Český tanec v datech

Přináší překvapivé souvislosti

Startuje edice Český tanec v datech. Ukáže překvapivé souvislosti

Institut umění – Divadelní ústav zahajuje novou edici věnovanou českému tanci a dalším příbuzným uměleckým oborům, kde je hlavním vyjadřovacím prostředkem pohyb a fyzická akce. Po prologu o tanečním vzdělávání se jednotlivé studie zaměří na balet, současný tanec, nový cirkus, mimické divadlo, tanec v zábavním průmyslu nebo na lidový tanec. Editoři Jana Návratová a Roman Vašek s kolektivem spolupracovníků se rozhodli zmapovat tyto oblasti na základě systematického sběru tvrdých dat. Částečně navazují na své předchozí výzkumy, některé oblasti ale statisticky zachycují vůbec poprvé. Interpretace dat ukazují zajímavé souvislosti.

Na sklonku loňského roku zahájila edici studie Romana Vaška Taneční vzdělávání. Zabývá se všemi šesti konzervatořemi vyučujícími obory tanec a současný tanec. Věnuje se pedagogickému zázemí, mapuje průběh a akcenty studia. „V posledních patnácti letech je patrný úbytek studentů,“ uvádí jako příklad zajímavých zjištění Vašek a dodává: „Překvapení přinesly údaje o uplatnění absolventů. V roce 2016 získala v baletních souborech angažmá jen necelá třetina absolventů oboru tanec a zhruba stejný počet absolventů našel práci v taneční pedagogice. Ještě horší uplatnění ve vystudovaném oboru se ukázalo u absolventů oboru současný tanec.“ Druhá část studie je věnována vysokoškolskému vzdělávání na katedrách s tanečním zaměřením. Alarmující byla například zjištění ohledně finančního ohodnocení vysokoškolských pedagogů.

V prosinci loňského roku vyšla i druhá studie v edici Český tanec v datech, tentokrát věnovaná českému baletu. Detailně mapuje genderovou, vzdělanostní, věkovou a národnostní strukturu v baletních souborech. Výzkumná šetření například ukázala, že polovinu tanečníků v českém baletu dnes tvoří cizinci. Studie sleduje i proměnu pracovně-právního statusu tanečníků nebo jejich angažovanost v odborových a oborových organizacích. Podrobně jsou analyzovány platové a pracovní podmínky tanečníků. „Podle dat Českého statistického úřadu se průměrný plat tanečníků baletu sice citelně zvýšil, avšak náš detailní výzkum ukázal, že jen někde. Výrazně se rozevřely nůžky mezi odměňováním v Národním divadle a regionálních souborech, kde jsou někdy platy doslova tristní,“ uvádí Roman Vašek, který je autorem studie. Publikace o českém baletu se věnuje také provozním tématům, výkonům nebo hospodaření divadel a souborů, práci s potenciálním publikem apod.

Jednotlivé studie vznikající v rámci edice Český tanec v datech si lze volně stáhnout z webových stránek internetového knihkupectví Prospero:

http://prospero.divadlo.cz/e-publikace-ke-stazeni/cesky-tanec-v-datech-1-tanecni-vzdelavani/#.WmYA-qjiaUk

http://prospero.divadlo.cz/e-publikace-ke-stazeni/cesky-tanec-v-datech-2-balet/#.WmYBHKjiaUk

Kateřina Dušková

Taneční magazín

Pozor! Velký taneční souboj divadel Praha začíná!

Tanečníci a herci z osmi pražských divadel se připravují na svůj velký taneční souboj

Zatímco v Západočeském divadle v Chebu probíhá  nácvik tanců (o kterých čtenáře pravidelně informujeme) na finálový večer,  v Praze se tréninky  17. ledna teprve odstartovaly. Na tiskové konferenci ve Švandově divadle se sešli autoři projektu Roztančené jeviště  Martin Šimek a Tereza Řípová, Tereza Kostková, která k tanci neodmyslitelně patří a bude toto klání moderovat, členové poroty a samozřejmě herci a tanečníci, kteří si vylosovali své tance. Tereza Kostková říká: „Jsme rádi, že se média zajímají také o divadlo, měli jsme strach, že nebude z jejich strany  žádný zájem, když nejde o televizní show.“  Ale opak byl pravdou a novináři se sešli v hojném počtu.

Jak jsme již své čtenáře informovali, v Praze se bude o vítězství ucházet osm divadel: Dejvické divadlo, divadlo Semafor, Divadlo v Celetné, X10-Strašnické divadlo, divadlo Broadway, Divadlo na Vinohradech, Divadlo v Rytířské a divadlo Kalich.

Z každého divadla je vyslán jeden herec či herečka a 10. března proběhne ve Švandově divadle velké finále.

Každý pár zatančí  jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec.  Na tiskové konferenci bylo rušno, zúčastnění se vzájemně popichovali, kdože tedy má ten nejtěžší tanec a rychle  „odpadne“.

Mezi porotci uvidíme známé tváře, Veroniku Lálovou, Danielu Drtinovou, Danu Morávkovou aj. Finálový večer moderují Tereza Kostková a Libor Bouček.

Zeptali jsme se….

Veronika Lálová,  člen poroty

Vy jste byla mnohokrát  v roli  soutěžící (Veronika vyhrála první místo ve Stardance)  i porotkyně. V které roli se cítíte  lépe?

„Tak to je docela těžká otázka, protože každá z těchto dvou rolí  má nějaké krásné pozitivum. Coby  tanečnice se cítím samozřejmě velmi dobře, protože tančím už od 7 let,  ale i role porotce mě opravdu zaujala. Ačkoliv ‚neporotuji‘  dlouho,  myslím si, že Souboj divadel Praha bude super soutěž.“

Jste přísný porotce nebo přimhouříte oči?

„Jsem  hodný porotce, ale samozřejmě také trošku přísný. Např. v Mladé Boleslavi jsem byla v porotě jediný profesionální tanečník  a musela jsem tedy i profesionálně zhodnotit tance,  techniku párů atd.“ Teď se skutečně  těším na všechny  výkony, nejvíce mě vždycky  zaujme, co z toho páru vlastně cítím, jakou energii…, už se nemůžu dočkat….“

Zeptali jsme se….

 

Tereza Kostková, moderátorka 

Dobře znáte taneční soutěže z televize i z divadla. Jaký je rozdíl mezi  tancem v televizi a v divadle? Jaké výhody a nevýhody přináší tato dvě rozdílná prostředí pro tanečníky?

„Divadlo i televize mají svá vlastní  specifika, je tu rozdílnost, která přináší jiný přístup účinkujících. Jestli bychom to nazvali  výhodou či nevýhodou, to asi závisí na individuálním postoji.  Živý přenos je extrémně autentický, ale v televizi jste skutečně podřízeni kamerám, střihu, požadavkům velkého  týmu lidí, který  musíte respektovat velice  pokorně. Je to výhradně kamera a režisér, kdo vede úhel pohledu,  vy jste jenom součástí v&sca ron;eho dění. V tom svém malém,  velmi omezeném prostoru potom máte svou svobodu.  Divadlo je  jiným způsobem autentické, má o něco větší benevolenci, pozornost vlastně udržuje účinkující osoba,  ať už moderátor nebo tanečník.  Samozřejmě dřina, kterou tanečníci musí odvést při vystoupení, ta bude asi stejná, tanci musí věnovat stejný díl energie tam i tam.  Přesto divadlo ještě přidává něco, co neumím popsat, to je druh chemie,  kterou televize nemá. Na druhé straně zase divadlo nemá takový mediální dopad,  není kolem toho tolik „načinčanosti“ a světel, ale má jistý punc opravdovosti. I přesto, že se  divadlo všeobecně považuje za něco, c o je „jako“,  paradoxně vůbec není „jako“,   ono je opravdové.  Ale to, co je nejdůležitější – soutěž je živá  a teď,  lidé ji  prožívají a stmeluje je to,  a to je stejné  v divadle i v  televizi.“

Dáváte přednost televizi  nebo divadlu?

„Baví mě pracovat v obou prostorech, v divadle i v televizi  moderuji  i hraji, přitom respektuji, co mi každý ten prostor umožňuje,  ne,  že bych něco záměrně volila. Tančila  jsem v televizi, moc  mě  to těšilo a pak jsem překvapeně sledovala, co to tam  kamera nasnímala, protože televize ještě umí ‚čáry a kouzla‘,  takže je to takové magické. A  divadlo má zase pro mě  takovou duševní magii.“

Zeptali jsme se…..

Tereza Řípová, tanečnice, organizátorka Roztančeného jeviště

Jak hodnotíte letošní průběh  soutěží? Je  to vůbec fyzicky zvládnutelné?

„Nedá se zvládnout trénovat se všemi, časově by to nebylo vůbec reálné,   museli jsme delegovat jeden taneční pár pro Cheb  a v Praze má každý herec svého tanečníka nebo tanečnici.“

Daří se doposud všechno podle Vašich představ?

„Ano, zatím jsme nadšení, všechno probíhá dobře a jenom doufám, že se vydaří  i finálové  večery.  Mladá Boleslav dopadla výborně,  diváci si večer moc užili, dokonce jsme měli ohlasy, že byl ještě o trošičku lepší než první ročník.  Závěr soutěže v Chebu je už   27. ledna a všichni se na  výsledek těšíme.

Na závěrečný galavečer v Praze  jsme skutečně  zvědaví,  účastníků je tam nejvíce a není to tak jednoduché.“

Máte nějaký tip na vítěze?

„Zatím jsme vůbec neviděli páry spolu trénovat, takže ani my organizátoři  žádný  tip opravdu nemáme.“

(Martin Šimek potutelně: „No, přece mě!“J )

Soutěžící páry v Praze si vylosovali tyto tance:

Jaromír Nosek + Libuše Hybšová (Divadlo v Rytířské) – Slowfoxtrot + Samba

Lucie Černíková + Jakub Necpál (Divadlo Semafor) – Valčík + Rumba

Šárka Vaculíková + Ondřej Borský (Divadlo na Vinohradech) – Quickstep + Jive

David Gránský + Zuzana Šťastná (Divadlo Broadway) – Quickstep + Cha Cha Cha

Jakub Gottwald + Tereza Šimáčková (X10 – Strašnické divadlo) – Slowfoxtrot + Rumba

Milan Peroutka + Tereza Řípová (Divadlo Kalich) – Tango + Jive

Tereza Rumlová + František Kopecký (Divadlo V Celetné) – Waltz + Paso Doble

Klára Melíšková (ze zdravotních důvodů odstoupila, zatím není známo jméno její náhradnice) + Martin Šimek (Dejvické divadlo) – Waltz + Samba

Na závěr večera  jsou vyhlášena také tři místa – třetí místo – vítěz tipovací soutěže,  druhé místo – divácký vítěz a první místo hlavní vítěz.

Vstupenky na finálový večer můžete zakoupit na: www.svandovodivadlo.cz

Příjemnou zábavu!

Text, foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

 

 

Městečko Fake News – další projekt z dílny K. Jandáčkové

Program NoD leden 2018

10/1 11:55: Hodní chlapci (první uvedení v NoD) 19:30/St
DIVADLO Kolik agrese a puzení k násilnému chování v sobě musíme potlačit, abychom se stali „kultivovanými“ lidmi? Je to násilné v nás lidské, nebo nelidské? Co všechno může být spouštěčem naší agresivity? Byli bychom schopni se podílet na násilí na druhých? A co v momentě, kdy bychom byli pod vlivem nějaké skupiny? Může být násilí na druhých určitý druh sportu, kterému lze propadnout? Opravdu jsme si jisti tím, jak se ve vypjatých a nepříjemných situacích zachováme? Můžeme o sobě říct, že v žádném případě nemáme sklon k násilí v jakékoli jeho podobě? Režie: J. Mikulášek. Dramaturgie: M. Zicháčková. Hraje soubor 11:5 5. -> VYPRODÁNO

12/ 1 a 13/1 Bufo Alvarius – The Underground Secret 19:00/Pá a So
FILMOVÁ PREMIÉRA | SÁL Premiéra dokumentárního filmu Bufo Alvarius – The Underground Secret režiséra Filipa Záruby. Strhující audio-vizuální dobrodružství a radikální svědectví o nejsilnějším známém přírodním psychedeliku, které produkuje žába Bufo Alvarius ze sonorské pouště. Následné diskuze se zúčastní F. Záruba, V. Dejčmar, M. Vančura a S. Zemánek. Afterparty: DJ IM Cyber. www.bufolavarius.com -> 250 Kč

15/1 NoD Kviiiz 19:30/Po
Další vydání vědomostního zápolení na vlnách vašich mozkových závitů. Přijďte si oprášit své vědomosti a nevědomosti. Registrace týmů (max. 4 osoby) probíhá od 19:30 do 19:50. -> FREE

15/1 Anna Hulačová & Jana Vojnárová: Paralelní pozdravy 16. 1. – 16. 2. 2018
GALERIE
Jana Vojnárová vychází ve své práci z vlastních rodinných příběhů, především z událostí, které postihly její rodinu během 2. světové války. Anna Hulačová je známou a uznávanou sochařkou, která reflektuje různá mytologické, folklorní a náboženské témata a příslušnou symboliku. Výstava Paralelní pozdravy je komunikací dvou medií, které jsou fyzikálně odlišné, ale existuje mezi nimi jakési tematické pouto, které funguje jako vstupní brána k průniku jednoho světa do druhého a naopak. Fyzické propojení sochy vstupující do malby a naopak se rozehrává v charakteristické prostorové architektuře výstavy , která přesahuje tradiční prostor galerie. Kurátor: Pavel Kubesa. -> FREE

15/1 František Pecháček: Reload – Recover 16. 1. – 16. 2. 2018
VIDEO GALERIE
František Pecháček patří mezi významné osobnosti české vizuální scény. Specializuje se na 2D a 3D grafiku – animaci a tvorbu generovaného virtuálního prostředí. Mezi jeho speciality patří video projekce a video mapping budov a prostředí. Podílí se na tvorbě vizuálu scény divadelních představení v Národním divadle. Pro panoramatickou projekci galerie Video NoD vytvořil formou fluidní simulace a 3D animace rozpouštějící se objekty voskové struktury zdánlivě připomínající významné symboly. Kurátorka: Veronika Zajačiková. -> FREE

16/1 Díra na trhu: Interdimenzionální čočka 19:30/Út
DIVADLO Planeta Země. Daleká budoucnost. Lidstvo je na vrcholu evolučního vývoje. Průměrná lidská bytost využívá 85-95% kapacity svého mozku. Naši dva hrdinové, patří mezi ty nejvyzrálejší zástupce lidské rasy na planetě. Snoubí se v nich veškerá moudrost lidstva. Zářící bytosti pevné ve svém středu. Jsou však přesto vyvrheli. Zabývají se totiž divadlem. 4 stěny, 3 herci, 2 dimenze, 1 jeviště. Divadelní badatelé z daleké budoucnosti se setkávají s herečkou z 20. st. Navzájem si předávají zkušenosti z jejich světů. Naleznou odpověď na otázku Života, Vesmíru a vůbec? Hrají: B. Jánová, W. Valerieán, Š. Pliska. -> 250 Kč / 180 Kč (stu denti, senioři, ZTP)

17/1 420PEOPLE: Královna víl/ Fairy Queen 19:30/St
DIVADLO Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů? Jak pevné pouto mezi námi musí být, abychom toho druhého neztratili, i když jsme už tak dlouho necítili jeho vůni, nedrželi ho za ruku ani se nemohli schovat do jeho náruče? Na tyto otázky odpovídá inscenace tanečního souboru 420PEOPLE, která vychází z autentických osobních materiálů a reálných zkušeností účinkujících. Choreografie: V. Kuneš. Hudba: Zabelov Group. Účinkují: Z. Herényiová, F. Barrouquére, F. Staněk, A. Sojka, A. Volný & Zabelov Group – J. Šikl a R. Zabelov. Kostýmy: O. Křížková. -> 330 Kč / 250 Kč (studenti, senioři, ZTP)

18/1 EET pro kulturu – seminář 18:00/Čt
Co bude znamenat třetí fáze zavádění EET pro kulturní neziskové organizace? Jak se to projeví prakticky? Jak její zavádění ovlivní aktuální vývoj situace po výroku Ústavního soudu? Co vše je třeba vědět a předem připravit? A koho se to týká? Lektorka semináře: Dr. Helena Jonášová, specialistka na účetnictví a zdanění neziskových organizací. -> Kurzovné 400 Kč. Platba v hotovosti na místě. Kapacita je omezená – rezervace na emailu jan<at>roxy.cz

19/1 Kasha Jandáčková & kol.: Ve dne v noci 19:30/Pá
DIVADLO
Šance, že zemřeme při teroristickém útoku je stejná jako ta, že vyhrajeme hlavní výhru v loterii. Autorská inscenace režisérky Kashy Jandáčkové VE DNE V NOCI vypráví na základě dokumentárních materiálů, novinových článků, autentických výpovědí a videozáznamů příběhy skutečných obětí teroristických útoků. Životní osudy obyčejných hrdinů, kteří by se jimi raději nestali. V hlavních rolích: A. Linhartová, K. Vágnerová, J. Meduna, J.Roskot a Killiekrankie. Režie: K. Jandáčková. Dramaturgie: N. Preslová. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

21/1 IDDQD: Goon – Krvavá pomsta! 19:30/Ne
DIVADLO | STUDIO
Krvavá komiksová jízda plná krve, komiksový poetiky a jízdních řádů. Jediný představení, který překousne i tvůj pubertální brácha. Tak bacha! Přijď se přesvědčit, že život není spravedlivej, násilí plodí násilí a alkohol tvý problémy nevyřeší. BANG! Hrají: D. Kranich, A. Týmal, J. Strýček. -> 200 Kč / 150 Kč (studenti, senioři, ZTP)

22/1 Janek Lesák & kol.: Osamělost komiksových hrdinů 19:30/Po
DIVADLO Inscenace otevírá třinácté komnaty nejslavnějších komiksových hrdinů. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o tom, že jsou superhrdinové. Ze stejné studie vyplývá, že ještě vyšší procento superhrdinů sní o tom, že jsou lidmi. Hrají: L. Přichystalová, L. Karda, M. Cikán, J. Strýček. Režie: J. Lesák. Dramaturgie: N. Preslová. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

23/1 PKF Prague Philharmonia: Krása dneška / Hudba a film – Martin Kubala 19:30/Út
HUDBA Režisér a kameraman Martin Kubala, autor řady výjimečných dokumentů o výjimečných osobnostech ze světa hudby, filmu, divadla a tance. Jakou úlohu ve filmu hraje hudba a podle jakého klíče si ji režisér vybírá? -> 300 Kč / 200 Kč (senioři) / 100 Kč (studenti)

24/1 11:55: Městečko Fake news (první uvedení v NoD) 19:30/St
DIVADLO
Mysteriózní detektivka plná nekorektního humoru. „Diano, je 8.15 ráno. Právě jsem přišel do kanceláře. Děkuji za pravidelný přísun kávy a koblih, vy víte, jak mne ráno nastartovat a bůh ví, že teď je to opravdu potřeba. Na stole mi totiž přistál nový případ. S něčím takovým jsem se dosud nesetkal. Z materiálů vyplývá, že bylo vyvražděno celé město. Naskakuje mi z toho husí kůže. Diano, vyzvedněte si v kanceláři klíče od mého bytu, zabalte mi pár nejnutnějších věcí, a ty zašlete na určenou adresu. Vydávám se neprodleně na cestu do Fake news… „ Režie: K. Jandáčková. Dramaturgie: J. Macíčková. Hraje soubor 11:55. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, sen ioři, ZTP)

25/1 11:55: Pýcha a předsudek aneb láska voní po hnijícím mase (první uvedení v NoD) 19:30/Čt
DIVADLO Příběh o mladých dívkách, které se poprvé v životě zamilují. Příběh plný lásky, nenávisti a oživlých mrtvol. Příběh o touze po krvi a čerstvém lidském mase. Béčková romantická klasika. Režie: P. Tejnorová. Dramaturgie: J. Macíčková, J. Tošovský. Hraje soubor 11:55. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

27/1 Maso krůtí: Cirkusvobody 19:30/So
DIVADLO
Uvidíte zcela vídané a uslyšíte zcela slýchané v zapomenutelné show k nepopukání! MASO KRŮTÍ zplodilo další autorskou inscenaci. Zaprvé proto, že o svobodě se žvaní líp v manéži než v hospodě. A zadruhé na tenhle typ umění nemají na pracáku kolonku. Režie a dramaturgie: J. Fleglová a kol. Hrají: K. Smržová, E. Soukupová, M. Sobotková. -> 200 Kč / 150 Kč (studenti, senioři, ZTP)

30/1 Linda Dušková a kol.: Sandman 19:30/Út
DIVADLO
Jak se vám v noci spí? Zdají se vám sny? Trpíte nočními můrami? Nemůžete se ráno probudit nebo raději nespíte vůbec? Sleep & Pain je tu pro vás. Pojďte dál, lehněte si. Zhluboka dýchejte. Teď zhasneme. Autorská inscenace režisérky Lindy Duškové se zabývá spánkem a jeho poruchami. Vypráví příběh Sandmana, postavy, která prochází díly autorů N. Gaimana, E. T. A. Hoffmana nebo H. Ch. Andersena. Ale kdo je ve skutečnosti Sandman a jak ovlivňuje naše životy? Režie: L. Dušková. Dramaturgie: N. Preslová. Hrají: K. Dvořáková, P. Neškudla, H. Řezáčová, V. Verdure. -> 250 Kč / 180 Kč (studenti, senioři, ZTP)

31/1 K. May, T. Volánková& kol.: Vinnetou 19:30/St
DIVADLO | STUDIO
Příběh pro děti, kterým by se měli inspirovat i dospělí a humor pro dospělé, který pochopí i děti. Inscenace je volně inspirována jedním z nejznámějších románů o přátelství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem. Velice naivním a záměrně groteskním způsobem podává velmi zkreslenou zprávu o světě indiánů, banditů a kovbojů ale především o přátelství, které je mnohdy víc než sama láska. Režie: T. Volánková. Hrají: L. Karda, M. Cikán, J. Šurková, N. Mikulová, L. Přichystalová, J. Strýček, D. Migač, K. Císařová, A. Gregorec. -> 200 Kč / 150 Kč (studenti, senioři, ZTP)

 

NoD

Taneční magazín

 

Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – Petrem Zuskou

„Chtěl jsem být filozofem“

Petr Zuska zosobňuje  tvůrce evropského formátu a výjimečného  choreografa se širokým záběrem.  Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech  nechybí  humor a  vtip.  Jako tanečník představoval vždy dynamického  interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např.  Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie  v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002,  Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby,  Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos  v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil  Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí  nejen o baletu

Tento rok  jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal? 

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny,  nebo že by mi  nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál  ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější  vnitřní pocit  člověka z jeho   tvorby,  to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě  mnohem  víc.“

„ No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  „- ne nespokojený- “ a nemyslím si,  že je vždy všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený“.

Máte za celý život dobré  pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že  se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si,  že je všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený.“

Kolik asi jste za svůj   život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v  mých životopisech to je,  jedná se asi o  padesát  děl,  některá jsou celovečerní a  většina je   jednoaktovek  dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se  nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi  hierarchii svých rolí,  které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A  čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film  Carlose  Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem  Gadesem v hlavní roli (podle  stejnojmenné lyrické tragédie  Federica Garcíi Lorcy). Byl to  tehdy v polovině 80.let  přelomový taneční film, který v Praze promítali  v kinech.  Antonio Gades, který  ve filmu  hraje,   byl jeden z  možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně  uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich  práce jsem si velice vážil. Od nich  jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si,  že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě  ne …“

 I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

 Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese  přišla  náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých  budoucích zaměstnáních.  Jeden čas  jsem chtěl být  veterinářem, protože jsem měl rád zvířata,  také jsem si  moc  přál být hokejistou. Snil jsem i  o tom, že budu  popelářem, protože se mi líbila  popelářská  auta a způsob, jakým  nakládala a obracela  popelnice,  které  – tehdy  vypadaly jinak než dnes – ,  nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak   popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl  jsem být filozofem,  tenkrát  jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem  a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že?  Mohl jste přemýšlet a  zhmotnit své  myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud  porovnám  povolání filozofa a choreografa,  ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své  kariéry i pocity, kdy se  Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě  určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba  na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se  nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný,  občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší .   Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také,  je to  pravda.  Balet  je  umění, které vyžaduje  mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn.  herecký talent, je toho zkrátka  hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem  pokud  napíše spisovatel  skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese  těžká  pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem  s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval.  Někde  v sobě  jsem cítil, že tanec  opravdu moc a moc chci  dělat,  nepopsatelně  mě to bavilo a   všechno  jsem   velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a  prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem  skeptický k  pocitu být na sebe pyšný.  Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi  jsem  byl šťastný, že všechno  zvládám a že se mi do světa baletu daří  pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a  rozhodně nějaká satisfakce  to pro  mě byla.  Na  začátku kariéry  bylo pro mě dost  těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a  měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je  měl  celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku   poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje  tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze  sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde.  Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy  ještě hodně mladý. Možná  kdybych začal  s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak  už by to třeba   opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry  přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy  různých souborů, nebo  přátele mimo obor.  Rivalita  mezi tanečníky samozřejmě panuje,  ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy  nebylo  nic převratného, jen mě to na   několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance,  tak jsem byl  úplně nepříčetný.   Neprožíval jsem své úrazy  lehce, pokaždé  mě velice „nabouraly“  i psychicky. Měl jsem neustále  pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně  nepříjemné. Sám  nevím,  proč jsem to tak těžce  prožíval. Často jsem  přemýšlel, proč tak špatně  zvládám psychicky  svá zranění,  ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či  potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic  za celou taneční kariéru?

„Ano.  Skutečně jsou lidé,  kteří mají naprosté minimum úrazů  nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé  straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu  moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení….  Nabízí se  teorie, že ten,  kdo má pro balet největší  talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak  ten,  kdo má ten talent nejmenší, je pořád  zraněný. Ale  ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků,   kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali  spousty  zranění. A také jsou tu tanečníci,  kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto  oboru a zranění nebyli  nikdy. A také jsou  profesionálové,  kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic  není.  Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti  ale znám tanečníky  na tom břehu i na druhém břehu a  znám  jich opravdu hodně.  Já  jsem byl  tak někde uprostřed, spíše se mi dělo  méně zlého  než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a  něčím jsem  si prošel.“

Někteří tanečníci baletu  skončili  na kolečkovém křesle.  Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem  o tom nepřemýšlel, že by mohl balet  mít až takový dopad. Toto  tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě  by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají  rozhodně  strach z úrazu, ale pokud  někdo začne smýšlet tak,  že si může něco udělat  s plotýnkou a třeba i skončit  na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či  lyžování? Nebo  jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich  „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“.  Stále   lyžuji.  Je fakt,  že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu,  že nebyla příležitost.  Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho  tanečníků lyžuje nebo   jezdí na snowboardu. Já  například jezdím  na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval,  jsem  jezdil na koni.  Ale  na motorce jsem  opravdu přestal jezdit. Párkrát  jsem spadl, naposledy jsem si nalomil  dvě žebra a palec u nohy. V tu  chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a  navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně  velice riskantní.“

Bylo těžké  zvládnout dohromady tuto náročnou profesi  a  rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek  pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas,  já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo  pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase  nutno říct, že pokud bych  chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku,  bylo by to možná stejné. Neměl jsem  úplně pravidelně volno,  mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi  stále,  ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si,  že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu  musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu.  Někdo se brání  slovy: „Já  nemůžu vážit 40 kg, mám  od narození dispozici být silnější.  Musí podle Vašeho názoru  být tanečníci  od pohledu křehcí?  Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky  do nějakých diet  a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale  pochopitelně  určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen  v úvahu  klasický balet.  Tanečník vyjde v bílém celotrikotu –  už jen  ten samotný jim  přidává kila. V okamžiku, kdy  tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit  jsem rozhodně také měl, ale  přesto jsem neměl v souboru jen  samé „vychrtlé“ členy.  Můj soubor  byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí.  Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také  dívky,  které byly ženské se  vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru   netoleroval   tlusté lidi. Jestliže  občas  někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme  se vyloženě rozloučit, ale bylo  třeba ten problém vyřešit.  Dotyčný musel se sebou  něco udělat,   zhubnout,  protože takhle to dál  pochopitelně nešlo.  Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými  jsem se  i rozloučil,  i když mi to bylo  líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí  tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde.  Jak to vidíte?

„I toto je  velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech  už nemůže. Někteří z nás  jsou v 45-ti letech  na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech  tam moc dobře  nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince.  Záleží  opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává,   každé  tělo pracuje a   reaguje jiným způsobem. Přesto je tu  jakási  proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání  profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně  moderní divadlo na vrcholové úrovni,  tak  potom zřejmě věk 40 let  či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké  zdravotní problémy,  asi konečná hranice.  Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě  je.

Ale  tím neříkám,    že objeví-li se  někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře.  Znám takové tanečníky.  V tomto věku byli velmi dobří.   Naopak,  v jejich  projevu je znatelná  obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného  člověka.  Balet  není jen  fyzický  výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání  i vzkaz těm ostatním, které  člověk na jevišti zanechá.  A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže   cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne,  pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl,  poté  zkouší, někdy dvě hodiny,  čtyři, někdy  šest  a někdy vůbec. Jindy  má  večer  představení.  Před představením je  krátká zkouška, po ní následuje  několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není  tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk  už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž  nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec  dělat. Nejde tu jen  o  fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v  rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je  už později  do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním  připadá  jako nemyslitelné, tedy  šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly  úplně  paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si,  že chci  něco udělat.   Od té doby jsem začal dělat  víc a po vytvoření asi šesté choreografie  jsem si uvědomil, že  jsem zřejmě  i choreograf.  Nechodí to tak, že by  tanečník do 40-ti let jen  tančil a poté začal s choreografiemi.  Někdo skončí s&nb sp;tancem a  stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo,  ne  každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech,  pak  těch je ještě daleko méně. Je to  velice specifický talent.“

Tvořil jste také  často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych  tehdy tu  nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem   v Čechách, pochopitelně,  navíc tu  mám kamarády,  i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi,  je  v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě  k Čechám jiný vztah. Když  jsem začal šéfovat  Baletu ND,  tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době  se mi zase znovu nabízí možnost odejít.  Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit,  že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je  v téhle chvíli stěhovat.  Neříkám,  že  se někdy  třeba něco podobného  nestane, ale  právě teď  si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady  a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov  chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to  určitě nebylo. Ale  neříkám,  že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil.  Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla  období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně  byla  také období, která byla radostná.   Ale tak je to v životě  běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok  šéfování baletu ND pořádně „sežrat“.  Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství  záležitostí,  které se  běžně nestávají.  S něčím jsem vůbec nepočítal, musel  jsem  rychle  reagovat a stálo mě to  práci navíc, nervové vypětí  a dělání krizových rozhodnutí  v určitý moment, kdy bylo  tzv. ‚za 5 minut 12 ‘.  A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně  nevyzpytatelná.  Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce,  nejen v oblasti umělecké. Ale  podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste  se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo.  Bylo to fajn, ale  je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen  si cosi  takového  představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

Taneční magazín

Roztančené divadlo v Chebu

Projekt Martina Šimka a Terezy Řípové pokračuje

Už na konci ledna se v chebském divadle uskuteční  další část projektu Martina Šimka a Terezy Řípové Roztančené divadlo,  o kterém jsme  své čtenáře již několikrát informovali.  Cheb je teprve třetím městem, kde se propojení tance, divadla, ale i elegance a kostýmů, odehraje.

Šest herců chebského divadla, Pavla Janiššová, Karolína Jägerová, Vladimíra Vítová, Pavel Richta, Petr Németh a Miroslav Sabadin, se bude téměř dva měsíce připravovat pod vedením profesionálních tanečníků a budou zveřejňovat své medailonky a videa z přípravy na sociálních sítích. Na závěrečném soutěžním večeru se pak rozdají tři ceny, pro vítěze hlasování na sociálních sítích, pro vítěze, kterého vyberou přímo diváci galavečera, a hlavní cenu udělí porota. Kromě odborníků v ní budou například i představitelé města. Herci nebudou uvolněni z představení, takže nácvik pro ně nebude jednoduchý.

„Lístky na 1. ročník byly vyprodány za 10 minut. Je to pro nás známkou toho, že je to zajímavá akce,“ řekl Martin Šimek. A jak budou úspěšní chebští tanečníci, se diváci přesvědčí na galavečeru, který se v chebském divadle odehraje 27. ledna. Tanečníky bude celý večer doprovázet kapela Jakuba Žídka Gin in Jam. V porotě zasedne herec Roman Zach, kostýmní výtvarnice Andrea Králová, choreografka a něk dejší primabalerína Srbského národního divadla Ivana Dukić a chebský starosta Antonín Jalovec.

Taneční magazín

Soutěž pro divadelní fotografy

Divadelní fotografové, přečtěte si pozorně! Nová soutěž šitá na míru právě pro vás!

Institut umění – Divadelní ústav v rámci připravované výstavy Česká divadelní fotografie 1859–2017 vyhlašuje soutěž o nejlepší divadelní fotografii. Do soutěže se mohou přihlásit profesionální fotografové i studenti fotografie se snímky pořízenými na území České republiky v letech 2015, 2016 a 2017 v několika kategoriích. 

Uzávěrka je 31.ledna 2018.

První souhrnná výstava fotografií z divadelního prostředí Česká divadelní fotografie 1859–2017 představí od 9. května do 24. června 2018 v Obecním domě v Praze různé podoby divadla a jeho proměny za uplynulých téměř sto padesát let. Divadelní fotografie je samostatnou a svébytnou uměleckou disciplínou a zejména v českých zemích má silnou tradici sahající k samotným kořenům fotografického umění. Na výstavě Česká divadelní fotografie budou vystaveny originály unikátních a dosud nepublikovaných hereckých portrétů z poloviny 19. století, historické fotografie z divadelního prostředí, ale i glamour portréty z Atelieru Langhans, či umělecky cenné fotografie meziválečné avantgardy. Poválečnou divadelní fotografii reprezentují osobnosti jako Václav Chochola, Josef Koudelka, Jaromír Svoboda, Jaroslav Krejčí a další. První souhrnná výstava fotografií z divadelního prostředí přináší také specifický pohled na české dějiny. Divadlo a divadelníci se vždy významně podíleli na společenském životě země, zachování a rozvoji její kultury a několikrát i přímo zasáhli do historických událostí. Výstava je tak i příspěvkem k oslavám stého výročí založení Československé republiky.

Divadelním fotografiím pořízeným v letech 2015–2017 bude na výstavě věnována samostatná soutěžní Přehlídka divadelní fotografie. Současnou tvorbu budou prezentovat nejlépe hodnocené snímky přihlášené do soutěže, které vybere odborná porota. Soutěž je určena jak profesionálním fotografům, tak studentům oboru fotografie.

Soutěžní kategorie a témata:

1. PROFESIONÁLNÍ FOTOGRAFIE

kategorie se dále člení do dvou sekcí – první je Inscenace nebo divadelní či divadelně-performativní projekt a druhým Portrét v roli.

  • Inscenace (divadelní projekt) – maximální počet: 3 série o maximálním počtu 5 fotografií. Přihlášeny mohou být i samostatné snímky či série o menším počtu snímků.

  • Portrét v roli – maximální počet: 3 fotografie.

přihláška ke stažení pro profesionály

2. STUDENTI OBORU FOTOGRAFIE

Volná tvorba s divadelní tématikou. Jeden účastník může přihlásit maximálně 7 fotografií (např. Fotografie z inscenace, ze zákulisí, ze čtené zkoušky nebo portrét účinkujících či inscenátorů).

přihláška ke stažení pro studenty

Více informací a přihlášky jsou k dispozici také:

na www.divadelnifotografie.cz/soutezni-prehlidka/.

Uzávěrka je 31. ledna 2018.

Výstavu doplní bohatý doprovodný program i odborná publikace mapující fenomén české divadelní fotografie.

Kurátory výstavy jsou Anna Hejmová a Vojtěch Poláček.

Více informací na www.divadelnifotografie.cz

nebo na www.facebook.com/divadelnifotografie

Foto: Michal Hančovský

TANEČNÍ MAGAZÍN

Na co se můžete těšit v Ponci?

Soubor DOT 504 přináší cenami ověnčené představení Collective Loss of Memory, ale také You Are Not One, Who Shall Live Long a Family Journey

Soubor DOT504 3x v PONCI

DOT504 stírá hranice mezi divadlem, tancem a novým cirkusem. Spolupráce s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou (RootLessRoot Company) navazuje na předchozí mezinárodně úspěšné projekty. Holdin‘ Fast, první společný projekt, obdržel nominaci Total Theatre Award pro nejlepší začínající soubor na Fringe Festivalu v Edinburku v roce 2008. Následující projekt 100 Wounded Tears získal prestižní ocenění The Herald Angels Award na Fringe Festivalu v roce 2009 a Collective Loss of Memory, zatím poslední v řadě, navázal na tyto úspěchy a získal cenu za Taneční inscenaci roku a Cenu diváka České Taneční P latformy 2015.

PONEC – divadlo pro tanec uvádí tento týden tři inscenace renomovaného souboru D0T504. Jak je již u souboru zvykem, jedná se vždy o propojení tvůrčích sil špičkových českých i zahraničních umělců. Ve čtvrtek 30. 11. od 20:00 hod. bude uvedeno cenami ověnčené představení Collective Loss of Memory, které již slaví třetí výročí a zabývá se tématem násilí a kolektivní ztráty paměti. V pátek 1. 12. od 20:00 hod. se můžete těšit na inscenaci You Are Not One, Who Shall Live Long, která klade otázky tykající se samotného by tí. Trojitý zážitek završí v sobotu 2. 12. od 20:00 hod. druhá repríza poslední produkce souboru Family Journey – surrealistického obrazu jedné rodiny, která má svoje pravidla a svérázné členy.

ČT I 30. 11. I 20:00 hod I Collective Loss of Memory

Žid Tom, přizpůsobivý Nathan, pomocník Dano, pravý, čistokrevný Knut a boss Wanny – minimálně o 50 % lepší než všichni ostatní. S pěticí těchto veselých chlapců se budeme věnovat silnému sociálnímu fenoménu, jednomu ze zvláštních potěšení části lidstva – potěšení ze zabíjení a účasti na násilí. Radost ze zabíjení dává jedinečný pocit absolutní moci a svobody. Pro oběti je to ale peklo samo. A náhodní svědci? Nedělají nic. Postiženi kolektivní ztrátou paměti jen pozorují.

 

PÁ I 1. 12. I 20:00 hod. I You Are Not One, Who Shall Live Long

You Are Not One,

Who Shall Live Long.

Nejsi ten,kdo bude žít dlouho.

Chtějí po vás vysvětlení.

Chtějí znát smysl, záměr, pojetí.

Ale není tu nic.

Vše vychází z ničeho

a není co vysvětlovat.

Vyjma toho, že

co děláme,

co existuje,

kým jsme,

se stále mění.

To, co děláme, to nejsme my.

Přichází to k nám

odněkud a odnikud.

Nikdo neví, co to je.

Co to je?

Jozef Fruček, Linda Kapetanea

 

SO I 2. 12. I 20:00 hod I Family Journey

Jsme rodina, ale nikdy jsme nepoznali otce ani matku.

Šťastnou shodou okolností jsme ale potkali jednoho podivuhodného muže, který nám řekl:

„Jste rodina. Držte při sobě a budete ta nejšťastnější rodina. Nejšťastnější na celém světě.“

Nenechte si ujít. 

Foto: Divadlo Ponec 

Taneční magazín