Rozhovor s moderátorku i spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

Chodili jsme „za taneční“.

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize.

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi.

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou.

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se zpěvákem Petrem Jandou

„Tanec bych dělat nemohl“

V letošním roce slavíte 55 let skupiny Olympic. Snil jste jako kluk o tom, že budete slavný kytarista, zpěvák nebo hudební skladatel? Anebo byla všechno jen náhoda?

„Možná v takových mých 22-ti letech mně problesklo hlavou, že by  bylo fajn, kdyby se mi povedlo něco podobného, jako se poštěstilo  Beatles nebo Rolling Stones, protože jsme milovali v tu dobu celou  britskou rockovou scénu. Tehdy byla doba celkem politicky korektní,  schylovalo se k Pražskému jaru a zdálo se, že všechno bude dobré a budeme moci cestovat. Proto jsem si myslel, že bychom mohli něco dokázat a v roce 1968 jsme strávili asi rok ve Francii, byl to takový náš základní pokus o úspěch v Evropě. Ale přijely k nám ruské tanky a normalizace toto naše snažení zase zarazila. Vrátili jsme se domů jako zpráskaní psi. Od té doby sice sem tam přišel nějaký náznak velkého úspěchu, ale i přesto jsem začal dokonce své myšlení omezovat a říkal jsem si: „No, Olympic už slavný ve světě nebude, ale kdyby se mi povedlo udělat aspoň nějakou světově známou písničku…“ A za tím snem jsem si šel. Asi před 15-ti lety jsem uzavřel smlouvu s Warner Brothers a podespal jsem smlouvu na 99 písní. Byl jsem dokonce u nich v kanceláři v New Yorku, která je u Central parku a když jsem otevřel kancelář, (dodnes nevím, jestli to na mě neušili schválně), hráli tam ‚Bonsoir mademoiselle, Paris‘. Poslouchali pozorně, tak jsem si myslel, že už se něco průlomového konečně podaří, ale nepodařilo se. Takovou určitou touhu mám stále, (Olympic už v tom samozřejmě nehraje roli, jsme staří, ale naše písničky se ještě pořád hrají). Dokud budu živ, budu se pořád snažit nějakou tu písničku dostat i za hranice České republiky.“

Chtěl jste také být třeba popelářem jako spousta malých kluků?

„Popelářem jsem nikdy být nechtěl, ale chtěl jsem být lampářem. Za mých dětských časů se rozsvěcovaly plynové lampy, bydleli jsme v prvním patře a jedna taková lampa byla z pohledu našeho hudebního pokoje přesně v úrovni očí. Sedával jsem na gauči, pozoroval lampu a čekal jsem tam na lampáře, který vytáhl svou bambusovou hůl s háčkem, kterou lampy rozsvěcel. A někdy se mu to nerozsvítilo, protože ten věčný plamínek, který uvnitř hořel, třeba sfoukl vítr a já jsem bedlivě pozoroval, jak si lampář dal na svoji tyč kousek hadříku snad s petrolejem a znovu plamínek zapálil. Toto povolání se mi opravdu líbilo.“

Složil jste svou první písničku spíše během nějakého citového pohnutí nebo jste si sedl a začal cíleně psát?

„Dohodli jsme se s Pavlem Chrastinou, který si umanul, že bude textař a já jsem si usmyslel, že budu hudební skladatel, že pojedeme jeden pátek na chatu složit hit. Půjčil jsem si velkou akustickou kytaru a řekl jsem Pavlovi: „V neděli přijedeš, to už naši budou pryč a ty napíšeš text a já hudbu. Naši ‚vypadli‘, já jsem skutečně tu písničku složil, on skutečně přijel a text napsal. Původně jsme text chtěli napsat anglicky, ale to se nám ‚fakt‘ vzhledem k naší angličtině nepodařilo. Šel jsem si už lehnout a Pavel mezitím napsal text v češtině. Když jsem se ráno probudil, byl na takovém ošklivém papíru napsaný náš první text – ‚Vymyslel jsem spoustu nápadů‘. Asi za dva měsíce jsme písničku natočili, dali ji do rádia a vyhráli hitparádu. To byl opravdu dobrý start, to každému přeji. To je tedy taková historka, ale už před tím jsem samozřejmě psal nějaké etudy, hrál jsem na housle. Vždycky jsem k psaní písní měl blízko.“

Vy máte už asi 800 skladeb zapsaných u organizace OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním). Kde vlastně berete pořád inspiraci a nápady? Nemůže se hudebníkovi stát, že se vyčerpá?

„Je to zvláštní, ale můj mozek je už tak přizpůsobený, že v okamžiku, kdy se dostanu do nějaké melodie, kterou už znám,  okamžitě mi to řekne. ‚Toto ne, to už někdo má,‘ pomyslím si a hned jdu od toho pryč a zkouším to jinak. A musím říct, že mě ještě nikdo za plagiátora neoznačil a nikdo nenašel v mých písničkách něco, co vážně připomíná jinou skladbu, což se o všelijakých skladatelích říct nedá. Myslím si, že je to opravdu díky mé skvělé paměti. Nedopustím, aby se stalo, že bych něco převzal, protože to je ostuda. To potom znamená, že kradete a to je opravdu ‚blbé‘. Já nechci být zloděj.“

Někdy jsem zaslechla povzdechy skladatelů, že nové věci nemohou vznikat do nekonečna. Jak to vnímáte? Je nějaký konec?

„To by se jistě dalo matematicky spočítat, když uvážíme, že máme dvanáct půltónů, které ovšem můžeme dostat do několika variací, nehledě na to, že jsou tu ještě celé noty, půlky, čtvrtky, osminky a řekněme i šestnáctky…. , které také dokáží udělat různé věci a rovněž můžeme použít jiný akord, které s daným tónem pěkně souzní, akordů je celá řada. Myslím, že možností je opravdu dost.

Bohužel, takový ten střední pop, který je mi z hloubi duše protivný, je zásadně na čtyři stále dokolečka opakované akordy‘, duc, duc, duc, duc. Do toho úplně pitomá melodie, která se také neustále opakuje. Všiml jsem si, že na současné taneční scéně nic jiného v podstatě není, vnímám to jako hudební bídu a je mi z toho úzko. Rocková hudba, která přinesla nějaké změny, to byly hlavně 60. a 70.tá léta. V tu dobu se to trošku rozhýbalo a později šel vývoj úplně ‚do háje‘, teď jsme vážně ‚na nule‘. Pořád čekám na to, že někdo přijde s něčím jiným, zkrátka s nějakým jiným principem. Myslím tím, že např. nejdříve byla pára a poté přišla elektřina. Tak zkrátka čekám něco takového, co opět přinese změnu a hudba se začne ubírat nějakým jiným směrem. Teď je to vážně zoufalé. To, že se skladatelé vyčerpají je jedna věc, ale to, že lidé slyší pořád tu samou písničku a je jim to jedno, je druhá věc. Lidé se chtějí bavit a nechtějí o ničem přemýšlet. Nedávno bylo výročí vydání desky Beatles, to je radost si poslechnout. Nápadů měli miliony, úžasné.“

Potřebujete k tvorbě hudby klid, zavíráte se mezi čtyři stěny, nebo jdete po ulici a najednou Vás napadne skladba?

„Potřebuji klid. Ale také jdu po ulici, něco mě napadne, třeba i textařské nápady, zapíšu si je do telefonu, melodii si ‚nabroukám‘, ale většinou, když nahrávka nemá harmonii a nemá zvuk přibližně toho, jak by to mělo výsledně vypadat, tak se nápad člověku vytratí. Mohu si třeba i zapsat melodii do not, ale ‚vydolovat‘ z toho, co jsem tím vlastně chtěl říct, je později dost těžké. Jen melodie je málo. Ta musí pořád být v harmonii s rytmem, skladba je  konglomerát několika věcí dohromady.“

Je těžké skládat písničky?

„Mně to připadá strašně jednoduché. Sice jsem právě teď možná dva roky nic nesložil, snad jednu písničku. Zrovna nedělám nic, čekám, až přijde práce. Nechci psát, když nevím pro koho. Příští rok na jaře plánujeme vydat desku, tak se někdy koncem zimy pustím do práce. Zatím si natáčím motivy a nápady. Neznamená to, že bych vůbec nepracoval, tak to nemyslím“.

Jste takový český fenomén. Jak se vlastně podařilo, že se Olympic tolik let drží na vrcholu?

„Kapela nesmí ztratit pohyb, lidově řečeno ‚usnout na vavřínech‘, protože popularita velmi rychle klesá. Lidé o vás chvíli nic neví a pokud přijdou za rok na koncert a vy hrajete zase to samé, dokonce v tom samém tričku, tak si řeknou, že už příště nepřijdou. Vymýšlel jsem pořád nějaké speciální koncerty nebo zval pokaždé jiné hosty,  zkrátka vždycky něco nového. Každý rok jiný program, hlavně jinak, než minule. Pokud je to pořád to samé, je to konec kapely. Udělali jsme spoustu speciálních koncertů na různá témata v Malostranské besedě, to posluchače asi bavilo. Tradiční přístup současné kapely znamená jen udělat turné, desku propagovat, vydělat a lehnout na matrace. A toto v našich končinách jde poměrně bídně. Nehledě na to, že já jsem muzikant a mám kolem sebe muzikanty, kteří chtějí hrát. Ti nechtějí vydělat miliony za jedno turné a potom ležet roky doma a nic nedělat. Světově známé kapely hrají třeba 60 koncertů za rok, my zhruba tak 70 koncertů ročně.“

Jednou jste přiznal, že jste se cítil vyhořelý a chtěl jste všeho nechat…

„To byla taková chvilková únava materiálu, už jsem nechtěl pokračovat.“

Jak hodnotíte mladé zpěváky na české scéně? Je tu snad nějaký nový Petr Janda?

„Nikdy mě nenapadlo, abych českou scénu zkoumal z tohoto úhlu pohledu. Nevím, nikdo mě nenapadá.“

Naše scéna je přesně taková jaká je. Spousta zpěváků udělá jeden hit, pak s ním jezdí pět let po VIP akcích a večírcích a neuvědomují si, že toho vlastně dokázali jen málo. Jsou tu nové kapely, které mají nějaké hity, ale bitva o diváka je silná a nerovná. Když mladý kluk osloví 16-ti leté holky, tak je to jednoduché. Pokud má kapela dva pěkné kluky, kteří se ‚kroutí‘ na jevišti a dostanou se do povědomí publika, tak je holky mohou ‚sežrat‘. Ale těm holkám je za čtyři roky 20 let a už je to vůbec nezajímá. A přijdou jiní mladí a tato kapela už nezajímá vůbec nikoho. Takže kapely se perou o teenagerovské publikum, hlavně o holky, ale toto dlouhé trvání nemá.“

Bylo kdysi jednodušší začínat coby mladý hudebník?

„Je to složité vždycky. Já bych to nesrovnával. Tenkrát byl problém si koupit i struny, protože nebyly, natož nějaký zesilovač či mikrofon. Opravdu nemůžeme srovnávat.“

Nikdy jste nezapíral, že jste měl vztahy s mnoha ženami. Zažil jste nějaké opravdu velké citové zklamání, které Vás skutečně úplně ‚rozbilo‘? Vznikla nějaká písnička po takovém rozchodu?

„Určitě ano. Zvláštní je, že písničku ‚Nějak se vytrácíš, má lásko‘, o které si všichni myslí, že vznikla po rozchodu, tu jsem dokonce ani nenapsal. Ale v okamžiku, kdy mě žena opouštěla, přišla se podívat do studia. Sice jsme spolu ještě žili, ale já jsem byl v tu dobu hodně ‚citově napružený‘ a zpíval jsem vlastně jí. Nikdy potom už jsem to tak hezky nedokázal zazpívat. Natočili jsme tu nahrávku s Olympicem, ale to už není ono. Nahrávka, kdy jsem zpíval své ženě před rozvodem, je jiná, emoce jsou znát. Ale jinak samozřejmě jsou skladby, kdy text odpovídal skutečnosti a bylo to opravdové. ‚Snad jsem to zavinil já, vzniklo při rozchodu s mou přítelkyní Marií.“

Jak si při tolika koncertech ročně a dalších aktivitách udržujete kondičku? Jaký máte vztah k pohybu?

„Mám výborný vztah k pohybu, chodím 3x týdně na tenis a běhám jak mladý kluk. Kondička je důležitá. Mám rád pohyb a eliminoval jsem takové věci jako je kouření, vysedávání po hospodách, to už dlouho nedělám. Ne, že bych nebyl rád v hospodě, ale když se tam dříve kouřilo a já jsem už nekouřil, tak se mi do ní nechtělo. A teď zase, když se tam už nekouří, natolik jsem si zvykl, že tam taky nechodím. Řeči se tam vedou pořád stejné a vím, že ráno mě bude bolet hlava.“

Chodíte do posilovny?

„Posilovna ne, to není pro mě. To je pro moji manželku, ta je tam pořád. Neustále si kupuje časopisy s těmi ‚hnusnými chlapy’ typu Schwarzenegger a ještě mi je schválně hází na stůl. Vždycky je vezmu a otočím na druhou stranu, abych se na ty svalovce nemusel koukat“.

Jaký máte vztah k tanci?

„Bídný. Chodil jsem do tanečních, ale zběhnul jsem, strašně mě to nebavilo a to ze dvou důvodů. Muzikanti většinou neumí tancovat, to je zajímavé. Byl jsem malý a holky měly vysoké podpatky a všechny byly o hlavu větší. A já jsem se styděl. Taky jsem špatně viděl a za brýle jsem se také styděl. Takže jsem vůbec neviděl, pro koho si jdu. Několikrát jsem si vybral takovou ‚babu‘, že jsem toho pak litoval. A tak jsem se na to ‚vykašlal‘. Ale rock’n’roll jsem se naučil a umím jej dodnes, i když ho moc netančím.“

A šel byste se alespoň dívat na tanec?

„Líbí se mi balet, ale tanec…? Tanec mi připadá takový moc afektovaný. Mám pocit, že tanečníci každou chvilkou prasknou. Napružení, tak zlomení, ‚ženský‘ jsou tak prohnuté, až mám dojem, že jim musí už už prasknout páteř. Ale dívám se na ně. Obdivuji, jak se dokáží ‚vrtět‘. Dělat bych to ale nemohl. Někdy mi to připadá trošku hloupé, ten výraz v jejich tvářích, až se ti lidé pitvoří. Nevidím v takovém tanci žádnou radost, vidím jen profesionální dril. Tanečníci trénují 6 hodin denně, jsou vytrénovaní, jsou to vrcholoví sportovci na nejvyšší úrovni. Ale tanec má znamenat radost, něco příjemného a to v něm bohužel postrádám.“

Je efektivnější, když zpěváci při vystoupení tančí?

„Když umí zpěvák tančit jako Michael Jackson, tak samozřejmě ano. Ale jinak…..“

Máte nějaké nesplněné sny?

„Pořád mi zůstává ta písnička, která by byla známá i v zahraničí. A také – chybí mi syn, to je bohužel už opravdu jenom sen. Škoda, že mám jen čtyři dcery, chtěl bych mít víc dětí. Chtěl bych i 7 dětí, to se mi už asi také nesplní.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv Petra Jandy

Rozhovor s Martinem Zámečníkem, Mistrem Taekwon-do

Bojové umění je má životní cesta. Trénuji denně, neumím žit jinak

 

Taekwon-do se stalo Vaší životní cestou. Proč jste si vybral právě toto bojové umění?

„Zpočátku jsem dělal  jiné bojové umění, ale když jsem uviděl možnost, učit se přímo od zdroje, protože v ČR žije  korejský  velmistr taekwon-do,  okamžitě jsem  začal trénovat ..“

Jakého stupně jste až dosáhl?

„Jsem mistr, 7. dan, což je nejvyšší technický stupeň, který byl kdy Čechovi udělený. Jsme v ČR tři, kteří máme stupeň 7. dan. Jsem také  předseda  největší školy taekwon-do v ČR. Dále  jsem členem také  členem Technické a vzdělávací komise mezinárodní organizace ITF.“

Co všechno  člověk může  v ČR  absolvovat a kolik let trvá než se dočkáte konečného stupně? A je tu vůbec nějaký konečný stupeň?

„My říkáme, že taekwon-do je životní cesta, tedy je opravdu na celý život.  Neznamená to, že se člověk naučí 24 sestav a je z nich vyzkoušený a tím to končí.  Hovoříme tady o celém procesu  výchovy a celoživotního vzdělávání. I poté, co člověk dosáhne třeba 7. danu, znamená to jen, že  uzavřel učení se nových technik. Dále jsou  ještě dva  stupně, 8. a 9. dan  a ty člověk může dostat  od mezinárodní federace za své zásluhy a za činnost pro taekwon-do, tedy  nejvyšší technický stupeň  je 9 dan. V ČR je jen jeden, ten má Korejec,  který tu  dlouhodobě pobývá, už od roku 1987, je mým učitelem a to je pan  velmistr Hwang Ho-jong.“

Je tedy taekwon-do v ČR nové bojové umění?

„To je relativní pojem – nové bojové umění, určitě proti judu nebo karate je to nové. Judo tady mělo své zastoupení  už za První republiky.  Taekwon-do se  k nám dostalo až v roce 1987, kdy nezávisle na sobě v jižních Čechách a v Praze začaly cvičit takové dvě malé skupinky ‚taekwondistů.‘   Na jednu stranu je tu už  třicet let,  ale na druhou  stranu můžeme říkat, že je to novější bojové umění.“

Koho a proč napadlo přivézt do ČR právě korejské umění?

„Před rokem 1989 stoupenci Karate, konkrétně  pan Klukáček,  měli zájem pozvat nějakého japonského instruktora Karate. Jenže nebylo možné  v té  době dostat  do socialistického státu  člověka z Japonska na delší dobu. Ale byla  uzavřena spolupráce se  Severní Koreou a v roce 1987 sem přijíždí korejský instruktor …, který od 3. října vede první tréninky v ČR. A nezávisle na tom tady už současně  několik  měsíců před tím začala skupinka českobudějovických cvičenců pod dohledem jugoslávských instruktorů cvičit taekwon-do.“

Kolik lidí v ČR  se v současné době věnuje tomuto bojovému umění?

„Několik málo tisíc jedinců, asi 7-8 tisíc. My  jsme největší škola, máme asi přes tisíc členů, v ČR je asi kolem třiceti škol, jsou menší, některé mají třeba 15 členů. Zdaleka  ne všichni učitelé se věnují  taekwondu profesionálně.  Většinou vedou  své dva tréninky týdně při zaměstnání.“

 Vy jste profesionál. Trénujete ještě sám sebe?

„Každý měsíc absolvuji mnoho   tréninků  a seminářů se svým korejským učitelem“.

Chcete celý život trénovat? Brrr….

„Ano, je to  moje cesta, já  jinak  žít neumím, je to můj život a už to nebude jiné. Bojové umění pro mě neznamená jen nějaký kurz, nebo získat první černý pásek a  skončit.“

Bojových sportů a umění tedy známe   hodně – judo, karate, krav maga, aj. Jak si člověk má vybrat a podle čeho se rozhodnout, kterému sportu či bojovému umění se věnovat?

„Jsou zde tradiční bojová umění, ta odkazují na filozofii a   preferují  výchovu jedinců. Dále   jsou zde bojové sporty jako kick box, thajský box, úpolové brazilské jiu jitsu . Posledním stylem jsou „jakoby“ praktické sebeobrany, nezabývají se předáním filozofií. Znamená to spíše – ‚naučíme vás se bránit‘ a mohou mít i  nějakou filozofii, nemůžu za tyto styly nic říct,  protože   nejsem  jejich učitelem. Přesto ale v nich  nevidím žádnou životní  cestu.“

„My nejsme  pouze sport, jsme bojové umění – to je rozdíl. Sportovní stránka je jen malou součástí taekwonda.  Pro nás cíl není zisk medaile.  Skutečným cílem je rozvoj jedinců, výchova a vzdělání. Nejen to,  aby měli  protažené nohy a uměli  kopnout někoho do hlavy a ubránit se, ale zejména to, aby byli platnými členy společnosti.

Dá se říci, že bojových umění je dnes velká  nabídka, tak opravdu proč zrovna  taekwon-do?  Pro mě je nejdůležitější ten fakt, že v ČR  je světová špička taekwonda. Profesor Hwang Ho-jong nabízí možnost učit se hned  po samotné Koreji možná nejkvalitnější taekwon-do na světě a  my jsme jeho žáci.  Taekwon-do si za třicet let si vybudovalo  v ČR celkem rozsáhlou  síť,  máme několik  svazů a několik tisíců stoupenců.   Konkrétně naše škola  nabízí v Praze tréninky každý den, je to velmi  dobrá aktivita  pro lidi každého věku, činorodé děti sem rády  5x nebo 6x týdně zajdou  a   tráví tady svůj  volný čas. Poskytujeme  možnost účastnit se soustředění i vyzávodit se, jezdíme do ciziny, myslím si, že je to komplexní činnost, nejen sport. Tato aktivita je  komplexní pro jedince od předškolního  věku až po  ty nejstarší.   Náš nejstarší člen,  kterému je skoro 80 let, s námi ‚řádí‘   téměř  dvakrát týdně  v tělocvičně, má červený pásek a máme spíše problém  přimět ho, aby něco nedělal,  např. kotrmelce,  než ho motivovat, aby cvičil.

Rozdíl vidím i v tom, že např. krav magu učitelé trénují dva, tři roky a hned  učí.  Já dělám  taekwon-do přes 25 let a stále vidím, že je co zlepšovat, i metodiku, jak  učit. Neumím si představit, že bych kvalitně učil po dvou letech tréninku. A  stejně tak i lidé, kteří se taekwondu  nevěnují celý den, ale dělají je jen  při zaměstnání. Po dvou, třech letech, když je někdo šikovný, svěříme mu k tréninku  děti. Ale opravdový učitel je člověk, který je držitelem  přinejmenším  4. danu. Takový  trénink trvá minimálně 10 let.“

Je nějaký rozdíl mezi dobrým   absolventem kurzu karate, dobrým  absolventem kurzu judo  či  taekwon-do? Který sport či bojové umění by mělo nejvyšší šance být nejlepší, ubránit se?

„To je stejné, jako kdybychom  porovnávali dovednosti s míčem v pozici házenkáře, fotbalisty  a nohejbalisty  a  všichni by byli na špičkové úrovni. Jen těžko bychom rozhodli, kdo je lepší v dovednostech, protože každý dělá něco úplně jiného.“

Ano. Připusťme ale,  že se tihle lidé na  špičkové úrovni setkají …

„Dobře, připusťme.  Kolik kdo váží a jak je velký? A spíše poté Vám  řeknu, kdo bude nejlepší a vyhraje.  Museli bychom vzít   dvě  dvojčata či trojčata a stejnou dobu je učit judo, taekwon-do, karate.  Možná poté  bychom měli nějaké objektivní hodnocení. Vždycky je výsledek  na jedinci, není to na stylu boje.  Všeobecně ale věříme, že by karatista nenapadal judistu apod.  Bojová  umění mají takové morální hodnoty, že to zkušeným jedincům ani nedovolí.“

Taekwon-do je styl,  který vznikl v jihokorejské armádě, určitě přišel   do mnoha konfliktů a instruktoři nabízí širokou  výuku taekwonda, které prošlo  dvěma  válkami, jak korejskou,  tak vietnamskou, takže se  osvědčilo po praktické stránce.

A jak by to vypadalo při  válečném konfliktu? Které bojové umění by mělo větší šance na úspěch?

„Tam už se nikdo neptá na nic a pravidla neexistují.“

Slib taekwondistů – nikdy nezneužiji taekwon-do,  je všem jasný.  Ale  pokud je člověk napadený na ulici,  může použít taekwon-do?

„Máme slib, který naši studenti opakují každý seminář, každou zkoušku  –  a  skutečně třetí věta je –‚nikdy nezneužiji taekwon-do‘.  Pokud   jde o obranu moji,  nebo někoho jiného, tak je možné taekwon-do použít, v jiném případě  ne.  Znovu zdůrazňuji, že nevnímáme taekwon-do jen  jako  jeho fyzickou část, ale je pro nás celoživotní cestou.   Používáme je každý den, není to proto, abychom zbili někoho na ulici. Každý den cvičíme, protahujeme si svaly a  proto    je pro mě jednodušší si zahrát golf nebo si zavázat tkaničky, což je podstatné.“

Televize BBC odvysílala  jistý dokument. Mistr  bojových umění dostával silné rány do  těch nejcitlivějších  míst.  Byl podroben odborné expertize a prokázalo se, že každá jeho kost má zlomeninu a následkem toho byly jeho kosti mnohem silnější, protože několikrát srůstaly.  Je cvičený člověk na tom lépe, přijde-li  do styku  s tolika zraněními,  nebo je naopak  lépe vyhýbat se  zraněním?

„Úrazy se u nás stávají jako v každé jiné pohybové aktivitě. Mezi ostatními sporty, pokud jde o úrazovost,  je  bojové umění taekwon-do hluboko pod úrovní sportů jako je hokej, fotbal  a vůbec všech  majoritních   sportů. Náš souboj je sportovní.  Dokonce i to,  co děláme na tréninku,  je pro zdraví. Úderová plocha se nesmí dotknout plochy člověka, jen chrániče soupeře,   žádná zásadní zranění se nestávají. Z mé vlastní zkušenosti z tréninků vím, že pokud  se stane nějaký úraz, tak je to z nějakého  rozcvičkového   ‚fotbálku‘  her a zábavy  či takové aktivity.  Lidé  většinou přijdou na  trénink připraveni  na to, že se bude bojovat, mají samozřejmě dostatečnou výbavu, chrániče atd.

Pokud mistr má potřebu prezentovat, že ho nic nezabolí, tak prosím.  Zejména muži dělají otužování úderových ploch.  Na rozdíl  od  boxera, který celý život cvičí v rukavicích, pro taekwon-do platí, že  není  problém bouchnout pěstí do zdi, tělo je na to připraveno. V našem klubu  není cílem mít zranění či několikrát srostlé kosti.“

Rozbíjení destiček (častá aktivita  při taekwon – do) se dělá proto, aby ruka byla zvyklá na tvrdý úder?

„Ano, to je jeden důvod.  Ale je to také test, zda dotyčný  člověk ovládá  techniku a   má dostatek síly. Tyto  přerážecí techniky jsou  obvyklé ve výcviku bojových umění, jsou  součástí nejen exhibic, ale i zkouškového programu.  Cílem je ukázat koncentraci síly do jednoho konkrétního místa.  A samozřejmě nejsou  pro každého. Nejsou  pro malé děti, ne pro lidi, kteří by si mohli tímto ublížit, je zejména  dbáno na bezpečnost cvičenců, tedy  přerážecí techniky  přichází do výcviku až později.

Nabíráte-li nové žáky, dokážete rozeznat, zda někdo tréninku za rok nechá a zneužije bojové umění a někdo  bude dobrý a ušlechtilý pokračovatel taekwon-da?

„Není možné, aby  člověk, který má  takové záliby, jako někoho zbít,  ten trénink vůbec psychicky vydržel. U nás je kladen takový důraz na zásady taekwon-da, tedy   zdvořilost, čestnost, sebeovládání  atd.,  že by agresor neměl šanci dojít k takovému cíli, jako je někoho napadnout.  Ale nemohu mluvit za všechny činnosti, které se týkají sportu.  Možná, že pro lidi tohoto typu je mnohem zajímavější box, thajský box, zápasy apod.  Ale v taekwon-du tyto typy lidí  neprojdou „sítem“ . Přístupem učitelů  není šance, aby  zde cvičili  tyto typy povah delší dobu. Pokud se člověk nedokáže změnit v sobě uvnitř, tak vůbec  nemá šanci dojít k  vyšším technikám, které by patřily k pokročilému tréninku.  S jistotou mohu říct, že  gangstery nevychováváme..“

Nemyslím, že byste je vědomě vychovávali. Ale může se stát, že se někdo přiučí boji a opustí  Vaše řady a…..

„Myslím, že se to neděje. Děláme spousty  charitativních programů,  naše škola  zdarma vyučuje  taekwon-do  děti z dětských domovů.  Tyto  děti jsou samozřejmě díky svému   sociálnímu  prostředí  a tomu, kam se často poté dostanou, vystaveny  možnosti, že  by se toto teoreticky mohlo stát. Ale  snažíme se narovnávat jejich sociální hodnoty. Stejně tak máme další charitativní program pro děti se speciálními poruchami  v jediné škole v ČR v Praze na Smíchově.  Jeden z povinných předmětů je Taekwon-do. I tyto děti by měli ke zneužití blíže, ale naše programy nám fungují dobře, učíme v duchu tradičního umění a zásad a  konkrétně na Smíchově jsme vychovali držitele černého pásku, takže myslím, že můžeme být hrdí na naši činnost.“

Jak vnímáte ženu v bojovém umění?  Nemáte  z ní strach? Nebojíte se, že muž třeba dostane „za vyučenou“?

„My to takto nevnímáme, máme  spoustu úspěšných žen, v ČR jsou to  instruktorky s vyšším technickým stupněm.  Pro nás žena v bojovém umění je pořád žena, není to mužatka.  Myslím si,  že žena trénovaná v bojových uměních, má vždy větší šanci  se ubránit. Ale pokud by opravdu došlo ke  konfliktu,  tedy utkal-li by se velký ‚chlapák‘  a jemná žena, tak stále platí, že  žena sice  bude mít šanci se ubránit, ale je ve veliké nevýhodě. Ale nemusíme se bavit jen o ženě, je to i případ malého muže či dítěte a někoho, kdo bu de  o hlavu větší a o několik kilo těžší. Takový člověk má potom vždy výhodu. Ale výhodu získává i  tím, že začíná útočnou aktivitu, přepadne, překvapí. Nikdo Vám nedá  garanci ani  po dvaceti letech boxu, třiceti letech juda, či jiného sportu nebo bojového umění, že dotyčný člověk bude na tom tak, že ho už  nikdy nikdo  nepřepadne a nevyhraje nad ním.“

Když vidíte, že soupeře nezvládnete,  je lepší ustoupit?

„Neznám konkrétní případ, kdy by uškodilo, že se člověk bránil, naopak. Díky tréninku  v naší škole se dotyčný dokázal úspěšně  bránit v reálné  situaci. Nicméně,  v naší moderní společnosti,  kde je snadný  přístup ke zbrani,  je to vždycky problém. Důležité  při praktické sebeobraně je,   co se děje přímo před konfliktem, tedy proč je ten konflikt vůbec  vyvolaný.  Učíme i  jednoduchá pravidla,  jak se těmto  věcem vyhýbat. Spíše z legrace si říkáme, že taekwon-do je dobré  pro nohy, tak  v nejhorším  umíme i hodně rychle utéct.“

Máte pocit, že je v Praze bezpečno?

„Žijeme  ve velkém  městě, může se stát ledacos.“

Jak se  podle Vašeho názoru budou vyvíjet bojová umění dále?

„Praktická stránka bojových umění je dnes mnohem méně důležitá než před padesáti nebo sto lety, tak si myslím,  že i budoucnost bojových umění půjde spíše směrem k výchově mladistvých, předání morálních pravidel a stylu života. Oproti bojovým uměním se vyhraní některé sporty, které budou  opravdu chtít dělat lidi, kteří mají potřebu si do někoho bouchnout a fyzicky ublížit.   Budou chtít spolu soupeřit  a toužit vyhrát, ale  to není naše cesta….

Pro nás důležitý  rozvoj jedince, prokazovat čestnost, zdvořilost, být zodpovědný ke svým úkolům.

I  bojové umění jako taekwon-do je  stejné jako  fitness –  člověk cvičí a trénuje, díky tomu nemá problém s kondičkou a  na svých učitelích vidím, že i ve vysokém věku mohou žít  plnohodnotný život.“

Asijské státy jsou známy tím, že jsou na své děti  tvrdé. Jaký je trend v ČR?

„Taekwon-do je  korejské bojové umění a tam je běžné, že se děti nebijí,  to je nepřijatelné.  Samozřejmě výcvik je tvrdý, ale to už  k bojovému  umění patří. Trendy se změnily a většina učitelů reaguje na moderní dobu.

Začátkem 80.  let byla v tělocvičnách většina dospělých, dnes tvoří   70 procent členské základny děti. Dokonce ani ne mládež pod  15 let,  ale děti z prvního stupně. Představa učitele, který křičí na skupinu, že má  udělat 15oo kliků, je dnes stejná pohádka, jakože  golf je pro bohaté, člověk se  zlatým  řetězem je mafián, apod. To všechno jsou jen představy.

Dnes učitel bojových umění, kromě toho, že je schopný poskytnout intenzivní trénink, tak také musí být schopný vést kvalifikovaně skupinku dětí a vědět, jak s nimi jednat.  Další fenomén dnešní doby jsou dvě skupiny, které se objevily a  které jsou větší –   a to jsou rodiče s dětmi a děti předškolního věku. Doba se změnila, změnil se i zájem o bojové umění, ale to se dá říci obecně u všech pohybových kroužků. V současné době je jednodušší sedět u počítače, než jít  někam cvičit.“

Je nějaký konkrétní věk, kdy je dobré začít cvičit?

„Ne, takový limit neexistuje. Máme tu i skupinky dětí předškolního věku, není výjimkou, že u nás začne cvičit čtyřleté dítě. Samozřejmě pro to, aby dítě mohlo cvičit, musí být schopno pobrat nějaké procesy, které se na tréninku dějí, musí vědět, která noha je pravá a která levá, někdy to sice neví, ale na tréninku se to naučí. Pokud je dítě čtyřleté,  tak radíme rodičům, aby  s ním cvičil i  někdo z dospělých.“

Shaolin Vás  neláká? Nevidíte  v tomto umění určitou  výzvu?

„Samozřejmě pro teenagery to může vypadat zajímavě, ale člověk brzy  zjistí, že mnoho  věcí, které  se předvádí na exhibicích,  jsou  velmi jednoduché triky,  které  dokáže každý,  např. zlomit o sebe nůž nebo přerazit cihlu a spousty dalších. Myslím, že všechna  bojová umění respektují Shaolin  jako jistou  kolébku bojových umění. Já jsem Shaolin  navštívil, byla to pro mě zajímavá zkušenost, ne vždy pozitivní. My  v Evropě máme kdovíjaké pohádkové představy, že mniši žijí  někde v horách,  ale ve skutečnosti je to tak, že vytáhnou mobil a jsou na facebooku stejně jako my.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Rozhovor s malířkou, grafičkou, sochařkou a keramičkou IVOU FIALOVOU

„Taneční zkušenost je pro výtvarníka k nezaplacení.“

Iva Fialová patří k výrazným výtvarným tvůrcům střední generace. Její plátna se objevují v řadě veřejných i soukromých sbírek v Čechách, na Moravě i v zahraničí. S jejími ilustracemi se můžete setkat v řadě knížek. Možná, že jste drželi v ruce dlouhohrající desku či kompaktní disk, jehož obal pochází z jejího ateliéru? A jelikož Ivě Fialové není cizí ani umění taneční, vypravili jsme se za ní, kousek za západní hranice Prahy, do malebných Řevnic, s otázkami pro dnešní rozhovor…

Jste původně z Moravy, tak jistě máte blízko k tanci a folklóru?

Jsem ze severní Moravy, ale v době mého dětství, prožitého na Valašsku, folklór poměrně paběrkoval. Když srovnám dnešní situaci, kdy se ve městě mého mládí, kam se dodnes vracívám, koná několik folklorních festivalů do roka, tak mám radost. Lidé znovu hledají své kulturní kořeny, které byly zpřetrhány. A to je dobře.“

Tancovala jste někdy v lidovém kroji?

Jako dítě jsem zpívala v pěveckém sboru, avšak nikdy jsem netančila v kroji. Ačkoli doma byly krásné hanácké kousky po mamince, já sama jsem vlastní kroj nikdy neměla. Vyrůstala jsem na Valašsku v době takzvané normalizace a tehdy se upřednostňovala spartakiáda před folklórem. A já jsem navíc byla introvertní dítě uzavřené do sebe, které svět raději pozorovalo, než by se aktivně předvádělo. Tehdy mi stačily pastelky, barvy a knihy, kde jsem čerpala veškerou inspiraci a objevovala rozmanitost světa.“

Pastel Ivy Fialové „Tanečníci“.

A někdo jiný z rodiny měl bližší vztah k tanci, k pohybu?

Mám tetu, která byla trenérkou krasobruslení. Ta shledajíc ve mně jistou ladnost pohybu, pokoušela se po jisté období ze mne udělat tanečnici na ledě. Jenže ono to na té zmrzlé vodě setsakramentsky klouzalo. A já mám za všech okolností ráda pevnou půdu pod nohama. Ne, příliš mnoho naučeného drilovaného koordinovaného pohybu – to jsem v dětství opravdu nezvládala…“

Takže to vedlo spíše k opačné reakci?

Velká změna u mne nastala v šestnácti letech. Zkušenost s běžnými tanečními kurzy ve mně konečně nastartovala touhu po sebevyjádření pohybem. Samozřejmě byla v tom i právě se probouzející koketerie mládí. Vždy však byla u mne důležitá hudba. Její harmonie jsem vnímala celým tělem a nutkavá touha přetvářet její melodii v pohyb mi pak nadlouho zůstávala ve volnočasových aktivitách myšlených vážně i nevážně.“

Tudíž jste chodila do klasických tanečních?

Jak už jsem se zmínila v předchozí odpovědi. S temperamentem dlouho kroceného dítěte jsem se vrhala do všech možných amatérských tanečních kurzů, standardních tanců pro pokročilé. Mému naturelu nejlépe vyhovovaly latinskoamerické tance a vyloženě jsem vzplanula pro španělské flamenco.“

Na jaký taneční obor si dnes koupíte lístky do divadla?

Bude to balet. Divadlo je pro mě svátkem. A svátek se přece musí oslavit dokonalou a vznešenou krásou klasického pohybu.“

Tato olejomalba Ivy Fialové nese název „Taneček“

A na jaký z druhů a žánrů tance se podíváte ráda třeba v televizi?

Opět upřednostním balet, možná nějaké moderní alternativy, či latinskoamerické tance, tribal tance. Ale určitě to nebude varietní taneční show. Varieté, cirkus a ohňostroje mne neoslovují.“

Sledujete na obrazovce i sport?

A pak se ráda dívám na krasobruslení, neb to je velice fyzicky náročný tanec na ledě. Ačkoli mě tehdy teta nepřesvědčila k jeho provozování, i tak ve mně k tomuto sportu zůstal obdiv i láska.“

Co děláte pro svou kondici aktivně? Sportujete?

Kupodivu, ačkoli jsem z horského městečka, nemám ráda lyžování. A ani kolektivní sporty. Jsem osamocený pěší turista po horách – při dlouhých pochodech mám totiž čas přemýšlet. Jsem dobrý plavec, neb voda je spojena s hloubkou niterného života a podvědomím. A pak ještě donedávna jsem byla vášnivá tanečníce flamenca a kalbelie. Kalbelia vznikla v Radžastánské poušti, byla provozována cikány, kteří díky svému kočovnému životu přivezli tento tanec do evropy, potažmo Španělska, kde toto dalo základy pro dnešní flamenko. Ovšem, po několika veselých tanečních  historkách s neblahými zdravotními následky již volím poněkud klidnější tělesné aktivity.“

Grafika z ateliéru Ivy Fialové se jmenuje „Ryba“.

Jste malířka, grafička, sochařka i keramička. Jak tyto výtvarné obory navzájem střídáte?

V samém začátku jsem studovala grafiku. Ne že bych to tak černobíle v životě chtěla, ale byl to základ, jako je kresba základem výtvarného vyjádření. Ne vždy, ale velmi často potřebuji kresebnou myšlenku podpořit barvou, která má schopnost dát obrazu emoční náplň, která je občas i důležitější než kresba sama. A samozřejmě jsem sáhla po olejových barvách, neb olej na rozdíl od akrylu voní. Nevím už kdy se mi v procesu tvorby stalo, že jsem pocítila potřebu objekty z pomalovaných a pokreslených ploch zhmotnit, ale to, že jsem to udělala mne posunulo do další dimenze imaginárního světa. Jen upřesním – moje socha má podobu komorní keramické plastiky, jiný materiál jsem zatím nezkoušela.“

Ilustrujete rovněž knížky. Pracujete raději na těch, jejichž autory již jako čtenářka znáte? Anebo Vás lákají autoři a díla Vámi zatím nepřečtená?

Samozřejmě je pro autora časově snazší, ilustruje-li látku, se kterou je již seznámen. V tom ohledu bych se jednou chtěla vrátit k F. M. Dostojevskému, kterýž byl kdysi i námětem mé diplomové práce na VŠUP, a který mne chytil za srdce. Také mne vždy lákala existencionálně filosofická literatura Ladislava Klímy se svými rozervanými do morku kostí sebedrásajícími se hrdiny. Avšak jsem člověk také velmi zvědavý, a proto vítám vše nové, kde je naděje, že se dozvím cokoli, o čem jsem doposud neslyšela, neviděla. Upřednostňuji filosoficko-psychologická témata, literaturu faktu, absurdní komedie…“

Olej „Jezero“ patří k dalším dílům Ivy Fialové

Inspiroval Vás někdy tanec či balet k nějakému výtvarnému dílu?

Vždycky jsem na svět nahlížela v jeho komplexnosti, a tak bytostně vnímám propojení mezi různými formami umění. Od hudby, bez které si nedovedu představit den, je přímá linie k tanci a pohybu, od tance k výtvarnému ztvárnění pohybové linky. Samotný pohyb štětce na plátně je tanec. Na mých obrazech je to doufám znát. Maluji figury v akci a v uvolněných liniích. V tom mi velmi pomohla osobní zkušenost s tancem. Ono totiž dost dobře není možné neustále běhat, hledat a přemlouvat jakékoli tanečníky, aby postáli modelem. Aby vám předvedli nějaký pohyb, který chcete zaznamenat, a kterému stejně jako prostý divák nemusíte rozumět nebo ho procítit. Proto je taneční zkušenost a paměť k nezaplacení. Prostě a jednoduše: ten sebemenší náklon těla či postavení v prostoru cítím, sama ho naznačím a zaznamenám na plátno.“

Jaké aktuálně chystáte výstavy?

V současné době chystám v Praze v říjnu výstavu nazvanou ,Návraty´, v prodejně i pivní kavárně nakladatelství Volvox Globator, se kterým jsem spolupracovala na ilustracích knih. Na pražském Žižkově budu vystavovat především grafickou tvorbu, suché jehly, lepty a linoryty společně s jedním ústředním olejem.“

Co Vás čeká v nadcházející výtvarné sezóně 2017/2018?

Jak už jsem řekla, aktuálně říjnová výstava. Také chystám další tři projekty, které nechci dopředu prozrazovat. Jen snad to, že dva z nich budou na jihu Čech, A mezitím stále průběžně spolupracuji na ilustracích pro nakladatelství Economia.“

 

Grafický list Ivy Fialové se jmenuje „Duše“.

Na co se těšíte o nadcházejícím podzimu?

Daleko víc, než na vernisáže se těším na práci samotnou, mám nachystány nějaké nazrněné zinkové plechy na nesmírně pracnou grafickou techniku zvanou – mezzotinta. Tu jsem prozatím málo prozkoumala, tak se na takovou práci opravdu těším. Ale samozřejmě se těším i na ty vernisáže a výstavy jako takové. Vidět svou práci prezentovanou na místech přístupným veřejnosti s interakcí diváka je vždy příjemná součást tvorby. Navíc pro mne je to také vždy inspirující sebereflexe.“

 

Zraněná Iva Fialová s autorem rozhovoru Michalem Steinem na výstavě v roce 2013.

Díky za pěkný a příjemný letní rozhovor.

 

Autorka výtvarných prací: Iva Fialová

Foto: Petr Packan, archiv Ivy  Fialové  a Iva Fialová

Ptal se: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s moderátorem, scenáristou a spisovatelem SLÁVKEM BOUROU

„Choreograf mně utekl do Hollywoodu.“

Slávek Boura si za čtvrtstoletí na mediální scéně vybudoval pozici zkušeného moderátora. Ať již na rozhlasových vlnách či před televizními kamerami. Se svou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou uváděli jak komorní „Snídani s Novou“, tak později i velká show estrádního typu. Již počátkem devadesátých let se ale také věnoval produkování rockového muzikálu. V jednání o účinkování byla i slavná německá zpěvačka evropského kalibru. A právě tenkrát jsme se, ještě než zahájil kariéru v televizi Nova, se Slávkem poznali. I proto nebudeme nic zastírat a budeme si i v tomto rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN tykat. A jak jinak začít, než tancem:

Netajíš se veřejně tím, že tanec nepatří zrovna k Tvým hobby, jaký máš k němu postoj obecně?

„Pan Werich říkával, že tanec je předsálím lásky a já souhlasím. Tanec dokáže vyjádřit tolik emocí, co slova nedokáží. Nicméně u těch, kteří tančit umí. Já jsem přírodně z kategorie dřev. Takže, raději se dívám. Ano, jsem takový taneční voyaer…“

To znamená, že jsi ani nechodíval do tradičních tanečních?

„Do tanečních jsem chodil pár měsíců a po takzvaném věnečku jsem potupně utekl. Takže, čistě teoreticky jsem na plesech dokázal vést základní kroky a s vhodnou tanečnicí jsem se mohl tvářit průkazně, že i dřeváci to na parketu umí pořádně roztočit!“

Uváděl jsi jistě programy a pořady, kde se i Tvá osoba musela podřídit celkové choreografii a aranžmá, jak ses s tím vyrovnával?

„Od moderátora se zas toho v této kategorii tak moc nechce. A navíc, když umím improvizovat a vhodně se shodit, vypadá to na hereckou etudu… Nicméně jsem byl účasten přenádherné taneční show nebývale nadaných tanečníků, pod režijní taktovkou režiséra Procházky. S mou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou jsme spojovali jednotlivé taneční obrazy a krom textu, jsme museli respektovat i rytmus a přesnou choreografii. A ta to bylo náročné jak pro mne, tak i pana režiséra. Ale nakonec vše dopadlo skvěle. Diváci byli nadšeni. Hlavně díky oněm tanečním číslům. Prostě, parádní představení. Choreografii vedl skvělý tanečník a choreograf Honza Crha.“

Podílel ses na přípravě muzikálů… Podle čeho, dle jakých kritérií, jsi vybíral choreografa?

„Oslovil jsem právě zmíněného Honzu Crhu a ten vytipoval několik choreografů, ze kterých jsem já a režisér muzikálu vybírali. Vybrali jsem dobře, ale za pár týdnů mi onen choreograf volal, že dostal ,lano´ do Hollywoodu a že takovou příležitost si přeci nemůže nechat ujít. Domluvili jsme se, ukončili smluvní vztah a najali jsme choreografku z druhého místa.“

Dostane Tě někdo do hlediště na klasický balet do divadla?

„To tedy nevím, nikdo se o to nepokoušel. Kupříkladu Labutí jezero jsem viděl v televizi. Překrásné. Ale sem tam se podívám i na taneční soutěže. Líbí se mi. Obzvlášť latina.“

Od tance je blízko k pohybu jako takovému. Co děláš pro svou fyzickou kondici? Sportuješ pravidelně?

„Jsem živoucím příkladem militantního antisportovce. Sice… V mládí jsem hrál fotbal, ale lenošil jsem tam v brance. Dělal jsem judo, ale poté, co jsem na tatami zlomil kamarádovi klíční kost, přestal jsem. Občas jsem jezdil na kole, ale s kopci jsme se domluvili, že takhle to nejde. Došlo to až tak daleko, že mě kamarád přemlouval, že pojedeme s dětmi a ženami do hor. Smál jsem se, že já jezdím jen z kopce. A on vytvořil trasu spojenou jen ze samých ,skopců´ a rovinek. Nechápal jsem, jak toho dosáhne v Krkonoších!??? Má zvědavost a touha dcery byly natolik silné, že jsme jeli. Lanovkou nahoru, po cestách dolů. Pak přejezd víceméně po rovině k lanovce další a tak to šlo snad čtyřikrát. To jsem spokojen byl. Takový já jsem sportovec. A plavec. To můžu, neb jsem vodou nadnášen… A taky šachy či minigolf.“

Postupně ses, vedle moderování, začal věnovat i psaní. Jak ses ke „spisovatelskému stolu“ dostal?

„Od svých šestnácti jsem byl účasten v rockových kapelách, v osmnácti jsem začal psát muziku a texty. Z toho pak vyplynulo psaní různých námětů, ty jsem pak zdokonaloval do divadelních či televizních parametrů. V televizi už jsem psal nejen náměty, ale scénáře a vymýšlel spoustu věcí jako nadhodnotu a pro odlišnost od ostatních. Tehdy v devadesátých letech to ještě šlo. Dnes by to bylo příliš složité. Takže jsem do chvíle napsání své první knihy napsal až stovky věcí. Do dneška jsem sepsal dvě knihy s názvem ,Naháči´ a ,Nedamovský poltergeist´. Údajně se obě dají nadmíru dobře číst. Já nečetl, takže nevím…“

Důvod napsat knížku vznikl z Tvého osobního „přetlaku“, touhy něco sdělit čtenářům anebo Tě k tomu muselo okolí spíše „dokopat“?

„Knihu ,Naháči´ jsem napsal rok poté, co jsem napsal libreto ke stejnojmennému muzikálu. Ve chvíli příprav jsem napsal knihu a díky ní jsem si ještě leccos promyslel. Kniha je prostě úplně něco jiného než scénář. V knize si pak postavy dělají, co chtějí. A nutí spisovatele toleranci vůči nim. Navíc ještě autora něčemu naučí. Kniha ,Nedamovský poltergeist´ byla inspirována skutečnou událostí. Duch, zvaný poltergeist, po šest dní řádil v penzionu mé kamarádky, který byl tou dobou v rekonstrukci po požáru. Majitelkou jsem byl požádán, abych se pokusil to řešit. Oslovil jsem známou psychotroničku Renatu Lopourovou i její tým a začali jsme řešit. V místě nemovitosti se za těch šest dní objevilo přes čtyřicet samovznícení, na desítku létajících předmětů, včetně útoku na člověka. Věci mizely a znovu se nacházely na jiných místech a mnoho dalšího… Byli u toho lidé z HZS, policajti, kriminálka, speciální tým na detekci akcelerantů hoření a výsledek – negativní. To je přeci panečku inspirace! Tak jsem děj situoval do prostředí celé rodiny, protože jak stojí v podtitulu knihy: ,za každým paranormálním jevem stojí lidský příběh´ Což je prostě fakt.“

Zde se tedy věnuješ obtížně vysvětlitelným záhadám. Patří k Tvým kultovním autorům Erich von Däniken?

„Slovo záhada je odvozeno od pojmu nerozumím. A lidé nerozumí mnoha věcem, takže to skoro vypadá, že počet záhad se zvyšuje, ačkoli ,věda´ chce počet záhad eliminovat k nule. Na toto téma bych mohl držet několikahodinovou přednášku… Nicméně, aby odpověděl na Tvou otázku: poltergeist je v zásadě celkem jasně zmapován včetně jeho projevů i příčin (viz v mé knize), ale je nepochybně spousta dalších entit, o kterých se ví podstatně méně. Ale historicky se mapují od počátku existence hominidů, tedy nejen od člověka. Dá se říci, že existence entit je srovnatelná s přírodními silami. A dá se mnoho odezírat z nového vědního oboru kvantové fyziky, která na tato témata otevírá další polemiky ze svého vědního úhlu pohledu. A Däniken? Za svého mládí jsem přečetl snad všechno, co bylo u nás přeloženo. Ale na pobyt mimozemských inteligencí na Zemi mám jasně vyhraněný názor.“

Co chystáš zajímavého v moderátorské, divadelní i spisovatelské kariéře?

„Sem tam moderuji společenské akce venku či uvnitř. Píšu něco vlastního pro Stream, ale to je v počátcích. Zatím jsme natočili pilotní díl a uvidíme. Mám náčrty několika knih, ale nemám na jejich psaní čas. Přeci jen, u nás se psaním momentálně uživí opravdu jen málo lidí. V současné chvíli tvrdě pracuji na realizaci Bioenergetického institutu. To, když se mi podaří, tak pak to bude bomba!“

Je o Tobě známo, že jsi vystudovaný pedagog. Věnuješ se i nějakým kursům, workshopům či lektorským akcím, kde bys tohoto původního oboru nadále využíval?

„Těmto aktivitám se věnují jiní, já mám raději věci nové. Jsa vystudovaný speciální pedagog se specializací na poruchy chování, tak jsem z oboru vlastně nikdy nevypadl… Nicméně, všechny mé zkušenosti nasbírané tokem životem chci uplatnit právě v onom již avizovaném Bioenergetickém institutu. Ohledně této aktivity jsem už sepsal mnoho materiálu a jednou… …až bude dostatek financí. Třeba ten čas brzy nastane… Pak nadejde má poslední kreativní etapa ve prospěch lidí.. Ale bohužel zatím více prozradit opravdu nemohu, neb o této mé aktivitě ví konkrétněji jen hrstka nejbližších lidí, aby nedošlo ke konkurenčnímu znehodnocení myšlenky.“

I tak děkuji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – za upřímné a důkladné odpovědi a těším se zase někdy na viděnou. Ať již živě při křtu nové knížky anebo zprostředkovaně z obrazovek.

„I já děkuji za zajímavé otázky.“

 

Slávek Boura s Markétou Mayerovou v populární „Snídani s Novou“.
Slávek Boura s autorem tohoto článku v roce 1991 v Roztokách u Prahy.

Rozhovor připravil: MICHAL STEIN
Foto: Dr. DUŠAN DOSTÁL a archiv TV NOVA

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s moderátorkou TINOU PLETÁNKOVOU

„Mám velmi ráda step.“

Tina Pletánková patří k našim nejznámějším a současně nejoblíbenějším moderátorkám. Svou nenuceností a přirozeným šarmem si získala srdce mnohých (nejen televizních) diváků. Když jsem se s ní setkal v – pro mnohé možná trochu nezvyklé – roli porotkyně literární soutěže, nemohl jsem si nechat uniknout příležitost ji vyzpovídat pro Taneční magazín. A to zcela jistě nejen o tanci.

Je o Vás všeobecně známo, že jste svou kariéru začala jako hudebnice. Jaký máte vztah k taneční hudbě?

Taneční hudba? To je široký pojem. Ano, byla jsem aktivní hudebnicí, hrála jsem na akordeon a klavír. Oba nástroje nabízejí široký repertoár. Já osobně jsem nakonec vždy nejraději hrála světové standardy v jazzových úpravách. Taneční hudbou – obecně vzato – je prakticky téměř vše. Ovšem, zcela upřímně, nejméně blízká mně vždy byla taneční hudba diskoték.“

A chodila jste vůbec ve školních letech do tanečních?

Ne. Osm let jsem totiž chodila do lidové školy umění v oboru lidové tance. Tam se tančilo mnohé, ale nejvíce tance východního Slovenska. Tím jsem nějak považovala svou pohybovou přípravu za splněnou. Navíc jsem pak pokračovala na konzervatoři v hudebním oboru, a vlastně mi na nic jiného nezbýval čas.“

Na který druh tance či baletu se ráda se zaujetím zajdete podívat do hledišť divadel či sálů?

Mám velmi ráda step a velkorysé, velké obsazení. Třeba Lord of the Dance, Stomp. Ale naopak i komorní obsazení, jaké má třeba konkrétně projekt Wings pod vedením Pavla Strouhala.“

Vaši postavu obdivují nejen muži, ale závidí ji i Vám jistě celá řádka žen, co průběžně děláte pro ni i pro svou kondici?

Nic. Na což nejsem hrdá. Jsem totiž v takovém životním běhu, že na pravidelný pohyb nemám čas, ani to možná nemám v sobě. I když si občas udělám pár protahovacích cviků, hlavně kvůli zádům a krční páteři. Jelikož jen z podstaty se dlouho žít nedá a tělo drobnou péči potřebuje.“

Pravidelně tedy sportujete?

Ne. Jen v létě mě baví rekreačně kolo a plavání.“

Jak jste se vlastně od muziky dostala k moderování?

Už na konzervatoři jsem poprvé moderovala naprostou náhodou nějaký koncert spolužáků z vyšších ročníků. A to byl vlastně můj vůbec první kontakt s mikrofonem, tedy vlastně mluveným slovem. Pak to byla ještě dlouhá cesta. V devadesátém roce jsem pak hned odjela do Rakouska, kde jsem aktivně hrála v Alpách. Ať už s místním letním orchestrem, či v malém uskupení – akordeon, housle, kontrabas. Anebo sama na akordeon a klavír v tamních luxusních hotelích. Po návratu, v roce 1992 jsem začala pracovat v rádiu Kiss. Ovšem tehdy jako vedoucí propagačních NIssan Patrolů. Kontakt s mikrofonem tam byl jen letmý. Roku 1994 jsem se pak stala ředitelkou magazínu Dotyk. Byla to revue pro vztah umění a byznysu, z mého pohledu šlo spíše revue o umění všeho druhu. A teprve v roce 1996 jsem šla – tak nějak náhodně – na konkurs na moderátory. Vyhrála jsem. A od té doby až do současnosti mne televize v podstatě neustále provází.“

Moderujete raději před kamerou či živé pořady, kde je přímý kontakt s divákem?

To záleží… V televizi natáčíme před kamerou, ovšem já nejraději takzvaně naživo. Nerada předtáčím. Jde o kouzlo nevratného a maximální koncentraci. Když vysíláte naživo, je pro mne tím nejlepším hnacím motorem. Přenáší se to i na všechny ostatní a vzniká úplně jiná atmosféra. Rozhovory s hosty jsou pak pravdivější, často i vtipnější. Při předtáčení pořadu vždy počítáte s tím, že se to dá případně vrátit, přetočit. A to mne už zas tolik nebaví.“

Já však měl na mysli moderování nejen televizní…

Naprosto jinou kategorií je moderování různých živých akcí. Tam mám raději méně oficiální pojetí. Moderovat večer dle protokolu, řízený jasným scénářem, který se ve finále spíše čte, samozřejmě zvládám. Velká zábava to zas tak úplně není. Ovšem provázet živý program, postavený sice na pár nutných ,pilířích´, kde zbytek je dán improvizací, je vždy zábavnější. Nepopírám, že i improvizace vždy pár záchytných bodů má, ale někdy se vše nakonec kouzelně rozsype… Živly někdy prostě vše hodí jinak a musíte se s tím umět vypořádat.“

Svého času jste byla i televizní „rosničkou“, věříte televizním dnes předpovědím počasí? Zvolíte si podle nich třeba své vybavení na víkend?

Svého času… Ano, čtrnáct let, tuším… Předpovědím na druhý den věřím bez výhrad. Na třetí tak na 85 %. …a s dalšími dny to úměrně klesá. Sice v dnešní době předpovědní modely umějí mnohé, ale počasí je prostě počasí. Dlouhodobé předpovědi jsou věštěním.“

Potkáváme se spolu již pravidelně v porotě celostátní literární soutěže. Jaký máte názor na vyjadřování se a jazyk současné mladé „počítačové“ generace?

Nelze to posuzovat generelně. V rámci literární soutěže člověk vidí esenci toho nejlepšího, nejen po stránce slohové, ale i gramatické. Nechce se mi moralizovat už té pozice ,odrostlejší generace´, ale jedno vím jistě. Nečte se, a tím, že se nečte, tak se vytrácí vyjadřovací schopnosti, schopnost používat složitější slovní spojení, schopnost vůbec využívat jazyk v jeho obrovské barevnosti. Čtení napomáhá i v gramatice. Zkrátka se vám určité mluvnické záludnosti vizuálně prostě usadí v hlavě… A tak bych mohla pokračovat. Jenže na druhou stranu: lidi dnes obecně nebaví číst ,písmenka´. I komiks je na ně někdy moc. Zkratka – to je to co lidi zajímá. Upřednostňují zkratku. Lze se tomu však dnes – v přívalu obrovských množství – informací vůbec divit?“

Píšete také sama aktivně?

Někdy. Vlastně mám toho popsaného za posledních dvacet pět let docela hodně.“

A jakému žánru se věnujete?

Úvahám, esejím, mnohdy politického charakteru.“

A kdo je Vaším oblíbeným literárním autorem?

Na to se snad nelze ptát někoho, kdo pamatuje čtvrteční fronty před knihkupectvími. Přečetla jsem i Nanu od Emila Zoly. …to říkám s úsměvem. Zkrátka, přečetla jsem vše, co šlo. Co měli rodiče v knihovně. A mne to zajímalo všechno. V dětských letech jsem milovala knihy Františka Běhounka, později vše možné… Od Ludvíka Součka, přes Kanta, Huxleyho, Hellera, Orwella… Mohla bych pokračovat, ale nechci, aby to vyznělo, že jen vyjmenovávám plejádu autorů, abych vypadala sečtěle a přechytrale. Zkrátka, byla jsem a jsem čtenář. Jen mne teď štve, že nestíhám číst vše co bych chtěla.“

Co chystáte, pokud to není tajné, v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět či potkat?

Nevím, kdy přesně vyjde tento článek, ale zatím o nové pracovní záležitosti veřejně mluvit nemohu.“

Článek vyjde brzy, takže utajené to asi (prozatím) bude. Nicméně, chci poděkovat za upřímný rozhovor a držíme – i za čtenáře Tanečního magazínu – palce. A ať se daří!

Ptal se: MICHAL STEIN

Foto: archiv TINY PLETÁNKOVÉ

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s fotografkou a spisovatelkou SÁROU SAUDKOVOU

„Tancuji podle hudby a nálady.“

Málokomu se podaří, že je jeho jméno v tom dobrém smyslu slova i jeho značkou – prezentací. Sára Saudková patří k těm nemnoha šťastným jedincům. Fotografka, spisovatelka, ne tak dávno i odvážná moderátorka pořadu televize Nova „Peříčko“ – a v současné době taky několikanásobná maminka na skoro plný úvazek.

A právě Sáru Saudkovou jsem požádal o několik odpovědí na otázky s taneční tematikou:

 

Vzpomínáte ještě, kdy jste udělala své první taneční krůčky?

Patrně na nějaké takové té roztomile pitomé školní besídce, kde nás nutili do křečovitých postojů a my se všichni svíjeli hanbou a studem a ze všeho nejraději jsme chtěli zdrhnout pryč.“

Asi teď tedy bude bezpředmětná otázka, zda jste chodila do tanečních?

Ne. Nechodila. A dokonce se tomu povedlo uniknout i mým dvěma sestrám. Byla v tom jistá vzdorovitá rebelie nedělat to, co se od nás žádá a očekává. Navíc mi v té době připadalo strašně trapné, jak se holky navlékaly do těch děsivých tanečních šatů. I ty docela hezké v nich vypadaly jako obludy.“

Přejděme od šatů k tanci, vyhovoval Vám nějaký styl či druh tance?

Žádný konkrétní. Já velmi ráda tancuji a řekla bych, že dobře, ale tancuji s vášní a s radostí, ale zejména spontánně. Tancuji podle hudby a nálady, ne podle tanečních kroků a předpisů.“

Vedete nějakým způsobem k tanci své děti?

Ne !!! Nechávám to plně na nich. Zatím k tomu mají přirozený odpor. Nejspíš ty geny…“

Který tanec  obdivujete z pozice diváka?

Tango. Ale při něm bych snad byla raději v pozici tanečnice. U toho se vážně nedá sedět a dívat se.“

Které taneční představení anebo muzikál (vzpomínám, že jste i před časem vystavovala v divadle Hybernia, zaslíbeném muzikálu) Vás v poslední době zaujaly a proč?

Nemám ráda muzikály. Ale ráda bych někdy zažila takovou ,poctivou irskou dupárnu´, tím myslím irský tanec v nefalšované irské hospodě pozdě do noci.“

Vypravíte se někdy do divadel i na klasický balet?

Ne. Až na jednu výjimku – už ,pradávno´ jsem viděla vystoupení holandského královského baletu v režii Jiřího Kiliána. A to bylo něco. Fascinace přirozeným pohybem, nezkrouceného klasickou baletní školou. To byla oslava těla a radosti z tance!“

Jistě jste fotografovala tanečníky a tanečnice?

„Ráda vyžaduji taneční gesta a polohy, jsou velmi vášnivé a srozumitelné. Ale vzhledem k tomu, že fotografuji klasickou technikou, musí to být statické pózy ve stylu ,nehýbat, zaostřuji, fotím!´ Portrétovala jsem před lety Vlastimila Harapese a je pravdou, že tanečníci znají bravurně své tělo a tělo naopak poslouchá je. Hezky se s nimi pracuje. A taky nemají stud, ostatně se nemají za co stydět. Tělo je vlastně jejich pracovním nástrojem.“

Co Vám tedy říká tanec obecně jako výtvarnici?

Když je přirozený, a nikoli uměle vykřečovaný na efekt, pak je to pastva pro oči i pro duši. A pro fotoaparát jakbysmet.“

A na čem v současné době pracujete? Záměrně se neptám pouze na fotografování…

Tkám na dvou stavech. Dopsala jsem totiž další knihu pro dospělé ,Zpocená záda´. Pustím se do pokračování ,Půlnočních pohádek´, ty vyšly vloni v Albatrosu a velmi se líbí a čtou. A konečně zase zalézám do fotokomory. Takže si tak vesele střídám psaní s fotografováním a moc mě to baví.“

Kde uvidíme Vaše nejbližší výstavy?

Tu nejaktuálnější v květnu v Ženevě. Na podzim v Chebu a příští rok v italském Udine, na mezinárodní výstavě ,Ženy ve fotografii´. Jsem opravdu poctěna, že tam v té úžasné společnosti světových fotografických es budu reprezentovat naši zemi.“

Děkuji za velmi upřímný rozhovor

 

 FOTO: SÁRA SAUDKOVÁ

Michal Stein

Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Simonou Praskovou – představitelkou ‚Soudkyně Barbary‘

„Účasti ve Stardance bych se nebránila“

Brňačka, absolventka JAMU se prosadila již v útlém dětství v Divadle na provázku. Od té dob y si postupně zahrála v řadě divadel – od pražského Národního, přes Skelet Pavla Trávníčka a celou řadu dalších trvalých i zájezdových scén až po Metropolitní divadlo. Jejím hlasem promluvily desítky hereček. Ráda namlouvá i komentáře k dokumentárním filmům. Hrála v desítkách filmů a televizních inscenací. Kdysi si v koprodukčním snímku „Enigma“ měla možnost zahrát i po boku slavného Michaela Yorka. Ale v poslední době se o ní mluví hlavně proto, že byla jednou ze tří představitelek titulní role v seriálu TV Barrandov „Soudkyně Barbara“. Tak to vše má ve zkratce pracovně za sebou herečka SIMONA PRASKOVÁ. Více už o ní prozradí náš následující rozhovor.

5-simonapr

 Úsměv Simony Praskové je tak trochu nakažlivý. 🙂  (Foto a make-up: Petr Burda)

Jako herečka účinkující i v muzikálech máte asi vztah k tanci jako takovému?

Jistě, tanec a pohyb obecně jako výrazové prostředky mám moc ráda. Už v Dětském studiu Divadla na provázku nás vedli k všestrannému scénickému vyjadřování – text, zpěv, tanec. Na JAMU jsem později vystudovala herectví se zaměřením na muzikál. Na téma muzikál jsem psala i diplomku. Tenkrát se to nazývalo katedra syntetických žánrů. Myslím si, že pohybem se dá vyjádřit mnohé.“

Účinkovala jste v mládí také v legendární „provázkovské“ inscenaci „Bramborový den“?

Ano a vzpomínám na to dodnes. Byla to pro mne první velká profesionální zkušenost. Hrála jsem tam Bibinu, holku, co jí každý leze do spacáku a ona nikoho nechce, protože čeká na toho pravého… Bylo mi tenkrát čtrnáct. V ,Bramborovém dnu´ se zpívaly hity, které mi dodnes zní v uších a doteď si je pamatuju. Hlavně, ta nápaditá choreografie, začínajíci už v předsá ;lí divadla pochodem s kufry…. Bylo to prostě nádherné období, měli jsme pocit, že nám tenkrát svět leží u nohou.“

Zahrála jste si někdy v muzikálech i později? Měla jste možnost spolupracovat s brněnským (zejména muzikálovým) režisérem Radkem Balašem?

Na JAMU jsme měli několik hodin muzikálu týdně. Učila nás paní Zdena Herfortová, která dala společným hodinám ten správný pohled a šmrnc. Měli jsme jedno absolventské muzikálové představení ,Škola žen´, podle Moliérova ,Lakomce´. S Radkem Balašem jsme se na škole jen potkávali pouze prostřednictvím jeho tatínka. Ten se nás snažil naučit step stejně dobře, jako svého syna. Radek za ním občas chodil a od té doby na něj koukám pouze v porotě ve Stardance.“

bez-nazvu

Simona (na snímku z roku 1986 – zcela vpravo)  si na brněnské JAMU zahrála v Moliérově „Škole žen“ vedle nezapomenutelného představitele největšího z pierotů Vladimíra Javorského (na snímku zcela vlevo), který byl aktuálně dramaturgem a spolurežisérem taneční inscenace Lenky Vagnerové „Lešanské jesličky“ (viz recenze níže v TM). Uprostřed snímku je Tomáš Petrš, který sice pověsil herectví na hřebík, ale věnuje se – pyrotechnice! Dokonce i při divadelních představeních. (Foto: archiv JAMU)

Muzikál však není pouze tanec, ale hlavně zpěv…

Třetím angažmá v mé profesionální praxi bylo Hudební divadlo v Karlíně, kde jsem hrála v rozličných muzikálech, jako byl ,Divotvorný hrnec´, ,Pohádka máje´ Zdeňka Pospíšila, zpěvohra ,Podskalák´ nebo již nedozkoušená ,West Side Story´, kde jsem měla alternovat v roli Anity. (Poznámka autora rozhovoru: Tento muzikál nebyl inscenován z důvodůtragického úmrtí režiséra a ředitele divadla Zdeňka Pospíšila.) V Divadle na provázku to navíc byla ještě ,Kytice´ podle K. J. Erbena, kde se hrálo, zpívalo i tancovalo. A nesmím zapomenout ani zkušenost v souboru dnes již zeslulého Adolfa Tomana, který se po revoluci vrátil z Toronta do Čech. Pronajal si Hálkovo divadlo v Nymburce, obsadil pár profesionálních zpívajících a tančících herců a zbytek doplnil lidmi z konkurzů. Hrála jsem tenkrát trhlou Annie v muzikálu ,Oklahoma´. A dokonce i v operetě ,Polská krev´ roli Wandy. A pokud se v Divadle v Nymburce inscenovala pohádka, tak jedině s nápaditou choreografií, se zpěvy a tanci. Chodila jsem tenkrát, a to už od dob mého angažmá v Karlíně, na hodiny klasického zpěvu k profesorce Heleně Cihelníkové.“

Zúročila jste taková pěvecká „doučování“?

Určitě, třeba i ve Šrámkově inscenaci ,Zvony´ v Národním divadle v režii J. A. Pitínského. Toho znám ještě z dob Divadla na provázku, ale pod jeho občanským jménem jako Zdeňka Petrželku. ,Zvony´ byly plné zpěvu a zajímavé choreografie. Dodnes hraju v jednom ,skoromuzikálu pro děti´ s názvem ,Čertovský mariáš´. A to přímo jednu ze dvou čertic. Přes hodinu neslezu z jeviště, to celé v pětikilových kostýmech, originálních z Národního divadla. Automaticky s sebou proto do divadla i na zájezdy nosím fén a ručník. 🙂

Nevyhnula jste se v mládí tradičním tanečním?

Samozřejmě, do tanečních jsem chodila a poctivě je absolvovala i když musím přiznat, že jsem duchem byla stále v ,na provázku´. Lákal mě tehdy daleko víc improvizovaný pohyb, kde se člověk může sám realizovat. Hrála jsem navíc tenkrát i v ,dospěláckém´ představení „Dáma s kaméliemi.“

Jdete si dneska někdy jen tak společensky s manželem zatancovat?

V současné době na to nemám vůbec čas, z důvodů obrovské časové vytíženosti. Jak pracovní, tak i soukromé. Občas si zatancuji při filmové premiéře, když hraje dobrá kapela. …anebo když si balím tašku na natáčení, pustím si rádio a hýbu se, jak mi to cit dává. Tak to mě baví. Co se týká mého muže, ten je jen tichý pozorovatel, i když na první pohled byste si mysleli, že si určitě rád zatancuje.“

Jako divačka obdivujete – pokud máte čas – tanec spíše baletního charakteru, společenský tanec či moderní taneční formy..

Líbí se mi nejvíce abstraktní tanec. Prostě, výrazový pohyb, kde můžete dát průchod fantazii. Musím navzdory tomu uznat, že balet ,Louskáček´v Národním divadle nebyl vůbec špatný. A občas koukám na Stardance, jak si vedou moji kolegové a kamarádi,“

Jak byste se dnes tvářila, kdyby Vás z České televize vyzvali k účasti ve Stardance?  

Teď už standardní tance i latinu vnímám jinak. A přiznám se vám, že účast ve Stardance bych neodmítla. Je to úžasný pořad a ano, ráda bych tu atmosféru zažila na vlastní kůži.“

Je někdo konkrétní Vaším tanečním idolem?

Po pravdě jsem taneční scénu od dob ,Pomády´ a ,Hříšného tance´ přestala důkladněji sledovat. Ne, že by mne to nezajímalo, ale spíš z důvodů, že převažovaly jiné zájmy a povinnosti.“

Určitou část života jste prožila ve vztahu s divadelním, rozhlasovým i dabingovým režisérem (v jedné osobě). Máte také občas režisérské ambice?

Tak to už je hodně dlouho. Ale tenkrát mě partner hodně ovlivnilkulturním rozhledu a názoru na umění. Když pracuji na roli, snažím se o ní přemýšlet i rozumově nikoli pouze emočně. Myslím si, že když herec hraje, ať už na jevišti nebo před kamerou, nemůže zvládnout dobře i režii na druhé straně. Ale, připravuji teď vlastní představení pro herce a herečku. A i když tam budu zejména hrát, tak předpokládám, že se zapojím částečně i režijně.“

Na divadelních prknech jste v komorních inscenacích spolupracovala s legendami opředeným režisérem i hercem Janem Kačerem. Jaký vliv měla jeho osobnost a charisma na Vaši další hereckou praxi?

Určitě mě spolupráce s Janem Kačerem, ale i ostatními osobnostmi, jako jsou jeho žena Nina Divíšková i dalš í, velmi ovlivnila. Jedná se o soubor Divadlo u stolu. Věnujeme se inscenovanému čtení. Vypadá to tak trochu jako na čtené zkoušce v divadle. Hrajeme zpravidla v malém prostoru Trick Baru pražské Malostranské besedy a lidi vám tam skoro koukají do textů. Jan Kačer je obrovská i svérázná osobnost. Velmi si ho vážím, jak lidsky, tak i umělecky. Kromě toho jsem se seznámila se zajímavými dramaty a texty, zejména od Vlastimila Venclíka či Josefa Topola. Také jsem měla možnost se opět vrátit v jiné podobě třeba k roli Ifigenie v Aulidě, kterou jsem hrála též před lety při svém druhém divadelním angažmá v Kolíně.“

Nedávno jste v TV Barrandov byla jednou ze tří představitelek titulní role seriálu hraných dokumentů Soudkyně Barbara.  Absolvovala jste před tím nějaké právnické proškolení, jakési právní minimum?

Snažím se sama za sebe vždy jít pod slupku postavy, kterou hraji. Tak jsem si proto ně kolikrát zašla na soudní přelíčení abych viděla, jak to u soudu opravdu chodí. Jak zasahuje soudce a přísedící. Kromě toho mám navíc kolem sebe doteď dva velmi dobré přátele z mládí – právníky, takže jsem s nimi samozřejmě základní záležitosti kolem soudního přelíčení probírala. A do třetice, můj děda, kterého jsem si velice vážila a moc ho milovala, byl též vynikajícím právníkem. Když jsem natáčela soudkyni Barbaru, měla jsem prostě vynikající reálné vzory.“

3-simonaprsoudkynebarbara

Role soudkyně Barbary Němcové v TV Barrandov přinesla Simoně Praskové mnoho diváckých ohlasů. (Foto: TV Barrandov)

Tedy důkladná škola života…

To vše jsem podnikla z vlastní vůle. Co se týká tvaru pořadu Soudkyně Barbara na TV Barrandov, jedná se vyloženě o typ zá bavného pořadu, kde nejsou dány reálné hranice pravdivosti. Důraz je kladen hlavně na svědky a jejich spor. Právní aparát i soudkyně zasahuje minimálně, a to podle předem napsaného scénáře, je to vlastně takový blikající semafor. Ale je potřeba umět improvizovat a reagovat na nenadálé situace. Texty dostáváte jeden dva dny před natáč ením, jde to tam vše velmi rychlým tempem.“

Nevadilo Vám, že ten seriál absolutně postrádal a postrádá titulky. Není to podle Vás nefér vůči hercům a vlastně celému tvůrčímu i výrobnímu štábu?

Samozřejmě, že mě to mrzelo a nejen kvůli sobě. Pravda, psalo se o nás v médiích a TV Barrandov nás – tehdy dvě hlavní představitelky – prezentovala na vlastních internetových serverech. Že se u některých pořadů tohoto typu nedávají titulky, je dnes, bohužel, dosti samozřejmostí. Ať již z hlediska prostoru pro titulky, stopáže i jiných důvodů. Na druhé straně to zřejměbylo trochu i záměrem TV Barrandov. Když ten pořad nikdo ještě neznal, tak měl být zřejmě prezentovám jako skutečná situace u soudu s opravdovými příběhy a situacemi ze života. Ve skutečnosti se však jednalo o převzatý pořad slovenské televize JOJ ,Soudní síň´. Musím ale říci, že i bez t ěch titulků si nás diváci našli. Alespoň to mohu potvrdit za svou vlastní osobu. Mám tak spoustu nových fanoušků, kteří i díky tomu sleduji mou další práci.“

Co chystáte v nejbližší době?

Jsem zatím předběžně obsazena do tří celovečerních filmů, kde mě čekají zajímavé a nosné role. Prvním z nich jsou ,Děti samotářů´ – ideově navazující na legendární ,Samotáře´. Avšak jde o zcela jiný, nový film, který napsala a bude i režírovat režisérka a půvo dně hlavně scenáristka Olga Dabrowská. Měl by se točit v jarních měsících 2017, tedy pokud vše bude probíhat podle plánu. Další dva filmy jsou ve stádiu vývoje, je pravda, že jeden by se měl točit na podzim příštího roku. Jedná se o komediální drama. Je velmi dobře napsané režisérem a současně také scenáristou Markem Dobe š em. Mám tam velmi zajímavou a výraznou roli ,ženy-chameleona´, kde bych měla uplatnit i své komediální schopnosti. Do třetice to bude hudební film pro děti, kde budou především d ětští herci, ale mě to velmi láká. Láká, protože to bude film, na který budu moci jít bez obav se svou dcerou Natálkou.“

A televizní natáčení?

Před prázdninami jsem natočila pilotní díl nového seriálu z divadelního prostře dí, pod režijním vedením mladého Dana Pánka. Ten letos debutoval celovečerním hraným filmem ,Taxi 121´, v němž jsem si zahrála pasažérku – arogantní paničku s psíkem. V připravovaném seriálu ,Za oponou´ mám jednu z hlavních rolí. A není daleko od reality – představuji tam totiž herečku Ludmilu. Ta je však úplně jiná než já… Můžete se tam také těšit na vynikající herce jakými jsou Hynek Čermák, Jaroslav Plesl anebo Kamil Halbich a mnozí další. Víc už ale předem prozradit nesmím… Z divadelního prostředí je rovněž seriál ,Bohéma´ režiséra Roberta Sedláčka, kde mám také zajímavou roli. Jedná se o televizní ságu o bývalých hereckých hvězdách. Má se vysílat v roce 2017. A samozřejmě občas také dabuji a průběžně namlouvám komentáře k dokumentům pro Českou televizi.“

Připravujete něco i na divadelních prknech?

Co se týká divadla, jsem v jednání s nově otevřeným Branickým divadlem a měla bych s nimi začít spolupracovat od začátku roku 2017. S ředitelem divadla Václavem Čížkovským jsme probírali různé alternativy, které právě dolaďujeme. Vždy, když se někdo snaží prosadit nový projekt a já jsem součástí, snažím se pomoci. Vím, že to není vůbec jednoduché. Obnáší to bezesné noci, kdy si člověk uvědomí, co všechno ještě nestihl, co ještě musí udělat a že ten den má jen čtyřiadvacet hodin. Na práci v Branickém divadle se moc těším, doufám, že tam přitáhneme spoustu diváků. Ve vedení divadla jsou herec, producent a ředitel Václav Čížkovský, zástupce ředitele – project manažer a fotograf Petr Našic a šéfproducentka Barbora Hanychová. Všichni jsou velice kreativní. Což velmi oceňuji a fandím tomu.“

Děláte něco pro svou fyzickou kondici?

Mám pohybu víc než dost.. Ráno chodím venčit pejsky, střídáme se v tom s manželem. Trvá to alespoň čtyřicet minut, protože u obřích psů jako je můj desetiletý ušák bloodhound Amon a k tomu poloviční jedenáctiletá boxerka Xira, to trvá o něco déle se vyvenčit. Dvakrát až třikrát týdně chodím do hodin jógy a snažim se nevynechávat, pokud to jde. V létě plavu. Chodíme na dlouhé procházky na čerstvém vzduchu, obzvláště když jsme na chalupě na Šumav ě. A tam taky na houby, což mě hodně baví. Bývá to pro mne často takové malé dobrodružství. Občas zajdu i do posilovny. Prostě, zastávám dávný názor, že ve zdravém těle – zdravý duch!“

4-simonapr

Simona je také vyznavačkou jógy a to nejen cvičení, ale životního stylu… (Foto + make-up: Petr Burda)

Na natáčení i pro divadelní práci musí být herec nejen fit. Jak nejraději relaxujete?

Budete se možná divit, ale pro mne je nejlepší relax, když vidím dobrý film nebo skvělé divadelní představení. Anebo když sama hraji… Na filmové festivaly jezdím občas i sama jako divák. Pak chodím – jak již jsem uvedla – ráda ven. Jen tak v teplákách a bez make-upu, se psy a s dcerkou… Zmíněnou jógu považuji  za velký relax, bez té si to dnes už nedovedu představit. Čtení a poslech fajn hudby je pro mě spíš milou samozřejmostí.“

V minulém manželství jste nesla jméno Longová, máte vztah (jako bývalá jmenovkyně třináctinásobná mistryně světa v cyklistice) ke kolu a cykloturistice?

Ano, na kole jezdím ráda, teď už i s mojí dcerkou Natálkou, nejvíc na Lipně na Šumavě, kde je nádherná příroda a dobře připravené cyklostezky. Nejsem vyloženě cyklistkou, která nikdy nesleze z kola, ale ježdění na kole jako rekreační pohyb mě nabíjí a dělá mi radost.“

Závěrem zůstaňme krátce u toho bývalého jména. Ačkoli jste měla manžela Angličana, své jméno jste většinou tady přechylovala do české koncovky „-ová“. I když je trochu módní užívat dnes (například u dam ve zpravodajství TV Nova) mužský nepřechýlený tvar. Proč?

S manželem jsem žila v Anglii, přijala jsem tedy tvar příjmení v zemi obvyklý. Kdybychom se chystali trvale žít v České republice, byla bych Longová;. Bez ohledu na ,módní´ trendy bych se dnes zachovala stejně. Je ovšem pravda, že se mě tady v Čechách občas ptali, zda nemám za muže nějakého Vietnamce. Druhý muž pak nesl trochu složitěji, když jsem se rozhodla nechat si své rodné jméno. Ale to ke mně prostě už patří, celá řada lidí mne pod tím jménem už zná. Takže jsem zase  Simona Prasková jako zamlada.“

A tak si Vás jistě zapamatují i čtenáři Tanečního magazínu. 

Za rozhovor poděkoval: Michal STEIN

FOTO archív: TV Barrandov, JAMU Brno

FOTO + MAKE-UP: Petr Burda (3 portrétky)

Taneční magazín