Odešla PANÍ TEXTAŘKA

Legendární autorka textů předních zpěvaček i zpěváků Jiřina Fikejzová zemřela

Stala se doslova legendou. Ačkoli své písňové texty nikdy nechrlila jako na běžícím pásu. Anebo právě proto?

Jiřina Fikejzová pocházela ze severu Čech. Konkrétně z Lomu u Mostu. Možná, že právě tento drsný kraj jí dal do vínku citlivou, ale občas i elegantně drsnější, ženskost jejích textů?

V mládí se věnovala vrcholově lehké atletice. Převážně sprintům. Na lehkoatletickém hřišti se seznámila i se svým manželem Jaroslavem, reprezentačním skokanem do dálky. Ale nevyhýbala se ani ostatním sportům. Pochlubila se mi, že na kurtech pražského Meteoru (kde jsem o mnoho let později hrával), získala i svou první a poslední tenisovou trofej. Za turnaj ve čtyřhře.

Vedle sportu paní Fikejzová vystudovala i vysokou školu. Nejprve i sama zpívala, ale pak se věnovala tomu, co nejlépe ovládala – psaní textů. Jedním z jejích prvních profesionálních textů byl ten pod sloganem „Půvabná a svěží“. S ironií sobě vlastní vzpomínala na to, jak jí slavný kapelník Karel Vlach řekl: „A napíšete nám také něco bez věže?“

Cokoli Jiřina Fikejzová napsala, tak se téměř vždy stalo hitem. Stačí výčet těch nejznámějších titulů: „To mám tak ráda“, „Markétka“, „Dominiku“, „Řekni, kde ty kytky jsou“, „Massachusetts“, „Akropolis, adieu“, „E 14“, „Já do hry dávám víc“, „Sedm dostavníků“, „Měsíční řeka“, „Romantická“ či „Děvče, smůlu máš, je můj“.

V sedmdesátých letech byla paní doktorka Fikejzová i autorkou pravidelné rubriky v jednom časopise pro mladé. V ní udílela čtenářům a zejména čtenářkám rady – spíše z oboru psychologie. Její články byly milé, nevtíravé a psané spíše fejetonistickou formou.

Na archivním snímku s Karlem Gottem

Pracovala také přímo v hudebním vydavatelství Supraphon. Na pozici dramaturgyně. Ale nikoli české hudby (kde by třeba mohla ovlivnit vydávání svých textů), nýbrž v zahraniční redakci. Její zásluhou vyšla v naší republice, tedy tehdy za „železnou oponou“, alba Simona a Garfunkela i dalších pěveckých a muzikantských hvězd první velikosti.

Můj první kontakt s Jiřinou Fikejzovou byl do jisté míry kuriózní. Jednou u nás doma zazvoní telefon a v něm se ozve: „Dobrý den, tady Jiřina Fikejzová…“ Málem mi vypadlo telefonní sluchátko z ruky. Zatelefonovala mně jako členka poroty dětské písničkové soutěže. Kvůli mému textu. Říkala: „Víte, nám skoro všem se hodně líbila ta vaše (poznámka autora: malé „v“, protože s hudebním skladatelem Václavem Vašákem) písnička ,Žvýkačkový vlak´. Ale v porotě mezi námi byli povinně zastoupeni učitelé. A ti byli proti, protože prý děti ve škole lepí žvýkačky na spodní části desek lavic!?? My jsme si říkali, že byste to mohli předělat. Ale já sama chápu, že je na těch žvýkačkách postavena celá písnička. A já osobně bych to ve Vaší roli asi taky neudělala…“ A tak se taky stalo.

Od té doby jsme se s Jiřinou Fikejzovou setkali více než dvacetkrát. Dokonce byla v komisi, která mne přijímala do Ochranného svazu autorského. Často jsme se vídali ve vinárně U Šuterů, naproti Supraphonu, kde jsme kolikrát až do večera probírali moje texty. Nesčetněkrát jsme se potkali na výstavě jejího oblíbeného karikaturisty „Kobry“ Kučery. Ale dodnes nezapomenu, když jsem s ní psal rozhovor pro časopis „Domov“, jak při autorizaci vážila každé své slovo. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ani dodnes. Naposledy jsem se s ní viděl osobně, když jsem si k ní domů šel nechat podepsat její knížku „Povolání textařka“. Bydlela na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic v krásné funkcionalistické vile po herci Jindřichu Plachtovi.

Na paní Fikejzové jsem, kromě profesionality a životní moudrosti, oceňoval zejména smysl pro humor. Nezapomenu, jak byla mírně zděšena, že se silnice E 14 z jejího textu stala později „rájem lehčích žen“. Anebo, jak přiznala, že v Tesaříkově textu u písně Yo Yo Bandu „Rybitví“ si v pasáži: „…znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc/Tak ta je tedy má.“, vykládala to poslední „má“ ve významu: „Tak ta je tedy moje“. Ve své životopisné knížce na sebe přiznala mnohé. Prostě, byla vždy dámou, ale také trochu v ní zůstala ta holka ze severu Čech i sportovkyně.

Před třemi lety jsme s Jiřinou Fikejzovou mluvili naposledy. Jaksi symbolicky také telefonicky. Přál jsem jí k významnému životnímu jubileu.

A nyní PANÍ TEXTAŘKA odešla…

Čest její památce.

Foto: archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Neustále živé vzpomínky na EVU PILAROVOU

Nejen sympatická osobní vzpomínka zpěváka Hynka Tomma na naši skvělou ženskou pěveckou legendu


Tak trochu ve víru opatření kolem corona-viru určitě zůstala neprávem stranou smutná informace o úmrtí bezkonkurenční pěvecké hvězdy swingu, jazzu, popu i skvělé herečky – československé Zlaté slavice EVY PILAROVÉ. 14. březen 2020 se stal, po loňském úmrtí Karla Gotta, dalším tragickým dnem celé moderní populární hudby v Čechách i na Slovensku.

TANEČNÍ MAGAZÍN na tuto velkou osobnost nezapomněl. A teď vám – sice s menším odstupem – přináší hrst vzpomínek a hlavně velmi osobní vyznání zpěváka Hynka Tomma.

Co možná (už) nevíte

Eva Pilarová zpívala v sedmdesátých letech s jednou z nejskvělejších rockových formací, které tehdy na našem území vůbec mohly vystupovat. Posuďte sami: sólovou kytaru obsluhoval Zdeněk Juračka (hrával v Rebels, Tangu, Hevalu Jany Kratochvílové či Žlutém psu – zemřel v roce 2017), za klávesami seděl Pavel Větrovec (vystupoval v Semaforu a později dlouho vedl doprovodnou kapelu Karla Gotta a toho i sólově doprovázel na klávesy). Na saxofony a dechové nástroje hrál Jan Kubík (ten vystřídal rockové formace jako Flamengo, Bohemia a Labyrint či skupinu Oty Petřiny ale hrál i jazz v Pražském big bandu Milana Svobody a pop v orchestru Discobolos). Bicí ovládal Michal Vrbovec (se zkušenostmi ve Sputnicích, Framusu Five i Jazz Q), toho pak vystřídal Rudolf Taska. A na basovou kytaru Evu Pilarovou doprovázela rocková legenda Vladimír „Guma“ Kulhánek (má na kontě vystupování v Semaforu, Flamengu, Bohemii, Skupině Leška Semelky, Mišíkově ETC, Krausbery či Blues bandu Luboše Andršta a stal se členem rockové Síně slávy). Ten výčet mluví za vše. Hvězdná zpěvačka prostě musela mít hvězdnou kapelu…

Málokdo si dnes už vzpomene, že  Eva Pilarová měla v repertoáru souběžně s Jaroslavem Hutkou, samozřejmě v jiném aranžmá, lidovou píseň „Vandrovali hudci“. Konkrétně z legendární – ještě před jeho emigrací v roce 1978 „zakázané“ – dlouhohrající desky „Stůj, břízo zelená“. Ačkoli se to mnohým tehdejším „mocipánům“ nelíbilo, vystupovala s ní na koncertech, i když se Hutka odebral do exilu. Dokonce ji i studiově nahrála.

Kolem nahrávky české verze hitu Bucka Owense „Největší v Las Vegas“ v podání Evy Pilarové (v roce 1971) vznikly tehdy mezi lidmi různé narážky. Text Zdeňka Borovce tam pojednává o člověku, který vůbec neuspěl, ba zkrachoval, v Las Vegas. Končí slovy: …teď už máš jen bílou hůl/ Před kasinem stáváš v půl/ Vekou nulou ses stal/ Největší ze všech nul, v Las Vegas…“ Údajně měla být prý tak trochu narážkou na Karla Gotta, že až natolik hvězdně v Las Vegas koncem šedesátých let nezazářil. Zdá se to však vysoce nepravděpodobné. Už i z toho důvodu, že právě Zdeněk Borovec se stal, po tragické smrti Jiřího Štaidla, jedním z nejbližších Gottových textařů. Ale pravdu se již, bohužel, nedozvíme. Postupně si ji Zdeněk Borovec, Karel Gott i Eva Pilarová odnesli na věčnost…

Evu Pilarovou si jako herečku většina diváků pamatuje spíš ze „semaforských“ filmů a z jeviště tohoto divadla. Svůj velký herecký talent však tato vynikající zpěvačka uplatnila i počátkem osmdesátých let. To jí Miroslav Horníček napsal zájezdový pořad jménem „Randevú pro Evu“. Zpívala i herecky v něm vystupovala s Milošem Kopeckým. V době, kdy byl pan Kopecký nemocen, tak za něj zaskakoval sám Miroslav Horníček. Viděl jsem tento pořad s Kopeckým i Horníčkem. A mohu potvrdit, že to byl herecký koncert. A to i hereckou zásluhou Evy Pilarové.

S Evou Pilarovou krátce spolupracoval také někdejší dlouholetý kapelník Josefa Laufera a pozdější šéf pěveckého sboru Karla Gotta – Bohuslav Myslík (zemřel v roce 2009). Bylo tomu tak zhruba v polovině osmdesátých let. Vždy o Evě mluvil jako o dokonalé profesionálce, s níž bylo radostí vytvářet nový repertoár. Prostě, nemohl si ji vynachválit.

Hynek Tomm a Eva Pilarová

A teď již vzpomínka zpěváka Hynka Tomma:

»Eva nebyla jen první dáma naší pop a jazzu, ale i citlivý člověk se srdcem na dlani.«

Evu Pilarovou jsem obdivoval už jako malý kluk. Poznali jsme se spolu osobně, když mi bylo jedenáct.

Jednoho dne jsem zašel za ní do šatny: ,Paní Pilarová, prosím,´ oslovil jsem ji před jejím nástupem na jeviště, ,potřebuji od vás poradit…´. A pustil jsem jí svou nazpívanou píseň. Šlo o audio záznam z České televize, z Celostátní soutěže v sólovém zpěvu, kde jsem tehdy zvítězil. Eva mne pochválila, řekla, že mám velký talent, což mne vážně hodně povzbudilo. Takže jsem se osmělil k ještě drzejší otázce: ,A nepřijela byste si do Chebu se mnou zazpívat?´

Eva se usmála, a se slovy: ,Napiš mi a domluvíme se,´ se rozloučila – a skutečně přijela!

Pak už jsme si zazpívali společně nejen v Chebu, ale později i v dalších městech naší republiky. Stali se z nás přátelé. Nebylo snad jedno léto, kdy bych se nepodíval k Evě na chalupu.

Byly to krásné začátky a já jsem za ně Evě upřímně vděčný. Pak asi už nikdy nezapomenu na den, kdy mne sama vyzvala, zda bych jim nezazpíval v kostele v České Kamenici. U příležitosti její oslavy s Janem Kolomazníkem – dvaceti let společného manželství. Byla to pro mne velká čest!

Eva byla nejenom vynikající zpěvačka, byla i skvělá kamarádka. Když mně v Týně nad Vltavou, během zkoušky textu písně pro film ,Kameňák 3´, někdo odcizil tašku s penězi a foťákem, Eva se mi ihned nabídla, že mi pošle peníze, že mě založí.

A když jsem nastoupil do Hudebního divadla v Karlíně a neměl v Praze kde bydlet, nabídla mi, že můžu  bydlet u ní na chalupě a dojíždět….

Prostě, Eva nebyla jen první dáma naší pop a jazzu, ale i citlivý člověk se srdcem na dlani.”

Hynek Tomm s Evou Pilarovou a dalšími spolupracovníky ve studiu

Děkujeme Hynku Tommovi a věříme, že na naši skvělou zpěvačku budete s námi vzpomínat jen v tom nejlepším. Čest její památce.

Foto: archiv Hynka Tomma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Zahájení StarDance se neslo v duchu vzpomínek na KARLA GOTTA

10. jubilejní řada StarDance začala

První kolo oblíbené taneční show StarDance připomnělo hity  zesnulého Karla Gotta (†80).  Pocta Mistrovi byla naplánovaná dlouho dopředu, ale vzhledem k okolnostem posledních dní se Česká televize rozhodla pořad zahájit vzpomínkami na tolik milovaného zpěváka. Karel Gott pracoval v oblasti umění zhruba šedesát let, získal všechny pocty, které mohl získat, odešel ve spánku, smířený se svým osudem, a jak pravil Marek Eben, dále se už jen díval, jak se kvůli němu mění všechny trasy MHD. Možná by si nepřál, aby lidé byli smutní, takže tanec je dobrá forma, jak zavzpomínat. A Marek Eben lišácky pravil, že právě tanec byl v podání Karla velice originální záležitost…. (Kdysi Milan Drobný přiznal TANEČNÍMU MAGAZÍNU, že tančili s Karlem Gottem a přiběhl k nim lékař s otázkou, zda je všechno v pořádku ….) Dost už dvojsmyslných poznámek. V této době zřejmě diváky musel rozplakat poslední Mistrův hit „Srdce nehasnou“, na který zatančil talentovaný youtuber  Karel „Kovy“ Kovář  s Veronikou Liškovou ladný valčík.

Karel “Kovy” Kovář a Veronika Lišková

Všechny páry během večera  tančily na známé hity Mistra, zazněla např. Lady Karneval, Včelka Mája, Trezor a jiné. Však také sledovanost StarDance překročila milion diváků! Mezi hosty se to hvězdami jen hemžilo. V první řadě Vlastimil Harapes, bývalí porotci Radek Balaš a Jan Révai, bývalí soutěžící Dana Batulková, Taťána Kuchařová, Lukáš Pavlásek, Václav Vydra a další výherci minulých řad, tanečníci minulých řad, zkrátka kam oko dohlédlo, tam hvězda.

Hvězdní hosté

Vlastimil Harapes a Radek Balaš

Ředitel České televize Petr Dvořák a Vlastimil Harapes

Taťána Kuchařová

Taťána

Ladislav  Vízek

Zdeněk Piškula

Radek Banga  s partnerkou

Jan Révai s partnerkou

Michal Padevět a Daniela Šinkorová

V tomto prvním kole nikdo nevypadává, takže se ještě jednou se všemi páry setkáme, ovšem slova poroty nebyla vždy vlídná. Na druhou stranu, jak StarDance známe, všechno může dopadnout překvapivě úplně jinak. Diváky přesné kroky až tak nezajímají a rozhodují sympatie a popularita, nebo kdož ví co ještě dalšího.

Oblíbený Jiří Dvořák

Dana Batulková

Leona Machálková

Lukáš Pavlásek

Richard Genzer a Jana Zelenková

Jan Onder a hvězdný tým

Jan Onder a Marek Zelinka

Jak asi hodnocení poroty vypadalo? Porota zasedla v tomto složení: stálice Tatiana Drexler, Zdeněk Chlopčík a nově Richard Genzer a Jan Tománek. Tančil se valčík, jive a samba.

Hvězdná porota

Gabriela Koukalová je zvyklá zahajovat soutěžní klání, a proto jí tato role připadla i tady. Byla kritizována za neladné ruce a drncání po parketu, které ale kupodivu přísnému Zdeňku Chlopčíkovi překvapivě nevadilo  (body 6,6,7,6). Na Xindla X byla Tatiana přísná. Prý si bude muset porota zvyknout. A má se hýbat i v těle, nejen nohama! Ou!

A co na to Xindl X? „Já přece vím, že nejsem nejlepší tanečník, ale o to v téhle soutěži snad nejde, ne?“  A co Vy na to, milí čtenáři? Jde nebo nejde?? (body 4,4,5,4)

Radka Třeštíková a Tomáš Vořechovský –

Zdeněk Chlopčík – to nebyla samba! Jen kroky! A Richard Genzer: Ale radost tady je! A tanec nejsou jen kroky!  Jakub Vagner  a Michaela Nováková byli elegantní, romantičtí,  krásní. Podle poroty ale byl tanec tvrdý.  Dá se to i odpustit. (body 6,6,6,6,)

Mirek Hanuš říká: „Původně jsem myslel, že jdu do tanečních, ale zjistil jsem, že toto jsou  sportovci olympionici!“ Podle Richarda „fakt dobrý“ a Tatiana hodnotila kladně rytmus v těle (body 7,7,6,6) .

Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička byly hodnoceni vlažně. Trochu samby tam bylo.  Rytmus nic moc. Příliš užívání, ale hodně chyb!  Že by vždy užívání nepomohlo? A co Vy na to, milí čtenáři? No a podle Tatiany Drexler- !ty nohy! (body 7,5,6,5)

Tonya Graves je zkrátka malá, milá, roztomilá. Jenže porota! Není ani malá, ani roztomilá! Tonya je podle ní ztuhlá a k jive nedocházelo! OU! Richard Genzer také nebyl milý: „Snad nemáš páteř, protože páteř se hýbe!  A nepomohla  ti žádná rotace!“ OU! (Body 5,4,6,4)

Matouš Ruml a Natálie Otáhalová zabodovali svou energií, ale technika a rytmika měla zásadní chyby! OU! (body vcelku dobré 8,8,7,5)

Nora Fridrichová a Jan Kohout nebyli špatní, proč by. Ale Richardovi Genzerovi se zásadně nelíbily kotníky!  Jan Tománek byl smířlivější: „Máte problém s kyslíkem! Ve 4. díle to snad půjde!  (body 5,4, 7,5)

Karel „Kovy“  Kovář a Veronika Lišková zatančili na dojemnou melodii a Zdeněk Chlopčík uznal, že to bylo krásné. Ale uhopsané!  Podle Jana Tománka byla choreo velmi dobře stylizovaná do hudby.  Tatiana ocenila jedinečný projev a Richard uznal, že ani chyby mu nevadí (body 8,7,8,6).

Taneční páry  roku 2019 ještě  v plné sestavě

Miroslav Hanuš a Adriana Mašková

Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Gabriela Koukalová a   Martin Prágr

Ondřej “Xindl x” Ládek  a Markéta Dostálová

Jakub Vágner a  Michaela Nováková

Karel “Kovy” Kovář a Veronika Lišková

Radka Třeštíková a  Tomáš Vořechovský

Radka a Tomáš

Tonya Graves a Michal Bureš

Tonya  a Michal

Matouš Ruml a  Natálie Otáhalová

Matouš a Natálie

Nora Fridrichová a Jan Kohout

Gabriela Koukalová a Martin Prágr

Tak milí čtenáři, a teď je řada na Vás… Jak to vidíte Vy?

Závěr prvního kola

Tereza Kostková

Moondance orchestra

Zeptali jsme se…. 

Porota k Vám zrovna vstřícná nebyla…. Co Vy na to?TANEČNÍ MAGAZÍN

Radka a Tomáš svorně:

“Vždyť my jsme vyhráli už jenom tím, že jsme dnes tady!!!”

Radka Třeštíková a Tomáš Vořechovský

 

Foto, text:  Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Výstava „GOTT, MY LIFE“ stojí za to!

Nenechejte si ujít jedinečnou výstavu, která mapuje osobní a umělecký život Karla Gotta. Nahlédnete do jeho soukromí. Uvidíte Zlaté slavíky i Platinové desky. Poznáte i jeho malířskou tvorbu.

Náš TANEČNÍ MAGAZÍN se již dvakrát prostřednictvím kratších článků věnoval fenoménu letošní pražské výstavní sezóny. Jedná se o jedinečnou expozici o Karlu Gottovi „GOTT, MY LIFE“ která je po celé léto (až do 30. září) na lodi BigMedia na pražské vltavské Náplavce pod Vyšehradem mezi Železničním a Palackého mostem.

Expozice mapující život nejslavnějšího českého i československého zpěváka všech dob je jedinečná hned v několika směrech. Za prvé, že obdobné výstavy se pouze výjimečně organizují za života takových významných osobností. Málo vídaná a nesmírně originální je i koncepce výstavy, dávající do kontrastu autentické doklady, dokumenty i osobní předměty Karla Gotta naproti subjektivním sběratelským záznamům a poznámkám fanynek mnohonásobného Zlatého slavíka. A pochopitelně, velmi netradiční je i pořádat výstavu na lodi.

Za nápad uspořádat výstavu právě na lodi BigMedia vděčíme panu Richardu Fuxovi ze stejnojmenné agentury BigMedia. Pokud je vám jeho jméno povědomé, není tomu náhodou. Pan Fuxa totiž organizoval před časem v pražském Obecním domě jedinečnou výstavu plakátů Alfonse Muchy ze sbírky bývalého českého i amerického tenisty Ivana Lendla.

Vlastní expozice zaujme – díky architektovi Miroslavu Vavřinovi – nápaditým a ekonomicky využitým interiérem. Návštěvník má na výstavě pocit, že se pohybuje daleko rozsáhlejšími prostorami, než v reálu možnosti lodě nabízejí. Velmi originální je i nápad adjustovat a rámovat veškeré doklady a dokumenty Karla Gotta do čtvercových rámů, připomínajících formáty klasických vinylových LP desek. Tedy nosičů, kterých Karel Gott prodal doma i po světě na milióny! Naopak, hned u vstupu do prvního výstavního prostoru v podpalubí nás vítá Karel Gott z holografické projekce, jejíž kulatý tvar evokuje současné nosiče CD. Architekt Vavřina si rovněž kreativně poradil s expozicí cen a trofejí Mistra Karla Gotta. Z – postupem času – různě tvarovaných Zlatých slavíků se tak stávají svébytné obrazce. Nejinak tomu je u počátečních Televizních rolniček a později cen TýTý. Slova chvály na architekta výstavy musím završit ódou na závěrečnou nápaditou portrétní mozaiku obličeje Karla Gotta složenou z malých barevných reprodukcí časopiseckých titulních stránek s Gottem.

Kurátorem výstavy byl pracovník hudebního oddělení Národního muzea pan Peter Balog. Ke své práci přistupoval empiricky a dokázal dát do souvislostí mnohé. Návštěvník si tak může dát do souvislostí mnohé. Sledujeme tak obdivuhodnou životní pouť Karla Gotta, od vyučení se v továrně ČKD, přes jeho trampování, přes první kreslířské pokusy až na vrchol evropské hudební scény.

Pro mnohé mladší návštěvníky bude nesmírně exotická i domácí „ryčka“ gramofonových desek. Ty se tak, doslova na koleně, ryly z jinak nedostupných zahraničních nahrávek na rentgenové snímky! Jedinečné jsou i průvodní listy profesionálně vyráběných desek v české tradiční a dodnes úspěšné gramofonové továrně v Loděnici u Berouna.

Z jiného soudku zaujmou i bulvární články z německého tisku ze sedmdesátých let minulého století, navozující téma, zda je Karel Gott sovětským špiónem. Z politického hlediska zde jistě zaujme zveřejnění textu takzvané „Anticharty“ v plném znění.

Celou výstavou diváka provázejí filmové a televizní dokumenty a nespočet reprodukovaných písní „zlatého hlasu od Vltavy“, jak je Karel Gott označován v německých zemích. Architektonicky vhodně jsou u obrazovek připraveny příjemné klubové sedačky, takže si zde můžete v klidu sledovat až dvacetiminutové projekce.

Možná, že trochu více místa mohlo být věnováno i nejbližším souputníkům Karla Gotta. Jiří i Ladislav Štaidlové se zde pouze epizodně mihnou, navíc spíše prostřednictvím fotografií. Obdobně je tomu i u Felixe Slováčka a Rudolfa Rokla. Na skladatele a prvního pianistu Gottovy kapely Jaromíra Klempíře či textaře Zdeňka Borovce (který byl Gottovou textařskou oporou po tragické smrti Jiřího Štaidla) se zapomnělo vůbec…

Zajímavé je rovněž, že ve výčtu všech písní Karla Gotta na obrovském panelu chybí tituly „Poupátko“ a „Vdávali černovlásku“, jejichž skladatelem byl bývalý ředitel Československé televize Jan Zelenka. Nejsem si tak zcela jist, zda je tam první duet Karla Gotta s Hanou Zagorovou „Apríl“ od autorské dvojice Vaculík/Žák. Ten vyšel i na SP deskách u Supraphonu za doprovodu orchestru Karla Vágnera.

Diskutabilní je, zda první z profesionálních doprovodných těles – orchestr Karla Krautgartnera – lze označit za dixieland, jako je tomu hned na úvodním panelu expozice. Jednalo se spíše o klasický Big band. V ten moment mne napadlo, zda kurátor výstavy neměl fakta konzultovat s dlouholetým a na slovo vzatým spolupracovníkem Karla Gotta JUDr. Janem Adamem?

Obdobných drobných pih na kráse se však nevyvaruje žádný vystavovatel. Jako celek je výstava „GOTT, MY LIFE“ jedinečná, neopakovatelná a stojí za to ji vidět. Máte k tomu množství šancí. Ještě do konce září. Výstava je otevřena denně. Od desáté hodiny dopolední do dvacáté večerní.

Foto: EVA SMOLÍKOVÁ

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN