Rozhovor s herečkou Kristýnou Janáčkovou

„Miluji divadlo, je živé a pravdivé“

Její velkou láskou je divadlo, které ji okouzlilo již v dětském věku. Známou se stala díky seriálům Ordinace v růžové zahradě a Cesty domů. V mini roličce se Kristýna Janáčková objevila v americkém seriálu Génius oscarového režiséra Rona Howarda, což  pokládá za obrovský zážitek, pracovat pod jeho vedením.

Tatínek gynekolog a maminka porodní asistentka. Vy a Váš bratr Zdeněk jste od mala inklinovali k divadelnímu umění. Zvláštní. Bylo to i tím, že Váš dědeček byl kdysi ochotníkem?

„Ochotnicky hrávala i moje maminka. Naproti našemu domu v Karolince bylo divadlo, které je tam dodnes a je u herců velmi oblíbené, moc rádi tam jezdí hrát. Dívali jsme se na něj z kolíbky, a když jsme už chodili na „gympl“, nazkoušeli jsme v něm přes léto s kamarády představení. Bratr ho režíroval. Možná to vše k tomu mohlo přispět. Těžko říct, ale táhlo nás to k tomuto světu velmi silně.“

Rodiče si z Vás přáli mít lékárnici a o svůj sen, být herečkou, jste musela hodně bojovat. Na konzervatoř Vás nepustili a tak jste šla na gymnázium a poté jste se hlásila na DAMU na „loutkařinu“. Nevyšlo to, ale měla jste štěstí, vzali Vás do divadla ve Zlíně. Pak přišla Aréna v Ostravě. Jaké byly Vaše divadelní začátky?

„Jednou měsíčně jsme jezdili s bratrem do Divadla Na Zábradlí za Petrem Léblem, se kterým jsme se znali. Bydleli jsme přímo v divadle a chodili na všechna představení, které tam hráli. Mohli jsme navštívit i zkoušky. Byla to velká škola a nezapomenutelné zážitky. A tam jsem se seznámila s dalším výtečným divadelním režisérem J. A. Pitinským, který si mě poté obsadil do své hry v Městském divadle ve Zlíně, kde jsem studovala Vyšší odbornou školu herectví. Měla jsem tam další krásné herecké příležitosti, dokud jsem nedostala angažmá v Komorní scéně Aréna v Ostravě.“

Z Ostravy jste odjela do Prahy, kde jste nejdříve pracovala ve vinárně Bokovka. Byla to dobrá zkušenost?

„Byla. Splnilo mi to touhu dobře si odpočinout od divadla, protože ve mně mé poslední angažmá nezanechalo zrovna ty nejlepší vzpomínky. Potřebovala jsem být sama se sebou. Svým pánem. A zároveň se nadechnout a nechat se inspirovat a motivovat pro moji další etapu života. Vinárna Bokovka byla plná umělců, neodklonila jsem se zcela od svého světa, zároveň jsem tam měla určitou svobodu a taky to bylo ideální místo pro sledování různých charakterů lidí. Bylo pro mě jako pro herečku zajímavé sledovat, jak se lidé chovají. Před příchodem, během pobytu a taky v ranních hodinách. Chodili tam za mnou i kamarádi. Bylo to fajn. Ale do toho jsem jezdila dohrávat představení do Ostravy. Bylo jich i kolem 15-ti  během jednoho měsíce. Takže zas takový odpočinek to ve finále nebyl.“

První výraznou roli studentky archeologie Kláry vám před kamerou svěřil Jiří Strach v TV minisérii Ďáblova lest. Jak se Vám spolu pracovalo?

„Skvěle! Až mě mrzí, že jsme se od té doby už nepotkali. Je to úžasný režisér i zábavný společník. Sešla se tam super parta. Moc ráda na to vzpomínám. A když jsem zrovna netočila, hlídala jsem na place svou neteř, protože v minisérii hrála i má švagrová. Ale s ní jsem se před kamerou bohužel nepotkala.“

Známou jste se stala díky seriálům Ordinace v růžové zahradě coby hysterická Kristýna Tichá a Cesty domů v roli svobodné matky pětiletého kluka Evy Janákové. Jak se Vám role hrály a baví Vás práce před kamerou?

„Byla to úplně jiná práce, než na jakou jsem byla do té doby zvyklá. Chtělo to jinou přípravu na roli vzhledem k tomu, že nebylo moc prostoru na zkoušení a taky jsem netušila, co bude s mojí postavou za pár dílů. U diváků obě moje role nebyly moc oblíbené pro svou hysterii, umíněnost a drzost, ale mě osobně bavily, protože bylo co hrát. Ale ke konci už jsem si přála být alespoň na chvíli hodná a spravedlivá, Ale to už ty moje postavy pomalu končily.“

Zahrála jste si také v americkém seriálu Génius o Albertu Einsteinovi (Geoffrey Rush). Koho jste hrála?

„To byla opravdu minirolička. Byla jsem prodavačka jednoho obchůdku a vyběhla ven, kde bylo pozdvižení, kterému přihlížel i Albert Einstein. Byl to pro mě ale obrovský zážitek hrát pod režijním vedením oscarového režiséra Rona Howarda a mluvit s ním osobně.“

Divadlo hrajete na scénách – Studio DVA (Brouk v hlavě) a Palace (Manželský poker), Co pro Vás znamená divadlo? Je Vám bližší jeviště nebo kamera?

„Divadlo je pro mě láska. Miluji na něm to, jak je živé a pravdivé. Celá budova, všechny prostory mi voní. Má pro mě nepopsatelné kouzlo a atmosféru. Kamera je jiná, ale i ji miluji, zvláště,  když se opravdu pracuje na rolích a potkáváte zajímavé a inspirativní lidi. Velký rozdíl je v tom, že před kamerou je to teď a už se to, na rozdíl od divadla, víckrát neopakuje. Ale zase můžete díky krásnému projektu být tam, kde byste třeba být nemohli, a zažít to, co byste normálně nezažili. Jako například procházet se jako princezna po zámku a to i tam, kde návštěvníci obvykle nemůžou. Je to hodně i o štěstí. Obojí je pecka, když máte štěstí na spolupracovníky a zajímavé projekty.“

Je o Vás známé, že ráda cestujete. Putovala jste do Santiaga de Compostela. Co Vám tato cesta dala?

„Poté jsem byla ještě s kamarádkou Lucií v Bosně a Hercegovině a navštívily jsme i bosenské pyramidy, loni jsem byla se svým mužem v Tibetu a letos jsem měla jet do Afriky mezi gorily, ale to kvůli pandemii padlo.

Každá cesta mi toho dala velmi moc. Obohatila mě a posunula v mnoha směrech dál. Zbožňuji vzít si krosnu a jít. Je to určitá svoboda a poznávání sama sebe. A kus světa. Jiných kultur a míst. Píšu si vcelku detailně o svých cestách deníky. Abych nezapomněla a viděla zpětně, jaký smysl to pro mě mělo.“

Jak ráda odpočíváte?

„Lehnu si na zahradě do sítě, hrabu se v hlíně, pěstuji bylinky, zkoumám je a čtu si o nich. Také z nich vařím, dělám si z nich různé kosmetické přípravky, oleje, sirupy, medy apod. nebo se zavřu do pracovny, čtu si, píšu deníky o cestách i deníky pro syna, kterému je píšu každý den už od početí, takže nyní už jich má 39, nebo jen tak jsem a hraju si se synem.“

Kristýna Janáčková

Narodila se 4. 9. 1981 ve Vsetíně, kde vystudovala gymnázium.

Začínala ve Zlíně, pak byla v Aréně v Ostravě, dnes hraje ve Studiu DVA a v Divadle Palace.

Film a TV – Strážce duší, Kobova garáž, Království potoků, Ďáblova lest, O království z nudlí a štěstí bez konce, 3 sezóny v pekle, ORZ, Cesty domů, Přístav, Helena, Génius, Kadeřnictví, Krejzovi …

Bratr Zdeněk Janáček je divadelní režisér a manžel herečky Ani Geislerové.

S partnerem Michalem Škrabákem mají dva syny.

Foto: Archiv Kristýny Janáčkové 

Veronika Pechová    

pro Taneční magazín                 

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a režisérkou HELENOU DYTRTOVOU

„Před kamerou bych klidně stála denně“

Helena Dytrtová patří mezi naše přední dabingové herečky a režisérky. Věnuje se také úpravě dialogů, zpívá s vlastní kapelou a na scéně HD v Karlíně hraje sestru Mary Theresu v muzikálu „Sestra v akci“, což je její srdeční záležitost. A tu a tam si střihne také roli před kamerou.

Jste nejmladší ze čtyř sourozenců. Vyrůstala jste v rodině zanícených ochotníků a Váš tatínek založil ve Vlčkovicích ochotnický spolek. Zpívala jste v dětském sboru a věnovala se sportu. Jaké bylo období Vašeho dětství? Chtěla jste být herečkou?

„Když jsem přišla na svět já, už zdaleka nebyli zanícenými ochotníky, ale fotky z té doby a šminky se mi moc líbily. Dětství? Myslím, že mě bavilo všechno možné. Lyžování, fotbal, hokej, atletika, zpěv, kreslení, psaní básniček, čtení před celou třídou, čeština a hlavně zvířata. Měla jsem možnost občas jezdit na ušlechtilé kobylce a mou doménou byli psi. Ovšem nikdy mi nebylo dovoleno psa mít a už vůbec ne alespoň poníka. Prožívali jsme seriály jako třeba ,Bella a Sebastian´. Třídním šaškem a organizátorem jsem byla od jeslí. Doma jsme museli všichni pomáhat od nejstaršího až po nejmladšího. Zahrada, příprava dříví, úklid uhlí, každou sobotu se vynesly boty na zídku u domu a už jsme, přesně podle návodu našeho otce, čistili. Také jsme dostávali řemenem a museli klečet. To do hezkého dětství nějak nepatří. Jakmile byla příležitost, byli jsme v lese, kde jsme budovali různé posedy a obydlíčka, měli jsme zemljanku a chaloupku s garáží na dvě minikáry, které jsme s kamarády sami sestrojili. Takže spíš než herečkou jsem chtěla být ,kluk´. Pak přišlo rozhodování, kam po ZŠ. Chtěla jsem na zemědělskou školu a dále pokračovat až k ošetřovateli exotické zvěře. Ovšem talentové zkoušky na SPgŠ proběhly dříve a nakonec jsem studovala v Litomyšli.“

Vystudovala jste střední pedagogickou školu v Litomyšli, působila v MŠ v Těchoníně, poté jako skupinová vedoucí SSM na základní škole v Jablonném nad Orlicí a když bylo zapotřebí, tak jste také učila. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Úžasná doba, dá se říci, že nás nic netrápilo, kamarádi, kytary, písničky u táboráku, pořádání táborů se skvělou partou, dokázali jsme si všechno sehnat a táhli za jeden provaz. Jistě, že jsem cítila zodpovědnost za svěřené děti, ale pro mne to byla přirozenost. Dodnes se potkáváme a myslím, že i dávno odrostlé ,děti´ rády vzpomínají. V mládí jde všechno, když chcete. V té době jsem potkala kluky z kapely Olympic, jejich zásluhou se dostala do zákulisí všeho dění a už to jelo. Jen díky velké toleranci mé první chápající ředitelky, jsem nebyla nijak exemplárně trestána a po čase odjela dobýt tu ,velkou Prahu´.“

V 17 jste začala zpívat s kapelou Metronom, dostala jste se do finále soutěže Mladá píseň Jihlava, zpívala ve skupině Tutti. A pak jste studovala zpěv na konzervatoři v Praze. Poté přišly muzikály a již nějakou dobu vystupujete v HD v Karlíně, v muzikálu „Sestra v akci“. Jak se cítíte v roli sestry Mary Theresy?

„Musím to uvést na pravou míru. Kapela se jmenovala Akcent a byla to pro mne velká zkušenost a škola. Mladá píseň Jihlava byla soutěž mladých zpěváků, v podstatě bych ji přirovnala k dnešní SuperStar, tam jsem se prozpívala až k čtvrtému místu v bývalém Československu. Muzikál ,Sestra v akci´ v HDK je srdeční záležitost. Skvělé představení, skvělé obsazení, parta, úžasný pocit z toho, že tam mohu být. Svou roli vnímám jako součást nás všech ,sester´, kde máme každá nějaký ten úkol a pod vedením Lucie Bílé (Mary Clarence), je to velká zábava, která, jak doufám, jen tak neskončí.“

Velký prostor ve Vaší umělecké dráze má dabing, který jste si poprvé „ochutnala“ při dabování bulharského filmu Školní léta žáka Puži. Od té doby je Vaše filmografie velice bohatá. Jak jste se do dabingu dostala?

„Zřejmě to tak mělo být. Nejdříve mě oslovila redakce ČST k namluvení nepatrného komentáře, pak se naskytlo pár postsynchronů a jednoho dne jsem se objevila v televizi na takzvaný ,dabingstreet´, kde pobíhal, tehdy mně ještě neznámý asistent režie a ptal se, jestli jsem z konzervatoře. Odpověď zněla, že ano, on na to, že už mám půlhodiny zpoždění. Upozornila jsem ho, že to je omyl, ale po krátké domluvě jsem stála za mikrofonem. Ovšem je omyl se domnívat, že to bylo až tak jednoduché. Ta cesta vedla dále pěkně od píky, sbory, malé úlohy a tak postupně dál. Důležitou roli hrála jistá všestrannost a to nejen co se týče práce s hlasem, pohotové čtení textu s pochopením jeho smyslu, ale nakonec určitě i zpěv. Později jsem se stala také hlasatelkou zpráv, což mě velmi bavilo. Je to vzrušující, když víte, že jdete přímo do éteru. Vstávala jsem ve čtyři ráno, sloužila soboty, neděle, ale když se pak do režie dovolala moje spolužačka z České Lípy s tím, že mě poslouchá každý den, byla to velká satisfakce.“

 V dabingu působíte také jako režisérka a pracujete i na úpravě dialogů. Která z těchto profesí je Vám nejbližší?

„To se nedá oddělovat. Úprava dialogů je velice náročná a důležitá práce a je jedno, jestli upravuji dětský seriál nebo drama. Vždycky se snažím, aby se kolegům, i těm mladým a nejmladším dobře mluvilo, jde o práci s českým jazykem, hledání takových výrazů, aby se co nejvíce blížily k originálnímu znění a byl zachován smysl díla. Samozřejmě hodně záleží na zdatnosti překladatele. V režii si pak tzv. ověřím, jak se to povedlo, ale i tam je normální, že na místě něco změníme nebo opravíme. Velkými pomocníky jsou naši mistři zvuku. Více uší více slyší, více očí více vidí. Prostě bez týmové práce to nejde.“

Před kamerou působíte málo, přesto jste se objevila v TV – „Nevěsta pro Paddyho“, „ORZ“, „Kriminálka Anděl“, „Dabing Street“, „Modrý kód“. Bavilo Vás to před kamerou?

„Jednou větou, před kamerou bych klidně stála denně.“

 V dabingu spolupracujete i se svými dětmi Pavlínou, Pavlem a Helenou. Jak se Vám spolu pracuje?

„Skvěle. Oni mě respektují, já je a musím říct, že se kolikrát moc nasmějeme, protože je znám od jejich narození 🙂 a máme svůj rodinný humor, historky, průpovídky a vtípky. To byste museli zažít. Když je potřeba, pomohou i s přípravou mé práce.“

Díky dceři Pavlíně jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Dvojitou. Pocity nepopsatelné. Jsou, v jistém smyslu, mým pokračováním. Pozoruji, jak se vyjadřují, ať už pohybem, zájmem o věci, hudebním nadáním. Pravdou je, že bych se jim chtěla věnovat více. Takže se těším do důchodu. Jestli mě tam tedy vezmou. 🙂 „

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„V poslední době na chalupě, kde máme silné kořeny. Ráda houbařím, pozoruji přírodu, suším seno do krmelce, zajdu za kamarády, zpívám s vlastní kapelou, píši texty, a když se nám doma sejde volno ve stejném termínu, navštěvujeme oblíbená místa anebo se dívám na filmy pro pamětníky a uvědomuji si, jak je vše pomíjivé a proto mě nejvíce baví chvíle, kdy se všichni sejdeme u velkého stolu, bavíme se, zpíváme a s humorem sobě vlastním jsme spolu.“

 Helena Dytrtová:

Narodila se 12. 1. 1962 jako Helena Horníčková v Jablonném nad Orlicí. Známá je také pod jménem Helena Hanson.

Vystudovala SPgŠ v Litomyšli a zpěv na pražské konzervatoři.

Známá je z muzikálů Divadla Ta Fantastika – „Excalibur“, „Láska je láska“, „Elixír života“, „Obraz Doriana Greye“, „Dáma s kaméliemi“. Vystupuje v HD v Karlíně v muzikálu Sestra v akci.

Děti: dcery Pavlína Kostková – Dytrtová,  Helena Němcová a syn Pavel Dytrt působí také v dabingu.

Díky dceři Pavlíně je babičkou.

Veronika Pechová   

pro TANEČNÍ MAGAZÍN