»TANEC PRALESA« poblíž Senátu

ZUŠ B-Art z Valašského Meziříčí v Praze na ZUŠ OPEN. Zážitek pro diváky i účinkující.

Základní umělecká škola B-Art z Valašského Meziříčí má za sebou úžasný zážitek.

Jejich jedinečné celovečerní představení pod názvem „Tanec pralesa“ bylo vybráno, aby reprezentovalo Zlínský kraj na akci ZUŠ Open ve Valdštejnské zahradě Senátu Parlamentu v hlavním městě naší republiky.

Celostátní happening základních uměleckých škol proběhl dne 1. 6. 2019 jako oslava Dne dětí uměním a pro děti ze ZUŠ B-Art to byla krásná oslava tohoto dne. Před očima diváků se řešil závažný problém naší planety a to děj celého příběhu.

Představení „Tanec pralesa“ je po všech stránkách originál, co se týče námětu, scénáře, choreografie, hudby i výtvarného pojetí kostýmů a scény.

V roce 2017 se vedení ZUŠ B-Art rozhodlo, že tento projekt nastudují žáci této školy. Pro děti to byla obrovská výzva, neboť nastudování celovečerního tanečního příběhu bylo náročné. Tohoto úkolu se zhostili s plným nasazením.

Náročný avšak velice povedený den.

Foto: ZUŠ B-ART

Petr Šafránek

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pro lepší postavení tance v kulturní politice ČR

Konference pod taktovkou tajemnice katedry tance HAMU, asistentky režie Opery ND, redaktorky a členky rady Tanečního sdružení a dramaturgické rady ČTP – Mgr. MgA. Lucie Hayashi, Ph.D. m.

V pondělí 3. června 2019 se v galerii Hudební a taneční fakulty AMU uskuteční konference a debata s názvem „Tanec v kulturní politice ČR“. Smyslem akce má být pojmenování klíčové problematiky oboru v aktuálním stavu a zjištění možnosti konsensu odborníků v zásadních bodech, které by pak bylo možné tlumočit odborům pro tvorbu strategie kulturní politiky.

V současné době probíhají přípravné práce pro novou koncepci strategií v kulturní politice, sběr statistických údajů a analýz potřeb oboru, zní hlasy volající po inovaci a aktualizaci dotačního systému umění, zvažujeme potřebu a roli profesních organizací. Proto považuji za důležité dát prostor zástupcům tanečního oboru pro definování hlavních kroků, které by měly být pilíři těchto koncepcí,“ vysvětluje organizátorka akce Lucie Hayashi.

Dopolední část programu utvoří tři panely krátkých prezentací, které se budou zabývat tématy: celostátní versus regionální kulturní politika pro tanec, inovace dotačního systému kulturních subjektů a strategické postupy pro lepší postavení tance v kulturní politice ČR. V současné chvíli potvrdili svůj výstup Jana Adamcová, Jana Bohutínská, Libor Kasík, Petr Kiška, Yvona Kreuzmannová, Jana Návratová, Antonín Schneider, Adriana Světlíková a Roman Vašek.

V odpoledních hodinách proběhne debata u kulatého stolu, kde bude prostor pro diskuzi nad klíčovými otázkami, které vzejdou z dopolední konference. Role moderátora celé akce se ujme Jakub Deml, který nedávno moderoval například také diskuzi o budoucnosti profesní organizace „Vize tance“.

Doufám, že pomůže legendárně nejednotnému tanečnímu oboru ke konstruktivní shodě na strategii postupu v boji za rovnoprávnější postavení tance a jeho respektu mezi ostatními uměleckými žánry v kulturní politice ČR,“ slibuje si od celé události Lucie Hayashi, tajemnice katedry tance HAMU a redaktorka Tanečních aktualit, které akci spolupořádají. Tvrdí, že právě názorová roztříštěnost a neschopnost shody na zásadních prioritách je možná pomyslnou brzdou v prosazení důležitých bodů programu kýžené kulturní politiky směrem k tanci. Vzájemné vyslechnutí a následná debata by tak mohla mít efektivní dopad.

Přesný program i anotace příspěvků, bude uveřejněn na: https://www.facebook.com/events/460889631318586/

Mgr. MgA. Lucie Hayashi, Ph.D. m

O AUTORCE:

Mgr. MgA. Lucie Hayashi, Ph.D. m – vystudovala taneční vědu na HAMU a japonská studia na FF UK. Je zakladatelkou a redaktorkou Tanečních aktualit. Pracuje jako asistentka režie Opery ND v Praze a tajemnice katedry tance HAMU, kde vyučuje také základy tanečního managementu a produkce. Je členkou rady Tanečního sdružení ČR, dramaturgické rady ČTP a členkou grantové komise MKČR pro profesionální tanec a nonverbální divadlo, festivaly a odbor zahraniční spolupráce. Kromě taneční publicistiky, PR a produkce se věnuje antropologickému výzkumu japonského tance, pravidelně přednáší na mezinárodních konferencích a publikuje odborné studie.

Foto: archiv autorky

Mgr. MgA. Lucie Hayashi, Ph.D. m,

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Třetí tvůrčí seminář v broumovském klášteru

Záhora není pouze vynikající minipivovar mezi Poděbrady a Hradcem Králové, ale také jeden z lektorů semináře. Hlaste se do 28. června!

Ve dnech 7. až 12. 7. 2019 proběhne seminář současného tance a taneční tvorby akreditovaný MŠMT ČR pořádaný uskupením Pulsar v krásném prostředí barokního kláštera Broumov – Vzdělávací a kulturní centrum.

Pětidenní setkání je určeno každému, kdo má zájem rozvíjet a prohlubovat svůj osobní potenciál skrze současný tanec. Současná taneční technika, improvizace a tvorba a stejně tak lidová kultura, jako zdroj tvorby, jsou oblasti zájmu práce, především ale jejich vzájemné vnitřní propojení a způsob, jakým se navzájem ovlivňují a doplňují. Účastníci semináře obdrží s jeho ukončením Osvědčení o absolvování.

Kapacita: 15 osob

Lektorský tým: Dagmar Chaloupková, Michal Záhora, Honza Malík;

na piano doprovází hudebník Jan Kavka;

odborná garantka: Mgr. et MgA. Andrea Opavská, Ph.D.

Denně: 9.00–10.30; 10.45–12.15; 13.30–14.30; 15.00–16.00 (celkem 32 vyučovacích hodin)

Dopolední program se zaměřením na elementární principy současného tance, Duncan taneční techniky.

Odpolední program zahrnují taneční improvizaci a teoretickou část vztahující se v analýze k dopolednímu programu; prostor pro sdílení zkušeností, otázek a odpovědí; dále čtyři okruhy výkladu:  taneční technika, improvizace, tvorba, choreografie.

Cena výukového programu: 4 000 Kč

Přihlašování do 28. 6. 2019;

rezervace místa a informace vč. ubytování a stravování v Domě hostů: Honza Malík,

E-mail:  honza@praguepulsar.cz

Více informací na:

www.praguepulsar.czwww.klasterbroumov.cz

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s prvním  sólistou Baletu ND MICHALEM ŠTÍPOU

„Prožil jsem si balet se vším všudy”.

Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat  nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář.  Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý.  Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom  svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na  něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální?  Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.

 K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to,  nebo jste tančil jen z donucení?

Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě  máma dala  do baletní školy, tak mě to moc bavilo.  Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný  režim, školu jsme měli  od sedmi do šesti hodin,  někdy od osmi hodin a skutečně  celý den jsme  pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec  mám  natolik rád, že mně všechno  vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři  z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“

Nenapadlo Vás v té době,  že byste  raději dělal nějaký sport  jako jiní kluci?

Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale  pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A  pro mě stát na jevišti je něco, co  se nedá popsat. Původně  jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát.  Když jsem se začal věnovat  tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo,  sice trošku v jiném slova smyslu, ale   pořád platí, že  balet herectví obsahuje.“

Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá  nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?)  Cítil  jste se někdy urážený  nebo zraněný těmito názory?

Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj  táta balet  neuznával,  to byl přesně tenhle případ. Odrazoval  mě a nebýt mámy, tak  bych se tanci  asi nikdy  nevěnoval. Až  po několika letech, kdy  se začaly dostavovat úspěchy, teprve  začal  na   balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli   je dnes situace lepší,  ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“

Takže  jste si to protrpěl…

 “Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.”

A přesto nevzdal…

 Nevzdal. Mě to opravdu těšilo  a musel jsem kvůli  baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé  ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“

Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?

 Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.”

Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?

 Od  každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně  záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda  se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té  době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spíše se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal  konkurz.  Přesto jsem nějak cítil, že  kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě  úplně nový svět.  Všechno bylo jinak  než v Brně.  Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to   taková meta České republiky. Nemůžu  říct, že  jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco.   Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná   stejně  tak tančil hlavní role, ale nezatančil  bych si takové role jako v Praze. A Praha  pro mne znamenala opravdu  štěstí.  Ať už šlo o choreografy, které  si Brno nemohlo finančně dovolit ,  a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“

Michal Štípa jako sólista v baletu pražského ND “La Bayadère” (premiéra 2014)

Opravdu byste neodešel do zahraničí?

 Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem  asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“

Prožíval jste také nějaké strasti?

Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své  kariéry. A já už začínám přemýšlet…”

 Tanečník  také musí být stoprocentně zdravý, že?

To určitě.“

A co taková „běžná“  artróza?

 To už mám…”

Znamená artróza konec  taneční kariéry?

Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě  v normálním životě by to tolik nevadilo,  ale v baletním světě je to jiné.”

Cítíte úbytek sil?

“To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách  ,naskočím´  velmi rychle. Ale  teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil.  Věřím tomu, že toto cítí  všichni lidé, kteří se  nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi  stejné.” 

Takže shrnuto, začátek byl  hladší. A co tedy plánujete dál?

 Dobře, připusťme, začátek trval  vlastně  plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“.  Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál.    Musí  také  přijít i ta příležitost, čeho se člověk může  chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby  nebo jakékoliv  práce,   chtějí zůstat  na jevišti za každou cenu. Toho  bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později  je to velice smutné.“

Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?

 Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už  učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi.   Co  se týče  choreografie, letos na jaře jsem   měl možnost udělat choreografii  pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a  velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval,  byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i  z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník  nevidí tolik do práce  choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku  pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“

Dělal jste rovněž modeling,  ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce  mládí…

Ano, to  je pravda. Jednu  dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale  samozřejmě  bylo moc  práce v divadle, takže  jsem už neměl tolik času.” 

Bavilo Vás to?

Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus,  který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy.  Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk,  tak se člověk může věnovat fotomodelingu,  tam  ten věk zase  nehraje takovou roli.   Ale v modelingu jako takovém asi ano.“

Věnoval byste se modelingu i teď?

Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“

A co zpěvu?

Já si myslím, že už jsem starý  na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych  něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“

Mohl by to být jen koníček…

To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve  zpěvu  perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na  zpěv  musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může  skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem  typ člověka, který v  daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby  mě to uspokojilo, kdybych  dnes začal zpívat.“

Stále útočíte na nejvyšší příčky?

Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte  být ve všem nejlepší,  dokonalý, mít  dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete.  Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká  další práce vás dostatečně uspokojí?“ 

A návrhářství?

To ne.  Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych  se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“

 A založit rodinu neplánujete?

Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice  těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je  spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to  je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps.  Jste neustále  v té samé společnosti  a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte  dál  pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.” 

Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?

Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl  jsem opravdu vždycky  romantický  a jsem dodnes, to ano,  ale dříve jsem ke   vztahům přistupoval automaticky, vlastně  jsem měl štěstí na lásku do určité doby.” 

Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?

Jak kdy. Někdy  je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že  jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím  nebo konverzuji.“

Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo?  Co takhle hamburger  před vystoupením?

Před vystoupením nic takového.   Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když  máte hlad.  Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro  někoho je to možná těžší, protože má horší  spalování,   pro někoho je to lehčí.  Člověk s horším spalováním  se už musíte; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích  a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá.  Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc,  jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“

Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi  i na hlavě a podobně…

To jsou už  trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.

Jak se na to díváte? Je  dobré smíchat balet s artistickým uměním?

Já teď odpovím  z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že  je  moc důležité, pokud  jdu na nějaké představení,  abych odcházel s pocitem, že jsem něco  prožil.  Je mnoho  tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale  prožitku tam moc není. Raději od techniky  nepatrně  ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku  prožít.  Představení je  něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto  vlastně jdete  do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li  jít na  představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám,  tak sem chodit nemusím, já chci  vidět něco jiného.“

Balet na špičkách se sice  uznává jako  nejvyšší forma umění, ale  také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo  by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?

Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí,  proto je tak mimořádný a prestižní.“

Stojí takové utrpení za to?

Stojí. Je  to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je  také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli.  I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku  tanečník končil,  dnes  jde život dál,  jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše,  když vcházíte  na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o  tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“

 Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?

V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů.  Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR  finanční situace zlepšuje,  stále se to nedá srovnat.  Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí.” 

Michal Štípa na scéně pražského ND v baletu “Vertigo” (premiéra 2016)

Zhodnotíte-li  výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?

Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo  stát a  ‚svět šel dopředu ‘.  Ale neplatí to  úplně doslova, protože  francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl   jsem naživo Bolshoi Theatre, ale  viděl jsem  záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu.  Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře,  v Londýně, v Americe. Když budu  brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku.   Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím,  jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou.  V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho  známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“

Nemrzí Vás, že  nemáte moc volna a svůj  život  jste vlastně musel propracovat?

No, já jsem s odpočinkem opravdu  ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak  se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie,  tak se věnuji zahradě.  Zahradu  se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době  nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili.  Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset  hodin a pracujete do šesti hodin.  Pokud máte  představení, tak pracujete  do dvou  hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže  vlastně nemáme možnost žádné  rekvalifikace.  Jste tady  od rána do večera, jednoho dne  skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít.  Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky.  V zahraničí je to přece jen jiné,  výdělky jsou  vyšší, tanečníkům  odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou  na rekvalifikační kurz. V Čechách  nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom  tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody  stát  zruinovaly.  Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí   si tělo a nemají nic.“

Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?

Jsem typ člověka, který nemá moc rád  překvapení,  i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám  nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže  já bych už rád měl  jasno, co vlastně budu dělat,  a rád bych měl stanovený jasný  cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se   toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“ 

 Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

 Foto: archiv Michala Štípy 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Nostalgiáda

Premiéra ve studiu Alta

Tanzwerke Vaněk Preuss: Nostalgiáda

Premiéra a jediné pražské reprízy: 23., 24. a 25. března

Česko-slovensko-německý taneční retro projekt o „starých dobrých časech“.

V inscenaci Nostalgiáda se český choreograf Karel Vaněk, působící mnoho let v Německu, společně s tanečníky a choreografy své generace z České a Slovenské republiky a z Německa ohlíží zpět – někdy skrze růžové brýle – a hledá v minulosti to, co jim v současnosti chybí.

 

Premiéra mezinárodního tanečního retro projektu Nostalgiáda o „starých dobrých časech“

Studio ALTA uvede 23., 24. a 25. března premiéru a zároveň jediné pražské reprízy mezinárodního tanečního „retro“ projektu Nostalgiáda, který vzniká pod vedením choreografa Karla Vaňka k jeho 60. narozeninám.  

Karel Vaněk již mnoho let žije a působí v Německu, a přestože v České republice pravidelně hostuje, Nostalgiáda je jeho prvním v Čechách realizovaným projektem po 26 letech. V inscenaci, která vzniká v koprodukci se Studiem ALTA, proto choreograf symbolicky propojuje tanečnice starší generace, s nimiž kdysi spolupracoval – Slovenku Annu Sedláčkovou a Češku Moniku Rebcovou, které bude navíc doprovázet německý tanečník Olaf Reinecke. „Nebylo snadné je najít, ale podařilo se a má setkání s československými kolegyněmi Monikou Rebcovou a Ankou Sedláčkovou vyprovokovala nekonečnou řadu společných vzpomínek – ale zdaleka ne všechny byly tak růžové, jak jsem předpokládal!“, ří ká s nadhledem o počátcích projektu Karel Vaněk.

Umělci se v inscenaci společně ohlíží zpět – někdy skrze růžové brýle – a hledají v minulosti to, co jim v současnosti chybí. „Asi nejsem velká výjimka, když o sobě mohu říct, že s přibývajícím věkem vzpomínám na minulé události s větší laskavostí, než jsem to dělal dříve“, doplňuje Vaněk k tématu inscenace.

Z důvodu politické situace před rokem 1989 v ČR téměř nenarazíme na zkušené tanečníky starší generace. Projekt Nostalgiáda alespoň částečně vyplňuje tuto mezeru a nabízí tak skvělou možnost generační konfrontace: „Umělci tvořící toto představení mají odvahu sundat i nasadit si růžové brýle a ukázat mladým, že se nemusí brát tak vážně. Karel má prostě kuráž!“, říká o projektu Lucia Kašiarová, ředitelka Studia ALTA.

Musíme utíkat do minulosti, abychom si ulevili od současnosti, anebo probíhají právě teď ty staré dobré časy, po kterých se budeme za deset let zase toužebně ohlížet? Tyto i další otázky stály na začátku projektu a výsledkem je nostalgická a intimní taneční inscenace s jemným nádechem ironie.

Režie: Karel Vaněk

Choreografie a tanec: Monika Rebcová, Olaf Reinecke, Anka Sedláčková, Karel Vaněk

Koncept: Guido Preuss, Lucia Kašiarová

Dramaturgie: Guido Preuss

Soundscape: Karel Vaněk

Kostýmy: Melanie Riester

Tatiana Brederová

pro Taneční magazín

SE.S.TA má nabitý program a přivádí zahraniční osobnosti

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA chystá pro letošní rok mnoho zajímavých akcí.

Rokem 2018 vstupuje Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA již do devatenáctého roku svého působení. Letos opět přinese jak profesionální, tak široké veřejnosti více jak 25 událostí, které budou z části probíhat v Praze a z části na Zámku ve Žďáru nad Sázavou.

V programu samozřejmě nechybí mezinárodní Festival KoresponDance, prestižní Rezidence pro choreografy s koučinkem s bohatým doprovodným programem, další performance z cyklu Tanec v galerii a pokračovat bude organizace i v rozvoji projektu Škola tančí, který v loňském roce zaznamenal mnoho úspěchů.

Stejně jako v předchozích letech bude v roce 2018 drtivá většina projektů mezinárodního charakteru a přivede do České Republiky etablované zahraniční profesionály. „Máme již potvrzeny hosty z Francie, Itálie či Španělska. Například na Choreografické fórum, které probíhá v rámci České taneční platformy, přijede Mara Serina, dále se těšíme na Roberta Serafida či na Jeana Gaudina a Jean-Christopha Paré. Přivážíme tak do České Republiky nejenom pohled mezinárodní, ale též interdisciplinární. Mara Serina zastupuje dramaturgický a komunika čn&iacu te; přístup, Roberto Serafide zase filosofickokritický a Jean-Christophe Paré analytický,“ představila některé hosty ředitelka organizace Marie Kinsky.

V únoru odstartuje SE.S.TA sezónu v Praze Pedagogickým seminářem, který cílí na rozvoj pedagogických i tanečních kompetencí a každoročně se ho účastní řada tanečních pedagogů zejména ze základních uměleckých škol. Jedním z lektorů na semináři bude i Sophie Billy, která mimo jiné působí jako pedagožka pedagogů v Národním tanečním centru v Paříži. Součástí semináře je i veřejnosti otevřený Kulatý stůl, který se koná v rámci většiny aktivit SE.S.TA.

V roce 2018 je na programu šest kulatých stolů navázaných na letošní témata a projekty. Kulaté stoly jsou platformou pro reflexi a sdílení různorodých pohledů, podporují přemítání profesionálů s nejširším publikem a konfrontaci praktického bádaní choreografů a pedagogů s jinými obory.

První letošní aktivitou na Zámku Žďár nad Sázavou bude v březnu Mezioborový inkubátor, který byl přesunut z tradičního podzimního termínu na začátek roku, kdy je pro mnoho profesionálů časově dostupnější. Mezioborový inkubátor je unikátní v tom, že poskytuje umělcům a vědcům čas a prostor pro společný výzkum s jediným cílem, věnovat se sdílení otázek a odpovědí, konfrontaci způsobů myšlení a hledání nových cest k rozvoji další práce, a to vše bez tlaku na konečný výsledek v podobě díla. Tématem pro letošní rok je cirkulace.

Již tradičně se SE.S.TA stává v dubnu součástí České taneční platformy, kdy v rámci doprovodného programu organizuje Choreografické fórum. „Při diskuzích o zhlédnutých představeních se setkáme již po osmé. Naší společnou referencí budou představení, která se na ČTP odehrála předchozí den. K oživení diskuze si naši hosté připraví sérii přibližně pětiminutových průzkumných intervencí.“ doplňuje Marie Kinsky, která diskuse každoročně také moderuje.

Začátkem prázdnin se pak do Žďáru nad Sázavou sjedou děti na Tvořivý dětský tábor a od 13. do 15. července je doplní umělci z celého světa a vypukne již šestý ročník mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla KoresponDance.

Prestižní událostí srpna bude Rezidence pro choreografy s koučinkem, která oslaví již jedenáctý ročník a jak už je zvykem, nabídne bohatý doprovodný program v podobě open class se zahraničními lektory, kulatý stůl a závěrečné, zpravidla velmi výjimečné, work in progress. Na tuto rezidenci každoročně přijíždí do Prahy renomovaní zahraniční umělci – kouči a pracují s vybranými mladými choreografy z celého světa na rozvoji jejich tvorby. Rezidence je mezinárodně etablovaná a mimo jiné pomáhá českým choreografům prosadit se i mimo republiku, naposledy v loňském roce choreografce Evě Urbanové; otevřela cestu do Francie.

Koncept Rezidence pro choreografy s koučinkem je unikátní díky dialogu choreografa a uměleckého kouče. Kouč choreografa vede k nalézaní odpovědí na otázky, které si choreograf při svém tvůrčím procesu pokládá. Rozhodně se tedy nejedná o workshop s lektory vhodný pouze pro začínající umělce. Zároveň je to skvělý networking, na jehož základě vzniklo mnoho dalších projektů našich účastníků,“ přibližuje charakter projektu Lucie Fabišiková, která šéfuje jeho produkci.

Velký úspěch zaznamenala v říjnu 2017 pohybově-vizuální performance z cyklu Tanec v galerii Secret Journey, kterou zhlédlo přes 500 diváků za jeden den. V tomto výjimečném cyklu, který charakterizuje stává v dubnu součástí České taneční platformy, kdy v rámci doprovodného programu organizuje Choreografické fórum. „Při diskuzích o zhlédnutých představeních se setkáme již po osmé. Naší společnou referencí budou představení, která se na ČTP odehrála předchozí den. K oživení diskuze si naši hosté přibližují k divákům při té sérii přibližně pětiminutových průzkumných intervencí.“ doplňuje Marie Kinsky, která diskuse každoročně také moderuje.

Začátkem prázdnin se pak do Žďáru nad Sázavou sjedou děti na Tvořivý dětský tábor a od 13. do 15. července je doplní umělci z celého světa a vypukne již šestý ročník mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla KoresponDance.

Prestižní událostí srpna bude Rezidence pro choreografy s koučinkem, která oslaví již jedenáctý ročník a jak už je zvykem, nabídne bohatý doprovodný program v podobě open class se zahraničními lektory, kulatý stůl a závěrečné, zpravidla velmi výjimečné, work in progress. Na tuto rezidenci každoročně přijíždí do Prahy renomovaní zahraniční umělci – kouči a pracují s vybranými mladými choreografy z celého světa na rozvoji jejich tvorby. Rezidence je mezinárodně etablovaná a mimo jiné pomáhá českým choreografům prosadit se i mimo republiku, naposledy v loňském roce choreografce Evě Urbanové otevřela cestu do Francie.

Koncept Rezidence pro choreografy s koučinkem je unikátní díky dialogu choreografa a uměleckého kouče. Kouč choreografa vede k nalézaní odpovědí na otázky, které si choreograf při svém tvůrčím procesu pokládá. Rozhodně se tedy nejedná o workshop s lektory vhodný pouze pro začínající umělce. Zároveň je to skvělý networking, na jehož základě vzniklo mnoho dalších projektů našich účastníků,“ přibližuje za produkci festivalu Lucie Fabišková.

Velký úspěch zaznamenala v říjnu 2017 pohybově-vizuální performance z cyklu Tanec v galerii Secret Journey, kterou zhlédlo přes 500 diváků za jeden den. V tomto výjimečném cyklu, který charakterizuje interdisciplinární spolupráce mezi tancem a výtvarným uměním, kdy má návštěvník příležitost nahlédnout na výtvarná díla nově a prostřednictvím nezvyklých výrazových prostředků, bude SE.S.TA ve spolupráci s Národní galerií v Praze a s Galerií hlavního města Prahy pokračovat, v plánu jsou zatím minimálně tři performance.

V neposlední řadě SE.S.TA naváže na rozvoj projektu Škola tančí, který si získává čím dál větší podporu napříč odbornou veřejností, zrealizuje kreativní projekty na minimálně šesti základních školách a uzavře rok v listopadu seminářem pro pedagogy a choreografy zaměřeným na tento koncept.

Po celý rok bude zároveň Zámek Žďár nad Sázavou otevřený zájemcům o rezidence, v rámci kterých SE.S.TA umožňuje umělcům rozvíjet jejich vlastní výzkum a poskytuje jim zázemí.

Celoroční program všech aktivit SE.S.TA je průběžně aktualizovaný a doplňovaný o potvrzené zahraniční hosty na webových stránkách organizace. Na všechny semináře a rezidence je možné se hlásit už teď.

Foto: SE.S.TA, Dragan Dragin

Michaela Nováková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Workshop s IVONOU JELIČOVOU

Taneční škola Balladine zve na baletní workshop

Taneční škola BALLADINE Vás srdečně zve na tříhodinový baletní workshop se sólistkou Baletu Národního divadla Brno IVONOU JELIČOVOU.

Workshop se bude konat 4. února od 14h v sále zkušebny baletu Národního divadla Brno na Dvořákově 11.

Ivona Jeličová je absolventkou Taneční konzervatoře v Brně. Od roku 2000 byla sólistkou baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde působila devět sezon. Od sezony 2009/2010 je sólistkou Baletu NdB. Pro svou všestrannost a charakterizační schopnosti je obsazována jak v klasických baletech, tak i v současných choreografiích. Její repertoár v NdB obsahuje bohatou škálu rolí: Raymo nda, Aegina (Spartakus), Carmen, Markýza de Merteuil (Nebezpečné známosti), Myrtha (Giselle), Poznání (Pták Ohnivák), Odetta-Odýlie (Labutí jezero), Gamzatti (Bajadéra) a další. Nyní ji můžete vidět jako Anitu ve velkolepém baletním představení West Side Story.
Ivona Jeličová je držitelkou několika prestižních ocenění. Získala Cenu Thálie 2009 za roli Maryši a na tuto cenu byla poté nominována ještě několikrát. Získala také prestižní Cenu Philip Morris – Poupě baletu 2007. V Soutěžní přehlídce současné taneční tvorby 2011 získala cenu za Nejlepší sólisticky výkon za roli Carmen ve stejnojmenném baletu a Markýzy de Merteuil v Nebezpečných známostech. V březnu 2017 pak dostala Výroční cenu Opery Plus za ztvárnění postavy Ona v choreografii Petra Zusky Chvění. 


Workshop je určen pro mírně pokročilé a pokročilé. Přihlašování přes email balladine@balladine.cz. Další informace na www.balladine.cz nebo na FB události https://www.facebook.com/events/116411762479489/.

Bc. Hana Kachlířová, DiS.
Taneční magazín

PONEC uvádí poslední premiéru podzimní sezony

Void – choreografie, jejíž název značí nicotu

Ponec – divadlo pro tanec uvádí v úterý 28. listopadu od 20:00 hod. poslední premiéru podzimní sezony – nový projekt Veroniky Knytlové a souboru VerTeDance nesoucí název Void. Choreografie, jejíž název značí nicotu, vypráví o nekonečných možnostech zpochybnění každé společné chvíle, okamžiku tady  a teď, o hledání jistoty a pevného bodu v neustále se rozrůstající prázdnotě.

Nápad se zrodil během zkoušení představení Naučená bezmocnost v roce 2013,“ vysvětluje choreografka a tanečnice Veronika Knytlová a pokračuje: „Procházeli jsme choreografii bez jednoho člověka a jako by tam s námi byl, přestože nebyl přítomen. Tento fenomén chybění tam, kde bylo cosi dříve plně přítomno, mě začal bytostně zajímat. V představení si tedy zároveň kladu otázku, co všechno je možno odebrat, aby stále něco zůstalo, aby stále bylo čeho se chytit.

V inscenaci tančí tanečníci Karolína Křížková, Zdenka Josefi, Alicia Cubells, Martin Talaga. Autorskou hudbu ušila na míru představení Beata Hlavenková.

Kateřina Kavalírová

Foto: Vojtěch Brtnický 

Taneční magazín