Rozhovor s Alžbětou Bohdanovou

“Hudba je pro mě nejhezčí jazyk”

Od mala chtěla zpívat a v osmnácti se rozhodla ještě pro herectví a dnes je z Alžběty Bohdanové jak zpěvačka, tak herečka. Koncertuje, vydala CD a hraje divadlo. Ve volných chvílích se věnuje také fotografování a její velkou vášní je cestování. 

Vaší babičkou je herečka a malířka Blanka Bohdanová, maminka je spisovatelka a moderátorka Zuzana Maléřová, tatínek Vlado Bohdan fotograf a bratr Jeroným talentovaný student grafického designu a fotbalista. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?

“Moje rodina pro mě byla a stále je základem všeho, a to nejen kvůli faktu, že jsem vzešla z uměleckého prostředí, ale zejména proto, že jsem v ní prožila krásné dětství, pocit bezpečí a jistoty domova. Mám opravdu štěstí na milující a podporující rodinu, která mi hlavně ukazovala správné hodnoty a nenásilně mi tak už od mala nastavovala zrcadlo v mém počínání. Já jsem si od dětství vždy přála být zpěvačkou. Co si tak pamatuji, bylo to i první, k čemu jsem vždycky tíhla a vlastně to přání zůstalo stejné doteď a mění se v realitu. A kromě hudby jsem jako malá taky toužila mít jednou svoje květinářství, což mi dnes přijde vtipné, protože mě strašně baví vybírat pro někoho květiny a aranžovat je. Lásku k nim sdílíme přes tři generace, s mojí maminkou a její maminkou, mojí valašskou babičkou, která měla vždycky překrásně rozkvetlou zahradu a starala se o kytky všeho druhu. My jsme si to u nás tak hezky rozdělili napříč různými obory a je hrozně zajímavé žít v takovém spektru mnoha odlišných uměleckých odvětví, ze kterých na mě působilo od každého něco. Všichni z mé rodiny mě velmi inspirují. Ono to prostředí asi svým způsobem může být určující, ale rozhodně to není vše. Nejen, že se s přibývajícím rozumem setkáte i s řadou negativních aspektů, které to přináší, ale hlavně je pak už zcela čistě na vás, jak s tím vším naložíte, a kam se vydáte – sami za sebe. Každý si pak musí zvolit svou cestu a vzít si na ni s sebou to, co osobně považuje za cenné. Já obzvlášť v dospívání cítím, jak se ve mně nějak všechny ty vlivy mísí. Pozoruju to už i na svých povahových rysech, je to čím dál tím zábavnější a komplikovanější skládanka.”

Od dětství se věnujete hudbě, začalo to hrou na flétnu, pak i na kytaru. A v osmi letech zpěv. V roce 2014 jste vyhrála pěveckou soutěž populárního zpěvu pražských uměleckých škol. Čím Vás hudba tak oslovuje?

“Hudba je pro mě asi něco jako nejhezčí jazyk, který nám byl na zem poslán, a který známe úplně všichni, bez ohledu na to, jestli jím mluvíme nebo ho jen posloucháme. Záměrně říkám jazyk, protože hudba je podle mě opravdu regulérní vyjadřovací prostředek, který lidem umožňuje nejsnazší možnou formou prožívat jakékoli emoce a nálady v dennodenním životě. Je to zkrátka nějaká signální soustava, která funguje za všech okolností. Na každého třeba jiným způsobem, ale zcela na všechny, a to mě na ní opravdu fascinuje. Hudba je mi oporou ve všech složitých (ale i šťastných) okamžicích, to tak má myslím spoustu lidí. Miluju pocit, když stojím na pódiu při živém koncertě a rozezní se nástroje – ty vibrace opravdu prostupují skrz zem až do celého těla a je to úplně magický proces.”

Působíte jako zpěvačka a jednou jste řekla, že sólový zpěv považujete za nejlepší prostředek k vyjádření toho, co cítíte. Platí to stále?

“Už jsem nejspíš svou odpověď naznačila v předchozí otázce, v podstatě bych si troufla tvrdit, že ano. Já jsem teda velký zastánce divadla a síly činoherního projevu, jehož sdělení a význam je pro mě prostě nezpochybnitelný a je na stejné úrovni s vyjádřením pěveckým. Sama se už dokonce na divadle cítím možná ještě svobodněji ve vyjádření všeho, co v sobě mám, ale přes to si myslím, že hudba je obecně nejuniverzálnější asi tím, že zvládá oslovit celý svět. Pro mě jsou divadlo a hudba dvě úzce spojené nádoby zcela nezbytné k životu, které mi ovlivňují a propojují i celé moje vnitřní a vnější fungování – hlavu, srdce, i tělo.”

Zpíváte česky i anglicky, který z těchto jazyků je Vám bližší jako interpretce?

“Pokud se jedná o zpívání mých vlastních písní, tak volím určitě tvorbu v češtině. Hodně to asi souvisí i s mým divadelním působením, je to pro mě přirozené. Teď je obecně trend, že většina začínajících zpěváků u nás zpívá v angličtině. Sama moc ráda mluvím cizími jazyky, takže to docela chápu, ale mám pocit, že se dost vytrácí schopnost mladých interpretů zpívat kvalitně v rodném jazyce, takže jsem ráda, že zpívám české texty. Anglicky si ale zpívám taky často, jde-li o převzaté písničky, to je zase úplně jiný druh interpretace, vzhledem k odlišnému způsobu frázování. Co by mě ale ještě hodně lákalo je mít nějakou svou vlastní píseň v italštině, což je jazyk, ke kterému mám speciální vztah a mluvím jím také plynule.”

Často vystupujete s kytaristou a skladatelem Vratislavem Zochrem, s nímž jste nahrála také CD, ke kterému Vám maminka napsala texty, a píseň, podle níž je pojmenováno CD O lásku dál, jste nazpívala s herečkou Martinou Randovou. Jak se Vám spolupracovalo s maminkou?

“Byl to velmi specifický druh spolupráce. Máma je člověk, který mě zná nejlépe, ale na druhou stranu, jako rodič podle mě vždycky nemůže odhadnout zase úplně všechno. Já mám ve zvyku si určité věci řešit občas spíše sama v sobě, takže i přesto, jak blízké si jsme, vyzkoušely jsme si tím obě ještě trochu jiný druh našeho vztahu. Věděla jsem, že můžu mít naprostou důvěru jak z pracovního, tak z osobního hlediska, to na tom bylo příjemné. Mohly jsme naprosto otevřeně řešit i případné neshody a byly jsme vždycky schopny najít řešení, což je při spolupráci s cizím člověkem asi otázka větší míry diplomacie a vzájemného poznávání. To jsme v tomto případě s mámou nemusely vůbec podstupovat. Jsem moc ráda, že můžu zpívat její texty, píše moc hezky a hlavně si drží vysokou úroveň jazyka, která čím dál tím víc (bohužel) z textařského hudebního prostředí v dnešní době mizí. Takže jsem ráda, že dala šanci i ona mně a mělo to pro ni nějaký smysl. No, a když se k její důvěře přidala ještě jména takových umělců jako Jan Jiráň, Martina Randová nebo již zmíněný Vratislav Zochr, byl to pro mě veliký dárek a jsem pyšná, kdo všechno se na mých hudebních začátcích spolupodílel.”

Vy jste vystudovala dvojjazyčné česko-italské gymnázium a ve studiu v oboru Italianistika jste pokračovala i na FF UK v Praze, odkud ovšem Vaše kroky záhy vedly ke studiu herectví na pražské VOŠH. Jste čerstvou absolventkou, co Vás k herectví přivedlo?

“V podstatě to byla úplná náhoda a nějaká přirozená cesta osudu, kterou jsem nikdy předtím nezamýšlela. Celé to vlastně začalo díky naší třídní paní profesorce češtiny a dějepisu na gymnáziu, která nás jednou vzala na workshopy do Švandova divadla. Mně se tam nějak zalíbilo a sama jsem se ještě po skončení kurzu přihlásila na další lekce, které vedla herečka Kristýna Frejová. Dělali jsme pár pohybových cvičení v prostoru, různě jsme pracovali s textem, zkoušeli jsme dialogy s neznámými partnery… Díky těmto kurzům se mi pak naskytla možnost jet na letní herecké soustředění již rok fungujícího souboru pod hlavičkou Švandova divadla, ke kterému mě na zkoušku přiřadili. Tehdy jsem byla mezi ostatními mladinká a vyplašená, moc jsem ještě nevěděla, do čeho jdu a hlavně jsem s divadlem neměla absolutně žádné zkušenosti, proto jsem se dost bála, jak obstojím. Ale riskla jsem to, na soustředění jsem natěšená odjela a v ono léto jsem v sobě otevřela tuhle mojí zcela novou stránku osobnosti, pro kterou jsem se nadchla, a to byl zárodek celé té následné touhy po divadle. Na soustředění jsem se setkala s výbornou režisérkou a herečkou Martinou Krátkou, která soubor vedla a nabídla mi, ať po konci prázdnin zkusím přijít na konkurz do souboru Hereckého studia Švandova divadla, že bych s touhle partou lidí mohla od další sezóny oficiálně pokračovat. Stalo se, a já tak rychle na to začala pracovat na své zcela první divadelní inscenaci, s úžasným člověkem a režisérem Alexandrem Minajevem. To jsou mé nejsilnější vzpomínky na úplně první kroky k herectví. Pak už se zrodila myšlenka zkusit přijímací zkoušky na hereckou školu a bylo vymalováno. Někdy mě trochu mrzí, že jsem studia na Filozofické fakultě opustila, ale uměleckou školu zkrátka s druhým prezenčním oborem na VŠ opravdu studovat nešlo, protože neposkytuje ani možnost dálkového studia. Musela jsem se tak nekompromisně rozhodnout, jakým směrem se vydám, a ta volba už pak byla jasná, zvolila jsem srdcem tu profesi, kterou chci dělat. Ale v italsko-jazyčném prostředí jsem naštěstí nadále aktivní a tenhle kus mě mi už zůstane snad navždycky.”

Jako herečka působíte mimo jiné ve Studiu Švandova divadla (Kytice, Kafkárium, U Temné Irmy a Chromé krásky) a v bývalém školním Pidivadle, nyní v Divadle Kámen (Co když to (ne)byla láska…, Poslední muž AKA Praktická příručka pro život v Praze 21. století). V současné době připravujete také monodramatické zpracování jedné z básnických povídek Robinsona Jefferse. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět? Jak to máte jako herečka s trémou?

“Na divadelním jevišti se cítím prostě skvěle a až překvapivě velmi svobodně, ačkoliv je to povolání z principu nesvobodné. Mám pocit, že v tu chvíli je vše naprosto tak, jak má. Je to pro mě místo, které jsem si i vstříc jeho nestálosti sama dobrovolně zvolila. K herectví mě totiž nikdy nikdo v rodině nevedl, spíš naopak, a je zajímavé, že na rozdíl od hudby jsem k němu nikdy ani neprojevovala žádné sklony, pouze jsem ho intenzivně vnímala už od dítěte jako divák, to si vybavuji. Nechodila jsem ale ani do žádného dramatického kroužku a hrát jsem začala v podstatě až ve svých skoro osmnácti letech. Od té doby jsem věděla, že to je to místo, kde chci být. Přiznám se, že když by tomu tak nebylo a ta obrovská vášeň pro divadlo by se u mě spolu s dospíváním nestrhla, nikdy bych dobrovolně tuhle profesi asi vykonávat nechtěla (smích), vzhledem ke všem negativním stránkám, které s sebou nese, což dobře vím, protože jsem to doma mohla sledovat téměř „za dveřmi“. Trému při hraní mívám málokdy, kromě nějakých extrémně emotivních večerů jako jsou třeba premiéry nebo záskoky jí nemívám skoro nikdy. Jen takovou tu přirozenou a nutnou k výkonu – odbydu si ji chvíli před představením během příprav v šatně, ale jakmile se začne hrát a jsem na jevišti, většinou už přemýšlím nad úplně jinými věcmi. Každopádně myslím, že je to i tím, že na divadle jsem skrytá za konkrétní postavu, kterou hraju. Jsem v roli a cítím se jí být i svým způsobem chráněná, zjednodušeně řečeno, vlastně to „nejsem já“. Před koncerty nebo jinými veřejnými vystoupeními trému mívám častěji, to mě mnohdy udivuje, protože z divadla jsem už zvyklá na všechno možné. Myslím si, že je to právě tím, že při zpívání vlastních písní stojím před lidmi svým způsobem obnažena. Sice taky vyprávím skrze písně různé (i cizí) příběhy, ale vystupuji v nich sama za sebe, což je pro mě v něčem asi složitější proces, než v herectví.”

A co malování, psaní nebo fotografování? Neláká Vás to?

“Upřímně, v malování jsem žádné geny nezdědila, ačkoliv nás rodiče s bráchou chválili vždy oba, já jsem nikdy neměla pocit, že by mi to nějak šlo, ačkoliv pár let jsem chodila do výtvarného ateliéru a na keramiku a bavilo mě to.

K výtvarnému umění mám dodnes kladný vztah, ale sama ho už nijak neprovozuji, do toho výtvarného a grafického prostředí se vrhl právě můj bratr. S psaním a fotografováním už je to lepší, myslím, že psaní mi asi svým způsobem vždy šlo, alespoň jsem se i na všech školách vždy setkávala s velmi kladným hodnocením všeho, co jsem napsala. Tu zálibu ve slově a v jazyce jsem si nejspíš přebrala od mé maminky. Psaní mě baví moc a troufám si říct, že z toho možná někdy vzejdou i docela kloudné věci, ale jako práci bych to dělat nemohla, nemám na to vhodnou povahu a dostatečný talent. Ale musím přiznat, že bych se v budoucnu ráda zkusila více věnovat psaní vlastních písňových textů. Nějaké písničky a básničky už jsem za svůj život napsala, ale ještě jsem jim dost nevěřila na to, abych je někde zveřejňovala, jen výjimečně. Myslím, že na to ještě potřebuji trochu uzrát a časem přijde vhodná doba, kdy možná začnu psát víc. A fotografování bych určitě taky zařadila mezi své záliby, ať už být před nebo za objektivem. Moc ráda fotím třeba i architekturu nebo přírodu, častokrát na rodinných dovolených beru foťák tátovi, který je mimochodem rád, že si právě v létě od své profese alespoň odpočine. Společně jsme si už několikrát dělali legraci, že na našich cestách ani nemusí fotit on, že už to zastanu sama. Myslím, že táta je také rád, že jsme si s bráškou oba dva k jistému fotografickému cítění vybudovali vztah.”

Jak ráda odpočíváte?

“Pro mě je vlastně asi nejčastějším odpočinkem paradoxně divadlo. I když zrovna sama nehraju, hodně času trávím právě návštěvou mnoha různých divadel a všemožných kulturních akcí. Jsem schopná se vydat na nějaké představení klidně úplně sama bez doprovodu, když zrovna nejdeme s rodinou nebo nemůže ani nikdo z kamarádů, jsem takový ten věrný kulturní návštěvník, který chce stihnout vidět co nejvíc věcí, když čas dovolí. Je to nesmírně obohacující a podle mě nutné k dobré orientaci v oboru. Sice je to teda trošku náročnější odpočinek, protože vzhledem k profesionální deformaci už na vše nahlížím jinak, ale i tato aktivní forma odpočinku, kdy se ocitnu na druhé straně, v hledišti, mě moc baví. Navíc je to obzvlášť během studia herectví podstatné a dost logické, že většinu ze zbývajícího volného času trávíte obíháním všech možných představení, včetně studentských počinů jiných ročníků a uměleckých škol. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ze všech mých hektických aktivit potřebuji někdy od kultury také vypnout, a ačkoliv miluju umělecké prostředí, někdy jsem hrozně ráda prostě jenom doma. Když se podaří, že mám aspoň třeba jeden den z víkendu, kdy opravdu nikam nemusím, jsem ten typ, který umí proležet klidně půl dne v pyžamu u dobré knížky nebo filmu, s kávou v ruce. Mám ráda i obyčejné klidné večery v kruhu rodiny, kdy si zapálíme svíčky, dáme nějaké dobré jídlo, povídáme si a u toho nám hraje deska některé z našich oblíbených zpěvaček, nejčastěji třeba Marie Rottrové, Zuzany Navarové, Marty Kubišové nebo Jitky Zelenkové… Rozhodně takový čas taky potřebuji k jisté životní spokojenosti, aspoň občas, jak zrovna okolnosti dovolí. Když mám prostor k delšímu odpočinku, tak je mou velkou vášní rozhodně cestování a poznávání nových míst. No a u všeho z toho si pravidelně a nahlas jen tak pro radost zpívám.

 

Videoklip:

Alžběta Bohdanová – Tvé oči nad mýma [Official Music Video]

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

JIŘÍ LÁBUS exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Spolupracuji s Jiřím Kyliánem i Dekkadancers“

Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,  takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich  dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako  malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním  a tak podobně.  Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc  vzpomínám na krásný dětský  balet ,Z pohádky  do pohádky´. Úplně  mě  to uchvátilo. Byla to opravdu čistě  jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně  líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana  Pavla Šmoka  a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám  nemám pro toto  jakékoliv předpoklady, ale  o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi  tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“

A co taková  taneční osobnost  jako je Jiří Kilián?  Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?

 Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu  ‚Odcházení‘, který  režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval  jen dva dny.   Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé.  Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně  v mostecké uhelné pánvi, byla  to taková groteska s názvem ,Carmen´.  A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem  a s našimi scénkami. Tak  vzniklo vlastně  krásné přátelství. Když byl Jiří v  divadle  na představení s Oldou  Kaiserem, povídali jsme si následně  a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké???  Prý jsou to takové legrácky,  aby nezapomněl češtinu, prý proto  píše.“

A jak to pokračovalo?

Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je  zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc  tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční  grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže  spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc  těšilo.“

S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon

Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním?  Co třeba Dekkadancers?

Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení,  nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky  kamarády a je to opravu moc prima!“

Jiří Lábus s Dekkadancers

Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemi i divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?

Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech,  ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z  divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách!   Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“

A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´

Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší  taneční kroky!!!

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78,   (videospot)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvákem, skladatelem, textařem i „bavičem“ LIBOREM PETRŮ:

„Tanec mám rád asi tak jako hokej“

Zpěvák, skladatel, textař i imitátor LIBOR PETRŮ se stále častěji začíná prosazovat i jako herec a také v roli takzvaného „baviče“. Ostatně, jeho široký talent i schopnosti jej k tomu přímo předurčují. Na televizních obrazovkách se nyní také, kromě Liborova bratra – zpěváka Leoše – objevuje i jeho syn Leon.

Libor je tudíž, po všech stránkách a na „více frontách“, poměrně velmi vytížen. Bez mučení se přiznám, že jsme nyní využili určitého kulturního útlumu při zmatcích, stran kulturních vystoupení, během „koronavirové krize“ a Libora tak snáze „odchytli“ k rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Co Vás vůbec k muzice a zpěvu přivedlo?

Prý zpívám od dvou let. Tak to alespoň tvrdí rodiče. Ostatně, máme to právě v rodině. Náš taťka zpíval s orchestrem a taky mamka zpívá velmi dobře. Takže, vlastně asi oni.“

A ke skládání písniček?

To přišlo v době, když jsem se na střední škole naučil hrát na kytaru. Začal jsem si současně i sám skládat písničky.“

Píšete píseň kontinuálně, tedy hudbu a text současně. Anebo později zhudebňujete svůj text? Či naopak otextujete již vymyšlenou melodii?

Skládám tak, že nejprve udělám hudbu, potom text. Snažím se, aby následně text korespondoval s hudbou. Samozřejmě jde to i obráceně. Také jsem to zkusil, ale ta první varianta mi vyhovuje nejvíce.“

Libor Petrů zpívá u příležitosti křtu svého nového alba. V pozadí zleva: kytarista David Jakubec, Patrik Fox a zpěvačka Madia.

Máte od dětství blízký vztah ke sportu, avšak jaký máte postoj k tanci?

Tanec se mi samozřejmě líbí, především latina, ale tady mi, fakt, dáno nebylo.“

Chodil jste tedy vůbec do tanečních?

Do tanečních jsem, bohužel, nechodil. Avšak chodil jsem do kurzu před samotnými tanečními. Když ale taneční mistr prohlásil: ,Tak takové dřevo jsem ještě neviděl´, už jsem se neodvážil dál pokračovat. Na plese jsem vždy před dámskou volenkou lezl pod stůl. A na svém ,maturáku´ jsem se bál, aby na mě nepřišla během písničky řada. Naštěstí to dobře dopadlo a muzikanti skončili dříve, než bych musel vyzvat k tanci naši profesorku. Byl jsem strachy zpocený jako po fotbalovém zápase. No, na vlastní svatbu jsem ,vydřel´alespoň valčík.“

Libor s přítelkyní Věrkou

Máte Vy tedy vůbec rád tanec jako takový?

Jak jsem již teď řekl, tanec mám rád, ale pouze jako divák. Je to stejné jako s hokejem.“

Kdy jste třeba byl naposledy na klasickém baletu?

Tak to už bude hodně dávno. Naposledy asi s nebožtíkem hercem Jirkou Krytinářem. A už byste ze mne ani nevydolovali ten název. Musím se dobrovolně přiznat, že to zrovna není můj šálek kávy.“

Libor Petrů (sedící úplně vpravo) jako dodnes aktivní bývalý výkonnostní fotbalista, je hybnou silou a výraznou posilou na hřišti týmu slavných osobností ze světa kultury a sportu ,Československý lev´

A co říkáte modernímu výrazovému tanci?

Tak tento tanec se mi líbí hodně! Zejména v provedení mladých děvčat…“

Spolupracujete při tvorbě pořadů s nějakým choreografem či pohybovým expertem?

Tak žádný natolik odolný se ještě nenašel. Proto mám vlastně tu kytaru, abych na pódiu mohl stát, či sedět. Při zkouškách hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku!´ jsem dost trpěl při tanečních kreacích. Vypadal jsem u nich jako blázen. Naštěstí to právě ta moje role vyžadovala.“

Jak jste se dostal k imitaci zpěváků, která Vás nakonec dovedla na obrazovky tehdy Československé televize a ke spolupráci s režisérem Františkem Polákem?

Zase to mám z rodiny. Můj taťka je ještě i teď ve svých pětaosmdesáti letech zdatným imitátorem. Zvládá Buriana, Vojtu, Štercla i další. Tak jsem to asi zdědil, akorát jsem se více vrhnul na zpěváky. Vždy, když se mi líbila nějaká písnička, snažil jsem se zpěvem co nejvíce přiblížit danému interpretovi. A když jsem byl několik let členem Směšného divadla Luďka Soboty, hodně jsem se tam naučil právě hlas samotného principála.“

Chcete ještě něco doplnit? Anebo se k něčemu vrátit?

…ale, měl bych ještě dodatek k tomu mému historickému premiérovému televiznímu vystoupení. Bylo to v tenkrát velmi populárním pořadu ,Možná přijde i kouzelník´. Byl jsem vybrán právě mezi imitátory na konkurzu. Jelikož to bylo tehdy moje první vystoupení před televizními kamerami, měl jsem obrovskou trému. A hodně mi ,na place´ pomohl zkušený Zdeněk Srstka. Od té doby jsme byli velmi dobrými kamarády. Skoro třicet let!“

Vystupujete s celou řadou hereckých a „zábavních“ legend. Někte z nich již nejsou mezi námi. Na které z nich nejvíc vzpomínáte?

Asi nejvíce vzpomínám právě na toho velkého kamaráda a skvělého borce Zdeňka Srstku. S ním jsem odjezdil nespočet vystoupení. Hodně jsem vystupoval i s Jirkou Krytinářem – byla s ním legrace. A moc rád vzpomínám i na kolegu z hudební komedie ,Zítra to roztočíme, Jaroušku´ Pepu Mladého. Nezapomenu na jeho vyprávění v šatně. Byl to moc dobrý kamarád.“

A kdo z nich Vám dal nejvíce rad pro pěveckou kariéru?

Odpovím trochu jinak. Tím, že imituji asi přes třicet zpěváků, neměl jsem v podstatě žádný vzor. Ale nejradši jsem měl Petra Rezka. Bylo pak moc hezké se s ním osobně potkat.“

A v rámci kariéry divadelní?

Jako jevištní vystupování? Hodně mi právě dalo angažmá u Luďka Soboty – skvělá škola.“

Poznamenala letošní pandemie koronaviru výrazně Vaše koncertní plány?

Asi jako každého – vše bylo zrušeno. Doufejme, že se brzy zase všechno vrátí do normálu.“

Na křtu CD Libora Petrů ,Romantický prase´ se sešlo hodně ryzího zlata! Zleva nositel tří zlatých medailí z hokejových MS 1999, 2000 a 20001 Tomáš Vlasák, zlatá olympijská vítězka z Turína Kateřina Neumannová a legendární zlatý brankář z OH v Naganu i držitel dvou zlatých prstenů za triumf ve Stanley Cupu Dominik Hašek. Zcela vpravo autor a oslavenec Libor Petrů.

Čím jste odpadlá vystoupení nahradil?

Udělal jsem nové písničky, nahrál je ve studiu u Patrika Foxe. Hodně mi pomohla také zpěvačka MADIA. Vydal jsem CD ,Romantický prase´ a pokřtil ho v kavárně jménem ,Proč ne 67´. Měl jsem věhlasné kmotry a kmotřičky. Například Pavla Zedníčka, Heidi Janků, Dominika Haška, Katku Neumannovou, Tomáše Vlasáka, Honzu Bergra, Evu Čížkovskou a Hanku Kousalovou.“

Výše zmíněné CD Libora Petrů (úplně vpravo) pokřtili v kavárně ,Proč ne 67´ i celebrity z uměleckého světa: Pavel Zedníček, Hana Kousalová, Eva Čížkovská a Heidi Janků

Jak se odreagováváte, když máte tak nabitý program?

Dám si vířivku! Podívám se na nějaký dobrý film, nebo si jdeme s naším týmem celebrit ,Československý lev´ zahrát fotbal v rámci zápasů staré gardy. A také nesmím zapomenout na cestování. Jezdíváme s přítelkyní velice často do zahraničí. Teď tedy spíše po Čechách, Moravě a na Slovensko. Takové výlety mne moc nabíjejí.“

Libor se synem Leonem, snachou Štefi a vnučkou Larou

A co chystáte do nové sezóny 2020/2021?

Po zkušenostech z letoška si plány moc nedávám. Co bude, to bude. No přece jenom – chtěl bych udělat klip na vánoční písničku”.

Tak Vám přejeme, nejen za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, podařený klip nejen na písničku vánoční, ale i na ty všechny další v budoucnu.

Foto: Václav Nekvapil a archiv Libora Petrů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvákem HYNKEM TOMMEM

„Vidět ty rozzářené oči publika“

Hynek Tomm nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU lidsky a dojemně zavzpomínal na Evu Pilarovou. Na přání mnoha našich čtenářů a zejména čtenářek s ním teď přinášíme i osobní rozhovor.

Kdy ve Vás uzrálo přání veřejně vystupovat, stát se zpěvákem?

Víte, že to si pamatuji přesně? Bylo to totiž 1. února, v den, kdy je v kalendáři jméno Hynek. A já jsem zrovna zpíval ve stejný den i čas na dvou soutěžích u nás v Chebu. Takže jsem přebíhal z kulturního domu do školy hudební, kde se druhá soutěž konala. Bylo mi tehdy jedenáct. Nakonec jsem zvítězil v obou soutěžích, a tak se postupně prozpíval až do Prahy. A tam jsem, v rámci celorepublikového finále, opět vyhrál. To se ví, že mě těch několik triumfů v soutěžích poznamenalo. Maminka, přátelé a mí nejbližší byli na mě patřičně hrdí. A znal mne kdekdo, nejen z Chebu a okolí.

Tehdy jsem si uvědomil, že stát na jevišti, zpívat a vidět ty rozzářené oči publika, je tím, bez čeho už nechci být.“

Jaký máte vztah k tanci?

Když jsem byl teenager, často jsem chodil na diskotéky, a tancovat mě moc bavilo. Později jsem ale zjistil, že ačkoli nemám problém s rytmem, paměť naučit se tanec na danou choreografii, to už mi jaksi nejde. Ukázalo se to už, když jsem uspěl v konkurzu pro tehdejší muzikál ,Jesus Christus Superstar´. Po dvou měsících úporného snažení tancovat právě na přesně danou choreografii, jsem to vzdal. A to mi s tancem pomáhala a radila zpěvačka Leona Machálková… No prostě, od té doby se raději dívám a obdivuji ty druhé.“

Chodil jste do tanečních?

Nechodil jsem tam přímo. Ale jenom jako divák si sednout na balkón a podívat se. Občas jsem si někdy odběhl na chodbu.  A tam si zkusil  pro mě ty takzvaně lehčí žánry. Naučil jsem se tak alespoň polku, valčík, ča-ča…“

Navštěvujete někdy, jako divák, baletní či taneční představení?

Upřímně, byl jsem takto jen dvakrát. Už kdysi ve Stavovském divadle. Dnes opravdu ani nevím na čem, ale pamatuji si, že jsem byl tenkrát opravdu ohromen.“

Hynek Tomm se již s oblíbenou Evou Pilarovou může od letošního jara objevit pouze prostřednictvím fotografií a filmových záznamů

V TANEČNÍM MAGAZÍNU jste se nedávno představil jako dobrý přítel zesnulé Evy Pilarové. Máte ještě v branži nějakého takového dobrého známého či staršího rádce?

V mém pěveckém životě se objevilo několik osobností, kterých si upřímně vážím. Eva Pilarová vždy byla a bude stále ta nej… Nějakou dobu jsme měli společný zájezdový pořad s paní Květou Fialovou. V něm jsme dokonce předvedli i společný duet pod názvem ,Tam na konci světa´, který vyšel i na CD. Paní Květa měla v tom duetu monolog. Posluchači jej mohli slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. Květa Fialová byla přirozená, vyprávěla a vždycky s ní bylo tak příjemně. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak mě její osoba ovlivnila. Že hodně z jejího  náhledu na život máme společné. Jinak v minulém roce jsme hodně jezdili společné pořady se Zuzanou Bubílkovou. A občas také s Valérií Zawadskou. Obě dámy je vždycky přímo radost poslouchat…“

Jak Vaše současná vystoupení ovlivnila koronavirová karanténa? Podařilo se odřeknutá představení přeložit na pozdější termín?

Ano, o některé koncerty jsem, kvůli opatřením kolem koronaviru, přišel. Některé se podařilo přesunout. Hodně mě zamrzelo, že jsem přišel o vystoupení v rámci festivalu FIJO s doprovodem Městského orchestru Cheb, pod vedením dirigenta Jiřího Smitka. Na to jsem se snad nejvíce těšil. Byli jsme domluveni, že zazpívám i píseň s názvem ,Město jediné“. Tu pro mě, jak se říká, přímo na tělo, napsal básník Josef Fousek. A jeho verše skvěle zhudebnil Zdeněk Hrubý. Skladba pojednává o mém dětství v rodném Chebu a současně je vyznáním mé mamince. Ta mi odešla v roce 2017. A moc mi chybí. Škoda. Nicméně za dva roky se tento festival opakuje, tak se budu těšit.“

Se Zuzanou Bubílkovou

Máte i herecké zkušenosti před kamerou, nakolik je tato práce pro Vás náročná?

Nevím, zda se v mém případě dá mluvit o nějakých zkušenostech. Samozřejmě jsem ale za to moc rád, a vážím si toho, že mě páni režiséři obsadili. Pro mě je herectví před kamerou, oproti zpívání, obor hodně náročný. Poprvé jsem se ocitnul před kamerou v pohádce ,Kluci, to je víla´, kde jsem si zahrál dvojroli čerta a zpěváka. Tu pohádku režíroval Milan Růžička a hráli v ní takoví mistři herectví, jakými jsou Jan Přeučil, Jan Čenský i další. Tak to je pak tréma o to větší. Pak jsem se ocitnul ve filmu ,Kameňák 3´ pana režiséra Zdenka Trošky. Tam jsem zpíval ústřední píseň ,pod filmem´ i v titulcích. A odehrál tam i malou roličku… Určitě za všechno jsem moc rád a jak se říká: ,Práce plodí práci´.“

Co chystáte na nadcházející sezónu?

Být, kvůli koronaviru, skoro čtyři měsíce doma a nic nedělat, to není nic pro mne… Kromě přípravy koncertů vánočních a pořadů se Zuzanou Bubílkovou, jsem začal více pracovat do studia a připravovat si nový repertoár. Po vloni vydaném CD ,Hynek Tomm zpívá Fouskoviny´, kde pro mne deset textů napsal básník a textař Josef Fousek, se chystám vydat nové album. Bude takzvaně zimní, které bude žánrově obsahovat pop, klasiku, šanson, vyšší populár… Jinak začátkem léta bychom měli dokončit natáčení klipu na jednu z mých zbrusu nových písní. Tentokrát je to svižná poprocková pecka s názvem ,Vítr´, kterou mě složil Pavel Ryška.“

Potěšilo Vás, jako tam bydlícího, že jste vyšel ve výpravné publikaci o sídlišti Černý Most?

Na Praze 14 Černém Mostě bydlím skoro už dvacet let. A už bych se nepřestěhoval. Když jsem začínal se zpěvem v Praze, vyšla publikace ,Praha 14 ve fotografii´, pro kterou jsme nafotili i křest mého CD s tehdejšími redaktory a místostarostou. Nyní jsem byl velice potěšen, že si na mne opět vzpomněli a zařadili mezi osobnosti této městské části.“

Hynek Tomm je i autorem knížky, která mu vyšla v roce 2018 v nakladatelství Petrkllíč

Jaké máte koníčky a hobby?

Jsem filmový maniak. Zhruba do druhé hodiny v noci koukám na filmy, potom ovšem vstávám až kolem desáté. Nejraději mám psychologické filmy a filmy podle skutečných událostí.“

Co byste závěrem popřál čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU a kam byste je pozval na svá vystoupení?

Popřál bych vám co nejvíce čtenářů! Popřál bych nejenom čtenářům, ale všem lidem to, co je nejdůležitější, a to je zdraví! Jinak u této příležitosti srdečně pozvu na určitě zajímavou akci ,Plavba po Vltavě – Zpívá Romantický tenor Hynek Tomm´. Ta proběhne 5. září 2020 ve 12.30. Anebo třeba na Vánoční koncert 3. prosince do Nuselské radnice v Praze 4. Závěrem úplně všem popřeji krásné příští dny.“

Při setkání s příznivci Hynek září

Děkujeme za upřímný rozhovor. A těm, kteří se chtějí o Hynkovi dozvědět například data jeho vystoupení, doporučujeme odkaz na jeho stránky www.hynektomm.cz, kde se dočtou i mnohé další. A přejeme mu, ať se i nadále daří v profesním i osobním životě.

Foto: archiv Hynka Tomma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN