Rozhovor se zpěvákem ADAMEM KUKAČKOU, hvězdou SuperStar z roku 2013

„Snažím se všechno negativní zúročit a změnit v pozitivní!“

Dívky pozor! Adam je příjemný švihák, vůbec není pyšný a mohl by, během našeho rozhovoru se za ním nejedna dívka či žena otočila! Přesto zůstává skromný a svůj. Jak se vyvíjel jeho osud od roku 2013, kdy se probojoval do finále v SuperStar? A co vlastně dělá nyní?

Jak vzpomínáte na soutěž Superstar?

„Rozhodně mám pozitivní i negativní vzpomínky. Ale i ty negativní záležitosti, se kterými se tam člověk potýká, dnes vnímám jako pozitivní, protože to v každém případě byla skvělá škola, která mě toho spoustu naučila. Dobré i špatné jsem zúročil ve svůj prospěch. Já se takhle vlastně snažím v životě dělat úplně všechno. Pokouším se i to zlé, co mě potkává, proměnit spíše v to dobré.“

Adam v době, kdy zpíval v Superstar

Co jste považoval za negativní stránku soutěže?

„Především se Vám dostává obrovské pozornosti. Tedy to není samo o sobě určitě negativní, ale člověk se musí naučit se s tím nějak vypořádat. Záleží už potom jen na vás, jestli využijete té příležitosti, že vás najednou tolik lidí zná anebo jestli se na všechno „vykašlete“ a nebudete pokračovat.

Já jsem tam šel primárně s  myšlenkou, že chci dělat hudbu a soutěž může být určitá pomoc. Nepočítal jsem samozřejmě s tím, že se mi zadaří a dostanu se takhle daleko. Přece jen mi bylo 16 let a neměl jsem ty věci sám v sobě uspořádané, tak jak bych chtěl. Možná jsem tam šel příliš brzy. Zkušenosti jsem nabyl mnohem dříve, než bych je nabyl během normálního postupu. Dost věcí jsem už věděl. Ale jak opravdu hudební průmysl  funguje“, tak to jsem se dozvěděl mnohem dříve než někteří lidé. Ti to zjistí až v průběhu své kariéry. Hudební průmysl je hodně tvrdý a nekompromisní, jsem rád, že jsem to pochopil takhle brzy, teď vím, s čím mohu počítat a vím, do čeho jdu.“

Byli jste coby účastníci SuperStar kamarádi nebo rivalové?

„Nevnímal jsem nás jako rivaly. Takhle jsme to nebrali. Ale je pravda, že čím méně nás bylo, začaly se věci měnit, byla to spíše ‚ponorka‘. Protože jsme spolu bydleli v jedné vile, kde jsme prožívali všechny naše aktivity, tak jsme si už ‚lezli trošku na nervy‘, to je pravda. Ale rozhodně jsme si nijak neškodili. Já jsem určitě v těch ostatních žádné nepřátele neviděl.“

Když jste slyšel verdikt poroty, rozčílilo Vás někdy něco nebo jste byl rád za jejich slova?

„Jejich názor byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsem tam šel. Vždyť jsem chtěl znát názor lidí, kteří jsou v hudebním průmyslu. Zajímalo mě, jestli to, jak zpívám, je dobré. Jsem člověk, který ví, že udělá nějakou chybu a plně si to uvědomuje. Pak mě tedy ještě navíc trápí, když mě na to ostatní upozorňují, vždyť já se už dost trápím sám J Ale pokud to byla konstruktivní kritika, ať už od porotců nebo od kohokoliv, tak jsem si to bral k srdci a snažím se chyby neopakovat. I když se stalo, že kritika byla pro mě negativní, já jsem to stejně zúročil i ve svůj prospěch a snažil jsem se už znovu to samé neopakovat. Rad jsem dostal mnoho a hodně mi to celkově pomohlo při vystupování, to musím uznat.“

Pro Vás tedy nebylo zřejmě žádné zklamání, že jste nevyhrál?

„Vůbec ne. Když už jsem se začal probojovávat takhle dopředu, pokud už tedy použiji toto slovo, tak pro mě byla největší meta vystoupit alespoň na jednom živém přenosu. A to se mi nakonec splnilo, těch přenosů bylo možná deset nebo jedenáct a tam už to bylo docela náročné a rozhodně to pro mě nebylo zklamání. Třetí místo přece není zklamání, zvláště jdete-li s cílem poslechnout si něčí názor a ne zrovna vyhrát. I když jsem i před tím zpíval, ambice vyhrát jsem neměl žádné. Chtěl jsem si jen zkusit , jak to chodí.“

Dobře, ale názor někoho si můžete vyslechnout ledaskde, třeba i doma. Ovšem postavit se před národ, to musí být pěkný stres, ne?

„Samozřejmě, je to obrovský stres. To je také možná jeden z těch negativních faktorů. Právě v těch mých 16–ti lech si nesmíte připustit, že se na Vás divá milion lidí. Jakoukoliv chybu uděláte, lidé vidí, slyší a strašně rádi kritizují. Je to opravdu šílený tlak. Ale člověk si musí zejména uvědomovat důvod, proč tam vlastně je. Držel jsem se myšlenky, že hlavní důvod je zpěv.   Takže jsem usiloval hlavně o to, aby písničky byly dobré. A ten zbytek, na to jsem se už nesoustředil. Vlastně jsme o tom okolním světě ani tak moc nevěděli. Ani nebyl čas. Až po soutěži jsem si uvědomil všechny ty pikantnosti a zprávy, které o mně vyšly. A bylo nesmírně zajímavé vidět, jak se lidé, kteří mě znali takovou dobu, mění….. Bylo to opravdu „super“, tedy s nadsázkou řečeno, sledovat, jak okolí reagovalo. Já mám pocit, že jsem zůstal pořád stejný, ale lidé kolem mě se na mě najednou dívali  jinak. Cokoliv jsem udělal, tak bylo špatně. Nic nebylo nikdy správné!  A já jsem byl v té době na ‚gymplu‘, takže vrstevníci a puberta, to šlo ruku v ruce. Názory se prudce měnily, celé to bylo pro mě nesmírně zajímavé!“

Jak jste pokračoval po soutěži? Je snadné poté svou kariéru správně uchopit, je to snazší než pro ostatní zpěváky nebo ne?

„V mém případě toto byl asi ten klíčový faktor. Nebyl jsem v soutěži s tím, asi jako většina zpěváků, že už mají nějakou svou kariéru a soutěž jim pomůže jejich písničky protlačit mezi ostatní nebo mezi profesionály. Já jsem si to bohužel šel jen vyzkoušet a neměl jsem toho tolik nachystaného, ačkoliv jsme svoji kapelu už měli. Ale neměli jsme nic správně podchyceno. To je právě jeden z těch důvodů, proč jsem své  šance dostatečně nevyužil. Jedna věc byla i věk, nepočítal jsem s tím, že to dojde takhle daleko. Jsem nesmírně vděčný za to, že je pořád dost těch, které i po takové době zajímá, co dělám, ať už jsou ti lidé ze Slovenska nebo z Česka. Pořád mi to dělá neuvěřitelnou radost a vlastně díky takovým lidem pokračuji dál. Ovšem po soutěži to rozhodně nebylo žádné zlaté období, člověk se jednak musí se vším vypořádat psychicky, což je asi ten největší výkon vůbec a je na něj vyvinutý mnohem větší tlak, než kdyby do soutěže vůbec nešel. Zkrátka lidé od vás hodně očekávají. A to mi způsobovalo v hlavě trošku stres, neměl jsem toho tolik nachystaného… Zkrátka, bylo to každodenní žití s tím, že se třeba zrovna nic neděje a dít by se mělo a vám prostě ujíždí vlak.

A znovu zdůrazňuji – za ty všechny lidi, kteří vydrželi a netrpělivě čekají na to všechno, co vydáme dál, jsem vděčný.“

A co maturita? Myslíte, že Vám soutěž uškodila?

„Nemyslím, ale nedostal jsem nic zadarmo. Ale za to jsem samozřejmě rád, valná většina učitelů byla ‚férových‘. Vše, co jsem zameškal, jsem si musel dohnat. V době Superstar jsem žil v Praze a do Brna jsem se vůbec nedostal, bylo to myslím zrovna ve ‚druháku‘, takže jsem všechno doháněl, abych mohl postoupit dál. A maturitu už jsem zvládl normálně. V tu dobu, kdy jsem se vrátil, což byl zrovna konec školního roku, to opravdu jednoduché nebylo. Ale učitelé byli vstřícní a nesnažili se mě potopit.“

Takže jste se nějakou dobu protloukal, ale dnes už máte pevné základy. Kde Vás tedy posluchači mohou najít? Jsou nějaká CD?

„Tak Cd bohužel ještě nejsou, protože v současné době vydávat nosiče je hodně problematické.  Takže vydáváme singly, k těm jsou také videoklipy. Vlastně trošku proti mé vůli se kapela jmenuje po mně, ale řekli jsme si, že jméno Kukačka se docela dobře pamatuje, takže jsme nás pojmenovali jako ‚Adam Kukačka band‘. Děláme vlastní písničky, rozhodli jsme se pro tvorbu v češtině Působím v orchestru , který se jmenuje Red Socks Orchestra, což je skupina muzikantů v mém věku. A tam je také slušně našlápnuto. Působím tam asi rok a půl, je to pro mě úžasná zkušenost. Do této doby jsem se setkával s různými kapelami, potkal jsem dobré i špatné muzikanty, což člověka poučí. Když jsem o tom tak přemýšlel, nabídka přišla zrovna v době, kdy jsem moc rád řekl ‚ano‘ a dnes jsem za to vděčný.“

Proč jste se rozhodli zpívat v češtině a ne v angličtině? A hraje to vůbec nějakou roli?

„Je to vlastně trošku paradox, protože já jsem odjakživa zpíval anglicky a nebudu ani zastírat, že mi angličtina i více vyhovuje. Když jsme se ovšem s kapelou rozhodli dělat autorské písničky, tak jsme se ptali sami sebe, pro jakou cílovou skupinu se zaměřujeme. A čeština je přece jen pořád čeština. Porotce pan Soukup na klasické dilema „Tak písničky v češtině nebo v angličtině?“ odpověděl úplně přesně to, co mi řekli i doma: „Máš zpívat tak, jak ti zobák narostl! “ Takže já jsem se i přes svůj vlastní boj rozhodl pro tvorbu v češtině. Ale teď je zrovna jedna písnička, kterou chystáme, v angličtině. Věděl jsem, že mi to v češtině nezní, tak jsme se rozhodli k anglické verzi. Chtěli jsme to alespoň jednou vyzkoušet.“

Píšete si i v angličtině text sám?

„Autorem textu jsem já a částečně i autorem hudby, s kolegou Mirkem Čiháčkem se podílíme na hudbě. Někdy   je to tak, že hudbu i text vymyslím já, ale někdy spolupracujeme. Tady to zrovna zůstalo na mně. Napsat text v angličtině je mnohem jednodušší než v češtině, to říkám naprosto upřímně. V angličtině texty často vůbec nemusí mít tak hluboký obsah jako v češtině, protože slabiky jsou libozvučné, slova lépe zní, když se podíváte na texty známých písní, nijak hluboký text nemají, jen prostě hezky zní. Kdežto v češtině, pokud je to úplný nesmysl, tak to člověk vnímá a jednoznačně si řekne, že je to bezduchá hloupost. Je těžké vymyslet text, aby nebyl úplně hloupý a měl něco v sobě. A je těžké to poté i zazpívat. Mimochodem, pro dnešní interprety zpívat česky je skoro nepředstavitelné. Pro mě to takový problém není, i když jsem se angličtině věnoval více. Ale napsat český text? Kohokoliv z autorů oslovím, tak mi asi dají za pravdu, že je to opravdu náročné.“

Jaká největší úskalí číhají na začínajícího zpěváka v Čechách?

„Zřejmě vůbec to, aby u zpěvu vydržel. Já opravdu nemám rád ‚plýtvání potenciálem‘. Ať už jde o hudbu nebo nějaký jiný talent. Potkal jsem mnoho nadějných, skutečně šikovných zpěváků a zpěvaček, ale nevydrželi u toho. Třeba se báli nebo jen nevěděli, jak dál. V  začínající kariéře zpěváka dojde k bodu, kdy neví, jak pokračovat. Pokud vůbec vydrží, tak se začne seznamovat, jak hudební průmysl ‚funguje‘ a to je další nástraha. Nenechat se odradit, pokračovat a skutečně to není žádná legrace. Ale myslím, že pokud má člověk talent, tak by se neměl nechat odradit vůbec ničím.“

Věnujete se jen hudbě nebo ještě něčemu jinému?

„Já jsem vlastně hudbu nikdy nestudoval a teď mám čerstvě po ‚státnicích, bakalářských‘. Studuji jazyky, angličtinu, němčinu a vyučuji jako lektor. Vždycky jsem se bál studovat hudbu, měl jsem strach, že mě to od ní odradí. Bohužel jsem nebyl ten typ, kterého rodiče od 5-ti let tlačili do klavíru, takže jsem vzdělání úplně nedostal, všechny zkušenosti jsem si musel nějak získat  sám. Hudba pro mě sice byla vždy ‚číslo jedna‘, ale jazyky mě bavily také. Když jsem přemýšlel, kudy dál, řekl jsem si, že zůstanu u studia jazyků. Druhá věc je, časově ty obory vůbec skloubit.“

Co byla pro Vás největší rána, z toho, co jste se sám o sobě dočetl? Z čeho jste se tak nejvíce „rozsypal?“

„(Úsměv) To byla taková dlouhodobá záležitost, jedna z ‚nejprobíranějších‘ věcí byla moje váha. Určitě. Bylo to zvláštní. A potom samozřejmě můj soukromý život. Já jsem ani jednu z těchto záležitostí na veřejnosti řešit nechtěl, protože jsem člověk, který si vždy hlídal soukromí. Bohužel se mi to úplně nepodařilo. Ale opět – negativní věc se stala pozitivní. I díky   ;své váze jsem byl celkem nepřehlédnutelný, takže i toto mělo svá pozitiva! Rozčílilo mě to, ale to jsem čekal. Každý, kdo vstoupí do showbyznysu, se musí trochu obrnit a být připravený na to, že ho lidé budou kritizovat ze všech stran a budou to omílat stále dokola. Snažil jsem se to neřešit, protože jsem na to byl zvyklý. Řešil jsem jen to, kvůli čemu v soutěži doopravdy jsem. Ale úplně příjemné to nebylo. Ale – možná někteří lidé, kteří vypadali jako já – se  se mnou ztotožnili a třeba dokázali i zhubnout! A ne všichni byli nepříjemní! Někteří zase, když jsem zhubl, tak jim moje postava chyběla! Já jsem nezhubl přirozenou cestou, musel jsem na sobě makat, změnit hodně věcí, třeba životosprávu. Mě už to samotného začalo dost trápit, nikdy jsem svou váhu neměl rád. Když se člověk nemá rád, je to dost velký problém. I když já jsem takový ‚věčně nespokojený člověk‘, i co se týče hudby. Na jednu stranu může být nespokojenost třeba i pozitivní záležitost, ale na druhou stranu vám to snižuje sebevědomí. Tak jsem si řekl, když jsem se už i fyzicky přestal cítit dobře, že musím něco udělat. No a daří se, takže je to fajn!“

Co nápor fanynek? Příjemná nebo stresující záležitost?

„ I přesto, že jsem vypadal, jak jsem vypadal, byl jsem zavalitější, tak ty fanynky byly! A nemůžu říct, že fanynek nějak přibylo s úbytkem váhy!“ (smích)

Jak prožíváte lásku? Jste ‚stálý nebo přelétavý‘?

„Ačkoliv moje jméno je Kukačka, což je takový přelétavý pták, tak já takový nejsem. Měl jsem dlouhodobý vztah (přes čtyři roky). Ačkoliv možností bylo dost, tolik, až mi ostatní říkali, že jsem hloupý, tak já jsem spíš na tu lásku. Nechci tím říct, že se na někoho upnu, ale potřebuji mít člověka opravdu rád. Pro mě láska bez citů nemá smysl. Samozřejmě všechno potom hodně bolí, když je člověk zamilovaný. Ale já  neumím žít bez citů, nejde to. Jsem tak založený. Později jsem měl ještě jeden vztah, který trval delší dobu, no, ale zkrátka – nejsem ‚dívkař‘ (úsměv).

Tedy jednoduché to také nebylo?

„Vůbec ne. Nejen pro mě, ale ani pro tu dotyčnou slečnu. Je bezvadné pro zpěváka mít pozornost. Pokud člověk má rád ženy (a já je rád mám a mám také rád tu pozornost), tak to pro mou slečnu muselo být těžké. (Vždy jsem si rozuměl se staršími ženami a také na mě ty starší i často letěly!) Já jsem si to neuvědomoval, ale když se na vše dívám zpětně, tak to nebylo lehké. Měl jsem vlastně štěstí, mé partnerky byly tolerantní. A já bych samozřejmě měl být taky!“

O co se zajímáte ve svém volném čase?

„Zajímá mě všechno. Kultura, sport. Hodně mého času teď zabírá sport. S úbytkem hmotnosti se musím snažit sportovat. Nejsem typ člověka, který by vydržel třeba běhat pravidelně, to jsem věděl hned od počátku, že nevydržím. Ale vždy jsem rád chodil. Nedávno jsem si koupil kolo, pro mě je kolo takový malý splněný sen, protože než sám sebe k něčemu ‚dokopu‘ a něco si vyberu, tak to strašně dlouho trvá. A samozřejmě jazyky, architektura, umění jako takové, ale zajímá mě v podstatě úplně všechno. Pokud jde o něco, co nevím a nadchne mě to, tak já se určitě nebráním poznávat.“

 

Děkujeme za rozhovor a ať se daří!

 Eva Smolíková

Foto: Archiv Adama Kukačky

Eva Smolíková

Odkazy na autorskou tvorbu:

Adam Kukačka Band:

Vzdálená

Naslouchej

Než přijde den (nejnovější; spolupráce s Peter Bažík a Golden Entertainment (Stano Guláš) )

Red Socks Orchestra:

 

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

A také něco pro dříve narozené

Všemi milovaný a obdivovaný Josef Laufer odstartoval v Kaplici IV. ročník Seniorských hrátek

Seniorské hrátky 2019

Vystoupení nestárnoucí legendy, zpěváka, herce a moderátora Josefa Laufera mělo neskutečný ohlas, neboť tento vystudovaný herec vyprávěl nejenom příhody z mládí a z filmových zážitků, ale také zazpíval plno českých i světových hitů, včetně svého megahitu „Lásko, já jedu dál“, kterým své vystoupení ukončil a poté se věnoval autogramiádě.

Další v programu byli zpěvák a herec Martin France, který si zazpíval hit Jiřího Zmožka „Už mi lásko není dvacet let“ a rokenrol z muzikálu Pomáda „Jsme parta správná“. V šatně pro účinkující pak předal Josef Laufer kolegovi Martinovi svou zbrusu novou LP, kterou si věnoval ke svým letošním 80. narozeninám a také dudácké duo Arantis, které pochází z jihočeské Blatné, kam s touto road show zamíří příští týden.

Tak odstartoval již IV. ročník Seniorských hrátek na jihu Čech. Jeho premiéra se odehrála v Kaplici na Českokrumlovsku ve středu 28. srpna.

Hrátky 2019 se následně odehrají v dalších šesti jihočeských okresech a to v Blatné, Prachaticích, Písku, Táboře, Jindřichově Hradci a končit se bude v Českých Budějovicích. Senioři tu, mimo jiné, získají informace o kartě plné slev – Senior Pasu, či Senior Pointech, chybět nebude ani oblíbené měření tlaku, cholesterolu nebo cukrovky a informace o prevenci bezpečí jim předají zástupci České policie.

Zejména poslední aktivita, tedy společné jazykové kurzy pro nejstarší a nejmladší generaci řeší to, na co poukazuje starosta Kaplice Pavel Talíř. „Stejně důležité, jako věnovat pozornost seniorské problematice je snažit se propojit všechny věkové skupiny obyvatel,“ zdůraznil starosta a dodal, že ho těší hostit start Seniorských hrátek právě v jejich novém kulturním domě.

Náměstek hejtmanky Ivy Stránské Pavel Hroch doplnil důvody, proč Jihočeský kraj tuto akci pořádá už čtvrtým rokem. „Děláme a to hlavně proto, abychom našim seniorům ukázali, že jsou stále platnými členy naší společnosti, že si jich vážíme a že nám záleží na tom, aby se jim v kraji dobře žilo,“ sdělil  náměstek  Pavel Hroch a pozval všechny dříve narozené Jihočechy na další letošní Seniorské hrátky.

Vstupné je na všechny akce zdarma!

Martin Production, 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Velký swingový večer

Brněnské Sono Centrum přivítá jazzového a soulového zpěváka Mitche Winehouse

Jan Smigmator, RTV Big Band Felixe Slováčka, Mitch Winehouse (UK)

30.1.2019 od 19,30 h

Sono Centrum, Veveří 113, Brno

V brněnském Sono Centru, v sále proslulém neobyčejně kvalitním zvukem, světelným parkem a architekturou, se uskuteční velký swingový večer se vzácnými hosty z Čech i Velké Británie. Devadesátiminutový program sestavil nejvýznamnější český swingový zpěvák současnosti Jan Smigmator, kterého doprovodí RTV Big Band Felixe Slováčka. Hlavním zahraničním hostem bude otec Amy Winehouse, britský zpěvák izraelského původu Mitch Winehouse.

 

Jan Smigmator je absolvent Pražské konzervatoře, moderátor a dramaturg pořadu Klub Evergreen (Český rozhlas Dvojka) a hudební producent. V roce 2015 uvedl v život mezinárodní hudební projekt Sinatrology, který byl jednou z největších oslav 100. výročí narození zpěváka a herce Franka Sinatry na světě. V doprovodu velkých big bandů nebo sv&eacu te;ho Swinging Quartetu koncertuje doma i v zahraničí. Felixe Slováčka není potřeba představovat, tento slavný český klarinetista, saxofonista, hudební skladatel a dirigent působil v orchestru Karla Vlacha a po boku Karla Gotta dlouhá léta v hvězdném orchestru Ladislava Štaidla, hostoval v orchestru Gustava Broma a úspěšně koncertoval také v zahraničí.

Hlavní zahraniční hvězdou bude jazzový a soulový zpěvák Mitch Winehouse, který se v mládí inspiroval známým britským jazzmanem Ronnie Scottem a vydal dvě alba s názvy Rush Of Love (2011) a But Beautiful (2014).

Videa :

 

 

www.brnokoncert.cz

Předprodej v síti Ticketmaster, Goout a na pokladně Sono Centra

Kateřina Červinková 

pro Taneční magazín

Děti, hlaste se na festiválek „Čáry, Máry, Fuk – Světlo, Pohyb, Zvuk“!

Je vám od jedenácti do patnácti let? Tančíte anebo zpíváte, či kouzlíte se štětcem a barvami? A chcete v listopadu vystoupit na festiválku v divadle PONEC?

Hledáme děti ve věku 11 až 15 let s aktivním zájmem o současný tanec, elektronickou hudbu, světelný design, scénografii a kostým.

Dřímá ve vašich dětech nebo studentech budoucí divadelník nebo tanečník? Nechte jejich talent rozvinout na našem intenzivním workshopu pro mladé tanečníky, hudebníky, scénografy a světelné designéry. Pod vedením profesionálních umělců (light designérka Katarína Ďuricová, scénografka Jitka Pospíšilová, choreografky Věra Ondrašíková a Zdeňka Svíteková a hudebník Stanislav Abrahám) si mohou vyzkoušet současné divadelní přístupy, navrhnout světelný koncept, složit elektronickou hudbu, anebo vytvořit originální kostým.

Z kapacitních důvodů jsou pořadatelé nuceni vybrat děti na základě jejich vlastního krátkého motivačního dopisu nebo jejich předchozích zkušenostech a případně na doporučení jejich pedagogů ZUŠ a kroužků.

Termín a místo: 2. až 4. 11. 2018 v divadle PONEC, Praha 3

Uzávěrka přihlášek: 12. října 2018

Kontakt: E-mail:  festivalek@tanecpraha.eu

Foto: LORA z. s.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Zpívá celá Lucerna

Dalibor oslavil „65“

Dalibor oslavil své 65. narozeniny, jak jinak, než velkým koncertem v Lucerně. Lístky na koncert byly rekordně brzy prodané. Dalibor říká: „Tento koncert je průřez toho, co jsem všechno vymyslel a udělal.  A můj velký dík patří všem dívkám, bez nich by to nešlo!“ přiznává Dalibor.

Celý večer odstartovala písnička Všechno na Mars, při které kapela Prototyp v mimozemských maskách nakráčela za své hudební nástroje.

Mezi hosty jsme viděli  například  Daliborovu dceru Jiřinu Annu Jandovou, Janu Chládkovou, Felixe Slováčka, Antonína Panenku či Martina France, který celý tento večer zorganizoval.

Večerem provázel  moderátor Saša Hemala, který říká: „Naplnit ikonický prostor Lucerny, to je sen každého zpěváka. A Daliborovi se to povedlo tak, že se sem lidé téměř nemohou vejít“.

První z hostů  byla skvělá country zpěvačka Jana Chládková s písničkou  Když jsem Tvá. Druhým hostem byl samotný Martin France, který spustil před “hurikánem” svůj současný radiový hit Uragán.

Dalibor Janda v první části megakoncertu odzpíval i písničky ze svého
nového alba Někde v zemi nad Zemí. Jeho dcera Jiřina Anna Jandová vybrala  kromě písničky ze staršího alba i dvě písničky ze svého nejnovějšího alba V muzeu Lásky. Hity To dáš či Mám strach ještě stihla rozproudit před krátkou přestávkou celou Lucernu.

Všichni hosté byli skvělí, nicméně, vešel-li na pódium Dalibor, v hledišti propukl  nekontrolovaný řev. Dalibor  pokračoval ve svých hitech a při slovech ‚snad jsem si jí měl všímat víc‘  s ním zpívala už celá Lucerna a  …žít, jako kaskadér… způsobilo v sále doslova explozi. Bylo skutečně úsměvné pozorovat diváky, kteří s vervou zpívali a tančili. Vlastně se dalo těžko říct, kam se dívat dřív, zda na jeviště nebo do hlediště, žilo to všude. Zážitek z koncertu navíc zesilovalo perfektní ozvučení, takže některé Daliborovy „slaďáky“ až rozplakávaly přítomné ženy.

Jiřina  Anna  Jandová  a Dalibor  zazpívali společně duet  Pátý perný
den.  Oheň, voda, vítr v podání slovenského pop-operního tria La Gioia bylo
nádherné a netradiční.

Dalibor v Lucerně zároveň pokřtil i své nové dvoj- CD největších hitů Velký
flám, které mu k půlkulatým narozeninám vydalo vydavatelství Supraphon. Na CD je 44 písní. Oficiálně vychází až tento týden, ale fanoušci si je mohli zakoupit už na koncertě,  po skončení koncertu následovala autogramiáda.

Nadačnímu fondu Sudička bylo věnováno  šedesát pět korun z každé prodané vstupenky. Ředitelka fondu Hana Ulmanová tak přebrala z rukou Dalibora Jandy a Martina France 94.100,- Kč.

Dále se jen Daliborovi popřálo a poté  si přebral pamětní minci s jeho podobiznou, od své skupiny Prototyp  dostal ptáka a  také byl odhalen  obraz, kde je Dalibor zobrazen coby šlechtic,  obraz  mu namaloval Roman Řehák.

U  hitu Kde jsi? hostovala saxofonová legenda Felix Slováček.  Na hit Hráli jsme kličkovanou se diváci sborově roztančili.

Předposledním hitem byl samozřejmě Hurikán. To byl hurikán! Lucerna kvílí, řve, houpe se  v bocích a snad se tu z hlediště ozývá něco, co zdánlivě připomíná skupinový zpěv. Na závěr Dalibor ještě jednou musel zpívat Žít, jako kaskadér.

Daliborovi nejbližší přátelé se po koncertě sešli na afterparty v hotelu Jalta, kde vystoupil například hadí muž Ludvík Berousek a Dalibor dostal ohromný dort se  symbolickými   deskami od společnosti Dorty domů nebo poukaz na 2 noci do romantického vídeňského hotelu Bellevue.

Zeptali jsme se….

Hned po skončení koncertu jsme se zeptali Dalibora na jeho první dojmy…..

Dalibor: „Já si myslím,  že to bylo dobré, ne?  Lidé byli moc fajn, Lucerna byla trošku nafouklá, tak jsem  měl obavu, aby se tam něco  nesemlelo. Ale závěrem to bylo fantastické. Byl jsem rád, že se lidé baví, mám z toho o to větší radost, protože si píšu a dělám písničky sám, takže mě hřeje u srdce, že si je lidé zpívají.“

A Taneční magazín  Daliborovy písničky  také hřály u srdce…

 

Text: Eva Smolíková, Martin Production

Foto:  Eva Smolíková, Fotosféra

Video: Eva Smolíková

Taneční magazín

DALIBOR JANDA chystá Megakoncert v pražské Lucerně

Oblíbený zpěvák Dalibor Janda letos ke svým 65. narozeninám připravil pro své fanoušky dárek – Megakoncert

Zpěvák Dalibor Janda se narodil 21. března 1953 v Drahotuších u Hranic na
Moravě. Letos  si ke svým 65. narozeninám nadělil benefiční Megakoncert v pražské Lucerně,který proběhne v pondělí 19. března 2018 od 19.00 hodin.   Dalibor přizval i kolegy, které má rád.

Na tiskové konferenci v Putice  by Retro ve Francouzské ulici v Praze
nastínil, jak by koncert mohl vypadat a jací hosté mu přijdou popřát. Celým
koncertem jej bude doprovázet jeho kapela Prototyp a prozradil, že mezi
hosty bude patřit také  jeho dcera Jiřina Anna Jandová, která si s ním
zazpívá kromě své písničky i duet.

Dále byl odtajněn i další z hostů,  zpěvák a producent Martin France, který tiskovou konferenci moderoval.

Martin říká: „Dalibor mě oslovil s tím, abych na koncertě zazpíval některý z jeho hitů,  ale na to si opravdu netroufnu. Dalibor má nezaměnitelný „chraplák“, který nelze napodobit.“ Martin zazpívá některý ze svých songů.

Měl by přijít i herec a komik Luděk Sobota, muzikant a dirigent Felix Slováček nebo úspěšné slovenské operní trio La Gioia. Další hosty už Dalibor představit ani nemohl, protože o nich sám neví. Nechá se překvapit, které kolegy a kamarády mu produkce  pozve.

Koncert bude částečně i benefiční, neboť dle Daliborova věku  bude 65,- Kč z
každé prodané vstupenky předáno pro Nadační fond Sudička, který pomáhá pacientům se zrakovým postižením.

V rámci tiskové konference Dalibor zazpíval jednu sólovou píseň a přidal i
duet s dcerou Jiřinou. Dorazil také  dvorní textař Dalibora Jan Krůta, který
napsal Jandovi něco kolem stovky textů. Nechybělo ani losování dárků v
podobě CD obou zmíněných interpretů.Poté  už přítomní hosté byli pozváni na velmi chutné Menu hostící restaurace.

Dalibor, český  Joe Cocker,  má za sebou dlouholetou hvězdnou kariéru, během které získal řadu Zlatých desek, dvě platinové desky a to za 2 miliony prodaných nosičů. Jako jediný zpěvák dokázal třikrát sesadit ze slavičího zlatého trůnu Karla Gotta a to v letech 1986, 1987 a 1988. Oslavil již čtyřtisící
koncert. Jeho dnes už nesmrtelné “chraplákovské” hity jako třeba Oheň, voda, vítr, Hurikán, Jahodový koktejl, Kde jsi, Padá hvězda, Všechno na Mars a desítky dalších šlágrů stále slýcháváme  na frekvencích různých
českých radiových stanic.

Dalibor je vstřícný, úsměvný, sdílný. Přestože mezi novináři o něj byla doslova bitva, podařilo se nám poklást mu alespoň pár rychlých otázek…

Zeptali jsme se….

TM: Máte už  vybrané písničky, které zazní na Megakoncertu?

Dalibor: „Úplně  přesný přehled toho, co na koncertu  zazní, ještě nemám.  Je mi jasné, že si nemůžu dovolit zklamat fanoušky a  nedat tam  deset, dvanáct věcí, které notoricky znají a chtějí slyšet.  I když něco nového tam také určitě bude,  z 90. let rozhodně zazní  tři, čtyři songy a  z nové desk y budou  tři písničky. Dohromady  počítám asi  se třiceti písničkami, které   zazpívám,  z toho tak dvacet starších věcí.  Dcera  se nedávno  probírala alby,  které jsem vydal (těch je už asi 22) a řekla: „Tati,  ty bys mohl jen z té první desky Hurikán  udělat koncert  a nemusíš dělat už  vůbec  nic….“

Hurikán…. Legendární song, ovlivnil snad celou generaci. Byl jste to taky trošku Vy sám?  Jaký jste měl vztah k motorkám?

„Určitě, určitě jsem to taky byl já.  Měl jsem pět motorek, moje ČZ s rychlopalem, to bylo tehdy něco, později jsem měl Jawu 250, také  Kawasaki, s tou jsem vyfocený na desce. Ale ten úplně typický motorkář jsem ještě nebyl, protože to tady v té době zdaleka  nebylo. Motorkáři přišli až v 80. letech  či  v 90. letech. Dříve nebyly rychlé motorky, neexistovalo, že by člověk šel do obchodu a vybral si rychlou motorku. Kawasaki, na které jsem jezdil a fotil jsem se s ní na mou první desku, tu jsem měl půjčenou od firmy.“

Děkujeme

 

Foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín, Martin Production

Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.”

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

 

Vánoční večer Martina France

V restauraci Černý kohout zavonělo vánoční cukroví, zahořel krb a rozezněly se tu hity českých hvězd

Michaela Dolinová, Sámer Issa, Bohuš Matuš a další hvězdy  zazpívaly u hřejivého krbu

Martin France pořádal Vánoční večer v restauraci Černý kohout, kam přijely i další hvězdy. Výtěžek z této akce  půjde na pomoc organizaci Helppes.

Zpěvák a producent Martin France  překvapil přítomné hosty stylově vánočním oblečením,  jeho  svítící vánoční svetr a čepice zářily už zdálky a Martin měl  u diváků velký ohlas. Jen u hořícího krbu mu během jeho  vystoupení v teplém svetru bylo pořádně horko.

Akci přišla podpořit  herečka, zpěvačka a moderátorka Michaela Dolinová, která po svém vystoupení hned odjížděla zpívat na ples na Žofíně.

Vystřídal ji  Bohuš Matuš, který s noblesou jeho vlastní zazpíval repertoár Karla Gotta a sklidil veliký aplaus i se závěrečným songem ‚Kdepak ty ptáčku hnízdo máš‘.

Česká gospelová zpěvačka Leona Gyongyossi potěšila 2 písněmi a po ní se
publiku představil  Sámer Issa, který postupně měnil své původní anglicky
zpívané písničky za české a tak představil i novinku ze svého
připravovaného alba.

Na akci dorazil i český Elvis v podání Jakuba Machuldy, který všechny roztleskal právě nesmrtelnými Elvisovými hity.

Ze zpívajících interpretů měl dorazit mladý Tomáš Ringel, ale jeho alternace v divadle onemocněla, takže nakonec nepřišel  a nepřijela ani  vítězka Superstar Sabina Křováková, která volala produkci hodinu před koncertem, že je nemocná a zpívat nemůže.

V rámci večera  ukázala ředitelka organizace Helppes Zuzana Daušová  co vše umí její psí svěřenci, kteří jsou vycvičeni  jako asistenční psi pro pomoc  nemocným.

Na závěr se losovaly i dárky v podobě voucherů na večeři pro dvě osoby do restaurace Černý kohout.

Byl to již v pořadí druhý benefiční večer pro organizaci Helppes, kam se do kasičky vhazovalo dobrovolné vstupné a tak se v následujících dnech zapečetěná kasa donese na Městskou část Praha 5, aby se zjistilo, kolik financí doputuje pro asistenční psy.

 

Foto: Eva Smolíková, Fotosféra

Taneční magazín, Martin Production