Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Konkurz

Znáte výběrová řízení? A chcete se stát akrobatem?

V rámci Letní Letné, která každý rok přiláká tisíce diváků (tato novocirkusová show je v krásném prostředí, skvěle připravená   a umělci dělají svou práci s láskou), se letos hrálo od Losers představení Konkurz (mimo to  také Grandiózní).

Kdo nezná situaci kolem výběrových řízení? Kdo nezná nekonečné hodiny čekání, než se dozví, že nebyl vybrán? A kdo by nechtěl být úspěšný? Jenže – vítěz je jenom jeden. Této myšlenky se chytili Losers – a jak jinak, s humorem a s akrobatickými výkony. I podle principála Petra Horníčka je představení pro akrobaty opravdu mimořádně náročné.

Na začátku představení se otřepe hrůzou každý divák, který nechce být vyzván, aby šel na jeviště. Ale někdo si přeje jít na jeviště… A tak se tu ocitne pěkných pár lidiček, co plní různé úkoly (např. musí předvést nafouknutý  igelitový pytlík, na který hodně fouká vítr a jiné dovednosti). Každý dělá, co umí. Až po vybrání hrstky  tzv. úspěšných uchazečů, divák náhle zjišťuje, že jsou to akrobaté sami… Tento překvapivý začátek nikdo nečeká a je to poměrně silný moment, kdy umělci nastupují na scénu. A pak se už dějí věci…

Začíná akrobatické představení a současně se také umělci svěřují se svými pocity: „Nikdy jsem neuspěl na konkurzu, ale na doporučení se to povedlo pokaždé“. Neznáme tu větu  trošku každý z nás?

Celým představením nás vede drsný „porotce“, který si tedy nenechá nic líbit. Všichni musí makat, až se z nich kouří…. Ale adepti se zdají nezdolní.  Někdo zvládá své pocity neúspěchu a strachu smíchem, brekem,  jiný sebevědomím, další medituje, jeden z uchazečů se neustále touží seznámit a nepřetržitě brebtá…. Pocity lidí mohou být různé. Toto vše je doprovázeno robotickou výzvou a doplňujícími informacemi. A jaké že to jsou? Např. Napoleon Bonaparte – „Dělá-li soupeř  chybu, netřeba ho rušit“. A v praxi nám to umělci předvádí. A také – „Úspěšný člověk nestoupá na vrchol nikdy sám. Ale je tam místo jen pro jednoho!“  Historie se neptá, jak jsi dosáhl vítězství, ale kdo!“  A další rozumné poučky, které bychom měli mít na paměti během našich kariér. Opravdu?

Ne vždy každý hraje fér, zejména, jedná-li se o druhé pohlaví… A tak muži obdivují, jak je mladičká dívka „šikovná“ a zřejmě vyhraje, ale její kamarádka si stěžuje, že „toto“ dělá při každém konkurzu…“ (inu, vřele se kamarádí s porotcem).

Každý tedy čeká, že dívka vyhraje. Jenže? I ne. Mužský svět je tvrdý a neúprosný. Musí to být ten nejlepší. Nakonec rozhodnou diváci. O jejich přízeň dva poslední bojují také po svém.

I poslední vyřazovací kolo nezná slitování…. Snaží se každý, ale vítěz je opravdu jen jeden.

Diváci si ho nakonec zvolí sami – jenže! Je opravdu dobré vyhrát tak náročný konkurz???? Jak to asi dopadne???? … A jsme bez vítěze.  A je tu další kolo. Je libo se účastnit? A chceme opravdu být vždy ti nejlepší? Už Waldemar Matuška řekl: „Jsem rád, že jsem druhý. Nezávidím Karlu Gottovi, že je první, nezávidím mu  tu dřinu“.

Myšlenka samotná tohoto představení možná není až tak nabitá emocemi, ale o to více je tu akrobatických výkonů. Umělci jsou více „ve vzduchu“ než na zemi. Vidíme  vzdušnou akrobacii na šále, pyramidy z lidských těl, skoky či pády, při kterých se tají dech, akrobaté létají vzduchem právě tak lehce, jako ty tenisové míčky, co byly součástí konkurzu na začátku. Ke konci se navíc umělci svléknou do trikotů, takže diváci mohou lépe  obdivovat napjaté svaly, které vydávají maximum, co lidské tělo dokáže.

Nesmíme opomenout  vyzvednout ještě jeden překvapivý moment. „Porotce“ hraje na kytaru a tím udává rytmus ostatním, je důležité dělat vše správně…kytara občas zní až agresivně a zlomyslně.  Divák s porotcem  určitě nesympatizuje.  Ale  divák otevře ústa v okamžiku, kdy si dotyčný „tyran“ vyleze po pyramidě z lidských těl až ke stropu, tam si stojí a tvrdohlavě si hraje na svou kytaru….! No, páni!

Dramaturgie se ujal Matěj Randár, režie Petr Horníček. Hudba: Kirill Yakovlev (skvělý výkon), choreografie opět milý Radim Vizváry a Tomáš Pražák.  Pokud jde o akrobaty samotné, nazvali se „baby losers“, neboť patří spíše k mladší generaci umělců (Karolína Křížková, Ester Josefína Vandasová, Sára Stoulilová,  Petr Dlugoš, Adam Rameš, Jiří Bělka, Petr Dvořák a Lukáš Borik).

Představení je tak nabité akrobacií, že divák tají dech od začátku do konce, vlastně ani na chvilku nevydechne. Nevím tedy, co to potom musí udělat s akrobaty samotnými. Na konci je čeká ještě jeden „stupidní“ úkol, vyběhat si prvenství. A postupně odpadávají…. Jak je zvykem, s humorem. („Ty vole, nezdržuj, protože my tady běháme..“)

Konkurz neobsahuje nijakou hlubokou myšlenku, spíše popisuje s humorem situace, které každý moc dobře zná, představení je nabito akrobatickými figurami a divák by si tento kousek z díly Losers rozhodně neměl nechat ujít.

A jak jsme už zvyklí – závěrem potlesk ve stoje!!!! Bravo! a utíkejme do divadla Bravo!

Foto: Letní Letná

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor se šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Lukášem Slavickým

„Tanec je řeč duše skrz naše tělo“

Lukáš Slavický

   „Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo,“ přiznává Lukáš Slavický, který sedmnáct let působil v mnichovském Bayerische Staatsballett, kde byl prvním sólistou a zatančil si krásné role. Absolvoval také řadu světových turné a od sezóny 2016/2017 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. |Jeho práce byla vždycky také jeho koníčkem.

V dětském věku jste se začal věnovat baletu. Navštěvoval jste baletní školičku. Také hrál na zobcovou flétnu, jezdil na kole a hrál tenis. Dětství jste tak strávil velice aktivně a díky svým rodičům, kteří byli sólisté baletu ND v Praze, jste Zlatou kapličku znal velice dobře. Jak na dobu aktivního dětství vzpomínáte?

„Na své dětství vzpomínám opravdu s láskou. Čím jsem starší, tak je ten pohled takový nostalgičtější. Myslím si, že moje generace a možná ještě ta po nás, prožívala to dětství jinak než dnešní děti. Nebyl internet, v televizi byly dva kanály… Za to jsme chodili ven.

V mém případě, jak naznačujete v otázce, jsem měl ještě spoustu dalších aktivit. Jen bych doplnil, že jsem také hrál fotbal za žáky TJ Hrusice, ale moc mi to nešlo…😊

Váš dědeček založil smíšený sbor královohradeckých zpěváků. Neuvažoval jste také hudební dráze?

„O hudební dráze jsem neuvažoval. Ač jsem hrál na zobcovou flétnu a později na klarinet, tak jsem nikdy nepřemýšlel, že bych se hudbě věnoval profesionálně. Nicméně hudbu mám velice rád a v podstatě mě provází celý můj nejen profesní život. Takže hudba je stále se mnou – nebo já s ní.“

Vy jste si vybral balet. V tom Vás rodiče Jaroslav Slavický a Kateřina Slavická podporovali a v jednom rozhovoru jste přiznal, že v baletu Vás inspiroval ruský tanečník, který emigroval do USA, kde uspěl, Michail Baryšnikov. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný, že jste jej již v deseti letech začal studovat na Taneční konzervatoři?  

„Tak těch tanečníků by bylo asi víc než jen Baryšnikov, ale máte pravdu, že když jsem ho viděl na videu jako malý kluk, tak mě to naprosto uhranulo.

Myslím si, že tanec je vlastně řeč duše skrz naše tělo. Tanec je ve všech formách zcela upřímný. Vždy na vás vše prozradí a na jevišti se nedá nic skrýt. To je přeci krásné! Proto jsem si vybral balet (řekl bych spíše tanec) ale také se to nabízelo, protože jsem opravdu již odmalička tančil v obývacím pokoji a prostě jsem se rád hýbal.“

Po škole jste nastoupil do mnichovského Bayerische Staatsballett, kde jste se po dvou letech stal sólistou a posléze prvním sólistou a vytvořil řadu nádherných rolí. Byl jste Basilem v Donu Quijotovi, Lenským v Oněginovi, Lysandrem ve Snu noci svatojánské, Konrádem v baletu Le Corsaire, Armandem v Dámě s kaméliemi nebo Hilarionem v Giselle. Jak na toto plodné sedmnáctileté období vzpomínáte? Splnil jste si své taneční sny?

„Já bych tu Vaši otázku s dovolením trochu doplnil – a tím budu vlastně odpovídat. Vy jste zmínila především role klasického typu (s výjimkou Hilariona v Giselle v chor. M. Eka. Tančil jsem také Albrechta v klasické verzi od P. Wrighta). Měl jsem to velké štěstí, že jsem mohl dále tančit v několika dílech od J. Kyliána, W. Forsythea, dále pak v dalších baletech právě od M. Eka, G. Balanchina, J. Godaniho, H. V. Manena, L. Childs a mnoha dalších. Takže ano, moje sny se vlastně naplnily téměř beze zbytku. To byla mimochodem veliká deviza našeho souboru pod vedením Ivana Lišky. Rozmanitost repertoáru a možnost setkání s velikány světové choreografie.“

Pak jste se do Čech vrátil. Nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Mého rozhodnutí jsem nelitoval. Byl jsem v Mnichově opravdu dlouho od svých osmnácti let a Mnichov považuji za svůj druhý domov. Je také třeba říci, že Německo se velmi změnilo od roku 1999, kdy jsem tam přišel, ovšem Čechy také. Považuji se za kosmopolitního člověka, a když mě baví moje práce, kterou jsem vždy považoval za poslání, tak tyto věci vlastně moc neřeším. A jak se mimochodem také říká, všude je něco.“

Od sezóny 2016/17 jste uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Proč právě tato divadelní scéna? Na jaké baletní představení byste pozval k vám v nové sezóně? Na co se můžou diváci u Vás těšit?

„Když se uvolnila pozice uměleckého šéfa baletu Jihočeského divadla, tak jsem kontaktoval ředitele Lukáše Průdka, že bych měl o toto místo případný zájem. Po několika setkáních a rozhovorech mě Lukáš tuto pozici nabídnul a já jsem jí bez velkého váhání přijal. Jsem velice rád, že mohu pracovat s talentovanými tanečníky, předávat jim moje, doufám bohaté, zkušenosti a vytvářet nový, inspirativní repertoár. V našem stávajícím repertoáru je řada zajímavých titulů. Za všechny bych zmínil poslední premiéru Tristana a Isoldy v choreografii Aleny Peškové, Mechanický pomeranč od Toma Rychetského a Ondry Vinkláta. V příští sezoně pak připravujeme mimo jiné zcela novou inscenaci Prokofjevovy Popelky v choreografii a režii Petra Zusky.

V létě 2023 uvedeme před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově premiéru tanečního divadla s názvem Egon Schiele – autoportrét v choreografii Jana Kodeta a v režii dua SKUTR.“

A co choreografie? Neláká vás? Nebo učit na baletních školách?

„Občas o tom přemýšlím, ale jak si vždy v takové nadsázce říkám, nedobrých choreografů je mnoho… 😊 Ale vážně si myslím, že to puzení by asi muselo být větší. Učit studenty posledních ročníků tanečních škol bych si možná dokázal představit, ale celkově rád pracuji již s dospělými tanečníky. Rád se zabývám spíše celkovým uchopením role a věcmi, které s tím souvisejí.“

Dlouho jste působil v zahraničí. Absolvoval řadů světových turné. Tančil jste v Itálii, Kanadě, Číně, Tchaj-vanu, Japonsku, Austrálii, Indonésii, USA. Španělsku, Finsku, Řecku nebo Turecku. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde se dobře tančí! Každopádně jsem se narodil v Praze. Jak jsem již řekl, je tu také Mnichov, ale momentálně jsem doma v Českých Budějovicích.“

A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna a je Vám práce také koníčkem?

„Moje práce mi byla vždy zároveň i koníčkem, za což jsem nesmírně rád. Mám to štěstí, že mám několik dobrých přátel, takže volné chvíle rád trávím s nimi. Rád se ale také podívám na dobrý film nebo si něco zajímavého přečtu a velmi rád také cestuji. V poslední době občas rád vařím, což je pro mě docela dobrý relax.“

Děkujeme za rozhovor

Lukáš Slavický

Narodil se 17. 9. 1980 v Praze v umělecké rodině – otec tanečník, choreograf, baletní mistr, pedagog a ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Praha Jaroslav Slavický (1948) a maminka baletka a pedagožka Kateřina Slavická (1947).

V letech 1991 – 1999 studoval balet na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. Od sezóny 1999/2000 byl sedmnáct let v Bayerische Staatsballett v Mnichově, kde působil jako první sólista.

Od sezony 2016/17 je uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Foto: Vincent Loermans, Charles Tandy,  archiv Lukáše Slavického 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Poutníci

Celovečerní událost propojující koncert autorských písní a taneční inscenaci

Premiéra inscenace Poutníci – Extended Play

Dočasná Company uvádí premiéru představení Poutníci. Celovečerní událost propojující koncert autorských písní a taneční inscenaci. První, hudební polovinou vás provedou autorka projektu Anna Benháková se skladatelem a hudebníkem Václavem Chalupským. V druhé části rozpohybují obrazy čtyři interpretky v bohaté scénografii Marjetky Kürner Kalous. Premiéra se uskuteční v neděli 15. 5. 2022 od 20:00 v pražském Divadle X10

Představení Poutníci je součástí cyklu Extended Play, který zahrnuje díla kombinující tanec a zpěv. Anna Benháková vychází ze svých autorských textů a písní. V jednom dílu kombinuje obvykle dva až tři texty či písně, které dohromady dávají vzniknout specifickým tématům. Spolu s dalšími umělci tvoří pak konkrétní díla, ve kterých se objevuje performer, jenž je zároveň tanečníkem i zpěvákem. V novém díle s názvem Poutníci předává své zkušenosti z výzkumu čtyřem performerkám a ve spolupráci se skladatelem Václavem Chalupským prohlubuje možnosti tohoto akertivního propojení.

Předmětem zkoumání je pocit, který nastává ve změněném stavu mysli úzkostného až depresivního člověka, naprosté odloučení od světa, osamělost, únava, strach, že již nikdy nebude lépe, neschopnost si pomoci, zacyklenost. Tématem projektu Poutníci je snaha člověka vrátit zpět do normálního psychického stavu. Jeden z nejstěžejnější motivů choreografie je zdánlivě nekonečná pouť.

Dílo je tvořeno ve spolupráci s Marjetkou Kürner Kalous. Scénografkou, která spolupracuje s renomovanými tvůrci z oblasti současného tance jako je Tereza Lenerová, Kateřina Stupecká nebo Petr Tyc. Část scénografie je využitá i jako kostým tanečnic. Díky deformaci těla skrze kostým, látky a scénografii se divákovi před očima vytvoří hned několik světů. Jedním z nich je například pavoučí síť představující neuronové synapse. Vizuálně podtrhují myšlenku poutníka, nomáda. Tento kostým je určitou hyperbolou, jak by lidé mohli vypadat po rozpadnutí systému, v kterém jsme zvyklí žít.

Dalším významným spolupracovníkem pro tuto inscenaci je skladatel Václav Chalupský.

Dočasná Company je uskupení tvůrců a umělců v oblasti současného tance a fyzického divadla, kteří různými způsoby přesahují do jiných uměleckých stylů, žánrů a forem. Dočasná Company kolem sebe sdružuje skupinu lidí a vytváří platformu propojující umělce z oblasti hudby, fotografie, filmu a výtvarného umění. Členové se také aktivně zapojují do lektorské a pedagogické činnosti.

Cílem Dočasné Company je rozmělnit hranice mezi tvorbou pro širokou veřejnost a intelektuálním uměním pro odborné publikum, stejně jako nacházet přesahy divadelních a nedivadelních forem. Momentálně vytváří několik uměleckých projektů převážně v Praze, ale působí i v regionech.

 Dočasná Company uvádí premiéru představení Poutníci. Celovečerní událost propojující koncert autorských písní a taneční inscenaci. První, hudební polovinou vás provedou autorka projektu Anna Benháková se skladatelem a hudebníkem Václavem Chalupským. V druhé části rozpohybují obrazy čtyři interpretky v bohaté scénografii Marjetky Kürner Kalous.

Premiéra se uskuteční v neděli 15. 5. 2022 v Divadle X10 od 20:00.

Foto:   Anna Benháková

Adéla Garabíková

pro Taneční magazín