»MALÁ INVENTURA« se blíží

Předjubilejní 19. ročník festivalu letos proběhne poněkud v odlišné podobě

Festival „Malá inventura“ je přehlídkou těch nejvýraznějších projektů nového divadla uplynulého roku. Největší pražský svátek nového divadla, jehož devatenáctý ročník proběhne v termínu od 19. do 27. února 2021, se kvůli současné situaci představí v trochu jiné podobě. „Malou inventuru“ zahájí streamovaný kabaret „PiNKBUS“. Diváci se třeba mohou těšit na komentované on-line prohlídky pražských nezávislých scén 360° kamerou. Na festivalovém webu bude tentokrát speciální „Covid-19 edice“ burzy projektů pod názvem „Sbal ho“!. Anebo proběhne také série „Život On Air“, speciální vydání rozhovorů Jiřího Šimka a Emila Rothermela s výraznými osobnostmi umělecké veřejnosti.

Festival máme kompletně připravený tak, jak je na našich webových stránkách, a program je – navzdory podmínkám – nebývale atraktivní,“ říká umělecký ředitel „Malé inventury“ Petr Pola. My se ale domníváme, že nové divadlo vůbec nepatří do on-linu. A protože milujeme off-line, jak také zní naše letošní motto, přehlídku nebudeme digitalizovat. Připravili jsme, nicméně, unikátní doprovodný program a příležitost dáme všemu, na co by v normálním chodu festivalu nebyl čas a prostor. Diváci se podívají tam, kam by jinak neměli možnost nahlédnout. Bude to exkluzivní a neopakovatelné! V to doufáme.“

Z představení »Jeskyně slov«

On-line je jedna z možných forem, jak přečkat aktuální koronavirovou krizi, ale vždycky to bude něco jiného než živá událost. Nevyhýbáme se tomu a ani to neodsuzujeme. Nicméně, divadlo, které v rámci festivalu prezentujeme, se bez živých diváků neobejde,doplňuje Adriana Světlíková, ředitelka „Malé inventury“. Představení ,Malé inventury´, která nyní neodehrajeme živě, bude, doufáme, příležitost uvést již během roku v rámci ,Malých inventur´ v Jičíně, Jihlavě, Českých Budějovicích a Karlových Varech, případně na dalších místech v ČR.

I přes aktuálně zrušený nouzový stav se organizátoři festivalu rozhodli držet finálního rozhodnutí a nerozvolňovat výrazným způsobem program pro běžné diváky. Prioritou bude zprostředkovat program především profesionální a kritické obci. A udržet tak klíčové vazby. S ohledem na další opatření a vývoj pandemie není vyloučeno, že budou širší veřejnosti otevřeny další části fyzického programu, avšak vždy za přísných hygienických podmínek.

Více informací a aktuální program najdete na: www.malainventura.cz.

Foto: Dita Havránková a David Konečný

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pošleme obecenstvo do ulic!!!

Aneb výzva festivalu „…příští vlna/next wave…“, který bude v polovině září v Praze a o druhém říjnovém víkendu v Brně

Festival alternativy „…příští vlna/next wave…” vyhlašuje výzvu pro progresivní umělce. A to konkrétně, aby speciálně pro 28. ročník vytvořili divadelní, výtvarnou či literární performanci. Motto tohoto ročníku, který se bude konat v druhé polovině září v Praze a druhý říjnový víkend v Brně, zní „Do ulic!“.

Toto téma by mělo být tvůrci reflektováno – lze ho naplnit formálně i tematicky. Doslovně i metaforicky. Jak je ale v případě „Nextky“ dobrým zvykem, upřednostněny budou projekty angažované a nekonvenční.

Návrhy projektů a rozpočtu zasílejte do konce března 2021 dramaturgyni Lence Dombrovské na e-mailovou adresu: lena.ds@seznam.cz .

Festival „…příští vlna/next wave…“ funguje od roku 1994 jako platforma pro prezentaci divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy. Přitahuje jevy periferní a podzemní, překračuje dosud „zřejmé“, většinou jen konvencí udržované, druhově-žánrové hranice (happening, akční umění, instalace, performance, site-specific, multimédia, ale i sociální divadlo, rituály, ceremonie). V posledních letech klade důraz na uvádění premiérových projektů a také iniciuje vznik nových projektů. Pomáhá zaštítit mladé progresivní umělce různých oborů a představuje netradiční (kulturní) prostory.

Sdílet

Kontakt: lena.ds@seznam.cz, czrena.anna@seznam.cz

http://nextwave.cz/

 

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha a divadla Ponec YVONOU KREUZMANNOVOU

„Tanec byl pro mě vždy vysvobozením“

Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.

Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny.  A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?

„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“

 S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?

„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“

Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?

„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“

 V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?

„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne.  Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“

Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)

Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?

„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“

Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“

 V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?

„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.”

 Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…

„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné.  Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“

Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní,  provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.

Foto: Eva Smolíková, Vojtěch Brtnický

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN