Unikátní spojení

Vyzkoušejte capoeiru, spojení tance, akrobacie, bojového umění, hudby i zpěvu!

Unikátní spojení boje, akrobacie, tance, hudby, zpěvu, hry a v neposlední řadě společně sdílené energie – to vše zažijete na hodinách capoeiry! V Praze je nově pořádá tanečník a člen souboru současného tance 420PEOPLE Michal Toman ve Studiu Maiselovka

„Capoeira je úžasná ve své komplexnosti, v tom, že propojuje tolik věcí… Je na ní krásné to, že čím déle se jí člověk věnuje, tím hlouběji se do ní dostává, a postupně ho zaujmou a okouzlí i ty jiné, často i nefyzické aspekty, jako je například využití tradičních hudebních nástrojů, zpěv a další. Na druhou stranu si z ní každý může vybrat to, co ho opravdu baví,“ říká profesionální tanečník a učitel capoeiry Michal Toman.

Ke capoeiře se dostal už jako osmiletý, kdy byl – podle vlastních slov – extrémně hyperaktivní dítě, které se věnovalo nevídanému počtu zájmových kroužků od karate přes atletiku, latinsko-americké tance až po kytaru a sbor. „Jednou jsme na přehlídce bojových umění v mém rodném Novém Jičíně narazili na ukázku brazilského bojového umění, které spojovalo vše, co jsem chtěl, a pořád nenacházel. Bojové umění, ve kterém se soupeří, neubližuje, hraje, předvádí, zpívá, tančí, skáče, hraje na hudební nástroje, a které pulzuje obrovskou energií… Zkrátka bylo to, jako vidět sebe samotného v zrcadle, jako by capoeiru někdo vytvořil přímo pro mě. Dnes se jí věnuju přesně dvacet let.“

Perfektní kondice, reflexy i cit pro rytmus

Stal se učitelem, získal řadu mezinárodních titulů a nyní vede ve Studiu Maiselovka v samotném centru Prahy své lekce, které jsou velice oblíbené. „Díky capoeiře v první řadě získáte vynikající kondici, protože je to velmi náročné fyzické cvičení. Po určité době se přidají i bojové schopnosti a velmi dobře vycvičené reflexy. Zároveň je capoeira neodmyslitelně spojená s hudbou, kterou musíte při cvičení vnímat, takže dalšími přínosy jsou určitě zlepšení citu pro rytmus, následně rozvoj hlasových dispozic a také se můžete naučit hrát na hudební nástroje,“ popisuje Michal Toman.

Praktikování capoeiry však má i další pozitivní dopady na náš život. Podle odborníka získáte otevřenost vůči ostatním lidem a tím, že sdílíte společnou energii, zbavíte se ostychu vystupovat před ostatními.

„To hlavní však je, že vás capoeira naučí opravdu multifunkčnímu organickému pohybu, reakcím, bojovým schopnostem, akrobacii a dalším věcem formou nenásilné hry, kdy je vám váš kolega (sparing partner) spíše spoluhráčem než soupeřem. To je, myslím, velkou zbraní capoeiry, všechno je to vlastně zábavná hra, skrz kterou se učíme. Někdy vážnější a drsnější, někdy naprosto uvolněná, pokaždé jiná, ale vždy zábavná,“ dodává tanečník.

 

Capoeira, to je svoboda

Ačkoliv se jedná o bojové umění, nechybí tady ticho a procítění okamžiku… Atmosféra je vřelá a ani naprostí začátečníci se nemusí ničeho bát. Lekce vždy začíná společným zahřátím, následuje několik cvičení, každé zaměřené na jiný aspekt, přičemž lektor vždy vše pečlivě ukáže a vysvětlí. Celý trénink je vždy završen tím nejhlavnějším, a to je hra, kdy spolu účastníci lekce capoeiru praktikují, tedy správně řečeno: hrají capoeiru mezi sebou a zkoušejí věci, které na hodině trénovali. U toho se může zase zpívat, tleskat…, zkrátka opět nechybí velká míra svobody a improvizace.

„Často během hodiny hraju na tradiční hudební nástroje, ostatní se mohou mezi sebou uvolněně bavit, na cokoliv se ptát, smát se, dělat si legraci – zkrátka užívat si to, což přesně odpovídá tomu, odkud capoeira pochází. Je to afro-brazilské bojové umění, a přesně takoví, jací Brazilci jsou, jak se chovají, jaká je jejich pulzující kultura a země, tak přesně taková je i capoeira,“ uzavírá Michal Toman.

 Michal Toman

Profesionální tanečník, performer, akrobat, pedagog, fotograf a capoeirista. Je členem souboru současného tance 420PEOPLE, souboru fyzického divadla Burki&com a slovenského souboru současného tance Yuri Korec&Co. Je držitelem zeleného (učitelského) pásu capoeiry a mnoha medailových umístění a titulů (mistr Evropy 2021). Ve své pedagogické činnosti se zaměřuje na využití kombinace principů techniky současného tance s technikou afro-brazilského bojového umění capoeira, a to zejména v obrácených polohách těla. Jeho lekce capoeiry můžete navštívit ve Studiu Maiselovka v centru Prahy, které je prvním oficiálním prostorem souboru současného tance 420PEOPLE. Více na  www.420people.org

 

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

OSTROV!

Choreografka Jana Burkiewiczová a BURKICOM se vrací do La Fabriky

Dvě představení proběhnou 9. a 10. února 2022

V praské La Fabrice probhne 9. a 10. února 2022 repríza pedstavení Ostrov! souboru BURKICOM. Píbh zrození a zániku hledající rovnováhu mezi lovkem a okolním svtem vznikl na základě vzkumu krajiny, dosud jen nepatrně dotené turismem i lidskou inností. Choreografka Jana Burkiewiczová do píprav pedstavení zapojila adu známch osobností z rznch umleckch oblastí. Scénografii navrhl architekt Jaroslav Wertig ze studia A69, animace ilustrátor Jindich Janíek a filmový reisér Tomáš Luák. Na pípravách inscenace se podílelo celkem 32 lidí. Premiéra pedstavení se odehrála v listopadu loského roku

Helena Novotná 

pro Taneční magazín

 

OSTROV!

Kousek divokosti i smutku neporušené přírody

V pražské La Fabrice proběhne ve dnech 8.–10. 11. 2021 pražská premiéra představení Ostrov! souboru BURKICOM. Příběh zrození a zániku hledající rovnováhu mezi člověkem a okolním světem vznikl na základě výzkumu krajiny, dosud jen nepatrně dotčené turismem i lidskou činností. Choreografka Jana Burkiewiczová do příprav představení zapojila řadu známých osobností z různých uměleckých oblastí. Scénografii navrhl architekt Jaroslav Wertig ze studia A69, animace ilustrátor Jindřich Janíček a filmový režisér Tomáš Luňák. Na přípravách inscenace se podílelo celkem 32 lidí.

Zažijte na vlastní kůži kousek neporušené přírody, poznejte poslední 4 % procenta divoké prázdnoty! Multimediální scénický model biotopu ostrova na Jakubském rybníku v obci Poušť, okres Nymburk. Otřesně živé představení.

Ve svém nejnovějším a produkčně dosud nejnáročnějším autorském představení OSTROV! se Jana Burkiewiczová vrací k přírodní a environmentální tématice, kterou v minulosti zkoumala již v představeních Divočina, marnivost ptačích per a O medvědovi, který plul na kře. Tentokrát se při přípravě scénáře spojila s filmový režisérem a animátorem Tomášem Luňákem (Alois Nebel) a kurátorem Jiřím Mackem (Designblok), aby ve výsledném tvaru propojila do kompaktního a neustále se prolínajícího celku choreografie s animacemi původních ilustrací Jindřicha Janíčka (Take Take Take) a hudbou Jiřího Konvalinky (Mutanti hledaj východisko).

Environmentální témata prostupují stále častěji zpravodajství, politická jednání i náš běžný život, ale o čem se vlastně bavíme? O jaké přírodě? O lese, kam chodíme na houby a jsme uneseni jeho klidem? Co je to vlastně ona divočina, když z celkové váhy savců, žijí na světě jen 4 % procenta skutečně svobodně, 36 % tvoří lidé a 60 % zvířata chovaná v zajetí pro naší zábavu či jako potrava? A co jsme my ve vztahu k ní, když jsme její součástí?“ ptá se choreografka Jana Burkiewiczová.

Základním táborem příprav inscenace se stal Jakubský rybník, který patří do chráněné oblasti Rožďalovických rybníků, krajina, jež není prvoplánově krásná ani problematická, ale víceméně přirozeně spojuje lidskou činnost a existenci neporušené přírody. Ostrov uvězněný hladinou rybníka se následně svou neporušeností stal pro inscenaci symbolem nedotčeného běhu věcí. „A pak jsme se dívali, vstřebávali a hledali souvislosti, které se nám postupně spojovali do představení, které je pro nás sice abstraktním, ale živým modelem naší existence v rámci přírody,“ doplňuje Jana Burkiewiczová, která tentokrát jde ve vyprávění až na samý kraj lidského i zvířecího konání, nevyhýbá se přímočarosti a ironie stejně jako témat smrti či krutosti.  

Zkusili jsme vytvořit model situace, jakousi laboratoř, do které vložíte jednotlivé prvky, nastavíte podmínky a necháte rozběhnout děj. Asociace, odkazy, ale i reálné situace začaly volně přicházet a generovaly další vývoj. Prolomili jsme hranici a přestali vnímat, kdo je člověk a kdo zvíře. Obrysy budoucnosti se stali jasnějšími,“ dodává autorka.

I tentokrát se do příprav zapojili známí umělci, designéři a tvůrci z různých oborů. Představení se odehrává ve scénografii renomovaného architekta Jaroslava Wertiga ze studia A69, který na přání scenáristů bourá hranici mezi divákem a účinkujícím. Světelný design vytvořila Pavla Beranová, známá svou prací v divadle Archa, ACT Lighting Brusel a mimo českou scénu také v Holandsku, Lucembursku či Maďarsku. Autorkou kostýmů vzniklých recyklací a up-cyklací je Barbora Procházková (Project Sapience), absolventka pražské UMPRUM a vítězka mezinárodní soutěže Designblok Diploma Selection 2019. Autorem masek šitých ze zbytků kůží je Štěpán Růžička, absolvent ateliéru K.O.V. na pražské UMPRUM.

Výjimečné je také složení performerů, kteří se v představení pohybují v širokém rámci současného tanečního umění včetně včleněných prvků akrobacie. Cenami ověnčené tanečníky Helenu Arenbergerovou Michala Heribana uvidíte v jedné řadě s dalšími pěti tanečními osobnostmi. Veronika Tökoly, známá z inscenací souboru 420PEOPLE, Eduard Adam Orszulik, kterého mohli diváci v řadách BURKICOM vidět už v představení Růžový samuraj, i trojice zahraničních tanečníků – sestry Ifigenia a Ariadne Toumbeki z Řecka a Maxime Guenin ze Švýcarska, které si Jana Burkiewiczová vytipovala na mezinárodním konkurzu organizovaném DEKKADANCERS. Vedle sedmičky tanečníků se mohou diváci těšit i na zpěv Adama Pavlovčina, který působí střídavě v Praze a Londýně a mimo jiné je v současnosti finalistou letošního, ještě otevřeného ročníku talentové soutěže Superstar. O hlasový doprovod inscenace se postarali herci Zuzana Stavná a Miroslav Krobot v rolích průvodců. Fotografem inscenace je Václav Jirásek. Celkem se na přípravách představení podílelo 32 lidí včetně performerů prosincové dílny.

Premiéra proběhne 8. 11. 2011 v divadle La Fabrika. Následující dva dny se konají reprízy a OSTROV! se do La Fabriky vrátí zpět v roce 2022. Prodej vstupenek probíhá přes lafabrika.cz.

Představení uvádí BURKICOM za podpory Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hlavního města Prahy a Prahy 7. Partnerem inscenace je divadla La Fabrika, v jehož prostorách byla inscenace nastudována.

Helena Novotná 

pro Taneční magazín