Rozhovor s moderátorkou TINOU PLETÁNKOVOU

„Mám velmi ráda step.“

Tina Pletánková patří k našim nejznámějším a současně nejoblíbenějším moderátorkám. Svou nenuceností a přirozeným šarmem si získala srdce mnohých (nejen televizních) diváků. Když jsem se s ní setkal v – pro mnohé možná trochu nezvyklé – roli porotkyně literární soutěže, nemohl jsem si nechat uniknout příležitost ji vyzpovídat pro Taneční magazín. A to zcela jistě nejen o tanci.

Je o Vás všeobecně známo, že jste svou kariéru začala jako hudebnice. Jaký máte vztah k taneční hudbě?

Taneční hudba? To je široký pojem. Ano, byla jsem aktivní hudebnicí, hrála jsem na akordeon a klavír. Oba nástroje nabízejí široký repertoár. Já osobně jsem nakonec vždy nejraději hrála světové standardy v jazzových úpravách. Taneční hudbou – obecně vzato – je prakticky téměř vše. Ovšem, zcela upřímně, nejméně blízká mně vždy byla taneční hudba diskoték.“

A chodila jste vůbec ve školních letech do tanečních?

Ne. Osm let jsem totiž chodila do lidové školy umění v oboru lidové tance. Tam se tančilo mnohé, ale nejvíce tance východního Slovenska. Tím jsem nějak považovala svou pohybovou přípravu za splněnou. Navíc jsem pak pokračovala na konzervatoři v hudebním oboru, a vlastně mi na nic jiného nezbýval čas.“

Na který druh tance či baletu se ráda se zaujetím zajdete podívat do hledišť divadel či sálů?

Mám velmi ráda step a velkorysé, velké obsazení. Třeba Lord of the Dance, Stomp. Ale naopak i komorní obsazení, jaké má třeba konkrétně projekt Wings pod vedením Pavla Strouhala.“

Vaši postavu obdivují nejen muži, ale závidí ji i Vám jistě celá řádka žen, co průběžně děláte pro ni i pro svou kondici?

Nic. Na což nejsem hrdá. Jsem totiž v takovém životním běhu, že na pravidelný pohyb nemám čas, ani to možná nemám v sobě. I když si občas udělám pár protahovacích cviků, hlavně kvůli zádům a krční páteři. Jelikož jen z podstaty se dlouho žít nedá a tělo drobnou péči potřebuje.“

Pravidelně tedy sportujete?

Ne. Jen v létě mě baví rekreačně kolo a plavání.“

Jak jste se vlastně od muziky dostala k moderování?

Už na konzervatoři jsem poprvé moderovala naprostou náhodou nějaký koncert spolužáků z vyšších ročníků. A to byl vlastně můj vůbec první kontakt s mikrofonem, tedy vlastně mluveným slovem. Pak to byla ještě dlouhá cesta. V devadesátém roce jsem pak hned odjela do Rakouska, kde jsem aktivně hrála v Alpách. Ať už s místním letním orchestrem, či v malém uskupení – akordeon, housle, kontrabas. Anebo sama na akordeon a klavír v tamních luxusních hotelích. Po návratu, v roce 1992 jsem začala pracovat v rádiu Kiss. Ovšem tehdy jako vedoucí propagačních NIssan Patrolů. Kontakt s mikrofonem tam byl jen letmý. Roku 1994 jsem se pak stala ředitelkou magazínu Dotyk. Byla to revue pro vztah umění a byznysu, z mého pohledu šlo spíše revue o umění všeho druhu. A teprve v roce 1996 jsem šla – tak nějak náhodně – na konkurs na moderátory. Vyhrála jsem. A od té doby až do současnosti mne televize v podstatě neustále provází.“

Moderujete raději před kamerou či živé pořady, kde je přímý kontakt s divákem?

To záleží… V televizi natáčíme před kamerou, ovšem já nejraději takzvaně naživo. Nerada předtáčím. Jde o kouzlo nevratného a maximální koncentraci. Když vysíláte naživo, je pro mne tím nejlepším hnacím motorem. Přenáší se to i na všechny ostatní a vzniká úplně jiná atmosféra. Rozhovory s hosty jsou pak pravdivější, často i vtipnější. Při předtáčení pořadu vždy počítáte s tím, že se to dá případně vrátit, přetočit. A to mne už zas tolik nebaví.“

Já však měl na mysli moderování nejen televizní…

Naprosto jinou kategorií je moderování různých živých akcí. Tam mám raději méně oficiální pojetí. Moderovat večer dle protokolu, řízený jasným scénářem, který se ve finále spíše čte, samozřejmě zvládám. Velká zábava to zas tak úplně není. Ovšem provázet živý program, postavený sice na pár nutných ,pilířích´, kde zbytek je dán improvizací, je vždy zábavnější. Nepopírám, že i improvizace vždy pár záchytných bodů má, ale někdy se vše nakonec kouzelně rozsype… Živly někdy prostě vše hodí jinak a musíte se s tím umět vypořádat.“

Svého času jste byla i televizní „rosničkou“, věříte televizním dnes předpovědím počasí? Zvolíte si podle nich třeba své vybavení na víkend?

Svého času… Ano, čtrnáct let, tuším… Předpovědím na druhý den věřím bez výhrad. Na třetí tak na 85 %. …a s dalšími dny to úměrně klesá. Sice v dnešní době předpovědní modely umějí mnohé, ale počasí je prostě počasí. Dlouhodobé předpovědi jsou věštěním.“

Potkáváme se spolu již pravidelně v porotě celostátní literární soutěže. Jaký máte názor na vyjadřování se a jazyk současné mladé „počítačové“ generace?

Nelze to posuzovat generelně. V rámci literární soutěže člověk vidí esenci toho nejlepšího, nejen po stránce slohové, ale i gramatické. Nechce se mi moralizovat už té pozice ,odrostlejší generace´, ale jedno vím jistě. Nečte se, a tím, že se nečte, tak se vytrácí vyjadřovací schopnosti, schopnost používat složitější slovní spojení, schopnost vůbec využívat jazyk v jeho obrovské barevnosti. Čtení napomáhá i v gramatice. Zkrátka se vám určité mluvnické záludnosti vizuálně prostě usadí v hlavě… A tak bych mohla pokračovat. Jenže na druhou stranu: lidi dnes obecně nebaví číst ,písmenka´. I komiks je na ně někdy moc. Zkratka – to je to co lidi zajímá. Upřednostňují zkratku. Lze se tomu však dnes – v přívalu obrovských množství – informací vůbec divit?“

Píšete také sama aktivně?

Někdy. Vlastně mám toho popsaného za posledních dvacet pět let docela hodně.“

A jakému žánru se věnujete?

Úvahám, esejím, mnohdy politického charakteru.“

A kdo je Vaším oblíbeným literárním autorem?

Na to se snad nelze ptát někoho, kdo pamatuje čtvrteční fronty před knihkupectvími. Přečetla jsem i Nanu od Emila Zoly. …to říkám s úsměvem. Zkrátka, přečetla jsem vše, co šlo. Co měli rodiče v knihovně. A mne to zajímalo všechno. V dětských letech jsem milovala knihy Františka Běhounka, později vše možné… Od Ludvíka Součka, přes Kanta, Huxleyho, Hellera, Orwella… Mohla bych pokračovat, ale nechci, aby to vyznělo, že jen vyjmenovávám plejádu autorů, abych vypadala sečtěle a přechytrale. Zkrátka, byla jsem a jsem čtenář. Jen mne teď štve, že nestíhám číst vše co bych chtěla.“

Co chystáte, pokud to není tajné, v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět či potkat?

Nevím, kdy přesně vyjde tento článek, ale zatím o nové pracovní záležitosti veřejně mluvit nemohu.“

Článek vyjde brzy, takže utajené to asi (prozatím) bude. Nicméně, chci poděkovat za upřímný rozhovor a držíme – i za čtenáře Tanečního magazínu – palce. A ať se daří!

Ptal se: MICHAL STEIN

Foto: archiv TINY PLETÁNKOVÉ

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s fotografkou a spisovatelkou SÁROU SAUDKOVOU

„Tancuji podle hudby a nálady.“

Málokomu se podaří, že je jeho jméno v tom dobrém smyslu slova i jeho značkou – prezentací. Sára Saudková patří k těm nemnoha šťastným jedincům. Fotografka, spisovatelka, ne tak dávno i odvážná moderátorka pořadu televize Nova „Peříčko“ – a v současné době taky několikanásobná maminka na skoro plný úvazek.

A právě Sáru Saudkovou jsem požádal o několik odpovědí na otázky s taneční tematikou:

 

Vzpomínáte ještě, kdy jste udělala své první taneční krůčky?

Patrně na nějaké takové té roztomile pitomé školní besídce, kde nás nutili do křečovitých postojů a my se všichni svíjeli hanbou a studem a ze všeho nejraději jsme chtěli zdrhnout pryč.“

Asi teď tedy bude bezpředmětná otázka, zda jste chodila do tanečních?

Ne. Nechodila. A dokonce se tomu povedlo uniknout i mým dvěma sestrám. Byla v tom jistá vzdorovitá rebelie nedělat to, co se od nás žádá a očekává. Navíc mi v té době připadalo strašně trapné, jak se holky navlékaly do těch děsivých tanečních šatů. I ty docela hezké v nich vypadaly jako obludy.“

Přejděme od šatů k tanci, vyhovoval Vám nějaký styl či druh tance?

Žádný konkrétní. Já velmi ráda tancuji a řekla bych, že dobře, ale tancuji s vášní a s radostí, ale zejména spontánně. Tancuji podle hudby a nálady, ne podle tanečních kroků a předpisů.“

Vedete nějakým způsobem k tanci své děti?

Ne !!! Nechávám to plně na nich. Zatím k tomu mají přirozený odpor. Nejspíš ty geny…“

Který tanec  obdivujete z pozice diváka?

Tango. Ale při něm bych snad byla raději v pozici tanečnice. U toho se vážně nedá sedět a dívat se.“

Které taneční představení anebo muzikál (vzpomínám, že jste i před časem vystavovala v divadle Hybernia, zaslíbeném muzikálu) Vás v poslední době zaujaly a proč?

Nemám ráda muzikály. Ale ráda bych někdy zažila takovou ,poctivou irskou dupárnu´, tím myslím irský tanec v nefalšované irské hospodě pozdě do noci.“

Vypravíte se někdy do divadel i na klasický balet?

Ne. Až na jednu výjimku – už ,pradávno´ jsem viděla vystoupení holandského královského baletu v režii Jiřího Kiliána. A to bylo něco. Fascinace přirozeným pohybem, nezkrouceného klasickou baletní školou. To byla oslava těla a radosti z tance!“

Jistě jste fotografovala tanečníky a tanečnice?

„Ráda vyžaduji taneční gesta a polohy, jsou velmi vášnivé a srozumitelné. Ale vzhledem k tomu, že fotografuji klasickou technikou, musí to být statické pózy ve stylu ,nehýbat, zaostřuji, fotím!´ Portrétovala jsem před lety Vlastimila Harapese a je pravdou, že tanečníci znají bravurně své tělo a tělo naopak poslouchá je. Hezky se s nimi pracuje. A taky nemají stud, ostatně se nemají za co stydět. Tělo je vlastně jejich pracovním nástrojem.“

Co Vám tedy říká tanec obecně jako výtvarnici?

Když je přirozený, a nikoli uměle vykřečovaný na efekt, pak je to pastva pro oči i pro duši. A pro fotoaparát jakbysmet.“

A na čem v současné době pracujete? Záměrně se neptám pouze na fotografování…

Tkám na dvou stavech. Dopsala jsem totiž další knihu pro dospělé ,Zpocená záda´. Pustím se do pokračování ,Půlnočních pohádek´, ty vyšly vloni v Albatrosu a velmi se líbí a čtou. A konečně zase zalézám do fotokomory. Takže si tak vesele střídám psaní s fotografováním a moc mě to baví.“

Kde uvidíme Vaše nejbližší výstavy?

Tu nejaktuálnější v květnu v Ženevě. Na podzim v Chebu a příští rok v italském Udine, na mezinárodní výstavě ,Ženy ve fotografii´. Jsem opravdu poctěna, že tam v té úžasné společnosti světových fotografických es budu reprezentovat naši zemi.“

Děkuji za velmi upřímný rozhovor

 

 FOTO: SÁRA SAUDKOVÁ

Michal Stein

Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Simonou Praskovou – představitelkou ‚Soudkyně Barbary‘

„Účasti ve Stardance bych se nebránila“

Brňačka, absolventka JAMU se prosadila již v útlém dětství v Divadle na provázku. Od té dob y si postupně zahrála v řadě divadel – od pražského Národního, přes Skelet Pavla Trávníčka a celou řadu dalších trvalých i zájezdových scén až po Metropolitní divadlo. Jejím hlasem promluvily desítky hereček. Ráda namlouvá i komentáře k dokumentárním filmům. Hrála v desítkách filmů a televizních inscenací. Kdysi si v koprodukčním snímku „Enigma“ měla možnost zahrát i po boku slavného Michaela Yorka. Ale v poslední době se o ní mluví hlavně proto, že byla jednou ze tří představitelek titulní role v seriálu TV Barrandov „Soudkyně Barbara“. Tak to vše má ve zkratce pracovně za sebou herečka SIMONA PRASKOVÁ. Více už o ní prozradí náš následující rozhovor.

5-simonapr

 Úsměv Simony Praskové je tak trochu nakažlivý. 🙂  (Foto a make-up: Petr Burda)

Jako herečka účinkující i v muzikálech máte asi vztah k tanci jako takovému?

Jistě, tanec a pohyb obecně jako výrazové prostředky mám moc ráda. Už v Dětském studiu Divadla na provázku nás vedli k všestrannému scénickému vyjadřování – text, zpěv, tanec. Na JAMU jsem později vystudovala herectví se zaměřením na muzikál. Na téma muzikál jsem psala i diplomku. Tenkrát se to nazývalo katedra syntetických žánrů. Myslím si, že pohybem se dá vyjádřit mnohé.“

Účinkovala jste v mládí také v legendární „provázkovské“ inscenaci „Bramborový den“?

Ano a vzpomínám na to dodnes. Byla to pro mne první velká profesionální zkušenost. Hrála jsem tam Bibinu, holku, co jí každý leze do spacáku a ona nikoho nechce, protože čeká na toho pravého… Bylo mi tenkrát čtrnáct. V ,Bramborovém dnu´ se zpívaly hity, které mi dodnes zní v uších a doteď si je pamatuju. Hlavně, ta nápaditá choreografie, začínajíci už v předsá ;lí divadla pochodem s kufry…. Bylo to prostě nádherné období, měli jsme pocit, že nám tenkrát svět leží u nohou.“

Zahrála jste si někdy v muzikálech i později? Měla jste možnost spolupracovat s brněnským (zejména muzikálovým) režisérem Radkem Balašem?

Na JAMU jsme měli několik hodin muzikálu týdně. Učila nás paní Zdena Herfortová, která dala společným hodinám ten správný pohled a šmrnc. Měli jsme jedno absolventské muzikálové představení ,Škola žen´, podle Moliérova ,Lakomce´. S Radkem Balašem jsme se na škole jen potkávali pouze prostřednictvím jeho tatínka. Ten se nás snažil naučit step stejně dobře, jako svého syna. Radek za ním občas chodil a od té doby na něj koukám pouze v porotě ve Stardance.“

bez-nazvu

Simona (na snímku z roku 1986 – zcela vpravo)  si na brněnské JAMU zahrála v Moliérově „Škole žen“ vedle nezapomenutelného představitele největšího z pierotů Vladimíra Javorského (na snímku zcela vlevo), který byl aktuálně dramaturgem a spolurežisérem taneční inscenace Lenky Vagnerové „Lešanské jesličky“ (viz recenze níže v TM). Uprostřed snímku je Tomáš Petrš, který sice pověsil herectví na hřebík, ale věnuje se – pyrotechnice! Dokonce i při divadelních představeních. (Foto: archiv JAMU)

Muzikál však není pouze tanec, ale hlavně zpěv…

Třetím angažmá v mé profesionální praxi bylo Hudební divadlo v Karlíně, kde jsem hrála v rozličných muzikálech, jako byl ,Divotvorný hrnec´, ,Pohádka máje´ Zdeňka Pospíšila, zpěvohra ,Podskalák´ nebo již nedozkoušená ,West Side Story´, kde jsem měla alternovat v roli Anity. (Poznámka autora rozhovoru: Tento muzikál nebyl inscenován z důvodůtragického úmrtí režiséra a ředitele divadla Zdeňka Pospíšila.) V Divadle na provázku to navíc byla ještě ,Kytice´ podle K. J. Erbena, kde se hrálo, zpívalo i tancovalo. A nesmím zapomenout ani zkušenost v souboru dnes již zeslulého Adolfa Tomana, který se po revoluci vrátil z Toronta do Čech. Pronajal si Hálkovo divadlo v Nymburce, obsadil pár profesionálních zpívajících a tančících herců a zbytek doplnil lidmi z konkurzů. Hrála jsem tenkrát trhlou Annie v muzikálu ,Oklahoma´. A dokonce i v operetě ,Polská krev´ roli Wandy. A pokud se v Divadle v Nymburce inscenovala pohádka, tak jedině s nápaditou choreografií, se zpěvy a tanci. Chodila jsem tenkrát, a to už od dob mého angažmá v Karlíně, na hodiny klasického zpěvu k profesorce Heleně Cihelníkové.“

Zúročila jste taková pěvecká „doučování“?

Určitě, třeba i ve Šrámkově inscenaci ,Zvony´ v Národním divadle v režii J. A. Pitínského. Toho znám ještě z dob Divadla na provázku, ale pod jeho občanským jménem jako Zdeňka Petrželku. ,Zvony´ byly plné zpěvu a zajímavé choreografie. Dodnes hraju v jednom ,skoromuzikálu pro děti´ s názvem ,Čertovský mariáš´. A to přímo jednu ze dvou čertic. Přes hodinu neslezu z jeviště, to celé v pětikilových kostýmech, originálních z Národního divadla. Automaticky s sebou proto do divadla i na zájezdy nosím fén a ručník. 🙂

Nevyhnula jste se v mládí tradičním tanečním?

Samozřejmě, do tanečních jsem chodila a poctivě je absolvovala i když musím přiznat, že jsem duchem byla stále v ,na provázku´. Lákal mě tehdy daleko víc improvizovaný pohyb, kde se člověk může sám realizovat. Hrála jsem navíc tenkrát i v ,dospěláckém´ představení „Dáma s kaméliemi.“

Jdete si dneska někdy jen tak společensky s manželem zatancovat?

V současné době na to nemám vůbec čas, z důvodů obrovské časové vytíženosti. Jak pracovní, tak i soukromé. Občas si zatancuji při filmové premiéře, když hraje dobrá kapela. …anebo když si balím tašku na natáčení, pustím si rádio a hýbu se, jak mi to cit dává. Tak to mě baví. Co se týká mého muže, ten je jen tichý pozorovatel, i když na první pohled byste si mysleli, že si určitě rád zatancuje.“

Jako divačka obdivujete – pokud máte čas – tanec spíše baletního charakteru, společenský tanec či moderní taneční formy..

Líbí se mi nejvíce abstraktní tanec. Prostě, výrazový pohyb, kde můžete dát průchod fantazii. Musím navzdory tomu uznat, že balet ,Louskáček´v Národním divadle nebyl vůbec špatný. A občas koukám na Stardance, jak si vedou moji kolegové a kamarádi,“

Jak byste se dnes tvářila, kdyby Vás z České televize vyzvali k účasti ve Stardance?  

Teď už standardní tance i latinu vnímám jinak. A přiznám se vám, že účast ve Stardance bych neodmítla. Je to úžasný pořad a ano, ráda bych tu atmosféru zažila na vlastní kůži.“

Je někdo konkrétní Vaším tanečním idolem?

Po pravdě jsem taneční scénu od dob ,Pomády´ a ,Hříšného tance´ přestala důkladněji sledovat. Ne, že by mne to nezajímalo, ale spíš z důvodů, že převažovaly jiné zájmy a povinnosti.“

Určitou část života jste prožila ve vztahu s divadelním, rozhlasovým i dabingovým režisérem (v jedné osobě). Máte také občas režisérské ambice?

Tak to už je hodně dlouho. Ale tenkrát mě partner hodně ovlivnilkulturním rozhledu a názoru na umění. Když pracuji na roli, snažím se o ní přemýšlet i rozumově nikoli pouze emočně. Myslím si, že když herec hraje, ať už na jevišti nebo před kamerou, nemůže zvládnout dobře i režii na druhé straně. Ale, připravuji teď vlastní představení pro herce a herečku. A i když tam budu zejména hrát, tak předpokládám, že se zapojím částečně i režijně.“

Na divadelních prknech jste v komorních inscenacích spolupracovala s legendami opředeným režisérem i hercem Janem Kačerem. Jaký vliv měla jeho osobnost a charisma na Vaši další hereckou praxi?

Určitě mě spolupráce s Janem Kačerem, ale i ostatními osobnostmi, jako jsou jeho žena Nina Divíšková i dalš í, velmi ovlivnila. Jedná se o soubor Divadlo u stolu. Věnujeme se inscenovanému čtení. Vypadá to tak trochu jako na čtené zkoušce v divadle. Hrajeme zpravidla v malém prostoru Trick Baru pražské Malostranské besedy a lidi vám tam skoro koukají do textů. Jan Kačer je obrovská i svérázná osobnost. Velmi si ho vážím, jak lidsky, tak i umělecky. Kromě toho jsem se seznámila se zajímavými dramaty a texty, zejména od Vlastimila Venclíka či Josefa Topola. Také jsem měla možnost se opět vrátit v jiné podobě třeba k roli Ifigenie v Aulidě, kterou jsem hrála též před lety při svém druhém divadelním angažmá v Kolíně.“

Nedávno jste v TV Barrandov byla jednou ze tří představitelek titulní role seriálu hraných dokumentů Soudkyně Barbara.  Absolvovala jste před tím nějaké právnické proškolení, jakési právní minimum?

Snažím se sama za sebe vždy jít pod slupku postavy, kterou hraji. Tak jsem si proto ně kolikrát zašla na soudní přelíčení abych viděla, jak to u soudu opravdu chodí. Jak zasahuje soudce a přísedící. Kromě toho mám navíc kolem sebe doteď dva velmi dobré přátele z mládí – právníky, takže jsem s nimi samozřejmě základní záležitosti kolem soudního přelíčení probírala. A do třetice, můj děda, kterého jsem si velice vážila a moc ho milovala, byl též vynikajícím právníkem. Když jsem natáčela soudkyni Barbaru, měla jsem prostě vynikající reálné vzory.“

3-simonaprsoudkynebarbara

Role soudkyně Barbary Němcové v TV Barrandov přinesla Simoně Praskové mnoho diváckých ohlasů. (Foto: TV Barrandov)

Tedy důkladná škola života…

To vše jsem podnikla z vlastní vůle. Co se týká tvaru pořadu Soudkyně Barbara na TV Barrandov, jedná se vyloženě o typ zá bavného pořadu, kde nejsou dány reálné hranice pravdivosti. Důraz je kladen hlavně na svědky a jejich spor. Právní aparát i soudkyně zasahuje minimálně, a to podle předem napsaného scénáře, je to vlastně takový blikající semafor. Ale je potřeba umět improvizovat a reagovat na nenadálé situace. Texty dostáváte jeden dva dny před natáč ením, jde to tam vše velmi rychlým tempem.“

Nevadilo Vám, že ten seriál absolutně postrádal a postrádá titulky. Není to podle Vás nefér vůči hercům a vlastně celému tvůrčímu i výrobnímu štábu?

Samozřejmě, že mě to mrzelo a nejen kvůli sobě. Pravda, psalo se o nás v médiích a TV Barrandov nás – tehdy dvě hlavní představitelky – prezentovala na vlastních internetových serverech. Že se u některých pořadů tohoto typu nedávají titulky, je dnes, bohužel, dosti samozřejmostí. Ať již z hlediska prostoru pro titulky, stopáže i jiných důvodů. Na druhé straně to zřejměbylo trochu i záměrem TV Barrandov. Když ten pořad nikdo ještě neznal, tak měl být zřejmě prezentovám jako skutečná situace u soudu s opravdovými příběhy a situacemi ze života. Ve skutečnosti se však jednalo o převzatý pořad slovenské televize JOJ ,Soudní síň´. Musím ale říci, že i bez t ěch titulků si nás diváci našli. Alespoň to mohu potvrdit za svou vlastní osobu. Mám tak spoustu nových fanoušků, kteří i díky tomu sleduji mou další práci.“

Co chystáte v nejbližší době?

Jsem zatím předběžně obsazena do tří celovečerních filmů, kde mě čekají zajímavé a nosné role. Prvním z nich jsou ,Děti samotářů´ – ideově navazující na legendární ,Samotáře´. Avšak jde o zcela jiný, nový film, který napsala a bude i režírovat režisérka a půvo dně hlavně scenáristka Olga Dabrowská. Měl by se točit v jarních měsících 2017, tedy pokud vše bude probíhat podle plánu. Další dva filmy jsou ve stádiu vývoje, je pravda, že jeden by se měl točit na podzim příštího roku. Jedná se o komediální drama. Je velmi dobře napsané režisérem a současně také scenáristou Markem Dobe š em. Mám tam velmi zajímavou a výraznou roli ,ženy-chameleona´, kde bych měla uplatnit i své komediální schopnosti. Do třetice to bude hudební film pro děti, kde budou především d ětští herci, ale mě to velmi láká. Láká, protože to bude film, na který budu moci jít bez obav se svou dcerou Natálkou.“

A televizní natáčení?

Před prázdninami jsem natočila pilotní díl nového seriálu z divadelního prostře dí, pod režijním vedením mladého Dana Pánka. Ten letos debutoval celovečerním hraným filmem ,Taxi 121´, v němž jsem si zahrála pasažérku – arogantní paničku s psíkem. V připravovaném seriálu ,Za oponou´ mám jednu z hlavních rolí. A není daleko od reality – představuji tam totiž herečku Ludmilu. Ta je však úplně jiná než já… Můžete se tam také těšit na vynikající herce jakými jsou Hynek Čermák, Jaroslav Plesl anebo Kamil Halbich a mnozí další. Víc už ale předem prozradit nesmím… Z divadelního prostředí je rovněž seriál ,Bohéma´ režiséra Roberta Sedláčka, kde mám také zajímavou roli. Jedná se o televizní ságu o bývalých hereckých hvězdách. Má se vysílat v roce 2017. A samozřejmě občas také dabuji a průběžně namlouvám komentáře k dokumentům pro Českou televizi.“

Připravujete něco i na divadelních prknech?

Co se týká divadla, jsem v jednání s nově otevřeným Branickým divadlem a měla bych s nimi začít spolupracovat od začátku roku 2017. S ředitelem divadla Václavem Čížkovským jsme probírali různé alternativy, které právě dolaďujeme. Vždy, když se někdo snaží prosadit nový projekt a já jsem součástí, snažím se pomoci. Vím, že to není vůbec jednoduché. Obnáší to bezesné noci, kdy si člověk uvědomí, co všechno ještě nestihl, co ještě musí udělat a že ten den má jen čtyřiadvacet hodin. Na práci v Branickém divadle se moc těším, doufám, že tam přitáhneme spoustu diváků. Ve vedení divadla jsou herec, producent a ředitel Václav Čížkovský, zástupce ředitele – project manažer a fotograf Petr Našic a šéfproducentka Barbora Hanychová. Všichni jsou velice kreativní. Což velmi oceňuji a fandím tomu.“

Děláte něco pro svou fyzickou kondici?

Mám pohybu víc než dost.. Ráno chodím venčit pejsky, střídáme se v tom s manželem. Trvá to alespoň čtyřicet minut, protože u obřích psů jako je můj desetiletý ušák bloodhound Amon a k tomu poloviční jedenáctiletá boxerka Xira, to trvá o něco déle se vyvenčit. Dvakrát až třikrát týdně chodím do hodin jógy a snažim se nevynechávat, pokud to jde. V létě plavu. Chodíme na dlouhé procházky na čerstvém vzduchu, obzvláště když jsme na chalupě na Šumav ě. A tam taky na houby, což mě hodně baví. Bývá to pro mne často takové malé dobrodružství. Občas zajdu i do posilovny. Prostě, zastávám dávný názor, že ve zdravém těle – zdravý duch!“

4-simonapr

Simona je také vyznavačkou jógy a to nejen cvičení, ale životního stylu… (Foto + make-up: Petr Burda)

Na natáčení i pro divadelní práci musí být herec nejen fit. Jak nejraději relaxujete?

Budete se možná divit, ale pro mne je nejlepší relax, když vidím dobrý film nebo skvělé divadelní představení. Anebo když sama hraji… Na filmové festivaly jezdím občas i sama jako divák. Pak chodím – jak již jsem uvedla – ráda ven. Jen tak v teplákách a bez make-upu, se psy a s dcerkou… Zmíněnou jógu považuji  za velký relax, bez té si to dnes už nedovedu představit. Čtení a poslech fajn hudby je pro mě spíš milou samozřejmostí.“

V minulém manželství jste nesla jméno Longová, máte vztah (jako bývalá jmenovkyně třináctinásobná mistryně světa v cyklistice) ke kolu a cykloturistice?

Ano, na kole jezdím ráda, teď už i s mojí dcerkou Natálkou, nejvíc na Lipně na Šumavě, kde je nádherná příroda a dobře připravené cyklostezky. Nejsem vyloženě cyklistkou, která nikdy nesleze z kola, ale ježdění na kole jako rekreační pohyb mě nabíjí a dělá mi radost.“

Závěrem zůstaňme krátce u toho bývalého jména. Ačkoli jste měla manžela Angličana, své jméno jste většinou tady přechylovala do české koncovky „-ová“. I když je trochu módní užívat dnes (například u dam ve zpravodajství TV Nova) mužský nepřechýlený tvar. Proč?

S manželem jsem žila v Anglii, přijala jsem tedy tvar příjmení v zemi obvyklý. Kdybychom se chystali trvale žít v České republice, byla bych Longová;. Bez ohledu na ,módní´ trendy bych se dnes zachovala stejně. Je ovšem pravda, že se mě tady v Čechách občas ptali, zda nemám za muže nějakého Vietnamce. Druhý muž pak nesl trochu složitěji, když jsem se rozhodla nechat si své rodné jméno. Ale to ke mně prostě už patří, celá řada lidí mne pod tím jménem už zná. Takže jsem zase  Simona Prasková jako zamlada.“

A tak si Vás jistě zapamatují i čtenáři Tanečního magazínu. 

Za rozhovor poděkoval: Michal STEIN

FOTO archív: TV Barrandov, JAMU Brno

FOTO + MAKE-UP: Petr Burda (3 portrétky)

Taneční magazín

Rozhovor s poslancem Markem Černochem

„Jedu na plný plyn“

K umění máte blízko, zpíval jste, moderoval. Ale také jste pracoval jako pilot.  Co Vás přimělo pozměnit svoji dráhu  a vstoupit do politiky?

„Touha změnit věci  byl pro mě takový důvod, proč jsem se stal politikem. Ale byly tu i osobní důvody.  Moje dcera se narodila s vrozenou vadou a zažil jsem, jak stát nedává nic těm, kteří to opravdu  potřebují a naopak  pomáhá těm, co to nepotřebují a dává jim peníze.  Myslím, že i tento fakt  byl asi  pro mě silný  impuls. Chtěl jsem, aby to ve společnosti  bylo jinak.

Původně jsem asi deset let profesionálně  zpíval. S tátou (Karlem Černochem) jsme jezdili na vystoupení s naší kapelou a  já jsem  v té době současně pracoval i v rádiu.  V dnešní době je opravdu  velmi  těžké živit se jen zpěvem nebo jen moderováním, pokud člověk není zrovna v takové té ‚nejvyšší třídě‘.  Takže jsem  byl  moderátor a programový  ředitel rádia, ale  i zpěvák.   Z umělecké sféry jsem odcházel do letectví, protože  původní  profesí jsem pilot.  Létal jsem s Boeingem 737. Když jsem   začal dělat školu na dopravního pilota, která je náročná,  musel jsem své dosavadní profese opustit,  protože časově se vše dohromady  dalo jen těžko zvládat. Chtěl jsem se létání věnovat  naplno.   A to jsem  nějakou dobu  dělal. Možná tím, že je člověk starší a začne všechno  vnímat jinak, zjistil  jsem, že chci věci kolem sebe měnit a rozhodl jsem se vstoupit  do politiky.

Sedět v hospodě  a o všem jen  dlouze mluvit, je samozřejmě také cesta. Každý  přece nejlépe ví,  jak řídit mezinárodní hokejová a fotbalová mužstva, jak se má to a to správně dělat,   jak řídit  stát a svět….., ale  málokdo z těch lidí se zvedne a skutečně do politiky vstoupí. Pokud někoho opravdu vyzvete, ať se stane politikem,  odpoví vám, že se nechce ‚špinit‘ a  najde si další a další důvody, proč určitě ne.

Je pravda, že veřejné povědomí  o politice lichotivé není.  Slovo politika je v dnešní době nadávka.  Pro většinu jsou  všichni politici  špatní a kradou, ale já si myslím, že to je  v každém člověku, jestli se nechá okolnostmi ‚zválcovat‘  nebo nenechá.“

Nedá se tedy říct, že by politika byla Vaše vysněné povolání?

„No, také  mě nebaví ‚politikaření‘, momenty, kdy se nedrží dohody, fakt, že  dnes  nemůžete nikomu věřit…, ale na druhou stranu – baví mě pomáhat lidem.  A to  by měl být stěžejní bod  celé politiky.“

dsc_0957

V dobách, kdy jste začínal se zpěvem, přinášelo Vám  jméno po tatínkovi, tedy slavném zpěvákovi,  spíše otevřené náruče  nebo Vám   naopak komplikovalo život?

„Asi obojí. Na jedné straně je to samozřejmě v určité míře výhoda nést jméno známé osoby. Táta  byl zpěvák, kterého já vůbec považuji za jednoho z nejlepších, co tady kdy byli.  Na druhé straně je to problém, protože mnoho  lidí  mě s ním srovnává. Když někde já zazpívám tátovu písničku, lidé mi říkají, že táta to zpíval lépe. To je  pravda a  já jsem také  nikdy netvrdil, že zpívám lépe než on,   nebo že se mu chci vyrovnat.  Jednoduše se mi líbí  jeho písničky a zpívám je  po svém. A vyvstává tu i problém z pohledu dít te. Pokud má dítě  před sebou vzor, jako byl můj táta, potom  překročení vlastního stínu je velmi těžké. Člověk se chce  kvalitativně posouvat k němu, což víceméně nejde. On byl jako zpěvák opravdu nepřekonatelný.

Jeho jméno  pro mě byla škola, táta  byl profesionál, zažil jsem jen pár lidí, jako byl on. Když jsem byl mladý,    bohužel jsem chtěl sedět na gauči a ‚koukat se na telku, to  bylo  pro mě to pravé. Táta mi říkal každý den: „Tak něco dělej!“  Najednou jsme spolu byli denně a naučil mě, či donutil, že musím pracovat  na maximum, do detailu.   Říkával: „Ty  musíš lidi vést a ukazovat jim cestu!  Když se budeš něčemu věnovat, tak do hloubky, zajímej se o to, jak všechno vzniká, běž dál, nikdy nesmíš zůstat na povrchu, musíš ke kořenu. Jedině potom to má smysl!“

Jak vnímají lidé zpívajícího politika?

„Já doufám,  že dobře…  Mám do dneška kapelu  a zpívám,  navíc  ještě intenzívněji.

Výhodou je, že můžeme vzít   mikrofon a zazpívat na akcích, kdy se  setkáváme  s lidmi. Když zazpívám tátovy písničky, které lidé znají, začnou mě  najednou vnímat i z toho lidského pohledu. To možná  výhoda je. Přesto si myslím, že člověk vám buď je  už od pohledu sympatický nebo není  a nezáleží příliš na tom,  jestli  už je politik nebo pilot. Budˇ člověku věříte, nebo ne. Zbytek asi takovou váhu nemá.

Myslím si, že během mého  zpívání  lidé zjistí, že nejsem  žádný ‚namyšlený‘ politik. Věci beru  stejně jako ti ostatní. Možná, že mě zpěv ‚zlidští‘, snad je tedy  přínosem. Ale hlavně mě baví zpívat.  Hudba  jako taková dokáže vyjádřit všechny emoce a pocity – lásku, radost, smutek, sex, prostě všechno.  Přináší mi opravdovou  radost, protože nezpívám z důvodu, abych se tím uživil.  Vyčistím si hlavu, pro mě  je to takový skutečný odpočinek. Najednou si můžu vzít koženou bundu a roztrhané džíny a  všech en stres dostanu ze sebe ven. Kapela, se kterou zpívám, jsou opravdu  super kluci,  skutečně si  velmi rozumíme.  Jsme spolu asi  čtrnáct let a stále nás to baví.“

Umělci někdy vstupují do politiky, není to až tak mimořádné. Umělecká  duše je plná emocí, cítí  i touhu  pomáhat. Je z Vašeho pohledu správné, aby umělci byli i v politice?

„Je třeba vidět  věci reálně. Například –  navrhujete zákon, který  bude platný pro  deset milionů lidí. Ne  úplně do všeho  můžete vložit  emoce. V okamžiku, kdy podléháte emocím,   řídíte se  nějakým  momentálním  stavem, což není dobré. Zákon může třeba změnit život pár milionům lidí, třeba i v dobrém, ale určitá doba  pomine  a náhle je zákon  kontraproduktivní.   V  tomto směru je třeba racionalita. Na  druhou stranu si  myslím, že emoce do života patří. Každý člověk má nějaké emoce.

Uvážím-li,  co se děje v současné době v Německu, můžeme také hovořit o emocích. Někdo zavraždí bytˇ jednoho člověka, ale pro mě  je to emoce. Ten  mrtvý  měl rodinu, kamarády, příbuzné, chtěl žít normální život  a  najednou  přijde blázen, který ho podřízne nebo zastřelí… Nechci připustit, aby se tohle běžně dělo.  Nechci, aby moje děti, ani žádné jiné v České republice,  přišly o tátu nebo o mámu či někoho dalšího.  Politik  se  rozhoduje mezi tím, zda  bude chránit  občany své vlastní země a mezi tím, že  by neměl do svého postoje  dávat emoce. Z mého pohledu v takovou  chvíli do politiky emoce patří. Jestli-že  je někdo příliš  racionální, bude vám tvrdit, že   nemůžeme soudit všechny podle jednoho člověka. Já    také neodsuzuji všechny, ale na druhou stranu říkám rezolutně: „Takhle  ne!!“  Můj postoj je rozhodně   podložený  emocí, ale v určitých chvílích do politiky emoce prostě patří, na tom  trvám. A nelze brát všechno úplně bez emocí,  to  bychom byli už stroje a to snad nikdo nechce.

I když nám někteří lidé tvrdí, že  musíme pomáhat emigrantům, naše strana čelí  různým nálepkám, počínaje tím, že  jsme extrémisté  apod.,  pokud se nám   povede zastavit a nepřijmout  stoupence islámu do České republiky, tak třeba zachráníme nějaký lidský život. Někdo z nich  by možná udělal také  něco podobného, jako  se děje v Německu. Troufám si říci, že v těchto chvílích se rozhodujeme v emocích, ale i  racionálně.

Rozhodnutí,  zda  necháte svůj národ a své národy  vyhynout, je velmi závažné. Je mnoho těch, kteří  nás nazývají  rasisty, xenofoby a dokonce fašisty. Ale my rozhodně nejsme rasisté. Nemáme ale moc možností, buď  musíme  jednat tvrdě, nebo prohrajeme a  necháme náš  národ zaniknout.

V Německu máme příklad. Lidé islámské víry  si koupí nůž  a bodnou,  politici už nic nezachrání, je pozdě. Cizinci nás   vnímají tak, že Evropa je slabá a hrají nám na naše city, tvrdí nám, že jsme povinni jim pomáhat… Pokud  my se nezastavíme a neřekneme, že nejsme povinni, tak si sem přijdou a udělají si tady, co chtějí oni. Musíme  ukázat  tvrdou pěst, jinak jsme jim k smíchu.

Já jsem stál proti tureckému premiérovi a řekl jsem mu, že udělám všechno proto,  aby Turecko nedostalo bezvízový styk. Lidé nejdříve pískají a vřískají, ale později přijdou a přiznají, že takhle otevřený během  jednání nikdo zatím nebyl. Má to svou sílu – stoupnout si a říci věci tak, jak jsou. A právě tak to  musíme říci lidem z východu „Ne, sem všichni nemůžete!!“

bez-nazvu

Porovnáte-li všechny profese, které Vás životně provází,  která z nich Vás  nejvíce  vnitřně naplňuje?

„To je strašně těžká otázka. Do zpěvu dáváte   úplně všechno, nejhlubší pocity, celou svoji duši, jde o Vaše Já. Sledoval  jsem zpěváka, který zpívá Jesus Christ Superstar na živém koncertu.   Úžasný výkon, dokonce u toho pláče. Dobře  víte, že tu scénu prožívá a dává do ní  sebe.

Létání, to znamená vidět z výšky svět, řídit  stroj, který váží 50 tun a  přistát s ním, to je obrovská radost, která vás naplňuje. Lidé se s Vámi chtějí fotit, když vyjdete v uniformě z kokpitu , létáte si po světě a každý den jste někde jinde, i na dvou či třech místech, je to hezké.

A politika je  možná mix toho všeho  dohromady. Politika pro mě znamená  pomáhat lidem. Jsou tam jak emoce, tak radost, když se něco podaří, ale  bohužel to možná v této oblasti nejde tak rychle… a někdy to trvá až hodně dlouho… Člověk  se dostává do stavů depresí, cítí, že za ním nic nezůstává, ale  najednou přijde  týden, kdy se  podaří prosadit usnesení, pomůžete někomu z  jeho problému, jako jsou třeba exekuce, přijde Vám děkovný dopis  a v té chvíli cítíte obrovskou  radost.  Říct, co  pro mě znamená největší štěstí je opravdu moc  těžké. Mě těší  všechno a těší mě to moc.“

Pilot  je vysněné povolání mnoha mladých mužů.  Co je na této  profesi  pro muže tak přitažlivé? 

„Kluci  touží ovládat stroje. Boeing  i airbus jsou velmi složité stroje. Je to výzva a hraje tu samozřejmě  roli i prestiž. Dopravní pilot je  stále ještě  atraktivní profese, i když je to už trošku degradované tím, že sem  může vstoupit  každý a spousta lidí nedělá svou práci tak, jak má.“

Toužil byste řídit i airbus A380?

„To nevím. Na ten  jsou velmi tvrdé zkoušky. Já si myslím, že bych je  zvládnul, ale nikdy jsem neřídil tak velké letadlo. Airbus A380 je opravdu dost velký. Když  jsem zkoušel simulátor Grippenů, přistál jsem s tím sám hned napoprvé. Jsou určité návyky, které se člověk naučí  a nezáleží mu na tom, zda  je to velké ; či malé letadlo. Musíte nějak pracovat s váhou, ta je stěžejní, ale  letadla se v podstatě  řídí všechna stejně.   Mezi dvoutunovým a třistatunovým letadlem už rozdíl ve váze  je. Musíte počítat s tím, že velké, těžké letadlo  bude pomaleji zatáčet apod. Neumím odpovědět….  nikdy jsem to nezkoušel.“

dsc_0685

Bylo  pro Vás  těžší řídit  stíhačku či dopravní letoun?

„Jde  tu o rychlost. Stíhačka  je skutečně rychlá a nikdy jsem  necvičil žádné   bleskové akce, jen simulátor. I ten je reálný, piloti na něm pochopitelně cvičí. Mě spíše zajímalo, zda jsem   schopen s Grippenem  přistát nebo ne a povedlo se mi to.  Ve stíhačce je   mnohem  větší  zátěž na tělo. Dokud  člověk nezažije stav, kdy se mu nalije  krev do hlavy nebo naopak, kdy se mu odkrví hlava, neumí si  představit,  jaké to je. Někdy pilot nevidí vůbec nic, protože mu šedne vidění nebo naopak červená vidění, právě z důvodu překrveníh lavy a může i ztratit vědomí.S dopravním letadlem takové  kousky  jako přemety zkrátka  neděláte, zase tam  máte dost velkou zodpovědnost.  Mít za sebou dvě stě lidí není úplně k smíchu. Je špatné počasí a víte, že vaše chyba může zabít lidi, kteří se vrací ze své dovolené, mají s sebou malé děti…, tento pocit  vás provází  každé přistání. Nesmíte udělat chybu.“

Autopilot v těchto momentech nepomůže?

„Autopilot řídi letadlo během letu a do přistání, ale  vzlet a přistání musí být řízeny ručně,  jsou to vlastně nejkritičtější části letu. Pokud letíte rovně, můžete se spíše věnovat letadlu, protože jsou tu spousty systémů, které  musíte kontrolovat. Navíc dnes je bezpečnost to nejdůležitější. Kdyby pilot letěl a řídil letoun ručně, mohl by udělat chybu.  Např.  vychýlí  letoun výškově v okamžiku, kdy je nad ním  jiný letoun,  tím může  dojít ke kolizi. Autopilot letí naprosto  přesně, ale  určitě za vás nevzletí a nepřistane. Toto nouzové řešení se používá jen v případech, kdy je opravdu velmi  špatná viditelnost, ale dlužno dodat, že autopilot je pro pilota psychicky mnohem náročnější než ruční přistání. Musíte kontrolovat všechny systémy v řádech setin, nevidíte, nevíte, co máte před sebou. Letadlo sice přistává samo,  ale  kontrolujete všechny  přístroje i přístroje druhého  pilota, on zase ty vaše, sledujete i to,  zda vůbec přistáváte na dráhu, či do lesa, protože před sebou máte třeba jen bílo. Jakákoliv výchylka je důvodem k tomu, aby se opakovalo přiblížení a přistání, nikdo neriskuje, že by se naváděcí paprsek na dráhu  o něco vychýlil, vše musí souhlasit asi  na tisíc procent.“

Jako umělec do problematiky umění vidíte. Máte pocit, že coby politik se  někdy snažíte třeba i podvědomě umění pomoci?

„Určitě.  Řešili jsme autorský zákon, probírala se zde  i podpora začínajících českých umělců. Podíváte-li se  na televizi, nebo na festivaly, či  do divadel, míhají se zde  pořád ta stejná jména.  Občas přibude někdo, skupina, zpěvák či zpěvačka, ale často ne. Pro začínajícího zpěváka je nesmírně  těžké dostat se do rádia.  Zažil jsem to i v době, kdy jsem tam pracoval. Naše rádio mělo výhodu, že žádný  dramaturg nevybíral to, co se má vysílat. Takže občas  jsme mohli pouštět  i písničky, které jsme sami jako moderátoři chtěli, dělali jsme  pořady, které jsme chtěli, já jsem  například & nbsp;měl pořad,  ve kterém jsem pouštěl písničky neznámých lidí, takže tito interpreti měli  možnost se  prezentovat. Dnes  to není. Bohužel rádia, která měla  nějakou svobodu, zanikla, dnes  jsou jen velká  rádia jako třeba Evropa 2 a tam se začínající zpěvák buď  nedostane, nebo za to musí zaplatit obrovské peníze.  Za dvě stě tisíc  v rádiu  desetkrát pustí  jeho singl. Kdo si to může dovolit?

Řešíme  tedy i to, aby podpora  umělců byla větší, aby v Českém rozhlase byla povinnost hrát více  začínajících českých  zpěváků, chceme jim také dát  prostor. Zpěváků i skladatelů je spousta, tvoří skvělé  věci, ale nemají  vůbec možnost dostat se do médií a tím svou tvorbu  prezentovat lidem. Dnes je sice internet, youtuby  a sociální sítě, ale to pořád není taková masivní základna lidí, kteří by uznali, že ten či ten zpěvák je dobrý.  Český zpěvák nemá místo, kde by byl vidět, kde by se mohl stát oblíbený. Dříve byly hudební pořady, ale  dnes nejsou.

Televize jsou plné  různých reality show a soutěží, ale, z mého pohledu jsou vedené tak,  aby dotyčným ukázaly, jak špatně zpívají, někdo někoho uráží,   diváci se tím baví a pro televize je to  samozřejmě atraktivní. Ale tyto hvězdy stejně většinou nemají dlouhého trvání.  Proběhla už řada  Superstar, v lidech  možná zůstal  dojem z první řady,  ale z těch dalších už  nic moc. Byl jsem  na akcích , kde zpíval Miro Šmajda,  on je z mého pohledu  skvělý, světový.  Přesto o něm  nikdo  moc neví. Soutěže sice vyvezou talenty na světlo,  ale,  jakmile umělci  nepokračují  dál, je všechno velmi složité a sláva nepřichází. Lidé rychle  zapomenou a je jedno, zda se  to týká  zpěvu, herectví nebo politiky.  Jakmile v médiích  nejste, lidé okamžitě ztratí paměť.  Zpěvák klesne, jezdí zpívat  za pivo a za párek a to je pro kulturu  špatně.“

dsc_0683

Jak celkově hodnotíte umění v ČR? Jak vidíte otázku cenzury? Když není žádná, divák  vidí  v umění hodně násilí, podřadných věcí, ale zase si může vybrat, co chce vidět.  Jenže (zejména mladý divák), si dost často vybere  i to špatné.  Když  cenzura  je,  může se zneužít, umění je  nesvobodné, nedemokratické.  Dá se v této situaci vůbec nějak   ‚vybalancovat‘?

„To je hodně, hodně, hodně těžké. Nedávno jsme předložili návrh, který je inspirován dodatkem americké ústavy o svobodě. Diskutovali jsme, kde  svoboda slova končí.

Když to přirovnáme k hudbě, já jsem velmi ostře vystoupil proti zpěvákovi či rapperovi pod jménem ‚Řezník‘.  Ve svém songu zpívá o tom,  jak  ‚zabíjí ženský  ve sklepě‘. To je  za hranou svobody slova.  Bohužel tím může inspirovat  některé lidi a vyvolat v  nich pocit, že tohle je přesně to, co je správné, co ostatní také chtějí a ti mohou  udělat něco podobného.

Já bych asi končil svobodu slova tam, kde dílo vyzývá k nějakému násilí či nenávisti, k brutalitě. Zjednodušeně řečeno – svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.   Jakmile umění přináší  projevy násilí,  už to svoboda slova není.

Bohužel je mnoho  lidí, kteří  se nechají pakulturou inspirovat, páchají  krutosti  i  třeba vůči zvířatům a  tohle už podle mě do kultury  nepatří.

Cenzura  opravdu může být zneužitá, řekne se například, že dílo bylo zakázáno z nějakého důvodu  a přitom hlavní důvod je jen toho člověka  umlčet.  Takže ‚vybalancovat‘ a říct, kde končí svoboda slova, to je opravdu nelehký  úkol.

A v neposlední řadě vnímám u  cenzury ještě jeden  zásadní problém – co je zakázané, to je  milované.  Pokud řeknete:“Tak, tohle stahujeme!“, okamžitě bude na  youtubu milion zhlédnutí, všichni se budou chtít podívat.  Dané situace se i  využívá  v  marketingu, na oko se nafoukne jakási „bublina“, někdo si stěžuje v médiích, média řeknou, že dílko stahují a hned je na youtubu dva miliony zhlédnutí denně, i když   ostatní média danou věc stáhnou.

Ale jinak je mínění na lidech. Hodnotit, uznávat, neuznávat, zasmát se tomu. Na sociálních sítích občas vidíte videa těch, kdo nejsou zpěváci. Člověk si říká: „Ježíši, mně  by bylo trapně,  kdybych byl v jeho kůži, stydím se za něj, …. někdo se zasměje ….“ ,  proč ne. A  třeba se i to někomu líbí.“

V tanci se v posledních letech objevovaly i prvky jako znásilnění, či násilí všeobecně.  Měl by  umělec tato témata prezentovat, nebo se jim raději vyhnout?

„Umění  a umělci byli vždycky, i historicky,  ti, kteří třeba měnili dějiny, volnomyšlenkáři.  Vzpomeňme Francii, Rusko, ale i Česko.  Určitě tohle všechno do umění nějakým způsobem  patří. Věřme tomu, ač je to  dnes  přetěžké, ale věřme, že se snažíme  změnit myšlení lidí k tomu dobrému. Musí být  nějaká víra či důvěra. Nevím, zda zrovna téma znásilnění je něco,  na co historie  bude jednou  vzpomínat… a myslím, že ani na rappery, jako je Řezník nebude vzpomínat v dobrém.   Něco jiného je p. Černý,  sochař, kter&ya cute; dělá provokativní věci, ty se  ve  vás  snaží vyprovokovat změnu a mohou  vás  posouvat někam dál. Zrovna tak  historie nezapomněla prokleté básníky. Uvážím-li zmíněné znásilnění, co  přináší toto téma v umění? Že je to správné?  Normální?

Dnešní moderní umění dost často předvádí díla, kde  umělec udělá ‚šmouhu‘ a všichni chodí a říkají:“To je úžasné!“  Z mého pohledu je to divadlo, které se  předvádí zbohatlíkům, kteří už nevědí coby, místo toho, aby vyrazili  do přírody a obdivovali krásný les.  Oni ale raději pijí  šampaňské s malíčkem nahoru a diskutují o tom, zda šmouha je ve 3D perspektivě.  Proč ne, je to nakonec jejich věc.

Mně se líbil snímek a zůstal ve mně napořád, kdy  japonská umělkyně Yoko Ono  dělala výstavu,  uprostřed místnosti byly štafle,  člověk  po nich musel vylézt nahoru a tam bylo malinkým písmem napsáno ‚ano‘.  Návštěvníci přiznali, že poselství v tomto ukryté ale pro ně bylo pozitivní.

Důležité poselství pro mě, které má dílo nést, je přijít někam a vidět něco pozitivního.  Ale co vidíte na té šmouze? Já  nevím. Ale možná  jsou lidé, kteří na ní  vidí něco dobrého, nechci jim to brát. Určitě  i toto  k umělcům  patří.  Já osobně nemám rád umění, které má evokovat negativní vlastnosti.  Samozřejmě se také dívám na válečné nebo katastrofické filmy, ale to je  spíše dobrodružství či odpočinek a zase se  vrátím zpět do reality. Nicméně je i dost  lidí, kteří v té realitě nejsou a   pokud se kultura    týká věcí, jako jsou počítačové hry nebo songů, které zpívá „Řezník“,  v této oblasti jsou zejména  mladí lidé,  kteří nejsou schopni vrátit se do reality.  Když takový ‘mlaďas‘ zůstane v této tzv. nirváně, posílen alkoholem či drogou, navíc s nějakými kamarády,  je  tu velké riziko, že si neuvědomí realitu a to, že už nejde dát ‚restart‘. Už nic nemůže změnit, nemůže nic vzít zpět. Něco jiného je,   když podobné věci plné násilí vidí člověk, který už  má nějaké životní zkušenosti a ví, že jde o virtuální svět. Ale   člověk, který si všechny hodnoty tep rve utváří, nemusí  vždy rozlišovat mezi virtuálnem a reálným světem. To je  nebezpečné.

dsc_0682

Takže celá věc je opravdu těžká. Bohužel  i toto patří do sféry života. Je otázkou,  jak by se vůbec společnost měla chovat a vyvíjet. My se dnes dostáváme do fáze  starého Říma, který už nevěděl, co by,  ale  v této fázi civilizace končily.  Římané přemýšleli, jestli budou u jídla sedět, či ležet, nebo se  pověsí, ale mezitím jim hranice překračovali barbaři a  to je začátek konce  společnosti, či civilizace. Dnes si říkáme, že se  nám to nemůže stát, ale může a velmi rychle.

Vlastně se už  dostáváme do filozofických oblastí,  uvážíme-li, že se   snažíme zachraňovat lidi, vyvíjet  léky proti  nemocem, snažíme se  zabránit válkám, ale – všeobecně –  země není schopná uživit a pojmout tak obrovské množství lidí.  Hubíme sami sebe, ačkoliv vše je  zaštítěno dobrem. Smýšlení typu ‚chceme  pomáhat a zachraňovat životy‘, nás  nakonec dostává  do spirály, ze které  není východisko, protože všechno  musí mít své hranice. Když bude farmář tvořit  děti jako na běžícím pásu, přitom jeho políčko je ohraničené a není možnost nákupu potravin, začnou umírat hlady všichni.

Četl jsem knihu ‚Inferno‘, která pojednává o člověku,  který chce zdánlivě vyhubit lidstvo, ale  vlastně jen říká, že pokud něco nezměníme, tak vymřeme všichni. V Africe, Indii, Číně se dnes rodí jedno dítě za druhým. Všichni tihle lidé by chtěli jít do Evropy a my jsme s tou situací spokojení. Takhle to  určitě nepůjde. Musíme být  schopni reálně uvažovat v rámci  toho, co nás vlastně čeká.  Být hodní je hezké, ale nejde to do nekonečna.

Václav Havel myslel všechno dobře, ale  byl moc hodný. V rodině můžeme být hodní na své děti, ale v určité fázi ‚jedno plesknutí na zadek‘ zmůže daleko více  než kdovíjaké domluvy.  Tzv. výchovný pohlavek nezanechá v dítěti žádné trauma a respekt děti musí mít.

To samé platí pro naši zemi. Pokud se postavíme včas, získáváme respekt. Je nesmyslné argumentovat tím, že s námi nikdo nebude mluvit. Naopak, ostatní země s námi nebudou mluvit, když jim budeme nějak ‚podlézat‘.  I přesto, že jsme malí, musíme být hrdí na naše tradice a naši zem. Politici musí vyjadřovat tento postoj, zastupují přece lid a ten něco chce….  A s tímto postojem nás budou v Evropě i respektovat. Buďme hrdí na to, že jsme Češi, máme svoji historii, měli jsme nejen českého krále, ale  i  římského císaře. Kdo z Ameriky může tohle  říct?  Ohnout se, to  je to nejhorší, co bychom udělali“.

 Cesta do pekel je dlážděná dobrými skutky… Vraťme se ještě k tanci. Jaký k němu  máte vlastně vztah? Sledujete ho v divadlech či televizi?

„Mně se tanec moc líbí, řekl bych, že mě přímo fascinuje. Možná ani to není výstižné, spíše cítím  závist,  pokud někdo umí tančit. Závidím i mé kolegyni Iloně Křížkové, která vede  taneční školu.  Můj strýc a teta jsou Mistři Evropy ve společenském tanci. Znám dost  lidí, kteří tancují a ti všichni se už  dávno snažili se mnou něco udělat,  ale  nikomu se to doposud nepovedlo.  Nejvíce mě fascinuje electro buggy, takoví tanečníci-roboti, snoubí se tu rychlost, pohyb a hudba, všechno tak duní a mě to prostě baví.“

dsc_0681

Tedy  vybral byste si spíše moderní tanec?

„Ano, flamenco mě moc nebere, i přestože je krásné a vyjadřuje  erotiku,  ale kdybych si mohl já vybrat, tak bych zkoušel  electro buggy nebo  breakdance. Byl jsem teenager, když byly tyhle věci populární. Fascinoval  mě Michael Jackson. Sice  bych na tanec nechodil,  ale závidím jim….“

Umíte si představit hodiny a hodiny  tanečního tréninku? Kdybyste se  vydal  tím směrem, byl byste „dříč“ nebo ne?

„Ano, určitě bych byl „dříč“.  Párkrát  jsem se viděl tančit, když jsem dělal konkurs do muzikálu, zhrozil jsem se. Pokud se na mě někdo díval, musel se skutečně  bavit. Mých  189 cm rozkývat a  nemít ‚to  něco‘ v sobě,  je směšné. Rytmus  cítím, ale ne tanec. Kdybych se chtěl opravdu naučit  tančit, musel  bych v sálu strávit dost  času. A černoušci stejně ihned předvedou to, co já bych se učil měsíce…. Ale stejně bych se asi rozhodl třeba hrát na klavír.  Kdybych byl mladý, zkusil bych to, ale  dnes už ne, tolik času nemám.

Vše je cit,  zkušenost, dřina. Ani bezvadný muzikant, který cítí rytmus a frázování na setiny přesně,  se ještě nemusí umět dobře  pohybovat. Ale děláte-li  něco dlouhou dobu, odpadne ta zlá tréma,  naučíte se znát  reakce lidí, pracovat s technikou, víte například, jak mikrofon bere zvuk,  máte tedy najednou čas i prostor si víc hrát s projevem, emocemi, rytmem, všechno se  automatizuje.   Jestliže umíte tančit salsu, víte, jaké jsou kroky, můžete lépe vnímat všechno ostatní a lépe si hrajete. Když budete horečnatě  přemýšlet, kdy a kam dát krok, kdy nešlápnout  partnerovi na nohu, tak ten druhý za chvíli ztratí trpělivost.

Mám radost, že se mi v životě vždy povedlo to, co jsem si vytyčil  jako svůj cíl. Za něčím jdete, sice pláčete, roníte  i krvavé slzy,  ale pokud něco opravdu chcete, tak  toho docílíte. Ať zpívání (můj cíl byl  zpívat pro deset tisíc lidí,  ale nakonec  jsem zpíval pro 15 tisíc),  létal jsem (lidé mi říkali, že se mám ve svém věku na to vykašlat, ale uspěl jsem). Dělal jsem své nejtěžší zkoušky zároveň s maturitou, najednou jsem si řekl, že chci i vyznamenání a dokázal jsem to.  V politice  to bylo to samé. V době své osobní krize jsem někomu říkal, že chci vstoupit  do politiky.  Všichni se mi smáli, ale za dva roky jsem byl v poslanecké sněmovně. Kdybych  si vytyčil cíl, že chci tančit, tak bych to asi zvládnul, ale vlastně  nevím proč to dělat. Když jdu na nějakou akci s dcerou, která je bohužel po mně, zatancujeme si ‚ploužák‘ a stačí nám to.

Má kapela  je rocková a já nemusím  dělat žádné taneční kreace,  i když obdivuji Madonu či Jacksona. Obdivuji i tanečníky  v různých soutěžích, mají opravdu krátkou dobu se všechno  naučit. I pořad ‚Tvoje tvář má známý hlas‘ přináší  taneční kreace, o kterých si myslím, že bych se je tak rychle  nenaučil.“

Býváte také často  v porotách soutěží různých Miss. Jak hodnotíte tanec, přísně či shovívavě?

„Dívky si dosti pravidelně vybírají  ve volné disciplíně moderní tanec.  Dávám jim ty nejnižší známky. Vím, že dotyčná dívka má talent, tanec je její život,  chodí tančit a není to jednoduše to, co porotu   doopravdy zaujme. Pokud předvede balet, to je něco jiného, tam už  dávám plný počet. Ale moderní tanec dnes  opravdu  většina holek zvládá, navíc mladé dívky   mají pro tanec daleko větší nadání, takže já tuto disciplínu  neberu jako něco navíc.  Je to stejné, jako kdyby nám předvedla,  jak umí sníst  sýr a hranolky. Ale balet – to smekám.“

dsc_0680

Jak je to u Vás se sportem,  máte k němu blíž? (Nechce se mi věřit, že člověk Vaší štíhlé postavy ignoruje pohyb)

„Bohužel nemám.   Je to strašné!  Rozhodl jsem se, že  teď od září začnu dělat taekwon-do. Musím začít. Všechno se na mě v politice ‚valí‘ takovým způsobem, že musím mít  fyzičku a  možnost  „vypustit“  ze sebe adrenalin a stres. Začal jsem  na sobě cítit, že jsem víc unavený a myslím,  že důvod je i to, že nesportuji.  Také  chci začít chodit do posilovny, začít běhat a   možná dělat i thajský box. Taekwon-do  vlastně dělám léta. Nejsem úplně antisportovní, ale bohužel i časově je to pro mě složité, politice  věnuji 16 hodin denně. Pokud je člověk pilot, tak je to něco podobného a  věnovat se něčemu pravide lně je těžké. Jako politik  vstávám v pět hodin ráno, chodím spát kolem druhé hodiny v noci. Jsem lev a mám v sobě obrovskou bojovnost a sílu, ale už bohužel cítím, že  budu muset trošku ubrat. Ale ne moc, doufám! Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale když přestanu pracovat, tak umírám.  Jet „naplno“,  to je můj životní styl.  Možná je to chyba.  Mám velká očekávání od sebe i od druhých a ostatní  tato očekávání  z 95 procent neplní. Většinou mi odpoví: „Vždyť je víkend!“  Někdo brečí, že ničeho v životě  nedosáhl. Ale možná také neudělal nic proto, aby toho dosáhl.  Dosáhnout  se dá všeho.

Mně je jedno, že je víkend, mám  nějaký cíl a jdu  za ním.  Štědrý  den,  svátek, noci či den, to je jedno. Sedím u  počítače a pracuji, jezdím téměř každý  den po celé České republice, ráno jedu do Ostravy, večer jsem v Karlových varech a baví mě to. Práce  mě skutečně baví a chci, aby po mně něco zůstalo. A toho je člověk schopen docílit jenom tím, že  práci dává  všechno“.

Vyčerpáte se a ukrátíte si život…

„Nechci, aby to znělo jako klišé, ale vyberu si to raději. Chci jet naplno.Respektuji, že někdo nemá sílu, nebo nemůže, to chápu, ale pokud ji má, tak očekávám, že jedeme naplno. Stejně jako u letadla, dám plný plyn a letím. Bez nasazení a bez obrovské víry v to, co děláte, člověk není schopen dosáhnout žádných   vysokých   cílů.  Malých cílů dosáhne.  A pokud  si  někdo nedává  žádné cíle a stačí mu to,  já to respektuji. Ale já si dávám vždy ty nejvyšší  cíle.  Samozřejmě se může stát, že ledacos  nevyjde.  Bolest vás posílí. I zklamání. Někdy zaškobrtnete a upadnete, i na olympiádě, ale vstáváte znovu a jdete dál.“

Přejděme raději k odpočinku. Jaký typ dovolené máte rád? Upřednostňujete Čechy nebo zahraničí?

„Jsem odpočinkový ‚dovolenkář‘.  Jsem neustále mezi lidmi, někam jezdím či létám, takže odpočinek jako takový je prvořadý.  Nikdy  nejezdím s průvodcem, to ne. Miluji moře, ale i hory. U moře ležíte a slunce vám vlévá  do těla energii.   Ale mám rád  i historii,  takže Itálie,  Řím, Benátky, Paříž, Londýn, to je pro mě  správná volba.  Když jsem v Paříži, tak si toužím  dát  kafé na Montmartru a sledovat všechno a všechny  kolem. Rád se podívám i do všech kostelů kolem, to mě také baví.

Moc  mě láká Antarktida. Umělecká duše je velmi  zvláštní, žijete totiž  v nějakém vnitřním světě a pro mě je to spojené s tím, že jsem sám. Na tisíc kilometrů v polární pustině není nikdo a najednou se dostávám do svých  vnitřních sfér.  Rád bych viděl  i Madagaskar,  zkrátka    divoké destinace.   Francouzská Guinea   je také úžasná, tam se člověk asi vrátí do svých dětských let…   Rád se  potápím, jezdím na korálové útesy. Na druhou stranu, mým snem je domeček na pobřeží Portugalska či Irska,  nebo také tady na Šumavě. Chodíme s dětmi na výlety po horách a to je  moc fajn.    Nemůžu říct, jestli upřednostňuji Čechy, nebo zahraničí.  Miluji Českou republiku.“

 

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

 

Rozhovor s moderátorem Michalem Jančaříkem

„Má láska k cyklistice vlastně začala pádem z kola“

 

Michal Jančařík o spolupráci na festivalu filmových a televizních komedií a svém zdraví

 

S pohledným moderátorem se můžeme setkávat prostřednictvím televizní obrazovky v pořadu TV Nova Počasí. Osobně pak při rozličných společenských akcích, které moderuje. Není tomu tak dlouho, co před vyprodaným Španělským sálem Pražského hradu uváděl Audienci Grand Cru Classé Bordeaux, moderoval zahájení ME ve fotbale i křest knihy Jana Šmída Francie – Co v průvodci nenajdete. Krátce na to uspořádal křest jedné ze svých vlastních publikací o cykloturistice. Již deset let jej každoročně mohou vídat návštěvníci festivalu filmových a televizních komedií Novoměstský hrnec smíchu v Novém Městě n ad Metují, kam se rád vrací. Šťastný otec dvou dcer si udržuje nadhled a pozitivní přístup k životu, který mu pomáhá překonávat i složitá období spojená se závažnými zdravotními problémy, polycystózou ledvin.  Je poměrně známo, že je jediným synem moderátora Petra Jančaříka, málokdo však ví, že je také nevlastním vnukem herce Jaroslava Marvana.

2016_06_16_Hrnec__021

Jaké je moderování festivalu filmových a televizních komedií v porovnání s ostatními moderátorskými zkušenostmi?

Pro mě hodně specifické, protože to dělám již deset let, a když se tak ohlédnu, tak není jiná akce, která by pro mě měla takový význam, jako Novoměstský hrnec smíchu.

Za deset let jste zažil změnu pořadatele, několik patronů. Jak to ovlivnilo vás?

Všechno se vyvíjí, nikdo nemůže být někde věčně a já jsem rád, že přestože ty změny byly, tak jsem zůstal. Začínal jsem na pozvání Pavla Zedníčka, který byl tehdy patronem. Pořadatelem byl vždy Městský klub v Novém Městě nad Metují pod vedením Ilony Daňkové a Stáni Brendlové. Od roku 2016 je novým ředitelem Městského klubu Zdeněk Krákora, který dává festivalu nové impulsy…

2016_06_16_Hrnec__001

Kromě průběhu a vývoje festivalu jako takového můžete sledovat totéž u filmové tvorby…

To je právě další dimenze toho, co je neuvěřitelně cenná zkušenost. Vidět, co se za ten rok natočilo a udělat si přehled, mluvit s lidmi od filmu. S odstupem let mohu říct, že jsem čím dál tím skromnější a vděčný za každý slušný film.

Máte rád komedie?

To ano, ale moc se u nich nesměju. Když se pětkrát zasměju, tak je to dobrý. Lidi v sále se smějí víc a je pro mě zajímavé pozorovat,  čemu všemu se smějí.

2016_06_16_Hrnec__003

Čím se filmař divákovi nejlépe zavděčí?

Těžko soudit. Souhrnně popsat českého diváka bych si nedovolil. S ohlédnutím na těch deset let bych ale řekl, že filmaři jdou českému divákovi čím dál víc na ruku.  A taky je to vidět na filmech. Tvůrci dávají divákovi to, co chce mít, nebo co si myslí, že zabere. Je v tom hodně kalkulu.  A rozhodně filmy nekomplikují  přehnaně sofistikovaným  humorem.

Chcete se bavit o svém zdraví, což už bohatě udělala bulvární média?

Asi ani ne. Už jsem toho řekl tolik, že se mi do toho moc nechce. Žiji s tím už dlouho.

Kdy jste se o tom, že máte nemocné ledviny, dozvěděl?

Vím to už od malička. Narodil jsem se s tím. Termín operace se blíží a poslední dva roky se čím dál tím víc sbližuji s tématem. Člověk si zvykne postupně na všechno. Můj problém je řešitelný a lidé jsou na tom mnohem hůř, takže je potřeba zachovat klid a důvěru v možnosti moderní medicíny.

_DSC6743

Nedávno jste pořádal křest v pořadí třetího cykloprůvodce Na Kole jižní Moravou. Jak vznikla vaše láska k cyklistice?

To je celkem nepublikovatelný zážitek. (smích) Jako malý kluk jsem si půjčil tátovu skládačku – velké, těžké kolo uprostřed s mohutným šroubem,  které mělo sjeté šlapky, takže mi z nich sjela noha a hrozně jsem si natloukl právě o ten šroub… Tu bolest jsem si pamatoval hodně dlouho. Chtělo to dost sebezapření  zase na kolo sednout, z dnešního pohledu jsem moc  rád, že jsem zase rychle  začal jezdit, abych překonal trauma. Pak jsem postupně zjistil, že mě to baví. A takhle vznikla moje láska k cyklistice, nejoblíbenějšímu sportu u nás.

Na_kole_Jižní_Moravou_titulka

Podle čeho jste si vybíral své kmotry?

Chtěl jsem tam mít někoho z kamarádů vinařů, o kterých jsem tu knihu také psal. Pozval jsem Jardu Javornického z vinařství Spielberg. Vzal jsem zrovna jeho, protože si myslím, že je to jeden z největších srdcařů, co znám. Dělá víno na Kyjovsku, v oblasti ne tak turisticky propálené a tedy v o to složitějších podmínkách. Obnovil vinařství, které bylo v troskách, a já si ho nesmírně vážím za nezdolnost s jakou se do obnovy pustil. Dále jsem pozval  rodáka z Uherského Hradiště Juru Pavlicu, se kterým se známe už tak patnáct let, protože pořádám také koncerty ve Velké synagoze v Plzni a Hradišťan byl první, komu jse m tam koncert pořádal. Postupem času se z nás stali přátelé, čehož si považuju. Pak jsem si říkal, že by u toho měl být také někdo, kdo umí jezdit na kole, což já nejsem. /smích/.  A kdo je větší profesionál než šestinásobný paralympijský vítěz Jiří Ježek?

Měj jste tam také hejtmana Jihočeského kraje. Bylo to v souvislosti s publikacemi, které patřily k tomu kraji?

Jirku Zimolu  jsem původně neměl v plánu, ohlásil se dva dny před akcí, že nakonec bude moci přijít, takže jsem z něj udělal čtvrtého „stínového“ kmotra. Poznali jsme se při natáčení Cyklotoulek a následovala spolupráce na cykloprůvodci Na kole Českou Kanadou. Aktuální cykloprůvodce Na kole jižní Moravou se dá pořídit takřka ve všech knihkupectvích  a doufám, že lidi při jeho čtení pocítí stejnou radost, jakou jsem měl  já, když jsem ho psal..

_DSC4953

Děkuji za rozhovor

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: hrnecsmichu.cz

Taneční magazín

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a moderátorkou Dagmar Herzánovou

„Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů“

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“

DagmarHerzanova1

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?

„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“

BonneyM-revival

Boney M revival

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “

Dbáte pečlivě i na výběr textů?  Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal  pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “

DagmarHerzanovaCB

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“

 FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

Taneční magazín

Rozhovor s kaskadérem Tomášem Zelenay

„Nejvíc mě potěší, když lidé zatleskají“

 

 

Kaskadér Tomáš Zelenay právě začíná 13.sezónu své show Monster Truck. Řvoucí motory aut, která se otočí na střechu, jezdí po dvou kolech, na střeše kaskadéři, kteří projedou ohněm či přeskočí z  auta na auto. Dva monster trucky udělají z aut hromadu nepotřebného plechu.

Jak jste se dostal k práci kaskadéra? Bylo ‚to‘ ve Vás, nebo jste měl vzor v někom z rodiny?

„Nebylo to ve mně, pocházím z  rodiny, kde se tímto nikdo nezabýval. Začal jsem v 6-ti letech dělat sportovní gymnastiku a pokračoval jsem  do takových  18-ti let. Když jsem  končil,  v tělocvičně se objevil nápis, že hledají akrobaty do cirkusu. A  tak jsem šel na trénink a už jsem  zůstal. Byl jsem v cirkusu  asi 11 let, jezdili jsme po Evropě a  jednou v Německu přijela na parkoviště skupina kaskadérů, stáli hned vedle cirkusu. Řekl jsem tedy manželce, co budu dělat  příští rok. Tohle  se stalo  v létě a další rok jsme začali s kolegou a bratrancem mé manželky trénovat.“

Schvalovala Vám rodina takový nápad?

„Manželce se moc nechtělo. Od malička vyrůstala u cirkusu, to je trošku jiný svět,  možná se i bála. Ale překonali jsme to a právě začínáme 13. sezonu.“

1

Cítíte strach?

„Strach ani ne, spíše takový respekt.“

Co by se stalo, kdyby se člověk bál?

„Asi dělá větší chyby.  A ty jdou také ruku v ruce s nervozitou.  Když jsme začínali, určitě u nás také panovala nervozita. Před každým vystoupením musí být jemná nervozita, protože člověk musí dávat pozor.  Zejména u těch nejlehčích věcí, u kterých máte pocit, že je uděláte se zavřenýma očima, tak právě v těch se dělají největší chyby.  Když je něco těžkého, složitého, tak je člověk ostražitý a soustředí se. Ale musí se dávat pozor během celého vystoupení, protože děláme s auty smyky, točíme se, jezdíme po dvou kolech a kolem jsou lidé. Může se stát, že jedu na dvou kolech a praskne pneumatika, tohle nikdy nikd o neví, najednou můžu zůstat s autem na boku, nebo na střeše.“

Co považujete za těžké číslo?

„Třeba  takový ‚jemný kotrmelec s autem‘, to je trošku složitější.“

Jak dlouho trvá, než se naučíte jeden trik?

„Když jsme před těmi 13-ti roky začínali, začali jsme trénovat 1. ledna a  první vystoupení bylo 5.května. Takže 5 měsíců tréninku.  Tenkrát to nebylo jako teď, kdy už to máme tak říkajíc ‚v ruce‘. Začátky byly těžké. Pokud se snažíte naučit třeba  jezdit po dvou kolech, trvá asi tak  3 až 4 měsíce, než auto dostanete do polohy, abyste se na něm udrželi a dále  třeba rok nebo dva, než jede, kam vy chcete. My jsme jezdili  denně, koupili jsme si staré auto na rozbití a trénovali a trénovali.“

2

Je tato ‚zvláštní práce‘, jak zpívá skupina Elán ve svém hitu Kaskadér, denní hazard, nebo víte, že se nic nestane, protože jste jištěni?

„Snažím se chránit. Samozřejmě, že se občas něco stane. Při vystoupení si občas rozříznu ruku, nohu, hlavu, ale není to tak hrozné. Jednoduše musíte dávat pozor. Dívám se na to tak – pokud se něco stane mě , tak  to ‚vem čert‘, zašijí mi to. Ale dávám dobrý pozor, aby se nestalo něco divákům.“

Co pociťujete při průjezdu ohněm?   Opravdu nemáte strach?

„No, je tam teplo. Jezdil jsem to dřív, teď to dělají kolegové. Mají na sobě nehořlavý oblek,  který za čas ale také shoří, občas se stane, že oheň vlétne pod přilbu, takže  člověk má  spálené obočí, je bez vousů apod.“

Co Vás vlastně motivuje? Máte v sobě nekonečnou touhu po adrenalinu?

„Myslím, že se člověk asi touží ukázat před lidmi, nejvíc potěší, když lidé zatleskají, zakřičí, zapískají. Já z toho mám největší radost.   U cirkusu, ale totéž platí i pro tanec, vystupující dělá vše pro publikum, ne pro sebe.“

3

Jaké vlastnosti musí mít kaskadér?

„Asi trošičku nadanější být  musí, musí mít dobrou orientaci v prostoru. (Mám výhodu z gymnastiky, že  ještě pořád dokážu skočit salto.) Vrátím se ještě k tomu  zmiňovanému průjezdu ohněm –   člověk se obleče, lehne si,  projede, tak budiž.  Ale když jedete po dvou kolech a lidé přelézají nebo skáčou z auta na auto, tak to už každý nedělá.  Musíte dávat opravdu hodně dobrý pozor. Někdy je vlhko, prší, noha uklouzne a je to. Určitě takové věci nemůže dělat každý, na koho ukážete prstem. A  talentovaní také musí trénovat, trénovat, trénovat.“

Opravdu zničíte auta při každém vystoupení?

„Ano, opravdu.“

Kolik takových aut za rok ‚padne‘?

„Mám  5 aut na vystoupení, s těmi jezdím celoročně. Na  každé vystoupení potřebuji dvě auta, která tzv. sešrotuji. Děláme 200 vystoupení do roka, takže musím sehnat 400 aut na odpis.  Půjčit, přivézt, odvézt,  půjčujeme si je  v kovošrotech,  je s tím dost práce. Odhaduji, že takových  4000  aut už jsme ‚zlikvidovali.‘ Po vší té námaze je pro mě vystoupení odměna,  ta pomyslná třešnička na dortu. Něco udělám pro diváky,  snažíme se, aby show  nestála, jedeme jeden trik za druhým, bez zbytečných průtahů, vystoupení trvá hodinku, ale lidé odchází spokojení a vrací se každý rok, když někam přijedeme.“

4

Když se člověk rozhodně pro toto povolání, jak dlouho ten nápor vydrží?

„Jezdit  po těch dvou kolech, to mi snad ještě chvilku půjde,  i oheň ještě  jde, ale dále už je to horší.  Snad do 55-ti let vydržím.“

Nacvičujete  každý rok jiné triky?

„Většinou se opakují. Snažíme se dělat jiné, ale na nácvik není moc času. Vybíráme triky, které se lidem za těch 12 let líbily, na co nejvíce reagují, tak to v show  zůstává.“

Vystupujete i v zahraničí?

„Jezdíme  zejména po Čechách a na Slovensko, kolega jezdí do Polska,  v Rakousku jsme byli před dvěma lety. Za rok projedeme asi 120 měst, pokud je to větší město, stojíme tam 4 dny, jinak zůstáváme jen  1 den a odjíždíme. V praxi to znamená, že v noci přijedeme, ráno vše  připravíme, odehrajeme a po vystoupení bouráme a jedeme dál. Je to celé taková ‚honička‘.  Vyřídit povolení od úřadu, naplánovat trasu, umístit reklamu, zařídit pojištění  atd.“

5

Nenabídl Vám někdo roli ve filmu či v reklamě?

„Když se někdo ozve, tak ozve, já sám se nikam netlačím.  Pokud mě někdo náhodou uvidí a bude mě potřebovat, tak budu rád spolupracovat. Jinak pracuji sám a jsem svým pánem.“

Zažil jste také úrazy?

„Ano, ale nic hrozného, i když připouštím, že za sezónu jsem celý odřený a mám všude modřiny.  Občas se mi stane, že zavadím hlavou z okénka o beton, ale mám helmu, to nic není. Zásada je, držet se vždy pevně volantu. Nejhorší je, kdy praskne bezpečnostní pás.

Jednou jsem vyjel na nájezd a točil auto přes střechu, jezdím se starým autem, praskl tam pás, to se člověk neudrží na sedačce, takže jsem lítal uvnitř a zůstal jsem sedět na sedadle spolujezdce. Tehdy jsem měl na ruce sedm stehů, ale to je ‚v pohodě‘. Nedávno jsem viděl v televizi natáčení podobného triku. Sedačka byla přivařená, řidič měl speciální helmy a pásy, kolem běhalo asi 30 lidí a nakonec převrátil auto do pole, tedy do měkkého. Já jsem na betonu, bez výztuže, jen s pásem kolem pasu.“

Doporučil byste takovou práci svým dětem nebo byste se o ně bál?

„Mám dvě dcery, několikrát mě už napadlo, že by dívky kaskadérky byly zajímavé. Já jsem asi nikdy neviděl jezdit ženu kaskadérku. Jednou jsme vystupovali s dívkou, která nám ležela na střeše auta, když jsem jel po dvou kolech. Moje dcery jsou ještě příliš malé, ale do něčeho bych je časem pustil.“

6

Já jsem také nikdy  neviděla ženu – kaskadérku otočit auto na střechu. Napadá Vás důvod?

„Já nevím, snad je zakódované, že je to ‚chlapský‘  sport.

Využíváte své dovednosti v civilním řízení? Jezdíte ostře na dálnicích?

„Ne, já se opravdu strašně bojím, ani ne sebe, ale lidí okolo.  Dvakrát jsem boural, protože mi tam někdo vjel.“

Takže si jste jistější při kaskadérském výkonu než na silnici? To je celkem paradoxní situace odpovídající současnosti…

„Ano. Ale na druhou stranu si myslím, že mi mé dovednosti pomohly v civilním řízení. Kaskadér má trošku vycvičený reflex, umí to, myslím, že mi tato dovednost dvakrát zachránila život, protože jsem se  uměl v sekundě vyhnout. Skončil jsem  sice v příkopu, ale kdybych se nevyhnul,  kdo ví…

Při  druhé  bouračce jsem jel se známým, který později řekl, že on by se nestihl vyhnout. Trošičku  dobrého  toto povolání asi nese, může se samozřejmě stát, že ani kaskadér  kritický  moment  nevystihne, ale mě můj  reflex zachránil.

1531691_720767641276712_1568114748_n

Pomáháte si něčím, abyste zůstal v dobré kondici? Třeba životosprávou?

„Ne. Jen trénink, trénink.“

Máte před sebou nějaký cíl, kterého chcete ještě dosáhnout?

„Ani nevím. Chci jezdit. Jezdit  tak, aby se to lidem líbilo a  odcházeli  ze show spokojení, neházeli po nás kameny…. Jiné  cíle snad ani nemám. Třeba něco natočit, ale můj cíl to není.“

o

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Tomáš Zelenay

Eva Smolíková