Double Shot

DEKKADANCERS se vrací k tradici komponovaných večerů

První letošní novinkou tanečního souboru DEKKADANCERS bude Double Shot, večer složený ze dvou choreografií. První polovinu večera obstará Occultatum, které se zaměří na démony, kteří jsou ukryti v každém z nás. Jeho autorem je trojnásobný držitel Thálie za tanec Ondřej Vinklát. Autory druhé choreografie jsou Štěpán Pechar a Viktor Konvalinka. V Řbitovu nápadů předvedou, jak vypadá umělecký přetlak a jak ho vyjádřit nejen tancem. 

 

KDYŽ SE DÉMONI URVOU Z ŘETĚZU

Occultatum slibuje podívanou na pomezí fyzického a tanečního divadla, která volně a s nadsázkou odráží současný socio-politický obraz. Zabývá se fenoménem moci a jejího zneužívání. Kdo opravdu jsou lidé skrývající se za svými “maskami“? Vyrábí si společnost své diktátory, aby se mohla vzdát odpovědnosti za své konání? A může v člověku vykvést zlo, které nemá ani špetku naděje otočit se v dobro a být tak podstatou bytí?

„Occultatum je nejtemnějším představením, o kterém jsem doposud uvažoval, že vytvořím. Jednou z inspirací k němu byly vnitřní hlasy, démoni. Ty démoni, o kterých nikdo jiný kromě vás neví. Démoni, kteří mezi sebou vedou dialogy, boje, a rozum mezi nimi statečně hledá kompromis. Někdy se stane, že se jeden z démonů urve, osedlá si rozum a stane se vedoucím zájezdu. To pak může být neukočírovatelná jízda! Occultatum si pohrává s představou, že se urve právě jeden z těch nejtemnějších, a už není cesty zpět,” vysvětluje autor choreografie Ondřej Vinklát.

Kromě režie a choreografie Ondřej Vinklát pro Occultatum vybíral hudbu a věnuje se i jejímu hudebnímu mixu a rekompozici. V inscenaci vstoupí kmenoví tvůrci DEKKADANCERS (Štěpán Pechar, Viktor Konvalinka) i nové tváře souboru (Natalia Metodijeva, Florian Garcia).

„Při práci s tanečníky mě bavilo pozorovat souznění těchto temností s jejich těly. Nebylo to nijak zdlouhavé hledání. Zdá se, že se každý z nich se svými démony dobře zná, a že je mají celkem pevně na uzdě. Díky tomu vznikla spousta absurdních a groteskních obrazů, které do představení náramně pasují. To nabízí prostor i pro nadsázku, a tak nakonec nebude taková kruťárna, jak se může na první pohled zdát,“ uzavírá Ondřej Vinklát.

NÁPADY POSBÍRANÉ ZA 13 LET EXISTENCE SOUBORU

Druhá polovina večera diváky zavede na hřbitov. Přesněji řečeno na Řbitov nápadů. Popudem pro vznik inscenace byla touha vzkřísit několik námětů, scén a choreografií, které DEKKADANCERS nasbírali od roku 2009, ale až do této doby nenastal ten správný čas je využít. Do Řbitova nápadů se pětice tanečníků pustí bez pevného scénáře, výsledkem tak bude situační humor, který na sebe bude nabalovat další nepředvídatelné situace. Diváci se mohou těšit na pantomimu, ztřeštěné dialogy a choreografie, které za tanečníky budou umět mluvit i beze slov.

„Řibtov nápadů, jak název napovídá, je takový náš pytel nápadů, který jsme pohřbili, a právě teď nastal čas ho vykopat. Zveme vás ke zpovědi některých z našich vybraných obětí,“ zvou na druhou část večera jeho tvůrci – Viktor Konvalinka a Štěpán Pechar.

 

DEKKADANCERS: DOUBLE SHOT

Premiéra: 26. 10. 2022, reprízy: 27. 10., 28. 10., 19. 11.

Více informací & vstupenky: https://dekkadancers.net/cs/repertoire/double-shot

Hudba: CoH, J.S.Bach (interpretace Fanny Vicens), Amon Tobin, Alva Noto, Two Fingers, FKJ

Hudební mix / rekompozice: Ondřej Vinklát

Vizuál: Pavel Hejný

70 min. / vhodné od 12 let / částečně česky a anglicky

Occultatum

  • Koncept, režie, choreografie: Ondřej Vinklát
  • Scéna: Pavel Knolle, Ondřej Vinklát
  • Kostýmy: Pavel Knolle
  • Masky: Marek Capoušek
  • Světelný design: Karel Šimek
  • Původní obsazení: Natalia Metodijeva, Štěpán Pechar, Viktor Konvalinka/Florian Garcia

Řbitov nápadů

●     Režie, choreografie: Štěpán Pechar a Viktor Konvalinka

●     Scéna a kostýmy: Pavel Knolle

●     Původní obsazení: Štěpán Pechar / Viktor Konvalinka, Florian Garcia, Ondřej Vinklát, Natalia Metodijeva

Zuzana HOŠKOVÁ 

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se Štěpánem Pecharem, choreografem a uměleckým šéfem DEKKADANCERS

„Někdy se koníček promění v povinnost. A to je špatně“

Štěpán Pechar

V dětství se věnoval kreslení a malování. Hodně sportoval a nakonec se našel v tanci, který jej okouzlil, jak přiznal až v osmnácti letech. Začínal studiem v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech nastoupil do sedmého ročníku pražské taneční konzervatoře. Tančil v Laterně magice, spolupracoval s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem. Krásné role tančil na scéně ND a od roku 2015 působí Štěpán Pechar jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS a tanec, jak sám přiznává, stále miluje. „Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“  

Pocházíte z Malty, kde jste do svých osmnácti let se sourozenci vyrůstal v rodině českého lékaře, a maminka je maltská rodačka a pracovala v cestovní kanceláři. Jak vzpomínáte na toto období? Neuvažoval jste, že byste byl jako Váš tatínek lékařem?

„Na své dětství a náctiny mám jen ty nejkrásnější vzpomínky. Byl to úplně bezstarostný život. Snad největší starostí bylo vybrat pláž, kam se půjdeme koupat, nebo vyhrát plážový volejbal.

Pamatuji si na to, když mi bylo zhruba 8 let a táta nám s bráchama ukazoval záznam operace kolene a s velkým zájmem nám popisoval každý krok operace. Uznám, že mě to dost zajímalo. Táta nám také neustále kladl na srdce, že je dobré mít alespoň jednoho doktora v rodině a jistě si přál, aby alespoň jeden z jeho čtyř synů se doktorem stal. Nestal. Ačkoli naši byli celkem přísní ve výchově a trvali na tom, aby se nám dařilo ve studiu, nikdy na nás netlačili ve výběru studia a kariéry. Já jsem o medicíně jistého času uvažoval, ale odradilo mě to celoživotní studium a silné nutkání věnovat se sportu a pohybu.“

V dětství jste se věnoval kreslení a malování a k tanci jste se dostal díky lásce k jedné slečně, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, až v osmnácti letech. A se studiem tance jste začal v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech jste nastoupil do 7. ročníku Pražské taneční konzervatoře. Čím vás tanec tak okouzlil, že jste mu podlehl a zapudil myšlenku studia fyzioterapie?  

„Když jsem sportoval, zajímaly mě vždy cviky, které jsou směřovány k tomu se naučit nějakou dovednost. Tedy necvičit jen sílu pro sílu, nebo výdrž pro výdrž a pružnost pro pružnost, ale cvičit sílu v nohách například pro výbušnost a pro vyšší skok, nebo cvičit zápěstí pro zlepšení stojky, cvičit flexibilitu za účelem toho dokázat udělat provaz apod. Po té fyzické stránce, tohle je přesně tanec. Učíte své tělo být připravené se naučit co nejvíce dovedností a tyto dovednosti jsou pak prostředkem vašeho vyprávění na jevišti. Navíc oproti míčovým hrám se v tanci neučíte jen určitou opakující se škálu dovedností, ale učíte se neustále nové. V podstatě s každou choreografií se učíte jiné pohyby, zkoumáte jiné principy a přicházíte neustále na nové způsoby, jak pracovat s tělem. Ta pestrost je to, čemu jsem propadl. K tomu ztvárňujete tancem role, které musíte naplnit emocemi. A vždy mě nesmírně zajímala choreografie, kde se správnou fantazií a se zájmem o tvorbu je opravdu možné snad všechno. Tanec, choreografie, divadlo…dohromady jsou nevyčerpatelnou studnou zajímavostí.“

Jako tanečník jste začínal v roce 2010 v Laterně Magice, spolupracoval jste s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem a pak jste dostal nabídku od tehdejšího uměleckého šéfa baletu ND Petra Zusky. A na prknech Zlaté kapličky jste debutoval v klasickém baletu Labutí jezero. Tančil jste moderní i klasické role. Někde jste řekl, že jste si zatančil mnoho svých vysněných rolí. Na kterou rád vzpomínáte a máte ještě nějakou nesplněnou rolí, kterou byste si rád zatančil?

„Velmi rád vzpomínám na Bella Figura od Jiřího Kyliána, nebo na DECADANCE od Ohada Naharina, taky Cacti od Alexandra Ekmana. Opravdu jsem si velice užíval tyhle krásné díla tančit. Spíše než konkrétní vysněné role mám vysněné spolupráce s některými choreografy. Například moc rád bych poznal práci s Crystal Pite na některé z jejích choreografiích, nebo Akrama Khana nebo Mats Eka. Zajímalo by mě, jak přistupují k tvorbě, jak formují své myšlenky do pohybu, jak uvažují nad dramaturgií nebo režií, jak pracují s tanečníky.“

Od roku 2015 působíte jako tanečník, choreograf a umělecký šéf tanečního souboru DEKKADANCERS. V současné době se věnujte více vedení souboru. Na co se mohou příznivci vašeho souboru těšit? Připravujete nové projekty? 

„Diváci se mohou těšit na již čtvrtou premiéru v tomto roce. Pro podzim tohoto roku připravuje pro DEKKADANCERS svoji novou kreaci Ondřej Vinklát. Po spolupráci s Divadlem Bratří Formanů a s Českou filharmonií na Knize džunglí, která měla premiéru 7. 6. 2022 v Azylu, se chceme zase zaměřit na tvorbu ryze naši, ryze DEKKA. Plánujeme už také rok 2023. O všech nových projektech budeme včas informovat na našich nových webových stránkách www.dekkadancers.net, nebo na našem FB či IG.

Hodně se věnujete také chorografii (Purpurový déšť, Gone Too Soon). Poslední večeře, na niž jste jako choreograf podílel spolu s Ondřejem Vinklátem a Markem Svobodníkem, byla Oceněna nejlepší choreografií roku 2017 – Operaplus.  Máte v této disciplíně nějaké vzory?

„Je jich mnoho, například již zmiňovaní Jiří Kylián, Crystal Pite, Mats Ek, Akram Khan. Jsou mi vzorem svým přístupem a uvažováním nad choreografií, svojí nápaditostí a ojedinělostí.“

V roce 2021 měla premiéru Vaše one man show Muž z Malty a na přípravě scénáře jste se inspiroval svým dospíváním. V tomto projektu jste propojil tanec, malbu a stand-up a právě stand-up sledujete od svých devíti let a vašimi oblíbenci jsou Robin Williams a Jim Carrey. Jaké to je být na scéně sám?

„Vzrušující!“

Čím je pro Vás tanec dnes? Někde jste řekl, že tanec stále milujete…

„Samozřejmě že tanec stále miluji. Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“

Je Vám práce také koníčkem?

„Do jisté míry. Všeho moc je příliš. Někdy se stane, že se koníček promění v povinnost. To je špatně! Kdykoliv se mi tohle v minulosti stalo, vždy jsem se snažil udělat vše potřebné k tomu, abych znovu nalezl chuť k práci a dostal se do stavu, kdy mě práce nesmírně naplňuje. Myslím si, že jedině tak, můžete dosáhnout opravdu výjimečných výsledků. Jsem si vědom toho, že mám se svojí prací velké štěstí v tom, že je pro mě, dost často, koníčkem.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Aktivním odpočinkem – volejbal, saunování, motorky, běh, kresba, fitko, cestování, čtení, kino i divadlo.“

Děkuji za rozhovor

Štěpán Pechar

Narodil se 2. září 1987 na Maltě, kde vyrůstal do svých 18 let.

Tanec studoval v Duncan Centru a na Taneční konzervatoři hlavního města Praha.

Spolupracoval s Laternou Magikou, 420PEOPLE, Lenka Vagnerová & Company, Pražský komorní balet. Byl členem baletu ND v Praze.

Působí jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS, kde účinkuje v – Muž z Malty, Stabat Mater, A. I., HornyBach 18+, Poslední večeře

 

 

Foto: Archiv Štěpána Pechara 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Přípravy hudebně-taneční Knihy džunglí vrcholí

Premiéra Divadla bratří Formanů, DEKKADANCERS a České filharmonie

Přípravy vrcholí!

Premiérová Kniha džunglí podle Ivanoviće, Formana a Pechara skloubí hudbu, divadlo, výtvarno a tanec už v červnu

Šapitó Azyl78 se od 7. do 30. června promění v magickou džungli. Premiéra Knihy džunglí nabídne divadelní dobrodružství, které je symbiózou hudby, výtvarna a tance. Zážitek pro všechny věkové kategorie připravuje⁠ mimořádná skupina kulturních subjektů, které v tomto složení spolupracují úplně poprvé. Jsou jimi Divadlo bratří Formanů, Česká filharmonie, DEKKADANCERS a Jatka78 v roli producenta. Po premiéře bude následovat 20 repríz. Inscenace se odehraje na Výstavišti Praha v zadní parkové části u Stromovky.

Původní hudbu ke Knize džunglí složil skladatel a dirigent Marko Ivanović a na místě ji přednese Česká filharmonie. Osobitý výtvarný rukopis a poetiku jí vdechnul výtvarník a režisér projektu Matěj Forman a jeho tým Divadla bratří Formanů, zejména pak tvůrkyně masek a kostýmní výtvarnice Andrea Sodomková. Pohybovou část v choreografii Štěpána Pechara zastanou tanečníci souboru DEKKADANCERS.

“Když s Formany děláme představení, chceme připravit divákům prožitek. Chceme, aby měli pocit, že jsou uprostřed pralesa. Uprostřed nevyzpytatelné, tajemné, zábavné a nebezpečné přírody. Tyto polohy se dají vyjádřit vizuálně a také hudebně. Lidé mohou být překvapení nějakým zvukem, něco je může i polekat. Ale bude to krásné,” říká hudební skladatel Marko Ivanović. Originální hudba bude na místě živě interpretována 15členným orchestrem složeným z hudebníků České filharmonie. Orchestr se stane pevnou součástí jevištní výpravy. Dirigentem pak bude sám autor Marko Ivanović, který bude v alternaci s Janem Kučerou. Poprvé v historii tak Česká filharmonie zahraje v cirkusovém šapitó.

Osobitou atmosféru a poetiku se silným autorskými motivy tvoří mimo jiné i masky a kostýmy, které pro inscenaci připravila výtvarnice Andrea Sodomková. Ta je součástí týmu Divadla bratří Formanů a s Matějem Formanem získala 3 ocenění Alfréda Radoka za scénografii. Matěj Forman pro Knihu džunglí navrhl a s týmem spolupracovníků připravil prostorově a výtvarně bohaté dekorace. “Chceme vyprávět Knihu džunglí hudbou, pohybem a také atmosférou, okouzlit diváky a přetvořit šapitó na svůj vlastní svět. Pracujeme s unikátním prostorem, do kterého stavíme dekorace a kulisy tak, aby se scéna proměňovala a pomáhala našemu vyprávění. Několik poměrně odvážných scénických nápadů by mohlo přidat naší adaptaci a celému divadelnímu dobrodružství nečekaný rozměr a doufejme i okouzlující atmosféru. Sami se necháme překvapit s diváky, kteří budou u toho,” zve Forman.

Uměleckou mozaiku doplňuje spolu s hudbou a výtvarným řešením tanec. Spolupráci subjektů inicioval právě umělecký šéf DEKKADANCERS a choreograf Štěpán Pechar. Matěje Formana napadlo využít potenciál všech a adaptovat Knihu džunglí, aby vzniklo něco nového a originálního, k čemu by mohl Ivanović složit originální hudbu. “Pro obsazení Knihy džunglí proběhl mezinárodní konkurz. Uvidíte vynikající tanečníky z Řecka, Francie, Itálie a Nigérie. I stálá esa ze souboru –⁠ například trojnásobného držitele ceny Thálie za tanec Ondřeje Vinkláta, cirkusovou umělkyni Alžbětu Tichou a další. Celkem na jevišti vystoupí 12 tanečníků,” uvedl Pechar.

“Inscenace je určena divákům všech věkových kategorií, objevitele nových hudebních krajin, odvážné děti a milovníky dobrodružství i výpravných divadelních scén. Chceme v hledišti propojit příznivce divadla s těmi, kteří raději chodí do lesa. O vstupenky je enormní zájem, v prodeji zbývá méně než polovina vstupenek. Což je naše velké štěstí, protože dělat takový  projekt v současné době je také velké finanční dobrodružství. Kdo chce přijít, neměl by příliš dlouho váhat. Kapacita Azylu78 je 520 míst,” uvedl Štěpán Kubišta, ředitel divadla Jatka78, který za projektem stojí v roli producenta.

Knihu džunglí uvádíme od 7. června do 30. června v Azylu78 na Výstavišti Praha.

 

 

Magdalena Novotná
pro Taneční magazín