Rozhovor s choreografem a tanečníkem Mirkem Kosíkem (Cirk LaPutyka)

„Baví mě porušovat taneční pravidla“

Tančí v DEKKADANCERS,  v tanečním studiu ViViD Dance Company a působí v novocirkusové company Cirk LaPutyka. Má rád různé taneční styly a stal se z něj univerzální tanečník. Věnuje se také choreografii, a jak sám říká: „Tvorba choreografie je obrovská výzva a proto mě to baví.“ V současné době se Mirek Kosík hodně věnuji pozemní a závěsné akrobacii, které ho velice baví a rád by se v nich zdokonalil tak, aby je mohl propojovat s tancem.

V jednom rozhovoru jste řekl, že u Vás v rodině se nikdo tanci nevěnoval, jenom babička zpívala a bratr hrál fotbal. Co Vás v dětství bavilo, čím jste chtěl být?

„V dětství jsem se věnoval atletice, ze které mám spoustu medailí. Tehdy si mě tam všiml trenér fotbalu a přetáhl mě do týmu. Fotbal mě ale přestal bavit asi po půl roce a tak jsem skončil a k atletice už se taky nevrátil. Od té doby jsem zkusil hodně sportů, ale u ničeho jsem nevydržel víc než měsíc. Takže jsem spíše žil prostý vesnický život, chodil do školy a ven s kamarády. Vůbec jsem nevěděl, čím chci být a tak nějak jsem se rozhodl jít na obchodní akademii, kde mě hodně bavilo účetnictví, a tak jsem v tom pokračoval i na vysoké škole a myslel, že budu účetní, jelikož práce s čísly mě bavila. Každopádně po vysoké škole jsem se hecl a zkusil v jednom dni tři konkurzy v Praze … no a všechny vyšly dobře, proto jsem se ze dne na den přestěhoval do Prahy.“

Co Vás přivedlo ve třinácti letech do břeclavského tanečního studia Actiwity DC, kde byla tehdy vedoucí Veronika Tučková, o níž jste řekl: „Nebýt jí, netančil bych!“

„Se školou jsme šli jednou na představení taneční skupiny Aktivity DC a doteď si pamatuju, že při celém představení mi škubaly nohy a ruce… takové tiky. Nevěděl jsem co to je, ale k pohybu a tanci jsem měl od malička tak nějak blízko. Loni na Vánoce jsem dostal od rodičů záznamy z VHS kamer, kde jsem zjistil, že jsem v podstatě dřív tančil, než chodil. No a v deváté třídě mě kamarádka Bára Čápková vzala na trénink právě Aktivity DC, kde právě ona tančila. A tak se mě ujala Veronika Tučková, která ve mně právě probudila lásku k tanci. No a od té doby jsem nevynechal jediný trénink a našel v tanci neskutečnou vášeň … něco co jsem do té doby vůbec neznal…, to mi zůstalo až doteď.“

Absolvoval jste program Galen Hooks Method PRO v New Yorku u choreografky Galen Hooks. Co Vám studium pod jejím vedením dalo?

„Ano, absolvoval jsem její program „Classic“ v Amsterdam a poté „PRO“, který byl jen pro vybrané v NY. Dalo mi to snad úplně všechno 😀 Classic program byl zaměřený hodně na face expressions, herectví a o tom, jak najít sebedůvěru v performance. „PRO“ program byl hodně zajímavý… měl nám ukázat, jak funguje Industry svět, což jsme zjistili v prvních 40 minutách, kdy jsme došli na sál, a nikdo nám nic neřekl. Tak jsme se tak nějak zmateně začali rozcvičovat a nikdo nevěděl, co se děje. Po 3 minutách přišla její asistentka a začala nás učit choreografii, stylem, jednou ukážu a jedeme na hudbu. Takhle to trvalo 40 minut… a řeknu Vám… nikdy jsem neměl tak zavařenou hlavu a nikdy jsem nebyl více zpocený. Poté si s námi sedla a každému přečetla poznámky, co jsme udělali špatně hned od příchodu do sálu. Za mě to byla obrovská zkušenost, ze které jsem si toho hodně odnesl do svého midsetu a do svého každodenního fungování v profesionálním světě.“

Rád tančíte různé styly a stal se z Vás univerzální tanečník. Přesto, je Vám některých z tanečních stylů nějakým způsobem nejbližší? Co byste se ještě rád naučil? 

„Já jsem začal více na show Dance, poté pokračoval v Brně v underground světě freestylu a battlů, a následně v Praze jsem začal s Contemporary a komercí. Asi nedokážu říct co je mi nejbližší… od každého kousek. Tím jak jsem i jako dítě střídal sporty, i hračky mě bavily maximálně hodinu… tak to mám i s tancem… rád to střídám… mixuju… podle nálady. Baví mě experimentovat a spojovat různé taneční styly ve svých choreografiích i freestylu. V tom také vidím tu krásu tance… i když každý styl má pravidla, tak mě je baví porušovat a spojovat si je do vlastních pravidel. Momentálně se hodně věnuji pozemní a závěsné akrobacii, ve kterých bych se chtěl hodně zlepšit a později je právě propojovat s tancem. Závěsná akrobacie pro mě byla láska na první pohled, i když hodně bolí se ji učit, spoustu modřin a odřenin, ale láska je  o to silnější :D“

Tančíte v DEKKADANCERS (Kniha džunglí) a v tanečním studiu ViViD Dance Company. Působíte v novocirkusové company Cirk LaPutyka (R.I.E.). A co taneční kurzy nebo workshopy, pořádáte je?

„Workshopy pořádám, když mám chuť a čas. Jednou jsem si zkusil mít pravidelné open classy, ale po čase jsem přišel na to, že mi to vůbec nevyhovuje. Tvořil jsem, protože jsem musel, ale  ne protože jsem chtěl a stala se z toho spíše povinnost než radost. Momentálně skrze představení, tour s Jirkou Kornem, tour s Leošem Marešem, nějak neplánuju workshopy. Nejblíže duben/květen. Ale kdo ví… třeba mě přepadne tvořivá a bude to za 2 týdny.“

 V roce 2021 jste se stal absolutním vítězem a stal se Tanečníkem roku. Co to pro Vás znamená?

„Nechci říct, že bych si toho nevážil, vážím si toho moc. Snažil jsem se o to dlouho, kvůli cestě do NYC, což byla hlavní cena. Beru to ale tak, že je to jen jedna výhra na mé cestě, která mě posunula o několik kroků vpřed a naopak musím makat o to víc a nezaspat. Bylo to pro mě uvědomění, že to co dělám, dělám správně a otvírají se mi další cíle a příležitosti.“

Co Vás na tanci baví a čím je pro Vás tanec stále tak okouzlující?

„Všechno a vším. Nevím, jak lépe to vyjádřit :D“

Nezůstal jste pouze tanečním interpretem, ale působíte také jako choreograf a spolupracujete se zpěváky jako Jiří Korn, Adam Pavlovčin nebo Lucie Bílá. Jako choreograf jste se podílel na kabaretním představení R.I.E. (Cirk LaPutyka), Superstar a různých show. Co Vás přivedlo k choreografii? Máte v tomto oboru nějaký vzor? Co Vás na práci choreografa baví? 

„K choreografiím jsem se dostal docela brzo, a to asi po 2 letech tančení, kdy jsem dostal na starost jednu ze skupinek začátečníků právě v Actiwity DC a zároveň se podílel na soutěžních choreografiích soutěžních skupin. Dostal jsem tím pádem spoustu příležitostí a lekcí, co jak dělat a nedělat. A choreografování mě provází tak nějak celou moji taneční kariéru. Když se teď ohlédnu na některé choreografie právě z těchto časů, tak se směju. Ale byla to cesta, kterou jsem si tvrdě šlapal a pořád šlapu. Tvorba choreografie je obrovská výzva, a proto mě to baví. Zkoušet sám sebe. Strávit hodiny poslechem jedné písničky a představovat si pohyby, pozice, formace, představovat si ten život, který to má mít. Přemýšlet nad emocí, kterou chci předat jak tanečníkům, tak divákům. Je tam spousta aspektů.

Celkově mě baví tvořit a samotný proces tvorby. A když to má dobré ohlasy, tak to už je jen třešnička na dortu. A můj choreografický vzor je právě Galen Hooks co se týče zahraničí a český vzor je Zizoe.“

Patříte mezi ty lidi, kteří si můžou říct, že jejich práce je také jejich koníčkem? Jak rád trávíte chvíle volna?

„Samozřejmě, že ano. Volno trávím tak, že jdu trénovat, freestylovat, tvořit choreografie, do fitka, plavat. Když mám day off, tak jdu do  sauny, na dobré jídlo, masáž a co nejvíc regenerace, což je pro nás tanečníky hodně důležité. Ale obecně se ve volném čase věnuji hlavně tomu, abych se zlepšil v čemkoliv, co můžu později využít.“

Děkuji za rozhovor a vzkaz pro všechny, co to dočetli až sem. Dělejte, co Vás baví a jděte si za tím přes všechny překážky, protože pokud věříte tomu, že je to možné… tak je to opravdu možné.

Foto: Archiv Mirka Kosíka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem Michalem Tomanem

„Tvorba dává naší existenci smysl“

Byl první generace dětí, která se v Evropě začala věnovat brazilskému bojovému umění obsahující prvky boje, akrobacie, tance a hudby capoeiře. Po gymnáziu vystudoval moderní tanec na VŠMU v Bratislavě a v rámci programu Erasmus půl roku studoval tanec a choreografii na Falmouth University v Anglii. Jako tanečník působí Michal Toman v souboru současného tance 420PEOPLE, spolupracuje s ND v Praze, tanečním souborem DEKKADANCERS a souborem fyzického divadla Burki&com a pořádá taneční workshopy, v nichž se zaměřujete na současný tanec, capoeiru a akrobacii.

Jako malý kluk jste byl hyperaktivní a tak Vás maminka v předškolním věku přihlásila na balet. Jenže tatínek chtěl něco mužského a tak jste začal dělat karate. A k tomu ještě další kroužky jako aikido, latinsko-americké tance nebo kytaru v ZUŠ. Co Vás ještě bavilo? Jaký jste byl kluk?

„Řekl bych, že jsem byl taková trochu neřízená hyperaktivní střela. Obecně jsem oplýval schopností okamžitě provést něco, co mě právě napadlo, a to třikrát rychleji než jsem stihl pořádně zauvažovat nad tím, jestli to není šílené a nebezpečné či přímo sebevražedné. K neuvěření všech se mi nikdy nic moc vážného nestalo a první pořádnější zranění mě potkalo teprve až v květnu tohoto roku, což je i pro mě samotného s ohledem na to, čím vším jsem v životě prošel, naprosto k neuvěření. Byl jsem velmi soutěživý, ctižádostivý a nějakou dobu mi trvalo, než jsem se naučil prohrávat, a to proto, že se mi to obecně moc nestávalo, hlavně tedy na poli věcí, na kterých mi záleželo. Byl jsem dost urputný, velmi dobrý v plnění zadaných úkolů a obecně jsem moc neuměl jet na poloviční plyn, buď jsem něco dělal úplně naplno a tzv. do roztrhání těla nebo prostě vůbec, což bylo v mnoha ohledech velmi užitečné a v mnoha zase ne. Byl jsem přirozeně vůdčí typ, měl jsem trochu problém s autoritami a asi jsem byl i vcelku drzý. Pořádně jsem poslouchal a respektoval opravdu jen pár lidí, ale zase na druhou stranu jsem vždycky měl moc rád všechny kolem sebe a skoro všechno na světě mě hrozně zajímalo, takže v kombinaci s dobrým plněním úkolů mě šlo postavit téměř k čemukoliv a já si v tom většinou našel to své. Tak, jak mí rodiče věděli, bylo zkrátka třeba mě jen dobře usměrnit, proto i to velké množství všelijakých koníčků, kroužků, sportů a zábav, které jsem provozoval. Miloval jsem atletiku a závody, moc mě bavil sborový zpěv, air-soft, skateboarding, snowboarding, agresivní brusle, zkusil jsem také keramiku a další rozličné věci, dodnes se například věnuji sběratelství anebo miluji práci se dřevem, ke které mě vedli oba dědové. Vždy jsem měl v sobě touhu vše poznat, všechno umět a všemu porozumět. Myslím, že jsem to přirozeně zdědil po svých rodičích a hlavně jsem v tomto ohledu měl obrovský příklad ve své rodině, protože u nás vždy byla ideálem kalokagathia, tedy spojení těla, duše a mysli, hlavně v ohledu multifunkčnosti. Můj táta s mámou a moje dvě starší sestry v mých očích prostě věděli, uměli a dělali snad úplně všechno. Maximálně jsem se jim snažil vyrovnat. Jeden den jsem se díval na to, jak jedna sestra vyhrává mezinárodní pěveckou soutěž, druhý den jak získává ocenění ve hře na kytaru. Druhá zatím vyhrála pětiboj na atletických závodech, pak namalovala obraz, co vyhrál soutěž v Japonsku, mezitím vyřezala sochu ze dřeva, napsala báseň, obě pak spolu spluly nějakou tu divokou řeku a následně přinesly domů na konci roku z gymnázia samé jedničky a odmaturovaly z biologie, chemie a biochemie. A takto bych mohl chvíli pokračovat. Zkrátka velmi inspirující a vy přirozeně nechcete zůstat pozadu.“

Michal Toman – Svoboda v čase – Fotograf Milan Polóny

Měl jste možnost jít studovat balet, který Vás bavil, na taneční konzervatoř, jenže v osmi letech jste se začal věnovat brazilskému bojovému umění obsahující prvky boje, akrobacie, tance a hudby. Byl jste první generace dětí, která se v Evropě začala věnovat „bojovému tanci“ capoeiře. Čím Vás jako kluka capoeira zaujala? Byla to právě ta směs kombinace?

„Ano, přesně tak. Kdybych musel něco vypíchnout, tak určitě nejvíc z toho všeho mě tehdy očarovala akrobacie. Všechny ty stojky, skoky, vruty a salta. Pamatuji si ten moment jako včera. Bylo to doslova jako vidět sebe sama v zrcadle. Jako by capoeiru někdo stvořil přímo pro mě. Bylo v ní nejen zahrnuto ale i spojeno vše, co jsem měl rád (boj, akrobacie, tanec, hudba, zpěv, soutěživost) a hlavně celá ta energie kolem capoeiry a těch lidí byla naprosto úžasná. Všichni byli veselí, uvolnění, otevření, usměvaví, dobře naladění, energičtí nebo přímo hyperaktivní jako já. Tréninky probíhaly sice s velkou disciplínou, ale v úplně jiném a velmi uvolněném duchu než u jiných bojových umění, což mi strašně vyhovovalo. Vcelku dlouho mi v raném mládí trvalo, než jsem se naučil opravdu pořádně koncentrovat a zklidnit když je to třeba a v neposlední řadě jsem byl a dodnes jsem velmi otevřený člověk, co si rád povídá a má rád srandu. Tohle všechno v podstatě u všech bojových umění, které jsem vyzkoušel, byl poněkud problém, v capoeiře ale ne. Je to vlastně velmi prosté, představte si před očima Brazílii, jaká asi podle vás je? Jakou pulzuje energii? No a capoeira je stejná. A teď si zase představte Čínu nebo Japonsko, rozumíte mi…“

Michal Toman – Of fear and desire – Fotograf Peter Brenkus

Na gymnáziu jste zjistil, že tanec je Vaše veliká láska a chcete se mu opravdu věnovat a rozhodl se pro studium moderního tance na VŠMU v Bratislavě a v rámci programu Erasmus jste půl roku studoval tanec a choreografii na Falmouth University v Anglii. Jak vzpomínáte na svá studijní léta v Bratislavě a pobyt v Anglii?

„Vzpomínám na ně strašně rád. Studium moderního tance na VŠMU v Bratislavě byl určitě jeden z mých velkých splněných snů. Samozřejmě, že vše má své mouchy. Žádná škola není dokonalá a jako její absolvent a člověk, co na ní strávil 5 let, bych samozřejmě mohl vyjmenovat několik věcí, které bych zlepšil, nicméně já vždycky říkám, že je to také hodně o samotném studentovi a o tom, jak moc se mu chce a kolik tomu studiu dá. Já chtěl určitě hodně, ta škola mi dala opravdu moc, ale hlavně mi dala přesně to, co jsem od ní očekával, takže jsem spokojený. Kromě školy samotné a všech profesorů strašně rád vzpomínám také na náš internát, to byl snad ještě intenzivnější zážitek, zajímavé a fakt šílené místo… No a pak samozřejmě na všechny své kamarády jak z VŠMU, tak z capoeiry. Na druhou stranu necítím žádný velký sentiment, protože pět let je opravdu velmi dlouhá doba, a to zejména v životě tanečníka a myslím, že v tomto případě je to trochu naopak, než to u studií běžně bývá. Většina lidí velmi ráda vzpomíná na studentská léta, a jak to všechno tehdy bylo krásné a pak přišel ten těžký, všední, nudnější, náročnější „dospělý“ život a už to nikdy nebylo jako dřív, kdežto já jsem se na konec studií už velmi těšil, a to co přišlo po škole, bylo tak moc vytoužené a ještě mnohem lepší, ta euforie se těžko popisuje a do dneška si to hrozně užívám.

Co se Británie a studia na Falmouth University týče, tak můžu rozhodně říct, že patřím k lidem, kterým program Erasmus+ změnil život. Bylo by to minimálně na dalších pět stran textu vylíčit celé toto mé životní období, nicméně v Británii jsem strávil určitou část svého života, a to jak studijně, tak i pracovně. Zažil jsem tam velmi dobré i zlé časy, poznal spoustu skvělých lidí a můžu říct, že i pár přátel na celý život. Také můžu říct, že kdybych Erasmus+ neabsolvoval, nejspíš bych dneska nedělal to, co dělám, nebyl tam, kde jsem a s největší pravděpodobností ani nevedl tento rozhovor. Opravdu mi to úplně změnilo život a pohled na svět, nepočítaje to, že jsem si tam také uvědomil, jak moc chci dělat to, čemu se věnuji u nás v naší české a slovenské domovině, pokud to jen jakkoliv bude možné.“

Vaší velkou láskou je stále capoeira a od roku 2002 jste členem největší mezinárodní asociace Abada Capoeira. Již v patnácti jste se zúčastnil Mistrovství střední Evropy v roce (2009). V Brazílii jste se zúčastnil mistrovství světa. Jste držitelem několika ocenění, jako je např. Mistr visegrádské čtyřky (2019), Mistr Evropy (2021) nebo Mistr visegrádské čtyřky (2023). Co to pro Vás znamená? Čím je capoeira pro Vás dnes v dospělém věku?

„Je to něco, co je mou součástí a vím, že už navždycky bude. Capoeira je mým životním stylem, mou cestou a přesně tak, jak jste řekla,  mou celoživotní láskou, se kterou jsem vyrostl. Dá se říct, že se živím capoeirou a praktikuji ji v určité formě v podstatě každý den, protože je ukrytá téměř ve všem, co dělám a na mém pohybovém slovníku je to myslím velmi znát. Tomu, co všechno capoeira dokáže přinést profesionálním tanečníkům, jsem se věnoval i ve své diplomové práci na VŠMU. Capoeira mě od mala formovala jako člověka, protože to není pouze série cvičení, ale také filosofie, přístup k životu a další věci, takže bych bez ní dnes určitě nebyl po fyzické i psychické stránce tím člověkem, kterým jsem. No, a i přes mé značné interpretační vytížení a velké počty představení v divadlech se k ní snažím vracet v její čisté formě a každý čtvrtek, pokud nemám představení, učím otevřené lekce capoeiry a akrobacie v našem studiu souboru 420PEOPLE Maiselovka, abych předával toto umění a své dovednosti a zkušenosti dál. Pokud mi to časové možnosti dovolují, rád také cestuji a účastním se událostí naší školy ABADA capoeira a případně i různých mistrovství. Vždy mě bavilo v capoeiře soutěžit, vždy jsem měl ty ambice dokazovat si a ostatním, že toto je opravdu má disciplína,  a i když jsem si drtivou většinu snů v tomto ohledu již splnil a nepřikládám tomu takový význam jako kdysi, stále mě to prostě baví a všech těch titulů, které jsem získal, si velmi vážím.“

Michal Toman – O2Universum – iMucha show – Fotograf Milan Vopálenský

Jako tanečník působíte v souboru současného tance 420PEOPLE (Ever, INspiraCe, Heart of Noise), Spolupracujete s ND v Praze (Kráska a zvíře), tanečním souborem DEKKADANCERS (Poslední večeře) a souborem fyzického divadla Burki&com (Růžový samuraj). Co Vás baví na tancování? Je to ta možnost vyjádřit své emoce pomocí pohybu svého těla beze slov?  

„Já jsem se věnoval trochu i herectví, takže úplně beze slov zase ne, velmi rád na jevišti mluvím či zpívám a koneckonců například v Růžovém Samurajovi je vyprávění, slov a zpěvu až až. Myslím si, že žádný tanečník okolo mě na tuto otázku nemá jednoduchou a krátkou odpověď a hlavně myslím, že se to těžko verbalizuje. Je to totiž podle mě velmi komplexní záležitost a asi těžko od někoho uslyšíte odpověď „protože mám rád hudbu a rád se hýbu“. Všichni v sobě samozřejmě musíme mít určitou dávku exhibicionizmu, jinak bychom to dělat nemohli, ale ne v negativním slova smyslu. Prostě se před diváky rádi předvádíme a také jim rádi něco předvádíme a to nám dělá radost. Jenom o tom to ale v žádném případě není. Pak je tu naplnění a radost z tvorby samotné, která si myslím, že dává naším existencím smysl. Následně třeba pocit euforie po zdařilém představení nebo premiéře, to je myslím v kombinaci s vrcholným fyzickým výkonem pro mnohé tanečníky doslova droga. No a pro mě osobně je to hlavně právě to něco, co se nedá dobře verbalizovat, co prožíváme přímo v daném okamžiku během představení na jevišti. To něco neopakovatelného,  co zkrátka vznikne a zanikne pouze tehdy a tam v tu danou chvíli, na tom daném místě. Ta atmosféra a komunikace v jiné úrovni, ty situace a emoce, které tím, že je nepředvádíme, ale opravdu prožíváme, tak doslova zhmotňujeme. Ta magie, že dokážeme na hodinu vytvořit pro sebe i dalších několik stovek lidí úplně jiný vesmír, než v kterém běžně žijeme a diváci u toho pocítí něco, co se jich dotkne, až jim to třeba úplně zatají dech… Velmi těžce se mi to popisuje. Přál bych si, aby každý člověk mohl zažít tu moc a krásu se takto někoho dotknout skrze své umění a fyzickou akci, navíc aniž by u toho, tak jak říkáte, třeba vypustil jediné slůvko. Je to překrásné.“

Pořádáte taneční workshopy, v nichž se zaměřujete na současný tanec, capoeiru a akrobacii. Co Vás baví na pedagogické práci? Je to ta možnost předávat své znalosti dále?

„Musím se upřímně přiznat, že i když jsem studoval obor, který byl také pedagogicky zaměřen, tak pedagogická činnost nikdy mou prioritou nebyla a hlásal jsem to již na škole. Respektive vedení například víkendových workshopů či pravidelných lekcí jednou týdně mě baví a dělá mi to radost, protože je to taková forma a taková míra, která je mi příjemná. Za léta své praxe jsem ale zjistil, že bych v žádném případě nemohl být tanečním pedagogem na plný úvazek na konzervatoři, ZUŠ či nějaké akademii. Nejspíš bych z toho zešílel. Hlavní však je, že by mě tato práce určitě neučinila šťastným a nenaplňovala by mě. O to víc si s odstupem let vážím všech pedagogů na základních uměleckých školách, konzervatořích apod. Jsou nesmírně důležití, je to velmi náročná profese a vyžaduje si to mít dar, protože to, že je někdo skvělý tanečník ještě neznamená, že je i skvělý pedagog. Já jsem chtěl být prostě vždycky interpretem na plný úvazek, tančit, skákat, hrát, tvořit, prožívat a ztvárňovat. Baví mě ty výzvy, ta disciplinovanost, náročnost, rozmanitost, baví mě být na jevišti a být viděn na jevišti, vytvářet a prožívat to všechno, co děláme a působit na lidi. Navíc k tomu je zde jedna věc, která je pro mě v učení nesmírně důležitá a to je aspekt dobrovolnosti. Na mé otevřené či soukromé lekce a workshopy se zkrátka přihlásí jen a pouze ti, kteří o ně opravdu stojí a mají chuť a odhodlání se něco nového naučit a co víc, většinou přicházejí s jasnou představou či požadavkem, co by se chtěli ode mě naučit, protože mě předtím viděli například na jevišti a něco přesného je zaujalo a oslovilo. To mě pak baví ze všeho nejvíc, když někdo přijde s tím, že mě viděl dělat přesně tento trik a strašně by ho zajímalo, jak to dělám a chtěl by se to také naučit. Toto nadšení a ta dobrovolnost jsou nesmírně důležité a například ve státním školském systému vůbec nejsou zárukou. Jinak mě vždy bavilo propojovat vše, co dělám a co se na první pohled nemusí jevit jako slučitelné. Jak využít bojová umění v tanci, tanec v bojových uměních, jak do toho všeho zakomponovat akrobacii a triky v takové kvalitě, aby to fungovalo. Myslím si, že jedna z nejdůležitějších věcí, která se mi při mých workshopech daří je vysvětlovat, že téměř vše je propojené. A například budoucí profesionály připravovat na to, že doba, kdy umělec uměl byť i skvěle jednu jedinou věc a to mu stačilo, je dávno pryč a že pokud budou chtít opravdu uspět, budou muset mít přesahy a ideálně čím víc, tím líp. Svět tance, bojových umění, akrobacie, nového cirkusu, fyzického divadla a herectví se čím dál tím víc sbližuje a propojuje. Čím dál tím víc se začíná používat universální slovíčko performer, aby se to nemuselo rozlišovat. A počítá se všechno, taneční techniky, jazyky, hudební nástroje, zpěv, herectví, akrobacie cokoliv.“

Michal Toman – Burki&com – Růžový Samuraj – Fotografka Kateřina Barvířová

 A co choreografie? Vyzkoušel jste si tento obor?

„Vždycky se musím zasmát, když se mě na tohle někdo zeptá. Ano, vyzkoušel jsem si ho a mohu konstatovat, že tento dar opravdu nemám a není to má cesta. Patřím k těm tanečníkům, kteří jsou v tomto ohledu velmi striktní a kteří zastávají názor, že musíte být opravdu velmi jedinečný a mít obrovský dar na to, abyste mohl být choreografem a pokud nemáte to něco naprosto jedinečného, co nemá v uvozovkách nikdo na světě, jen těžko se jím stanete. Proto k tomu slovu a k těmto lidem chovám obrovský respekt a jsem velmi opatrný v tom, koho nazývám choreografem a proč. Je zde samozřejmě otázka, co přesně pro koho znamená, že je někdo choreograf a v jakém významu to slovo používáme, to ať si každý zodpoví radši sám. Mě osobně se zdá, že se význam tohoto slova v posledních letech trochu komolí a někdy i trochu zneužívá a já bych ho ve svém případě nikdy nepoužil, považoval bych to téměř za urážku nebo minimálně za výsměch. Jsem tanečník, který je zvyklý být tvůrčí, choreografovi je po ruce, snaží se být aktivní součástí tvůrčího procesu a když na to přijde, dokáže nabídnout něco specifického a svého, čeho se může choreograf chytit a použít to. Tvořím tedy sice důležitou, ale pouze jednu část skládačky a přispívám svou mírou k celkovému výsledku, ke kterému se dopracujeme společně s choreografem a dalšími. To je má pozice, ve které se cítím velmi komfortně, naplňuje mě, baví mě, rád ji plním a moc dobře vím, proč a proč bych nechtěl víc. Případně si občas pro radost vytvořím malý projekt a své autorské představení jako bylo například Of Fear&Desire nebo představení Happy Ending, které aktuálně tvořím na Slovensku se svou kamarádkou a kolegyní Rebeccou Smudovou, či třeba vytvořím krátkou choreografii na přání pro nějakou základní uměleckou školu. To má ale k choreografovi hodně daleko.“

Díky Vašemu tatínkovi, který je fotograf, jste ve fotografování našel velké zalíbení. Co rád zachycujete do hledáčku svého fotoaparátu?

„Zní to asi trochu jako klišé, ale téměř vše a nejradši lidi. Já nejsem žádný vele-úspěšný špičkový fotograf, který by se vyloženě specializoval na nějaký druh tvorby, baví mě na tom právě ta rozmanitost a dynamika. Jsem velmi dynamický člověk a ve focení to rozhodně využiji. Jednou je to koncert, po druhé svatba, na potřetí kulturní festival nebo portrét. Zadání, události a podmínky se neustále mění,  a to mi vyhovuje. Můj táta je vystudovaný lesní inženýr, má firmu na zahradní realizace a vše co se týká péče o zeleň. Byl to vášnivý ornitolog a myslím, že i touto cestou se dostal k focení, které ho naučil děda a kterému se následně začal věnovat tak aktivně a tak vášnivě, že kdyby chtěl, mohl se tím klidně živit. V životě se zkrátka nedá stihnout vše, člověk občas musí volit a můj otec si v životě vybral jinou hlavní cestu, avšak focení mu zůstalo jako veliká vášeň. No a úplně stejně tak to dopadlo i u mě. Jenže jak už to tak bývá zvykem děti se inspirují a pokud to jde, chtějí věci posunout vpřed a ideálně předčit své rodiče,  takže když jsem dostal od táty svou první zrcadlovku, viděl jsem to všechno, co se s tím dá tropit a měl takový základ a podporu od táty jakou jsem měl, řekl jsem si, proč to neposunout dál. Určitě nemusím být hned fotograf na plný úvazek a jít to studovat, ale pokud se to naučím opravdu dobře, bude mě to bavit a budu si v tom jistý, nemusím si to přece nechat jen sám pro sebe a můžu jít s kůží na trh. Netrvalo to ani pár měsíců a už jsem fotil první portréty, různé kulturní akce, potom jsem dělal několik let dvorního fotografa sboru Puellae et Pueri, následně jsem fotil koncerty pro kamarády z kapely Mirai v jejich začátcích, pak přišly první svatby, maturitní tabla, plesy no a bylo. Já si stejně jako táta vybral v životě jinou hlavní cestu, ale moc rád se k tomu vracím a focení je něco, co mě baví a naplňuje asi stejně jako pedagogické činnost, tedy tak, když toho není příliš. Poslední 3 roky se to posunulo dokonce ještě dál v tom ohledu, že má partnerka, i když její cesta skončila také u jiného oboru, dokonce studovala uměleckou fotografii a dnes když tedy něco fotím, fotíme to většinou spolu jako takové doplňující se tvořivé duo. Tím se zvětšil náš repertoár věcí na opravdu už téměř cokoliv. A aby toho nebylo málo, zdědili jsme od prarodičů analogové foťáky, zvětšováky a veškeré velmi cenné příslušenství, takže pro radost fotíme i na klasický film. Vždycky s partnerkou vtipkujeme, že už nám v repertoáru chybí jen astrofotografie a mokrý kolodiový proces.“

Michal Toman – 420PEOPLE – HeArt Of Noise – Fotograf Vojtěch Brtnický

Jak rád trávíte chvíle volna? Patříte k lidem, kteří si můžou říct, že jejich práce je také koníčkem? 

„Mohl bych to říct, ale zrovna přesně tuto frázi nikdy nepoužívám. Určitě je pravda, že dělám to, čemu věřím, že mě živí to, co miluji a velmi mě to naplňuje, avšak slovo koníček bych pro to nikdy nepoužil a mohl bych zde jasně a obsáhle definovat proč. Být tanečním umělcem na plný úvazek, na volné noze a ještě k tomu v České republice opravdu není žádný med, je to v mnoha ohledech až extrémní a velmi intenzivní povolání, což si bohužel málo kdo mimo naši sféru uvědomuje a někdy si to neuvědomují dokonce ani sami taneční umělci, protože v tom extrému vyrostli. Koníček například přece jenom provozujete pouze a jenom tehdy, když se vám opravdu chce, to v našem případě rozhodně neplatí. Z toho, co zde říkám, asi nikoho nepřekvapí, že chvíle volna rád trávím aktivním odpočinkem a relaxací. Jsem od malička vášnivý sauner, miluji dobré jídlo a pivo, strašně rád dlouho spím a dívám se na kvalitní filmy, občas si zahraji nějakou tu dobrou počítačovou hru a naprosto největší odměnou mi je, když mám více dní v kuse volno a mohu odjet na svou milovanou chatu do Beskyd, na Valašsko. Tam už potom provozuji vše výše zmíněné,  plus do toho pracuji se dřevem, sekám trávu, střílím z luku, hraji na kytaru u ohně, běhám po horách, topím v krbu a děsně prožívám deskové fantasy hry. Je to nejspíš jediné místo na světě, kde jsem šťastnější než na jevišti.“

Michal Toman – 420PEOPLE – EVER – Fotograf Vojtěch Brtnický

Michal Toman

Narodil se 8. 2. 1994 v Novém Jičíně, kde v letech 2010 – 2014 studoval na Všeobecném gymnáziu. V letech 2014 – 2019 studoval na VŠMU v Bratislavě (moderní tanec) a v roce 2017 byl půl roku na studijním pobytu v rámci programu Erasmus na Falmouth University v Anglii. Působí jako tanečník, lektor a fotograf. Věnuje se také fyzickému a pohybovému divadlu, novému cirkusu, současnému tanci, akrobacii. Capoeiře, která je v Brazílii od roku 1972 národním sportem a po fotbalu druhým nejoblíbenějším, se věnuje od dětství a od roku 2002 je členem největší mezinárodní asociace a školy capoeiry Abada Capoeira.

Děkujeme za rozhovor

Foto: viz popisky

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s prvním sólistou baletu ND v Praze Matějem Šustem

„Největší odměnou je pro mě potlesk diváka“

 K tanci se dostal již ve třech letech. Později jej zaujal step a stal se juniorským mistrem republiky ve stepu. To pravé našel v tanci a za své taneční kreace byl první sólista baletu ND v Praze Matěj Šust několikrát nominován na Cenu Thálie. Kromě tancování se věnuje také pedagogické činnosti a choreografii.

Lásku k tanci jste zdědil po své mamince, která sama tančila, vystudovala pedagogiku a choreografii na AMU, ale po narození vašeho bratra, se již k tancování nevrátila a byla to ona, kdo Vás jako tříletého kluka přivedl k tanci, když jste začal navštěvovat ZUŠ v Hradci Králové, kterou vedl váš strýc. Jak vzpomínáte na své dětství? Jaký jste byl kluk?

„Kluk jsem byl již od malička poměrně dost zrzavý, bledý a subtilní, což mi vydrželo až do dnes. Maminka tvrdí, že jsem byl velmi živé dítě. Dnes by se asi řeklo ADHD. Vzhledem k tomu, že jsem měl již od útlého dětství nesmírné štěstí na opakované úrazy hlavy, je vlastně s podivem, že jsem byl živé dítě. Nebudu vzpomínat všechny, ale rozseknutá hlava sekerou se většinou se životem moc neslučuje.

 Kromě klasického baletu jste dělal také moderní tanec, zpěv, výtvarku a step, v němž jste v letech 2001 – 2003 obdržel titul juniorského mistra republiky ve stepu. V témže období jste nastoupil na Taneční konzervatoř hl. m. Praha, kterou jste v roce 2011 absolvoval. Čím Vás zaujal právě step a ještě se mu věnujete?

„Na step jsem byl přihlášen maminkou, která se mě snažila umělecky vzdělat po všech stránkách, za což jsem jí vděčný a z těch tzv. základních uměleckých kamenů čerpám do dnes. Odjakživa jsem měl, pokud to mohu říct, dobrý cit pro rytmus, což je pro step alfa i omega. Nejspíše mě tenkrát zaujalo to, že mi to prostě šlo.

Dnes se stepu věnuji jen zřídka, jelikož práce v divadle je velmi fyzicky i časově náročná a step k ní potřeba není nebo alespoň není potřeba v rámci rolí, které v divadle v současné době tančím. Občas si ale rád zalezu sám na sál, obuju stepařské boty a improvizuji. To mě baví.

Od příští sezóny se mi dokonce rýsuje nějaká pedagogická činnost spojená se stepem, ale to je zatím stále jen hudba budoucnosti.“

Po studiu jste nastoupil do baletního souboru Národního divadla v Praze, kde jste se v roce 2015 stal sólistou a od roku 2022 jste zde prvním sólistou. Ve Zlaté kapličce jste si zatančil řadu rolí a dokonce jste si v baletu Romeo a Julie zatančil dvě role a to Romea a Merkucia. Splnil jste si své taneční sny? Na jakou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?

„Já jsem nikdy nebyl takový ten typický baletoman, který chce tančit takové ty stěžejní baletní party nebo nějakou konkrétní roli. Za většinu rolí, které jsem měl možnost ztvárnit, jsem rád, protože každá role je zkušenost a každá zkušenost nás obohacuje. Ale po těch letech u divadla mi přece jen vyvstala jedna baletní tužba, i když rozhodně není typická. Rád bych si někdy v budoucnu skočil Rudovouse v Labutím jezeře. Nechal bych si narůst stoprocentně přírodní rudé vousy a to by byla bomba. Jinak po žádné specifické roli netoužím. Raději se nechám překvapit tím, co přijde, ať už je to role nebo můj potenciální vztah k ní.

V současné době tančíte v ND např. v Louskáčkovi, Marné opatrnosti, Kafka: Proces, Leonce a Lena, Kylián – Mosty času, Labutí jezero. V čem byste si rád ještě zatančil?

„Příští sezónu bychom měli v ND dělat choreografii od Marca Goeckeho. Jeho choreografie se mi opravdu líbí a už několik let jsem doufal, že bych si jednou mohl něco od něj zatančit. Snad to klapne.“

Za své taneční kreace jste byl nominován na Cenu Thálie – Merkucio (Romeo a Julie), Danceny (Valmont), Colas (Marná opatrnost) a v roce 2022 opět role Merkucia v Romeovi a Julii a v širší nominaci Kay (Sněhová královna). V roce 2017 jste obdržel výroční Cenu Opery plus. Co to pro Vás znamená?

„Jsem samozřejmě rád, když se to, co dělám, někomu líbí a pochopitelně jsem i rád, když to někdo ocení. Nejlepší odměnou je pro mě potlesk diváků a pak samozřejmě výplata.

K pedagogice jste se nakonec dostal i Vy sám a pořádáte workshopy. Co Vás baví na práci pedagoga? Je to ta možnost předávat své zkušenosti dále?

„Přesně tak, je to ta možnost předávat své zkušenosti dále, ale nejen to. Aby mě taneční pedagogika bavila, a myslím, že mi všichni taneční pedagogové dají za pravdu, je zapotřebí, aby mě studenti nechali jim moje zkušenosti předat. Když stojíte před dvaceti studenty, dva přemýšlí, jestli si ofinku dát za ucho nebo do čela, tři visí na tyči, další kouká do mobilu a zbytek se dloube v nose, tak to člověka úplně nemotivuje, i když i s takovou situací by si měl umět dobrý pedagog poradit. Ovšem když z nich aspoň jeden chce a může, tak to pak má smysl a baví mě to. Naštěstí situaci, kterou jsem popsal, se mi ještě ve zmíněné míře nestala, tak snad to tak bude i dál.“

Věnujete se také chorografii a spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS (Poslední večeře, HornyBach 18+). Hodně vás inspiruje hudba, kterou máte pak potřebu ztvárnit. Co Vás přivedlo k choreografování? A připravujete něco nového?

S DEKKADANCERS už tedy pár let z časových důvodů nespolupracuji, ale jsem rád za to, co jsme za dobu naší spolupráce vytvořili a zažili. K choreografii mě to táhlo už od základní školy a jsem rád, že jsem měl možnost tu a tam něco vytvořit a poznat, jaké to je doopravdy. V současné době jsem akorát dodělal, letos asi pátou, soutěžní choreografii. Takové choreografie jsou většinou kolem dvou tří minut dlouhé a dají se zvládat vytvořit i za běžného divadelního provozu. Větší choreografické ideje si pečlivě zaznamenávám do sešitu a ukládám do šuplíku, ze kterého se možná jednoho dne podívají na světlo světa.“

 Čím je pro Vás tanec stále fascinující?

„Tanec a vůbec pohyb jako takový je pro mě fascinující hlavně proto, že ho vnímám jako vědu a u vědy se musí myslet a promýšlet. Určitě jste slyšela takový ten zažitý kec, že baletky nemusí být moc chytré. Opak je pravdou. Baletka s prominutím bez mozku se pozná hned a koukat na takovou baletku či tanečníka… není ono. Obzvlášť, když tomu člověk aspoň trochu rozumí. Samozřejmě by se našlo více zábavných věcí, od hraní si s dynamikou pohybu, až po ten moment, když chytnete osu a prostě vám to točí, ale to by bylo na dlouhé povídání.“

Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Musím se přiznat, inklinoval jsem vždy spíše k současnému tanci, i když klasika má samozřejmě taky něco do sebe. Zastávám názor, že i tanečník současného tance nebo jakéhokoliv jiného tance, by si měl projít klasickou technikou. Už pro to, aby se naučil své tělo lépe ovládat. Ono je totiž na první pohled vidět, jestli jste si tou klasikou prošli, respektive jestli jí denně procházíte, protože obrábění těla klasickým tancem je nekonečný, téměř každodenní boj.“

Patříte mezi lidi, pro které je práce také jejich koníčkem? Jak rád odpočíváte?

„Ano, tanec je mým koníčkem a mám ho velmi rád, ale jak říkáte, je to taky práce a domnívám se, že na světě není člověk, kterého by práce bavila od rána do večera šest dní v týdnu, deset a půl měsíce v roce už dvanáct let nepřetržitě. Pokud takový člověk je, tak mu ze srdce gratuluji, ale já to nejsem. Občas zkrátka jsou chvíle, kdy to člověka vyloženě… nemá z toho dobrý pocit. Na druhou stranu jsou momenty, kdy je člověk vděčný, že může dělat, co ho baví. Co se týče relaxu, odpočívám třeba při vaření, plavání, rádi jezdíme s manželkou na výlety, i když na to většinu roku nezbývá moc času. Rád si zahraju na počítači, na kytaru, na klavír nebo bouchnu do cajonu a pravidelně navštěvuji jednu malebnou hospůdku na Vinohradech. J

Děkujeme za rozhovor

Foto: Martin Divíšek, Sergej Gherciu 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se sólistou, choreografem a pedagogem Jiřím Horákem

„Hned jsem miloval vůni líčidel, shon v zákulisí, jeviště, reflektory“

„Během mé kariéry jsem si zatančil prakticky všechny role klasického baletního repertoáru, některé dokonce v několika inscenacích,“ přiznává Jiří Horák, bývalý sólista baletních souborů tři našich Národních divadel – Ostrava, Praha a Brno, který působí jako pedagog na Taneční konzervatoři hl. města Prahy a choreograf.  

Pohybové nadání jste prokazoval již jako dítě. Obdivoval jste gymnastiku, artisty, krasobruslení a s baletem jste se poprvé setkal v devíti letech. V té době jste chodil na hodiny klavíru a Vy jste se místo na hodiny rytmiky, kde jste směřoval, dostal na Konzervatoř do Ostravy. Jak na čas dětství vzpomínáte? Čím jste chtěl být?

„Rané dětství je spojeno s Vrchlabím a kamarády z našeho domu, se kterými jsme trávili čas provozováním nejrůznějších her a sportů, včetně karnevalu na bruslích. Kluziště nám vytvořili postříkáním hřiště obětaví rodiče. Stále jsme byli venku, už tehdy jsem vynikal v provádění gymnastických prvků – hvězda, stojka, přemet, provaz, místo hrazdy sloužil klepač na koberce, nebo průlezka. V zimě lyže, sáňky a procházky přes zámecký park, kde jsme s babičkou malovali do sněhových mantinelů podél cesty primitivní rybičky. Babička, která pocházela z Ostravska, se před válkou provdala do Německa, takže maminka se narodila v Drážďanech. Maminčin otec ve válce padl a po bombardování Drážďan se se svou maminkou (naší babičkou) vrátila do domu otcových rodičů ve Vrchlabí. Po odsunu zůstala s maminkou sama, ta se později provdala za „dědu“ Kracíka. Dům byl plný knih, úžasný skříňkový gramofon a obrovské množství desek všech žánrů přes tehdejší hity, opery, operety a milované pohádky. Našimi nejoblíbenějšími, které dodnes se sestrou umíme zpaměti, byly Spejbl a Hurvínek, Ferda Mravenec, avantgardní Zelená Karkulka. Opakem byli babička a děda z otcovy strany. Bydleli ve strážním domečku u tratě. Tam jsme se vyřádili, absolutní volnost, trochu dobrodružství při výletech do rokle, nebo sbírání jahod mezi pražci na kolejích. Naším hitem, tedy sestry se mnou, tehdy byla verbálně pantomimická produkce na písničku Večerníček („Dříve než vám klesnou víčka těsně před spaním, uvidíte Večerníčka, jak se uklání…“). Maminka byla vášnivou ochotnicí, za mlada působila v tehdy slavném spolku Krakonoš, sestra také hrála na školních akademiích divadlo a vyhrávala recitační soutěže. I já jsem v recitaci zabodoval, a když jsem jako laureát měl přednést svou báseň na veřejném předávání cen, zadrhnul jsem se u druhého verše U nás doma toho je, předsíň kuchyň pokoje. Kominíčku ty se šidíš, komínem nic neuvidíš… Chudák maminka v první řadě zkoušela napovídat. Takže se u nás žilo kulturně. Maminka výborně hrála na klavír, měli jsme docela slušný archiv not, a maminka dokonce za vlastního doprovodu zpívala árie z Alba z českých oper. Sestra i já jsme chodili na klavír do tehdejší LŠU. Ona z donucení, já dobrovolně, i když jsem se někdy cestou zpět zdržel chytáním čolků v rybníčku a vrátil se bez tašky s notami. Otec mi tragicky zemřel, když mi byly tři roky, tak na výchovu byla maminka sama. Často přemýšlím, kudy by se odvíjel můj život, kdyby nás tatínek neopustil. Jeden z mých prvních tanečně choreografických projevů se také váže k Vrchlabí. Na jedné návštěvě u strýčka, který pustil novou desku s Čajkovského B moll, jsem se nechal unést hudbou a předvedl působivou improvizaci, kterou všichni ocenili (bylo mi tak 8 let). Vůbec si nevzpomínám, že bych chtěl být něčím konkrétním?

V roce 1975 se matka podruhé provdala a my se přestěhovali do vesnice nedaleko Opavy. Zde jsem zhlédnul první baletní představení, tady nastal ten impuls věnovat se tanci. Přesně jak jste zaznamenala, prof. klavíru Vybíralová mi doporučila zúročit mou neposednost při čekání na klavírní výstup v taneční rytmice, kterou vedla Jaroslava Ježilová. A pak to šlo ráz na ráz. V deseti po přijímacích zkouškách na nově otevřenou HTŠ při konzervatoři v Ostravě bylo rozhodnuto čím, asi budu. Do té doby se studovalo jen 5 let, my jsme byli první ročník, který po ruském vzoru začal s osmiletým studiem. Byli jsme baletem posedlí, pilně jsme cvičili, hltali jsme každou informaci. V novinových stáncích jsme hledali, jestli v nějakém časopise není článek o baletu, skoupili jsme baletní literaturu v tehdejší Ruské knize. Byly to klenoty, které dodnes střežím v knihovně. Často jsme chodili se spolužáky z jiných oborů na jiné žánry než balet. Viděl jsem většinu operních, činoherních i operetních představení tehdejšího repertoáru ostravského divadla. Ve vyšších ročnících jsme byli obsazováni do baletních a operetních představení. Já jsem tu tančil první sólové příležitosti a součástí mého absolventského výkonu byla dokonce role Alberta v baletu Giselle (tehdy mi bylo 17 let). Byla to skvělá léta, skvělí kolegové, skvělá zkušenost.“

 Po konzervatoři jste dva roky studoval na Baletní akademii Agrippiny Jakovlevny Vaganovové v dnešním Petrohradu a přitom jste si zatančil i naVojín míru, Věčně živí, Labutí jezero, Čtvero ročních období nebo KorzárVojín míru, Věčně živí, Labutí jezero, Čtvero ročních období nebo Korzár). Jak Vás to jako tanečníka ovlivnilo, studovat u předních tanečních mistrů Konstantina Vasiljeviče Šatilova a Borise Jakovleviče Bregvadzeho a tančit na tak prestižní scéně?

„Jako mladý talentovaný jsem byl vysílán reprezentovat na soutěže u nás i v zahraničí. Po prvním úspěchu v roce 1981 na Celostátní baletní soutěži jsem sbíral zkušenosti na soutěžích v Lausanne, Varně, Moskvě, New Yorku. A jak tehdy bývalo zvykem, perspektivní umělci měli možnost zažádat o stáž v mekce baletu na tehdejším Akademickém choreografickém učilišti A. J. Vaganové (dnes Akademie Ruského baletu) většinou v tehdejším Leningradu, nebo Moskvě. Jejími absolventy jsou skvělí sólisté minulé generace jako např. H. Vláčilová, M. Černá, J. Kůrová, V. Harapes, J. Slavický, L. Kafka, K Littera, J. Kyselák, bratři M. a L. Hajnovi a jiní. Já jsem byl původně umístěn do Moskvy na věhlasný GITIS, ale představa pětiletého studia mě po měsíci přiměla zažádat o přeložení do školy v Petrohradě, kde působil u nás ceněný profesor B. J. Bregvadze a odkud vzešli jmenované osobnosti českého baletu. Už v Moskvě jsem viděl řadu baletních představení ať v Bolšom, nebo v divadle Nimiroviče – Dančenko a zažil jejich atmosféru. Následně v Leningradu jsem byl začleněn do výuky a od začátku patřil mezi nejlepší žáky. Bydleli jsme s osmi kolegy v třípokojovém bytě hned ve dvoře školy na ulici Zodčego Rossi. Hned jsem byl donucen zmobilizovat svoji angličtinu, protože jsem musel komunikovat se studenty z Finska, Kolumbie, Dominikánské republiky, Venezuely, Mexika, Jugoslávie, Itálie a Vietnamu. Měl jsem štěstí, že jsem mohl v představeních školy tančit sólové party v tehdy avantgardních baletech na protiválečné téma jako Vojín míru, nebo Věčně živí v choreografii vytvořené přímo pro nás. Také jsem si zatančil Pas de deux ze třetího jednání Labutího jezera s budoucí hvězdou Mariinského baletu J. Machalinou, sólový part v podzimu ve Čtvero ročních období K. Sergejeva na hudbu S. Glazunova a na absolventském koncertě pas de deux z baletu Korzár. Nádherné jeviště, skvělý orchestr, servis včetně maskérny, garderoby a podpory v zákulisí. To jsou zážitky, které jsou neopakovatelné. Obrovský zájem, erudovanost a láska ruského publika k baletu je jedinečná. Veškerou pozornost jsem věnoval získávání nových poznatků v technice, stylu, tradici. Viděl jsem desítky baletních představení na scénách Kirovského (dnes Mariinského) divadla, Malého operního (dnes Michajlovského) divadla a řady dalších scén. Všechny dnes již legendární tanečnice a tanečníky jsem měl možnost vidět v jedinečných výkonech. Velice hezky řekla o absolventech Akademie ruského baletu L. Semeniaka – „Jsme jako bratři a sestry, kdekoli ve světě se potkáme, mluvíme stejnou řečí“. Sjednocená koordinace pohybu, port de bras se projeví v unisonu nedostižných sborových pasážích, třeba v Labutím jezeře, Bajadéře, Giselle a jiných. Petrohradská stáž zásadně ovlivnila můj pohled na klasický tanec a měla vliv na vývoj kariéry. Vystřídala se zde rovněž řada hostujících zahraničních souborů jako stuttgardský balet, balet z francouzského Nancy, Antonio Gádes a Christina Hojos se skvělou Carmen, viděl jsem tančit na sklonku kariéry Allu Osipenko a Nikitu Dolgušina ve skvělém duetu.“

Na scéně dnešního Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde jste v roce 1983 nastoupil do angažmá po studiích, jste se poprvé objevil coby student v baletu Matčino pole. Pamatujete  si ten pocit, když jste poprvé tančil na scéně?

„Státní divadlo v Ostravě té doby mělo krásný repertoár a balet Matčino pole byl jak šitý na míru souboru. Zejména ústřední ženské postavy autenticky ztvárnily A. Huberová a L. Kuklová. Mé přeběhnutí po scéně a objetí babičky jako symbol nastupující mladé generace jsem prožíval. Atmosféru divadla jsem si zamiloval od první chvíle. Vůni líčidel, shon v zákulisí, jeviště, reflektory. Legrace je, že stejnou rolí debutoval v Brně můj kolega a kamarád Boris Hanák, kde inscenaci J. Němečka rovněž uváděli.“

Po čtyřech letech jste Ostravu opustil a od roku 1987 jste na deset let zakotvil jako první sólista baletu v ND v Praze a vytvořil všechny hlavní role klasického repertoáru (např. Romeo v Romeovi a Julii, Albert v Giselle nebo Armando v Dámě s kaméliemi). Pak jste byl pět let sólistou baletu ND v Brně (Princ Ziegfrid v Labutím jezeře, Princ v Louskáčovi, Danilo ve Veselé vdově …) a během své taneční kariéry jste prakticky tancoval celý baletní repertoár. Je některá z těch rolí Vašemu srdci blízká?

„V ostravském divadle jsme si užili spoustu legrace a radosti nejen na jevišti, ale i ve skvělém kolektivu, kterým tehdy soubor byl. Po návratu z Lenigradu jsem v Ostravě dostal pěkné role Higginse v baletu Galathea a sólo v baletu Spěch, Krále trollů v Peer Gyntovi, dostoupil jsem do baletu Planety I. Hurycha a tehdejší šéfka brněnského baletu O. Skálová mě pozvala na hostování v roli Kolase v Marné opatrnosti J. Zajka. Lízou mi byla tehdy v Brně působící L. Ovsová. Vstupenkou do Národního divadla mi byla účast na soutěži v New Yorku, kde jsem byl na pozvání J. Němečka doporučen jako partner zářící M. Hybešové. Připravoval nás tehdy V. Harapes. Po návratu jsem měl nastoupit do AUSu VN, ale dostal jsem odklad a nastoupil do Národního! Moje první sóla bylo Pas de trois v Labutím jezeře a Svatební pár v Giselle. Následovali Princ v Louskáčkovi, Romeo ve slavné inscenaci M. Kůry a postupně jsem dostudoval hlavní role v tehdejším repertoáru. Na jevišti jsem se setkal i s legendami M. Pešíkovou, M. Vítkovou, P. Ždichyncem, M. Martiníkovou. Po deseti letech jsem pocítil potřebu změny, a protože Brno jsem znal důvěrně ze studijních let v Ostravě a pojilo mě hezké přátelství se S. Zejdovou, B. Hanákem, A. Michnou, L. Ovsovou, J. Kyselákem, který mě i připravoval na soutěž, tak jsem dal sbohem ND v Praze a přesunul se do ND v Brně, kde tehdy šéfoval Zdeněk Prokeš. Během mé kariéry jsem si zatančil prakticky všechny role klasického baletního repertoáru, některé dokonce v několika inscenacích. Miloval jsem přípravu před představením, rád jsem měl komfort sólové šatny, souhru s garderobiérkou, která dokáže zpříjemnit chvilky napětí skvělým kafíčkem před výkonem na jevišti. Mé aktivní působení na scéně jsem si užíval stále více. S věkem jsem dokázal potlačit trému a spolehnout se na poctivou přípravu na zkouškách.

Obliba určité role vždy závisí na několika faktorech. Vždy jsem byl rád, když jsem mohl být součástí procesu rození choreografie a měl možnost dotvořit nápad choreografa. Dalším zásadním faktorem jsou partneři, s kterými máte tu čest tančit. Když dokážete s partnerkou tančit v absolutní symbióze, když tvoříte společné fráze a cítíte pohyb ve stejné estetice, pak je představení opravdovým zážitkem. Takovým bylo třeba adagio ve druhém obraze Labutího jezera s Hanou Vláčilovou. Nejkvalitnější výkony jsem podával v dlouhých sériích, kdy máte roli zažitou do posledního gesta, víte přesně jak rozložit síly, aby technicky náročné části byly provedeny s potřebnou energií a jistotou. Velmi důležitý je kostým, musí být perfektně ušitý, často se do poslední chvíle upravuje, aby pohyb nebyl omezen. Když cítíte, že vám to sluší, může to váš výkon pozvednout, v opačném případě zničit. K mým oblíbeným rolím kategorie Danceur noble patřili Princ Sigfried v Labutím jezeře a Albert v Giselle, asi nejfrekventovanější role v mé kariéře. Oba tituly jsem měl tu čest nastudovat v šesti různých inscenacích. Z rolí současného repertoáru mi byly blízké role Mozarta v Baloghově Extázi ducha, Život ve Vaculíkově Životu a smrti a role Peer Gynta Petera Breuera v koprodukčním představení salzbugského a klagenfurtského Landestheatru. Krásným obdobím mé kariéry byla spolupráce s Laternou Magikou, kde jsem nastudoval role Tamina v Kouzelné flétně, Odyssea a Cassanovu.“

Řadu let se věnuje pedagogické činnosti. Začínal jste jako pedagog baletu v ND v Brně, několik let učil na 1. Soukromé taneční konzervatoři v Praze a od roku 2008 učíte na Taneční konzervatoři hl. města Prahy. Jak jste se práci pedagoga dostal a čím Vás naplňuje a obohacuje?

„Ještě jako mladý sólista jsem přijímal pozvání ke konzultacím do různých tanečních uskupení, často i ne profesionálních tanečníků. V Brně jsem vedl tréninky a mohl prosadit svou tvůrčí potenci a uplatnit tak své nabyté poznatky z různých pracovních pobytů, stáží a masterclassů, které jsem absolvoval. Po zranění hlezna, které bylo už čtvrté v řadě, jsem se rozhodl už se nevracet na jeviště. Už po prvním zranění v roce 1993 jsem cítil limit ve stabilitě a odrazu z pravé nohy, která se tím stala náchylná k opětovnému podvrtnutí po dopadu. Tak jsem rád uvítal nabídku paní J. Tázlarové ke spolupráci. Byl jsem tehdy ještě plný síly a snažil jsem se inspirovat studentky a studenty k preciznosti, muzikalitě a lásce k baletu. Řada tehdejších absolventek a absolventů se úspěšně uplatnila na předních českých scénách. Nabídku učit na Taneční konzervatoři hl. města Prahy jsem upřednostnil před pozicí šéfa baletu v Liberci. Většina renomovaných pedagogů byli moji kolegové a osobnost J. Slavického dává punc nejvyšší erudovanosti. Vychovávat nové tanečníky je poslání nelehké a vyžaduje velké úsilí a přesnou strategii. Klasický tanec, nebo chcete-li balet, je jasně definovaná disciplína, která vyžaduje konkrétní fyzické i umělecké předpoklady. Je náročný na disciplínu, výdrž, trpělivost. Ve variacích klasického odkazu je vše odhaleno v křišťálové čistotě a každé zaváhání, nebo chybička, jsou okamžitě vidět. Proto zvládnout nároky studia je velikou výzvou. Pedagog se snaží, aby odhodlání stát se profesionálním tanečníkem žáky neopustilo a aby osmiletou investici mohli uplatnit na scénách v profesionálním angažmá. V dnešním globalizovaném světě je čím dál tím více souborů s mezinárodním složením a konkurence je obrovská. Každé veřejné vystoupení mých žáků prožívám a beru na sebe zodpovědnost za jejich výkon. Nervové vypětí je srovnatelné s trémou před výkonem na scéně. Na jevišti se ukáže pravý talent a schopnost sklidit ovoce tvrdé přípravy.“

 Věnujete se také hodně choreografii a svůj první balet Dafnis a Choe jste vytvořil pro ND v Brně. Jako choreograf jste se podílel na baletech Peer Gynt, Manon, Šípková Růženka nebo Louskáček. A nejnověji také balet Zvoník u Matky Boží pro Slezské divadlo v Opavě, na němž jste se podílel i jako režisér. Čím je choreografie pro Vás tak jedinečná, že se jí věnujete? Je to ten tvůrčí proces od nápadu po vrchol, kdy je představení uvedeno na scéně?

„Už jako dítě jsem neváhal využít každou příležitost přetvořit v pohyb jakoukoliv znějící hudbu, miloval jsem improvizaci. Ze staré záclony jsem ustřihnul třásně a provléknul rukama jako křídla a hned jsem měl novou inspiraci pro pohybovou kreaci. Na škole jsme jako děti se spolužáky secvičili číslíčko, které jsme měli možnost předvést, tuším, někde v Domově důchodců. Když se tvořil nový balet a choreograf hledal správný krok, měl jsem hned několik variant k nabídnutí. Byl jsem velice rád za každou příležitost, přivítal jsem, když jsem mohl přizvat tanečníky, kteří chápali moji představu a dokázali odstínit všechny nuance. Vzpomněl bych na Evu Horákovou, která tančila trojroli v libereckém Peer Gyntovi, Ivonu Jeličovou jako Mahulenu a Runu, Terezu Podařilovou a Michala Štípu jako Manon a De Grieu, Báru Kohoutkovou jako Charlottu a Petra Müncha jako Maxmiliána a mnoho dalších. Miluji hledání nových pohybových spojení, práci se sborem, variability formací umocňující hudební dynamiku. Snadněji se mi tvořilo, když jsem byl v lepší fyzické kondici a schopen konkrétně předvést záměr dané sekvence. Velkou zásluhu na některých inscenacích má kolegyně Renata Chramostová ‐ Dohnalová, která je autorkou libreta baletu Charlotta, dramaturgie Rapsodie v modrém a libreta baletu Čtvero ročních období, které čeká na zpracování. Další důležitou složkou je výtvarná stránka. Mám vždy konkrétní představu, která se ale většinou od finálního zpracování značně liší. Většinou je to pozitivní změna, protože tým odborníků často dokáže vaše vize ztvárnit kreativněji a samozřejmě podle rozpočtu, který bývá značně omezený. K těm autorským inscenacím si dělám sám hudební koláž, což zabere hodně hledání a času, ale když všechno zapadne do sebe a vidíte výsledek, je to jako zázrak a moc si to užívám.“

Dočetla jsem se o Vás, že se věnujete také malování. Co Vás k tomu přivedlo a co rád malujete?

„To malování je spíš plán do penze. Vždy jsem měl všechny sešity pokreslené baletními motivy, podle vlastních návrhů jsem si spíchnul bundu, kalhoty. Podle mé předlohy dokonce švadlena ušila moji sestře šaty do tanečních! Zkoušel jsem zachytit i jiné žánry do skicáku, na velkoformátové zpracování mi trochu chybí trpělivost a hlavně nerad po sobě uklízím barvy, štětce… Zatím to jsou takové pokusy, ale vidím kolem sebe, že mnoho kolegů fotí, někteří přešli na pozici kostýmních výtvarníků, tak možná se také posunu.“

 V letech 2003 – 2010 jste byl předsedou taneční poroty Cen Thálie. Vy sám jste byl na Cenu Thálie v devadesátých letech 2x nominován. Jaké to je být na druhé straně, nebýt odborně hodnocen, ale výkon jiných tanečníků hodnotit?

„Nabídka přišla po mém posledním úrazu, kdy jsem byl rozhodnutý už nepokračovat v tancování a byl jsem plný odhodlání a energie uplatnit své nabité zkušenosti a názor. Chtěl jsem, aby většina členů poroty byli osobnosti, které prošli kariérou tanečníka. Tehdy bylo zdůrazňováno, že Cena Thálie by měla být cena herců hercům. Proto jsem dbal, aby složení poroty bylo vyvážené generačně i žánrově. Oslovil jsem Astrid Štúrovou, Ivanku Kubicovou, Kateřinu Frankovou – Dedkovou, Václava Janečka, Lucii Dercsényiovou, Igora Žukova a Vladimíra Nečase. Snažili jsme se obsáhnout všechny žánry tanečního umění, neopomenout žádnou baletní oblastní scénu. Najezdili jsme desetitisíce kilometrů v největších zácpách (premiéry jsou často v pátek), riskovali přesuny v třeskutých mrazech, abychom ocenili nominací ty opravdu nejlepší. Je velmi zajímavé sledovat, jak se za ta léta mění úroveň a složení souborů, kudy se ubírá dramaturgie a hlavně jakou příležitost dostávají osobnosti tam působící. Často vidíme skvělé kolektivní kusy, kdy je obtížné hodnotit jednotlivce, a naopak někdy v hůře hodnocené inscenaci může být skvělý výkon hodný nominace. Záběr žánrů spadajících do kategorie je čím dál tím širší a je někdy těžké je porovnat, ale myslím, že i dnes je zajištěno odborné posouzení obětavými porotci pod vedením Romana Vaška.“

 A co chvíle volna? Jak rád odpočíváte?

„Rád cestuji, pokud nejsem unavený, vyberu si některé město na mapě, sednu do auta a jedu poznávat krásy českých měst. Jsem milovníkem opery, takže operní domy u nás i v zahraničí jsou mojí vášní. Ale rád jen relaxuji na chatě v Pístovicích u rybníka, odkud vyjíždím na kole do Lulče, občas něco uvařím podle inspirace. Také rád využívám azyl u rodiny v Opavě, kde je vždy pohoda, aktivní výlety do přírody.“

Jiří Horák

Narodil se 23. 7. 1966. Balet vystudoval na Konzervatoři v Ostravě. Působil jako sólista baletů v Národním divadle moravskoslezském Ostravě, ND v Praze a ND v Brně. Od roku 2008 je pedagogem na Taneční konzervatoři hl. města Prahy, působí jako choreograf.   

Byl nominován na Cenu Thálie za role Franze v Coppelii (1995) a Dr. Uhra v Batalionu (1997).

Foto: Archiv Jiřího Horáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín