Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát.“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci” není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku”?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci” předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka” harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci” Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku” (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu”?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.”

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Kanady s režisérkou, herečkou, producentkou, scenáristkou i spisovatelkou TINOU ADAMS

„Balet je věda, je to jako jazyk“

Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.

Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.

Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic

Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?

Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice  z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu.  Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“

Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?

Jsem odchovaná  pražským  kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou  ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.´“

Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)

A jaký žánr filmů máte nejraději?

Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.

Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala

Narodila  jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“

 Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela  i na filmu „The Perfect Kiss” v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?

Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“

 V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?

Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační  a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“

V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron

Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?

Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“

Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile

Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?

Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“

Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?

Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v  Americe,  lidi třeba neumí udělat ,svíčku´?   Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím  v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“

Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron 

Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?

Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“

Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu. Proč zrovna balet?

Balet je  precizní technika pohybů, které zdokonalí  držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to  stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu,  soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi  jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“

Chodíte na klasický balet i do divadel?

Na můj vkus ne dost často. A to je Montreal mecca tance.“

Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron

Máte ráda i moderní druhy tance?

Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“

Co říkáte televizním  tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…

Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření.  Tento, původně britský TV pořad, dokázal  přiblížit  tanec širokému publiku, a iniciovali také  otevření nových  studií.“

Máte nějaký taneční vzor?

Choreografa Jiřího Kyliána.“

Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?

V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě,  že o tom často přemýšlím.“

Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.

Foto: archiv Tiny Adams a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou JIŘINOU ANNOU JANDOVOU

„Skládat hudbu považuji za neskutečný zážitek”

Rozhodla jste se pro hudbu kvůli sobě samotné nebo jste byla ovlivněna tím, že hudba byla všude kolem Vás?

“Těžko už dnes posuzuji,  zda to bylo kvůli jednomu nebo druhému, ale jistě mě hudba kolem mě ovlivnila a ještě než jsem začala přemýšlet o mé vlastní hudební kariéře,  tak byla hudba hlavně vždy mým koníčkem. Poslech velkého množství různé muziky mi zůstal dodnes.”

Co pro Vás hudba znamená? Zapomenout na starosti všedního dne nebo je to opravdu práce?

“Hudba pro mě znamená vyjádření pocitů asi v každé situaci života. Prácí bych to asi nenazývala, pořád je to rozhodně potěšení. Skládat hudbu, vidět a slyšet jak se tvoří a pak to někomu zazpívat, považuji stále za neskutečný zážitek a moc si vážím toho, že mám tu možnost. Já zpívám, dá se říct,  jen výhradně autorské skladby, nepřebírám zahraniční hity ani muzikálové hity a možná i o to těžší cestu mám. Každou svou písničku tvořím a sedím si nad ní, počínaje hudbou, přes text až do konečné podoby ve studiu.”

Je to spíše výhoda nebo nevýhoda mít slavného otce a jít v jeho šlépějích? Jak to prožíváte? 

“Neprožívám to už vůbec nijak, už spoustu let se tím nezabývám. Má to své klady a zápory, ale spíš to já osobně beru jako klad.To, jak to hodnotí posluchači, nechávám jen a jen na nich.”

Píšete si vlastní skladby.  Mluví Vám táta Dalibor do Vašich hudebních děl?  A jak je vlastně hodnotí?

“Nemluví mi do nich, ale bavíme se o nich. Tak, jako u skladeb, které pro mě složí on nebo jiní autoři. Nic mi nikdy nenařizoval a bylo by naivní si to vůbec myslet. Spoustu jeho rad si odnesu a uplatním je a některé věci zase třeba udělám úplně jinak,  po čase někdy lituji a jindy zase ne. Prostě nikdo nemá patent  na rozum a už vůbec ne v umění, kde se nedá vůbec nic odhadovat a náš vztah s tátou bych popsala jako velice kamarádský. Hodně si spolu povídáme o všem a každému bych takový vztah přála.”

Líbí se Vám Hurikán” nebo Vám už po všech těch letech a koncertech ‘jde pěkně na nervy’?Mrkající Jak jste vnímala tátovy písničky coby malá holka?

“Ano, moc se mi líbí Hurikán. Nejde mi na nervy žádná z jeho písniček, některé se mi logicky líbí trošku méně, ale já jeho muziku poslouchám opravdu moc ráda a jako malá jsem ji vnímala, řekla bych,  podobně jako dnes a to velice pozitivně. Znám dobře všechny jeho alba, někdy se směje a říká, že snad lépe než on 🙂 Táta je profesionál a osobnost,  a to se odráží i v  jeho skladatelství. Jeho skladby jsou už legendární a myslím, že to je pro každého interpreta sen.”

Některé ohlasy  posluchačů nejsou zrovna pozitivní (ale to může říct i Lucka Vondráčková a ledaskdo v Čechách..). Například  nemáte hlas, je příliš jalový a podobně. Co na to říkáte Vy? Rozčílí Vás takové komentáře?

“Takové komentáře mě nerozčilují, virtuální doba přináší i virtuální názory a každý na ně má právo. Ono je to vždy o tom, že pokud se vás takové komentáře přímo netýkají, pak vás dokonce třeba i pobaví, ale jakmile se ocitnete v té situaci, máte buď možnost to neřešit,  anebo se tím užírat a trápit. Já to neřeším  a tím, že za rok najezdím desítky vystoupení,  mám velikou možnost se s lidmi potkávat osobně a věřte mi, že kdybych necítila pozitivní ohlasy, rozhodně by moje soudnost dokázala uznat, že to nemá smysl. Hudba a zpívání není nijak měřitelné, vlastně  každá veřejná činnost má své fanoušky a odpůrce. Myslím,  že kritizovat se dá kdokoliv a používat to pak jako argument proti jeho práci, je vlastně to nejsnadnější.  Ale vše, co si najde svého fanouška, má smysl.”

Jaká největší úskalí čekají na mladou zpěvačku v současné době? Čeho se bojíte (pokud vůbec něčeho)?

“Víte, pro mě kariéra zpěvačky není jediný možný smysl života, trošku mě mrzí,  že se bavíme takto negativně, což ale asi bohužel symbolizuje tuto dobu. Necítím rozhodně pocit, že bych se měla něčeho nebo někoho bát. Vždyť dělat hudbu a zpívat  lidem by mělo být snad příjemné a pro mě to rozhodně příjemné je.To, jestli v tom někdo chce hledat zlo a závist a kdo ví co ještě, je dost smutné.”

Poslední song “Tak všechno nebo nic” měl křest nedávno. Ten název je trošku o risku: Jaká jste? Riskujete ráda?

“Myslím, že člověk zrozený jednoznačně pro risk asi nejsem. Narodila jsem se ve znamení Váhy,  takže ta hodně symbolizuje moji povahu. Často jsem nerozhodná, ale v muzice se snažím postupovat vždy podle pocitu a svého přesvědčení.  Do ničeho se nedám natlačit. Název pro novou písničku “Tak všechno nebo nic” ale hodně popisuje mojí momentální náladu, kdy mám pocit,  že už je opravdu na čase v životě trošku víc riskovat.”

Jaké máte další koníčky kromě hudby?

“Mám koníčky hlavně sociologii, filozofii a politologii. Zajímá mě v tomto směru spousta témat a do těch se ponořuji,  abych se odreagovala od hudby.”

Jak nejraději relaxujete?

“Nejraději odpočívám asi s přáteli a lidmi,  které mám ráda.  Občas na ně kvůli vytížení nemám tolik času, takže každý takový relax je pro mě úžasný a pak také mám moc ráda nejrůznější masáže a procedury těla, to mě velice nabíjí a uklidňuje.”

Jaký máte vztah k tanci?

“K tanci vyloženě pozitivní,  ale samozřejmě amatérský. Nikdy mě tanec nezasáhl nějak “podrobněji”. Je to velká dřina a má můj velký obdiv každý,  kdo umí krásně tančit.”

Je začátek roku. Jaké cíle si kladete? Čeho byste chtěla dosáhnout?

“Žádné si nekladu. Pracuji na sobě a snažím se zlepšovat. Hlavně chci předávat pozitivní náladu a pozitivní písně pro podobně naladěné publikum jako jsem já sama.”

 

Děkujeme za rozhovor 

Eva Smolíková

Foto: archiv Jiřiny Anny Jandové 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, choreografkou, kostýmní výtvarnicí a bývalou vrcholovou gymnastkou SIMONOU CHYTROVOU

„Byla jsem víc hlavou dole, než nahoře.“

Má za sebou kariéru divadelní herečky v legendárním Semaforu. Setkáváme se s ní na filmových plátnech nejen v roli herečky, ale často i autorky návrhů kostýmů. Objevila se i v cyklickém televizním pořadu ČT „Třináctá komnata“, kde se vyznala ze svých někdejších zdravotních problémů, které jí přinesl vrcholový sport. A právě o sportovní gymnastice, tanci, ale i ostatním životě jsem si se SIMONOU CHYTROVOU přišel popovídat. A jelikož se známe ještě od její éry v Semaforu, snad nám čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU prominou tykání.

Jaké byly Tvé první ještě předškolní pohybové aktivity?

Byla jsem hyperaktivním dítětem a i dnes stíhám několik činností najednou. Pravděpodobně proto mě  rodiče asi v pěti letech zapsali do oddílu sportovní gymnastiky. Nedalo se to se mnou vydržet, byla jsem víc hlavou dole než nahoře.“

Simona Chytrová jako gymnastka na snímku z rodinného alba

Byl někdo Tvým výrazným a ovlivňujícím vzorem?

Od mládí byla mým vzorem Věra Čáslavská a také snad první knížkou, kterou jsem přečetla, byla její ,Cesta na Olymp´.“

Simona se může pyšnit autogramem a  osobním věnováním sedminásobné olympijské vítězky (o to cennějším, že je z roku 1975, kdy tady Věra Čáslavská zrovna neměla ustláno na růžích)

Jak hodnotíš vývoj sportovní gymnastiky až po dnešní dobu? Uznáváš spíš ženské typy éry Věry Čáslavské anebo pozdější soutěžící „holčičky”?

Myslím, že sportovní gymnastika prošla dlouhým vývojem. Za dob Věry Čáslavské gymnastky vypadaly ještě jako zralé ženské, ale za mé éry byly v kurzu malé, drobné typy po vzoru ruských gymnastek, jakou byla tehdy třeba Olga Korbutová. Ale to samozřejmě souviselo s tím, že v této době se začaly dělat technicky daleko obtížnější a náročnější prvky, které vyžadovaly subtilnější postavy. V dnešní době, jak to stačím sledovat, je velkým problémem sportovní gymnastiky její nedostatečná ekonomická podpora.“

Zažila jsi někdy Věru Čáslavskou i jako trenérku?

Ano, Věru jsem měla možnost zažít jako trenérku ve vrcholovém středisku v Praze, do kterého jsem byla v deseti letech zařazena. Vytvořila mi choreografii pro prostná, se kterou jsem slavila úspěchy i na mezinárodních závodech.“

Vzpomínáš dnes, po svých tehdejších zdravotních komplikacích, vůbec na gymnastiku v dobrém?

Jak se to vezme. Horší se zapomíná vždy dříve… A s odstupem času musím uznat, že mi gymnastika dala hodně do života: cílevědomost, vytrvalost a v neposlední řadě mi i vyformovala postavu, která se mi tak dodnes lépe lehčeji udržuje.“

Vedli jste i syna od dětství ke sportu?

To byl stejný případ jako já – opět hyperaktivní. Vítek je talentovaný na míčové sporty, takže od malička hrál tenis, florbal a basket, ale určitě po mých zkušenostech jsem nechtěla, aby sport dělal vrcholově.“

Simona Chytrová dnes

Chodila jsi na střední škole do klasických tanečních? A kde?

Několik kurzů jsem navštívila v Hradci Králové. Ale v té době jsem procházela nelehkým obdobím nemoci, byla jsem enormně hubená, takže se ke mně moc tanečníků zrovna nehrnulo 🙂 “

Jdeš sama od sebe ráda do divadla  i na klasický balet?

Ale samozřejmě, na klasický balet se do divadla ráda podívám.“

Jaký druh tance si třeba pustíš v televizi?

Nevím, jestli to zrovna a často vysílají v televizi, ale mám ráda street-dance.“

Kdyby Tě Česká televize pozvala soutěžit do StrarDance, přijala bys takovou nabídku?

Tak na tuto nabídku už několik let marně čekám! Snad, když si někdo z organizátorů přečte tento rozhovor, by mě mohli konečně oslovit 🙂 !!!“

Máš na svém kontě i choreografie nejen pro divadlo Semafor… Co je – podle Tebe – klíčové ve spolupráci dobrého choreografa s tanečníky?

Choreografie je mojí druhou láskou a dokonce jsem uvažovala o studiu tohoto oboru na AMU.“

Na archivním snímku ze zkoušky předvádí Simona Chytrová (uprostřed) choreografii v legendárním divadle Semafor, zcela vpravo herečka, zpěvačka a výtvarnice Věra Křesadlová (jinak matka synů Miloše Formana)

Jak naopak vycházíš s choreografy v opačném gardu, v pozici herečky?

Já si myslím, že dobře, protože taneční projev je mojí předností.“

Jak ses vůbec, jako někdejší sportovkyně a pozdější herečka, dostala k návrhům kostýmů?

Od malička jsem ráda malovala, ,výtvarno´ mě vždycky přitahovalo. První možnost se mi naskytla v divadle Semafor, kde mi Jiří Suchý dal možnost navrhovat kostýmy pro svá představení. A pak postupně přišly další příležitosti pracovat jako kostýmní výtvarnice pro film.“

A poslední černobílý archivní snímek. Ačkoli byly symbolem divadla Semaforu klobouky buřinka a slamák, tak zde mají na hudební zkoušce Jiří Suchý a Simona Chytrová – bekovku a kulicha!!!

Baví Tě to? A proč nejvíce?

Baví, protože zde můžu uplatnit a propojit několik uměleckých profesí – a už jsme zase u mojí hyperaktivity, navíc navrhování mě nabíjí energií a umožňuje mi projevovovat mou fantazii a nápady.“

Jsi manželkou filmového režiséra. Nepokukuješ po očku třeba po režii divadelní?

Tak to s určitostí mohu říct, že ne. Moje hyperaktivita tento obor nezahrnuje.“

Děkuji za rozhovor a těším se někdy na viděnou. Třeba při tenisu, který se již do tohoto rozhovoru nevešel?

Foto: archiv Simony Chytrové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou HANOU ZAGOROVOU

„Tanečníků si hluboce vážím. Tanec je řehole!”

 

Hanku Zagorovou rozhodně nikomu představovat nemusíme, její ceny a různá ocenění vypsat nemůžeme, protože by se nám sem snad ani nevešly. Takže jen ve stručnosti: Hanka je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v historii v kategorii zpěvačka (po Lucii Bílé), získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala již přes 820 písní, neustále připravuje další, vystupuje na koncertech, v televizi, a na dalších akcích, např. na plesech nebo městských slavnostech.

Hanku jsme zastihli těsně před odletem do Londýna, kde pracuje  na své nové desce a také podpoří Štefana Margitu, který právě vystupuje v  Covent Garden.

Jak Vám začal rok 2018? Co se odehrálo a jaké máte plány?

„Já bych řekla, že začal dobře. Mám před sebou moc krásnou práci a to je příprava nové desky,  která vyjde na podzim, ale teď už se dělají aranže a   na jaře začnu  nahrávat. Právě v této době je to  taková ta nejkrásnější práce, kdy se učím písničky a dělám tóniny a  povídáme si o aranžích. Písničky už mám  pohromadě, taky mi připadají výjimeč né, takže se  mi zdá, že je zase všechno ‚zalité sluncem‘.

Čekají Vás nějaké cesty do zahraničí a cestujete ráda?

„Cestuji moc ráda  a zrovna   jedu za Štefanem do Londýna na tři týdny, takže  je to radost. Ale  práci si vezmu samozřejmě s sebou. Je  to bezvadné a  moc se těším.“

Která zem je Vaše  oblíbená?

„Nemůžu vyloženě přímo říct. Mám velice  ráda Španělsko, Ameriku,  Francii, Anglii, zkrátka, je toho hrozně moc.“

Až budete v Londýně,  budete mít  čas projet si Anglii,  prohlédnout si památky či muzea? Anebo zase jen pracujete?

„Zajet  si do jiného města, to vůbec nejde, protože  přijedu akorát ve chvíli, kdy má Štefan před premiérou v Covent Garden. Poté  už tam opravdu budu pro něj, abych se o něj mohla nějakým způsobem postarat, jestli je vůbec možné mu pomoci, takže vůbec nepřichází v úvahu  někam se  dostat, ale já   Londýn znám. I když  jsem tam už po několikáté,  vím, že mě to tam bude těšit.“

Zajdete si alespoň na nějaké divadelní představení, nebo ani to není možné?

„Ano, zajdeme, tedy pokud je to možné. Těším se  na   „Carmen“, která se právě v Londýně hraje.  Štefan odjel do Londýna  tři týdny přede mnou, pilně zkouší každý den, takže určitě už udělal nějaký program, který by mu vyhovoval a který by zvládl v těch  předpremiérových nebo popremiérových dnech. Budu tam  poměrně dlouho, takže se určitě půjdeme na něco podívat.“

Když vidíte zpívat  Štefana Margitu, prožíváte ještě jeho vystoupení s emocemi,  nebo jsou už  tato vystoupení  všední záležitostí?

„To  snad nemyslíte vážně, všední… (smích)  Jsem vždy tak nervózní! Samozřejmě prožívám napětí   jako před každým svým důležitým vystoupením, jako třeba před koncertem v Lucerně. Štefanovo představení je pro mě  velký svátek a velká událost. V tuto dobu  Štefan připravuje představení  „Z mrtvého domu“ Leoše Janáčka a zdá se, ž e by to mohla být  moc krásná podívaná, protože je to nová  produkce.“

Když se takové dvě mimořádné osobnosti sejdou v partnerství, probíráte  spolu hudbu, koncerty, tedy to,  co prožíváte přes den, nebo už chcete mít po zkouškách klid od práce?

„Kdepak klid, já každý den vím, co bylo na zkoušce a co tam pan režisér udělal  a co udělal včera  a na  co se mám těšit. Já jsem ta brzdící páka, která říká Štefanovi: „Jéé, tak mi to všechno neříkej, ať jsem překvapená.“ Jsem rozhodně  ráda na premiéře překvapená,  ale bavíme se o práci,  např. jak  Štefan co zpívá, jaké jsou zkoušky, o tom, co zpívám já a povídáme si o písničkách. Myslím si, že  k našemu vztahu to  patří a je moc fajn mít právě partnera z podobné branže, i když je diametrálně odlišná.“

Váš život je plný práce. Jakou  formu odpočinku nejraději volíte? Když je práce koníčkem, asi  není jednoduché odpočívat, že?

„No, není. A není na to ani čas, abych pravdu řekla.  Ale  těším se na prázdniny, které si oba bereme, ty jsou opravdu  dovolenkové a letos se těším,  že pojedeme do Španělska a budeme jenom odpočívat. Tak  doufejme,  že to všechno vyjde.  Je to taková naše vize, kterou máme každý rok, ale vždycky do toho skočí ještě nějaký ‚fesťák‘ (festival), či  n ějaké vystoupení, kdy se  musíme vrátit do Prahy. Jinak musím říct, že ráda čtu, když to jde, věnuji se čtení. Také ráda  poslouchám jinou hudbu, ale to většinou o prázdninách,  protože jsme oba dva se Štefanem tak přehlcení hudbou jako takovou a zkouškami, že skutečně využíváme trochu ticha,  abychom nechali uši odpočinout si,  protože  naše práce je velká nálož.“

Ve  věku 70 let zvládáte koncerty a přitom jste během života  překonávala těžké zdravotní potíže.  Jak si udržíte takovou kondici?

„Každý koncert je pro mě velká rozcvička.  Dělám opravdu velké množství  koncertů, mám svůj program hodně nabitý. Netvrdím, že nemohu chodit na nějaké cvičení. Ale na druhé straně nemůžu stát na jevišti bez pohybu, dá se tedy říci, že nejen pro hlas, ale i pro  tělo je koncert velice  dobrý trénink.“

Takže Vás koncerty udrží fit…

„Doufejme…“

Věnovala  jste se dříve nějakému sportu?

„Jako dítě jsem se celkem  hodně věnovala pohybu, chodila jsem do ‚Sokola‘, hráli jsme míčové hry, každý den jsem hodinu i dvě cvičila, bavila mě gymnastika,  potom později jsem na vysoké škole měla spoustu pohybové výchovy,  od ježdění  na koni až po judo,  protože  to k našemu povolání patřilo.  Dělala jsem, nebo  stále  dělám,  zábavné pořady, které byly spojeny s tancem,  takže jsem vždycky měla  pohybu docela dost.“

Žila jste s baletním mistrem, Vlastimilem  Harapesem. Zajímala  jste se o tanec hlouběji, nebo zůstal  spíše okrajovou záležitostí?

„Netroufla bych si říct, že jsem kompletně porozuměla  baletu, ale přece jen jsem do něho trošku nahlédla a opravdu se skláním před špičkovými tanečníky jako byl Vlastík Harapes,  protože je to nesmírná řehole, nesmírná dřina. Já si tanečníků hluboce vážím a tím, že jsem chodila na balety, přece jen jsem se naučila dívat se na balet trošku   hlouběji, než jsem třeba  původně měla v úmyslu.“

Jak vnímáte  Stardance? Sledujete tento pořad?

„Nemůžu říct, že bych byla schopná vůbec sledovat  nějaký pořad v televizi a pravidelně už vůbec ne. Jestli  jsem zahlédla někdy Stardance, tak zase  obdivuji jednak profesionální tanečníky a na druhou stranu i umělce, že jsou schopni  to vůbec přežít. Je to velká zátěž pro  organismus,  všechny ty každodenní dlouhé tréninky.“

Jste pořád usměvavá, ale překonávala jste velké životní těžkosti, jak to dokážete?

„Jsem v podstatě  optimisticky naladěná, musím říct, že se směji ráda. I  kdyby mě něco trápilo, tak si myslím, že tím nezatěžuji lidi kolem sebe, protože člověk si své problémy stejně musí vždy  zvládnout sám. Ti lidé, které potkáváte,   by byli zklamaní, že vás vidí nějakou smutnou, nebo zamračenou. Myslím si, že tak to nepatří,  je špatné,   házet na někoho své vlastní problémy.“

Děkujeme za rozhovor

 Foto: Supraphon

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s malířkou (nejenom) tanečnic a baletek MICHAELOU KOŘÁNOVOU

„Mám ráda hudbu, ze které je cítit jižní slunce.”

Mladá a sympatická malířka Michaela Kořánová zaujala v březnu 2018 v galerii knihkupectví VOLVOX GLOBATOR v Praze 3 na Žižkově svými originálními obrazy. Z nich vynikaly zejména ty s postavami tanečnic a baletek.

A proto se TANEČNÍ MAGAZÍN za rodačkou z Benešova u Prahy, která prožila mládí v městečku Sedlec – Prčice (proslaveném každoročním turistickým pochodem i následnou písní Ivana Mládka) vypravil se žádostí o rozhovor. Předesíláme předem, že sympatická světlovlasá autorka se výtvarné práci věnuje vedle svého náročného civilního povolání.

Co Vás inspiruje k malířské tvorbě s taneční tematikou?

V souvislosti s tancem se mi stal minulý rok úraz. Několik týdnů jsem nemohla vůbec chodit a najednou jsem měla potřebu malovat tanečnice. Možná člověk maluje to, co momentálně nemůže mít, nebo čeho nemůže dosáhnout. Je to taková kompenzace.“

Chystáte nové obrazy s tanečnicemi?

Neříkám, že ne. Nyní to tak ale necítím.“

Moderní tanec nemá daleko ke sportu, sportujete?

Sportu jsdem se věnovala vždy. Žádný ze sportů jsem ale nedělala vrcholově, avšak byl součástí mého života. A doufám, že se ke sportu budu moci pomalu vrátit.“

Máte sama nějaký bližší, osobní vztah k tanci a pohybu?

Tanec i pohyb byl způsobem mého vybití, jako kompenzace psychicky náročného povolání. Zároveň nabytí novou energií, kterou jsem pociťovala zvláště při tanci.“

Chodila jste do tanečních?

Ano, chodila jsem do tanečních. Musím, ale upřímně přiznat, že bych si potřebovala některé kroky zopakovat.

Máte ráda jako divačka spíše klasický balet anebo moderní tanec?

Chodím ráda do divadla na klasický i moderní balet. Mám ráda ale i hudbu, ze které je cítit jižní slunce, s tím spojené latinskoamerické tance, zumbu, nebo reggaeton.“

Byla jste poslední dobou na nějakém zajímavém tanečním představení?

Velmi se mi líbilo baletní představení v pražském Národním divadle ,Sólo pro nás dva´ od choreografa Petra Zusky.“

Sledujete taneční programy v televizi?

Již několik let nemám televizi. Tak ani nemohu.“

Vidíte nějakou souvislost mezi tancem a výtvarným uměním?

Určitě. Únik od reality pro danou osobu, umění pro ostatní.“

V jakém rozpoložení malujete? V klidu ano v přetlaku emocí?

Vždy maluji v nějaké emoci, vlastně každý obraz je důsledek nějakého mého psychického rozpoložení.“

Která je Vaše nejoblíbenější barva?

Zelená, ta mě uklidňuje.“

Kde Vaše obrazy v nejbližší době budeme moci potkat? Do kterých míst situujete nové výstavy?

Dostala jsem nabídku vystavit mé obrazy v Mělníce, v jisté kavárně na náměstí. Na podzim poté v galeriii ,Záliv´v lázních Bechyně.“

Co je Vaším zatím nesplněným uměleckým snem?

Naučit se malovat ještě jinými technikami.“

Je o Vás známo, že malujete vedle svého civilního zaměstnání, jak je to náročné časově?

„Někdy maluji po večerech, většinou ale o víkendu. Malování neberu jako něco, co by pro mě bylo časově náročné, je to můj způsob odreagování.”

Co byste ráda vzkázala čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU závěrem?

„Neříkejte, že neumíte tancovat, pokud to nezkusíte. Neříkejte, že neumíte malovat, pokud to nezkusíte.”

Foto: archiv Michaely Kořánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Brna s výtvarnicí, literární autorkou a vůbec renesanční umělkyní ALŽBETOU VLČKOVOU

„Výteční tanečníci snad ani nemají kosti v těle.”

Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustila kořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanou malířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“, „O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnosti a rovněž měla úspěchy v podnikání…

Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce  1992

Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?

Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“

“To není můj obraz,” říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů

Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?

Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“

Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.

Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“

Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?

Alžbeta Vlčková  tentokrát s raketou Babolat

V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“

Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?

Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“

Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název “Babinec na kávě”

Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?

Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“

Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava  Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však  kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu –  významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.

Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:

… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.

Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.

Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.

Později, další taneční uměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešika plnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.

V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.

Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.

Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.

Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.

Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.

Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“

Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.

Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

S Alžbetou Vlčkovou si povídal: Michal Stein

Snímky: archiv Alžbety Vlčkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s architektem Tančícího domu i jiných projektů VLADEM MILUNIĆEM

„Tančící dům měl patřit kultuře!”

Právě nyní – 3. března – oslaví sedmasedmdesáté narozeniny. Jmenuje se Vlado Milunić a je autorem mnoha pozoruhodných projektů v Čechách i v zahraničí. A shodou okolností i jeho kolega spoluautor Tančícího domu, americký architekt a interiérový designér Frank Owen Gehry slavil osmdesáté deváté narozeniny nedávno – přesně 28. února (ve stejný den jako já anebo slavný architekt Otto Rothmayer).

Když jsem Vlada Miluniće navštívil v jeho ateliéru na adrese „V jámě 10“ v centru Prahy 1, dýchlo to tam na mne dávnou taneční atmosférou. Ve třicátých letech minulého století zde totiž bývávalo varieté a nad ním veřejný dům. Dnes už muziku, tanečníky a zpěváky, oponu i židle nahradily projekty a fotografie, ale pódium zde stále zůstalo… A pan Milunić se také navíc vzorně a láskyplně stará i o venkovní dvorek tohoto domu.

Jaký jste má vztah k tanci jako takovému?

Chodil jsem, snad jako každý mladý muž do tanečních. Vzpomínám, že tenkrát do sálu na Karlově náměstí.“

A odtamtud to k Tančícímu domu opravdu není daleko…

K projektu Tančícího domu mne však přivedl nikoli tanec jako takový, nýbrž zejména můj vztah k sametové revoluci.“

Zajímalo by mne, jak jste se dal dohromady s Frankem Gehrym? Rozhodlo i to, že jste ve svých nových vlastech měli oba podobné osudy přistěhovalců?

Ten barák jsem měl v hlavě dlouho. Bydlel jsem totiž s rodiči a třemi sestrami hned vedle. V domě Václava Havla, od význačného architekta Osvalda Polívky. O stavbě v proluce, která vznikla válečným bombardováním. Začínal jsem jednat již s tehdejším Obvodním podnikem bytového hospodářství. Když se později objevil holandský investor, tak chtěl, abych spolupracoval s nějakým světoznámým architektem. Nejdříve přicházelo v úvahu i jméno Jeana Nouvela. Ten však odmítl. A později realizoval jiný projekt U Anděla. Nakonec padlo jméno Franka Gehryho. Poprvé jsme se setkali v Ženevě a hned bylo vidět, že to mezi námi bude klapat! Časem jsme opravdu mezi sebou měli velice pěkný pracovní vztah.“

Jsme tedy (nejen) všichni tři ve znamení ryb… Máte vztah k vodě?

Jako ryba určitě. V mládí jsem vesloval. Úspěšně jsem se účastnil i slavného závodu ,Pražské primátorky´. Rád i plavu. Chodíval jsem dřív často do bazénu v sokolovně u Riegrových sadů. Ale také do jiného v centru Prahy, v ulici Na poříčí v budově YMCA. Avšak já k té vodě tíhnu i jinak. Před projektem Tančícího domu jsem důkladně prozkoumal i stavebně historický vývoj nábřeží kolem dnešního Jiráskova mostu. A koneckonců i můj aktuální projekt má vztah k vodě – konkrétně k Labi. Pracuji totiž na přístavním a turistickém centru na hranicích s Německem.“

Vraťme se k Tančícímu domu. Vymyslel jste i tu jeho vlastní „taneční“ ideu?

Tak autorem té bezprostřední myšlenky Ginger a Freda je Frank Gehry. Ten dům měl být zejména určitou alegorií sametové revoluce. Měl být i vyšší s dvoupatrovou věží, ze které by byl vidět Vyšehrad, kostel svaté Ludmily na náměstí Míru. Také by vedle skýtala terasu s kavárnou. Původně jsme v projektu zamýšleli též podzemní parkoviště (s vjezdem z Jiráskova náměstí). Rovněž mělo být podzemí Tančícího domu propojeno tunelem s vltavskou náplavkou.“

To je škoda, že se nepodařilo nakonec dotáhnout i tyto skvělé a potřebné nápady, jako je podzemní parkoviště a tím pádem Jiráskovo náměstí bez stojících aut!

Máte pravdu, to je jistě škoda. Mne však ze všeho nejvíc mrzí, že ten dům neslouží kultuře. Projektovali jsme jej jako centrum pro umělce. Koncertní prostory, zkušebny, výtvarné galerie, kavárny… Prostě, je to velká škoda. Nejen Pražané si určitě zasloužili mít takové centrum kultury ve středu města.“

Ale nyní se v Tančícím domě koná výtvarná výstava Josefa Lady!

To je sice dobře, ale stále tam, bohužel, nepoměrně vítězí kanceláře a hotel nad kulturním vyžitím.“

Chápu, jistě i naši čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU by tam zašli čas od času rádi na taneční představení.

No vidíte. A k tomu účelu jsme ten dům vlastně původně také projektovali.“

Vlastně jednu z výstav jste v Tančícím domě inicioval i Vy…

Když tento dům od nizozemské bankovní a pojišťovací společnosti zakoupil podnikatel Skala, požádal mne jeho management, abych uvnitř uspořádal výstavu o genezi celého projektu. Vystavil jsem tam rozličné modely v různých časových fázích projektu. Přinesl jsem spoustu nákresů, fotografií… Dokonce i korespondenci s Frankem Gehrym. Pokud jsem měl čas, tak jsem tam i provázel návštěvníky… Nakonec jsem však zjistil, že tím spíše dělám reklamu panu Skalovi a nikoli našemu domu jako takovému…“

Tančící dům je pro Vás takříkajíc ikonou i vlastně prokletím…

Lhal bych, kdybych řekl, že mi řada věcí nebyla líto. Častokrát jsme nebyli s Gehrym uváděni jako rovnocenní spoluautoři. I můj honorář byl třicetkrát nižší než Gehryho! Rovněž mi není jedno, že Magistrát Prahy i jiné instituce vydávají řadu propagačních materiálů se snímky Tančícího domu na titulu, aniž se nás kdo vůbec zeptal.“

Je zajímavé, že máte za sebou mnoho projektů pro rozlišné sociální skupiny. Třeba v Praze – Modřanech dům dětí a mládeže, ubytovny studentů, ale i domy seniorů.

Snažím se vždy vycházet z toho, pro koho je projekt určen a také jej skloubit s okolním charakterem přírody.“

Ve Vašem ateliéru mne zaujaly i projekty rozhleden…

Rád se jim věnuji. Inspirují mne. Mám rád ty historické i některé z nových. Koneckonců i součástí toho mého nejčerstvějšího projektu u Labe poblíž Hřenska je rozhledna.“

Tak i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU přeji dobrý rozhled a mnoho dalších nekonvenčních projektů.

Při odchodu z ateliéru Vlada Miluniće mne zaujal žlutý tenisák mezi fotografiemi, články, dopisy a zejména všemi těmi fantaskními projekty. Připomnělo mi to, jak jsem zhruba před čtvrt stoletím trénoval Vladovu dceru Ester tenis. Dnes již je dávno také architektkou. Po tatínkovi.

Michal Stein

Foto: archiv Vlada Miluniće

Ilustrace: © Peter Balhar (z nové knihy Tomáše Vícha „NÁMĚSTÍ SAMETOVÉ REVOLUCE“)

TANEČNÍ MAGAZÍN