Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Markem Svobodníkem

„Kromě spánku snad jiný relax není, ne?“

Marek Svobodník je členem baletu ND v Praze a spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem vedou taneční skupinu DEKKADANCERS, v níž působí Marek Svobodník nejen jako tanečník ale i choreograf. Má za sebou hodně rolí i roliček a stále patří mezi vytížené tanečníky.  

Byl jste ve čtvrté třídě ZŠ, když si Vás vyhlédla paní z Taneční konzervatoře v Brně. V té době již tam studoval Váš starší bratr Martin. Nakonec jste se rozhodl, že to zkusíte, aniž jste vůbec tušil, co Vás tam čeká. A náročné studium jste zvládl. Byla to správná volba a nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Litoval jsem, když jsem zjistil, že kombinace baleťák a „rocková hvězda” v jednom se silně neslučuje.“

Marek Svobodník ve SNĚHURKA jako baba

Po osmiletém studiu jste své první angažmá získal v ND moravskoslezském v Ostravě, kde jste měl titulní role Spartaka a Othella. Pak jste byl členem souboru Laterny Magiky, poté čtyři sezóny v ND v Brně (Valmont v Nebezpečných známostech). Neuvažoval jste o zahraničním angažmá? Poznat jinou kulturu, jiný styl práce…

„Jo, to uvažoval, a taky zkusil, ale nedopadlo to. Bylo to v době, kdy jsem za sebou měl pouhé dva roky angažmá v Ostravě. A co si budeme vykládat, byl jsem v té době ještě  ‚jelito‘. Pro někoho, kdo mě znal, možná nadějné, ale pořád jelito. Ostatně, do jisté míry jsem jelitem dodnes, ale asi podstatně stravitelnějším. Pochopil jsem, že na zkušenou musím ještě jít někam jinam, ale do zahraničí to pravděpodobně nebude. Volba padla na Laternu, protože se tam dělalo divadlo jako nikde jinde v republice. A ono to vyšlo, vzali mě. Nebyla to ze začátku žádná procházka růžovou zahradou, jelikož jsem byl, jak jsem několikrát citoval, jelito. Půl roku jsem se ‚plácal‘, a pak si to teprve ‚sedlo‘. V Laterně jsem sice strávil jen dvě sezony, ale těžím z té zkušenosti určitým způsobem dodnes. Upřímně, ve skutečnosti je to na delší povídání, ale to si nechám na později, třeba na stáří napíšu knihu „Od tyče vodorovné k té svislé” (co vy víte, třeba se ze mne stane po čtyřicítce hasič).“

Marek Svoodník – Inscenační porada (ze zkoušky s režisérem Štěpánem Benyovszkým)

Od roku 2012 jste v ND v Praze, kde jste úspěšně udělal konkurz a stal se z Vás sólista. Zatančil jste si např. Hilariona v Giselle, Toníka i Mistra v Čarodějově učni, Jiříka ve Zlatovlásce nebo Tybalta v Romeovi a Julii. Jaké role máte nejraději a máte nějaký nesplněný taneční sen? 

„Já jsem byl sólistou baletu Národního divadla, ale v Brně. Asi je to něčím zábavné, protože vždycky všem kolem rázem naskočil úsměv. Teda hlavně všem tady v Praze.

Ale čert to vem. Tancoval jsem a tančím hodně. Není nač si stěžovat. Mám za sebou opravdu spoustu rolí a roliček, mezi nimiž jsou i takové, kterým činoherci s oblibou říkají „čurda”.  Ovšem „není malých rokenrolí”. I na tom se dá postavit kariéra a já jsem se v tom de facto našel.

Ale teď zpět otázce. Když se nad tím tak uvažuji, baví mne a mám rád úkoly „poněkud neobvyklého rázu”. Myslím, že je to jediná cesta, jak zůstat umělecky naživu v posledních letech kariéry. Totiž každá role či choreografie je svým způsobem jako byznys s interpretem. Každé z nich musíte ze sebe něco dát. Tím ji obohatíte. Ale je také potřeba se ptát, co dá role vám?

Naštěstí „rokenrole neobvyklého rázu” se pořád na repertoáru najdou, takže zatím dobrý, baví mě to. Pro úplnost, aby bylo jasné, co tím myslím, uvedu jeden příklad „rokenrole“ v choreografii Artzä izraelského tvůrce Eyala Dadona mám na kameru, jenž můj obraz přenáší na obří plátno, improvizovanou etudu na téma „Prodej tuhle rákosku stylem americké reklamy na Mentos z konce osmdesátých let… a neboj se jít do extrému!”.  To chceš! To je výzva, ne?“

Několik let vedete spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem netradiční taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás přivedlo do této company? 

„Chuť dělat divadlo „poněkud neobvyklého rázu” a pak vděčím za to především Tomovi Rychetskému. V první den nástupu do Národního mi nabídl, jestli s Dekkadancers nechci účinkovat v show v rámci otevření sezony Národního divadla. Jasně, že jsem do toho šel. A to byl začátek. Paradoxně vedle toho, na svůj debut  na prknech ve „zlaté kapličce” jsem si musel počkat ještě skoro čtvrt roku.“

Marek Svobodník jako Valmont (Nebezpečné známosti)

V DEKKADANCERS působíte nejen jako tanečník, ale také jako choreograf (HornyBach, Tatabojs – Nanopicture live 2019, Hangar18 nebo Poslední večeře). Čím Vás práce choreografa naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Práce interpreta je do určité míry svazující. Práce choreografa taky, ale podstatně méně. Pokud vidíte nebo cítíte tanec „po svém”, je to způsob, jak tomu dát zelenou. Můžete si vytvořit svůj vlastní kouzelný svět na jevišti, kde lidi jednají, hýbou se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy. Ale cesta k tomu vůbec není snadná. Musíte dokázat, že váš pohled na svět někoho zajímá. Umění bez diváka je pak mrtvé umění.

Vzor jako takový nemám. Baví mně každý, kdo je alespoň trochu něčím svůj, nechybí mu nadhled a v neposlední řadě si umí ze sebe udělat srandu. Ono se to nezdá, ale je to na výsledku strašně viditelný. Většinou z tvorby těchto lidí jde cítit obdivuhodná lehkost.“

Marek Svobodník jako Hilarion (Giselle) foto Sergei Gherciu

S choreografií jste začal již během angažmá v ND v Brně (Catch27, Čertstory) a jste podepsán také pod dalšími projekty jako – Inscenační Porada (Jihočeské divadlo České Budějovice), Fight for One Thing (Velvet gala, Národní divadlo Praha), Petite Corde (Bayerische Staatsballett II), Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (opera ND moravskoslezské). Jste více tanečník nebo choreograf? 

„V současné době jako tanečník. Práce v baletu je nabitá a vyčerpávající, a starost o rodinu ještě víc. Mám dvě dcery, té mladší jsou pouhé dva roky a manželka je už po mateřské, oborově pracuje mimo divadlo. Sladit tak náš denní harmonogram je opravdová fuška. Na tvorbu choreografie je prostě potřeba klid a čas, pokud to má za něco stát.“

Marek Svobodník – v baletu D.M.J.

Připravujete nové projekty? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Projekty? Baví mě teď si dělat věci hlavně „do šuplíku”. Až mi dcerky trochu vyrostou a já mezitím asi i skončím s tancováním, budu mít aspoň co “vyložit na stůl”.

Jinak v divadle nás teď čeká každoroční vánoční turnus Louskáčků. U nás jej uvádíme jako Vánoční příběh na předlohu Charlese Dickense. V  tomto případě mohu hrdě prohlásit, že tančím hlavní roli. Jasně, princ to není, to si tady nebudeme dělat plané iluze. Na druhou stranu, i když lichvář Scrooge  – tak se jmenuje ona hlavní role – vypadá jako čurda, omyl! není čurda! Tentokrát ne. :-)“

Marek Svobodník – choreografie – Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Původně jste o tanci vůbec neuvažoval. Nakonec jste mu podlehl. Čím je pro Vás tak okouzlující, že se mu nadále věnujete?  

„Asi spíš než tanec, je to divadlo jako takové. Je to naprosto specifický druh kumštu, který se vymyká se všemi svými klady i zápory. Záleží pak, co v danou chvíli převažuje. Nikdo na něj z kolegů nedá dopustit, a stejně tak se na něj i nadává. Nic není růžové, nemyslete si. A když, tak nadávají všichni!… i ta největší sluníčka.“

Marek Svobodník – choreografie – Chvilka POEzie

Marek Svobodní – choreografie – Chvilka POEzie Zkouška

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Práce mi koníčkem nikdy nebyla, i když tvorba choreografie jako „bokovka” v mých ranných letech by tomu mohla odpovídat. Taky na to období vzpomínám nejraději. Byla to neskutečná pr*el, když jsme se s partou tanečníků sešli na sále po práci a ‚zkejsli‘ tam při tvorbě třeba do půlnoci. Taky se během toho občas dost vypilo. Ale viděno zpětně střízlivým pohledem, tak vznikly vlastně opravdu upřímné věci, který si na nic nehrály. Nebyla v tom žádná urputná snaha vytvořit veledílo a oslnit. Paradoxem je pak to, že jejich budoucnost neskončila zdaleka jen jednou reprízou na večeru choreografických miniatur u nás v divadle.

Relax? Kromě spánku spravedlivého asi snad jiný ani není, ne?“

Marek Svobodník vystudoval Taneční konzervatoř v Brně. Jako tanečník působil v Národním divadle Moravskoslezském (2003 – 2006), Laterně Magice (2006 – 2008), a v Národním divadle v Brně (2008 – 2012). V současné době je členem baletu Národního divadla v Praze, stálým hostem Materny Magiky. Od roku 2012 je členem skupiny DEKKADANCERS. Mimo kamenná divadla spolupracoval s ProART Company, Pas de Theatre, Katedrou alt. divadla HAMU či Radou starších baletu.

Marek Svobodník – choreografie – Faunovo odpoledne

Foto: archiv Marka Svobodníka  

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

„WHERE“

Nový projekt 42+PEOPLE oslavuje mezigenerační dialog tanečníků

Nejnovější projekt 42+PEOPLE souboru současného tance 420PEOPLE oslavuje mezigenerační dialog tanečníků. Přináší jedinečný a zároveň intimní pohled na vrchol taneční kariéry interpretů po 42 letech. Jako nejnovější premiéru projektu 42+PEOPLE, který propojí všechny hodnoty současného tance, uvede soubor 19. 11. 2022 ve Studiu Maiselovka choreografií „WHERE“ Václava Kuneše.

V premiéra představení „WHERE“ se 19. 11. 2022 ve Studiu Maiselovka představí dvojice českých tanečníků ve věku 42+. Pilotní ročník zahájí Helena Arenbergerová a Václav Kuneš.

„Naše choreografické spojení nepřináší společný příběh, ale rozehrává intimitu každého z nás v ryze osobní taneční výpovědi. Bez klišé. Bez nutných anotací. Přesto však evokuje velmi známý renesanční obraz plný neuchopitelného napětí mezi stabilními i rozestřenými životy, napětí v blízkosti dvou cizích lidí… A stále hmatatelnější skrze současný tanec,“ říká Václav Kuneš, choreograf, tanečník a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE.

Choreografie: Václav Kuneš

Dramaturgie: Lucie Němečková

Účinkují: Václav Kuneš a Helena Arenbergerová

Hudební supervize: Pierre Urban

Hudební kompilace: Exhausted Modern a další interpreti

Scénografie: Lucia Škandíková

Světelný design: Jan Mlčoch

Kostýmy: Olo Křížová

Délka představení: 40 min

Premiéra: 19. 11. 2022 / 19:30

Reprízy: 20. & 21. & 26. & 27. & 28. 11. 2022 / 19:30

Místo: Studio Maiselovka, Maiselova 25/4, Praha 1

Více na www.420people.org

V rámci projektu 42+PEOPLE se můžete těšit také na připravovaný taneční film v režii Jaroslava Brabce a Václava Kuneše.

Projekt podporují Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury ČR, Městská část Praha 1, Nadace ČEZ, Státní fond kultury ČR a vzniká ve spolupráci se Studiem Maiselovka.

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Studijní a vědecké centrum Pavla Šmoka zahajuje činnost

 V branickém Domě tanečního umění vzniká Studijní a vědecké centrum Pavla Šmoka. Nově ustavený Nadační fond a Institut Pavla Šmoka si neklade malé cíle: jeho činnost bude zahrnovat jak tvorbu archivu a online databáze děl Baletu Praha a Pražského komorního baletu, tak historiografický výzkum, vlastní publikační činnost a doprovodné programy pro veřejnost. První dvě besedy z cyklu Toulky taneční historií proběhnou v květnu a červnu.

„V rámci Institutu Pavla Šmoka intenzivně pracujeme na vybudování videotéky, studovny a badatelny s rozsáhlým videofondem choreografií z éry Studia Balet Praha, a především Pražského komorního baletu,“ uvádí Ladislava Dunovská Jandováředitelka Institutu Pavla Šmoka„Chceme pravidelně realizovat vzdělávací cykly pro mládež, dospělé i seniory nebo online přednášky pro vzdělávací instituce jako jsou například taneční konzervatoře, a prezentovat a propagovat umělecký odkaz Studia Balet Praha, Pražského komorního baletu a jeho zakladatelů – Pavla Šmoka, Luboše Ogouna a Vladimíra Vašuta.“

První z nového cyklu přednášek, besed a projekcí Toulky taneční historií proběhne v Domě tanečního umění ve čtvrtek 5. května od 15 hodin. Hostem setkání s názvem „Balet Praha – tanec malých forem“ bude Ivan Krob, tanečník, pedagog a bývalý člen Baletu Praha. Hostem druhé besedy bude tanečník a choreograf Petr Zuska, setkání s názvem „Pavel Šmok inspirující“ proběhne ve čtvrtek 2. června od 15 hodin.

Základní činnost Institutu se zaměřuje na propagaci a oživení odkazu výrazné osobnosti české choreografie Pavla Šmoka, který měl zásadní vliv na vývoj tanečního umění ve druhé polovině dvacátého století, a to formou veřejných projekcí a přednášek. „Je důležité ukazovat vývoj tanečního a baletního umění v širším kontextu, pochopit ducha doby i kořeny, ze kterých v našem prostředí vyrůstal balet i moderní (a současný) tanec, jaké vlivy působily na tvůrce typu Luboše Ogouna a Pavla Šmoka, kteří představují jakousi první generaci inovátorů,“ vysvětluje Lucie Kocourková, taneční historička a publicistka, koordinátorka aktivit Institutu Pavla Šmoka„Kde se s těmito vlivy mohli setkat a co vůbec bylo možné v tehdejších podmínkách realizovat? Svou interpretaci vývoje nabízím například v publikaci (Studio) Balet Praha – Nová vlna československé choreografie. Protože je ale vždy nejpůsobivější osobní zážitek, připravujeme v rámci aktivit Institutu také setkání a rozhovory s hosty a pamětníky.“

V rámci nových prostor Institutu Pavla Šmoka bude brzy otevřena videotéka a studovna, kde bude možné získat přístup k některým plně digitalizovaným materiálům pro studium choreografií Pavla Šmoka, Luboše Ogouna a dalších osobností pro současné a budoucí interprety a tvůrce (tanečníky, choreografy, studenty konzervatoří či uměleckých vysokých škol).

Samostatnou součástí bude databáze vybraných materiálů, která bude na stránkách www.balletprague-heritage.cz spuštěna rovněž v květnu. „Nejzajímavější materiály, ať už fotografie, články a recenze, nebo z pozdější doby videoukázky budou dostupné v náhledové kvalitě na stránkách Ballet Prague Heritage, které poslouží jako veřejná databáze a prezentace repertoáru obou souborů a umělců, kteří v nich působili,“ doplňuje Lucie Kocourková„Databáze se bude postupně rozrůstat, jde o dlouhodobou součást projektu. Po jejím spuštění v ní zatím návštěvníci naleznou dokumentaci k většině repertoáru Baletu Praha (1964–1969). Postupně budeme zpracovávat choreografie vzniklé v době působení Pavla Šmoka v Basileji a dále repertoár Pražského komorního baletu.“

V letošním roce chystá Institut vydat monografii „Pavel Šmok. Choreograf s duší básníka“ v rámci ediční řady Studio Balet Praha a Pražský komorní balet – historie a osobnosti.

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a držitelem cen Thálie Ondřejem Vinklátem

„Tanec je univerzálním jazykem“

Trojnásobný držitel ceny Thálie za své baletní kreace Ondřej Vinklát, se k tanci dostal přes sportovní gymnastiku. Absolvoval Taneční konzervatoř, pak přišlo angažmá v Bohemia Baletu, několik let byl sólistou baletu ND v Praze. Od roku 2015 je členem tanečního souboru DEKKADANCERS, kde působí nejen jako tanečník, ale i choreograf. Podle něj je tanec krásný a tančit ještě krásnější. Tanec je prostě univerzálním jazykem. A patří k lidem, pro které je práce, také jejich koníčkem.

K baletu jste se dostal přes sportovní gymnastiku, když se na jeden z tréninků přišla v roce 2001 podívat tehdejší šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy ve vašem rodném Liberci Vlasta Vindušková s choreografem Gustavem Skálou, hledali právě kluka do představení Podzimní karneval. Vy jste zaujal a roli získal. Pamatujete si ten pocit, když jste se poprvé ocitl na jevišti?   

„Pamatuji. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Ta koncentrace všech přítomných na jevišti v čase a prostoru, hudba, světla, ale také pocit, že nevím, co přijde dál, mě asi bavil už tehdy. I když vzpomínám si, že jsem byl víc nervózní, než že bych si výstup užíval, jelikož jsem si opravdu nebyl jistý tím, co mám dělat… A bylo to tím, při zkoušení jsem nedával pozor a pořád jsem lítal někde kolem, dělal stojky, přemety, a hrál si s rekvizitou, kterou byl míč.  No, a to by v tom byl čert, abych se koncentroval na pokyny pana choreografa… Když mě pak Gustav chtěl obsadit do první premiéry, pořádně mě rozhodil, a raději jsem se přimluvil za alternaci. Tak jsem nakonec dělal až premiéru druhou. Byl jsem za to upřímně rád!“

 Byl to právě Gustav Skála, kdo, dá se říct, může za to, že jste se v deseti letech ocitl v Praze, když jste začal studovat klasický tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy, kterou jste v roce 2011 absolvoval. A již během studií jste byl členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet a v roce 2012 jste nastoupil do ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste v Donu Quijote, Louskáčkovi, Valmontovi, Malé mořské víle, Sněhové královně… Jak na to intenzivní taneční období vzpomínáte? Která z rolí Vám byla nejbližší?

„Hezky i tíživě. Začátky byly nejtěžší ale i nejkrásnější. Na škole jsem byl hodně divokým a neposlušným studentem, který v šestém ročníku zapnul, a dokonce pochopil, co je na tanci a divadle tak krásné. Po absolutoriu přišlo angažmá v Bohemia Baletu, kde jsem se hodně naučil, a se kterým jsem objel nejen celou ČR ale i svět. No a následně přišlo angažmá v baletu ND. Nové prostředí, noví kolegové a kamarádi. Dostal jsem mnoho krásných příležitosti, za které jsem opravdu vděčný. Zároveň jsem ale také postupem času poznal, jak divadlo funguje zevnitř, a to už s kumštem nemá pranic co společného. Nicméně rolí krásných bylo hodně, a užil jsem si je dosyta.“

Dumka – foto Pavel Hejný

V 21 letech jste poprvé obdržel cenu Thálie za roli Romea v baletu Romeo a Julie. Další Thálie přišla o čtyři roky později za roli Vyvoleného ve Svěcení jara v rámci inscenace Timeless a třetí v roce 2020 za roli Josefa K v baletu Kafla: Proces. Co to pro Vás znamená? 

„Je to pro mě ocenění za snahu být celým tělem a duší někým jiným. A je opravdu krásné na hodinu až dvě žít osud někoho jiného a paralelně ten svůj… zní to možná přehnaně filozoficky, ale opravdu to jde! Všechny ze zmíněných rolí jsem měl svým způsobem rád. I když u Vyvoleného jsem neměl daleko k tomu, abych ho nenáviděl. Tam to byl největší boj.“

Svěcení jara – Ondřej Vinklát , foto Martin Divíšek

Koncem roku 2019 jste se s ND rozloučil svým posledním představením Kyliánovým programem Mosty času. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste zlatou kapličku opustil?   

„Nebylo to lehké rozhodnutí a dozvuky pochybností ke mně přilétají do dneška. Podvědomě jsem ale věděl, že ND není tak úplně místo pro mě už pár let před tím. Být tanečníkem na naší první scéně (a nejspíš nejen tam…ale nemám jinou zkušenost) si nese svou daň. A s kariérním postupem pak o to větší. Měl jsem pocit, že o něco přicházím, a když do toho později přišel i nesoulad s vedením, bylo rozhodnuto. Kdyby ale nepřišel jasný signál v podobě zákulisní nedůvěry z jeho strany, nejspíš bych v souboru byl dodnes. Asi bych si jinak nepřipouštěl, že moje srdce nepatří pouze tam. Díky vystoupení ze souboru se ale dnes můžu věnovat choreografii, tancování, a hudbě zároveň. Taková symbióza by v opačném případě nebyla možná. Samozřejmě že jsem přišel o krásné role, krásná jeviště a hlediště, která byla většinou vyprodaná, a také o řadu skvělých kolegů. Ale převládá pocit, že jsem udělal dobře a lépe bych určitě nemohl.“

Chvění – Ondřej Vinklát a Aya Watanabe  ,foto Pavel Hejný

Od roku 2015 jste členem tanečního souboru DEKKADANCERS, který vznikl v roce 2009, a zde nejen tančíte, ale také působíte jako choreograf. Čím je Vám toto nevšední taneční uskupení blízké? 

„Především svým osazením. Všichni, kdo v souboru působí, jsou mí dobří přátelé. Jeden z nejlepších klaunů na světě Slava Polunin řekl: „Ať děláš, co děláš, dělej to jen s těmi, které chceš obejmout“. No a my se obejmout nejen umíme, ale dokonce to děláme i rádi, a ještě se společně umíme zasmát. A to děláme taky rádi.“

Romeo a Julie – Ondřej Vinklát – foto Pavel Hejný

V náročné covidové době se Vám podařilo připravit choreografie – pro DEKKADANCERS (A. I.), ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Pecharem, pro balet DJKT (Princezna se zlatou hvězdou), ve spolupráci se Štěpánem Pecharem a pro balet Jihočeského divadla baletní představení Mechanický pomeranč (ve spolupráci s Tomášem Rychetským) nebo pro festival Lípa Musica Stabat Mater. Čím Vás práce choreografa naplňuje?  

„Celý proces tvorby. Od prvního nápadu do první opony. A to i přes všechny překážky, které během tvorby musíme překonat. Někdy to bolí více, někdy méně, ale bolí to vždycky. Naštěstí převažují okamžiky, kdy si řeknu: „Jo, má to smysl!“ Musí to ale být látka, které věřím. Pak se cítím být na správném místě.“

Ohad Naharin decadance, foto Martin Divíšek

Kromě toho, že jste vynikající tanečník, skvěle hrajete na piano, zpíváte a také komponujete. A svoji hudbu jste také zapojil např. v Dumce pro Národní divadlo. Dočetla jsem se, že s Tomášem Vondrovicem skládáte písničky a chtěl byste vydat album… A co rád posloucháte v soukromí?

„S Tomášem Vondrovicem písničky neskládám, ale kujeme spolu pikle v tandemu choreograf a režisér už pár let, a tak jsem zvědavý, jestli se toho dočkáme. Tomáš je úžasně vzdělaný člověk s velkým přesahem do filozofie, a hovory s ním jsou naprosto jedinečné a inspirativní. Většinou si otevřeme láhev vína, pojídáme u toho něco dobrého, povídáme si pak několik hodin, a zapisujeme si poznatky, které by se mohly hodit do našeho společného počinu. Zatím z nás něco kloudného vypadlo vždycky. Teď to ještě dobře zrealizovat.

No a hudba? Teď už rok a půl skoro denně Mac Miller. To je láska veliká. Zejména jeho alba Circles, Swimming, The Divine Feminine, a GO:OD AM. Pak poslouchám Erikah Badu, Anderson. Paak, Monkey Bussines, J.A.R., také novou desku Romana Holého – Strážce klidu vol. 1, a mnoho dalších podle nálady.“

Gods and Dogs – Sergej Gherciu

V jednom rozhovoru jste řekl: „Tanec je naprosto univerzálním jazykem. Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku. Pohyb říká o lidech víc, než si mnoho z nás myslí. Prozradí na nás úplně všechno. Pro mě tanec byl vždy prostředkem k tomu být svobodný a naplno přítomný. Každý okamžik prožít každičkým milimetrem svého těla. Rozpustit se v hudbě a být jí. Zapomenout na čas, a zapomenout na problémy, které nás na tomto světě obklopují.“ Platí to stále?

„Platí. Tanec je krásný! A tančit ještě krásnější.“

Cacti – Ondřej Vinklát -foto Martin Divíšek.

Umíte odpočívat? Máte raději aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Umím. Mám to štěstí, že má práce je i můj koníček. Někdy je ho trochu moc to je pravda… a když, sednu si za klavír a skládám muziku. Pak si užívám výletů do přírody. Našel jsem si vztah k běhání. Pak miluji saunu. No a na pivo taky zajdu… aby to nevypadalo zas tak idylicky. I když dobře načepovaná Plzeň a přátelé kolem, to je idylka veliká.“

Děkuji za rozhovor

Don Quijote – Alina Nanu a Ondřej Vinklát – foto Anna Rassmusen

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín