V divadle PONEC trilogie konec

Spitfire Company uvede závěrečný, konkrétně třetí, díl trilogie „Constellations“! Miřenka Čechová, Markéta Vacovská a Never Sol v akci. To vše v režii Petra Boháče.

Divadelní soubor Spitfire Company připravuje premiéru posledního dílu trilogie „Constellations“ s podtitulem „My Son Looking to the Sun“. Ta proběhne 25. a 26. listopadu 2019 od 20.00 v pražském divadle Ponec. Na scéně se tentokrát setkají tři výrazná umělecká jména: tanečnice Miřenka Čechová a Markéta Vacovská s hudebnicí Sárou Vondráškovou aka Never Sol. Třetí část trilogie se zaměří na procesy, v nichž se člověk uzdravuje pomocí očistných rituálů, které v konečném důsledku mají za cíl zrodit „nového člověka”. Soubor navazuje na oceňované předchozí díly „Before I Say Yes“ a „Time For Sharing“. Vstupenky jsou k dostání v předprodeji v síti GoOut. Více informací na www.spitfirecompany.cz a www.divadloponec.cz.

Spitfire Company se v novém představení inspirují mimo jiné rozhovorem Martina Heideggera z roku 1966, ve kterém se filozof po dvaceti letech mlčení poprvé vymezil vůči kritice svého angažmá v Hitlerově NSDAP. Rozhovor ovšem dodnes zachycuje originální náhled na stav světa. „Heidegger před svou smrtí řekl: ‚Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit,‘ aniž by dodal, jak příchod takového Boha bude vypadat,” přibližuje svou inspiraci umělecký šéf souboru Petr Boháč a doplňuje: „Když se dívá ke slunci dítě a dospělý, každý z nich vidí něco jiného. Kde dospělý zahlédne zkázu, může dítě vidět nový začátek. Toto znovuzrození v sobě vždy obsahuje něco ďábelského.“

Constellations III.“ budou v návaznosti na první dvě části trilogie postaveny na silné hudební složce. V představení vystoupí jak zakladatelka Spitfire Company, performerka Miřenka Čechová, tak tanečnice Markéta Vacovská. Ta získala za svá sólová představení tři ceny Divadelních novin, mezinárodní cenu Herald Angel Award či dvě nominace na mezinárodní ocenění Total Theatre Award. Poprvé bude se souborem spolupracovat hudebnice a skladatelka Sára Vondrášková aka Never Sol. Rozšíří tak řady výrazných jmen, které připravují pro představení Spitfire Company původní hudbu (Orchestr Berg, Lenka Dusilová nebo Martin Tvrdý).

»Constellations III. My Son Looking to the Sun«

  1. a 26. listopadu 2019 ve 20.00

Ponec – divadlo pro tanec, Husitská 24a, Praha 3

Vstupné: 195 / 250 Kč

Předprodej vstupenek v síti: bit.ly/Constellations3

FB událost: fb.com/events/2381076638809697/

Trailer: https://youtu.be/7wJAw6F3JKk

 Režie: Petr Boháč

Choreografie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová

Hudba: Sára Vondrášková

Hrají: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Sára Vondrášková

Light design: Pavla Beranová, Jiří Šmirk

Kostýmy: Petra Vlachynská

Zvuková konzultace: Martin Tvrdý

Produkce: Bára Repická

Zahraniční produkce: Tereza Havlíčková

PR a tiskový servis: Eliška Míkovcová

Koprodukce: Tanec Praha / Ponec – divadlo pro tanec, Hessischen Staatsballetts Darmstadt

Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, Česko-německý fond budoucnosti

Petr Boháč je režisér, scénograf, vystudovaný odborník na českou literaturu. Domovská skupina Spitfire Company, kterou založil společně se svou ženou Miřenkou Čechovou, sídlí v Praze s přesahem do mezinárodního kontextu. Několik jeho režií obdrželo mezinárodní i tuzemská ocenění jako například The Herald Angel Award, Aerowaves Priority Companies 2014, Ceny Divadelních novin, Ceny festivalu Next Waves, Ceny České taneční platformy. V současnosti je také dramaturgem Divadla Paláce Akropolis zaměřující se na cross-over projekty a uměleckým šéfem Mezinárodního festivalu Nultý bod.

Miřenka Čechová je česká performerka, choreografka a režisérka. Získala Ph.D. v oblasti režie fyzického divadla na HAMU v Praze. Jako režisérka a choreografka vytvořila více než 25 produkcí: „Miss Amerika“ (2018), „Konec člověka“, „Doba z druhé ruky“ (2018), „Fragmenty milostných obrazů“ (2017), „Opera and the French Revolution“ (2016, režie) pro Operu Lafayette, Lisner Auditorium ve Washington DC a Rose Hall v Lincoln Center New York, „Lessons of Touch“ (2015, koncept, režie), „Sniper’s Lake“ (2015, režie, choreografie), FAiTH (2014, režie, choreografie a tanec), „Krevety à la Indigo“ (2013, režie), S/He is Nancy „Joe“ (2012, koncept, choreografie a tanec) ad.

Markéta Vacovská je performerka a choreografka, absolventka AMU v Praze – obor pantomima. Se Spitfire Company spolupracovala například na projektech: „Constellations I.“, „One Step Before the Fall“, „Bad Clowns“, „Procesy 10/48/7830“, „Nedotknutelní“, „Krevety á la Indigo“ a jiné. Za projekt „One Step Before The Fall“ získala ocenění Tanečnice roku 2013 v rámci festivalu Česká taneční platforma a Cenu divadelních novin za choreografii a tanec. Představení bylo zařazeno mezi TOP20 evropské taneční platformy Aerowaves 2014.

Never Sol, vlastním jménem Sára Vondrášková, je česká zpěvačka, producentka a skladatelka. Její hudba se nese v melancholických náladách a zvuk její tvorby je založen na analogových syntezátorech a zpěvu. Zatím poslední album „Chamaleo“ vydala na podzim 2018, kdy vyšlo pod hlavičkou Supraphonu. Deska byla nominovaná na cenu Anděl za rok 2018 v kategorii sólová interpretka.

Spitfire Company je progresivní české divadelní uskupení obdrželo několik tuzemských i zahraničních ocenění – opakovaně Cenu Divadelních novin, The Herald Angel Award, cenu DNA, cenu Skupovy Plzně, nominaci na Cenu divadelní kritiky a další. Spitfire Company se kontinuálně věnují dvěma hlavním tematickým linkám. Za prvé reflektují současné i v minulosti zakoušené palčivé společenské otázky: V tomto duchu se nesly inscenace jako „Proces -… o Miladě Horákové“, „Konec — člověka“, „Doba z druhé ruky“, představení, které vzniklo na základě díla běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové, „ČEZko Forever“ o tajně pořízených nahrávkách lobbingu největší české firmy či „Antiwords“ inscenované na základě Havlovy jednoaktovky „Audience“. Druhá linie je mnohem introspektivnější, poetičtější, zabývající se jemnými záchvěvy lidské psychologie, konkrétní životní tragédií nebo prožíváním krásy všedního dne. Mezi ně patří úspěšně mezinárodní projekty „One Step Before the Fall“, „Vypravěč“ anebo „Animal Exitus“.

Projekty Spitfire Company jsou podporovány v letech 2018-2020 víceletým grantem ve výšce 1 400 000 Kč.

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Bůh a „nový člověk” podle SPITFIRE COMPANY

Miřenka Čechová, Markéta Vacovská a Never Sol v posledním díle trilogie „Constellations“. Kde? V Divadle PONEC!

Divadelní soubor Spitfire Company připravuje premiéru posledního dílu trilogie „Constellations“ s podtitulem „My Son Looking to the Sun“, která proběhne 25. a 26. listopadu 2019 od 20.00 hodin v pražském divadle Ponec. Na scéně se tentokrát setkají tři výrazná umělecká jména: tanečnice Miřenka Čechová a Markéta Vacovská s hudebnicí Sárou Vondráškovou aka Never Sol. Třetí část trilogie se zaměří na procesy, v nichž se člověk uzdravuje pomocí očistných rituálů, které v konečném důsledku mají za cíl zrodit „nového člověka”. Soubor navazuje na oceňované předchozí díly Before I Say Yes a Time For Sharing. Vstupenky jsou k dostání v předprodeji v síti GoOut. Více informací na www.spitfirecompany.cz a www.divadloponec.cz.

Spitfire Company se v novém představení inspirují mimo jiné rozhovorem Martina Heideggera z roku 1966, ve kterém se filozof po dvaceti letech mlčení poprvé vymezil vůči kritice svého angažmá v Hitlerově NSDAP. Rozhovor ovšem dodnes zachycuje originální náhled na stav světa. Heidegger před svou smrtí řekl: ‚Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit,‘ aniž by dodal, jak příchod takového Boha bude vypadat,” přibližuje svou inspiraci umělecký šéf souboru Petr Boháč a doplňuje: “Když se dívá ke slunci dítě a dospělý, každý z nich vidí něco jiného. Kde dospělý zahlédne zkázu, může dítě vidět nový začátek. Toto znovuzrození v sobě vždy obsahuje něco ďábelského.“

Constellations III.“ budou v návaznosti na první dvě části trilogie postaveny na silné hudební složce. V představení vystoupí jak zakladatelka Spitfire Company, performerka Miřenka Čechová, tak tanečnice Markéta Vacovská, jež získala za svá sólová představení tři ceny Divadelních novin, mezinárodní cenu Herald Angel Award či dvě nominace na mezinárodní ocenění Total Theatre Award. Poprvé bude se souborem spolupracovat hudebnice a skladatelka Sára Vondrášková aka Never Sol. Rozšíří tak řady výrazných jmen, které připravují pro představení Spitfire Company původní hudbu (Orchestr Berg, Lenka Dusilová nebo Martin Tvrdý).

»Constellations III.

My Son Looking to the Sun«

25. a 26. listopadu 2019 ve 20.00

Ponec – divadlo pro tanec, Husitská 24aPraha 3

Vstupné: 195 / 250 Kč

Předprodej vstupenek v síti: bit.ly/Constellations3

FB událost: fb.com/events/2381076638809697/

Režie: Petr Boháč

Choreografie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová

Hudba: Sára Vondrášková

Hrají: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Sára Vondrášková

Light design: Pavla Beranová, Jiří Šmirk

Kostýmy: Petra Vlachynská

Zvuková konzultace: Martin Tvrdý

Fotografie: Vojtěch Brtnický

Produkce: Bára Repická

Zahraniční produkce: Tereza Havlíčková

PR a tiskový servis: Eliška Míkovcová

Koprodukce: Tanec Praha / Ponec – divadlo pro tanec, Hessischen Staatsballetts Darmstadt

Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, Česko-německý fond budoucnosti

Kdo je kdo?

Petr Boháč je režisér, scénograf, vystudovaný odborník na českou literaturu. Domovská skupina Spitfire Company, kterou založil společně se svou ženou Miřenkou Čechovou, sídlí v Praze s přesahem do mezinárodního kontextu. Několik jeho režií obdrželo mezinárodní i tuzemská ocenění jako například The Herald Angel Award, Aerowaves Priority Companies 2014, Ceny Divadelních novin, Ceny festivalu Next Waves, Ceny České taneční platformy. V současnosti je také dramaturgem Divadla Paláce Akropolis zaměřující se na cross-over projekty a uměleckým šéfem Mezinárodního festivalu Nultý bod.

Miřenka Čechová je česká performerka, choreografka a režisérka. Získala Ph.D. v oblasti režie fyzického divadla na HAMU v Praze. Jako režisérka a choreografka vytvořila více než 25 produkcí: Miss Amerika (2018), Konec člověka. Doba z druhé ruky (2018), Fragmenty milostných obrazů (2017), Opera and the French Revolution (2016, režie) pro Operu Lafayette, Lisner Auditorium ve Washington DC a Rose Hall v Lincoln Center New York, Lessons of Touch (2015, koncept, režie), Sniper’s Lake (2015, režie, choreografie), FAiTH (2014, režie, choreografie a tanec), Krevety à la Indigo (2013, režie), S/He is Nancy Joe (2012, koncept, choreografie a tanec) ad.

Markéta Vacovská je performerka a choreografka, absolventka AMU v Praze – obor pantomima. Se Spitfire Company spolupracovala například na projektech: Constellations I., One Step Before the Fall, Bad Clowns, Procesy 10/48/7830, Nedotknutelní, Krevety á la Indigo aj. Za projekt One Step Before The Fall získala ocenění Tanečnice roku 2013 v rámci festivalu Česká taneční platforma a Cenu divadelních novin za choreografii a tanec. Představení bylo zařazeno mezi TOP20 evropské taneční platformy Aerowaves 2014.

Never Sol, vlastním jménem Sára Vondrášková, je česká zpěvačka, producentka a skladatelka. Její hudba se nese v melancholických náladách a zvuk její tvorby je založen na analogových syntezátorech a zpěvu. Zatím poslední album Chamaleo vydala na podzim 2018, kdy vyšlo pod hlavičkou Supraphonu. Deska byla nominovaná na cenu Anděl za rok 2018 v kategorii sólová interpretka. 

Spitfire Company

Progresivní české divadelní uskupení obdrželo několik tuzemských i zahraničních ocenění – opakovaně Cenu Divadelních novin, The Herald Angel Award, cenu DNA, cenu Skupovy Plzně, nominaci na Cenu divadelní kritiky a další. Spitfire Company se kontinuálně věnují dvěma hlavním tematickým linkám. Za prvé reflektují současné i v minulosti zakoušené palčivé společenské otázky: V tomto duchu se nesly inscenace jako Proces -… o Miladě Horákové, Konec — člověka. Doba z druhé ruky, představení, které vzniklo na základě díla běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové, ČEZko Forever o tajně pořízených nahrávkách lobbingu největší české firmy či Antiwords inscenované na základě Havlovy jednoaktovky Audience. Druhá linie je mnohem introspektivnější, poetičtější, zabývající se jemnými záchvěvy lidské psychologie, konkrétní životní tragédií nebo prožíváním krásy všedního dne. Mezi ně patří úspěšně mezinárodní projekty One Step Before the Fall, Vypravěč nebo Animal Exitus.

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s průkopníkem stylu „akrobaletu“ JURIJEM KOLVOU

„Život je jenom teď a nikdy jindy.“

JURIJ KOLVA – baletní tanečník, choreograf, režisér. Průkopník vcelku nové disciplíny, „akrobaletu“,   je skromný, o slávu nestojí, vychovává děti a většinu času neúnavně pracuje a tvoří nový systém výuky pro další generace.

Jak jste se dostal k „Akrobaletu“?

„No, dostal … to je vlastně můj výmysl, jsem  tvůrce této disciplíny. Stále je ještě ve stadiu tvorby, pracujeme a pracujeme,  vytváříme  nový směr. Sledoval jsem balet a akrobacii, to jsou dvě rozdílné věci. ,Dají se  přece dělat dvě věci najednou, šlo by to!´, říkal jsem si v duchu. Je pravda, že je jen málo lidí, kteří dokáží zvládnout více disciplín najednou. Obvykle jsou naučeni jen na jednu. Několik desítek let mě živil balet i akrobacie a dostával jsem díky tomu stále lepší příležitosti. Rozhodl jsem se vytvořit tedy nový směr, který by  se stal samostatnou složkou a obsahoval současně obě disciplíny.“

Jste tedy úplně premiérový průkopník?

„No, možná to také někteří lidé propojují a dělají to samé,  ale říkají tomu jinak. Rozdíl je v tom, že já se  snažím dát všemu  jasné názvy a pravidla, tak možná v tomto asi jsem první průkopník.“

Hranice lidských možností  se neustále posunují. Kam až to jde? A je vůbec možné pro běžného  tanečníka, aby se akrobalet naučil?

„Balet je na světě už tři sta, čtyři sta let,  akrobacie se vyvíjí zejména v break dance a v různých bojových uměních, tam  se používá práce a matematikou, geometrií a energií. To všechno  tanec také ovlivňuje a  lidé na to přichází různým způsobem. Některý  jedinec má od přírody svou vnitřní energii, rychlost a  schopnost využít matematiku, je to dané, ale on to neřídí, tato schopnost  řídí jeho. Jak tuto dovednost  přenést na jiného člověka? Tady musí přijít na řadu nauka.  A ta se musí vymyslet. Když létáme do kosmu, dá se také všechno vypočítat Je to na jednu stranu jednoduché, ale není jednoduché předat vědomosti  druhým. Musíme jednotlivým prvkům dát názvy, jsou tam cviky a mezicviky, protože nesmíme ublížit lidem.”

S čím to souvisí?

“Tělo je  takový nástroj, někdo neví úplně přesně, jak s ním pracovat  a může je zničit. Baletem  opravdu můžeme zničit naše těla. Každý člověk má větší či menší předpoklady např. pro balet. Hranice, která umožňuje dělat cviky bez námahy, přirozeně, by  musela být někým hodně hlídána. Je to, řekl bych,  duševní záležitost. Je  spousta lidí, která  strašně chce dělat balet, ale nemá na to tělo.  A tělo nemůže jít do systému, který už je jednou daný, a je postavený na nějakém jiném ‚materiálu‘. Potom  se tělo  některých jedinců začíná opravdu ničit. Je to pro ně nevhodné. Člověk sám to o sobě  neví, probudí se jednou ráno a stále chce být tanečník baletu, ale nejde to.  Tohle  je otázka už pedagoga,  který musí přesně říct pravdu, takovou, jaká je. Ale ne každý to dokáže. V současné době lidé lžou neustále jeden druhému a kvalita života, to je především zdraví a duševní zdraví. A duševní zdraví nemůže být  bez fyzického zdraví.”

Jsou na to nějaké školy?

„Existuje  spousta knížek o baletu, které jsou ale napsány tanečníky! Tanečník svůj život  nějak prožil a většinou sepíše své zkušenosti, ale nikdy neprobere balet přes nauku. Nauka, to je zkrátka mechanika, geometrie, ta je kolem nás všude. Nemůžeme mluvit o nějakém pohybu na zemi, který by nefungoval podle mechaniky, máme tu zkrátka gravitaci.    Hlava musí myslet  a dávat pokyny tělu, ne opačně. Těžko to někomu vysvětlovat. Moudrý člověk pochopí  a vezme to vážně, ale to není pro všechny. Většina lidí jde od ‚kšeftu ke kšeftu‘, snaží se vydělat peníze svým tělem a nezamýšlí  se nad tím. Až přijde nějaký úraz. Maximálně si v duchu řeknou, že se asi málo  rozcvičili a příště se rozcvičí  víc. Ale tělo – to je nástroj,  který se musí naladit a pak to teprve jde!  Většina lidí se sice rozcvičí, ale poté zjistí, že chybí technika, chybí mechanické věci, které se dají vypočítat, ale v takovém případě  nejde pokračovat  bez bolesti! A můj princip znamená  minimalizovat bolest. Pracujeme-li přes nauku, možná tu zbude jen menší procento lidí, kteří  budou moci tuto disciplínu dělat, ale ti budou šťastní a nebudou se trápit tím, že mají  ‚urvané achilovky‘ a operaci zad. A přesně takových  je  v baletu devadesát procent. Ale o těch se  nepíše. Řekne se jen, že dělali balet a takhle to dopadlo.  Ale to je přesně jen ta hloupost a ještě se jí dělá reklama!”

A je možné vůbec takový pocit jako bolest minimalizovat?

„Člověk si musí poklást otázku, když má rád tanec, jestli ho má  opravdu rád. Nebude se jednoho dne  trápit?  Já jsem balet nikdy neměl rád, proto o něm mluvím jako o řemeslu. Vnímal jsem ‚vysloužilé  baletky, které tančily v poslední řadě‘ coby  nesnesitelné extremistky. Nenaplnily své ambice a vyžadovaly úspěchy po druhých.”

A jak jste se k této disciplíně vlastně konkrétně dostal?

„Mne objevili  druzí, říkali mi, že mám na to dělat balet a musím ho dělat. Já jsem byl zděšený. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se něčemu takovému věnoval,  já jsem od baletu utíkal. Chtěl jsem být  automechanikem a dělat  se strojem, protože stroj neodmítá. Dělat  s lidmi   je těžké. Někdy chybí motivace. Člověk třeba má i fyzické předpoklady, ale nechce. Já jsem byl zřejmě  takový a někdo zase opačně. Někdo k tomu předpoklady  nemá a rve to za každou cenu. Nikdy  to nebude dobré, protože materiál není k tomu  dobrý. Je to  věčný boj.”

Řekl jste krásnou větu: Tanečník musí pozorovat život, jinak nebude umět přemýšlet a tvořit…”

„Ano. Málokdy vymyslíme něco nového, protože život sám o sobě je dokonalý. A my ho musíme pozorovat, abychom se naučili a čerpali bohatství z toho, co je už kolem nás, co už existuje. Musíme naší  hlavě dát trošku větší prostor. A to není pro všechny. Baletní soubory, to  je taková  armádka, která dělá nějaký úkol, ale hodně úzkoprofilový. Nejdříve musíte být  člověk a pak ‚baleťák‘. Jenže většinou lidé, kteří se věnují baletu, jsou zkrátka takové stroje.  Udělají to a to a to,  ale v baletu je důležité i herectví a současně s  pohybem pak vzniká umění. Jen  pohyb je jen pohyb, to mi nic neříká. Nerad se dívám na některé soubory a jejich vystoupení.”

Můžete to, prosím, blíž vysvětlit?

„Když balet neobsahuje všechny složky, lidé se na to jednoduše nedívají. A tolik souborů stále opakuje  různé variace na různou hudbu, ale  je to taková ubohost. Já osobně  bych klasice dal jen malý prostor a  tam ať si žije. Nemůžeme neustále jít dopředu a otáčet hlavu dozadu, nejde to.   Ale většinou nás přesně k tomuto školy nutí. Učí klasiku, to bylo sice hezké, ale ‚Proboha!´ To  bylo hezké na tu dobu! Ale život je dnes někde úplně jinde!”

Tak to cítíte?

„Ano. Teď  je  všechno  jinak! Život je daný jenom teď a nikdy jindy. A my o tom jen hodně mluvíme, ale málo děláme.”

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jurije Kolvy

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Ukrajinští tanečníci v ČR

Projekt – „Mezi vámi aneb Ukrajinci jak je neznáte”

V březnu 2019 se  v Městské knihovně v Praze  uskutečnila prezentace jedinečné fotografické publikace „Mezi vámi. Ukrajinci jak je neznáte”. Kniha představuje třicet úspěšných Ukrajinců, kteří udělali kariéru v České republice. Narušují tedy stereotypní obraz „nekvalifikovaného” ukrajinského gastarbeitra. Kniha pojednává o vrcholových manažerech a vědcích, bankéřích a malířích, restauratérech a lékařích, sportovcích a muzikantech, ale také spisovatelích, geneticích, biochemicích, programátorech, architektech, inženýrech-konstruktérech, parkuristech, ale co je pro čtenáře Tanečního magazínu nejzajímavější, o choreografech a sólistech opery a baletu.  Přináší poohlédnutí po jejich profesních úspěších, životní filosofii a zálibách.
Jurij Kolva – baletní tanečník, choreograf, režisér. S představením od Jurije Kolvy zvítězil na Mistrovství Evropy ve fitnessu v roce 2011 Český reprezentant David Babůrek.
Jeho stránku v knize naleznete zde: https://mezivami.cz/jurij-kolva/  
 
Další osobností je Ivanka Rada Illyenko – baletka, filmová herečka, bývala sólistka baletního souboru Národního divadla v Praze.
Její stránku v knize naleznete zde: https://mezivami.cz/ivanka-rada- Illyenko/  
(Ukrajinci dnes tvoří největší skupinu migrantů v ČR, a to přesně 22 %, koncem března 2018 v Česku žilo 120 431 občanů Ukrajiny,  z nichž 43 %  žije v Praze, 7 % všech zahraničních studentů tvoří Ukrajinci)

 

Projekt byl realizován za finanční podpory Velvyslanectví Ukrajiny v ČR, ředitelka projektu – Larysa Halyšyč
Foto: Jana Špaková 
 
Olena Laň 
pro TANEČNÍ MAGAZÍN