Odešla múza Pavla Šmoka

Zemřela Marcela Martiníková, hvězda Baletu Praha a múza Pavla Šmoka

S  velkým zármutkem jsme se dozvěděli, že nás  18. července opustila Marcela Martiníková, vynikající tanečnice, múza Pavla Šmoka a nejvýraznější tvář souboru Balet Praha.

Marcela Martiníková v choreografii Sněť (foto J. Kokštain, archiv IPŠ)

Marcela Martiníková se narodila 31. října 1940 v Opavě. Byla žačkou Borise Slováka, v roce 1958 absolvovala pražskou taneční konzervatoř. Praxi ale získala jako sólistka už v sezoně 1953/54 v Opavě. Jejím prvním angažmá byl ostravský balet (Ostrava 1958 64), kde začínala pod vedením Emmericha Gabzdyla a kde se seznámila s Pavlem Šmokem. S ním odešla jako jeho hlavní tanečnice do Baletu Praha, kde ztvárnila řadu významných rolí a zůstala se skupinou, která se s Pavlem Šmokem přesunula do Basileje. Po dvou sezonách se vrátila do Prahy, kde pak v letech 1972–88 tančila v baletu Národního divadla. V letech 1985–88 byla i taneční pedagožkou Laterny magiky.

Přitažlivý zjev spolu s dobrými fyzickými předpoklady a všestrannou vyspělou technikou ji záhy přivedly k lyrickým rolím: Kateřina v Kamenném kvítku (1958), Mášenka v Louskáčkovi (1959), Feliciana ve Florelle (1960), Desdemona v Othellovi (1963); její osobitý dramatický talent odhalil Pavel Šmok již v Ostravě v roli Svědomí v Hirošimě (1964) a rozvinul v Baletu Praha. Z těch nejvýraznějších rolích to byla hlavní ženská úloha ve Freskách (1965) a ve Sněti na hudbu Ch. Minguse (1966). Jejími stěžejními postavami se staly dívka v Podivuhodném mandarínovi choreografa Luboše Ogouna (1964) a role Matky-Milenky-Inspirace-Smrti v Listech důvěrných v choreografii Pavla Šmoka (1968, Basilej 1971), v Basileji také výrazná ženská role v choreografii Opilý koráb, nebo titulní role v Šeherezádě.

Marcela Martiníková s Petrem Koželuhem v Podivuhodném mandarínovi (foto archiv IPŠ)

K významným úlohám v ND Praha se však dostávala již jen výjimečně: Žena ve Svěcení jara (1972), Dorotka v Ondrášovi (1974), Carabosse v Šípkové Růžence (1974), Carmen ve Vášni G. Bizeta/R. Ščedrina (1976), Vévodkyně v Doktoru Faustovi (1977), Stella v Hoffmannových povídkách J. Offenbacha/J. Lanchberyho (1981), Lilith ve Věčných písních (1982). Pro její dramatické postavy byl příznačný hluboký prožitek, mimořádná intenzita výrazu, osobitý vášnivý patos a psychologická přesvědčivost. M. Martiníková patřila k největším dramatickým tanečnicím celé poválečné éry.

V choreografii Listy důvěrné, která patřila k jejím emblematickým, se objevuje celý koloběh života. Může zde tedy zaznít úryvek z recenze od Věry Petříkové:

Rodí se dítě. Žena, mladá matka, dává v bolestech i naději život balvanu, který svírá mezi koleny. Z balvanu se vybatolí dítě, chlapec. Tápavě, bezmocně, okouzleně začíná žít. Vzhledem dospělý muž, v pohybech však samá něha, batolecí hravost, tklivá závislost na matce. A matka se znovu stává hravým dítětem s ním. Chlapec však dospívá, nabývá pevnosti a síly, kdežto matka ji ztrácí. Nemůže ho už sledovat všude, kam jde, a chlapec jako by se jí za svou samostatnost omlouval. Matka zavírá oči, umírá. Končí list prvý: Matka.

Muž a žena jako by se vraceli do minulosti, kdy se zrodila jejich láska. Hrají si spolu jako děti, škádlí se, pronásledují, unikají, až je náhle překvapí, přemůže, přiková na místě a k sobě milostný cit. Budou se milovat, budou svoji, bude svatba a v budoucnu opět děti, život, smrt. A toto je list druhý: Láska.

Člověk je proto na světě, aby něco stvořil. Muž tvoří hudbu. Žena je hudba. Je jí posedlý, myslí jen na ni, domnívá se, že ji drží v hrsti, ale ona se mu hravě vyhýbá, uniká a opět se vrací, dává se polapit, ale jen na chvíli. Je to věčný zápas, je to život. Ten třetí list se jmenuje Hudba.

Kruh se uzavírá. Muž zápasí se smrtí a smrt je žena, milenka, matka. Hraje si s ním jako s děckem, jako s milencem, táž gesta se vracejí, ale naplněná nyní jiným smyslem, hrozebným, avšak posléze uklidňujícím. Není zbytí. Ten úděl čeká každého z nás. Podvol se. Milenka, matka, smrt nakonec stejně pevně objímají a tisknou člověka. Je dopsán list čtvrtý: Smrt.

Marcela Martiníková a Marta Synáčková v choreografii Ticho a hluk (foto archiv IPŠ)

Zdroj:

Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 191

Petříková, V.: Pavla Šmoka Listy důvěrné, Květy, 17. 5. 1969, s. 10–11.

Marcela Martiníková a Petr Koželuh v Listech důvěrných (foto K. Čejka, archiv IPŠ)

 

Foto: Archiv IPŠ

 

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

 

 

 

 

Snídaně s Uměleckou radou divadla Ponec

Podpora nových talentů, reflexe současných témat či diverzita jsou v hledáčku Umělecké rady divadla PONEC pro rok 2025

V kavárně Ponrepo proběhla  diskuse s novou Uměleckou radou divadla PONEC ve složení Dagmar Bednáriková, Sylva Šafková a Honza Malík, kteří budou nyní stát za uměleckým směřováním divadla PONEC. Přítomna byla i zakladatelka a ředitelka organizace Tanec Praha a divadla PONEC Yvona Kreuzmannová a její tým.

Když mě Yvona Kreuzmannová oslovila, pochopila jsem, že divadlo PONEC je přetížené. Budu v Umělecké radě působit především jako produkční a organizační element,“ řekla na setkání Dagmar Bednáriková, která byla oslovena přímo Yvonou Kreuzmannovou.

Sylva Šafková a Honza Malík se přihlásili do Umělecké rady prostřednictvím Open Callu a následně byli vybráni.

Všechny změny v divadle PONEC jsem sledoval z dálky, protože jsem z něj jako tvůrce odešel téměř před dvěma lety. Scénu sleduji, jsem s ní spjatý přes dvacet let a chápu moje nové působení v Umělecké radě jako další krok, jak přispívat k rozvoji nezávislé scény, poznamenal Honza Malík a pokračoval: Vnímám nenápadnou spojnici divadla PONEC s konzervatoří Duncan centre a HAMU. Zajímá mě možnost rozvíjet potenciál mladých umělců.

Působím v Praze jako choreografka a zajímám se o současnou taneční scénu jako celek. Vnímám svoje působení v Umělecké radě jako podporu umělcům. Ráda bych byla jejich hlasem i pomocnou rukou,“ přidala se Sylva Šafková.

Yvona Kreuzmannová, která není členkou Umělecké rady, vysvětlila, že ke zřízení Umělecké rady se rozhodla po vzoru velkých tanečních domů v zahraničí. Umělecká rada nyní vyhlásila Open Call – výzvu pro umělce, kteří se mohou přihlásit se svými choreografiemi do dramaturgie příští sezóny. V novém roce se chystá sedm premiér. Jedna z nich bude i premiéra rezidenčního umělce. Tento post je v divadle PONEC nový a v roce 2025 jím bude renomovaná umělkyně Nataša Novotná.

Dagmar Bednáriková, Sylva Šafková a Honza Malík vedou od 22. dubna diskuse s interním týmem divadla PONEC, které směřovaly ke specifikaci základních kritérií pro výběr nových projektů na rok 2025:

– podpora nových talentů, zaměření na mladou generaci vedle spolupráce s již etablovanými umělci či soubory,

– reflexe současných témat a originalita,

– tematická diverzita,

– experimenty s formáty představení: site specific, netradiční využívání prostor,

– spolupráce s jinými uměleckými obory,

– zahraniční spolupráce.

V roce 2025 má divadlo PONEC zájem i závazek uvést až 7 premiér. Většinu projektů bude Umělecká rada vybírat na základě Open Callu, který právě běží, a to do konce května 2024. Výběr plánuje dokončit ke 14. červnu. Zároveň oslovuje konkrétní umělce a počítá s podporou mezinárodní spolupráce s důrazem na blízké země, kde je situace nezávislé scény výrazně složitější (Visegrad, Ukrajina).

„Předmětem diskusí je způsob uvádění inscenací, jak vytvořit optimální podmínky pro tvůrčí proces ve studiu, prostor a čas v samotném divadle, jak přistupovat k reprízování způsobem, který bude funkční a zároveň vyhovující pro umělce. Zvažujeme únosný počet premiér pro další období od roku 2026. Důležitá pro nás budou setkávání a otevřené diskuse s umělci – ať už nyní zapojenými, nebo zvažujícími budoucí spolupráci s divadlem,“ říká Sylva Šafková.

„Oslovujeme umělce různých generací a jde nám jednoznačně o otevřenou komunikaci. Jsou to i finanční možnosti, resp. škrty, které vedou k redukci repertoáru, ovšem za cenu více prostoru a času na tvůrčí proces, což považujeme za přínosné,“ konstatuje Dagmar Bednáriková.

„Sledujeme mladá nezávislá uskupení a soubory, dále i absolventská představení tanečních škol, abychom se mohli vrátit ke konceptu tzv. divoké karty. Vedle toho uvažujeme, jak spolupracovat i s celou domácí sítí ZUŠ (základní umělecké školy), ve které působí mnozí taneční profesionálové aktivní také z působení v divadle PONEC,“ dodává Honza Malík.

Open Call na projekty s premiérou v roce 2025 nabízí vybraným zájemcům 4 týdny zkoušení ve Studiu Krenovka a jeden týden v divadle PONEC včetně technické podpory. Umělecká rada má zájem sledovat tvůrčí proces, poskytovat zpětnou vazbu, umožňovat prezentace „work in progress“, to vše za standardních podmínek, jaké divadlo dosud nabízelo (prostorové zázemí, technický support, příspěvek na honoráře a podíl ze vstupného, podpora propagace).

Další debatu vede Umělecká rada k tématu „rezidenční umělec“, který by měl mít nadstandardní podmínky po celý rok, možnost nejen uvést premiéru, ale také úzce spolupracovat na komunitních aktivitách Tance Praha (Zažít město jinak, Žižkovské mezidvorky apod.), být jakousi „tváří divadla“. Tato nabídka se týká jedné vybrané osobnosti, která již má zkušenosti a všichni členové rady se na ní shodnou. V tuto chvíli již známe jméno na rok 2025 – Nataša Novotná a jednáme s konkrétní umělkyní na rok 2026.

Více o osobnostech Umělecké rady divadla PONEC:

MgA. Dagmar Bednáriková, Ph.D.

Je absolventkou Katedry produkce DAMU v Praze a následně doktorského studijního programu na Divadelní fakultě JAMU v Brně. V praxi se zaměřovala na produkci divadelních projektů alternativní činohry, později na pohybové divadlo a současný cirkus. Uplynulých 15 let se věnuje řízení kulturního centra KD Mlejn, kde se vedle pohybového divadla, současného cirkusu a tance spojuje také divadlo, hudba a komunita. Je členkou prezidia ITI, které se jako zastřešující platforma pro scénická umění věnuje strategickým tématům, jako je Status umělce, VKI (Veřejná kulturní instituce) a podobně. Zájmem Dagmar Bednárikové je propojování Prahy s dalšími regiony prostřednictvím Asociace kulturních center ČR a celosvětové organizace ASSITEJ, která podporuje divadlo pro děti a mládež. Netradiční divadlo, tanec a cirkus jsou pro ni hlavními nositeli možností spolupráce a tvůrčího rozvoje v domácím i mezinárodním prostředí.

MgA. Sylva Šafková

Tanec studovala od roku 1994 na konzervatoři v Brně a poté na pražské Taneční konzervatoři. V letech 2000–2002 pokračovala ve studiích na École-atelier Rudra Béjart Lausanne, kde se stala interpretkou Béjart Ballet Lausanne (2001) a následně souboru Compagnie M – Maurice Béjarta v Lausanne (2002–2003). V Praze působila jako sólistka Pražského komorního baletu Státní opery (2004–2005) či demisólistka Baletu Národního divadla (2005–2013). Vedle interpretační práce se začala věnovat také choreografii (Cumbia, Simple symphony for three, Fuga, Zinin, Ciacona, Záměna, Triang, We are all same yet different), jejíž studium na pražské HAMU ukončila v roce 2009. V Praze spolupracovala s několika tanečními soubory (Pražský komorní balet, Dekkadancers a Bohemia Balet). Pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci vytvořila celovečerní balet Alenka v říši divů (2016).

Od roku 2015 spolupracuje se souborem Dance Company Nanine Linning/Theater Heidelberg, kde v letech 2016–2017 působila jako rehearsal director a asistentka choreografie. V roce 2018 se zúčastnila semifinále mezinárodní choreografické soutěže v Hannoveru se svou choreografií Off – Balance, kterou vytvořila v roce 2017 v Mannheimu. Od roku 2019 působí jako umělecká asistentka choreografa a uměleckého ředitele souboru 420PEOPLE Václava Kuneše. Pro soubor 420PEOPLE vytvořila choreografie INspiraCe, Why things go wrong (duet byl vybrán mezi 20 nejzajímavějších děl evropské platformy Aerowaves: Twenty 2024), HeArt of Noise nebo taneční film Through Glass, který získal hlavní cenu Pick of the fest Award na tanečním filmovém festivalu v Los Angeles.

Honza Malík

Přes dvacet let působí v Čechách jako umělec na volné noze (tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, produkční a manažer). V roce 1999 absolvoval Konzervatoř Duncan centre, kde je aktuálně pedagogem a uměleckým koordinátorem (od r. 2007). Je dramaturgem Nu Dance Festivalu v Bratislavě (od r. 2017) a členem odborné komise slovenského Fondu na podporu umění. Vede umělecké uskupení PULSAR (od r. 2016), v rámci kterého realizoval tvorbu choreografa Michala Záhory a spolu s dramaturgyní Terezou Krčálovou připravoval počiny, které inovativně přistupují k situaci na taneční scéně a posilují progresivní vývoj tanečního oboru (např. umělecká setkávání Ulov realitu! 1–6, mezioborová konference Role umělce dnes, roadshow série Choreograf v ringu 1st–9th round i slovenská adaptace Choreograf v ringu via Bratislava 1st – 7th round). Byl u zrodu souboru NANOHACH, který v letech 2004–2016 umělecky vedl. Jako iniciátor mnoha projektů současného tance realizoval desítky představení svých kolegů, tři série debat Mluvme o tanci, taneční program na Festivalu Prague Pride (2011–2022). Je lektorem různých vzdělávacích seminářů pro tanečníky, pedagogy nebo účastníky tanečních přehlídek dětí a mládeže napříč českými regiony. Obdržel ocenění Osobnost roku (Pocty festivalu …příští vlna/next wave…, 2014) a Taneční manažer roku (Česká taneční platforma, 2017).

Tanec Praha z.ú. je partnerem projektu Krenovka. Společnost SUDOP Real na revitalizaci usedlosti získala grant z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP 2014–21.

Foto: Anna Benháková, Vojtěch Brtnický, Annemone Taake 

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

PULPS

Simona Machovičová a 420PEOPLE zvou na premiéru

Choreografka a tanečnice Simona Machovičová ve spolupráci se souborem současného tance 420PEOPLE představí své nové představení PULPS, v němž zachycuje reálné vnímání a prožívání lidských emocí napříč mezilidskými vztahy. Taneční duet vytvořený speciálně pro prostor Studia Maiselovka představí spojení dvou tanečníků (Simona Machovičová & Jindřich Panský) společně s živou autorskou hudbou Václava Havelky a to v premiérách 29. února a 1. března 2024.

“Partnerský vztah dvou lidských bytostí. Každá z nich nese stejný podíl zodpovědnosti na lásce, vzájemné starostlivosti, úctě a poznání. Rovnováha dvou částí. PULPS je zobrazením různých fázích vztahu dvou milenců, kde jedním článkem je žena a druhým muž, no právě zde bychom rádi otevřeli vaše vnímání natolik, aby pohlaví interpretů bylo zanedbatelné. Aby jste se možná dokázali napojit na jeden z článků partnerské dvojice bez ohledu na pohlaví, ale spíš na základě vašich vlastních vztahových zkušeností. Čím byly a nebo jsou nasáknuté vaše vztahové dužiny? Byli jste už někdy “vyšťavení do poslední kapky” protože jste se opakovaně vraceli zpět i přesto, že rozum namítal? Nebo se cítíte být těmi, kteří odšťavňují ne/vědomě ze samotné lásky a či bolavé nenávisti?” takové otázky zachycuje představení PULPS.

Choreografie PULPS vykresluje současné pojetí významu “vztahu” a reálnou podobu emocí. To vše za doprovodu autorské hudby Václava Havelky živě. Václav Havelka, hudebník, zpěvák a frontman kapely Please The Trees, se v posledních letech věnuje také experimentální tvorbě. Album Exhale Extender (2019) je po předchozím ep City Fox on Acid (2016) další instalací do kolekcí mapujících rozměr žánru american primitiv. Na rozdílod hlukové prvotiny, která svou paletou připomíná srážku divoké zvěře s běsnícím velkoměstem, je novinka spíš návrat do sluje. Organická a roztáhlá kytarová meditace sevřená praktickým dronem je silným odkazem na veličiny žánru, ale i newyorské kytarové avantgardy. Na tuto tvorbu volně navazuje s živou hudbou složenou pro představení Pulps.

Nový vizuální rozměr do inscenace vnese tvorba módní návrhářky Martiny Machovičové a její značka Mars Industries.

Již čtvrtá premiéra 420PEOPLE ve Studiu Maiselovka přinese opět intimní kontakt s divákem, který dostane jedinečnou možnost přemítat nad svým nitrem.

Simona Machovičová (původem ze Slovenska) vystudovala Vysokou školu múzických umění v Bratislavě – bakalářský stupeň a dále pokračovala v magisterském studiu na Akademii múzických umění v Praze. Absolvovala půlroční mezinárodní studijní program na taneční škole Peridance Capezio Center v New Yorku. Jako interpret spolupracovala převážně se soubory v České republice: Lenka VAGNEROVÁ & Company v představení “Amazonky” (2017, 2018) a “Sorcerer” (2014). Pro Janu BURKIEWICZOVOU a company Burkicom účinkovala v tanečních představeních “Divočina” (2015, 2016) a “Najděte ostatní” (2017). Od roku 2018 je členkou tanečního souboru 420PEOPLE pod vedením Václava KUNEŠE. Účinkuje v představení: The Watcher (La Fabrika), INspiraCe (Divadlo Archa) a v nejnovějším představením HeArt of Noise v choreografii Sylvy Šafkové (Divadlo Archa). Současně od roku 2020 spolupracuje s francouzským tanečním souborem KAFIG pod vedením Mourada MERZOUKIHO, kde je interpretkou v tanečním představení Zéphyr.

Za svojí choreografickou a interpretační tvorbu získala ocenění na festivalech: Festival of Choreographic Miniatures v Belehrade v letech 2014 i 2015 a na Internationales Solo-Tanz Theater Festival v Stuttgartě v Německu v roce 2015, kde získala cenu diváků, díky které sa dostala na mnoho tanečních festivalů v Brazílii (2016). Choreografii vytvořila i pro Moravskoslezské Národní divadlo do opery od Antonia Salieriho “Škola žárlivých”.

Vstupenky jsou k dostání na www.420people.org

Nový projekt souboru 420PEOPLE s názvem PULPS ve Studiu Maiselovka:

Premiéra: 29. 2. & 1. 3. 2024

Reprízy: 5. & 6. 5. 2024

Choreografie: Simona Machovičová

Obsazení: Jindřich Panský, Simona Machovičová

Hudba: Václav Havelka

Kostýmy: Mars Industries by Martina Machovičová

Produkce: Aneta Jochim

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a pedagožkou z 420 People Sylvou Šafkovou

„Ráda se dívám na klasický tanec, ale naplňuje mě současný tanec“

Tanečnice, choreografka, pedagožka, která již nějakou dobu spolupracuje s taneční skupinou 420PEOPLE, Sylva Šafková, kde jak sama přiznává, našla ideální podmínky pro svou práci a je ráda, že se v životě může věnovat tomu, co ji baví.    

Co Vás přivedlo k baletu, který jste začala ve svých deseti letech studovat na Taneční konzervatoři v Brně?

„Od mala jsem dělala moderní gymnastiku, a když jsem se dozvěděla o taneční konzervatoři, tak jsem šla na přijímačky. O baletu ani tanci jsem toho moc nevěděla, ale lákala mě představa, že ve škole budu moct tancovat.“

Bylo Vám šestnáct let, když jste odjela na rok studovat tanec do Švýcarska na École – atelier Rudra Béjart Lausaune, kterou vedl slavný choreograf Maurice Béjart. Jak jste se dostala do tohoto tanečního vzdělávací centra?

„Zaslechla jsem, že jedna Češka studuje ve Švýcarsku, tak jsem si na internetu našla, co je to za školu a přemluvila rodiče, aby mě odvezli na konkurz. Pamatuji si, že se tam hlásilo zhruba 150 dětí.“

Z původního roku to nakonec byly tři a Vy jste si mohla pod vedením Maurice Béjarta také zatančit v jeho souboru pro mladé tanečníky Compagnie M – Maurice Béjarta v jeho představení nazvané Mére Tereza et les enfants du monde a společně s Marcií Haydée, významnou brazilskou tanečnicí jste absolvovali turné po Argentině, Brazílii, Libanonu, Egyptě a po celé Evropě. Jaké to bylo pracovat pod vedením tohoto věhlasného choreografického mistra? Co Vám tato zahraniční zkušenost dala?

„Škola se souborem byla úzce propojena a Maurice Béjart s námi pravidelně pracoval. Řekla bych, že mě ovlivnilo to, že jsem mohla pozorovat profesionály a aktivně se zapojovat. Během školy jsem tančila i v představeních hlavního souboru Béjart Ballet Lausanne. Během 3 let ve Švýcarsku jsem získala spoustu jevištní praxe.“

Pak jste se vrátila do Čech a v roce 2004 ukončila studia na Taneční konzervatoři v Praze. Po škole jste byla sólistkou Státní opery Praha (Dáma s kaméliemi, Popelka) a v letech 2005 – 2013 v baletu ND v Praze, kde jste byla např. Carmen nebo Desdemonou v Othellovi. Na kterou ze svých tanečních rolí ráda vzpomínáte?    

„Ano, měla jsem štěstí zatančit si několik velkých rolí. Určitě nejradši vzpomínám na Carmen od Matse Eka. Byla to krásná zkušenost zažít takovou roli na scéně Národního divadla.“

Již nějakou dobu se hodně věnujete choreografii, kterou jste vystudovala na pražské HAMU. Nejdříve byla pro Vás spíše koníčkem. Máte v této disciplíně nějaké vzory?  Co Vás na choreografování nejvíce baví? Je to ten celý proces tvorby, od prvního nápadu, přes všechny překážky až po uvedení na scénu?

„Ano, baví mě celý proces. Trávit čas na sále s tanečníky a postupně dávat celé představení dohromady. Nemám konkrétní vzory, ale určitě mě ovlivňují taneční osobnosti a choreografové, se kterými jsem se setkala a pracovala.“

Spolupracovala jste s Pražským komorním baletem, taneční skupinou DEKKADANCERS a již nějakou dobu jste choreografkou a tanečnicí 420PEOPLE. Jak se Vám pracuje v tomto tanečním uskupení, pro které jste jako choreografka připravila taneční projekty – INspiraCe a Why things go Wrong?

 

„Dalo by se říct, že v 420PEOPLE mám ideální podmínky pro svou práci a jsem ráda, že se v životě můžu věnovat tomu, co mě baví.“

 Je Vám bližší klasický balet nebo dáváte přednost současnému tanci?

“ Na klasický tanec si ráda zajdu a obdivuji výkony tanečníků, ale určitě mě oslovuje víc současný tanec.“

 Neuvažujete také o pedagogické činnosti, učit na nějakých tanečních školách nebo kurzech a workshopech?

Pedagogice se věnuji neustále, i když teď u mě převažuje choreografie. Učila jsem několik let na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy nebo na HAMU. V divadle v Německu (Theater und Orchestra Heidelberg) jsem vedla pravidelné ranní tréninky suboru.

V současné době vedu ranní lekce ve Studiu Maiselovka, kde se střídá více lektorů z 420PEOPLE.  A již několik let se věnuji práci s dětmi a vedu společně s Kateřinou Urbanovou Baletní školu Dobřichovice. Kurzy pro děti máme také na Praze 3 v Kulturním centru Vozovna.“

 Patříte k těm lidem, kteří si můžou říci, že jejich práce je také jejich koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? 

„Ano, určitě ano. Volný čas věnuji rodině a trávíme ho společně na chalupě v Jizerských horách.“

 Sylva Šafková

Pochází ze Zlína. Tanec studovala na Taneční konzervatoři v Brně a pokračovala na pražské Taneční konzervatoři, kterou ukončila v roce 2004 a v letech 2000 – 2002 na École – atelier Rudra Béjart Lausaune ve Švýcarsku. Choreografii vystudovala na HAMU v Praze.

2002 – 2003 působila v souboru Compagnie M – Maurice Bejarta v Lausane ve Švýcarsku. 2004 – 2005 byla sólistkou Státní opery Praha. 2005 – 2013 tančila v baletu ND Praha. Od roku 2013 působí jako tanečnice a choreografka na volné noze. Spolupracovala s taneční skupinou DEKKADANCERS (choreografie Intro). Od roku 2015 pracovala jako choreografický asistent Dance Company Nanine Linning v Theater und Orchester Heidelberg a od té doby s touto choreografkou pravidelně spolupracuje.

Jako choreografka působí v 420PEOPLE – INspiraCe (2021), Why things go Wrong (2023).

Foto: Archiv Sylvy Šafkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín