Rozhovor s herečkou, dabérkou, malířkou a autorkou Jarmilou Švehlovou

„Začala mi nová etapa abstrakce a reality“

Divadlo je podle ní pro herce to nejdůležitější a sama toto prostředí zná, díky svým rodičům, od mala. Kromě hraní se věnuje také dabingu, malování a napsala také divadelní hru, v níž si Jarmila Švehlová zahrála se svými dvěma dětmi.

Jaké bylo vyrůstat v rodině operního pěvce a baletní sólistky? Čím jste chtěla být?

„Prožitek mého dětství a mládí určovala atmosféra mého domova. Žila jsem v nádherné bublině s rodiči, kteří mi dali dvě základní věci pro šťastný život. První byla nesmírná láska, druhá také prostupovala vším děním u nás a to byla hudba. Vlastně se celý chod domácnosti určoval podle potřeb mého táty, který byl tenorista v ND, jedinečný pěvec a dokonalý profesionál a troufám si říct, že to bylo také díky zázemí mé maminky, která mu poskytovala absolutně všechno, co si pěvec jeho kvalit může jen přát. K mamince jsem začala chodit do baletu ve druhé třídě, když zakládala taneční oddělení v hudební škole ve Španělské ulici. S velkým obdivem vzpomínám se svými vrstevníky na její choreografii Janáčkovy Symfoniety, kde zapojila všech svých 100 dětí, od 5-ti  do 18-ti  let. To byl obrovský zážitek. Já jsem si díky prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, neuměla v 15-ti letech představit, že bych mohla dělat něco jiného, než divadlo.“

Vy jste se vydala na hereckou dráhu. V jednom rozhovoru jste přiznala, že Váš tatínek byl proti tomu, aby jste šla na konzervatoř… Co nakonec rozhodlo?

„Nikdy jsem nepochybovala, že budu dělat to, čím se zabývám už 50 let. Moje tvrdohlavost byla v tomto směru nezdolná. Zkoušky na konzervatoř jsem napoprvé neudělala kvůli děsnému pěveckému projevu, a i když ostatní průběh zkoušek, který se skládal z herectví a pohybu byl prý velmi dobrý, i přesto, že jsem si sama připravila těžký monolog z Radúze a Mahuleny a ze Zkrocení zlé ženy, zkoušky u klavíru, kde jsem ukázala, že si nesedím na uších, tak jsem byla ve třetím kole vyškrtnuta ze seznamu. Tehdy za mnou vyběhla na chodbu paní prof. Bendlová a strašně se divila, že mě tatínek nepřipravil taky na zkoušku ze zpěvu. Rozbrečela jsem se a jen ze mě vypadlo, že o tom tatínek vůbec neví, protože mně to zakázal. To ji dost zarazilo, ale vzápětí mi nabídla, že mě do příštích zkoušek za rok připraví ze zpěvu tak, že budou všichni „kulit oči“. Rok jsem tedy chodila na Jazykovou školu, jak si táta přál a přitom doufal, že si to za rok rozmyslím. Nerozmyslela a udělala.“

Již během studií jste hrála v pohádkách a později natočila řadu TV inscenací. Jak na tu plodnou dobu vzpomínáte?

„Měli jsme v ročníku štěstí na profesory, kteří nás učili. Byli to osobnosti z řad režisérů a velmi dobrých herců, kteří nám měli CO předat a hlavně nám fandili a měli nás rádi. Dokázali skloubit výuku s mimoškolní praxí a nezakazovali nám ji. Nebylo mi ani 18 let  a už jsem začala hostovat v ND a v Divadle na Vinohradech. A ve velkých rolích. V ND vedle pana Kemra, Sováka, Lukavského, paní Marie Vášové, Jirky Štěpničky, hrála  jsem Maňku v Mordové rokli, později Julinku v Ostrovského Výnosném místě a na Vinohradech s bardy jako byl pan Bláha, Brodský, Karolína Slunéčková, Hana Maciuchová např. v Letních hostech Soňu nebo Solange v “Léto v Nohante”. A šla jsem z role do role. Televize mi nabídla mnoho rolí různých žánrů. Bylo to několik desítek rolí, na které strašně ráda vzpomínám. Snad někoho napadne je digitalizovat.“

Po škole jste nastoupila do Divadla S. K. Neumana, pak jste byla v Divadle na Vinohradech, později v Hudebním divadle Karlín, v Divadle Radka Brzobohatého nebo u Valšů. Spolupracujete s agenturou Harlekýn. Čím je pro Vás divadlo?

„Divadlo považuji za nejdůležitější pro každého herce . Jsem přesvědčená, že teprve na jevišti se pozná kvalitní herec. Je to souhrn všeho, z čeho se stává herec hercem. Neobejde se bez dobře posazeného hlasu, artikulace, přirozeného pohybu, výrazu nejen hereckého, ale i pohybového, a pokud dovede i zpívat, je to velký bonus. Když jsme studovali v Karlínském divadle muzikál ‚Hello, Dolly‘ a já jsem poprvé v životě stála před živým orchestrem, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Tam jsem si uvědomila, co to je za obrovskou dřinu. A to jsem operní dítě a tohle všechno jsem znala od raného dětství. Najednou jsem ale sama nebyla schopná otevřít pusu a nasadit tón. Stála jsem jako přibitá a rozplakala jsem se. Ne kvůli sobě, ale konečně mi došlo, co ten můj táta musel překonat, než se z něho stal pěvec. A ty nervy, co jsem pokaždé měla, když jsem vylezla na schody a na nejvyšším místě na jevišti jsem měla začít zpívat!!! A to šlo jen o jednu muzikálovou písničku. Ustála jsem to, ale vím, že na profesi pěvce bych nikdy neměla. Bylo to krásných sedm let, co jsme hráli ‚Hello, Dolly‘ a moje obě děti byly skoro na každém představení. Milovaly ho. Myslím, že právě tohle Roberta předurčilo k dráze herce.“

Často je Vás slyšet v dabingu. Co pro Vás znamená dabing ?

„Moje dabingové začátky jsou spojené s osobností Dr. K. M. Walló, který byl jeden z prvních režisérů českého dabingu. A hlavně nás naučil dabingové profesi a vyžadoval přesnost, ale vždy dával na první místo přirozený a pravdivý herecký výraz. Kimi, jak jsme mu říkali, měl svou skupinu herců, jimž důvěřoval a věděl, že se o ně herecky může opřít, ale pokud si byl jist novým talentem, dal mu příležitost. Obvykle se nemýlil. Hráli jsme s Věrou Galatíkovou v divadle hru Chuť medu a on byl na představení. Druhý den mi volali z produkce, že si mě pan Walló obsadil do Bergmanovy Podzimní sonáty. Velice těžká role pro mladou herečku, která nemá v dabingu žádné zkušenosti. Můj výkon v divadle ho zaujal a byl přesvědčený, že ho zvládnu i zde. Risknul a povedlo se. Tato role mě nastartovala do mnoha dalších rolí, různých žánrů. Dabing není jen hlasová reprodukce původního herce, jak by mohl někdo říct. Podle mě, svým hlasovým hereckým výrazem, dokáže podtrhnout výkon herce na plátně a mnohdy ho ještě víc umocnit anebo naopak, zcela ho zazdít. A v tom je podle mě, kouzlo dabingu a považuji ho za plnohodnotnou formu herecké práce.“

Co Vás vedlo k napsání divadelní hry ‚Zrcadla‘?

„Zrcadla” jsem napsala původně jen pro sebe, bylo to několik různých osudů žen a text jsem dala přečíst dramaturgyni Žofii Vokálkové. Ta nadšeně přikývla a při čtení mi řekla, co kdybych to rozepsala pro víc herců a dala tomu ucelený děj. „Robert je herec, Mariana se zabývá se svým Josefem improvizací, přibereme ještě jednoho herce (Michala Šášinku) a máš svůj tým”- a bylo to! Režii měla Bára Šťastná, zvuk Jirka Petr, kostýmy nám pomohla realizovat naše Monika Černoušková a v obecenstvu nás podporoval táta. Za celou svou divadelní kariéru jsem nezažila takovou soudržnost, nadšení a entuziasmus, jakou mi připravily všechny moje děti. Do poslední chvíle jsme si navzájem pomáhali a fandili. Když si vzpomenu, jaký to vzalo spád a jak skvěle „fungovaIa“ iniciativa všech zúčastněných!!!! Můj velký obdiv a DÍK patří všem hercům a hlavně mé dceři, které se za 6 měsíců po premiéře narodil syn Vašík. To byl taky důvod, proč jsme ještě tu samou sezonu přerušili hraní.“

Věnujete se také malování. Čím Vás malování okouzlilo?

„Lásku k malování mám po své mamince, která mě brala na každou dostupnou výstavu. Když nám maminka odešla, bohužel velmi brzo, Mariance byl teprve rok, moc jsem si přála, aby byla maminka  s námi pořád alespoň v nějakém duchovním napojení, a to se mi vlastně splnilo, když jsem jednoho dne vzala štětec do ruky a z ničeho nic začala malovat. Nic takového mě před tím nenapadlo, byla jsem naprosto levá. Prodejní galerii v Platýzu, kde visel obraz, který jsem se rozhodla koupit, zrušili a tak jsem se rozhodla, že si ho musím namalovat, dokud ho mám v paměti. Touha malovat byla hrozně silná. Vzpomněla jsem si na impresionisty, které jsme tak s mamkou obdivovaly a snažila jsem se jejich obrazy kopírovat. Po letech mě ovlivnilo setkání s mistrem Anderle. „Nechtěj malovat něco, co tady ještě nebylo, vše už tady bylo, ale my jsme tady nebyli, každý nezaměnitelný jedinec se svými vlastními energiemi, city, prožitky. A tohle všechno dej do svých obrazů. Ať je vidět, že jsi to ty”. Uf, začala mi nová etapa abstrakce a reality, kterou se zabývám doteď. Krásné dobrodružství, při kterém mně vede ruku maminka.“

Jarmila Švehlová

Narodila se v Olomouci 11. února 1956 v rodině operního pěvce Zdeňka Švehly (1924 – 2014) a baletky a pedagožky Jarmily Švehlové (1931 – 1988). S manželem Josefem má dvě děti. Syn Robert Hájek je herec a dabér, dcera Mariana Zacharová je improvizátorka a lektorka.

Z TV tvorby – původní televizní inscenace a pohádky, např. – Panenka z vltavské tůně, O líném Honzovi, Páví král, Co takhle svatba princi, O Všudybylovi, Zelená je tráva, Předehra, Radosti života, Hra na život, Vánice, Kverulantka, Přísahám a slibuji, Na čí stranu, Obraz, Aféra Fénix, Lékaři, Rinaldino, Služební cesta, Skok, seriály – Moje srdcová sedma, Okres na severu, Nemocnice na kraji města, Panoptikum města pražského, Náhrdelník, filmy – koprodukční francouzsko – německý – Zpřízněni volbou, Mach a Šebestová, Stáří 19. Svým hlasem provázela seriál Vlak dětství a naděje. 

 Věnuje se malování a psaní. Působí v dabingu.

Foto: Archiv Jarmily  Švehlové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Kristýnou Janáčkovou

„Miluji divadlo, je živé a pravdivé“

Její velkou láskou je divadlo, které ji okouzlilo již v dětském věku. Známou se stala díky seriálům Ordinace v růžové zahradě a Cesty domů. V mini roličce se Kristýna Janáčková objevila v americkém seriálu Génius oscarového režiséra Rona Howarda, což  pokládá za obrovský zážitek, pracovat pod jeho vedením.

Tatínek gynekolog a maminka porodní asistentka. Vy a Váš bratr Zdeněk jste od mala inklinovali k divadelnímu umění. Zvláštní. Bylo to i tím, že Váš dědeček byl kdysi ochotníkem?

„Ochotnicky hrávala i moje maminka. Naproti našemu domu v Karolince bylo divadlo, které je tam dodnes a je u herců velmi oblíbené, moc rádi tam jezdí hrát. Dívali jsme se na něj z kolíbky, a když jsme už chodili na „gympl“, nazkoušeli jsme v něm přes léto s kamarády představení. Bratr ho režíroval. Možná to vše k tomu mohlo přispět. Těžko říct, ale táhlo nás to k tomuto světu velmi silně.“

Rodiče si z Vás přáli mít lékárnici a o svůj sen, být herečkou, jste musela hodně bojovat. Na konzervatoř Vás nepustili a tak jste šla na gymnázium a poté jste se hlásila na DAMU na „loutkařinu“. Nevyšlo to, ale měla jste štěstí, vzali Vás do divadla ve Zlíně. Pak přišla Aréna v Ostravě. Jaké byly Vaše divadelní začátky?

„Jednou měsíčně jsme jezdili s bratrem do Divadla Na Zábradlí za Petrem Léblem, se kterým jsme se znali. Bydleli jsme přímo v divadle a chodili na všechna představení, které tam hráli. Mohli jsme navštívit i zkoušky. Byla to velká škola a nezapomenutelné zážitky. A tam jsem se seznámila s dalším výtečným divadelním režisérem J. A. Pitinským, který si mě poté obsadil do své hry v Městském divadle ve Zlíně, kde jsem studovala Vyšší odbornou školu herectví. Měla jsem tam další krásné herecké příležitosti, dokud jsem nedostala angažmá v Komorní scéně Aréna v Ostravě.“

Z Ostravy jste odjela do Prahy, kde jste nejdříve pracovala ve vinárně Bokovka. Byla to dobrá zkušenost?

„Byla. Splnilo mi to touhu dobře si odpočinout od divadla, protože ve mně mé poslední angažmá nezanechalo zrovna ty nejlepší vzpomínky. Potřebovala jsem být sama se sebou. Svým pánem. A zároveň se nadechnout a nechat se inspirovat a motivovat pro moji další etapu života. Vinárna Bokovka byla plná umělců, neodklonila jsem se zcela od svého světa, zároveň jsem tam měla určitou svobodu a taky to bylo ideální místo pro sledování různých charakterů lidí. Bylo pro mě jako pro herečku zajímavé sledovat, jak se lidé chovají. Před příchodem, během pobytu a taky v ranních hodinách. Chodili tam za mnou i kamarádi. Bylo to fajn. Ale do toho jsem jezdila dohrávat představení do Ostravy. Bylo jich i kolem 15-ti  během jednoho měsíce. Takže zas takový odpočinek to ve finále nebyl.“

První výraznou roli studentky archeologie Kláry vám před kamerou svěřil Jiří Strach v TV minisérii Ďáblova lest. Jak se Vám spolu pracovalo?

„Skvěle! Až mě mrzí, že jsme se od té doby už nepotkali. Je to úžasný režisér i zábavný společník. Sešla se tam super parta. Moc ráda na to vzpomínám. A když jsem zrovna netočila, hlídala jsem na place svou neteř, protože v minisérii hrála i má švagrová. Ale s ní jsem se před kamerou bohužel nepotkala.“

Známou jste se stala díky seriálům Ordinace v růžové zahradě coby hysterická Kristýna Tichá a Cesty domů v roli svobodné matky pětiletého kluka Evy Janákové. Jak se Vám role hrály a baví Vás práce před kamerou?

„Byla to úplně jiná práce, než na jakou jsem byla do té doby zvyklá. Chtělo to jinou přípravu na roli vzhledem k tomu, že nebylo moc prostoru na zkoušení a taky jsem netušila, co bude s mojí postavou za pár dílů. U diváků obě moje role nebyly moc oblíbené pro svou hysterii, umíněnost a drzost, ale mě osobně bavily, protože bylo co hrát. Ale ke konci už jsem si přála být alespoň na chvíli hodná a spravedlivá, Ale to už ty moje postavy pomalu končily.“

Zahrála jste si také v americkém seriálu Génius o Albertu Einsteinovi (Geoffrey Rush). Koho jste hrála?

„To byla opravdu minirolička. Byla jsem prodavačka jednoho obchůdku a vyběhla ven, kde bylo pozdvižení, kterému přihlížel i Albert Einstein. Byl to pro mě ale obrovský zážitek hrát pod režijním vedením oscarového režiséra Rona Howarda a mluvit s ním osobně.“

Divadlo hrajete na scénách – Studio DVA (Brouk v hlavě) a Palace (Manželský poker), Co pro Vás znamená divadlo? Je Vám bližší jeviště nebo kamera?

„Divadlo je pro mě láska. Miluji na něm to, jak je živé a pravdivé. Celá budova, všechny prostory mi voní. Má pro mě nepopsatelné kouzlo a atmosféru. Kamera je jiná, ale i ji miluji, zvláště,  když se opravdu pracuje na rolích a potkáváte zajímavé a inspirativní lidi. Velký rozdíl je v tom, že před kamerou je to teď a už se to, na rozdíl od divadla, víckrát neopakuje. Ale zase můžete díky krásnému projektu být tam, kde byste třeba být nemohli, a zažít to, co byste normálně nezažili. Jako například procházet se jako princezna po zámku a to i tam, kde návštěvníci obvykle nemůžou. Je to hodně i o štěstí. Obojí je pecka, když máte štěstí na spolupracovníky a zajímavé projekty.“

Je o Vás známé, že ráda cestujete. Putovala jste do Santiaga de Compostela. Co Vám tato cesta dala?

„Poté jsem byla ještě s kamarádkou Lucií v Bosně a Hercegovině a navštívily jsme i bosenské pyramidy, loni jsem byla se svým mužem v Tibetu a letos jsem měla jet do Afriky mezi gorily, ale to kvůli pandemii padlo.

Každá cesta mi toho dala velmi moc. Obohatila mě a posunula v mnoha směrech dál. Zbožňuji vzít si krosnu a jít. Je to určitá svoboda a poznávání sama sebe. A kus světa. Jiných kultur a míst. Píšu si vcelku detailně o svých cestách deníky. Abych nezapomněla a viděla zpětně, jaký smysl to pro mě mělo.“

Jak ráda odpočíváte?

„Lehnu si na zahradě do sítě, hrabu se v hlíně, pěstuji bylinky, zkoumám je a čtu si o nich. Také z nich vařím, dělám si z nich různé kosmetické přípravky, oleje, sirupy, medy apod. nebo se zavřu do pracovny, čtu si, píšu deníky o cestách i deníky pro syna, kterému je píšu každý den už od početí, takže nyní už jich má 39, nebo jen tak jsem a hraju si se synem.“

Kristýna Janáčková

Narodila se 4. 9. 1981 ve Vsetíně, kde vystudovala gymnázium.

Začínala ve Zlíně, pak byla v Aréně v Ostravě, dnes hraje ve Studiu DVA a v Divadle Palace.

Film a TV – Strážce duší, Kobova garáž, Království potoků, Ďáblova lest, O království z nudlí a štěstí bez konce, 3 sezóny v pekle, ORZ, Cesty domů, Přístav, Helena, Génius, Kadeřnictví, Krejzovi …

Bratr Zdeněk Janáček je divadelní režisér a manžel herečky Ani Geislerové.

S partnerem Michalem Škrabákem mají dva syny.

Foto: Archiv Kristýny Janáčkové 

Veronika Pechová    

pro Taneční magazín                 

Štefan Margita vzpomíná na Hanku Zagorovou

‚Opatruj se tam‘

Když zvonil můj telefon, Štefanu Margitovi se moc vzpomínat a mluvit nechtělo.  Řekl jen, že byla nesmírně vnímavá a milá k lidem, nikdy si nestěžovala, vlastně veřejnost vůbec nevěděla o jejích zraněních či nemocech. Nechtěla, aby se trápili ti,  které měla ráda a byla neobyčejně statečná. Na svém facebooku napsal Hance jen: „Opatruj se tam!“  Štefan se soustředí na koncert pro Hanku, který bude uveden v lednu 2023. V jeho srdci žije dále  a jednoznačně si nechce připomínat, že tady Hanka  právě není.

Přejeme Štefanu Margitovi hodně sil a šťastný vstup do roku 2023

Foto a text: Eva Smolíková

Taneční magazín

Petr Kotvald vzpomíná na Hanku Zagorovou

„Cítil jsem velký obdiv a úctu“

Zpráva o věčném odchodu Hanky Vás určitě zasáhla,  co Vám projelo hlavou, jak na ni  vzpomínáte?

„Každý odchod blízkého člověka je vždycky bolestivým překvapením. Lidé nás opouští, to je zkrátka světaběh.  A kdyby nám to bylo jedno, nebylo by s námi něco v pořádku. Já  jsem s  Hankou prožil jen to hezké. Spolupracovali jsme spolu přes pět let, pro mě to byl splněný sen. Hanka byla skutečně velice laskavá a příjemná,  my jsme se nesmírně bavili. Vnímal jsem ty roky, kdy  jsme spolu  strávili opravdu hodně času, to bylo v letech 1981 – 1985, jako jednu  velkou šarádu, velkou jízdu. Bylo to  vážně   bezvadné. Později  jsme se potkali už jen občas. Jedno z posledních setkání proběhlo  asi před rokem, přetočili jsme znovu ‚Sanitku‘ a úplně  naposledy  jsem byl  hostem jejího rande na jejím  Instagramu.“

Nastoupili jste se Standou Hložkem  k ní do kapely coby mladí kluci, jaké jste měli pocity?  Jaká byla k Vám?

„Tak všichni, kteří s Hankou spolupracovali, do ní byli „zamilovaní“. Bylo úplně jedno, jestli to byli její ‚souputníci‘, nebo byli o něco mladší. To vám potvrdí, všichni, kteří ji znali. Mezi námi byl rozdíl přes 12 let  a cítil jsem totéž, co ostatní.  A navíc velký obdiv a úctu.

Když  jsem do kapely  nastoupil já, Hanka byla v tu dobu velikou hvězdou a najít si své místo v už ‚rychle jedoucím vlaku‘  vyžadovalo notnou dávku učení. Tohle není také ten správný výraz, zkrátka  musel jsem se ‚najít‘. Ona sama nás  brala automaticky,  byli jsme nejen členové její  kapely, byli jsme také součástí její komunity, lidmi v jejím  tvůrčím týmu, který jí byl vždy poblíž.

My jsme spolu opravdu strávili hodně času a navíc jsem s ní tvořil i společnou posádku auta.  Takže jsem všechny cesty na koncerty a z koncertů absolvoval s ní. Cestou tam řídil Karel Vágner a já jsem seděl vzadu.  Na cesty zpět  jsem si s Karlem vyměnil místo. Oba spali a já jsem se snažil dovézt je bezpečně domů. A v autě je řečeno a řešeno hodně věcí! To je  přesně ten okamžik,  kdy je  vztah mezi lidmi sice pracovní, ale nesmírně blízký, strávíte  s tím člověkem hodiny a dny společně, takže to znamená   také  obrovskou  důvěru.  Tehdy jsme probírali  věci, které bych si nikdy nedovolil vynést nikam ven,  bylo to jen mezi námi. Tohle člověk nesmí nikdy pustit za hranice. Byla to doslova  moje  rodina, rodina jinak.

Těch pár let s ní byl pro mě  nádherný čas, zažili jsme  spolu krásné momenty,  pláže, cesty, velké  show, párty, bylo to všechno bezvadné. A tohle mi po ní zůstává, ten společně strávený čas.

 

Děkujeme

 

Foto: Archiv Petra Kotvalda

Eva Smolíková

Taneční magazín