Rozhovor s choreografkou, režisérkou a tanečnicí Lenkou Vagnerovou

„Tanec si mě vybral sám“

Lenka Vagnerová sama přiznává, že si ji tanec vybral sám a ona jej následovala. Jako tanečnice byla  třikrát nominována na Cenu Thálie. Velice brzy začala tanec učit, a  v roce 2012 založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company. Působí také jako choreografka a režisérka nejen ve své company, ale spolupracuje i s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech.

V dětství jste se věnovala gymnastice, tanci a od šesti let také baletu. Čím jste chtěla být?

„Na základní škole jsem vždy chtěla být archeoložkou. Pokud se ptáte na tanec,  tak ten si mě vybral sám a já jen poslouchala a následovala. A taky hodně makala“

Táhlo Vás to na divadelní prkna?

„Ano. Od dětství tam byla fascinace tím prostředím, okouzlila mě vždy magie, která se vytvářela na scéně, moc ráda jsem chodila do divadla.“

Stala se z Vás úspěšná tanečnice a za své kreace jste byla třikrát nominována na Cenu Thálie. Byla jste vyhlášená za Taneční osobnost rok 2003. Podle České taneční platformy jste se v roce 2005 stala Tanečnicí roku. Po čase jste se s aktivní taneční kariérou rozloučila. Jako tanečnice jste prošla tanečními technikami jako graham, limon, jazz… až jste se našla v současném tanci. Čím Vás zaujal? 

„To nebylo ze dne na den, že by si člověk řekl, že se bude věnovat jiné „technice“. Vše byl kontinuální proces a vývoj. Čím více se člověk z různých technik naučí, opravdu se nimi intenzivně protancuje a detailně je pochopí, tím více je schopen rozklíčovat jaký pohybový slovník je ten, který jej interpretačně nebo choreograficky naplňuje. Každý tanečník by měl mít perfektně zpracované tělo, vnitřní logiku i koordinaci. K tomu všemu techniky (a ne jenom k tomu) slouží. Jsem velmi vděčná, že jsem měla tu možnost vyrůstat v době i v prostředí, kde se na kvalitu a hloubku výuky všech technik velmi dbalo.  Teprve potom, až dojde k jistému poznání, může tanečník dosáhnout interpretační svobody a začít naplno hledat a experimentovat.“

Velice brzy jste začala tanec učit. A tak jste na HAMU vystudovala pedagogiku moderního tance. Pravidelně vedete workshopy a vyučujete taneční metodu „Talk though you boby“ v tanečních souborech, divadlech, školách na mezinárodním poli.  Co Vás na práci pedagoga baví a proč právě techniku, která je založena na „principu těla jako loutky“? V jednom rozhovoru jste k tomu řekla: „Pochopit tělo a jeho funkčnost je zásadní v každém druhu tance.“

„Pedagogika je o sdílení, předávání, motivaci a empatii. Pokud na sále pracujete s lidmi, kteří mají zájem se něco dozvědět, osobně se posouvat, nebo prostě jen tak přijít zažít společnou práci, tak je to obohacující pro obě strany. Moji výuku bych nenazvala technikou, ale spíš metodou, nebo návodem jak přemýšlet o těle komplexněji, že tanec není pouze fyzická stránka, zažité vzorce, ale také koordinace mnoha faktorů. Interpretační kvalita není pouze v technicky dokonalém zvládnutí pohybu (to se samozřejmě předpokládá právě absolvováním již zmiňovaných technik), ale další polovina je v pochopení obrovského spektra pochodů v těle a mysli.

To vše je navíc ještě spojeno s osobností interpreta. Pokud má nedostatek pokory, tolerance a výrazné ego, tak je ten proces edukativního růstu často zablokovaný.“

V roce 2012 jste založila taneční divadlo Lenka Vagnerová & Company a první představení, které jste uvedli, bylo Jezdci. Od té doby jste vytvořila řadu autorských představení – Panoptikum, Amazonky, Lešanské jesličky, Gossip, Riders, María de Buenos Aires, La Loba, Mah Hunt. Co Vás přivedlo k založení právě tanečního divadla? Byla to touha mít všestranný dohled nad inscenací, nejen dělat choreografii? Splnilo se Vám to?

„Lidé se mě často ptají, jaké mám mety, jaké jsem měla cíle. Neměla jsem žádné, pouze zvládnout to, čemu se věnuji na sto procent. Nemám ráda odfláknutou práci, nemám ráda věci napůl. Nechávala jsem vždy život plynout kolem sebe, pozorovala okolí, a když byl čas na nějaké rozhodnutí, tak jsem je uskutečnila. Tak to bylo i s company. Když jsem cítila, že potřebuji vytvořit představení, které mohu formovat od úplného zrodu po konec, požádala jsem o grant. Berete na sebe velkou zodpovědnost vůči týmu, divákům i institucím, které představení podpoří, ale současně získáte tou samostatností tvůrčí svobodu a pokud vy i tanečníci věříte smyslu celého procesu, tak se ta energie v inscenaci nasčítá.“

Jako choreografka působíte nejen ve své company, ale spolupracujete s různými scénami v Čechách, jak na operetních, tak i novocirkusových projektech. V ND v Praze jste dělala choreografii na představení Poe, v MDP na inscenaci María de Buenos Aires. Za své choreografie jste obdržela řadu ocenění. Čím Vás choreografii tak fascinuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Fascinuje mě lidské tělo, jeho možnosti a schopnost výpovědi beze slov. Působím v oboru již pár let, ale nikdy mě nepřestane fascinovat, jak jsou možnosti pohybového projevu pestré a nevyčerpatelné. A pak je samozřejmě ta vizualizace choreografií, k čemu slouží, jestli umí přenést konkrétní emoci nebo situaci, jak s ní pracovat v celku, v kontextu dalších složek, …, miliony otázek na které mě zajímá u tvorby sama sobě odpovědět.“

Několik let jste pracovala také v zahraničí např. ve švédském souboru Norddans. Co Vám zahraniční zkušenost dala?

„V zahraničí jsem začala pracovat velmi intenzivně už od ukončení HAMU. Nejdřív interpretačně, posléze jako pedagog a choreograf, rehearsal director. Je to jako s těmi technikami. Čím víc poznáte, tím větší nadhled, pokoru a pochopení můžete získat. Jste jen malinký článek v obrovském oceánu famózních umělců. Každému tanečníkovi, který má pocit, že už vše umí a není co dál rozvíjet, nebo je věčně nespokojený s tím co má, bych doporučila zúčastnit se konkurzu některého z velkých souborů a konfrontovat se se světem skvělých interpretů.

Každá země má jiné podmínky pro tanec, tak k tomu musíte přistupovat. O tom se vede množství debat. Ta kvalitní práce a zodpovědnost je vždy ale jen jedna, nezávisle na podmínkách. Snažím se maximálně, jak jen umím, za podmínek které máme, podporovat tanečníky v jejich rozvoji, budovat taneční žánr u nás a přibližovat náš obor divákům. Asi právě proto, že věřím, že to má u nás smysl. Nic nám nespadne jen tak z nebe, každý detail provozu souboru má za sebou kvantum práce. O to víc si každého toho malinkého detailu vážím.“

Působíte také jako režisérka – ND (Poe), MDP (María de Buenos Aires), Divadlo Minor (Sněhová královna, Robin Hood) a představení v Lenka Vagnerová & Company. Do svých projektů obsazujete tanečníky i netanečníky. Připravujete nový projekt? Na co byste pozvala k Vám do divadla? 

„Nedávno jsme odpremiérovali v Praze první etapu specifického konceptu Corpo Gourmet, který vniknul ve spolupráci souborů Lenka Vagnerová & Company a Alquimia Escénica z Mexika. Toto kulturní a umělecké propojení dvou souborů, interpretů odlišných kultur, vzájemné předávání vědomostí, učení se jeden od druhého, porozumění různých světů je pro celý tým nesmírně obohacující. Po stránce umělecké, edukativní ale i po stránce provozní. Navíc žijeme v době, kdy je vzájemná spolupráce zemí velkým tématem. Na podzim 2023 chystáme premiéru pohádky v koprodukci s divadlem Minor. Na toto se nesmírně těším.“

Jste maminkou dvou dětí. Láká je také svět tance a divadelních prken?

„Nechávám jim svobodu poznávat a nasávat možnosti všeho druhu. Pokud někdo z nich bude mít sklony k divadlu, bude to jejich rozhodnutí a musí si na to věkem přijít sami.“

 Patříte k lidem, pro které je jejich práce koníčkem?

„Tanec pro mne nikdy nebude práce a taky to slovo celý život neumím vyslovit v kontextu toho, co dělám. Nikdy neřeknu „jdu do práce“ a vždy mě zarazí, když to od jiných slyším. Jsem přesvědčená, že tuto profesi musíte milovat, i když se vám stane denním chlebem. Pokud jako tanečník začnete pouze počítat hodiny a faktury, sedět s jedním prstem na zkoušce na mobilu, začnete být se sebou spokojení, tak je to slepá ulička. Samozřejmě je vše velmi individuální, záleží na konkrétním projektu, představení a lidech. O lidech to celé je.

Současně naše profese potřebuje férové ohodnocení tak, jako jakákoliv jiná profese (práce jestli chcete). Je velmi důležité podporovat řádné ohodnocení tanečníků a dalších s námi spolupracujících umělců. Snažím se o vytvoření důstojných podmínek pro tanec, které tady leta ve srovnání se zahraničím chyběly a pořád mnohdy chybí. Ta profese si to nesmírně zaslouží a potřebuje. Bez řádných podmínek nelze plnohodnotně fungovat, ani vytvářet projekty rezonující na mezinárodním poli. Jsme často zvyklí pracovat pod tlakem a ve stresu, a to by se mělo změnit. Na druhou stranu jsme také národ věčných nespokojenců. Na tom bychom také měli pracovat. Podmínky by měly být samozřejmé, pokud subjekt dosáhne potřebné úrovně. Co se ale nesmí nikdy ztratit je vášeň pro věc, vůle, respekt, poctivá práce na sále a práce na sobě samém.

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„S dětmi. Kdybych mohla, měla bych v druhém životě školku s obřím hřištěm J. S dětmi se cítíte upřímně, nikdo na vás nic nehraje, neexistuje tam pokrytectví, ani přetvářka, tak jako v tom našem světě. Nespokojenost u dětí má vždy opodstatněný důvod na rozdíl od dospělých . S nimi se cítím svobodně, a to je pocit k nezaplacení.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Lenky Vagnerové, Zbyněk Hrbata 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníci a choreografkou Monikou Částkovou

„Měla jsem přemíru energie, tak mě poslali tancovat“

Monika Částková

Věnuje se pohybovému divadlu, současnému tanci a tančí v inscenacích Lenka Vagnerová & Company, což byl pro Moniku Částkovou sen, který si plní. Vyzkoušela si také choreografii, ale jak sama přiznává, její místo je teď v interpretaci.    

Jak jste se dostala k tanci, který jste vystudovala na Konzervatoři Duncan centre v Praze?

„K tanci jsem se dostala už jako čtyřletá holka, kdy jsem měla přemíru energie, a rodiče mě poslali tancovat, aby mě unavili 🙂 V Základní umělecké škole (Přelouč) mně pak nabídli možnosti, jak v tanci pokračovat, a tak jsem se ocitla na Konzervatoři Duncan centre.“

Tanec jste v rámci stipendia studovala také v New Yorku na José Limón Institute a kromě toho jste vystudovala také choreografii na pražské HAMU. Čím Vás choreografie zaujala? Neuvažovala jste o studiu taneční pedagogiky?

„Na HAMU (Hudební akademie múzických umění) jsem šla z Konzervatoře Duncan centre, kde byla tvorba hlavním oborem a já jsem  toto  měla ráda,  byl  to takový přirozený postup, studovat choreografii. Necítila jsem se jako pedagogický typ a učit jsem nechtěla, musím ale říct, že když se postavím před studenty, tak mě to naplňuje. Dnes bych možná volila jinak.“

Věnujete se pohybovému divadlu a současnému tanci v souboru Lenka Vagnerová & Company, v němž vystupujete pod jejím vedením v inscenacích – Gossip, Panoptikum, Krajinou slz, Amazonky, Lešanské jesličky, Riders. Proč právě pohybové divadlo? Čím je Vám blízké?

„Tančit s Lenka Vagnerová & Company byl sen, který si plním. Pohybové divadlo je mi blízké svou opravdovostí. Pořád hrajete divadlo, ale lidé cítí každou vaši emoci. Je to nádherná magie a krásná práce.“

Monika Částková – Hodina současné taneční techniky – foto Lukáš Poláček

Na inscenaci ‚Krajinou slz‘ jste se podílela také jako choreografka.  Za svoji autorskou inscenaci ‚Arvore‘ jste v roce 2011 získala ocenění na mezinárodním choreografickém festivalu Solo duo v Budapešti. O rok později jste v japonské Yoyaně představila své další dílo Closer distance. Pak jsou tu další představení – Camalea, Vodník, Open your chest. Co Vás na choreografii baví?

„Ta možnost volby. Máte nápad, něco vás vede kupředu, pak se objevíte na rozcestí a máte nepřeberně možností, kam jít. Je fakt, že už je to pár let, co jsem tvořila naposledy, takže kdo ví, zda bych se z těch křižovatek teď vymotala. Věřím ale, že můj čas ještě přijde.“

Díky spolupráci s Černým divadlem Jiřího Srnce jste vystupovala v zemích Latinské Ameriky a také v Číně. Jaká to bylo zkušenost práce v černém divadle? Co Vám to dalo?

„Byla jsem tenkrát čerstvá absolventka, takže cestování mi dalo mnoho zážitků. Projeli jsme spoustu krásných míst. Práce na turné vyžadovalo určitou dávkou zodpovědnosti a důležitý byl cit pro spolupráci. Setkání s panem Srncem bylo také velmi inspirující, byl to krásný člověk.“

Jste více tanečnice nebo choreografka?

„Už jsem na to malinko narazila. Myslím, že teď je moje místo v interpretaci, ale nikdy neříkám nikdy a k choreografii se třeba vrátím.“

 Je Vám práce také koníčkem, nebo práci a volno oddělujete? Umíte odpočívat?

„Já myslím, že to v tomto oboru oddělit úplně nejde. Když děláte práci, kterou jste vždycky dělat chtěla, když milujete svou práci, když ji na jevišti tolik prožíváte, tak je i vaším koníčkem. A co se odpočinku týče, tak si myslím, že se zlepšuji. Věkem 🙂

Monika Částková – Arvore – foto Vojtěch Brtnický

Děkujeme za rozhovor 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

„Televizní taneční úroda“

Na televizních obrazovkách, převážně České televize, se objevuje celá škála a nepřeberná nabídka titulů z tanečního prostředí. Těm nejzajímavějším se teď za necelé první tři měsíce roku věnujeme i my. Zároveň vás upozorňujeme i na chystané březnové televizní taneční lahůdky předem.

Česká televize, jak již jsme konstatovali při závěru televizního festivalu Zlatá Praha 2017, není macešká k tanci jako takovému. Převážně na ČT ART, ale i na ČT 2 a ČT SPORT se objevuje ve všech svých podobách i stylech. Připomeňme si teď taneční televizní úrodu počátku roku 2017.

Počátek března patřil na obrazovkách českého veřejnoprávního televizního gigantu zejména milovníkům standardních tanců. Ale nejen oni, ale i další tisíce diváků mohly prostřednictví přímých přenosů i později ze záznamu sledovat – Mistrovství republiky v latinskoamerických tancích.

Stoupence tance ve filmu jistě vždy potěší a potěšil slavný muzikál režiséra George Cukora „My Fair Lady“ s Audrey Hepburnovou a Richardem Harrisonem v hlavních rolích.Česká televize tím přinesla milý dárek.

V tomto článku se hodlám věnovat těm pořadům z nejzajímavějších – televizním dokumentům. Začněme tím, který oslovil tu nejmladší generaci. Pod názvem „Skrečing“ uvedla ČT velice barvitý a živý dokumentární snímel o zákulisí Hip-hopu. Co je to vlastně Skrečing? Jeho objevitelem je údajně americký diskžokej Grand Wizard Theodore. A vznikl prý náhodou. Když doma mixoval gramofonové desky, tak jej manželka volala k obědu a on právě hrající desku zastavil násilně rukou. A aby vůbec ženu slyšel, tak začal deskou pohybovat oběma směry. Tam a zpět. Tím vytvořil nový zvuk, který začal později již záměrně rozvíjet. Předpokladem samo sebou byly kvalitní vynilové dlouhohrající desky. A dnes se Skrečing vyvinul do té míry, že diskžokejové hrají na gramofony jako na vlastní hudební nástroje. A od vzniku Skrečingu byl jen krok k průlomu současně vznikající kultuře hnutí hip-hop.

Velmi zajímavý film, tentokrát z domácí taneční scény přinesl film přímo s názvem nové nezávislé divadelní taneční scény v titulu „Jatka 78“. Tento název charakterizuje, že vznikl opravdu v prostoru bývalých jatek v Praze 7, Holešovicích. Mladší generace zná tento rozlehly areál už spíše jako tržnici. A jen ti pozornější si všimnou u vstupní brány obrovitých soch charakterizujících práci řezníků a jejich oběti. Divadelní scéna v industriálním duchu vznikla na konci roku 2014. Pořadem samotným provázel syn známého herce Rostislav Nová k mladší, který byl hybným motorem projektu „Jatka 78“. Divadelní milovníci jej poznali již v souboru „La Putyka“. Ve filmu dostal ještě velký prostor manažér Jatek Štěpán Kubišta. Ten sám vznik tohoto pozoruhodného projektu v jednu chvíli přirovnává k historickým sbírkám na Národní divadlo v Praze. Samozřejmě se ve snímku objevil i soubor 420 PEOPLE, pro nějž jsou „Jatka 78“ jednou z více „domovských“ scén. Závěr tototo televizního dokumentu nevyzněl jednoznačně optimisticky a nezávazně. Manažeři i herci mají totiž opodstatněné vrásky na čele. Nájemní smlouva na prostory, které rekonstruovali vlastními silami a za finanční podpory veřejnosti, konč&am p;iac ute; v květnu 2018 a dosud nebyla magistrátem, který je majitelem objektu prodloužena. Pro plánování provozu uměleckého centra, které je na východ od Berlína prvním velkým a multifunkčním prostorem, jde o zásadní problém, protože projekty se v rámci evropských i českých grantů nasmlouvávají s několikaletým předstihem. Režisérkou tohoto téměř hodinového dokumentu (přesnou stopáž měl 52 minut) byla Adéla Sirotková.

Počátkem roku se na obrazovkách ČT znovu premiérově objevil léty prověřený cyklus „GEN“, představující význačné osobnosti z různých oborů. Počátek (a v reprízách první polovina) března bude patřit našim světově uznávaným baletním dvojčatům bratrům Bubeníčkovým. Režírovala jej Tereza Kopáčová, která k filmu říká: „Od dětsví jsem se věnovala tanci. Pak u mne zvítězil film, ale občas se mi po tanci zasteskne. Myslím, že tanec kultivuje tělo i ducha. Ducha obzvlášť. U bratrů Bubeníčků je navíc přidané zajímavé další téma – hledání vlastní identity – u dvojčat ještě více hmatatelné.“

Hned dvě velké současné taneční osobnosti žánrově a stylově z opačných pólů tance – a je symptomatické, že obě ženského rodu – představil a v nejbližší době představí zbrusu nový seriál zaměřený na tu nejmladší generaci pod názvem „Děti sametu“. V lednu patřila k prvním protagonistkám „Dětí sametu“ nositelka mnoha mezinárodních cen tanečnice, choreografka a vedoucí souboru, který nese její jméno Lenka Vagnerová. V březnu se jako „dítě sametu“ představí nejmladší primabalerína v historii pražského Národního divadla Nikola Márová. Tyto oba po rtréty tanečnic připravila opět režisérka Adéla Sirotková.

Lenka Vagnerová a její inscenace “Lešanské jesličky“, kterou recenzoval koncem roku i náš Taneční magazín se objevila i v pravidelném programu ČT „Divadlo žije“. A další taneční počiny a projekty se objevují i v řadě dalších pravidelných zpravodajských relacích České televize.

Na závěr si necháme doslova taneční bonbónek z programu České televize. Veličina světového tance – ruský tanečník, choreograf a herec Michail Baryšnikov – byla středobodem jedinečného filmu „Prostor“. Mimochodem, Baryšnikov byl kdysi i protagonistou nádherného hraného celovečerního filmu „Bílé noci“ režiséra Taylora Hackforda. A tento tanečník se objevil chvíli i v roli milence hlavní protagonistky v populárním americkém televizním seriálu „Sex ve městě“. Ale zpět k dokumentu „Prostor“ v něm se kvartet mezinárodních veličin potkal při jedinečné spolupráci: & scar on;védský režisér Jonas Akerlund natočil osmadvacetiminutový film o vysoce oceňovaném tanečním představení „Place“ rovněž švédského choreografa Matse Eka, v němž účinkuje Michail Baryšnikov a Ana Lagunová. Tato taneční studie sleduje Ekovo téma zkoumání lidského těla a pohybů mistrovských tanečníků. Mats Ek vytvořil „Prostor“ (Space) speciálně pro Baryšnikova a Lagunovou. Baryšnikov, Lagunová a Ek jsou tři legendy tanečního světa. Tento strhující dokument již měl v únoru na českých obrazovkách premiéru a jedna z jeho repríz proběhne ještě 11. března ve 2.30 hodiny ráno. Pozor, v televizním programu je uvedena ještě u dne 10. března v noci! Že by Baryšnikova ty & bdquo;noci“ z názvu úspěšného filmu i nadále pronásledovaly?

Abychom byli spravedliví a „celoplošní“, tak musíme uvést závěrem, že se – na obrazovkách České televize nesmírně aktivní – tanečník Jan Onder objevil i ve vysílání soukromé TV Barrandov. Konkrétně v pořadu moderátora Aleše Cibulky „Můžu dál?“.

Televizní úroda počátku roku byla pestrá a nadějná. Jen tak dále.

 

Michal Stein

Foto: Česká televize

Taneční magazín

Lešanské jesličky podle Lenky Vagnerové

La Fabrika představuje „Lešanské jesličky“ v podání Lenky Vagnerové a její Company opravdu netradičně. Mimo samotné Lenky Vagnerové má na tom lví podíl i legendární představitel filmového největšího z pierotů, herec a režisér Vladimír Javorský. Mimo režijní a dramaturgické spolupráce zde také netradičně ze záznamu interpretuje (spolu s Karolínou Baranovou) Hrubínův text…

Básnický opus Františka Hrubína „Lešanské jesličky“ byl již filmově, respektive televizně, zpracován roku 1983 režisérem Jiřím Bělkou. Jednalo se však víceméně spíše o klasickou recitaci básně ve stylizovaných kulisách. Koncem letního roku došlo i k premiéře baletně divadelní verze v podání Lenky Vagnerové & Company. Symptomatické pro spolupráci pražských tanečních scén je, že celý program byl nastudován a připraven ve studiu ALTA, ale premiéru měl na nedaleké scéně (pouze tři stanice tramvají daleko) La Fabrika. A věru, tentokrát se může jednat o taneční událost roku 2016.

lesanskejeslicky3

Tanec, muzika i recitace

Velkým přínosem pro Lenku Vagnerovou a její Company je konkrétně pro „Lešanské jesličky“ spolupráce s hercem a režisérem Vladimírem Javorským. Ten se na této inscenaci nepodílel pouze režijně, ale podstatnou měrou rovněž dramaturgicky. Více než doprovodnou složkou se stala i hudba osvědčeného divadelního autora Ivana Achera.

Vyznění muziky však není pouze záležitostí samotné kompozice. Živočišnost a dravost ji dodal zpěv uznávané Lenky Dusilové a sóla na akordeon i heligonku Jany Vébrové, jinak známé jako zpívající harmonikářky ze severočeského větrného mlýna.

Nosným prvkem celých „Lešanských jesliček“ je pochopitelně komponovaný a aranžovaný pohyb. Velkou tíhu inscenačních záměrů Lenky Vagnerové na sobě nesou tudíž tanečníci: Andrea Opavská, Fanny Barrouquére, Branislav Bašista, Ivo Sedláček a Michal Heriban. Každý z nich se snaží na jevišti vžít co nejlépe do vizí realizačního týmu, ale výkon Andrey Opavské z nich o nepatrný d ílek ční výše.

Výrazný náboj „Lešanským jesličkám“ dodávají scénografické nápady Anny Vránové, ve spojitosti s kostýmy Michala Heribana i Andrei Vagnerové. Světelný design Michala Kříže má místy i dějotvornou funkci. A v neposlední řadě tentokrát musím zmínit i s celým dílem velmi konvenující a svébytné fotografie Michala Hančovského. Ty tentokrát nejsou, jako často v případě jiných divadel, pouze výtvarně dokumentární záležitostí , ale svým smyslem pro drobnokresbu a vyzdvihnutí detailu rovnocenným výtvarným prvkem celého projektu.

Jelikož se jedná o jevištní provedení básnického díla, nechybí zde ani stylizovaná recitace Hrubínova díla v podání Karolíny Baranové a samého Vladimíra Javorského.

lesanskejeslicky4

Originálně a subjektivně

Hodinová inscenace je doslova nabita choreografickými a inscenačními nápady. Jak se samotná iniciátorka, autorka koncepce a spolurežisérka Lenka Vagnerová vyznává, chce předat divákům poselství, jak na ni dříve „Lešanské jesličky“ působily.

Subjektivní ráz celé inscenaci má dodat i deformovaná reprodukce recitovaných pasáží a pravidelný praskot, záměrně připomínající staré ohrané gramofonové desky.

Choreograficky a režijně nelze celé inscenaci nic vytknout. Jednotlivé postavy jsou nejen pohybově, ale i dějově motivicky prokomponovány. Hudba i světelný design umocňují patřičně emoce i zvýrazňují dějovou linku.

Otázka tkví spíše v dramaturgické rovině. Neschází „Lešanským jesličkám“ určitý kontrapunkt jemné venkovské poetiky a nostalgie? Celá inscenace se spíše monotonněji line  v tvrdě na dřeň otevřené interpretaci Hrubínova díla.

V hledišti mně tak maně přišlo na mysl v prvním plánu, že v Lešanech je bývalá vojenská základna a nyní vojenské muzeum. Přestože chápu určitou paralelu se zimní náladou, předvánočním časem a silou výpovědi Hrubínovy básně, stále mi tam schází určitá mezipoloha. Kontrast. Nebyla by pro tento styl interpretace třeba vhodnější Hrubínova báseň „Jobova noc“?

lkesanskejeslicky2

Myslím, že inscenace dokázala a prokázala nový a neotřelý autorčin pohled. Jistě vzbudila a ještě vzbudí množství otázek. A tak tomu má v případě uměleckého díla být. Závěrem chci konstatovat, že se mně osobně líbí, jak soubor naplňuje název „Company“. Ačkoli se jedná o prvotřídní sólisty, tak na pódiu dokazují, že jsou plnohotnotným a jednotným týmem.

lesanskejeslicky1

Michal Stein

FOTO: Michal Hančovský (Lenka Vagnerová & Company)

Taneční magazín