akrobat – Taneční magazín

Rozhovor s principálem a akrobatem Petrem Horníčkem

„Vždycky jsem hodně snil“

Od dětství se věnoval sportu, pak ho zaujalo čínské bojové umění wu-shu, které studoval nějakou dobu v Číně a je držitelem několika světových mistrovských titulů. K tomu jej zaujala akrobacie a právě v tomto oboru Peter Horníček s kamarádem Zdenkem Moravcem v roce 2010 jako duo DaeMen vyhráli TV soutěž Česko Slovensko má talent a v roce 2014 spolu založili novocirkusovou skupinu Losers Cirque Company, v níž se představil v projektech – The Loser(s), Walls & Handbags, Beach Boy (s), Kolaps a za svůj výkon v inscenaci EGO se dostal do širší nominace na Cenu Thálie. V současné době se věnuje hlavně tréninkům, kde předává své zkušenosti, přípravě nových projektů a vedení skupiny.

Vyrůstal jste v Brně a v dětství jste se věnoval různým sportům jako tenis, fotbal, běh na lyžích, dělal jste karate, taekwondo, lukostřelbu. Co Vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství?

„Doma jsem moc neposeděl a rodiče byli rádi, že jsem se chtěl hýbat. Takže mě jeden rok dali na tři sporty, abych si vybral, co mě nejvíc baví. Kromě různých sportů mě hodně bavily kolečkové brusle. Na nich jsme s kamarády „řádili” po Brně. Jinak jsem rád trávil i čas v lese. Hned za domem máme totiž velkou oboru. Stavěli jsme si v něm bunkry a hodně tam trávili volný čas. Vymýšleli jsme různé úkoly, psali kroniku. Prostě krásné dětství …“

Vaše maminka byla pánská krejčová a Vy jste se během středoškolského studia věnoval šití a pro kamarády jste šil kukly a kimona. Šití Vás bavilo a chtěl jste být módním návrhářem. A nakonec jste vystudoval Textilní fakultu na Technické univerzitě v Liberci, ale módním návrhářem jste se nestal. Po škole jste založil s otcem značku pro tanečníky, protože pro ně byl nedostatek tréninkových věcí. Šili jste tepláky, kraťasy, mikiny… Bavilo Vás to, ale pak jste odjel do Prahy a firmu jste prodali a Vy jste si vybral divadlo. Nelitoval jste svého rozhodnutí, dát právě přednost divadlu?

„Vůbec rozhodnutí nelituji. Musel jsem si vybrat, co budu dělat a kde zůstanu. Nyní v divadle svoje znalosti využívám a svoji představu konzultuji s kostýmní výtvarnicí. Ta k různým projektům připravuje návrhy a realizuje pro nás kostýmy.“

Hodně jste se věnoval bojovému umění a v mládí Vás přitahovala Asie a čínské bojové umění wu-shu, ve kterém jste dosáhl několik světových mistrovských titulů. Tento sport jste také měsíc studoval přímo v Číně. Proč právě toto bojové umění? V jednom rozhovoru jste řekl, že když jste viděl film 36. komnata Shaolinu, velice se Vám v něm líbil souboj dobra a zla, ale i co tam dělali s tělem.

„Již v dětství jsem hodně snil. Hlavně, když jsem ulehnul do postele. To moje fantazie nejvíc pracovala. Filmy o bojovém umění mě hodně inspirovaly a chtěl jsem se naučit, co v nich bojovníci uměli. Dostal jsem se až tak daleko, že jsme s kamarádem několikrát jeli studovat do Číny na univerzitu bojové umění wu-shu. A teď stejně jako znalosti z „textilu” využívám znalosti z bojového umění. Jedno představení dokonce bylo o bojovém umění a gymnastice. Jmenovalo se EGO a bylo o tom, kdy je čas odejít a nechat místo mladším.“

Vaším velkým koníčkem byla akrobacie. Čím Vás tak zaujala? A čím je pro Vás dnes?

„V době, kdy jsem dělal naplno bojové umění wu-shu a jezdili jsme do Číny, tak jsem tam viděl na ulicích akrobacii. Ta se mi též vždy líbila a je i trochu součástí bojového umění. Musíte tam umět dobře skákat a ovládat různé zbraně. Tělo se pak rychle učí další pohyby jako je akrobacie. A pokud Vám to jde, tak je to hnací motor proto, aby se člověk dál a dál posouval. Dnes se v akrobacii snažím najít další a další cesty, jak se z našeho pohledu měnit a ukazovat je divákům v divadle.“

A právě jako akrobat jste se v roce 2004 objevil v hokejové opeře Nagano ve Stavovském divadle v Praze a v roce 2007 jste si zahrál v představení Mistr a žák. Pak jste působil v novocirkusovém souboru Cirk LaPutyka. V roce 2010 jste spolu se Zdeňkem Moravcem jako akrobatické duo DaeMen vyhráli TV soutěž Česko Slovensko má talent. Jak na ten čas vzpomínáte?

„Všechny tyto projekty mě moc bavily. Byl jsem nadšený, že mohu dělat to, co mě baví, a že se to líbí divákům. Chodili jsme cvičit do tělocvičny. Trénovali jsme i dvakrát denně, abychom naši dovednost posouvali a mohli ukazovat těžší a těžší triky. Bylo to krásné období, kdy se naplno věnujete svému pohybovému rozvoji. Rád se všemi vzpomínám na různé historky z tohoto období.“

Se Zdeňkem Moravcem jste vytvořili další společný projekt kabaret a nový cirkus Lidoskop a v roce 2014 založili novocirkusovou skupinu Losers Cirque Company. Co vedlo k založení této skupiny?

„Po výhře v ČSMT jsme začali hodně vystupovat na firemních večírcích, různých akcích a beneficích. To nám ale nestačilo. Měli jsme potřebu dál posouvat to, co umíme. Proto jsme oslovili další kamarády, akrobaty, tanečníky, muzikanty a začali tvořit divadelní projekty. Bylo to tím, že už jsem měl zkušenost z divadla a touhu zkusit něco vlastního.“

Sám jste se představil v projektech – The Loser(s), Walls & Handbags, Beach Boy (s), Kolaps a za svůj výkon v inscenaci EGO jste se dostal do širší nominace na Cenu Thálie za rok 2018. Někde jste řekl, že Vás nominace překvapila a zároveň potěšila. A udělalo Vám radost, že si porota Cen Thálie všimla vašeho souboru a vaší kontinuální práce, ale také nového cirkusu jako oboru. V čem Vás mohou diváci vidět? Na co byste pozval k Vám do divadla?

„V současné době už jen trénuji s naším týmem a snažím se jim předat to, co umím. Dostal jsem se na křižovatku, kde jsem si musel vybrat, zda budu dál vystupovat v inscenacích nebo se budu více věnovat vedení skupiny a přípravám nových projektů. Mám v hlavě spousty nápadů a vizí a ty bych rád realizoval. To už se ale časově neslučuje i se samotným vystupováním na jevišti. Možná se tam někdy vrátím v některém novém projektu, ale teď je moje místo v udržování směru, kam jsme se vydali. Rád bych diváky pozval na všechna naše představení. Snažíme se, aby každé z nich mělo co předat divákům. Aby o nich diskutovali nebo se jen smáli. Chceme je bavit.“

Působíte také jako scénograf (Sancti, Nespoutaní, Nebesa, Konkurz), režisér (Sancti, Branické pověsti, Nespoutaní, Nebesa, Konkurz) i choreograf (The Loser(s). Která z Vašich uměleckých profesí je Vám bližší?

„Na nezávislé scéně jsem se musel naučit spoustu věcí. Občas všichni musí pomáhat s přípravou před představením. Např. připravit baletizol, nanosit všechny věci pro představení, atd. Kromě toho jsem na začátku dělal i produkci našim představením. Nemohli jsme si finančně dovolit hodně lidí, takže jsme dělali několik pozic, které v normálním divadle dělá víc lidí. A to zůstává i do teď. Baví mě všechny pozice, protože v každé musíte přemýšlet trochu jinak, a zaměřit se na něco jiného.“

Umíte vůbec odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

„Moc mi odpočívání nejde. Rád pořád něco dělám a přemýšlím, co budeme připravovat v dalších letech. I když se věnuji své rodině, pořád mám nutkání přemýšlet i o divadle. Třeba se dětem bude líbit dělat v divadle :)“

Petr „PeeTee“ Horníček

Narodil se 15. 3. 1976 v Brně.

Vystudoval strojní průmyslovku v Brně a poté Textilní fakultu na Technické univerzitě v Liberci, obor projektování konfekční výroby.

V roce 2010 jako duo DaeMen (Petr Horníček a Zdenek Moravec) vyhráli TV soutěž Česko Slovensko má talent. V roce 2012 vytvořili nový projekt Lidoskop a v roce 2014 spolu založili novocirkusovou skupinu Losers Cirque Company, kde působí jako akrobat, scénograf a principál.

Je několikanásobným mistrem v čínském bojovém umění Wu-shu.

Foto: Fantišek Ortmann, Pavel Hejný, Archiv Losers

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Unikátní spojení

Vyzkoušejte capoeiru, spojení tance, akrobacie, bojového umění, hudby i zpěvu!

Unikátní spojení boje, akrobacie, tance, hudby, zpěvu, hry a v neposlední řadě společně sdílené energie – to vše zažijete na hodinách capoeiry! V Praze je nově pořádá tanečník a člen souboru současného tance 420PEOPLE Michal Toman ve Studiu Maiselovka

„Capoeira je úžasná ve své komplexnosti, v tom, že propojuje tolik věcí… Je na ní krásné to, že čím déle se jí člověk věnuje, tím hlouběji se do ní dostává, a postupně ho zaujmou a okouzlí i ty jiné, často i nefyzické aspekty, jako je například využití tradičních hudebních nástrojů, zpěv a další. Na druhou stranu si z ní každý může vybrat to, co ho opravdu baví,“ říká profesionální tanečník a učitel capoeiry Michal Toman.

Ke capoeiře se dostal už jako osmiletý, kdy byl – podle vlastních slov – extrémně hyperaktivní dítě, které se věnovalo nevídanému počtu zájmových kroužků od karate přes atletiku, latinsko-americké tance až po kytaru a sbor. „Jednou jsme na přehlídce bojových umění v mém rodném Novém Jičíně narazili na ukázku brazilského bojového umění, které spojovalo vše, co jsem chtěl, a pořád nenacházel. Bojové umění, ve kterém se soupeří, neubližuje, hraje, předvádí, zpívá, tančí, skáče, hraje na hudební nástroje, a které pulzuje obrovskou energií… Zkrátka bylo to, jako vidět sebe samotného v zrcadle, jako by capoeiru někdo vytvořil přímo pro mě. Dnes se jí věnuju přesně dvacet let.“

Perfektní kondice, reflexy i cit pro rytmus

Stal se učitelem, získal řadu mezinárodních titulů a nyní vede ve Studiu Maiselovka v samotném centru Prahy své lekce, které jsou velice oblíbené. „Díky capoeiře v první řadě získáte vynikající kondici, protože je to velmi náročné fyzické cvičení. Po určité době se přidají i bojové schopnosti a velmi dobře vycvičené reflexy. Zároveň je capoeira neodmyslitelně spojená s hudbou, kterou musíte při cvičení vnímat, takže dalšími přínosy jsou určitě zlepšení citu pro rytmus, následně rozvoj hlasových dispozic a také se můžete naučit hrát na hudební nástroje,“ popisuje Michal Toman.

Praktikování capoeiry však má i další pozitivní dopady na náš život. Podle odborníka získáte otevřenost vůči ostatním lidem a tím, že sdílíte společnou energii, zbavíte se ostychu vystupovat před ostatními.

„To hlavní však je, že vás capoeira naučí opravdu multifunkčnímu organickému pohybu, reakcím, bojovým schopnostem, akrobacii a dalším věcem formou nenásilné hry, kdy je vám váš kolega (sparing partner) spíše spoluhráčem než soupeřem. To je, myslím, velkou zbraní capoeiry, všechno je to vlastně zábavná hra, skrz kterou se učíme. Někdy vážnější a drsnější, někdy naprosto uvolněná, pokaždé jiná, ale vždy zábavná,“ dodává tanečník.

Capoeira, to je svoboda

Ačkoliv se jedná o bojové umění, nechybí tady ticho a procítění okamžiku… Atmosféra je vřelá a ani naprostí začátečníci se nemusí ničeho bát. Lekce vždy začíná společným zahřátím, následuje několik cvičení, každé zaměřené na jiný aspekt, přičemž lektor vždy vše pečlivě ukáže a vysvětlí. Celý trénink je vždy završen tím nejhlavnějším, a to je hra, kdy spolu účastníci lekce capoeiru praktikují, tedy správně řečeno: hrají capoeiru mezi sebou a zkoušejí věci, které na hodině trénovali. U toho se může zase zpívat, tleskat…, zkrátka opět nechybí velká míra svobody a improvizace.

„Často během hodiny hraju na tradiční hudební nástroje, ostatní se mohou mezi sebou uvolněně bavit, na cokoliv se ptát, smát se, dělat si legraci – zkrátka užívat si to, což přesně odpovídá tomu, odkud capoeira pochází. Je to afro-brazilské bojové umění, a přesně takoví, jací Brazilci jsou, jak se chovají, jaká je jejich pulzující kultura a země, tak přesně taková je i capoeira,“ uzavírá Michal Toman.

Michal Toman

Profesionální tanečník, performer, akrobat, pedagog, fotograf a capoeirista. Je členem souboru současného tance 420PEOPLE, souboru fyzického divadla Burki&com a slovenského souboru současného tance Yuri Korec&Co. Je držitelem zeleného (učitelského) pásu capoeiry a mnoha medailových umístění a titulů (mistr Evropy 2021). Ve své pedagogické činnosti se zaměřuje na využití kombinace principů techniky současného tance s technikou afro-brazilského bojového umění capoeira, a to zejména v obrácených polohách těla. Jeho lekce capoeiry můžete navštívit ve Studiu Maiselovka v centru Prahy, které je prvním oficiálním prostorem souboru současného tance 420PEOPLE. Více na www.420people.org

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Petrem Horníčkem, principálem Losers Cirque Company

„Připravujeme unikátní muzikál ‚Nebesa‘

Losers Cirque Company připravuje na léto unikátní muzikál, kde se setkají ti nejlepší z nejlepších. Jen pro zajímavost – jednu z hlavních rolí si zahraje Jiří Korn a zodpovědně se na ni připravuje, přesně tak i ostatní.

Pokladli jsme pár otázek na tělo principálu souboru Petru Horníčkovi

Zanedlouho uvidíme muzikál „Nebesa“. Věříte v Boha?

„Přímo v Boha ne, protože to už je takové konkrétní označení nějaké osoby. Ale já určitě věřím v energie. S tím jsou spojená třeba dechová cvičení, práce s energií. Pokud to mám tedy zkusit vyjádřit, tak v něco věřím. Ale zrovna Bohem bych to nenazýval.“

Co je hlavní myšlenkou muzikálu Nebesa? Je zde nějaké vyšší poselství, třeba i takové, že všechno, co se na světě děje, je nějak dané (třeba i pandemie či válka) a my se s tím musíme smířit, nebo jde jen o zábavný příběh o andělech či dokonce o komedii?

„No, teď je doba skutečně složitá. Proto jsme chtěli udělat představení, které je od všeho dění trošku odpoutáno. Základní myšlenka je taková, že mezi námi jsou skrytí andělé, které nevidíme, a nějak nás v tom životě doprovází. Náš příběh vychází z toho, že andělé chodí do práce jako do korporátu každý den, jako každý z nás. Vlastně všichni účinkující jsou část představení lidé a část představení andělé, takže mají takové dvojrole. Jejich životy se prolínají – část je andělský život a část je pozemský korporát. Andělé existují právě tak, jako existuje nebe, je to takový uzavřený cyklus. Pokud dotyčný neudělá něco špatného, cestuje do nebe a zase zpět na Zemi. V příběhu je to brané opravdu s nadsázkou, je to takové odreagování od všedních starostí.“

Jako místo konání jste vybrali Anežský klášter. Ale hra tedy nemá s vírou tolik společného, rozumím tomu dobře?

„Určitě, hra je opravdu určena pro široké publikum. Nezpíváme ani nehrajeme doslova k někomu konkrétnímu.“

O jaký žánr jde?

„Je to takový novotvar, uslyšíme gospel, bude tu hodně tance i akrobacie, vlastně to není ani novocirkusové představení ani muzikál. Je to na hranici těchto dvou světů.“

Propojujete hodně žánrů. Je to dobré pro umělce, když muzikant dělá tanec, tanečník dělá akrobacii, akrobat dělá hudbu….?

„Je to dnes trend. Na umělce a performery bude vyvíjen čím dál tím větší tlak, aby byl každý vším a uměl všechno. V souboru tak bude méně lidí, místo padesáti bude třeba jen dvacet a ti zvládnou všechno.“

Nesníží to potom celkový výkon umělců? Možná ne každý je úplně multifunkční a ovládá všechno!

„No, ne každý může dělat všechno, tanečníci se dnes učí nějakou akrobatickou dovednost, hudebník se učí tancovat, vlastně je to normální, že v muzikálu lidé umí i tancovat i zpívat. Dalo by se říci, že je to spíše tak, že např. pro akrobatickou disciplínu musíme třeba více posilovat. Myslím si ale, že vývoj k tomu směřovat bude. Nechci říct, že by vyloženě jeden performer skládal hudbu, zpíval, tancoval a akrobatil, ale tahle multifunkčnost bude podle mě čím dál víc vyžadována. Někteří akrobaté pilují své umění, aby uměli sólové skladby, (to propojení mě baví). Ale musí to být samozřejmě na vysoké úrovni. Pokud někdo nezazpívá dobře, tak zpívat jednoduše nemůže a musí jenom tančit či dělat akrobacii.“

Jsme coby diváci zvyklí, že v muzikálu každý tančí, zpívá, hraje. Ale Vy si už berete ty naprosté umělecké špičky do svého cirkusu. a všechno tohle propojit je už na úrovni geniality. Je toto vůbec možné?

„Nooo… To je právě to, co jsme se rozhodli, že vyzkoušíme. Uvidíme, zda lidé, které jsme vybrali, tohle zvládnou, sami jsme zvědaví, jak to dopadne.

To je vždy na projektu to krásné. Nejen to, že vytváříme autorskou věc a že scénář vznikl od nás, ale stejně tak jsme se rozhodli, že vyzkoušíme, zda akrobaté zvládnou toto propojení. A pokud se ukáže, že ne, tak budeme vše upravovat, protože je to autorský projekt.“

Vy se také chystáte využít titulky a nechat muzikál v anglickém znění. Co třeba diváci, kteří anglicky nerozumí a budou tedy rozmrzelí?

„To je jinak, rozhodli jsme se černošské písně nepřekládat, protože v češtině to celé opravdu jinak zní. Čeština je jinak zpěvná a je lepší nechat písně v originálu. Pro děj jako takový to nemá zásadní význam. Zpěv pouze doprovází tanec a ostatní výrazové prostředky. Snažíme se tu a tam něco dodat česky, aby divák úplně porozuměl. Ale pracovali jsme vlastně vždy tak, že naše vystoupení je obrazová záležitost a je na divákovi, jak si to vyloží. Je celkem jasné, že se nějaký anděl do někoho zamiluje, tomu divák porozumí a dále vyrozumí z herectví, o co jde.“

Tak my se už moc těšíme a přejeme Vám, ať vše dobře dopadne!

Foto: Archiv Losers Cirque Company

Foto: František Ortmann

Eva Smolíková

Taneční magazín

Losers jak je známe a milujeme

Vtipní, plni energie a skvělých akrobatických výkonů, zkrátka grandiózní

V divadle Bravo, domovské scéně Losers Cirque Company, proběhla 26.října premiéra inscenace Grandiózní. Premiéra byla měsíc odložena, protože jeden z performerů se zranil. Dílo Grandiózní v režii Matyáše Ramby (Principál Petr Horníček pracoval na jiném projektu) nese všechny prvky pro Losers typické. Inscenace má vtip, šmrnc, nadsázku, skvělé akrobatické výkony. Možná jedinou její malou slabinou je, že divák, který o práci akrobatů moc neví, nemusí ihned plně porozumět hlavní myšlence příběhu.

Podle slov Matyáše Ramby patří toto dílo k nejúpřímnějším. Matyáš říká: „Když jsme začínali, byli jsme parta studentů, neměli jsme žádné závazky, trávili jsme veškerý volný čas v tělocvičně. Ale zestárli jsme, založili jsme si rodiny a naše priority se změnily. Nechci si stěžovat, ale finance v divadle nejsou dobré. Stojíme v současnosti vlastně před určitým rozhodováním kudy dál.“

Příběh Grandiózní vypráví o tom, jak profesionální akrobaté (Vítězslav Ramba, Lukáš Macháček, Jindřich Panský, Mates Petrák, Juliette Jean) touží vytvořit velkolepé dílo. Soubor se pomalu rozpadá a naši hrdinové se snaží získat peníze pro svůj projekt. Ale jde to ztuha. Přesto se s vervou pustili do práce, dalo by se říci, že cokoliv najdou, přitáhnou na jeviště, zejména lampičky, světla a vznikne třímetrová stavba obsypaná vším tímto haraburdím. Svému snu jsou ochotni obětovat cokoliv, vlastní finance, zdraví, kombinovat práci a divadelní zkoušky.

Každý z těchto aspektů je divákovi přiblížen nějakou scénou, za zmínku nepochybně stojí momenty, kdy se jeden z akrobatů dostane do nemocnice. V podání Losers je léčení nezapomenutelné. (Trošku smutek ve mně vyvolala jen představa, že někteří lékaři takto skoro doopravdy zachází s pacienty… ale snad to budu v budoucnu snášet lépe, rozpomenu-li se na zraněného akrobata).

Jemný ‚loserovský‘ humor se promítá v každém okamžíčku, ať už jeden ze členů souboru vaří a ostatní mu vehementně pomáhají, nebo trénují s akrobatkou, nebo právě staví své grandiózní dílo a věci se jim trošinku komplikují, nejen tím, že žárovka svítí jen občas, ale třeba i tím, že jeden ze členů se zamotá do lan a ostatní ho nemohou dostat dolů atd.

Hlavní postava to ale nevzdává a s nasazením vlastního života (možná i s ohrožením životů všech ostatních členů) si svůj sen samozřejmě nakonec plní. A právě v tomto okamžiku slávy a vrcholné blaženosti, mu jeho žena oznamuje, že on teď bude v jiné roli, v roli otce. Tma. Konec. To totiž často znamená pro umělce dokonce i ukončení kariéry, protože potřebují více financí.

Během představení se diváci těší opět z velkolepých akrobatických výkonů, většinou mají ústa roztažená do širokého úsměvu a po představení – jak jinak- následují bouřlivý řev, potlesk ve stoje, tak jak je pro Losers typické. Grandiózní – to znamená Losers jak je známe a milujeme.

Foto: archiv Losers Cirque Company

Eva Smolíková

Taneční magazín