Rozhovor s průkopníkem nového stylu „akrobaletu“ JURIJEM KOLVOU

„Život je jenom teď a nikdy jindy“

JURIJ KOLVA – baletní tanečník, choreograf, režisér. Průkopník vcelku nové disciplíny, „akrobaletu“,   je skromný, o slávu nestojí, vychovává děti a většinu času neúnavně pracuje a tvoří nový systém výuky pro další generace.

Jak jste se dostal k „Akrobaletu“?

„No, dostal … to je vlastně můj výmysl, jsem  tvůrce této disciplíny. Stále je ještě ve stadiu tvorby, pracujeme a pracujeme,  vytváříme  nový směr. Sledoval jsem balet a akrobacii, to jsou dvě rozdílné věci. ,Dají se  přece dělat dvě věci najednou, šlo by to!´, říkal jsem si v duchu. Je pravda, že je jen málo lidí, kteří dokáží zvládnout více disciplín najednou. Obvykle jsou naučeni jen na jednu. Několik desítek let mě živil balet i akrobacie a dostával jsem díky tomu stále lepší příležitosti. Rozhodl jsem se vytvořit tedy nový směr, který by  se stal samostatnou složkou a obsahoval současně obě disciplíny.“

Jste tedy úplně premiérový průkopník?

„No, možná to také někteří lidé propojují a dělají to samé,  ale říkají tomu jinak. Rozdíl je v tom, že já se  snažím dát všemu  jasné názvy a pravidla, tak možná v tomto asi jsem první průkopník.“

Hranice lidských možností  se neustále posunují. Kam až to jde? A je vůbec možné pro běžného  tanečníka, aby se akrobalet naučil?

„Balet je na světě už tři sta, čtyři sta let,  akrobacie se vyvíjí zejména v break dance a v různých bojových uměních, tam  se používá práce a matematikou, geometrií a energií. To všechno  tanec také ovlivňuje a  lidé na to přichází různým způsobem. Některý  jedinec má od přírody svou vnitřní energii, rychlost a  schopnost využít matematiku, je to dané, ale on to neřídí, tato schopnost  řídí jeho. Jak tuto dovednost  přenést na jiného člověka? Tady musí přijít na řadu nauka.  A ta se musí vymyslet. Když létáme do kosmu, dá se také všechno vypočítat Je to na jednu stranu jednoduché, ale není jednoduché předat vědomosti  druhým. Musíme jednotlivým prvkům dát názvy, jsou tam cviky a mezicviky, protože nesmíme ublížit lidem.”

S čím to souvisí?

“Tělo je  takový nástroj, někdo neví úplně přesně, jak s ním pracovat  a může je zničit. Baletem  opravdu můžeme zničit naše těla. Každý člověk má větší či menší předpoklady např. pro balet. Hranice, která umožňuje dělat cviky bez námahy, přirozeně, by  musela být někým hodně hlídána. Je to, řekl bych,  duševní záležitost. Je  spousta lidí, která  strašně chce dělat balet, ale nemá na to tělo.  A tělo nemůže jít do systému, který už je jednou daný, a je postavený na nějakém jiném ‚materiálu‘. Potom  se tělo  některých jedinců začíná opravdu ničit. Je to pro ně nevhodné. Člověk sám to o sobě  neví, probudí se jednou ráno a stále chce být tanečník baletu, ale nejde to.  Tohle  je otázka už pedagoga,  který musí přesně říct pravdu, takovou, jaká je. Ale ne každý to dokáže. V současné době lidé lžou neustále jeden druhému a kvalita života, to je především zdraví a duševní zdraví. A duševní zdraví nemůže být  bez fyzického zdraví.”

Jsou na to nějaké školy?

„Existuje  spousta knížek o baletu, které jsou ale napsány tanečníky! Tanečník svůj život  nějak prožil a většinou sepíše své zkušenosti, ale nikdy neprobere balet přes nauku. Nauka, to je zkrátka mechanika, geometrie, ta je kolem nás všude. Nemůžeme mluvit o nějakém pohybu na zemi, který by nefungoval podle mechaniky, máme tu zkrátka gravitaci.    Hlava musí myslet  a dávat pokyny tělu, ne opačně. Těžko to někomu vysvětlovat. Moudrý člověk pochopí  a vezme to vážně, ale to není pro všechny. Většina lidí jde od ‚kšeftu ke kšeftu‘, snaží se vydělat peníze svým tělem a nezamýšlí  se nad tím. Až přijde nějaký úraz. Maximálně si v duchu řeknou, že se asi málo  rozcvičili a příště se rozcvičí  víc. Ale tělo – to je nástroj,  který se musí naladit a pak to teprve jde!  Většina lidí se sice rozcvičí, ale poté zjistí, že chybí technika, chybí mechanické věci, které se dají vypočítat, ale v takovém případě  nejde pokračovat  bez bolesti! A můj princip znamená  minimalizovat bolest. Pracujeme-li přes nauku, možná tu zbude jen menší procento lidí, kteří  budou moci tuto disciplínu dělat, ale ti budou šťastní a nebudou se trápit tím, že mají  ‚urvané achilovky‘ a operaci zad. A přesně takových  je  v baletu devadesát procent. Ale o těch se  nepíše. Řekne se jen, že dělali balet a takhle to dopadlo.  Ale to je přesně jen ta hloupost a ještě se jí dělá reklama!”

A je možné vůbec takový pocit jako bolest minimalizovat?

„Člověk si musí poklást otázku, když má rád tanec, jestli ho má  opravdu rád. Nebude se jednoho dne  trápit?  Já jsem balet nikdy neměl rád, proto o něm mluvím jako o řemeslu. Vnímal jsem ‚vysloužilé  baletky, které tančily v poslední řadě‘ coby  nesnesitelné extremistky. Nenaplnily své ambice a vyžadovaly úspěchy po druhých.”

A jak jste se k této disciplíně vlastně konkrétně dostal?

„Mne objevili  druzí, říkali mi, že mám na to dělat balet a musím ho dělat. Já jsem byl zděšený. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se něčemu takovému věnoval,  já jsem od baletu utíkal. Chtěl jsem být  automechanikem a dělat  se strojem, protože stroj neodmítá. Dělat  s lidmi   je těžké. Někdy chybí motivace. Člověk třeba má i fyzické předpoklady, ale nechce. Já jsem byl zřejmě  takový a někdo zase opačně. Někdo k tomu předpoklady  nemá a rve to za každou cenu. Nikdy  to nebude dobré, protože materiál není k tomu  dobrý. Je to  věčný boj.”

Řekl jste krásnou větu: Tanečník musí pozorovat život, jinak nebude umět přemýšlet a tvořit…”

„Ano. Málokdy vymyslíme něco nového, protože život sám o sobě je dokonalý. A my ho musíme pozorovat, abychom se naučili a čerpali bohatství z toho, co je už kolem nás, co už existuje. Musíme naší  hlavě dát trošku větší prostor. A to není pro všechny. Baletní soubory, to  je taková  armádka, která dělá nějaký úkol, ale hodně úzkoprofilový. Nejdříve musíte být  člověk a pak ‚baleťák‘. Jenže většinou lidé, kteří se věnují baletu, jsou zkrátka takové stroje.  Udělají to a to a to,  ale v baletu je důležité i herectví a současně s  pohybem pak vzniká umění. Jen  pohyb je jen pohyb, to mi nic neříká. Nerad se dívám na některé soubory a jejich vystoupení.”

Můžete to, prosím, blíž vysvětlit?

„Když balet neobsahuje všechny složky, lidé se na to jednoduše nedívají. A tolik souborů stále opakuje  různé variace na různou hudbu, ale  je to taková ubohost. Já osobně  bych klasice dal jen malý prostor a  tam ať si žije. Nemůžeme neustále jít dopředu a otáčet hlavu dozadu, nejde to.   Ale většinou nás přesně k tomuto školy nutí. Učí klasiku, to bylo sice hezké, ale ‚Proboha!´ To  bylo hezké na tu dobu! Ale život je dnes někde úplně jinde!”

Tak to cítíte?

„Ano. Teď  je  všechno  jinak! Život je daný jenom teď a nikdy jindy. A my o tom jen hodně mluvíme, ale málo děláme.”

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jurije Kolvy

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Ukrajinští tanečníci v ČR

Projekt – „Mezi vámi aneb Ukrajinci jak je neznáte”

V březnu 2019 se  v Městské knihovně v Praze  uskutečnila prezentace jedinečné fotografické publikace „Mezi vámi. Ukrajinci jak je neznáte”. Kniha představuje třicet úspěšných Ukrajinců, kteří udělali kariéru v České republice. Narušují tedy stereotypní obraz „nekvalifikovaného” ukrajinského gastarbeitra. Kniha pojednává o vrcholových manažerech a vědcích, bankéřích a malířích, restauratérech a lékařích, sportovcích a muzikantech, ale také spisovatelích, geneticích, biochemicích, programátorech, architektech, inženýrech-konstruktérech, parkuristech, ale co je pro čtenáře Tanečního magazínu nejzajímavější, o choreografech a sólistech opery a baletu.  Přináší poohlédnutí po jejich profesních úspěších, životní filosofii a zálibách.
Jurij Kolva – baletní tanečník, choreograf, režisér. S představením od Jurije Kolvy zvítězil na Mistrovství Evropy ve fitnessu v roce 2011 Český reprezentant David Babůrek.
Jeho stránku v knize naleznete zde: https://mezivami.cz/jurij-kolva/  
 
Další osobností je Ivanka Rada Illyenko – baletka, filmová herečka, bývala sólistka baletního souboru Národního divadla v Praze.
Její stránku v knize naleznete zde: https://mezivami.cz/ivanka-rada- Illyenko/  
(Ukrajinci dnes tvoří největší skupinu migrantů v ČR, a to přesně 22 %, koncem března 2018 v Česku žilo 120 431 občanů Ukrajiny,  z nichž 43 %  žije v Praze, 7 % všech zahraničních studentů tvoří Ukrajinci)

 

Projekt byl realizován za finanční podpory Velvyslanectví Ukrajiny v ČR, ředitelka projektu – Larysa Halyšyč
Foto: Jana Špaková 
 
Olena Laň 
pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Hladová země poblíž Hladové zdi

Záhadná, temná i vtipná hra v Praze na Smíchově. Ve Švandově divadle, jenom kousek od Petřína, který dělí Hladová zeď.

 „Mysteriózní hra mladého českého autora o generaci, která si vykopala vlastní budoucnost.“ Právě s tímto podtitulem připravují v pražském Švandově divadle novou inscenaci Hladová země, jejíž premiéra bude 2. března ve Velkém sále. Původní hra dramatika Davida Košťáka (*1991) vznikla přímo pro smíchovskou scénu a její herce. Režisérem je Štěpán Pácl, tvůrce známý výraznou obrazivostí a smyslem pro detail.

Hladová země má být mysteriózním dramatem s prvky thrilleru i tragikomedie. Vypráví o lidech z důlního města, kteří si v touze po nekonečné hojnosti a bezpracném životě nechali podrýt základy svých domů. A své obavy, sny a někdy i své zločiny raději zasunuli kamsi dospod. Jenže nic netrvá věčně, ani oblíbené slavení v místní hospodě. Do města přichází podivný cizinec a z hlubin vyrabované země je slyšet hřmění…

S láskou a beze strachu

„V Košťákově hře je cosi mýtického a živelného. Je v ní cosi záhadného ze skotských detektivek Petera Maye, cosi temného ze skandinávských legend a cosi česky vtipného,“říká o chystané novince režisér Štěpán Pácl, v současnosti kmenový režisér Národního divadla Brno. „Vzniká nový příběh, kde v dunění země volá lidský hlas po lásce. Vyslyší ho ti na povrchu? Nebo se odváží sestoupit dolů, do nitra země zjistit, co zemi schází?,“ naznačuje režisér.

Podle něj jsou hlavními tématem inscenace necitlivost a touha po lásce. „Protože kde není láska, tam je místo pro strach. Inscenaci proto tvoříme tak, aby byla citlivá, plná lásky a beze strachu,“ vysvětluje Štěpán Pácl, který v Hladové zemi pracoval s téměř celým souborem Švandova divadla.

Rovnocenné herecké příležitosti tu tak dostali Andrea Buršová (Markéta), David Punčochář (Starosta), Tomáš Petřík (Richard), Denisa Barešová (v alternaci s Martinou Krátkou v roli Štěpánky), Luboš Veselý (Pavel), Marie Štípková (Lída), Bohdana Pavlíková (Barbora), Petr Buchta (Láďa) a jako host vystoupí Samuel Toman.

V inscenaci se objeví i budoucí posila hereckého ansámblu Filip Březina v úloze Jakuba. Mladý herec známý například z filmu Zlatý podraz nebo televizní trilogie Zahradnictví, o své postavě říká: „Jakub je odstrkovaný jedinec, kterého společnost nebere v potaz. Důvod je prostý a povrchní: v řeči tak trochu zadrhává. Ale jak to tak bývá, je to jedna z nejlaskavějších postav hry, na úkor handicapu to ale nikdo nevidí.“

Člověk bez kořenů, v poryvech větru

“Jako dítě jsem měl strach z neznáma, které se skrývalo pod postelí,“ uvádí autor hry David Košťák. „Tenhle strach ve mně v různých formách přetrvává a přetavuje se i do hry – strach z věcí, jež se noří z minulosti, strach z prázdných míst, které zůstávají tam, odkud bereme,“ uvádí Košťák, pro něhož byl prvním impulsem k napsání hry příběh švédského důlního města Kiruna: město prosperovalo až do chvíle, kdy tamější průmysl narušil statiku budov a všichni obyvatelé museli být evakuováni.

„Jinak jde ale o čirou fikci s výraznými prvky nadpřirozena a vedle obrazu města mě nejvíc inspirovala naše současnost: třeba výrazné osobnosti ve vedení státu, které si nejsou schopny přiznat, že cesta, po níž nás ženou, je slepá, nebo zánik věcí, jemuž všichni jen nečinně přihlížejí,“ vysvětluje David Košťák.

Podle něj je Hladová země především o tom, čím se člověk liší od stromu. „To, co je pod povrchem a nad ním, máme tendenci oddělovat, takže ztrácíme svoje kořeny a hroutíme se při prvním poryvu větru,” míní autor, který do Švandova divadla od této sezóny nastoupil i jako kmenový dramaturg. Už v roce 2017 tu ale měla ve Studiu premiéru jeho hra Srdce patří za mříže; v příběhu o tom, jak snadné je v dnešní době ztratit lidské srdce, David Košťák důmyslně zachytil téma transplantační turistiky v Číně a také nebezpečí z příklonu k této velmoci.

Drahá pohoda, nesmlouvavé cembalo

Podle dramaturgyně hry Martiny Kinské je Hladová země mimo jiné působivým obrazem společnosti, která si zvykla žít na dluh a na úkor budoucích generací. „V téhle souvislosti se vynořuje i téma zamlčování nepříjemného, nevidění možných rizik, stejně jako vytěsnění a falešný výklad nepohodlné minulosti. Vše se děje pro blahobyt a pro bytí v iluzi ideálu a pohody za každou cenu,“ shrnuje Martina Kinská.

Tvůrčí tým doplňuje Jana Kahounová jako autorka jednoduché, ale důmyslně navržené scény, v níž se z předmětů stávají znaky umožňující pracovat s fantazií diváků.  Návrhářka kostýmů Alena Dziarnovich se inspirovala komunitou jako jednotným organismem městečka a také případem charismatického pastora Jima Jonese, který v roce 1978 více než devíti stům členům své sekty nařídil hromadnou sebevraždu.

Sugestivnost scén podtrhuje zvukový plán a hudba Jakuba Kudláče, živě zahraná cembalisty Jiřinou Dvořákovou a Filipem Dvořákem. „Cembalo, zvláště ve svých molových polohách, má v sobě jakousi emotivní nesmlouvavost, která jako by vyjadřovala, že některé věci platí a vždy platit budou, jakkoli je někdo popírá,“ je přesvědčen režisér Štěpán Pácl.

Košťákova Hladová země je tak dalším z dramatických textů, které vznikly přímo na popud Švandova divadla – scény, jež v posledních letech usiluje o vytváření původních autorských divadelních her. K nim patří například Lámání chleba Josefa Holcmana, Pohřeb až zítra Natálie Kocábové či Trollové mezi námi Barbory Hančilové.

Toto představení si zaslouží diváckou pozornost.

Světová premiéra novinky od jednoho z nejvýraznějších současných mladých českých dramatiků je naplánována na sobotu 2. března ve Velkém sále, nejbližší reprízy jsou na programu 4. a 22. března.

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

HLADOVÁ ZEMĚ na Smíchově

Světová premiéra bude v březnu. Ve Švandově divadle uvedou „Hladovou zemi“, hru záhadnou, temnou i zároveň velmi vtipnou!

Mysteriózní hra mladého českého autora o generaci, která si vykopala vlastní budoucnost. Právě s tímto podtitulem připravují v pražském Švandově divadle novou inscenaci „Hladová země”. Původní hra dramatika Davida Košťáka (*1991) vznikla přímo pro smíchovskou scénu a její herce. Režisérem je Štěpán Pácl, tvůrce známý výraznou obrazivostí a smyslem pro detail. Hrají Andrea Buršová, David Punčochář, Tomáš Petřík, Denisa Barešová (v alternaci s Martinou Krátkou), Luboš Veselý, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková a Petr Buchta. V inscenaci se objeví i čerstvá posila hereckého souboru Filip Březina, jako host vystoupí Samuel Toman. Premiéra bude 2. března ve Velkém sále Švandova divadla. 

Hladová země má být dramatem s prvky tragikomedie. Vypráví o lidech z důlního města, kteří si v touze po nekonečné hojnosti a bezpracném životě nechali podrýt základy svých domů. A své obavy, sny a někdy i své zločiny raději zasunuli kamsi dospod. Jenže nic netrvá věčně, ani oblíbené slavení v místní hospodě. Do města přichází podivný cizinec a z hlubin vyrabované země je slyšet hřmění…

Denisa Barešová a Marie Štípková

Hladová země je jako obraz lidské duše bez lásky,“ říká o chystané novince režisér Štěpán Pácl, v současnosti kmenový režisér ND Brno. „V Košťákově hře je cosi mýtického a živelného. Je v ní cosi záhadného ze skotských detektivek Petera Maye, cosi temného ze skandinávských legend a cosi česky vtipného. Vzniká nový příběh, kde v dunění země volá lidský hlas po lásce. Vyslyší ho ti na povrchu? Nebo se odváží sestoupit dolů, do nitra země zjistit, co zemi schází?,naznačuje režisér.

Strach z míst, odkud bereme

Autor hry David Košták k tomu uvádí: “Jako dítě jsem měl strach z neznáma, které se skrývalo pod postelí. Tenhle strach ve mně v různých formách přetrvává a přetavuje se i do hry – strach z věcí, jež se noří z minulosti, strach z prázdných míst, které zůstávají tam, odkud bereme…“ Podle něj je „Hladová země” především o tom, čím se člověk liší od stromu. „To, co je pod povrchem a nad ním, máme tendenci oddělovat, takže ztrácíme svoje kořeny a hroutíme se při prvním poryvu větru,” míní autor, který do Švandova divadla nyní nově nastoupil i jako dramaturg. Už v roce 2017 tu ale měla ve Studiu premiéru jeho hra „Srdce patří za mříže”; v příběhu o tom, jak snadné je v dnešní době ztratit lidské srdce, David Košťák důmyslně zachytil téma transplantační turistiky v Číně a také nebezpečí z příklonu k této velmoci.  

Režisér Štěpán Pácl s autorem Davidem Košťákem

Podle dramaturgyně hry Martiny Kinské je Hladová země mimo jiné působivým obrazem společnosti, která si zvykla žít na dluh a na úkor budoucích generací. „V téhle souvislosti se vynořuje i téma zamlčování nepříjemného, nevidění možných rizik, stejně jako vytěsnění a falešný výklad nepohodlné minulosti. Vše se děje pro blahobyt a pro bytí v iluzi ideálu a pohody za každou cenu,“ shrnuje Martina Kinská.

Košťákova „Hladová země” je tak dalším z dramatických textů, které vznikly přímo na popud Švandova divadla – scény, jež v posledních letech usiluje o vytváření původních autorských divadelních her. K nim patří například „Lámání chleba“ Josefa Holcmana, „Pohřeb až zítra“ Natálie Kocábové či „Trollové mezi námi“ Barbory Hančilové.

Světová premiéra novinky od jednoho z nejvýraznějších současných mladých českých dramatiků je naplánována na sobotu 2. března ve Velkém sále, nejbližší reprízy jsou na programu 4. a 22. března.


Foto: Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo ARCHA a jeho putovní kreativní dílny

Divadlo Archa pořádá mimo Prahu kreativní dílny. Účast je, za britské podpory zdarma. Hlaste se do 3. února!!!

Divadlo Archa a British Council vás zvou k účasti na sérii divadelních dílen Putovní laboratoře divadelní praxe. Kreativní dílny s umělci Divadla Archa a s britskými experty proběhnou v ostravském kulturním centru Cooltour (15. až 17. 2., 22. až 24. 2.) a ústeckém Veřejném sálu Hraničář (2019).

Ústecký kulturní veřejný kulturní prostor Hraničář vznikl z někdejšího kina. Foto: Tomáš Lumpe

Jste aktivní v místní komunitě? Pracujete se sociálně specifickými skupinami? Jste režisér, hudebník, tanečník či aktivní pedagog a chcete, aby se vaše tvůrčí práce stala prostředkem, jak být slyšet v rámci nebo napříč společností?

Také v Ostravě čeká na přihlášené zbrusu moderní polyfunkční kulturní centrum

Divadlo Archa a British Council Vás v rámci projektu People to People zvou k účasti na divadelních dílnách Putovní laboratoře divadelní praxe. Umělecký team Divadla Archa spolu s britskými experty představí formou divadelních dílen postupy dokumentárního divadla v sociálním kontextu. Účastníci si vyzkouší práci ve třech ateliérech, kde se seznámí s metodami improvizace a práce s textem, hudbou a zvukovým designem a videem a multimédii.


Co je cílem dílen?

– Hledat formou tvůrčí práce nové cesty ke komunikaci mezi umělci a reprezentanty sociálních skupin.

– Definovat a pojmenovat divadelní postupy, které umožní účastníkům dílen rozvoj jejich odborné praxe.

Pro koho jsou dílny určeny?

– Pro aktivní odborníky se zaměřením na rozvoj občanské společnosti: sociální pracovníky, pedagogy, členy organizací, které pracují se sociálně specifickými skupinami, a další zájemce.
– Pro umělce se zkušenostmi v oblasti sociálně specifického divadla: režiséry, dramaturgy, performery, hudebníky, výtvarníky, tanečníky a další, kteří dále chtějí v této oblasti rozvíjet své schopnosti.

Divadelní dílny proběhnou v Ostravě v kulturním centru Cooltour ve dnech 15. až 17. 2. a 22. až 24. 2. a v Ústí nad Labem ve Veřejném sálu Hraničář ve dnech 1. až 3. 3. a 15. až 17. 3. 2019.

Program:
PRVNÍ BLOK (ODBORNÉ ATELIÉRY)

Práce v odborných ateliérech pod vedením členů Putovní laboratoře divadelní praxe, umělců Divadla Archa. 

Účastníci dílen budou dle svého zacílení rozděleni do třech ateliérů. Zaměření jednotlivých ateliérů je zvoleno tak, aby jejich účastníci mohli později využít své dovednosti ve spolupráci s absolventy ostatních odborných ateliérů.

Ateliér 1: Jana Svobodová: metoda úhlů pohledu/improvizace, text

Ateliér 2: Jan Burian ml.: hudba a zvukový design

Ateliér 3: Jaroslav Hrdlička: video a multimédia

DRUHÝ BLOK (KREATIVNÍ SKUPINY)

Účastníci ateliérů vytvoří samostatné kreativní skupiny tak, aby na základě různých zkušeností, které získali v průběhu prvního bloku, společně připravili malá představení. Lektoři budou při této práci v roli mentorů. Závěr bude patřit prezentacím, sdílení zkušeností, otázkám a odpovědím. 


Součástí programu budou přednášky expertů z Velké Británie a ředitele Divadla Archa Ondřeje Hraba na téma sociologie a aplikovaného divadla. 


Zájemci, zašlete krátký motivační dopis a vaše CV do 3. února 2019 

na E-mail:  romana.sekacova@archatheatre.cz.

Dílna je díky podpoře organizace British Council pro účastníky zdarma.

Podrobnější informace na webu Divadla Archa: www.divadloarcha.cz/cz/putovni-laborator.html

Zájemci, neváhejte!

 Foto: Tomáš Lumpe a archiv

TANEČNÍ MAGAZÍN

Zavřete oči a uvidíte divadlo

V NoDu se chystá divadlo, které uvidíte, když zavřete oči

Divadlo NoD chystá premiéru nové inscenace Janka Lesáka a Natálie Preslové s názvem FANTASY! Nasaďte si sluchátka a zavřete oči. Proslýchá se, že Temnota znovu nabírá na síle. Premiéra se uskuteční ve středu 16. 1. 2019 od 19:30 v Divadle NoD. Všechny nedočkavce srdečně zveme také na předpremiéru, která je plánovaná na středu 12. 12. 2018 od 19:30.

Příběh, odehrávající se ve vaší fantazii. Inscenace Divadla NoD kombinuje technologii binaurálního zvuku – zvukové virtuální reality a tradičních principů ruchařské práce, aby vás teleportovala do samotného středu světa fantasy – do hlavy hlavního hrdiny. Inscenací FANTASY!pokračují inscenátoři ve zkoumání možností převodu jednotlivých žánrů popkultury na divadelní jeviště. Kromě výrazné práce se zvukem a jeho designem si proto diváci užijí také klasické postupy fantasy příběhů a v temných hvozdech nebo na zasněžených vrcholcích hor se setkají s elfy, trpaslíky, draky nebo kentaury. Jako inspirace posloužily tvůrcům také (fantasy žánru velmi blízké) metody storytellingu a principy RPG her typu Dračí doupě.

„Binaurální zvuk, neboli technologie prostorového zvuku, je technologie, která se na českém jevišti prozatím neobjevila.“ říká dramaturgyně Natálie Preslová a dále vysvětluje: „Používá se k němu mikrofon ve tvaru lidské hlavy, který má v uších zabudované směrové mikrofony. Jeho tvar i materiál je navržen tak, aby mikrofon snímal zvuk stejným způsobem jako lidská hlava. Posloucháme-li takový zvuk se sluchátky, náš mozek podlehne iluzi, že posloucháme cizíma ušima, v hlavě někoho jiného. Co se děje kolem mikrofonu, jako by se dělo skutečně kolem vás. Imerzivní zvuk umožňuje vytvořit reálný zážitek zvukov&eacu te; virtuální reality. Zvuk navíc umožňuje daleko více pracovat s fantazií diváka a fungováním jeho mozku, který je od přírody naprogramován tak, aby si dotvářel obrazy reality kolem sebe podle toho, jaké indicie dostane od okolí. Tímto způsobem můžeme diváka vzít na cestu napříč časem a prostorem. My tento binaurální mikrofon budeme mít na scéně a vezmeme vás s ním na cestu do světů, o kterých jste nevěděli, že existují.”

„Lidský mozek je stroj na fantazii. Naprogramovaný k tomu, aby bez přestání snil. 24/7”, dodává Janek Lesák, režisér inscenace.  „Když zavřete oči, vidíte něco jako monitor toho počítače, jeho promítací plátno. A my vám na něm odehrajeme představení. Všechno, co uvidíte, se ale bude odehrávat pouze a jenom ve vaší hlavě. Ostatně jako hromada jiných věcí.”

V pořadí třetí inscenace uměleckého vedení Divadla NoD navazuje na linii autorského divadla, kterou zahájily inscenace Osamělost komiksových hrdinů (prosinec 2017) a Měsíční sonáta č. 11(únor 2018).

Více informací na www.nod.roxy.cz 

Hrají: Martin Cikán, Láďa Karda, Jan Strýček
Dramaturgie: Natálie Preslová
Režie: Janek Lesák
Hudba: Ivo Sedláček
Scéna: Mikoláš Zika
Sounddesign: Vojtěch Drobek Krátký
Binaural specialist: Jan Čtvrtník
Lightdesign: Dano Kozlík
Produkce: Helena Plicková, Tereza Nováková
Grafika: Dominik Miklušák

Honza Urban

pro Taneční magazín

JAN KLATA získal prestižní evropskou divadelní cenu

Režisér Jan Klata v březnu uvede Fausta v Divadle pod Palmovkou

Polský divadelní režisér Jan Klata osobně převzal 17. listopadu 2018 Cenu divadelní reality (Premio Europa Realtà Teatrali).

Jedná se o prestižní evropské divadelní ocenění, které se zrodilo v roce 1986 jako pilotní projekt Evropské komise. Klatovou první režií po převzetí ceny bude inscenace Faust v pražském Divadle pod Palmovkou. Premiéra proběhne v březnu 2019.

Jan Klata začne veršovanou tragédii Johanna Wolfganga von Goetha zkoušet v Praze v lednu 2019. Příběh o dobru, zlu, lásce a o doktoru Faustovi, který se vlastní krví upíše Mefistovi, bude mít premiéru v pražském Divadlo pod Palmovkou na začátku března 2019. „Jde o svého druhu největší světovou klasiku a já jsem nesmírně vděčný, že u nás bude zkoušet již podruhé právě Jan Klata, který svou svébytnou poetikou na mnoha evropských jevištích dokázal, že je režisérem skutečně evropského formátu,“ dodává k angažování Klaty ve svém divadle jeho ředitel, Michal Lang.

Evropskou divadelní cenu (Premio Europa per il Teatro), která oceňuje komplexně celou kariéru umělců, získali například Ariane Mnouchkine, Peter Brook, Robert Wilson, Harold Pinter či Krystian Lupa. Cenu divadelní reality (Premio Europa Realtà Teatrali) za posouvání a spoluvytváření nové divadelní poetiky před Klatou získal například Krzysztof Warlikowski, Thomas Ostermeier či Theatre NO99, které se představilo na letošn&iacut e;m ročníku Palm Off Festu 2018 a nedávno ukončilo svou činnost. V roce 1998 získal od Evropské komise Speciální cenu (Premio Speciale) i Václav Havel.

Jan Klata v minulém roce v Divadle pod Palmovkou inscenoval Shakespearovo Něco za něco. Inscenace vzbudila velký ohlas u laické i odborné veřejnosti. Minulý týden byla Klatova inscenace Něco za něco nominována na Cenu divadelních novin v kategorii činohra a Jan Vlasák byl na tutéž cenu nominován v kategorii „herecký výkon sezóny bez ohledu na žánry” za roli Knížete vídeňského Vincentia. „Z ocenění mám velkou radost za celé divadlo, budu rád, když Klata naváže na svou předchozí práci v Divadle pod Palmovkou,“ říká k nominacím Michal Lang.

Klatovo Něco za něco o prázdninách s úspěchem hostovalo i na světově proslulém divadelním festivalu v Gdaňsku – The  Gdansk Shakespeare Festival. Ohlasy jak návštěvníků festivalu, tak novinářů z polských médií na toto představení české (či chcete-li evropské) činohry byly nadšené.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Yvetta Blanarovičová přináší dětem novou budoucnost

„Pomáhat je povinnost“, říká režisér a člen poroty StarDance Radek Balaš

Herečka Yvetta Blanarovičová je ředitelkou a zakladatelkou společnosti La Sophia  o.p.s., která se na různých úrovních věnuje již jedenáct let charitativním aktivitám, zaměřeným na pomoc dětem z dětských domovů a sociálně znevýhodněných rodin z celé České a Slovenské republiky. Velký důraz klade La Sophia na studijní výsledky dětí, hlavním cílem tohoto projektu je rozvoj hudebního a sportovního nadání a vzdělávání dětí.

Po výběrových kolech v České republice vybrané děti pro oblast hudby i sportu absolvovaly v červenci letní akademii v Benešově, kde se pod vedením profesionálních umělců a sportovců připravovaly na svou velkou soutěž – Galakoncert La Sophia.

Patronkou Galakoncertu je Jiřina Bohdalová.

Samotný Galakoncert proběhl 29. září v divadle Broadway. Finálový večer byl komponován formou  koncertu všech hudebních finalistů za doprovodu profesionálních muzikantů a vystoupení samotných členů poroty. Večerem provázela Yvetta Blanarovičová.

Výkony hudebně talentovaných dětí posoudila porota, ve které zasedl Michal David, Josef Vojtek, Michaela Gemrotová, Jan Kopečný, Jana Balašová a další.  Galakoncertu se také účastnili ambasadoři za  fotbal – Tomáš Ujfaluši a Marek Jankulovský.

V každé kategorii porota vybrala tři nejlepší děti (hodnotila se oblast hudby, zpěvu a hry na hudební nástroj, tanec). Uděleny byly ceny poroty, Ceny sympatie, Ceny módní značky FaF. A také  cena hejtmanky středočeského kraje, kterou předala osobně hejtmanka paní Ing. Jaroslava Pokorná Jermanová.

V rámci Galakoncertu byli také vyhlášeni ti nejlepší ze soutěžících a získali tak finanční prostředky na sportovní potřeby, mohou se účastnit fotbalových zápasů, dále je jim nabídnuta možnost úhrady finančního příspěvku na ZUŠ, konzervatořích, internátech, příspěvek na hudební nástroj, na teoretickou  přípravu na konzervatoř, ale také se mohou účastnit koncertů s VIP osobnostmi a spolupracovat s profesionálními  hudebníky a pedagogy či sportovními trenéry a profesionálními sportovci.

Je třeba zdůraznit, že Yvetta přinesla radost a štěstí do duší dětí, které mnohdy ani nepoznaly své rodiče. Kromě vzdělání dává Yvetta dětem také tolik potřebnou lásku, je jako jejich maminka, dojatá výsledky a úspěchy každého ze svých svěřenců.  Říká: „Jsem jako slípka, která má kolem sebe mnoho malých kuřátek. Dokonce ani odrostlé děti nechtějí ode mě odejít“

Výsledky dětí  jsou opravdu na profesionální úrovni, možná, že se jim otevírá zcela nový život, nová budoucnost, snad  i sláva. A to všechno  díky Ivettě a jejímu projektu. Ivetta dodává: „Výsledkem našeho snažení jsou diamanty v lidské podobě.“

A režisér Radek Balaš, o kterém milovníci tance dobře ví, že zasedá v porotě pořadu StarDance, doplňuje: „Pomáhat je povinnost. Už se těším, až se s některými setkám na jevišti.“

 

A my přejeme všem hodně štěstí

Eva Smolíková, La Sophia

Foto: Eva Smolíková

 

Taneční magazín