Rozhovor s tanečníkem a držitelem cen Thálie Ondřejem Vinklátem

„Tanec je univerzálním jazykem“

Trojnásobný držitel ceny Thálie za své baletní kreace Ondřej Vinklát, se k tanci dostal přes sportovní gymnastiku. Absolvoval Taneční konzervatoř, pak přišlo angažmá v Bohemia Baletu, několik let byl sólistou baletu ND v Praze. Od roku 2015 je členem tanečního souboru DEKKADANCERS, kde působí nejen jako tanečník, ale i choreograf. Podle něj je tanec krásný a tančit ještě krásnější. Tanec je prostě univerzálním jazykem. A patří k lidem, pro které je práce, také jejich koníčkem.

K baletu jste se dostal přes sportovní gymnastiku, když se na jeden z tréninků přišla v roce 2001 podívat tehdejší šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy ve vašem rodném Liberci Vlasta Vindušková s choreografem Gustavem Skálou, hledali právě kluka do představení Podzimní karneval. Vy jste zaujal a roli získal. Pamatujete si ten pocit, když jste se poprvé ocitl na jevišti?   

„Pamatuji. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Ta koncentrace všech přítomných na jevišti v čase a prostoru, hudba, světla, ale také pocit, že nevím, co přijde dál, mě asi bavil už tehdy. I když vzpomínám si, že jsem byl víc nervózní, než že bych si výstup užíval, jelikož jsem si opravdu nebyl jistý tím, co mám dělat… A bylo to tím, při zkoušení jsem nedával pozor a pořád jsem lítal někde kolem, dělal stojky, přemety, a hrál si s rekvizitou, kterou byl míč.  No, a to by v tom byl čert, abych se koncentroval na pokyny pana choreografa… Když mě pak Gustav chtěl obsadit do první premiéry, pořádně mě rozhodil, a raději jsem se přimluvil za alternaci. Tak jsem nakonec dělal až premiéru druhou. Byl jsem za to upřímně rád!“

 Byl to právě Gustav Skála, kdo, dá se říct, může za to, že jste se v deseti letech ocitl v Praze, když jste začal studovat klasický tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy, kterou jste v roce 2011 absolvoval. A již během studií jste byl členem tanečního souboru TKP Bohemia Balet a v roce 2012 jste nastoupil do ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste v Donu Quijote, Louskáčkovi, Valmontovi, Malé mořské víle, Sněhové královně… Jak na to intenzivní taneční období vzpomínáte? Která z rolí Vám byla nejbližší?

„Hezky i tíživě. Začátky byly nejtěžší ale i nejkrásnější. Na škole jsem byl hodně divokým a neposlušným studentem, který v šestém ročníku zapnul, a dokonce pochopil, co je na tanci a divadle tak krásné. Po absolutoriu přišlo angažmá v Bohemia Baletu, kde jsem se hodně naučil, a se kterým jsem objel nejen celou ČR ale i svět. No a následně přišlo angažmá v baletu ND. Nové prostředí, noví kolegové a kamarádi. Dostal jsem mnoho krásných příležitosti, za které jsem opravdu vděčný. Zároveň jsem ale také postupem času poznal, jak divadlo funguje zevnitř, a to už s kumštem nemá pranic co společného. Nicméně rolí krásných bylo hodně, a užil jsem si je dosyta.“

Dumka – foto Pavel Hejný

V 21 letech jste poprvé obdržel cenu Thálie za roli Romea v baletu Romeo a Julie. Další Thálie přišla o čtyři roky později za roli Vyvoleného ve Svěcení jara v rámci inscenace Timeless a třetí v roce 2020 za roli Josefa K v baletu Kafla: Proces. Co to pro Vás znamená? 

„Je to pro mě ocenění za snahu být celým tělem a duší někým jiným. A je opravdu krásné na hodinu až dvě žít osud někoho jiného a paralelně ten svůj… zní to možná přehnaně filozoficky, ale opravdu to jde! Všechny ze zmíněných rolí jsem měl svým způsobem rád. I když u Vyvoleného jsem neměl daleko k tomu, abych ho nenáviděl. Tam to byl největší boj.“

Svěcení jara – Ondřej Vinklát , foto Martin Divíšek

Koncem roku 2019 jste se s ND rozloučil svým posledním představením Kyliánovým programem Mosty času. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste zlatou kapličku opustil?   

„Nebylo to lehké rozhodnutí a dozvuky pochybností ke mně přilétají do dneška. Podvědomě jsem ale věděl, že ND není tak úplně místo pro mě už pár let před tím. Být tanečníkem na naší první scéně (a nejspíš nejen tam…ale nemám jinou zkušenost) si nese svou daň. A s kariérním postupem pak o to větší. Měl jsem pocit, že o něco přicházím, a když do toho později přišel i nesoulad s vedením, bylo rozhodnuto. Kdyby ale nepřišel jasný signál v podobě zákulisní nedůvěry z jeho strany, nejspíš bych v souboru byl dodnes. Asi bych si jinak nepřipouštěl, že moje srdce nepatří pouze tam. Díky vystoupení ze souboru se ale dnes můžu věnovat choreografii, tancování, a hudbě zároveň. Taková symbióza by v opačném případě nebyla možná. Samozřejmě že jsem přišel o krásné role, krásná jeviště a hlediště, která byla většinou vyprodaná, a také o řadu skvělých kolegů. Ale převládá pocit, že jsem udělal dobře a lépe bych určitě nemohl.“

Chvění – Ondřej Vinklát a Aya Watanabe  ,foto Pavel Hejný

Od roku 2015 jste členem tanečního souboru DEKKADANCERS, který vznikl v roce 2009, a zde nejen tančíte, ale také působíte jako choreograf. Čím je Vám toto nevšední taneční uskupení blízké? 

„Především svým osazením. Všichni, kdo v souboru působí, jsou mí dobří přátelé. Jeden z nejlepších klaunů na světě Slava Polunin řekl: „Ať děláš, co děláš, dělej to jen s těmi, které chceš obejmout“. No a my se obejmout nejen umíme, ale dokonce to děláme i rádi, a ještě se společně umíme zasmát. A to děláme taky rádi.“

Romeo a Julie – Ondřej Vinklát – foto Pavel Hejný

V náročné covidové době se Vám podařilo připravit choreografie – pro DEKKADANCERS (A. I.), ve spolupráci s Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Pecharem, pro balet DJKT (Princezna se zlatou hvězdou), ve spolupráci se Štěpánem Pecharem a pro balet Jihočeského divadla baletní představení Mechanický pomeranč (ve spolupráci s Tomášem Rychetským) nebo pro festival Lípa Musica Stabat Mater. Čím Vás práce choreografa naplňuje?  

„Celý proces tvorby. Od prvního nápadu do první opony. A to i přes všechny překážky, které během tvorby musíme překonat. Někdy to bolí více, někdy méně, ale bolí to vždycky. Naštěstí převažují okamžiky, kdy si řeknu: „Jo, má to smysl!“ Musí to ale být látka, které věřím. Pak se cítím být na správném místě.“

Ohad Naharin decadance, foto Martin Divíšek

Kromě toho, že jste vynikající tanečník, skvěle hrajete na piano, zpíváte a také komponujete. A svoji hudbu jste také zapojil např. v Dumce pro Národní divadlo. Dočetla jsem se, že s Tomášem Vondrovicem skládáte písničky a chtěl byste vydat album… A co rád posloucháte v soukromí?

„S Tomášem Vondrovicem písničky neskládám, ale kujeme spolu pikle v tandemu choreograf a režisér už pár let, a tak jsem zvědavý, jestli se toho dočkáme. Tomáš je úžasně vzdělaný člověk s velkým přesahem do filozofie, a hovory s ním jsou naprosto jedinečné a inspirativní. Většinou si otevřeme láhev vína, pojídáme u toho něco dobrého, povídáme si pak několik hodin, a zapisujeme si poznatky, které by se mohly hodit do našeho společného počinu. Zatím z nás něco kloudného vypadlo vždycky. Teď to ještě dobře zrealizovat.

No a hudba? Teď už rok a půl skoro denně Mac Miller. To je láska veliká. Zejména jeho alba Circles, Swimming, The Divine Feminine, a GO:OD AM. Pak poslouchám Erikah Badu, Anderson. Paak, Monkey Bussines, J.A.R., také novou desku Romana Holého – Strážce klidu vol. 1, a mnoho dalších podle nálady.“

Gods and Dogs – Sergej Gherciu

V jednom rozhovoru jste řekl: „Tanec je naprosto univerzálním jazykem. Není zapotřebí mluvit, abychom sdělili pocit či myšlenku. Pohyb říká o lidech víc, než si mnoho z nás myslí. Prozradí na nás úplně všechno. Pro mě tanec byl vždy prostředkem k tomu být svobodný a naplno přítomný. Každý okamžik prožít každičkým milimetrem svého těla. Rozpustit se v hudbě a být jí. Zapomenout na čas, a zapomenout na problémy, které nás na tomto světě obklopují.“ Platí to stále?

„Platí. Tanec je krásný! A tančit ještě krásnější.“

Cacti – Ondřej Vinklát -foto Martin Divíšek.

Umíte odpočívat? Máte raději aktivní nebo pasivní odpočinek?

„Umím. Mám to štěstí, že má práce je i můj koníček. Někdy je ho trochu moc to je pravda… a když, sednu si za klavír a skládám muziku. Pak si užívám výletů do přírody. Našel jsem si vztah k běhání. Pak miluji saunu. No a na pivo taky zajdu… aby to nevypadalo zas tak idylicky. I když dobře načepovaná Plzeň a přátelé kolem, to je idylka veliká.“

Děkuji za rozhovor

Don Quijote – Alina Nanu a Ondřej Vinklát – foto Anna Rassmusen

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Pražský komorní balet uvede první premiéru sezóny Zabiják život

Pozor, změna termínu!

 Komponované představení s názvem Zabiják život uvádí Pražský komorní balet jako první premiéru sezóny 2021/22. Večer se skládá ze dvou částí – satirická taneční komedie „Když nevíte coby, kupte si dva hroby“ je z pera Marka Svobodníka, choreografii „Epitaf“ vytvořil Petr Zuska. Autoři tvořili na hudbu českých skladatelů Josefa Suka a Antonína Dvořáka.

Představení soubor poprvé odtančí  v pražském Divadle na Vinohradech  14. listopadu 2021  (v  neděli 24. října 2021 představení neproběhne  z důvodu vážného zranění  a onemocnění v souboru). Druhá premiéra je pak naplánována na 23. ledna 2022 v Městském divadle v Mostě.

Když nevíte coby, kupte si dva  hroby je černá groteska s detektivní zápletkou, kterou vytvořil Marek Svobodník na motivy příběhu Agathy Christie.  Na jemnou hudbu Sukovy Serenády Es dur se odehrává hořký příběh jedné zámožné rodiny, v níž nečekaně skoná její nejstarší člen. Vše by bylo ‚v pořádku‘, pokud by se nejednalo o vraždu. Příběh je zároveň satirickým skečem rodinných sporů, ve kterých smutek nad zesnulým rychle střídá vzájemná zášť, podezření, a především pak touha po dědictví. „Žádnou velkou dávku legrace ale nečekejte,“ upozorňuje Svobodník. „Vypadá to jako sranda, ale nebude to sranda. Jen hořký příběh za zvuku sladkých melodií. A taky se tam vlastně vůbec netancuje. Nějak mi ty grandes jetés a piruety nejsou vlastní…“

Petr Zuska se pro své dílo Epitaf inspiroval hudebním skladatelem Antonínem Dvořákem a výjimečnou britskou violoncellistkou Jacqueline du Pré. „Inspirací, jak přistoupit ke koncertu h moll pro violoncello a orchestr, se mi stal jednak Antonín Dvořák sám, respektive jeho vztah k Josefíně Kounicové – lásce z mládí, jejíž nemocí a smrtí je toto dílo hluboce ovlivněno,“ vysvětluje Zuska. „Druhým a zásadním ‚želízkem v ohni‘ se mi pak stala další žena. Fenomenální britská cellistka Jacqueline du Pré, jejíž interpretaci jsem si vybral, a to nejen z čistě muzikálního hlediska. Strmá kariéra ji začala opouštět už v pětadvaceti letech, kdy přestávala cítit prsty na rukou. S roztroušenou sklerózou a připoutána na vozík posléze velice předčasně zemřela… Violoncello považuji za hudební nástroj, který je schopen ‚mluvit‘. A  pokud dojde k zázračnému propojení génia-skladatele s kongeniálním interpretem, jsou jeho ‚slova‘ o to jasnější a naléhavější. To je případ dvojice Dvořák–du Pré. V čase a prostoru se sice minuli, ale setkávají se nadále někde v mnohem podstatnější dimenzi….“

Sólistka Pražského komorního baletu Tereza Hloušková nebude moci kvůli nedávnému zranění v premiérovém uvedení choreografie vystoupit. V hlavní roli Epitafu ji tedy bude alternovat Francouzka Julie De Meulemeester, sólová tanečnice německého souboru Stadttheater Giessen, představí se také bývalý první sólista Baletu Národního divadla Ondřej Vinklát, který je mimo jiné držitelem tří cen Thálie.

Jsme rádi, že můžeme nové představení Zabiják život pro naše diváky konečně tančit naživo a na premiérové představení i jeho další uvedení se nesmírně těšíme,“ říká ředitelka Pražského komorního baletu Ladislava Dunovská Jandová. „V čase pandemického ticha se nám sice povedlo inscenaci natočit a úspěšně odvysílat na internetu, zhlédlo ji tehdy několik tisíc lidí, ale živému divadlu a premiérové atmosféře se sebelepší stream samozřejmě stejně nevyrovná.“

 

Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Režie a choreografie: Marek Svobodník

Hudba: Josef Suk (Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6

Scéna: Petr Siedlaczek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Igor Vejsada

Tančí: 9 tanečníků

Délka: 30 minut

 

Epitaf

Režie a choreografie: Petr Zuska

Hudba: Antonín Dvořák (Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104

Scéna: Petr Zuska, Pavel Knolle

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Linda Svidró

Tančí: 8 tanečníků

Délka: 40 minut

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Pražský komorní balet začne novou sezónu

V turecké Ankaře zatančí Tereza Hloušková v choreografii Petra Zuzky

Pražský komorní balet zahajuje novou sezónu. První vystoupení PKB čeká ve druhé polovině tohoto týdne. Na čtvrtém ročníku festivalu moderního tance Contemporary Dance Festival v Ankaře v sobotu 4. září zatančí Tereza Hloušková. V tureckém hlavním městě se tanečnice představí se v sólové choreografii Petra Zusky s názvem „Fo(u)r One“, za niž vloni získala širší nominaci na Cenu Thálie.

Do souboru nastupují noví sólisté, Nikita Korotkov, který v minulosti tančil například v Národním divadle v Mnichově, ve slavném fyzickém divadle Piny Bausch ve Wuppertalu či v nizozemském divadla Scapino Ballet, a František Rezek, který přichází ze souboru Bohemia Balet. Sólisty PKB se od září stávají také Oldřiška Neumannová a Albert Kaše, kteří zde donedávna působili jako stážisté.

Od nové sezóny 2021/22 se Pražský komorní balet přesouvá do nového zázemí. Soubor bude nyní působit v nových prostorech Domu tanečního umění Praha v areálu bývalého Branického pivovaru, který byl dnes oficiálně otevřen. „Nové zázemí jsme potřebovali již řadu let, pracovali jsme po dlouhou dobu v provozně a technologicky nevhodných prostorech,“ uvedla Ladislava Jandováředitelka Pražského komorního baletu. „Dům tanečního umění nabídne odpovídající podmínky pro naši kontinuální činnost, získáme konečně profesionální prostředí pro naši práci: vlastní střechu nad hlavou, taneční sály, hygienické a rehabilitační zázemí, sklady pro kostýmy a scénografii…“

Na slavnostním otevření Domu tanečního umění byla dnes pokřtěna nová publikace s názvem (Studio) Balet Praha. Nová vlna československé choreografie. Autorkou knihy, kterou vydává Nadační fond a Institut Pavla Šmoka, je Lucie Kocourková. Slavnostního křtu nové publikace se ujala herečka a dabérka Nela Boudová.

V září uvede PKB dvě reprízy oblíbených představení Petra Zusky v pražském Divadle na Vinohradech, v neděli 12. září to bude Carmina Vetera a v neděli 26. září pak Kytice. Na 24. října chystá taktéž v Divadle na Vinohradech uvést premiéru Zabiják život, která vloni díky koronavirovým opatřením proběhla jen online. Na začátku prosince pak soubor čeká premiéra Kříž u potoka, kterou volně na motivy stejnojmenného románu Karoliny Světlé vytvoří choreografka Alena Pešková. V představení bude hostovat Zemlinského kvarteto.

Pražský komorní balet je nejdéle působícím nezávislým tanečním souborem v Čechách. Jeho zakladatelem byl slavný choreograf Pavel Šmok, který dal novou tvář českému baletu, a Pražský komorní balet uchovává jeho odkaz stále. Tvoříme ale dál nové inscenace, podporujeme domácí choreografy i skladatele a každý rok připravujeme původní premiéru. Naším hlavním choreografem je Petr Zuska, dlouholetý šéf Baletu Národního divadla a umělec světového renomé, na repertoáru však najdete i díla dalších choreografů, jako jsou Lukáš Timulák, Jiří Pokorný, Tomáš Rychetský, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník a další.

 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

„Poslední večeře“ s DEKKADANCERS

První celovečerní inscenace souboru DEKKADANCERS se po dlouhé době vrací na divadelní prkna

První celovečerní inscenace tanečního souboru DEKKADANCERS se po dlouhé době vrací na divadelní prkna. Poslední večeři soubor na začátku července odehraje v Azylu78 celkem 3 x. První uvedení je na programu v sobotu 3. července a je věnováno Lékařům bez hranic, organizaci, s níž DEKKADANCERS dlouhodobě spolupracují.
4. července pak následují rovnou dvě reprízy Poslední večeře v 15 hodin a v 19.30. Vzhledem k velkému vytížení tanečníků, kteří v inscenaci účinkují, se bude jednat o vzácnou příležitost, kdy Poslední večeři v dohledné době vidět.

V Poslední večeři DEKKADANCERS spolupracovali se Štěpánem Benyovszkým, který se ujal scénáře i režie. Diváky opět čeká vás příběh jedné velké zrady propletený drobnými historkami o gangsterech, vražedných kuchařích, tajných agentech a smrtící kráse ruských baletek. DEKKADANCERS opět zvou na špičkový a nezkrotný tanec, živou hudbu a zpěv a dokonce i řev. Všemu zdatně sekunduje obrovská dávka humoru, bez níž je tvorba tohoto souboru nemyslitelná.

V roce 2019 Poslední večeři z domovské scény souboru, Jatek78, natáčela Česká televize. V premiéře pak televize tento kus odvysílala v dubnu 2020.

Poslední večeře byla na repertoár uvedena v roce 2017. Jedná se o první celovečerní představení DEKKADANCERS. Inscenace tehdy odstartovala postupnou profesionalizaci souboru. Z umělců, kteří díky četným závazkům tvořili pro DEKKADANCERS prakticky jen ve volném čase, se pozvolna zrodila projektová skupina, která nyní chrlí jeden projekt za druhým. Ambiciózní plán má skupina také pro následují sezónu, kdy chce uvést hned čtyři premiéry. Z tohoto důvodu v červnu vypsala konkurz na nové tanečníky, do kterého se během pouhého týdne přihlásilo bezmála 500 umělců z celého světa.

„Chceme roztáhnout křídla a mimořádný dopad, který máme na českou a středoevropskou kulturu, uchopit v tento čas, který se jeví jako ideální, a soubor seriózně nastartovat. Věříme v příznivou budoucnost souboru, protože se opíráme o neobyčejně úspěšnou a pestrou jedenáctiletou historii. Velký počet přihlášených umělců do konkurzu z nejrůznějších koutů světa nám potvrdil, že DEKKADANCERS mají kredit také v zahraničí. K naplnění potenciálu nám zbývá zajistit stabilní prostředí pro naše tanečníky a další spolupracovníky. Pokud budeme mít možnost jim nabídnout lepší zázemí a dobré finanční podmínky, nebudou pak hledat uplatnění v jiných projektech,“ vysvětluje umělecký ředitel DEKKADANCERS Štěpán Pechar.

(DEKKADANCERS je otevřená projektová taneční skupina a produkční společnost. Skupina byla založena v roce 2009 tehdejšími tanečníky a choreografy Baletu ND, Viktorem Konvalinkou a Tomášem Rychetským, a fotografem Pavlem Hejným. Od roku 2015 ve vedení stojí tzv. druhá generace DEKKADANCERS – Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát a Marek Svobodník. V roce 2020 se k souboru vrátil také zakládající člen DEKKADANCERS Viktor Konvalinka, který dlouhodobě působil ve Švédsku. DEKKADANCERS mají na svém kontě řadu produkcí a představení napříč žánry – od celovečerních tanečních inscenací pro soubory kamenných divadel, až po rozmanité projekty, jako jsou módní přehlídky, hudební videa, koncerty. Specifickým rysem DEKKADANCERS se stalo propojování a kooperace uměleckých disciplín, jako například tance, hudební kompozice, zpěvu, DJingu, akrobacie či výtvarného umění. Mezi úspěšná představení souboru patří Poslední večeře, Dekka pod dekou, Faunovo odpoledne, Návštěvníci či A.I.)

DEKKADANCERS: Poslední večeře

Premiéra 16. 9. 2017, Jatka78

Reprízy v Azylu78:

trailer:

 „POSLEDNÍ VEČEŘE“

Tvůrci & obsazení:

  • Námět: Štěpán Benyovszký a DEKKADANCERS
  • Scénář a režie: Štěpán Benyovszký
  • Choreografie: Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník
  • Hudba: DEKKADANCERS ve spolupráci s Janem Šiklem
  • Scén a kostýmy: Pavel Knolle
  • Tančí: Alina Nanu / Markéta Pospíšilová, Morgane Lanoue / Lucie Drábková, Tereza Kučerová, Kristína Kornová, Ivana Mikešová / Lenka Šustová Hrabovská, Marek Svodobník, Ondřej Vinklát, Štěpán Pechar, Mathias Deneux, Adam Sojka / Patrik Čermák, Alex Sadirov, Tomáš Kopecký, Matěj Šust / Filip Staněk
  • Foto: Michal Hančovský

 

Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN