Rozhovor s mistrem světa v Electric Boogie Richardem Machem

„V Martině jsem ve finále světového šampionátu porazil Martina!“

V Martině jsem porazil Martina“

A právě v tom slovenském městě Martině z titulku se Richard Mach stal mistrem světa v robotickém tanci Electric Boogie. Dnes už má hlavní sezóny aktivní kariéry za sebou, ale věnuje se pilně vystupování, show, moderování i managementu. Jako člověka spojeného s moderními tanečními a pohybovými trendy jsem Richarda Macha vyzpovídal.  A jelikož jde o moderní taneční styly, bude i rozhovor v modernějším duchu, plný mediálních odkazů na webové stránky i videa a také s řadou současných moderních  hovorových obratů a výrazů.

Jak jste se vlastně vůbec dostal k tanci?

„Hýbat se k hudbě mne vždycky bavilo. Rodiče mě dali už jako malého kluka na pohybovou průpravu. V sedmé třídě mi řekla spolužačka, abych s ní chodil od počátku osmičky na kurz moderních párových tanců do Domu Dětí a Mládeže v Praze, na Žižkově na Balkáně. Dnes se už jmenuje Ulita. Do kurzu se (kromě našeho páru a dvou spolužáků) přihlásila už jen jedna dvojice. Tím pádem byl asi po třech měsících rozpuštěn. Nicméně jsem tam narazil na svou první taneční lektorku Ivanu Luehnovou.Ta mě vyhodnotila jako talent (dodnes nevím, jak se mi to stalo 🙂 a nabídla, abych chodil do její přípravky pro tehdejší taneční skupinu Atlas. Tam jsem byl já a třicet holek. Bohužel jsem tenkrát ještě nechápal výhody takové situace a moc mě to ,protahování´ nebavilo… Mimo všech těch tanečnic se tam však objevovali dva ,týpci´. A přinášeli na tréninky tehdy super akční novinky taneční scény, na který si jeli základy Hypu – tenkrát jsme tomu ještě rikali ,rap dance´. To mne dost inspirovalo a tak jsem proto, že hned po revoluci vysílal televizní federální program F 1 a tam dávali odpoledne hudební kanál MCM, na kterým právě běžely aktuální videoklipy od interpretů jako MC Hammer (https://www.youtube.com/watch?v=O01knIMTEpY), Vanilla Ice (https://www.youtube.com/watch?v=rcjVjqTARKA), Benny B feat. DJ Daddy K (https://www.youtube.com/watch?v=BPSiB2vyHLU),Snap (https://www.youtube.com/watch?v=cDQ1wZYTg9s) a spousty dalších – začal okoukávat taneční triky z obrazovky. Na jedný VHSce jsem měl asi tři hodiny klipů, kde se tancoval tenhle ,současnej styl´ a brousil jsem každý odpoledne po škole v botách koberec před velkým zrcadlem v obýváku – ještě, že to rodiče nevěděli… :-)“

A jak jste pokračoval?

„Další zlom v mé taneční ,kariéře´ nastal právě v DDM na Balkáně když jsem se dal dohromady s Pavlem Pruckem – ten dnes prodává motorky a myslím, ze na taneční léta si už jen sem tam nostalgicky vzpomene. Ten mě zatáhnul do skupinky v Praze studujících cizinců, kteří jeli právě v Hypu, ale taky v Electric Boogie, a scházeli se v té době v jediným a úplně pr vním tanečním studiu v Praze. To vedla Monika Rebcová (http://www.monikarebcovadance.c)/. Byl to Klub MON v Maiselově ulici. Tam s náma tancoval v té době i Ruben (http://www.ruben-dance.cz/) nebo Ondra Sifon Andera, kterej se v roli tanečníka ,elektriky´ objevil třeba v slavným klipu Lucie Bilé ,Láska je láska´. Tenkrát mě ještě Electric Boogie moc nezaujalo. Ale Pavel se do toho zakous a po nějaký době tr&eac ute;ninku začal dávat první triky, jako vlnu a slidovaní (moonwalk). Mě, jako správně ješitnýho chlapa, štvalo, že umí něco navíc. A tak jsem to začal zkoušet taky a to se mi stalo osudným :-).

Chodil jste do tanečních?

„Ano, chodil v Praze na náměstí Míru v tehdejším ÚKDŽ. A štvalo mě to. Neměl jsem partnerku, tak na mne vždycky zbyla ta nejtlustší a nejnemotornější holka v sále :-). Protože jsem v době, kdy jsem tanečni navštěvoval, už nějaký ten pátek tancoval sólo, tak mi tenkrát přišlo, že mě partnerka při tanci hrozně omezuje :-). Byl jsem vždy zodpovědný student (spíš tedy odpovědný než student) a tak jsem to celé přechodil až do konce, ale bylo to trochu utrpení.“

Kdy a čím Vás podmanil robotický tanec?

„Jak jsem  už říkal před chvílí, byla to u mne hlavně věc ega :-).

Kdo Vám byl v tom oboru vzorem?

„Když jsem začínal tancovat nebyl internet a IT. Byla jedna pomačkaná VHSka, která mezi náma kolovala. Učili jsme se jeden od druhého. Pro Hype byl můj vzor MC Hammer, to je jasný. Otočku jsem se naučil podle klipu ,I cant stand it´ (https://www.youtube.com/watch?v=zCySwHRksVk) tenkrát ještě původní formace Twenty4seven v čele s Capitain Hollywood. Co se Electric Boogie týká asi jsem úplnej vzor neměl – prostě jsem to tancoval, protože mě bavilo napodobovat ten mechanickej pohyb.“

Kdo byl Vaším prvním učitelem tohoto stylu?

„Kluci z Monu a kazety VHS.“

Jak dnes vzpomínáte na svůj vítězný světový šampionát?

„V zásadě nijak zvlášť dobře. Byl v roce 2002 na Slovensku v Martině. Rok předtím jsem byl poprvé na světovým šampionátu v Essenu, kde jsem byl druhej za kolegou Martinem Pořízkem. S ním jsme v té době už tvořili duo a vystupovali pod názvem The Robots (www.therobots.cz). V Martině jsem vyhrál já. Ani nevím, jak se to povedlo. Nikdy jsem nebyl moc soutěživej typ. Tak jsem to moc, na rozdíl od Martina, neprožíval. Ten mi dal po soutěži ,céres´, že jsem se choval nesportovně. A vedl čtvrt hodiny monolog, jak je to nespravedlivý. Právě tenkrát zrovna změnili způsob hodnocení – podle toho starýho by totiž vyhrál on! Na zpáteční cestě do Prahy jsme měli na ledu ještě malý karambol s vypůjčeným autem. Proto můj celkový dojem z toho mistrovství světa nebyl zrovna zásadně pozitivní…“

Otevřel Vám světový titul dvířka k novým možnostem?

„Tak tanec v tý době nebyl, a dodnes myslím není zrovna zásadně veřejností sledovaným sportem. A tedy titul světového šampióna není, bohužel, katapultem na hvězdný nebe. Kdybych rychlobruslil, nebo třeba běhal na běžkách s puškou na zádech, bylo by to asi větší terno! Samozřejmě, titul jako marketingový nástroj fungoval. Do roku 2013 jsem v The Robots byl s Martinem, který měl tituly dva (rok přede mnou a rok po mně). A tedy říct klientům, že jsme třikrát m istři světa v Electric Boogie bylo jen plus. Mně osobně šlo ale vždycky hlavně o to, abychom  na pódiu odvedli výkon, který se bude líbit, lidi budou pobavený a nakonec nás ocení potleskem. A jestli před sebou mají mistry světa nebo amoleta na tom mi vlastně nikdy moc nezáleželo.“

Jak hodnotíte současnou taneční scénu v tomto směru?

„Tak jako všechno jde dopředu, i ,elektrika´ má svůj vývoj. Dneska dávaj už mladoši ,peklíčka´, o kterých se nám ani nesnilo. Do určitý míry je to dobře, ale cenit někoho víc, jen kvůli tomu, že je dispozicemi hypermobilni a druhý ne, to mi tedy nepřijde jako úplně správnej pohled na věc… IT jsou zdrojem inspirace a hlavně nekonečnou studnicí materiálů pro sebevzdělávání. Dneska je tady ta ,výhoda´, že nová generace už na spoustu technik n emusí přicházet sama – prostě kliknou na tablet a mají to před sebou – takže mají víc času a prostoru na samotný nácvik a pak případnou kombinaci naučených věcí.“

Jak vidíte úroveň tanečního školství a vedení tanečníků?

„Myslím, že dnes to já nemůžu tak odborně posoudit. Když jsem se z taneční scény stáhl a novou generaci tanečníků už sleduju jen zpovzdálí, tak nemám ten potřebnej komplexní přehled pro relevantní hodnoceni.  Nicméně si myslím, ze i u nás se najdou velmi kvalitní tanečníci, kteří dokážou oslovit i světový publikum. Jedním příkladem za všechny je Džajna Jája Vaňková.“

Čemu se tedy věnujete nyní?

„Zatím se pořád snažím zůstat na pódiu a okolo něj. Dokonce občas ještě stále děláme vystoupení The Robots – sice jsem už trochu starší a mohutnější typ robota, ale ještě to dávám a publikum naše vystoupení pořád baví. Kromě toho mám další vystoupení a aktivity. Treba BUT (Bláznivý učitel tance). Moderuju, hraju na Reactable, a mým nejvíc nabízeným projektem je v současnosti asi LasremanCZ (www.facebook.com/lasermancz). Diky Lasermanovi jsme vzbudili zájem o naše vystoupeni po celým světě. Od toho se pak začaly odvíjet moje agenturní aktivity. Zahraniční agenti, se kterými jsem se díky LasermanCZ seznámil mne vnímají nejen jako performera, ale i jako obchodníka, tedy jim prodávam dnes už i jiná vystoupení, který chtějí mít klienti na svých akcích v zahraničí. Pokud vás to zajímá, něco najdete na mych strankach (www.richardmach.cz) nebo mne folowujte na Instagramu (LasermanCZ) a Facebooku (www.facebook.cz/machr) – tam je to všechno nejaktuálnější…”

A na čem pracujete nyní?

„Vzhledem k tomu, že se považuju za komerčního umělce, který je kromě vlastního performera i moderátor, agent, řidič, technik, režisér, sound designer, script maker – prostě taková holka pro všechno – je těžký v tom všem shonu vymýšlet a realizovat nové projekty na dlouhodobějsí bázi. Mám prostě nějaký okruh vystoupení, která nabízím a z toho pak vychází práce na nových věcech, kdy klient žádá customizaci jednotlivých vystoupení, nebo zase pro klienta vymýšlíme na bázi těchto našich vystoupení nové kombinace na míru eventu, na němž se má program předvést. Pořád se něco děje a já doufám, že tomu tak ještě nějakou dobu bude :-).

Tak držím palce a děkuji za rozhovor

 

MICHAL STEIN

FOTO: ARCHIV RICHARDA MACHA

Taneční magazín

Ve znamení „A“

Druhou listopadovou středu jsme věnovali dvojici setkání s hvězdami. S těmi českými hereckými, sportovními a tanečními díky agentuře ing. Krígla na křtu knihy populárního tanečníka a moderátora Jana Ondera a jeho maminky PaeDr. Zuzany Onderové. A na filmové předpremiéře ve společnosti francouzských filmových hvězd, zásluhou společnosti Aerofilms.

 

Ve znamení dvou „A“

Ve středu 9. 11.navštívil Taneční magazín dvě kulturní události, které pomyslně spojoval název začínající velkým „A“. Tím prvním bylo obchodní centrum Arkády Pankrác v Praze 4 (kde jinde než na Pankráci :-), kde se probíhal slavnostní křest knížky známého tanečníka a také spisovatele Jana Ondera „Kdo zachrání Pižďucha“. Napsal ji se svou maminkou PaeDr. Zuzanou Onderovou. A vydal ji pan Vladimír Krígl ve své nakladatelské agentuře. Druhým „áčkem“ bylo artové kino Aero v Praze, kde probíhala předpremiéra filmu mladého módního herce a režiséra Xaviera Dolana „Je to konec světa?“, ověnčeného vavříny z letošního festivalu v Cannes.

2-kdo_zachrani_pizducha

Maminka slovutného tanečníka i moderátora PaeDr. Zuzana Onderová je (kromě pohádek) i autorkou ilustrací půvabné rodinné knížky.

O knížce populárního tanečníka nyní i spisovatele Jana Ondera (a jeho maminky) náš magazín již podrobně psal. Proto spíše ke křtu samotnému. Účastnili se jej herečka Dana Batulková se dcerou Marianou Prachařovou, bývalá reprezentační atletka – skokanka o tyči Kateřina Baďurová-Janků, jmenovec slavného fotbalového rozhodčího Dymo Piškuly (přezdívaného „Dynamo“) – herec Zdeněk Piškula, zpěvák Radek Banga, kuchařská hvězda Emanuele Ridi a v neposlední řadě i tanečnice Lucie Hunčárová.

Hvězdou křtu byla dcera nakladatele inženýra Vladimíra Krígla – Helena Kríglová. V akusticky velice složitém prostředí obchodní galerie se zaskvěla jako výborná zpěvačka. Celé pozdní odpoledne moderovali společně redaktor Českého rozhlasu v Plzni Petr Čimpera a odpovědný redaktor křtěné knížky Jiří Halbrštát.

1-akkadykrest

Vánočně vyzdobené Arkády Pankrác díky knižnímu distributtorovi knihkupectví Dobrovský a Agentuře Krígl přilákaly stovky zájemců i náhodných kolemjdoucích na křest knížky Jana Ondera a jeho maminky Zuzany.

Nakladatelství „Agentura Krígl“ si zaslouží pochvalu za příjemný titul (nejen) pro děti, který jistě obohatí (nejen) vánoční trh. A jelikož vydavatelé bývají většinou skromně vzadu, rádi uveřejňujeme i fotografii vydavatele – pana inženýra Vladimíra Krígla.

3-vydavatelvladimirkrigl

Čtenáři většinou znají tváře herců, zpěváků, sportovců, spisovatelů, ale většinou vydavatelů nikoli. Proto Taneční magazín udělá výjimku a představuje inženýra Vladimíra Krígla, který má největší zásluhy na tom, že půvabná knížka spatřila světlo světa.

Večerní filmová předpremiéra snímku „Je to konec světa“, sebevědomého a ambiciózního režiséra Xaviera Dolana se v pražském kinu Aero nesla na vlně velkých očekávání. Jaký bude film oceněný velkou cenou poroty v Cannes? Žel, očekávání spíše nesplněných…

Pouze statisticky: film z roku 2016 „Je to jen konec světa“ přináší na česká a moravská filmová plátna společnost Aerofilms. Distribuční premiéra byla ve čtvrtek 10. 11. 2016. Konec monopolu pro Českou republiku nadejde 31. března 2026. Snímek byl natočen v koprodukci Francie a Kanady. Film má devadesát sedm minut. Autory scénáře jsou sám režisér Xavier Dolan a Jean-Luc Lagarce. Kameramanem byl André Turpin. Hudbu zkomponoval Gabriel Yared. Hrají: Gaspard Ulliel, Nathalie Baye, Marion Cotillard, Léa Seydoux, Vincent Cassel, Stephan Dubeau a další.

Premisa filmu o rodinných vztazích i téma smrti se zde jaksi vytrácejí do ztracena. Scénář – ačkoli inspirován divadelní hrou – nesahal ani po kotníky například divadelnímu scénáři Yasminy Rezy s obdobnou rodinnou tematikou „Bůh masakru“.

Mladý režisér zde spíše inscenuje neživotné (a velmi často plytké) dialogy klouzající spíše pouze po povrchu laciného efektu. Podle výsledku asi neumí (spolu)pracovat s herci. A je to škoda, jelikož ve filmu se objevuje skvělý Vincent Cassel (syn legendárního Jeana Pierre Cassela) či současná hvězda  francouzského filmu Léa Seydoux. U představitele hlavní role Gaspara Ullilea tak místy dochází ke kouzlu (patrně) nechtěného, že jeho herecká bezradnost absolutně nerežírované role konvenuje s bezradností jeho hrané postavy.

Dolan, který se v médiích (podle potřeby) prezentuje jako kanadský (dle místa narození) anebo francouzský (dle rodiště matky) režisér, film samotný nezachránil ani krátkými vloženými sekvencemi spíše pop-artového ražení. A po shlédnutí tohoto snímku se divák může ptát, kde měl Dolan tu drzost prohlásit o Orsonu Wellesovi, že byl pomalý a líný?

Je zajímavé zamyslet se v tomto kontexu, kam spěje současný film? Když obdobné nedozrálé a nikterak neprovokující a téměř nic neevokující dílo získá cenu v Cannes… Nechci spekulovat, zda to není způsobeno tím, že Dolan byl v předešlém ročníku v Cannes sám v porotě? Kde jsou v oblasti psychologického filmu na obzoru nějací nástupci Ingmara Bergmana, polského mistra psychologické drobnokresby Kryzstofa Zanussiho anebo jeho kolegy, který často úspěšně natáčel ve Francii, Kryzstofa Kieślowského?

Film jistě vzbudí – díky kvalitnímu hereckému obsazení – divácký zájem i v Čechách a na Moravě. Pouze nevím, zda to budou miliónové návštěvy jako ve Francii?

4-jetojenkonecsvetaplakat

Plakát na film „Je to konec světa“, který může být v Čechách a na Moravě promítán od premiéry 10. listopadu 2016 až do 31. března 2026, kdy mu zde skončí monopol.

Závěrem zbývá pochválit Aerofilms za aktuální a méně komerční dramaturgii. Za výtečnou společenskou událost i za chutný popremiérový raut „v režii“ Bageterie Boullevard.

Michal Stein

Foto: autor, Agentura Krígl a Aerofilms

Taneční magazín

Rozhovor s moderátorem Michalem Jančaříkem

„Má láska k cyklistice vlastně začala pádem z kola“

 

Michal Jančařík o spolupráci na festivalu filmových a televizních komedií a svém zdraví

 

S pohledným moderátorem se můžeme setkávat prostřednictvím televizní obrazovky v pořadu TV Nova Počasí. Osobně pak při rozličných společenských akcích, které moderuje. Není tomu tak dlouho, co před vyprodaným Španělským sálem Pražského hradu uváděl Audienci Grand Cru Classé Bordeaux, moderoval zahájení ME ve fotbale i křest knihy Jana Šmída Francie – Co v průvodci nenajdete. Krátce na to uspořádal křest jedné ze svých vlastních publikací o cykloturistice. Již deset let jej každoročně mohou vídat návštěvníci festivalu filmových a televizních komedií Novoměstský hrnec smíchu v Novém Městě n ad Metují, kam se rád vrací. Šťastný otec dvou dcer si udržuje nadhled a pozitivní přístup k životu, který mu pomáhá překonávat i složitá období spojená se závažnými zdravotními problémy, polycystózou ledvin.  Je poměrně známo, že je jediným synem moderátora Petra Jančaříka, málokdo však ví, že je také nevlastním vnukem herce Jaroslava Marvana.

2016_06_16_Hrnec__021

Jaké je moderování festivalu filmových a televizních komedií v porovnání s ostatními moderátorskými zkušenostmi?

Pro mě hodně specifické, protože to dělám již deset let, a když se tak ohlédnu, tak není jiná akce, která by pro mě měla takový význam, jako Novoměstský hrnec smíchu.

Za deset let jste zažil změnu pořadatele, několik patronů. Jak to ovlivnilo vás?

Všechno se vyvíjí, nikdo nemůže být někde věčně a já jsem rád, že přestože ty změny byly, tak jsem zůstal. Začínal jsem na pozvání Pavla Zedníčka, který byl tehdy patronem. Pořadatelem byl vždy Městský klub v Novém Městě nad Metují pod vedením Ilony Daňkové a Stáni Brendlové. Od roku 2016 je novým ředitelem Městského klubu Zdeněk Krákora, který dává festivalu nové impulsy…

2016_06_16_Hrnec__001

Kromě průběhu a vývoje festivalu jako takového můžete sledovat totéž u filmové tvorby…

To je právě další dimenze toho, co je neuvěřitelně cenná zkušenost. Vidět, co se za ten rok natočilo a udělat si přehled, mluvit s lidmi od filmu. S odstupem let mohu říct, že jsem čím dál tím skromnější a vděčný za každý slušný film.

Máte rád komedie?

To ano, ale moc se u nich nesměju. Když se pětkrát zasměju, tak je to dobrý. Lidi v sále se smějí víc a je pro mě zajímavé pozorovat,  čemu všemu se smějí.

2016_06_16_Hrnec__003

Čím se filmař divákovi nejlépe zavděčí?

Těžko soudit. Souhrnně popsat českého diváka bych si nedovolil. S ohlédnutím na těch deset let bych ale řekl, že filmaři jdou českému divákovi čím dál víc na ruku.  A taky je to vidět na filmech. Tvůrci dávají divákovi to, co chce mít, nebo co si myslí, že zabere. Je v tom hodně kalkulu.  A rozhodně filmy nekomplikují  přehnaně sofistikovaným  humorem.

Chcete se bavit o svém zdraví, což už bohatě udělala bulvární média?

Asi ani ne. Už jsem toho řekl tolik, že se mi do toho moc nechce. Žiji s tím už dlouho.

Kdy jste se o tom, že máte nemocné ledviny, dozvěděl?

Vím to už od malička. Narodil jsem se s tím. Termín operace se blíží a poslední dva roky se čím dál tím víc sbližuji s tématem. Člověk si zvykne postupně na všechno. Můj problém je řešitelný a lidé jsou na tom mnohem hůř, takže je potřeba zachovat klid a důvěru v možnosti moderní medicíny.

_DSC6743

Nedávno jste pořádal křest v pořadí třetího cykloprůvodce Na Kole jižní Moravou. Jak vznikla vaše láska k cyklistice?

To je celkem nepublikovatelný zážitek. (smích) Jako malý kluk jsem si půjčil tátovu skládačku – velké, těžké kolo uprostřed s mohutným šroubem,  které mělo sjeté šlapky, takže mi z nich sjela noha a hrozně jsem si natloukl právě o ten šroub… Tu bolest jsem si pamatoval hodně dlouho. Chtělo to dost sebezapření  zase na kolo sednout, z dnešního pohledu jsem moc  rád, že jsem zase rychle  začal jezdit, abych překonal trauma. Pak jsem postupně zjistil, že mě to baví. A takhle vznikla moje láska k cyklistice, nejoblíbenějšímu sportu u nás.

Na_kole_Jižní_Moravou_titulka

Podle čeho jste si vybíral své kmotry?

Chtěl jsem tam mít někoho z kamarádů vinařů, o kterých jsem tu knihu také psal. Pozval jsem Jardu Javornického z vinařství Spielberg. Vzal jsem zrovna jeho, protože si myslím, že je to jeden z největších srdcařů, co znám. Dělá víno na Kyjovsku, v oblasti ne tak turisticky propálené a tedy v o to složitějších podmínkách. Obnovil vinařství, které bylo v troskách, a já si ho nesmírně vážím za nezdolnost s jakou se do obnovy pustil. Dále jsem pozval  rodáka z Uherského Hradiště Juru Pavlicu, se kterým se známe už tak patnáct let, protože pořádám také koncerty ve Velké synagoze v Plzni a Hradišťan byl první, komu jse m tam koncert pořádal. Postupem času se z nás stali přátelé, čehož si považuju. Pak jsem si říkal, že by u toho měl být také někdo, kdo umí jezdit na kole, což já nejsem. /smích/.  A kdo je větší profesionál než šestinásobný paralympijský vítěz Jiří Ježek?

Měj jste tam také hejtmana Jihočeského kraje. Bylo to v souvislosti s publikacemi, které patřily k tomu kraji?

Jirku Zimolu  jsem původně neměl v plánu, ohlásil se dva dny před akcí, že nakonec bude moci přijít, takže jsem z něj udělal čtvrtého „stínového“ kmotra. Poznali jsme se při natáčení Cyklotoulek a následovala spolupráce na cykloprůvodci Na kole Českou Kanadou. Aktuální cykloprůvodce Na kole jižní Moravou se dá pořídit takřka ve všech knihkupectvích  a doufám, že lidi při jeho čtení pocítí stejnou radost, jakou jsem měl  já, když jsem ho psal..

_DSC4953

Děkuji za rozhovor

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: hrnecsmichu.cz

Taneční magazín

Rozhovor s moderátorem Leošem Marešem

„Tanec je dřina. Jsem rád, že jsem se stal moderátorem!“

 

 

 

K Leoši Marešovi neodmyslitelně patří role moderátora, ale i zpěv a tanec, také rychlá auta. Jak prožíval  soutěž  Stardance? Touží po kariéře zpěváka?  Miluje opravdu rychlá auta?

Chtěl by vlastnit  poslední  model Ferrari?  Účastnil by se soutěže Big Brother?  Taneční magazín  zná odpověď!

 

Kdybyste mohl vrátit čas, stal byste se profi tanečníkem?

Ne! (radikálně)

„Je to strašná dřina. Tanec na úrovni Stardance ,  který jsem absolvoval, je takový  náznak vrcholového sportu. A já jsem nikdy nebyl  vrcholový sportovec. Stardance je  krásná show, je to super sport, hezky oblečení lidé, ale je to nesmírně náročné. Jsem rád,  že jsem se dal cestou, kterou jsem se dal.  Ale tanec miluji, samozřejmě.“

Cítil jste spíše obavu nebo radost v okamžiku, kdy jste  dostal nabídku České televize účastnit se Stardance?

“No,… obavu. Nechtěl jsem se zesměšnit.  Tato obava mě jednoznačně  vedla k  dřině a odříkání, k  tvrdému tréninku. Nechtěl jsem, aby to dopadlo špatně a byla ostuda.  Navíc jsem  slyšel, že Stardance  má skvělou atmosféru.  A to se také potvrdilo.  Říkal jsem si, že kdybych to odmítnul, tak    by  mi účast  už  nemuseli nikdy nabídnout. Chtěl jsem si to prostě zkusit, abych mohl říct, že jsem soutěž absolvoval. Teď jsem strašně rád, že jsem to všechno   podstoupil.“

DSC_0240

Myslíte, že byte neustál ostudu?

„Jsem perfekcionista, takže to je zajímavá otázka.  Asi  bych  ji  nějak ustál, ale  nikdo přece  nechce dobrovolně  ostudu, že?  Nikdo si  nestoupne  uprostřed restaurace  a nezačne házet   po někom knedlíky,  tohle  nejsou podle mě   situace,  které člověk vyhledává…“

Co bylo na celé soutěži pro Vás nejtěžší?

„Časová náročnost tréninků. Tréninky samotné mně později už nevadily, ale vůbec na nic  jiného nebyl čas.  Vadilo mi, že jsem neměl čas na děti, na partnerku ani na osobní život.  Absolutně na nic. O  mnoho  zakázek jsem přišel. Nebral jsem lidem telefony, neměl jsem čas ani náladu, byl jsem úplně asociální. Buď jsem trénoval na Stardance , nebo jsem myslel na Stardance.“

Podporovala Vás  Katarina v těžkých chvílích?

„Katarina byla záchrana, bez ní bych to vůbec nezvládnul. Byla pro mě motivací a důvodem, proč  jsem to celé  vůbec vydržel. A zrovna tak i moje přítelkyně Monika, která to snášela se mnou. Z jejího úhlu pohledu je  všechno ještě  mnohem horší. Pro účastníka spočívá náročnost v tom, že soutěž  vůbec probíhá, ale je  uvnitř a součástí dění. Prožívá sice stres, ale partner vedle něho bere situace  stejně  stresově, navíc ještě  není součástí skupiny  Stardance,  což  ho vlastně  vyčleňuje. Nevidí do zákulisí, takže se stresuje ještě víc. V praxi to vypadá tak, že  Vy stále  mluvíte o Stardance, nebo  někdo mluví s Vámi o Stardance. Váš partner ale není součástí celého kolotoče, takže se vlastně trápí.“

Vy jste v mládí tančil s taneční skupinou R.A.K. v Berouně.  Který  taneční styl byl Váš  oblíbený?

„Tancoval jsem jenom jednu sezonu, dělali  jsme show dance formations, takže  tady se vůbec nejednalo  o tance standardního nebo  latinskoamerického typu. Tancovali jsme  skupinové tance v kombinaci  moderny a hip hopu. Ale to byl tenkrát hip hop  roku 1993! Vystupovali jsme na skladby skupin ICE OF BASE nebo      2 UNLIMITED , to už je dnes  takový pravěk….. „

DSC_0246

Věnujete se zpěvu?

„Já jsem se zpěvu nikdy nevěnoval, ale v roce 2001, 2002, 2003 jsem natočil  alba, se  kterými neustále vystupuji. Písničky, které jsem udělal,  stále  prezentuji na akcích, jezdím na diskotéky, zkrátka prezentuji je živě. Potud se zpěvu věnuji. Jinak se mu nevěnuji a netočím nic nového a nedělám nic, co by  nějak souviselo se zpěvem, kromě prezentace mých CD na vystoupeních.“

Takže  nemůžeme  mluvit o zájmu či vnitřní  touze  po zpěvu?

„Ne, ne. To byla taková má „odbočka“. Zkusil jsem si to,   je to podobné jako s tancem. Prostě dobrý, ale  stačilo.  Zpěv jsem nevnímal jako dřinu, ale  neumím to. Co víc  říct?“

Co je těžkého na profesi  moderátor?

„Já  moderování nevnímám jako něco  náročného. Samotná profese vyžaduje přípravu, koncentraci, musíte mít nějaký talent. Myslím, že dobří moderátoři jsou ti,  kteří  bez toho nemůžou být. Uvidí někde mikrofon a mají chuť něco lidem  říct. Uvidí třeba kolegu, který moderuje akci,  a oni by  to  nejraději  vzali místo něho. Není to bavičství jako takové, to je pouze  součást moderování,  ale člověk musí mít  touhu lidem něco sdělovat. To jsem já měl. A  dál  už nastupuje trénink.   Musíte co nejlépe  využít  příležitosti vzít si do ruky mikrofon a mít z toho radost. Pokud Vám tato práce nepřináší  radost, ale stres,  pak je to špatné.“

Co je na profesi moderátor nejbáječnější?

„Mikrofon je skvělá zbraň, nejsilnější. Řeknete cokoliv do mikrofonu a lidé Vás poslouchají. Nejenom, že poslouchají, ale musí dělat to, co jim řeknete. A slyší to, co jim říkáte.“

Jste známý zálibou v silných autech. Do ČR přišlo právě nové  Ferrari laferrari. Netoužíte po něm?

„NE. Tato otázka by patřila k nějakému starému Leošovi z minulosti. Nyní  musím říct, možná je to věkem, rychlá  auta se mi líbí, ale začal jsem  jezdit mnohem pomaleji, protože mám strach. Nevím, čím to je, prostě mě to nebaví. Opravdu jezdím pomalu.  Rozhodně mnohem pomaleji než dříve. Rychlá auta patří také k mé minulosti, zkusil jsem si to, naplnilo mě to, bavilo mě to, ale v současné    době je pozoruji z povzdálí. Aktivně je  nevyhledávám.“

DSC_0550

Když naposledy zvonil můj telefon, jezdil  jste právě v  Thajsku na motorce. Jak je to s motorkami?

„To byl skútr.  Svoboda,  vezu   holku  na kafé, to je fajn.  Představa, že jedu na lehké  rychlé motorce, ta mě úplně děsí, to jsem si ani nezkusil. Vůbec bych do toho nešel.“

Věnujete se sportu? Uznáváte  adrenalinový sport?

„V žádném případě. Skočil  jsem si bungee  jumping, jednou jsem skočil padákem,  bavilo mě to, ale už po tom netoužím. Baví mě  takové  sporty, jako jsou  různé hry. Dívat se na  fotbal, hokej, basket, volejbal.  Adrenalinové  věci mě moc nebaví.“

Nesmazatelně k Vám patří  také moderování  show Big Brother. Zúčastnil byste se  soutěže takového typu?

„Vždy  jsem si myslel, že ne,  ale s příchodem  sociálních sítí čím dál více dávám nahlížet lidem do soukromí. Začal  jsem  vysílat přímé přenosy na facebooku nebo na periskopu, takže svým způsobem, asi trochu té reality show také  prožívám, nějaká přirozená míra exhibicionismu ve mně je. Samozřejmě platí fakt, že  lidé jsou rádi prezentování v situacích, kdy je jim   fajn, kdy se cítí  dobře, kdežto  Big Brother je zabírá stále. Je nesnesitelné, když Vás  natáčí v situacích, kdy Vám  není dobře a nemůžete říct,  aby se natáčení zastavilo . Takže rozhodně bych nechtěl jít do Big Brothera, ale chápu motivaci lidí, proč tam jdou. Nicméně  Big Brother už je  pro mě archaická záležitost.“

Co byste si ještě přál, když vlastně zpěv, tanec, moderování i rychlá  auta, tedy všechno, co dnešní člověk vnímá jako vrchol snů a kariéry, to všechno Vy máte za sebou….

„Asi bych chtěl klid. Najít nějaký rytmus, vnitřní klid. Pracuji na tom. Tedy spíše duševně, vnitřně na tom  pracuji.“

Jaký je Leoš Mareš?

„Miluji život, žiji naplno, ne rychle, ale naplno. Využívám příležitosti, které kolem mě jsou. Poslouchám lidi, snažím se jim dělat radost, snažím se dělat radost sobě, užívám si. Pracuji na sobě, abych byl lepším a lepším člověkem. Nemá rád rychlé odsuzování. Lidé všechno hodnotí zbrkle, bez známky informací. Jsou věci, které  mě  bolí.“

DSC_0549

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Rozhovor s hercem Martinem Písaříkem

„Kdyby nebyla láska, neměli bychom o čem hrát“

 

 

Herec, hudebník, dabér, moderátor, návrhář, to všechno jsou profese, které k Vám patří. Jak  je zvládáte všechny dohromady? Nároky stoupají, člověk vlastně musí  umět tři, čtyři i více profesí, ale není to na úkor kvality?

„To je otázka, kterou často řeším. Díval jsem se na to tak, že všechny tyto disciplíny jsou součástí mého hereckého vybavení. Když už jsem dostal do vínku tuto mnohoúčelovost a spousta věcí mi jde, proč se jim nevěnovat. Ale na druhé straně   cítím, že jednotlivým oborům nemohu věnovat tolik času a vím, že  nemohu dojít daleko, protože se jim nevěnuji naplno. Nechci ovlivňovat, pro co se rozhodnout, čekám, že mi  někdo dá nějakou nabídku a já se začnu vydávat tím jediným směrem. Touto otázkou se hodně zabývám, pokud jde o muziku. Hudbě  bych se třeba rád věnoval mnohem víc, jen to sám  neumím zorganizovat, potřebuji dostat  zvenčí nějaký podnět.“

Jak silný je Váš vztah k návrhářství? Kdybyste  dostal ten  správný podnět zvenčí, šel byste tímto směrem a přestal byste se věnovat herectví nebo ne?

„To asi ne. Já beru tento obor  spíše jako doplněk, baví mě něco nabízet lidem, je jedno, jestli hraji nebo zpívám, nebo jim vymyslím  sako. Mám  radost, když lidé mají  radost. Ale  herectví je taková moje kotva, toho se nechci vzdát. Je to poctivá dřina, nedá se ničím ošidit či obejít. Ve všem se člověk za někoho nebo za něco schová, ale na jevišti  vám  nikdo nepomůže. Teprve tam se ukáže, jestli člověk něco umí nebo ne.“

MartinWeb-5

Vy také  účinkujete v pohádkách pro děti v dětských domovech. Jak prožíváte tuto roli pomáhat  dětem?

„Vzniklo to úplně nenásilně.  Vyrůstal jsem v amatérském divadle Radar a začali jsme dělat pohádky pro děti. Byla to taková hravost, z mé strany to bylo zpočátku poněkud  toporné, ale později  jsem se uklidnil, uvolnil a začalo mě to s těmi dětmi na jevišti opravdu bavit. Velkou roli sehrálo i to, že jsem viděl spoustu představení  pro děti, která jsou mnohdy násilná,   agresivní,  děti se dívají a nerozumí tomu. My jsme dělali hravá představení, s dětmi jsme komunikovali, což je bavilo, a  nás také. Nebral jsem to jako povinnost, že bych někomu pomáhal,  abych si zlepšil karmu,  ale upřímně mě to bavilo. Byly to pro mě výlety s lidmi, se kterými mi bylo dobře.  Bavilo to i rodiče a vychovatelky, protože jsme občas dělali fórky  pro dospělé, myslím si, že v takovém případě  divadlo má smysl. Upřímně řečeno v současné době  na to  bohužel  nemám moc času.“

Co děti v DD oceňují nejvíce? Hudbu, tanec nebo  herectví?  Co jim čtete v očích?

„To, že vůbec někdo přijede. Najednou mají nový  styl zábavy, je tam  někdo z jiného  světa. Děti v DD mají spoustu aktivit samozřejmě, ale  najednou tam přijede někdo úplně cizí, na  chvilku je spojí, pokud je  divadlo takové, že je baví. Většinou to bylo tak, že vpředu byly malé dětičky a vzadu stáli 17-letí výrostci, kteří by sami na představení nešli, nebo by si z toho dělali srandu, ale bylo to pro ně  dobré v tom, že měli  nějaké povyražení. Brali to sice s rezervou, ale bavili se. Jsou zvyklí se starat o malé děti, takže  byli rádi, že dětičky  se baví. Kdybychom hráli pro normální školy, tak tito dorostenci   nás  buď „sežerou“ nebo odejdou. Tady jsou vděčnější, jsou rádi, že někdo přijede. Někdy jsme tam trávili více času,  přespávali jsme tam, protože jsme už  znali vedení dětských domovů.“

Zdá se, že se děti z DD tedy umí v dospělosti postarat o rodinu?

„Asi ano. Starají se o malé,  chodí s nimi na jídlo, jejich  vztahy v rodině mohou  fungovat lépe než třeba u jedináčků.“

Založil jste skupinu „AKUSTIK“ a píšete si texty. Jak se Vám daří v hudební oblasti?

„Spolupracuji se skvělými muzikanty, písničky píšu já a kapela mi je hudebně  upraví, aby dobře zněly. Jsou tam profesionální muzikanti, nemám rád  zpívající herce. Já sám  chodím na  hodiny zpěvu a  snažím se na sobě pracovat, abych byl zpěvák. Nechci  zpívání jen hrát, chci  zpívat suverénně, jako když stojím na jevišti a hraji. Nechci   písničky odehrát, ale odzpívat. To je pro herce těžké. Minulý rok na podzim jsme udělali CD, které jsem si sám vydal a sám zaplatil. Pracovali jsme na něm rok,  s tím, že jsem nad sebou neměl žádného supervizora, udělali  jsme všechno tak, jak jsme chtěli, proto  si myslím, že vznikla pěkná deska. Nyní by to  chtělo další CD, ale já už na to finančně nemám. Nemám žádného manažera,který by CD protlačil dál. Obvykle  na to jsou týmy lidí. Jakmile člověk nemá kampaň, může mít sebelepší desku, ale má smůlu. Přesto chci dělat nové věci, stojím si zatím, že texty nejsou špatné, jsou to  české autorské věci, které  lidi uklidní a pohladí.“

MartinWeb-6

Jaký styl hrajete?

„Nejblíže máme  k folku, ale písničky jsou multižánrové,  obsahují blues, swing, milostné balady.  Jsou tam také latinské rytmy, což je pro  CD dobré, ale pro hudební manažery je to špatné, protože člověk není zařaditelný. Můžeme zazpívat cokoliv budeme chtít, ale jakmile člověk není  přesně to nebo ono, je to neprodejné.“

Založil jste  módní značku Czech Losers.  Jak k tomu došlo?

„Je to spíše náhoda, že jsem se k tomu  dostal. Baví  mě spolupráce s Petrou Kluzákovou, móda pro mě znamená tvůrčí  svobodu. Vymyslím si, co chci nosit a pak svůj nápad zrealizuji.  Funguje to, ale zjistili jsme podobnou věc jako ve všem. Začali jsme bez financí, svépomocí, nemáme žádný kapitál a nyní chceme, aby oblečení vypadalo víc a víc profesionálně. Za dva až tři roky jsme se poučili, kde jsme udělali chyby, nebo zjistili i to, že vše musí být jinak. Chceme dělat menší kolekce, výraznější, trošku exkluzivnější, dražší. Levné kolekci lidé nevěří.“

Jak se podle Vašeho názoru lidé v ČR oblékají?

„Já myslím, že se to zlepšuje. Šedá doba mizí, ale jsme pohlcení věcmi, všeho je moc. Oblečení se kupuje na rok a vyhodí se. Snažíme se vytvořit  něco originálního, českého, ručně šitého. O naše zboží budou mít zřejmě zájem spíše ženy, které vědí, co chtějí, ne  studenti, či mladí.  Vidím to na sobě. Také šijeme  pro kluky či pány, ale stále existuje přístup, že kluci módu  nikdy neřeší. Muži  se oblékají podle toho,  jací  uvnitř jsou, nebo podle prostředí, ve kterém  se pohybují. Mají sice teď  možnost si vybrat, ale proč je  rvát do něčeho, v čem se nebudou  cítit dobře.  Proč najednou nosit sako, když jsem zvyklý nosit rifle.  Já jsem nerad nakupoval v obchodech. Vadilo  mi tam  i množství zboží, nevěděl jsem přesně, co chci, ale věděl jsem bezpečně, že to tam nemají, nebo to bylo nehorázně drahé. Chtěli jsme dělat cenově dostupnou módu,  ale látky jsou drahé.     Šijeme ručně, cena se ale násobí, aby se nám investice   vrátila, takže vyloženě  levné zboží být ani nemůže. Velké řetězce šijí v Číně, to je o mnoho levnější  a těm nemůžete konkurovat.“

MartinWeb-9

Byl jste v době, kdy jste  účinkoval  v „Ordinaci  v růžové zahradě či Snowbordˇácích, pronásledovaný fanynkami? Jak jste prožíval tento zvýšený zájem žen?

„No,  být pronásledovaný fanynkami, to by mi nikdy nevadilo…, ale já jem si to nikdy neuvědomoval. Byl jsem  rád za pozornost, kterou mi lidé věnovali na ulici nebo v běžném životě, beru to jako součást práce. Pokud herce lidé znají,  může mít více rolí, což je   potřebné k tomu, aby lidé také chodili za tímto hercem do divadla. Je tu samozřejmě jistá daň. Herec ztvární  tisíce divadelních rolí a nakonec ho lidé stejně znají ze seriálu. U mladého  člověka to nevadí. Ale je mi líto  zasloužilých umělců, kterých si vážím, a kteří  za svým jménem musí mít v závorce název seriálu, ve kterém hrají. Je mi líto, že divák vnímá tyto věci jen povrchně, ale je to nezbytná součást,  aby  se lidé o dotyčného herce zajímali a on dostával další nabídky. Nechtěl bych se nikdy vzdát divadla a skončit jako  vyloženě seriálový herec. Umím i jiné věci než jednu seriálovou roli.“

Takže divadlo je stále mezi herci  více uznávané  než seriál?

„Doba, kdy se hodně zvažovalo, zda účinkovat v seriálu nebo ne, už pominula. Byla to  pro herce ostuda účinkovat v seriálu,  já jsem si to také musel obhajovat před svým okolím. Bohužel herci zjistili, že v divadle jsou od rána do večera a také musí získat peníze. Seriál je výborně placený, čím více v něm hraje dobrých herců, tím lépe se na něj dívá, i když scénář je poněkud  mělký. Obrovské množství dílů, které je  třeba udělat, vkus diváka a čas, který je na to vyčleněný,  zkrátka ani nedovolí jiný scénář, je to žánr.  Naopak si myslím,  že seriálu můžu pomoct jako herec, když roli ztvárním co nejkvalitněji a naučím se televiznímu  řemeslu. Nikdy se nechci dostat do situace, aby jedinou motivací pro mě byly peníze. Vybírám si role, abych si zahrál  něco, co by mě bavilo, navíc se před kamerou  setkávám s herci, jako je třeba Iva  Janžurová. V takovém případě  je úplně jedno
, jestli je to seriál nebo film, protože ona je tak skvělá, že člověk zapomene na to, jaký styl dělá.“

Filmy jsou tedy kvalitnější než seriály?

„Nastane situace, kdy je  třeba rychle vydělat peníze a natočí se film za pár dní. Někdy se scénář napíše narychlo a výsledek není nic moc.  (Já se na české filmy nedívám, protože mi vadí, že tam nehraji, takže by mě to rozčilovalo… Jsem překvapený, kolik filmů se u nás ročně točí a člověk se ani nedozví o konkurzu..)„

MartinWeb-10

Kolik asi filmů se u nás točí?

„Třeba dvacet filmů, to je obrovské číslo, ale nemám to přesně zjištěné. Divák má pocit, že my herci si vybíráme, kde budeme hrát, ale  já stále čekám na telefon, kdo mi co nabídne. Je tu riziko a nejistota. A je jedno, že jsem známý ze seriálů.“

Nemáte depresi, když jste na jednu stranu úspěšný a známý a na druhou stranu bez práce?

„Zpočátku  člověk věří, že všechno přijde, že na to  přece mám, mně vždycky nabídky chodily, já jsem cíleně za ničím nešel. Byl jsem přesvědčený, že pokud  budu na něčem poctivě pracovat, tak nabídky přijdou. Je pravda, že ve svých  36-ti  letech už  nemám trpělivost a chutˇ  stále čekat, život  herce je  život nahoru a dolů. Když nic nového nepřichází, dostaví se  pocity marnosti a nerealizace,   odnáší to mé nejbližší okolí.
Herecká profese přináší to, že  člověk zkusí spoustu věcí, má režim, který není pravidelný, což je leckdy zábavné a  krásné. Na druhou stranu  pracujete pátky, soboty, neděle,  státní svátky, vánoce, silvestry, tohle si lidé  neuvědomují. Když herec něco umí, může mít spoustu věcí bez dřiny. Myslím, že  v tanci to tak nejde, to se vydřít musí. Herectví se dá dělat celý život bez omezení, ale tanec je většinou krátkodobá věc. Omezení je dané i úrazem. Navíc je obrovská konkurence a omezené možnosti se realizovat.“

Tančíte rád?

„Pohyb mě vždy bavil, dělal jsem divadlo, šel jsem na muzikálovou školu, hlavně kvůli zpěvu a tanci. Jsem nějakým způsobem pohybově vybavený, mám k tomu  dispozice, na škole mě to  nesmírně bavilo. Zjistil jsem,  že tanec zvládám, také mi lektorka řekla, že to, co umím, mi do českých muzikálů postačí. V muzikálech po mně většinou nechtějí, abych tančil, jsou tu různí tanečníci, kteří roli odtančí. Ale  já se snažím tančit,  snažím se hýbat. Tím, že tance je méně, ztrácím schopnost být pohotový a improvizovat,  do mozku jde vše pomaleji.  Strašně rád bych tančil, chodil jsem i na hodiny break dance, street dance, ale bylo to na mě  rychlé, navíc jsem tam byl nejstarší. Teď jsem se  dlouho ničemu nevěnoval, přesto jsem  univerzálně připravený naučit se  od všeho něco. Stále čekám, že po mně budou chtít tanec v nějakém muzikálu.“

Šel byste do taneční soutěže?

„Šel bych. Byla  by to motivace a cíl. Fyzickou aktivitu mám strašně  rád a chybí mi. Než úplně „zfotrovatím“, říkám si, že bych  klidně ještě něco zatančil.“

Chtěl jste být opravdu slavný nebo to vyvstalo během života? Či je to spíše potřeba být známý? Jste uvnitř kariérista?

„Kariérista jsem asi nikdy nebyl, jestli ano, tak jsem to nevěděl. Možná by někdo z mého okolí řekl, že jsem a vždycky jsem byl a bylo to na mě vidět, ale já jsem si to nikdy neuvědomoval. Moji rodiče dělají rukama (já jediný jsem se nepovedl), nikdy jsem v rodině neměl a neviděl kariéristu, tak jsem ani neměl „po kom to okoukat.“  Snažím se být  pokorný a být vděčný za to, co přichází. Je fakt, že jsem měl dvě   verze, být  buď chudý umělec, který žije v podkroví anebo velmi bohatý umělec,  který má vilu a bazén. Čím jsem starší, tím více se přikláním k druhé verzi.  Romantické představy mě přechází a raději bych jen hrál toho chudého. Ale já dost poutrácím,  propiju, platím za lidi v hospodách.  Po narození syna se učím myslet ekonomicky, mohl bych začít být trochu kariérista, ale nevím, zda se to ještě naučím.“

Působíte jako suverénní  frajer. Jaký jste doopravdy?

„Já jsem náladový jako každý rak, snažím se být pokorný, ale ono to tak nepůsobí navenek, jak jsem se dozvěděl. Tak nevím.“

Máte mnoho aktivit a zdá se, že neumíte odpočívat. Je to dobře? Nevyčerpáváte se zbytečně  moc?

„Neuměl jsem nikdy pasivně odpočívat, jen aktivně.  Jenom si lehnout a ležet mě nebaví. Když mám volno, přemýšlím, které činnosti se věnovat. Relaxuji buď při hudbě nebo na chatě, tam se  dostávám sice málo, ale vždy přemýšlím, co tam vylepšit. Udělal jsem si řidičák na říční loď a jdu si rozšířit řízení lodi také na moři, i když   nemám ještě vlastní loď. Mám víc energie, když  jsem v zápřahu. Pokud mám  volněji, jsem unavený, nemocný. Snad   mě můj syn naučí odpočívat. Ať už  budu chtít  nebo ne, tak budu muset být doma s rodinou a to bude můj odpočinek a  ne vymýšlet jiné aktivity.“

Jednou jste řekl větu: „Jsem nesmrtelný a všechno zvládnu.“  Platí to pořád?

„Hranice toho, co chci zvládnout, stále posunuji, např. hraji  v horečkách atd. Zatím hřeším na to, že jsem mladý, samozřejmě, že se to asi jednou někde objeví, ale „show must go on“, jak říká píseň. Je  určitě dobré si některé věci odepřít. Když bylo všeho hodně,  šel jsem si dát láhev vína a spát  jsem šel ve dvě v noci.  Do nekonečna to asi tak nejde.“

Jste rodinný typ nebo bouřlivák?

„Jsem bouřlivák, který se rád vrací  domů.“

Při narození syna jste byl spojen se skandálem, líbal jste barmanku. Jak to bylo? Náhoda? Mrzelo Vás to?

„Já nevím, co k tomu říct. Když se zeptáte kohokoliv, lidé budou buď dělat svaté a lhát,  nebo řeknou stejné příběhy či horší. Byla to pro mě zkušenost s prostředím, které nesnáším, což  je bulvár. Ještě horší je, že i běžní lidé vás natočí  nebo vyfotí a pošlou do novin.  Bylo to ošklivé období vůči mé přítelkyni, která se projevila jako skvělá ženská,  překonala to a šli jsme dál. Zkrátka ten její „debil“ se opil a  líbal  se s barmankou. Nic víc.“

Co si myslíte o lásce a vztazích?

„Je to stejné jako ve všem. Každý to máme jinak. Každý je sám sebou. Máme od malička danou lásku vůči rodičům, později  zjišťujeme z knih a filmů,  jak to má ve vztahu vypadat ideálně. V současnosti prožíváme  liberální období, ale v minulosti bylo běžné  brutální pronásledování  homosexuálů, nebo  nutnost vzít si někoho, koho nemilujete. My se máme dobře, ale neměli bychom se tvářit tak, že se různé  věci nedějí, nebo že jsou divné. Vždyť  veškeré filmy či knihy a kultura jsou o tom, že se lidé  sobě líbí a něco spolu prožívají. Ideálně v manželském loži, ale ne vždy to tak je. A s tím nic neuděláme. Kdyby ano,  neměli by herci o čem hrát a autoři o čem  psát. Příběhy jsou různé, někteří   lidé  si třeba celý život nikoho nenajdou, jsou lidé, kteří  naopak žijí jako v bájích a pro svou lásku umírají,  nebo  lidé, kteří spolu budou žít a někam si odskakovat a bude to také fungovat, možností je nepřeberně. Jde  o to, aby lidé nebyli nešťastní. Je na nich samotných, jak ke štěstí dojdou.“

MartinWeb-12

Jste snílek, který věří na věrnou lásku nebo realista?

„Já už jsem toho tolik hrál, že nesním.  Prožívám ale vztahy, o kterých si myslím, že jsou na  celý život. Měl jsem slečnu, deset let jsem ji neviděl, ale mám ji rád. Nebylo by reálné spolu žít, ale vím, že ten člověk existuje. Já mu jednou za pět let napíšu a jsem zvědavý, co mi odepíše.  To jsou celoživotní záležitosti. Čím je člověk starší, má v sobě uložené zkušenosti a  už se do stejných situací nepouští. Existuje zaplanutí, ale proto, aby vztah byl  hodnotný, je třeba udělat mnoho. To se nemůže zjistit hned. Lidé, kteří mluví o lásce, se brzy rozvádí,  soudí se, hádají se o  dům atd.
Ženy si vysní partnera a na začátku nevnímají,  že ten člověk je jiný. Proto je  tolik žen později překvapených,  když dochází k domácímu násilí atd.  Ptám se,  proč si to tyto ženy neuvědomily hned?  Říkají:  „To on je jenom unavený, opilý, je to moje chyba…“  Zřejmě  nasávají jen ty  hezké věci  a vypnou nějaké  ochranné čidlo. Na druhou stranu, kdyby ženy tato čidla používaly příliš, tak bychom  možná vymřeli.  To by nikdo žádné vztahy nechtěl.“

Foto: archiv Martin Písařík

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková