Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL:

„Bolest k tanci patří.“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament”

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská” z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku” byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček” jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu”,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček” spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

7. KoresponDance aneb Nejen KOUKAL by koukal

I přes nepříznivé povětrnostní podmínky se jeden z největších českých letních festivalů v České republice vydařil. Letos se ve Žďáru nad Sázavou neodehrával pouze tradičně na zámku… TANEČNÍ MAGAZÍN se tentokrát zaměřil spíše na zákulisí, prostředí a klíčové taneční produkce.

Prodloužený druhý červencový víkend tak trochu aprílovým počasím  připomínal jaro. Černé nebe i předpovědi předem věštily déšť. Proto organizátoři festivalu – pod taktovkou jeho ředitelky, hraběnky Marie Kinski – přesunuli jeho nikoli nepodstatnou část ze zámku Kinských na blízký zimní stadion. Pod střechou tohoto stadionu září takzvaně slavnostně vyřazené dresy slavných hokejistů – reprezentantů. Vampola, Rolinek, Koukal. A nejen hokejista Koukal by koukal, jak se vše podařilo organizátorům zvládnout.

TANEČNÍ MAGAZÍN se opět zúčastnil (stejně jako minulého roku) KoresponDance osobně. A byl znovu mile překvapen.

Jako na drátkách

Úvodem musím vzdát hold všem pořadatelům. A to opravdu všem. Od hlavního štábu, dramaturgie, přes akreditaci, průvodcovskou službu, personál stravovacích zařízení, až po ochotné dispečerky na parkovištích.

Déšť festival vyhnal na místní zimní stadion

Všichni se snažili. A návdavkem měli pro každého schován (nevím už kolikátý?) úsměv. Převážně mladé ženy a slečny trpělivě odpovídaly na dotazy účastníků, diváků i hostů, pobíhaly a organizovaly. Často nenápadně, aby nepřehlušily představení či hudební produkci.

Prostě, vždy, všem a zejména všude byly usměvavé i ochotné pořadatelky po ruce. 

V sobotu bylo navíc velmi sympatické, jak se na zámku organizačně podařilo souběžně zvládnout velkou, výpravnou svatbu i samotný festival!

Skloubení s historií

Možná jste se teď podivili, proč se úvodem zmiňuji o průvodcovské službě. KoresponDance je specifický, že se koná v areálu barokního klenotu (nejen) Vysočiny – zámku Žďár nad Sázavou. A proto jsou nedílnou součástí festivalu prohlídky zámku i okolí. Zájemci se mohou vydat na prohlídku „Po stopách Santiniho“ či „Zámecký okruh“ anebo mezi exponáty „Muzea nové generace“. Fronty i záznamy u objednávek svědčily, že o historii byl na KoresponDance zájem vpravdě neutuchající.

Moderní tanec se snoubí s historií

Za TANEČNÍ MAGAZÍN jsem si letos prošel nejen výše zmíněné okruhy a expozice, ale také hostující výstavu pražské Národní galerie se skvosty české barokní malby i sochařství. A v neposlední řadě i bohatou expozici věnovanou rodu Kinských.

Nemohl jsem opominout ani perlu zámku – kapli. Ta se již chystala na uvedenou svatbu. A závěrem jsem si prošel i charakteristické rybí sádky. Letos počasí nedovolilo tradiční zpoplatněný výlov ryb do síťových naběráků. Škoda. Ale nabitý program to přebil.

Semináře, workshopy i kulaté stoly

Snad každý festival žije nejen produkcí svých představení, ale zejména dalšími aktivitami. Korespondance není v tomto směru žádnou výjimkou.

Pořádající centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, věrno svému zaměření, uspořádalo celou řadu workshopů, kulatých stolů a besed.

Workshop v duchu afrických tanců probíhal v zámecké konírně

KoresponDance se stal pochopitelně i dějištěm množství neformálních setkání, výměny zkušeností i domlouvání dalších vystoupení. A tak tomu má být. Bez toho by nebyl festival festivalem. Neodmyslitelně.

Tradičně i pro děti

KoresponDance se po celou dobu své existence věnuje programově i těm nejmladším.

Potkal jsem množství dětí v různých prostorách zámku. I v těch muzeálních. Pochopitelně dost často v prodejně papírových modelů hradů a zámků. A samozřejmě i na představeních.

Agáta Jarošová a její produkce v Muzeu nové generace

Je otázkou, zda zrovna pro předškolní mládež, která tam houfně seděla v prvních dvou řadách, bylo vhodné představení poloobnažené Agáty Jarošové „Sa Présence“ v Muzeu nové generace? Ale i mládí přece musí vidět všechno…

Velmi milé byly výtvarné workshopy a dílničky. Tam se děti opravdu  skvěle vyřádily.

A tradičním vrcholem bylo nedělní představení „Škola tančí“. Zde se návštěvníkům festivalu prezentovaly tvůrčí i kreativní projekty škol i uměleckých školských zařízení.

V duchu pohádek – Vysočina

Na zimním stadionu se neservíroval salám Vysočina. U stánků spíše palačinky, hamburgery, klobásy a hranolky. Ale jedním z vrcholů představení byl projekt Petry Fornayové a Cluster Ensemble i Vysočiny. Vysočiny jako volného sdružení seniorů i mládeže. Pod světovým” názvem Dance with Changing Parts”.

Hodinová produkce „Dance with Changing Parts”v duchu parafráze na spartakiádu se chýlí ke konci, jedinou změnou je nasazení slunečních brýlí

Převážně monotónní doprovod hudby mělo na svědomí špičkové mnohaklávesové těleso. Trochu připomínalo dávnou Klávesovou konklávu Emila Viklického, Gabriela Jonáše, Karla Růžičky i dalších klávesistů.

Zde mně přišly na mysl hned dvě důvěrně známé pohádky. „Jak pejsek a kočička vařili dort“ a „Císařovy nové šaty“. Ta o pejskovi i kočičce proto, že ne vždy, když smícháme špičkové hudební těleso, výborného režiséra, choreografa, tak z toho zákonitě musí být dobré výsledné menu. A ta o císařových šatech, proto, že za zdánlivě uměleckými dlouhými prostoji a pouze vykonstruovaným napětím nemusí být – zhola nic! Opravdu, monotónní hudba, jednoduchá a jednotvárná choreografie či záměrně „umělecky” zpomalované nástupy všech  účinkujících na scénu tedy v žádném případě nenadchly laiky ani odborníky. Choreografický pohyb vystupujících po valnou dobu produkce pouze připomínal pohyb cvičenců a cvičenek ve fit-studiu. Prostě, tak trochu nepovedená parafráze na spartakiádu.

A tak tentokrát závěrečný potlesk patřil pouze místním vystupujícím za snahu a odvahu se veřejně prezentovat.

Petra Fornayová v minulosti zaujala i tenisovými projekty, škoda, že si takový nápad neschovala pro KoresponDance – právě totiž vrcholil nejslavnější tenisový turnaj Wimbledon

Další desítky představení na KoresponDance však rozpaky a pachuť z Vysočiny překonaly.

Trochu kouzla zbaven

Poněkud spornou otázkou se ukázala volba nonkonformního moderátora Ondřeje Cihláře. Stává se v poslední době módou zařazovat jako moderátory tyto méně okoukané, méně zkušené, ale o to suverénnější takyosobnosti”.

Cihlář jako moderátor evidentně nezvládal prostředí velkého stadionu. Jeho devízou měla být improvizace. Tu opomíjel téměř absolutně. Velkým problémem byla i jeho zásadní neznalost akrobatického ačkoli jej jeho vlastní(?) webové stránky prezentují právě jako experta na cirkusovou scénu! i zásadněji tanečního prostředí. Až komicky působilo, že se  často postavil hned vedle velkého reproduktoru, takže jeho výstupní hlas začal takzvaně „vazbit“. To se snad odnaučuje již v „moderátorské mateřské školce“? Velkým kontrastem k Cihlářově prezentaci byli jiní moderátoři na festivalu i diskžokejka, která si dokázala obecenstvo sympaticky podmanit.

Diskžokejka DJWee si, na rozdíl od moderátora Cihláře, dokázala získat obecenstvo

Ale je v podstatě dobře, že Cihlář dostal šanci. Festivalu to dalo zas jiný nádech. Samotnému KoresponDance zas tak výrazně neuškodil. A možná, že obdobná lekce pomůže do další kariéry i zde tomuto suverenity zbavenému členu divadélka Vosto5?

Prostě, nikoli každý rádoby upovídaný „machýrek“ může být spíkrem. Natož moderátorem.

Opravdu, velká poklona

Taneční festival KoresponDance skončil. Tedy, jeho sedmý ročník. Na obzoru je již ročník osmý, v jubilejním roce 2020.

Komu patří poklona? Centru choreografického rozvoje SE.S.TA, jako pořádající organizaci, ale i dalším spoluorganizátorům. Všem těm, kterým se podařilo dokázat, že KoresponDance od prvního ročníku vykvetl mezi evropskou elitu moderních tanečních festivalů. A na to si můžeme připít místním pivem Revolta, které se na zámku ve Žďáru prodává.

Foto: Korespondance, SE.S.TA, Dragan Dragin a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Dalibor Gondík odchází ze Stardance sportovně

Šestý večer znamenal konec tančení pro moderátora Dalibora Gondíka

Porota přitančila na hudbu skupiny Skety, která vůbec poprvé nahradila nenahraditelný Moondance orchestra. Někteří tanečníci byli ve stresu, protože na rytmy této skupiny   nejsou zvyklí  tančit

skupina Skety

O hvězdné hosty nebyla nouze! Např. herečka Nikol Štíbrová, zpěvačka Martina Pártlová, Leona Machálková a soutěžící z předchozích ročníků anebo páry, které již letos soutěž opustily

Anna Polívková a Michal Kurtiš

Leona Machálková (vpravo)

Nikol Štíbrová a Martina Pártlová

Jana Plodková a Michal Padevět

Richard Genzer se svou  přítelkyní

Daniela Šinkorová a Michal Padevět

Osudnou pro Dalibora Gondíka  se stala ča-ča. Dalibor také připustil, že pro něho to byla opravdu  cha-cha (čti chacha). „Baví mě to, ale v úplně každém kroku mám chybu“, přiznal.

loučení s Alicí Stodůlkovou a Daliborem Gondíkem

Dalibor Gondík a Alice Stodůlková

Alice Stodůlková a Dalibor Gondík

Alice Stodůlková a Dalibor Gondík

Václavu Kunešovi se líbilo Daliboro spojení s bigbandem, ale chtělo to  uvolnit tělo! Tatiana Drexler nebyla zlá, hodnotila  relativně dobře, jenže Dalibor byl ztuhlý, kroky popletl. Rytmus ale dobrý.  Radek Balaš nemohl rozkódovat, čím to bylo, že výkon  byl mechanický, nebyl tam zkrátka přítomen tanec. Protože na Zdeňka Chlopčíka už nezbylo, co by kritizoval, zcela obrátil a řekl: „Nebylo to špatné.“

27 bodů

Veronika Arichteva, Michal Necpál

Veronika Arichteva, Michal Necpál

Veronika Arichteva, Michal Necpál

„Ukázali víc, než chtěli…“ komentoval Marek Eben choreografii. „Je tam spousta růží, ale i záhon“.  (Michal si symbolicky omotal dlouhý  závěs kolem krku).

Zdeňkovi Chlopčíkovi se velmi líbil začátek, ale výraz byl příliš  kamenný.  Václav  Kuneš ocenil riskantní záměr i krásný nápad se závěsy, ale chtěl by od Veroniky vidět více.

34 bodů

Pavla Tomicová, Marek Dědík

Marek Dědík a Pavla Tomicová

Marek drží v náručí Pavlu! A pak, že ji neunese!!!! Hráli to na nás!

Tatiana Drexler ale spokojená nebyla:  „Není to nejlepší,  popletli jste kroky.“ Ani  Radek Balaše neměl soucit: „Dnes  jsou tady  lepší tanečníci, ale fenoménem zůstáváte. Vy úplně netančíte, ale!!! Vy to absolutně žijete!! Proto je tam ta přidaná hodnota autenticity,  a to mají na Vás lidé rádi.“

24 bodů

 Veronika Lálová,  David Svoboda ( a Tomáš Svoboda!)

Veronika Lálová a David Svoboda

David a Tomáš Svobodovi

Veronika Lálová, David  Svoboda a Tomáš Svoboda

Všechny zúčastněné  překvapili svým „zdvojením“. Spolu s Davidem si totiž zatancoval i jeho bratr Tomáš a ti dva jsou prakticky k nerozeznání! Veronika musela mít náročný trénink!

Balaš:“Jste reklama na mládí, pohyb je život, zdvojení je báječný fór,  budu hodnotit vysoko!“

Zdeněk Chlopčík:  „Jak viditelně  Veronika pookřála, když tam jsou dva muži!!! Pro mě to byl ale šok!  Líbí se mi na parketu chlap a ženská. Jenže jeden z vás šel kroky špatně, ale já vás  zezadu nepoznám, tak  nemohu hodnotit! (Dobrý záměr)

34 bodů

Daniela Písařovicová a Michal Mládek

Daniela Písařovicová a Michal Mládek

Daniela Písařovicová a Michal Mládek

Daniela říká: „Když na mě Míša  mluví, má to asi svůj význam, ale mně už to nespíná…“ Václav Kuneš: „Je tam hodně iluzí, záklon mohl jít do nekonečna, o tom je tanec,  a to splňujete…“ Jenže Tatiana nebyla hodná: „Více se položit a nechat se unášet krásou jeho pohybu, ale Vy to stále kontrolujete. Jsou situace, kdy je dobré se spolehnout i na chlapa!“

30 bodů

Lenka Nora Návorková a Jiří Dvořák

 Lenka Nora Návorková a Jiří Dvořák

Jiří říká: „Každý tanec je pro mě malá klinická smrt! A tentokrát mám navíc rýmičku! Toho jsem se bál.“

Hodnocení? Zdeněk Chlopčík: „Dával   jsem pozor a to pečlivě,.. hledal jsem, ale nádherné!!“ Tatiana Drexler: „Líbil  jste se mi vždy. Dnes  jsem  zjistila, že pokud by někdo měl  hrát Freda Astaira, Vy  jste jediné možné obsazení!“  Václav Kuneš: „Dnes nejlepší výkon! Radek Balaš hodnotil slovem – krásné.  Lenka Návorková   popustila uzdu emocím a brečí.

40 bodů!!!!

porota

Marek Eben a Tereza Kostková

Tereza Kostková

Soutěž opouští:

Dalibor Gondík a Alice Stodůlková

Dalibor: „Já už jsem tolikrát ve sportu prohrál! Beru to sportovně!“

Zeptali jsme se….

Jaké jsou  Vaše prvotní   pocity? Je Vám líto, že jste vyřazeni?  Myslíte, že kdyby Vám neodpadly tréninky,  dopadlo by to jinak?

Dalibor Gondík a Alice Stodůlková:

„Nedá se to  ovlivnit, v této soutěži jsme se  opravdu  dostali už tak daleko, že všechny páry byly velice vyrovnané. Jsme rádi, že jsme se  vůbec dostali tak daleko! Užili  jsme si každý tanec. Dnes  mohl vypadnout skutečně kdokoliv,  zrovna padla řada na nás. Teď už to opravdu  bereme velice sportovně. Minulý týden  jsme to čekali… Ale tentokrát  jsme si říkali, že je to tak  asi na padesát procent. A co chtít více??“ ( Úsměv)

Text, foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

 

 

 

 

Rozhovor s mistrem světa v Electric Boogie RICHARDEM MACHEM

“V Martině jsem ve finále světového šampionátu porazil Martina!”

V Martině jsem porazil Martina“

A právě v tom slovenském městě Martině z titulku se Richard Mach stal mistrem světa v robotickém tanci Electric Boogie. Dnes už má hlavní sezóny aktivní kariéry za sebou, ale věnuje se pilně vystupování, show, moderování i managementu. Jako člověka spojeného s moderními tanečními a pohybovými trendy jsem Richarda Macha vyzpovídal.  A jelikož jde o moderní taneční styly, bude i rozhovor v modernějším duchu, plný mediálních odkazů na webové stránky i videa a také s řadou současných moderních  hovorových obratů a výrazů.

Jak jste se vlastně vůbec dostal k tanci?

„Hýbat se k hudbě mne vždycky bavilo. Rodiče mě dali už jako malého kluka na pohybovou průpravu. V sedmé třídě mi řekla spolužačka, abych s ní chodil od počátku osmičky na kurz moderních párových tanců do Domu Dětí a Mládeže v Praze, na Žižkově na Balkáně. Dnes se už jmenuje Ulita. Do kurzu se (kromě našeho páru a dvou spolužáků) přihlásila už jen jedna dvojice. Tím pádem byl asi po třech měsících rozpuštěn. Nicméně jsem tam narazil na svou první taneční lektorku Ivanu Luehnovou.Ta mě vyhodnotila jako talent (dodnes nevím, jak se mi to stalo 🙂 a nabídla, abych chodil do její přípravky pro tehdejší taneční skupinu Atlas. Tam jsem byl já a třicet holek. Bohužel jsem tenkrát ještě nechápal výhody takové situace a moc mě to ,protahování´ nebavilo… Mimo všech těch tanečnic se tam však objevovali dva ,týpci´. A přinášeli na tréninky tehdy super akční novinky taneční scény, na který si jeli základy Hypu – tenkrát jsme tomu ještě rikali ,rap dance´. To mne dost inspirovalo a tak jsem proto, že hned po revoluci vysílal televizní federální program F 1 a tam dávali odpoledne hudební kanál MCM, na kterým právě běžely aktuální videoklipy od interpretů jako MC Hammer (https://www.youtube.com/watch?v=O01knIMTEpY), Vanilla Ice (https://www.youtube.com/watch?v=rcjVjqTARKA), Benny B feat. DJ Daddy K (https://www.youtube.com/watch?v=BPSiB2vyHLU),Snap (https://www.youtube.com/watch?v=cDQ1wZYTg9s) a spousty dalších – začal okoukávat taneční triky z obrazovky. Na jedný VHSce jsem měl asi tři hodiny klipů, kde se tancoval tenhle ,současnej styl´ a brousil jsem každý odpoledne po škole v botách koberec před velkým zrcadlem v obýváku – ještě, že to rodiče nevěděli… :-)“

A jak jste pokračoval?

„Další zlom v mé taneční ,kariéře´ nastal právě v DDM na Balkáně když jsem se dal dohromady s Pavlem Pruckem – ten dnes prodává motorky a myslím, ze na taneční léta si už jen sem tam nostalgicky vzpomene. Ten mě zatáhnul do skupinky v Praze studujících cizinců, kteří jeli právě v Hypu, ale taky v Electric Boogie, a scházeli se v té době v jediným a úplně pr vním tanečním studiu v Praze. To vedla Monika Rebcová (http://www.monikarebcovadance.c)/. Byl to Klub MON v Maiselově ulici. Tam s náma tancoval v té době i Ruben (http://www.ruben-dance.cz/) nebo Ondra Sifon Andera, kterej se v roli tanečníka ,elektriky´ objevil třeba v slavným klipu Lucie Bilé ,Láska je láska´. Tenkrát mě ještě Electric Boogie moc nezaujalo. Ale Pavel se do toho zakous a po nějaký době tr&eac ute;ninku začal dávat první triky, jako vlnu a slidovaní (moonwalk). Mě, jako správně ješitnýho chlapa, štvalo, že umí něco navíc. A tak jsem to začal zkoušet taky a to se mi stalo osudným :-).

Chodil jste do tanečních?

„Ano, chodil v Praze na náměstí Míru v tehdejším ÚKDŽ. A štvalo mě to. Neměl jsem partnerku, tak na mne vždycky zbyla ta nejtlustší a nejnemotornější holka v sále :-). Protože jsem v době, kdy jsem tanečni navštěvoval, už nějaký ten pátek tancoval sólo, tak mi tenkrát přišlo, že mě partnerka při tanci hrozně omezuje :-). Byl jsem vždy zodpovědný student (spíš tedy odpovědný než student) a tak jsem to celé přechodil až do konce, ale bylo to trochu utrpení.“

Kdy a čím Vás podmanil robotický tanec?

„Jak jsem  už říkal před chvílí, byla to u mne hlavně věc ega :-).

Kdo Vám byl v tom oboru vzorem?

„Když jsem začínal tancovat nebyl internet a IT. Byla jedna pomačkaná VHSka, která mezi náma kolovala. Učili jsme se jeden od druhého. Pro Hype byl můj vzor MC Hammer, to je jasný. Otočku jsem se naučil podle klipu ,I cant stand it´ (https://www.youtube.com/watch?v=zCySwHRksVk) tenkrát ještě původní formace Twenty4seven v čele s Capitain Hollywood. Co se Electric Boogie týká asi jsem úplnej vzor neměl – prostě jsem to tancoval, protože mě bavilo napodobovat ten mechanickej pohyb.“

Kdo byl Vaším prvním učitelem tohoto stylu?

„Kluci z Monu a kazety VHS.“

Jak dnes vzpomínáte na svůj vítězný světový šampionát?

„V zásadě nijak zvlášť dobře. Byl v roce 2002 na Slovensku v Martině. Rok předtím jsem byl poprvé na světovým šampionátu v Essenu, kde jsem byl druhej za kolegou Martinem Pořízkem. S ním jsme v té době už tvořili duo a vystupovali pod názvem The Robots (www.therobots.cz). V Martině jsem vyhrál já. Ani nevím, jak se to povedlo. Nikdy jsem nebyl moc soutěživej typ. Tak jsem to moc, na rozdíl od Martina, neprožíval. Ten mi dal po soutěži ,céres´, že jsem se choval nesportovně. A vedl čtvrt hodiny monolog, jak je to nespravedlivý. Právě tenkrát zrovna změnili způsob hodnocení – podle toho starýho by totiž vyhrál on! Na zpáteční cestě do Prahy jsme měli na ledu ještě malý karambol s vypůjčeným autem. Proto můj celkový dojem z toho mistrovství světa nebyl zrovna zásadně pozitivní…“

Otevřel Vám světový titul dvířka k novým možnostem?

„Tak tanec v tý době nebyl, a dodnes myslím není zrovna zásadně veřejností sledovaným sportem. A tedy titul světového šampióna není, bohužel, katapultem na hvězdný nebe. Kdybych rychlobruslil, nebo třeba běhal na běžkách s puškou na zádech, bylo by to asi větší terno! Samozřejmě, titul jako marketingový nástroj fungoval. Do roku 2013 jsem v The Robots byl s Martinem, který měl tituly dva (rok přede mnou a rok po mně). A tedy říct klientům, že jsme třikrát m istři světa v Electric Boogie bylo jen plus. Mně osobně šlo ale vždycky hlavně o to, abychom  na pódiu odvedli výkon, který se bude líbit, lidi budou pobavený a nakonec nás ocení potleskem. A jestli před sebou mají mistry světa nebo amoleta na tom mi vlastně nikdy moc nezáleželo.“

Jak hodnotíte současnou taneční scénu v tomto směru?

„Tak jako všechno jde dopředu, i ,elektrika´ má svůj vývoj. Dneska dávaj už mladoši ,peklíčka´, o kterých se nám ani nesnilo. Do určitý míry je to dobře, ale cenit někoho víc, jen kvůli tomu, že je dispozicemi hypermobilni a druhý ne, to mi tedy nepřijde jako úplně správnej pohled na věc… IT jsou zdrojem inspirace a hlavně nekonečnou studnicí materiálů pro sebevzdělávání. Dneska je tady ta ,výhoda´, že nová generace už na spoustu technik n emusí přicházet sama – prostě kliknou na tablet a mají to před sebou – takže mají víc času a prostoru na samotný nácvik a pak případnou kombinaci naučených věcí.“

Jak vidíte úroveň tanečního školství a vedení tanečníků?

„Myslím, že dnes to já nemůžu tak odborně posoudit. Když jsem se z taneční scény stáhl a novou generaci tanečníků už sleduju jen zpovzdálí, tak nemám ten potřebnej komplexní přehled pro relevantní hodnoceni.  Nicméně si myslím, ze i u nás se najdou velmi kvalitní tanečníci, kteří dokážou oslovit i světový publikum. Jedním příkladem za všechny je Džajna Jája Vaňková.“

Čemu se tedy věnujete nyní?

„Zatím se pořád snažím zůstat na pódiu a okolo něj. Dokonce občas ještě stále děláme vystoupení The Robots – sice jsem už trochu starší a mohutnější typ robota, ale ještě to dávám a publikum naše vystoupení pořád baví. Kromě toho mám další vystoupení a aktivity. Treba BUT (Bláznivý učitel tance). Moderuju, hraju na Reactable, a mým nejvíc nabízeným projektem je v současnosti asi LasremanCZ (www.facebook.com/lasermancz). Diky Lasermanovi jsme vzbudili zájem o naše vystoupeni po celým světě. Od toho se pak začaly odvíjet moje agenturní aktivity. Zahraniční agenti, se kterými jsem se díky LasermanCZ seznámil mne vnímají nejen jako performera, ale i jako obchodníka, tedy jim prodávam dnes už i jiná vystoupení, který chtějí mít klienti na svých akcích v zahraničí. Pokud vás to zajímá, něco najdete na mych strankach (www.richardmach.cz) nebo mne folowujte na Instagramu (LasermanCZ) a Facebooku (www.facebook.cz/machr) – tam je to všechno nejaktuálnější…”

A na čem pracujete nyní?

„Vzhledem k tomu, že se považuju za komerčního umělce, který je kromě vlastního performera i moderátor, agent, řidič, technik, režisér, sound designer, script maker – prostě taková holka pro všechno – je těžký v tom všem shonu vymýšlet a realizovat nové projekty na dlouhodobějsí bázi. Mám prostě nějaký okruh vystoupení, která nabízím a z toho pak vychází práce na nových věcech, kdy klient žádá customizaci jednotlivých vystoupení, nebo zase pro klienta vymýšlíme na bázi těchto našich vystoupení nové kombinace na míru eventu, na němž se má program předvést. Pořád se něco děje a já doufám, že tomu tak ještě nějakou dobu bude :-).

Tak držím palce a děkuji za rozhovor

 

MICHAL STEIN

FOTO: ARCHIV RICHARDA MACHA

Taneční magazín