Mime on the Moon

Premiéra Radima Vizváryho

Inscenace nabízí novou perspektivu pohledu – na svět i na umění pantomimy

Radim Vizváry, uznávaný představitel českého mimického divadla, chystá po pěti letech premiéru nového sólového projektu: inscenaci Mime on the Moon představní 2. října 2023 ve Švandově divadle. Své diváky zavede do světa lyrické pantomimy a imaginární reality, aby jim ukázal svět očima mima.

Radim Vizváry je mim, autor, režisér, choreograf a pedagog. Patří mezi nejvýraznější mezinárodně uznávané osobnosti současného mimického divadla v Evropě. Je absolventem Hudební a taneční fakulty AMU v Praze, kde dosáhl doktorského titulu Ph.D. Je držitelem Ceny Thálie 2016 za herecký výkon v autorské inscenaci Sólo, medaile International Theatre Institute za dlouhodobé vynikající výsledky v divadelním umění a dalších ocenění u nás, v Evropě nebo USA. Jako autor, režisér nebo choreograf má na svém kontě stovku představení, jako interpret představil svou uměleckou práci téměř v celé Evropě nebo v USA, Asii a Africe.

Pantomimu rozvíjí do současné podoby v autorských projektech a její techniku vyučuje na HAMU. Je uměleckým šéfem divadelního uskupení Mime Prague, spoluzakladatelem a ředitelem mezinárodního festivalu Mime Fest a uměleckým šéfem mezinárodního festivalu pouličního divadla v Táboře Komedianti v ulicích. V současnosti je uměleckým šéfem Laterny magiky.

„Jednou z metafor Mime on the Moon je změněná perspektiva. Spočívá ve specifickém pohledu mima na svět a jeho realitu, a zároveň z mé pozice tvůrce je to jiná perspektiva pohledu na pantomimu jako žánr a techniku. To se prakticky odráží v tom, jak s ní pracuji a jaké nové způsoby fyzického vyjádření pro tuto inscenaci hledám,“ říká Radim Vizváry.

Jeho poslední sólovou inscenací bylo VIP v roce 2018. Na repertoáru stále zůstává i Sólo, které mu vyneslo cenu Thálie 2016, a také představení pro nejmenší děti Pejprbój. Zatímco v posledních letech se Radim Vizváry jako tvůrce věnoval především multižánrovým a multimediálním produkcím, nyní si dopřává návrat ke komornímu divadlu jednoho herce a k čisté pantomimě.

„V posledních letech jsem pantomimu propojoval s jinými uměleckými žánry a druhy, abych ji obohatil o nové vyjadřovací prostředky. To vše se samozřejmě propisuje i do mého těla a celého fyzického projevu jako určitý arzenál, ze kterého mohu vybírat. Rozhodl jsem se však vrátit ke kořenům, k čisté formě pantomimy. Nepřidávám žádné další pohybové techniky, multimédia nebo efekty. Vrátil jsem se k principu minimální scény a soustředil jsem se na výzkum minimalistického gesta, práci s detailem,“ vysvětluje, „a také jsem si při tvorbě sám pro sebe stanovoval nové výzvy.“

Mim a jeho svět

Inscenace Mime on the Moon je metaforou mima a jeho světa: protože mim žije ve své vlastní realitě, kde je cokoliv možné: „Když jsem na jevišti, ztvárňuji imaginární realitu, což je realita viděná očima duše mima, skutečnost jeho bytí a jeho opravdového já. I mim žijící v imaginárním světě musí ale mít spojení s realitou světa skutečného, aby se do něj mohl vrátit. Lyrická pantomima ztvárňuje vztah imaginární reality s realitou světa.“

Na rozdíl od Sóla nebude nový projekt složený z jednotlivých etud, ale sleduje jednotnou dramaturgickou linku. Měsíc představuje vnitřní svět člověka, jenž má pocit, že se nachází mimo společnost. Odkudsi z okraje, zpovzdálí pozoruje a prožívá okolní dění. Skrze samotu a skrze prostor poznává mim svět a dochází ke smyslu svého vlastního bytí. Vydají se s ním diváci na tuto poetickou cestu? Dokáží se ztotožnit s osamocenou postavou na scéně?

„Samota není ve skutečnosti depresivní. Člověk se dnes samoty obává a myslí si, že je špatná, ale tak to není, pokud ji přijmeme jako prostor pro sebe. Je to příležitost prozkoumat své nitro a hledat duchovní rozměr. Zní to banálně, ale v přítomném okamžiku není samota negativní,“ vysvětluje Radim Vizváry své pohnutky. Ostatně mim jako typ je vždy sám, na jevišti i tehdy, když je zobrazován jako objekt jiných uměleckých žánrů. Literatura, malířství nebo hudba vždy zachycují mima a podobně i klauna jako postavu, která stojí osamocena mimo dav. V různých obdobích tak mim sloužil i jako metafora a sebeidentifikace umělce a jeho vztahu ke společnosti.

Pantomima je živoucí umělecký žánr. Zaujme i přehlceného diváka?

Radim Vizváry zkoumá, jak zasadit klasickou pantomimu do současného vnímání diváka a zároveň i sebe jako tvůrce, hledá cesty, aby byla pantomima sdělná a současná. „Přeji si divákům ukázat, že čistá pantomima ještě existuje i funguje jako plnohodnotný jevištní tvar. Nikdy si ale nemohu být jistý, jak ji divák přijme, jestli dnes ještě unese lyriku beze slov. Protože je kolem nás množství podnětů a divák může být až otupělý, protože na něj útočí show a zábava na každém kroku. Dokážeme se napojit na společné vnímání? To je otázka, před kterou stojím vždy. Snažím se očistit techniku mimu od různých nánosů, které nabrala za desetiletí, a zároveň vnímám, jak důležitý je kontext a dramaturgie. Stejná technika nebo situace vyzní jinak v závislosti na prostředí, kostýmu a scéně, na tom, jaké jsou další části jevištního díla…“

Jako vždy pracuje i nyní Radim Vizváry s odkazem velikánů pantomimy, aby ho uchoval živý: inspiruje se například dílem Marcela Marceaua, od jehož narození letos uplynulo 100 let, nebo svého učitele a „pantomimického táty“ Borise Hybnera, který ho nasměroval k lyrické pantomimě. Konkrétní etudy byste ale v inscenaci hledali marně, Vizváry nejde cestou rekonstrukce, ale snaží se předávat vnitřní poselství, které je v pantomimě skryto. Hrát pantomimu stejným způsobem jako před padesáti nebo sto lety, by stejně postrádalo smysl. A to navzdory tomu, že stále hovoří o čistotě její techniky:

„Mám tělo člověka 21. století, které zapojuji jiným způsobem, a tak dostává pohyb odlišný výraz. V pohybu jsou jiné akcenty, jinak pracuji s dynamikou, důležitou složkou je také čas, jehož vnímání se mění. Jsou to subtilní, ale velmi důležité změny. Jsem přesvědčen, že lze pracovat s tradiční formou, s dědictvím umělců, z jejichž tvorby jsme vzešli, a přesto tvořit současné divadlo.“

Úcta k tradici i vizionářství

Radim Vizváry ve své tvorbě spojuje vizionářství současné dramaturgie s úctou k tradici a respektem k osobnostem, které poetický obor pantomimy formovaly v minulosti. Vlastní tvorbou i pedagogickou prací usiluje o rozvoj současné pantomimy v její čistotě a působivosti, ale zároveň ji aktualizuje rozvojem techniky a obohacuje o nové prostředky.

„Každý umělecký druh se musí vyvíjet, jinak by zakrněl a zanikl. Je velmi málo živých druhů a žánrů umění, které zůstávají v přísně kodifikované podobě, snad jen určité druhy asijského divadla. Ale v našem civilizačním okruhu jsme vnitřně naladěni na pokrok. V umění je to stejné jako v životě. Vnímání vývoje a pokroku jako hlavní hybné síly se odráží i ve všech oblastech včetně divadla. Pantomima jako žánr se vyvíjí, protože se mění diváci. Je obrovský rozdíl mezi způsobem, jak divák vnímal divadlo před sto lety a jak je vnímá dnes, to vše musíme v tvorbě zohledňovat,“ vysvětluje.

Jádro tohoto poetického umění je tak stále stejné – dělat neviditelné viditelným, vyjádřit to, co nelze popsat slovy, a dotýkat se duše diváka. „Pantomima potřebuje diváka trpělivého a otevřeného, ochotného se zklidnit a soustředit a zároveň otevřít prostor své vlastní fantazie. Pak je odměněn a umělec spolu s ním,“ dodává Radim.

Na premiéru Mime on the Moon se můžete těšit 2. října ve Švandově divadle od 19:00 hodin. Vstupenky jsou v prodeji na webu divadla. Repríza je naplánována na 8. prosince.

Detail inscenace: bit.ly/Mime_on_the_Moon

Lucie Kocourková

pro Taneční magazín

DEKKADANCERS jedou do stanice Touha

Dekkadancers vstoupí do nové divadelní sezóny s významným zahraničním choreografem Arthurem Pitou

Taneční soubor DEKKADANCERS v těchto dnech spustil předprodej na první část nové divadelní sezóny. Vlajkovým projektem pro sezónu 2023/24 se stane adaptace hry Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha. Námět pro soubor vybral choreograf Arthur Pita, kterého DEKKADANCERS oslovili ke spolupráci. Souboru se zalíbila autentická forma, jakou chce světově proslulý autor uchopit tento známý titul. Pro druhou polovinu sezóny pak DEKKADANCERS chystají další dvě premiéry a návrat několika repertoárových titulů s novým obsazením.

Choreograf a režisér Arthur Pita do Prahy přiveze také svůj hvězdný tým – hudebního skladatele Franka Moona a výtvarníka Yanna Seabru. Všechny tři zahraniční osobnosti žijí a tvoří v Londýně a společně vytvořily inscenace pro nejprestižnější světové scény, jako jsou The Royal Ballet a Sadler’s Wells v Londýně, San Francisco Ballet či Joyce Theatre v New Yorku.

Stejně komplexně tým pojme také Tramvaj do stanice Touha. Pro hru vznikne autorská hudba s jazzovými podtóny přesně ušitá na míru choreografie Arthura Pity a rovněž výpravná scéna a kostýmy, které budou sázet na udržitelnost. Jejich základem se totiž stane oblečení a nábytek z druhé ruky, kterým výtvarník vdechne nový život. Ten ostatně chtějí vtělit všichni tvůrci také legendární hře z roku 1947. Slibují v ní předvést “roztančenou žízeň po životě“.

Nová spolupráce a neotřelý pohled na notoricky známé téma

V lednu tohoto roku proběhl na Jatkách78 intenzivní workshop s Arthurem Pitou a Frankem Moonem. Cílem bylo vyzkoušet několik přístupů k tvorbě, nápadů a námětů a také vybrat obsazení. „Podobné spolupráce jsou vždy o přínosu umělců a o vzájemném napojení mezi tanečníky a choreografem. S Arthurem a Frankem jsme cítili dobrou synergii hned od prvního okamžiku. Myslím, že jsme oba okamžitě strhli svou bezprostředností. Arthur nám dal volnost v uchopení, aby viděl, jak tvoříme. Vznikla spousta skvělých situací. Do toho Frank improvizoval a zároveň rovnou komponoval. Bylo úžasné vidět, v jaké úžasné symbióze pracují,“ doplňuje umělecký ředitel DEKKADANCERS Ondřej Vinklát.

A o čem legendární příběh pojednává? Bývalá jižanská kráska Blanche DuBois nečekaně navštíví sestru Stellu a jejího hrubiánského manžela Stanleyho. Blanchein křehký svět se bortí ve chvíli, kdy se švagr začíná až příliš nebezpečně přibližovat pravdě o její minulosti. „Prostřednictvím choreografie, Frankovy hudby složené přímo pro tuto inscenaci a v neposlední řadě díky vynikajícímu obsazení, které jsme s DEKKADANCERS společně vybrali na workshopu, se přeneseme do místa, v němž se střetává realita a iluze, křehkost a maskulinita, vřelost i netečnost,“ láká na novinku světově uznávaný choreograf Arthur Pita.

DEKKADANCERS již v minulosti spolupracovali např. s Jiřím Pokorným, Divadlem bratří Formanů, Českou Filharmonií, populární rockovou kapelou Tata Bojs, Lenkou Dusilovou a s mnoha dalšími. Kmenoví tvůrci DEKKADANCERS připravili také několik choreografií pro domácí i zahraniční scény (např. Bayerische Staatsballett II v Mnichově, Divadlo K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka v Moskvě, Teater Vanemuine v Estonsku či švédský Norrdans). Spolupráce se zahraničním choreografem a režisérem v rámci celého souboru je však pro DEKKADANCERS novinkou.

„Poprvé jsem se seznámil s tvorbou Arthura Pity, když jsem viděl jeho zpracování Proměny podle povídky Franze Kafky pro Royal Ballet v Londýně. Jeho vynalézavý pohled na tajemnou alegorii, upoutal moji pozornost od samého začátku a již tenkrát jsem byl přesvědčen o tom, že bych byl velmi rád, kdybychom mohli někdy spolupracovat. Provokativní tvorba Arthura Pity často vyniká režijní, vizuální a choreografickou ojedinělostí. Každá složka funguje v synergii a podtrhuje děj nebo atmosféru. Výsledek je plnohodnotný a silný divácký zážitek, který ve vás rezonuje ještě dlouho po skončení představení,“ vysvětluje umělecký šéf Štěpán Pechar, proč ke spolupráci DEKKADANCERS vyzvali právě Arthura Pitu.

V titulních rolích Tramvaje do stanice Touha se představí Klára Jelínková a Štěpán Pechar. V dalších rolích a alternacích vystoupí Ondřej Vinklát, Viktor Konvalinka, Eliška Jirsová, Natalia Metodijeva, Patrik Čermák, Albert Kaše a Tereza Kučerová. Premiéra se uskuteční 7. listopadu na Jatkách78 a navážou na ni reprízy ve dnech 8.–12. listopadu 2023. Více informací na https://dekkadancers.net/cs/repertoire/tramvaj-touha/.

Další plány DEKKADANCERS pro sezónu 2023/24

Kromě uvedení Tramvaje do stanice Touha v příští divadelní sezóně soubor plánuje připravit další dvě premiéry na jaře roku 2024. Choreografie a režie první z nich se ujme Štěpán Pechar. Druhá jarní premiéra je založena na pokračování úspěšné spolupráce s Českou filharmonií, která byla započata v projektu Kniha džunglí. Choreografii připraví Ondřej Vinklát.

Na repertoáru pak zůstanou stálice jako jsou Poslední večeře či A.I (Jatka78). Po delší odmlce se na scénu vrátí Muž z Malty (Jatka78) a v pozměněném obsazení také HornyBach 18+ (Malostranská Beseda). V plánu je také odehrání série Stabat Mater v Divadle X10, České Lípě a Trutnově.

Tvůrci Tramvaje do stanice Touha 

ARTHUR PITA – choreograf, režisér 

Arthur Pita je původem portugalský tanečník a choreograf. Začínal s disco dance v rodném Johannesburgu, aby nakonec zakotvil v Anglii, kde vystudoval London Contemporary Dance School. Na poli současné choreografie se dostal do popředí zájmu v roce 2011, kdy vytvořil taneční drama The Metamorphosis, na motivy románu Franze Kafky, s nezapomenutelným hmyzím výkonem sólisty The Royal Ballet Edwarda Watsona. Arthur je renomovaný, současný choreograf, který rád provokuje a rozšiřuje obzory svému publiku. 16 let vede vlastní soubor Ballo Arthur Pita, se kterým pravidelně jezdí na celosvětová turné. Mezi jeho další významná díla patří např. Bjork Ballet pro San Francisco Ballet, The Wind pro Royal Opera House nebo The Little Match Girl, vytvořené pro jeho taneční soubor a uvedené v Sadler’s Wells.

www.arthurpita.com 

FRANK MOON – hudební skladatel

Frank vyrostl v Cornwallu a vystudoval na Birminghamské konzervatoři, kterou absolvoval se ziskem několika významných ocenění za skladatelskou činnost. Již jako student začal spolupracovat s divadelníky a v několika následujících letech vytvořil partitury pro mnoho her. Současně začal na Coventry University vyučovat kompozici, performanci, analýzu hudby a hudbu 20. století. Frankovy schopnosti kytaristy a hráče na oud (arabskou loutnu) a jeho vášeň pro hudbu všech kultur ho nakonec přivedly k multižánrovým spolupracím. Sebevědomě se pohybuje jak v hudebních vodách folku, tak jazzu, klasiky, gypsy swingu, balkánského a afrického punku, kubánské salsy, hip-hopu, volné improvizace, popu nebo dokonce středověkých chorálů. Jeho hudba zní nejznámějšími světovými scénami, jako jsou např. Royal Opera House, San Francisco Ballet, nebo Joyce Theatre v New Yorku.

www.frankmoonmusic.com   

YANN SEABRA – výtvarník

Yann je scénický a kostýmní výtvarník se sídlem v Londýně, který ve velké míře navrhoval pro přední režiséry v oblasti tance, opery a filmů pro společnosti po celém světě. Yann začal svou kariéru jako tanečník, studoval v Artes Center of Amazonas v Brazílii. Více než 15 let pracoval jako tanečník v souborech jako jsou Ballet Stagium, Companhia Portuguesa de Bailado Contemporaneo a Phoenix Dance Theatre. Yann následně pokračoval ve vzdělávání se v oboru scénografie a designu v renomovaném Motley Theatre Design v Londýně. Pracoval např. na inscenacích The Wind (The Royal Ballet), Salome (San Francisco Ballet), Death Defying Dancers (Bodytraffic, Los Angeles) či Fagin’s Twist Tonyho Adiguna (Avant Garde Dance Company).

www.yannseabra.com    

 

DEKKADANCERS

Skupinu v roce 2009 založili tanečníci a choreografové Viktor Konvalinka a Tom Rychetský, společně s fotografem Pavlem Hejným. V roce 2015 se vedení ujímá tzv. druhá generace DEKKADANCERS – Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, Marek Svobodník. Dnes skupinu vede dvojice Pechar – Vinklát. DEKKADANCERS mají na svém kontě řadu produkcí a představení napříč žánry – od celovečerních tanečních inscenací, až po rozmanité projekty, jako jsou módní přehlídky, hudební videa a koncerty. V tvorbě často sází na humor a nadsázku, které jsou spojovacím bodem jejich inscenací a choreografií. Mimo vlastní produkce, tvořili pro řadu českých souborů a divadel (např. DJKT, Jihočeské divadlo, Divadlo F. X. Šaldy ad.), ale také zahraničních např. pro mnichovský Bayerische Staatsballett (Š. Pechar, O. Vinklát, M. Svobodník), nebo Divadlo K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka v Moskvě (O. Vinklát).

Zuzana Hošková

pro Taneční magazín

Objal mě Bůh a nic

Nenechte si ujít premiéru Daniely Špinar ve Vzletu

Fascinující tvůrce, režisér, scénograf a jeden z nejvýraznějších autorů českého divadla 90. let.
Režisérka Daniela Špinar se svým týmem připravuje pro velký sál Vzletu novou inscenaci vycházející z nezveřejněných deníků Petra Lébla.

Pohybově-obrazová inscenace vycházející z nezveřejněných deníků výjimečného režiséra Petra Lébla v režii Daniely Špinar míří do velkého sálu Vzletu s premiérou 12. a 13. dubna. 

VZLET – nové kulturní centrum Prahy otevřely v roce 2021 tři pražské kulturní organizace – Divadlo Vosto5, barokní orchestr Collegium 1704 a vršovické Kino Pilotů. Sto let starý sokolský biograf tak po desítkách let opět pulzuje životem. Do Vzletu můžete vyrazit za divadlem, hudbou, výstavou, vzdělávacími programy nebo si zatančit na plese.  

Petr Lébl (1965-1999), který byl jednou z nejvýznamnějších uměleckých osobností českého divadla devadesátých let. A to nejen profesionálního (sedm let vedl Divadlo Na zábradlí), ale i amatérského, kde v osmdesátých letech začínal. Kromě toho, že do českého divadla přivedl – a jako jeden z mála během své krátké kariéry důsledně zkoumal – postmoderní přístup k umění, byl také komplexní, složitou personou, která nás dodnes fascinuje svou vášní pro divadlo i totální oddaností tvorbě.

“O Léblovi vzniklo několik knih (jedna už dokonce za jeho života) a jeho pracovní život je bohatě zdokumentován, pro nás je však východiskem jeho soukromý deník z posledního roku života, který předčasně ukončil sebevraždou. Máme tak před sebou nejen fascinujícího tvůrce, ale i nešťastně zamilovaného člověka, často ztraceného, leckdy na pokraji šílenství, zmítaného milostným citem a doslova oslepeného láskou”, přibližuje dramaturgyně Marta Ljubková.

Diváci se můžou těšit na jevištní zpracování naplněné vášně pro umění a nenaplněné vášně pro jiného člověka. Nepopisné, ne-realistické obsazení hlavní role – Lébla v jedné z jeho mnoha podob ztvárňuje tanečnice Tereza Ondrová – vylučuje životopisný přístup: nabízíme vnitřní pocity převedené v jazyk těla, ale i hudební čísla, scény smutné i veselé, scénicky obrazivé i dialogické. Jak už to, tak v postmoderním divadle bývá…

„Dostaly se mi do rukou konkrétní, hmatatelné stopy jeho myšlení v podobě jeho zápisků z posledního roku života. A uvědomila jsem si, že je to sice velmi křehká půda, ale je to zároveň strašně silný a univerzální příběh o nepřijetí sebe sama, svojí sexuality/identity. A hlavně je to celé o tom, že když nejsme sami sebou, stáváme se toxickými nejenom vůči ostatním, ale především vůči sobě…“  říká k inspiraci režisérka Daniela Špinar.

Lébl začínal režírovat ve zdánlivě nevyhovujících podmínkách kulturních sálů, kde se v osmdesátých letech tak dařilo amatérskému divadlu: i proto míříme s projektem inspirovaným jeho životem a tvorbou právě do Vzletu, který někdejší Dopravní podniky svým interiérem také připomíná. Uvědomujeme si všechny „nevýhody“ Vzletu pro klasické divadlo a bereme je do hry; vycházíme z přirozené architektury prostoru a ohledáváme jeho možnosti.  Jméno Petra Lébla je známé generaci dnešních čtyřicátníků (a starší), ti ještě zažili jeho premiéry. My však necílíme jenom na ně, naše inscenace je projektem o vášni a lásce jako o univerzálních tématech, nikoliv nějakým „slovníkovým heslem“. Informace bylo to posledních, co chtěl Lébl svými inscenacemi předávat…

Děkujeme Darině Korandové, Evě Stanislavové, Kateřině Štefkové, Magdaléně Sidonové, Pavlu Rajchlovi, Radce Denemarkové a mnoha dalším za pomoc při hledání inspirace.

S podporou Jakuba Weberschinkeho.

Tvůrčí tým
Režie: Daniela Špinar
Choreografie: Tereza Ondrová
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Matěj Kroupa
Video: Dominik Žižka
Světla: Jan Hugo Hejzlar
Produkce: Denisa Sedláčková, Tomáš Sosna

 

Hrají: Tereza Ondrová, Anna Kameníková, Jáchym Sůra

Premiéra: 12. dubna 2023, Vzlet  

Vstupenky na Objal mě bůh a nic koupíte na www.vzlet.cz nebo vždy 60 minut před začátkem akce na pokladně Vzletu, kterou najdete ve velkém foyer v prvním patře na adrese Holandská 669/1 – Vršovice. Platit můžete v hotovosti nebo kartou.

Lucie Kecová 

pro Taneční magazín

Vizváry, Tučková i Střihavka

Návraty do Švandova divadla

Návraty do Švandova divadla – do konce roku se zde objeví Radim Vizváry, Kateřina Tučková, Kamil Střihavka i Vánoční jarmark

Konec roku ve Švandově divadle je letos ve znamení hostů, z nichž se mnozí na smíchovskou scénu rádi vrací. Patří k nim především Radim Vizváry, mezinárodně uznávaná osobnost současného mimického divadla v Evropě, který se stane opět stálým hostem. A už 26. listopadu ve Velkém sále uvede své Sólo, inscenaci nabízející výběr toho nejlepšího z jeho tvorby. Titul je pak na programu i 31. ledna 2023. Rezidenturou ve Švandově divadle tak Vizváry splní dávné přání svého kolegy, legendárního mima Borise Hybnera, který si právě v tomto divadle přál získat stálý prostor pro špičkovou současnou pantomimu.

„Je to už víc než 10 let, kdy jsme s Borisem Hybnerem usilovali o divadlo, ve kterém bychom mohli mít domovskou scénu,“ vzpomíná Radim Vizváry, vynikající český mim, performer, režisér, pedagog a choreograf. „Boris si nejvíc přál, abychom dostali pantomimu do Švanďáku a zakotvili ji v etablovaném divadle, podobně jako žila dlouhá léta např. Fialkova pantomima vedle činohry v Divadle Na zábradlí. Abych ctil jeho odkaz, rozhodl jsem se vytvořit nové představení na téma, které už Boris nestihl zpracovat. Rád bych premiéru uvedl v březnu 2023, a to právě ve Švandově divadle,“ plánuje Vizváry. A dodává, že jeho rezidenci podpořilo současné vedení smíchovské scény a městská část Prahy 5. Kromě chystané novinky a mistrovského Sóla uvede u Švandů v příštím roce i oblíbené představení Pejprbój, pantomimu pro nejmenší, v níž spolu s dětmi vykouzlí neuvěřitelný pohádkový příběh pomocí role papíru.

Rozhovory se spisovatelkami, Noc divadel

Ke Švandům se ještě letos, byť na jediný večer, vrátí i herečka Bára Poláková (16. 11.) a spisovatelka Kateřina Tučková (15. 12.), čerstvá držitelka Státní ceny za literaturu, která je současně i spoluscenáristkou nejnovější smíchovské inscenace Kabaret Winton. Obě tvůrkyně budou – první v doprovodu Jana P. Muchowa a druhá ve společnosti spisovatelky Biancy Bellové –  znovu hosty Scénických rozhovorů moderovaných Davidem Hrbkem. Jeho talk-show slaví tento rok už 20 let své existence.

Dodejme, že programovou novinku Kabaret Winton lze v tomto roce navštívit ještě čtyřikrát. Z toho jednou, 19. 11. v rámci Noci divadel, za zvýhodněné vstupné 190 korun. Pro diváky bude v den připraven i Automat na filmy v podání souboru Buchty a loutky. Automat se rozběhne hned dvakrát, od 19.30 a 20.30. Vstupné bude i v tomto případě přátelské: 90 korun.

Vánoce a závěr roku 2022

Začátek prosince (4. 12.) bude patřit Vánočnímu jarmarku, příjemné tradiční akci nabízející vánoční atmosféru i prodej drobných vkusných dárků v prostorách divadla.

Bonbónkem prosincového programu bude akustický koncert Kamila Střihavky (22. 12.), který se do Velkého sálu Švandova divadla vrací po osmi letech. Rocková legenda zde vystoupí s kapelou The Leaders.

Švandovo divadlo bude hrát i mezi vánočními svátky: 27. 12. uvede komedii CRY BABY CRY, vtipný příběh o ženách hledajících návod na štěstí. O den později, 28. 12., diváky ve Velkém sále pobaví komedie Smrt mu sluší Michalem Dlouhým a Kamilem Halbichem. V tentýž den uvede studiová scéna Švandova divadla inscenaci Pankrác ´45, napínavé komorní drama vyprávějící o fiktivním setkání pěti různých žen v pankrácké věznici. Ve čtvrtek 29. 12. je na programu komedie Smrt mu sluší, zatímco studiová scéna bude patřit poetickému dramatu Srpnové světlo. Předposlední den v roce 2022, 30. 12., ovládne jeviště Velkého sálu improvizovaná show Just! Impro Silvestrovský speciál.

www.svandovodivadlo.cz

Foto:  Richard Moučka, David Konečný,  Richard Bouda

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín