Dveře otevřené do ulice

Vrátit kulturu a radost do ulic. Dvanáctý ročník festivalu pouličního divadla „Za dveřmi“ začíná 8. července.

Od středy 8. července do čtvrtka 16. července ožije Praha pouličním divadlem, akrobacií i klauniádou. Jubilejní dvanáctý ročník Pražského festivalu pouličního divadla „Za dveřmi“ se určitě uskuteční a nabídne celou řadu novinek. Konkrétně: více festivalových dní, nové místo i ryze český divadelní program. Navíc, doplněný o koncerty a workshopy pro děti. Chybět nebude ani průvodové představení s obřími, světelnými loutkami, které se odehraje ve večerním srdci Prahy. Vstup na festival je povinný, vstupné na festival je tradičně dobrovolné.

Festivalové dění bylo, stejně jako u řady dalších akcí, ohroženo. Organizátorům tradiční letní pouliční podívané se ale podařilo najít nové festivalové možnosti, a tak jubilejní ročník bude plný novinek. „Plánovali jsme, stornovali a ve velké nejistotě zase plánovali. Vrátit kulturu a radost do ulic je pro nás nejdůležitější. Pandemie koronaviru samozřejmě ovlivnila i náš festival, a tak bude v trochu jiné podobě, než jak ji diváci znají z dřívějška. To ale rozhodně neznamená, že bude festival chudší, právě naopak,“ říká výkonná ředitelka festivalu Michaela Holbíková.

Režisér a dramaturg Jakub Vedral

Za dveřmi“ se promění hned v několika rovinách. Z původních čtyř festivalových dní jich bude hned devět! Zatímco první polovina festivalu bude, podle organizátorů, „oťukávačka“ s především odpoledním a podvečerním rodinným programem. A s „dospělejším“ divadlem či hudbou večer. Druhá část naopak nabídne, mimo jiné, velké atraktivní večerní produkce pod otevřeným nebem. Chybět nebude ani průvod světelných loutek ryb a medúz v samém centru Prahy. Ten se tentokrát odehraje ve spolupráci s Městskou knihovnou a ve večerních hodinách. „Jedná se o unikátní divadelní instalaci, která propojuje svět divadelního a výtvarného umění s moderními technologiemi. Svítící obyvatele podmořského světa rozsvěcuje šest a půl kilometru optických vláken a 3500 adresovatelných LED světel,“ zve Jakub Vedral, režisér představení a producent festivalu.

Pouliční divadlo v pražských Holešovicích

Průvod povede „V.O.S.A. Theatre“, která procestovala celý svět. Na festivalu nebude chybět oblíbené žonglérské duo „Bratři v tricku“. Ti měli původně v plánu jet, přes léto, na zahraniční turné. Místo toho u příležitosti festivalu uvedou premiéru nového představení pro děti. Zatímco se tradičně festival zaměřuje na evropské pouliční divadlo a umělce ze zahraničí, letos představí ryze české umělce. Ovšem mnoho z nich „Za dveřmi“ přivítá poprvé. „Současnou situaci nevnímáme jako omezení, ale také jako příležitost ukázat divákům, že skvělé divadlo vzniká i u nás, a nejen v Praze. Oslovili jsme řadu souborů a jednotlivců ze všech koutů republiky a těšíme se, že je na festivalu uvedeme,“ vysvětluje Michaela Holbíková.

Michaela Holbíková, ředitelka festivalu

Na festival tak například zavítá „Činoherní studio Ústí nad Labem“ či „Západočeské divadlo v Chebu“, o dobrý humor se postará Tomáš Měcháček, své představení předvedou „Teatr Novogo Fronta“, „Blackout Paradox“, „Divadlo Víti Marčíka“ a více než desítka dalších souborů.

Minulé ročníky festivalu vždy zaplnily Výstaviště v Praze 7

Poslední novinkou je změna hlavního festivalového dění. To sice stále zůstává v areálu Výstaviště Praha v Holešovicích… Avšak, přesouvá se z prostranství před Průmyslovým palácem směrem blíže Stromovce. „Výstaviště prochází průběžně revitalizací, chceme využít travnatých ploch a vzrostlých stromů, které nabízí příjemný stín v letních měsících. Festival je o celkové atmosféře a obzvlášť letos všichni oceníme možnost strávit čas venku s přáteli a rodinou,“ dodává Michela Holbíková. V centru Prahy se pak uskuteční již zmiňovaný večerní průvod, který projde Mariánským i Staroměstským náměstím.

Noční zážitkový průvod Prahou je tradičním vyvrcholením této akce

Více informací najdete na www.zadvermi.cz.

Festival pořádá: ArtProm, ve spolupráci s: ART Prometheus, za finanční podpory: hl. m. Prahy ve výši 1 000 000 Kč, Státního fondu kultury ČR, Městské části Praha 1 a Městské části Praha 7, pod záštitou: radní hl. m. Prahy pro kulturu MgA. Hany Třeštíkové

Dominika Antonie Pfister

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanečníci, hledáte zkušebnu?

A vyhovuje vám obvod Prahy 3. Konkrétně Žižkov?

Na celkovém prostoru o rozloze 130 metrů čtverečních se nabízí možnost divadelního pronájmu. Třeba na zkoušení tanečních i divadelních inscenací, víkendové workshopy a další. Od 25. 5. 2020 se zde také spustily pravidelné večerní lekce.

Nabízená zkušebna na Žižkově

V dlouhodobě neobydleném domě v Řehořově 39 – čili „prostor39“ – na Žižkově vznikla pod rukama jen několika neúnavných snílků kavárna, fotostudio, ateliéry… A nyní, ve spolupráci s komediálním duem „Koťátko zkázy“, i zkušebna, například pro pohybové studio.

Z workshopu párové akrobacie

Probíhají zde večerní lekce tance, jógy a další kursy. Je tady možné zkoušet s celým souborem, uspořádat víkendový workshop, nebo jakoukoli jinou akci – jsme otevření všem. Podporujeme nezávislou scénu, začínající lektory a soubory, pohybové a taneční divadlo, ale rádi uslyšíme rady i od protřelých „bardů“ a od lidí z jiných oborů. 

Více informací naleznete na www.tep39.cz, případně nás kontaktujte na info@tep39.cz.

Sdílet

Kontakt: Jakub Urban, 777 947 430

Tep39, www.tep39.cz

 

Jakub Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL:

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

FysioART – pro děti i s dětmi

Důstojné završení „dětské“ trilogie. Interaktivní představení „Hnízdo na nitkách“ přináší prvky akrobacie, stínového i černého divadla a mnohé další. Zejména však obrazotvornost, inspiraci a výrazný apel nejen těm nejmladším.

TANEČNÍ MAGAZÍN viděl v poměrně rychlém sledu dvě představení souboru FysioART. Obě v nápadité režii Hany Strejčkové. Tyto tituly však byly diametrálně odlišné. „Půlnoc v pohraničí“ je složitým mementem i apelem. Převážně na dospělé diváky. A co středobod dnešní recenze – „Hnízdo na nitkách“? Jak již titulek této recenze jasně napovídá, byl spíše dětsky hravou akrobatickou hříčkou. Ani ta však nepostrádala důrazný myšlenkový podtext.

Hrálo se v prostoru spíše inklinujícímu k aréně. Asi by nečinilo problém vystupovat s „Hnízdem na nitkách“ i v cirkusových stanech? Samotnému představení a jeho vyznění hodně napomohla (stejně jako tomu bylo v již zmíněné „Půlnoci“) živá hudba. Tentokrát v podání kytaristky a zpěvačky Ester Valtrové a saxofonisty i bubeníka Matouše Hamerníka. Ester prokázala, svým citem pro jevištní situace, že jepřes své mládí – také uznávanou herečkou a recitátorkou. I její kolega Matouš byl protentokrát mužem na pravém místě. Mimo několika kapel různých žánrů totiž navíc spolupracuje s divadlem Studna. A také nemá daleko k akrobacii, neboť se zabývá chůzí na chůdách.

Obě hlavní interpretky, variabilně až dětsky hravá Veronika Smolková a neméně pohybově disponovaná Aneta Jokešová, byly přesvědčivé. A autentické. Dokázaly své (nejen fyzicky) náročné role i patřičně odstínit. Není vůbec lehké se přeorientovat z ekvilibristické akrobacie do komorních poloh „Hnízda“. A navíc – v interaktivních pasážích téměř hodinového představení – prokázaly všechny ženy v aréně (včetně hrající režisérky Strejčkové) nenásilné pedagogické vlohy. Koneckonců, pro Hanu Strejčkovou to byl již několikátý divadelní tvar, věnovaný dětem. Pro tuto režisérku šlo o završení „dětské“ trilogie. „Hnízdu na nitkách“ již totiž předcházely její autorské tituly „Mezi námi“ a „Poutníci po hvězdách“. K práci s mladými interprety mají blízko i obě další hlavní představitelky. Aneta pravidelně pořádá pro děti hodiny tance s obručí. A taktéž Veronika pořádá kursy, určené dospělým i dětem. Pro změnu v oboru akrobacie.

Vlastní představení je pro diváky přínosné i v tom směru, že – kromě zmíněné akrobacie – zahrnuje animaci, zadní video-projekci a prvky stínového i černého divadla. Dlužno podotknout, že používá metod ryzího, původního černého divadla, bez luminiscenčních „vylepšení“. V černém „hábitu“ se představuje samotná autorka a režisérka v jedné osobě.

Haně Strejčkové se – ve spojení se silnými herečkami a hudebníky – podařilo vtáhnout diváky do děje. A to zdaleka nikoli pouze při dvou interaktivních momentech představení. A ačkoli to možná na první dojem vypadá lehce, tak toto bývá opravdu „setsakra složité“. A za to jim všem patří upřímná poklona.

Úplně vlevo režisérka Hana Strejčková v roli Lasice

HNÍZDO NA NITKÁCH“

Koncept, režie: Hana Strejčková

Tvorba a interpretace: Veronika Smolková (mládě), Aneta Jokešová (máma), Hana Strejčková (lasice)

Hudba živě: Ester Valtrová (kytara, zpěv) a Matouš Hamerník (dechy, bicí)

Animace a projekce: Anastasia Stročkova

Světla: Jiří Maleňák a Tomáš Strejček

Produkce: FysioART

Partneři: Městské divadlo Varnsdorf

Za podpory: FysioARTu, Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Praha, Nadace Život Umělce, Cirqueonu

Premiéra: 16. 10. 2019 / Jatka78

Foto: Anna Šolcová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN