Rozhovor s ředitelem Taneční konzervatoře hlavního města Praha Jaroslavem Slavickým

„Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou“

Jaroslav Slavický

      „Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou,“ přiznává Jaroslav Slavický, který má na svém kontě na stovku rolí, velice bohatá je také jeho pedagogická činnost a v roli pedagoga se našel a již řadu let je také ředitelem Taneční konzervatoře hlavního města Praha.

Vyrůstal jste v rodných Poděbradech a pak v Praze. Váš tatínek byl hudebník a pedagog a maminka hrála ochotnicky divadlo. V dětství jste chodil do hudební školy, učil jste se hrát na klavír a zpěv a chtěl jste být zpěvákem. Co Vás ještě bavilo a jaký jste byl kluk?

„Ano,  narodil jsem se v Poděbradech, kde jsem žil s rodiči do 13 let. „Na srdce jsou Poděbrady” zní slogan propagující lázeňskou péči v tomto středočeském městě, které leží na rovině a tak hlavním dopravním prostředkem je kolo. Měl jsem jich několik a dá se říct, že jsem dětství prožil na kole s partou dětí z ulice, kde jsem bydlel. Asi některé čitatele zklamu, ale nehrál jsem fotbal ani hokej, v zimě jsem chodil bruslit na kluziště zřízené na tenisových kurtech a v létě – kolo.

No, a pak to bylo divadlo. Asi proto, to jsem ještě chodil do MŠ, že jsem byl s maminkou na představení operety O. Nedbala Vinobraní v Divadle Na kovárně v provedení ochotnického souboru Jiří (existuje dodnes) a Nymburského hlaholu. Bylo to pro mě „zjevení”! Pamatuji se, že jsem pak v MŠ přehrával některé scénky z představení. Prostě divadlo mě okouzlilo! V 1. třídě jsme s paní učitelkou Vackovou nastudovali pohádku O pyšném zajíci (hrál jsem „hlavní” roli). Maminka mi ušila kostým, dekorací byly vyrobené a vykreslené velké hlávky zelí, o jejichž nedovolenou konzumaci se jednalo. Ve 2. třídě jsem pak dal dohromady „uliční a třídní” divadelní soubor, se kterým jsme pod vedením babičky mého spolužáka Lubora Urbánka, nastudovali hru „Loď pluje do Batumi”.  S tou jsme vystoupili, dokonce 2x v Divadle Na kovárně – na opravdovém jevišti s oponou a osvětlením! Prostě zázrak, který asi ovlivnil celý můj další život.

archiv Jaroslav Slavický – Smrt v baletu Špalíček s Vlastimilem Harapesem

Tatínek, jak jste uvedla, byl hudebník, ale mé dětství neměl možnost příliš ovlivnit. Nebyly mi ještě ani 2 roky, když ho 12. června 1950 zatkla v Poděbradech STB – údajně napojení na senátora Zenkla – a v následném politickém procesu byl odsouzen za velezradu na 11 let vězení. Vrátil se až v květnu v roce 1960, kdy poprvé byli na amnestii propuštěni i političtí vězni, plně rehabilitován byl v roce 1969. Samozřejmě, že jsem si složitost a dá se říci tragiku celé situace plně, jako dítě neuvědomoval, o to víc musím obdivovat maminku, která zůstala s mojí sestrou a se mnou sama. Byla učitelkou, s mým otcem se seznámila na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde studovala, a otec učil. Nepřipadalo v úvahu, aby žena velezrádce učila, zůstala tedy bez prostředků, v lázních jí nabídli místo zahradnice za 400 Kč měsíčně. Díky primářce Volfové, předsedkyni výboru KSČ, která řekla, že není možné, aby matka dvou dětí živořila, byla přijata k ní na oddělení a začala pracovat jako zdravotní sestra. Díky mamince, její statečnosti a starostlivosti jsme se sestrou Miladou prožili hezké dětství, neovlivněné  tragickou rodinnou situací. Mám-li se vrátit k mým „uměleckým” začátkům, pak tedy – měli jsme doma velkou hudební knihovnu, kde jsem našel knihu 100 operních libret od Miroslava Barvíka a tam jsem se seznamoval s operami od různých skladatelů a vybíral si, jaké role bych chtěl zpívat, měl jsem jen problém, jestli budu hrdinným nebo lyrickým tenorem.“

V deseti letech jste začal chodit na hodiny rytmiky a to Vás uchvátilo. A v jedenácti letech jste začal navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. A začal jste účinkovat v inscenacích a jako páže jste se objevil v Rusalce a Othellovi. A divadlem jste byl přímo fascinován. A cesta z přípravky vedla na taneční konzervatoř. Jednou jste řekl: „Bylo to naprosto spontánní, nedovedu si představit, že bych šel dělat něco jiného.“ Čím Vás klasický tanec tak okouzlil, že jste mu propadl na celý život?

„Na hodiny rytmiky jsem začal chodit v Poděbradech, jak říkáte v 10ti letech. Ale jen proto, že mi paní profesorka Plojharová, ke které jsem chodil do hudební školy na klavír a sborový zpěv řekla, že se studiem sólového zpěvu musím počkat až po mutaci. Řekl jsem, že když nemůžu zpívat, půjdu tancovat. Když totiž doma hrálo rádio, „tancoval” jsem podle hudby. Moje spolužačka Ivana Langrová chodila do rytmiky, jak se říkalo, protože každý čtvrtek jezdila do Poděbrad z Prahy paní Soňa Macháčková. Byla to úžasná žena! Cvičili a učili jsme se od základů klasiky, akrobacie, rytmiky, gymnastiky až po lidovky – prostě vše, co souviselo s tancem a pohybem! Choreografovala všechny tance, šila kostýmy, starala se o nás jako o vlastní. Dost často jsme vystupovali na kolonádě, a protože jsem byl v kurzech jediný kluk, stal jsem se jakousi poděbradskou „celebritou”. Po návratu otce z vězení mu jeho známý řekl, že v ND v Praze je Baletní učiliště. Pamatuji se, jak jsme tam s maminkou jeli, šli po točitých železných schodech a jak mě přijímal tajemník pan Otto Stočes. A tak jsem začal dojíždět 2x týdně do „přípravky”, jak se v hantýrce Baletnímu učilišti ND říkalo a říká dodnes. Učila mě tam paní prof. Pásková, báječná žena a skvělý pedagog. Také jen pro zajímavost, začínal jsem u ní v přípravce a také končil studia na AMU! Jak říkáte v otázce, tam jsem divadlu propadl úplně, sledoval jsem jak představení probíhá, také výkony operních hvězd (Rusalka) a samozřejmě velmi podrobně výkony sólistů baletu – Olga Skálová, Miroslav Kůra, Naděžda Blažíčková, Vlasta Šilhanová, Vlastimil Jílek, Viktor Malcev, František Halmazňa, Zdeněk Doležal a mnoho dalších. Co jméno, to legenda! Operní sny byly zapomenuty a můj nástup na taneční oddělení Státní konzervatoře v Praze byl zcela přirozeným pokračováním v cestě za tancem. Jen musím upřesnit, nebylo to okouzlení klasickým tancem, ale tancem a pohybem jako takovým. Tehdy se to tak nebralo, nedělal se žádný velký rozdíl mezi „klasikou” a „modernou”, i když choreografie byly vytvářeny především na bázi techniky klasického tance a nebo neoklasiky.“

Vystudoval jste /taneční oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze /Taneční konzervatoř v Praze/ a pak jste byl rok v Choreografickém učilišti v Leningradě. V roce 1968 jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, pak Vás cesta zavála do Štrasburku a Basilej. A v roce 1972 jste se vrátil jako sólista baletu na scénu ND, kde jste byl od roku 1975 prvním sólistou a uplatil jste se jako všestranně disponovaný tanečník a vytvořil jste na 8 desítek rolí jako je např. Albert v Giselle, Princ ve Spící krasavici, Crassus ve Spartakovi, Vlk v Mauglím, Jinoch v Podivuhodném mandarínovi, Kostěj v Ptákovi Ohnivákovi, Radúz v Radúzovi a Mahuleně nebo Adam ve Stvoření světa. Na kterou ze svých rolí rád vzpomínáte i dnes a splnil jste své taneční sny?

„Musím se ještě podrobněji zastavit u studia, jak na tanečním oddělení Konzervatoře v Praze, tak na Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v Leningradě (dnes Akademii ruského baletu Vaganovové v Petrohradě). Žákem tanečního oddělení Konzervatoře hudby v Praze jsem se stal v roce 1963. S vděčností vzpomínám na své pedagogy, kteří mi otevřeli „dveře” do nádherného světa tance a pohybu a umožnili mi, aby se stal mou životní náplní – Dr. M. A. Tymichovou, Karla Lukšíka (KT), Emilii Urbanovou, Fr. Bonuše (LT), Věru Urbánkovou (novodobý tanec), Zoru Šemberovou (herecká výchova), Natašu Rybínovou (dějiny baletu), opět, co jméno, to osobnost.

Po maturitě ve 4. roč. (studium bylo v té době 5leté) jsem obdržel, společně se spolužačkou Michaelou Vítkovou, jednoleté státní stipendium ke studiu v Leningradě. Bylo to poprvé, do té doby jezdili pouze profesionální tanečníci na stáže do divadel v Moskvě a Leningradu. Jedním slovem ÚŽASNÉ! Studovat ve škole, kde se učili Pavlová, Nižinský, Fokin, kde jsme na chodbách potkávali tanečnice a tanečníky, o kterých jsme se učili v Dějinách baletu, to bylo něco jedinečného. Mým pedagogem byl Alexandr Ivanovič Puškin (legenda – pedagog Nurejeva a Baryšnikova – ten byl první rok v angažmá v Kirovově divadle a chodil k nám často na hodiny), Nikolaj Serebrinikov (tanec s partnerem), Tachir Baltachejev (charakterní tanec). Protože již tehdy jsem měl zájem o pedagogiku (snad geny po rodičích) vyjednal jsem si možnost navštěvovat hodiny metodiky KT na pedagogickém oddělení pro absolventy Učiliště, které vedly O. Kostrovická a L. Širipina. Ten rok pobytu v Leningradě ovlivnil podstatnou měrou můj profesní život. Byl jsem si vědom, čeho se mi dostává a tak při zimních prázdninách jsem si vyřídil na ministerstvu školství prodloužení studia v Leningradě ještě o 1 rok. Zpáteční letenku do Leningradu jsem měl na 28. srpna 1968.  21. srpna přišla okupace – „internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy”, odmítl jsem do Leningradu odletět a byl jsem přijat do baletního souboru ND.

Mé první představení jako profesionálního tanečníka se uskutečnilo v den mých 20 narozenin (12. 9. 1968). Byl to tehdy úspěšný balet Jana Hanuše Othello v choreografii Jiřího Němečka a výtvarníka Josefa Svobody, ve kterém jsem již coby žák přípravky ND vystupoval jako páže, tentokrát to byl „lepší” sbor – tzv. „pět párů”. 21. 8. 1969, v den 1. výročí okupace, jsme se vraceli s Baletem ND z festivalu v Bregenzu. V Praze byly opět tanky, obrněná vozidla, demonstrace, řekl jsem si, že musím pryč, že v Praze nezůstanu. Přes Pragokoncert jsem si vyřídil angažmá do francouzského Štrasburku, kam jsem v říjnu 69 nastoupil jako „premier danseur”. O rok později jsem přijal nabídku Pavla Šmoka do Basileje ve Švýcarsku, kam nastupoval jako šéf baletu (před odjezdem do Štrasburku, když jsem již nemohl chodit cvičit do ND, jsem cvičil a vedl tréninky v Baletu Praha, vedeným Pavlem Šmokem). Bylo to pro mě důležité angažmá, protože jsem tam poznal zcela jinou formou taneční tvorby a pak!!!, jsem se tam seznámil s mojí budoucí manželkou Kateřinou, které nabídl Pavel Šmok angažmá po světové premiéře Glagoglské mše, kterou inscenoval v Brně a kde tančila hlavní roli.

V Basileji jsme zůstali dva roky, a z těch všech zajímavých inscenací bych chtěl zmínit alespoň světovou premiéru Janáčkovy Sinfonietty v roce 1971, kde manželka vytvořila hlavní pár s Petrem Koželuhem. V roce 1972 jsme se s Kateřinou vrátili do Prahy a nastoupili do ND, kde jsme zůstali až do konce své taneční kariéry. Ptáte se na nejoblíbenější role. Podle archivu ND jich bylo v ND 79, když bych připočetl role ve Štrasburku, Basileji, v Košicích a v Ústí n/Labem, kde jsem byl stálým hostem a ty, které jsem nastudoval již po ukončení angažmá, je jich kolem stovky. Tančil jsem role „prvního oboru”- prince a romantické hrdiny, role charakterní, dramatické i komické. V mnoha inscenacích jsem tančil role zcela protichůdné – Prince i Rudovouse v Labutím jezeru, Václava a Gireje v Bachčisarajské fontáně, Romea a Merkucia v Romeovi a Julii, Satana a Fausta v baletu Dr. Faust aj. A kterou jsem měl nejraději? Těžko říci. Podařilo se mi vždy k roli, kterou jsem tančil, najít vztah a dělal jsem ji rád. Jedna je však přece jen výjimečná – Crassus v baletu Spartakus v choreografii Jiřího Blažka. Na premiéře jsem tančil roli Harmodia, srazil se s kolegou a přivodil si těžkou distorzi kolena, 8 měsíců jsem pak nemohl tancovat. Když jsem se vrátil do divadla, byl jsem následně obsazen do nádherné role Crassa a tu jsem pak tančil 6 sezon(!!!) bez alternace. Mé taneční sny se naplnily vrchovatou měrou!“

archiv Jaroslav Slavický – Marná opatrnost s Hanou Vláčilovou

Velice bohatá je také Vaše práce pedagoga, ke které jste se dostal již v roce 1972, když jste začal na Taneční konzervatoři v Praze učit klasický a jevištní tanec. Přitom jste v roce 1987 vystudoval taneční pedagogiku na HAMU, kde jste také v letech 1987 – 1996 učil. A od roku 1996 jste ředitelem Taneční konzervatoře hl. města Prahy. Čím Vás práce pedagoga naplňuje? A jak se Vám daří coby řediteli této prestižní školy?

„Ano, začal jsem učit v roce 1972, tedy velmi mladý. Můj profesor Karel Lukšík odjel na stáž do Choreografického učiliště v Leningradu a požádal mě, abych převzal jeho třídu na konzervatoři. Z třech měsíců pak bylo nakonec šest. A tak se „mými” žáky stali Jan Kadlec, Lubomír Kafka, Vladimír Nečas, Martin Barotek. Od školního roku 1974/75 mi pak nabídla Astrid Štúrová, v té době vedoucí tanečního oddělení, abych se stal pedagogem školy. Letos tedy končím 50. školní rok! Studium tance trvá 8 let!, je to nejdelší odborné kontinuální studium a je krásné pozorovat jak z malého dítěte, které do školy v 10. letech přichází, vyrůstá mladý talentovaný člověk, schopný předávat ostatním krásu a emocionální zážitky. Pokud se to podaří, je to to, co může člověka jako pedagoga naplňovat a proč si řekne „má to cenu”. Je to proces nejen dlouhodobý, ale také velmi náročný po stránce fyzické i psychické. Žáci během studia procházejí zásadním fyzickým, psychickým, duševním a emočním vývojem, kdy se může jejich původní zájem o profesi změnit, může dojít ke zdravotním problémům a k dalším okolnostem, které mohou zásadním způsobem ovlivnit výsledky studia.

Pedagog sám nic nezmůže, pokud student nespolupracuje. Je stále více ambiciózních studentů a ještě více ambiciózních rodičů, a stále méně těch, kteří jsou ochotni (schopni?) věnovat studiu potřebné úsilí, bez kterého to prostě nejde. Obor se nebude přizpůsobovat jednotlivcům, jednotlivci se musejí, chtějí-li profesionálně tancovat, přizpůsobit požadavkům profese a ty jsou dnes velmi tvrdé. Balet/tanec není pro každého, výhodou je, že ho nemusí nikdo, kdo nechce, nebo nemůže, dělat. Bohužel, přesto jsou tací, kteří si to nechtějí přiznat a za své neúspěchy a nesplněné představy obviňují školu, za všechno může škola!. Sebereflexe je další vlastnost, která téměř vymizela.

Jak se mi daří coby řediteli školy? To by měli posoudit jiní. Já mohu s čistým svědomím prohlásit, že společně s ostatními pedagogy děláme vše proto, aby se nesnižovala úroveň odbornosti, aby škola plnila svůj hlavní úkol, a to je příprava profesionálních tanečních interpretů. Není to vůbec jednoduché. Již jsem naznačil některé problémy stran studentů, daleko větší jsou ze strany rodičů, kteří by chtěli školu řídit a svými neodbornými názory a účelovými tvrzeními odesílaných formou anonymních udání na nejvyšší místa, prosazují své partikulární zájmy a ohrožují chod školy a výsledky výchovně vzdělávacího procesu. Bohužel, současné vedení Baletu ND nemá zájem na pokračování spolupráce, která trvala více než 20 let a umožňovala realizovat škole na některé ze scén ND vlastní představení, ve kterých měli studenti možnost získávat jedinečné jevištní zkušenosti. Snažíme se proto nacházet jiné možnosti prezentace, máme nastudovaný balet Popelka v choreografii Jiřího Horáka, v nejbližší době uvedeme, dokonce s orchestrem, taneční scény z baletu Don Quijote, při škole působí soubor Bohemia Balet tvořený profesionálními tanečníky – absolventy školy, kde dostávají příležitosti i studenti školy. V roce 2022 jsme vystoupili nejen na scénách v ČR, ale také ve Francii, Německu a v Japonsku.“

archiv Jaroslav Slavický – Kazatel v baletu Jennifer

Mezi Vaše žáky patří např. úspěšní bratři Jiří a Otto Bubeníčkovi, Václav Kuneš nebo Daria Klimentová, kteří se prosadili ve světě. A co současní tanečníci a tanečnice? Je někdo, kdo Vás svým tanečním projevem nejvíce zaujal?

„Ve světě se jich prosadilo, a to velmi významně, mnohem více. Musím se zmínit minimálně o Jiřím Jelínkovi, dlouholetém 1. sólistovi Stuttgart Baletu, synu Lukášovi, 1. sólistovi Bavorského baletu v Mnichově a jednom ze tří Čechů (Jiří Kylián, Jiří Bubeníček, Lukáš Slavický) nositelů baletního Oscara – Prix Benois de la Danse, Michal Krčmář, 1. sólista Finského národního baletu v Helsinkách a další. Na domácí scéně se velmi výrazně uplatňují –  Adam Zvonař, Matěj Šust, Patrik Holeček, v současné době 1. sólisté Baletu ND v Praze, podobně jako Nikola Márová, Alina Nanu, Irina Burduja -1. sólistky Baletu ND. Výraznou osobností je Ondřej Vinklát, do nedávna 1. sólista Baletu ND, který však z ND odešel a vedle interpretační kariéry se věnuje společně se Štěpánem Pecharem, Viktorem Konvalinkou a Tomášem Rychetským (všichni moji žáci a absolventi naší školy) výrazné choreografické tvorbě posouvající vývoj současného tance v ČR.“

Během své plodné kariéry jste spolupracoval s řadou osobností jak doma tak v zahraničí. Kdo Vás nejvíce ovlivnil? Na koho rád vzpomínáte?

„Určitě musím vzpomenout Karla Lukšíka, mého profesora na škole a baletního mistra ND, se kterým jsem zkoušel v divadle mnoho rolí, dále na choreografa Jiřího Blažka, který mi dal krásné příležitosti ve svých baletech – již výše zmíněný Crassus, Faust, Albert v Giselle, Kostěj v Ptáku Ohnivákovi, Quasimodo v Esmeraldě (Ústí n/L), Romeo (Košice) aj. Musím vzpomenout také na Miroslava Kůru, v jehož baletech jsem měl možnost tančit výrazné role – Romeo, Mercutio, Radúz, Adam, Malatesta, Zmar. Nejvíce však musím vzpomenout na úžasného tanečníka, pedagoga, baletního mistra a člověka Borise Bregvadzeho, se kterým jsem se znal již ze studia v Leningradě. V době, kdy jsem v Leningradě studoval, ukončil svou hvězdnou kariéru v Kirovově divadle a začal učit. Měl úžasné charisma, temperament (po otci byl Gruzín), kulturu pohybu a koordinaci, tanečníky přímo elektrizoval. Vzpomínám a nejen já, jak vždy přišel do sálu, rozhlédl se a řekl „VSTALI”. V ten moment vás všechno přestalo bolet, zmizela únava, do těla se rozproudil adrenalin a najednou „to šlo”. Tréninky a zkoušky byly krásné. Bylo štěstím pro celý soubor Baletu ND, že s ním začal pravidelně spolupracovat, nejdříve jako pedagog, později také jako inscenátor. V roce 1975 uvedl na scéně Smetanova divadla komponovaný večer pod názvem Paquita, který obsahoval Stíny z baletu Bajadérka, pas de deux z baletu Coppélia a Korzár, Grand pas de quatre a Grand pas z Paquity. Tím uvedl na českou taneční scénu klasický baletní odkaz 19. stol., který zde do té doby nikdo neznal (nastudováno, ale neuvedeno bylo ještě pas de z Dona Quijotta a Harlekynády). V roce 1986 pak uvedl v české premiéře Dona Quijota v Petipově a Gorského verzi a v roce 1990, opět v české premiéře Čajkovského Spící krasavici v choreografii M. Petipy, v redakci Konstantina Sergejeva. Jeho pravidelné pedagogické působení a inscenační práce pozdvihly výrazně interpretační úroveň celého souboru Baletu ND.“

Byl jste baletním tanečníkem, baletním mistrem, působíte jako pedagog a ředitel školy. Která z Vašich profesí je Vám nejbližší?

„Souzním s básníkem „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád”! Všechny vyjmenované funkce souvisejí s tancem a tak není divu. A také se to měnilo v čase. Když jsem tančil, tak přesto, že jsem také učil, jsem se cítil především tanečníkem. Nejméně rád jsem byl baletním mistrem. Je to velmi zodpovědná funkce, odpovídáte za repertoárová představení. Pokud zkoušíte balety, ve kterých jste vystupoval, a dokonale je znáte, tak to jde, ale mnohem složitější je učit se choreografii a naplnit představy choreografa v baletech, ve kterých jste sám nevystupoval. A pak, baletní mistr pouze „honí” lidi a vyžaduje od nich práci, výši platu a role přiděluje šéf baletu. No a nyní, jsem především ředitelem se vší odpovědností, byrokracií i určitými možnostmi s tím spojenými a pak pedagogem, tím jsem nejraději. Ještě bych se rád zmínil o jedné mé činnosti, i když nikdy nebyla mou hlavní, a to je inscenace klasického baletního odkazu.

Českému tanci chybí povědomí historického vývoje baletu v 19. stol., který je nazýván „klasickým baletním odkazem”, dokonce je u nás označován za zkostnatělý, staromódní, nemoderní a nevím jak ještě. Přitom jsou v těchto baletech uloženy vysoké estetické, taneční a kompoziční hodnoty, bez nichž by nebyl balet/tanec tím, čím dnes je. Jsem přesvědčen, že společně s literaturou, hudbou a výtvarným uměním patří klasický baletní odkaz do světového kulturního dědictví. A navíc, diváci tyto balety milují! Při zachování toho nejcennějšího, co v nich je – především choreografické koncepce, je obyčejně třeba přistoupit k citlivé dramaturgické úpravě i ke změnám v inscenačních postupech, které jsou dnes pochopitelně jiné. Nesnažil jsem se nikdy o „muzeální” uvedení, naopak mou snahou bylo přiblížit tyto „klenoty” klasického baletu dnešnímu divákovi. A vzhledem k diváckému ohlasu si dovolím tvrdit, že se to povedlo. Nebylo jich tak málo – Louskáček pro školu (1993, 80 představení!), Don Quijotte (Národní divadlo Brno 1996), Spící krasavice (Opera Rio de Janeiro 1998), Louskáček (Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 2001), Bajadéra – česká premiéra (ND Brno 2003), Don Quijotte (Badische Staatstheater Karlsruhe 2004), Spící krasavice (Opera Rio de Janeiro – obnovená premiéra 2005), Šípková Růženka (Stavovské divadlo Praha 2005), Raymonda (ND Brno 2008), Don Quijotte (Státní opera Praha, Národní opera Bukurešť 2012), Bajadéra (obnovená premiéra Brno 2013, 2019), Šípková Růženka (Jihočeské divadlo, Otáčivé hlediště Krumlov 2019, 2021).“

archiv Jaroslav Slavický – Jago v baletu Maurova pavana s Marií Hybešovou

Díky své profesi jste procestoval kus světa. Jednou jste řekl, že to bylo nesmírně zajímavé a poučné. Jak Vás to obohatilo profesně i lidsky?

„Vždycky jsem rád cestoval a měl jsem vlastně velké štěstí, že i v době, kdy to nebylo vůbec samozřejmé, jsem cestovat mohl. Dlouhodobý pobyt i cesty do zahraničí byly téměř vždy spojeny s profesí. A to znamenalo vidět – vidět pracovat různé osobnosti, různými styly a způsoby a říci si – „to je ono“ anebo „tak ne”! Pokud je člověk schopen vidět věci takto, určitě to může přispět k jeho profesnímu růstu. Snažil jsem se o to. Neméně zajímavé je také vidět novou krajinu, přírodní krásy, ale hlavně poznávat nové lidi, kulturu života a atmosféru v té které zemi. To přispívá k širšímu pochopení a uvědomění si celé řady souvislostí ovlivňující náš život, vidět sebe jakoby v zrcadle a pracovat na tom, abychom se nemuseli za ten pohled stydět. Na cestách jsem se seznámil s celou řadou lidí a těší mě, že s mnohými se stále rádi potkáváme a komunikujeme.“

Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

„Odpočívat zatím nemám moc čas, ale vzhledem k věku se to budu muset naučit. Když mám volno, tak se snažím vyčistit si hlavu, hlavně nemyslet na školu, na balet, na další projekty, představení a koncerty, získat nějaký nový zážitek, třeba cestováním, nebo poslechem hudby či četbou.“

Jaroslav Slavický

Narodil se 12. září 1948 v Poděbradech. Otec Jaroslav Slavický, byl sbormistr a v Hradci Králové založil dnešní sbor Jitro a je autorem knih – Listy důvěrné, a ženy.

Vystudoval taneční oddělení Pražské konzervatoře hudby (1980 HTŠ, 1990 Taneční konzervatoř, dnes Taneční konzervatoř hl. m. Prahy), kde je od roku 1996 ředitelem. Jako pedagog působil také v Edinburghu, Bordeaux, Rio de Janeiro, Číně, Kolumbii, Japonsku nebo Bloomingtonu (USA).

Začínal v ND v Praze, poté byl sólistou v Théâtre Municipal Strasbourg (1969/1970) a Stadttheater Basel (1970–1972). Od roku 1972 byl sólistou a od roku 1975 prvním sólistou baletu ND v Praze, kde v letech 1990 – 1998 působil jako baletní mistr.

Za svou práci obdržel v roce 2021 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství.

Manželka je bývalá tanečnice, pedagožka Kateřina Elšlégrová Slavická a jejich syn Lukáš Slavický je v současné době uměleckým šéfem baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníci a choreografkou Monikou Částkovou

„Měla jsem přemíru energie, tak mě poslali tancovat“

Monika Částková

Věnuje se pohybovému divadlu, současnému tanci a tančí v inscenacích Lenka Vagnerová & Company, což byl pro Moniku Částkovou sen, který si plní. Vyzkoušela si také choreografii, ale jak sama přiznává, její místo je teď v interpretaci.    

Jak jste se dostala k tanci, který jste vystudovala na Konzervatoři Duncan centre v Praze?

„K tanci jsem se dostala už jako čtyřletá holka, kdy jsem měla přemíru energie, a rodiče mě poslali tancovat, aby mě unavili 🙂 V Základní umělecké škole (Přelouč) mně pak nabídli možnosti, jak v tanci pokračovat, a tak jsem se ocitla na Konzervatoři Duncan centre.“

Tanec jste v rámci stipendia studovala také v New Yorku na José Limón Institute a kromě toho jste vystudovala také choreografii na pražské HAMU. Čím Vás choreografie zaujala? Neuvažovala jste o studiu taneční pedagogiky?

„Na HAMU (Hudební akademie múzických umění) jsem šla z Konzervatoře Duncan centre, kde byla tvorba hlavním oborem a já jsem  toto  měla ráda,  byl  to takový přirozený postup, studovat choreografii. Necítila jsem se jako pedagogický typ a učit jsem nechtěla, musím ale říct, že když se postavím před studenty, tak mě to naplňuje. Dnes bych možná volila jinak.“

Věnujete se pohybovému divadlu a současnému tanci v souboru Lenka Vagnerová & Company, v němž vystupujete pod jejím vedením v inscenacích – Gossip, Panoptikum, Krajinou slz, Amazonky, Lešanské jesličky, Riders. Proč právě pohybové divadlo? Čím je Vám blízké?

„Tančit s Lenka Vagnerová & Company byl sen, který si plním. Pohybové divadlo je mi blízké svou opravdovostí. Pořád hrajete divadlo, ale lidé cítí každou vaši emoci. Je to nádherná magie a krásná práce.“

Monika Částková – Hodina současné taneční techniky – foto Lukáš Poláček

Na inscenaci ‚Krajinou slz‘ jste se podílela také jako choreografka.  Za svoji autorskou inscenaci ‚Arvore‘ jste v roce 2011 získala ocenění na mezinárodním choreografickém festivalu Solo duo v Budapešti. O rok později jste v japonské Yoyaně představila své další dílo Closer distance. Pak jsou tu další představení – Camalea, Vodník, Open your chest. Co Vás na choreografii baví?

„Ta možnost volby. Máte nápad, něco vás vede kupředu, pak se objevíte na rozcestí a máte nepřeberně možností, kam jít. Je fakt, že už je to pár let, co jsem tvořila naposledy, takže kdo ví, zda bych se z těch křižovatek teď vymotala. Věřím ale, že můj čas ještě přijde.“

Díky spolupráci s Černým divadlem Jiřího Srnce jste vystupovala v zemích Latinské Ameriky a také v Číně. Jaká to bylo zkušenost práce v černém divadle? Co Vám to dalo?

„Byla jsem tenkrát čerstvá absolventka, takže cestování mi dalo mnoho zážitků. Projeli jsme spoustu krásných míst. Práce na turné vyžadovalo určitou dávkou zodpovědnosti a důležitý byl cit pro spolupráci. Setkání s panem Srncem bylo také velmi inspirující, byl to krásný člověk.“

Jste více tanečnice nebo choreografka?

„Už jsem na to malinko narazila. Myslím, že teď je moje místo v interpretaci, ale nikdy neříkám nikdy a k choreografii se třeba vrátím.“

 Je Vám práce také koníčkem, nebo práci a volno oddělujete? Umíte odpočívat?

„Já myslím, že to v tomto oboru oddělit úplně nejde. Když děláte práci, kterou jste vždycky dělat chtěla, když milujete svou práci, když ji na jevišti tolik prožíváte, tak je i vaším koníčkem. A co se odpočinku týče, tak si myslím, že se zlepšuji. Věkem 🙂

Monika Částková – Arvore – foto Vojtěch Brtnický

Děkujeme za rozhovor 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s porotkyní StarDance Tatianou Drexler

„Vše dobré, co učiníš pro druhé, se mnohonásobně vrátí“

Tatiana Drexler

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes,“ přiznává porotkyně z TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí Tatiana Drexler, rodačka ze slovenského Martina, dlouhá léta žijící v německém Hannoveru.  

Vaším mottem je: „Všechno dobré, co učiníš pro druhé, se ti mnohonásobně vrátí.“

„Myslím si, že to skutečně tak nějak funguje, protože jsem měla při tom všem neštěstí, co jsem si sama nadělala, dost štěstí a konec konců jsem vlastně šťastný a spokojený člověk. Ale myslím, že to dnes již tak neplatí, jak jsem si myslela ve své naivní mladosti. Protože já jsem si myslela, že vím, co je pro lidí dobré. Dnes si to již nemyslím. Vlastně mám s tím také vlastní zkušenosti. My nevíme, co je pro koho dobré. Protože, to co jsem pokládala za velice zlé a z čeho jsem byla velice smutná, jako když mne opustil můj manžel, tehdy podle mne to byla moje nejhorší situace mého života. Zpětně se na to dívám, že to bylo vlastně pro mne největší štěstí, co se mi mohlo stát. My lidé vše posuzujeme v momentě, když se to stalo a ono to může být jiné. Snažím se situace méně posuzovat a tím také nerozhodovat, co je pro koho dobré.“

Vy jste se od dětství věnovala baletu a gymnastice, vystudovala matematiku a tělesnou výchovu. Jak jste se dostala k profesionálnímu tanci?

„Balet je také profesionální tanec a gymnastika se mi zdála hodně tvrdá a proto jsem začala tancovat, ale dlouho to nebyl ještě profesionální tanec, protože jsem tancovala při studiu. Rodina a známí mi dávali najevo, že ty „tanečky“ jsou jen tak mimo a na prvním místě je škola a studium,  a tak tanec byl pro mne v té době hobby i přesto, že jsem byla mistryní Slovenska. A pak jsme byli také vicemistři socialistických krajin. Bylo to stále pouze hobby. Profesionálně jsem začala tančit, až když jsme emigrovali do Německa. Začátky nebyly lehké, bylo to spíše hrozné, dostali jsme se až na konec sociálního žebříčku. Neuměli jsme řeč, bylo to šílené období, naštěstí tu byl tanec a my jsme si tancem vydělali v té době pro nás neuvěřitelně obrovské peníze a zjistili jsme, že nemá význam se vracet k tomu našemu studiu, že se tím tancem dokážeme v Německu uživit lépe než tím, co jsme vystudovali. Tím, co jsme vystudovali, bychom se uživili také, ale nám se v té době líbilo tancovat. Konečně jsme mohli jenom tancovat. J

 Po škole jste chvíli pracovala ve Slovnaftu a v roce 1987 jste se spolu se svým tehdejším manželem a tanečním partnerem Petrem Ingrišem rozhodli pro emigraci. Jaké byly Vaše začátky v tehdejším západním Německu?

„Ano, v tom našem postudijním rozmýšlení, (doktor Peter Ingriš má červený diplom, vystudoval teoretickou fyziku, to je skutečně těžký obor), jsme si uvědomili, že oba chceme poznat jaký je svět,  a tak jsme se rozhodli pro emigraci, což byl skutečně razantní krok v našem životě. Nebylo to lehké. Tehdy byly začátky v západním Německu velice tvrdé. Podcenili jsme to ve všech směrech. Nerada o tom moc mluvím, protože mi málokdo rozumí. V té době byl svět úplně jiný než dnes. Vše bylo jiné. Nebyl internet, byli jsme neinformovaní. Vzdělání, které jsme dostali, bylo absolutně jiné, než to, které existovalo v západním světě. My jsme vlastně v té diktatuře byli absolutně neinformovaní, dezinformovaní a o světě jsme nevěděli absolutně nic. Jediné, co jsme měli, byla schopnost přemýšlet a řešit těžké situace. Z toho socialismu jsme se uměli přizpůsobit. Dnes rozumím každému,  kdo má po emigraci deprese a kdo se do života nikdy nedostal a žil v různých komunitách,  jak ruských, polských či slovenských. To jsme my hned od začátku odmítli. My jsme se snažili dostat se ihned do německé společnosti a nechtěli jsme do komunit. Vzali jsme to přes tanec a taneční komunita byla mezinárodní, otevřená a to nám velice pomohlo.“

Postupně jste se vypracovali a dokonce jste se probojovali 9x do finále mistrovství Německa. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to postupně. Na prvním německém mistrovství jsme byli poslední. Pak jsme rok pořádně trénovali a dostali jsme se velice rychle do finále a to se stává jen zřídka.

Připisuji to tomu, že jsme byli dobří  tanečníci, měli jsme všeobecné taneční vzdělání. Ještě v Bratislavě jsme vystupovali v komparsu v baletu, dělali jsme také moderní tanec, což nám pomohlo se jak v latině, tak ve standardu zlepšit. Tančili jsme mezinárodně. Celých těch šest let jsme patřili mezi nejlepších 24 párů na světě. V té době to nebylo jako dnes, tehdy byl pouze jeden svaz. V jednom svazu tančili amatéři, v jednom svazu profesionálové, takže jsme byli stále mezi 24 páry na světě, což  se nestane na tak dlouhou dobu jen tak a naše nejlepší místo bylo 14 místo v Blackpoolu,  a to  byl náš nejlepší výkon.“

S manželem jste se sice rozvedli, ale tanci jste zůstala věrná a v německém Hannoveru, kde žijete, vyučujete. Baví Vás to, a jaký je o studium tance zájem?

„Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes a hlavně mne baví práce s mladými lidmi. Tanec dělá lepší život a lepší lidi. Mám ráda mladé lidi, kteří jsou úžasní, ráda s nimi pracuji. Já miluji tanec.

O tanec je v Německu veliký zájem dnes a denně, ale co je smutné, ten německý taneční sport se nedokázal udržet tak, jako byl před těmi 20 – 30 lety, jaký jsem jej zažila já. Máme v Německu více tanečních sportovních svazů (tato situace je také, bohužel, i ve světě), což vede k tomu, bohužel, že máme každý rok 12 mistrů světa a 12 mistrů Německa. Toto ztrácí na důvěryhodnosti,  a proto se o taneční sport až tak moc lidí nezajímá. A tak jsem velice pyšná, že se českému taneční svazu podařilo udržet se, i přes všechny rozdíly. Také mne velice potěšilo, když nedávno na mezinárodní taneční soutěži ve Stuttgartu bylo v 48 párech pět českých párů z Čech, což je úžasné, na tak malou zemi. Jelikož je Česko mnohem menší než Německo, a tak by muselo být v Německu těch párů alespoň čtyřicet. A myslím si, že Češi to dělají skutečně dobře. Doufám, že jim to vydrží. Také se jim podařilo využít vlnu StarDance, která nesmírně pomohla českému tanci. StarDance skutečně  dobře prezentuje taneční sport a Marek Eben a Tereza Kostková jsou úžasní, těm musí taneční sport ruce líbat, protože svou práci  dělají skvěle. A v porovnání s jinými krajinami, je StarDance opravdu dobrá vlna, na kterou taneční sport naskočil, a dělají to excelentně.“

Od roku 2007 jste přísnou porotkyní taneční soutěže ČT Star Dance… když hvězdy tančí. Jak se cítíte v této roli?

„V roli porotkyně, nevím, zda přísné, jsem se v roce 2007 ocitla náhodou. Jsem za tuto příležitost vděčná, a je to nádherná příležitost, která mne v mém profesionálním životě potkala. Sedět na té židli je jedna věc, ale už jen poznat takové množství vrcholových sportovců, takové množství vynikajících umělců a tolik milých lidí, je obrovským obohacením mého života. Až v této soutěži jsem si uvědomila, jak důležité je  v životě umění. Lidé, kteří umění dělají, jsou tak kreativní, plní lidskosti. Umění je skutečně část života, kterou  nesmíme ztratit. Také sport je důležitý. Myslím si, že StarDance je  nádherně propojené umění a sport a nechci, aby mi v mém životě chyběl někdo z těch, které jsem za tu dobu potkala.“

Žila jste v emigraci, díky tanci procestovala kus světa. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Domov, to jsou pro mne lidé, kteří mne mají rádi. Domov je pro mne skupina lidí, kteří mají společný humor, kteří mají společná témata, kteří jsou schopni spolu diskutovat, bavit se.  Není to místo, ale jsou to lidé, kteří dělají domov.“

Tanec Vás provází celý život, je také Vaším koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Mám ráda hudbu, imitaci. Ráda tancuji i sama. A zda umím odpočívat? Myslím si, že neumím. Pro mne je odpočinek prostě změna činnosti. Já když například s mladými lidmi tancuji, dělám blbosti, tak pro mne je odpočinek si sednout k počítači, dělat v manželově kanceláři. Pro mne je odpočinek, také uklízet. Pro mne je odpočinek i číst knihu, ale jenom tak sedět, to není ono. Jen tak ležet na slunci na lehátku vydržím tak deset minut, pak už začínám hledat, kde bych vytrhala plevel nebo vzala do ruky koště a začala zametat, prostě něco dělat. Ležet, to není moje silná stránka a ani nikdy nebyla. Kdysi jsem ležela na lehátku, protože jsem chtěla být nejhezčí na koupališti v Martině, a to byl asi ten důvod, ale dnes již nechci být nejkrásnější na koupališti v Martině. Oddychování mi moc nejde, ale snažím se v tom zlepšit.“

Tatiana Drexler

Pochází z Martina, na Slovensku, kde se 12. února 1963 narodila. Vystudovala matematiku a tělesnou výchovu na Komenského univerzitě v Bratislavě.

Je podruhé vdaná a s druhým manželem žije v německém Hannoveru.

Foto: archiv Tatiany Drexler

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletkou Annou Vágnerovou

„Do jeviště jsem se zamilovala“

Anna Vágnerová

V dětském věku se na scéně představila v představení Louskáček – Vánoční příběh nebo v muzikálu Les Misérables v roli malé Cosetty. Velice brzy se vzhlédla v baletce a šla si za tím, i přesto že byla juniorskou mistryní v moderní gymnastice. Dnes je Anna Vágnerová členkou baletu SND v Bratislavě, kde tančí v několika baletních představeních.  

 Pocházíte z umělecké rodiny, tatínek slavný hudebník, také Vaši sourozenci se věnují hudbě. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?

„Jako malá jsem si to tak neuvědomovala. Mamka s babičkou nás s mým bratrem Josefem vodily na všelijaké kroužky, jako ostatní maminky své děti. Přes různé keramiky, fotbaly, tenisy, hry na flétnu a klavír, zpěv, gymnastiku a balet. Zkrátka jsme to brali tak, že jsme aktivní rodina, která má svůj směr a rodiče pro nás hledají to správné,  co nás hlavně bude bavit. A musím říct, že jsem za to vděčná, že se nám poštěstilo tolik možností okusit.“

Vy jste se po vzoru Vaší maminky, která byla gymnastkou, věnovala moderní gymnastice a byla jste juniorskou mistryní. Co Vás ještě bavilo? Čím jste chtěla být?

„Mě vždy bavilo vše, u čeho jsem mohla být hodně fyzicky aktivní. I přes to, že jsem, dovolím si říci, uměla dobře hrát na klavír a zúčastnila jsem se i pár soutěží, mě nebavilo doma za klavírem sedět a cvičit. To bylo pro mě utrpení. 🙂  A čím jsem chtěla být? U mě to bylo více méně jednoduché. Co si pamatuji, hned od začátku jsem se vzhlédla v baletce, tak nebylo žádný pochyb. I když bylo hodně lidí v rodině proti, teď cítím obrovskou oporu a podporu.

Co Vás přivedlo k baletu, který jste vystudovala na Taneční konzervatoři hlavního města Praha pod vedením Roberty Meschiari Pospíšilové, Hany Vláčilové, Jaroslava Slavického a Ljuby Dančenko. Čím Vás balet tak zaujal, že jste mu dala přednost před sportem?

„Balet byl ze strany mamky zamýšlen pouze jako průprava pro moderní gymnastiku. Abych měla lepší držení těla a celkovou technickou průpravu. Avšak zlomový moment přišel tehdy, když jsem s baletní přípravkou ND v Praze začala vystupovat v představení Louskáček – Vánoční příběh. A už nebylo cesty zpět. Do jeviště a zákulisního života jsem se naprosto zamilovala a nikdy bych to nevyměnila.“

Během studií jste se zúčastnila baletních soutěží a na Mezinárodní baletní soutěži v Plzni jste v roce 2015 obsadila první místo, byla jste finalistkou Mezinárodní baletní soutěže Eurovize nebo semifinalistkou v Lausanne. Co to pro Vás znamená? Je to nejen radost, ale také obrovská zodpovědnost?

„Nejen, že to beru jako obrovskou poctu, ale hlavně jako motivaci ke stálému zlepšování. Na soutěžích jsem se setkávala s velikou konkurencí, jelikož na světě je tolik úžasných a talentovaných umělců – tanečníků, že je až těžké kolikrát vybírat. Je velmi důležité, abychom měli v sobě zdravou soutěživost, která nás posouvá stále dopředu. A samozřejmě při sobě pedagogy, kteří v nás věří a dávají nám tuto možnost vystoupit. Já musím i říci, že jsem díky soutěžím poznala mnoho úžasných lidí, ať už pedagogů, baletních mistrů, ale taktéž několik přátel, kteří mi zůstali dodnes a dokonce jsem s nimi momentálně kolegyně. 🙂

Po absolvování konzervatoře jste nastoupila do baletu SND v Bratislavě. Proč právě tato scéna na Slovensku?

Po absolvování mnoha konkurzů jsem měla pár nabídek, které jsem pečlivě promýšlela. Jak určitě víte, uplatnění tanečníků je velmi náročné a hlavně jde kolikrát o velké štěstí. Já to štěstí měla a nesmírně si ho vážím. Těsně po škole jsem byla stále okouzlena klasickým repertoárem, a ten právě SND nabízelo. Proto jsem se rozhodla pro tuto scénu. A rozhodně nelituji. Měla jsem možnost tančit od klasického repertoáru přes neoklasický, až po moderní. Máme repertoár velmi bohatý a zajímavý. Určitě stojí za to u nás některé představení shlédnout 🙂

Na scéně SND tančíte v baletních představeních jako – Narodil se chrobáčik, Popoluška, Luskáček, Labutie jazero, Zlé strážené dievča, Giselle, Rukopisy majstrov. V čem byste si ráda „zabaletila“? Máte nějakou vysněnu roli?

„Úplně vysněnou roli popravdě nemám. Avšak jsem velmi vázána na hudbu, proto bych byla nesmírně šťastná, pokud by se nám na repertoár vrátil balet Romeo a Julie či Eugen Oněgin. Tyto dva balety jsou mými srdcovkami s nepřekonatelně okouzlující hudbou.“

Nedávno jste dokončila studia na Hudební a taneční fakultě na VŠMU v Bratislavě. Jaký obor jste si zvolila? Uvažujete také o choreografii nebo pedagogické činnosti?

„V choreografování jsem se nikdy nenašla. Avšak v tanci jsem k sobě byla vždy velmi pedantní a dokázala jsem vidět spoustu detailů a nedostatků. Proto jsem si zvolila pedagogiku klasického tance. Popravdě se však v budoucnosti nevidím jako pedagog někde na taneční škole. Táhne mě to spíš k profesi baletního mistra v divadelním prostředí. Pracovat s profesionálními tanečníky a rozvíjet své zkušenosti v baletním repertoáru.“

Vaši sourozenci Josef, Barbora a Tereza působí jako herci a zpěváci, Jakub se stal sportovním rybářem a Karel podnikatelem. Neláká Vás také zpěv nebo herectví?

„Samozřejmě je vždy dobré myslet na zadní vrátka. Povolání baletky není věčné. Proto jsem taktéž přikloněna muzikálům, kde můžu spojit všechny složky. Tanec, zpěv a herectví. Jako malá jsem měla možnost hrát malou Cosette v muzikálu Les Misérables vedle svého bratra Josefa, který ve své muzikálové kariéře stále pokračuje a roste. A popravdě musím říci, že není špatná myšlenka stát s ním opět na jevišti a stát se jeho kolegyní. Ale to se vše ještě uvidí. 🙂

Jak ráda trávíte chvíle volna?

No,  volného času moc není. A když je, tak se pracuje na domácnosti. 🙂

Ale samozřejmě i ráda zrelaxuji. Procházky venku, setkávání s přáteli a rodinou, ‚gaučování‘ a podobně.

Anna Vágnerová:

Pochází z Prahy, kde vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Praha, obor klasický tanec (2008 – 2016) a v roce 2022 ukončila studia na VŠMU v Bratislavě na Hudební a taneční fakultě.

Od sezóny 2016/2017 je členkou baletu SND v Bratislavě.

Jejím otcem je hudebník Karel Vágner a maminka Katina Vágnerová (za svobodna Papadopulosová) je bývalá gymnastka řeckého původu. 

Foto: Archiv Anny Vágnerové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín