z níž si Hedvika udělá svého mazlíčka,“ upozorňuje režisér. A dodává, že svět mužů je ve hře vylíčen jako svět lovců, kořistí a pastí. „Mužskou umíněnost a dravost vyvažují v Ibsenově geniálně napsané hře sympaticky zemité ženské figury,“ míní Františák.
Otcové, synové, ženy
V novince Švandova divadla se lze rozhodně těšit na silnou hereckou sestavu. Továrníka Werleho, cynického pragmatika vítězícího nad svými bližními úskoky i hrubou silou, hraje Robert Jašków. „Řekl bych, že továrník Werle dobrým otcem asi nikdy nebyl a asi ani nikdy nebude,“ říká Jašków. „Pokud jde o jeho otcovství nebo celkové vnímání života, myslím, že pro něj je hlavní on sám a jeho firma,“ míní herec, který je trojnásobným otcem a k péči o své potomky se vždy hrdě hlásil.
Protipólem Werleho je slabý a poddajný Starý Ekdal v podání Luboše Veselého. „Ekdalovy postoje a činy jsou sebeobranné. To, co se mu nehodilo nebo nehodí, jakoby nebylo. Utíká od přítomnosti i od minulosti. A k těmto útěkům mu pomáhá i alkohol,“ uvádí Luboš Veselý. „Už během zkoušení mě těšily výkony mých kolegů a kolegyň. Myslím, že na to by diváci mohli být zvědaví,“ zve na inscenaci Veselý. A přidává ještě jeden postřeh: „Při přípravě inscenace jsem si uvědomil, že nejenom Hedvika, ale i ostatní postavy jsou vlastně takovou postřelenou divokou kachnou, která táhne jedno křídlo po zemi. A co s tím? I to je otázka, která by mohla diváky zajímat.“
Dvojici patriarchů doplňují jejich neméně zajímaví synové. Mužem vystaveným osudové zkoušce je mírný a poddajný Hjalmar Ekdal (Tomáš Petřík), Hedvikou zbožňovaný tatínek žijící dosud v příjemném sebeklamu. „Hjalmar Ekdal je Ibsenova jízlivost. Je nutné hledat důvod, proč ho mít rád! Je to postava tragická i zábavná,“ říká Tomáš Petřík. Na otázku, jakou úlohu by si třeba někdy příště chtěl v této hře zahrát, odpovídá Petřík jednoznačně: „Teď jsem tak ohromen postavou Hjalmara, že o jiné bych snad ani neuvažoval.“
Hjalmarovo pohodlí přichází rozmetat umanutý Gregers Werle (Jacob Erftemeijer). Inteligentní muž činu je přesvědčen, že všechny dokonale „prokoukl“ a své „vize“ jim chce vnutit doslova za každou cenu. „Myslím, že Gregers může být pro diváky přitažlivý svým způsobem přemýšlení. Dovede svému okolí nastavovat zrcadlo a pokládat velmi přímé otázky, kterými ostatní vyvádí z rovnováhy,“ popisuje Erftemeijer. A jakou postavu by si – třeba někdy příště – v Divoké kachně chtěl zahrát on? „Rád bych si zahrál samotnou divokou kachnu… Protože má své korýtko,“ prozradil herec.
Jako doktora Rellinga, největšího Gregersova oponenta, uvidíme Jakuba Tvrdíka. Trpělivou Hjalmarovu manželku Ginu hraje Marie Štípková, Paní Sørbyovou Bohdana Pavlíková. V úloze dospívající Hedviky se představí Barbora Křupková. Bývalého teologa Molvika ztělesní Jan Mansfeld, továrníkova sluhu Pettersena hraje Miroslav Hruška. Další postavy ztvární členové rezidenčního souboru Peškovky – kreativní scény, která je se Švandovým divadlem úzce spojena – Ductus Deferens.
Účinek dramatu podtrhuje původní hudba skladatele Matěje Kroupy. Výpravu navrhl Marek Cpin, který do scény a kostýmů promítl i „lovecký“ charakter předlohy.
Vina, stud a troll
Jak připomíná dramaturgyně Johana Součková Němcová, Divokou kachnou pokračuje Švandovo divadlo v uvádění výrazných skandinávských titulů. K nim aktuálně patří i dánská komedie Chlast v režii Thomase Zielinského. „Ibsen ovšem patří k dramatické klasice,“ dodává dramaturgyně.
„Ibsenova dílem realistická, dílem symbolistní hra je mimo jiné varováním, jaké zlo může vzejít z lidské hlouposti, omezenosti a pokrytectví,“ říká dále Součková Němcová.
„Pod Ibsenovými moderními, divácky stále velmi přitažlivými dramaty o lidských povahách a vztazích teče vždy temný proud nevyřčených sil a vášní. V jeho hrách je tak prý vždy ukryt troll, nevyzpytatelná přírodní bytost známá ze severské mytologie. V Divoké kachně ho teď chceme najít,“ uzavírá režisér Martin Františák.
Robert Jašków, Luboš Veselý, Jacob Erftemeijer, Tomáš Petřík, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková, Barbora Křupková a další členky a členové Švandova divadla se potkají v nové inscenaci Divoká kachna v režii Martina Františáka, uměleckého šéfa smíchovské scény. Slavné drama Henrika Ibsena (1828-1906) nabídne divákům silné herecké obsazení i napínavou podívanou plnou kontrastů. „Divoká kachna je asi nejdivočejší a nejvtipnější Ibsenovou hrou,“ říká Františák, který se režiím děl norského dramatika dlouhodobě věnuje. V překladu Františka Fröhlicha s původní hudbou Matěje Kroupy a výpravou Marka Cpina se Divoká kachna ve Švandově divadle poprvé představí 12. dubna ve Velkém sále Švandova divadla.
Gregers Werle (Jacob Erftemeijer) se po letech vrací do domu svého otce, továrníka Werleho (Robert Jašków). Potkává tu svého dávného známého Hjalmara Ekdala (Tomáš Petřík), syna Starého Ekdala (Luboš Veselý). Starý pán byl původně Werleho obchodním společníkem. Po uvěznění za finanční machinace, z nichž Werle obratně vyklouzl, je teď pan Ekdal zcela závislý na továrníkově blahovůli. Většinu času tráví v ústraní na půdě, kde chová i divokou kachnu – nevinného tvora, jehož Werle zmrzačil při lovu… Gregers navíc zjišťuje, že jeho otec ochromil a zmanipuloval i život Hjalmara a jeho ženy Giny (Marie Štípková). A že ve tmě nevědomosti tápe také jejich dcera Hedvika (Barbora Křupková), dívka trpící stejně jako továrník Werle nevyléčitelnou oční chorobou. Rozhořčený Gregers nejprve vmete otci do tváře všechny jeho zlé skutky. A pak se rozhodne, že půjde s pravdou ven. Otevře lidem oči, aby konečně spatřili věci tak, jaké ve skutečnosti jsou. Jak ale Ekdalovi takové „dobrodiní“ unesou? A je vůbec možné je unést?
Pravda a lež, slepota a prozření
„Zásadní otázkou Ibsenovy hry je, jestli je dobré lidi zbavovat jejich životních lží – a pokud ano, do jaké míry to dělat,“ říká režisér Martin Františák. Podle něj je Divoká kachna napínavým dramatem složeným z ostrých kontrastů. „Souboje o své životy a duše tu svádějí rodiče i jejich děti. Pere se tu pravda a lež, světlo a tma, vznešenost a vulgarita, slepota a prozření,“ líčí Františák.
Za velké téma inscenace považuje režisér také divokost a její ztrátu. „Jejím symbolem je samozřejmě ona postřelená kachna, z níž si Hedvika udělá svého mazlíčka,“ upozorňuje režisér. A dodává, že svět mužů je ve hře vylíčen jako svět lovců, kořistí a pastí. „Mužskou umíněnost a dravost vyvažují v Ibsenově geniálně napsané hře sympaticky zemité ženské figury,“ míní Františák.
Otcové, synové, ženy
V novince Švandova divadla se lze rozhodně těšit na silnou hereckou sestavu. Továrníka Werleho, cynického pragmatika vítězícího nad svými bližními úskoky i hrubou silou, hraje Robert Jašków. Jeho protipólem je slabý a poddajný Starý Ekdal v podání Luboše Veselého.
Dvojici patriarchů doplňují jejich neméně zajímaví synové. Mužem vystaveným osudové zkoušce je mírný a poddajný Hjalmar Ekdal (Tomáš Petřík), Hedvikou zbožňovaný tatínek žijící dosud v příjemném sebeklamu. Ten hodlá rozmetat umanutý Gregers Werle (Jacob Erftemeijer). Inteligentní muž činu je přesvědčen, že všechny dokonale prokoukl a své „vize“ jim chce vnutit doslova za každou cenu.
„Všichni takové lidi známe, ať už ze svého okolí nebo z politiky: některé z těchto rolí v různé míře zaujímají třeba Elon Musk, Donald Trump a mnozí další,“ upozorňuje na aktuální momenty Ibsenovy 141 let staré hry Martin Františák.
Jako doktora Rellinga uvidíme Jakuba Tvrdíka. Ginu Ekdalovou hraje Marie Štípková, Paní Sørbyovou Bohdana Pavlíková. V úloze dospívající Hedviky se představí Barbora Křupková. Zběhlého teologa Molvika ztělesní Jan Mansfeld, továrníkova sluhu Pettersena hraje Miroslav Hruška. Další postavy ztvární členové rezidenčního souboru Peškovky – kreativní scény, která je se Švandovým divadlem úzce spojena – Ductus Deferens.
Účinek dramatu podtrhuje původní hudba skladatele Matěje Kroupy. Výpravu navrhl Marek Cpin, který do scény a kostýmů promítl i „lovecký“ charakter předlohy.
Vina, stud a troll
Jak připomíná dramaturgyně Johana Součková Němcová, Divokou kachnou pokračuje Švandovo divadlo v uvádění výrazných skandinávských titulů. K nim aktuálně patří i dánská komedie Chlast v režii Thomase Zielinského. „Ibsen ovšem patří k dramatické klasice,“ dodává dramaturgyně.
„Ibsenova dílem realistická, dílem symbolistní hra je mimo jiné varováním, jaké zlo může vzejít z lidské hlouposti, omezenosti a pokrytectví,“ říká dále Součková Němcová.
„Pod Ibsenovými moderními, divácky stále velmi přitažlivými dramaty o lidských povahách a vztazích teče vždy temný proud nevyřčených sil a vášní. V jeho hrách je tak prý vždy ukryt troll, nevyzpytatelná přírodní bytost známá ze severské mytologie. V Divoké kachně ho teď chceme najít,“ uzavírá režisér Martin Františák.
