Yvetta Blanarovičová přináší dětem novou budoucnost

„Pomáhat je povinnost“, říká režisér a člen poroty StarDance Radek Balaš

Herečka Yvetta Blanarovičová je ředitelkou a zakladatelkou společnosti La Sophia  o.p.s., která se na různých úrovních věnuje již jedenáct let charitativním aktivitám, zaměřeným na pomoc dětem z dětských domovů a sociálně znevýhodněných rodin z celé České a Slovenské republiky. Velký důraz klade La Sophia na studijní výsledky dětí, hlavním cílem tohoto projektu je rozvoj hudebního a sportovního nadání a vzdělávání dětí.

Po výběrových kolech v České republice vybrané děti pro oblast hudby i sportu absolvovaly v červenci letní akademii v Benešově, kde se pod vedením profesionálních umělců a sportovců připravovaly na svou velkou soutěž – Galakoncert La Sophia.

Patronkou Galakoncertu je Jiřina Bohdalová.

Samotný Galakoncert proběhl 29. září v divadle Broadway. Finálový večer byl komponován formou  koncertu všech hudebních finalistů za doprovodu profesionálních muzikantů a vystoupení samotných členů poroty. Večerem provázela Yvetta Blanarovičová.

Výkony hudebně talentovaných dětí posoudila porota, ve které zasedl Michal David, Josef Vojtek, Michaela Gemrotová, Jan Kopečný, Jana Balašová a další.  Galakoncertu se také účastnili ambasadoři za  fotbal – Tomáš Ujfaluši a Marek Jankulovský.

V každé kategorii porota vybrala tři nejlepší děti (hodnotila se oblast hudby, zpěvu a hry na hudební nástroj, tanec). Uděleny byly ceny poroty, Ceny sympatie, Ceny módní značky FaF. A také  cena hejtmanky středočeského kraje, kterou předala osobně hejtmanka paní Ing. Jaroslava Pokorná Jermanová.

V rámci Galakoncertu byli také vyhlášeni ti nejlepší ze soutěžících a získali tak finanční prostředky na sportovní potřeby, mohou se účastnit fotbalových zápasů, dále je jim nabídnuta možnost úhrady finančního příspěvku na ZUŠ, konzervatořích, internátech, příspěvek na hudební nástroj, na teoretickou  přípravu na konzervatoř, ale také se mohou účastnit koncertů s VIP osobnostmi a spolupracovat s profesionálními  hudebníky a pedagogy či sportovními trenéry a profesionálními sportovci.

Je třeba zdůraznit, že Yvetta přinesla radost a štěstí do duší dětí, které mnohdy ani nepoznaly své rodiče. Kromě vzdělání dává Yvetta dětem také tolik potřebnou lásku, je jako jejich maminka, dojatá výsledky a úspěchy každého ze svých svěřenců.  Říká: „Jsem jako slípka, která má kolem sebe mnoho malých kuřátek. Dokonce ani odrostlé děti nechtějí ode mě odejít“

Výsledky dětí  jsou opravdu na profesionální úrovni, možná, že se jim otevírá zcela nový život, nová budoucnost, snad  i sláva. A to všechno  díky Ivettě a jejímu projektu. Ivetta dodává: „Výsledkem našeho snažení jsou diamanty v lidské podobě.“

A režisér Radek Balaš, o kterém milovníci tance dobře ví, že zasedá v porotě pořadu StarDance, doplňuje: „Pomáhat je povinnost. Už se těším, až se s některými setkám na jevišti.“

 

A my přejeme všem hodně štěstí

Eva Smolíková, La Sophia

Foto: Eva Smolíková

 

Taneční magazín

Pohřeb až zítra

Premiéra inscenace Pohřeb až zítra proběhne 27.května

 

Ve Švandově divadle proběhla kostýmová zkouška komedie  Pohřeb až zítra, které se zúčastnila autorka Natálie Kocábová. Ta zde také s pozvanými novináři poprvé viděla úryvek z chystané inscenace, kterou s herci a hosty Švandova divadla nastudoval režisér Daniel Hrbek. První premiéra je už tento týden v sobotu 27. května.

Natálie Kocábová, která minulý týden oslavila 33 narozeniny, o hře řekla: „Napsala jsem hru o něčem, co mě skutečně a na denní bázi stresovalo – o ztrátě pocitu domova. A také o rozvodu, který je v ní všudypřítomný, a přesto jakoby nepodstatný. Mně ale připadá, že právě rozvody udělaly ve společnosti větší binec než obě světové války dohromady. Nešlo mi ale o sondu do této problematiky, napsala jsem prostě hru o jedné večeři rodiny, která ztratila svůj původní charakter.“

První premiéra je v sobotu 27. května, druhá v pondělí 29. května vždy ve velkém sále Švandova divadla.

 

Magdalena Bičíková

Foto: Alena Hrbková

Taneční magazín

Rozhovor s mistrem světa v Electric Boogie Richardem Machem

„V Martině jsem ve finále světového šampionátu porazil Martina!“

V Martině jsem porazil Martina“

A právě v tom slovenském městě Martině z titulku se Richard Mach stal mistrem světa v robotickém tanci Electric Boogie. Dnes už má hlavní sezóny aktivní kariéry za sebou, ale věnuje se pilně vystupování, show, moderování i managementu. Jako člověka spojeného s moderními tanečními a pohybovými trendy jsem Richarda Macha vyzpovídal.  A jelikož jde o moderní taneční styly, bude i rozhovor v modernějším duchu, plný mediálních odkazů na webové stránky i videa a také s řadou současných moderních  hovorových obratů a výrazů.

Jak jste se vlastně vůbec dostal k tanci?

„Hýbat se k hudbě mne vždycky bavilo. Rodiče mě dali už jako malého kluka na pohybovou průpravu. V sedmé třídě mi řekla spolužačka, abych s ní chodil od počátku osmičky na kurz moderních párových tanců do Domu Dětí a Mládeže v Praze, na Žižkově na Balkáně. Dnes se už jmenuje Ulita. Do kurzu se (kromě našeho páru a dvou spolužáků) přihlásila už jen jedna dvojice. Tím pádem byl asi po třech měsících rozpuštěn. Nicméně jsem tam narazil na svou první taneční lektorku Ivanu Luehnovou.Ta mě vyhodnotila jako talent (dodnes nevím, jak se mi to stalo 🙂 a nabídla, abych chodil do její přípravky pro tehdejší taneční skupinu Atlas. Tam jsem byl já a třicet holek. Bohužel jsem tenkrát ještě nechápal výhody takové situace a moc mě to ,protahování´ nebavilo… Mimo všech těch tanečnic se tam však objevovali dva ,týpci´. A přinášeli na tréninky tehdy super akční novinky taneční scény, na který si jeli základy Hypu – tenkrát jsme tomu ještě rikali ,rap dance´. To mne dost inspirovalo a tak jsem proto, že hned po revoluci vysílal televizní federální program F 1 a tam dávali odpoledne hudební kanál MCM, na kterým právě běžely aktuální videoklipy od interpretů jako MC Hammer (https://www.youtube.com/watch?v=O01knIMTEpY), Vanilla Ice (https://www.youtube.com/watch?v=rcjVjqTARKA), Benny B feat. DJ Daddy K (https://www.youtube.com/watch?v=BPSiB2vyHLU),Snap (https://www.youtube.com/watch?v=cDQ1wZYTg9s) a spousty dalších – začal okoukávat taneční triky z obrazovky. Na jedný VHSce jsem měl asi tři hodiny klipů, kde se tancoval tenhle ,současnej styl´ a brousil jsem každý odpoledne po škole v botách koberec před velkým zrcadlem v obýváku – ještě, že to rodiče nevěděli… :-)“

A jak jste pokračoval?

„Další zlom v mé taneční ,kariéře´ nastal právě v DDM na Balkáně když jsem se dal dohromady s Pavlem Pruckem – ten dnes prodává motorky a myslím, ze na taneční léta si už jen sem tam nostalgicky vzpomene. Ten mě zatáhnul do skupinky v Praze studujících cizinců, kteří jeli právě v Hypu, ale taky v Electric Boogie, a scházeli se v té době v jediným a úplně pr vním tanečním studiu v Praze. To vedla Monika Rebcová (http://www.monikarebcovadance.c)/. Byl to Klub MON v Maiselově ulici. Tam s náma tancoval v té době i Ruben (http://www.ruben-dance.cz/) nebo Ondra Sifon Andera, kterej se v roli tanečníka ,elektriky´ objevil třeba v slavným klipu Lucie Bilé ,Láska je láska´. Tenkrát mě ještě Electric Boogie moc nezaujalo. Ale Pavel se do toho zakous a po nějaký době tr&eac ute;ninku začal dávat první triky, jako vlnu a slidovaní (moonwalk). Mě, jako správně ješitnýho chlapa, štvalo, že umí něco navíc. A tak jsem to začal zkoušet taky a to se mi stalo osudným :-).

Chodil jste do tanečních?

„Ano, chodil v Praze na náměstí Míru v tehdejším ÚKDŽ. A štvalo mě to. Neměl jsem partnerku, tak na mne vždycky zbyla ta nejtlustší a nejnemotornější holka v sále :-). Protože jsem v době, kdy jsem tanečni navštěvoval, už nějaký ten pátek tancoval sólo, tak mi tenkrát přišlo, že mě partnerka při tanci hrozně omezuje :-). Byl jsem vždy zodpovědný student (spíš tedy odpovědný než student) a tak jsem to celé přechodil až do konce, ale bylo to trochu utrpení.“

Kdy a čím Vás podmanil robotický tanec?

„Jak jsem  už říkal před chvílí, byla to u mne hlavně věc ega :-).

Kdo Vám byl v tom oboru vzorem?

„Když jsem začínal tancovat nebyl internet a IT. Byla jedna pomačkaná VHSka, která mezi náma kolovala. Učili jsme se jeden od druhého. Pro Hype byl můj vzor MC Hammer, to je jasný. Otočku jsem se naučil podle klipu ,I cant stand it´ (https://www.youtube.com/watch?v=zCySwHRksVk) tenkrát ještě původní formace Twenty4seven v čele s Capitain Hollywood. Co se Electric Boogie týká asi jsem úplnej vzor neměl – prostě jsem to tancoval, protože mě bavilo napodobovat ten mechanickej pohyb.“

Kdo byl Vaším prvním učitelem tohoto stylu?

„Kluci z Monu a kazety VHS.“

Jak dnes vzpomínáte na svůj vítězný světový šampionát?

„V zásadě nijak zvlášť dobře. Byl v roce 2002 na Slovensku v Martině. Rok předtím jsem byl poprvé na světovým šampionátu v Essenu, kde jsem byl druhej za kolegou Martinem Pořízkem. S ním jsme v té době už tvořili duo a vystupovali pod názvem The Robots (www.therobots.cz). V Martině jsem vyhrál já. Ani nevím, jak se to povedlo. Nikdy jsem nebyl moc soutěživej typ. Tak jsem to moc, na rozdíl od Martina, neprožíval. Ten mi dal po soutěži ,céres´, že jsem se choval nesportovně. A vedl čtvrt hodiny monolog, jak je to nespravedlivý. Právě tenkrát zrovna změnili způsob hodnocení – podle toho starýho by totiž vyhrál on! Na zpáteční cestě do Prahy jsme měli na ledu ještě malý karambol s vypůjčeným autem. Proto můj celkový dojem z toho mistrovství světa nebyl zrovna zásadně pozitivní…“

Otevřel Vám světový titul dvířka k novým možnostem?

„Tak tanec v tý době nebyl, a dodnes myslím není zrovna zásadně veřejností sledovaným sportem. A tedy titul světového šampióna není, bohužel, katapultem na hvězdný nebe. Kdybych rychlobruslil, nebo třeba běhal na běžkách s puškou na zádech, bylo by to asi větší terno! Samozřejmě, titul jako marketingový nástroj fungoval. Do roku 2013 jsem v The Robots byl s Martinem, který měl tituly dva (rok přede mnou a rok po mně). A tedy říct klientům, že jsme třikrát m istři světa v Electric Boogie bylo jen plus. Mně osobně šlo ale vždycky hlavně o to, abychom  na pódiu odvedli výkon, který se bude líbit, lidi budou pobavený a nakonec nás ocení potleskem. A jestli před sebou mají mistry světa nebo amoleta na tom mi vlastně nikdy moc nezáleželo.“

Jak hodnotíte současnou taneční scénu v tomto směru?

„Tak jako všechno jde dopředu, i ,elektrika´ má svůj vývoj. Dneska dávaj už mladoši ,peklíčka´, o kterých se nám ani nesnilo. Do určitý míry je to dobře, ale cenit někoho víc, jen kvůli tomu, že je dispozicemi hypermobilni a druhý ne, to mi tedy nepřijde jako úplně správnej pohled na věc… IT jsou zdrojem inspirace a hlavně nekonečnou studnicí materiálů pro sebevzdělávání. Dneska je tady ta ,výhoda´, že nová generace už na spoustu technik n emusí přicházet sama – prostě kliknou na tablet a mají to před sebou – takže mají víc času a prostoru na samotný nácvik a pak případnou kombinaci naučených věcí.“

Jak vidíte úroveň tanečního školství a vedení tanečníků?

„Myslím, že dnes to já nemůžu tak odborně posoudit. Když jsem se z taneční scény stáhl a novou generaci tanečníků už sleduju jen zpovzdálí, tak nemám ten potřebnej komplexní přehled pro relevantní hodnoceni.  Nicméně si myslím, ze i u nás se najdou velmi kvalitní tanečníci, kteří dokážou oslovit i světový publikum. Jedním příkladem za všechny je Džajna Jája Vaňková.“

Čemu se tedy věnujete nyní?

„Zatím se pořád snažím zůstat na pódiu a okolo něj. Dokonce občas ještě stále děláme vystoupení The Robots – sice jsem už trochu starší a mohutnější typ robota, ale ještě to dávám a publikum naše vystoupení pořád baví. Kromě toho mám další vystoupení a aktivity. Treba BUT (Bláznivý učitel tance). Moderuju, hraju na Reactable, a mým nejvíc nabízeným projektem je v současnosti asi LasremanCZ (www.facebook.com/lasermancz). Diky Lasermanovi jsme vzbudili zájem o naše vystoupeni po celým světě. Od toho se pak začaly odvíjet moje agenturní aktivity. Zahraniční agenti, se kterými jsem se díky LasermanCZ seznámil mne vnímají nejen jako performera, ale i jako obchodníka, tedy jim prodávam dnes už i jiná vystoupení, který chtějí mít klienti na svých akcích v zahraničí. Pokud vás to zajímá, něco najdete na mych strankach (www.richardmach.cz) nebo mne folowujte na Instagramu (LasermanCZ) a Facebooku (www.facebook.cz/machr) – tam je to všechno nejaktuálnější…”

A na čem pracujete nyní?

„Vzhledem k tomu, že se považuju za komerčního umělce, který je kromě vlastního performera i moderátor, agent, řidič, technik, režisér, sound designer, script maker – prostě taková holka pro všechno – je těžký v tom všem shonu vymýšlet a realizovat nové projekty na dlouhodobějsí bázi. Mám prostě nějaký okruh vystoupení, která nabízím a z toho pak vychází práce na nových věcech, kdy klient žádá customizaci jednotlivých vystoupení, nebo zase pro klienta vymýšlíme na bázi těchto našich vystoupení nové kombinace na míru eventu, na němž se má program předvést. Pořád se něco děje a já doufám, že tomu tak ještě nějakou dobu bude :-).

Tak držím palce a děkuji za rozhovor

 

MICHAL STEIN

FOTO: ARCHIV RICHARDA MACHA

Taneční magazín

Představení kontroverzního režiséra Olivera Frljiće poprvé v Praze!

Radikální inscenace Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! zahájí v pátek 17. března ve Studiu Hrdinů třídenní divadelní a taneční festival Bazaar (17. – 19. března)

Událost sezony:

Představení kontroverzního režiséra Olivera Frljiće poprvé v Praze!

Radikální inscenace Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! zahájí v pátek 17. března ve Studiu Hrdinů třídenní divadelní a taneční festival Bazaar (17. – 19. března). Poprvé tak bude v Praze uvedeno představení režiséra Olivera Frljiće, jednoho z nejuznávanějších režisérů ze zemí bývalé Jugoslávie. V podání souboru Mladinsko budou diváci svědky režisérovy explicitní interpretace hrůz občanské války v Jugoslávii. Vstupenky na představení i festiv alový pas můžete zakoupit v online předprodeji GoOut a na pokladně divadla Alfred ve dvoře, jehož produkce Motus festival Bazaar pořádá.

 

Chorvatský režisér Oliver Frljić na sebe upoutal pozornost řadou autorských projektů a radikálních nových interpretací klasických her. Se svými provokativními inscenacemi boduje u publika od Lublaně přes Bělehrad, Düsseldorf, Krakov až po Vídeň. Podařilo se mu probudit debatu o současné divadelní cenzuře v Chorvatsku, ve Slovinsku otevře l bolestivé téma tzv. Izbrisani, obyvatel bez občanství, a v Polsku rozvířil diskuzi o podílu Poláků na holocaustu. V letech 2014–2016 byl ředitelem chorvatského Národního divadla Ivana pl. Zajce v Riece, které vedl s důrazem na aktivní reflexi sociální reality, ve které divadlo působí. Ve spolupráci s Divadlem Mladinsko se nyní v hře Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! věnuje tématu občanské války v Jugoslávii. Jeho inscenace je obžalobou i humanistickým manifestem, v němž se vzájemně proplétají osobní a historická dramata.

„Inflace smrti, neustálé opakování neopakovatelného, jen slouží ke zdůraznění divadelních mechanismů. A ty jsou jen reprezentací nějaké vnější skutečnosti. Já se ovšem se svou nutkavou snahou inscenovat kolektivní smrt snažím ukázat, kam až mohu při scénickém ztvárnění smrti a v divadelní reprezentaci obecně zajít. Opakování smrti, které se na jevišti děje v téměř pravidelných intervalech a po níž performeři zase vstávají z mrtvých, obnažuje mechanismy divadla a jeho fikce. Tím překračují jejich účinek a působí skutečný vnitřní otřes,“dodává k představení režisér Oliver Frljić.

Soubor slovinského divadla Mladinsko tvoří balkánští herci, pro něž je téma představení osobní záležitostí a také věcí vlastní umělecké zodpovědnosti. V divadelním rámci Frljićovy hry se citují osobní příběhy z rozpadu Jugoslávie, ostatně i název představení je citátem posledního verše někdejší jugoslávské hymny.

Kromě představení Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! se na třetím ročníku divadelního
a tanečního festivalu Bazaar od 17.  do 19. března představí i další výrazné inscenace především ze střední, východní a jižní Evropy. Heslem letošního ročníku je „Víc než národ“. Stěžejní části festivalu bude opět Sobotní bazaar, přehlídka ukázek právě vznikajících scénických a tanečních projektů umělců z ČR, Polska, Německa, Izraele, Srbska, Slovenska a dalších zemí.

Předprodej vstupenek: http://goout.net/cs/festivaly/festival-bazaar-2017

Další informace najdete na www.alfredvedvore.cz/cs/bazaar  

Festivalový pas stojí 700/400 Kč (pro studenty, seniory a ZTP) do 28. 2. 2017. Březnová cena bude 800/500 Kč. Vstupné na jednotlivá představení stojí 200/100 Kč s výjimkou inscenace Olivera Frljiće, kde je vstupné za 300/200 Kč.

 

Program festivalu Bazaar 2017:

PÁTEK 17.3.

13–17H / Alfred ve dvoře/ MOŽNOSTI NEZÁVISLÉHO KURÁTORA I.: Workshop s Goranem Injacem, uměleckým ředitelem Divadla Mladinsko

16H / Studio ALTA / DISASTROUS – Prezentace prací SILK Fluegge včetně ukázek (AT)

18H / Alfred ve dvoře /  MATKY Z OCELI / Agata Siniarska (PL)  & Mădălina Dan (RO)

20H / Studio Hrdinů / ČERNÁ ZEM POHLTÍ TOHO, KDO ODSTOUPÍ ZRÁDNĚ! / Oliver Frljić & Divadlo Mladinsko  (SLO)

SOBOTA 18. 3.

10–13H / Alfred ve dvoře / MOŽNOSTI NEZÁVISLÉHO KURÁTORA II.: Workshop s Goranem Injacem, uměleckým ředitelem Divadla Mladinsko

14–22H / Studio ALTA / SOBOTNÍ BAZAAR

  1. část / 14-18H

HAZARD ZONE / Zdenka Brungot Svíteková (SK/NO/CZ), Marta Bichisao (IT) a Sylvain Sicaud  (FR)

KEEP CALM / Ufftenživot (CZ)

STEREOPRESENCE / Cristina Maldonado (MEX)

+ diskuze RespondArt s Alicí Koubovou

  1. část / 18.30-22H

VE JMÉNU KAR / Markéta Jandová a Jitka Tůmová (CZ)

SIONISTICKO-SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA UGANDA: STÁT VĚCÍ BUDOUCÍCH (ZALOŽENÍ AMBASÁDY V PRAZE) / friendly fire (DE)

A DANCE IS A DANCE IS A DANCE / Agata Siniarska (PL) & Xenia Taniko Dwertmann (DE)

+ diskuze RespondArt s Alicí Koubovou

+ DJ Johana

NEDĚLE 19. 3.

18H / Studio ALTA / DIOR V MOSKVĚ / Ingrida Gerbutavičiūtė & Agnija Šeiko (LIT)

20H / Alfred ve dvoře / TRANSFORMABILITY / Willy Prager (BLG

 

 

Eliška Míkovcová

Barbora Šlapáková

Taneční magazín

 

Závislosti navzdory

Střízllivý za vás asi nikdo nebude! Režisér Dodo Gombár a kolektiv připravili ve Švandově divadle novou tragikomedii o boji s alkoholem na všech frontách.

 

 

 

Režisér Dodo Gombár a kolektiv připravili ve Švandově divadla novou tragikomedii o boji s alkoholem na všech frontách. Premiéra inscenace Závislosti navzdory se tu chystá 24. září 2016 ve Velkém sále. Hlavní roli, postavu filmového režiséra, hraje Robert Jašków. Ten o přípravě inscenace uvedl:Inspirací pro mě byli hlavně lidé, se kterými jsem měl možnost se sám setkat, ať už u divadla, nebo úplně jinde. Někdo umí skvěle zastírat, že má kocoura, někdo, že je alkoholik, někdo tvrdí, že je to přece jen „dvojčička“ – těch příkladů a hlavně osudů je hodně…“, říká herec.  „Závisím na objetí svých dětí, své ženy, na práci se dřevem, na divadle, na Peci pod Sněžkou, na hospodském plkání s kamarády o ničem. A nejvíce jsem závislý na životě,“ prozradil Robert Jašków.

„Snažím se s pochopením, i přes blízké příběhy ve svém okolí, vnímat černé drápy chlastu. Ty pazoury, ze kterých se vytrhnout stojí množství sil a možná i život,“ říká Dodo Gombár. Ten inscenaci zároveň vdechl i naději a odlehčující humor, který ocenili už první diváci červnové předpremiéry.

2_Závislosti_navzdory_Bohdana_Pavlíková_Robert_Jašków_Tomáš_Červinek_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Scénografické řešení svěřil režisér Gombár výtvarnici Michaele Horáčkové Hořejší. „Scénografka velmi citlivě a přesně vycházela z pocitů lidí závislých na alkoholu, z toho, jak je deformováno jejich vnímání světa, jak jsou nastaveni vůči světu. Od osobní vratkosti a nejistoty, přes potřebu velkého objetí a pomoci ze strany druhých,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.

Ve hře Závislosti navzdory si ve Švandově divadle posvítí na alkoholismus

Režisér Dodo Gombár a kolektiv připravili u Švandů novou tragikomedii o boji s alkoholem na všech frontách. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi, včetně tzv. metanolové aféry, svede dohromady opravdu pestrou společnost lidí, kteří se každý po svém snaží utéct před démonem alkoholu. Premiéra inscenace Závislosti navzdory se chystá 24. září 2016 ve Velkém sále Švandova divadla. Hlavní roli hraje Robert Jašków, který ztvárnil postavu filmového režiséra.

Střízlivý za vás nikdo nebude! To je podtitul nové inscenace Švandova divadla, která v jedné hře spojí osoby závislé, příležitostné pijáky i poučené abstinenty. Na jevišti se tak sejdou postavy s různými příběhy, které se v mnohém podobají. „Je jedno, zda pije hospodský, učitel, farář, úřednice nebo filmový režisér. Někdo chce utéct před světem, jiný před alkoholem, každý před sebou samým. A někdo na té z& aacute;vislosti může pořádně vydělat,“ říká o chystané novince režisér a umělecký šéf divadla Dodo Gombár. A tak se dál připíjí „na zdraví“, jen na to možná pár lidí „zařve“…

Hlavním hrdinou příběhu o boji se závislostí, která může být nejen na alkoholu, je filmový režisér v podání Roberta Jaškówa, herecké stálice smíchovského souboru. Režisér Jan chce – i díky vlastní zkušenosti s alkoholem – natočit autorský film o závislosti. Během příprav potká řadu postav, s nimiž mluví, soucítí s nimi, dohaduje se i pere. Některé z nich má ovšem pouze ve vlastní hlavě….

3_Závislosti_navzdory_v_popředí_Robert_Jašków_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Závislosti z různých stran

Autor scénáře, režisér inscenace a současně i umělecký šéf Švandova divadla Dodo Gombár se při psaní textu nechal inspirovat reálnými fakty. Vycházel z příběhů lidí na alkoholu závislých, ale i ze zkušeností jejich rodin, pracovníků léčeben, odvykacích center či nejrůznějších občanských seskupení a svépomocných skupin. A inspiroval se i nedávnou metanolovou kauzou, která zdánlivě neškodné popíjení ukázala ještě v dalším světle. „Zdá se mi, že se nějak moc pije. Že je kolem nás víc opilosti, víc úniků k ní. Sám jsem pochopil, že se mi na svět mnohem líp a koncentrovaněji dívá takzvaně v normálním a čistém stavu. Zároveň se snažím s pochopením, i přes blízké příběhy ve svém okolí, vnímat černé drápy chlastu. Ty pazoury, ze kterých se vytrhnout stojí množství sil a možná i život,“ říká Dodo Gombár. Ten inscenaci zároveň vdechl i naději a sympatický, odlehčující humor, který ocenili už první diváci červnové předpremiéry.

Tématem smíchovské novinky Závislosti navzdory je závislost nejen na alkoholu, ale i „drobná“ závislost na práci, na penězích, kariéře, na druhém člověku, na pronikání do soukromí druhých či na každodenních rituálech. „Snažili jsme se tento jev nastínit z různých úhlů a pootáčet téma z různých stran,“ vysvětluje Dodo Gombár a dodává: „Nechceme opilost ukazovat, ale spíš na ni nahlížet.“

4_Závislosti_navzdory_Andrea_Buršová_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Inspirace realitou

S jednotlivými podněty přicházeli při zkoušení inscenace i sami herci, kteří často využívali poznatků ze svého okolí. Robert Jašków k tomu říká: „Inspirací pro mě byly hlavně osoby, se kterými jsem měl možnost se sám setkat, ať už byly u divadla, nebo úplně jinde. Někdo umí skvěle zastírat, že má kocoura, někdo, že je alkoholik, někdo tvrdí, že je to přece jen „dvojčička“ – těch příkladů a hlavně osudů je hodně…“  Mimo jeviště je ale Robert Jašków závislý na něčem zcela jiném než na alkoholu: „Z&aa cute;visím na objetí svých dětí, své ženy, na práci se dřevem, na divadle, na Peci pod Sněžkou, na hospodském plkání s kamarády o ničem. A nejvíce jsem závislý na životě,“ prozradil Robert Jašków.

Závislost na alkoholu a dalších pastech života tak svede dohromady opravdu společnost: od zmiňovaného režiséra v podání Roberta Jaškówa, přes majitele hospody (Miroslav Hruška), zapleteného do prodeje pančovaného alkoholu a jeho spojku (nový člen souboru Tomáš Petřík), přes jeho lehce sociálně retardovanou dceru (nazkoušela Marta Dancingerová, alternuje Anna Peřinová), státní zástupkyni (Martina Krátká), matku dívky, jejíž dcera na otravu methanolem zemřela (Bohdana Pavlíková), zoufalého vdovce a otce (David Punčochář) a jeho dcery (Eva Josefíková), feťáka a pouličního hudebníka (Tomáš Červinek) až po nadaného sportovce (Jacob Erftemeijer) či faráře (hostující Petr Buchta). A nechybí sympatická zdravotnice (Andrea Buršová), která se dovede proměnit v démona…

Scénografické řešení svěřil režisér Dodo Gombár výtvarnici Michaele Horáčkové Hořejší, která se do Švandova divadla vrátila po dvanácti letech – naposledy zde, rovněž v Gombárově režii, vytvořila scénu k inscenaci Büchnerova Vojcka. Její scéna k Závislosti navzdory zajímavě pracuje se světlem i se stíny, které vrhají jednotlivé postavy. Podlahu tvoří hrubé dřevěné palety napěchované nejrůznějšími zbytky a starými krámy, takže se na nich kývají všechny židle – udržet v takovém prostoru rovno váhu, směr a nikdy neškobrtnout je tu tak téměř nemožné…  „Scénografka velmi citlivě a přesně vycházela z pocitů lidí závislých na alkoholu, z toho, jak je deformováno jejich vnímání světa, jak jsou nastaveni vůči světu. Od osobní vratkosti a nejistoty, přes potřebu velkého objetí a pomoci ze strany druhých,“ upozorňuje dramaturgyně Martina Kinská.

Kostýmy jsou dílem časté spolupracovnice Švandova divadla Lenky Odvárkové. Hudba vzniká přímo v průběhu inscenace: její autor herec Tomáš Červinek má k dispozici elektrickou kytaru, mikrofon a loop station (multiefekt).

Kde je hranice mezi ještě přípustným popíjením a kdy už návyk začne ničit nejen samotného uživatele, ale hlavně však i jeho rodinu a přátele? A jak se z drogy, přinášející pocit uvolnění, radosti a sebevědomí, stane černá propast, z níž se už málokdo dokáže vyhrabat? I na tyto otázky hledá inscenace Závislosti navzdory odpovědi. Svého prvního uvedení, ještě před divadelními prázdninami, se hra dočkala 14. června, premiéra bude 24. září 2016.

6_Závislosti_navzdory_Eva_Josefíková_Miroslav_Hruška_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Víte, že…?

1)      Podle statistik je v České republice na alkoholu závislých kolem 700 000 lidí.

2)      Průměrný věk prvního požití alkoholu je 11 let, ale nejsou výjimkou případy, kdy alkohol ochutnalo už osmileté dítě.

3)      Protialkoholní léčebny jsou plné, společenská tolerance vůči konzumaci alkoholu je vysoká a Češi jsou stále největšími pijany v Evropě.

4)      Zhruba 50 milionů lidí právě teď pije alkohol. Každých 10 vteřin zabije jednoho člověka.

5_Andrea_Buršová_jako_Závislost_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Závislosti navzdory

Dodo Gombár a kolektiv

REŽIE: Dodo Gombár SCÉNA: Michaela Horáčková Hořejší KOSTÝMY: Lenka Odvárková HUDBA: Tomáš Červinek DRAMATURGIE: Martina Kinská

Osoby a obsazení: JAN: Robert Jašków TOMÁŠ: David Punčochář STANDA: Tomáš Petřík HOSPODSKÝ: Miroslav Hruška MARTA: Marta Dancingerová/ Anna Peřinová STÁTNÍ ZÁSTUPKYNĚ: Martina Krátká LENKA: Eva Josefíková JANÁČKOVÁ: Bohdana Pavlíková OLIN: Jacob Erftemeijer VÁVRA: Tomáš Červinek FARÁŘ: Petr Buchta ZÁVISLOST: Andrea Buršová

7_Závislosti_navzdory_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

KDO JE KDO

Dodo Gombár

se narodil 3. června 1973 na Slovensku. Pochází ze Smolenic, malebné obce na úpatí Malých Karpat. V Trnavě vystudoval gymnázium a na činoherní fakultě VŠMU v Bratislavě pak divadelní režii. Během studia pobýval v rámci roční stáže na Circle in The Square, Theater School on Broadway v New Yorku. Po absolutoriu na VŠMU (1998) se na dvě sezony stal kmenovým režisérem a uměleckým šéfem Komorného divadla v Martině. V letech 2006-2009 byl uměleckým šéfem a kmenovým režisérem v Městském divadle Zlín. Ve Švandově divadle je uměleckým šéfem a kmenovým režisérem od z&aacu te;ří 2010. Svou první sezonu tu otvíral Dorstovým Merlinem. Pro ŠD dále zrežíroval např. Crash u potoka, moderní přepis románu Karoliny Světlé, brutální outsiderskou grotesku Eskalátor spjatou s nedalekou stanicí metra Anděl, současný text Vladimirova děvka s Michalem Dlouhým v hlavní roli a naposledy také divadelní adaptaci novely Iana McEwana Betonová zahrada. Ve Švandově divadle režíroval také cyklus zhudebněných balad Český kalendář, na němž spolupracoval s Michalem Horáčkem, a Zemi Lhostejnost, hru  inspirovanou  porevolučními esejemi a texty Karla Kryla. Mezi jeho další projekty patří nevšední ins cenace Kafkovy Proměny odehrávající se místo na jevišti v hledišti, studiová hra Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa a muzikál Popeláři s hudbou Romana Holého. Mezi další jeho úspěšné inscenace patří drama Žítkovské bohyně podle románu Kateřiny Tučkové v Městském divadle Zlín.

Dodo Gombár je také respektovaným autorem. V roce 2011 dokončil film Smíchov pláče, Brooklyn spí (scénář, režie), dvakrát slavil úspěch jako dramatik v soutěži Ceny Alfréda Radoka s texty Hugo Karas a Třetí věk, do finále Cen Alfréda Radoka se dostala i jeho hra Dům bez Boha. Jeho text Peniaze zvítězil v roce 2015 v anonymní soutěži o nejlepší původní divadelní hru, kterou vyhlásila agentura Aura-Pont. Mezinárodně úspěšná je také jeho hra Mezi nebem a ženou.

Robert Jašków

přišel na svět v podkrkonošském Trutnově 4. prosince 1969. Vystudoval herectví na DAMU, pod vedením Jaroslava Vostrého, Petra Čepka a Věry Galatíkové. Působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, později v Praze v divadle Labyrint a v CD 94 v Celetné ulici. Od roku 2002 je členem hereckého souboru Švandova divadla. Získal cenu Telemanie za roli profesora Daňka ve filmu Ivana Pokorného Smrt pedofila.

Ve Švandově divadle patří Robert ke stálicím smíchovské scény; jeho fanoušci a především fanynky ho můžou vidět v inscenacích Popeláři, Řemeslníci, Zabít Johnnyho Glendenninga, Protest/Rest a Kdo je tady ředitel?.  

Televizní diváci znají Roberta Jaškówa jako bezcitného mafiána a ukázkového padoucha, ale i jako neúplatného policistu a sympaťáka (například v seriálechČeské století, Ulice, Expozitura, Policie Modrava, Četníci z Luhačovic, Kriminálka Anděl, Cesty domů či Atentát). Z filmů má na kontě tituly Dítě číslo 44, Kousek nebe, Labyrint, Poslední vlak, Bobule, Záblesky chladné neděle, Dědictví II aneb Kurvaseneříká, Vrásky z lásky aj.

Robert Jašków je hrdým otcem tří dětí, syny Jana a Jakuba a dceru Marjánku vychovává s manželkou Petrou Bartošovou.

1_Závislosti_navzdory_Andrea_Buršová_foto_Alena_Hrbková_repro_zdarma

Magdalena Bičíková

Foto: Alena Hrbková

Taneční magazín

 

Vlastimil Harapes senátorem?!

Bývalý šéf baletu Národního divadla, uznávaný v Čechách i v zahraničí, se rozhodl uplatnit své zkušenosti v politice

 

Vynikající tanečník, režisér, choreograf, taneční pedagog, dlouholetý člen a sólista baletu Národního divadla v Praze a také herec Vlastimil Harapes přijal předběžnou nabídku kandidovat v letošních volbách do Senátu (za Prahu 6).

Proč se jeho dráha odchýlila od umění směrem k politice? Jaké cíle si klade?

Zeptali jsme se…

Vlastimil Harapes:

„Oslovila mě nabídka kandidovat do Senátu,  myslím, že tam není moc těch, kteří by se zabývali kulturou. Cítím, že mohu být prospěšný v oblasti, která je mému srdci nejbližší, ale nejen tam. Rád bych byl přínosem i v oblasti sociální politiky. Mohu čerpat ze svých zkušeností z kulturních institucí  a z angažování v zahraničních institucích (např Itálie, Slovensko).  Také jsem už  25 let čestným předsedou Českého hnutí Speciálních olympiád. Jsem toho názoru, že správný umělec má rád umění v sobě a ne sebe v umění. To samé platí i o politicích.“

 

Držíme palce

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s oskarovým režisérem Jiřím Menzelem

„Do Stardance bych šel rád, ale asi bych to nepřežil“

 

 

 

Snil jste o dráze   úspěšného režiséra?

„Ne, nikdy.“

Nikdy Vás to ani nenapadlo?

„Ne.  Měl jsem štěstí. Chtěl jsem být novinář, protože můj tatínek byl novinář, ale začal jsem číst noviny a přešlo mě to. Bylo to  v 50tých letech. Zamiloval jsem se do divadla, ale  nevzali mě na divadelní fakultu, tak jsem se rozhodl jít  do televize. Na filmovou a televizní fakultu mě vzali a  pan profesor Vávra ze mne udělal filmaře.  Šlo to všechno „samospádem“, bez mé zásluhy.“

DSC_0713

S Emmou Smetanou na dobročinném bazaru

Četl jste v dětství a během dospívání  knížky?

„Tatínek měl velkou knihovnu, od raného  dětství jsem ji měl k dispozici, tak jsem četl Čechova, Stendhala, Čapky, prostě všechno. Knihovna obsahovala dobrou světovou  literaturu.“

Tvořil  jste si či  vymýšlel vlastní příběhy?

„To ne, jen jsem je četl,  bavilo mě to a něco jsem třeba četl i  víckrát.  Tenkrát nebyla televize, takže jsem ležel v knížkách.“

Co byste vzkázal dnešním dětem, které nečtou a tvrdí, že číst nepotřebují?

„Nečíst je hloupost. Čtení probouzí fantazii. Ale pokud děti číst nepotřebují…., je to jejich omezenost a jejich škoda. Bude jim v životě chybět představivost. Duševní svět je závislý hlavně na fantazii, pokud všechno přijímáte jen v obrázcích, tak se tím limitujete a ochuzujete svůj vnitřní svět.“

Je současná literatura či filmy podle Vás kvalitní nebo se jedná spíše o komerční záležitosti?

„Teď  je těžké se v tom vyznat. Vychází spousta knížek,  člověk si je  kupuje a často netuší, co v nich  je. Když tady byla  cenzura, knížky se vydávaly velmi opatrně a člověk hned věděl, co stojí za přečtení a co je jen bolševická propaganda. Nebylo tolik knih, byl  v tom lepší přehled. Když jdete do knihkupectví dnes, je mezi knihami spousta braku a není snadné si vybrat. I pro děti vychází velké množství nekvalitních knížek. Naše Andulka se  zač&i acute;ná učit číst. Doma má hromady knížek, ale máloco z toho je opravdu dobré. Občas  otevřu nějakou dětskou  knížku a čtu  takové nesmysly, až  nabývám dojmu, že ji  museli psát lidé buď opilí nebo cynici. Za mých  dětských let dělali knížky pro děti skuteční umělci: např. Svolinský,  F.  Hrubín a J.  Trnka, jejich příběhy byly psané pro děti a pro dětskou duši. Sám současnou prózu už moc nečtu. Možná je to i věkem.“

Měl jste rád knížky pana Bohumila Hrabala. Co se Vám na nich  konkrétně líbilo?

„Bohumil Hrabal je neopakovatelný a jedinečný v tom,  že v jeho příbězích se čtenář zároveň musí smát i plakat.  Je v nich obsažen  paradox života, který  v sobě schovává i tragiku i směšnost. Cením si toho, jak to pan Hrabal  dokázal dát dohromady.“

Jste  nejuznávanější  českou filmařskou osobností v zahraničí. Kde jste  čerpal inspiraci pro filmy? Bylo to z Vašich zkušeností?

„Byl jsem zaměstnaný jako režisér na Barrandově a ve studiu mi nabízeli scénáře. Když jsem se na to cítil, tak jsem natočil film. Vlastní příběhy jsem  nevymýšlel,  všechny mé filmy byly vlastně na zakázku. Když už jsem věděl, co budu točit, tak jsem také věděl, jak to budu točit. S výjimkou počátku 70tých let  jsem měl také volnost ve výběru scénářů i herců.“

IPHONE_7.6_561

Vybral jste si tedy příběhy, které byly  Vašemu srdci blízké ?

„Ano. Když jsem se cítil, že bych na to stačil, tak jsem spolupracoval na scénáři a upravil jsem si ho pro potřeby filmu, ale jinak jsem do příběhu nezasahoval.“

Cítil jste se lépe v komediích či ve vážných tématech?

„Dělal jsem jenom komedie. Byl to můj závazek, řekl jsem si, že  nebudu dělat nic vážného, protože  mi většina vážných filmů připadá neupřímná.“

Vždyť  život také není jen komedie…

„Vím, ale pro mě to bylo tak. Nerad se tvářím vážně. Nebaví mě to.“

Vložil jste nějaké vlastní příhody do filmu „Vesničko má středisková?“

„Na to se zeptejte Zdeňka Svěráka. Ten si nic nevymýšlí, všechno má velice dobře prožité. Tak, jako se herec musí vcítit do postavy,  tak i spisovatel musí prožít v sobě to, co prožívají jeho hrdinové. To Zdeněk  uměl.“

Jak byste definoval život filmového režiséra? Je radostný, záviděníhodný, je za trest… Jaké je být slavným režisérem?

„Myslím, že můj život byl jen souhrnem šťastných náhod. Potkal jsem řadu vynikajících lidí, a měl mnoho šťastných příležitostí. “

Porovnáme-li tři profese – filmový  režisér, divadelní režisér a herec, co je Vašemu srdci nejbližší?

„Divadlo. Film je moje manželka a divadlo je moje milenka. Film jsem bral jako zaměstnání, snažil jsem se ho dělat, jak nejlépe jsem uměl, ale v divadle mne to víc baví.“

Za minulého režimu jste  také pracoval v zahraničí. Byla Vám zakazovaná tvorba v Čechách?

„Mou tvorbu zakazovali  po ruské invazi jen několik let. Měl jsem naštěstí v cizině dobré jméno a tak mne později začali pouštět do kapitalistického světa. Měl jsem  štěstí. Už mojí první inscenaci v Činoherním klubu viděl ředitel basilejského  divadla, který po Evropě  hledal režiséry. Zhlédl  v Praze  spoustu představení dobrých režisérů, ale angažoval mě. A díky tomu jsem mohl pokračovat v mnoha evropských divadlech.“

Dovedete říct, v čem spočívalo to kouzlo, proč  jste byl o tolik lepší než ostatní a vybrali Vás?

„Já nevím, jestli jsem lepší, ale mám rád divadlo a hlavně mám rád herce. Pro mne je divadlo jen text a herec. Podle mne režisér jen pomáhá sladit  text s hercem, ale nemá být vidět. Nemám rád představení, ze kterých „čouhá režisér, jako dráty z deštníku.“  Jsem  pyšný na to, že třeba v Praze na Vinohradech se mé představení hraje už 18 let. Je to dobrý text hraný dobrými herci. V divadle Bez zábradlí je snad pět inscenací, které jsou udělané tak, že jejich představení se hrají před vyprodaným divadlem už víc než deset let.

Vidíte v dnešní generaci někoho, kdo by Vám byl podobný? Nebo snad  nějakého svého následovníka?

„Ne, to nejde. Mám rád „tu Hřebejkovu“ generaci a některé mladší režiséry, vážím si jich, ale spoustu jich také neznám. Je tu generační rozdíl. Není to tím, že bych k nim měl záporný vztah, jenom jsem vyrostl v jiných  podmínkách než oni. Ale připouštím, že v něčem si můžeme rozumět.“

Znamenají pro Vás ocenění, které jste získal mnoho nebo Vám to je spíše jedno?

„Jedno to není,  protože ocenění posiluje  sebedůvěru, ale pravda je, že je to vždycky  spíše  věc náhody. Filmy se totiž nedají  měřit. To není sportovní disciplína, kde rozhoduje, kdo doběhne rychleji, nebo kdo dohodí nejdál. Každý  film vzniká v jiném  prostředí, za jiné peníze, z jiného důvodu. Vím to, byl jsem v mnoha porotách na mnoha  festivalech, a proto to dobře vím.  Festivaly a jejich ceny jsou dobré k tomu, aby se o filmy probudil zájem. Dostanou cenu, ale druhý den o tom, kromě odměněných, už nikdo neví. Protože vzápětí je zase jiný festival a další filmy a jiné ceny. Jsem samozřejmě pyšný na ocenění, která jsem dostal, a jsem za ně rád, ale taky vím, že to je převážně věc náhody a štěstí. A toho  jsem měl v životě dost.“

Také jste hodně cestoval. Která z cizích zemí se Vám líbila nejvíce?

„Praha.  Mohl jsem po ruské okupaci emigrovat do Švýcarska nebo do Spojených států, ale v době, kdy odtud všichni utíkali, mi to přišlo hloupé. Jsem Čech, a  to, kam patřím,  to jsem pokládal za důležité. Dnes už to lidé tak necítí, ale mne vychovali rodiče a skauting.“

Kde berete energii na svou tvořivou práci?

„Jaká energie? Neznáte línějšího člověka, než jsem já. Jenom jsem měl štěstí, že jsem mohl dělat práci, která mně bavila a když jsem tu práci neměl, tak mne bavilo „flákání“. Mám krásný a pohodlný život, nemám žádné starosti.“

211562261500040_menzel

Nemáte splín, když nepracujete?

„Trochu mne mrzí, že mi nikdo práci nenabízí, ale jenom trochu, jsem líný. Pracoval jsem, když jsem dostal úkol a to bylo všechno.  Když mně po okupaci komunisti zakazovali pracovat, vůbec mně tím neublížili. Naopak: žil jsem si jako na penzi. Neměl jsem rodinu, o kterou bych se musel starat. Jiní mí kolegové na tom byli  hůř. A viděl jsem, že těch křivd a bolševických nespravedlností kolem mne je mnohem víc, než abych já sám měl právo se cítit jako ublížený.“

Věděl jste důvod, proč Vám zakazovali pracovat?

„Ten pravý důvod nebyl politický. Byla to jen vzpoura neschopných. Na Barrandově, ale i všude jinde, vlastně ve všech profesích, se ti, kteří by jinak neuspěli, chopili příležitosti a začali demonstrovat svůj souhlas s okupací. Začali kádrovat ty slušné, kteří neuměli ruskou okupaci snadno přijmout, aby se dostali na jejich místo. Postupně ale, jak se projevovala jejich neschopnost, a bolševický režim  měknul, se někteří odsunutí mohli pomalu k práci vrátit.“

Žijete  neobyčejný   život. Jak relaxujete?  Chodíte do přírody, sportujete?

„Takové ošklivé věci – sport, procházky. Relaxuju v posteli. Příroda mne nudí.“

Sportovat je zdravé.

„Zdravé? Za své zdraví vděčím tomu, že nesportuji. .“

Vy byste tedy opravdu  nesportoval?

„Ne. Jsem zdravý díky tomu, že nesportuji.“

Ale do fitka se chodí proto, aby člověk byl zdravý…

„Mě to obtěžuje. Fitko k životu  nepotřebuji.“

Co třeba plavání?

„V bazénu mi překážejí ostatní plavci.“

Uznáváte adrenalinové sporty, tedy neptám se, zda byste je sám dělal….

„Když někoho mrzí život, tak ať si je  dělá.“

Relaxujete třeba při hudbě nebo tanci?

K hudbě  mám pozitivní vztah, rád jsem tancoval  polky, valčíky a takové věci. Mně se líbí to, co se mi líbilo a těžko si zvykám na nové styly, současný pop je pro mne jen rámus. Nerozumím tomu, něco se mi líbí a nevím proč, něco ne a také nevím proč. Mám rád balet.“

Chodíte do divadla na balet?

„Občas mě někdo donutí někam jít, ale já rád dřepím před televizorem. Satelitní program s vážnou hudbou, operou a baletem mám puštěný  stále. Hudba inspiruje.“

Někdo říká, že nemá rád žádnou hudbu a nechce ji poslouchat. Co si o tom myslíte?

„Proč ne. Bylo by špatné, kdybychom  byli všichni stejní.“

Šel byste soutěžit  do Stardance?

„Asi bych to nepřežil. Kdybych dostal nabídku  před pár lety, tak  ano. Zkusil bych to,  bavilo by mě to, bylo by to zase něco jiného.  Ale vypadl bych v prvním kole. Byl  jsem nadšený, když jsem viděl Vaška Vydru stepovat.“

DSC_0933-001

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková, archiv České televize,  archiv Jiří Menzel

Eva Smolíková