Stand up nebo kabaret? A co takhle obojí?

Ufftenživot uvádí pilotní díl projektu OPEN MIKE

Sponzorem akce je MIKE – nikdy nemá čas přijít, ale je otevřený skoro všemu.

Divadelní soubor Ufftenživot, uvede 19. května v 19:30 ve vršovické kulturní křižovatce VZLET svůj první Stand up kabaret s názvem OPEN MIKE, který se bude věnovat tématu – sociální sítě.

Vítám vás na večeru, který se jmenuje OPEN MIKE, jak jste si už určitě nějakým způsobem mohli přeložit – tak OPEN je otevřený a MIKE je MIKE, který tady s náma bohužel dneska není, protože nemohl přijít. No nicméně, chtěla jsem vám jenom říct, že večer OPEN MIKE je otevřený všem a všemu. Tedy skoro…“

Záměrem tohoto inscenovaného večera je pootevřít téma fenoménu sociálních sítí a internetu, společně s pozvanými hosty. Ti se k tématu vyjádří pomocí vlastních osobních výpovědí, každý podle svého vztahu k dané problematice. Můžete se tak těšit na výpověď formou stand upu, krátké performance či videa. Tematizovat se bude influencerství, mateřství, dotykové telefony, tlačítkové telefony, FOMO, digitální detox nebo trollení.

Můžete se těšit na osobnosti, jakými jsou Ester Geislerová, Jaro Viňarský, Eliška Hanušová, Marie Doležalová či Marek Zelinka. Hostka, která náš večer zaštítí, a které bude patřit zejména závěrečná diskuse je Dr. Marie Heřmanová – antropoložka a socioložka, která působí v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR a na Fakultě humanitních studií UK. Zde se věnuje výzkumu digitálních komunikačních platforem, internetové kultury a influencerů.

Těšit se můžete i na náhodného hosta.

Přijďte se s námi bavit, zasmát se, zapřemýšlet a na závěr i diskutovat.

Vstupenky k prodeji v síti GoOut.cz

Otevřenou diskusi je v dnešní společenské atmosféře potřeba čím dál častěji vyzdvihovat a chránit. Pojďme dát alespoň na chvíli vale komentářům pod články a příspěvky na internetu.

Večerem a závěrečnou diskusí vás provedou herečky souboru Ufftenživot, Sára Arnsteinová, Nataša Bednářová, Kateřina Císařová a Lucia Čižinská.

O hudební doprovod se postará skladatelka a zpěvačka Bára Zmeková.

Koncept večera, uvádějí: Sára Arnsteinová, Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Hudba: Bára Zmeková

Technické zajištění: Štěpán Hejzlar

Produkce: Spolek ufftenživot

www.ufftenzivot.cz

www.zivotonair.cz

https://vzlet.cz/program/ufftenzivot-open-mike

Toto setkání je prvním dílem OPEN MIKE večerů, které mají za úkol otevírat aktuální společenská témata, a to skrze zkušenosti pozvaných osobností a odborníků, kteří se danému tématu dlouhodobě věnují. Vrcholem akce je debata, do které se mohou zapojit jak účinkující tak diváci.

Projekt je realizován s finanční podporou Hlavního města Prahy a MKČR. 

Tereza Tomášová

pro Taneční magazín

Rodina Homolkových se vrací!

Švandovo divadlo uvede současnou adaptaci kultovní filmové komedie

Babi Homolková, děda Homolka, Heduš, Ludva i nezbedná dvojčata se vrací! Osmapadesát let od natočení slavného filmu Ecce homo Homolka Jaroslava Papouška se hašteřivá rodinka poprvé objeví na divadelní scéně. Inscenace Ecce homo Homolka v režii mladé tvůrčí dvojice Kristýny Jankovcové a Adama Svozila bude mít premiéru 28. května ve Velkém sále Švandova divadla.  

Rodina Homolkových společně vyráží na výlet do lesa. Bodrý suverén děda, přísně starostlivá babi, životem zklamaná Heduš, podpantoflák Ludva i zlobivá dvojčata si přírodu užívají. Ze sváteční idylky jsou však nepříjemně vyrušeni. Odehraje se zbytek dne ve znamení urputných hádek? Spraví jim náladu řízky k obědu? Vezme Ludva Heduš a děcka na dostihy? Rodina je přece základ státu. A v neděli má zůstat pohromadě!

„Papouškova skvělá komedie patří ke klenotům české nové vlny. Její nové divadelní ztvárnění talentovanou režijní dvojicí – Kristýnou Jankovcovou a Adamem Svozilem – nabízí nejen výbornou zábavu a vděčné herecké příležitosti, ale zároveň i znovuobjevení tohoto již kultovního filmu prostřednictvím pohledu mladé generace divadelníků,“ říká dramaturg Švandova divadla David Košťák.

Barvy, zkratky, nadsázka

Zatímco černobílý film zobrazoval často až dokumentárním způsobem skutečnost 60. let, režijní tandem Jankovcová-Svozil na rodinu Homolkových pohlíží z dnešního hlediska. A satirický tón komedie podtrhuje výraznou stylizací typickou právě pro divadlo. Inscenace se tak nebojí barev, znaků, nadsázky i vtipných zkratek.

I proto babi Homolkovou hraje nejmladší členka souboru Nataša Bednářová, v níž Švandovo divadlo získalo vynikající komediální herečku. Neméně humorné postavy dědy Homolky se ujal zkušený člen smíchovského ansámblu Tomáš Petřík. O generaci mladší semetriku Heduš s uťápnutým manželem Ludvou s gustem ztvárňují Natálie Řehořová a Jan Grundman. Dvojčata ztělesňuje jediný herec, hostující Marek Frňka. V roli mileneckého páru mileniálů, které hlučná rodinka neustále vyrušuje, uvidíme Annu Stropnickou s Petrem Kultem. A zahraje si i Spálený řízek…

Výpravu, včetně „obézních“ kostýmů ústřední čtveřice, navrhla scénografka Adriana Černá. Její výtvarné pojetí vychází ze tří základních barev – červené, modré a žluté. Byt Homolkových tak ne náhodou připomíná tři kóje „domácího vězení“, do nichž se umíněná rodina postupně uzamyká. Autorem hudby je oceňovaný skladatel Jakub Kudláč. Jeho hudba cituje dobový styl, zůstává však moderní a hravá.

Je rodina základ státu?

„Návrat k příběhu Homolkových nám mimo jiné umožňuje zjistit, co se tu od 60. let minulého století změnilo a co zas tak moc ne. Vidíme například, že každou další generaci zásadně ovlivňuje chování i hodnoty té předchozí. A že bytová krize znovu žene rodiny k vícegeneračnímu bydlení, které je nutně problematické,“ říká Kristýna Jankovcová. „Je zde i představa o rodině jako o základu státu. Tenhle mýtus v české společnosti stále přetrvává. Jako hodnota, kterou se rádi oháníme, když se cítíme v ohrožení, ale moc o ni nepečujeme, “ uvažuje Adam Svozil. „V každé době se najdou lidé jako Homolkovi, kteří žijí svůj rodinný život tak, aby se jich okolní svět raději netýkal. Ten je ale vždycky dožene,“ uzavírá dramaturg David Košťák.

Premiéra je 28. května ve Velkém sále, reprízy jsou 30. května a 10. a 25. června.

Víte, že…

Kristýna Jankovcová (1992) a Adam Svozil (1991) navázali spolupráci během studia režie a dramaturgie na katedře činoherního divadla DAMU? Pro Švandovo divadlo už vytvořili inscenaci Zabíjejte popírače klimatických změn, spolupracují i s dalšími scénami a také s Českým rozhlasem.

Režisér, scenárista, ale i prozaik, malíř, karikaturista a sochař Jaroslav Papoušek natočil filmy o Homolkových jako trilogii? První snímek Ecce homo Homolka (parafrázující citát z bible – Ecce homo neboli Ejhle člověk) z roku 1969 je hodnocen jako nejlepší.

V povědomí film stále žije i díky nesmrtelným hláškám? Například „Příroda je chrám“, „Jestli si ten fotbal nevybojuješ, tak si u mě mrtvej Homolka“ či „Čoveče, ty tu s tím křížem poletuješ, jako kdybys byla ňáká abatyše nebo co.” Slavné jsou scény, kdy tlustá Heduš baletí na palouku nebo babiččina trpitelská rozmluva s obrázkem Panny Marie. Památný je úprk rodiny z lesa, kde zazní volání o pomoc, či Ludvův zoufalecký pokus hodit zamčenému otci oknem cigarety. V roce 1970 získal snímek na MFF v San Sebastiánu Zlatou mušli za nejlepší film.

Postavu Heduš hrála ve filmu Helena Růžičková. Ludvu ztělesnil František Husák, babi Homolkovou Marie Motlová. Dědu Homolku ztvárnil neherec Josef Šebánek, který se díky této postavě stal hvězdou. Jako dvojčata ve filmu vystoupili Petr a Matěj Formanovi, synové režiséra Miloše Formana. Ten s Papouškem coby scenáristou spolupracoval na filmech Černý Petr (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří, má panenko (1967).

Nejmladší generace zná filmy o Homolkových už spíše jen matně. „Na rozdíl od řachand typu Slunce seno, s nimiž bývá Homolkovská trilogie někdy nespravedlivě srovnávána, oplývá zejména Ecce homo Homolka mnohem větším kouzlem, sarkasmem i poezií. Vyznačuje se i výrazně prokreslenějšími, ze života přesně odpozorovanými postavami a skvělým situačním humorem,“ domnívá se dramaturg Švandova divadla David Košťák.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Dějiny násilí

Román o znásilnění na prknech Švandova divadla (S Oskarem Hesem v hlavní roli)

Švandovo divadlo uvede Dějiny násilí, příběh o zločinu a předsudcích s Oskarem Hesem v hlavní roli

Dějiny násilí, adaptaci známého autobiografického románu Édouarda Louise, hvězdy francouzské literatury, uvede v české premiéře Švandovo divadlo. Příběh mladíka, který se stal jedné vánoční noci obětí zločinu, režíruje Tomáš Loužný patřící k nejnadějnějším tvůrcům nastupující divadelní generace. Hlavní postavu, mladého homosexuála Eddieho procházejícího trnitou cestou vzpomínek i policejního vyšetřování, hraje Oskar Hes. Muže jménem Reda, náhodného milence a násilníka, ztvárňuje Jan Grundman. Silný příběh vyprávěný z hlediska oběti je líčený jako napínavá detektivka naruby.

Premiéra –  12.  února ve Studiu Švandova divadla

„Téměř přesně před deseti lety, v prosinci roku 2012, byl tehdy dvaadvacetiletý francouzský spisovatel Édouard Louis ve svém bytě okraden, znásilněn a málem uškrcen. Zločiny spáchal muž, jehož Louis potkal na ulici poté, co se vracel z vánoční večeře,“ líčí dramaturg inscenace David Košťák výchozí impuls ke vzniku románu známého u nás nejen v queer komunitě.

Napadený se tehdy obrátil na policii. A rozhodl se o svém traumatickém zážitku mluvit. Chtěl vylíčit událost oné noci tak, jak se podle něj stala. Jenže jak to vlastně bylo? Kdo je tu vinen a čím přesně? A nakolik vyprávění oběti zkreslují a zanášejí názory, předsudky, nevyžádané rady a zraňující komentáře těch, kteří příběh znásilnění vyslechnou?

Terapie, diagnóza a především střet

Podle Tomáše Loužného, režiséra a současně i autora divadelní adaptace, lze Dějiny násilí vnímat jako osobní terapii i společenskou diagnózu. „V románu i v naší inscenaci jde mimo jiné o zásadní střety: střet dvou mužů, dobra a zla, práva a spravedlnosti, ale i o srážku různých kultur a konfrontaci odlišného nazírání na svět, na rasu, homosexualitu a menšiny vůbec,“ říká režisér loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Hlavního hrdinu hraje Oskar Hes, nejmladší člen hereckého souboru Švandova divadla. Po přesvědčivém výkonu šikanovaného hrdiny v upírské lovestory Ať vejde ten pravý tak dostává u Švandů další výraznou příležitost. „Oskarovo charisma, věk odpovídající hrdinovi i typ spojený s jistou bezelstností a čistotou z něj dělají pro roli Eddieho ideálního představitele,“ říká Tomáš Loužný. Redu, Eddieho temný protipól, hraje Jan Grundman. Ten je známý mimo jiné ze seriálu #martyisdead oceněného v roce 2020 mezinárodní cenou Emmy. Claru, Louisovu sestru žijící v zajetí úzkoprsých názorů malého města, ztvárňuje Nataša Bednářová. Jako zástupce institucí – od policistů po lékaře – uvidíme Marii Štípkovou a Davida Punčocháře.

Nemožnost žít jako dřív

Tématem násilí ve společnosti a hledáním jeho podstaty se Tomáš Loužný zabýval už ve svých předchozích inscenacích. Na jevišti je přitom dokázal zobrazit uvěřitelně a pro diváka zároveň bezpečně. „Věřím ve svého diváka a jeho vnitřní svět. Největší násilí je násilí tušené,“ je přesvědčen Tomáš Loužný. A nakolik je podle něj pro román i vyznění inscenace určující, že hlavní hrdina je stejně jako autor románu gay? „Orientace hlavní postavy je samozřejmě určující pro tento konkrétní případ. Nakonec jde ale hlavně o to, že je někomu násilím vnucena cizí vůle, že se ocitne v nebezpečí života a poté musí žít dál, jako by se nic nestalo. To ale není tak úplně možné. S tím je snadné se ztotožnit a nemusíte být gay, ani mít za sebou zrovna zážitek znásilnění,“ uvádí režisér.

K názvu titulu dramaturg David Košták dodává: „Z jedné konkrétní a ryze intimní zpovědi člověka, který prožije nejprve silnou blízkost a vzápětí čelí útoku, při němž přichází o základní pocit bezpečí a málem i o život, se postupně stávají odosobněné dějiny násilí. V nich jedinec svůj jedinečný příběh ztrácí. Ten se stává veřejným statkem. A on sám jen další položkou v policejních statistikách.“ 

Prostor pro fantazii a nalézání dalších významů nabízí i výtvarná složka inscenace. Scéně Petra Vítka vévodí lesklý bílý pokoj. Z něj se napadený mladík snaží vymazat všechny vzpomínky na útočníka, podobně jako se je snažil vytěsnit ze své paměti. Postupem času však v prostoru přibývá čím dál více lidí, kteří se k jeho případu vyjadřují, a s nimi i černých stop… Téma pošpinění a prolomení křehkých hranic osobního prostoru připomíná také použití červeno-bílé policejní pásky určené pro označení místa činu.

Kostýmy Martina Chocholouška se inspirují francouzskou chic módou. Od haute couture, citující například svůdné chlapecké modely Jeana Paula Gaultiera, se kostýmy dostávají až k ryze surrealistickým kreacím. Groteskní oblečení v podobě chodících nákupních tašek tak výmluvně ilustruje, jak zraněný Eddie vnímá okolní svět.

Naléhavost divadelní výpovědi a střet dvou kultur posílí i živě zahraná hudba skladatele Ivo Sedláčka, který pracuje i s citací kabylských motivů.

Po premiéře 12. února 2022 následuje repríza 14.2.. Na programu jsou pak Dějiny násilí 5. a 29. března.

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Švandovo divadlo slaví 140 let

Tradice i novinky. Jaké to bývalo dříve?

Už 140. narozeniny oslaví 1. října 2021 pražské Švandovo divadlo. Nejstarší divadelní scéna na levém břehu Vltavy je – po Stavovském a Národním – třetím nejstarším divadlem v Praze. Přes svůj úctyhodný věk patří dnes Švandovo divadlo k nejprogresivnějším scénám v metropoli. Do své už 141. sezóny tak vstupuje jako živé centrum kultury a umění. Diváky v ní chce oslovit tématy, která rezonují s dnešní dobou.

Zakladatel divadla Pavel Švanda ze Semčic 

Významné výročí připomene 9. září i Den otevřených dveří, spojený už tradičně s prohlídkami, při nichž budou zájemce provádět herečky a herci smíchovského souboru. Radostné kulatiny v podobě už 400. reprízy ještě před tím, 1. září, oslaví také úspěšná komedie Kdo je tady ředitel?

Švandovo divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy a jeho činnost podporuje i Městská část Praha 5.

Eliška Pešková spoluzakladatelka Švandova divadla V ulici nesoucí její jméno má nyní vzniknout další místo pro živé umění

Místo setkání a příběhů

„Divadlo jako místo setkávání, sdílení a vyprávění příběhů nezastupitelným způsobem odráží, ale také formuluje dobu a poměry, v níž žijeme. Ve Švandově divadle se dnes hlásíme zejména k těm momentům, kdy tu tvůrci s divákem vedli svobodný a otevřený rozhovor. A nabízeli mu činohru vystupující z břehů komfortní zóny,“ říká současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák. A prozrazuje heslo stávající sezóny: „Národní pýcha a předsudek“.

„Usilujeme o hledání a artikulaci témat, která společností rezonují nebo snad vbrzku rezonovat budou,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. Takovými tématy jsou podle ní například klimatické změny, umělá inteligence, vzájemná nenávist k druhému pohlaví, šikana mezi dospívajícími, tabu znásilnění, ochrana lidských práv i nekalé praktiky tajných služeb. „Skrze uchopení v inscenacích, které nejnověji uvádíme nebo chystáme, chceme danou látku nejen zviditelnit, ale umožnit divákovi dopátrat se příčin, následků, souvislostí a umožnit mu tak důkladnou reflexi,“ říká dramaturgyně. 

Současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák je i režisérem první letošní premiéry Cyrano z Bergeracu

Nevšední Cyrano, smrt agenta i příběh Sira Nicholase Wintona

Sezónu 2021/22 zahájí Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh z Paříže 17. století režíruje Martin Františák a diváci jej uvidí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. K publiku tak i díky skvělému překladu Ester Žantovské hra promluví vášnivou poezií dnešní doby. Cyrana hraje Luboš Veselý, Roxanu ztvární Natálie Řehořová, v roli Kristiána se alternují hostující Dominik Teleky a nová posila souboru Švandova divadla Petr Kult. Premiéra bude 18. září ve Velkém sále Švandova divadla.

Následuje Velmi drahý jed, hra britské dramatičky Lucy Prebble, mapující kauzu otravy Alexandra Litviněnka, bývalého agenta KGB a FSB. Inscenace měla světovou premiéru v září 2019 v londýnském Old Vic Theatre a v režii Thomase Zielinského ji diváci ve Švandově divadle poprvé uvidí 6. listopadu ve Velkém sále. Představí se v ní téměř celý soubor Švandova divadla a role Alexandra Litviněnka se zhostí Petr Lněnička.

Ve Studiu Švandova divadla uvidíme ještě do konce tohoto roku titul Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Ten zde připraví režijní dvojice Miřenka Čechová Petr Boháč, patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace nabídne originální pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). Premiéra bude 27. listopadu 2021.

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek ve Velkém sále

Studio pak uvede 12. února 2022 ještě novinku pod názvem Dějiny násilí, odvážnou zpověď vylíčenou jako detektivní příběh naruby. Adaptace románu mladého francouzského autora Édouarda Louise vypráví šokující příběh homosexuálního mladíka, který se stal obětí zločinu. Přepis díla vytvořil pro Švandovo divadlo dramatik a režisér Tomáš Loužný, loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Dne 12. března 2022 se Velkém sále uskuteční premiéra titulu Winton. Hru na motivy života Sira Nicholase Wintona napsala pro Švandovo divadlo Kateřina Tučková. V titulní roli uvidíme Matěje Anděla, dvojici sester, které se setkávají po dlouhém odloučení a zcela rozdílných životech, ztvární Bohdana Pavlíková a Jaroslava Pokorná. Režisérem bude Martin Františák.

V domě U Libuše na tehdejší Kinského třídě to kdysi všechno začalo

Další premiéru ve Velkém sále bude mít komedie Ecce homo Homolka plánovaná na 28. květen 2022. Dramatizace kultovního filmu o rodině Homolkových, vyrážejících tentokrát na výlet do přírody, připravuje Švandovo divadlo v adaptaci a režii Kristýny Jankovcové a Adama Svozila. Ti už u Švandů inscenovali titul Zabíjejte popírače klimatických změn, kde se objevila herečka Nataša Bednářová: ta bude hrát i v chystané komedii o Homolkových a zároveň se stává novou členkou hereckého souboru.

Mírné zdražení, komunitní centrum

Nové inscenace nejsou však to jediné, co u Švandů plánují. „V listopadu musíme mírně, o 10 %, zdražit vstupenky a dorovnat tak náklady, které divadlu vzrostly i kvůli vynucené pauze způsobené pandemií. Ale máme také lepší zprávu: jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou komunitní kulturu a setkávání. V tuto chvíli o tom jednáme se zástupci městské části Prahy 5 a Magistrátem hlavního města Prahy,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Centrum by mělo vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, což je symbolická adresa. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ dodává Daniel Hrbek s poukazem na stále živou divadelní historii.

Interiér divadla v letech 1908 až 1928 kdy neslo název Intimní

Jak šel čas…

Od Hubičky po Buriana

Smíchov a s ním i celá Praha zažily slavnostní okamžik 1. října 1881, kdy se ve dvoře hostince U Libuše otevíralo nové Švandovo divadlo. Premiéry opery Hubička se tehdy zúčastnil i skladatelský velikán Bedřich Smetana. Místo na tehdejší Kinského třídě vybral zkušený principál Pavel Švanda ze Semčic podporovaný svou ženou, herečkou, autorkou mnoha dramatizací a předkladatelkou Eliškou Peškovou. Švanda postavil kamenné divadlo v rekordním čase a otevřel v té nejlepší době: zatímco národ truchlil a pořádal sbírky na shořelé Národní divadlo, diváci se na činohru i zpěvohru ke Švandům jen hrnuli.

Ne vždy se ale smíchovským tak dařilo. Po otevření Zlaté kapličky v listopadu 1883 byl odliv publika tak prudký, že se jim vyplatilo hrát jen o nedělích a ve svátek. V roce 1891 Pavel Švanda náhle zemřel a do čela divadla se postavila Eliška Pešková, která v témže roce dostavěla a otevřela novou Arénu na Smíchově, kde hrál převážně zpěvoherní soubor: dřevěná budova stála u Vltavy až do roku 1938, kdy byla z rozhodnutí úřadů zbořena.

V roce 1900 se Švandovo divadlo dočkalo první zásadní přestavby, kterou provedl Švandův syn Karel. Ten jej už v té době otevřel moderním vlivům a na repertoár zařadil hry Jaroslava HilbertaViktora Dyka či Fráni Šrámka. Od roku 1908 neslo divadlo název Intimní a později měnilo jména podle svých nájemců. K těm patřil Vlasta Burian i komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. 

Dnes už neexistující dřevěné divadlo Aréna otevřené Eliškou Peškovou po smrti jejího manžela Pavla Švandy roku 1891

Éra realistická

Hned po skončení války, v červnu 1945 vydal Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství a osvěty, výnos o zrušení možnosti divadelního podnikání. Nastupuje nové vedení, nový herecký soubor a vzniká i zcela nové, Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezónách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich.

Slavný herec se ostatně nedávno do Švandova divadla symbolicky vrátil jako jedna ze dvou ústředních postav hry Hadry, kosti, kůže ve velmi zdařilé inscenaci režiséra Martina Františáka. Titul vypráví o Werichově nesnadném dvacetiletém soužití s jeho sousedem, básníkem Vladimírem Holanem, ve vile na nedaleké Kampě.

V roce 1949 stát domy, patřící až do té doby rodinně Švandových, za dramatických okolností vyvlastnil. Aktu údajně přihlížel i sám Zdeněk Nejedlý, jemuž bylo divadlo v roce 1953 připsáno k 75. narozeninám a dlouho pak neslo i jeho jméno. Na programu té doby byly už budovatelské tituly jako Modrová rokle, DS-70 nevyjíždí, Duchcovský viadukt či veselohra Boženka přijede. V roce 1957 otřásla souborem sebevražda mladé talentované herečky Jany Rybářové, která se zabila z nešťastné lásky.

A takhle vypadala smíchovská Aréna uvnitř

Vyhlídka na lepší časy

Uvolnění v 60. letech přineslo lepší časy i mnoha divadelníkům, kteří svobodnější poměry zároveň často aktivně spoluvytvářeli. V roce 1962 se – po návratu z vězení za pokus o emigraci a po krátkém kladenském angažmá – stává členkou hereckého souboru Jiřina Štěpničková. Ochrannou ruku držel tehdejší ředitel Karel Palouš i nad režisérem Lubošem Pistoriem, herečkou Věrou Kubánkovou a z KSČ vyhozeným hercem Otou Sklenčkou. Podobně solidárně se ke kolegům choval pak i pozdější ředitel Zdeněk Buchvaldek, sám kovaný komunista. Spolupráce s talentovanými lidmi bez ohledu na jejich stranické knížky pokračovala i za éry ředitelování Jiřího Fréhara, který zde působil také jako režisér.

Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová.

Důležitý podíl na směrování divadla měli v 80. letech dramaturgové Michal Lázňovský a Vlasta Gallerová, hudbu k představením zde vytvářeli Michael Kocáb, Petr Skoumal, Jiří Schmitzer či skupina CK Vocal.

Z herců zde působili například Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub a Josef Vinklář, v 70. a 80. letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák, Zdeněk Žák a mnoho, mnoho dalších…

Uvolnění poměrů ohlašovalo povolení inscenování hry Karla Steigerwalda Dobové tance v roce 1987 a poté především uvedení scénické koláže Res publica, jejíž první díl měl premiéru v říjnu roku 1988 k 70. výročí vzniku republiky.

Svobodné časy nastaly ale až po 17. listopadu 1989. Po premiéře Maryši dorazili právě v ten večer do divadla studenti se zprávou o násilně potlačené manifestaci na Národní třídě. Hned druhý den se místo představení u Realistů uskutečnila diskuse, jíž byl přítomen i Václav Havel.

Nájemcem Švandova divadla byl i známý komik Vlasta Burian

Z Labyrintu ke Švandům

Na počátku nadějných devadesátých let bylo divadlo pod vedením ředitele Karla Kříže zrekonstruováno a poté otevřeno pod názvem Labyrint. V té době vznikla také komorní, studiová scéna. V roce 1998 byla činnost divadla přerušena kvůli záměru celkově divadlo rekonstruovat, herecký soubor byl tehdejším ředitelem Richardem Krausem rozpuštěn a následně bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. V tom uspěl v roce 1999 Daniel Hrbek, který k rekonstrukci budovy povolal herce a architekta Davida Vávru. Znovuotevření se uskutečnilo v prosinci 2002. Tehdy se také divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Švandovo divadlo, poukazující na spjatost s jeho tradicí i úctu k jeho zakladateli.

Blízko Švandova divadla bydlel spisovatel Karel Čapek který si na jeho scéně vyhlédl herečku Olgu Scheinpflugovou

Letní scéna Švandova divadla stávala mezi dnešním náměstím Kinských a Vodní ulicí Letohrádek Eggenberg už neexistuje

Víte, že…

V domě u Libuše údajně bydlela jednu dobu i slavná česká malířka Toyen?

Dispozice hlediště a jeviště bylo původně obráceně, dnešní podobu má až po rekonstrukci v roce 1900? Kubistické průčelí se zaskleným podstřeškem podle projektu Ladislava Machoně je z roku 1915 a zachovalo se dodnes.

V dětských rolích se v divadle za první republiky objevil Julius Fučík? Později v nich účinkoval i budoucí spisovatel Adolf Branald.

K členům souboru patřil i Jiří Adamíra který zde koncem 60 let exceloval např v roli Jana Husa

Konec „starých časů“ ohlásilo mimo jiné zmizení busty Zdeňka Nejedlého, která dříve stála ve foyer divadla? Ztratila se na podzim roku 1989. Dnes vévodí prostorám busta Pavla Švandy ze Semčic. Zdobí je také výtvarná zeď, na níž už svými díly přispěly například Milan Cais, Antonín Střížek, Ivana Lomová, Jiří David, Tomáš CísařovskýKlaus Voorman a nejnověji i herec Jacob Erftemeijer. Obrazy s divadelním námětem jsou na ní však – v duchu pomíjivosti divadelního umění – pouze dočasné a po nějaké době je přemaluje další umělec.

V angažmá zde byla i Jiřina Štěpničková kterou do Realistického divadla přijali navzdory jejímu věznění za pokus o emigrac

K premiérám v nové sezóně patří třeba Cyrano z Bergeracu, hra o smrti agenta Litviněnka či na divadle poprvé uvedený příběh Sira Nicholase Wintona. Novinkou bude i listopadové zdražení vstupenek o 10 % s cílem dorovnat náklady, které divadlu vzrostly v souvislosti s pandemií. Pro diváky tu mají ale i jednu lepší zprávu. „Jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou kulturu a setkávání,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Centrum má vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, pojmenované po herečce a významné divadelnici, s níž Pavel Švanda ze Semčic divadlo před 140. lety zakládal.

Neblaze proslulý ministr Zdeněk Nejedlý na dobové pohlednici z roku 1945 oslavující přátelství se SSSR

Foto: Archiv Divadelní ústav, Národní divadlo, Památník Karla Čapka

Poznámka k fotogalerii k této tiskové zprávě:

Děkujeme Institutu umění – Divadelnímu ústavu, divadelnímu archivu Národního divadla a Památníku Karla Čapka za poskytnutí fotografií z jejich archivů.

Přes veškerou snahu se nám nepodařilo identifikovat či vyhledat držitele autorský práv k některým fotografiím. Pokud se nám přihlásí, jsme připraveni bezodkladně uzavřít řádné licenční smlouvy.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín