Náš rozesmátý rozhovor s LUCKOU VONDRÁČKOVOU

„Každá proměna je pro mne čerstvý vítr do plachet“

Lucku Vondráčkovou, zpěvačku, herečku a tanečnici, všestranně talentovanou osobnost, nikomu představovat nemusíme. Jak se jí vede v době koronavirové krize? A co říká o svých klipech?

Jste skvělá tanečnice, ale ve většině Vašich pozdějších videoklipů vlastně ani moc netančíte. Čím to?

Je pravda, že teď točím klipy hlavně příběhové, filmové. Asi mám kolem sebe nedostatek pěkných příběhů 🙂 . A je to taky fajn, zahrát si ve vlastním klipu jako herečka. Ale já se zase k těm tanečním vrátím 🙂 “

Se dvěma Davidy Davidem Gránským a Davidem, křestním jménem Michalem, při práci na klipu „Válka” (foto: Eva Smolíková)

Který tanec máte vlastně  nejraději?

To se asi nedá říct. Miluji latinu i modernu. Ale i step, standardy… prostě tanec v jakékoli podobě…“

Sledujete ráda taneční inscenace, nebo balet či  StarDance?

Pokud mám čas,  tak ano… Ale teď u mě  vedou  nejrůznější  videa na instagramu. Je to úžasné, že můžete vidět výuku tanečních škol,  aniž  byste tam musela jezdit!“

U příležitosti práce na stejném klipu (foto: Eva Smolíková)

Většina Vašich písní je spíše romantická. Ovšem některé jsou zase úplný protipól a člověk by čekal rebelku. Jaká jste Vy sama?  Jste snílek nebo čertice?

Většina věcí, které zpívám jsou o vztazích, myslím, že o těch je život.  A jaká jsem já osobně? Čert s andělem v jednom těle 🙂 “

V songu „Úplně down” pravděpodobně překonáváte nějakou krizi, dokonce pláčete. Odpovídalo to i Vašemu rozpoložení? Vybavovala jste si nějaký konkrétní příběh? Plakala jste doopravdy?

Ta písnička je natočená na jeden záběr. Bez střihu. A je tak dobře napsaná, ze mě to dovedlo až k podstatě. Nemusela jsem nic hrát.“

V songu „Růže” nechcete být jen „holka na ozdobu”. Máte někdy pocit, že lidem celkem vadí, když je žena svá?

No, spíše  ženy v sobě mají zábrany. Jsou vychovávány tak, aby z nich byly hodné holky a nešly  do konfliktu. No,  a po této cestě někdy ztratí  samy sebe. Potom je  osvobozující  jít proti očekávání druhých, ale v souladu se svým  přesvědčením!“

Klip „Milování”  je naprosto odlišný než písně, na které jsme byli od Vás do té doby zvyklí. Co Vás přivedlo k takové změně?

Celá písnička je více sexy a  provokativnější,  než  jsem do té  doby zpívala. A klip Terezy Hirsch to ještě  umocnil. A teď získává  ceny po celém světě. Risk se vyplatil“ 🙂

Ve stylizaci princezny

V tomto klipu byly použity i speciální UV barvy, dokonce poprvé v českém klipu. Jak k tomu došlo a co jste na to říkala?

To byl nápad Terezy. Vždycky se nechám překvapovat s čím přijde. Je velice originální. Malovali to na mě  asi dvě hodiny 🙂  “

V části – „dělej to, co se nesmí…“  mám skoro až takový pocit,  neutíká snad člověk až tam, kde by možná neměl být???  Mám na mysli teď třeba nějaké zneužívání

To ani ne. Spíše  ven z konvencí. Milování nemá  hranice… o tom ta písnička je“ 🙂


 

Nedávno jste fotila kalendář pod názvem „Proměny”.  Bavilo Vás focení?  

Moc. Jsem herečka a každá proměna je pro mě jako čerstvý vítr do  plachet. To bylo focení za odměnu 🙂 “

Nahlédla jste tedy do práce modelky.  Lákalo by Vás takové povolání? Čím se cítíte být nejvíce? Zpěvačkou, herečkou nebo tanečnicí?

Někdy více točím písničky, někdy více hraji. Líbí se mi, že už  30 let můžu dělat obojí. Potkávám inspirativní  lidi a pořád se učím.  To je radost.“

S vůní parfému

Jak se Vám tvoří v době koronavirové? Jde to?  Máte stále plný diář? Jak vlastně tuto dobu snášíte?

Měla jsem hodně divadelních plánů.  Ty padly. Tak se více věnuji  muzice, herectví a nejvíc samozřejmě svým dvěma klukům 🙂 “

Ať se Vám daří, děkujeme za rozhovor.

 

Foto: Eva Smolíková, Facebook Lucie Vondráčkové

 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Skladatel, producent, aranžér, multiinstrumentalista i textař EDUARD PARMA:

„Na úspěšný festival Cavan International Song Contest do Irska nám (a hlavně Jiřímu Kornovi) napomohl i manažer Státního souboru písní a tanců“

Je z muzikantské rodiny. Otec byl kapelníkem, který vystupoval v Evropě i zámoří. Jeho bratr Jindřich léta vystupoval s Orchestrem Karla Vágnera a dodnes napsal desítky písniček pro Petra Kotvalda i jiné slavné interprety. Zpívala i Edova někdejší manželka Radmila (dokonce zaujala na festivalu Děčínská kotva s písničkou „Nenávidím nošení těžkých tašek“). Jeho dcera Anička naopak zpívala na albu „Booong!“, které získalo, v jeho produkci i za výrazného autorského přispění, Platinovou desku. A zpívá i Edova další dcera Adélka.

On sám je podepsán pod stovkami písní v Čechách, ale i ve Velké Británii, kde v osmdesátých letech žil a pracoval. Dnes jej můžete potkat v jeho studiu SOKIT anebo při sportování. Ačkoli v mládí závodně provozoval lehkou atletiku, nyní ho spíš potkáte na kole. A i proto pojmenoval své nejnovější, „jubilejní“ album „NA KOLE ON“. Jmenuje se EDUARD PARMA. A jelikož se dobře známe už 29 let, budu mu v následujícím rozhovoru tykat:

Navážu na tu muzikantskou rodinnou tradici. Od kolika let ses už tedy aktivně věnoval hudbě?

Od pěti let. V Břevnově, kde jsme tehdy bydleli, jsme měli byt až u střechy. A hned vedle měla balkón učitelka klavíru.  Legrační na tom bylo (protože ona bydlela v domě se sousedním vchodem), že jsme vždy přelézali hrazení balkonu a naši i paní učitelka mě drželi, abych neslít´ ze čtvrtého patra dolů. Učení not ani hra na klavír mě zpočátku vůbec nebavily. A vlastně nikdy. Možná až o trochu později na Státní konzervatoři?  Ale opravdu až ve zralých letech jsem začal cvičit o své vlastní vůli.” 

Na historickém snímku (z roku 1963) s kytarou na inkriminovaném balkónu

Takže otec na vás s bráchou neměl nervy a svěřil vás jiným pedagogům?

Táta hrával po nocích v kavárnách a vždy se z hraní vracel pozdě k ránu domů a taky dlouho spal. Pakliže ale zjistil ráno, že hrajeme méně, než bylo potřeba, hned vylez´ z postele a bylo zle.  Co bylo úžasné, že ještě v noci   – když jsem nemohl přijít na nějaký příklad z matiky nebo fyziky – ráno u snídaně jsem ho měl na stole vypočítaný. A přitom on v tu chvíli tvrdě spal.“

Orchestr Eduarda Parmy staršího v akci a na reprezentativním snímku (dole)

Původně jsi vystudovaný jako hráč na dechový nástroj, konkrétně klarinet. Jak ses později – v kapelách – dostal ke hraní na basovou kytaru?

Ne, ne, tak tomu bylo úplně obráceně. Už ve škole, někdy kolem 8. třídy, jsme založili třídní kapelu ,THE ROCKING BONES´  (v překladu: ,Rokující kosti´, aby byl název co nejpodobnější ,Rolling Stones´) a tam jsem začal hrát na baskytaru. Ta jako taková ovšem v té době v Praze vůbec nebyla k dostání. Chodil jsem ob den do obchodu v Panské ulici. Až jednou mě potkalo štěstí a mohl jsem si ji koupit.  Na klarinet jsem začal hrát teprve asi o dva roky později.“ 

„THE ROCKING BONES” a šílenství v řadách obecenstva na jejich koncertu (na snímku dole)

Tvé největší hudební hity devadesátých let doslova bouraly diskotéky. Chodíš si sám dodnes zatancovat na diskotéky? Anebo tam třeba sondovat „vzorek potenciálních posluchačů”?

Jééé. Naposled jsem byl, s kámoškou, v klubu ,RETRO´ na pražské Francouzské ulici a hráli tam ,elektro ´. Je to styl mně již tak vzdálený oproti tomu, čemu my jsme říkávali ,disco´. A tak jsem tím pádem myslel, že půjdeme za hodinku domů. Mé partnerce se tam ale kupodivu tak líbilo, že jsme odešli až kolem třetí ráno.“ 

Eda v roli DJ

Chodíval jsi, jako školou povinný, také do tradičních tanečních? A jak jsi to tam prožíval?    

Tak taneční jsem nesnášel. Byl jsem v té době až nepřirozeně stydlivý i tvrdý (asi také po otci, který byl excelentní muzikant, ale tančit neuměl). Dodnes vzpomínám, jak jsme většinou se spolutanečníky šli na pivo.“

Dlouho jsi vedl doprovodnou kapelu Jiřího Korna. Ten je známý i jako výborný tanečník a choreograf. Měl nějaké „pohybové” požadavky taky na kapelu? Zanechalo to v Tobě dodnes „taneční” stopu?

Ne, určitě ne.  My jsme pouze hráli hudbu. Na jiné ,pobavení´ tam byly tři tanečnice. A taky jeden tanečník.“ 

Na archivním snímku s baskytarou nikoli v kapele Jiřího Korna, nýbrž Apollobeatu Petra Spáleného (respektive Spáleného Jana, jelikož zpěvákovo doprovodné těleso se jmenovalo po kapelníkovi, zpěvákovu bratrovi)

Co vás vedlo – s bratrem Jindrou – k hudebně tanečnímu projektu „Hipodrom”?

Tak to byl nápad Jindry, a vždy, z kolegiality nebo ,bráchoviny´, mě tam nechal napsat dvě skladby na každé LP.“

Ve svém studiu SOKIT

Méně se už o Tobě ví, že také píšeš nápadité texty s neotřelými slogany. Co Tě inspirovalo ke Tvé dávné „pecce” „King Kong in Hong Kong”?

Již spousta hudebníků toto vyřkla, že to přijde se shora. Zkrátka hraje hudba, máš sluchátka na uších a zkoušíš něco vymyslet… …zpíváš si třeba: ,Bum bum  –  bum  bum´. A najednou na Tebe  odněkud z nebe spadne ,King Kong in Hong Kong´! A ani netušíš jak.“

A jak vznikal Tvůj nejčerstvější „jubilejní” projekt pod bombastickým názvem „NA KOLE ON”? Inspiroval Tě k názvu spíš Napoleon anebo dávná „vypalovačka” Ivana Hlase „Na kolena”?

Spíš ten Napoleon. Připadalo mi docela veselé, že rád jezdím na kole a třeba by o mně někdo, kolem koho jedu, řekl: ,To je on… NA KOLE ON´. Ale byl to trochu ,porod´ vymyslet něco vtipného. Chtěl jsem si napsat slova sám, a chvilkama je to i trochu drsný: ,….můžeš shodit toho svýho motorkáře do příkopu/a já sám mu rád jámu vykopu…´. Je to vlastně celé o tom, jak kluk a holka spolu jezdí na kole a jsou šťastni. Do té doby, dokud ona nepotká motorkáře, který ji učaruje. A kluk na kole teď chce její lásku zpět. Chystáme k tomu ještě video, ale až bude lepší počasí.“ 

Obal nejnovějšího alba prozrazuje i konkrétní číslo autorova jubilea

Jeden z Tvých největších hitů pro Jiřího Korna „Žal se odkládá” občas nyní zazní i v reklamách. Jak se Ti to, jako skladateli původní písničky, teď z televize poslouchá?

Věříš, že já to skoro nevidím? Ale často mi zavolá někdo ze známých a říká, že to viděl. Ale já, třeba před několika týdny, ve chvíli, kdy jsem telku zapnul, jsem uslyšel poslední akord a říkal si: ,Sakra, to je mi nějak  povědomé´.   🙂  

S Daliborem Jandou (v roli kmotra)  při slavnostním předání Platinové desky za album „Booong!”

Tato píseň, s anglickým textem Miloše Skalky  „You’re My Voodoo”, získala  v roce 1979 hned čtyři ceny na festivalu Cavan International Song Contest v Irsku. Jak jste se tam tehdy – za minulého režimu – přihlásili? Složitě?

Nekonečně složitě. Někde jsem se dozvěděl, že ten festival existuje a získal i jeho adresu. Jenže, přihlásit se znamenalo také poslat i pár peněz přihlašovacího poplatku. A to v době komunismu nebylo možné. Využil jsem tedy situace, kdy jsme byli s Jirkou Kornem na dvoudenním zájezdě v Mnichově. Zabalil kazetu a text do balíčku i s penězi a ten odtamtud odeslal poštou. Za pár dní přišel telegram domů do Prahy, že píseň přijali. A já byl štěstím bez sebe. Jenže z Mnichova jsem poslal nahrávku s Hanou Buštíkovou (dnešní ,součástí´ dua ,Kamélie´). Ale potom náš manažer, pan Berka, navrhnul: ,Pane Parma, co kdyby do Irska jel pan Korn?´ On pan Berka byl takový distingovaný člověk, kromě ,menedžungu´ Jiřího Korna dělal ještě manažera SSPT (Státní soubor  písní a tanců).  No a pak jsme tam jeli. Nikdo nás nepodpořil, museli jsme si letenky i pobyt hradit ze svého. Ale naštěstí ceny byly i finanční, takže nakonec se nám všechno vrátilo.“

Měl tento úspěch vliv na to, že ses později přestěhoval do Anglie? 

Určitě ano, myslel jsem, že jsem génius, bez kterého se světová hudba neobejde. :-)

S dalším legendárním Jandou – tentokrát Petrem – a zpívající šéfredaktorkou TANEČNÍHO MAGAZÍNU Evou S.

Odjakživa píšeš také hodně písniček pro ženy. Namátkou jmenujme historicky Pavlínu Filipovskou či Miluši Voborníkovou anebo již zmíněnou Hanu Buštíkovou. Nejnověji třeba Jiřinu Annu Jandovou anebo Tvé objevy Markétu Z. či zpívající šéfredaktorku tohoto magazínu Evu S., jak se Ti se zpěvačkami spolupracuje? Lépe než s mužskými interprety?

Skoro jo. Mám ženy moc rád a pokud mají hezký hlas a neprotestují proti mým nápadům, je to většinou radostná spolupráce.“

Už zmiňovaný projekt „NA KOLE ON” jsi – u příležitosti svého životního jubilea – vydal nejen na CD, ale rovněž na „klasické“ vinylové LP desce. Proč? Ze sentimentu? Anebo je to požadavek některých DJ?

Možná tak i tak. Mám několik přátel mezi diskžokeji a oni, z ničeho jiného než z vinylu, nehrají. Vrací se totiž do módy. A také jsem si chtěl udělat radost a vidět LP, kde by bylo jen moje jméno. …i když na titulní stránce nakonec není. (Vidíte a to je další příklad souvztažnosti s ,Rolling Stones´, kteří své jméno mají na prvním LP také až na zadní straně.)“ 

Eda (vpravo) na historickém snímku s bratrem Jindřichem (ještě v minulém tisíciletí)

Vraťme se k vaší muzikantské rodině. Konzultujete někdy s bratrem vzájemně své chystané nápady anebo projekty?

 „Skoro vůbec.“

A bratři Parmové (tentokrát na snímku v opačném gardu a v tisíciletí současném)

Posmrtně jsi vydal i CD se skladbami vašeho tatínka. S jakým ohlasem se to setkalo u starších posluchačů, pamětníků?

To není úplně přesné. Ono vlastně vyšlo již v posledním roce jeho života. A později mi volalo několik kolegů, kde by mohli najít tu či onu skladbu, a když jsem jim řekl o CD, byli nadšeni. Asi největší zájem byl, když si to teď zpětně rekapituluji, o skladbu ,Cesta ke hvězdám´.“

S Jaromírem Nohavicou u příležitosti udílení Výročních cen Ochranného svazu autorského

 A k závěru obligátní otázka: co právě chystáš?

Já moc neplánuji. Spíše si dělám pomalu další CD. Soustřeďuji se na to, aby hudba byla hlavně instrumentální (zpěváci nezlobte se, ale už za mlada jsme trpěli názorem, že zpěv hudbu kazí). Takže připravuji další CD, jde mi také o to, aby bylo rozmanité, stylově i instrumentačně. A pokud možno pestré s minimem bicích, protože ty diskotékové rytmy mi už (oproti mému mládí) začínají lézt na nervy.” 

Na křtu minulého „jubilejního” Eduardova alba pod názvem „Skladby vydané i nevídané”. V pozadí je rozesmátá autorka posledních obalů Parmových hudebních nosičů Lenka Scheithauerová.
Obě zde zveřejněné obaly jubilejních CD jsou z dílny sympatické (výše zvěčněné) Lenky

A úplně nakonec; máš nějaké muzikantské krédo anebo filozofii?

Asi takhle: muziku miluji, je to můj život a mrzí mě, že se z ní vytrácí to, co dělá hudbu hudbou, třeba harmonie. Hudba má mít tři složky: melodii, harmonii a rytmus. A to prostřední se již vytratilo. A hlavně kvůli tomu, že dnes si každý své ,písně´ píše sám a hudební skladatelé jako profese (stejně jako textaři) téměř vymizeli.“

TANEČNÍ MAGAZÍN se závěrem připojuje k dodatečné gratulaci k životnímu jubileu a přeje hodně zdraví, inspirace a tvůrčích sil.

Foto: archiv Eduarda Parmy

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

JIŘÍ LÁBUS exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Spolupracuji s Jiřím Kyliánem i Dekkadancers“

Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,  takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich  dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako  malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním  a tak podobně.  Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc  vzpomínám na krásný dětský  balet ,Z pohádky  do pohádky´. Úplně  mě  to uchvátilo. Byla to opravdu čistě  jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně  líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana  Pavla Šmoka  a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám  nemám pro toto  jakékoliv předpoklady, ale  o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi  tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“

A co taková  taneční osobnost  jako je Jiří Kilián?  Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?

 Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu  ‚Odcházení‘, který  režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval  jen dva dny.   Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé.  Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně  v mostecké uhelné pánvi, byla  to taková groteska s názvem ,Carmen´.  A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem  a s našimi scénkami. Tak  vzniklo vlastně  krásné přátelství. Když byl Jiří v  divadle  na představení s Oldou  Kaiserem, povídali jsme si následně  a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké???  Prý jsou to takové legrácky,  aby nezapomněl češtinu, prý proto  píše.“

A jak to pokračovalo?

Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je  zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc  tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční  grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže  spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc  těšilo.“

S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon

Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním?  Co třeba Dekkadancers?

Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení,  nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky  kamarády a je to opravdu moc prima!“

Jiří Lábus s Dekkadancers

Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemi i divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?

Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech,  ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z  divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách!   Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“

A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´

Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší  taneční kroky!!!

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78,   (videospot)

TANEČNÍ MAGAZÍN