Rozhovor se šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Lukášem Slavickým

„Tanec je řeč duše skrz naše tělo“

Lukáš Slavický

   „Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo,“ přiznává Lukáš Slavický, který sedmnáct let působil v mnichovském Bayerische Staatsballett, kde byl prvním sólistou a zatančil si krásné role. Absolvoval také řadu světových turné a od sezóny 2016/2017 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. |Jeho práce byla vždycky také jeho koníčkem.

V dětském věku jste se začal věnovat baletu. Navštěvoval jste baletní školičku. Také hrál na zobcovou flétnu, jezdil na kole a hrál tenis. Dětství jste tak strávil velice aktivně a díky svým rodičům, kteří byli sólisté baletu ND v Praze, jste Zlatou kapličku znal velice dobře. Jak na dobu aktivního dětství vzpomínáte?

„Na své dětství vzpomínám opravdu s láskou. Čím jsem starší, tak je ten pohled takový nostalgičtější. Myslím si, že moje generace a možná ještě ta po nás, prožívala to dětství jinak než dnešní děti. Nebyl internet, v televizi byly dva kanály… Za to jsme chodili ven.

V mém případě, jak naznačujete v otázce, jsem měl ještě spoustu dalších aktivit. Jen bych doplnil, že jsem také hrál fotbal za žáky TJ Hrusice, ale moc mi to nešlo…😊

Váš dědeček založil smíšený sbor královohradeckých zpěváků. Neuvažoval jste také hudební dráze?

„O hudební dráze jsem neuvažoval. Ač jsem hrál na zobcovou flétnu a později na klarinet, tak jsem nikdy nepřemýšlel, že bych se hudbě věnoval profesionálně. Nicméně hudbu mám velice rád a v podstatě mě provází celý můj nejen profesní život. Takže hudba je stále se mnou – nebo já s ní.“

Vy jste si vybral balet. V tom Vás rodiče Jaroslav Slavický a Kateřina Slavická podporovali a v jednom rozhovoru jste přiznal, že v baletu Vás inspiroval ruský tanečník, který emigroval do USA, kde uspěl, Michail Baryšnikov. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný, že jste jej již v deseti letech začal studovat na Taneční konzervatoři?  

„Tak těch tanečníků by bylo asi víc než jen Baryšnikov, ale máte pravdu, že když jsem ho viděl na videu jako malý kluk, tak mě to naprosto uhranulo.

Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo. Tanec je ve všech formách zcela upřímný. Vždy na vás vše prozradí a na jevišti se nedá nic skrýt. To je přeci krásné! Proto jsem si vybral balet (řekl bych spíše tanec) ale také se to nabízelo, protože jsem opravdu již odmalička tančil v obývacím pokoji a prostě jsem se rád hýbal.“

Po škole jste nastoupil do mnichovského Bayerische Staatsballett, kde jste se po dvou letech stal sólistou a posléze prvním sólistou a vytvořil řadu nádherných rolí. Byl jste Basilem v Donu Quijotovi, Lenským v Oněginovi, Lysandrem ve Snu noci svatojánské, Konrádem v baletu Le Corsaire, Armandem v Dámě s kaméliemi nebo Hilarionem v Giselle. Jak na toto plodné sedmnáctileté období vzpomínáte? Splnil jste si své taneční sny?

„Já bych tu Vaši otázku s dovolením trochu doplnil – a tím budu vlastně odpovídat. Vy jste zmínila především role klasického typu (s výjimkou Hilariona v Giselle v chor. M. Eka. Tančil jsem také Albrechta v klasické verzi od P. Wrighta). Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl dále tančit v několika dílech od J. Kyliána, W. Forsythea, dále pak v dalších baletech právě od M. Eka, G. Balanchina, J. Godaniho, H. V. Manena, L. Childs a mnoha dalších. Takže ano, moje sny se vlastně naplnily téměř beze zbytku. To byla mimochodem veliká deviza našeho souboru pod vedením Ivana Lišky. Rozmanitost repertoáru a možnost setkání s velikány světové choreografie.“

Pak jste se do Čech vrátil. Nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Mého rozhodnutí jsem nelitoval. Byl jsem v Mnichově opravdu dlouho od svých osmnácti let a Mnichov považuji za svůj druhý domov. Je také třeba říci, že Německo se velmi změnilo od roku 1999, kdy jsem tam přišel, ovšem Čechy také. Považuji se za kosmopolitního člověka, a když mě baví moje práce, kterou jsem vždy považoval za poslání, tak tyto věci vlastně moc neřeším. A jak se mimochodem také říká, všude je něco.“

Od sezóny 2016/17 jste uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Proč právě tato divadelní scéna? Na jaké baletní představení byste pozval k vám v nové sezóně? Na co se můžou diváci u Vás těšit?

„Když se uvolnila pozice uměleckého šéfa baletu Jihočeského divadla, tak jsem kontaktoval ředitele Lukáše Průdka, že bych měl o toto místo případný zájem. Po několika setkáních a rozhovorech mě Lukáš tuto pozici nabídnul a já jsem jí bez velkého váhání přijal. Jsem velice rád, že mohu pracovat s talentovanými tanečníky, předávat jim moje, doufám bohaté, zkušenosti a vytvářet nový, inspirativní repertoár. V našem stávajícím repertoáru je řada zajímavých titulů. Za všechny bych zmínil poslední premiéru Tristana a Isoldy v choreografii Aleny Peškové, Mechanický pomeranč od Toma Rychetského a Ondry Vinkláta. V příští sezoně pak připravujeme mimo jiné zcela novou inscenaci Prokofjevovy Popelky v choreografii a režii Petra Zusky.

V létě 2023 uvedeme před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově premiéru tanečního divadla s názvem Egon Schiele – autoportrét v choreografii Jana Kodeta a v režii dua SKUTR.“

A co choreografie? Neláká vás? Nebo učit na baletních školách?

„Občas o tom přemýšlím, ale jak si vždy v takové nadsázce říkám, nedobrých choreografů je mnoho… 😊 Ale vážně si myslím, že to puzení by asi muselo být větší. Učit studenty posledních ročníků tanečních škol bych si možná dokázal představit, ale celkově rád pracuji již s dospělými tanečníky. Rád se zabývám spíše celkovým uchopením role a věcmi, které s tím souvisejí.“

Dlouho jste působil v zahraničí. Absolvoval řadů světových turné. Tančil jste v Itálii, Kanadě, Číně, Tchaj-vanu, Japonsku, Austrálii, Indonésii, USA. Španělsku, Finsku, Řecku nebo Turecku. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde se dobře tančí! Každopádně jsem se narodil v Praze. Jak jsem již řekl, je tu také Mnichov, ale momentálně jsem doma v Českých Budějovicích.“

A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna a je Vám práce také koníčkem?

„Moje práce mi byla vždy zároveň i koníčkem, za což jsem nesmírně rád. Mám to štěstí, že mám několik dobrých přátel, takže volné chvíle rád trávím s nimi. Rád se ale také podívám na dobrý film nebo si něco zajímavého přečtu a velmi rád také cestuji. V poslední době občas rád vařím, což je pro mě docela dobrý relax.“

Děkujeme za rozhovor

Lukáš Slavický

Narodil se 17. 9. 1980 v Praze v umělecké rodině – otec tanečník, choreograf, baletní mistr, pedagog a ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Praha Jaroslav Slavický (1948) a maminka baletka a pedagožka Kateřina Slavická (1947).

V letech 1991 – 1999 studoval balet na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Od sezóny 1999/2000 byl sedmnáct let v Bayerische Staatsballett v Mnichově, kde působil jako první sólista.

Od sezony 2016/17 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Foto: Vincent Loermans, Charles Tandy,  archiv Lukáše Slavického 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

MICHAIL BARYŠNIKOV v Praze

Idol mnoha ženských srdcí, tanečník Michail Baryšnikov, přednášel verše svého přítele Josifa Brodského, nositele Nobelovy ceny

Mezinárodní divadelní festival „Pražské křižovatky“, který je věnován politickému a divadelnímu odkazu Václava Havla, přinesl  v říjnu 2018 do Prahy představení „Brodskij/Baryšnikov.

Pražské křižovatky“ potvrdily svou pozici výjimečného festivalu, na jehož programu se střetává jak progresivní činohra Národního divadla, tak i další mezižánrové projekty. Festival oživil veškeré prostory Nové scény.

Generální zkouška inscenace  „Brodskij/Baryšnikov proběhla  5. října ve Stavovském divadle, premiéra pak 6. října v téže budově. Idol mnoha ženských srdcí Michail Baryšnikov tentokrát  příliš netancoval, viděli jsme ho v poněkud atypické roli – přednášel verše (v ruském jazyce, s českými titulky).

Baryšnikov započal hvězdnou kariéru v tehdejším Leningradě (Kirov Ballet). V  roce 1974 odešel do  New Yorku, kde se stal hlavním tanečníkem v American Ballet Theatre (ABT). O čtyři roky později přešel do New York City Ballet, kde pracoval s Georgem Balanchinem a Jeromem Robbinsem. O další rok později se stal uměleckým ředitelem ABT, kde během následující dekády vychoval novou generaci tanečníků a choreografů. V letech 1990–2002 působil jako ředitel a tanečník ve White Oak Dance Project – spolu s choreografem Markem Morrisem se tak významně podíleli na rozvoji amerického moderního tance.

Jako herec účinkoval v projektech na Broadwayi i off-Broadwayi, hrál ve filmech i v televizi. Za svou kariéru získal řadu nominací a cen (nominace na cenu Tony a cena Drama za „Proměnu“, nominace na Oscara za „Nový začátek!“).

Z jeho dalších projektů lze jmenovat například „Forbidden Christmas or The Doctor and the Patient“, „Beckett Shorts“, „In Paris“, „Man in a Case“, „The Old Woman a Letter to a Man“.

V současné době je na turné s inscenací „Brodskij/Baryšnikov“, kterou režíroval Alvis Hermanis,  autor prvotního nápadu této inscenace a současně její režisér. Premiéra této inscenace proběhla 15. října 2015 v Novém divadle v Rize.

Alvise Hermanise  nedávno zařadil švýcarský časopis pro umění a kulturu DU Magazine mezi nejvlivnější divadelní režiséry posledního desetiletí.V současné době Hermanis spolupracuje s významnými evropskými divadly (vídeňský Burgtheater, Schaubühne v Berlíně, Kammerspiele v Mnichově, Schauspielhaus v Curychu, Teatro alla Scala v Miláně, Opéra National de Paris, Staatsoper im Schiller Theater v Berlíně, Wiener Staatsoper a La Monnaie Brussels).

Od roku 2012 Alvis Hermanis režíruje opery na Salzburger Festspiele. Mezi jeho operní inscenace patří třeba Il Trovatore s Plácidem Domingem a Annou Netrebko (2014) či La Damnation de Faust s Jonasem Kaufmanem v Opéra National de Paris (2015).

Hermanisovy inscenace byly k vidění na nejdůležitějších divadelních festivalech od Avignonu po Edinburgh a projely více než čtyřicítku zemí. Je držitelem řady ocenění (Evropská cena New Theatre Realities, Stanislavského cena, Zlatá maska, Nestroyova cena a další).

Sólová inscenace  „Brodskij/Baryšnikov“, kterou diváci mohli v Praze zhlédnout, je založená na básních nositele Nobelovy ceny Josifa Brodského. Michail Baryšnikov, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších  tanečníků své doby, recituje procítěně  výmluvné, poněkud smutné verše svého životního přítele. Verše jsou naplněny bolestným poznáním života a nasloucháme zřejmě  člověku, jehož  životní dráha se už chýlí ke konci.  Snad se ani nedá  mluvit o podzimu života, ale spíše o nadcházející zimě… Představení určitě není určeno  pro ty, kteří se jdou  pouze bavit anebo hledají  povrchní podívanou. Ve svých sedmdesáti letech Baryšnikov ještě stále  ukazuje statnou postavu, která je  samý  hrající  sval, což  by mu záviděl i mnohý mladý chlapec. Během jedné z mála (tanečních?) póz, které Baryšnikov během představení přece jen předvede,  stále vidíme, jak se roky tance vtiskly do jeho  těla.

Scénu tvoří salónek, kam se  Baryšnikov sem tam uchýlí a je-li třeba, videoprojekce rozzáří salónek (například růžemi) a my se ocitáme ve zcela jiném, snovém světě (anebo už na druhém břehu?).  Občas  tu zajiskří prskavky, chvílemi je salonek osvícený a jindy zas ve tmě.  devadesáti minutové představení je poměrně těžké  na pochopení, divák musí dávat dobrý pozor, aby mu neunikal smysl veršů. V tomto velmi náročném představení. Baryšnikov dokázal nejen to, že perfektně přednáší, právě tak perfektně jako tančíval, ale i to, že se nebojí  ztvárnit těžké,  zádumčivé myšlenky.  Mnohý člověk by se jistě zalekl a zřejmě by mu tyto verše  ani „nesedly“ na míru, ale Baryšnikov je i zde  nepřekonatelný.

Inscenace nabízí emocionální cestu do básníkových hlubin a není lepšího interpreta než je právě Michail Baryšnikov. Nezbývá nám než smeknout hlubokou poklonu. 

 Foto: Janis Deinats

Text: Eva Smolíková, Pražské křižovatky

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Televizní taneční úroda“

Na televizních obrazovkách, převážně České televize, se objevuje celá škála a nepřeberná nabídka titulů z tanečního prostředí. Těm nejzajímavějším se teď za necelé první tři měsíce roku věnujeme i my. Zároveň vás upozorňujeme i na chystané březnové televizní taneční lahůdky předem.

Česká televize, jak již jsme konstatovali při závěru televizního festivalu Zlatá Praha 2017, není macešká k tanci jako takovému. Převážně na ČT ART, ale i na ČT 2 a ČT SPORT se objevuje ve všech svých podobách i stylech. Připomeňme si teď taneční televizní úrodu počátku roku 2017.

Počátek března patřil na obrazovkách českého veřejnoprávního televizního gigantu zejména milovníkům standardních tanců. Ale nejen oni, ale i další tisíce diváků mohly prostřednictví přímých přenosů i později ze záznamu sledovat – Mistrovství republiky v latinskoamerických tancích.

Stoupence tance ve filmu jistě vždy potěší a potěšil slavný muzikál režiséra George Cukora „My Fair Lady“ s Audrey Hepburnovou a Richardem Harrisonem v hlavních rolích.Česká televize tím přinesla milý dárek.

V tomto článku se hodlám věnovat těm pořadům z nejzajímavějších – televizním dokumentům. Začněme tím, který oslovil tu nejmladší generaci. Pod názvem „Skrečing“ uvedla ČT velice barvitý a živý dokumentární snímel o zákulisí Hip-hopu. Co je to vlastně Skrečing? Jeho objevitelem je údajně americký diskžokej Grand Wizard Theodore. A vznikl prý náhodou. Když doma mixoval gramofonové desky, tak jej manželka volala k obědu a on právě hrající desku zastavil násilně rukou. A aby vůbec ženu slyšel, tak začal deskou pohybovat oběma směry. Tam a zpět. Tím vytvořil nový zvuk, který začal později již záměrně rozvíjet. Předpokladem samo sebou byly kvalitní vynilové dlouhohrající desky. A dnes se Skrečing vyvinul do té míry, že diskžokejové hrají na gramofony jako na vlastní hudební nástroje. A od vzniku Skrečingu byl jen krok k průlomu současně vznikající kultuře hnutí hip-hop.

Velmi zajímavý film, tentokrát z domácí taneční scény přinesl film přímo s názvem nové nezávislé divadelní taneční scény v titulu „Jatka 78“. Tento název charakterizuje, že vznikl opravdu v prostoru bývalých jatek v Praze 7, Holešovicích. Mladší generace zná tento rozlehly areál už spíše jako tržnici. A jen ti pozornější si všimnou u vstupní brány obrovitých soch charakterizujících práci řezníků a jejich oběti. Divadelní scéna v industriálním duchu vznikla na konci roku 2014. Pořadem samotným provázel syn známého herce Rostislav Nová k mladší, který byl hybným motorem projektu „Jatka 78“. Divadelní milovníci jej poznali již v souboru „La Putyka“. Ve filmu dostal ještě velký prostor manažér Jatek Štěpán Kubišta. Ten sám vznik tohoto pozoruhodného projektu v jednu chvíli přirovnává k historickým sbírkám na Národní divadlo v Praze. Samozřejmě se ve snímku objevil i soubor 420 PEOPLE, pro nějž jsou „Jatka 78“ jednou z více „domovských“ scén. Závěr tototo televizního dokumentu nevyzněl jednoznačně optimisticky a nezávazně. Manažeři i herci mají totiž opodstatněné vrásky na čele. Nájemní smlouva na prostory, které rekonstruovali vlastními silami a za finanční podpory veřejnosti, konč&am p;iac ute; v květnu 2018 a dosud nebyla magistrátem, který je majitelem objektu prodloužena. Pro plánování provozu uměleckého centra, které je na východ od Berlína prvním velkým a multifunkčním prostorem, jde o zásadní problém, protože projekty se v rámci evropských i českých grantů nasmlouvávají s několikaletým předstihem. Režisérkou tohoto téměř hodinového dokumentu (přesnou stopáž měl 52 minut) byla Adéla Sirotková.

Počátkem roku se na obrazovkách ČT znovu premiérově objevil léty prověřený cyklus „GEN“, představující význačné osobnosti z různých oborů. Počátek (a v reprízách první polovina) března bude patřit našim světově uznávaným baletním dvojčatům bratrům Bubeníčkovým. Režírovala jej Tereza Kopáčová, která k filmu říká: „Od dětsví jsem se věnovala tanci. Pak u mne zvítězil film, ale občas se mi po tanci zasteskne. Myslím, že tanec kultivuje tělo i ducha. Ducha obzvlášť. U bratrů Bubeníčků je navíc přidané zajímavé další téma – hledání vlastní identity – u dvojčat ještě více hmatatelné.“

Hned dvě velké současné taneční osobnosti žánrově a stylově z opačných pólů tance – a je symptomatické, že obě ženského rodu – představil a v nejbližší době představí zbrusu nový seriál zaměřený na tu nejmladší generaci pod názvem „Děti sametu“. V lednu patřila k prvním protagonistkám „Dětí sametu“ nositelka mnoha mezinárodních cen tanečnice, choreografka a vedoucí souboru, který nese její jméno Lenka Vagnerová. V březnu se jako „dítě sametu“ představí nejmladší primabalerína v historii pražského Národního divadla Nikola Márová. Tyto oba po rtréty tanečnic připravila opět režisérka Adéla Sirotková.

Lenka Vagnerová a její inscenace “Lešanské jesličky“, kterou recenzoval koncem roku i náš Taneční magazín se objevila i v pravidelném programu ČT „Divadlo žije“. A další taneční počiny a projekty se objevují i v řadě dalších pravidelných zpravodajských relacích České televize.

Na závěr si necháme doslova taneční bonbónek z programu České televize. Veličina světového tance – ruský tanečník, choreograf a herec Michail Baryšnikov – byla středobodem jedinečného filmu „Prostor“. Mimochodem, Baryšnikov byl kdysi i protagonistou nádherného hraného celovečerního filmu „Bílé noci“ režiséra Taylora Hackforda. A tento tanečník se objevil chvíli i v roli milence hlavní protagonistky v populárním americkém televizním seriálu „Sex ve městě“. Ale zpět k dokumentu „Prostor“ v něm se kvartet mezinárodních veličin potkal při jedinečné spolupráci: & scar on;védský režisér Jonas Akerlund natočil osmadvacetiminutový film o vysoce oceňovaném tanečním představení „Place“ rovněž švédského choreografa Matse Eka, v němž účinkuje Michail Baryšnikov a Ana Lagunová. Tato taneční studie sleduje Ekovo téma zkoumání lidského těla a pohybů mistrovských tanečníků. Mats Ek vytvořil „Prostor“ (Space) speciálně pro Baryšnikova a Lagunovou. Baryšnikov, Lagunová a Ek jsou tři legendy tanečního světa. Tento strhující dokument již měl v únoru na českých obrazovkách premiéru a jedna z jeho repríz proběhne ještě 11. března ve 2.30 hodiny ráno. Pozor, v televizním programu je uvedena ještě u dne 10. března v noci! Že by Baryšnikova ty & bdquo;noci“ z názvu úspěšného filmu i nadále pronásledovaly?

Abychom byli spravedliví a „celoplošní“, tak musíme uvést závěrem, že se – na obrazovkách České televize nesmírně aktivní – tanečník Jan Onder objevil i ve vysílání soukromé TV Barrandov. Konkrétně v pořadu moderátora Aleše Cibulky „Můžu dál?“.

Televizní úroda počátku roku byla pestrá a nadějná. Jen tak dále.

 

Michal Stein

Foto: Česká televize

Taneční magazín