Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s hudebním skladatelem, producentem, předsedou politické strany Rozumní i úzkým prezidentským kandidátem Mgr. PETREM HANNIGEM

„Nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací.“

Jeho písničky asi znáte, i když si možná zrovna nevybavíte jméno skladatele. Objevil množství pěveckých hvězd. Poslední dobou se z něj stal i uznávaný hráč na politické scéně. A proto jej TANEČNÍ MAGAZÍN nemohl opominout ani jako žhavého kandidáta na rozhovor.

Vyrůstal jste v Ústí nad Labem. Pociťujete stále k tomu městu, i v té dnešní podobě, určitou pomyslnou „pupeční šňůru”? Anebo se už cítíte víc Pražákem?

V Ústí nad Labem, v Trmicích žije má sestra s rodinou, na hřbitově ve čtvrti Krásné Březno je hrob mých rodičů a na Střekově je hrob mých prarodičů. Narodil jsem se v Neštěmicích. Má pupeční šňůra se váže na Ústí – Krásné Březno, kde jsem vyrůstal ve ,slavné´ Matiční ulici, která se dlouho po tom, co už jsem v Krásném Březně nežil, proslavila plotem oddělujícím starousedlíky od nepřizpůsobivých. Dům, kde jsem se v Neštěmicích narodil, padl za oběť sesuvu půdy a neexistuje. Původně krásný prvorepublikový dům, kde před válkou žila česká menšina ve většinově německy mluvícím městě, kde jsem prožil své dětství v Matiční ulici 8, je vlivem devastace pozdějších nepřizpůsobivých nájemníků zazděn a na odpis. A taktéž dům, kde jsem vyrůstal později, ve Svádovské ulici, je zazděn a neobyvatelný. Čili, bohužel, už mě k Ústí nad Labem nepoutá žádné větší pouto, pouze má sestra a hroby rodičů a prarodičů. Spíše mám srdeční chvění k době mladosti prožité nad poměrně čistou řekou Jizerou, k Turnovu, kde jsem prožil své první lásky a studia na Střední uměleckoprůmyslové škole pro zpracování kovů a kamenů. Obor umělecký kovář. V podstatě jsem ale univerzální vlastenec celých Čech, Moravy a Slezska, které jsem spolu se svými kapelami procestoval, právě tak jako Slovensko, křížem krážem. Autentickým Pražákem se necítím, i když Prahu miluji. Žil jsem dlouhou dobu v Nerudově ulici, která má své nezaměnitelné genius loci.“

Bydlel jste tedy v metropoli, v centru, přímo na Královské cestě. Jak vnímáte nyní ten turistický ruch i na něj navazující boom prodejen s kýči?

V Nerudovce se už žít nedá. Není tam základní občanská vybavenost pro českého člověka. Obchody s potravinami. I když tam zůstalo pár dobrých, pro našince cenově přívětivých hospod, jako U kocoura či U hrocha.“

V kolika letech jste napsal svou první autorskou písničku? A co k ní bylo bezprostředním impulzem?

Bylo to v mých dvanácti letech a je na jednom z mých alb. Jmenuje se Slunný den končí a později ji otextoval Pavel Svoboda. Když ji poslouchám, není tak špatná a blíží se ke stylu moderní americké country. Dodnes si pamatuji text. ,Ještě nám slunce, slunce září a stráně zvou, i když nám léto dává na shledanou. Slunný den končí, přestává žhnout, z dlaní noc hádá, kam budem´ plout. Nejspíš tam, kde se zlatá poupata pnou, stráň je tam nezavátá a hvězdy zvou…´ Impulzem je Bohem daná přirozenost budoucího skladatele.“

Co pro Vás osobně znamená a zahrnuje pojem „taneční muzika”?

To je hudba, podle které se dá tančit, ale zároveň obor hudby pro umělecký tanec. Pamatuji se, když mi bylo asi 18 let, tak v pražském Průmyslovém paláci vystupoval Merce Cunningham se svým avantgardním tancem. Tančil na takzvanou konkrétní hudbu. To jest, že po stranách sálu asistent tahal kbelík s ozvučnicí. Zažil jsem při tom velice komickou příhodu. Přiběhl zřízenec a vynadal onomu asistentovi, že ruší, probíhá přece představení.

Já byl v mládí velice avantgardním skladatelem. Složil jsem v roce 1970, spolu s Michalem Prokopem, artrockovou 20 minutovou skladbu na text Josefa Kainara ,Město Er´, kde jsem použil poprvé v celosvětovém kontextu nonartificiální hudby dvanáctitónovou řadu, aleatoriku, a staré církevní stupnice.

Tato skladba vyšla na LP v roce 1971. A záhy byla zakázána kvůli obalu, kde byly dělové koule po střelách sovětské armády na fasádě Národního muzea. Obal byl dílem fotografa a výtvarníka Alana Pajera. Nedávno provedl ,Město Er´, se skupinou Framus Five, Karlovarský symfonický orchestr pod hradem Loket.“

Tak v tomto beatnikovi by asi někdo těžko hledal budoucího kandidáta na prezidenta?

A chodil jste vlastně vůbec do tanečních?

Ano. A velice rád. Býval jsem prý excelentní tanečník a dobrý rock ‘roller. Samozřejmě jive a tak. Bylo to v uměním prosyceném městě mého mládí, v Turnově.“

Komponujete také vážnou hudbu a zaobíráte se i takzvaným vyšším populárem. Psal jste někdy hudbu pro balet?

Bohužel ne, ale myslím si, že někdo ,Město Er´ použil jako podklad pro taneční představení. Jinak balet miluji. Pokud si někdo u mě moderní baletní hudbu objedná, rád se toho zhostím. Když jsem byl jako mladý emigrant v Londýně, napsal jsem a nahrál několik kompozic pro miniaturní baletní kreace. Nakonec jsem většinu dne trávil ve svém hudebním studiu v Gérard Street, v centu SOHO a tam byla poptávka po někom, kdo za nepříliš velký peníz složí a nahraje baletní (mnohdy erotické) miniatury.”

A tedy pro modernější taneční formy ano?

Mám rád taneční miniatury.“

Jakou formu tance preferujete jako divák?

Zaujala mne činnost Isadory Duncan a odvážné Josephine Baker, která mnohdy tančila nahá. Nahota je pro moderní výrazový tanec nezastupitelně vypovídající. Bohužel současná doba směřuje k prudérnosti. Byl jsem na některých představeních spolužáka z doby mých studií na konzervatoři, Jiřího Kyliána.“

Setkání po letech. Petr Hannig kdysi Petru Černockou angažoval do své kapely Pastýři, v letech 1966 – 1968.

V mládí jste žil i pracoval v Anglii. Byly to pro Vás dobré základy pro další kariéru?

Přímo vynikající. Pracoval jsem jako listař a znalec instrumentace pro britského špičkového hitmakera Toma Springfielda, se kterým mne seznámil světoznámý fotograf, který se narodil v Žilině, Dežo Hoffmann. V domě, kde měl Dežo svůj ateliér, jsem měl já v suterénu své hudební studio. Takže jsem se tam setkával s tehdejšími hvězdami pop music. Tom Springfield měl slabost pro lidi ze slovanských zemí, protože za války se učil polsky, z nějakých vojenských či tehdejších agenturních důvodů. Tak mě zaměstnal jako svého hudebního pobočníka. Tom, který vydělával miliardy na dnešní peníze, neuměl noty – a já byl jeho dvorním zapisovatelem. Z jeho skladeb jmenuji alespoň ,Hey Hey Geogi Girl´, či ,Carnival Is Over´. Já jsem mu instrumentoval jeho píseň Morning Please Don’t Come (najdete tam můj typický styl mé předcházející kapely Pastýři, čili zobcové flétny a další charakteristický sound). Při té příležitosti jsem v jeho The Vale 19, kde pořádal své pověstné večírky, seznámil s mnoha tehdejšími hvězdami. Jednou se tam objevil i Ringo Starr, se kterým jsem, jako mladík, prožil neuvěřitelnou jízdu.“

Jste objevitelem mnoha a mnoha zpěvaček a zpěváků. Od Petry Černocké, přes Lucii Bílou, Martinu Formanovou, Markétu Aptovou, Víťu Vávru, Jakuba Smolíka, až po Davida Krále či mladou Anušku. Co člověka podněcuje hledat stále nové, neokoukané tváře? Nebylo by bývalo snazší, jako jiní kapelníci, pracovat s více či méně stabilním týmem a na tom stavět dlouhodobou kariéru?

Já objevuji rád nové obzory v hudbě. Čili nepopsaný list papíru je pro mne největší inspirací.“

Karel Vágner byl ve zmiňované kapele Pastýři baskytaristou. Takže Petr Hannig dělal kapelníka budoucímu kapelníkovi.

A to Vy jste přemluvil ke zpívání i herečku Lenku Kořínkovou? Bylo to těžké?

Ne, Lenka zpívala excelentně. Napsal jsem pro ni spoustu chansonů (mimochodem já chansony miluji a nejraději jsem doprovázel celý jeden rok Hanu Hegerovou, pro kterou jsem postavil, ke své kapele, ještě smyčcové kvarteto). Rozhlasová hlasatelka Dušica Slováčková mi jednou přinesla excelentní text ,Tvá láska je jak koník bílý´. A já pro Lenku napsal jednu z mých nejlepších písní – chansonů. Mimochodem, já sám miluji chanson a prý nejsem špatný jako jeho příležitostný interpret.“

Proč jste začal zpívat i sám? Nenašel jste pro své, předem zkomponované, písničky odpovídajícího interpreta? Anebo Vám šlo spíše o vlastní pocit osobní výpovědi?

Osobní výpověď. Mám rád chansony. Ovšem, pro tento obor není příliš mnoho prostoru v médiích.“

Myslíte, že jste tak trochu, svým autorským zpěvem, tehdy inspiroval i kolegu Petra Hapku?

Ne, Petr Hapka zpíval chansony úplně odlišně než já. S Petrem jsme se náhodně setkali na pohřbu jednoho člena naší strany Rozumných, v Lounech. Tento člen se seznámil s Petrem tak, že ho našel v příkopu po jeho havárii Harleye a odvezl ho na valníku do Loun, kde ho ošetřoval. Petr byl velmi fajn chlap. Byl jsem rád, že on, tehdy hvězda první velikosti, přijel na jeho pohřeb. Ten pan Grossmann zemřel poměrně mladý na nevyléčitelný druh rakoviny.“

Mimo zpěváků jste byl i objevitelem politika, doktora Miroslava Sládka. Kterak jste se pak Vy sám dostal k politice i přímo do ní?

Já jsem měl o politiku zájem od mládí. Dokonce jsem si pořizoval chalupu v osmdesátých letech tak, že jsem zkoumal mnoho měsíců, kde není rušená rozhlasová Svobodná Evropa. Našel jsem to místo v malé vesničce Černice, spadající pod obec Chanovice, v okrajové oblasti okresu Klatovy.“

Jak se vůbec člověk přeorientuje z kulturní branže do politiky?

Mne politika zajímala odjakživa. Ovšem za minulého režimu to nebyla politika. Politika je totiž soutěž, a já jsem od přírody soutěživý typ. Hrajeme každý pátek, s jedním špičkovým a velice známým lékařem, šachy a dokážeme se při partii pěkně porafat. To by člověk neřekl, jaké emoce mohou vyvolávat šachové partie. On je navíc příznivcem úplně jiné strany, než je ta má, takže to jiskří při partiích i jinak.“

Politik a hitmaker v roli dědečka, s vnoučaty Klárkou a Declanem

Doktor Sládek sice byl v parlamentu, ale dnes je již mimo hlavní politické dění, napíšete si i dnes třeba ke svátku, na vánoce?

Ne.“

Inspiroval Vás tak trochu Miroslav Sládek i ke kandidatuře na prezidentský úřad?

Také ne. Já mám zcela jinou povahu než doktor Sládek a jsem z jiného těsta, než on.“

Máte dlouhodobě i svou politickou stranu. Máte i nějaké vlastní stranické průkazy? A kolik se platí u vás stranický příspěvek?

Ne. Neplatí se nic. Všechno financuji sám z vlastních kapes a je toho, bohužel, čím dál tím víc.

Ale zpátky k hudbě. Objevujete se často nyní na obrazovkách prostřednictvím TV Šlágr. Vedle Vás tam vystupuje i Felix Slováček, Viktor Sodoma, Jiří Štědroň a další přední osobnosti. Jiní však zase, kvůli „sousedství” některých velmi amatérských kapel, nechtějí v této televizi být. Jaký k tomu máte přístup Vy?

Pro prezentaci nových písní není v našich médiích jiná platforma, než právě TV Šlágr a jeho každoroční soutěž Zlatý Šlágr. Mimochodem píseň, kterou jste tam otextoval Vy, je velice pěkná a velmi dobře zazpívaná. Řekl bych, že to je vedle písně, kterou zpívá nový soutěžící, bohužel nevím jméno, jedna z nejlepších v letošní soutěži.“

Děkuji, pochvala od renomovaného hitmakera potěší… A když už jsme u textů písniček, většinu Vašich známých hitů pro Vás textoval básník Václav Hons. Setkáváte se ještě občas?

Vždy jednou za rok na výročních akcích Ochranného svazu autorského.“

Petr Hannig je v současnosti nejčastějším interpretem svých nových písní

A jak Václav, který byl i kdysi posuzovatelem textů jiných autorů v Československém rozhlase, hodnotí nynější texty Vaše?

Já bych řekl, že ví, že jako textař nejsem špatný.“

Jeden z Vašich posledních hitů má slogan s „Dědkovým mlýnem”. Byl jste v tom letovisku na Kladensku osobně a okoštoval i pivko z místního minipivovaru? Anebo Vás okouzlil pouze ten název?

Ne, nebyl. Viděl jsem na Pohořelci parkovat auto, konkrétně Jeepa, s nápisem ,Dědkův mlýn´ a okamžitě mě to inspirovalo k napsání písně ,Babí léto, Dědkův mlýn´. Já totiž skládám současně hudbu i text. V jednom okamžiku.“

Za titulní fotografii posloužil výřez z této pohodové momentky poblíž Kozmic u Benešova

A co chystáte bezprostředně teď? V hudbě i politice.

V hudbě píšu pro Šlágr. Mimochodem, chtěl bych přesvědčit jednu vynikající mladou zpěvačku z jižních Čech, která studovala hudbu v UK, v Londýně a momentálně se vrací do ČR. Byla by skvělou interpretkou stylu takzvané americké moderní country. Když byla velmi mladá, tak jsem pro ni napsal jednu píseň. Jmenuje se Karolína. Jenže, znáte to, přesvědčujte mladé lidi, aby zpívali na TV Šlágr. Musí nejdřív narazit na neproniknutelnou zeď současné české pop music a marně se snažit. A to, co by bylo teď velice atraktivní, krása, styl zpívání (naprosto současný, moderní country pop, ovlivněný spolužáky z Londýna) a hlavně mládí, se ztratí v neustálém ťukání na dveře současné české pop music, ve které nepůsobí nikdo, jako jsem byl já, objevitel špičkových talentů (Lucie Bílé a dalších), který by rozeznal talent a prosazoval ho. Víte, že zatímco v předchozím režimu se naše písně hrály v zahraničí ,Truely, truely, true´, několik měsíců číslo 1 v americké hitparádě, což byla česká ,Tenkrát´ Dalibora Baslera, či písně Karla Svobody, třeba ,Lady Carneval´. Z nové doby se nehraje venku nic. Ono je to taky těžké, když mezi samými zahraničními písněmi se na mnoha stanicích hraje pouze jedna česká a není tedy mezi českými písněmi soutěživost. Samozřejmě, máme špičkové autory interprety, Jarek Nohavica, Vlasta Redl, ale takové to hlavní řečiště, kterým se ubírá světová tvorba, zde není. Není to dáno tím, že nejsou skladatelé, ale tím, že když už si někdo ze zpěváků udělá jméno na skladbě profesionálních skladatelů (jako třeba ,bratrů´ Ormových – ,Šrouby do hlavy´). A pak už si chce skládat sám. Anebo používá skladeb skladatelů, kteří momentálně frčí, byť jejich tvorba, mimochodem ve srovnání konkrétně s těmi Ormovými, většinou nesnese srovnání  ani náhodou.“

A v té politice?

Spousta lidí mi říká, že nekandidoval-li by Miloš Zeman na prezidenta, dali by hlas mně. A Miloš Zeman už kandidovat nemůže, tak bych se rád do toho pustil znovu. Jenže potřebuji podpisy dvaceti poslanců nebo deseti senátorů, protože na milionová vydání při shromažďování minimálně padesáti tisíc podpisů, občanů, kteří dnes navíc moc nechtějí dokládat podpisy svými osobními údaji, nemám.“

Děkuji za rozhovor i za pochvalu mého písničkového textu. A přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – hodně inspirace, elánu a hlavně dobrých nervů.

Foto: archiv Petra Hanniga

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou, loutkoherečkou a političkou JANOU HRUŠKOVOU INGLAND

„Ráda lidi provokuji! Jsem rebelka!”

Zpěvačka, loutkoherečka, kantorka, politička – to je Jana Hrušková Yngland, která své profese nebere za práci, ale pro ní jsou to její hobby. Přiznává, že je rebelka a ráda lidi provokuje. 

Narodila se v Náchodě 30. ledna 1959 a vyrůstala v Hradci Králové. Její sestrou je herečka Eva Hrušková. Zpívala se skupinou Genese. S operním pěvcem Miroslavem Pukem nazpívala duet Discotango. Zpívala s Petrem Novákem duety – Moře, Jenom mi nelži, Co budem dělat…

Dva roky s rodinou žila v Oslu a pak dvacet let v Berlíně. V roce 2013 se vrátila do Čech. Je matkou syna Jana a s rodinou žije v České Skalici.

Narodila jste se v Náchodě, vyrůstala v Hradci Králové, kde jste hrála se skupinou Genese. Jaké bylo Vaše dětství?  

„Já si na dětství nemůžu stěžovat. Prázdniny u babičky nebo na tábor, trochu stres se školou, ale mě to tam nebavilo, hodiny piana a zpěvu, dětský sbor. Prostě paráda. Lepší dětství si ani nemůžu vymyslet.”

Vaší starší sestrou je herečka Eva Hrušková, která se v mladičkém věku stala televizní Popelkou. Ovlivnilo Vás to nějak? Chtěla jste také jako ona hrát a zpívat?  

„Popelku hrála ve svých 17 letech. Já se o to nijak nezajímala. Byla jsem tenkrát ještě malá, abych o tom měla ponětí, ale chodila jsem do ZUŠ a do sboru. To tenkrát asi skoro každý.”

Co Vás tedy dovedlo k profesionálnímu zpěvu?  

„Potkala jsem náhodou po letech svoji kamarádku ze sboru, ta mi řekla, že jedna kapela hledá zpěvačku a tak se ten řetěz rozběhl. Pak už to šlo tak nějak automaticky. “

Do povědomí posluchačů jste se dostala díky vítězství pěvecké soutěže Dluhy Hany Zagorové. A známou díky své spolupráci s Petrem Novákem, s nímž jste nazpívala několik duetů.  Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to moc fajn. Ani nevím, kdo mi řekl, abych se přihlásila do té soutěže. A pak jsem se přestěhovala do Prahy a můj manažer mi dohodil  vystupování s Petrem Novákem. Bylo to super. Petr Novák byl přející a milý člověk. S celou tou partou byla velká sranda.”

Poté  jste se vdala a s manželem koncem 80. let odjela do Osla v Norsku, kde Váš manžel působil jako novinář. Zkoušela jste tam  také zpívat?

„Ano, zpívala jsem tam s rockovou kapelou, ale pak jsme zase jeli dál….”

Po dvou letech v Oslu, jste přesídlili do Berlína, kde jste nahrála 3CD, vystupovala v různých pořadech…  

„No a v Berlíně jsem pokračovala. Je to všechno vlastně jakoby jednoduché. Když začnete a jste aspoň trochu dobří, tak máte šanci se někam dostat.”

Po dvaceti letech jste se vrátila do Čech a začala hrát divadlo pro děti v Loutkovém divadle Evy Hruškové a Jana Přeučila. A napsala jste také pohádky s písničkami. Jak se Vám hraje se sestrou? Co pro Vás vlastně znamená divadlo?

„Se sestrou se mi hraje dobře, protože ona je velká profesionálka. Když vezme loutku, tak opravdu ožije. Hodně mě naučila. Já jsem především zpěvačka a tohle je další výzva. Napsala jsem si muziku do 3 pohádek. Z toho ke dvěma jsem napsala i texty a vůbec celou pohádku jsem si vymyslela. Texty jsem psávala už v kapele Genese v Hradci Králové.”

Stále se věnujete zpívání. Kde všude vystupujete? Někde jste přiznala, že ráda zpíváte písně 40. a 60. let…

„Už v Berlíně jsem začala s písničkami z dob dávno minulých. I mladí to mají rádi. A tak jsem si řekla, že na nějaké rockovky jsem už stará a ten rachot mě stejně už nebaví. Vzala jsem klobouk a šaty a jsem za dámu. Vystupuji na oslavách, v domovech důchodců a tak dále…”

Učíte také zpěv, který jste začala učit již za svého pobytu v Německu. Co to pro Vás znamená?

„Při učení zpěvu se toho sám hodně naučíte a hlavně zůstáváte ve formě. Baví mě to být u toho, když z lidí konečně začnou vzlétat krásné tóny. Ten proces hledání – to je moc fajn.”

Nezůstala jste jenom u umění, ale zajímá Vás také politika. Co Vás k tomu dovedlo?

„Když jsem viděla, co se děje v západní Evropě, tak mi došlo, že je to velké nebezpečí, které si u nás mnoho politiků ani neuvědomuje. Salvini, Orbán, LePenn a další jsou pro mě vodítkem. Kdyby bylo vše v pořádku, tak by se nevzrušovali a neprotestovali by proti EU. A Orbán by jistě nezavřel hranice pro nic za nic. Chrání Českou republiku a to si mnozí ani nepřipouští. Jsou naivní, lhostejní a egoističtí. Většina z nich si neumí představit žít bez vlasti. Je to ztráta identity. Oni to tak nevnímají, protože jim ji zatím nikdo nebere. Ale ten čas pravděpodobně taky nastane. Myslím si, že bude občanská válka. Vše tomu nasvědčuje. Necháme se překvapit.”

Jste zpěvačka, loutkoherečka, autorka, kantorka. Co je Vám bližší? A máte vůbec čas si odpočinout? Jak ráda relaxujete?

„Pro mě tohle všechno není práce, je to moje hobby! A proto při tom relaxuju. Když zpívám před lidmi, tak si to užívám a jsem plna radosti. Když učím, tak ráda poslouchám, jak se mí žáci dostávají dopředu a jaké pokroky dělají. Divadlo si taky užiju a pro děti jsem královna, princezna, čarodějnice, dirigent, stará babička. Jsem prostě celá pohádka a můžu si hrát, jak se mi líbí, hraju divadlo sama a tak se nemusím na nikoho ohlížet. Jsem ve všem absolutně volná – ve výuce, ve zpěvu i v divadle. A v politice taky dělám věci tak, jak je cítím. Bez ohledu na to, jestli mě někdo kritizuje. Když jdu s kůží na trh, musím počítat s tím, že se to ne každému bude líbit. Ale takový už je život. Já jsem ráda rebelka! Ráda lidi provokuji. Nechci žít nudný život a myslet na to, co o mě řeknou lidi. Ti vás zdrbou, i když se snažíte. Takže si dělám věci tak, jak to baví mě. Jsem velký egoista!”

Foto: archiv   Jany Hruškové Yngland          

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Festivalový rozhovor s PETREM POLOU, uměleckým ředitelem festivalu Malá inventura:

„Zrcadlíme nezávislou divadelní tvorbu v Praze.“

TANEČNÍ MAGAZÍN připravil téměř v předvečer osmnáctého ročníku úspěšného festivalu Malá inventura rozhovor s člověkem, co se jeho týká jeho programu a náplně, asi nejpovolanějším. Jeho uměleckým ředitelem PETREM POLOU. Přibližme si teď s ním blíž tuto divadelní přehlídku nezávislých souborů:

Blíží se divadelní festival Malá inventura, který organizuje kulturní organizace Nová síť. Tak se nabízí otázka, co bylo dříve: „slepice a nebo vejce”? Nová síť nebo Malá inventura?

Malá inventura letos slaví osmnáctiny a má tak před Novou sítí zhruba roční náskok. V každém případě festival i neziskovka mají za sebou řadu vývojových fází a domnívám se, že lidé stojící u založení by je dnes úplně nepoznali“

Který výtvarník je autorem nepřehlédnutelného loga a prezentace festivalu s kuřetem?

Autorem je svérázný výtvarník a grafik, který vystupuje pod uměleckým jménem Kakalík. Jeho žluté kuře je s festivalem už asi sedmým rokem.“

Jak vznikal první ročník festivalu? Na kolika scénách probíhal?

Historií festivalu znám jen zběžně, nebyl jsem u jeho založení. Původně vznikla Malá inventura z iniciativy spolku Motus, který provozoval (a dodnes provozuje) divadlo Alfred ve dvoře. V prvním ročníku šlo o prezentaci pěti představení, která na této scéně vznikla. A proto i ten název Malá inventura.“

Předpokládám, že se ty scény každým ročníkem rozrůstaly. Jakým způsobem je vybíráte? Pamatuji i třeba udergroundové prostory bývalé tiskárny na Letné…

Před dvěma lety jsme se rozhodli udělat trochu odvážný krok. Festival se rozrostl do současné podoby, kdy rámcově reprezentuje nezávislou autorskou tvorbu v Praze. Prostory v Praze vznikají a zanikají. Některé scény jsou spojené s festivalem téměř po celou jeho historii. Ty vznikající scény monitorujeme průběžně během roku. V posledních letech se nově přidaly např. Divadlo X10, po svém přesunu do centra města, Petrohradská kolektiv ve Vršovicích nebo Cross Attic v Holešovicích.“

Je složité zvládnout festival paralelně probíhající na několika scénách i logisticky? Máte na to nějaký originální recept?

Zárukou hladkého průběhu je sehraný tým a dlouholetá spolupráce s většinou festivalových scén. Nepřestává mě překvapovat, s jakou důsledností dokážou členky (máme téměř ženský kolektiv) týmu zpracovávat obrovský objem informací, které se na ně hrnou ze všech stran. Zejména ředitelka festivalu Adriana Světlíková a produkční hlavního programu Tereza Rybová svým výkonem připomínají superženy. Můj obdiv nicméně patří všem kolegyním a kolegům, kteří drží festival na uzdě.“

Jakým způsobem festival, předpokládám postupně, získával renomé u diváků, odborníků i potenciálních účastníků.

Tak pokud se ptáte tímto způsobem, zřejmě si už určité renomé vybudoval (smích). Těžko ale na tuto otázku odpovědět z mé pozice. V posledních letech se snažíme festival nějak výrazněji strukturovat, dát mu jednotlivé sekce a zvýšit přehlednost prezentovaného programu. Domnívám se, že to je zásadní, protože na rozdíl od jiných festivalů, jeho dramaturgie není například nějak tematicky zaměřená. Rovněž rozsah festivalu se za poslední dva roky zdvojnásobil. Není to však důsledek pro dnešek tak běžného megalomanství. Pouze sledujeme hlavní cíl festivalu, tedy relevantně zrcadlit nezávislou divadelní tvorbu v Praze, která je nesmírně bohatá. Zdá se, že to funguje. Profesionálům z Čech i zahraničí festival slouží jako místo, kde se mohou porozhlédnout po stavu českého nezávislého divadla a vybrat si představení, pro běžného diváka je to pozvánka zažít divadlo jinak, svěže, vytrhnout se ze zaběhlých kolejí.“

Máte nějaký univerzální klíč k výběru inscenací, souborů?

Obávám se, že žádný klíč není a nemůže být. Pochopitelně bych mohl vyjmenovat nějaká kritéria jako jsou inovativnost, jedinečnost v rámci domácí divadelní tvorby, schopnost zaujmout mezinárodní publikum, ale i jistá přenositelnost z důvodu snahy o další uvádění v ČR i zahraničí. Ve výsledku však do výběru vstupuje více jemnějších odstínů, které není možné shrnout do nějakého univerzálního klíče. Důležitá je například i vyváženost celého programu, tedy jak už jsem zmiňoval, že festival nereprezentuje jednotlivé kusy, ale tvorbu, která vznikla za uplynulý rok a reflektuje nějakou širší situaci.“

A to tedy objíždíte ta předvybraná představení?

Samozřejmě, jinak by to nešlo. Pochopitelně nelze vše stihnout naživo, takže určitou, menší část inscenací vidíme pouze ze záznamu.“

Nedílnou součástí Malé inventury je i slavnostní předávání cen Česká divadelní DNA. Jak jste k němu dospěli?

Ceny Česká divadelní DNA vznikly relativně nedávno. Udílí se od roku 2012, vždy jednou za dva roky. Vznikly z potřeby upozornit na nezastupitelnou práci, kterou vykonávají jednotliví tvůrci a aktéři nezávislé scény, projevit jim úctu a veřejně je ocenit. V situaci, kdy jsou umělci, tvořící většinu nezávislé scény, na volné noze a stavěni na periferii i z hlediska celkového kulturního provozu marginalizovaní, tak je to vhodný způsob, jak je povzbudit. Zároveň však i vyslat společnosti jasný signál.“

Kdo laureáty cen DNA vybírá? Jak se případná komise shodne?

Oceněné vybírá užší vedení Nové sítě ve spolupráci s členy Českého kulturního networku Nová síť, kteří jsou poradním hlasem. Opět je to podobné jako v případě dramaturgie Malé inventury, zde ještě více s ohledem na potřebu vytvářet prostor pro spolupráci v kultuře, což je i hlavním posláním Nové sítě. A jak to už bývá, někdy je výběr snazší, jindy to skřípe…“

Uvažujete, v rámci festivalu, i o nějakých „kulatých stolech” či besedách pro divadelní odborníky, respektive šéfy souborů?

Festival má sekci Industry, která nabízí prohlídky scén s jejich dramaturgy, pravidelný sobotní bazar projektů nebo například diskusi o progresivnější formě dramaturgie v různých regionech České republiky. Nezapomínáme ale ani na ostatní diváky, kteří se třeba chtějí po vybraných představeních setkat s tvůrci a podělit se o svou zkušenost.“

Jak vycházíte vstříc divákům? Vzpomínám si, že jste v minulých ročnících i nějak organizovali přejezdy mezi divadelními scénami.

Můžeme diváky uklidnit, že program sestavujeme tak, aby navazující představení bylo možné stihnout. V několika málo případech, kdy je to opravdu natěsno, nabízíme nějakou formu přepravy.“

Také se festivalu účastní i „Váš” soubor Anička a letadýlko. Jak se dokážete „rozdvojit”? Nepoukazují někdy jiní, že se sám festivalu aktivně účastníte?

Divadlo Anička letadýlko je součástí letošního programu. Nicméně uvádělo své představení na festivalu dlouho před tím, než jsem na něm začal spolupracovat. Takže, v tomto necítím nějaké tenze. Nadto, v těchto nemnohých choulostivějších případech se většinou vzdávám posledního slova při výběru do programu.“

Na co speciálně byste Vy, jako aktivní divadelník (nikoli pouze z pozice organizátora), na letošní ročník diváky pozval?

To je vždy těžká otázka. Jako aktivní divadelník, bych musel zmínit jen jedno. Takže zůstanu spíš u toho organizátora. Řekněme, že z pozice kritického diváka, mě letos nejvíce překvapila ,Maryša (mlčí)´, ,Medúza´, ,Nepřestávej´, ,Aluminiová královna´, ,Virtual Ritual´, ,Šest příběhů o vzniku a zániku´, ,Tumor: Karcinogenní romance´, ,Zmrzačení´ anebo ,Press Paradox´…“

Z tiskové konference MALÉ INVENTURY, po Petrově levici sedí ředitelka festivalu Adriana Světlíková

A který soubor bylo (nejen pro letošní ročník) historicky nejsložitější na festival přemluvit?

Naštěstí přemlouvat nemusíme a doufám, že to tak zůstane i do budoucna.“

Tak nejen to Vám přejeme jménem čtenářů TANEČNÍHO MAGAZÍNU i do dalších ročníků festivalu!


Závěrem krátce představujeme zmiňovanou NOVOU SÍŤ:

Nová síť již šestnáctým rokem podporuje živé umění a spolupráci v kultuře. Jako otevřená kulturní organizace propojuje regiony ČR s Prahou i zahraničím, posiluje komunikaci mezi veřejnou správou a jednotlivými aktéry kulturního života, usiluje o decentralizaci, rozvoj a kultivaci občanské společnosti v ČR. Hlavními projekty Nové sítě jsou ČESKÝ KULTURNÍ NETWORK NOVÁ SÍŤ, festival nového divadla MALÁ INVENTURA, kulturní platforma mezi Prahou a Berlínem PRALIN a nový projekt na podporu rezidenčních pobytů ART-IN-RES.

 

Foto: Markéta Bendová a archiv Malé inventury

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN