Pro tanečníky (novo)cirkusáky i divadelníky

„Divadlo na cucky“ vyhlašuje rezidenční výzvu na rok 2021

Výzva je určena pro umělce z oblasti divadla, tance a nového cirkusu

Chceme poskytnout své prostory v centru Olomouce a technickou podporu umělcům z oblasti divadla, tance a nového cirkusu a podpořit tak umění a kreativní aktivity a navázat vztahy s umělci pro spolupráci ve formě koprodukcí a hostujících představení.

Naše výzva směřuje k jednotlivcům i souborům, každý pobyt na dobu sedmi až deseti dní.

Nabízíme:

  • Prostory pro zkoušení a kreativní práci:

Black box (o rozměrech jeviště 5,5 x 7m, hlediště 5,5 x 7m, s možností zrušit elevaci a prodloužit tak jevištní prostor), který disponuje velmi dobrým světelným i zvukovým vybavením a dřevěnou podlahou s možností položit baletizol.

Příjemný prostor zkušebny (o rozměrech podia 4,5 x 2,5 m; hlediště 4,5 x 7,6 m), denní světlo, soundsystem, možnost zatemnění či projekce přímo na stěny.

  • Technickou podporu během rezidence (světla, zvuk, video) a možnost výstupu v on-line prostoru, v případě příznivé koronavirové pandemické situace také před publikem

  • Ubytování v Olomouci hrazeno „Divadlem na cucky”

Vchod do divadla

Výměnou za to požadujeme:

  • Uvádění „Divadla na cucky“ jako koproducenta v propagačních materiálech projektu

  • Jeden výstup pro veřejnost v „Divadle na cucky“ (workshop, nebo work in progress prezentaci anebo jiný, případně on.-line formát)

Rezidence je možné uskutečnit během celého roku 2021 (podle možností pandemických opatření), s preferovaným obdobím léta. Konkrétní termíny po osobní domluvě.

Uzávěrka přihlášek je do 31. března 2021.

Vaše CV a stručný popis projektu, na kterém byste chtěli u nás pracovat, zasílejte na e-mail: heskova@divadlonacucky.cz.

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou STANISLAVOU JACHNICKOU:

„Tanec mi dal disciplínu i vnímavost k tělu“

Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.

A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:

Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?

Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“

Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?

Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“

Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?

Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“

 Navštěvovala jste také obligátní taneční?

Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“

Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?

Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“

 Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?

Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“

S  Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka”

 Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?

Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“

Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel”. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?

Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“

V „nováckém” nekonečném seriálu „Ulice” hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?

S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂

Doma

Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…

Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“

Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?

Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“

 K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?

Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“

S volejbalovým míčem

 V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?

Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“

Na civilním snímku na výletě

Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…

Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.

Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“

Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.

Foto: J. Hrášek, J. Khalifa a archiv S. Jachnické

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jihočeské divadlo vinšuje

Speciální novoročenka se zajímavými ohlasy z Českých Budějovic

Vážení čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

čas rozesílání PF a přání do nového roku je tu!

Rok 2020 byl pro Jihočeské divadlo pestrý, nestandardní, podivuhodný, přinesl mnoho nových zkušeností a skutečností. Uzavřeli jsme v tomto roce 100letou sezónu a vykročili do druhé stovky jinak než bývalo zvykem. Byl to rok, kdy jsme byli tak trochu jako chytrá horákyně. Ani pěšky, ani ve voze, ani ve dne, ani v noci, ani ustrojení, ani nazí…

Ohlasy_na_kulturní_svařák_JD

Prostě jsme to všechno museli vymyslet tak, abychom se k divákům nějak dostali. Vládní protikovidová přikázání zavřela divadla, ale nám se nechtělo jen sedět a čekat, až se dveře divadel zase otevřou. Hráli jsme venku, v on-line prostoru, snažili jsme se vymýšlet mnoho jiných aktivit a vždy v souladu s vládními opatřeními. Dělali jsme všechno proto, abychom byli našim divákům, fanouškům a podporovatelům nablízku a mohli jim dopřát alespoň trochu kulturních a hlavně divadelních zážitků. Loučíme se s tímto rokem pokorně a s vděčností, protože nás hodně naučil.

Do roku 2021 vstupujeme s nadějí, že ceduli na našem PF budeme moci brzy sundat, psa zahnat a nic nebude bránit tomu, aby divadlo bylo tím, čím vždy bylo – nedílnou součásti našich životů.

Jihočeské divadlo

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

FysioART stále překvapuje!

Nejen, že neustále překračuje hranice států, tak rovněž limity možností. Ale v žádném případě nepřekračuje hygienické hranice „koronavirových zákazů“.

Jak již jsme informovali v minulých článcích umělecké sdružení FysioART se úspěšně zapsalo do povědomí německých diváků. A nyní v tom úspěšně pokračuje.

Divadelní výkladní skříň v německém Chemnitz

V německém městě Chemnitz od 20. do 23.12. prezentuje – i přes složitá hygienická opatření a normy – záznam svého úspěšného představení „Za zrcadlem“ (odkaz na nedávnou recenzi v TANEČNÍM MAGAZÍNU: https://www.tanecnimagazin.cz/2020/12/10/poeticke-zrcadleni-casem/ ). Jeho záznam tam jde ve smyčce po čtyři večery od 17 do 20 hodin v divadelní výkladní skříni obchodu na frekventované pěší třídě. Divadelní výklad se může odehrávat díky spolupráci s organizací Taupunkt e.V. Chemnitz.  Zde jsou bližší informace: https://www.fysioart.cz/l/hinter-dem-spiegel-za-zrcadlem-v-nemecku/

Nadto FysioART šíří po internetu dárek – své audioknihy! Jejich výchozím impulsem bylo zpřístupnit  trvaleji příběhy nevidomé kamarádce. 

Představení „Hnízdo na nitkách” na stěně jistého panelového domu v Praze

Avšak to není vše. Inscenace tohoto souboru „Hnízdo na nitkách” pro změnu „létá“ po setmění po českých panelácích. Toto představení „blíž k ptákům” se poprvé zkusmo pustilo 15.12. a dále se hraje, pokud neprší. Cílem jsou stěny paneláků, které svou barevností umožňují aspoň trochu kvalitní projekci a aby okolí nerušilo nazvučení. Ale své kouzlo má projekce i v tichu. 

Uveřejňujeme pouze dokumentační fotografie pro čtenářskou představu.

Připojujeme výše uvedený audiodárek FysioARTu :-):

https://www.vivala.cz/alba/225818/fysioart-svoboda-nesvoboda

TANEČNÍ MAGAZÍN