Snídaně s Uměleckou radou divadla Ponec

Podpora nových talentů, reflexe současných témat či diverzita jsou v hledáčku Umělecké rady divadla PONEC pro rok 2025

V kavárně Ponrepo proběhla  diskuse s novou Uměleckou radou divadla PONEC ve složení Dagmar Bednáriková, Sylva Šafková a Honza Malík, kteří budou nyní stát za uměleckým směřováním divadla PONEC. Přítomna byla i zakladatelka a ředitelka organizace Tanec Praha a divadla PONEC Yvona Kreuzmannová a její tým.

Když mě Yvona Kreuzmannová oslovila, pochopila jsem, že divadlo PONEC je přetížené. Budu v Umělecké radě působit především jako produkční a organizační element,“ řekla na setkání Dagmar Bednáriková, která byla oslovena přímo Yvonou Kreuzmannovou.

Sylva Šafková a Honza Malík se přihlásili do Umělecké rady prostřednictvím Open Callu a následně byli vybráni.

Všechny změny v divadle PONEC jsem sledoval z dálky, protože jsem z něj jako tvůrce odešel téměř před dvěma lety. Scénu sleduji, jsem s ní spjatý přes dvacet let a chápu moje nové působení v Umělecké radě jako další krok, jak přispívat k rozvoji nezávislé scény, poznamenal Honza Malík a pokračoval: Vnímám nenápadnou spojnici divadla PONEC s konzervatoří Duncan centre a HAMU. Zajímá mě možnost rozvíjet potenciál mladých umělců.

Působím v Praze jako choreografka a zajímám se o současnou taneční scénu jako celek. Vnímám svoje působení v Umělecké radě jako podporu umělcům. Ráda bych byla jejich hlasem i pomocnou rukou,“ přidala se Sylva Šafková.

Yvona Kreuzmannová, která není členkou Umělecké rady, vysvětlila, že ke zřízení Umělecké rady se rozhodla po vzoru velkých tanečních domů v zahraničí. Umělecká rada nyní vyhlásila Open Call – výzvu pro umělce, kteří se mohou přihlásit se svými choreografiemi do dramaturgie příští sezóny. V novém roce se chystá sedm premiér. Jedna z nich bude i premiéra rezidenčního umělce. Tento post je v divadle PONEC nový a v roce 2025 jím bude renomovaná umělkyně Nataša Novotná.

Dagmar Bednáriková, Sylva Šafková a Honza Malík vedou od 22. dubna diskuse s interním týmem divadla PONEC, které směřovaly ke specifikaci základních kritérií pro výběr nových projektů na rok 2025:

– podpora nových talentů, zaměření na mladou generaci vedle spolupráce s již etablovanými umělci či soubory,

– reflexe současných témat a originalita,

– tematická diverzita,

– experimenty s formáty představení: site specific, netradiční využívání prostor,

– spolupráce s jinými uměleckými obory,

– zahraniční spolupráce.

V roce 2025 má divadlo PONEC zájem i závazek uvést až 7 premiér. Většinu projektů bude Umělecká rada vybírat na základě Open Callu, který právě běží, a to do konce května 2024. Výběr plánuje dokončit ke 14. červnu. Zároveň oslovuje konkrétní umělce a počítá s podporou mezinárodní spolupráce s důrazem na blízké země, kde je situace nezávislé scény výrazně složitější (Visegrad, Ukrajina).

„Předmětem diskusí je způsob uvádění inscenací, jak vytvořit optimální podmínky pro tvůrčí proces ve studiu, prostor a čas v samotném divadle, jak přistupovat k reprízování způsobem, který bude funkční a zároveň vyhovující pro umělce. Zvažujeme únosný počet premiér pro další období od roku 2026. Důležitá pro nás budou setkávání a otevřené diskuse s umělci – ať už nyní zapojenými, nebo zvažujícími budoucí spolupráci s divadlem,“ říká Sylva Šafková.

„Oslovujeme umělce různých generací a jde nám jednoznačně o otevřenou komunikaci. Jsou to i finanční možnosti, resp. škrty, které vedou k redukci repertoáru, ovšem za cenu více prostoru a času na tvůrčí proces, což považujeme za přínosné,“ konstatuje Dagmar Bednáriková.

„Sledujeme mladá nezávislá uskupení a soubory, dále i absolventská představení tanečních škol, abychom se mohli vrátit ke konceptu tzv. divoké karty. Vedle toho uvažujeme, jak spolupracovat i s celou domácí sítí ZUŠ (základní umělecké školy), ve které působí mnozí taneční profesionálové aktivní také z působení v divadle PONEC,“ dodává Honza Malík.

Open Call na projekty s premiérou v roce 2025 nabízí vybraným zájemcům 4 týdny zkoušení ve Studiu Krenovka a jeden týden v divadle PONEC včetně technické podpory. Umělecká rada má zájem sledovat tvůrčí proces, poskytovat zpětnou vazbu, umožňovat prezentace „work in progress“, to vše za standardních podmínek, jaké divadlo dosud nabízelo (prostorové zázemí, technický support, příspěvek na honoráře a podíl ze vstupného, podpora propagace).

Další debatu vede Umělecká rada k tématu „rezidenční umělec“, který by měl mít nadstandardní podmínky po celý rok, možnost nejen uvést premiéru, ale také úzce spolupracovat na komunitních aktivitách Tance Praha (Zažít město jinak, Žižkovské mezidvorky apod.), být jakousi „tváří divadla“. Tato nabídka se týká jedné vybrané osobnosti, která již má zkušenosti a všichni členové rady se na ní shodnou. V tuto chvíli již známe jméno na rok 2025 – Nataša Novotná a jednáme s konkrétní umělkyní na rok 2026.

Více o osobnostech Umělecké rady divadla PONEC:

MgA. Dagmar Bednáriková, Ph.D.

Je absolventkou Katedry produkce DAMU v Praze a následně doktorského studijního programu na Divadelní fakultě JAMU v Brně. V praxi se zaměřovala na produkci divadelních projektů alternativní činohry, později na pohybové divadlo a současný cirkus. Uplynulých 15 let se věnuje řízení kulturního centra KD Mlejn, kde se vedle pohybového divadla, současného cirkusu a tance spojuje také divadlo, hudba a komunita. Je členkou prezidia ITI, které se jako zastřešující platforma pro scénická umění věnuje strategickým tématům, jako je Status umělce, VKI (Veřejná kulturní instituce) a podobně. Zájmem Dagmar Bednárikové je propojování Prahy s dalšími regiony prostřednictvím Asociace kulturních center ČR a celosvětové organizace ASSITEJ, která podporuje divadlo pro děti a mládež. Netradiční divadlo, tanec a cirkus jsou pro ni hlavními nositeli možností spolupráce a tvůrčího rozvoje v domácím i mezinárodním prostředí.

MgA. Sylva Šafková

Tanec studovala od roku 1994 na konzervatoři v Brně a poté na pražské Taneční konzervatoři. V letech 2000–2002 pokračovala ve studiích na École-atelier Rudra Béjart Lausanne, kde se stala interpretkou Béjart Ballet Lausanne (2001) a následně souboru Compagnie M – Maurice Béjarta v Lausanne (2002–2003). V Praze působila jako sólistka Pražského komorního baletu Státní opery (2004–2005) či demisólistka Baletu Národního divadla (2005–2013). Vedle interpretační práce se začala věnovat také choreografii (Cumbia, Simple symphony for three, Fuga, Zinin, Ciacona, Záměna, Triang, We are all same yet different), jejíž studium na pražské HAMU ukončila v roce 2009. V Praze spolupracovala s několika tanečními soubory (Pražský komorní balet, Dekkadancers a Bohemia Balet). Pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci vytvořila celovečerní balet Alenka v říši divů (2016).

Od roku 2015 spolupracuje se souborem Dance Company Nanine Linning/Theater Heidelberg, kde v letech 2016–2017 působila jako rehearsal director a asistentka choreografie. V roce 2018 se zúčastnila semifinále mezinárodní choreografické soutěže v Hannoveru se svou choreografií Off – Balance, kterou vytvořila v roce 2017 v Mannheimu. Od roku 2019 působí jako umělecká asistentka choreografa a uměleckého ředitele souboru 420PEOPLE Václava Kuneše. Pro soubor 420PEOPLE vytvořila choreografie INspiraCe, Why things go wrong (duet byl vybrán mezi 20 nejzajímavějších děl evropské platformy Aerowaves: Twenty 2024), HeArt of Noise nebo taneční film Through Glass, který získal hlavní cenu Pick of the fest Award na tanečním filmovém festivalu v Los Angeles.

Honza Malík

Přes dvacet let působí v Čechách jako umělec na volné noze (tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, produkční a manažer). V roce 1999 absolvoval Konzervatoř Duncan centre, kde je aktuálně pedagogem a uměleckým koordinátorem (od r. 2007). Je dramaturgem Nu Dance Festivalu v Bratislavě (od r. 2017) a členem odborné komise slovenského Fondu na podporu umění. Vede umělecké uskupení PULSAR (od r. 2016), v rámci kterého realizoval tvorbu choreografa Michala Záhory a spolu s dramaturgyní Terezou Krčálovou připravoval počiny, které inovativně přistupují k situaci na taneční scéně a posilují progresivní vývoj tanečního oboru (např. umělecká setkávání Ulov realitu! 1–6, mezioborová konference Role umělce dnes, roadshow série Choreograf v ringu 1st–9th round i slovenská adaptace Choreograf v ringu via Bratislava 1st – 7th round). Byl u zrodu souboru NANOHACH, který v letech 2004–2016 umělecky vedl. Jako iniciátor mnoha projektů současného tance realizoval desítky představení svých kolegů, tři série debat Mluvme o tanci, taneční program na Festivalu Prague Pride (2011–2022). Je lektorem různých vzdělávacích seminářů pro tanečníky, pedagogy nebo účastníky tanečních přehlídek dětí a mládeže napříč českými regiony. Obdržel ocenění Osobnost roku (Pocty festivalu …příští vlna/next wave…, 2014) a Taneční manažer roku (Česká taneční platforma, 2017).

Tanec Praha z.ú. je partnerem projektu Krenovka. Společnost SUDOP Real na revitalizaci usedlosti získala grant z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP 2014–21.

Foto: Anna Benháková, Vojtěch Brtnický, Annemone Taake 

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

Taneční centrum Praha a mladí ukrajinští tanečníci

Škola připravila speciální stipendijní program pro děti uprchlíků

Mladí ukrajinští tanečníci začali studovat na Tanečním centru Praha

Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium pomáhá dětem z Ukrajiny. Škola pro ukrajinské studenty připravila nový stipendijní program, který v případě potřeby zahrnuje dopravu od hranic do Prahy, ubytování v internátu konzervatoře i v soukromí ve spolupráci s rodiči kmenových žáků konzervatoře. Pro děti uprchlíků je připraven tréninkový a vzdělávací plán podle věku a úrovně dosavadního vzdělání včetně zajištění materiálních podmínek jako jsou učebnice, pomůcky nebo obědy ve školní jídelně. Stipendium představuje stoprocentní krytí všech výše uvedených nákladů.

„K dnešnímu dni jsme přijali již patnáct studentů. V prvních čtrnácti dnech absolvují adaptační jazykový program a jsou rozřazeni do skupin praktické výuky dle věku a dosavadního vzdělání. Pro usnadnění průběhu jejich adaptace jsme posílili sbor o dva ukrajinské pedagogy tance. Studenti budou následně zařazeni i do teoretické výuky, popřípadě vytvoříme další studijní skupiny,“ vysvětluje ředitel konzervatoře Jan Schneider„Velkou pomocí jsou v současné chvíli zahraniční studenti a zaměstnanci z jazykově blízkých zemí, kteří u nás studují a pracují již několik let. Děkuji všem spolupracovníkům, rodičům a studentům, kteří v této těžké době ‚přiložili ruku k dílu‘ – za jejich ochotu, vstřícnost a obětavost,“ dodává.

Taneční centrum Praha také plánuje ve středu 20. dubna od 18 hodin v Divadle Komedie uvést představení STVOŘENÍ TANCE pro Ukrajinu. Prostřednictvím vybraných tanečních ukázek světového a domácího repertoáru motivuje inscenace, která je určená především školním dětem, mladou generaci k aktivnímu přístupu k pohybu, tanci, divadlu a kultuře. Představení je ZDARMA po předchozí rezervaci míst v tomto formuláři.

Taneční centrum Praha je novým typem konzervatoře, která v sobě spojuje gymnaziální a umělecké vzdělání, propojuje výuku klasických a moderních tanečních technik a metod, včetně těch úplně nejnovějších, s inscenační praxí současného tanečního divadla. Konzervatoř sídlí v novém Domě tanečního umění Praha v areálu bývalého Branického pivovaru. Památkově chráněná budova z konce 19. století, která byla velmi citlivě revitalizována a pro tyto účely rekonstruována, slouží pro tyto účely od loňského září.

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Proběhla protestní akce před ruským velvyslanectvím

Prohlédněte si foto a vyjádřete nám svůj názor

Mezinárodní kolektiv „Direct Action Theatre“ protestoval před ruským velvyslanectvím v Praze

Akce se  uskutečnila v pátek 1. dubna v odpoledních hodinách v Praze 
Direct Action Theatre pracuje na pomezí umění a aktivismu (artivismu). Jejich první oficiální performativní intervence v českém veřejném prostoru se dnes odehrála před ruským velvyslanectvím v Praze. Kolektiv podpořil protestující v Rusku, kteří za svůj protiválečný názor riskují mnohaleté vězení, a zároveň lidi z Ukrajiny, kteří statečně a neústupně brání svoji zemi.
 
Pavla Umlaufová
pro Taneční magazín

Druhá mimořádná zpráva novinářky a spisovatelky Oleny Laň

Redakce Tanečního magazínu je proti jakémukoliv násilí

Upozornění!  Redakce Tanečního magazínu se neztotožňuje s jakoukoliv politickou stranou. Pokud  trpí lidé z Ukrajiny, Taneční magazín se snaží pomoci. Pokud to samé násilí prožívají lidé z Ruska, Taneční magazín se snaží pomoci. Taneční magazín není politicky zaměřený!

Vyzývá: Tančete a spojte se! Buďte si bratry, ne nepřáteli!!!!  

Anna Kalusenko: „Jak se ukázalo, v současné situaci jsou přátelé všude. Velmi mnoho hodných a dobrých lidí.“

Hlavní nádraží Praha – křižovatka osudu pro mnohé uprchlíky z Ukrajiny

Ministr vnitra České republiky Vít Rakušan (STAN) oznámil, že do České republiky každý den přijíždí okolo 5000 uprchlíků z Ukrajiny.  Čísla ale nejsou přesně známá a stále rostou, těžko se odhadují přesné stavy. Od počátku vojenských akcí zemi opustilo už zřejmě přes milion lidí. Běženci se shromažďují na hranicích, poté se hned přelévají na nádraží. Kdo je potkává na pražském hlavním nádraží? Kdo jim vysvětluje, co mají dělat dál, jak dostat v cizí zemi to nejelementárnější: jídlo a bydlení?

Bílý stan s barevným plakátem „Informace pro občane Ukrajiny“ je těžké obejít, je uprostřed haly. Právě tady Ukrajince čekají koordinátoři přesunu migrantů. Nepřetržitě zde pracují městské služby a početní dobrovolníci mluvící ukrajinsky, česky a anglicky. Například Karen Pears z Atlanty. Jak se ukázalo, jsme kolegové: Karen je novinářka z misionářské organizace. „Moje srdce puká kvůli ukrajinskému národu,“ říká vzrušeně. „Byla jsem v Kyjevě, ve Lvově, na Donbasu. Psala jsem příběhy o křesťanech. Potkala jsem se s nimi v Charkově. A teď jsem se zděšením zjistila, že město rozbombardovali. Proto jsem tady.“

Jakub Jukl je Čech, pracuje jako kurátor sbírek na zámku Veltrusy. Ukrajinka s dospělou dcerou, která má v rukou lístek do Varšavy, se u něho pokouší zjistit, na jaké nástupiště má jít. Běžíme tam ve čtyřech. Vlak už je přistaven. Průvodčí, na které jsou Ukrajinci zvyklí a kteří jsou na Ukrajině v každém vagonu, tady nejsou. Kam si máme sednout, nevíme. Kdy máme vystoupit, taky nevíme. Vždyť jedete do zcela neznámého místa a vlaky můžou mít zpoždění. To znamená, že podle času se orientovat nemůžete. A nezeptáte se ani spolucestujícího v kupé, protože neumíte jazyk. Jako opaření chodíme podél nástupiště. Hledáme alespoň nějaký personál. Ukazuje se, že vlak, který je uveden na jízdence, se po cestě rozpojuje: část jede do Varšavy, část do jiného města. Ale už jsme se v tom vyznali. Stihli jsme to.

„Poslala mě sem česká kolegyně, která pracuje jako dobrovolnice pro Ukrajinu,“ vypráví Jakub Jukl.

„Co byste chtěl popřát Čechům, kteří teď tak upřímně přijímají Ukrajince?“

„Aby to všechno nespustilo rusofobii, protože mnozí Rusové nejsou tou hrůzou vinni. A sami by byli proti, kdyby věděli, co se na Ukrajině doopravdy děje.“

Marjana Děrkač: „Jsem hrdá na přátelství s oficiálním nepřítelem Luhanské lidové republiky“

„Potřebujete pomoct?“ ozve se několikrát vedle mě, zatímco se bavím s Juklem. Zdvořilý úsměv, vážný pohled neodpovídající věku… Vedle této mladé dívky se kupodivu cítíte chráněni. Je to Marjana Děrkač z malého ukrajinského městečka Beršaď. V Praze pracuje jako asistentka technické ředitele ve firmě, jež prodává vybavení pro potravinářský průmysl. Na nádraží je od dvou v noci. V jedenáct dostala zprávu, že je třeba pomoc, a přišla. Dívka mě věcně uvádí do „procedury příjmu“:

„Když přijíždí vlak, dobrovolníci jdou na nástupiště, berou si 10 až 15 lidí a přivedou je sem. Tady je „třídíme“. Promiňte, chápu, jak to zní, ale lidi je skutečně třeba rozdělit na dvě skupiny: na ty, kteří zůstávají v Česku, a na ty, kteří jedou dál. S těmi, kteří jedou dál, se rovnou vydáváme k pokladnám a kupujeme pro ně bezplatné jízdenky v potřebném směru. Stačí jen ukázat pas. Dnes jsme například posílali lidi do Polska, Rakouska a Německa. Potom se česká skupina „třídí“ znova: na ty, kteří zůstávají v Praze, a na ty, kteří jedou do jiných měst. Bylo by dobré, kdyby se uprchlíků, které usazují do vlaků, rovnou ptali, kam jedou. Protože někdy se člověk tak motá tam a zpátky! Přijede do Prahy, a tady se zjistí, že měl vystoupit v Brně, protože ho čekají ve městě kousek odtamtud. Stává se, že někoho čekají v Praze, ale nemůžou ho vyzvednout. Vidíte tamtoho kluka? To je dobrovolník. Odváží takové běžence svým autem, kam je třeba. Ostatní vozí do registračního centra policie autobusy. A tam už se kompletně vyřizují všechny papíry: od pojištění do ubytování. Aby lidé nikde nebloudili a nemrzli. Ještě všechno není samozřejmě ideálně vyladěno, ale vždyť nikdo takový scénář nečekal. Učíme se za pochodu.“

Přicházejí jiná děvčata. Marjana jim rychle vysvětluje, co a jak. Dobrovolníci se musí dobře orientovat na nádraží. Uprchlíci nečtou v češtině, pletou si ukazatele, neumějí najít nástupiště. Informace uvedené na jízdenkách trochu odlišném způsobem než na Ukrajině. Ale žádná panika ani tlačenice tu není. Migrantů s transferem není tak moc. Podle slov dobrovolníka z oblasti Ivano-Frankivsku, zedníka Ivana Puka, který z principu pracuje samostatně, v Česku lidé zpravidla jedou „k někomu“. Ale třeba do Německa jedou „na blind“, nikam.

„Marjano, ty tady pracuješ od prvního dne?“ ptám se.

„Samozřejmě že ne. První den jsem byla zmatená, nevěděla jsem, co dělat. Uviděla jsem na sociálních sítích komentář, že lidé jdou demonstrovat před ruskou ambasádu v Praze, a rozhodla jsem se připojit. Po cestě jsem viděla kluky s ukrajinskými vlajkami na ramenou. Teď je nás osm. Dáváme dohromady peníze nebo nám taky něco posílají přátelé. Kupujeme, co můžeme: léky, chrániče kolen a loktů, střelecké rukavice, taktické brýle, našli jsme jednu neprůstřelnou vestu, čtyři helmy v Polsku. Když jsme hledali cesty, jak předat věci na Ukrajinu, seznámili jsme se s „nepřítelem Luhanské lidové republiky, přisluhovačem kyjevského režimu“ Serhijem Gustilinem. To je oficiální obvinění. A právě na takovou známost jsem velmi pyšná! Byl velitelem útočné brigády výsadkářů, příslušníkem ukrajinských ozbrojených sil. Válka Serhije zastihla v Polsku. Naložil do auta všechno, co mohl, a jel k Charkovu. Pak jsme si krátce volali: „Jak se máš? A ta termovize, o které psali ukrajinští dobrovolníci na Telegramu, má být jaká?“ Víte, jak to vypadá, když člověk nic neví, ale snaží se to rychle naučit. Myslela jsem si, že všichni vojáci jsou tvrdí a prudcí, ale Serhij ti všechno vysvětluje tak klidně jako vychovatel ve školce.

Olja (9let): „Neee. Nejsem Ruska. Jsem UKRAJINSKA!“

Migranti můžou počkat na svůj odjezd nebo si prostě odpočinout v „Místnosti pro odpočinek“. Prostorná hala s velkými okny je vybavena stroze: vojenské rozkládací postele jsou rozestlány. Je možné se vyspat. Na stole v rohu jsou nové deky. Na prostředním jsou dětské pleny. Vedle stolu je kočárek pro všechny s oznámením, že je možné si ho vzít. V improvizované kuchyni je možné si udělat čaj a sendvič. Teď tu moc lidí není. Všichni jen projíždějí.

Na rohu si u velkého stolu malují dvě holčičky, obě z Kyjeva. Taje je sedm, Olje devět.

„Ahoj, zlatíčko, popovídáš si se mnou?“ Olja se usmívá, proč by si nepopovídala.

„Cesta byla hrozná, co?“

„Z Kyjeva? Ano. Když jsme nastupovali, bylo tam hodně lidí a Ilju skoro zamáčkli. Ilja je můj bratr, je mu rok a čtyři měsíce. Nějací černoši. No, oni mají jinou kulturu, tak proto ho tak mačkali.“

„A v Kyjevě se bála?“

„Ne, střílelo se daleko od nás, ale my s mámou jsme stejně radši šly na nádraží a koupily jsme si jízdenky tam, kam byly. Dál pojedeme asi do Německa.“

„Kde máš tátu?“

„Táta? Ten s námi nežije.“

„Víš, co se děje na Ukrajině?“

„Samozřejmě, válka. Zaútočili na nás Rusové.“

„A co si myslíš, všichni Rusové jsou špatní?“

„Ne, jen v Moskvě.“

„A ti, kteří žijou v jiných městech?“

„Ne. Vždyť oni nemůžou za to, že žijou v Rusku.“

„A ti vojáci, kteří přišli zabíjet naše lidi, za to můžou?“

„Ty poprosil Putin. On tam vládne a oni znají svou povinnost.“

„Oni sami nechtěli?“

„Nevím.“

„Olinko, a ty jsi kdo? Ruska? Vždyť mluvíš rusky…“

„Neeee. Já jsem UKRAJINSKA!“

V hale jsou i další děti. Olexandrovi je pouhý rok, jeho sestře Solomijce pět. Klučík se vrtí na rukou ženy, která ho nemůže udržet. Natalja Jaciv je z Ivano-Frankivska. Přijela se starou maminkou, dcerou a dvěma jejími dětmi. Rodina míří do Frankfurtu. „Fronta u Čopu byla velká,“ vykládá žena. „Stáli jsme tam tři hodiny. Lidí tam bylo hodně. Různých lidí. A taky se různě chovají. Všichni jsou rozrušení, mnozí panikaří. Z Oděsy, z Kyjeva… Pro takové, jako jsme my, s dětmi, je speciální fronta. Naše babička má berli, chodí se jí těžko, a tak ji ukrajinští policisté provedli úplně mimo frontu. Moc nám pomáhali. A tady jsou lidé skvělí. Neuvěřitelně nás tu přijímají. Jsme velmi vděční. Teď si odpočineme a půjdeme spát do hotelu. Dcera nám ho zamluvila.“

Ještě jedna žena nervózně přešlapuje u okna do kuchyně. Kolem ní běhá asi desetiletý chlapeček Hleb. Jeho maminka se jmenuje Olena Ponomarjova.

„Jsem úplně mimo,“ vykládá. „Jela sem ke mně sestra s přáteli. Do jejich auta stříleli, byly tam tři děti! Sláva bohu se trefili jen do kol, nikoho nezranili. Doběhli do jakési vesnice, lidé se jich tam hned ujali a schovali je ve svém sklepě. Teď se odtamtud nemůžou dostat a mně lítá tlak nahoru dolů. Jedeme do Madridu. K mým rodičům. Do války žili v Kyjevě, ale když sestřelené letadlo spadlo na vedlejší dům, přestěhovali se do starého domečku naší babičky. Sklep se tam rozpadl, svůj sklep neměli a sklep v nedaleké školce byl přeplněný. Sirény houkají. Střílí se. Aby se nevysklila okna v koupelně kvůli výbuchům, zalepila jsem je izolepou. Houká siréna, syna položíme do koupelny, přikryjeme ho svrchu matrací a sami s babičkou jdeme na chodbu. Dřepíme, zakrýváme si uši, a ústa máme naopak otevřená. Tak se to musí dělat, když se střílí z těžké techniky.“

Věcí s sebou mají lidé málo, mnozí zahodili kufry po cestě a vezou s sebou kočky a psy. Čiča je pouliční směska. Prodali ji páníčkům jako čistokrevnou čivavu, protože chtěli malého psíka. „A koukněte, co je to za obra,“ usmívá se majitelka Čiči, Kyjevanka Lera Ihnatěnko. „Jedeme k mému bratranci. Do Vratislavi. Ale přejít přes polskou hranici nebylo možné, takže jsme se prvně dostali do Maďarska a potom sem. Čím jsme Čiču krmili? Granulemi. Ale ve vlaku jsme ji krmili dávali napít hodně málo. Kam by chodila na záchod? A tady je už všechno v pořádku. Dali nám pro ni hned i mističku a kapsičku se žrádlem.“

Většina lidí vystupuje z vlaku v Polsku

Říkají mi, že z Polska přijel vlak RegioJetu, který teď bude jezdit mezi Českem a Ukrajinou každý den. Tento humanitární most na kolejích je výsledek spolupráce organizace Člověk v tísni, ČD Cargo a Rail Cargo Group. Podle slov řešovské dobrovolnice, průvodčí Marije Chuchly, polovina těch lidí, kteří nastoupili v Přemyšli, vystoupila v Krakově, mnozí v Katovicích a někteří v Olomouci, takže do Prahy dojelo jen 72 lidí a z nich bylo pouze 18 „bezprizorních“, těch, které nikdo nečeká.

Nikdo například nečeká na Annu Kalusenko z Poltavy a její rodinu: mámu, manžela Egypťana a  Aminu, které  je rok a pul.

„Byli jsme na cestě dva dny a dvě noci,“ vypráví. „Po Poltavě byl Charkov, potom Lvov, Polsko a teď jsme tady. Nejhorší byly doma noci. Když vyjou sirény, na ulici se střílí a vy popadáte dítě a schováváte ho do koupelny nebo do sklepa. Ve dne naši muži honí ty, kteří značkují trubky s plynem, a vy nevíte, kdy mají vybuchnout. (Začíná plakat.) Nezlobte se, nechci na to myslet. Je to velmi těžké.“

„Nemáte v Praze přátele, kteří by se vás mohli ujmout?“

„Přátele nemáme nikde vůbec žádné. Ale jak se teď ukazuje, přátelé jsou všude. Velmi mnoho hodných a dobrých lidí. Když jsme odjížděli, bála jsem se, že dítě bude plakat hlady, ale moje zlatičko mléko mělo vždycky.“

Olena Laň pro Taneční magazín 

Fotografie autorky a Savvy Dolomano

Vzkaz všem čtenářům:  Posilujte mír!  Není důležitá národnost. Důležitý je člověk!!!!  A tanec je jedinečný jazyk všech lidí na celém světě! Tančete  a vytvořte mír a lásku pro všechny!!!

V tanci porozumí všichni! 

Redakce Tanečního magazínu 

Taneční magazín