Netradičně v Alfredu ve dvoře

Pražské letenské divadlo ALFRED VE DVOŘE hostí ve čtvrtek 16. 11. – nikoli ve dvoře, ale v divadelním sále – unikátní projekt, který vznikl díky centru choreografického rozvoje SE.S.TA.

Ve čtvrtek 16. 11. proběhne od 20.00 hodin specifický a unikátní projekt v divadle ALFRED VE DVOŘE (Praha 7, Františka Křížka 36). Bude to netradiční přednáška v pohybu – historie člověka v kostech, v kůži, v tkáních. To vše pod křídly organizace SE.S.TA.
Specifický koncept přenesený z Francie (conférence dansée), v němž se mísí zaujatý výklad konferenciéra s živými vstupy tanečníků a projekcí. Umělci reagují na podněty z publika a odhalují anatomii pohybu v její funkční kráse i v různých historických obrazech. Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA uvádí přednášku v pohybu s cílem otevírat tanec novému publiku, rozvíjet interdisciplinaritu a vzdělávat. Inspirací je projekt „Une Leçon d’Anatomie Humaine“ režiséra, choreografa a pedagoga Carla Locatelliho, který ukazuje tělo jakožto nástroj každodenního života a skrze jeho anatomii hledá lidskou podstatu a identitu.


Anatomie těla v tanci se zaobírá myšlenkou, jak využít znalost těla, tedy anatomie, k poznání sebe sama. Během večera tak máte možnost se zamýšlet nad základními otázkami jako: Co je pro vás tělo? Jedná se skutečně jenom a pouze o tělo? Ale o jaké tělo se vlastně jedná?


Nejen pomyslnou kostru tvoří výklad konferenciéra, živé vstupy tanečníků a projekce. Umělci vyzývají publikum ke společnému získání smyslové zkušenosti, k nakreslení jejich vlastní kostry. Diváci se tak stávají součástí inscenace i jejími spolutvůrci.

Délka představení: 60 minut

Konferenciér: Zdenka Svíteková (SK)

Interpretace: Jana Novorytová (CZ), Florent Golfier (FR)

Koncept, režie: Carlo Locatelli (IT) a SE.S.TA

Hudba: George Cremaschi (USA / CZ)

Světla: Lukáš Benda

Produkce: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

Spolupráce: Motus, produkce divadla Alfred ve dvoře

Premiéra: 1. 3. 2014

Podpořili/ poděkování: Městská část Praha 7, Alfred ve dvoře / Motus z. s.


Carlo Locatelli (1965) je choreograf, tanečník, pedagog. Narodil se v Miláně, od roku 1992 žije ve Francii. Začínal s bojovými sporty, skrze zájem o anatomii těla se dostal k józe a následně k tanci. Po přesunu do Francie mimo jiné spolupracoval s Paco Decinou na choreografii „Ciro Espotio“. V roce 1999 založil v Paříži asociaci „Aventure di vita“ a vytvořil vzdělávací a multidisciplinární umělecký projekt Lekce anatomie člověka, který byl uveden kromě Francie i v Itálii a ve Švýcarsku. Vedle kariéry uznávaného interpreta a choreografa se intenzivně věnuje pedagogické činnosti, ve které propojuje znalosti z fyzioterapie, studia anatomie a různých somatických technik.


Zdenka Brungot Svíteková je tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Absolvovala obor Pedagogika tance na VŠMU v Bratislavě, studovala také na CND Paris, danceWeb ve Vídni, či na SITI Co. v Saratoga Springs (USA). Své vzdělání si rozšiřuje a prohlubuje na četných projektech a workshopech současné pohybové techniky, improvizace, kompozice, somatických přístupů, hlasu a analýzy pohybu. Věnuje se vlastní autorské tvorbě. Pravidelně spolupracuje s umělci doma i v zahraničí. Je jednou ze zakladatelek a organizátorek festivalu ImproEvents Prague zaměřeného na jevištní improvizaci. Píše do tanečních periodik (Vlna, Taneční zóna, Salto a další).


Jana Novorytová je tanečnice a pedagožka. Vystudovala nejprve bakalářský obor teorie a dějiny divadla na MU v Brně, poté studovala současný tanec a pohybové divadlo na Duncan centre. Působila mimo jiné v improvizační taneční skupině NAU nebo v projektu Jeden prostor – místo proměny. Často působí v pozici produkční v rámci různých projektů v oblasti filmu, divadla a tance. Pravidelně vede taneční hodiny pro dospělé i pro děti.


Florent Golfier (1990) je francouzský performer a tanečník. Vystudoval brněnskou JAMU a ve své tvorbě se pohybuje na hraně fyzického divadla, současného tance a nového cirkusu.

Jako interpret se představil mimo jiné v představeních: „Pisum Sativum” (Karine Ponties, 2012), „Mimo provoz” (Vít Nezval, 2015) a „12” (Kitt Johnson, 2015). Spolu s Lukášem Karáskem je autorem a interpretem představení „Tešlon a Frkl”, „Les Fantômes” a „Pierer“ která jsou od roku 2013 uváděna na českých scénách, třeba v Alfredu ve dvoře.

Foto: SE.S.TA

Michaela Nováková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Nejkrásnější muž Ghany se účastnil festivalu Tanec Praha

Clifford Selorm Ametefe je nejen výborný tanečník, ale i model, který získal již řadu ocenění, mimo jiné také cenu Top Male Award. Nyní jste měli možnost potkat ho v Praze, kde reprezentoval svou rodnou zemi

Festival Tanec Praha  letos  pozval do Čech  čtyři členy Ghana Dance Ensemble, dva bubeníky, jednoho tanečníka a jednu tanečnici.
Ghana Dance Ensemble se účastnil projektu současného tance s názvem „Ghana Sunrise“ spolu s českými tanečníky Lindou Fernandez Saez, Jakubem Sedláčkem a bubeníky Tomášem Kerle a Monikou Rebcovou.
Choreografii a koncept projektu vytvořila Monika Rebcová ve spolupráci se jmenovanými umělci.  (Během roku přinášíme čtenářům Tanečního magazínu informace o vystoupeních a seminářích Moniky Rebcové.

Clifford Selorm Ametefe  je nejen  výborný tanečník, ale i model, který  má na svém kontě už řadu ocenění, možná nejvíce ho těší Top Male Award, což znamená, že se  stal nejkrásnějším mužem v Ghaně.  Během festivalu reprezentoval svou rodnou zemi v Praze, poprvé jsme se s ním setkali na tiskové konferenci, kde se už zdálky neslo bubnování a africké rytmy. Musím říct, že Clifford je nejen  urostlý, krásný muž,  je to také  milý a skromný člověk,  krásný uvnitř.

A jak vnímá Českou republiku?

Zeptali jsme se…..

Clifford Selorm Ametefe

Co si myslíte o české kultuře?

„Přiznám se, že o ní moc  nevím.  Ale působí to tu na mě, že Čechy jsou
krásná zem s impozantními městy a zrovna tak jsou zde i milí lidé.
Těším se z každého kousku země, z každé minutky, kterou zde
prožívám. Opravdu moc se mi tady líbí.“

Jak se vám spolupracuje s Monikou Rebcovou, která představuje naše
ztělesnění afrického tance? 

„Je to opravdu krásná zkušenost, neočekával jsem to, co následovalo,
když jsem se s ní poprvé setkal. Čas, který jsem s ní strávil, vnímám
jako krásně prožitý čas. Dává ze sebe všechno a všechno dává i do
svého tance. Přinesla určitě pokrok i do našeho afrického umění.“

Kde a jak jste se vlastně setkali? 

„Jednalo se o výměnný program organizovaný v Ghaně.

Yvona Kreuzmannová, ředitelka  festivalu TANEC PRAHA a česká ambasáda v Accře nám pomohli uskutečnit tento projekt.  A dále jsme už spolupracovali s Monikou Rebcovou z HAMU, se kterou jsme dělali dvoutýdenní workshop současného tance v Ghanském tanečním sboru (Ghana Dance Ensemble). Jsem skutečně šťastný, že mohu  reprezentovat svou zemi na festivalu TANEC PRAHA společně  s tanečnicí Ruhiou Sadik a hudebníky Danielem Brownem a Christopherem Kalipo Ametefem.

Děkujeme a přejeme hodně úspěchů

Yvona Kreuzmannová a Monika Rebcová

Zeptali jsme se…..

Monika Rebcová, tanečnice a choreografka

Proč jste si vybrala právě Clifforda a jeho skupinu?

„Byla jsem vyslána do Ghany festivalem Tanec Praha za přispění MK ČR a
nemalé podpory od české Ambasády v Akkře. Ghana Dance Ensemble není
Cliffordova skupina. Je to profesionální soubor tradiční ghanské hudby a
tance, který má 35 členů a jeho současný vedoucí se jmenuje Benjamin
Ayettey. Soubor sídlí v Akkře a náplň jeho tradičního vystoupení sestává
z tanců 10 regionů celé Ghany.“

Co je na Ghaně zajímavého? 

Křesťanská komunita je zastoupena přibližně ve stejném počtu jako
islámská komunita. Afričané křesťané jsou velmi příjemní spoluobčané, kteří respektují ženy, mají příjemné vystupování, nejsou hluční a mají smysl pro humor. Bylo velmi příjemné s nimi spolupracovat. Členové Ghana Dance Ensemble jsou vysoce profesionální hudebníci a tanečníci s otevřenou myslí a chutí učit se něco nového a pro ně zcela neznámého. Bylo velmi příjemné s nimi spolupracovat a byla to pro mě krásná zkušenost.

V čem je umění v Ghaně typické? Liší se něčím od ostatních částí
afrického kontinentu?
„Tance a rytmy Ghany jsou velmi složité a velmi působivé. Každý tanec má přesné kroky, příslušný kostým, přesný rytmus a zpěv.“

Co přinesla spolupráce s ghanskými tanečníky Vám? Poznala jste jejich
kulturu? 

„Poznání, že studium jejich rytmů a tanců by mi mohlo zabrat zbytek
života a stejně bych vše nepochopila.“

Děkujeme a přejeme další krásné zážitky nejen z Afriky

 

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

Min Tanaka premiérově v Arše

Slavný japonský performer a tanečník se představil kdysi v Branickém divadle pantomimy. Od té doby je v Čechách častým hostem. Nyní je v Praze ve dnech 19. 22. a 23. června premiéra jeho nového projektu v divadle Archa. A navíc vystavuje i ve Veletržním paláci v Praze.

V představení A Body figuruje bezejmenné tělo jako nástroj komunikace, jako znak přináležitosti k lidskému druhu“, říká letos dvaasedmdesátiletý Tanaka. On sám se na scéně objeví společně s osmi performerkami. Mezinárodní obsazení vzešlo z konkurzu, který se odehrál v prosinci loňského roku v Praze. Ženskou převahu označuje Tanaka spíše za náhodu, která přinesla silné téma.

Stále žijeme ve společnosti, která je řízena muži. Kdysi existovala společenství, kde tomu bylo naopak. Díváme se zpět a ptáme se, co se to stalo s našimi těly? Ve válkách byly a jsou ženy vždy obětmi. Vojáci jsou většinou muži a plní rozkazy velitelů. Ženy zůstávají doma a musí existenční situaci řešit samy. Muži – vojáci jsou posíláni na smrt, ženy musí projevit svou trpělivost. Jsou zodpovědné za přežití, za zachování rodu. Naše historie je založena na podřizování si lidských těl, zabíjení, nenávisti. Naše existence je vždy s pojena s tělem. Tělo je život. Je pravdou samo o sobě“, řekl na úvod zkoušek Tanaka.

TIP
Při zakoupení vstupenky v pokladně Divadla Archa získáte jako bonus volný vstup do Veletržního paláce na výstavu FOTOSYNTÉZA 1978–1980. Ta zachycuje Mina Tanaku objektivem fotografa Keiichi Tahary. Nabídka platí pouze při osobním nákupu v pokladně Divadla Archa pro prvních 50 zakoupených vstupenek.

Koncept, scénografie a režie: Min Tanaka


Dramaturgie:
Ondřej Hrab

Hudba a zvuková instalace: Nao Nishihara and Jan Burian


Světelný design: Pavel Kotlík

Vytvořili a tančí: Ana Leonor Ladas (Portugalsko), Grete Smitaite (Litva), Katarina Kadijevic (Česká republika), Nella Turkki (Finsko), Rin Ishihara (Japonsko), Tereza Krejčová (Česká republika), Věra Ondrašíková (Česká republika), Zuzana Pitterová (Česká republika) a Min Tanaka (Japonsko).

Premiérová představení 19., 22. a 23. června 2017 v Divadle Archa, Praha

Foto: divadlo ARCHA

Taneční magazín

Rozhovor s choreografem Markem Křenkem, mistrem světa v moderním tanci – kategorie Show dance

„Na školách jsem byl rebelem!“

Třiačtyřicetiletý mistr světa v Show dance z roku 1996 tanečník, choreograf a pedagog Marek KŘENEK má za sebou dramatické osudy. Vydaly by možná na pořádně tlustý román. Mimo již uvedených profesí, je zároveň zpěvákem, trenérem a choreografem moderního tance stylů Contemporary, Show dance, Disco dance, Hip-hop, Neoklasiky, Španělských tanců, navíc i obou směrů gymnastiky a také krasobruslení. Od roku 1991 až do roku 1996 byl posluchačem státních tanečních konzervatoří ve slovenských Košicích a pak v Praze, v oboru klasický tanec. Později pokračoval v externím studiu flamenca u profesorky Taťány Kristůfkové na AMU v Praze. Delší dobu, až do roku 2002, působil jako tanečník, choreograf, ale i model u nás i v zahraničí. Pak však odjel se svou životní i taneční partnerkou Darinou Mlynarčíkovou do Itálie. Přímo na jeden z nejhezčích ostrovů Evropy – Sardinii, do města Cagliari. Tam spolu založili taneční školu pro děti, mládež i dospělé „DAMARIS“. Působil ve funkci ředitele této školy. Věnoval se navíc studiu psychologie, zpěvu, chovu zvířat – zejména ptactva a v neposlední řadě rovněž charitativní činnosti. Současně také získal certifikát mezinárodní asociace F.I.D.S. z Itálie, jako porotce a rozhodčí tanečních soutěží. Tento rodák ze Slovenska je umělcem – rebelem, který se s vlastními výkony spokojuje jen velmi zřídka… Koneckonců, je v oboru Show dance i mistrem Slovenska z roku 1996, České republiky (1999) a Itálie (2006). Marek se proto stal také nadmíru odborným a na slovo vzatým porotcem tanečních soutěží v různých technikách a kategoriích, vyjma latinsko-amerických tanců a stepu. Koncem roku 2014 se vrátil z Itálie do České republiky a v současné době zakotvil v Brně. V tomto městě také hodlá otevřít svou taneční školu. A právě tam jsem jej také vyzpovídal pro Taneční magazín.

 

Marek Křenek v době své vrcholné slávy dokazuje, že Show dance má blízko ke gymnastice či akrobacii.

Věnoval jste se tanci odmalička? Měl jste nějaké kořeny a vzory v rodině?

Pocházím z východního Slovenska, konkrétně z Košic. Maminka byla kresličkou, otec (původně z Ostravska) horník a zároveň vrcholový sportovec – vzpěrač. Byl i tehdejším Mistrem ČSSR. Rodiče se vzali a žili pak na Slovensku, kde se jim narodily čtyři děti. Já byl v pořadí třetím synem. Žili jsme v Košicích. Později na venkově u Košic, v Kysaku. A poté ve vesnici Jatov, v okresu Nové Zámky. Tam se také rodiče rozvedli. To vše uvádím pro ilustraci, že jsme mamince museli od dětství pomáhat. Otec nás totiž brzy opustil, ještě jako malé děti. A my museli pracovat na veliké zahradě bez něj. Odmalička jsme znali hodně tvrdou práci. Dobře znám, co je mít na rukou mozoly od lopaty, krumpáče, rýče nebo motyky… Chovali jsme hodně králíků, slepic, kachen, hus, ale také prasat. O vše se bylo třeba postarat. Osobní volno na hraní nebo koníčky pro nás téměř neexistovalo. V patnácti letech jsem pak šel na učební obor, na zedníka. Jelikož tenkrát za komunismu na menších vesnicích automaticky posílali děti po základních školách do učení typu stavebnictví, zemědělství a strojírenství. A to bez ohledu na školní prospěch. Nejprve jsem se tedy učil zedníkem – obkladačem. To ale netrvalo dlouho. Vzápětí jsme se stěhovali zpátky do Košic. A tam jsem již přestoupil do jiného oboru. A začal studovat – pekařinu. Ve volném čase jsem hlídal nejmladšího bratra. A to doslova. Ráno jsem ho odvedl do jeslí, pak jsem jel sám do školy, po škole bratra vyzvedl a věnoval jsem všechen čas jemu. Přebalování, krmení a hraní si s ním… Prostě, dělal jsem mu chůvu, když maminka pracovala. Až pak přišla večer z práce, měl jsem možnost (ale to jen nepravidelně!) věnovat se sportovní gymnastice. Jako naprostý amatér v jednom kroužku. Dalším z mých koníčků byla tou dobou ornitologie. A ten jsem si uchoval dodnes.“

Kdy nastal ten pravý okamžik, který Vás nasměroval k tanci?

Kultura a sport mají mnoho společného. A já jsem se dostal k tanci postupně přes sportovní gymnastiku. Přihlásil jsem se na ni poměrně pozdě. V patnácti. Byl jsem tam jeden z mála kluků mezi dívkami. A již také trochu starší… Tak jsem často vypomáhal i trenérům s mladší přípravkou, připravoval nářadí, uklízel…“

To jsme však stále u sportu, mne by zajímaly Vaše první taneční krůčky.

Jak říkám, vše se do jisté míry prolíná. Zásadní zvrat však nastal, když mne jednoho dne pozvala kamarádka sousedka z domu Zuzana Kottlerová na Evropskou soutěž ve sportovní gymnastice ,Pohár KVP – SNP´. Jako gymnastka měla volné vstupenky. Dodnes si pamatuji, že jsem měl lístek ve třetí řadě, sedadlo třiadvacet. Nejvíce mě zaujala prostná, která se u žen, jak asi víte, předvádějí na hudbu. A kde gymnastka maximálně využívá choreografických nápadů. A právě při nich mně učarovala gymnastka Darina Mlynarčíková. Mezi těmi spíše vzhledem holčičkami vypadala už jako žena. Moc se mi líbila! Její prostná byla už jiná než to, co předváděly ostatní dívky… Hodně taneční a umělecká. A ona byla oproti jiným závodnicím vysoká, ladná – a moc hezká! A právě jí se tenkrát udála nepříjemná nehoda. Konkrétně v prostných, při cviku zvaném twist do kotoulu, který v té době předváděli výhradně muži – jeden a půl salta. Při něm utrpěla otřes mozku a vzápětí upadla do bezvědomí. Díval jsem se, jak ji na nosítkách odnášejí ven ze sportovní haly, do sanitky. Hodně mě to zasáhlo. Ten kontrast krásného a ladného pohybu těla s krutým nebezpečím, které na takové sportovce denně číhá… A to se paradoxně stalo pro mne osudným.“

Čím to její nešťastné soutěžní vystoupení bylo osudné pro Vás ?

Jednak tím, že jsem se pod vlivem těch pohnutějších okolností s Darinou seznámil. Jelikož byla velmi úspěšná gymnastka, vyžádal jsem si od ní krátce po té soutěži autogram. Hlavně jsem byl moc rád, že se jí tenkrát nic vážného nestalo. Prostě jsem se do ní ukrutně zamiloval. A i když jsem se jí od toho okamžiku dvořil, trvalo mi čtyři dlouhé roky, než jsem ji skutečně ,sbalil´. Nakonec se z nás stali partneři nejen v tanci a osobním životě, ale navíc kolegové. A ta její samotná nehoda trochu i symbolicky předurčovala můj pozdější osud. Ale to bych ještě předbíhal…“

Ale to jsme stále u gymnastiky a nikoli u tance…

Trochu jste mi skočil do řeči. Hned vysvětlím to nejvíce osudné. Právě Darina Mlynarčíková mě začala trénovat gymnastiku a objevila ve mně současně umělecké vlohy a fyzické předpoklady pro tanec. Dokonce za mne sama potají poslala – v mých necelých osmnácti letech – přihlášku na Státní konzervatoř v Košicích. A připravila mě i na talentové zkoušky. A ty jsem pak zvládl úspěšně.“

Marek Křenek se svou taneční i někdejší životní partnerkou Darinou Mlynarčíkovou v čísle „Pasák a prostitutka“ ve vlastní autorské choreografii na hudbu Leonarda Bernsteina z „West Side Story“.

Takže jste si tak, o trochu později než jiní, vydobytých studií vážil?

Určitě, ale… Jsem dost horkokrevný a také jsem v té době nebyl zrovna moc diplomatický. Já totiž strašně nenávidím povyšování se nekompetentních lidí, využívání a zneužívání pozice, moci. Natož, kompenzování si osobních komplexů a mindráků na nevinných lidech. Měli jsme tam jistou profesorku, která razila heslo: ,Učitel je kámen a žák je vejce. Když spadne kámen na vejce, tak se vejce rozbije. Když spadne pak vejce na kámen, zas se jen vejce rozbije.´ A ona tím kamenem opravdu, po celé ty roky mých studií tam, byla! Přesně to mně nebylo po chuti. Urážela mě, zesměšňovala, osočovala a trestala. Já už však tenkrát věděl, že je to profesorka s malým ,p´, ale při tom navíc naprostý amatér. Jak v oblasti taneční techniky a rovněž jako pedagog. No, ono na té škole bylo takových učitelů víc…“

Už víme s kým, ale ještě s čím jste se ještě na košické konzervatoři potýkal?

Tím, že jsme se kvůli finančním problémům v rodině zrovna dobře nestravovali, chyběla mi potřebná energie. Byl jsem poměrně podvyživený. Častokrát jsem krvácel z nosu a omdléval. V té době jsem ukrutně rychle vyrostl. Navíc jsem měl problémy s placením tanečních úborů a obuvi. Vše jsme si tam museli hradit sami. Teprve později, když už jsem byl z Košic pryč, po přestupu na konzervatoř pražskou, jsem se dozvěděl, že na košické konzervatoři jsme vše zmíněné měli dostávat zdarma! Také mít upravenou stravu a další placené výhody. A že jsme si vlastně vše neprávem platili z vlastní kapsy!“

A byly tam ještě další „ školní problémy“?

Také jsem v Košicích dostal dvojku z chování za to, že jsem si přivydělával tančením v kabaretu. Prý jsem zhanobil dobré jméno školy! Hahaha. 🙂 Navíc jsem dostal z tance pětku a tím propadl zpátky do třetího ročníku. To bylo roku 1995. Ale byl jsem prostě rebelem. Dřel jsem pořád jako stroj k nezastavení a spolužáci (i když na mne většina z nich nejdříve žárlila) mě měli vlastně velmi rádi. Jak jsem už řekl, pak jsem přestoupil na Taneční konzervatoř do Prahy.“

V té době jste již začal koketovat se Show dance…

„Přišel rok 1996 a já tedy studoval v Praze u profesora Andreje Hálásze (ten mimochodem mezi jinými vyučoval i proslulé bratry Bubeníčkovy). Tehdy jsem s choreografií, kterou mi zkomponovala Darina pod názvem ,Pavouk´ (https://www.youtube.com/watch?v=_p5lZ7TqU3Q) vyhrál Mistrovství Slovenska. Poté jsem se stejnou choreografií obsadil na Mistrovství Evropy druhé místo. A do třetice s ní nakonec na Světovém šampionátu vybojoval prvenství. Sou těžní sezóna se už nedala zastavit… A to mému naturelu tenkrát nejvíce vyhovovalo, protože jsem chtěl ,Košicím´ dokázat ze nejsem zralý na pětku.“

29. dubna se každoročně – jak již Taneční magazín v samostatném článku připomenul – slaví Mezinárodní den tance. Na jeden takový v Itálii lákal plakát s „Pavoukem“ Marka Křenka.

Co je vlastně Show dance za styl, přibližte jej čtenářům.

Jedná se moderní taneční disciplínu, která má poměrně blízko k dramatickému tvaru. Ať již stavbou, choreografií, ale rovněž úbory a rekvizitami, popřípadě i kulisami. Tanečník prostě přenáší na diváka třeba i vlastní originální příběh. Většinou se používá různých tanečních stylů a prvků akrobacie. V té době se – díky mým výkonům – upravila i pravidla. Show dance je prostě tanec plný emocí a zážitků, ve kterém můžete použít jakoukoli taneční techniku. S výjimkou společenskýc h tanců a rock n´ rollu, protože ty mají své svazy a své vlastní taneční soutěže. Show dance je líbivý žánr, jak pro diváky, tak i pro interpreta. Dostal se k nám z Ameriky v devadesátých letech minulého století a rychle se ujal. Soutěžní vystoupení bývá ohraničeno časovým limitem – minuta a tři čtvrtě až dvě a čtvrt minuty. Já jsem si pochopitelně stavěl čísla až na tu maximální časovou hranici, abych toho mohl divákovi co nejvíc ukázat.“

Dá se říci, že jste byl tedy jedním z průkopníků nové taneční discipliny či oboru?

Ano, pokud jde o disciplínu Show dance. Zpočátku se teprve, dnes již ustálená, pravidla doslova za pochodu vytvářela. Dá se říci, že jsme tenkrát soutěžili všichni proti všem. Tím myslím jednotlivci proti párům, duetům a dalším seskupením. No, řeknu vám, nebylo to lehké zaujmout jako sólista… Třeba když proti vám soutěží kupříkladu sehraný pár, který může divákům předvést možná daleko víc. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že jsem šampionát vyhrál, nemohl jsem tomu nejdřív uvěřit.“

Jde tedy vlastně o jakýsi „mezioborový“ tanec, respektive taneční disciplínu. Jak byste ale hodnotil vývoj tance obecně?

Určitě jde strmým tempem dopředu. To, co před třiceti lety stačilo povětšinou baletním sólistům v divadlech, dnes by se s tím těžko uživili ve sboru. Vyvinula se i technika piruet, skoků nebo rozsah pohybu a elasticita. Je to způsobeno nejen kvalitnější přípravou, zázemím, ale také rozvojem médií a širokou možností předávání zkušeností doslova z jednoho konce světa na druhý.“

Postupně se však ve Show dance vytvářela silná konkurence, ale i tak jste si dokázal s celosvětovou elitou poradit…

Jak jsem říkal, v roce 1996 jsem vyhrál světový šampionát ve Show dance. Ten tenkrát probíhal v maďarském městě Dunaujvárosz. Mám za sebou deset let soutěžní kariéry, za níž jsem získal všechny světové medaile od bronzu, přes stříbro až po zlato.“

Takové úspěchy jistě přímo otevírají dveře k velké kariéře?

Samozřejmě. Dostával jsem pracovní nabídky ze zahraničí, také od známých fotografů a z módního průmyslu. Ať již na přehlídky či v roli fotomodela. Měl jsem nabídky z filmových produkcí. Mohl jsem si vybírat mezi slavnými českými zpěváky i kapelami, od nichž jsem měl nabídky na videoklipy. Řítily se na mne výhodné nabídky natáčení reklam. A bylo toho hodně, mnohem víc.“

Při pohledu na tento snímek je jasné, že si Marka Křenka často vybírali i filmaři a režiséři videoklipů.

S jakým z toho množství fotografů byla spolupráce pro Vás nejzajímavější?

Měl jsem také s Darinou tu čest a možnost – mezi jinými – spolupracovat i s Janem Saudkem. To bylo opravdu vzájemně velmi inspirativní. Ale jestli tu svou práci – fotku, co s námi udělal, vytáhne někdy na světlo světa, nevím… Těžko říci… On je to vůbec velmi ,zvláštní´ člověk. Hodně rád vzpomínám i na práci s dalšími fotografy. Moc se mi líbila spolupráce s Gábinou Fárovou, od níž mám i fotky doma jako obrazy.“

Objevoval jste se tedy i v klipech řady hudebních skupin a sólistů…

To je pravda. Asi nejslavnější je ten s MIG 21 ,Jak snadné je žít´ (https://www.youtube.com/watch?v=SPgPEAafDec). Ale spolupracoval jsem i s bratrem Petra Jandy – Slávkem a jeho kapelou Abraxas na videoklipu ,Obyčejnej svět´ (https://www.youtube.com/watch?v=LSz2kH903M8 ), nebo s Jarkem Šimkem v klipech ,Faleš né opojení´(https://www.stream.cz/uservideo-23684/26042-falesne-opojeni) a ,Hola Hi Jej´(https://www.youtube.com/watch?v=vLXwQP1ZNu0). Z reklam bych uvedl ty nejznámější – pro Škodu, Gillete a HQS Sargenda.“

Od klipů je blízko k filmu. Účinkoval jste v nějakých?

Ano, z těch větších bych uvedl italský televizní seriál ,Carabinieri´ a zejména americký film ,Příběh rytíře´, který se částečně natáčel i v České republice. V něm jsme tančili s Darinou oba.“

Vraťme se však opět k tanci a vystupování.

Průběžně jsem vystupoval se svými tanečními čísly. Jako sólista, pak v páru s Darinou nebo v taneční skupině, kterou jsem si vytvořil. Tančil jsem taky v muzikálu ,Vlasy´ v roli Steavena – smrtky. Dostal jsem ji díky ,Pavoukovi´ bez konkurzu.“

Věnoval jste se nadále i choreografii?

U tance ano, pořád a to v různých směrech a žánrech. Ve sportu jsem spolupracoval například s původně gymnastkou a později světovou šampiónkou ve Fitness Claudií Kinskou. Také s krasobruslařkou Babiakovou, Sviatkem Kazimirem, Futasem, Gornalem, a sourozenci Beständigovými… A mnoha dalšími krasobruslaři i gymnastkami, jak sportovními tak i moderními. Právě teď momentálně pracuji v Pardubicích s talentovanou mladou, půvabnou krasobruslařkou Nikolou Rychtaříkovou.“

Vystupoval jste však i s jistou show nikoli přímo divadelní…

Máte na mysli uměleckou strip-show se skupinou ,California Dream Men´s´? Ano. Jezdil jsem s ní dvě sezóny. V Itálii, po různých městech. Na vysvětlenou musím dodat, že se nejednalo o zcela klasický pánský striptýz. Vysvlékali jsme se maximálně do plavek, na pódiích v divadlech a kulturních sálech. Používali jsme rekvizity. Třeba jedoucí motorku, sprchu, postel… Vše bylo umělecky ztvárněné, v dané choreografii a nejednalo se o vulgaritu. A abych přiznal, docela mě to i bavilo. Mohl jsem ukázat, co jako tanečník umím. Navíc k tomu předvést i krásu těla tak, aby to nevypadalo jako levná svlékací fraška.“

Marek se věnuje, mimo tanečních choreografií i choreografickým přípravám gymnastů a krasobruslařů, jeho dres navíc dokresluje lásku k Itálii.

V tanečních kruzích se o Vás mluví často ve spojitosti s Itálií…

Jak jste mne představil na začátku, s Darinou jsme žili a pracovali v Itálii, na Sardinii. Od roku 2002, kdy jsme tam vybudovali taneční školu ,DAMARIS´. Začínali jsme v tamější metropoli Cagliari. A pak se škola postupně rozrostla i na další dvě pobočky. Vědělo se o nás. Postupně jsme se dostávali do povědomí místního tanečního světa. Dařilo se nám. Naši žáci získali mnoho světových titulů. A abych se pochválil jako trenér, syn Darinky Marek má již na kontě sedm titulů mistra světa!!!“

Pak však přišla tragická událost… Asi se Vám o ní bude špatně i teď zpětně mluvit?

Krátce před mými narozeninami došlo k tragédii. Na domě, kde jsem bydlel, bylo zrovna lešení. Opravovali nám vnější fasádu domu. Jak jsem zmínil, jsem milovník ptactva. Měl jsem na terase voliéry s ptáky. Do nich jsem jim denně doplňoval krmení a vodu. V osudný den 7. 7. 2010 jsem po onom lešení, v úrovni třetího patra, nesl pytel s krmením. Stavebníci mi totiž zablokovali východ z bytu na terasu. Nebylo to poprvé, co jsem to takto dělal. Ovšem toho dne strašně pršelo a já pospíchal do práce. Proto jsem po mokrých deskách běžel… A najednou rána a – zatmění! Padl jsem z té ohromné výšky 16,5 metru na, pod barákem parkující, masívní železný bagr. Probral jsem se, po kómatu, až o měsíc a půl později. S trachotomií v krku, ochrnutý, vyhublý. V nemocnici v Turíně, kam mě ze Sardinie letecky přepravili směrem do vnitrozemí. Byl jsem totiž velmi nestabilní a v podstatě jsem umíral. Teprve postupně jsem se zpětně dozvídal, co se stalo. Že jsem dokonce měl zástavu srdce a dýchaní. Měl jsem hrubě polámána žebra, pánev, kyčel a nohy. A tím důsledkem i poškozeny vnitřní orgány – roztrhl se ve mne močový měchýř, odtrhla se část jater a slezina… A mnoho dalších zranění. K tomu navíc ztrátu paměti… Každopádně, vždy jsem byl bojovníkem. I když mi lékaři řekli, že chodit už nebudu a pokud ano, velmi špatně, nedal jsem se. A bojoval každým dnem. Vždy víc a víc. Já dnes, jak vidíte, v pohodě chodím a tanec můžu alespoň učit. A to mě bavilo, baví a bavit bude do konce života.“

Vzpomínka na Sardinii v osobitém podání Marka Křenka.

Gratuluji, že jste se z toho dokázal vykřesat.

Nebylo to vůbec lehké. Dávali mi prý devět až třináct procent naděje, že vůbec přežiju. Byl například velký problém zastavit vnitřní krvácení. Stále se to nedařilo. Jelikož nedokázali zjistit, odkud vlastně krvácím… Doslova za záchranu života mohu děkovat italské anestesioložce Dott.ssa (což je italský ekvivalent u nás užívaného latinského MUDr.) Sylvii Roreo. Ta se rozhodla dát mi ještě jednu injekci na zahuštění krve navíc. Byl to největší risk a zkouška. Po té injekci se mi klidně mohlo zastavit srdce. To by totiž nemuselo zvládnout pumpování zahuštěné krve. Dokonce, kvůli té výjimce musela doktorka Rorero telefonovat na naše zastupitelství v Římě. Až ta injekce konečně zabrala.“

Chápu, že bylo složité po uzdravení začínat prakticky od znova.

To opravdu ano. Po propuštění z nemocnice jsem nebyl schopen se o sebe postarat sám. Tak jsem přiletěl do Čech. Do Ostravy k otci. Byl to velký omyl, ale to jsem pochopil až později. Žil jsem v Bohumíně. Tam jsem později i pracoval pro taneční školu ,Radost – Impuls´. Ale o lékařské péči v bohumínské nemocnici se raději nebudu moc vyjadřovat. Ani o jejich profesionalitě. Řekl bych to jen jedním slovem. Otřes! Vydržel jsem tam také jen čtyři měsíce. Vrátil jsem se opět do Itálie. Tam, kde mi zachránili život – do Turína. Kde jsem už vlastně znal několik lidí z nemocnice, jelikož mojí novou rodinou se stal nemocniční tým. Ta moje vlastní o mne totiž nestála. Byla to, řeknu vám, pro mne opravdová rána, zjistit to po tolika letech.“

Na co jste se soustředil v dalších etapách života po tragickém zranění?

Na aktivní tanec nebylo už pomyšlení. V Itálii jsem spolupracoval choreograficky s orientální tanečnicí Azizou Abdul Righou. Psal jsem knihu, věnoval se víc přírodě a duchovnu… Ta nehoda mě vůbec hodně změnila.“

Člověk si po takovém zlomovém životním momentu také mnohé uvědomí…

To víte,když je člověk téměř šest měsíců nehybný, nemůže mluvit kvůli tracheotomii a jen tak leží a dívá se do čtyř holých zdí, hodně si uvědomí… To máte sakra hodně času přemýšlet! Změnil se můj charakter i život! Vždy a často jsem přispíval na charitu a dobročinné účely. Ale po té zkušenosti jsem se v tomto směru orientoval ještě daleko víc. Už v minulosti jsem se pravidelně účastnil dobročinné Dětské pyramidové show a pomáhal i Nadaci pro sklerózu multiplex. Charita mne pro stě naplňuje. Již od mládí. A chci při tom zůstat, dokud to bude možné…“

Máte za sebou studia psychologie, můžete nám přiblížit, jak a kde jste jich využil?

Rád to vysvětlím. Ano, pracoval jsem pro jednu italskou komunitu jako vychovatel pro závislé na drogách a alkoholu. Byla to pro mne opravdu velice smutná zkušenost….“

Co momentálně chystáte pracovně?

Mám hodně aktivit. Začal jsem zase se zpěvem. Nacvičili jsme několik duetů s jistou zpěvačkou. Chci při tom plně využít nejen své choreografické zkušenosti a praxi, ale i vlastní dovednosti z oblasti stylingu.“

Tanečníci společenských tanců tančí v obleku a s motýlkem. Marek Křenek má motýlka alespoň dodatečné na rameni.

Co připravujete do budoucna ?

Mezi mé aktuální plány patří otevření Taneční školy ,DAMARIS´ v Brně. Jako pokračování té, kterou jsem vedl v Itáliíi. Bude zaměřena nejen na klasický tanec, ale zejména Show dance, Street dance, Contemporary i jiné moderní styly. Specialitou by měly být bezplatné třídy pro sociálně slabší děti a mládež. Taky stále aktivně pomýšlím na další charitativní činnost. A v neposlední řadě i na pomoc přírodě.“

Zmínil jste se, že píšete knihu. Naše čtenáře jistě bude určitě zajímat, o čem bude? Půjde o román, autobiografii či třeba taneční skripta?

Bude prostě o mém životě. O situaci člověka, který se těžce protlouká životem… O jeho výsluní i bouřkách. O životě plném nebezpečí, zrady a zkorumpovaném světě umělců. Ale i o neskutečně krásných chvílích. Bude to kniha, která asi každému utrhne slzu z oka. Bude prostě – o mně.“

Jak vidím, často žijete někde mezi Brnem, Prahou a Itálií. Kde se cítíte doma?

Řeknu to tak – doma je člověk tam, kde je jeho práce a kde vás lidi mají rádi.“

Děkuji za rozhovor a přeji hodně nových úspěchů a zdařilý návrat na jeviště.

MICHAL STEIN

Foto: archiv MARKA KŘENKA

Taneční magazín

Ve znamení „A“

Druhou listopadovou středu jsme věnovali dvojici setkání s hvězdami. S těmi českými hereckými, sportovními a tanečními díky agentuře ing. Krígla na křtu knihy populárního tanečníka a moderátora Jana Ondera a jeho maminky PaeDr. Zuzany Onderové. A na filmové předpremiéře ve společnosti francouzských filmových hvězd, zásluhou společnosti Aerofilms.

 

Ve znamení dvou „A“

Ve středu 9. 11.navštívil Taneční magazín dvě kulturní události, které pomyslně spojoval název začínající velkým „A“. Tím prvním bylo obchodní centrum Arkády Pankrác v Praze 4 (kde jinde než na Pankráci :-), kde se probíhal slavnostní křest knížky známého tanečníka a také spisovatele Jana Ondera „Kdo zachrání Pižďucha“. Napsal ji se svou maminkou PaeDr. Zuzanou Onderovou. A vydal ji pan Vladimír Krígl ve své nakladatelské agentuře. Druhým „áčkem“ bylo artové kino Aero v Praze, kde probíhala předpremiéra filmu mladého módního herce a režiséra Xaviera Dolana „Je to konec světa?“, ověnčeného vavříny z letošního festivalu v Cannes.

2-kdo_zachrani_pizducha

Maminka slovutného tanečníka i moderátora PaeDr. Zuzana Onderová je (kromě pohádek) i autorkou ilustrací půvabné rodinné knížky.

O knížce populárního tanečníka nyní i spisovatele Jana Ondera (a jeho maminky) náš magazín již podrobně psal. Proto spíše ke křtu samotnému. Účastnili se jej herečka Dana Batulková se dcerou Marianou Prachařovou, bývalá reprezentační atletka – skokanka o tyči Kateřina Baďurová-Janků, jmenovec slavného fotbalového rozhodčího Dymo Piškuly (přezdívaného „Dynamo“) – herec Zdeněk Piškula, zpěvák Radek Banga, kuchařská hvězda Emanuele Ridi a v neposlední řadě i tanečnice Lucie Hunčárová.

Hvězdou křtu byla dcera nakladatele inženýra Vladimíra Krígla – Helena Kríglová. V akusticky velice složitém prostředí obchodní galerie se zaskvěla jako výborná zpěvačka. Celé pozdní odpoledne moderovali společně redaktor Českého rozhlasu v Plzni Petr Čimpera a odpovědný redaktor křtěné knížky Jiří Halbrštát.

1-akkadykrest

Vánočně vyzdobené Arkády Pankrác díky knižnímu distributtorovi knihkupectví Dobrovský a Agentuře Krígl přilákaly stovky zájemců i náhodných kolemjdoucích na křest knížky Jana Ondera a jeho maminky Zuzany.

Nakladatelství „Agentura Krígl“ si zaslouží pochvalu za příjemný titul (nejen) pro děti, který jistě obohatí (nejen) vánoční trh. A jelikož vydavatelé bývají většinou skromně vzadu, rádi uveřejňujeme i fotografii vydavatele – pana inženýra Vladimíra Krígla.

3-vydavatelvladimirkrigl

Čtenáři většinou znají tváře herců, zpěváků, sportovců, spisovatelů, ale většinou vydavatelů nikoli. Proto Taneční magazín udělá výjimku a představuje inženýra Vladimíra Krígla, který má největší zásluhy na tom, že půvabná knížka spatřila světlo světa.

Večerní filmová předpremiéra snímku „Je to konec světa“, sebevědomého a ambiciózního režiséra Xaviera Dolana se v pražském kinu Aero nesla na vlně velkých očekávání. Jaký bude film oceněný velkou cenou poroty v Cannes? Žel, očekávání spíše nesplněných…

Pouze statisticky: film z roku 2016 „Je to jen konec světa“ přináší na česká a moravská filmová plátna společnost Aerofilms. Distribuční premiéra byla ve čtvrtek 10. 11. 2016. Konec monopolu pro Českou republiku nadejde 31. března 2026. Snímek byl natočen v koprodukci Francie a Kanady. Film má devadesát sedm minut. Autory scénáře jsou sám režisér Xavier Dolan a Jean-Luc Lagarce. Kameramanem byl André Turpin. Hudbu zkomponoval Gabriel Yared. Hrají: Gaspard Ulliel, Nathalie Baye, Marion Cotillard, Léa Seydoux, Vincent Cassel, Stephan Dubeau a další.

Premisa filmu o rodinných vztazích i téma smrti se zde jaksi vytrácejí do ztracena. Scénář – ačkoli inspirován divadelní hrou – nesahal ani po kotníky například divadelnímu scénáři Yasminy Rezy s obdobnou rodinnou tematikou „Bůh masakru“.

Mladý režisér zde spíše inscenuje neživotné (a velmi často plytké) dialogy klouzající spíše pouze po povrchu laciného efektu. Podle výsledku asi neumí (spolu)pracovat s herci. A je to škoda, jelikož ve filmu se objevuje skvělý Vincent Cassel (syn legendárního Jeana Pierre Cassela) či současná hvězda  francouzského filmu Léa Seydoux. U představitele hlavní role Gaspara Ullilea tak místy dochází ke kouzlu (patrně) nechtěného, že jeho herecká bezradnost absolutně nerežírované role konvenuje s bezradností jeho hrané postavy.

Dolan, který se v médiích (podle potřeby) prezentuje jako kanadský (dle místa narození) anebo francouzský (dle rodiště matky) režisér, film samotný nezachránil ani krátkými vloženými sekvencemi spíše pop-artového ražení. A po shlédnutí tohoto snímku se divák může ptát, kde měl Dolan tu drzost prohlásit o Orsonu Wellesovi, že byl pomalý a líný?

Je zajímavé zamyslet se v tomto kontexu, kam spěje současný film? Když obdobné nedozrálé a nikterak neprovokující a téměř nic neevokující dílo získá cenu v Cannes… Nechci spekulovat, zda to není způsobeno tím, že Dolan byl v předešlém ročníku v Cannes sám v porotě? Kde jsou v oblasti psychologického filmu na obzoru nějací nástupci Ingmara Bergmana, polského mistra psychologické drobnokresby Kryzstofa Zanussiho anebo jeho kolegy, který často úspěšně natáčel ve Francii, Kryzstofa Kieślowského?

Film jistě vzbudí – díky kvalitnímu hereckému obsazení – divácký zájem i v Čechách a na Moravě. Pouze nevím, zda to budou miliónové návštěvy jako ve Francii?

4-jetojenkonecsvetaplakat

Plakát na film „Je to konec světa“, který může být v Čechách a na Moravě promítán od premiéry 10. listopadu 2016 až do 31. března 2026, kdy mu zde skončí monopol.

Závěrem zbývá pochválit Aerofilms za aktuální a méně komerční dramaturgii. Za výtečnou společenskou událost i za chutný popremiérový raut „v režii“ Bageterie Boullevard.

Michal Stein

Foto: autor, Agentura Krígl a Aerofilms

Taneční magazín

PORAZIL NA PADRŤ miliardáře!

Hned první volební kandidatura tanečníka, choreografa, herce i zpěváka Vlastimila Harapese se sice hned neproměnila v senátorské křeslo… To se při politické premiéře může stát. Porazil však, doslova totálně, populárního funkcionáře strany Soukromníků, i v médiích propíraného a vystupujícho miliardáře!

Vlastimil Harapes porazil na padrť miliardáře

Jak nejen pozorní čtenáři tanečního magazínu vědí, kandidoval legendární tanečník, baletní mistr, choreograf, pedagog, filmový i divadelní herec a také příležitostný zpěvák VLASTIMIL HARAPES do Senátu Parlamentu České republiky. Napoprvé to nevyšlo. Výsledkově patřil k těm lepším. (I když nějaké tiskoviny bulvárnějšího typu uvedly, „že zcela neuspěl“). Ale ze známých osobností kulturního či sportovního světa jednoznačně patřil v celkovém rámci voleb k těm nejlepším!

harapesbabis

Vlastimil Harapes to nemá ze svého bydliště na Malé Straně do Parlamentu ani Senátu příliš daleko. V Praze, kde se do Senátu v roce 2016 volilo pouze v několika mělo obvodech, tak kandidoval ve volebním obvodě Prahy 6 (který se však detailně nekryje s se správním územním celkem Praha 6!). Přesně v té Praze 6, kde pan Harapes pro změnu účinkuje v legendárním Divadle Semafor. Jeho majitel, provozovatel a principál v jedné osobě Jiří Suchý také voličům Vlastimila Harapese doporučil. Postavil se za něj stejně jako jeho pěvecká kolegyně Leona Machálková a další z řad umělců.

I na krédu Vlastimila Harapese, s nímž šel do Senátu nebylo nic nepřirozeného ani alibistického. Prohlásil: „Jedná se mi v každém případě, aby na kulturu šlo více peněz a také aby kultura byla brána stejně populárně jako sport. Chci správnou argumentací v Senátu, právě v této radě starších, rozpoutat diskusi na téma kultury a vlastně i politické kultury u nás.“ I k tomu sportu má pan Harapes blízko. Léta aktivně pomáhá Hnutí speciálních olympiád pro mladé postižené sportovce.

harapespodpora

Jak tedy konkrétně baletní mistr a pedagog dopadl? V „jeho“ volebním obvodě i v prvním kole jednoznačně zvítězil místní gymnaziální profesor a ředitel Jiří Růžička, který získal 12 213 hlasů voličů. Na druhém místě a tím pádem do druhého kola postoupil mediálně známý politoloig a komentátor, léta působící v zahraničí, PhDr. Václav Bělohradský se ziskem 4 828 hlasů. Dlouholetý představitel undergroundu, chartista a někdejší náměstek Ministra vnitra František Stárek, známý pod přezdívkou „Čuňas“ získal 3 957 hlasů. A hned za ním se objevil na pomyslné čtvrté příčce Vlastimil Harapes s absolutní hodnotou 3 840 hlasů od voličů.

V tomto pražském volebním obvodu Vlastimil Harapes porazil například dlouholetého tiskového mluvčího právě městkého obvody Praha 6 Martina Šalka, který měl na výsledném kontě pouhé 482 hlasy! Dále pan Harapes naprosto výsledkově deklasoval letitého předsedu a nyní místopředsedu Svazu soukromníků Bedřicha Dandu, kterému voliči vhodili do uren 341 hlas. A do třetice na padrť porazil miliardáře a bývalého kontroverzního ředitele sázkové kanceláře Sazka Aleše Hušáka – ten totálně nepochodil se 274 hlasy! Nebyla mu pranic platná setkání s voliči v Libockém mini pivovaru.

Vlastimil Harapes pak ve druhém kole senátních voleb veřejně podpořil svého bývalého soka – doktora Bělohradského. Žel, mnoho platné to nebylo. Zvítězil ředitel Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička. Ano, ten ředitel Jiří Růžička, na jehož měně znalá televizní vystoupení k pražskému stavebnímu Metropolitnímu plánu s kritikou vystoupila celá řada renomovaných architektů…

harapes-suchy

Volební výsledek Vlastimila Harapese určitě není žádnou prohrou. Naopak, mezi známými osobnostmi (saxofonista a dirigent Felix Antonín Slováček, žokej Josef Váňa, bývalý skokan na lyžích Pavel Ploc, ministři Jan Mládek a letitý ministr a parlamentní vrcholný funkcionář Zdeněk Škromach) patřil k těm nejvýše bodujícím. Kupříkladu filmový režisér a spisovatel Vít Olmer se o senátní křeslo v Praze pokoušel neuspěšně několikrát… Myslím si však, že na rozdíl od něj má Vlastimil Harapes v dalších volbách velký potenciál a reálnou šanci!

harapesvolby

Michal Stein

Taneční magazín

FOTO: předvolební propagace hnutí ANO, Facebook

První z kola ven!

Oblíbený tanečník Michal Necpál překvapivě vypadl hned v prvním kole, Miluše Bittnerová brala svou prohru statečně

Co se v sobotu 15.  října odehrálo?

Tentokrát hodnotila porota i diváci  sambu a tango

 

Jana Plodková a Michal Padevět

gcfj

Jana: „Měli jsme se zlepšit, ale  je těžké to  všechno udýchat. Mám pocit, že si po natáčení musím lehnout a ležet.

Přála bych si, aby diváky bavilo dívat se na nás, jak tam trdlíme.“

Porota:  „Dejte do toho více vnitřní energie! Vidíme strach v očích! Samba je erupce! Váš tanec je  tuhý, mechanický, nacvičený. Více pohybu!“  hodnotil přísně Radek Balaš.  Překvapivě Zdeněk Chlopčík tentokrát vůbec přísný nebyl.

Celkem 22 bodů

 

 

Zdeněk Piškula a Veronika Lálová

gcfj

Zdeněk: „Soustředím se na kroky a jazyk mám až ven!“

Marku Ebenovi se ale jejich vášnivé tango líbilo a komentoval je slovy: „Tak mladý a už tak zkažený“.

Porota: „Rytmika výborná,  ale to držení těla!“, neodpustila si Taťiana Drexler

Ale líbila se  forma tance, emoce i obsah a porota nakonec konstatovala, že se možná díváme do tváří vítězů!

Celkem 30 bodů

 

Kristýna Leichtová a Václav Masaryk

gcfj

Václav Kristýnu neohodnotil zrovna lichotivě: „Ráda se baví, ale trénink jako takový ji nebaví“

Porota konstatovala, že nejistota v tanci je pryč, ale kroky jsou  pomalé.  Víc to rozbalte!

 

Celkem 26 bodů

 

Anna K a Marek Hrstka

gcfj

„Tango je pro mě sexy“, říká Anna. Přiznala také, že její partner, který  Stardance sleduje,  ji má za blázna.

Anna neustále Marka upravuje a operovává, tyto vzájemné sympatie byly v tanci vidět

Porotě se jejich dramatické tango líbilo, rytmus a energie byly fantastické,  ale neušly jim špatné nášlapy a pohledy do země

 

Celkem 31 bodů

 

Emanuele Ridi a Lucie Hunčárová

gcfj

Emanuele   si postěžoval, že ho Lucka nechápe: „Taháš mě cik cak! Budu Ti dělat Pavláska!“

Lucka vyjádřila obavu, že Emanuele je tak rychlý, až se bojí, že ji na parketu ztratí“

Porota rozhodla, že hodnocení tance pozbývá významu, protože v něm bylo hodně chyb, ale herecký výraz byl perfektní

 

Celkem 22 bodů

 

Olga Šípková a Marek Dědík

gcfj

Olga říká, že na kritiku je připravená. Když usíná, myslí na tance, když se probouzí, myslí na tanec. Bojí se, že tanec jí zaměstnává 25 hodin denně. Celý život byla zvyklá  dělat všechno sama za sebe a je pro ni velmi těžké, nechat se vést.

Pro Radka Balaše byl jejich tanec perfektní a laťka je hodně vysoko. Ale Zdeněk Chlopčík nebyl spokojený s prací chodidel. Konstatoval, že Marek Dědí staví nádherné choreografie, což Olze velmi pomáhá

 

Celkem: 38 bodů

 

Ondřej Bank a Kamila  Tománková

gcfj

 

Pro Marka Ebena se nový účes Ondřeje Banka stal inspirací pro nové jméno Ondřej Dredík.

Ondřej Dredík přiznává, že jsou  prvky, které mu nejdou a stydí  se.

„Moje vlastní nápady Kamila zamítla“, konstatoval poraženecky.

Honza Révai ale vyjádřil poklonu: „Potom, kde všude jsi sešitý a na to,  co tě vše bolí, smekám!

Tatiana Drexler ocenila, že Ondřej tančí jako skutečný chlap!

Celkem 21 bodů

 

Roman Zach a Andrea Třeštiková

gcfj

Roman a Andrea během tréninku odtančili z parketu. Roman si povzdechl: „Parket je nám malý, nejlepší figury děláme v šatně. Nevím, jak to vyřešíme  v přímém přenosu!

Pro porotu byl jejich tanec proklatě dobrý, vášně bublaly, ale příliš měkké tělo se jim nepozdávalo

Celkem 33 bodů

 

Miluše Bittnerová a  Michal Necpál

gcfj

Miluška byla  tentokrát  srovnávána s jiným zvířátkem, prý tančí sambu jako lachtan. Michal říká: „Když Miluše rozhýbe tělo, tak už ho nechce zatavit, to je teď náš problém“

Zdeněk Chlopčík zalitoval, že neviděl rozvlněné tělo, ale choreografie byla dobrá a porotě se jevili jako zábavný pár.

 

Celkem 21 bodů

 

Ladislav Vízek a  Eva Krejčířová

215522160451002_zakulisi_49

 

Ladislav Vízek  příliš spokojený nebyl, prý necítí žádnou vášeň, ale  bolest. Obával se, že mu Eva spadne, ale uklidňoval se tím, že poletí jen kousek dolů. Láďa říká: „Já se pomodlím a uvidíme“.

Marek Eben si během přímého přenosu všiml, že Láďa  dobře couvá.

A Ladislav Vízek pohotově odvětil: „Kdyby to  šlo, já bych vycouval z budovy!!!!“

Zdeněk Chlopčík ocenil intimitu, se kterou se Ladislav tulil k Evě.  Dobré nášlapy i rytmus!  Tatiana ani nebyla kritická k držení těla. Ale Ladislav by prý měl méně trpět u tance. Radek Baláš zase trošku zazáviděl, že Ladislav začíná ve věku, kdy tanečníci už dávno chodí do důchodu

Celkem 23 bodů

 

Verdikt diváků: Miluše Bittnerová a Michal Necpál končí

 

Michal: „Miluška udělala neskutečný pokrok!“

Miluše: „Budu se na Vás  všechny dál dívat a nevím, komu fandím víc!“

215522160451002_zakulisi_49

 

 

Foto:  Česká televize

Taneční magazín

Známý tanečník napsal pohádky!

S tanečníkem, dvojnásobným laureátem „Star Dance“ Honzou Onderem můžete být hravě i v soukromí u vás doma! A to nikoli pouze prostřednictvím jeho televizních tanečních hrátek a jiných pořadů. Přesněji řečeno s jeho zbrusu novou knížkou „Kdo zachrání Pižďucha“ z nakladatelství Agentura Krígl, kterou napsal společně se svou maminkou, která ji i doplnila půvabnými ilustracemi…

 

Tanečník, choreograf a taneční pedagog Jan Onder, kterého znáte nejen jako již dvojnásobného vítěze soutěže „Star Dance aneb Když hvězdy tančí“, kde navíc ještě jednou obsadil také „stříbrnou“ příčku anebo z „dětského“ televizního kanálu ČT „Déčko“ z pořadu „Taneční hrátky s Honzou Onderem“ se nově představuje také v roli spisovatele. A to navíc se svou maminkou Zuzanou Onderovou, která i jejich společnou zbrusu novou knížku ilustrovala!

onderkniha

Rodák ze západočeského Lokte a později absolvent pedagogické fakulty v Ústí nad Labem ve své „rodinné“ knížce pod titulem „Kdo zachrání Pižďucha“ prozrazuje velkou celoživotní lásku k těm nejmenším. Má v tom ohromné zkušenosti. Již po léta vede dětské taneční kursy v Sokolově. Avšak i jinak se věnuje živému interaktivnímu pódiovému provedení vlastní „televizní“ školičky. Například jižželeznou pravidelností na dětských filmových festivalech ve Zlíně, ale i v jiných místech. S dětmi to zkrátka umí. Obdivuje na nich jejich bezprostředenost, fantazii a odhodlání se nadchnout pro jakoukoli – na první pohled neskutečnou – bláznivost.

Samotná knížka s Pižďuchem v titulu a na titulu je středně velkou sbírkou opravdu netradičních a nekonvenčních pohádek. Nezaměnitelným, laskavým a lidským humorem přibližují Onderovi těm nejmenším, ale i odrostlejším čtenářům kouzelně vyfabulované příběhy. Sám Jan Onder podotýká, že chce čtenáře pobavit a možná i taky trošku poučit. Inu, nezapře v sobě toho vystudovaného i aktivního pedagoga…

Také paní Zuzana Onderová má celoživotní zkušenosti z práce s dětmi. Jako školní psycholožka poznala osudy stovek dětí. Zná jejich přání, zájmy i touhy. Kdo lepší by pro ně mohl připravit a vyzdobit půvabnými obrázky novou knížku? Sama spoluatorka přiznává, že by možná zůstalo pouze u jejího výtvarného vkladu do knížky, kdyby jí syn Honza nepřečetl své první pohádky. To v ní probudilo i spisovatelku. Vlastně spíše i odvahu vylézt s kůží na trh a „oprášit“ nějaké pohádky „ze šuplíku“. Koneckonců, už od dětství snila, že bude spisovatelkou. A teď je jí i ilustrátorkou!

Jan Onder se svěřuje, že obrázky své maminky má velmi rád. Ostatně, provázejí jej od dětství. Ty ilustrace jsou trefné, vtipné i milé zároveň. Nakonec, to nejlépe posoudíte, pokud s i knížku „Kdo zachrání Pižďucha“ koupíte.

Tuto mile půvabnou i správným způsobem „ulítlou“ knížku si můžete koupit od konce října ve vašich knihkupectvích. Jedná se o vázanou knihu, má 92 stránek, formát 18,5 cm x 23,3 cm, vydalo ji nakladatelství AGENTURA KRÍGL. A pokud byste ji vesvém dostupném knihkupectví složitě hledali, tak prodavači nahlaste její kód ISBN 978-80-88 104-18-6. Doporučená cena je 222,- Kč.

Knížka by měla udělat radost – třeba i na vánočním trhu – všem, bez rozdílu věku, kteří neztratili dětskou duši.

Michal Stein

FOTO: Agentura Krígl a Taneční magazín

Taneční magazín