Rozhovor s kaskadérkou MICHAELOU DVORSKOU

„Má práce je zajímavá“

Narodila se v roce 1985 v Praze. Před kamerou se pohybuje od dětství, ale coby kaskadérka  procestovala kus světa a  zahrála si také po boku hollywoodských hvězd.  Objevila se v řadě filmů – Harrisonovy květy, Bídníci, Příběh rytíře, Blade 2, xXx, Letopisy Narnie, Letopisy Narnie: Princ Kaspian, Van Helsing, Spider-Man: Far From Home, Justice league, 6 Underground, … a seriálů – Tři mušketýři, Carnival Row, Whiskey Cavalier, Knightfallff.  

 Maminka Hana Dvorská je světově proslulá kaskadérka a  tatínek Jaroslav Dvorský parašutistický instruktor. Bratr Martin je zdravotní záchranář. Michaela má dceru Sašu, která je také kaskadérkou.

Věnuje se podnikání a vede Sportovní centrum ve Velkém Meziříčí, kde také čtyři roky byla radní.

Jednou jste řekla, že jste se jako kaskadérka narodila, jelikož Vaší maminkou je kaskadérská ženská legenda Hana Dvorská a Vaše rodina je trochu rarita. Protože i Vaše dcera Saša se kaskadérské práci věnuje. Co pro Vás kaskadérství znamená?

„Kaskadérství pro mě znamená zajímavou práci, která mě baví. Díky ní cestuji, učím se jazyky, díky scénám z různých období pronikám do historie, zažívám místa a situace, do kterých by se jen tak někdo nedostal, potkávám herce, kteří koukají ze stránek časopisů a poznávám je jako docela normální lidi. Navíc mám natáčení spojené s dobrou „bandou“ lidí, kteří mě motivují k neustálé fyzické přípravě a sebezdokonalování.“

Vy jste se již ve čtyřech letech objevila před kamerou a spolu s bratrem Martinem jste si zahráli i  s maminkou ve filmu Bídníci. Jaké bylo Vaše dětství? Co Vás bavilo?

„Moje dětství bylo vždycky ve znamení sportu, ale nejenom. Abych (podle mé maminky) nezakrněla, přebíhala jsem mezi všemožnými tréningy ještě na lekce francouzštiny a hodiny houslí. V podstatě jsem neměla možnost nic moc vymýšlet a někde se poflakovat, jelikož jsem každý den od 4:40, kdy jsem vstávala na plavání, do 10 do večera měla přesný rozvrh hodin a až do maturity mě nikdy nenapadlo se proti tomu jakkoli ohrazovat. Musím říct, že dětství bylo náročné, ale těžím z něj doteď. Nikdy jsem nebyla jednostranně zaměřená, takže se tak nějak chytnu téměř všude.“

V řadě filmů jste hrála společně se svojí  maminkou a v seriálu Carnival Crow si s Vámi oběma zahrála i Vaše dcera Saša. Jaké to bylo, Vy tři na „scéně“ společně?

„Tři generace kaskadérů, a ještě navíc žen, jsou opravdu unikátní. Znám pár kaskadérských rodin, kde se toto řemeslo posunulo již o generaci dál, ale většinou starší generace začne filmy koordinovat a „bouchání o zem“ přenechá mladším. To jen moje nesmrtelná máma bude skákat z okna až do smrti:-) Saša je jako každé dítě přirozeně natěšená na jakékoliv natáčení a záleží na tom, jak bude šikovná a jaké příležitosti dostane, nicméně já se ji budu snažit motivovat i na studium a jiné koníčky, aby si v dospělosti mohla vybrat sama.“

Zahrála jste si v řadě filmů, který byl pro Vás klíčový? A co další filmy? Kde Vás mohou diváci „vidět“ jako dubla nebo v nebezpečné scéně?

„Do Česka jezdí mnoho  zahraničních produkcí, takže jsem měla možnost pracovat na Hollywoodských velkofilmech, které mi přijeli takřka až pod nos (Blade, XXX, Narnie, Underworld, G. I. Joe, Babylon, Spiderman…) ale takové osobní prestižní zářezy cítím po práci na filmech, kde jsem byla sama Češka mezi týmem zahraničních kaskadérů, kde se o mě nikdo nestaral, dostala jsem vysílačku a musela fungovat. Filmaři mají svůj jazyk a spousty  speciálních názvů, které neznám ani v češtině, zkratky a vůbec…obyčejné převody byly problém. Představte si, že dě láte náročnou bouračku v autě a někdo do vysílačky těsně před akcí zahlásí, že mám odcouvat x yardů zpátky…v časovém presu a nervech, ve vypjatých chvilkách před akcí nemáte čas zjišťovat kolik je jeden yard v metrech. Nutno podotknout, že každý špatný centimetr při kaskadérských akcích vás může stát život. Samozřejmě převod yardů budu umět už nadosmrti, stejně jako spoustu jiných podobných drobností, které mě filmový život naučil. Za nejklíčovější tedy považuji Justice league nebo projekt 6 Underground od Michaela Baye, který teprve přijde do kin. Jen být na place s tímto režisérem je velké dobrodružství a doslova boj o život.“

Dnes patříte mezi světovou kaskadérskou elitu a díky své práci jste spolupracovala s řadou zajímavých lidí. Na koho nejraději vzpomínáte?

„Ráda vzpomínám třeba na Brada Pitta. Ohromný sympaťák, který samozřejmě žije už v jiném světě, ale nemachruje a váží si práce ostatních departmentů a kaskadérů zvláště. Jsou daleko menší hvězdičky, kterým stouplo ego do nebeských výšin a špatně se s nimi pak spolupracuje. Perfektní je také Ryan Reynolds, krásný člověk z venku i zevnitř a vtipálek, který si dokáže udělat legraci sám ze sebe.“

Vy žijete ve Velkém Meziříčí, kde podnikáte a vedete Sportovní centrum…

„Ve 23 letech jsem se z Prahy přestěhovala do Velkého Meziříčí, kde jsem zjistila, že mi hodně  věcí chybí k životu, tak jsem si je tam prostě zařídila 🙂 Sportovní centrum se spoustou lekcí pro veřejnost a s lezeckou stěnou a posléze venkovní pobočku s tenisovými a volejbalovými kurty. Vzhledem k mému časovému vytížení je to občas těžká písemka pro mě i moje zaměstnance, ale po 8 letech si troufám říct, že už se to pěkně usadilo a každý ví, co má dělat. Dokonce si vymýšlíme pořád další a další aktivity jako pořádní závodů a různých jiných akcí, které se postupně stávají tradičními sportovními eventy této lokality.“

Vy jste se jednu dobu věnovala také komunální politice. Co Vás k tomu vedlo? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Moje sportovní centrum mělo během prvního roku od založení obrovskou základnu sporťáků, daleko více, než nejúspěšnější politické strany, které v té době vládli městu, takže nabídka vstoupit do politiky byla od tehdejšího pana starosty vcelku logická. Zkušenosti s politikou jsem sice předtím neměla, ale svůj názor ano a navíc jistý nadhled z hlavního města a mého cestování po světě. Ukázalo se, že do skupinky sedmi starších rodáků jsem schopná přinést takový svěží vítr a mladší pohled na situaci. Jsem za toto období moc ráda, hodně  jsem se naučila a pochopila, jak fungují a to nejen v čistě pozitivním mínění. Každá skupina lidí, ve které jsem se do té doby pohybovala, měla společný zájem či názory, najednou jsem se však vyskytla ve skupině 23 lidí v zastupitelstvu a 7 lidí v městské radě, kteří častokrát mají úplně opačné zájmy, naprosto jiné názory, osobnostně si nesedí a přesto se musí na věcech dohodnout. Byl to veliký oříšek a obrovská škola života.“

A co odpočinek a koníčky? Kde čerpáte energii?

„Naštěstí všechny mé aktivity jsou hodně různorodé, takže se ničeho jen tak lehce nepřejím. Dělám vlastně jen to, co mě baví, takže nějaký pracovní syndrom vyhoření asi řešit nemusím. Spíš jsem častokrát opravdu nejšťastnější, když se prostě obyčejně zastavím, přitulím se k přítelovi Štěpánovi a k Saše a jsme alespoň na chvilku spolu sami v klidu. Jsme všichni tři velmi aktivní, pořád se kolem nás něco děje a takovéhle chvilky mi jsou teď vzácné.“

Děkujeme za rozhovor          

Foto: archiv Michaely Dvorské 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s herečkou a režisérkou LUCIÍ PETROU SVOBODOVOU

„Jsem vděčná za každý normální den“

I když vyrůstala v divadelním prostředí, o herectví Lucie Petra Svobodová jako dítě neuvažovala. Nakonec jej vystudovala a hraje nejen v divadle, ale hodně času tráví v dabingovém studiu jako dabérka i režisérka.

Pocházíte z Prahy, kde jste vyrůstala a vystudovala konzervatoř. Co Vás přivedlo k herectví?  Čím jste chtěla být?

„Byla jsem tzv. všestranné dítě, tak trochu studijní tip (snad ne šprt J). Šlo mi to ve škole docela dobře. O to víc se rodiče podivili, když jsem se jednoho dne při vybírání středních škol zeptala: „A co třeba ta konzervatoř?!“ I když jsem v divadelním prostředí vyrůstala, tatínek byl přes 40 let principálem DBO (Divadla bez opony), scény pro děti a maminka tam taky hrála, nikdo mě přímo k herectví nevedl, přišlo to samo. Jinak mě zajímalo focení, příroda, zvířata, hrála jsem si na cestovní kancelář a snila jsem za hlubokého totalismu o dalekých cestách.  Normální holka, která vyrůstala u Karláku a jezdila za babičkou na chalupu. Dnes si na stejném místě v domečku předělaném z chlívku hrává moje dcera, historie se opakuje.“

Po konzervatoři jste byla v angažmá v Příbrami, pak v Chebu, poté hostovala v ND, v Kašparu, Českých Budějovicích. Hrajete v Hátě v představeních Klíče na neděli nebo Byt na inzerát (a Do ložnice vstupujte jednotlivě). Co pro Vás znamená divadlo?

„Nejdřív v Chebu, až pak v PříbramiJ. Divadlo je stále moje srdeční záležitost. Teď hraji hlavně komedie, s divadelní společností Háta Olgy Želenské a spoustou kolegů, kamarádů už od studií, ale zahrála jsem si na oblastech a při hostování i vážnější věci, ráda se k nim občas vrátím. Prožívám celkem barevný život (v dobrém i v tom horším), tak se ty zkušenosti dají využít. Rozesmát diváka není snadné, navíc nejsem tvář známá z obrazovky (možná trochu hlas), tak jsem ráda, že se mi to daří i bez té „prvoplánové reklamy“.

Vy jste několik let také hrála pro děti v Divadle bez opony. Říká se, že dětské publikum je velmi náročné. Co na to Vaše zkušenost?

„Ano, je. Chcete-li děti pobavit, zároveň poučit a nenudit, vždy se skloním před herci, kterým se tohle daří. A pokud se ani rodiče nedívají na hodinky a v hledišti je slyšet i jejich smích, říkejme tomu povedený kus. Na české scéně takové soubory jsou a dle času na ně s dcerou s radostí zavítáme. Bohužel své prarodiče při práci pro děti Kačka už nestihla.“

Sporadicky se objevujete před kamerou – filmy – Vracenky nebo Houpačka a seriály Arabela se vrací a Když se slunci nedaří. Nechybí Vám práce před kamerou?

„Samozřejmě, že chybí. Nedávno jsem si ověřila v jednom seriálu, že to snad ještě celkem umím, i když těch příležitostí dosud nebylo mnoho. Já se totiž taky nikam „nederu“ a možná se ani moc nedovedu prodat, ale třeba na mě ještě nějaká hezká filmová role čeká. Zkusím se těšit!“

Vy jste zejména dabingovou herečkou a nadabovala jste řadu rolí. Jak jste se dostala k dabingu a pamatuje si svoji první dabingovou roli?

„Dabing je teď moje nejčastější práce. A především režie. První roli si nepamatuji, chodila jsem do dabingových studií, z nichž spousta už neexistuje, jezdila jsem z oblasti po zkoušce v divadle busem nadabovat pár vět a naplno jsem se zabydlela v téhle branži v agentuře Erasmus (v té době jsem také odešla z angažmá na volnou nohu a začala se věnovat i dabingové režii). To bylo období seriálů M*A*S*H, Dynastie, Směr jih apod. Pak mi přišly naproti moje milované „Gilmorky“ (Gilmorova děvčata) a spousta další tvorby pro řadu TV kanálů.“

Věnujete se také dabingové režii. Co je Vám bližší, dabování nebo režie?

„Upřímně, „mluvit“ jdu do studia teď raději. Mám pak totiž čistou hlavu, nenosím si práci domů oproti režii, kde trávím mnohdy celé dny a ještě večer sedím u PC a plánuji, obsazuji, píši maily překladatelům, úpravcům textů, produkcím atp., je to občas vyčerpávající. Mám ráda tu rozmanitost své práce, kombinaci různých disciplín, ještě bych si namluvila nějakou audioknihu nebo se třeba po letech účastnila pohádky nebo jiné práce v rozhlasu. Ale život se nás neptá, my zkrátka berem, co zrovna přijde. I když třídit se musí! J“

Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, kdo Vás nejvíce ovlivnil?

„Víte, kdo mne nejvíc ovlivnil? Těch herců, zpěváků, muzikantů je samozřejmě spousta, stále se od nich učím, čerpám, především od starší generace. Ale osobnosti nemusí mít jméno, které každý zná. Třeba moje nebožka babička, která se dožila téměř 103 let. Svým přístupem, nadhledem, věčným smíchem i přes svůj přetěžký život mě ovlivnila. Celá moje rodina. Bez pomoci maminky, která hlídá a pomáhá mi s výchovou mé dcery (bývalý partner Martin Kolár, herec, režisér, už léta nežije), bych nemohla naplno pracovat. Každé setkání s upřímným inteligentním člověkem, který má humor a podobný pohled na svět, je pro mne přínosem.“

Jak se udržujete v kondici? Jak nejraději trávíte chvíle volna?

„To právě souvisí i s kondicí. Nechci smutnit, byla spousta dnů, kdy jsem musela nechat práce a pečovat o své blízké, ale nesmí se to vzdávat, musí se hledat smysl života jinde. Mám to velké štěstí, že mám dceru, to je můj parťák do nepohody. Taky přátele, bez těch by to nešlo! Sdružuji lidi, vymýšlím srazy, akce. A moc mě baví cestovat, pracovat rukama, hlavně na chalupě, tak relaxuju. Občas si zajdu na jógu, do kina, na výstavu, do divadla za kolegy. Jsem vděčná za každý normální den. A když navíc svítí sluníčko, tak to je pecka! Přeji takové dny i Vám! A někdy nashledanou, třeba v divadle J“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Lucie Petry Svobodové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se zpěvákem ADAMEM KUKAČKOU, hvězdou SuperStar z roku 2013

„Snažím se všechno negativní zúročit a změnit v pozitivní!“

Dívky pozor! Adam je příjemný švihák, vůbec není pyšný a mohl by, během našeho rozhovoru se za ním nejedna dívka či žena otočila! Přesto zůstává skromný a svůj. Jak se vyvíjel jeho osud od roku 2013, kdy se probojoval do finále v SuperStar? A co vlastně dělá nyní?

Jak vzpomínáte na soutěž Superstar?

„Rozhodně mám pozitivní i negativní vzpomínky. Ale i ty negativní záležitosti, se kterými se tam člověk potýká, dnes vnímám jako pozitivní, protože to v každém případě byla skvělá škola, která mě toho spoustu naučila. Dobré i špatné jsem zúročil ve svůj prospěch. Já se takhle vlastně snažím v životě dělat úplně všechno. Pokouším se i to zlé, co mě potkává, proměnit spíše v to dobré.“

Adam v době, kdy zpíval v Superstar

Co jste považoval za negativní stránku soutěže?

„Především se Vám dostává obrovské pozornosti. Tedy to není samo o sobě určitě negativní, ale člověk se musí naučit se s tím nějak vypořádat. Záleží už potom jen na vás, jestli využijete té příležitosti, že vás najednou tolik lidí zná anebo jestli se na všechno „vykašlete“ a nebudete pokračovat.

Já jsem tam šel primárně s  myšlenkou, že chci dělat hudbu a soutěž může být určitá pomoc. Nepočítal jsem samozřejmě s tím, že se mi zadaří a dostanu se takhle daleko. Přece jen mi bylo 16 let a neměl jsem ty věci sám v sobě uspořádané, tak jak bych chtěl. Možná jsem tam šel příliš brzy. Zkušenosti jsem nabyl mnohem dříve, než bych je nabyl během normálního postupu. Dost věcí jsem už věděl. Ale jak opravdu hudební průmysl  funguje“, tak to jsem se dozvěděl mnohem dříve než někteří lidé. Ti to zjistí až v průběhu své kariéry. Hudební průmysl je hodně tvrdý a nekompromisní, jsem rád, že jsem to pochopil takhle brzy, teď vím, s čím mohu počítat a vím, do čeho jdu.“

Byli jste coby účastníci SuperStar kamarádi nebo rivalové?

„Nevnímal jsem nás jako rivaly. Takhle jsme to nebrali. Ale je pravda, že čím méně nás bylo, začaly se věci měnit, byla to spíše ‚ponorka‘. Protože jsme spolu bydleli v jedné vile, kde jsme prožívali všechny naše aktivity, tak jsme si už ‚lezli trošku na nervy‘, to je pravda. Ale rozhodně jsme si nijak neškodili. Já jsem určitě v těch ostatních žádné nepřátele neviděl.“

Když jste slyšel verdikt poroty, rozčílilo Vás někdy něco nebo jste byl rád za jejich slova?

„Jejich názor byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsem tam šel. Vždyť jsem chtěl znát názor lidí, kteří jsou v hudebním průmyslu. Zajímalo mě, jestli to, jak zpívám, je dobré. Jsem člověk, který ví, že udělá nějakou chybu a plně si to uvědomuje. Pak mě tedy ještě navíc trápí, když mě na to ostatní upozorňují, vždyť já se už dost trápím sám J Ale pokud to byla konstruktivní kritika, ať už od porotců nebo od kohokoliv, tak jsem si to bral k srdci a snažím se chyby neopakovat. I když se stalo, že kritika byla pro mě negativní, já jsem to stejně zúročil i ve svůj prospěch a snažil jsem se už znovu to samé neopakovat. Rad jsem dostal mnoho a hodně mi to celkově pomohlo při vystupování, to musím uznat.“

Pro Vás tedy nebylo zřejmě žádné zklamání, že jste nevyhrál?

„Vůbec ne. Když už jsem se začal probojovávat takhle dopředu, pokud už tedy použiji toto slovo, tak pro mě byla největší meta vystoupit alespoň na jednom živém přenosu. A to se mi nakonec splnilo, těch přenosů bylo možná deset nebo jedenáct a tam už to bylo docela náročné a rozhodně to pro mě nebylo zklamání. Třetí místo přece není zklamání, zvláště jdete-li s cílem poslechnout si něčí názor a ne zrovna vyhrát. I když jsem i před tím zpíval, ambice vyhrát jsem neměl žádné. Chtěl jsem si jen zkusit , jak to chodí.“

Dobře, ale názor někoho si můžete vyslechnout ledaskde, třeba i doma. Ovšem postavit se před národ, to musí být pěkný stres, ne?

„Samozřejmě, je to obrovský stres. To je také možná jeden z těch negativních faktorů. Právě v těch mých 16–ti lech si nesmíte připustit, že se na Vás divá milion lidí. Jakoukoliv chybu uděláte, lidé vidí, slyší a strašně rádi kritizují. Je to opravdu šílený tlak. Ale člověk si musí zejména uvědomovat důvod, proč tam vlastně je. Držel jsem se myšlenky, že hlavní důvod je zpěv.   Takže jsem usiloval hlavně o to, aby písničky byly dobré. A ten zbytek, na to jsem se už nesoustředil. Vlastně jsme o tom okolním světě ani tak moc nevěděli. Ani nebyl čas. Až po soutěži jsem si uvědomil všechny ty pikantnosti a zprávy, které o mně vyšly. A bylo nesmírně zajímavé vidět, jak se lidé, kteří mě znali takovou dobu, mění….. Bylo to opravdu „super“, tedy s nadsázkou řečeno, sledovat, jak okolí reagovalo. Já mám pocit, že jsem zůstal pořád stejný, ale lidé kolem mě se na mě najednou dívali  jinak. Cokoliv jsem udělal, tak bylo špatně. Nic nebylo nikdy správné!  A já jsem byl v té době na ‚gymplu‘, takže vrstevníci a puberta, to šlo ruku v ruce. Názory se prudce měnily, celé to bylo pro mě nesmírně zajímavé!“

Jak jste pokračoval po soutěži? Je snadné poté svou kariéru správně uchopit, je to snazší než pro ostatní zpěváky nebo ne?

„V mém případě toto byl asi ten klíčový faktor. Nebyl jsem v soutěži s tím, asi jako většina zpěváků, že už mají nějakou svou kariéru a soutěž jim pomůže jejich písničky protlačit mezi ostatní nebo mezi profesionály. Já jsem si to bohužel šel jen vyzkoušet a neměl jsem toho tolik nachystaného, ačkoliv jsme svoji kapelu už měli. Ale neměli jsme nic správně podchyceno. To je právě jeden z těch důvodů, proč jsem své  šance dostatečně nevyužil. Jedna věc byla i věk, nepočítal jsem s tím, že to dojde takhle daleko. Jsem nesmírně vděčný za to, že je pořád dost těch, které i po takové době zajímá, co dělám, ať už jsou ti lidé ze Slovenska nebo z Česka. Pořád mi to dělá neuvěřitelnou radost a vlastně díky takovým lidem pokračuji dál. Ovšem po soutěži to rozhodně nebylo žádné zlaté období, člověk se jednak musí se vším vypořádat psychicky, což je asi ten největší výkon vůbec a je na něj vyvinutý mnohem větší tlak, než kdyby do soutěže vůbec nešel. Zkrátka lidé od vás hodně očekávají. A to mi způsobovalo v hlavě trošku stres, neměl jsem toho tolik nachystaného… Zkrátka, bylo to každodenní žití s tím, že se třeba zrovna nic neděje a dít by se mělo a vám prostě ujíždí vlak.

A znovu zdůrazňuji – za ty všechny lidi, kteří vydrželi a netrpělivě čekají na to všechno, co vydáme dál, jsem vděčný.“

A co maturita? Myslíte, že Vám soutěž uškodila?

„Nemyslím, ale nedostal jsem nic zadarmo. Ale za to jsem samozřejmě rád, valná většina učitelů byla ‚férových‘. Vše, co jsem zameškal, jsem si musel dohnat. V době Superstar jsem žil v Praze a do Brna jsem se vůbec nedostal, bylo to myslím zrovna ve ‚druháku‘, takže jsem všechno doháněl, abych mohl postoupit dál. A maturitu už jsem zvládl normálně. V tu dobu, kdy jsem se vrátil, což byl zrovna konec školního roku, to opravdu jednoduché nebylo. Ale učitelé byli vstřícní a nesnažili se mě potopit.“

Takže jste se nějakou dobu protloukal, ale dnes už máte pevné základy. Kde Vás tedy posluchači mohou najít? Jsou nějaká CD?

„Tak Cd bohužel ještě nejsou, protože v současné době vydávat nosiče je hodně problematické.  Takže vydáváme singly, k těm jsou také videoklipy. Vlastně trošku proti mé vůli se kapela jmenuje po mně, ale řekli jsme si, že jméno Kukačka se docela dobře pamatuje, takže jsme nás pojmenovali jako ‚Adam Kukačka band‘. Děláme vlastní písničky, rozhodli jsme se pro tvorbu v češtině Působím v orchestru , který se jmenuje Red Socks Orchestra, což je skupina muzikantů v mém věku. A tam je také slušně našlápnuto. Působím tam asi rok a půl, je to pro mě úžasná zkušenost. Do této doby jsem se setkával s různými kapelami, potkal jsem dobré i špatné muzikanty, což člověka poučí. Když jsem o tom tak přemýšlel, nabídka přišla zrovna v době, kdy jsem moc rád řekl ‚ano‘ a dnes jsem za to vděčný.“

Proč jste se rozhodli zpívat v češtině a ne v angličtině? A hraje to vůbec nějakou roli?

„Je to vlastně trošku paradox, protože já jsem odjakživa zpíval anglicky a nebudu ani zastírat, že mi angličtina i více vyhovuje. Když jsme se ovšem s kapelou rozhodli dělat autorské písničky, tak jsme se ptali sami sebe, pro jakou cílovou skupinu se zaměřujeme. A čeština je přece jen pořád čeština. Porotce pan Soukup na klasické dilema „Tak písničky v češtině nebo v angličtině?“ odpověděl úplně přesně to, co mi řekli i doma: „Máš zpívat tak, jak ti zobák narostl! “ Takže já jsem se i přes svůj vlastní boj rozhodl pro tvorbu v češtině. Ale teď je zrovna jedna písnička, kterou chystáme, v angličtině. Věděl jsem, že mi to v češtině nezní, tak jsme se rozhodli k anglické verzi. Chtěli jsme to alespoň jednou vyzkoušet.“

Píšete si i v angličtině text sám?

„Autorem textu jsem já a částečně i autorem hudby, s kolegou Mirkem Čiháčkem se podílíme na hudbě. Někdy   je to tak, že hudbu i text vymyslím já, ale někdy spolupracujeme. Tady to zrovna zůstalo na mně. Napsat text v angličtině je mnohem jednodušší než v češtině, to říkám naprosto upřímně. V angličtině texty často vůbec nemusí mít tak hluboký obsah jako v češtině, protože slabiky jsou libozvučné, slova lépe zní, když se podíváte na texty známých písní, nijak hluboký text nemají, jen prostě hezky zní. Kdežto v češtině, pokud je to úplný nesmysl, tak to člověk vnímá a jednoznačně si řekne, že je to bezduchá hloupost. Je těžké vymyslet text, aby nebyl úplně hloupý a měl něco v sobě. A je těžké to poté i zazpívat. Mimochodem, pro dnešní interprety zpívat česky je skoro nepředstavitelné. Pro mě to takový problém není, i když jsem se angličtině věnoval více. Ale napsat český text? Kohokoliv z autorů oslovím, tak mi asi dají za pravdu, že je to opravdu náročné.“

Jaká největší úskalí číhají na začínajícího zpěváka v Čechách?

„Zřejmě vůbec to, aby u zpěvu vydržel. Já opravdu nemám rád ‚plýtvání potenciálem‘. Ať už jde o hudbu nebo nějaký jiný talent. Potkal jsem mnoho nadějných, skutečně šikovných zpěváků a zpěvaček, ale nevydrželi u toho. Třeba se báli nebo jen nevěděli, jak dál. V  začínající kariéře zpěváka dojde k bodu, kdy neví, jak pokračovat. Pokud vůbec vydrží, tak se začne seznamovat, jak hudební průmysl ‚funguje‘ a to je další nástraha. Nenechat se odradit, pokračovat a skutečně to není žádná legrace. Ale myslím, že pokud má člověk talent, tak by se neměl nechat odradit vůbec ničím.“

Věnujete se jen hudbě nebo ještě něčemu jinému?

„Já jsem vlastně hudbu nikdy nestudoval a teď mám čerstvě po ‚státnicích, bakalářských‘. Studuji jazyky, angličtinu, němčinu a vyučuji jako lektor. Vždycky jsem se bál studovat hudbu, měl jsem strach, že mě to od ní odradí. Bohužel jsem nebyl ten typ, kterého rodiče od 5-ti let tlačili do klavíru, takže jsem vzdělání úplně nedostal, všechny zkušenosti jsem si musel nějak získat  sám. Hudba pro mě sice byla vždy ‚číslo jedna‘, ale jazyky mě bavily také. Když jsem přemýšlel, kudy dál, řekl jsem si, že zůstanu u studia jazyků. Druhá věc je, časově ty obory vůbec skloubit.“

Co byla pro Vás největší rána, z toho, co jste se sám o sobě dočetl? Z čeho jste se tak nejvíce „rozsypal?“

„(Úsměv) To byla taková dlouhodobá záležitost, jedna z ‚nejprobíranějších‘ věcí byla moje váha. Určitě. Bylo to zvláštní. A potom samozřejmě můj soukromý život. Já jsem ani jednu z těchto záležitostí na veřejnosti řešit nechtěl, protože jsem člověk, který si vždy hlídal soukromí. Bohužel se mi to úplně nepodařilo. Ale opět – negativní věc se stala pozitivní. I díky   ;své váze jsem byl celkem nepřehlédnutelný, takže i toto mělo svá pozitiva! Rozčílilo mě to, ale to jsem čekal. Každý, kdo vstoupí do showbyznysu, se musí trochu obrnit a být připravený na to, že ho lidé budou kritizovat ze všech stran a budou to omílat stále dokola. Snažil jsem se to neřešit, protože jsem na to byl zvyklý. Řešil jsem jen to, kvůli čemu v soutěži doopravdy jsem. Ale úplně příjemné to nebylo. Ale – možná někteří lidé, kteří vypadali jako já – se  se mnou ztotožnili a třeba dokázali i zhubnout! A ne všichni byli nepříjemní! Někteří zase, když jsem zhubl, tak jim moje postava chyběla! Já jsem nezhubl přirozenou cestou, musel jsem na sobě makat, změnit hodně věcí, třeba životosprávu. Mě už to samotného začalo dost trápit, nikdy jsem svou váhu neměl rád. Když se člověk nemá rád, je to dost velký problém. I když já jsem takový ‚věčně nespokojený člověk‘, i co se týče hudby. Na jednu stranu může být nespokojenost třeba i pozitivní záležitost, ale na druhou stranu vám to snižuje sebevědomí. Tak jsem si řekl, když jsem se už i fyzicky přestal cítit dobře, že musím něco udělat. No a daří se, takže je to fajn!“

Co nápor fanynek? Příjemná nebo stresující záležitost?

„ I přesto, že jsem vypadal, jak jsem vypadal, byl jsem zavalitější, tak ty fanynky byly! A nemůžu říct, že fanynek nějak přibylo s úbytkem váhy!“ (smích)

Jak prožíváte lásku? Jste ‚stálý nebo přelétavý‘?

„Ačkoliv moje jméno je Kukačka, což je takový přelétavý pták, tak já takový nejsem. Měl jsem dlouhodobý vztah (přes čtyři roky). Ačkoliv možností bylo dost, tolik, až mi ostatní říkali, že jsem hloupý, tak já jsem spíš na tu lásku. Nechci tím říct, že se na někoho upnu, ale potřebuji mít člověka opravdu rád. Pro mě láska bez citů nemá smysl. Samozřejmě všechno potom hodně bolí, když je člověk zamilovaný. Ale já  neumím žít bez citů, nejde to. Jsem tak založený. Později jsem měl ještě jeden vztah, který trval delší dobu, no, ale zkrátka – nejsem ‚dívkař‘ (úsměv).

Tedy jednoduché to také nebylo?

„Vůbec ne. Nejen pro mě, ale ani pro tu dotyčnou slečnu. Je bezvadné pro zpěváka mít pozornost. Pokud člověk má rád ženy (a já je rád mám a mám také rád tu pozornost), tak to pro mou slečnu muselo být těžké. (Vždy jsem si rozuměl se staršími ženami a také na mě ty starší i často letěly!) Já jsem si to neuvědomoval, ale když se na vše dívám zpětně, tak to nebylo lehké. Měl jsem vlastně štěstí, mé partnerky byly tolerantní. A já bych samozřejmě měl být taky!“

O co se zajímáte ve svém volném čase?

„Zajímá mě všechno. Kultura, sport. Hodně mého času teď zabírá sport. S úbytkem hmotnosti se musím snažit sportovat. Nejsem typ člověka, který by vydržel třeba běhat pravidelně, to jsem věděl hned od počátku, že nevydržím. Ale vždy jsem rád chodil. Nedávno jsem si koupil kolo, pro mě je kolo takový malý splněný sen, protože než sám sebe k něčemu ‚dokopu‘ a něco si vyberu, tak to strašně dlouho trvá. A samozřejmě jazyky, architektura, umění jako takové, ale zajímá mě v podstatě úplně všechno. Pokud jde o něco, co nevím a nadchne mě to, tak já se určitě nebráním poznávat.“

 

Děkujeme za rozhovor a ať se daří!

 Eva Smolíková

Foto: Archiv Adama Kukačky

Eva Smolíková

Odkazy na autorskou tvorbu:

Adam Kukačka Band:

Vzdálená

Naslouchej

Než přijde den (nejnovější; spolupráce s Peter Bažík a Golden Entertainment (Stano Guláš) )

Red Socks Orchestra:

 

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s herečkou JITKOU MORÁVKOVOU – ŠVANDOVOU

“Se sestrou Janou Švandovou jsme si společně nezahrály, ale snad to ještě přijde”

Jitka Morávková – Švandová (sestra Jany Švadové)  tři desítky let hrála loutkové divadlo, které bylo její velkou láskou. Když přestala hrát, začala se věnovat poezii a pravidelně vystupuje na etno večerech Jiřího Šámala v Art space. Práci s dětmi zůstala ale věrná a již řadu let učí  na ZUŠ na Proseku literárně dramatický kroužek.

Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste se dvěma sestrami. Díky profesi tatínka, který byl vojákem z povolání, se Vaše rodina často stěhovala. Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

Narodila jsem se sice v Praze, ale bydleli jsme v Mladé Boleslavi. Nejranější vzpomínky mám na dvorek mezi vojenskými domy, které tam dodnes stojí, a když jedu za prostřední sestrou do Jilemnice, tak jsou vidět z hlavní silnice. Stěhovali jsme se často, protože tatínka  často někam přeložili. Chvíli jsme také bydleli ve Staré Boleslavi, pak v Liberci, kde jsem začala chodit do 1. třídy a ve druhé třídě jsme se stěhovali do Pardubic, kde jsem vychodila celou základní školu a navštěvovala tenkrát LŠU. Učila jsem se hrát na klavír, to bylo přání maminky, sama jsem si našla kreslení a hlavně dramatický obor, který mě bavil nejvíc. Můj vztah k loutkám se vlastně projevil už ve 4. třídě, paní učitelka nám dovolila s mou kamarádkou místo Psaní, což byl tenkrát předmět, hrát pro spolužáky loutkové divadlo. Loutky jsme si vyráběly s kamarádkou Irenou samy, hlavička byla silonová punčocha vycpaná vatou. Jeviště nám vyrobil její tatínek, který vyráběl také krabičky na medaile a ze stejného materiálu, jeviště pro loutky, uvnitř byl samet! Měli jsme na druhém stupni na ZŠ Slovenského povstání i recitační soubor, kde nás vedla pí učitelka Svatoňová, recitovali jsme básničky a naše maminka nám k tom u hrála na klavír.”

Vy jste se od dětství zúčastňovala recitačních soutěží, navštěvovala dramatický kroužek a ve škole hrála loutkové divadlo. Již tehdy jste se rozhodla pro herectví?

Několikrát jsem se  zúčastnila soutěže STM (soutěž tvořivosti mládeže) v recitaci (dnes je to Pražské Poetické setkání) a vždy jsem ve své kategorii postoupila z obvodu do kraje. Poslední mou básní byla Nerudova Balada česká, vyhrála jsem krajské kolo v Hradci Králové a těsně předtím jsem přijela z Brna z přijímacích zkoušek na konzervatoř.

Myslím, že jsem o herectví uvažovala mnohem dříve než moje starší sestra Jana, protože ta se rozhodla až po maturitě, když se zúčastnila konkurzu a poté hrála v pardubickém muzikálu Líbej dál. Ale o možnosti jít studovat dramatický obor na konzervatoř v Brně, jsem se dozvěděla právě od ní, když už tam studovala na JAMU. Jana byla vždy můj rádce a vzor. Když jsem ještě studovala na konzervatoři, ona byla v angažmá v Českých Budějovicích.”

Herectví jste nakonec vystudovala stejně jako Vaše sestra herečka Jana Švandová. Zahrály jste si spolu na scéně nebo před kamerou?

Když jsem byla v 1. roč. konzervatoře, Jana končila JAMU a byla na koleji Na Veveří – dodnes tam myslím jsou koleje pro JAMU. Často jsem za ní a Eliškou Havránkovou Balzerovou chodila pro různé rady a odreagovávat se z našeho puritánského internátu v Mozartově ulici, kde jsem musela být do 20 hod., pokud jsem neměla návštěvu divadla. S Janou jsme bohužel nehrály, jen jsme se alternovaly v  povídkách W. Allena v roli paní Bovaryové. Bylo to představení agentury J. Hanzlíčka. Byla pro mě velká čest, že jsem si mohla zahrát s Aloisem Švehlíkem, Oldou Víznerem a Ivanem Vyskočilem. Hrála jsem za Janu hlavně v době, kdy byla na studijním pobytu v Americe. Ale několikrát jsme spolu vystupovaly v TV v pořadu Prima jízda, kde jsem představovala i své loutky. Také jsme byly v Prásku i s naší prostřední sestrou Květou. V pořadech Zlatíčka, Kurňa, co to je?, v Exklusivu Kateřiny Brožové. Doufám, že se nějaká spolupráce ještě může objevit!”

Vy jste vystupovala v loutkovém Obrázkovém divadle a pak v Divadýlku Piky Piky (hry Pohádky pro malá kůzlátka, O třech prasátkách, Kašpárkovy pohádky). Čím je Vám loutkové divadlo blízké a kde Vás mohou diváci vidět?

V roce 1984 jsme s Olgou Mášovou založily Obrázkové divadlo, hráli s námi další loutkáři – Honza Hanžlík, Pavel Vangeli a zasvěcovali mě do práce s loutkou. Opravdu jsme dětem po představení dávali obrázky s písničkou z pohádky, kterou právě děti viděly. Hráli jsme pod agenturou PKS, měli jsme zájezdy do jižních Čech a pro velký počet představení jsem odešla tenkrát ještě z LŠU, protože jsem nestíhala obě profese. Během revoluce jsme řešili spor, zda pro děti hrát nebo stávkovat a vlastně jsme se v té době rozpadli. V roce 1990 jsme s Vláďou Vyskočilem založili Divadýlko Piky-Piky a přestali jsme hrát kvůli jeho nemoci asi před 3 roky. Uvažovala jsem, že budu pokračovat sama, dokonce mám vybranou pohádku a vyrobené loutky, ale v současné dopravní situaci hrát po Praze a sama jezdit už bych nezvládla. Moc mě ale těší, že v době kdy jsem přestávala hrát, jsem se mohla věnovat další mé lásce a to Poezii. V roce 2014 vznikl pořad, kterého si nesmírně vážím. ,Žebřík do nebe´ pro Jana Skácela s Radkou Tesárkovou, hudebníkem Jirkou Šámalem a Alfredem Strejčkem, který je pro mě něco jako recitátor polobůh a hlavně skvělý člověk. Pravidelně vystupuji na Etno večerech Jiřího Šámala v Art space, vždy 2. středu v měsíci, vždy od 19.30 kromě prázdnin.”

Působíte také v dabingu (My z Kačerova, Gumídci, Pohádky bratří Grimmů, Mikulášovy patálie, Popínavé květy, Sběratel polibků…) Jak jste se dostala k dabingu?

K dabingu jsem se dostala těsně před revolucí, kdy mě tam vzal můj kolega a kamarád, skvělý dabingový herec a člen divadla Minor Honza Hanžlík. Ze začátku jsem se učila pracovat jen ve sboru a dostávala jsem malé roličky. Pak jsem se zúčastnila hlasových zkoušek na role do pohádek Walta Disneye. Na hlasové zkoušky – na konkurs opravdu přijeli zástupci Walta  Dysneye a vybírali podobné barvy hlasů, jako měli jejich herci. Měla jsem velkou radost, že jsem získala roli Báry v Gumídcích. Bylo to 60 dílů, takže se to točilo asi půl roku. A po několika letech se dotáčely ještě nějaké díly, už ne v ČT, ale ve studiu Virtual. Ještě jsem podobný konkurz dělala na Šípkovou Růženku, to byl muzikál a dostala jsem roli jedné ze sudiček. V té disneyovské měly sudičky docela velký prostor. Krásná práce byla i na roztomilém francouzském animovaném seriálu Mikulášovy patálie, kde jsem mluvila 3 role: holčičku Lojzičku a 2 menší role kamarádů Mikuláše – Viktorína a myslím Fridolína. To byla má poslední větší práce v ČT, což mě dost mrzí, práce v dabingu, mě moc baví.”

Hlavně učíte na ZUŠ na Proseku literárně dramatický obor a jedním z Vašich žáků byl i talentovaný Jan Cina. A v podstatě celý svůj profesní život se věnujete dětem. Jak se Vám s nimi pracuje?

Na ZUŠ Prosek učím 30 let. Pochopitelně smyslem práce pedagoga dramatického oboru není vychovávat budoucí herce, ale rozvíjet jejich osobnost přes mluvené slovo, poezii a vztah k literatuře. Když se objeví tak talentované dítě jakým Honza Cina byl odmalička, je radost s ním pracovat. U něj bylo samozřejmé, že se bude orientovat na umění. Byl výborný ve všem, mohl jít na taneční konzervatoř nebo zpěv všude by jistě uspěl. Má také obrovské zázemí ve svých rodičích. Už jako dítě natáčel a stále zůstal tím skromným férovým klukem. Do nižšího ročníku chodila i Míša Doubravová, vystupovali spolu ve velikonočních programech. Asi největší radost mám, když si na mě po letech vzpomenou dospělí lidé, úplně jiné profese a chtějí se stavit nebo někde sejít. Nedávno se mi ozvala jedna lékařka se Znojma, má bývala žačka, že je na otočku v Praze. V tu chvíli si uvědomím, že pro ně ten dramaťák asi něco znamenal, když na něj vzpomínají po letech. Z jednoho žáka je významný antropolog a kulturolog Doc. PhDr. Martin Soukup, přednáší na dvou univerzitách a je Laureát ceny Neuron pro mladé vědce. Dvakrát se hlásil na konzervatoř obor herectví a dostal se do 2. kola a pak neuspěl. Už před lety jsem byla na jeho přednášce a v závěru citoval povídku Jiřího. Suchého, kterou měl právě na ty přijímačky. Takže pro něj byla výhra, že nebyl přijat na herectví, ale rétorika ho provází celý život.”

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se členy mladého souboru „Intelektrurálně”, ANDREOU DUDKOVOU, ANNOU CHRTKOVOU a JANEM MATÝSKEM

„Scénografie je pro nás situace.“

Rozumí vaši rodiče tomu, co děláte? Naši teda ne. Nechceme na sebe mít nárok, že děláme ,To Umění´, které je chápáno pouze v našem uměleckém okruhu,“ tak zahájili tři mladí progresívní studenti náš ,trialog. Anna Chrtková a Andrea Dudková studují scénografii v ateliéru Jany Prekové na brněnské JAMU. Skupinu „Intelektrurálně“ s nimi tvoří ještě Jan Matýsek – dnes už absolvent stejného oboru. S návrhem „Praha není Česko´” uspěli v otevřené výzvě vypsané Institutem umění a stali se tak nezávislými kurátory české expozice ve studentské sekci na letošním ročníku Pražského Quadriennale.

Kolektiv Intelektrurálně – zleva: Andrea Dudková, Anna Chrtková, Jan Matýsek před stánkem z Chlumce nad Cidlinou

Co myslí tím, když říkají, že „Praha není Česko“? Jak se to projevuje v jejich tvorbě a jakým způsobem na tento fenomén jejich expozice na PQ reaguje? TANEČNÍ MAGAZÍN musí za zprostředkování rozhovoru poděkovat nejen autorce Amálii Bulandrové, Czech Theatre Magazinu, pro nějž původně rozhovor vznikal, ale zejména Adamu Dudkovi.

Mohli byste se čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU stručně představit? Kdo tvoří umělecký tým projektu „Praha není Česko“?

Andrea, Honza a Anna – tvoříme spolu skupinu Intelektrurálně. A pak také úžasný produkční tým Adam a Eva. Dále máme okolo sebe ještě celý širší tým – lidi zodpovědné za grafiku a video, hudbu, a tak dál. A každý výlet má také svoje autory a vlastní produkci.

V rámci vaší expozice se nesetkáváme pouze s (jedním) výstavním objektem, nýbrž s konceptuálním projektem – jak byste jej popsali?

Náš projekt ,Praha není Česko´ má dvě roviny. Jednak na výstaviště přenášíme náš oblíbený stánek se zmrzlinou (pochází z Chlumce nad Cidlinou), uvnitř kterého bude sídlit pobočka cestovní agentury. A ta pořádá výlety-exkurze mimo Prahu. Stánek nějakým způsobem přenáší ne-Prahu do Prahy a prostřednictvím výletu zase Prahu (návštěvníky) do ne-Prahy. Jedná se tedy o jeden objekt ve výstavních prostorách a pak o takové, dejme-tomu, živé akce.

První pražská pivní tramway, konečné na Spořilově, v Praze 4, patří mezi ikony výletů. Je zajímavé, že v Chlumci nad Cidlinou, odkud pochází zmrzlinový stánek, vyrábí skvělé pivo Rodinný minipivovar U Vacků…

Kolik jednotlivých výletů, čili exkurzí bude? Půjde třeba i o výlety za komfortní zónu účastníků?

Výletů bude celkem šest. Hm, to záleží na nich, na účastnících 😊. A taky na typu výletu. Troufáme si tvrdit, že minimálně jeden z nich za komfortní zónu všech rozhodně půjde.

Kdo jsou autoři či organizátoři výletů?

To je celý širší tým okolo nás, který čítá studenty Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU a Ateliéru intermedii brněnské FaVU, mezioborový tým studentů z JAMU, dále kolektiv Czechia a Michala Pěchoučka. Jeden výlet připravujeme i my tři.

Vybírali jste lokality, zejména cíle výletů, podle nějakého klíče?

Dalo by se říct, že máme klíč v dramaturgických okruzích. Vytvořili jsme šest kategorií, které nesou spektrum a vážou se k národnostnímu specifiku. Jako například kultura, příroda, mytologie, téma vztahu práce a společnosti. Lokality jako takové ale už vybírali samotní autoři, kteří vytvářejí i program jednotlivých výletů.

Anna Chrtková

Považujete (pražský) umělecký svět za „uzavřený“? Jde podle vás o „sociální bublinu“?

Rozhodně je to sociální bublina, jako ostatně všechny jiné. Ale nejenom sociální, ale i kulturní – ta nás především pálí. Rozumí vaši rodiče tomu, co děláte? Naši teda ne. A to je i cíl naší expozice a našich výletů – nemít na sebe nárok, že děláme ,To Umění, které je chápáno pouze v našem uměleckém okruhu. Jde nám právě o setkávání jiných kruhů. Ve velkých městech se ukazuje reprezentativní kultura, která mimo ně pokulhává. V tomto kontextu považujeme expanzi PQ mimo Prahu za zásadní, důležité je pro nás právě to setkání.

Chápu to tak, že svými výlety přislibujete autenticitu – autentické Česko, potažmo autentickou kulturu mimo instituce a kulturní centrum Prahy. Je pro vás autenticita v umění zásadní?

No, to je těžká otázka. My vlastně tvoříme hyperrealismus, spíše než autenticitu. Protože ty situace, které na výletech-exkurzích vzniknou, jsou ve své podstatě řízené, režírované, animované. Návštěvníci jsou vloženi do konkrétní situace a je na nich, jak se zachovají, stejně jako na obyvatelích našich destinací.

Jan Matýsek kostýmovaný

Jakou roli tedy má ve vašich výletech jejich účastník, tedy divák?„Divák-účastník jede na výlet nebo na víc výletů. To je jeho základní aktivita. Dále je nositelem situace, je pilířem oné hyperreality, kterou stavíme, protože bez něj by nevznikla. Zároveň je ale každý účastník svobodný. Je to sice exkurze, ale je tam sám za sebe. Ve svém jednání má volnou ruku.“

Anna Chrtková v zrcadle (dějin?)

Co si od vlastního projektu slibujete?

Doufáme, že se podaří vytvořit situace, které budou vyvolávat otázky. Otázky o vztahu jednotlivce k ostatním, vztahu centra a regionu, o vztahu k lidem, kteří nemají blízko k umění. Chceme rozvést dialog. Zažít ,to´ společně, necítit se rozděleně. Je to o něčem společném a my sami nevíme, do čeho jdeme. Je jedno, kdo co dělá. Prostě se jede na výlet za někým, za něčím…“

Na závěr mám ještě dvě otázky přímo související s vaším oborem. Jaký je vztah vašeho projektu k současné scénografii?

Necítíme to jednoznačně jako cílený komentář nebo úder současné scénografii. Naše kontexty přesahují scénografii. Scénografie sama o sobě se vystavovat nedá. Je to o situaci, o vztahu, atmosféře. Místo toho, abychom vystavovali prázdný design, raději vytvoříme situaci.“

Andrea Dudková. Směje se? Anebo rozjímá?

A jak vy – umělecký tým – scénografii chápete? Najdete definici, na které se shodujete?

Rozhodně se všichni shodujeme v tom, že scénografie je pro nás situace, nějaký rámec dialogu, vztahu. Určitě to není jenom materiál.“

Amálie Bulandrová,

Czech Theatre Magazine,

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát.“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci” není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku”?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci” předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka” harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci” Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku” (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu”?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.”

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Kanady s režisérkou, herečkou, producentkou, scenáristkou i spisovatelkou TINOU ADAMS

„Balet je věda, je to jako jazyk“

Jako Martina Adamcová má na kontě role ve filmech režisérů Víta Olmera, Juraje Herze, Vladimíra Drhy i mnoha dalších. Dovedla si svou bezprostředností získat srdce televizních diváků, když moderovala populární evropskou soutěž „Hry bez hranic“. Stejně tak navazovala kontakt s rozhlasovými posluchači stanice Evropa 2.

Nyní žije přes čtvrt století v Kanadě, kde pod jménem Tina Adams točí své autorské filmy, ale i produkuje filmová díla jiných autorů. Avšak dělá toho daleko více. A právě proto jsem ji, pro TANEČNÍ MAGAZÍN, vyzpovídal.

Ještě jako Martina nikoli s Charlie Kasalem, nýbrž s Martinem Dejdarem při uvádění televizní soutěže Hry bez hranic

Do širšího povědomí diváků jste kdysi pronikla moderováním prvního českého porevolučního televizního pořadu ve stylu talk show s Charlie Kasalem, který žil v minulosti v exilu v Kanadě. Nyní v Kanadě žijete Vy. Má v tom tak trochu prsty i pan Kasal?

Má v tom prsty rádio Evropa 2. Vedení stanice  z Paříže si mne vybralo k moderování rozhlasové relace v Montrealu.  Mně se tady nesmírně zalíbilo. Pak jsem poznala i svého prvního muže, s kterým mám nádherného syna, dnes 100% Kanaďana.“

Kasalova maminka, paní Helena Bušová, byla hvězdou prvorepublikových filmů. Máte ráda filmy pro pamětníky?

Jsem odchovaná  pražským  kinem Ilusion, který zásobovala fantastickým osobním archivem veliká hvězda Zita Kabátová. Kino bylo její zásluhou  ukázkou čistoty elegance a služeb zaměřených na diváka. V tom ,jejím´ kině Ilusion jsem se cítila jako důležitý klient; filmy byly krásné, nezapomenutelné. A české hvězdy, Helena Bušová, Adina Mandlová, Zita Kabátová anebo Anny Ondráková byly v Čechách tenkrát zničeny a udupány.“

Před kinem v Montrealu při uvádění jejího filmu (v pozadí originální plakát)

A jaký žánr filmů máte nejraději?

Nezáleží na žánru, záleží na tom ,je ne sais pas quoi´, které film s sebou přináší. Je to jako v každém umění, velký risk, kdy musí filmař nést svoji kůži na trh a doufat v přízeň publika.”

Nyní filmy i sama točíte a produkujete. Jak jste se k té profesi dostala

Narodila  jsem se s touhou bavit a film mi ten sen dovoluje realizovat.“

 Téměř výhradně jste se (jako scenáristka, režisérka i producentka) podílela  i na filmu „The Perfect Kiss” v hlavní roli s Lucií Vondráčkovou. Byl psán Lucii na tělo? Anebo ten námět uzrál ještě, než jste se vy dvě seznámily?

Námět uzrál. Uzrál, ano, to je to správné slovo 🙂 Lucie absolvovala všechny castingy a všichni byli nadšeni. Věřím, že její výkon a vůbec celý ten film se časem zapíše do srdcí diváků i v Čechách, kde je kolem něj podivná, a pro mne, odtud ze zámoří, nepochopitelná, vražedná kampaň.“

 V české jazykové verzi tohoto filmu Vás dabuje Zuzana Slavíková. Proč jste svými ústy česky nepromluvila Vy, kvůli akcentu?

Teď jste mě tedy pobavil, kvůli jakému akcentu ? 🙂 🙂 🙂 To bylo čistě organizační  a umělecké rozhodnutí distributora. Zdravím Zuzanu a doufám, že se jí moje role ruské agentky Šárky dabovala dobře.“

V roli pseudo rozvědčice Šárky v The Perfect Kiss (vpravo), vedle Sophie Gendron

Chystáte v dohledné době nějaký další filmový titul s českým hercem či herečkou?

Máme dotočeno. Opravdu krásný film a vystupují v něm hned dvě Češky! Lenka Šourková a samozřejmě skvělá, zářná a nadaná Lucie Vondráčková.“

Ve svém nejnovějším filmu hraje Tina nešikovnou zvukařku Odile

Chodíte, pokud je čas, v Kanadě na hokej?

Ne.To je, pro mne, čistě mužský sport. V Čechách jsem také nechodila třeba na fotbal. Bohužel, mě hokej vůbec nebaví.“

Jaký sport máte ráda z pozice diváka a které případně sama aktivně provozujete?

Daleko raději sport provozuji, než pozoruji. Díky neuvěřitelné kvalitě českého školství a vzdělání toho umím spousty: lyžovat, plavat, tenis, jógu. Věřili byste, že tady v  Americe,  lidi třeba neumí udělat ,svíčku´?   Ve škole se to totiž při tělocviku neučí. A vůbec celá česká tradice Sokolství… Vždyť já bych možná vylezla i dnes po tyči a pamatuji si, že nejvíc mě bavilo se houpat na kruzích. V Americe je to něco, co zdejší děti vůbec nemají a neznají. Jsou to dovednosti, které jsou v Čechách samozřejmostí, jako třeba i tančit valčík nebo polku. Ty jsou zde absolutně opomíjeny. Tedy myslím  v tom všeobecném vzdělání. Jinak pokud se lidé něčím vážně zabývají, tady bývají většinou excelentní. Společnost je tu zaměřena na výsledek – performanci.“

Tina (vpravo) opět se svou kmenovou americkou herečkou Sophií Gendron 

Mimo režie, točení a hraní ve filmech se ještě doplňkově věnujete nějakým uměleckým odvětvím?

Psaní. Mám něco i vydaného ve francouzštině. Hlavně si, už od dob toho vzpomínaného ,Charlie Talk show´, všechno píšu sama.“

Ale vím o Vás, že se rovněž věnujete baletu. Proč zrovna balet?

Balet je  precizní technika pohybů, které zdokonalí  držení těla, celkovou rovnováhu a tonus svalů. Příprava u tyče je pro všechny stejná, jsou to  stejné přípravné cviky pro ty, kteří předvádějí fantastické výkony na jevišti, i pro ty, jež jsou pouhými začátečníky. Je to věda, je to jako jazyk. Choreografie se dá popsat slovy. ,Plier, tendu,  soutenu, plier.´ Kdo tuhle morseovku zná, hned si představí pohyb asi  jako hudebník, když si čte noty. Je to fascinující a každá hodina je výzva.“

Chodíte na klasický balet i do divadel?

Na můj vkus ne dost často. A to je Montreal mecca tance.“

Na reprodukci příspěvku ze sociálních sítí se svými nejoblíbenějšími herečkami (zleva) Lucií Vondráčkovou a do třetice Sophií Gendron

Máte ráda i moderní druhy tance?

Taneční společnosti obdivuji, je to řehole pro každého tanečníka i choreografa a lituji například zániku Montrealského Lala Dance.“

Co říkáte televizním  tanečním soutěžím, jako je v Česku StarDance? Určitě jste nějaké zaregistrovala i v Kanadě…

Myslím, že zpopularizovali fantastickým způsobem tanec a vůbec taneční vyjádření.  Tento, původně britský TV pořad, dokázal  přiblížit  tanec širokému publiku, a iniciovali také  otevření nových  studií.“

Máte nějaký taneční vzor?

Choreografa Jiřího Kyliána.“

Nechystáte nějaký projekt i v Čechách? Kdy se na Vás můžeme popřípadě těšit tady?

V Čechách bohužel nic neplánuji. Ale protože jsem srdcem stále Češka, samozřejmě,  že o tom často přemýšlím.“

Tak věřme, že se to v budoucnosti změní. A zatím se na Vás můžeme těšit prostřednictvím Vašich filmů… Při jejichž tvorbě Vám i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU držím palce.

Foto: archiv Tiny Adams a autora

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou JIŘINOU ANNOU JANDOVOU

„Skládat hudbu považuji za neskutečný zážitek”

Rozhodla jste se pro hudbu kvůli sobě samotné nebo jste byla ovlivněna tím, že hudba byla všude kolem Vás?

“Těžko už dnes posuzuji,  zda to bylo kvůli jednomu nebo druhému, ale jistě mě hudba kolem mě ovlivnila a ještě než jsem začala přemýšlet o mé vlastní hudební kariéře,  tak byla hudba hlavně vždy mým koníčkem. Poslech velkého množství různé muziky mi zůstal dodnes.”

Co pro Vás hudba znamená? Zapomenout na starosti všedního dne nebo je to opravdu práce?

“Hudba pro mě znamená vyjádření pocitů asi v každé situaci života. Prácí bych to asi nenazývala, pořád je to rozhodně potěšení. Skládat hudbu, vidět a slyšet jak se tvoří a pak to někomu zazpívat, považuji stále za neskutečný zážitek a moc si vážím toho, že mám tu možnost. Já zpívám, dá se říct,  jen výhradně autorské skladby, nepřebírám zahraniční hity ani muzikálové hity a možná i o to těžší cestu mám. Každou svou písničku tvořím a sedím si nad ní, počínaje hudbou, přes text až do konečné podoby ve studiu.”

Je to spíše výhoda nebo nevýhoda mít slavného otce a jít v jeho šlépějích? Jak to prožíváte? 

“Neprožívám to už vůbec nijak, už spoustu let se tím nezabývám. Má to své klady a zápory, ale spíš to já osobně beru jako klad.To, jak to hodnotí posluchači, nechávám jen a jen na nich.”

Píšete si vlastní skladby.  Mluví Vám táta Dalibor do Vašich hudebních děl?  A jak je vlastně hodnotí?

“Nemluví mi do nich, ale bavíme se o nich. Tak, jako u skladeb, které pro mě složí on nebo jiní autoři. Nic mi nikdy nenařizoval a bylo by naivní si to vůbec myslet. Spoustu jeho rad si odnesu a uplatním je a některé věci zase třeba udělám úplně jinak,  po čase někdy lituji a jindy zase ne. Prostě nikdo nemá patent  na rozum a už vůbec ne v umění, kde se nedá vůbec nic odhadovat a náš vztah s tátou bych popsala jako velice kamarádský. Hodně si spolu povídáme o všem a každému bych takový vztah přála.”

Líbí se Vám Hurikán” nebo Vám už po všech těch letech a koncertech ‘jde pěkně na nervy’?Mrkající Jak jste vnímala tátovy písničky coby malá holka?

“Ano, moc se mi líbí Hurikán. Nejde mi na nervy žádná z jeho písniček, některé se mi logicky líbí trošku méně, ale já jeho muziku poslouchám opravdu moc ráda a jako malá jsem ji vnímala, řekla bych,  podobně jako dnes a to velice pozitivně. Znám dobře všechny jeho alba, někdy se směje a říká, že snad lépe než on 🙂 Táta je profesionál a osobnost,  a to se odráží i v  jeho skladatelství. Jeho skladby jsou už legendární a myslím, že to je pro každého interpreta sen.”

Některé ohlasy  posluchačů nejsou zrovna pozitivní (ale to může říct i Lucka Vondráčková a ledaskdo v Čechách..). Například  nemáte hlas, je příliš jalový a podobně. Co na to říkáte Vy? Rozčílí Vás takové komentáře?

“Takové komentáře mě nerozčilují, virtuální doba přináší i virtuální názory a každý na ně má právo. Ono je to vždy o tom, že pokud se vás takové komentáře přímo netýkají, pak vás dokonce třeba i pobaví, ale jakmile se ocitnete v té situaci, máte buď možnost to neřešit,  anebo se tím užírat a trápit. Já to neřeším  a tím, že za rok najezdím desítky vystoupení,  mám velikou možnost se s lidmi potkávat osobně a věřte mi, že kdybych necítila pozitivní ohlasy, rozhodně by moje soudnost dokázala uznat, že to nemá smysl. Hudba a zpívání není nijak měřitelné, vlastně  každá veřejná činnost má své fanoušky a odpůrce. Myslím,  že kritizovat se dá kdokoliv a používat to pak jako argument proti jeho práci, je vlastně to nejsnadnější.  Ale vše, co si najde svého fanouška, má smysl.”

Jaká největší úskalí čekají na mladou zpěvačku v současné době? Čeho se bojíte (pokud vůbec něčeho)?

“Víte, pro mě kariéra zpěvačky není jediný možný smysl života, trošku mě mrzí,  že se bavíme takto negativně, což ale asi bohužel symbolizuje tuto dobu. Necítím rozhodně pocit, že bych se měla něčeho nebo někoho bát. Vždyť dělat hudbu a zpívat  lidem by mělo být snad příjemné a pro mě to rozhodně příjemné je.To, jestli v tom někdo chce hledat zlo a závist a kdo ví co ještě, je dost smutné.”

Poslední song “Tak všechno nebo nic” měl křest nedávno. Ten název je trošku o risku: Jaká jste? Riskujete ráda?

“Myslím, že člověk zrozený jednoznačně pro risk asi nejsem. Narodila jsem se ve znamení Váhy,  takže ta hodně symbolizuje moji povahu. Často jsem nerozhodná, ale v muzice se snažím postupovat vždy podle pocitu a svého přesvědčení.  Do ničeho se nedám natlačit. Název pro novou písničku “Tak všechno nebo nic” ale hodně popisuje mojí momentální náladu, kdy mám pocit,  že už je opravdu na čase v životě trošku víc riskovat.”

Jaké máte další koníčky kromě hudby?

“Mám koníčky hlavně sociologii, filozofii a politologii. Zajímá mě v tomto směru spousta témat a do těch se ponořuji,  abych se odreagovala od hudby.”

Jak nejraději relaxujete?

“Nejraději odpočívám asi s přáteli a lidmi,  které mám ráda.  Občas na ně kvůli vytížení nemám tolik času, takže každý takový relax je pro mě úžasný a pak také mám moc ráda nejrůznější masáže a procedury těla, to mě velice nabíjí a uklidňuje.”

Jaký máte vztah k tanci?

“K tanci vyloženě pozitivní,  ale samozřejmě amatérský. Nikdy mě tanec nezasáhl nějak “podrobněji”. Je to velká dřina a má můj velký obdiv každý,  kdo umí krásně tančit.”

Je začátek roku. Jaké cíle si kladete? Čeho byste chtěla dosáhnout?

“Žádné si nekladu. Pracuji na sobě a snažím se zlepšovat. Hlavně chci předávat pozitivní náladu a pozitivní písně pro podobně naladěné publikum jako jsem já sama.”

Děkujeme za rozhovor 

Eva Smolíková

Foto: archiv Jiřiny Anny Jandové 

TANEČNÍ MAGAZÍN