Tomáš Vaněk a Michaela Gemrotová představí své lásky

Nový prostor v HDK se rozezní charismatickými hlasy

Tomáš Vaněk, zpěvák, herec, hvězda muzikálů Fantom opery, Čarodějka, Ples upírů a mnoha dalších, rozezní svým charismatickým hlasem v sobotu 14. 5. 2022 v 15.30 novou Malou scénu Hudebního divadla Karlín.

Na koncertě „MÉ LÁSKY“ vystoupí jako host Michaela Gemrotová, zpěvačka působící v muzikálech i operách, kterou s Tomášem pojí dlouholeté společně účinkování v legendárním muzikálu Fantom opery. Z tohoto nejslavnějšího muzikálu zazní kromě jiných také ústřední píseň.

„Jsem nesmírně potěšen, že mám možnost jako hosta přivítat svoji kolegyni Míšu Gemrotovou, skvělou zpěvačku a také svoji lásku z muzikálu Fantom opery, který momentálně uvádíme v posledních reprízách.“ láká nadšeně Tomáš.

Za doprovodu živé šestičlenné kapely pod vedením Kristiny Brachtlové zazní v podání Tomáše a Míši v srdcervoucí hity ze světových a českých muzikálů na téma lásky ve všech jejích podobách. Repertoár koncertu v měsíci lásky nabídne výběr ze slavných děl, kromě Fantoma opery například Rebelové, Moulin Rouge, Miss Saigon, Kráska a zvíře nebo z aktuální novinky A. L. Webbera muzikálu Cinderella i mnoha dalších. Písně pro všechny milující i milované! Testosteron, feromony i nádech erotična budou sálat ze scény a plout vzduchem do sálu!

Koncert „MÉ LÁSKY“ je také jedinečnou příležitostí navštívit nový prostor Malé scény Hudebního divadla Karlín, jejíž otevření proběhne až na podzim letošního roku. Nenechejte si ujít možnost spatřit tuto novou pražskou komorní scénu.

„Tento koncert je pro mne návratem do Hudebního divadla Karlín, kde jsem před lety účinkoval v muzikálu Bonnie & Clyde. Tenkrát na velkém jevišti, nyní mám příležitost ukázat divákům novou Malou scénu, která nabízí nečekanou blízkost diváků. Díky tomu věřím, že se nám společně podaří naladit se na intimní atmosféru s elektrizující zábavou.“ slibuje Tomáš Vaněk.

Hudební divadlo Karlín, 14. 5. 2022 v 15.30

Vstupenky: www.hdk.cz

 

MgA. Petra Srbová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor se zpěvákem, hercem a spisovatelem Jiřím Štědroněm

„Tanec obdivuji, ale ze mě tanečník nikdy nebude“

Jako zpěvák nazpíval spoustu písní. Psali pro něj renomovaní autoři. Vystupoval v televizních pořadech. Po revoluci si vyzkoušel podnikání. Posledních dvacet let hraje Jiří Štědroň v divadle Semafor, kde mu Jiří Suchý napsal mnoho nádherných rolí. Věnuje se také psaní knih a je velkým milovníkem tenisu.

Pocházíte z Vyškova z rodiny právničky a hudebníka. Rodiče se ale, jak jste v jednom rozhovoru řekl, rozvedli a Vy jste zůstal s maminkou a díky dědečkovi a babičce jste prožil krásné dětství. Jaký jste byl kluk? Co Vás bavilo? Již tehdy jste chtěl k divadlu?

„Co je skutečné divadlo jsem, bavíme-li se, řekněme o první polovině padesátých let minulého století, sotva tušil. Ve Vyškově byly sice dva velmi aktivní ochotnické spolky, ale mě, myslím, stejně spíš lákal sport. Konkrétně ligový vyškovský basket a s ničím neporovnatelná atmosféra lehké atletiky. Tam všude byli lidé, kterým jsem se chtěl podobat a tetelil jsem se nadšením, když jsem postupně mezi ně začínal patřit. Připomínám: nebyla televize, nebo teprve velmi omezeně, své první hvězdy, Cortéze, Veselou, Broma, jsem znal jen z rádia a z těch pár desek, co vlastnil spolužák Drmola. Dlouho jsem ani nevěděl, jak vypadají. Pravda, podle tváře jsem znal několik herců z kina.  Ale ty jsem tehdy snad ani nepovažoval za skutečné…“

I když byla Vaše maminka proti divadlu, geny a vliv tatínka se prosadily. Již na gymnáziu jste spolu se spolužákem Borisem Hybnerem založili kapelu. Pak Vás ale okouzlilo herectví, které jste vystudoval na JAMU a k tomu zpěv u profesora Bernarda Kočaře. Již coby student jste vystupoval v avantgardním divadle poezie X 62. První angažmá jste měl v divadle Večerní Brno, pak jste byl v pražském Apollu. Jak vzpomínáte na své začátky?

„Škola je pro mladého kumštýře hodně důležitá. Ale, budu kacíř, ani ne kvůli nějakým dovednostem nebo dokonce vědomostem. Spíš pro pocit příslušnosti k určité generaci. Divadelní i hudebnické. Tu v dobrém i zlém následně potkáváte celý život. Ale, pravda, zahrál jsem si tam Shakespeara, Karvaše, Nezvala, Plata, Klicperu, zarecitoval jsem si Máchu a Erbena, a pod zkušeným vedením. Spousta se toho děla ovšem i okolo. Na Ixku, kde jsme se sešli třeba s Láďou Frejem, Milanem Uhdem, nebo s Petrem Skoumalem, stálo nadšené, převážně mladé publikum fronty. Začínal jsem ale taky zpívat s Bromem a natočil jsem první snímky v rozhlase. Prvního srpna šedesát jedna jsem měl příležitost být jedním z těch, kteří poprvé vysílali televizi z Brna. Byl tam tehdy třeba taky Pepa Somr, nebo Fred Strejček, kteří mi to můžou dosvědčit. Hmatatelný důkaz totiž neexistuje, tehdy se netočilo. Vlastně točilo, technikou zvanou TRC, filmovalo se z monitoru při vysílání, ale kde je tomu materiálu konec…

Na JAMU jsem měl konečně možnost na vlastní oči vidět třeba milovanou paní Kunderovou. Nebo Vlastu Fialovou. Ale okouzlení muselo jít stranou. Začínal jsem zvolna chápat, že za vším tím vzrušujícím pozlátkem a popularitou je poměrně dost usilovné práce. Práce zábavné, ale vyčerpávající. A na druhé straně, že když ta práce není, je zle. Trápíte se, nespíte, přemýšlíte jak se k nějaké práci dostat. A nikde není psáno, že se vám to podaří. V těch dobách jsem měl víc štěstí než rozumu. Dopustil jsem se i řady chyb, to už dneska vím, ale moje snaha, zaplať pánbůh, pořád někam směřovala. Nikdy, tak říkajíc, nespadl řemen. A měl jsem štěstí na spolupracovníky. U Broma byla Helenka Blehárová, Jirka Vašíček, později v Apollu Gott, Hála, Filipovská, Přenosilová, Spálený, Štaidlové, u Zahradníka Zagorová a Sodoma, u Hybše Drobný, pak u Vlacha, potažmo v Karlíně Chladil, paní Simonová, Felix Holzmann, Štercl. Milan Chladil byl, okolnosti se tak vyvinuly, jakýmsi mým guru. Sjezdili jsme kdejakou štaci u nás a byli jsme spolu i na ruském turné. Dlouhé zájezdy dovedou řádně prověřit vztahy. Ten náš vydržel. Měl jsem později smutnou čest, promluvit Milanovi na pohřbu. Nezapomenu na to.“

V roce 1967 jste se objevil v epizodní roli seriálu Píseň pro Rudolfa III. Pak přišel princ Mojmír v TV pohádce Popelka a o roli jste řekl, že je to prokletí a požehnání zároveň. Roli tatínka Vám hrál Ladislav Pešek a krásnou Popelkou byla Eva Hrušková. Vystupoval jste v řadě TV pořadů a v poslední době jste se objevil také v seriálech ORZ nebo Modrý kód. Také jste načetl řadu audioknih. Jak jste se k tomu dostal? 

„Popelka, to je v mém životopise, ať se na to dívám odkudkoli, docela podstatná položka. A tak to původně vůbec nevypadalo. Byla to prostě jen jedna z aktivit, kterých jsem tehdy měl dost a dost. A výsledek? Většina lidí vůbec netuší, že jsem dělal taky něco jiného… Je až přízračné, jak se mi to bohulibé pohádkové téma vine celým životem. Svou první jevištní Popelku, jsem potkal už někdy v osmé třídě. Jmenovala se Markéta Zinnerová, maličká miloučká pihovatá spolužákyně, říkali jsme jí Keta. Později se z ní stala slavná spisovatelka. Hrál jsem v nějaké variantě Popelky mnohokrát, u ochotníků i na profesionálních jevištích. A ještě dnes mě ta pracovitá, hodná a poctivá špindírka s mrňavou nožičkou tak docela nemíjí. Figuruju v jednom muzikálu v divadle Hybernia, jako představitel fiktivní říše nazvané Popelkov. Prince už pochopitelně převzal mladší kolega, hraju krále. Ale Popelka to pořád je.

Natáčení černobílé Popelky bylo příležitostí k setkání nejen s okouzlující a nepolíbenou Evičkou, ale i s velikány, kteří už mezi námi většinou nejsou a na které vzpomínám s úctou a pohnutím. Chovali se ke mně příkladně vstřícně, teprve dnes vidím, že to tak nemusí být vždycky. Skvělí byli nejen už jmenovaný pan Pešek, ale i paní Medřická, Merunková, Hlaváčová nebo pánové Prachař, Beneš a Tříska. A nálada ve štábu? Ani ta nebyla běžná. Prostě pohádka!

Práce v televizi vzato obecně mě vždycky bavila. S kamerou jsem se, myslím, docela kamarádil, uměli jsme si navzájem vyhovět. Nejsem dobrý archivář, koneckonců, bylo toho relativně hodně, zkrátka doma skoro nic z toho, co jsem natočil, nemám a paměť už taky není neomylná, takže když zahlédnu – většinou náhodou, nebo mě někdo upozorní – něco třeba na ČT3, bývám celkem příjemně překvapený. Rozčarovaný bývám snad jen z toho, jak to všecko rychle uteklo…

Audioknihy, to je záležitost jiná. A od mé běžné činnosti vlastně i dost odlehlá. Nahrávky vznikaly až v průběhu zhruba posledních deseti patnácti let. Natočil jsem je pro jedno malé vydavatelství a měly snad původně sloužit jako jakýsi edukativní materiál. Prý po dohodě s kýmsi z ministerstva kultury. Obávám se, že jak to doopravdy bylo, už vědí jen bozi a úctyhodné stěny Nostického paláce. Ministři a jejich rádci přicházejí a odcházejí. Projekt nicméně vycházel z dramaturgie, jakou na první pohled nelze nic pokazit. Mapoval klasickou českou literaturu, od Nerudy, přes Čecha, Němcovou a Jiráska, až k Haškovi a Čapkovi. Desítky a desítky hodin čistého času četby v nejprve, bez přehánění otřesných (pan vydavatel, jinak můj nejlepší přítel, promine), teprve postupně se zlidšťujících podmínkách provizorního studia. Ale práce nádherná, poznal jsem zblízka a jaksi zevnitř a zevrubně obdivuhodná díla, která jsem si už skoro nepamatoval a výsledek snad je i obstojný a ne úplně zbytečný.“

  1. a 80. léta jste působil jako zpěvák a zpíval jste s orchestry Gustava Broma, Josefa Vobruby, Karla Vlacha nebo Karla Hybše. Nazpíval řadu písní – jako např. Belinda, Hledám tě dál, Butterfly… Za píseň Oheň a píšťala jste obdržel Děčínskou kotvu. Jak na plodnou pěveckou dobu vzpomínáte a co rád posloucháte v soukromí?

„Nikdy jsem to nepočítal, ale těch písniček, které jsem natočil, byla opravdu dlouhatánská řada. Začalo to někdy v devětapadesátém Kainarovými Hvězdami nad Brnem a pokračuje to vlastně dodnes. Některé z těch písní jsem měl a mám moc rád, jiné méně. Některé měly celkem výrazný úspěch, desky s nimi šly na odbyt, jiné, jak už to chodí, zapadly. Ale psali je pro mě povýtce renomovaní autoři. Slova hlavně jeden čas můj skoro dvorní textař Vláďa Poštulka, ale i Rytíř, Borovec, Fišer, Štaidl, Krečmar, Vrba, Fikejzová, kromě Suchého prostě celá tehdejší špička. Dokonce mám i cosi od Kopty. Tedy od Pavla. Od jeho syna Václava zatím nic, přestože jsme, myslím, dobří kamarádi. Třeba to ještě přijde. S muzikou to moje generace měla složitější, dělali jsme hodně převzatých cizích hitů, to bylo jakýmsi nechvalným zvykem, ale musím hrdě říci, že jsem patřil k těm nemnohým, kteří měli i hodně velké procento původního repertoáru. Třeba písně, které mi napsali Jindra Brabec nebo Zdeněk Barták, ale i mnozí další. Teprve na stará kolena jsem v sobě objevil autora. Tedy skladatele. Texty jsem příležitostně psal odjakživa. Vzniklo to následovně. V roce 2002 na jaře jsem úspěšně hostoval v Semaforu a bylo mi nabídnuto angažmá. Na podzim jsem měl nastoupit. Už někdy od března mě začalo znepokojovat, jak se později ukázalo, zcela zbytečně, že tam třeba nebudu mít co hrát. I sednul jsem a napsal divadelní hru. A protože Semafor je divadlo hudební, opatřil jsem ji písněmi. A protože Suchý si muziku píše sám, šel jsem do toho po jeho vzoru taky. Hra se jmenovala Ten čtvrtek platí a na prkna Semaforu se skutečně dostala, byť zdaleka ne hned. Až někdy po pěti šesti letech, kdy Jirka s Jitkou na čas přesídlili do Národního a vznikla příležitost zapsat se do historie a vecpat na jeviště Semaforu pro změnu něco jiného než Suchého text. Mezitím, jelikož se mi ta činnost zalíbila, jsem ovšem psal dál a vznikly tak další hry. A tedy i další písně. Nic by se nedělo, kdyby si jich nepovšiml kamarád a dlouhá léta můj hudební souputník Pavel Socha a nerozhodl se je zaranžovat (mimochodem moc hezky a pro ty moje výplody až, řekl bych, lichotivě) a vydat je jako album s názvem Jsem jen herec. Toho cédéčka si moc považuju, ačkoli se o něm zas tak moc neví. Odborná kritika sice reagovala pozitivně, mnohdy až nadšeně, ale když jsme je nabízeli rádiím, převládal názor, když to zjednoduším, že prý lidi chtějí ty moje staré pecky. Co nadělám…

Jakou muziku poslouchám v soukromí? Moc toho není. Pořád se něco musím učit, do staré hlavy už to nijak dobře neleze a není tedy čas na nějaký relax a odpočinkový poslech. Ale když už, tak mám rád evergreeny. Třeba Sinatru, Louise Primu, a tak. Současnou muziku, přiznávám ke své hanbě, takřka neznám.“

Celá 90. léta jste se věnoval podnikání a v roce 2000 jste se na jeviště vrátil, když Vám Váš bývalý spolužák Ladislav Županič nabídl roli Cassela v muzikálu Viktor/Viktorie v Hudebním divadle v Karlíně. Co Vám podnikání dalo?    

„S mým podnikáním to nebyla žádná sláva. Ale mám aspoň čisté svědomí, že jsem to zkusil. V devadesátých letech to byla pro mou generaci velká výzva. Šla do toho řada mých kolegů, jen málokdo z toho vyvázl bez šrámů. Ale poznal jsem nová prostředí, zajímavé lidi, povahu bližních obnaženou leckdy až na dřeň. Nebyl to vždycky nejhezčí pohled, ale nelituju, bylo to inspirativní.“

Od roku 2002 hrajete v Semaforu, kde jste se již v 60. letech zúčastnil konkurzu na hru Dobře placená procházka, ale neuspěl. A o účinkování v Semaforu jste jednou řekl, že je to splnění Vašeho snu. O své divadelní kariéře jste v jednom rozhovoru řekl, že je  to krásný podzim života, o kterém jste, ani nesnil. V čem Vás mohou diváci vidět?   

„Semafor, to je asi to nejvýznamnější, kolem čeho se poslední dobou pohybuji. Za dvacet let jsem se tam objevil v nějakých čtyřiceti premiérách, přesně spočítané to bohužel zase nemám. Jiří Suchý mi napsal spoustu nádherných rolí, převážně padouchy a všelijaké komické pitomce, kteří se v repertoáru každého divadla nevyhnutelně vyskytnou a někdo je zkrátka musí hrát. A budiž řečeno, hrají se určitě líp a snáz a vycházejí efektněji, než nějací princové. Momentálně se vyskytuji v šesti nebo sedmi uváděných hrách. Koncem února má premiéru Nižní Novgorod, na Semafor až grandiózní renovace staršího textu. Těšíme se velmi. Snad covid dovolí…

V Semaforu jsem skutečně dělal konkurz do Dobře placené procházky, už někdy v roce 1964. Nebyl jsem úspěšný a teprve po létech se mi ze Suchého povedlo vytáhnout, proč mě tehdy nevzali. Prý jsem byl moc sladký! No, tak to už dneska opravdu nehrozí.“

Zpíváte, hrajete, píšete. Jste autorem řady písňových textů, napsal jste divadelní hry a několik knih. Jednou jste řekl: „Píšu o tom, co znám, příběhy ze zákulisí, divadelního, muzikantského, ale i sportovního a módního. Jednou dokonce i kuchařského. Ale všechno jsou to ryzí a nefalšované fikce …“ Poslední kniha Když zpívat, tak vesele, vyšla v roce 2021. Co Vás přivedlo k psaní knih, a připravujete další knihu?

„Píšu beletrii a dost často se mi mé zkušenosti hodí. Ty knížky, dnes jich mám na kontě už deset, vlastně mají původ taky v mém výše zmíněném semaforském zajišťování se. První povídky, které mi vyšly, jsou moje hry, přepsané do prózy. Teprve, když měly jakýs takýs ohlas, začal jsem vymýšlet další. V šuplíku už mám novou prózu, s pracovním názvem, který se mi ještě nechce zveřejnit, ale o té zatím neví ani můj vydavatel.“

Ví se o Vás, že máte rád sport, zvláště tenis. Baví Vás  tanec?

„Neumím tanec, nebaví mě, ale od mistrů jej obdivuju odjakživa. Moje idoly byli Kůra, Malcev, Blažek, Skálová, Drotnerová a další. S paní Drotnerovou jsem se dokonce osobně znal a jsem na to pyšný. Na škole, na vojně v Armádním uměleckém souboru a pochopitelně v divadelní praxi jsem zblízka poznal spoustu tanečníků, vesměs bezvadných, pracovitých a talentovaných lidí. Ve dvou semaforských představeních sdílím šatnu s Vlastíkem Harapesem. Jsem mnoho let jeho fanoušek a nejradši bych mu chodil pro pivo, ale to on nepije. Já sám, když je nejhůř, taky nějaký ten krok udělám, to se u divadla musí. Ale tanečník už ze mne nebude. Sorry.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Volné chvíle? Zaplať bůh jich zas tak moc není. Od dětství se pokouším hrát tenis. S pauzou od deseti do třiceti, protože snaživí pokrokáři začátkem padesátých let u nás, v kraji Klementa Gottwalda, zrušili kurty. Tenis byl na ně příliš buržoazní. Nechal jsem si letos těsně po Novém roce opravit koleno, tak snad budu zase moci trávit čas na svých oblíbených kurtech aktivně. Poslední dobou jsem tam převážně jen trapně posedával.“

Jiří Štědroň:

Narodil se 23. 5. 1942 ve Vyškově. Otec Jan Štědroň (1907 – 1981) byl houslista a pedagog, strýc Bohumír Štědroň (1905 – 1982) muzikolog, pedagog, pianista, hudební historik, strýc Vladimír Štědroň (1900 – 1982) hudební skladatel. Hudbě se věnuje také bratranec Miloš Štědroň (1942), který je skladatel, hudební vědec a pedagog.

Vystudoval herectví na JAMU. Hraje v Semaforu a Ypsilonce. S druhou manželkou Miladou bydlí v pražských Strašnicích.

Foto: Irena Zlámalová a Antonín Lavrenčík

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se zpěvákem Janem Protheus Macků

„Žiji trojí život! Dokud je tu láska a úcta, budu mít sílu jako buldozer!“

Jan „Protheus“ Macků je frontmanem, zpěvákem a textařem skupiny Dymytry a vystupuje pod jménem Protheus. Letos se vydává na sólovou dráhu a koncem léta mu vychází první sólové album. Druhou profesí Jana „Protheus“ Macků je pedagogická a vědecká práce na Fakultě Lesnické a dřevařské CZU. A jak sám přiznává: „Žiju trojí život. Metal, věda a rodina. Někdy je to vyčerpávající.“

V dětství jste chodil na hodiny klavíru, ale nakonec Vás díky kapele Sepultura oslovil rock a metal. V 7. třídě ZŠ jste se spolužáky založil kapelu Vatoma a o rok později punkovou Majsedum, v níž jste hrál také na bubny. Jak jste vnímal, že Vaší maminkou je operetní subreta a tatínek je bubeník? Jak Vás to ovlivnilo? Čím jste chtěl být?

„Od narození jsem vyrůstal v muzikantské rodině, ale doma se moc nehrálo a nezpívalo. O dost let později jsem pochopil, že když člověk opravdu hodně hraje a zpívá v práci, je pak doma rád za trochu ticha. Rodiče mě k muzice vedli každý podle svého, táta trochu tlačil na pilu, chtěl ze mě mít bubeníka. Mamka naopak nechávala věcem volný průběh a jen z vpovzdálí dohlížela. No a je ze mě zpěvák 🙂

 Váš tatínek chtěl, abyste šel na konzervatoř. Vy jste si vybral gymnázium a pak lesnickou školu, po vzoru Vašeho dědečka, který Vám vštípil lásku k přírodě, k lesu a k lesárně Vás dovedl on. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste nešel na práva, jak chtěli Vaši rodiče nebo na konzervatoř? Byla to správná volba? 

„Život nás vede správnými cestami. Jen to málokdy vidíme. Všechno, co jsem dělal a dělám, má smysl a dělám to rád. Nikdy jsem nelitoval, právník by ze mě stejně byl mizernej, byl bych moc slušnej 🙂 Jsem rád tam, kde jsem.“

Jenže zpěv a hudbu máte v genech a láska k tvrdé muzice Vám zůstala a od roku 2003 se věnujete zpěvu. Zpíval jste v kapele Dolores Clan a od roku 2006 jste ve skupině Dymytry, kde vystupujete jako zpěvák pod jménem Protheus, což je Vaše přezdívka z dětských let. Skupina vystupuje v maskách a s tímto nápadem jste přišel Vy. Proč jste vybrali hmyzí masky?

„My si hmyzí masky nevybrali. Vytvořil je maskér Kuba Žid, který celý život žije mezi různou havětí a hmyz je jeho vášeň. Od nás přišlo jen zadání „chceme se odlišit od miliardy dalších začínajících kapel.“ A to byl taky jediný důvod. Tenkrát fakt v každé druhé garáži byla kapela a prorazit nebylo nikdy jednoduchý.“

Kapela Dymytry založila hudební styl psy-core, který nemá žádná pravidla a všechno je dovoleno. Skupina vydala několik alb, má za sebou řadu turné.  Jak se Vám daří v současné covidové době? Máte nějaké koncerty nebo připravujete nové album?

„Celé dva roky tohohle šílenství jsme hráli společně s kapelou Traktor vlastní tour „Monster Meeting“. Žádné festivaly (až na asi dvě výjimky). Což nás paradoxně celkem zachránilo. Festivaly, hlavně ty s mezinárodní účastí to odnesly hůř. Ale samozřejmě i my jsme to pocítili. Taková je prostě doba a musí se bojovat. Osobně odhaduju, že hůř teprve bude, protože všechno to šaškování a předražené nákupy krámů, co jsou k ničemu, bude muset někdo zaplatit. Momentálně dokončujeme další řadovou desku, opět pod taktovkou světového producenta Kohleho Kohlmannslehnera.“

Věnujete se také psaní textů, které sám zpíváte a kromě toho jste napsal také texty pro kapelu Arakain (např. Ve vlasech tvých), Jana Toužimského nebo Lucii Bílou (společný duet Zvon volá nás). O čem rád píšete? Píšete na hudbu nebo nejdříve máte text a až pak přijde hudba?

„Rád píšu text do hudby. Text považuju za svébytnou formu, nikoliv za formu poezie. Písnička není zhudebněná básnička. Inspirace je všude kolem nás dost. Slovy klasika „pořád se něco děje“. Ať už píšu pro Dymytry, pro sebe nebo pro kohokoliv, nechám na sebe působit muziku a slova se většinou samy začnou skládat do sebe.“

Letos se chystáte na sólovou dráhu a koncem léta budete vydávat svou první sólovou desku. Co Vás k tomu vedlo jít na sólo a jak se Vám pracuje na Vaší sólové desce?

„Jsem v Dymytry už pomalu dvacet let. Prošli jsme si za tu dobu vším možným a samozřejmě i nějaká ta ponorka se vyskytla. Abych se z těch nekonečnejch kopáků a kytarovejch riffů nezbláznil a abych tam mohl dál fungovat, cítil jsem potřebu udělat si něco po svém. Deska je v podstatě hotová už skoro dva roky, žel současná situace zapříčinila, že ji budu vydávat až letos na svoje narozeniny, to je na začátku září. A hned v zápětí  vyrazím na pár (doufám velkých) koncertů po celé ČR. Muzikanty jsem si vybral podle svého srdce a musím říct, že to bude hodně dobře šlapající mašina. Musím samozřejmě zatím dávat přednost domovské kapele, takže veškeré plánování je hodně zapeklitá věc, ale já miluju výzvy.“

 Na své alma mater působíte jako pedagog a také se věnujete výzkumu ochrany lesa proti suchu a podílel jste se na vývoji několika strojů. Co Vás na této práci naplňuje a jak Vás vnímají Vaši studenti coby zpěváka tvrdé muziky?  

„Na Fakultě Lesnické a dřevařské CZU se snažíme jednak vychovat mladé lesníky k lásce k tomuhle poslání a ta se musí zakládat na znalostech, a taky se snažíme přinést nové poznatky ve vědě. Já mám to štěstí, že jsem se svým týmem dostal grant na výzkum možností ochrany lesa před suchem a to mě teď naplňuje maximálně. Studenti samozřejmě většinou vědí, že jsem zpěvák Dymytry, ale já jim hned na začátku jasně říkám, že to jsou dva odlišné světy a na fakultě se věnujeme lesařině, ne metalu.“

Jak se Vám daří skloubit Vaše dvě profese pedagoga a zpěváka?

„Odpověď je jasná a stručná: je to hodně, ale fakt hodně náročné. Časově, energeticky a často i fyzicky. Nebýt mojí rodiny, asi bych to už musel trochu přibrzdit. Naštěstí dělám to, co mě baví a to člověku dodá sílu a energii.“

Co Vás vedlo k vymyšlení aplikace pro mobilní telefony VeryHero?

„Pomocí VeryHero jsem chtěl motivovat mladé lidi k přemýšlení nad světem ve svém nejbližším okolí. Naše západní civilizace je hodně bezohledná a materialistická. Na Vánoce pošleme ‚pade‘ smskou na děti v Ghaně a máme pocit, že jsme si na rok koupili odpustku. Já chtěl motivovat lidi pomáhat každý den okolo sebe. Myšlenka to byla fajn. A tři roky intenzivní práce a ani tak jsem to nedokázal prosadit mezi lidi. Třeba někdy časem. Mohl jsem mít místo toho hezký auto, ale tak zkusil jsem udělat něco víc… „

 V jednom rozhovoru jste řekl: „Žiju trojí život. Metal, věda a rodina. Někdy je to vyčerpávající,“ Umíte vůbec odpočívat? Jak rád trávíte vzácné chvíle volna?

„Je to vyčerpávající pro mě i pro moji rodinu. Ale dokud nám bude přát zdraví a budeme k sobě cítit lásku a úctu, budu mít sílu jako buldozer :)“

Jan „Protheus“ Macků:

Narodil se 8. 9. 1983 v Českém Brodě jako syn operetní subrety Gally Macků a dlouholetého bubeníka Orchestru Karla Vlacha Rudolfa Výborného. Vyrůstal v Nasavrkách a poté v Praze.

Vystudoval Fakultu lesnickou a dřevařskou České zemědělské univerzity (obor Technika a mechanizace v lesním hospodářství) s tituly inženýra a doktora. Zde na Katedře lesnických technologií se věnuje vědě, výzkumu a pedagogické činnosti.

Souběžně se věnuje také hudbě a je frontman, zpěvák a textař skupiny Dymytry a vystupuje pod jménem Protheus.

S manželkou Kristýnou má syny Jana a Vojtěcha.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Rozhovor se zpěvákem Michaelem Kluchem

„Kdysi jsem řekl: Pojďme dělat hudbu, jak to jen nejlépe umíme“

Legendární Queennie, kteří vyprodali O2 arénu a těsně po lockdownu stanuli znovu na jevišti, představovat čtenářům nemusíme. Jen upřesníme, za dobu své existence od roku 2006 se stali  jednou z nejuznávanějších Queen  tribute kapel na světě. Uskutečnili na tisíc koncertů na několika kontinentech.  Perfekcionismus a technická dokonalost, to jsou slova, která je  vystihují. V dubnu 2018 měl v Divadle Radka Brzobohatého premiéru muzikál  Freddie s Queenie v hlavní roli.

Po nekonečném lockdownu,  kdy se nezpívalo, nevystupovalo, jste stanuli jako první hudební skupina  před vyprodanou 02 arénou. Jaký byl Váš pocit? 

„To je složitá  otázka, nebo lépe řečeno, ta otázka zní jednoduše, ale ten kontext v pozadí…, není vůbec  lehké odpovědět. My  jsme náš  koncert či  dva  koncerty  vyprodali už v prosinci 2019 a to byla  euforie! To se  nestává často ani předním českým kapelám, natož hudební skupině  našeho žánru. (Dnes si sice  troufám říci, že jsme tento  žánr i trošku posunuli, to je ale jiná věc.)  Jenže  s příchodem lockdownu se euforie  vytratila. Mám tedy takový „zkreslený“ dojem.

Stát po takové době  před publikem pro mě znamenalo spíše negativní pocit,   protože jsem do poslední chvíle nevěděl, zda ty koncerty proběhnou. Všechno  bylo hektické.  Během první písně, kdy jsem se měl postavit na podium, mělo dojít k výbuchu pyrotechniky.   Výbuch  byl pro mě signál, že mám jít na jeviště, jenže k tomu výbuchu vůbec nedošlo. Místo  toho, abych si užíval vyprodanou halu, byl jsem nervózní, protože jsem měl strach. Nacházel jsem se blízko „odpaliště“ a hrozil jsem se, aby mi to nevybouchlo nečekaně. Snažil jsem se  běžet  někam pryč. Dobrý  pocit jsem si začal užívat až o něco později.  Ten výbuch tam nakonec byl, ale někde uprostřed písně, mimo rytmus, špatně to seplo… Takže moje euforie v ten moment taková nebyla, ale teď si z toho dělám už legraci. Prostě se to stalo, na druhou stranu tam  bylo tolik jiných věcí, které se mohly nepovést, a ty se povedly, takže tohle  zůstalo jako malý detail.

Vyjádřil bych to celé asi  tak: když jsem přicházel do 02 arény, byl jsem nejnervóznější člověk na světě,  když jsem   odcházel, tak jsem byl ten nejšťastnější člověk na světě. A to je na koncertech právě to hezké.“

Queen –  trošku je napodobujete, obdivoval  jste je coby kluk?

„No, moje odpověď bude zase „košatá“. Kdybychom k té muzice neměli vztah, tak bychom ji nemohli dělat na té úrovni, na jaké ji děláme. Možná ani tanečník nemůže dobře tančit roli,  kterou nemá rád. V angažmá je to sice tak, zkrátka musíte roli zahrát, tak musíte.

Ano, měl jsem k té hudbě vztah, od malička patří k mé nejoblíbenější, rozhodně to byl  důvod, proč jsme ji začali dělat. Zpočátku jsme snad ani nebyli kapela, nehráli jsme pro diváky. Jen jsme se sešli s pár klukama, nahráli  si oblíbené písničky, také třeba písně Leda Zeppelina či jiných. Ale neměli jsme v té době ani  baskytaristu! Později jsme měli i klávesistu a ještě později  jsme si  začali myslet, že už k stylu Queen  máme nějaké předpoklady. Hra na kytaru je tam specifická, o stylu ani nemluvím.

Nakonec jsme si řekli, že si to zkusíme zahrát před divákem a budeme se tomu věnovat více.  Před 15-ti lety bylo naivní si myslet, že jsme dokonalí, ani jsme si to rozhodně nemysleli!  Dnes je naše  kapela   úplně někde jinde, než byla tehdy. Ale drželi jsme se stále u filozofie:  pojďme to dělat, jak to nejlépe umíme,  na té úrovni, kde se zrovna nacházíme. A to  nám zůstalo.“

Freddie  Mercury byl  tvrdohlavý,  řeknu – „sexuálně nestandardní“, někdo ho za jeho životní styl odsuzuje. Vy se  nějak musíte vyrovnat i  s osobností zpěváka, který je v zásadě  nenapodobitelný. Jak to zvládáte?

„No,  obecně, když se bavím s nějakými lidmi nebo s nimi spolupracuji,  tak je vnímám  profesně, když si hledám kamarády, tak je vnímám charakterově, takže Mercuryho vnímám jako vynikajícího zpěváka. Je mi jedno, jaký byl v soukromí. Mě jeho život nepohoršuje, ale i kdyby, tak všeobecně mám k lidem přístup – jsi kamarád, tak je mi jedno   s kým se ‚vyspíš‘. Zrovna tak, když jdu koupit rohlíky a jsou chutné, tak je mi celkem jedno, kdo mi je prodá.  Beru tedy Mercuryho jako kamaráda. Na koncertě  je to jedno, ze  soukromého života na jeviště vlastně nic nedostanete. V  hudbě samotné někde je Michael Kluch, ne Freddie.

Možná Freddie  někdy byl při koncertech trošku sprostý, ale v Čechách mi připadá hloupé mluvit na fanoušky anglicky, takže snad jedině v zahraničí je možné malinko Mercuryho zahrát i s jeho typickými hláškami.

Ale mně  ta jeho postava  dělala mnohem větší  problém během muzikálů, kdy už  jeho osobní rovina opravdu na  jevišti vidět je. Ano, to uznávám.  Měl jsem  načtené knížky a trošinku jsem tušil, jak by asi on reagoval ve  svém slovníku, ale já takový vůbec nejsem jako on,  takže se to úplně napodobit nedá. Tím, že jsem naprosto odlišný, ta role se mi nehrála tak snadno, jak se možná na první pohled může zdát.

Možná ale  je tu i jiné hledisko. Pravděpodobné je totiž i to,  že jaký byl a jak ho známe, byla jen nějaká jeho póza a  on sám takový možná vůbec nebyl. Třeba byl srdečný, měl kolem sebe svou skupinu lidí, nikoho dál už tam příliš nepřijímal,  ale pak šel na večírek, tam např. některé  osobnosti různě  lezou po stolech a tak podobně, takže to jsou takové ty  polohy umělců, kterou bych možná mohl mít i já,  třeba bych také mohl lézt po stole, no, nevím. Tohle na koncertech naštěstí vůbec neřeším, tam je to  jednodušší.“

Queen vesele střídali hudbu a styly,  ne vždy to posluchač snáší dobře, chce si v hudbě najít to své oblíbené a hotovo.  Byli  v tom trošku atypičtí. Jak to řešíte Vy?

„Já jsem teď udělal novou píseň, která není „queenovského žánru“, ale diváci byli nadšení. Jsou tam určité polohy, které nejsou pro tu hudbu typické, takže jsem si trošku „odskočil“, ale žánrově to zase není v žádném případě úplně něco jiného, moderní prvky tam jsou.  Všichni se nějak vyvíjíme a naše hudba s námi.  Já nemám problém zpívat ať popovou nebo lidovou  píseň, cítím se být zpěvákem a je mi celkem jedno, co to zrovna je.  Mám na to  hlasové  vybavení, jiným žánrům se vůbec nevyhýbám.

Ale nejsem samozřejmě operní zpěvák, takže nechci, aby mě někdo chytal za slovo. Kdyby mě poslouchal operní profesionál,  řekl by, že techniku nemám úplně správnou, což je pochopitelné, jsem „popík“, ne „operák“. A to je průšvih vždycky,  když se „popíci“ pouští do opery a „operáci“ do popíku.“

Co když pandemie není u konce?  A přijde další lockdown?  Jak si  s tím poradíte?

„Tak toto má zase více rovin. Jedna věc  je živobytí jako takové. Pokud jde o naši kapelu, naštěstí se  nemusíme ohlížet  po jiné  profesi, takže  z ekonomického hlediska přežijeme.  Nechci to zlehčovat, ani se nechci vůbec míchat do politiky, já už  jen doufám, že žádný lockdown nebude. Nešlo jen o koncerty, lidé nemohli rok nikam chodit, nemohli se seznamovat, některé moje známé trápí, že si nemohli najít holku nebo kluka, další trápí  ekonomické problémy, ale je tu i edukace dětí, mělo to na všechny  obrovský psychický  dopad.

Je tu samozřejmě fakt, že i nadále je  všechno poloviční, diváci se bojí chodit na koncerty, možná ani nemají  náladu starat se o svoji duši,  nebo o nějakou svoji  radost, to se vytratilo.  Nechci tady lamentovat, ale  nám to  vzalo  minimálně dva roky profesního života, to je prostý fakt, tak asi budeme muset vydržet na jevišti déle, no. Problém vidím jenom v tom, že tohle si  nenaplánujete, pokud vám tělo jednou řekne, že už  dost,  tak  vám ty dva roky nikdo nedá.  Ani teď to není tak, že bychom nastartovali tam, kde jsme skončili před pandemií, nějaký propad tu bude,  může to zase  trvat nějaké dva roky, než se trh obecně znovu ozdraví. Nejde  jen o kulturu,  tam to bude trvat ještě  déle, a to mě teda mrzí.

Ať je to, jak je to, nic s tím  neuděláme. Uklidňuje mě jedna myšlenka, že jsem jakoby v takovém náručí  Božím a ten rozhodne, ne já.

Těším se z toho, že jsme vystupovali  v 02 aréně, to pro  nás bylo nesmírně důležité.  Máme  už rozjednané turné po světě, to je také podstatné. Koncerty  se vydařily, ohlasy na ně  byly tak pozitivní!  Ani jsme nečekali, že se tak vydaří.  Udělali  jsme akci, která vlastně nemá obdoby. Mám  z toho velkou radost a to mě teď žene dál.

A pokud přece jen  nějaký další lockdown přijde,  vyprodukuji zase nějakou píseň. Mám teď uvolněnou mysl, dříve jsem ji měl neustále zaneprázdněnou tím, co bude s námi, zda bude koncert, nebo ne, teď bych se věnoval nějakému vlastnímu albu.“

Škoda ztraceného roku, ale možná musíme vzít v úvahu i to, že nebýt lockdownu, bylo by tu místo 30- ti tisíc  mrtvých třeba 200 tisíc.  Není pak sobecké chtít se bavit? Jak se na to díváte?

„To je  strašně složité, to už není ani politika, ale spíše nějaká filozofie. Možná je sobecké, nechat lidi umírat, jsou to něčí maminky, babičky, bratři, já vím. Také mi  zemřeli blízcí, jsem smutný, ale jsem pragmatický. Když mě zítra srazí tramvaj, tak srazí, nemám žádné právo na život, když zasáhne osud, tak zasáhne. Navíc na jedné straně to vypadá jako „zbytná“ zábava, ale na straně druhé stojí nejrůznější profese, které živí své rodiny, a vydělané peníze utrácí za služby zase třeba ve firmě, kde pracuje někdo z diváků. Ekonomika je nekonečný koloběh, který spolu úzce souvisí, a všechny ty konsekvence můžeme koneckonců nyní sledovat v přímém přenosu. Ekonomická krize totiž také ničí životy. Pak si vyberte..

Atˇ  už je to, jak je to, i přes to, že nám lockdown  vzal  nějakou část kariéry, možná nám to i něco dalo. Chci hledat ty hezké a pozitivní momenty. Možná máme  i  novou energii a naději. A touhu zase jít dál.“

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně úspěšných koncertů 

 Foto: archiv Michaela Klucha 

Eva Smolíková