Rozhovor s principálem a akrobatem Petrem Horníčkem

„Vždycky jsem hodně snil“

Od dětství se věnoval sportu, pak ho zaujalo čínské bojové umění wu-shu, které studoval nějakou dobu v Číně a je držitelem několika světových mistrovských titulů. K tomu jej zaujala akrobacie a právě v tomto oboru Peter Horníček s kamarádem Zdenkem Moravcem v roce 2010 jako duo DaeMen vyhráli TV soutěž Česko Slovensko má talent a v roce 2014 spolu založili novocirkusovou skupinu Losers Cirque Company, v níž se představil v projektech – The Loser(s), Walls & Handbags, Beach Boy (s), Kolaps a za svůj výkon v inscenaci EGO se dostal do širší nominace na Cenu Thálie. V současné době se věnuje hlavně tréninkům, kde předává své zkušenosti, přípravě nových projektů a vedení skupiny.

Vyrůstal jste v Brně a v dětství jste se věnoval různým sportům jako tenis, fotbal, běh na lyžích, dělal jste karate, taekwondo, lukostřelbu. Co Vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství?

„Doma jsem moc neposeděl a rodiče byli rádi, že jsem se chtěl hýbat. Takže mě jeden rok dali na tři sporty, abych si vybral, co mě nejvíc baví. Kromě různých sportů mě hodně bavily kolečkové brusle. Na nich jsme s kamarády „řádili” po Brně. Jinak jsem rád trávil i čas v lese. Hned za domem máme totiž velkou oboru. Stavěli jsme si v něm bunkry a hodně tam trávili volný čas. Vymýšleli jsme různé úkoly, psali kroniku. Prostě krásné dětství …“

Vaše maminka byla pánská krejčová a Vy jste se během středoškolského studia věnoval šití a pro kamarády jste šil kukly a kimona. Šití Vás bavilo a chtěl jste být módním návrhářem. A nakonec jste vystudoval Textilní fakultu na Technické univerzitě v Liberci, ale módním návrhářem jste se nestal. Po škole jste založil s otcem značku pro tanečníky, protože pro ně byl nedostatek tréninkových věcí. Šili jste tepláky, kraťasy, mikiny… Bavilo Vás to, ale pak jste odjel do Prahy a firmu jste prodali a Vy jste si vybral divadlo. Nelitoval jste svého rozhodnutí, dát právě přednost divadlu?

„Vůbec rozhodnutí nelituji. Musel jsem si vybrat, co budu dělat a kde zůstanu. Nyní v divadle svoje znalosti využívám a svoji představu konzultuji s kostýmní výtvarnicí. Ta k různým projektům připravuje návrhy a realizuje pro nás kostýmy.“

Hodně jste se věnoval bojovému umění a v mládí Vás přitahovala Asie a čínské bojové umění wu-shu, ve kterém jste dosáhl několik světových mistrovských titulů. Tento sport jste také měsíc studoval přímo v Číně. Proč právě toto bojové umění?  V jednom rozhovoru jste řekl, že když jste viděl film 36. komnata Shaolinu, velice se Vám v něm líbil souboj dobra a zla, ale i co tam dělali s tělem.

„Již v dětství jsem hodně snil. Hlavně, když jsem ulehnul do postele. To moje fantazie nejvíc pracovala. Filmy o bojovém umění mě hodně inspirovaly a chtěl jsem se naučit, co v nich bojovníci uměli. Dostal jsem se až tak daleko, že jsme s kamarádem několikrát jeli studovat do Číny na univerzitu bojové umění wu-shu. A teď stejně jako znalosti z „textilu” využívám znalosti z bojového umění. Jedno představení dokonce bylo o bojovém umění a gymnastice. Jmenovalo se EGO a bylo o tom, kdy je čas odejít a nechat místo mladším.“

Vaším velkým koníčkem byla akrobacie. Čím Vás tak zaujala? A čím je pro Vás dnes?

„V době, kdy jsem dělal naplno bojové umění wu-shu a jezdili jsme do Číny, tak jsem tam viděl na ulicích akrobacii. Ta se mi též vždy líbila a je i trochu součástí bojového umění. Musíte tam umět dobře skákat a ovládat různé zbraně. Tělo se pak rychle učí další pohyby jako je akrobacie. A pokud Vám to jde, tak je to hnací motor proto, aby se člověk dál a dál posouval. Dnes se v akrobacii snažím najít další a další cesty, jak se z našeho pohledu měnit a ukazovat je divákům v divadle.“

A právě jako akrobat jste se v roce 2004 objevil v hokejové opeře Nagano ve Stavovském divadle v Praze a v roce 2007 jste si zahrál v představení Mistr a žák. Pak jste působil v novocirkusovém souboru Cirk LaPutyka. V roce 2010 jste spolu se Zdeňkem Moravcem jako akrobatické duo DaeMen vyhráli TV soutěž Česko Slovensko má talent. Jak na ten čas vzpomínáte?

„Všechny tyto projekty mě moc bavily. Byl jsem nadšený, že mohu dělat to, co mě baví, a že se to líbí divákům. Chodili jsme cvičit do tělocvičny. Trénovali jsme i dvakrát denně, abychom naši dovednost posouvali a mohli ukazovat těžší a těžší triky. Bylo to krásné období, kdy se naplno věnujete svému pohybovému rozvoji. Rád se všemi vzpomínám na různé historky z tohoto období.“

Se Zdeňkem Moravcem jste vytvořili další společný projekt kabaret a nový cirkus Lidoskop a v roce 2014 založili novocirkusovou skupinu Losers Cirque Company. Co vedlo k založení této skupiny?

„Po výhře v ČSMT jsme začali hodně vystupovat na firemních večírcích, různých akcích a beneficích. To nám ale nestačilo. Měli jsme potřebu dál posouvat to, co umíme. Proto jsme oslovili další kamarády, akrobaty, tanečníky, muzikanty a začali tvořit divadelní projekty. Bylo to tím, že už jsem měl zkušenost z divadla a touhu zkusit něco vlastního.“

Sám jste se představil v projektech – The Loser(s), Walls & Handbags, Beach Boy (s), Kolaps a za svůj výkon v inscenaci EGO jste se dostal do širší nominace na Cenu Thálie za rok 2018. Někde jste řekl, že Vás nominace překvapila a zároveň potěšila. A udělalo Vám radost, že si porota Cen Thálie všimla vašeho souboru a vaší kontinuální práce, ale také nového cirkusu jako oboru. V čem Vás mohou diváci vidět? Na co byste pozval k Vám do divadla?

„V současné době už jen trénuji s naším týmem a snažím se jim předat to, co umím. Dostal jsem se na křižovatku, kde jsem si musel vybrat, zda budu dál vystupovat v inscenacích nebo se budu více věnovat vedení skupiny a přípravám nových projektů. Mám v hlavě spousty nápadů a vizí a ty bych rád realizoval. To už se ale časově neslučuje i se samotným vystupováním na jevišti. Možná se tam někdy vrátím v některém novém projektu, ale teď je moje místo v udržování směru, kam jsme se vydali. Rád bych diváky pozval na všechna naše představení. Snažíme se, aby každé z nich mělo co předat divákům. Aby o nich diskutovali nebo se jen smáli. Chceme je bavit.“

Působíte také jako scénograf (Sancti, Nespoutaní, Nebesa, Konkurz), režisér (Sancti, Branické pověsti, Nespoutaní, Nebesa, Konkurz) i choreograf (The Loser(s). Která z Vašich uměleckých profesí je Vám bližší? 

„Na nezávislé scéně jsem se musel naučit spoustu věcí. Občas všichni musí pomáhat s přípravou před představením. Např. připravit baletizol, nanosit všechny věci pro představení, atd.  Kromě toho jsem na začátku dělal i produkci našim představením. Nemohli jsme si finančně dovolit hodně lidí, takže jsme dělali několik pozic, které v normálním divadle dělá víc lidí. A to zůstává i do teď. Baví mě všechny pozice, protože v každé musíte přemýšlet trochu jinak, a zaměřit se na něco jiného.“

Umíte vůbec odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? 

„Moc mi odpočívání nejde. Rád pořád něco dělám a přemýšlím, co budeme připravovat v dalších letech. I když se věnuji své rodině, pořád mám nutkání přemýšlet i o divadle. Třeba se dětem bude líbit dělat v divadle :)“

Petr „PeeTee“ Horníček

 

Narodil se 15. 3. 1976 v Brně.

Vystudoval strojní průmyslovku v Brně a poté Textilní fakultu na Technické univerzitě v Liberci, obor projektování konfekční výroby.

V roce 2010 jako duo DaeMen (Petr Horníček a Zdenek Moravec) vyhráli TV soutěž Česko Slovensko má talent. V roce 2012 vytvořili nový projekt Lidoskop a v roce 2014 spolu založili novocirkusovou skupinu Losers Cirque Company, kde působí jako akrobat, scénograf a principál.

Je několikanásobným mistrem v čínském bojovém umění Wu-shu.  

Foto: Fantišek Ortmann, Pavel Hejný, Archiv Losers

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Filip Homola, režisér, herec a hudebník vydává sólové album

Kung-Fuciu5 – 16 Little Stories

Filip Homola, člen elektronického projektu Kora et le Mechanix, přichází se svou zbrusu novou identitou aka KUNG-FUCIU5. Na novém albu 16 Little Stories přináší hudbu na pomezí DJingu, lo-fi hip hopu, jazzu a elektroniky. Inspiraci čerpá z prostředí komiksů, asijských bojových filmů 70. let a dalších žánrově uměleckých disciplín.

Filip Homola je autorem a interpretem všech osmnácti skladeb, loopuje, sampluje, rozeznívá klávesy a syntezátory.

„Prošel jsem si zajímavým životním obdobím a chtěl jsem vytvořit něco trochu jiného, než jsem doposud dělal, chtěl jsem dostat do hudby radost a humor, a proto mi pseudonym Kung-Fuciu5 přišel jako nutná věc. A navíc nemůžu přece vydat takovéhle žánrové album jako Filip Homola, to dá rozum. Hip hop je můj oblíbený žánr, ale taky jazz. Moje dávné vzory a inspirace, jako Grand­master Flash, Afrika Bambaataa, Run DMC, Dj Screw, to všechno mě kdysi hodně ovlivnilo, mám rád rytmus a tohle tempo mi vyhovuje. Dnes se rád nechám inspirovat i současným děním na hiphopové scéně, jako třeba věcmi od Quasimoto, Quelle Chrise, Count Bass-D, Thierry Whack nebo Jean Grey,“ říká o vzniku alba Filip Homola.

Homolův život je symbiózou divadla a hudby, oboje dělá profesionálně a s osobním nadšením. Přes dvacet let působí v Naivním divadle Liberec, je ­autorem scénické hudby k několika desítkám divadelních představení. A právem byl několikrát oceněn na různých divadelních festivalech a ve výročních divadelních anketách za režii, scénickou hudbu, zvukový design i loutkoherectví. Nejvíce cen pak získal za veleúspěšné představení Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých,zrežírované na motivy knihy Judith Schalansky Atlas odlehlých ostrovů, i po šesti letech od premiéry je představení vyprodané. Režisér Homola k této inscenaci vytvořil scénický koncept a se skupinou Kora et le Mechanix, jejímž je spoluzakladatelem, složili i hudbu. Ta byla také nominována na Cenu divadelní kritiky za Hudbu roku 2017.

Album 16 Little Stories  vyšlo u českého vydavatelství Blue Lizard, které letos oslaví 25 let na scéně. Křest alba proběhne 15. září na festivalu SPACE X 2023 v Praze, kde se představí nejen KUNG-FUCIU5, ale i další projekty labelu Blue Lizard.

Generic interview s Filipem Homolou (KUNG-FUCIU5):

Proč zrovna KUNG-FUCIU5, autor rčení „Co nemáš rád, nedělej jiným“?

„Anebo taky: „Hudba vytváří druh potěšení, bez kterého se lidská přirozenost neobejde.“ Líbila se mi ta slovní hříčka, to spojení Kung-Fu a Konfucia, spojení čínského filozofa a bojového umění působícího navenek nejen tvrdě, ale i měkce, nejen agresívně, ale také umírněně.“

Znamená něco číslo 5 v názvu?

„No, mohl bych říkat, že číslo pět je v čínské kultuře mimo jiné spojováno s pěti základními elementy, smysly a barvami, ale po pravdě je to jen číslo, které vypadá jako S, aby si mě někdo nespletl s jiným KUNG-FUCIEM (smích).“

Projekt KUNG-FUCIU5 si bere inspiraci z prostředí komiksů, jak dlouho k nim trvá tvá láska?

„Už od dětství. Stáli jsme každý měsíc dlouhé fronty od sobotního rána v Jungmannově ulici a čekali, až otevřou prodejnu zahraničních časopisů, abychom si mohli koupit Pifa ve francouzštině. Častokrát se na nás nedostalo, nebo prostě časopis nepřišel, ale když přišel a koupili jsme si ho, tak to byla neuvěřitelná extáze. Jinak samozřejmě komiksy z ABC, ale já měl vždycky raději ty zahraniční, vůbec jsem těm slovům nerozuměl, ale byly krásný a parádně voněly.“

Jaké komiksy jsou tvé nejoblíbenější?

„To se samozřejmě mění s časem, nejdřív to byly dětské, pak pro dospělé, potom „intelektuální“ a teď se zase vracím k dětským, k jednoduchosti příběhu a čisté lince. Řekl bych, že takový přirozený lidský vývoj.“

Sleduješ také dění na české komiksové scéně?

„Moc ne, měl jsem rád Maška s Babanem a Jerieho, ale jak říkám, vlastně to nijak nesleduju.“

A dále jako inspiraci uvádíš asijské bojové filmy ze 70. let. Jak ses jimi inspiroval?

„Jo, kdo by neměl rád filmy s Brucem Leem a všechny ty „komnaty Šaolinu“. V dětství jsem na tom dost ujížděl, ty videokazety musely mít úplně propsaný pásek od hlav, jak jsem to sjížděl. Dneska je to pro mě taková nostalgie a pobavení, prostě je to vtipný, ale pořád zůstává, že zlo je vymýceno a dobro zvítězí.“

Co tě na těchto filmech přitahuje? Dělal jsi sám bojová umění? Třeba kung-fu?

„Na to už jsem vlastně odpověděl, ty filmy jsou pro mě nostalgií za dětstvím. Sám jsem nikdy žádný bojový sport nedělal, tedy pokud se nepočítají kliky na pěstech, boxování do zdi a nacvičování jednopalcového úderu alá Bruce Lee.“

Tvůj nový projekt je dost odlišný od projektu Kora et le Mechanix, jehož jsi poslední dobou takřka výhradním autorem. Klidná hudba tě již nepřitahuje?

„Tak to vůbec ne, já mám rád klidnou hudbu, nevzdávám se jednoho pro druhé, a navíc, kdo zná i další moji hudební tvorbu například pro divadelní inscenace, tak ví, že pracuji s mnoha formami.“

A připravuje se nějaké pokračování Kora et le Mechanix, nebo je to ukončený projekt?

„Rozhodně pokračuje, je to pro mě taková instituce, ta se nedá zrušit, další připravovaná deska Kora et le Mechanix bude o opuštěném vybydleném hotelu, co si jej okolní příroda bere pomalu zpět. Zase koncepční album (smích).“

Projekt KUNG-FUCIU5 je celkem ambiciózní. Co bude následovat?

„Venku je album, jak na CD, tak digitální release, budou následovat nějaké promo live sety a samozřejmě bych rád s tímhle projektem v budoucnu víc vystupoval.“

 

Křest alba proběhne 15. září na festivalu SPACE X 2023 v Praze

 

 
Anna Mašátová
pro Taneční magazín

Rozhovor s dabérkou a šansonierkou Lenkou Filipovou Kudelovou

„Miluji šanson, propojení herectví a zpěvu“

Lenka Filipová – Kudelová, sympatická rodačka z Brna, žila v dětství tři roky s rodiči Káhiře. Původně chtěla být letuškou, ale osud chtěl jinak a stala se herečkou, postupně také výbornou dabérkou, oblíbenou šansoniérkou. Vyzkoušela si také psaní a spolu s kolegyní Hankou Švejnohovou objíždí seniorské domy a kluby s hudebním pořadem Všechny barvy lásky.

Vaším rodným městem je Brno, i když jste prošla divadelními štacemi v Karlových Varech a Českém Těšíně, Brno je vaším osudným městem, kam jste se vrátila a již zůstala. Jaké jste byla dítě, co Vás bavilo?

„Myslím, že jsem byla dítě docela divoké. Jedináček a k tomu Beran…Neustále jsem kolem sebe potřebovala mít partu kamarádů, kterou jsem vedla. Bydleli jsme na ulici Čápkova, ideální místo, kde jsme se mohli vyřádit. Byla jiná doba, rodiče nás vypustili ven a moc nezkoumali, co děláme a kam chodíme. A tak jsme vládli dvorkům, cvičili na klepačích a do setmění lítali po Kraví hoře. Na dvorku, co patřil k našemu domu, jsem organizovala jakási „divadelní vystoupení”. Sebrala jsem babičce prostěradla a kolíčky, vytvořila hadrovou boudu s oponou a nutila kamarády, aby něco předváděli. To mě bavilo a pak sport. S rodiči jsem žila tři roky v Káhiře, táta tam pracoval. Každé odpoledne se chodilo do klubu, kde naši hráli tenis a volejbal, já jezdila na kolečkových bruslích. Tam jsem začala i závodně plavat. Ale žádná sportovní kariéra z toho nebyla. Po návratu domů to nějak vyšumělo…“

Vy jste hrála volejbal a závodně plavala a k tomu Vás to lákalo k divadlu. Vystudovala jste brněnskou konzervatoř a v roce 1973 získala angažmá v Karlových Varech. Jak vzpomínáte na své divadelní začátky?

„Nevím, jestli mě to k divadlu lákalo. Někde v podvědomí to asi bylo, ale já chtěla být letuška, pak jsem chtěla jezdit s kamionem a na začátku devítky jsem chytla stres, že vlastně nevím, čím budu. A pak osud k nám domů přivedl dceru přátel mých rodičů, která udělala zkoušky na Konzervatoř a rok u nás bydlela. Bylo to pro mě jako zjevení – mladá parta budoucích herců – chodila jsem za nimi jako ocásek. Nakonec jsem dostala malou roličku služky v jejich absolventském představení Manon Lescaut. Tehdy jsem vlastně přišla na to co, chci dělat.

Divadelní začátky ve Varech i v Těšíně byly bezvadné, nejlepší praxe, jakou jsem mohla dostat. Hlavní role, výborní režiséři. A taky skvělí kolegové a divadelní lásky-)“

Z Karlových Varů jste po roce odešla do Českého Těšína, kde jste zůstala tři roky a pak jste byla třináct let v brněnském Satirickém divadle Večerní Brno. Pak jste hostovala v NDB, kde jste získala cenu Klubu přátel operety jako nejpopulárnější herečka. A co dnes, hrajete ještě divadlo?

„V angažmá nejsem, co mě zaměstnává je namlouvání dokumentů a dabing. Před časem jsme s mojí kolegyní herečkou a moderátorkou Hankou Švejnohovou daly dohromady hudební pořad „Všechny barvy lásky”. Takové povídání o životě, o různých podobách lásky, propojené Hančinými fejetony a šansony z mého CD. Je určený pro publikum 60+. Objíždíme s ním seniorské domy a kluby a musím říct, že je to úžasné publikum. A to, že jsme s Hankou dlouholeté přítelkyně, je k tomu všemu takový bonus. Je to taková radost, svoboda a humor.“

Objevila jste se také v řadě TV inscenací a pohádek a spolupracovala s řadou zajímavých osobností. Je někdo, kdo Vás v profesi nejvíce ovlivnil?

„Ano, měla jsem štěstí na skvělé lidi z branže. Kdo mně na začátku pomohl s hereckým řemeslem, byl Ivan Rajmont, František Čech, nebo Jaroslav Horan. Ivo Fišer, Jaroslav Wykrent, Jan Schneider a hlavně Pavel Dostál, mi napsali pár skvělých šansonových textů. Bezvadná byla spolupráce s režiséry, kteří z Vás dostanou i to, o čem jste přesvědčení, že ve Vás není, jako byl Josef Bednárik, Jiří Ciesler, Pavel Dostál. Pan dirigent Arnošt Moulík, který mně pomohl zvládnout pěvecký part Dolly v muzikálu „Hello Dolly”. Radost byla natáčet CD s Karlem Vágnerem a jeho týmem, nebo jezdit po republice s hudebním pořadem s takovými muzikanty jako byl Max Whittmann nebo je Milánek Kašuba. A hrát na jevišti dvě hodiny s panem Horníčkem a po představení s ním popíjet vínko červené a povídat o životě, to už žádný komentář nepotřebuje…“

Velký prostor ve vašem profesním životě má dabing. Nejen dabování zahraničních hereček, ale také namlouvání komentářů k dokumentárním filmům pro Animal planet nebo Discovery. Jak jste se dostala k dabingu a máte v tomto oboru nějaký vzor?

„K dabingu jsem se dostala později, ve svých 38 letech. Byla jsem na mateřské s druhou dcerou Bárou a kolegyně z divadla volala, jestli nechci jet do Bratislavy dabovat, někdo jim prý vypadl. Tak jsem jela. Byla jsem nervózní, měla trému. Po natáčení jsem si říkala, ti už se neozvou. Ozvali se 🙂 a pak i další. Dabing je čím dál náročnější disciplína, vzhledem k tomu, jaký časový pres ho v posledních letech provází. To vám moc nepřidá. Takže i přes zkušenosti, které máte, se nervozita občas dostaví. Vzor žádný nemám, ale ráda poslouchám dabingové bardy ve starších filmech. Třeba pana Kopeckého ve filmu Nebožtíci přejí lásce.“

Od dětství ráda zpíváte a vydala jste CD Hledá se srdce člověčí. Vaší velkou láskou jsou šansony a na scéně jste měla pořady Šansony s Lenkou a jejími hosty nebo Všechny barvy lásky. Proč právě šanson? 

„Vlastně ani nevím. Šanson jsem poslouchala jako malá holka, vnímala jsem víc text než melodii. Máma mi říkala, že jsem znala nazpaměť všechny texty paní Hegerové, které jsme doma měli na deskách. A pak se v Satirickém divadle Večerním Brně objevila autorská dvojice Pogoda – Dostál. Do divadla přinesli muzikály s šansony, a tam jakoby se navázala ta moje přetržená nit z dětství. Dostala jsem příležitost zpívat na jevišti se skvělým divadelním orchestrem. A uvědomila jsem si, jak mě to baví. To propojení herectví a zpěvu. O tom šanson je. Sdělujete divákům příběh přes melodii.“

Vy jste se představila také jako autorka scénáře hry Dotyky, kterou jste napsala podle autobiografické knížky textařky Jiřiny Fikejzové, Povolání textařka nebo inscenace Tak to chodí. Co Vás přivedlo k psaní?

„Řekla bych, že nouze. Tedy ne finanční 🙂 S paní Fikejzovou jsem se seznámila při jedné milé příležitosti a samozřejmě na ni loudila text. Řekla, že už nepíše. Krásně jsme si pak popovídaly  o životě a já od ní dostala její autobiografii. Po přečtení jsem jí volala, že by to byl úžasný příběh na jeviště v propojení s jejími texty. Byla nadšená. Společně jsme vytipovali člověka, který měl napsat scénář. Napsal, ale jak jsme obě cítily, nebylo to dobré. Převyprávěla jsem ji svoji představu a ona řekla: Lenko, tak se do toho pusťte vy. No, místy jsem se fakt trápila, ale kniha paní Jiřiny je velmi nosná a s jejími šansony se to dobře skládalo. K tomu skvělí kolegové Jana Štvrtecká, Zdeněk Junák a Barin a Fretty, kteří dokázali sehnat nemožné a zároveň s námi na jevišti hráli a zpívali. Tak vznikly Dotyky. Z nouze, ale i výzvy splnit sen paní Jiřině. Nápad napsat scénář k ‚Tak to chodí‘, vznikl z potřeby udělat opět po čase nějaké hudební představení. Psaly jsme ho s kolegyní Monikou Maláčovou. Byla to spolupráce, kterou bych shrnula jako potěšení a humor. Ten nás přešel, když jsem si na jevišti při premiéře, v páté minutě, zlomila kotník. Představení jsem ale dohrála do konce, i když dodnes nevím jak…“

Máte dvě dospělé dcery Michaelu a Barboru. V čem se našly ony? Pokračují ve Vašich šlépějích?

„Obě se párkrát mihly v dabingu, ale nijak je to neuchvátilo. Starší Michaela má překladatelskou firmu, mé profesi se přiblížila tím, že překládají filmy pro dabing. Před dvěma lety si splnila sen. Otevřela si v Brně vaflárnu „Le Vafle” a je tam šťastná. O 15 let mladší dcera Bára je architektka, navrhuje interiéry. Před nedávnem si splnila sen. Založila si značku s oblečením „CTRLBK “a je z toho šťastná. No a já jsem šťastná, že jsou šťastné holky… :-))“

Jak ráda odpočíváte?

„Při práci na chatě, při čtení detektivek, na cestách u dobrého vína se svým mužem.“

Děkujeme za rozhovor

Lenka Filipová – Kudelová

Narodila se jako Lenka Chasáková v Brně. Vystudovala hudebně-dramatickou konzervatoř v Brně. 1973 – 74 byla v angažmá v Karlových Varech, 1974 – 77 v Českém Těšíně, 1978 – 91 v Satirickém divadle Večerní Brno. V 90. letech hostovala v ND v Brně, spolupracovala s Divadlem Šansonu Jiřího Vondráka. Film a TV – Čáry báby Cotkytle aneb Tři zlaté zuby děda Vševěda, Detektiv Martin Tomsa, Četnické humoresky, Já z toho budu mít smrt, Vetřelci a lovci: Zrozen bez porodu … Působí v dabingu, namlouvá komentáře k dokumentárním filmům. Vydala CD Hledá se srdce člověčí.

Má dvě dcery Michaelu a Barboru.

Foto: archiv Lenky Filipové – Kudelové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Rozhovor s herečkou, dabérkou, zpěvačkou a tanečnicí Evil Dancers Pamelou Soukupovou

„Volno nemám příliš ráda, ale tento postoj není dlouhodobě udržitelný, to vím“

K tanci se dostala již ve třech letech, pak přišly muzikálové role v divadle a dabing. Dnes Pamela Soukupová působí jako herečka, zpěvačka a je také tanečnicí skupiny Evil Dancers a vše co dělá, ji velice baví a naplňuje.

Pocházíte z umělecké rodiny. Oba Vaši rodiče, herci, když jste byla malá, působili hodně v dabingu, v němž se v dětství uplatnili i Váš bratr a sestra. Sama jste jako malá dabovala dětské role (např. Saxána a Lexikon kouzel). Jak na ten čas vzpomínáte?

„Shodou okolností jsem na tuhle dobu před nedávnem vzpomínala. Dodnes je pro mě dabing radostí, i když k němu musím přistupovat s velkou pokorou. Jako malá jsem ale příliš neřešila, jestli mi to jde, nebo ne. Táta se mnou do studia chodíval, protože jsem ještě ani neuměla číst. Držel mě za ruku, a když měla přijít moje replika, dal mi impuls, abych věděla, kdy začít. Takže je otázkou, pro koho byla moje raná dabingová kariéra větší dřina.“

V dětském věku jste se dostala také na scénu a svoji první roli a hned titulní jste získala v Městském divadle v Brně v muzikálu Let snů LILI. Další krásnou roli jsme měla v muzikálu Andrewa Lloyda Webera Pískání do větru. V té době jste byla studentkou gymnázia a bavila Vás němčina a matematika. Pamatuje si ten pocit, když jste se poprvé ocitla na scéně? Chtěla jste být také herečkou?

„Herectví byla vždycky volba číslo jedna. Sice jsem studijní typ a nedám dopustit na akademické sny, které ve mně ještě někde dřímají, ale myslím si, že bych nikde jinde nedokázala být reálně šťastná. První krůčky na scéně MDB byly samozřejmě strhující. Nicméně bez mladistvé nevědomosti o zodpovědnosti k umění ani podpory rodičů, kolegů a Petra Gazdíka, který tyto inscenace režíroval, bych se nedostala ani přes recepci divadla.“

Po gymnáziu jste v roce 2019 začala studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze obor muzikál. Proč jste si vybrala právě muzikál?

„Nejspíš proto, že jsem na muzikálu vyrůstala. Skoro nebylo víkendu, kdy by u nás doma rodiče nekoukali na to nejlepší z nejlepších – Chorus Line, Funny Girl, West Side Story, apod. A samozřejmě frčela i čísla Jiřího Korna, která mě nakonec přivedla ke stepu. Byla to asi shoda šťastných náhod, která se postupně prohlubovala, když jsem začala více objevovat zahraniční muzikálovou scénu – Gershwina, Menkena, apod.“

Coby herečka hrajete v Činoherním klubu v Praze ve hře Dámský krejčí roli Pomponette. Objevila jste se také před kamerou, nedávno v seriálu Dobré zprávy nebo ve filmu Chevalier. Jak se Vám hraje role Pomponette a jak se cítíte před kamerou?

„Pomponette je takzvaně role za odměnu. Možná to bude znít jako klišé, ale není repríza, kdy bych si velice silně neuvědomovala, že bych měla být zatraceně vděčná, že stojím na jevišti Činoherního klubu. Ale je to dobře, udržuje mě to v lati a není nic horšího, než herečka s egem. Kameru jsem začala objevovat o něco později než jeviště, takže jsme spolu prvních pár setkání zápasili. Hrozně dlouho mi trvalo zkrotit své výrazné grimasy v obličeji a dodnes si musím dávat pozor, abych nepřepálila míru, kterou kamera snese. Ale samozřejmě to chtělo jen kapku zkušenosti, dril a rady od zkušenějších kolegů. Dnes už jsme s kamerou kamarádi do deště a od chvíle, kdy beru svou výraznou mimiku jako přednost, nikoliv prokletí, dostávám role, ve kterých ji naopak režiséři vyžadují, čímž se ukázalo, že je to vlastně dost šikovný například komický prostředek.“

Vaše babička byla tanečnice a lásku k tanci a talent zdědila po ní také Vaše maminka a tanec okouzlil i Vás, a coby tanečnice působíte v taneční skupině Evil Dancers. Co Vás přivedlo k tanci a do této skupiny?

„Tanec mě provází zhruba od tří let, kdy mě maminka začala učit balet. V této době měla vlastní baletní školu, kde jsem tančila v podstatě až do té doby, než jsem odjela do divadla do Brna. Pak už jsem si svou taneční dráhu hledala po vlastní ose a právě láska k muzikálu mě přivedla k Jazz Dance. A pak už zase musím své díky směřovat opět osudu. Setkala jsem se se skvělým profesorem a choreografem Tomášem Kuťákem, který mě po celá léta trpělivě trénoval a nezlomil nade mnou hůl, i když bych se mu v mnoha případech ani nedivila. Právě on je šéfem taneční skupiny Evil Dancers, ke které jsem vzhlížela a dodnes vzhlížím. Nejprve jsem s nimi začala spolupracovat na externí spolupráci a po celých pěti letech čekání jsem se v letošní sezóně stala oficiálně součástí souboru.“

A co zpěv, psaní nebo malování? Neláká Vás to? Dočetla jsem se, že jste se v dětském věku podílela na animovaném filmu svého bratra Pavla, grotestce Žrouti, jako animátorka svými kresbami jídla…

„Ano, máte pravdu, malování bylo chvilku také mé umělecké téma. Bráška byl v tomhle neoblomný a zkoušel, jestli ve mně náhodou nedřímá talent, ale myslím, že jsme oba věděli, že tudy cesta nepovede. Občas se k tomu vrátím ve formě kopií již existujících ilustrací, ale sama jsem příliš talentu v malování nepobrala. Psaní bylo ale už daleko blíže k realizaci. Fascinuje mě žurnalistika a během svých „velkých muzikálových krizí”, kdy mám pocit, že jsem naprosto k ničemu, se k ní moc ráda vracím čistě proto, abych si utřídila myšlenky a samozřejmě zjistila, že nikam jinam než do divadla nepatřím. Asi bych nezvládla tvrdou kritiku přísných profesorů, každou reportáž jsem vždy brala příliš vážně a div ne jako své vlastní dítě. Takže raději zůstanu u psaní jako u hobby. No a systematicky jsem si v této odpovědi nechala zpěv jako poslední právě proto, že ten je opravdu už nedílnou součástí mého života. Samozřejmě jako celá moje kariéra, ani zpěv nepřišel sám od sebe. Tady musím vystřihnout poklonu mému panu profesorovi Tomáši Hundžovi, který se mnou zase neztratil trpělivost po mém příchodu na konzervatoř. Takové poleno, jako jsem byla já, totiž asi málokdo viděl. Ale pan profesor nedal na sobě nic znát a vedl mě k přesvědčení, že když budu denně dřít, nějak to zvládneme. A zvládli. Během covidové doby jsem se vrhla do psaní vlastní tvorby a minulou sezonu jsme s přáteli založili jazzovou „kapelu v zárodku” s názvem KONZERVA BAND, která měla svůj debut 1. 8. 2022 v Činoherní kavárně.

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Abych pravdu řekla, tak volno nemám příliš ráda. Proto ho stejně nejraději trávím prací. Ale samozřejmě ani to není cesta, která je dlouhodobě udržitelná, takže svůj workoholismus čas od času ráda osvěžím časem s rodinou, přáteli nebo nějakým výletem. Není nic, co mě dokáže lépe uvolnit, než cestování. Proto mám schovaný dlouhý seznam vysněných destinací, na které postupně spřádám plány.“

Děkujeme za rozhovor

Pamela Soukupová

Narodila se 9. 6. 2001 v Praze v umělecké rodině – rodiče – herci Pavel Soukup a Isabela Soukupová (dnes má vlastní společnost Pop Up Ballet Store, která prodává taneční potřeby). Babička Ismenia Siegelová byla tanečnicí Hudebního divadla Karlín, dědeček Jiří Siegel (1927 – 2012) úspěšný architekt, bývalý olympionik, muzikant a spisovatel. Bratr Pavel Soukup ml. držitel americké ceny Emmy je TV režisérem, sestra Patricie Marková se věnuje dabingu.

Je studentkou Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze, kde studuje obor muzikál.

Hraje v Činoherním klubu v Praze a jako tanečnice působí v taneční skupiny Evil Dancers.

Foto: Evil Dancers, Jan Kvarda, Iva  Haj

Veronika Pechová

pro Taneční magazín