A studio Rubín hledá odpověď na otázku role mužů v současné společnosti

O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso

Text: Barbara Herz, Anna Hoprich

Režie: Barbara Herz
Textová dramaturgie: Šárka Kiršnerová, Anna Hoprich
Dramaturgie: Jiří Ondra, Dagmar Fričová

Výprava: Jana Hauskrechtová

Hudba: Ivan Acher

Pohybová spolupráce: Ondřej Jiráček
Hrají: Michal Bednář, Hanuš Bor, Pavel Neškudla a Václav Rašilov

Jedenáct mužů. Jedenáct osudů. Jedenáct zcela odlišných pojetí role muže v dnešní společnosti. Jejich osobní výpovědi, které režisérka Barbara Herz sbírala po dobu dvou let, se staly podklady pro nově vznikající dokumentární inscenaci. Text napsala společně s Annou Hoprich pro pražské A studio Rubín. Premiérový titul O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso se zabývá otázkou, v čem spočívá mužská dospělost a jak lze v dnešním světe uchopit službu. Zároveň se snaží rozkrývat různé polohy otcovství a jeho často přehlíženou důležitost. Jedenáct mužů z divadelního dokumentu scénicky ztvární Michal Bednář, Hanuš Bor, Pavel Neškudla a Václav Rašilov. Premiéra se uskuteční 31. května v A studiu Rubín.

Inscenací O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso navazuje Barbara Herz na svou úspěšnou spolupráci s A studiem Rubín. Její předchozí dokumentární inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je je divácky velmi kladně přijímaná a zároveň byla nominována na cenu Thálie a Ceny divadelních novin. Po prozkoumání mýtů moderního mateřství bylo logickým krokem přesunout pozornost k souvisejícímu fenoménu, jímž je pozice mužů v současné společnosti. I v tomto případě se jedná o snahu co nejkomplexněji zmapovat podstatný společenský fenomén prostřednictvím autorského scénáře. Ten Barbara Herz komponuje na základě dvou let rešerší a přepisů nahrávek jednácti rozhovorů s nositeli unikátních životních příběhů, stejně jako s profesními odborníky.

Silný rámec autentických příběhů často osciluje mezi nekorektním humorem, lehce ironickou reflexí současné společnosti a sdílením vlastních bolavých či naopak silně katarzních osudů. To divákům umožní hluboké ztotožnění, stejně jako ostré vymezení. Diváci tak mohou reflektovat vlastní zkušenosti a postoje a mimoděčně obohacovat svou optiku perspektivami, které jim doposud mohly unikat. Zároveň vzniká svébytná odpověď na téma letošní sezony A studia Rubín: Závislosti. Perspektiva, kterou jsou muži dneška nahlíženi, je totiž často závislá na sérii stereotypních představ správného chlapáctví.

O situaci mužů v současné společnosti neprobíhá na rozdíl od otázek mateřství žádná podstatná diskuze. Muži jsou primárně nahlíženi hlavně v opozici k ženám, a to především v momentu, kdy se řeší otázky rodičovství a dialog pečující vs. zabezpečující. Přesto by bylo příliš zjednodušující definovat muže pouze na základě toho, jak pojímají péči. Jeden z odborníků, kteří na projektu spolupracují, Tomáš Pavlas z Otevřené společnosti, hovoří o tom, že situace toxického patriarchátu, který v naší společnosti stále přetrvává, škodí nejen ženám, ale i mužům samotným. Nejistota, jak nakládat s tlakem na udržení dominantní pozice často vede k tomu, že muž pracující jako pojišťovák, co nakupuje na Rohlíku s donáškou do třetího patra, hovoří o přirozenosti lovce mamutů, odlišnostech mužského mozku a nezapomene zmínit, že ženám je vlastní sbírat kořínky,“ říká o inscenaci režisérka Barbara Herz a dodává: „Všichni muži, jejichž příběhy v textu zazní, jsou označeni až archetypálně maskulinními profesemi či společenskými pozicemi (kamioňák, bachař, horník, lovec, sběratel, dobrodruh, hráč…), přesto se v každém z příběhů ukáže překvapivý přerod perspektivy a zcela nečekané pointy.

Hlavním tématem inscenace se jeví otázka síly a schopnost s ní vědomě nakládat, stejně jako schopnost vědomého přijetí oběti, která, slovy jednoho z respondentů, dokáže z hysteriků, narcisů a věčných dětí učinit skutečné, dospělé muže. Ukazuje se, že s muži celého věkového spektra rezonuje postoj k základní vojenské službě, která se minimálně v diskuzích na sociálních sítích stává leitmotivem nostalgicky vzpomínané iniciace do mužství. Zároveň ale žijeme v době, kdy největším ohrožením, se kterým jsou muži konfrontováni, je strach, že jim spadne zmrzlina ve Stromovce,“ komentuje motiv inscenace spoluautorka textu Anna Hoprich.

Tvůrčí dvojici doplňuje scénografka Jana Hauskrechtová, která s režisérkou spolupracuje stabilně, dramaturgové Jiří Ondra a Dagmar Fričová a renomovaný hudební skladatel Ivan Acher, který se též podílel na předchozí inscenaci Jenom matky vědí, o čem ten život je uváděné v A studiu Rubín. Herecký tým tvoří Pavel Neškudla a Michal Bednář (oba patří mezi nejtalentovanější herce mladší generace), které doplňují (opět v rubínovském duchu) zkušení a renomovaní herci Hanuš Bor a Václav Rašilov.

Premiéra se uskuteční 31. května v A studiu Rubín. První repríza bude následovat 12. června. Vstupenky jsou již nyní dostupné na www.astudiorubin.cz.

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso

Role mužů v současné společnosti

Text: Barbara Herz, Anna Hoprich

Režie: Barbara Herz
Textová dramaturgie: Šárka Kiršner, Anna Hoprich
Dramaturgie: Jiří Ondra, Dagmar Fričová

Výprava: Jana Hauskrechtová

Hudba: Ivan Acher

Pohybová spolupráce: Ondřej Jiráček
Hrají: Michal Bednář, Hanuš Bor, Pavel Neškudla a Václav Rašilov

Jedenáct mužů. Jedenáct osudů. Jedenáct zcela odlišných pojetí role muže v dnešní společnosti. Jejich osobní výpovědi, které režisérka Barbara Herz sbírala po dobu dvou let, se staly podklady pro nově vznikající dokumentární inscenaci. Text napsala společně s Annou Hoprich pro pražské A studio Rubín. Premiérový titul O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso se zabývá otázkou, v čem spočívá mužská dospělost a jak lze v dnešním světe uchopit službu. Zároveň se snaží rozkrývat různé polohy otcovství a jeho často přehlíženou důležitost. Jedenáct mužů z divadelního dokumentu scénicky ztvární Michal Bednář, Hanuš Bor, Pavel Neškudla a Václav Rašilov. Premiéra se uskuteční 31. května v A studiu Rubín.

Inscenací O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso navazuje Barbara Herz na svou úspěšnou spolupráci s A studiem Rubín. Její předchozí dokumentární inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je je divácky velmi kladně přijímaná a zároveň byla nominována na cenu Thálie a Ceny divadelních novin. Po prozkoumání mýtů moderního mateřství bylo logickým krokem přesunout pozornost k souvisejícímu fenoménu, jímž je pozice mužů v současné společnosti. I v tomto případě se jedná o snahu co nejkomplexněji zmapovat podstatný společenský fenomén prostřednictvím autorského scénáře. Ten Barbara Herz komponuje na základě dvou let rešerší a přepisů nahrávek jednácti rozhovorů s nositeli unikátních životních příběhů, stejně jako s profesními odborníky.

Silný rámec autentických příběhů často osciluje mezi nekorektním humorem, lehce ironickou reflexí současné společnosti a sdílením vlastních bolavých či naopak silně katarzních osudů. To divákům umožní hluboké ztotožnění, stejně jako ostré vymezení. Diváci tak mohou reflektovat vlastní zkušenosti a postoje a mimoděčně obohacovat svou optiku perspektivami, které jim doposud mohly unikat. Zároveň vzniká svébytná odpověď na téma letošní sezony A studia Rubín: Závislosti. Perspektiva, kterou jsou muži dneška nahlíženi, je totiž často závislá na sérii stereotypních představ správného chlapáctví.

O situaci mužů v současné společnosti neprobíhá na rozdíl od otázek mateřství žádná podstatná diskuze. Muži jsou primárně nahlíženi hlavně v opozici k ženám, a to především v momentu, kdy se řeší otázky rodičovství a dialog pečující vs. zabezpečující. Přesto by bylo příliš zjednodušující definovat muže pouze na základě toho, jak pojímají péči. Jeden z odborníků, kteří na projektu spolupracují, Tomáš Pavlas z Otevřené společnosti, hovoří o tom, že situace toxického patriarchátu, který v naší společnosti stále přetrvává, škodí nejen ženám, ale i mužům samotným. Nejistota, jak nakládat s tlakem na udržení dominantní pozice často vede k tomu, že muž pracující jako pojišťovák, co nakupuje na Rohlíku s donáškou do třetího patra, hovoří o přirozenosti lovce mamutů, odlišnostech mužského mozku a nezapomene zmínit, že ženám je vlastní sbírat kořínky,“ říká o inscenaci režisérka Barbara Herz a dodává: „Všichni muži, jejichž příběhy v textu zazní, jsou označeni až archetypálně maskulinními profesemi či společenskými pozicemi (kamioňák, bachař, horník, lovec, sběratel, dobrodruh, hráč…), přesto se v každém z příběhů ukáže překvapivý přerod perspektivy a zcela nečekané pointy.

Hlavním tématem inscenace se jeví otázka síly a schopnost s ní vědomě nakládat, stejně jako schopnost vědomého přijetí oběti, která, slovy jednoho z respondentů, dokáže z hysteriků, narcisů a věčných dětí učinit skutečné, dospělé muže. Ukazuje se, že s muži celého věkového spektra rezonuje postoj k základní vojenské službě, která se minimálně v diskuzích na sociálních sítích stává leitmotivem nostalgicky vzpomínané iniciace do mužství. Zároveň ale žijeme v době, kdy největším ohrožením, se kterým jsou muži konfrontováni, je strach, že jim spadne zmrzlina ve Stromovce,“ komentuje motiv inscenace spoluautorka textu Anna Hoprich.

Tvůrčí dvojici doplňuje scénografka Jana Hauskrechtová, která s režisérkou spolupracuje stabilně, dramaturgové Jiří Ondra a Dagmar Fričová a renomovaný hudební skladatel Ivan Acher, který se též podílel na předchozí inscenaci Jenom matky vědí, o čem ten život je uváděné v A studiu Rubín. Herecký tým tvoří Pavel Neškudla a Michal Bednář (oba patří mezi nejtalentovanější herce mladší generace), které doplňují (opět v rubínovském duchu) zkušení a renomovaní herci Hanuš Bor a Václav Rašilov.

Premiéra se uskuteční 31. května v A studiu Rubín. První repríza bude následovat 12. června. Vstupenky jsou již nyní dostupné na www.astudiorubin.cz.

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

„Náhradní existence“

Jak se vyrovnat s nedobrovolnou závislostí na totalitním režimu?

Jak se vyrovnat s nedobrovolnou závislostí na totalitním režimu? To prozkoumá nově připravovaná inscenace pražského divadla A studio Rubín a brněnského Divadla 3+kk Náhradní existence. Její hlavní inspirací je život českého básníka, spisovatele a překladatele Jana Zábrany. Ten si náhradní svobodnou existenci uprostřed totality vytvořil ve svých denících a překladech. Jeho lidské zoufalství na scénu přivede Adam Steinbauer. V inscenaci se představí Tomáš Milostný, Václav Marhold a Agáta Červinková. Premiéra se uskuteční 25. března v A studiu Rubín.

Základní situace existence Jana Zábrany byla definována hledáním možnosti svobody, která ovšem ze všech možných stran narážela na značné, a mnohdy stále rostoucí limity. Podstatná otázka stojící nad všemi osudy konkrétního režimu, který může být v důsledku zaměnitelný, zní: jaký svobodný prostor jsem schopen si vytvořit a za jakých podmínek?

„Naděje pro naši generaci není žádná. Dvě porážky a po nich vždy desetiletí bezmoci, umlčení. To je víc než dost. To by nepřežila, z toho by se nevzpamatovala žádná generace. Jen jedno ještě zůstává v naší moci. Postarat se, aby tentokrát dějiny, svědectví o této době, nepsali vítězové. Toto někdejší privilegium je v naší moci jim vyrvat.“ Tato slova si Jan Zábrana zapsal do deníků, které si vedl od gymnaziálních let až do své smrti. Deníků, které ho přes jeho nezpochybnitelné literární nadání nakonec proslavily více než jeho dílo. Deníky se staly jeho náhradní existencí, ve které nemusel lhát, přetvařovat se a ponižovat se. Forma deníku umožňovala jakési soukromé literární přežívání i dalším spisovatelům a publicistům, kteří měli být v době komunismu vymazáni z kultury i z dějin.

Z deníkových záznamů Jana Zábrany, které jsou pevně zakotvené v čase, detailně vystupuje jedno lidské zoufalství v konkrétním režimu, zároveň však svá časoprostorová vymezení přesahuje, a stává se obecnou zprávou o lidském údělu. O údělu člověka, jemuž je totalitním režimem vnucena existence na okraji zkorumpované společnosti a kterému zrůdný režim vnucuje závislost na režimu samotném, aby vůbec přežil,“ říká umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová a dodává: „Slova z jeho deníků zní v dnešní době až mrazivě a nadčasově. Toto svědectví je připomínkou, že svobodu lze často za velkých obětí obtížně nabýt a velmi snadno ztratit.“

Autorka textu Simona Petrů se při své tvorbě inspirovala deníky Jana Zábrany, které vyšly souhrnně pod názvem Celý život a mapují bezmála čtyřicet let jeho života, Zábranovou povídkou Psovod Gerža, knihou Evy Zábranové Flashky, Zábranových překladů z děl Sylvie Plath (Ariel), Curzia Malaparteho (Černý vítr), Allena Ginsberga (Kvílení) a dalších.  Inscenaci režíruje Adam Steinbauer. Spolu s ním do Rubínu poprvé vstupuje  také mladá scénografka, light-designerka, kostýmní výtvarnice a konceptuální umělkyně Tereza Bartůňková.

Náhradní existence vzniká s vědomím a laskavým svolením Zábranovy dcery Evy, která se též ve hře objevuje jako postava. Jana Zábranu hraje Tomáš Milostný, psovoda Geržu Václav Marold a všechny ženské postavy, jako Zábranovu ženu Majku nebo básnířku Sylvii Plath, jejíž sbírku Ariel Zábrana dokončoval v nemocnici těsně před smrtí,  Agáta Červinková.

Premiéra inscenace Náhradní existence se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 25. března. Následující repríza se uskuteční 24. dubna. Více informací je možné nalézet na oficiální stránkách www.astudiorubin.cz a sociálních sítích divadla.

Foto: Dita Havránková 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Ruka je osamělý lovec

A studio Rubín provede v připravované inscenaci Ruka je osamělý lovec inventuru (ne)rovnosti žen a mužů v západní společnosti

Pražské A studio Rubín představí druhou premiéru padesáté čtvrté sezony Závislostí. Inscenace Ruka je osamělý lovec je pomyslným zúčtováním s (ne)rovností žen a mužů a ženské emancipace v západní společnosti. Text i samotná inscenace vrší různé, důvěrně známé obrazy a situace, na které současná dívka či žena dříve nebo později narazí. Text švýcarské dramatičky a performerky Katji Brunner zrežíroval Ondřej Štefaňák. Tři divy hrají Anita Krausová, Tereza Hofová a Magdalena Kuntová. Premiéra se uskuteční 2. prosince.

Premiéra inscenace Ruka je osamělý lovec byla kvůli pandemické situaci přesunuta z tématické sezony Velkého úklidu do aktuální sezony Závislostí. Tento nucený posun byl pro téma inscenace příznačný, inscenace totiž poukazuje na nejednu závislost zakořeněnou v naší společnosti. Ruka je osamělý lovec odkrývá klišé a schémata, v rámci kterých se vytvářejí standardizované obrazy a představy o tom, jaké ženy jsou, mají být a chtějí být. Katja Brunner předkládá velmi komplexní přehled těchto situací a režisér Štefaňák spolu s herečkami je uchopují, aby zjistili, jak si stojíme teď a tady v naší společnosti, v naší zemi.

Autorka textu Katja Brunner na sebe upozornila již ve svých 19 letech hrou O příliš krátkých nožičkách (2010). Ve svých textech tematizuje především násilí, které prorůstá nejintimnějšími vztahy. Současně sleduje velmi tenkou hranici mezi láskou a násilím. V jejích dílech se také objevuje kritika maloměstských poměrů, povrchnost a omezenost myšlení, a svíravé názorové kategorie. Text Ruka je osamělý lovec vznikl v roce 2019 a byl uveden v berlínské Volksbühne. Pro A studio Rubín text přeložila dramaturgyně a překladatelka Viktorie Knotková. Bude se jednat o první divadelní inscenaci textu této autorky na české scéně

Inscenace nevypráví žádný konkrétní lineární příběh. V ději se objevují určité postavy, které můžeme sledovat v různých situacích. Jsou to jakési prototypy současných žen. Často se jedná o ironizující zjednodušené typy (bulimička, pornoherečka, malá holčička). Katja Brunner ale ve svém textu nijak nenaříká. Naopak používá sebereflexi a je velmi sarkastická vůči svému pohlaví.

Ruka je osamělý lovec ukáže, jak se současné ženy ve společnosti i ve svých osobních životech cítí. Diváci uvidí klišé a masky, které jsou na sebe ženy nuceny brát, ale které na sebe taky dobrovolně navlékají, aby ve společnosti mohly (snad lépe?) fungovat. Inscenace je plná ,násilí‘. A to nejen toho fyzického, ale i psychického a symbolického,“ přibližuje inscenaci umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová a dodává: „Je to kabaretní přehlídka všech tak příznačných rolí, se kterými se osoba, která se cítí být ženou, musí v naší společnosti dříve či později konfrontovat. Malá holčička, kterou matka samoživitelka na antidepresivech zapomene na autobusové zastávce. Bulimička, která bohužel přežila. Princezna Zelda – jedna z prvních ženských postav v počítačových hrách, která ale nese nápadné porno prvky. Sufražetky. Ale samozřejmě i nevěsta, jejíž život konečně dostane smysl díky tomu, že se navždy spojí s mužem. Je tu ale i ta ruka, která sahá tam, kam nemá – bez dovolení, samozřejmě!

Ondřej Štefaňák ve své režii vědomě používá náboženské motivy (především z katolické eucharistie a přidružených náboženských rituálů). Exponuje tak spojitost mezi společenským, ale i reálným násilím a působením církve, které je i v poměrně sekularizované společnosti silně zakořeněné. Tato inspirace se objevuje také v hudbě Kryštofa Blably. Scénografie i kostýmy Andrijany Trpković jsou minimalistické, ale velmi výmluvné a jasné. Samotná scénografie se omezuje de facto na vstup jednoho výrazného objektu.

Premiéra inscenace Ruka je osamělý lovec se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 2. prosince. První repríza bude následovat 6. prosince. Více informací je možné nalézt na oficiální stránkách www.astudiorubin.cz a sociálních sítích divadla.

Foto: Patrik Borecký 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín