Kdo má klíče od „JEZERA“?

V A Studiu RUBÍN aktuálně, objevně i hluboce lidsky. █ Zrcadlící „Jezero“. █ Herecké hvězdy televizního seriálu „Ulice“ v daleko závažnějších úlohách. █ Režisérka s citem i erudicí. █

V malostranském sklepení historického domu „U tří korun“ se hraje nové, autorské a progresívní divadlo již déle než padesát let. U jeho zrodu zde stál legendární režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus. Později zde na dlouhá léta zakotvil vynikající režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. Pod vlajkou svého tehdejšího Divadla na okraji. A v něm se sešla skvělá parta herců. V čele s Ondřejem Pavelkou, Zdeňkem Duškem, Evou Salzmannovou, Lubošem Veselým, Lenkou Machoninovou, Ivou Hűttnerovou a Radkou Fiedlerovou či Ladislavem Matějčkem a písničkářem a skladatelskou oporou Miki Jelínkem. Nezapomenutelná z té doby je mužská role Hrabalova „Pepina“, v podání hostující Zdeny Hadrbolcové. Na tomto místě také začínal proslulý recitátor Mirek Kovářík s pořady mladých básníků „Zelené peří“. V novém miléniu pak toto divadlo ovládl humor. Byla zde inscenována populární komedie Petra Čtvrtníčka s Jiřím Lábusem „Ivánku, kamaráde“, o fotbalových rozhodčích a jejich uplácení. Úspěch v tomto divadelním sklepení sklidila i tehdy aktuální satira o někdejší političce Kristýně Kočí a jejich kabelkách. Ve stejně nastaveném trendu pak pokračoval dramatik, scenárista a režisér Petr Kolečko, který se zde vydal cestou svých nadlehčených autorských inscenací. Bez zajímavosti není, že v Rubínu také původně působili Michal Dočekal a Daniel Špinar, pozdější režiséři pražského Národního divadla. Nyní se tato komorní divadelní scéna vrací – pomyslným obloukem – opět k vážným tématům.

Anita Krausová, Vojtěch Hrabák a Jakub Gottwald v přestávkovém intermezzu v baru

Úvodem přiznám, že jsem – trochu záměrně – předem nečetl podklad dramatizace, oceňovaný román Biancy Bellové „Jezero“. Chtěl jsem se nechat, bez ovlivnění původním textem, uchopit a manipulovat režijní taktovkou režisérky Lucie Ferenzové.

Když jsem šel do Rubínu, vzpomínal jsem na dávné šansonové představení slovenské herečky a zpěvačky Emílie Došekové. Odehrávalo se pod poněkud dlouhým názvem: „Nepýtaj sa, moje dcéra, kto má klúče od jazera?“. Sice tehdy nebylo v Rubínu, ale v podobném úzkém a pospolitém divadelním prostoru tehdejšího Divadla Ateliér (dnes sídle „Ypsilonky“). Vnější tematika byla poněkud jiná. Jak jsem po půldruhé hodině zjistil, předem jsem se tímto dávným večerem motivoval dobře. Nejen směrem na východ… Obě představení – i když je dělí téměř pět desítek let – měla však velmi společné a silné noty. Civilnost, řešení jen zdánlivě banálních problémů, i problematiku daleko závažnější – ekologickou. A hlavně, ono niterné člověčenství. A toho všeho se režijně Lucie Ferenzová zhostila s nesmírným citem i zkušeností. Že by, jako v úvodu zmínění její zdejší předchůdci Dočekal a Špinar, také tato tvůrkyně mířila vstříc bráně „Zlaté kapličky“?

Jakub Gottwald jako stará dáma. V pozadí Vojtěch Hrabák a Jiří Štrébl.

Tematika z Ruska také skýtala možnost poprat se a konfrontovat s tradiční ruskou divadelní tradicí. Tedy ne, že bych přímo očekával nějaké čechovovské variace…

Jezero se však na jevišti (i v baru) Rubínu stává nejen symbolem, mýtickým pojmem, ale současně něčím, co máme všichni na dosah. Co se nám zdá vzdálené, ale přesto se nás týká mnohem aktuálněji, než si myslíme.

Režisérka i dramatizátorka v jedné osobě má zkušenosti z Divadla Komedie, divadla Na Zábradlí a je také zakladatelkou tohoto divadelního seskupení jménem Kolonie. Lucie Ferencová je navíc nyní v A studiu Rubín vedena jako umělecká šéfka. Nakolik měla volnou ruku? Při dramaturgii i vlastní režijní práci?

Osobně jsem během představení cítil, že je v něm Ferencová daleko silnější jako inscenátorka a režisérka. Jako autorka dramatizace místy sklouzávala v dialozích i monolozích k poněkud efektnějším slovním spojením a divácky oceňovaným „fórkům“. Snad v duchu minulé „Ivánkovské“, „kabelkové“ i Kolečkovy éry Rubínu?  Ale bez znalosti původního textu předem, nejsem nezaujatě schopen  toto  hodnotit objektivníma očima.

Vojtěch Hrabák jako Nami  a  předseda v podání Jiřího Štrébla

V komorním prostoru Rubínu, kde jsou nám herci na dosah, neunikne žádná nejistota, přešlap či přeřeknutí. Divák má vše z první ruky. Doslova jako na dlani…

Mezi herci mile překvapil mladý, talentovaný Vojtěch Hrabák. Jediný zde nebyl zatížen rolemi několika Ustál obdivuhodně tíhu hlavní role. I přes to, že jeho úloha Namiho nebyla lineárně jednoduchá. Nevím, zda je synem tragicky zemřelého dramatika, dramaturga a divadelního kritika Martina Hrabáka? Ale každopádně má skvělý herecký potenciál. Tradičně nezklamal Jiří Štrébl. A to v několika, absolutně odlišných, rolích. Rovněž Jakub Gottwald potvrdil, také hned ve více postavách, že nezahanbí jméno jihočeského hereckého barda, spisovatele a publicisty Vladimíra T. Gottwalda (rovněž nevím, zda jsou spjati příbuzensky). A Anita Krausová obstála ve všech svých ženských hereckých úlohách v „Jezeru“ se ctí, elegancí (a v několika případech) i potřebným nadhledem.

Anita Krausová a Vojtěch Hrabák

Možná je dobře, že se v „Jezeru“ setkáváme převážně s herci z masově sledovaného nekonečného televizního seriálu TV Nova „Ulice“. Alespoň  tedy pro ty, kteří nejsou každodenními návštěvníky divadel. Hrabák zde ukazuje, že umí výrazově odstínit daleko více, než mladého, vyplašeného vyděrače. Štrébl, že není oním šablonovitým zedníkem-alkoholikem a Jakub Gottwald  naopak nikoli černobílým, schematickým ekologickým aktivistou.

Nikoli závěrem musím vyzdvihnout citlivou scénickou muziku Markéty Ptáčníkové.

Jakub Gottwald a Vojtěch Hrabák (zády), v pozadí Anita Krausová (opět v baru)

Viděl jsem druhou reprízu představení. Bylo vidět, že zřejmě oproti premiéře, vyzrálejší a patrně i usazenější.

Soubor Kolonie se v inscenaci „Jezero“ ukázal jako silný tým. Nejen herecky. A režisérka Lucie Ferenzová jako citlivá a kreativní tvůrkyně. A to není málo.

Přestávková část představení se odehrává i v baru divadla. Zde opět Jiří Štrébl v roli předsedy.

»Jezero«

REŽIE: Lucie Ferenzová

VÝPRAVA: Andrijana Trpković a Tomáš Bukáček

HUDBA: Markéta Ptáčníková

HRAJÍ: Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová

Doba představení: 105 minut

1 přestávka

Foto: Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ŠKRABAL hned ve dvou rolích

Právě vychází kniha »My jsme tři« německého dramatika Wolframa Hölla. Byla scénickým čtením pokřtěna a poctěna, letos jako druhá, hned po knize od Klause!

Studio Rote uvedlo ve čtvrtek 21. 11. ve 20.00 v Divadle Na zábradlí (Eliadově knihovně) scénické čtení Wolframa Hölla: „My jsme tři“. A to u příležitosti křtu stejnojmenné publikace v překladu Zuzany Augustové. Jedná se o první knižní překlad oceňovaného německého dramatika, básníka a rozhlasového autora. Studio Rote ji vydává ve spolupráci s platformou pro současnou poezii Psí víno. V jejím scénickém čtení se, v režii Ondřeje Škrabala, představili Ivana Uhlířová, Jiří Černý a Vojtěch Bartoš. Akce proběhla v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Vstup na tuto akci byl zdarma.

Poetický text Wolframa Hölla, připomínající rozhlasové hry Ernsta Jandla, opisuje pomocí rytmizovaných veršů vývoj novorozence, který trpí trisomií. Lékaři mu dávají pouze rok života, ale rodiče přesto chtějí všechno zvládnout. Liduprázdný kanadský ostrov, kam se odstěhují, ovšem donutí mladý pár přehodnotit vlastní život a vyrovnat se s realitou, kterou doposud přehlížel. Text „My jsme tři“ do češtiny přeložila držitelka Ceny Josefa Jungmanna Zuzana Augustová, která již pro české čtenáře objevila autory jako Thomas Bernhard nebo Elfriede Jelinek. „Wolfram Höll je ze současných německy píšících dramatiků zřejmě formálně nejradikálnější – nejvíce se přibližuje experimentální poezii,” doplňuje překladatelka.

Text byl slavnostně uveden scénickým čtením 21. listopadu ve 20.00 v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí. Jako ústřední dvojice se představili dvojnásobná držitelka Ceny Alfréda Radoka Ivana Uhlířová a člen zdejšího souboru Jiří Černý. Všechny ostatní postavy textu ztvárnil Vojtěch Bartoš (BodyVoiceBand, Divadlo na Vinohradech). O původní hudbu se postarala Eliška Míkovcová (pale&coy).

 Pro Studio Rote je to letos už druhá scénická skica, kterou do českého kontextu uvádí nově přeložený text. Tím prvním byla hra rakouského dramatika Händla Klause Toužím po Alpách / Tak vznikají jezera, kterou platforma prezentovala na nedávno skončeném Palm Off Festu. „Höllův ani Händlův text není možné jednoznačně zařadit jako divadelní, poetický nebo prozaický. V Česku je sice takové psaní stále vnímáno jako experiment, ale podobné texty se, myslím, daleko přesněji vztahují k současnému světu. U Wolframa Hölla je to velmi minimalistická forma na hranici živé rozhlasové hry. Tímto formátem jsme se také inspirovali při inscenování obou textů, řekl režisér a redaktor knihy Ondřej Škrabal.

Wolfram Höll: „My jsme tři“ | Studio Rote

Scénické čtení proběhlo v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka 21. listopadu 2019 ve 20 hodin v Divadle Na zábradlí, v Praze 1.


Hrají: Vojtěch Bartoš, Jiří Černý a Ivana Uhlířová
Hudba: Eliška Míkovcová
Režie: Ondřej Škrabal

Délka: 40 minut

Po scénickém čtení následoval křest knihy, kterou vydává Studio Rote ve spolupráci s Psí víno.

 Wolfram Höll: „My jsme tři“ – publikace

Z němčiny přeložila a doslovem opatřila: Zuzana Augustová

Překlad francouzských pasáží: Ondrej Majer ml.

Editor: Olga Pek

Grafické zpracování a sazba: Anastasia Vrublevská (ATYP)

Korektury: Jiří Suchomel

Odpovědný redaktor: Ondřej Škrabal

Rozsah: 86 stran

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„PIČUS“ podle ANIČKY (a letadýlka)

Někdy nemile došlo k nedopatření, že zde vyšly fotografie herců bez hlav. Tentokrát uveřejňujeme snímek záměrně. V žádném případě to však neznamená, že by představení nemělo hlavu! Ani patu.

Všimli jste si, že se množí originální tituly představení: v Dlouhé ulici v NoDu se „čeká na Kokota“. A pouhého půl kilometru od experimentální scény NoD nás v sobotu 23. března čekal pro změnu „Pičus“!!! V podání souboru ANIČKA A LETADÝLKO. Toto nesporně zajímavé divadlo nemá svou stálou, takříkajíc domovskou, scénu. Tentokrát se hrálo ve STUDIU PAMĚŤ. A bylo tam plno! TANEČNÍ MAGAZÍN tady tedy navštívil poněkud starší inscenaci „Pičus není kretén“ Aničky Duchaňové.

Jedná se o trochu černou grotesku pro jednu houpačku a tři herečky. Ve Studiu PAMĚŤ v pražské Soukenické ulici měli nahoře v baru skvělou výstavu grafik a koláží scénografa Divadla na Zábradlí Martina Kaisera. V baru tu čepovali výborné pivo z Rychnova nad Kněžnou. Dole, kde se hrálo představení, nebyla – i přes snahu dramaturga i zvukaře představení Petra Poly – akustika (slušně řečeno) nic moc. Navíc i sloupy uvnitř hlediště tedy nebyly zrovna tím, co by speciálně divadelní divák hledal…

Martina Krátka (vlevo) a Anička Duchaňová vyzývají Pičuse

Autorka, scenáristka, režisérka i textařka písní v jedné osobě Anna Duchaňová ztvárnila postavu Jaruš. V roli druhé, „staré krávy“ Maruš, jí více než doplňuje Martina Krátká. A s postavou zahradní trpaslice se zpodobnila Štěpánka Pencová.

Po bezmála hodinový čas představení Maruš s Jaruš téměř neopustí červenou houpací lavičku. Na ní se pošťuchují, debatují, hořekují. Ale taky se dohadují, hádají, respektive vzpomínají. Anebo také pokřikují vzájemně na sebe i na trpaslici. Ta však ani nehne brvou. Natož, aby se aktivněji zapojila…

Zleva: Martina Krátká, Štěpánka Pencová a Anna Duchaňová

Vlastní dialogy nenesou pražádný dějotvorný význam. V podstatě se v neustálých elipsoidně se opakujících sekvencích divák dozvídá, že všichni chlapi jsou „pičusové“.

Nosným prvkem představení jsou tradičně písničky s texty Aničky Duchaňové. Milým zpestřením je, pro Aničku (a letadýlko), typická loutkohra. A zejména zapojená parafráze na megahit nesmrtelné Edith Piaf „Non, je ne regrette rien“. Ten dodává závěru představení bizární nádech a rovněž potřebnou gradaci.

Závěrečná pointa nepostrádá kontrast, vtip, nadhled, ale zejména černý humor.

Tím, že jsem viděl již důsledně zažitou reprízu, po čtyřech a půl letech od premiéry, jednalo se vpravdě o herecký koncert. Škoda, že mu kvalitu ubíraly horší akustické podmínky sálu STUDIA PAMĚŤ…

Anna Duchaňová, Martina Krátká

Pičus není kretén

Premiéra: 15.12.2014.

Texty písní a režie: Anna Duchaňová.

Dramaturgie: Petr Pola.

Scéna: Lucie Labajová, Radka Mizerová.

Kostýmy: Lenka Odvárková.

Hudba: Anna Duchaňová, Michal Němec a citace.

Délka představení: + – 0.55 hod.

Hrají:

Maruš: Martina Krátká.

Jaruš: Anna Duchaňová.

Trpaslice: Štěpánka Pencová.

Psáno z reprízy 23. 3. 2019

Foto: Anička a letadýlko

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

MICHAL a MICHAELA coby manželé podle BERGMANA

Jeden z nejupřímnějších milostných příběhů 20. století ve Švandově divadle

Scény z manželského života, divadelní hru podle slavného filmu režiséra Ingmara Bergmana, uvádí s Michalem Dlouhým a Michaelou Badinkovou v pražské premiéře Švandovo divadlo. „Jeden z nejupřímnějších milostných příběhů 20. století“, jak zní podtitul inscenace, se zde v režii Vladimíra Strniska poprvé představí 12. března, nejbližší reprízy jsou na programu 30. března a 30. dubna.

Univerzitní vědec Johan (Michal Dlouhý) se svou ženou, právničkou Marianne (Michaela Badinková), tvoří dokonalý pár s nadějnou budoucností. Prvotní okouzlení však pomalu semílá každodennost a tenká skořápka po letech soužití puká. Zprvu drobné neshody a sílící vzájemná nevraživost směřují k divokému střetu…

 „Hra je skvěle napsaná a představa, že se režie tohoto skvostného textu chopí Vladimír Strnisko, mou partnerku bude hrát Míša Badinková a doprovodí nás jedineční kolegové – Bára Lukešová, Kamil Halbich a Vasil Fridrich – byla natolik lákavá, že by účast odmítl jen blázen,“ říká Michal Dlouhý, který ve strhujícím dramatu o proměnách jednoho manželství vystoupí v roli něžného i krutého Johana. A dodává, že díky domluvě s Danielem Hrbkem, ředitelem Švandova divadla, se budou Scény z manželského života v Praze pravidelně uvádět právě u Švandů, kde je coby stálý host „doma“.

Právě na výkony známých hereckých osobností sází i zkušená režie Vladimíra Strniska: v úloze Johanovy ženy Marianne uvidíme Michaelu Badinkovou, jako Peter se představí Kamil Halbich (alternovaný Vasilem Fridrichem), Katarinu a Paní Jacobsovou hraje Barbara Lukešová. Podmanivý hlas novinářky Palmové, jenž v inscenaci promlouvá ze záznamu, patří Simoně Stašové: právě ona Mic hala Dlouhého na výtečný text vhodný pro divadelní ztvárnění upozornila. Autorem hudby k představení je Ota Balage.

O své roli Michal Dlouhý říká: „Hraji manžela, který má milenku a zjistí – jako to ve většině podobných případů bývá – že jeho první žena, je ta, kterou opravdu miluje a od které se nedokáže ve svém životě odpojit. Já měl zatím to štěstí, že takhle vypjaté scény ve svém životě opravdu neprožívám. V této hře je ale spousta situací, které zažíváme dnes a denně všichni, a to je myslím i největší devíza tohoto představení.“

A jestli on sám vezme na představení i svou ženu?  „Má žena samozřejmě přijde hned na premiéru! Je vždy přítomna u všech mých premiér. Nebýt jí, tak ani žádné premiéry nejsou! ONA je pilířem všech mých rolí,“ zdůrazňuje Michal Dlouhý.

Víte, že…?

Scény z manželského života známé především jako celovečerní film napsal Ingmar Bergman původně jako šestidílný televizní seriál.  Ten měl obrovský divácký úspěch, jeho následkem však ve švédské populaci citelně stoupla rozvodovost. I ti, kdo dlouho čekali a váhali, se po jeho shlédnutí konečně „rozhoupali“ a rozhodli se svou situaci řešit. Režiséra, který je k tomu inspiroval, si ovšem mnozí diváci pletli s manželskou poradnou: volali mu a chtěli se s ním o svých soukromých problémech radit, takže mu nakonec nezbylo, než si nechat změnit telefonní číslo.

Mnohé filmy Ingmara Bergmana lákaly k jevištnímu zpracování a do svého repertoáru je zařadila divadla na celém světě. Kromě Scén z manželského života (v české premiéře uvedených v roce 1998 v Divadle na Vinohradech) se tak i u nás hrály či se stále hrají například Šepoty a výkřiky, Po zkoušce, Nevěra, Soukromé rozhovory, Fanny a Alexandr či Sarabanda. V posledně jmenovaném titulu se Bergman k postavám Johana a Mariany vrátil, aby se znovu setkali a ohlédli se za vším, čím spolu i bez sebe prošli. Hru inspirovanou Bergmanovými filmy uvedlo nedávno například i Divadlo Na zábradlí pod názvem Persony.

Ingmar Bergman: Scény z manželského života

Osoby a obsazení:

Marianna Michaela Badinková
Johan   Michal Dlouhý
Peter Kamil Halbich / Vasil Fridrich
Katarina a paní Jacobsová   Barbara Lukešová
Paní Palmová, novinářka (hlas ze záznamu) Simona Stašová

Režie Vladimír Strnisko

Překlad Zbyněk Černík
Úprava Vladimír Strnisko
Kostýmy Michaela Červenková
Scéna Adam Pitra
Hudba Ota Balage

www.svandovodivadlo.cz

Délka představení s přestávkou cca 2 hodiny 10 minut

Premiéra: 12. března 2019 ve Švandově divadle,

další reprízy: 30. března a 30. dubna 2019

Magdalena Bičíková    

pro TANEČNÍ MAGAZÍN