Návrat krále

Písničkový retro muzikál o božském zpěvákovi

Životní epizoda božského zpěváka, který se ze své socialistické vlasti vydal v 70. letech naplnit své sny do kapitalistické ciziny, inspirovala dramatika a režiséra Jakuba Čermáka k vytvoření nové inscenace napsané přímo pro Švandovo divadlo. Návrat krále nabízí výlet do minulosti, příběh nepravděpodobné lásky i tragikomickou bitvu o smysl umění. Premiéra písničkového retro muzikálu s momenty sarkasmu i dojetí bude 25. května ve Velkém sále Švandova divadla. Chytlavou hudbu včetně písní odkazujících k dobovým melodiím napsal Petr Marek, frontman kapely Midi Lidi. V titulní roli popového idolu Gabriela Krále se publiku představí Jan Mansfeld, jeho manažera Ládínka ztělesní Jakub Tvrdík, Generálního tajemníka hraje Luboš Veselý. Publikum se může těšit i na mnoho dalších plnokrevných postav ztvárněných jak členy smíchovského souboru, tak jeho neméně výraznými hosty.

Gabriel Král (Jan Mansfeld) je největší popovou hvězdou socialistického Československa. Hudba je mu vším a je právem přesvědčen, že svými písněmi vnáší do společnosti soulad a harmonii. Chce, aby jeho vystoupení byla dokonalá, proto od sebe a od okolí požaduje maximum. K tomu mu však v jeho chudé domovině leccos schází: kostýmy pošité flitry, barevné filtry do reflektorů nebo čistě zpívající Vokalistka (Nataša Bednářová). Královu odhodlání předvádět perfektní show brání vlažný postoj Ředitele státní agentury (Jan Grundman), nevůle Generálního tajemníka (Luboš Veselý) a také jeho vlastní zbabělost… Byť on sám to vidí jinak: „Nejsem zbabělec / Jsem utěšitel / Jsem konformita / Jsem apoštol konsenzu / Ovšem ve věci hudby / již odmítám přistupovat na kompromisy.“ Jednoho dne Gabriel Král zmizí. Konečně se ocitá v zemi, kde jsou vysněné věci dostupné! Žádají tu ale od něj vždy jen jednu píseň. A tou je píseň o hmyzu…

Příběh obskurní i zábavný

„Emigrantskou epizodu v kariéře popové hvězdy s andělským hlasem považuji za jeden z nejobskurnějších i nejzábavnějších příběhů, jaké si lze jen představit,“ říká autor hry a režisér Návratu krále Jakub Čermák. „Opustit své publikum a vlast kvůli blyštivému kostýmu, jenž ovšem našemu Gabrielu Královi, oddanému služebníkovi své hudby, přijde pro jeho práci zcela nepostradatelný, je myslím fascinující. Heroický, tragikomický i okouzlující zároveň,“ míní Čermák. Tvůrce považovaný za jednu z nejvýraznějších autorsko-režijních osobností současného českého divadla se tak v Návratu krále zamýšlí nad hledáním českého hrdiny, vztahu k celebritám a ve fiktivním příběhu si zlehka pohrává s odkazy na skutečné osoby, reálie a události.

V úloze Gabriela Krále vystoupí charismatický, múzicky nadaný Jan Mansfeld. V epickém díle však mnozí z hereček a herců ztvární hned několik rolí. Králova věrného přítele Ládínka, manažera v ČSSR hraje Jakub Tvrdík, který nedávno rozšířil soubor Švandova divadla. V roli funkcionářů se představí Luboš Veselý (Generální tajemník ad.) a Jan Grundman (Ředitel státní agentury, Zahraniční manažer).

V úloze ředitelovy manželky, jedné z Králových fanynek, uvidíme Annu Grundmanovou, ztělesňující i jiné pozoruhodné figury. Předsedkyni komise a další ženy ztvární Bohdana PavlíkováMarie Štípková se převtělí v socialistickou Kadeřnici se zvláštním posláním i Německou ženu s buldočkem, Královu nekompromisní obdivovatelku. Podobně Andrea Buršová bude Zakázanou zpěvačkou nadanou vizionářskými schopnostmi i Německou ženou s pudlem. Gabrielovým konkurentem, který touží po turné po Polsku a Pobaltí, se stane Matěj Anděl. V roli protekčně dosazené Vokalistky uvidíme Natašu Bednářovou, která se dále promění v Socialistickou ženu a Zpěvačku v emigraci.

Mezi emigranty zaujme Marek Frňka, už téměř stálý host Švandova divadla, coby zpěvák protestsongů, spolupracovník zahraniční rozhlasové stanice. V plejádě českých „odpadlíků“ žijících na Západě je výraznou postavou rovněž dojemný, životem unavený Dirigent v podání Miroslava Hrušky, jehož uvidíme též jako Zvukaře. V inscenaci se dále objeví dvě studentky Pražské konzervatoře Štěpánka Pečenková a Natálie Hejlová a členky Hereckého studia Tvůrčího domu Elišky Peškové.

Fikce inspirovaná realitou

„Od začátku jsme chtěli, aby Jakub Čermák napsal text přímo pro náš soubor; zprvu jsme zvažovali jeho autorskou – a tím pádem velmi výraznou – adaptaci nějakého klasického titulu, ale nakonec jsme se rozhodli požádat jej přímo o původní text,“ říká o vzniku inscenace dramaturgyně Martina Kinská. „Po ohledávání různých témat přišel impulz od Martina Františáka, uměleckého šéfa Švandova divadla. Navrhl zabývat se socialistickým popem a toto panoptikum rozšířit o obecnější téma. Jakub Čermák v textu o Gabrielu Královi zvolil důvtipnou formu kombinace písní s promluvami ve stylu rakouského dramatika Thomase Bernharda. Postavy tak hovoří vytříbenou, expresivní a rytmizovanou řečí, často zacyklenou ve vlastních myšlenkách a floskulích. Kombinace „vysokého“ a „nízkého“ tak dává hře další naléhavost a napětí,“ uvádí Kinská. „Text je ponejvíce fikcí a je vzdáleně inspirován kombinací reálných motivů. Vyvolává úsměv, na jehož konci nám ale možná dosti zatrne,“ dodává dramaturgyně.

Lesk a bída pop music

„Význam pop music linoucí se z rádia a televize v 60. až 80. letech nechceme v inscenaci zlehčovat, byť nám dnes tyto písně připadají mnohdy legrační: jsou však hluboko uložené v paměti několika generací a ať chceme nebo ne, zůstávají součástí naší identity. Bachovu symfonii si těžko můžeme jen tak zabroukat,“ vysvětluje Jakub Čermák. V Návratu krále tak publiku nabízí guilty pleasure (provinilé potěšení) z poslechu právě tohoto druhu muziky.

V tom Čermákovi vyšel vstříc osobitý hudebník a performer Petr Marek, frontman elektropopové kapely Midi lidi. Autor původně složené hudby (a v případě písní rovněž autor textů) protkal inscenaci jímavými songy i skladbami schopnými rozproudit publiku krev v žilách. Nechybí ani stěžejní píseň o hmyzu a vzorový západoněmecký hit.

Uniformita a individualismus

Scénu a kostýmy v socialistickém Československu a na vysněném Západě společně vytvořily Pavlína Chroňáková a Martina Zwyrtek, obě patří mezi stálé Čermákovy spolupracovnice. „Jejich koncepce pro socialistický stát pracuje s uniformitou, ale také s obrazem toho, jak by to mohlo – v ideální, leč utopistické vizi – v takové zemi vypadat. Volí k tomu paletu několika pastelových barev, které však neoklamou stísněný prostor, “ popisuje dramaturgyně Martina Kinská. Prostor Západu plného lákavých možností připomíná tak trochu jinou planetu. Využívá efektu nekonečného světelného horizontu a mnoha barev. „Vypjatý individualismus se projevuje mimo jiné v oblečení, včetně oněch Gabrielových vytoužených flitrů. Bohatá kapitalistická země nabízí také dostatek toaletního papíru,“ naznačuje Kinská.

Důležitou součástí Gabrielových show a vystoupení jeho kolegů v Československu a Německé spolkové republice jsou choreografie. V inscenaci se jich ujal Marek Svobodník.

Završení sezóny 2023/2024

Návrat krále završující letošní sezónu ve Švandově divadle tak navazuje na dramaturgickou linii uvádění autorských inscenací talentovaných českých tvůrců. Titul s hudebními vystoupeními současně doplňuje žánrovou skladbu současného repertoáru. „Retro muzikál s popovými melodiemi nabízí publiku podívanou a zábavu, v Návratu krále jde však zároveň o generační výpověď. Vyjadřuje se mimo jiné k tématu českého hrdinství a vznáší otázku, co vlastně drží naši společnost pohromadě. Může tím tmelem být ještě pop music nebo něco jiného? Skrze lehkost a nadhled se tak i nadále dotýkáme vážných věcí,“ uzavírá Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla.

Premiéra Návratu krále se uskuteční 25. května 2024 ve Velkém sále, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 27. a 31. května, 17. a 21. června 2024

Magdalena Bičíková, Richard Moučka

pro Taneční magazín

Klec bláznů

Jiskřivá francouzská komedie o lásce, partnerství a kráse být sám sebou, prvky drag show

Klec bláznů, kultovní francouzskou komedii Jeana Poireta vyprávějící o lásce milujících rodičů, o vztahu dlouholetých partnerů i o kráse být sám sebou, chystá v režii Daniela Hrbka Švandovo divadlo v Praze. Hru známou českému publiku i díky filmovým adaptacím uvedou u Švandů v novém českém překladu Jacquese Josepha, premiéra titulu bude 24. února ve Velkém sále. Ústřední dvojici ztvární Tomáš Petřík s hostujícím Filipem Rajmontem, dále v inscenaci hrají Oskar Hes, Robert Jašków, Andrea Buršová, Bohdana Pavlíková a hostující Katarína Mišejková. V neobvyklých rolích vystoupí Jan Mansfeld, Jan Grundman, Jakub Tvrdík a David Punčochář.  

 

Po derniérách oblíbených komedií Kdo je tady ředitel?, Kurz negativního myšlení a CRY BABY CRY se na repertoár Švandova divadla opět dostává důvtipná, herecky i divácky přitažlivá komedie, jejíž kvalitu navíc prověřila hned dvě úspěšná, cenami ověnčená, filmová zpracování.

Na půl století starou předlohu se režisér Daniel Hrbek, ředitel smíchovské scény, spolu s dramaturgem Davidem Košťákem a Martinem Františákem rozhodli nahlédnout z dnešního pohledu, aniž by ji ochudili o ikonické scény s nezapomenutelnými replikami.

Prostřednictvím hudebních a tanečních čísel navíc diváky zvou na netradiční podívanou – vystoupení ve stylu drag show, při nichž si muži oblékají dechberoucí dámské róby, aby se na scéně nočního klubu nazvaného Klec bláznů proměnili v oslnivé ženské bohyně…

Nový titul tak diváky zavede do slunného přímořského letoviska Saint-Tropez, konkrétně na návštěvu dlouholetých partnerů Georgese a Albina, z jejichž bytu lze vejít přímo do jednoho specificky zaměřeného podniku…

Vítejte v Kleci bláznů!

Georges (Tomáš Petřík) to jako ředitel Klece bláznů, podniku plného blyštivé nádhery a rafinovaně odhalených těl, nemá snadné. Každý večer musí citlivě usměrňovat zjitřené emoce všech protagonistů. A k tomu snášet vrtochy svého druha Albina (Filip Rajmont), který touží slyšet, že jako hlavní hvězda programu i coby Georgesův životní partner je stále milován a žádoucí…

Když domů přijede Georgesův syn Laurent (Oskar Hes), jehož s Albinem společně vychovali, nastane další svízel. Mladík oznámí, že se bude ženit a rodiče jeho nastávající (Katarína Mišejková) přijdou na seznamovací večeři.

Pan a paní Dieulafoiovi (Robert Jašków s Andreou Buršovou) jsou však ultrakonzervativní lidé, tatínek je dokonce poslancem stavícím svůj politický program na obhajobě tradičních rodinných hodnot. A tudíž by pro ně bylo nepřijatelné, aby svou dceru vdali za mladíka, který vyrostl u dvou gayů. Zvlášť, když jeden z nich vede klub nabízející travesty show, zatímco ten druhý zde cupitá po jevišti pod uměleckým jménem Zaza…

Co by však Georges s Albinem neudělali pro jediného syna? Rodinné setkání, při němž se podává tradiční francouzská bujabéza, mužně namazané toasty a „servírována“ má být i Laurentova biologická matka (Bohdana Pavlíková), tak může začít…

 

Komedie o rodičích, dětech a svobodě sebevyjádření

„Komedii Klec bláznů, uvedenou poprvé v Théâtre du Palais-Royal v roce 1973, jsme vybrali proto, že skrývá mnoho vrstev, a lze ji tak s citem a vkusem předvést i současnému publiku,“ uvádí režisér Daniel Hrbek.

„Poiretův text jsme nechali znovu přeložit a soustředili se na zachycení vnitřku postav a jejich vzájemných vztahů. Po odstranění bulvární slupky se tak objevil daleko jemnější a emotivnější příběh. Ten vypráví zejména o kráse být sám sebou a o svobodě sebevyjádření. A také o lásce dlouholetých partnerů, kteří v zásadním okamžiku fungují jako milující rodiče. Slovo dostávají i zastánci tradiční rodiny a dojde i na nezdárné děti,“ uvádí režisér Daniel Hrbek.

Středobodem i této inscenace však zůstávají herci. Roli Georgese, ředitele nočního klubu Klec bláznů, svěřil režisér Tomáši Petříkovi. Dlouholetý člen smíchovského souboru takřka po celou dobu představení „nesleze z jeviště“. V neméně důležité úloze jeho partnera Albina uvidíme Filipa Rajmonta, jehož návštěvníci Švandova divadla znají z hostujícího titulu Lordi.

Jako zaťatý poslanec Dieulafoi, který musí své konzervativní postoje pod tíhou okolností značně přehodnotit, se divákům představí Robert Jašków. V roli jeho upjaté ženy, skrývající pod fasádou oddané manželky divokost a nespoutanost, se můžeme těšit na Andreu Buršovou. Zdaleka nejen sympatickou, pro zápletku klíčovou postavu Laurenta, Georgesova syna, hraje Oskar Hes. Jako Muriel, jeho nastávávající, se objeví Katarína Mišejková, která na sebe u Švandů upozornila už v dramatu Kabaret Winton. Terapeutku Simone, Laurentovu biologickou matku, ztvárňuje Bohdana Pavlíková. Jako sluhu Jacoba obsadil režisér Hrbek absolventa JAMU, hostujícího Michala Krause.  Klec bláznů by nebyla úplná ani bez výstupů dalších postav v podání Jana Mansfelda, Jana Grundmana, Jakuba Tvrdíka Davida Punčocháře.

 

Pozvání do jiného vesmíru

Přitažlivost novinky podtrhuje i fakt, že publikum sleduje „divadlo na divadle“. „S divákem rozehrajeme hru, kdy si nebude zcela jist, jestli se dívá na příběh samotný, na kabaret v klubu Klec bláznů nebo na prostor Švandova divadla, kde se právě cosi děje… Pohled na jeviště Velkého sálu otevírá například opona z růžových třásní, která je zároveň oponou klubu Klec bláznů. Také hledištní personál Švandova divadla překvapí při reprízách každý večer speciálními kostýmky,“ vysvětluje režisér Daniel Hrbek.

Do světa divadelní iluze vtahují diváky i Hrbkovi talentovaní spolupracovníci, kteří se na inscenaci podílejí. „Hned od začátku zve diváky do jiného vesmíru hudba DJ Lumiera. Matador českých dýdžejů působil v Paříži, Německu, Švédsku a své „kosmické“ zvuky mixoval i pro módní přehlídky světových značek. Pozornost jistě upoutají i originální taneční a hudební čísla, na nichž spolupracoval Martin Talaga. Choreograf, tanečník a performer se fenoménu drag show věnuje dlouhodobě s důrazem na její vnitřní prožívání. Také scéna a kostýmy Marka Cpina jsou fascinující: nápadité, vtipné, a tak trochu z jiného světa špičkové francouzské módy,“ uzavírá režisér Daniel Hrbek.

Premiéra inscenace Klec bláznů je 24. února 2024 ve Velkém sále Švandova divadla, nejbližší volné reprízy se uskuteční 7., 16. a 27. března 2024.

Víte, že …

… komedie Klec bláznů byla poprvé zfilmována v roce 1978 ve francouzsko-italské koprodukci v režii Édouarda Molinara?  

Film byl ve třech kategoriích nominován na Oscara, vyhrál Zlatý glóbus a Michel Serrault, představitel Albina, získal za svůj výkon ceny César a Donatellův David. Návštěvností se snímek zařadil mezi vůbec nejúspěšnější francouzské filmy 70. let. Amerického remaku pod názvem Ptačí klec se námět dočkal v roce 1996 v režii Mikea Nicholse. Za roli v tomto filmu získal Nathan Lane (Albin) ocenění American Comedy Awards v kategorii Nejvtipnější herec v hlavní roli a Hank Azaria (sluha Agador) nominaci v kategorii Nejvtipnější herec ve vedlejší roli.

… Daniel Hrbek je jako spoluautor a režisér podepsán i pod úspěšným titulem Happy End, pojednávajícím s humorem a bez sentimentu o láskyplném soužití dlouholeté manželské dvojice?

U Švandů inscenoval i autorskou komedií Smrt mu sluší sarkasticky nahlížející svět divadelníků a divadla a režíroval i tituly Kdo je tady ředitel? a Kurz negativního myšlení, které po mnoho let představovaly stálice „švanďáckého“ repertoáru.

… Klec bláznů ve Švandově divadle se dotýká i témat jako jsou proměny genderových rolí, otázky manželství pro všechny nebo výchovy dětí stejnopohlavními páry?

Ve Švandově divadle se společenským tématům věnujeme soustavně,“ říká Daniel Hrbek. „V Kleci bláznů je ale nahlížíme s nadhledem a často tak, abychom se jim mohli zasmát. Klidně je můžeme předvést v žánru jiskřivé vztahové komedie, což je nezbavuje jejich naléhavosti.“

 

Magdalena Bičíková   

pro Taneční magazín                           

Velký bratr tě sleduje

Švandovo divadlo uvede inscenaci 1984

Jednu z nejdůležitějších knih 20. století, román 1984 George Orwella, uvede na divadelních prknech Švandovo divadlo v Praze. Adaptace a režie se ujme Dodo Gombár, který dříve u Švandů působil jako umělecký šéf. Inscenaci tak vytvořil přesně na míru smíchovskému hereckému souboru. Slavný Orwellův román pojal Gombár jako drama o volání po svobodě i jako příběh velké lásky. Hlavní postavu, Winstona Smithe, hraje David Punčochář, jeho záhadného kolegu O´Briena ztělesňuje Tomáš Petřík. V úloze Julie, Smithovy o generaci mladší přítelkyně, uvidíme Anežku Šťastnou. Premiéra je 28. ledna ve Velkém sále Švandova divadla.

Winston Smith je nenápadný muž, který pracuje pro Ministerstvo pravdy. Upravuje zde archivní záznamy: vymazává a přepisuje je podle toho, co si přeje vládnoucí strana. Píše se rok 1984 a on žije v Oceánii, v jedné ze tří mocností, mezi něž se rozdělil poválečný svět. Lidem zde vládne Velký bratr, moudrý i přísný vůdce, který na vše dohlíží a všechno ví. A jeho tajná Ideopolicie všechny neustále sleduje. Kdo se odchýlí od státní ideologie, je vaporizován. To znamená, že je fyzicky a psychicky „vymazán“… Jenže Smith se odváží přemýšlet – a začne o systému pochybovat. Od kolegy O´Briena si půjčí zakázanou knihu. A zamiluje se. Což je také trestné. Velký bratr ho však sleduje. A ví, co je pro odpadlíka nejlepší…


Příběh svobody i velké lásky

 „V inscenaci se soustřeďujeme na dramatický příběh Winstona Smithe, který je podle mne hlasitým voláním po svobodě,“ říká autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár. „Chceme vyprávět o bytostné potřebě člověka svobodně myslet i žít – navzdory systému i jeho vlastním omezením. 1984 je zároveň příběhem velké lásky, která nezná konvence ani ideologie. I láska totiž nabourává systémy stojící na odosobnění, špehování a zotročení,“ uvažuje Gombár.

Podle něj příběh hlavního hrdiny obsahuje také naději. „Proč lidé stále čtou Orwella, autora, který se narodil v roce 1903, tedy před sto dvaceti lety? Proč je pořád baví písně Rolling Stones, kapely založené v 60. letech? Protože jde o ostré, přímočaře podané výpovědi o těch nejzásadnějších a nejhlubších věcech člověka. A ty v každé nové generaci znovu ožívají. V inscenaci 1984 tak chceme jít až na dřeň: jde nám o syrovost, ostrost a živelnost výpovědi, z níž paradoxně vyrůstá zvláštní poezie. I herecké výkony půjdou na hranu. Naším cílem je zkrátka divadlo, které nenechá diváky lhostejné,“ říká Gombár.

V adaptaci vyšel Dodo Gombár z výtečného překladu Evy Šimečkové. Ta Orwellův román v letech 1983-1984 přeložila do češtiny. „Zatímco v první části inscenace sledujeme silný dramatický příběh svobody, lásky i zrady; ve druhé jsme svědky Smithova zápasu o jeho vlastní já, o jeho rozum i duši. Právě hledání identity – kdo jsem já – skrz svoji osobní paměť, ale i skrze lásku, blízkost a důvěru k někomu druhému, jsou témata, která v inscenaci naléhavě vyvstávají,“ naznačuje režisér.

Válka je mír, nevědomost je síla

Hlavní postavu Winstona Smithe hraje David Punčochář, v roli jeho nečekané, o mnoho mladší lásky Julie uvidíme Anežku Šťastnou. Roli ďábelsky proměnlivého O´Briena ztvárňuje Tomáš Petřík. Starého vetešníka Charringtona hraje Miroslav Hruška, všechny další ženské role ztělesňuje Andrea Buršová. V inscenaci se dále objeví Matěj Anděl, Petr Kult, Jacob Erftemeijer a Jan Mansfeld. Ten v jedné z rolí naživo zahraje i na elektrickou kytaru.

 „George Orwell ve svém posledním románu popsal nejhorší formu totality, jakou si v roce 1948, kdy román psal, uměl představit,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. „Autor vyšel ze svých zkušeností z Barmy, kde působil jako koloniální policista. Především však čerpal ze zážitků ze španělské občanské války, stejně jako ze zpráv ze stalinského Sovětského svazu.“

Důležitým tématem příběhu je podle dramaturgyně neustálé sledování, jemuž lidé nemohou uniknout. „Místo, kde není tma – na němž se Smith s O´Brienem mají sejít, a také se tam sejdou – je de facto do důsledku uplatněný princip, jaký používá věznice typu panoptikon: ze strážní věže je na odsouzeného kdykoli vidět, on však nemá šanci zjistit, kdy je skutečně pozorován. Až příliš to připomíná dnešní dobu s všudypřítomnými kamerami, čipy, stahováním dat o uživatelích sociálních sítí a tak dále,“ upozorňuje Kinská.

Také v popisu ´zpětné´ cenzury ve fiktivní Oceánii a dokola omílaných heslech jako ´válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla´ projevil autor až nečekaně přesný odhad a předvídavost. „Nejen totalitní státy se svými obyvateli manipulovaly či stále manipulují,“ říká dramaturgyně. A zdůrazňuje ještě jeden moment, který Orwell považoval při líčení extrémní totality za podstatný. „Systém, který vládne lidem skrze strach a úzkost, logicky musí ovládnout i mysl lidí. Ničí podstatu pojmů a nutí člověka k deformovanému uvažování a přijetí zcela odlišných, často protichůdných pravd. Orwell pro to zavádí pojem doublethink,“ uvádí Martina Kinská.

Křivý obraz v zrcadlech, plechové kádě na cokoli

Výtvarník inscenace Jaroslav Milfajt vytvořil na scéně konstrukci z lešenářských trubek. V tmavém zrcadlovém stropě se pokřiveně a převráceně odráží vše, co se pod ním děje. „Trubky připomínají ohradu a jsou na nich pověšeny tlampače. V zadní části konstrukce jsou těžké ocelové dveře. Objeví se zde i barový pult hospody nebo čelo postele, která se nachází v úkrytu milenců nad vetešnictvím,“ líčí Martina Kinská. V popředí jeviště stojí tři plechové kádě. „Snad na odpadky, na součástky z výroby, ale možná i na krev,“ dodává Kinská.

Herce výtvarník oblékl do barevně i střihově podobných obleků, odrážejících vnucenou jednotvárnost názorů a vkusu. Výraznými výtvarnými prvky jsou i železné křeslo užívané u výslechů připomínající trůn a „mučicí“ koruna, odkazující na Kristovo utrpení.

Pozoruhodnou hudbu k inscenaci vytvořila Gabriela Vermelho, skladatelka, zpěvačka a herečka. K pohybové spolupráci (např. na choreografii bití, ale i na unifikované pohyby pracovních jednotek) přizval režisér Adama Mašuru.

Člověk a společnost znovu na tenké hranici

„Kdybych měl říct, proč na 1984 jít právě teď, asi bych řekl: protože nám to, co tak jasnozřivě popsal Orwell, opět hrozí,“ uvažuje Dodo Dombár. „Jako jednotlivci i jako společnost se znovu ocitáme na tenké hranici, kdy námi vybudovaný systém hrozí ztrátou svobody člověka. Deformování jazyka, rozostření základních pojmů jako je pravda a lež, sledování prováděné zdánlivě v našem nejlepším zájmu i útok na naši identitu, abychom dosáhli správné image, pod níž už ale není místo pro žádný obsah a vnitřek – to všechno jsou přece věci, s nimiž se denně potýkáme,“ uzavírá Dodo Gombár.

Premiéra inscenace 1984 je v sobotu 28. ledna 2023, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 17. února a dále na 3., 16. a 23. března 2023.

Víte, že…

… autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár nechal do popředí vystoupit silný dramatický příběh, čímž respektoval přání uměleckého vedení Švandova divadla? Jen na pár místech scénář mírně zaktualizoval a do několika replik doplnil citaci z knihy Psychologie davu (1895) Gustave Le Bona. Ten jako první popsal znepokojivé změny v chování jednotlivců, když se stanou součástí davu.

… už v roce 1949 v dopise Francisi A. Hensonovi uvedl George Orwell toto? „Nemyslím, že společnost, jakou jsem popsal, musí nutně přijít, ale obávám se, s ohledem na to, že tato knížka je satira, že něco podobného by přijít mohlo. Rovněž jsem přesvědčen, že totalitní ideje zakořenily v myslích intelektuálů všude na světě a já jsem se snažil dovést tyto ideje do jejich logických důsledků… Totalita, pokud se proti ní nebude bojovat, může zvítězit všude,“ napsal Orwell.

… George Orwell (vlastním jménem Eric Arthur Blair, 1903-1950) se při psaní románu 1984 inspiroval dílem Konec civilizace, jehož autorem je spisovatelův učitel francouzštiny Aldous Huxley? Ještě silnějším zdrojem byla však kniha Jevgenije Zamjatina My z 20. let minulého století, kdy už v tehdejším Rusku řádil stalinismus. Utopický Zamjatinův román popisuje budoucnost lidstva jako děsivou dobu nesvobody, uniformity a strachu. Lidé už sice netrpí bídou, místo jmen jsou však označováni pouze písmem a číslem a na jejich životy dohlíží Úřad Strážců. Ve skleněných domech neexistuje žádné soukromí, nad člověkem stojí kolektiv a i na dítě musí rodiče získat povolení, jinak jsou popraveni.

… román 1984 zaujal mimo jiné i Orwellovým „vynálezem“ newspeaku? Jde o zjednodušenou angličtinu (v překladu češtinu), jíž je na konci knihy věnován vysvětlující slovník. Ministerstvo pravdy je Pramini, lepší je vyjádřeno slovem dobřejší, dělníci jsou proleti, tábor nucených prací je joycamp atd. I zde se autor inspiroval skutečností, zejména novými zkratkami užívanými v Sovětském svazu.

… odpovědi, proč Orwell zvolil pro název románu zrovna rok 1984, se různí? Podle jeho nakladatele prý autor pouze prohodil poslední dvě číslice roku, kdy román vznikl. Mohlo jít ale i o letopočet z básně o budoucnosti, jíž napsala Orwellova první žena Eileen. Kniha vyšla v roce 1949 v nevídaném nákladu 25 000 kusů a i následné dotisky po 10 000 kusech byly ihned vyprodány. Antiutopický román se – vedle Farmy zvířat vydané v roce 1945 – stal Orwellovou nejúspěšnější knihou. V bývalé Československé socialistické republice byl autor samozřejmě zakázán. Oficiálně jeho knihy začaly vycházet až po roce 1989.

… jako režisér je Dodo Gombár, dříve umělecký šéf Švandova divadla, u Švandů podepsán pod řadou výrazných a úspěšných titulů? K těm patří například Bratr spánku, Lámání chleba, Krysař, Betonová zahrada, Crash u potoka, Merlin aneb Pustá zem a další. Jako autor či spoluautor se podílel na titulech Dům bez boha, Proměna, Nebe nad Berlínem, Gottland, Smíchoff-on ad. Vždy ho zajímal zápas člověka o svobodu, o vlastní pravdu i nesmrtelnou duši.

Premiéra inscenace 1984 je v sobotu 28. ledna 2023, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 17. února a dále na 3., 16. a 23. března 2023.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Velký bratr tě sleduje

Švandovo divadlo uvede inscenaci 1984, adaptaci slavného románu George Orwella

Jednu z nejdůležitějších knih 20. století, román 1984 George Orwella, uvede na divadelních prknech Švandovo divadlo v Praze. Adaptace a režie se ujme Dodo Gombár, který dříve u Švandů působil jako umělecký šéf. Inscenaci tak vytvořil přesně na míru smíchovskému hereckému souboru. Slavný Orwellův román pojal Gombár jako drama o volání po svobodě i jako příběh velké lásky. Hlavní postavu, Winstona Smithe, hraje David Punčochář, jeho záhadného kolegu O´Briena ztělesňuje Tomáš Petřík. V úloze Julie, Smithovy o generaci mladší přítelkyně, uvidíme Anežku Šťastnou. Premiéra je 28. ledna ve Velkém sále Švandova divadla.   

Winston Smith je nenápadný muž, který pracuje pro Ministerstvo pravdy. Upravuje zde archivní záznamy: vymazává a přepisuje je podle toho, co si přeje vládnoucí strana. Píše se rok 1984 a on žije v Oceánii, v jedné ze tří mocností, mezi něž se rozdělil poválečný svět. Lidem zde vládne Velký bratr, moudrý i přísný vůdce, který na vše dohlíží a všechno ví. A jeho tajná Ideopolicie všechny neustále sleduje. Kdo se odchýlí od státní ideologie, je vaporizován. To znamená, že je fyzicky a psychicky „vymazán“… Jenže Smith se odváží přemýšlet – a začne o systému pochybovat. Od kolegy O´Briena si půjčí zakázanou knihu. A zamiluje se. Což je také trestné. Velký bratr ho však sleduje. A ví, co je pro odpadlíka nejlepší…

Příběh svobody i velké lásky

„V inscenaci se soustřeďujeme na dramatický příběh Winstona Smithe, který je podle mne hlasitým voláním po svobodě,“ říká autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár. „Chceme vyprávět o bytostné potřebě člověka svobodně myslet i žít – navzdory systému i jeho vlastním omezením. 1984 je zároveň příběhem velké lásky, která nezná konvence ani ideologie. I láska totiž nabourává systémy stojící na odosobnění, špehování a zotročení,“ uvažuje Gombár.

Podle něj příběh hlavního hrdiny obsahuje také naději. „Proč lidé stále čtou Orwella, autora, který se narodil v roce 1903, tedy před sto dvaceti lety? Proč je pořád baví písně Rolling Stones, kapely založené v 60. letech? Protože jde o ostré, přímočaře podané výpovědi o těch nejzásadnějších a nejhlubších věcech člověka. A ty v každé nové generaci znovu ožívají. V inscenaci 1984 tak chceme jít až na dřeň: jde nám o syrovost, ostrost a živelnost výpovědi, z níž paradoxně vyrůstá zvláštní poezie. I herecké výkony půjdou na hranu. Naším cílem je zkrátka divadlo, které nenechá diváky lhostejné,“ říká Gombár.

V adaptaci vyšel Dodo Gombár z výtečného překladu Evy Šimečkové. Ta Orwellův román v letech 1983-1984 přeložila do češtiny. „Zatímco v první části inscenace sledujeme silný dramatický příběh svobody, lásky i zrady; ve druhé jsme svědky Smithova zápasu o jeho vlastní já, o jeho rozum i duši. Právě hledání identity – kdo jsem já – skrz svoji osobní paměť, ale i skrze lásku, blízkost a důvěru k někomu druhému, jsou témata, která v inscenaci naléhavě vyvstávají,“ naznačuje režisér.

Válka je mír, nevědomost je síla

Hlavní postavu Winstona Smithe hraje David Punčochář, v roli jeho nečekané, o mnoho mladší lásky Julie uvidíme Anežku Šťastnou. Roli ďábelsky proměnlivého O´Briena ztvárňuje Tomáš Petřík. Starého vetešníka Charringtona hraje Miroslav Hruška, všechny další ženské role ztělesňuje Andrea Buršová. V inscenaci se dále objeví Matěj AndělPetr KultJacob Erftemeijer a Jan Mansfeld. Ten v jedné z rolí naživo zahraje i na elektrickou kytaru.

„George Orwell ve svém posledním románu popsal nejhorší formu totality, jakou si v roce 1948, kdy román psal, uměl představit,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. „Autor vyšel ze svých zkušeností z Barmy, kde působil jako koloniální policista. Především však čerpal ze zážitků ze španělské občanské války, stejně jako ze zpráv ze stalinského Sovětského svazu.“

Důležitým tématem příběhu je podle dramaturgyně neustálé sledování, jemuž lidé nemohou uniknout.  „Místo, kde není tma – na němž se Smith s O´Brienem mají sejít, a také se tam sejdou – je de facto do důsledku uplatněný princip, jaký používá věznice typu panoptikon: ze strážní věže je na odsouzeného kdykoli vidět, on však nemá šanci zjistit, kdy je skutečně pozorován. Až příliš to připomíná dnešní dobu s všudypřítomnými kamerami, čipy, stahováním dat o uživatelích sociálních sítí a tak dále, “ upozorňuje Kinská.

Také v popisu ´zpětné´ cenzury ve fiktivní Oceánii a dokola omílaných heslech jako ´válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla´ projevil autor až nečekaně přesný odhad a předvídavost. „Nejen totalitní státy se svými obyvateli manipulovaly či stále manipulují,“ říká dramaturgyně. A zdůrazňuje ještě jeden moment, který Orwell považoval při líčení extrémní totality za podstatný. „Systém, který vládne lidem skrze strach a úzkost, logicky musí ovládnout i mysl lidí. Ničí podstatu pojmů a nutí člověka k deformovanému uvažování a přijetí zcela odlišných, často protichůdných pravd. Orwell pro to zavádí pojem doublethink,“ uvádí Martina Kinská.

Křivý obraz v zrcadlech, plechové kádě na cokoli

Výtvarník inscenace Jaroslav Milfajt vytvořil na scéně konstrukci z lešenářských trubek. V tmavém zrcadlovém stropě se pokřiveně a převráceně odráží vše, co se pod ním děje. „Trubky připomínají ohradu a jsou na nich pověšeny tlampače. V zadní části konstrukce jsou těžké ocelové dveře. Objeví se zde i barový pult hospody nebo čelo postele, která se nachází v úkrytu milenců nad vetešnictvím,“ líčí Martina Kinská. V popředí jeviště stojí tři plechové kádě. „Snad na odpadky, na součástky z výroby, ale možná i na krev,“ dodává Kinská.

Herce výtvarník oblékl do barevně i střihově podobných obleků, odrážejících vnucenou jednotvárnost názorů a vkusu. Výraznými výtvarnými prvky jsou i železné křeslo užívané u výslechů připomínající trůn a „mučicí“ koruna, odkazující na Kristovo utrpení.

Pozoruhodnou hudbu k inscenaci vytvořila Gabriela Vermelho, skladatelka, zpěvačka a herečka.

Člověk a společnost znovu na tenké hranici

„Kdybych měl říct, proč na 1984 jít právě teď, asi bych řekl: protože nám to, co tak jasnozřivě popsal Orwell, opět hrozí,“ uvažuje Dodo Dombár. „Jako jednotlivci i jako společnost se znovu ocitáme na tenké hranici, kdy námi vybudovaný systém hrozí ztrátou svobody člověka. Deformování jazyka, rozostření základních pojmů jako je pravda a lež, sledování prováděné zdánlivě v našem nejlepším zájmu i útok na naši identitu, abychom dosáhli správné image, pod níž už ale není místo pro žádný obsah a vnitřek – to všechno jsou přece věci, s nimiž se denně potýkáme,“ uzavírá Dodo Gombár.

Premiéra inscenace 1984 je v sobotu 28. ledna 2023, reprízy jsou naplánovány na 30. ledna a na 6., 11. a 17. února.

Víte, že…

… autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár nechal do popředí vystoupit silný dramatický příběh, čímž respektoval přání uměleckého vedení Švandova divadla? Jen na pár místech scénář mírně zaktualizoval a do několika replik doplnil citaci z knihy Psychologie davu (1895) Gustave Le Bona. Ten jako první popsal znepokojivé změny v chování jednotlivců, když se stanou součástí davu.

… už v roce 1949 v dopise Francisi A. Hensonovi uvedl George Orwell toto? „Nemyslím, že společnost, jakou jsem popsal, musí nutně přijít, ale obávám se, s ohledem na to, že tato knížka je satira, že něco podobného by přijít mohlo. Rovněž jsem přesvědčen, že totalitní ideje zakořenily v myslích intelektuálů všude na světě a já jsem se snažil dovést tyto ideje do jejich logických důsledků… Totalita, pokud se proti ní nebude bojovat, může zvítězit všude,“ napsal Orwell.

… George Orwell (vlastním jménem Eric Arthur Blair, 1903-1950) se při psaní románu 1984 inspiroval dílem Konec civilizace, jehož autorem je spisovatelův učitel francouzštiny Aldous Huxley? Ještě silnějším zdrojem byla však kniha Jevgenije Zamjatina My z 20. let minulého století, kdy už v tehdejším Rusku řádil stalinismus. Utopický Zamjatinův román popisuje budoucnost lidstva jako děsivou dobu nesvobody, uniformity a strachu. Lidé už sice netrpí bídou, místo jmen jsou však označováni pouze písmem a číslem a na jejich životy dohlíží Úřad Strážců. Ve skleněných domech neexistuje žádné soukromí, nad člověkem stojí kolektiv a i na dítě musí rodiče získat povolení, jinak jsou popraveni.

… román 1984 zaujal mimo jiné i Orwellovým „vynálezem“ newspeaku? Jde o zjednodušenou angličtinu (v překladu češtinu), jíž je na konci knihy věnován vysvětlující slovník. Ministerstvo pravdy je Pramini, lepší je vyjádřeno slovem dobřejší, dělníci jsou proleti, tábor nucených prací je joycamp atd. I zde se autor inspiroval skutečností, zejména novými zkratkami užívanými v Sovětském svazu.

… odpovědi, proč Orwell zvolil pro název románu zrovna rok 1984, se různí? Podle jeho nakladatele prý autor pouze prohodil poslední dvě číslice roku, kdy román vznikl. Mohlo jít ale i o letopočet z básně o budoucnosti, jíž napsala Orwellova první žena Eileen. Kniha vyšla v roce 1949 v nevídaném nákladu 25 000 kusů a i následné dotisky po 10 000 kusech byly ihned vyprodány. Antiutopický román se – vedle Farmy zvířat vydané v roce 1945 – stal Orwellovou nejúspěšnější knihou. V bývalé Československé socialistické republice byl autor samozřejmě zakázán. Oficiálně jeho knihy začaly vycházet až po roce 1989.

… jako režisér je Dodo Gombár, dříve umělecký šéf Švandova divadla, u Švandů podepsán pod řadou výrazných a úspěšných titulů? K těm patří například Bratr spánku, Lámání chleba, Krysař, Betonová zahrada, Crash u potoka, Merlin aneb Pustá zem a další. Jako autor či spoluautor se podílel na titulech Dům bez boha, Proměna, Nebe nad Berlínem, Gottland, Smíchoff-on ad. Vždy ho zajímal zápas člověka o svobodu, o vlastní pravdu i nesmrtelnou duši.

Foto: Tomáš Vrána, Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín