Rozhovor s herečkou Kristýnou Janáčkovou

„Miluji divadlo, je živé a pravdivé“

Její velkou láskou je divadlo, které ji okouzlilo již v dětském věku. Známou se stala díky seriálům Ordinace v růžové zahradě a Cesty domů. V mini roličce se Kristýna Janáčková objevila v americkém seriálu Génius oscarového režiséra Rona Howarda, což  pokládá za obrovský zážitek, pracovat pod jeho vedením.

Tatínek gynekolog a maminka porodní asistentka. Vy a Váš bratr Zdeněk jste od mala inklinovali k divadelnímu umění. Zvláštní. Bylo to i tím, že Váš dědeček byl kdysi ochotníkem?

„Ochotnicky hrávala i moje maminka. Naproti našemu domu v Karolince bylo divadlo, které je tam dodnes a je u herců velmi oblíbené, moc rádi tam jezdí hrát. Dívali jsme se na něj z kolíbky, a když jsme už chodili na „gympl“, nazkoušeli jsme v něm přes léto s kamarády představení. Bratr ho režíroval. Možná to vše k tomu mohlo přispět. Těžko říct, ale táhlo nás to k tomuto světu velmi silně.“

Rodiče si z Vás přáli mít lékárnici a o svůj sen, být herečkou, jste musela hodně bojovat. Na konzervatoř Vás nepustili a tak jste šla na gymnázium a poté jste se hlásila na DAMU na „loutkařinu“. Nevyšlo to, ale měla jste štěstí, vzali Vás do divadla ve Zlíně. Pak přišla Aréna v Ostravě. Jaké byly Vaše divadelní začátky?

„Jednou měsíčně jsme jezdili s bratrem do Divadla Na Zábradlí za Petrem Léblem, se kterým jsme se znali. Bydleli jsme přímo v divadle a chodili na všechna představení, které tam hráli. Mohli jsme navštívit i zkoušky. Byla to velká škola a nezapomenutelné zážitky. A tam jsem se seznámila s dalším výtečným divadelním režisérem J. A. Pitinským, který si mě poté obsadil do své hry v Městském divadle ve Zlíně, kde jsem studovala Vyšší odbornou školu herectví. Měla jsem tam další krásné herecké příležitosti, dokud jsem nedostala angažmá v Komorní scéně Aréna v Ostravě.“

Z Ostravy jste odjela do Prahy, kde jste nejdříve pracovala ve vinárně Bokovka. Byla to dobrá zkušenost?

„Byla. Splnilo mi to touhu dobře si odpočinout od divadla, protože ve mně mé poslední angažmá nezanechalo zrovna ty nejlepší vzpomínky. Potřebovala jsem být sama se sebou. Svým pánem. A zároveň se nadechnout a nechat se inspirovat a motivovat pro moji další etapu života. Vinárna Bokovka byla plná umělců, neodklonila jsem se zcela od svého světa, zároveň jsem tam měla určitou svobodu a taky to bylo ideální místo pro sledování různých charakterů lidí. Bylo pro mě jako pro herečku zajímavé sledovat, jak se lidé chovají. Před příchodem, během pobytu a taky v ranních hodinách. Chodili tam za mnou i kamarádi. Bylo to fajn. Ale do toho jsem jezdila dohrávat představení do Ostravy. Bylo jich i kolem 15-ti  během jednoho měsíce. Takže zas takový odpočinek to ve finále nebyl.“

První výraznou roli studentky archeologie Kláry vám před kamerou svěřil Jiří Strach v TV minisérii Ďáblova lest. Jak se Vám spolu pracovalo?

„Skvěle! Až mě mrzí, že jsme se od té doby už nepotkali. Je to úžasný režisér i zábavný společník. Sešla se tam super parta. Moc ráda na to vzpomínám. A když jsem zrovna netočila, hlídala jsem na place svou neteř, protože v minisérii hrála i má švagrová. Ale s ní jsem se před kamerou bohužel nepotkala.“

Známou jste se stala díky seriálům Ordinace v růžové zahradě coby hysterická Kristýna Tichá a Cesty domů v roli svobodné matky pětiletého kluka Evy Janákové. Jak se Vám role hrály a baví Vás práce před kamerou?

„Byla to úplně jiná práce, než na jakou jsem byla do té doby zvyklá. Chtělo to jinou přípravu na roli vzhledem k tomu, že nebylo moc prostoru na zkoušení a taky jsem netušila, co bude s mojí postavou za pár dílů. U diváků obě moje role nebyly moc oblíbené pro svou hysterii, umíněnost a drzost, ale mě osobně bavily, protože bylo co hrát. Ale ke konci už jsem si přála být alespoň na chvíli hodná a spravedlivá, Ale to už ty moje postavy pomalu končily.“

Zahrála jste si také v americkém seriálu Génius o Albertu Einsteinovi (Geoffrey Rush). Koho jste hrála?

„To byla opravdu minirolička. Byla jsem prodavačka jednoho obchůdku a vyběhla ven, kde bylo pozdvižení, kterému přihlížel i Albert Einstein. Byl to pro mě ale obrovský zážitek hrát pod režijním vedením oscarového režiséra Rona Howarda a mluvit s ním osobně.“

Divadlo hrajete na scénách – Studio DVA (Brouk v hlavě) a Palace (Manželský poker), Co pro Vás znamená divadlo? Je Vám bližší jeviště nebo kamera?

„Divadlo je pro mě láska. Miluji na něm to, jak je živé a pravdivé. Celá budova, všechny prostory mi voní. Má pro mě nepopsatelné kouzlo a atmosféru. Kamera je jiná, ale i ji miluji, zvláště,  když se opravdu pracuje na rolích a potkáváte zajímavé a inspirativní lidi. Velký rozdíl je v tom, že před kamerou je to teď a už se to, na rozdíl od divadla, víckrát neopakuje. Ale zase můžete díky krásnému projektu být tam, kde byste třeba být nemohli, a zažít to, co byste normálně nezažili. Jako například procházet se jako princezna po zámku a to i tam, kde návštěvníci obvykle nemůžou. Je to hodně i o štěstí. Obojí je pecka, když máte štěstí na spolupracovníky a zajímavé projekty.“

Je o Vás známé, že ráda cestujete. Putovala jste do Santiaga de Compostela. Co Vám tato cesta dala?

„Poté jsem byla ještě s kamarádkou Lucií v Bosně a Hercegovině a navštívily jsme i bosenské pyramidy, loni jsem byla se svým mužem v Tibetu a letos jsem měla jet do Afriky mezi gorily, ale to kvůli pandemii padlo.

Každá cesta mi toho dala velmi moc. Obohatila mě a posunula v mnoha směrech dál. Zbožňuji vzít si krosnu a jít. Je to určitá svoboda a poznávání sama sebe. A kus světa. Jiných kultur a míst. Píšu si vcelku detailně o svých cestách deníky. Abych nezapomněla a viděla zpětně, jaký smysl to pro mě mělo.“

Jak ráda odpočíváte?

„Lehnu si na zahradě do sítě, hrabu se v hlíně, pěstuji bylinky, zkoumám je a čtu si o nich. Také z nich vařím, dělám si z nich různé kosmetické přípravky, oleje, sirupy, medy apod. nebo se zavřu do pracovny, čtu si, píšu deníky o cestách i deníky pro syna, kterému je píšu každý den už od početí, takže nyní už jich má 39, nebo jen tak jsem a hraju si se synem.“

Kristýna Janáčková

Narodila se 4. 9. 1981 ve Vsetíně, kde vystudovala gymnázium.

Začínala ve Zlíně, pak byla v Aréně v Ostravě, dnes hraje ve Studiu DVA a v Divadle Palace.

Film a TV – Strážce duší, Kobova garáž, Království potoků, Ďáblova lest, O království z nudlí a štěstí bez konce, 3 sezóny v pekle, ORZ, Cesty domů, Přístav, Helena, Génius, Kadeřnictví, Krejzovi …

Bratr Zdeněk Janáček je divadelní režisér a manžel herečky Ani Geislerové.

S partnerem Michalem Škrabákem mají dva syny.

Foto: Archiv Kristýny Janáčkové 

Veronika Pechová    

pro Taneční magazín                 

Smrt si vybrala – VÁCLAVA POSTRÁNECKÉHO

Zemřel herec, režisér a emeritní prezident Herecké asociace Václav Postránecký. Zaskvěl se v mnoha filmech jako „Smrt si vybírá“, „S tebou mě baví svět“, „Bobule“, na divadelních prknech i před rozhlasovým a dabingovým mikrofonem. Spolupracoval i s významným choreografem Lubošem Ogounem.

Václav Postránecký se narodil 8. září 1943 v Praze. K herectví se měl od dětství. Začínal v legendárním Dismanově dětském rozhlasovém souboru a brzy si zahrál i v několika filmech pro děti a mládež – premiérově jako devítiletý v příběhu „Konec strašidel“. Následovala asi jeho nejslavnější dětská role Karla Prouzy v titulu režiséra Oty Hofmana „Punťa a čtyřlístek“.

Nebyl jsem tenkrát herec, ale účinkující. V tom je velký rozdíl. Řada lidí si to plete, protože všichni říkají, že jsou herci, ale mnoho účinkujících jimi není,“ podotýkal, s humorem sobě vlastním, ke své začátečnické herecké praxi sám Václav Postránecký.

Ačkoli se chtěl věnovat divadelnictví, vyučil se zámečníkem. „Bylo to přání mého otce, který byl hodně levicově orientován a věřil, že dělnická třída bude vždycky vládnout. Trval na tom, že se musím jít vyučit. Tak jsem jeho přání splnil, výuční list jsem mu předal a nikdy jsem to nedělal,“ vysvětlil o hodně později v jednom novinovém rozhovoru.

A když se později nedostal na DAMU, začal pracovat jako jevištní technik v libereckém divadle. Prostě, aby byl divadlu blíž. A poté nastoupil jako elév v Uherském Hradišti. „První profesionální smlouvu jsem podepsal 14. září 1960 za plat 460 korun měsíčně, ještě jsem z toho půjčoval prachy,“ zavzpomínal Postránecký. Na Moravě ještě zůstal, pouze se přesunul blíže ku Praze – do Brna. „Nemám vysokou hereckou školu. Takže, když jsem přišel do Brna, kde každý kolega byl profesor na škole, měl jsem problémy. Dokonce si stěžovali studenti, jak to, že přijímají lidi, kteří nemají odborné vzdělání. Tím mysleli mě, takže jsem byl ve velikém ohni. Ale nakonec se mi tam podařilo docela navázat kontakty a přesvědčit i takového pana Sokolovského, a to nebylo lehké,“ upozorňoval Postránecký.

Režisér Evžen Sokolovský starší ho, mimo jiné, obsadil také do nastudování Shakespearova „Snu noci svatojánské“, kde se seznámil se svou ženou Helenou, tenkrát studentkou baletní konzervatoře. Nejen ji prý okouzlil svými akrobatickými výkony: „Když jsem totiž po prázdninách předvedl režiséru Sokolovskému, co jsem s gymnastickým olympionikem Růžičkou a choreografy Lubošem Ogounem a Šprlákem připravil, několik minut neuměl zavřít pusu. Já skákal salta s vrutem, piruety, rondáty. A všechny děti v Brně chtěly hrát divadlo, a jen roli Puka.“

Pak již směřovaly divadelní kroky Václava Postráneckého do Prahy.

V Městských divadlech pražských, konkrétně na scéně divadla ABC, se zaskvěl rolí v inscenaci „Čtrnáctý hrabě Guerney“ a zejména roku 1975 v Gorinově titulu „Zapomeňte na Hérostata“ v režii Ladislava Vymětala. To byl obrovský divadelní zážitek. Jeden z největších té doby.

Byl i v zorném poli řady filmových a televizních režisérů.

Jednou z prvních Postráneckého větších dospěláckých“ filmových rolí byla úloha amatérského detektiva Honzy Marka  v titulu Václava Vorlíčka  Smrt si vybírá“. Po boku Jany Šulcové v roli zpěvačky. Ta ale ve filmu nezpívala. Za ni natočila písničky Marie Rottrová.

Václav Postránecký, Jana Šulcová a legendární (předčasně zesnulý) kapelník Plameňáků Marie Rottrové Richard Kovalčík ve filmu „Smrt si vybírá“

Pak již následovalo angažmá v Národním divadle, kde ho čekaly další desítky hereckých výzev.

Václav Postránecký měl možnost hrát i v desítkách televizních seriálů. Namátkou jmenujme „Nejmladší z rodu Hamrů“, „Ve znamení Merkura“, „Třicet případů majora Zemana“, „Létající Čestmír“, „Zlá krev“, „Rodáci“, „Dnes v jednom domě“, „Cirkus Humberto“, „Dobrodružství kriminalistiky“, „Bylo nás pět“, „Četnické humoresky“, „Náves“, „Doktoři z Počátků“, „Vinaři“ anebo „Krejzovi“.

Rád se objevoval i v rozhlasových studiích, kde vytvořil role v desítkách rozhlasových her. Ale načetl i zajímavé komentáře.

Mnoho rolí „na dálku“ ztvárnil i v dabingu. Jeho hlasem mluvil třeba Peter Sellers, Anthony Hopkins nebo Dustin Hoffman. V roce 2005 obdržel Cenu Františka Filipovského za nadabování Jacquesa Villereta ve filmu „Zločin v ráji“.

Obecně méně známá, nikoli však nevýznamná, je jeho režijní práce. Ať již v divadelním prostředí anebo před kamerami.

Vyzkoušel si i divadelní režii na titulech „Ocelové magnólie“, „Dámský krejčí“ anebo „Baron Prášil“. Pro Českou televizi natočil horor „Travis“, na námět Jiřího Hanáka, k němuž si napsal i scénář.

Nabyté herecké i životní zkušenosti předával jako pedagog filmového herectví na FAMU. Byl svého času také prezidentem Herecké asociace.

Jsem rád, že jsem si mohl po boku Václava Postráneckého zahrát. Nikoli na divadelních prknech. A také ne v televizi anebo filmu. Nastoupil ve středové řadě za mé fotbalové mužstvo herců a zpěváků FC Praha, proti ženskému týmu FEMINA, v Benešově, roku 1983.

Čest jeho památce.

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN