Děti, hlaste se na festiválek „Čáry, Máry, Fuk – Světlo, Pohyb, Zvuk“!

Je vám od jedenácti do patnácti let? Tančíte anebo zpíváte, či kouzlíte se štětcem a barvami? A chcete v listopadu vystoupit na festiválku v divadle PONEC?

Hledáme děti ve věku 11 až 15 let s aktivním zájmem o současný tanec, elektronickou hudbu, světelný design, scénografii a kostým.

Dřímá ve vašich dětech nebo studentech budoucí divadelník nebo tanečník? Nechte jejich talent rozvinout na našem intenzivním workshopu pro mladé tanečníky, hudebníky, scénografy a světelné designéry. Pod vedením profesionálních umělců (light designérka Katarína Ďuricová, scénografka Jitka Pospíšilová, choreografky Věra Ondrašíková a Zdeňka Svíteková a hudebník Stanislav Abrahám) si mohou vyzkoušet současné divadelní přístupy, navrhnout světelný koncept, složit elektronickou hudbu, anebo vytvořit originální kostým.

Z kapacitních důvodů jsou pořadatelé nuceni vybrat děti na základě jejich vlastního krátkého motivačního dopisu nebo jejich předchozích zkušenostech a případně na doporučení jejich pedagogů ZUŠ a kroužků.

Termín a místo: 2. až 4. 11. 2018 v divadle PONEC, Praha 3

Uzávěrka přihlášek: 12. října 2018

Kontakt: E-mail:  festivalek@tanecpraha.eu

Foto: LORA z. s.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Konkurs na tanečníka!

Tanečníci, skýtá se vám možnost práce v černém divadle!

Umělecká ředitelka Divadla Image vypisuje konkurz na doplnění pánského tanečního souboru.

Termín konání: středa 14. března 2018 v 15.00 hodin
Místo konání: Divadlo Image, Národní třída 25, Praha 1

Písemné přihlášky posílejte do 12. března 2018 na email: image@imagetheatre.cz

Foto: divadlo IMAGE

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?

Na dopisy čtenářů odpovídá: Baletní mistr Vlastimil Harapes, ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová, tanečník a choreograf Marek Dědík

Vážení čtenáři, děkujeme za Vaše názory, dotazy a připomínky.  Dnes odpovídá na Vaši otázku „Jaký je rozdíl mezi tancem a pohybem?“…..

Baletní mistr Vlastimil Harapes:

„Zviditelnění hudby – to je pravý smysl tance,  v baletu  vždy  ten nejpodstatnější.  Pustit hudbu a poskakovat, to není nic.  Pokud choreograf  dokáže správně vnímat  hudbu a ztvárnit ji pohybem  a interpret toto předá divákovi, tak  výsledek je takový, jaký by měl být. Důkazem  je, že takové dílo přetrvává,  je jedno, zda je 100 let staré.  Čas nehraje žádnou roli.“

Ředitelka Festivalu Tanec Praha Yvona Kreuzmannová:

„To je otázka, na niž se každý dívá trochu jinak. Na první pohled se zdá
rozdíl zjevný: tanec je pohybem specifickým, často kultivovaným, ale ne
nutně, vedeným obvykle vědomě ve smyslu „chci tančit“ anebo na základě
emocí, které mohou přejít až v extázi. Má n epřeberné množství podob
stejně jako pohyb – ten však kromě tance zahrnuje podstatně širší škálu
včetně pohybů účelových – sportovních, pracovních a dalších výkonů, které jsou  tanci více či méně vzdáleny. Ne každý pohyb je tancem. A ne každý tanec plýtvá pohybem. Ale leckterý pohyb z všedního života dokáže tvůrce inspirovat k tanci.“

Choreograf a tanečník  Marek Dědík:

„Tanec se snoubí s hudbou. Jde o koordinaci těla s rytmem hudby. Samotný pohyb nemusí nutně být spojen s hudbou, zvednutí něčeho je také pohyb a chůze je také pohyb.“

 

 

Děkujeme všem 

 

Taneční magazín

Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – PETREM ZUSKOU

„Chtěl jsem být filozofem“

Petr Zuska zosobňuje  tvůrce evropského formátu a výjimečného  choreografa se širokým záběrem.  Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech  nechybí  humor a  vtip.  Jako tanečník představoval vždy dynamického  interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např.  Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie  v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002,  Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby,  Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos  v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil  Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí  nejen o baletu

Tento rok  jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal? 

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny,  nebo že by mi  nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál  ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější  vnitřní pocit  člověka z jeho   tvorby,  to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě  mnohem  víc.“

„ No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  „- ne nespokojený- “ a nemyslím si,  že je vždy všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený“.

Máte za celý život dobré  pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že  se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si,  že je všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený.“

Kolik asi jste za svůj   život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v  mých životopisech to je,  jedná se asi o  padesát  děl,  některá jsou celovečerní a  většina je   jednoaktovek  dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se  nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi  hierarchii svých rolí,  které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A  čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film  Carlose  Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem  Gadesem v hlavní roli (podle  stejnojmenné lyrické tragédie  Federica Garcíi Lorcy). Byl to  tehdy v polovině 80.let  přelomový taneční film, který v Praze promítali  v kinech.  Antonio Gades, který  ve filmu  hraje,   byl jeden z  možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně  uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich  práce jsem si velice vážil. Od nich  jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si,  že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě  ne …“

 I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

 Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese  přišla  náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých  budoucích zaměstnáních.  Jeden čas  jsem chtěl být  veterinářem, protože jsem měl rád zvířata,  také jsem si  moc  přál být hokejistou. Snil jsem i  o tom, že budu  popelářem, protože se mi líbila  popelářská  auta a způsob, jakým  nakládala a obracela  popelnice,  které  – tehdy  vypadaly jinak než dnes – ,  nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak   popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl  jsem být filozofem,  tenkrát  jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem  a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že?  Mohl jste přemýšlet a  zhmotnit své  myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud  porovnám  povolání filozofa a choreografa,  ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své  kariéry i pocity, kdy se  Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě  určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba  na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se  nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný,  občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší .   Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také,  je to  pravda.  Balet  je  umění, které vyžaduje  mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn.  herecký talent, je toho zkrátka  hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem  pokud  napíše spisovatel  skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese  těžká  pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem  s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval.  Někde  v sobě  jsem cítil, že tanec  opravdu moc a moc chci  dělat,  nepopsatelně  mě to bavilo a   všechno  jsem   velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a  prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem  skeptický k  pocitu být na sebe pyšný.  Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi  jsem  byl šťastný, že všechno  zvládám a že se mi do světa baletu daří  pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a  rozhodně nějaká satisfakce  to pro  mě byla.  Na  začátku kariéry  bylo pro mě dost  těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a  měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je  měl  celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku   poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje  tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze  sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde.  Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy  ještě hodně mladý. Možná  kdybych začal  s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak  už by to třeba   opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry  přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy  různých souborů, nebo  přátele mimo obor.  Rivalita  mezi tanečníky samozřejmě panuje,  ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy  nebylo  nic převratného, jen mě to na   několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance,  tak jsem byl  úplně nepříčetný.   Neprožíval jsem své úrazy  lehce, pokaždé  mě velice „nabouraly“  i psychicky. Měl jsem neustále  pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně  nepříjemné. Sám  nevím,  proč jsem to tak těžce  prožíval. Často jsem  přemýšlel, proč tak špatně  zvládám psychicky  svá zranění,  ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či  potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic  za celou taneční kariéru?

„Ano.  Skutečně jsou lidé,  kteří mají naprosté minimum úrazů  nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé  straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu  moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení….  Nabízí se  teorie, že ten,  kdo má pro balet největší  talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak  ten,  kdo má ten talent nejmenší, je pořád  zraněný. Ale  ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků,   kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali  spousty  zranění. A také jsou tu tanečníci,  kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto  oboru a zranění nebyli  nikdy. A také jsou  profesionálové,  kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic  není.  Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti  ale znám tanečníky  na tom břehu i na druhém břehu a  znám  jich opravdu hodně.  Já  jsem byl  tak někde uprostřed, spíše se mi dělo  méně zlého  než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a  něčím jsem  si prošel.“

Někteří tanečníci baletu  skončili  na kolečkovém křesle.  Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem  o tom nepřemýšlel, že by mohl balet  mít až takový dopad. Toto  tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě  by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají  rozhodně  strach z úrazu, ale pokud  někdo začne smýšlet tak,  že si může něco udělat  s plotýnkou a třeba i skončit  na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či  lyžování? Nebo  jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich  „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“.  Stále   lyžuji.  Je fakt,  že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu,  že nebyla příležitost.  Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho  tanečníků lyžuje nebo   jezdí na snowboardu. Já  například jezdím  na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval,  jsem  jezdil na koni.  Ale  na motorce jsem  opravdu přestal jezdit. Párkrát  jsem spadl, naposledy jsem si nalomil  dvě žebra a palec u nohy. V tu  chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a  navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně  velice riskantní.“

Bylo těžké  zvládnout dohromady tuto náročnou profesi  a  rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek  pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas,  já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo  pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase  nutno říct, že pokud bych  chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku,  bylo by to možná stejné. Neměl jsem  úplně pravidelně volno,  mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi  stále,  ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si,  že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu  musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu.  Někdo se brání  slovy: „Já  nemůžu vážit 40 kg, mám  od narození dispozici být silnější.  Musí podle Vašeho názoru  být tanečníci  od pohledu křehcí?  Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky  do nějakých diet  a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale  pochopitelně  určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen  v úvahu  klasický balet.  Tanečník vyjde v bílém celotrikotu –  už jen  ten samotný jim  přidává kila. V okamžiku, kdy  tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit  jsem rozhodně také měl, ale  přesto jsem neměl v souboru jen  samé „vychrtlé“ členy.  Můj soubor  byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí.  Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také  dívky,  které byly ženské se  vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru   netoleroval   tlusté lidi. Jestliže  občas  někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme  se vyloženě rozloučit, ale bylo  třeba ten problém vyřešit.  Dotyčný musel se sebou  něco udělat,   zhubnout,  protože takhle to dál  pochopitelně nešlo.  Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými  jsem se  i rozloučil,  i když mi to bylo  líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí  tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde.  Jak to vidíte?

„I toto je  velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech  už nemůže. Někteří z nás  jsou v 45-ti letech  na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech  tam moc dobře  nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince.  Záleží  opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává,   každé  tělo pracuje a   reaguje jiným způsobem. Přesto je tu  jakási  proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání  profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně  moderní divadlo na vrcholové úrovni,  tak  potom zřejmě věk 40 let  či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké  zdravotní problémy,  asi konečná hranice.  Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě  je.

Ale  tím neříkám,    že objeví-li se  někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře.  Znám takové tanečníky.  V tomto věku byli velmi dobří.   Naopak,  v jejich  projevu je znatelná  obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného  člověka.  Balet  není jen  fyzický  výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání  i vzkaz těm ostatním, které  člověk na jevišti zanechá.  A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže   cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne,  pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl,  poté  zkouší, někdy dvě hodiny,  čtyři, někdy  šest  a někdy vůbec. Jindy  má  večer  představení.  Před představením je  krátká zkouška, po ní následuje  několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není  tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk  už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž  nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec  dělat. Nejde tu jen  o  fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v  rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je  už později  do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním  připadá  jako nemyslitelné, tedy  šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly  úplně  paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si,  že chci  něco udělat.   Od té doby jsem začal dělat  víc a po vytvoření asi šesté choreografie  jsem si uvědomil, že  jsem zřejmě  i choreograf.  Nechodí to tak, že by  tanečník do 40-ti let jen  tančil a poté začal s choreografiemi.  Někdo skončí s&nb sp;tancem a  stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo,  ne  každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech,  pak  těch je ještě daleko méně. Je to  velice specifický talent.“

Tvořil jste také  často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych  tehdy tu  nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem   v Čechách, pochopitelně,  navíc tu  mám kamarády,  i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi,  je  v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě  k Čechám jiný vztah. Když  jsem začal šéfovat  Baletu ND,  tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době  se mi zase znovu nabízí možnost odejít.  Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit,  že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je  v téhle chvíli stěhovat.  Neříkám,  že  se někdy  třeba něco podobného  nestane, ale  právě teď  si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady  a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov  chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to  určitě nebylo. Ale  neříkám,  že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil.  Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla  období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně  byla  také období, která byla radostná.   Ale tak je to v životě  běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok  šéfování baletu ND pořádně „sežrat“.  Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství  záležitostí,  které se  běžně nestávají.  S něčím jsem vůbec nepočítal, musel  jsem  rychle  reagovat a stálo mě to  práci navíc, nervové vypětí  a dělání krizových rozhodnutí  v určitý moment, kdy bylo  tzv. ‚za 5 minut 12 ‘.  A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně  nevyzpytatelná.  Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce,  nejen v oblasti umělecké. Ale  podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste  se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo.  Bylo to fajn, ale  je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen  si cosi  takového  představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

 Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

TANEČNÍ MAGAZÍN

Marek Dědík se stal otcem

Jaký je nejkrásnější vánoční dárek?

Úspěšný tanečník  Marek Dědík (diváci si ho pamatují ve společnosti  Jitky Schneiderové ve StarDance,    probojoval se do finále!) se stal koncem roku otcem, tedy dá se říci, že to byl dárek od „Ježíška“.

Syn Marka Dědíka a Terezy Stařičné se jmenuje netradičně  Bertram Josef.

Marek nechce zatím uveřejňovat jeho fotky a jako správný otec své dítě chrání, i před médii.

Marek říká: „Jsem šťastný, je to největší štěstí, které mě dosud potkalo, nevyrovná se to žádné výhře v televizní soutěži či tanečním klání!“

 

Gratulujeme!

 

Taneční magazín

 

Polka vyhrála v Praze na Eurovision

TANEČNÍ MAGAZÍN sledoval tentokrát u televizních obrazovek unikátní mezinárodní taneční soutěž z Prahy.

Česká republika, potažmo Česká televize, za přispění dalších koproducentů, se podruhé v řadě stala pořadatelem prestižní mezinárodní soutěže „Eurovision Young Dancers“. O titul z celoevropské soutěže mladých tanečníků v sobotu 16. prosince v Kongresovém centru v Praze za Českou republiku bojoval se sedmi konkurenty sedmnáctiletý tanečník Michal Vach.

Národní kolo soutěže mladých tanečních performerů bez stálého angažmá ve věku od šestnácti do jednadvaceti let se uskutečnilo na přelomu září a října v rámci televizního festivalu Zlatá Praha na jevišti Nové scény Národního divadla. Odborná porota ve složení tanečnic a choreografek Angeé Svobodové a Aleny Peškové a dále tanečníka, sólisty baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Martina Šintáka vybrala jako našeho reprezentanta právě Michala Vacha z Tanečního centra Praha konzervatoř – gymnázium.

S čím se představil nám popíše sám Michal Vach: „Choreografie ,Monologue´, na níž jsem participoval se svou profesorkou Lenkou Halašovou, vychází ze stejnojmenné skladby současného německého hudebního skladatele Maxe Richtera, kterou jsem tvořil za účelem přenesení pocitů na diváka skrze tanečníkovo tělo, které hovoří svým vlastním jazykem, přičemž nepočítá s odpovědí, ale přesto vytváří jedinečný vztah mezi jevištěm a hledištěm.“

Eurovizní soutěž mladých tanečníků pořádá Evropská vysílací unie (EBU) jako bienále již od roku 1985. Naposledy se uskutečnila v roce 2015 v Plzni, kdy se hlavním organizátorem této mezinárodní akce stala právě Česká televize. Letošní patnáctý ročník soutěže mladých tanečníků měla původně hostit Malta, která se však pořadatelství vzdala a o pomoc byla akutně požádána Česká televize.

Soutěž Eurovision Young Dancers je specifická především svou základní koncepcí – není rozdělena do žádných kategorií – stylových ani věkových. O vítězství tak nerozhodla pouze technická a interpretační úroveň soutěžního výkonu, ale také celkový umělecký dojem a přesvědčivost jevištního vystupování,“ popisuje kreativní producent České televize pan Vítězslav Sýkora.

Posláním soutěže je podporovat nové taneční talenty v Evropě, pro které je účast v soutěži jedinečnou příležitostí prezentace a někdy i počátkem mezinárodní kariéry. Unikátní formát zahrnuje jak klasický, tak i moderní tanec. Před prestižní mezinárodní porotou – pod vedením české mezinárodní taneční hvězdy a choreografky Darii Klimentové – se utkali soutěžící, kteří zatančili jak svou soutěžní choreografii, tak i společnou choreografii z dílny předního evropského choreografa. A tím pro letošní rok nebyl nikdo jiný než dlouholetý šéf baletu ND, tanečník a choreograf Petr Zuska. Pracoval na hudbu soudobého skladatele Kryštofa Marka.

Toto finálové klání za asistence kamer ČT se uskutečnilo v sobotu 16. prosince v Kongresovém centru Praha (bývalém Paláci kultury). Česká televize distribuovala a komplexně zajišťovala přímý přenos do všech zúčastněných zemí. Kromě hostující České republiky se diváci mohli kochat výkony tanečnic a tanečníků z Malty, Německa, Norska, Polska, Slovinska, Švédska a Portugalska.

V pražském Kongresovém centru se představilo osm soutěžících. Kromě Michala Vacha se na nápadité a moderní scéně ukázala Patricija Crnkovičová ze Slovinska, Danilo Kapustin z Německa, Anna Louise Amundsenová z Norska, Paulina Bidzińská z Polska, Denise Buttidiegová z Malty, Švéd Christoffer Collins a Raquel Fidalgová z Portugalska. Při úvodním vstupu na pódium je představil nejen moderátor, ale také nápadité filmové předtáčky v pražských historických i novodobých scenériích. Objevil se tu Karlův most, Staroměstský orloj, Kampa, ale i Tančící dům. Mně osobně trochu vadilo, že jsme zde viděli choreografie autorské, spoluautorské, což bych bral, ale také od externích choreografů. Do dvoučlenného finále se závěrem probojovaly dvě zástupkyně někdejšího východního bloku. Polka a Jihoslovanka. Tedy Slovinka. Společné finále – za asistence zbývajících šesti finalistů současně na pódiu – bylo vrcholem večera. Nakonec si pomyslné vavříny, obrovskou plaketu a setsakra konkrétní šek na 7 000 Euro odnesla Paulina Bidzińská z Polska. Na v pořadí druhou Patriciji Crnkovičovou čekala plaketa menší a šek na 3 000 Euro.

Moderátorem pořadu byl Libor Bouček. Bezprostřední flash-interview hned po tanečním výkonu prováděla se soutěžícími Angeé Klára Svobodová. A režisérem celého živě vysílaného programu byl Michael Čech.

Myslím, že sobotní televizní přenos na ČT Art umožnil širší divácké vrstvě poznat moderní současné taneční trendy. A pochopit, že špičkový tanec se nemusí tančit pouze na špičkách.

Foto: Eurovision Young Dancers

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Netradičně v Alfredu ve dvoře

Pražské letenské divadlo ALFRED VE DVOŘE hostí ve čtvrtek 16. 11. – nikoli ve dvoře, ale v divadelním sále – unikátní projekt, který vznikl díky centru choreografického rozvoje SE.S.TA.

Ve čtvrtek 16. 11. proběhne od 20.00 hodin specifický a unikátní projekt v divadle ALFRED VE DVOŘE (Praha 7, Františka Křížka 36). Bude to netradiční přednáška v pohybu – historie člověka v kostech, v kůži, v tkáních. To vše pod křídly organizace SE.S.TA.
Specifický koncept přenesený z Francie (conférence dansée), v němž se mísí zaujatý výklad konferenciéra s živými vstupy tanečníků a projekcí. Umělci reagují na podněty z publika a odhalují anatomii pohybu v její funkční kráse i v různých historických obrazech. Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA uvádí přednášku v pohybu s cílem otevírat tanec novému publiku, rozvíjet interdisciplinaritu a vzdělávat. Inspirací je projekt „Une Leçon d’Anatomie Humaine“ režiséra, choreografa a pedagoga Carla Locatelliho, který ukazuje tělo jakožto nástroj každodenního života a skrze jeho anatomii hledá lidskou podstatu a identitu.


Anatomie těla v tanci se zaobírá myšlenkou, jak využít znalost těla, tedy anatomie, k poznání sebe sama. Během večera tak máte možnost se zamýšlet nad základními otázkami jako: Co je pro vás tělo? Jedná se skutečně jenom a pouze o tělo? Ale o jaké tělo se vlastně jedná?


Nejen pomyslnou kostru tvoří výklad konferenciéra, živé vstupy tanečníků a projekce. Umělci vyzývají publikum ke společnému získání smyslové zkušenosti, k nakreslení jejich vlastní kostry. Diváci se tak stávají součástí inscenace i jejími spolutvůrci.

Délka představení: 60 minut

Konferenciér: Zdenka Svíteková (SK)

Interpretace: Jana Novorytová (CZ), Florent Golfier (FR)

Koncept, režie: Carlo Locatelli (IT) a SE.S.TA

Hudba: George Cremaschi (USA / CZ)

Světla: Lukáš Benda

Produkce: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

Spolupráce: Motus, produkce divadla Alfred ve dvoře

Premiéra: 1. 3. 2014

Podpořili/ poděkování: Městská část Praha 7, Alfred ve dvoře / Motus z. s.


Carlo Locatelli (1965) je choreograf, tanečník, pedagog. Narodil se v Miláně, od roku 1992 žije ve Francii. Začínal s bojovými sporty, skrze zájem o anatomii těla se dostal k józe a následně k tanci. Po přesunu do Francie mimo jiné spolupracoval s Paco Decinou na choreografii „Ciro Espotio“. V roce 1999 založil v Paříži asociaci „Aventure di vita“ a vytvořil vzdělávací a multidisciplinární umělecký projekt Lekce anatomie člověka, který byl uveden kromě Francie i v Itálii a ve Švýcarsku. Vedle kariéry uznávaného interpreta a choreografa se intenzivně věnuje pedagogické činnosti, ve které propojuje znalosti z fyzioterapie, studia anatomie a různých somatických technik.


Zdenka Brungot Svíteková je tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Absolvovala obor Pedagogika tance na VŠMU v Bratislavě, studovala také na CND Paris, danceWeb ve Vídni, či na SITI Co. v Saratoga Springs (USA). Své vzdělání si rozšiřuje a prohlubuje na četných projektech a workshopech současné pohybové techniky, improvizace, kompozice, somatických přístupů, hlasu a analýzy pohybu. Věnuje se vlastní autorské tvorbě. Pravidelně spolupracuje s umělci doma i v zahraničí. Je jednou ze zakladatelek a organizátorek festivalu ImproEvents Prague zaměřeného na jevištní improvizaci. Píše do tanečních periodik (Vlna, Taneční zóna, Salto a další).


Jana Novorytová je tanečnice a pedagožka. Vystudovala nejprve bakalářský obor teorie a dějiny divadla na MU v Brně, poté studovala současný tanec a pohybové divadlo na Duncan centre. Působila mimo jiné v improvizační taneční skupině NAU nebo v projektu Jeden prostor – místo proměny. Často působí v pozici produkční v rámci různých projektů v oblasti filmu, divadla a tance. Pravidelně vede taneční hodiny pro dospělé i pro děti.


Florent Golfier (1990) je francouzský performer a tanečník. Vystudoval brněnskou JAMU a ve své tvorbě se pohybuje na hraně fyzického divadla, současného tance a nového cirkusu.

Jako interpret se představil mimo jiné v představeních: „Pisum Sativum” (Karine Ponties, 2012), „Mimo provoz” (Vít Nezval, 2015) a „12” (Kitt Johnson, 2015). Spolu s Lukášem Karáskem je autorem a interpretem představení „Tešlon a Frkl”, „Les Fantômes” a „Pierer“ která jsou od roku 2013 uváděna na českých scénách, třeba v Alfredu ve dvoře.

Foto: SE.S.TA

Michaela Nováková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Nejkrásnější muž Ghany se účastnil festivalu Tanec Praha

Clifford Selorm Ametefe je nejen výborný tanečník, ale i model, který získal již řadu ocenění, mimo jiné také cenu Top Male Award. Nyní jste měli možnost potkat ho v Praze, kde reprezentoval svou rodnou zemi

Festival Tanec Praha  letos  pozval do Čech  čtyři členy Ghana Dance Ensemble, dva bubeníky, jednoho tanečníka a jednu tanečnici.
Ghana Dance Ensemble se účastnil projektu současného tance s názvem „Ghana Sunrise“ spolu s českými tanečníky Lindou Fernandez Saez, Jakubem Sedláčkem a bubeníky Tomášem Kerle a Monikou Rebcovou.
Choreografii a koncept projektu vytvořila Monika Rebcová ve spolupráci se jmenovanými umělci.  (Během roku přinášíme čtenářům Tanečního magazínu informace o vystoupeních a seminářích Moniky Rebcové.

Clifford Selorm Ametefe  je nejen  výborný tanečník, ale i model, který  má na svém kontě už řadu ocenění, možná nejvíce ho těší Top Male Award, což znamená, že se  stal nejkrásnějším mužem v Ghaně.  Během festivalu reprezentoval svou rodnou zemi v Praze, poprvé jsme se s ním setkali na tiskové konferenci, kde se už zdálky neslo bubnování a africké rytmy. Musím říct, že Clifford je nejen  urostlý, krásný muž,  je to také  milý a skromný člověk,  krásný uvnitř.

A jak vnímá Českou republiku?

Zeptali jsme se…..

Clifford Selorm Ametefe

Co si myslíte o české kultuře?

„Přiznám se, že o ní moc  nevím.  Ale působí to tu na mě, že Čechy jsou
krásná zem s impozantními městy a zrovna tak jsou zde i milí lidé.
Těším se z každého kousku země, z každé minutky, kterou zde
prožívám. Opravdu moc se mi tady líbí.“

Jak se vám spolupracuje s Monikou Rebcovou, která představuje naše
ztělesnění afrického tance? 

„Je to opravdu krásná zkušenost, neočekával jsem to, co následovalo,
když jsem se s ní poprvé setkal. Čas, který jsem s ní strávil, vnímám
jako krásně prožitý čas. Dává ze sebe všechno a všechno dává i do
svého tance. Přinesla určitě pokrok i do našeho afrického umění.“

Kde a jak jste se vlastně setkali? 

„Jednalo se o výměnný program organizovaný v Ghaně.

Yvona Kreuzmannová, ředitelka  festivalu TANEC PRAHA a česká ambasáda v Accře nám pomohli uskutečnit tento projekt.  A dále jsme už spolupracovali s Monikou Rebcovou z HAMU, se kterou jsme dělali dvoutýdenní workshop současného tance v Ghanském tanečním sboru (Ghana Dance Ensemble). Jsem skutečně šťastný, že mohu  reprezentovat svou zemi na festivalu TANEC PRAHA společně  s tanečnicí Ruhiou Sadik a hudebníky Danielem Brownem a Christopherem Kalipo Ametefem.

Děkujeme a přejeme hodně úspěchů

Yvona Kreuzmannová a Monika Rebcová

Zeptali jsme se…..

Monika Rebcová, tanečnice a choreografka

Proč jste si vybrala právě Clifforda a jeho skupinu?

„Byla jsem vyslána do Ghany festivalem Tanec Praha za přispění MK ČR a
nemalé podpory od české Ambasády v Akkře. Ghana Dance Ensemble není
Cliffordova skupina. Je to profesionální soubor tradiční ghanské hudby a
tance, který má 35 členů a jeho současný vedoucí se jmenuje Benjamin
Ayettey. Soubor sídlí v Akkře a náplň jeho tradičního vystoupení sestává
z tanců 10 regionů celé Ghany.“

Co je na Ghaně zajímavého? 

Křesťanská komunita je zastoupena přibližně ve stejném počtu jako
islámská komunita. Afričané křesťané jsou velmi příjemní spoluobčané, kteří respektují ženy, mají příjemné vystupování, nejsou hluční a mají smysl pro humor. Bylo velmi příjemné s nimi spolupracovat. Členové Ghana Dance Ensemble jsou vysoce profesionální hudebníci a tanečníci s otevřenou myslí a chutí učit se něco nového a pro ně zcela neznámého. Bylo velmi příjemné s nimi spolupracovat a byla to pro mě krásná zkušenost.

V čem je umění v Ghaně typické? Liší se něčím od ostatních částí
afrického kontinentu?
„Tance a rytmy Ghany jsou velmi složité a velmi působivé. Každý tanec má přesné kroky, příslušný kostým, přesný rytmus a zpěv.“

Co přinesla spolupráce s ghanskými tanečníky Vám? Poznala jste jejich
kulturu? 

„Poznání, že studium jejich rytmů a tanců by mi mohlo zabrat zbytek
života a stejně bych vše nepochopila.“

Děkujeme a přejeme další krásné zážitky nejen z Afriky

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín