Losers jak je známe a milujeme

Vtipní, plni energie a skvělých akrobatických výkonů, zkrátka grandiózní

V divadle Bravo, domovské scéně Losers Cirque Company, proběhla 26.října  premiéra inscenace Grandiózní.  Premiéra byla měsíc odložena, protože jeden z performerů se zranil. Dílo Grandiózní  v režii Matyáše Ramby (Principál Petr Horníček pracoval na jiném projektu) nese všechny prvky pro Losers typické.  Inscenace má vtip, šmrnc, nadsázku, skvělé akrobatické výkony.  Možná jedinou její malou slabinou je, že divák, který o práci akrobatů moc neví, nemusí ihned plně  porozumět hlavní myšlence příběhu.

Podle slov Matyáše Ramby patří toto dílo k nejúpřímnějším. Matyáš říká: „Když jsme začínali, byli jsme parta studentů, neměli jsme žádné závazky, trávili jsme veškerý volný čas v tělocvičně. Ale zestárli jsme, založili jsme si rodiny a naše priority se změnily. Nechci si stěžovat, ale finance v divadle nejsou dobré. Stojíme v současnosti  vlastně před určitým rozhodováním kudy dál.“

Příběh Grandiózní vypráví o tom, jak profesionální akrobaté (Vítězslav RambaLukáš MacháčekJindřich PanskýMates PetrákJuliette Jean) touží vytvořit velkolepé dílo.  Soubor se pomalu rozpadá a  naši hrdinové se snaží získat peníze pro svůj projekt. Ale jde to ztuha.  Přesto se s vervou pustili do práce, dalo by se říci, že cokoliv najdou, přitáhnou na jeviště, zejména lampičky, světla a vznikne třímetrová stavba obsypaná vším tímto haraburdím. Svému snu jsou ochotni obětovat cokoliv, vlastní finance,  zdraví, kombinovat práci a divadelní zkoušky.

Každý z těchto aspektů je divákovi přiblížen  nějakou scénou, za zmínku nepochybně stojí momenty, kdy se jeden z akrobatů dostane do nemocnice. V podání Losers je léčení nezapomenutelné. (Trošku smutek ve mně vyvolala jen představa, že někteří lékaři takto skoro doopravdy zachází s pacienty… ale snad to budu v budoucnu snášet lépe, rozpomenu-li se na zraněného akrobata).

Jemný ‚loserovský‘  humor se promítá v každém okamžíčku, ať už jeden ze členů souboru vaří a ostatní mu vehementně pomáhají, nebo trénují s akrobatkou, nebo právě staví své   grandiózní dílo a věci se jim trošinku komplikují, nejen tím, že žárovka svítí jen občas, ale třeba i tím, že jeden ze členů se zamotá do lan  a ostatní ho nemohou dostat dolů atd.

Hlavní postava  to ale nevzdává a s nasazením vlastního života (možná i s ohrožením životů všech ostatních členů) si svůj sen samozřejmě nakonec plní. A právě v tomto okamžiku slávy a vrcholné blaženosti, mu jeho žena oznamuje, že on teď  bude v jiné roli, v roli otce. Tma.  Konec. To totiž  často znamená pro umělce dokonce  i ukončení kariéry, protože potřebují více financí.

Během představení se diváci těší opět z velkolepých akrobatických výkonů, většinou mají ústa roztažená do širokého úsměvu a po představení – jak jinak- následují bouřlivý řev, potlesk ve stoje, tak jak je pro Losers typické. Grandiózní – to znamená Losers jak je známe a milujeme.

Foto: archiv Losers Cirque Company

Eva Smolíková

Taneční magazín

Režijní prvotina NEBUDE prkotina!

Na jednom jevišti Beyoncé, Billie Eilish a BÁRA ZMEKOVÁ! Další premiéra Ufftenživot, konkrétně inscenace „This is not a love song“ v pondělí 28. června ve vršovickém Vzletu.

Divadelní soubor Ufftenživot uvede 28. 6. v 19.30 na jevišti kulturního paláce Vzlet novou autorskou inscenaci s názvem „This is not a love song“. Druhá premiéra souboru v této sezóně se zabývá fenoménem populárních milostných písní a poodhalí divákům, jak hudební průmysl ovlivňuje náš život, ať chceme, nebo ne.

Autorská inscenace v režii Sáry Arnstein vychází z hledání významu a funkce milostné písně. Recykluje různými způsoby známé současné popové milostné písně a skládá z nich vlastní mozaiku, která hovoří o možné výpovědní hodnotě, která je v nich obsažena.

Inspirací pro vznik tohoto představení se staly samotné texty a videoklipy milostných písní, kniha „Love songs – The hidden history“ (Milostné písně – skrytá historie) nebo komiks autorky Liv Strömquist „Prins Charles Känsla“ (Pocity prince Charlese). Hlavním cílem projektu je výzkum kulturního fenoménu, jímž milostné písně jsou a k němuž se váže bezpočet stereotypů, které se snažíme na jevišti s humorem reflektovat,“ vysvětluje záměr režisérka Sára Arnstein.

Výrazným rysem inscenace je hudební složka v podání zpěvačky a skladatelky Báry Zmekové, která je po celou dobu přítomna na jevišti a živě doprovází herečky v jednotlivých scénách. „Je to taková poloimprovizace, některé části jsou pevně dané, ale jindy jen pozoruji, co se děje na scéně a pocitově tvořím hudební podkres. Proto je taky důležité být s herečkami na jedné vlně,“ doplňuje Zmeková.

Pro fanoušky popkultury je lákadlem také kostýmní výprava, která se snaží důvtipně přiblížit vzhledu ikonických popových hvězd. Pro inscenaci ji vytvořila výtvarnice Natálie Rajnišová.

Populární písně, stejně jako celý hudební průmysl, ovlivňují náš život, ať chceme, nebo ne. Někdy jsme pasivními posluchači, jimž se písně jen tak mimoděk ukládají do paměti a povědomí, jindy pro nás popstars a hudební skupiny představují vzory a ikony, ke kterým se od mala upínáme,“ říká režisérka, pro kterou je tato inscenace zároveň režijní prvotinou.

Čtyři ženy zkoumají na jevišti všudypřítomnost a sílu populárních písní, ale do jaké míry jsme i my složeni ze střípků a znaků útočících videoklipů? „Sám Ted Gioia v knize ,Love songs´ zmiňuje, že první milostnou píseň složila žena, ale proslavil se díky ní muž. Co slovo láska v těchto písních symbolizuje? Jsou milostné písně ve skutečnosti opravdu o lásce? Těším se, že diváci budou hledat odpověď spolu s námi,“ doplňuje herečka Nataša Bednářová.

This is not a love song“

Tvůrčí tým:

Režie: Sára Arnstein

Hudba: Bára Zmeková

Scéna a kostýmy: Natálie Rajnišová

Light design: Štěpán Hejzlar

Hrají: Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Produkce: Tereza Tomášová

Délka představení: 90 minut

Premiéra: 28. června v 19.30 ve Vzletu (Holandská 669/1, Praha 10 – Vršovice)

Inscenaci „This is not a love song“ finančně podpořilo Ministerstvo kultury České republiky, Hlavní město Praha, Státní fond kultury České republiky a Venuše ve Švehlovce.

Vstupenky jsou k dostání v síti GoOut: https://goout.net/cs/this-is-not-a-love-song/szecllr/

 

  

 

Foto: archiv Ufftenživot

Tereza Tomášová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Zkouší se »TERAPIE«

Nový režijní i choreografický autorský projekt Petra Zusky, tentokrát pro Dejvické divadlo

Petr Zuska v těchto dnech připravuje nový projekt v pražském Dejvickém divadle. „Terapie“ je původním autorským dílem režiséra, choreografa a tanečníka, který s tímto divadlem spolupracuje poprvé. V inscenaci se potkává a váže poezie s činohrou, činohra s pohybem, pohyb s hudbou a zpěvem a všechno se vším. Tak, aby vznikl kompaktní, svébytný divadelní zážitek. Zkoušky nového představení v těchto dnech vrcholí. Premiéra pro diváky, která byla původně plánována na 30. března, ale proběhne až po uvolnění koronavirových protiepidemických opatření. A následném otevření divadel.

V mnoha ohledech se jedná o titul, který je v Dejvickém divadle něčím neobvyklým, výjimečným. Touha provázat v jednom díle světy různých uměleckých žánrů zrála v souboru poměrně dlouho a osobnost Petra Zusky byla nakonec přirozenou volbou. A proč právě „Terapie“?

V zásadě jde o střet a konfrontaci několika protiv v několika úrovních. Básnického, obrazivého světa se strohou logikou ‚normálního‘ jazyka, logiky a absurdity, skutečnosti a fantazie,“ vysvětluje Petr Zuska. „Nevyhnutelný konflikt mezi ‚realitou‘ terapeuta a zdánlivou iracionalitou jeho pacienta s sebou nese příběh dvou lidí, kteří k sobě hledají dávno ztracenou cestu. Představení má charakter takzvaného totálního divadla, kde se autorské dialogy střídají s poezií českých básníků, různými hudebními pasážemi, občas i autenticky hranými a zpívanými a v neposlední řadě částmi, kde hlavní roli přebírá pohyb – prazáklad lidské komunikace.“

Výše nastíněný fenomén takzvaného totálního divadla byl vlastně od začátku nasnadě. Jak pro Petra Zusku coby tvůrce pohybujícího se většinově v odlišných sférách vyjadřovacích prostředků, tak naopak pro činoherní ansámbl, který má odvahu a motivaci vyplout do ne úplně známých vod.

„Terapie“ se zkoušela v rouškách

»TERAPIE«

Dejvické divadlo

Scénář, režie, choreografie: Petr Zuska

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Kateřina Štefková

Asistentka pohybu: Zuzana Susová

Korepetice: Marek Doubrava

Dramaturgická spolupráce: Eva Suková

Obsazení: Klára Melíšková, Jana Holcová, Veronika Khek Kubařová, Zdeňka Žádníková-Volencová, Pavel Šimčík, Hynek Čermák, Vladimír Polívka, Martin Myšička.

(premiéra 30. března 2021)

Zkraje příští sezóny pak Petra Zusku čeká práce na severu Evropy. Pro Theatre Vanemuine v estonském Tartu bude připravovat novou verzi Čajkovského baletu „Labutí jezero“. „Notoricky známý pohádkový příběh dostane v mé verzi trochu odlišný kabát,“ říká choreograf. „Labuť jako taková se stává čistým symbolem lásky. Láska však může být radostná, extatická, něžná – když máme někoho milovaného u sebe, ale na druhou stranu se může stát důvodem ke smutku, bolesti a zoufalství v momentě, kdy ho ztratíme. Tedy pozitivní a negativní aspekt lásky. Ve chvíli, kdy se radost a štěstí láme do smutku a žalu, se bílá barva (labuť) mění v černou. Podobně jako pozitiv a negativ fotografie… Obvyklý tradiční konflikt mezi dobrem a zlem se tedy v mém pohledu posouvá do trochu jiné, symboličtější dimenze.“

S Theatre Vanemuine bude Zuska spolupracovat podruhé. Mezinárodní, středně velký taneční soubor má již tři roky na repertoáru jeho inscenaci „Romeo a Julie“, kterou původně vytvořil v roce 2013 pro Balet Národního divadla.

Petr Zuska představuje tvůrce evropského formátu, v českém tanečním kontextu zosobňuje výjimečného choreografa, který spolupracuje s významnými světovými baletními soubory. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od vysokého bel canta neoklasického stylu přes inovativní přístup k moderní tvorbě. Jeho inscenace jsou promyšlené, plnokrevné, odrážejí svět symbolů či archetypů, duchovní otázky i morální principy. Jako jeden z mála tvůrců dokáže vložit do svých děl humor, vtip a nadsázku.

»LABUTÍ JEZERO«

Theatre Vanemuine

Dramaturgie, choreografie a režie: Petr Zuska

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Kees Tjebbes

(premiéra 2. října 2021)


Foto: Hynek Glos a Hynek Čermák

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a vítězem StarDance JANEM ONDEREM

„Už se dokážu radovat, ale cesta k tomu byla delší…“

Tanečník a choreograf, pro kterého je práce také velkým koníčkem, Jan Onder třikrát tančil v oblíbené TV taneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A s herečkou Danou Batulkovou a atletkou Kateřinou Baďurovou Janků soutěž vyhráli.

Ve StarDance působil také jako choreograf a poradce. Řadu let pracuje s dětmi a právě jim věnoval také knížku Kdo zachrání Pižďucha?“

Pocházíte z Lokte a vyrůstal jste s bratrem. Jak jste se dostal k tanci, kterému se věnujete od svých sedmi let?

Hrozně jsem si přál tančit! Do svých šesti let jsem si dělal freestyle doma na gramofonové desky a v druhé třídě jsem si doma prosadil taneční kroužek (taneční přípravku) společenských tanců v Sokolově. Rodiče mě podporovali ve všem, co jsem chtěl…“

Vystudoval jste Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a od svých 17 let trénujete děti. Pro děti jste také natáčel TV pořad Taneční hrátky s Ondrou. Co Vás na práci pro děti a s dětmi baví?

Miluji jejich upřímnost a spontánní nadšení pro cokoli. Mám rád, když děti nadchnu pro taneční blbnutí. Děti jsou upřímné, a když se jim to s Vámi líbí, ocení to více než dospěláci… i když je fakt, že poslední dobou se mi potvrzuje, že dospělé publikum si také rádo hraje a platí na dobrou společnost stejná pravidla. Bavič musí obecně zaujmout a ,zblbnout´ lidi. Bavič musí nadchnout a přesvědčit, že se nemusíme stydět bavit se jako děti 🙂 .“

S Vaší bývalou taneční partnerkou Lucii Hunčárovou jste patřili mezi nejlepší taneční dvojice. Někde jste řekl, že společenské tance jsou těžké všechny, jsou ale krásné, protože je to pro dva. Jaký tanec máte nejraději?

S Lucií Hunčárovou jsme byli v první desítce top v ČR, byli jsme širší špička u nás. Drželi jsme se dlouho a jezdili jsme hodně do zahraničí. Celou kariéru jsem měl mindrák, že jsme nebyli na ,bedně´, ale nebylo nám to přáno, měli jsme se možná ukázat jinde. Tahle etapa je za mnou, na parketě jsem strávil půl života a soutěžní kariéra mně stála hodně úsilí i hodně peněz…

Teď tančím s Natálií Otáhalovou, špičková tanečnice, 10ti násobná mistryně ČR ve společenském tanci. Je o hodně mladší a je super, že se od ní mohu učit novému a mladistvému přístupu k našemu stylu tance. Nejkrásnější tanec, který vypráví úplně o celém životě (tedy o vztahu muže a ženy) je jednoznačně Rumba!“

V TV soutěži StarDance… když hvězdy tančí, jste  tančil  3 x, a to s herečkou Danou Batulkovou, atletkou Kateřinou Baďurovou a s oběma jste kralovali tanečnímu parketu a vyhráli první místo a s bývalou Miss Taťánou Kuchařovou jste dotančili na druhé místo. Jak vzpomínáte na své taneční partnerky?  

Tuhle otázku dostávám často. Každá partnerka byla jiná a já se musel ,nacítit´ pokaždé jinak. Zvládl jsem to a nebylo to snadné. Jiná úspěšná žena znamenala odlišný přístup. Dana Batulková geniální herečka, pohybově talentovaná s velkou životní pokorou respektovala moje instrukce a dokázali jsme si z tance udělat legraci. Dana je moje nejlepší kamarádka a druhá maminka.

Katka Baďurová Janků, vicemistryně světa ve skoku o tyči…  Super žena, vzdělaná,  krásná, podnikatelka, milující matka a k tomu všemu atletka s neuvěřitelnou silou a rozsahem… To šlo samo. Máme dodnes svůj humor, a když si voláme, je to na hodiny…

Taťána Kuchařová nádherná žena, nesmírně talentovaná, nejen tanečně! ,Americká´ zdravá ambice, miliarda nápadů… hrozně mě inspirovala. Bezvadná holka, co umí všechny okouzlit na Vídeňském plese v Opeře a taky si umí dát pivo a utopence… měl jsem štěstí 🙂 . “

Ve StarDance jste působil také jako choreograf a poradce. Co Vám soutěž dala?

Naučil jsem hlavně televizní praxi! To je hodně důležité. Tahle práce má svoje specifika. Pochopil jsem také, že se často jedná o kompromis. Ne vždy je na práci dostatek času, peněz, talentu… zkrátka v prostředí showbyznysu musíte co nejrychleji a nejlevněji udělat to nejlepší na světě!!! Jinak je to obecně krásná práce, která je navždy zaznamenána a to je pro mne velmi cenné. Vystoupení na plese, nebo divadlo je za hodinu a půl navždy minulost, televize, film a hudba zůstává…“

Dostal jste se také na divadelní prkna a na scéně „Ypsilonky“ jste se představil jako legendární hollywoodský herec a tanečník Fred Astaire v inscenaci „Variéte“ a v roli Dona Juana ve hře „Kostky jsou vrženy“. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět?

Fred Astaire to je moje veliká radost! Moc děkuji řediteli studia Ypsilon profesoru Janu Schmidtovi, že mě oslovil a nabídnul mi nejprve choreografii představení a následně hned vlastně hlavní roli. Je pro mne naprosto úžasné, že si můžu vyzkoušet herectví v opravdovém divadle. Hraji ještě v inscenaci ,Kostky jsou vrženy´ a strašně si to všechno užívám.

Je tam úžasná parta, neviděl jsem tolik talentovaných mladých a multifunkčních lidí. Myslel jsem si o sobě, že jsem velmi dobrý ve vnímání rytmu a hudby… když jsem poprvé pracoval s lidmi z Ypsilonky, pochopil jsem, že zdaleka nejsem jediný.“

Spolu s maminkou Zuzanou (ilustrátorkou) jste napsal knížku pro děti „Kdo zachrání Pižďucha?“, Jak se Vám spolu pracovalo a co Vás  přivedlo k napsání právě knížky pro malé čtenáře?

Já s dětmi pracuji už mnoho let a mám je rád. Líbí se mi jejich představivost a energie. Když jsem dostal nabídku napsat knihu, bylo mi jasné, že to musí být netradiční pohádky. A protože je moje mamka geniální, první pohádku jsem musel první přečíst právě jí. Když jsem ji dočetl, řekla, že chce jednu jen tak napsat taky a začali jsme se „předhánět“, kdo napíše lepší… tak jich vzniklo 16 a od některých známých vím, že je děti milují. A když někdo vyroste zrovna na vašem pohádkovém příběhu, jedná se o veliké štěstí.“

Vy jste v jednom rozhovoru přiznal, že děláte práci, která je zároveň Vašim velkým koníčkem a tanec je Váš život. A Vašim motem je: „Když se chce, tak to jde.“  Platí to vše i dnes?

Ano, platí to stále a teď, v období korona krize se po nějaké době opět dostávám do pracovního módu a jedu. Mám veliké plány a věřím jim. Chci je, takže to klapne 🙂 .“

Umíte vypnout z práce? Jak rád odpočíváte?

Odpočívám prací a živ (mentálně) jsem z úspěchu… jinak si už dnes ale umím užít i obyčejnou procházku, nebo dobré jídlo. To jsem dřív neuměl. Učím se, sice pomalu, radovat se z maličkostí a z přítomnosti dobrých lidí. Konečně se dokážu radovat jen tak, ale cesta k tomu byla delší  🙂 .“

 

 Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jana Ondera 

  Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN