Biografie Pavla Šmoka

Nadační fond a Institut Pavla Šmoka vydává biografii legendárního choreografa

Nadační fond a Institut Pavla Šmoka, který se věnuje vybudování archivu a digitalizaci odkazu slavného choreografa, vydává jeho knižní biografii. Zájemcům o dějiny tance a baletu a svým fanouškům nabízí možnost předprodeje přes crowdfundingový portál Donio. Čtenáři mohou získat také pilotní publikaci shrnující historii Šmokova prvního souboru, Balet Praha. Nová biografie se věnuje celé jeho umělecké kariéře, kterou sleduje krok za krokem od studijních let až po vrcholná choreografická díla, která jsou uznávaná v mezinárodním měřítku.

„Kampaň přes ověřený crowdfundingový portál garantuje přispěvatelům, že organizátor projektu je spolehlivá instituce, a příspěvek je možné zaslat doslova na pár kliknutí, zatímco my touto cestou získáme část prostředků na finální tisk, který je při produkci nové knihy tou nejnákladnější fází. Navíc nám kampaň pomáhá odkaz Pavla Šmoka více zpopularizovat, protože kromě historického výzkumu nám jde také o to ukázat, které aspekty Šmokovy tvorby jsou nadčasové,“ vysvětluje autorka nové publikace, taneční historička Lucie Kocourková.

Pavel Šmok (1927–2016) patří k našim nejslavnějším a nejvýznamnějším choreografům, kteří po 2. světové válce změnili podobu tanečního umění na jevišti. Po krátké kariéře tanečníka se začal od konce 50. let plně věnovat choreografii a v 60. letech založil spolu s Lubošem Ogounem soubor Balet Praha, obdobu divadla malých forem, ale pro moderní balet. Zahraniční úspěchy Baletu Praha následovalo tříleté angažmá Pavla Šmoka na postu uměleckého šéfa baletu v Basileji. V polovině 70. let založil v Praze další soubor, který proslul pod názvem Pražský komorní balet a který dosud pokračuje v jeho stopách.

„Choreografie Pavla Šmoka vynikají muzikalitou, humorem a specifickým druhem režijního myšlení,“ vyjmenovává Lucie Kocourková. „Jeho úspěch byl dán obrovskou mírou přirozeného talentu i životních okolností. Díky studiu herectví a přátelství s režiséry si osvojil divadelní přístup k choreografii, studium techniky a zájem o fotografování a film byly zase předpoklady pro jeho inovátorství a pro to, aby se stal i prvním autorem tanečních filmů u nás. Velmi brzy propadl kouzlu české hudby a jeho zásluhou se na jeviště dostala ve formě tanečních děl řada skladeb Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany nebo Antonína Dvořáka.“

Publikace se soustředí na charakteristiku jeho tvorby v různých obdobích, ať to byla experimentální 60. léta plná hledání nových tvarů a témat, později lyrické choreografie oslavující hudbu českých skladatelů, nebo tanečně divadelní kusy. Z nejslavnějších choreografií Pavla Šmoka jistě mnoho diváků zná například Listy důvěrnéSinfoniettuZjasněnou nocTrio g mollAmerický kvartetZ mého životaPo zarostlém chodníčkuStabat či Holoubka. Jeho tvorbu oceňovali i zahraniční taneční teoretici jako Horst Koegler nebo John Percival. A nejen tvorbu, ale také úsilí, s jakým se staral o chod Pražského komorního baletu jako nezávislého tanečního tělesa bez stálého zřizovatele.

„Vedle životopisu Pavla Šmoka vydáme v příštích letech také kompletně zpracovanou historii samotného Pražského komorního baletu a nechceme zapomínat ani na výročí choreografa a spoluzakladatele Baletu Praha Luboše Ogouna, od jehož narození uplyne sto let v roce 2024,“ doplňuje ředitelka Institutu Pavla ŠmokaLadislava Dunovská Jandová„Pokračujeme v pořádání besed s umělci spojenými s tvorbou Pavla Šmoka a jeho souborů, které nabízíme především konzervatořím. Publikaci o Pavlu Šmokovi plánujeme pokřtít v květnu,“ dodává.

Institut a Nadační fond Pavla Šmoka spravuje a uchovává kompletně dílo choreografa Pavla Šmoka a buduje archiv tvorby souborů Balet Praha a Pražský komorní balet. Sídlí v Domě tanečního umění v Braníku a vytváří postupně archiv a videotéku zaměřené na tvorbu umělců soustředěných kolem těchto souborů, online databázi choreografií a osobností dostupnou na stránkách Ballet Prague Heritage a mnoho aktivit, které uchovají taneční umění stále živé. Pod nakladatelskou značkou Balet Praha vydává řadu „Studio balet Praha a Pražský komorní balet – historie a osobnosti“, životopis Pavla Šmoka bude jejím druhým svazkem.

Vydání publikace je možné podpořit na portálu Donio zde: bit.ly/Pavel_Smok_Donio

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Nový taneční videoklip

Duet na píseň zpěvačky Adele Easy on me

 oznamujeme vám, že jsme právě zveřejnili na kanálu YouTube nový taneční videoklip – duet na píseň zpěvačky Adele Easy on me. Skrývá se za ním několikaměsíční tvrdá práce tvůrčího týmu a domníváme se, že stojí za vaši pozornost.

     Choreografie zobrazuje milostný příběh komunikující dvojice, jíž se ovšem do vztahu připlétá nedořešený problém z minulosti, ve spotu znázorněný rekvizitou – stylizovanou oprátkou, visící odkudsi z nebe. Celý tanec se odehrává na vodní hladině a na zmiňované oprátce, v ponuré, ale nádherné scenérii zatopeného lomu. Je charakterizován částí textu písně Easy on me, v níž Adele zpívá:

I know there is hope in these waters

But I can’t bring myself to swim

When I am drowning in this silence

(Vím, že v těchto vodách je naděje

Ale nemůžu se přinutit plavat

Když se topím v tichu)

 

Adresa videa na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=qFZduwbP5L8

Rovněž výrazové prostředky choreografie nejsou lehce zařaditelné pod jeden druh tance. Použili jsem zde prvky moderního scénického tance, baletu, ale rovněž i acrodance (akrobatický tanec). Celá práce vznikla pouze z nadšení tvůrčího týmu, protože tančíme pro radost, nikoli pro peníze. A za pár tisíc korun, což se vám možná bude zdát po shlédnutí videoklipu nemožné. Domníváme se, že i v této vzrušené a nelehké době lze stále tvořit pro potěšení ducha a diváků.

V závěru klipu se v obřím a dosud prázdném prostranství objevuje množství postav v černém. Jsou to všudypřítomní voyeuři, sledující a „hodnotící“ trápení ústřední dvojice? Jsou to smuteční hosté na pohřbu vztahu? Nebo černí andělé, držící palce oběma protagonistům? Necháváme na fantazii a emocích diváka, stejně jako vše ostatní.

Krátký umělecký životopis choreografa:

 Josef Prouza se narodil 7. listopadu 1957 v Olomouci. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a konzervatoř společenského tance. Základ baletu získal u prof. Chmelové v Praze a v Armádním uměleckém souboru Praha (pedagogové Kornová a Ivanov). 35 let vedl soubor moderního tance Impuls Praha, který za jeho působení získal řadu nejvyšších ocenění na krajských a celostátních festivalech a přehlídkách. Tvořil také choreografie pro divadlo, televizi a film (Ptákoviny podle Aristofana v Národním divadle v Praze, filmy Šakalí léta, Pelíšky, TV seriál Prima sezóna, TV pořady Boom, Na vlastní nebezpečí, Televarieté, Galasuperšou, či Videodisko.

Krátký umělecký životopis režiséra:

Tomáš Polák se narodil 24.října 1976 v Praze. Vystudoval PF UK, základy tance získal u Aleny Skálové a Josefa Prouzy. Přes 20 let byl členem tanečního studia Impuls, pak soubor 7 let také vedl a tvořil pro něj choreografie. Získal dvakrát cenu za taneční interpretaci na celostátní přehlídce scénického tance (Nipos). Řadu let působí jako dokumentarista, úzce spolupracuje s Českou televizí. Je spolutvůrcem pořadu Gejzír, kde se objevily např. jeho miniportréty výjimečných osobností české taneční scény (choreografka Lenka Vagnerová, primabalerína Barbora Kohoutková, mistr světa ve stepu Tomáš Slavíček, choreograf Tony Vu, taneční uskupení Losers ad.). O choreografii „Amazonky“ Lenky Vagnerové vytvořil dokument, který měl premiéru na online platformě edinburgského festivalu Fringe, pro Festival tanečních filmů natočil film Dark Horse v hlavní roli s tanečnicí Fanny Barrouquère.

 Přiložené fotografie jsou vlastnictvím  autorů: (J. Prouza, J. Řežáb, H. Zápotocká a T. Polák)

Josef Prouza

pro Taneční magazín           

Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Konkurz

Znáte výběrová řízení? A chcete se stát akrobatem?

V rámci Letní Letné, která každý rok přiláká tisíce diváků (tato novocirkusová show je v krásném prostředí, skvěle připravená   a umělci dělají svou práci s láskou), se letos hrálo od Losers představení Konkurz (mimo to  také Grandiózní).

Kdo nezná situaci kolem výběrových řízení? Kdo nezná nekonečné hodiny čekání, než se dozví, že nebyl vybrán? A kdo by nechtěl být úspěšný? Jenže – vítěz je jenom jeden. Této myšlenky se chytili Losers – a jak jinak, s humorem a s akrobatickými výkony. I podle principála Petra Horníčka je představení pro akrobaty opravdu mimořádně náročné.

Na začátku představení se otřepe hrůzou každý divák, který nechce být vyzván, aby šel na jeviště. Ale někdo si přeje jít na jeviště… A tak se tu ocitne pěkných pár lidiček, co plní různé úkoly (např. musí předvést nafouknutý  igelitový pytlík, na který hodně fouká vítr a jiné dovednosti). Každý dělá, co umí. Až po vybrání hrstky  tzv. úspěšných uchazečů, divák náhle zjišťuje, že jsou to akrobaté sami… Tento překvapivý začátek nikdo nečeká a je to poměrně silný moment, kdy umělci nastupují na scénu. A pak se už dějí věci…

Začíná akrobatické představení a současně se také umělci svěřují se svými pocity: „Nikdy jsem neuspěl na konkurzu, ale na doporučení se to povedlo pokaždé“. Neznáme tu větu  trošku každý z nás?

Celým představením nás vede drsný „porotce“, který si tedy nenechá nic líbit. Všichni musí makat, až se z nich kouří…. Ale adepti se zdají nezdolní.  Někdo zvládá své pocity neúspěchu a strachu smíchem, brekem,  jiný sebevědomím, další medituje, jeden z uchazečů se neustále touží seznámit a nepřetržitě brebtá…. Pocity lidí mohou být různé. Toto vše je doprovázeno robotickou výzvou a doplňujícími informacemi. A jaké že to jsou? Např. Napoleon Bonaparte – „Dělá-li soupeř  chybu, netřeba ho rušit“. A v praxi nám to umělci předvádí. A také – „Úspěšný člověk nestoupá na vrchol nikdy sám. Ale je tam místo jen pro jednoho!“  Historie se neptá, jak jsi dosáhl vítězství, ale kdo!“  A další rozumné poučky, které bychom měli mít na paměti během našich kariér. Opravdu?

Ne vždy každý hraje fér, zejména, jedná-li se o druhé pohlaví… A tak muži obdivují, jak je mladičká dívka „šikovná“ a zřejmě vyhraje, ale její kamarádka si stěžuje, že „toto“ dělá při každém konkurzu…“ (inu, vřele se kamarádí s porotcem).

Každý tedy čeká, že dívka vyhraje. Jenže? I ne. Mužský svět je tvrdý a neúprosný. Musí to být ten nejlepší. Nakonec rozhodnou diváci. O jejich přízeň dva poslední bojují také po svém.

I poslední vyřazovací kolo nezná slitování…. Snaží se každý, ale vítěz je opravdu jen jeden.

Diváci si ho nakonec zvolí sami – jenže! Je opravdu dobré vyhrát tak náročný konkurz???? Jak to asi dopadne???? … A jsme bez vítěze.  A je tu další kolo. Je libo se účastnit? A chceme opravdu být vždy ti nejlepší? Už Waldemar Matuška řekl: „Jsem rád, že jsem druhý. Nezávidím Karlu Gottovi, že je první, nezávidím mu  tu dřinu“.

Myšlenka samotná tohoto představení možná není až tak nabitá emocemi, ale o to více je tu akrobatických výkonů. Umělci jsou více „ve vzduchu“ než na zemi. Vidíme  vzdušnou akrobacii na šále, pyramidy z lidských těl, skoky či pády, při kterých se tají dech, akrobaté létají vzduchem právě tak lehce, jako ty tenisové míčky, co byly součástí konkurzu na začátku. Ke konci se navíc umělci svléknou do trikotů, takže diváci mohou lépe  obdivovat napjaté svaly, které vydávají maximum, co lidské tělo dokáže.

Nesmíme opomenout  vyzvednout ještě jeden překvapivý moment. „Porotce“ hraje na kytaru a tím udává rytmus ostatním, je důležité dělat vše správně…kytara občas zní až agresivně a zlomyslně.  Divák s porotcem  určitě nesympatizuje.  Ale  divák otevře ústa v okamžiku, kdy si dotyčný „tyran“ vyleze po pyramidě z lidských těl až ke stropu, tam si stojí a tvrdohlavě si hraje na svou kytaru….! No, páni!

Dramaturgie se ujal Matěj Randár, režie Petr Horníček. Hudba: Kirill Yakovlev (skvělý výkon), choreografie opět milý Radim Vizváry a Tomáš Pražák.  Pokud jde o akrobaty samotné, nazvali se „baby losers“, neboť patří spíše k mladší generaci umělců (Karolína Křížková, Ester Josefína Vandasová, Sára Stoulilová,  Petr Dlugoš, Adam Rameš, Jiří Bělka, Petr Dvořák a Lukáš Borik).

Představení je tak nabité akrobacií, že divák tají dech od začátku do konce, vlastně ani na chvilku nevydechne. Nevím tedy, co to potom musí udělat s akrobaty samotnými. Na konci je čeká ještě jeden „stupidní“ úkol, vyběhat si prvenství. A postupně odpadávají…. Jak je zvykem, s humorem. („Ty vole, nezdržuj, protože my tady běháme..“)

Konkurz neobsahuje nijakou hlubokou myšlenku, spíše popisuje s humorem situace, které každý moc dobře zná, představení je nabito akrobatickými figurami a divák by si tento kousek z díly Losers rozhodně neměl nechat ujít.

A jak jsme už zvyklí – závěrem potlesk ve stoje!!!! Bravo! a utíkejme do divadla Bravo!

Foto: Letní Letná

Eva Smolíková

Taneční magazín