Rozhovor se šampiónem v bachatě i salse PAVLEM ŠIMKEM

„Mám kočku jako koníčka.“

Přes kulturní společenství ART CENTRUM BOTIČ jsem měl možnost získat kontakt na trojnásobného mistra republiky (organizace CDO) v bachatě Pavla Šimka. A od kontaktu již nebylo daleko k žádosti o rozhovor.

Titulem v bachatě však zdaleka nekončí nekončí výčet Šimkových úspěchů a aktivit: je rovněž mistrem republiky ve „skupinové“ salse, ale také přes šest let organizátorem tanečních kurzů v Čechách na Moravě i na Slovensku, ale rovněž na Kypru. Mimo toho je tento šestatřicetiletý stavební inženýr také zdatný organizátor mezinárodních tanečních festivalů, vyzkoušel si i nelehkou roli porotce mistrovství republiky salsy a bachaty (za organizaci Svaz učitelů tance). Jako své koníčky označuje: kytaru, dobré jídlo a filmy. A také kočku. My jsme se však chtěli bavit o tanci…

Čím je pro Vás tanec a pohyb obecně?

Pro mne osobně byl vždy hlavně zábavou.“

 Jak jste se vlastně dostal k tanci?

Jak se říká… za vším hledej ženu 🙂 Chtěl jsem zkrátka potkat nové lidi, což se povedlo. Potkal jsem spoustu nových přátel i mou přítelkyni a taneční partnerku. To, že bych se tomu někdy mohl věnovat profesionálně, mě tenkrát ani při nejmenším nenapadlo.“

Chodil jste obligátně do tanečních?

Chodil a ani mě k tomu nemuseli moc nutit. Můj otec chodil do tanečních dokonce dvakrát a potřetí ho údajně už nevzali. Po svatbě však už na ples nikdy nešel, což máma dodnes nelibě nese.“

Byl pro Vás někdo inspirací (ať již jedinec či taneční, respektive baletní soubor)?

V začátcích jsem získával inspiraci v klubech, kde se schází latinos. Když vidíte plný parket lidí, které spojuje radost z tance, snadno tomu propadnete.“

 Kdo byl Vaším prvním tanečním pedagogem, trenérem?

Mým prvním lektorem salsy byl Ruben. Ten zde učí, pokud vím, už čtvrt století a vychoval zde mnoho tanečníků i lektorů.“

Je někdo Vaším tanečním vzorem?

Jako lektor se věnuji především bachatě a velkým vzorem jsou pro mě tanečníci, kteří mají velkou zásluhu na tom, že bachata je čím dál tím víc populární po celém světě. Některé z nich se nám dokonce podařilo pozvat do Prahy, aby se i naši tanečníci mohli učit od těch nejlepších. Teď v únoru k nám dorazí do Prahy několikanásobní mistři světa, úžasný taneční pár z Argentiny Marcelo a Belen, na kterých si cením jejich originalitu a drive. Moc se mi líbí také například velmi muzikální španělský pár Ronald a Alba. Lektorsky jsem měl možnost zažít několikrát tvůrce bachaty sensual – Korke a Judith a jejich metodika je opravdu na velmi vysoké úrovni.“

A na domácích parketech?

V českém zastoupení je pro mne vzorem a mentorem Luděk Lužný z Brna (dlouholetý lektor a majitel taneční školy Stolárna), který mj. velmi dbá na komunikaci se studenty a obecně na vztahy v komunitě, což považuji v naší branži za jeden z pilířů úspěchu.

Vychováváte nové tanečníky, jaký máte názor na taneční pedagogiku?

Klubové tance jako bachata, salsa, zouk nebo kizomba jsou vyhledávané především kvůli zábavě. Typickým lektorem salsy či bachaty zpravidla bývá hobby tanečník, který danému tanci podlehne natolik, že začne nabité zkušenosti předávat na svých kurzech. Bývá to tak mix faktů a zkušeností nabitých na jiných kurzech či workshopech, velmi často i s ,backgroundem´ například baletu, streetu či jiných tanečních stylů. Je pak už na každém lektorovi, jakým způsobem výuku strukturuje a na co dává v daném období důraz. Otevřeně přiznáváme, že se nesoustředíme na vytváření originálního tanečního stylu, ale předáváme dál primárně zkušenosti nabité na zahraničních festivalech. Našimi klienty jsou zejména tanečníci, kteří tančí pro zábavu, hledají aktivní odpočinek, takže v nižších úrovních dávkujeme technické znalosti postupně, aby nám zbyl čas je naučit figury, které si mohou zatančit hned po hodině na party. A těch je v Praze nepočítaně.“

A na českou taneční metodiku?

Zahraniční lektoři na světové úrovni bývají velice často studenti tanečních konzervatoří nebo se od malička věnovali sportovnímu tanci. Zatím co u nás jsou lektoři většinou hobby tanečníci, kteří danému tanci podlehli, mají svá zaměstnání a výuka tance je pro ně koníčkem. Co se týká výuky samotné, lektoři k sobě časem přitáhnou ty své studenty, kterým vyhovuje jejich taneční styl, osobnost anebo způsob výuky. Já osobně se snažím o přístup ,laskavě profesorský´, s přísností to občas přeháním. Vím o tom a učím se. 🙂 Mám vedle sebe moji usměvavou partnerku Elišku, která umí náladu vždy odlehčit, abych to nebral zas tak vážně.“

A konkrétně v oblasti bachraty?

Pokud se zaměřím pouze na bachatu, je potřeba vyzdvihnout práci lektorů v regionech, kteří vzdělávají tanečníky, zvou do svých tanečních škol lektory z větších měst. Je to často nevděčná práce, ale když ho to ale baví a vytrvá, odměna se dostaví v podobě nadšené taneční komunity. Poměrně velkou část nadšenců najdete třeba v Plzni, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Ostravě. Nejsou to však zdaleka jediná místa, kde se v Čechách a na Moravě bachata tančí.“

Měli jste své svěřence v nějakých tanečních či televizních soutěžích?

Ano, minulý rok jsem měl možnost pomáhat juniorskému páru Rozárce a Standovi z Kolína, kteří skončili ve své kategorii na prvním místě. Dalším pár v kategorii dospělých z České Lípy skončil na pátém místě. Moji partnerce Elišce se podařilo vyhrát na Star Gate Show na loňském Fresa Dance Festivalu. Několik našich současných či bývalých svěřenců pak vede vlastní kurzy či workshopy bachaty. Přímo televizní soutěž v bachatě žádná nebyla, ale třeba to přijde.“ 🙂

 Stavíte i sám choreografie?

Vysloveně soutěžní choreografie jako celek nestavím. Spíše jsem se zatím dostal k soutěžním párům, kde bylo potřeba zapracovat na technice či je naučit nové figury, v kterých se cítili a vypadali dobře. Bylo pak na jejich trenérech, jak pak jejich vlastní soutěžní sestavu poskládali.“

 Je složitější choreografie kolektivní než párová?

Nejvíce nás bavila choreografie pro naše studenty. Loni se nám podařilo dát dohromady dvě party lidí z našich kurzů, sedm a pět párů, s kterými jsme pak vystoupili na naši party k zakončení sezóny. Zažili jsme u toho spoustu zábavy a určitě to zopakujeme.“


Kde se k tvorbě choreografií inspirujete?

U juniorů učím figury, které znám už dlouho a vím, na co si mají dát pozor. Figury z bachaty sensual jsou pro ně často příliš náročné, a proto se soustředíme spíše na hezky provedené lehčí věci. Při stavění choreografií pro naše kurzisty vycházíme hlavně z tanečních variací z naučených na našich pravidelných hodinách, na přípravu vystoupení totiž nezbývá moc času. U mých vlastních choreografií to je pak z části invence, často vznikne něco nového náhodou, částečně figury z workshopů zahraničních festivalů od našich oblíbených lektorů či inspirace z videa na internetu. Snažíme se sledovat nové trendy a vše hned vyzkoušet.“

Máte nějaké – mimo soutěží – dlouhodobější zahraniční zkušenosti?

Zatím ne, ale třeba se to změní.“

Myslíte, že jsou zahraniční tanečníci oproti naší taneční špičce někde napřed?

Bohužel, v zahraničí jsou v těchto tancích stále napřed. Například zouk, u kterého mají tendenci končit tanečníci, kteří se nebojí techniky, je myslím u nás na docela dobré úrovni. Pro salsu či bachatu uvedu často slýchaný názor, že zde tanečníkům úroveň nabytých zkušeností pro příjemně strávený večer na taneční party postačí. S motivací to u nás není nejlepší… Není to úplně špatné, ale pořád máme co dohánět.“

Co to – podle Vás – způsobuje.

Například v Polsku, které je nám kulturně i místně blízko, je situace odlišná. Je to myslím způsobené i náskokem v pořádání mezinárodních festivalů. Můj první mezinárodní festival, který jsem navštívil před osmi lety ve Varšavě – Bachaturo, byl už v té době několikanásobně větší než největší festivaly pořádané v současné době zde. A s opravdu hvězdným obsazením. Festival Bachaturo dnes – to jsou stovky někdy i tisíce tanečníků na jednom místě několikrát v roce, navíc za velmi dostupné peníze, není pak překvapením, že Polsko z nám blízkých zemí v bachatě vede. Stále se snažíme naše kurzisty motivovat a organizovat workshopy i s hosty z jiných zemí, jestli to bude platné, ukáže čas.¨Také si myslím, že je u nás nutné pro bachatu nadchnout například středoškoláky, aktuálně jsme moc rádi za čerstvou ,mladou krev´ v řadách našich studentů. Bachata teď zažívá velkou popularitu a své fanoušky si pomalu získává.“

Co chystáte v roce 2018?

V roce 2018 se můžete těšit na pravidelné měsíční party. Aktuální probíhá 10. února v klubu JOE, s krátkým programem, show nebo otevřenými lekcemi pod taktovkou naší školy. Nebudou chybět ani workshopy s hosty z ČR i zahraničí. Naprosto zásadní akcí je pro nás pořádání prvního ročníku Prague Bachata Festivalu, který se koná 23. – 25. února v Praze. Podařilo se nám sem dostat naprostou světovou špičku, dva páry – mistři světa z Argentiny a Izraele. Máme velkou radost, že o festival je zájem i v zahraničí, na parketu se sejdou tanečnci z patnácti evropských států. V září uspořádáme již čtvrtý ročník velmi oblíbené soutěže formou ,Jack and Jill´, kdy partneři jsou k sobě náhodně losováni. Na to se velmi těším. Na soutěži je vždy skvělá atmosféra a na posledním ročníku nás mile překvapila skupina účastníků ze Slovenska.Také jsme dostali jsme několik pozvání na festivaly, kde budeme letos úplně poprvé učit. Třeba na akci Salsa Live v Ostravě. Moc rád bych si udělal více času i na výuku soukromých hodin, nicméně času moc nazbyt nebude.“

A chystáte se naopak vy do zahraničí?

Mé partnerce Elišce se loni podařilo poprvé získat pozvání na vystoupení se svoji skupinou Bachata Divas na mezinárodní festivaly. I letos se její skupina chystá za hranice.“

A co později – v nadcházející sezóně 2018/2019?

V současnosti vedeme pravidelně osm hodin výuky bachaty týdně v Praze, což je dle mého názoru nejvíce v republice. A pakliže bachatě propadne více tancechtivých zájemců, rádi bychom výuku s partnerkou Eliškou v příštím roce ,diverzifikovali´ nejen co se týká taneční úrovně, ale i kurzy odlišili podle jednotlivých stylů bachaty. Určitě bychom nadále chtěli pokračovat s kurzy, party a dalšími tanečně organizačními záležitostmi. Samozřejmě, budeme opět rádi za pozvání k učení na workshopech či festivalech nejen v naší republice. Troufám si říci, že za přispění tanečních škol, ostatních promotérů, lektorů či nadšených tanečníků je bachata na vzestupu. A může se stát – tak jak se to dle mých přátel žijících ve Španělsku už stalo tam – že i v našich podmínkách bude časem bachata oblíbenější než salsa.“

Tak vám držíme i za všechny čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU palce! 🙂

Foto: archiv Pavla Šimka

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou DANOU PALOU

„Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.“

Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.“

Na domácí scéně i v zahraniční úspěšná tanečnice, choreografka, pedagožka i organizátorka Dana Pala zaujala TANEČNÍ MAGAZÍN svým podzimním představením „La Mar“. Dokázala také, mimo jiné, založit volnou internacionální kreativní skupinu tanečníků, herců, choreografů a zástupců dalších uměleckých oborů. Nejen proto jsme ji požádali o první rozhovor roku 2018.

Pocházíte z rodiny vystudovaných ekonomů, máte nějaké rodinné divadelní či přímo taneční kořeny?

Sice se moji rodiče věnují ekonomice, ale oba milují kulturu, hudbu a divadlo. Můj tatínek hraje výborně na kytaru a maminka zpívá a hraje na klavír. U nás doma se vždycky zpívalo, hrálo a pořádaly se oslavy. To je asi důvod mého vztahu k hudbě a k tanci. Jako malá jsem také navštěvovala spoustu kroužků a všechny byly tak nějak nasměrované na múzická umění. Je zvláštní, že mě rodiče nepřihlásili třeba na šachy. Praděda byl klarinetista a v mládí jezdil s cirkusem po Evropě, tak ty kořeny mám možná ještě po něm. Bohužel jsem ho nepoznala, ale určitě bychom si rozuměli.”

Věnovala jste se pohybu a tanci od dětských let?

Tančím od malička, začala jsem v šesti letech. Ale ještě dřív než s tancem jsem začala s hudbou. Uměla jsem noty dřív než písmena. Chodila jsem zpívat do sboru, hrála na klavír a v sedmi letech jsem začala chodit do baletu. Měla jsem štěstí, protože jsem jako dítě mohla dělat spoustu kroužků a vybrat si pak ten, který se mi líbil nejvíc. Jezdit z kroužku na kroužek také zahrnovalo trávení spousty času v autě a tam jsme s maminkou často zpívaly, poslouchaly Radio Classic, jazz anebo třeba šansony. Nebyla prostě možnost abych si tanec a hudbu nezamilovala.“

Čím Vám tanec a pohyb na první dojem učaroval?

Na tanci mi přišlo nejkrásnější, že jsem mohla hudbu znázornit. Vždycky mi připadalo, že hudba je barevná a že je to příběh, který musím vyprávět pohybem. Od mala jsem si vymýšlela libreta, improvizovala anebo dokonce i zkoušela ve škole se spolužáky taneční kreace na hudbu, která se mi líbila. V jedenácti letech jsem pak s nástupem na konzervatoř přišla o iluze, protože jsem zjistila, že nemám nejlepší baletní dispozice a že fantazie nestačí. Nejdřív tedy přišlo na řadu naučit se disciplínu a techniku. Vybojovala jsem si to. Vždycky když mám pocit, že něco nezvládnu, vzpomenu si na těchto osm let. Nikdy bych nic nevzdala v půlce.“

Chodila jste do tanečních?

Nechodila. Na to nebyl čas ani energie. Na konzervatoři jsme trénovali šest hodin denně a po večerech se zkoušela představení. Do školy jsme často chodili i v sobotu. Jednou jsem navštěvovala krátký kurz salsy (tu jsme ve škole neměli, dodnes nevím proč) a hrozně mě to bavilo! Chápu, že je není možné do tanečního vzdělání vměstnat všechno, ale třeba zrovna ta přirozenost se kterou tančí celá latinská Amerika je strašně inspirativní! Asi ji musíte mít v krvi, ale ,konzervatoristům´ podle mého názoru prostě chybí.“

Který z tanečních pedagogů na Vás měl největší vliv?

Jan Kodet.“

Jaký režisér, se kterým jste v průběhu kariéry spolupracovala na Vás měl největší vliv?

Irina Andreeva. Režisérka Teatru Novogo Fronta. Malá osoba s velikou osobností a neuvěřitelnou inspirativní energií!“

Ovlivnil Vás svým způsobem nějak legendární Pavel Šmok?

S panem Šmokem jsem se osobně setkala pouze jednou, a to při přijímačkách na HAMU. Mě už choreografii neučil, mým učitelem byl pan Wiesner. Práci pana Šmoka velmi obdivuji, ale nikdy jsem se v ní úplně nenašla. Na konzervatoři jsem milovala Jiřího Kyliána a na HAMU jsem se sice učila ,šmokovský´ repertoár, ale už jsem se věnovala více site-specific projektům, v té době jsem už jsem jezdila hodně do Berlína a pracovala úzce s architekturou. Spíš jsem se nechala ovlivnit tvorbou německé choreografky Sashi Waltz.“

Vaše představení mají spíše divadelní rozměry, jaký žánr divadla upřednostňujete jako divačka v hledišti?

Líbí se mi fyzické divadlo. Mám ráda taneční opery a nejvíc si užívám site – specific představení a sci-fi filmy. Obdivuji práci s prostorem, kde je pohyb důležitou součástí. Nejsem velký fanoušek činohry, preferuji divadlo, kde převládá vyjádření pohybem. Připadá mi sdílnější než vyjádření slovy, neexistují tu jazykové bariéry.“

Máte nějakou nezapomenutelnou zahraniční zkušenost?

Kupříkladu, když jsem působila jednu sezónu v malorském divadle Sans, kde jsem tvořila pohybovou složku pro katalánská činoherní divadla. Bylo to velmi náročné, činoherní představení. Tam trvají třeba i tři hodiny! Nerozumněla jsem polovině představení a dalo mi to dvojnásobnou práci, protože jsem si je musela překládat do španělštiny. Na druhou stranu o to více jsem se soustředila na samotný pohyb. Hlavně práce s herci je neuvěřitelně kreativní a je to zase úplně něco jiného než s tanečníky. Kolegové se mě občas ptají: ‚co jsi, prosím tě, dělala na té Mallorce, v tom malinkém divadle?‘ Pro mě to byla jedna z nejskvělejších zkušeností. Ne vždycky Vám dají velká divadla takovou choreografickou a tvůrčí volnost.“

Máte ohromné množství zahraničních zkušeností, kam byste zařadila naši taneční a baletní scénu v evropském kontextu?

Máme skvělé tvůrce, performery, krásná divadla a velmi kulturní město, které je v samotném středu Evropy! Myslím si, že by se tenhle potenciál měl více využít! V Národním divadle hrajeme obrovské produkce, které stojí strašně moc peněz, ale mě osobně připadá, že méně je někdy více. Víte kolik krásných představení můžete vidět v nějakém malinkém divadle, v zajímavém prostoru anebo třeba v divadle, kde jste ještě nikdy nebyli? Tanečních divadel máme v Praze málo a jsou to docela uzavřené komunity. Takže rozhodně bych naši scénu zařadila mezi kvalitní, jenom možná jsme tak nějak pořád trošku při zemi. Místo na představení do divadla často jdeme raději do hospody nebo nakupovat do obchodního centra. Tyhle priority já mám jasné. Jednou se mi zdálo, že se všechny obchoďáky proměnily v divadla. To by byla nádhera, ne? 🙂 .“

Čím je osobitá a co jí naopak chybí?

Osobitá je především těmi menšími produkcemi, které si často musí vystačit s minimem prostředků a přesto díky nadšení a kreativitě zapojených osob dokáží z mála vytvořit kvalitní představení. Tady bych ráda navázala na předchozí otázku a vyzdvihla nedostatečnou diváckou základnu těchto produkcí. Síla masivní reklamy a toho, co je zrovna v módě, u nás převládá. Potřebujeme více diváků, kteří mají ,otevřenou hlavu´.“

Ve své skupině CREATIVITY máte množství osobností-choreografů, není to někdy až moc konkurence, neboli „mnoho kohoutů na jednom smetišti“?

Pro mne jsou v tvorbě všechny složky rovnocenné! Když například spolupracuji s tanečníky, kteří jsou také choreografy, rozhodně to neberu jako konkurenci, ale jako ohromné plus. Mým úkolem je sesumírovat všechny nápady a uvařit ze všeho dobrou „polévku“. Já naslouchám, dávám mým kolegům prostor, ale zároveň třídím a dobře vím, jak by měl vypadat výsledný tvar představení. Někdy se shodneme, někdy ne, musí to ale všem dávat smysl! Jinak je to vidět na celém představení, že některá složka nefunguje, že je vytvořena pod nějakým nátlakem. Každý tvůrce i interpret do jednotlivé produkce přináší svou osobnost, svůj projev a je potřeba najít ve všem ideální spojitost. To se, myslím, neustále všichni učíme. Mám štěstí, že pracuji s řadou osobností opakovaně, dobře na sebe slyšíme a už se známe.”

Spolupracujete průběžně s výraznými a originálními osobnostmi hudební scény, jak si je vybíráte? Nebo oslovují ony Vás?

To záleží na produkci. Ve většině případů já oslovuji je. Nejvíce pracuji s Jirkou Lukešem, se kterým jsme začali tvořit už na HAMU. Jsme skvěle sehraní. Ráda také zvu ke spolupráci nové tvůrce, například u La Mar jsem oslovila kytaristu, kterého jsem viděla hrát ve Španělsku na pláži. Ale většinou jsem ve výběru kolegů konzervativní, dávám na tým, se kterým tvořím už dlouho. Věřím na hlubší napojení. A stereotyp? Ten není! Každý projekt je jiný a i my se neustále posouváme. Je krásné pozorovat, jak se náš rukopis s každou produkcí malinko mění, i když jsme stabilní tým prověřený časem.“

Věnujete se i workshopům a výchově nejmenší taneční generace, jak vidíte podmínky pro tuto práci v Čechách, na Moravě a v okolním světě?

Podmínky jsou tu skvělé, všude je spousta možností, ale nerozumím tomu, jakým způsobem je využíváme. Proč jsou nájmy tanečních sálů u nás tak drahé a proč jsou dětské kurzy tak levné v porovnání s tím, kolika drahými zbytečnostmi rodiče mnohdy zahrnují svoje děti? Taneční výchova je zásadní, je to kultura pohybu, podle mě je důležitou součástí společenského chování. Navíc, kdo v dnešním světě není kreativní, je ztracen. Děti by měly tančit víc a pedagogové by měli být lépe hodnoceni za tuto práci. Ve srovnáním s okolním světem, například Německem anebo Španělskem, jsou platy tanečních pedagogů v Čechách a okolí podprůměrné. Není divu, že tito učitelé pak odcházejí učit do zahraničí a nebo hledají jinou práci. Je to škoda, protože přicházíme o možnosti, jak si vychovávat nejen tanečníky ale i budoucí diváky. S dětmi se musí zacházet opatrně, co je naučíte a co jim předáte je něco co si budou pamatovat, něco na čem si později budují svou osobnost“

Představení „La Mar“ jste zkoušela i v německém Berlíně. Proč zrovna tam? Čekal bych vzhledem k tematice titulu spíše nějakou přímořskou oblast.

La Mar vznikala na cestách. Námět scénáře jsem vymyslela na Kanárských ostrovech. Pohybový koncept se pak utvořil velmi přirozeně i díky skvělé souhře s italským tanečníkem Enricem Paglialungou. Berlín je město, které se neustále vyvíjí a jde dopředu v tanci, v umění, v experimentech. Vždycky mě tohle město bavilo, i když potřebuji pro svou dlouhodobou inspiraci více přírody a slunce. Proto jsem si ho nikdy pro život nevybrala! Enrico v Berlíně už dva roky žije jako tanečník a pedagog na volné noze. Daří se mu tam výborně! Tohle město umí ocenit kvalitní tanečníky a performery! Jen je potřeba vydržet a prodrat se konkurencí. Zkoušení v Berlíně bylo impulsem k poznání, také jsem chtěla zakusit ten pocit vykořeněnosti na vlastní kůži i při zkouškách. Přestože já vlastně tenhle pocit moc dobře znám, moje role v ,La Mar´ ho poznala právě až v Berlíně. Připadala jsem si tam opravdu jako ztracená víla z ostrova.“

Co Vám dala – krom úzkého kontaktu s divákem – předpemiéra „La Mar“ v komorním prostředí Divadla na půdě?

Spoustu práce a tahání světel do schodů 🙂 Bylo skvělé, že jsme si představení mohli před samotnou premiérou zkusit a zjistit, že ho opravdu můžeme zasadit do jakéhokoli prostoru! Mě osobně fascinuje, jakým způsobem právě prostor ovlivňuje daný projekt. Jsem moc vděčná, že nám divadlo Na půdě poskytlo rezidenci, o které si bohužel v některých pražských tanečních divadlech tvůrci mohou nechat pouze zdát. Navíc na půdě tvoří spousta zajímavých umělců. Jak už jsem říkala v některé z předchozích otázek, to co se zdá být malé a neznámé, může otevřít daleko více možností.“

Jaké máte plány do tohoto roku 2018?

Mým největším plánem do roku 2018 je otevření nového tanečního kreativního centra. Doufám, že se mi to tento rok konečně podaří. Stále hledám vhodné prostory. Dále plánuji vyjet na tour s La Mar do Španělska a na jaře bychom s Enricem rádi uvedli La Mar na Kanárských ostrovech a uspořádali tam workshop současného tance. Co se týká Čech, tak pevně doufám a věřím, že se nám i tady podaří reprízy a budeme moci být součástí některého z českých festivalů, nebo v repertoáru některého z našich tanečních divadel. A pak mě čeká jedna moc zajímavá cesta, ale tu si nechám pro sebe, možná mě inspiruje k dalšímu tanečnímu projektu 🙂 .“

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor a přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – ať se Vám současný rok 2018 vydaří se vším všudy.

Ptal se: Michal Stein

Foto: Andrej Jurkovič (portrét),

Andrea Barcalová a Jana Horáčková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – PETREM ZUSKOU

„Chtěl jsem být filozofem“

Petr Zuska zosobňuje  tvůrce evropského formátu a výjimečného  choreografa se širokým záběrem.  Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech  nechybí  humor a  vtip.  Jako tanečník představoval vždy dynamického  interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např.  Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie  v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002,  Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby,  Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos  v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil  Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí  nejen o baletu

Tento rok  jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal? 

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny,  nebo že by mi  nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál  ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější  vnitřní pocit  člověka z jeho   tvorby,  to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě  mnohem  víc.“

„ No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  „- ne nespokojený- “ a nemyslím si,  že je vždy všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený“.

Máte za celý život dobré  pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že  se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si,  že je všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený.“

Kolik asi jste za svůj   život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v  mých životopisech to je,  jedná se asi o  padesát  děl,  některá jsou celovečerní a  většina je   jednoaktovek  dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se  nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi  hierarchii svých rolí,  které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A  čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film  Carlose  Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem  Gadesem v hlavní roli (podle  stejnojmenné lyrické tragédie  Federica Garcíi Lorcy). Byl to  tehdy v polovině 80.let  přelomový taneční film, který v Praze promítali  v kinech.  Antonio Gades, který  ve filmu  hraje,   byl jeden z  možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně  uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich  práce jsem si velice vážil. Od nich  jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si,  že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě  ne …“

 I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

 Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese  přišla  náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých  budoucích zaměstnáních.  Jeden čas  jsem chtěl být  veterinářem, protože jsem měl rád zvířata,  také jsem si  moc  přál být hokejistou. Snil jsem i  o tom, že budu  popelářem, protože se mi líbila  popelářská  auta a způsob, jakým  nakládala a obracela  popelnice,  které  – tehdy  vypadaly jinak než dnes – ,  nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak   popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl  jsem být filozofem,  tenkrát  jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem  a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že?  Mohl jste přemýšlet a  zhmotnit své  myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud  porovnám  povolání filozofa a choreografa,  ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své  kariéry i pocity, kdy se  Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě  určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba  na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se  nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný,  občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší .   Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také,  je to  pravda.  Balet  je  umění, které vyžaduje  mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn.  herecký talent, je toho zkrátka  hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem  pokud  napíše spisovatel  skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese  těžká  pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem  s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval.  Někde  v sobě  jsem cítil, že tanec  opravdu moc a moc chci  dělat,  nepopsatelně  mě to bavilo a   všechno  jsem   velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a  prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem  skeptický k  pocitu být na sebe pyšný.  Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi  jsem  byl šťastný, že všechno  zvládám a že se mi do světa baletu daří  pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a  rozhodně nějaká satisfakce  to pro  mě byla.  Na  začátku kariéry  bylo pro mě dost  těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a  měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je  měl  celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku   poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje  tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze  sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde.  Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy  ještě hodně mladý. Možná  kdybych začal  s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak  už by to třeba   opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry  přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy  různých souborů, nebo  přátele mimo obor.  Rivalita  mezi tanečníky samozřejmě panuje,  ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy  nebylo  nic převratného, jen mě to na   několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance,  tak jsem byl  úplně nepříčetný.   Neprožíval jsem své úrazy  lehce, pokaždé  mě velice „nabouraly“  i psychicky. Měl jsem neustále  pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně  nepříjemné. Sám  nevím,  proč jsem to tak těžce  prožíval. Často jsem  přemýšlel, proč tak špatně  zvládám psychicky  svá zranění,  ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či  potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic  za celou taneční kariéru?

„Ano.  Skutečně jsou lidé,  kteří mají naprosté minimum úrazů  nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé  straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu  moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení….  Nabízí se  teorie, že ten,  kdo má pro balet největší  talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak  ten,  kdo má ten talent nejmenší, je pořád  zraněný. Ale  ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků,   kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali  spousty  zranění. A také jsou tu tanečníci,  kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto  oboru a zranění nebyli  nikdy. A také jsou  profesionálové,  kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic  není.  Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti  ale znám tanečníky  na tom břehu i na druhém břehu a  znám  jich opravdu hodně.  Já  jsem byl  tak někde uprostřed, spíše se mi dělo  méně zlého  než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a  něčím jsem  si prošel.“

Někteří tanečníci baletu  skončili  na kolečkovém křesle.  Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem  o tom nepřemýšlel, že by mohl balet  mít až takový dopad. Toto  tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě  by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají  rozhodně  strach z úrazu, ale pokud  někdo začne smýšlet tak,  že si může něco udělat  s plotýnkou a třeba i skončit  na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či  lyžování? Nebo  jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich  „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“.  Stále   lyžuji.  Je fakt,  že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu,  že nebyla příležitost.  Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho  tanečníků lyžuje nebo   jezdí na snowboardu. Já  například jezdím  na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval,  jsem  jezdil na koni.  Ale  na motorce jsem  opravdu přestal jezdit. Párkrát  jsem spadl, naposledy jsem si nalomil  dvě žebra a palec u nohy. V tu  chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a  navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně  velice riskantní.“

Bylo těžké  zvládnout dohromady tuto náročnou profesi  a  rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek  pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas,  já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo  pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase  nutno říct, že pokud bych  chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku,  bylo by to možná stejné. Neměl jsem  úplně pravidelně volno,  mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi  stále,  ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si,  že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu  musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu.  Někdo se brání  slovy: „Já  nemůžu vážit 40 kg, mám  od narození dispozici být silnější.  Musí podle Vašeho názoru  být tanečníci  od pohledu křehcí?  Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky  do nějakých diet  a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale  pochopitelně  určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen  v úvahu  klasický balet.  Tanečník vyjde v bílém celotrikotu –  už jen  ten samotný jim  přidává kila. V okamžiku, kdy  tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit  jsem rozhodně také měl, ale  přesto jsem neměl v souboru jen  samé „vychrtlé“ členy.  Můj soubor  byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí.  Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také  dívky,  které byly ženské se  vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru   netoleroval   tlusté lidi. Jestliže  občas  někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme  se vyloženě rozloučit, ale bylo  třeba ten problém vyřešit.  Dotyčný musel se sebou  něco udělat,   zhubnout,  protože takhle to dál  pochopitelně nešlo.  Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými  jsem se  i rozloučil,  i když mi to bylo  líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí  tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde.  Jak to vidíte?

„I toto je  velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech  už nemůže. Někteří z nás  jsou v 45-ti letech  na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech  tam moc dobře  nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince.  Záleží  opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává,   každé  tělo pracuje a   reaguje jiným způsobem. Přesto je tu  jakási  proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání  profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně  moderní divadlo na vrcholové úrovni,  tak  potom zřejmě věk 40 let  či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké  zdravotní problémy,  asi konečná hranice.  Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě  je.

Ale  tím neříkám,    že objeví-li se  někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře.  Znám takové tanečníky.  V tomto věku byli velmi dobří.   Naopak,  v jejich  projevu je znatelná  obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného  člověka.  Balet  není jen  fyzický  výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání  i vzkaz těm ostatním, které  člověk na jevišti zanechá.  A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže   cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne,  pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl,  poté  zkouší, někdy dvě hodiny,  čtyři, někdy  šest  a někdy vůbec. Jindy  má  večer  představení.  Před představením je  krátká zkouška, po ní následuje  několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není  tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk  už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž  nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec  dělat. Nejde tu jen  o  fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v  rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je  už později  do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním  připadá  jako nemyslitelné, tedy  šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly  úplně  paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si,  že chci  něco udělat.   Od té doby jsem začal dělat  víc a po vytvoření asi šesté choreografie  jsem si uvědomil, že  jsem zřejmě  i choreograf.  Nechodí to tak, že by  tanečník do 40-ti let jen  tančil a poté začal s choreografiemi.  Někdo skončí s&nb sp;tancem a  stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo,  ne  každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech,  pak  těch je ještě daleko méně. Je to  velice specifický talent.“

Tvořil jste také  často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych  tehdy tu  nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem   v Čechách, pochopitelně,  navíc tu  mám kamarády,  i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi,  je  v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě  k Čechám jiný vztah. Když  jsem začal šéfovat  Baletu ND,  tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době  se mi zase znovu nabízí možnost odejít.  Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit,  že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je  v téhle chvíli stěhovat.  Neříkám,  že  se někdy  třeba něco podobného  nestane, ale  právě teď  si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady  a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov  chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to  určitě nebylo. Ale  neříkám,  že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil.  Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla  období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně  byla  také období, která byla radostná.   Ale tak je to v životě  běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok  šéfování baletu ND pořádně „sežrat“.  Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství  záležitostí,  které se  běžně nestávají.  S něčím jsem vůbec nepočítal, musel  jsem  rychle  reagovat a stálo mě to  práci navíc, nervové vypětí  a dělání krizových rozhodnutí  v určitý moment, kdy bylo  tzv. ‚za 5 minut 12 ‘.  A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně  nevyzpytatelná.  Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce,  nejen v oblasti umělecké. Ale  podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste  se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo.  Bylo to fajn, ale  je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen  si cosi  takového  představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou, taneční trenérkou a výživovou poradkyní MAJKOU ŠULOVOU

„Tělo není popelnice, abychom do něj všechno naházeli.“

Každý z českého i slovenského moderního tanečního světa ji zná jako Majku. Původně Kujalovou (nyní Šulovou), která dlouhá léta spolupracovala s Frankem Towenem v jeho legendárním studiu. Nyní už sama pokračuje v jeho choreograficky pedagogických šlépějích. A má úspěchy. Navíc se věnuje rovněž zdravé výživě a kraniosakrální terapii. I proto si za ní, na předměstí Prahy do Vinoře, přijel TANEČNÍ MAGAZÍN pro rozhovor.

Věnujete se tanci a pohybu už od předškolních let. Čím Vám tanec tak učaroval?

„…když se to tak vezme, věnuji se mu daleko déle. Maminka tančila s tátou v souboru lidového tance Kytice, až do sedmého měsíce těhotenství. Tak to byly už mé začátky. Ve třech letech mě dali ,vybít´ do Sokola, pak do sportovní gymnastiky. Samotný tanec přišel až mnohem později, učaroval mně tím, jak se dají vyjádřit emoce, energie, rytmus… To se duše probouzí.“

Zpočátku jste se učila spíše výtvarnému řemeslu. Zanechalo to ve Vás stopy dodnes? Malujete si alespoň pro sebe?

Ano, vždycky jsem ráda tvořila a po škole jsem se vyučila uměleckému řemeslu – rytec kovů. Nejdříve jsem pracovala v uměleckém oboru a tanec jsem měla jako koníček a pak se to obrátilo. Tu výtvarničinu jsem, bohužel, odsunula. Ale určitě se tomu vrátím.“

Chodila jste do klasických tanečních? A ráda?

Ano chodila a moc ráda. Taky jsem tam potkala svou první lásku, se kterou jsme vyhráli první místo v taneční soutěži. Tenkrát v rámci tanečních.“

Byla jste po léta nejužší spolupracovnicí-asistentkou Franka Towena, jak jste se do jeho studia dostala?

Obdivovala jsem ho i jeho práci a pak jsem v časopise Mladý svět uviděla krásný rozhovor s ním a hlavně oznámení o jeho kurzech Jazz dance, přihlásila jsem se do kurzů, a pak se vše rychle rozjelo, po několika měsících mně pan Towen nabídl místo v taneční skupině a za pár dalších měsíců jsem vyhrála konkurz na uvolněné místo jeho asistentky. To byla krásná doba.“

Spolupracovala jste s řadou předních zpěváků i herců, jaké číslo se Vám za tu dobu nejvíce vrylo do paměti?

„…na pár písniček jsem dodnes nezapomněla. Když stavíte taneční číslo, skladbu slyšíte snad stokrát, stále dokola… Nezapomenete. Dodnes písničky slyším, když reprízují pořady, jako třeba role zpěvačky – Táňa Medvecká, v seriálu ,Dynastie Nováků´. Nebo duo Kamélie v legendárním Televarieté.“

A naopak při nácviku kterého čísla jste si užili nejvíce zábavy?

To zavzpomínám určitě na Bolka Polívku, se kterým jsme stavěli stepařské číslo do divadelního představení ,Trosečník´, hodně jsme se u toho nasmáli.“

Co Vám dal Frank Towen do vínku?

Dal mi do vínku především pracovitost, ale také dochvilnost a spolehlivost.“

Jak jste se osamostatnila po Towenově úmrtí?

Jednak jsem začala vést samostatně pohybové kurzy pro děti… A téměř současně vzniklo ,Stepové trio Pavla Veselého´, se kterým jsme vystupovali po celém Československu a natáčeli taneční čísla do hudebních televizních pořadů.“

Spolupracujete dodnes nějakou formou s nástupnickým studiem Towen, právě zmíněného Vašeho někdejšího kolegy Pavla Veselého?

Ne, každý jsme se vydali svou cestou. Pavel hlavně vyučuje zpěv. Ale jsme v kontaktu. Zrovna nedávno jsme se setkali na srazu ,towenovců´ a společně zavzpomínali na skvělou dobu.“

Na co se především zaměřuje Vaše taneční výuka?

V současnosti se už zaměřuji jen na zdravý pohyb, vedu kurzy Power jógy, Zdravá záda, Gravid jógy, Bosu a Aquaerobicu. Tančím jen s dětmi, začínají u mne od věku tří let v přípravce. Starší dívky mají specializaci Aerobic, Street dance a Akrobacii. Hlavně nejstarší dívky dosáhly v loňském roce velkého úspěchu. Získaly prvenství na mezinárodních závodech Mia festival v pražské Lucerně.“

Vedete nyní dětské tréninky i hodiny pro příchozí, jak náročnou vidíte tanečně pedagogickou práci?

Když vás práce baví, tak nic není náročné, jsem šťastná, že ji mohu dělat. Musím se spíše více starat o své tělo, aby mi ještě dlouho dobře sloužilo. Následky profesionálního tance se prostě už ukazují.“

Jezdíte i na soutěže do zahraničí, jak byste porovnala taneční úroveň u nás a v cizině?

Ano, jezdíme tam také. Musím ale uznat, že u nás je organizace a úroveň tanečních soutěží na vysoké úrovni.“

V historii jste pracovala s řadou mimů i tanečníků, můžete se i v současnosti pochlubit nějakými novými hvězdičkami z Vašich kurzů?

Já bych řekla, že všechny děti jsou hvězdičky. Nedělám výběr, věnuji se všem dětem, nejen těm talentovaným a mám velikou radost, když pozoruji i na těch méně šikovných, velký posun vpřed. Po přípravce některé odcházejí do specializovaných kurzů a mé děti tam vynikají. Ať již je to ve fotbale, sportovním aerobiku, či v jízdě na koni. Některé dále studují klasický balet někdo herectví.“

Ale naši čtenáři by přece jen rádi četli ta jména…

Jako děti jsem proháněla při lekcích akrobacie herečky Danu Morávkovou a Markétku Hrubešovou a kurzy Jazzového tance navštěvovaly i Kateřina Kaira Hrachovcová a Petra Lustigová. Ale těch lidiček je samozřejmě více.“

TANEČNÍ MAGAZÍN loni vyzpovídal zpěvačku a herečku Dagmar Herzánovou, prý vy obě aktuálně chystáte nějakou zajímavou spolupráci?

Ano, s Dagmar Herzánovou již dlouhodobě spolupracujeme. Stavím teď se svými děvčaty novou choreografii a později vše propojíme i s Dášou a se zpěvem a doladíme pro jevištní vystoupení.“

Připravujete v novém kalendářním roce nějaké zajímavé projekty?

Příští rok máme domluvenou spolupráci s pěveckým souborem Lucky Voice Band, pro tři písně vytvořím doprovodný pohyb. Budu se snažit celý sbor rozhýbat… Také dále pokračujeme s Dášou Herzánovou a na řadu přijde videoklip.“

Zabýváte se také zdravou výživou, jakou cestou jste k ní došla?

Tam musí dojít každý, koho zajímá zdravé tělo plné energie. Mně se líbí věta: ,Tělo není popelnice, abychom tam cokoliv naházeli´. Také v rodině máme rakovinu, zemřeli na ni oba rodiče i babička, tak nějak automaticky přišla touha po zdravé výživě. Vystudovala jsem vzdělávací kurz ,Poradce zdravého životního stylu´, začala se zajímat o zelené potraviny – chlorellu a zelený ječmen, vynechala jsem uzeniny a téměř mléko a bílou mouku. A cítím se dobře.“

Jak se těšíte na vánoční svátky?

(SMÍCH) 🙂 „Já se tak těším na vánoce tolik, že prchám za mořem a sluncem do Egypta…“

A co si budete sobě i ostatním přát do roku 2018?

Přeji sobě, ale i všem, lásku, k ostatním ale i k sobě, štěstí a zdraví, ale to je hlavně v našich rukách.“

K tomu se, s dovolením, připojuji a děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Marie Šulové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Itálie s majitelkou taneční školy DARINOU MLYNARČÍKOVOU

„Všechno je v lidech!“

Bývalá vrcholová slovenská sportovní gymnastka Darina Mlynarčíková se – po delší kariéře v Praze – již téměř patnáct let věnuje své taneční akademii v italské Sardinii. Jelikož má nespočet (nejen tanečních) zkušeností, požádal ji TANEČNÍ MAGAZÍN o rozhovor. Zároveň si můžete na jiném místě TANEČNÍHO MAGAZÍNU (v sekci článků a recenzí) přečíst příspěvek o jejím úspěšném synovi Markovi, z pera jeho jmenovce Marka Křenka.


Jak jste se dostala ke sportovní gymnastice.

V pěti letech jsem začínala s krasobruslením. Asi po půlroce, který jsem víceméně strávila nemocná doma – nezvládala jsem časné vstávání na tréninky – si mí rodiče uvědomili, že tento sport asi nebude pro mne. A tak mi dali možnost zvolit si něco jiného. Já jsem v televizi zrovna obdivovala gymnastky, které skákaly různá salta. A to mě velmi lákalo. Tak jsem se, v mých šesti letech, rozhodla pro sportovní gymnastiku. Do ní jsem se postupem času prakticky zamilovala. Ten krásný, ale zároveň tvrdý sport jsem pak závodně provozovala od těch šesti let až do osmnácti.“

Co Vám dal tvrdý trénink pro život?

V první řadě disciplínu, sebedůvěru, odvahu, pevnou vůli, časté odříkání a samostatnost a určitě také velmi silný charakter! Ráda bych doplnila, že jako malá dívka jsem si to natolik neuvědomovala, jako nyní v dospělosti.“

Postupně jste se přeorientovala na tanec, co Vás k tomu vedlo?

V šestnácti letech jsem měla úraz kolena. Byla nutná operace. Dostat se do původní formy nebylo vůbec lehké. A již v té době jsem se poprvé začala věnovat tvorbě choreografií. Nejprve pro gymnasty. Později pro cvičenky fitness. Dále i pro krasobruslařky a krasobruslaře. …až jsem se postupně přiblížila k samotnému tanci. V osmnácti jsem si již byla naprosto jistá, že se hodlám věnovat tanci a choreografii. Nyní se věnuji více rozličným tanečním stylům: modern contemporary, show dance, syncro dance a disco dance.“

Nevadí Vám u gymnastiky i tance, že jde o disciplíny, kde, na rozdíl od většiny sportů, rozhodují subjektivně rozhodčí?

Bohužel mi to vadí, a čím jsem starší, tím více. Co se týká gymnastiky, tak tam se v první řadě hodnotí technická příprava a provedení prvků, takže se tam zase tolik nedá natolik ovlivnit závěrečná známka. U tance se, kromě technické přípravy, hodnotí také umělecké provedení. A to již dokáže velmi ovlivnit závěrečné hodnocení a tím pádem i celkové umístění tanečníka v soutěži.“

Chodíte do divadla i na klasický balet ?

Ano, chodím. Ale podstatně méně než v době, kdy jsem žila v Praze. Pracuji a žiji na Sardinii již přes čtrnáct let a co se týká kultury, je toho zde podstatně méně. Na rozdíl od velkých, turisticky atraktivních, měst… A to v každém slova smyslu – málo tanečních i baletních představení, koncertů zpěváků a už ani nepomyslet na muzikály. Během letošních prázdnin přijel k nám na Sardinii – po dlouhých osmi letech(!!!) – s repertoárem „Labutí jezero“, „Excelsior“ či „Spící krasavice“ Roberto Bolle, nejznámější italský; tanečník, který se stává již světově proslulým. To asi mluví za vše.“

Jaký taneční film je Váš nejoblíbenější?

Ze starších filmů, z mého úplného mládí by to byl filmový titul „Tanec s vášní“. Ze současných filmů by to byl film z baletního prostředí „New York Academy“. Ale vždy si ráda připomenu i „Dirty Dancing“ („Hříšný tanec“), s nezapomenutelným Patrickem Swayzem.“

Máte přímo sama Vy nějaké své taneční vzory?

Když mi bylo devatenáct, tak jím byl můj bývalý partner Marek Křenek. S ním již před časem dělal TANEČNÍ MAGAZÍN rozhovor. Připomeňme si tedy pouze ve zkratce, že se stal s mou choreografií „Spiderman“ („Pavoučí muž“) roku 1996 světovým šampiónem v kategorii show dance. Později bylo těch tanečních vzorů velmi mnoho, jelikož tanec se posledních dvacet let vyvíjí velmi rychle. Proto přeskočme až do současnosti. Jsou jimi vítězové amerického programu „Sytycd“ Michel Damensky a Ricky Ubeda. Anebo velmi známý ruský baletní tanečník Sergej Polunin.“

Proč jste se ze Slovenska a Čech odstěhovala do Itálie?

Dlouhá léta jsem v Praze pracovala v hlavním obsazení v černém divadle „IMAGE“. Vedle toho jsem ještě tancovala jako sólistka, popřípadě jako duo s Markem Křenkem. Navíc jsem se věnovala choreografii, převážně na ledě pro krasobruslaře. V roce 2002 jsem přijala pracovní nabídku ze Sardinie. A právě tady se, krátce na to, podařilo uskutečnit můj dávný sen – otevřít si vlastní taneční školu. Bylo to velmi těžké, ale nelituji toho. Byl již čas skončit s aktivním tancováním, jelikož jsem toužila žít si obyčejný život. A také stát se matkou. Bylo mně devětadvacet let. A mé biologické hodiny tikaly… :-)“

Jak byste porovnala taneční pedagogiku v Itálii. Eventuálně v Čechách a na Slovensku?

Myslím si, že v globále je to všude stejné. Všude se naleznou pedagogové, kteří svou profesi milují a odvádějí ji nadmíru profesionálně. …ale, bohužel, najdou se i tací pedagogové, kteří jsou (diplomaticky řečeno) méně kompetentní. A to hovořím z vlastní zkušenosti. Takže, je to v lidech.“

Jaká je úroveň taneční veřejnosti v Itálii a u nás. Myslím tím běžné prostředí diskoték – nikoli vrcholné soutěže.

Tak to nejste úplně na správné adrese. Já na diskotéky nechodím. Ale průběžně zde na Sardinii sleduji, jak se mládí baví. Zhodnotila bych to, že italská mládež je o mnoho temperamentnější než ta česká a slovenská. Není divu. Je to tady latinský národ, obdobně jako Španělé, Francouzi anebo Kubánci. Baví se daleko spontánněji. A hlavně – nepotřebují k tomu tolik alkoholu, jako ty naše děti.“

Co vštěpujete svým žákům na taneční škole jako nejpodstatnější?

Zodpovědnost, odpovědnost, výdrž, respekt a úctu k sobě samým“

Sledujete i českou taneční scénu? Jaký na ni máte názor?

Taneční scéna Čech a Moravy je dobrá a stále se zlepšuje. To samé platí i o Slovensku, tedy pokud se jedná o světové soutěže. V oblasti divadla se to také velmi zlepšilo a pokročilo na světový trend. Nestydím se za naše oba bratrské národy. Naopak. :-)“

Chystáte nějaké novinky pro tento nový školní rok 2017/2018?

Nechci je tady detailně prozrazovat, promiňte. Je to má práce, která mne živí. A konkurence ani čert nikdy nespí! A váš TANEČNÍ MAGAZÍN je čtený množstvím laiků, ale i odborníků. Ale nejvíc ze všeho si přeji, abychom všichni byli zdraví a v pohodě.“

Na co se budete zaměřovat v nejbližším období?

Nejbližší dobou bych se chtěla převážně věnovat kariéře mého syna Marka. Je mu třináct let. Chtěla bych, aby studoval taneční konzervatoř. Ta, bohužel, tady na Sardinii není. 🙁 I proto začínám uvažovat o přestěhování se do Říma, kde je známá „Teatro dell Ópera di Roma“. Anebo popřípadě do Milána, kde je známé „Teatro La Scala“.

Na co se nejvíce těšíte v profesi i v soukromí do druhé poloviny roku 2017?

Tak úplně nejvíc se těším na své děti. Kromě Marka mám ještě sedmiletá dvojčata Miška a Danka. Jako každoročně jsme trávili naši letní dovolenou zde na krásných plážích Sardinie. Ale již na ní jsem probírala nové choreografie. A jako každý rok jich není málo. Já jsem totiž cholerik křížený se sangvinikem. U mne však platí, že cholerik se rovná workoholik. 🙂 🙂 🙂 Jsem totiž na sebe a svou práci vždy velmi přísná.“

Tak ať se daří a nezapomeňte i relaxovat! 🙂

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv Dariny Mlynarčíkové a Marka Křenka

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Rozhovor s bollywoodskou tanečnicí, hudebnicí a textařkou JARMILOU CHROMÍKOVOU

„Zbožnuju Indii i StarDance.“

Na rozhovor s ní jsem se těšil. Jarmila Chromíková mne zaujala nejen jako sólistka souboru OM DANCE ACADEMY, věnujícího se exotickému bollywoodskému tanci. Na hudební scéně je již zkušenou a žádanou hráčkou na klarinet či klávesy. Mimo jiné stabilně vystupuje s kapelou Glanc, skupinou Underhill Zdeňka Podhůrského, doprovází i jednu z talentovaných pěveckých sester Mátlových – Kateřinu. Rovněž má za sebou studia na renomovaných zahraničních školách a také je kvalitní textařkou. Prostě, renesanční typ umělkyně. I přes výrazná aktiva na hudebním poli jsem nemohl než nezačít exotickým tancem.

Věnujete se exotickému indickému tanci, máte k Indii bližší vztah. Byla jste tam osobně?

V Indii jsem byla zatím jenom jednou v roce 2013 ve státě Gudžarát, takže jsem vlastně té Indie viděla jen úlomek, ale hned jsem navázala báječná přátelství a dokonce po indickém zvyku mohu říci, že mám v Indii dvě rodiny. Jednou z nich je folklórní soubor ,Spandan´ (v překladu ,tlukot srdce´), který téměř každoročně navštěvuje českou republiku v rámci folklórních festivalů. Samozřejmě, že si dopřejeme také pár chvil u mne doma a navzájem se velmi kulturně obohacujeme.“

Zajdete s občas i v Praze do indické restaurace?

Jen opravdu občas, ale indické jídlo mám moc ráda. Spíše častěji si ho dopřávám při různých multikulturních festivalech, indických večírcích a bálech, kde vystupujeme a také ho někdy vařím. Pokud tedy mohu, čtenářům bych doporučila kupříkladu restauraci Curryhouse na Palmovce nebo luxusnější The Pind u Vinohradské vodárny, poblíž stanice metra Jiřího z Poděbrad.“

Jste původně hudebnicí, jak jste se postupně dostala k tanci?

K pohybu jsem tíhla od malička, začínala jsem gymnastikou a baletem a ve škole jsme měly malou taneční skupinu, kde jsme si samy vytvářely choreografie na známé hity. Později jsem dost vyrostla a s tancem byl se slovy ,kdo by se s tebou tam tahal´ na chvíli konec. Jinými slovy – studium na taneční konzervatoři zapovězeno. Ale zároveň jsem hrála na klarinet, a protože hudba a tanec mě vždy lákaly a dávaly mi pocit neuvěřitelně barevného světa bez hranic, rozhodla jsem se pro studium na konzervatoři v oboru klarinet. Přes každodenní rutinu v podobě několikahodinového cvičení na nástroj, jsme si s několika spolužačkami ještě našly čas na tancování. A ve volných chvílích jsme chodily i do dramaticko-divadelního kroužku, kde byl tanec součástí a tvořily i v tomto směru. Vyústěním té snahy bylo naše plesové vystoupení maturantek a absolventek s choreografií na známé ,Chorus line´, s nezbytným kloboučkem. Choreografii jsem vytvořila společně s profesorkou baletu. A to jsem opět pocítila, že tanec prostě musí být součástí mého života.“

To byly první taneční a choreografické kroky, jak to pokračovalo dál?

Další tanec, který mi učaroval, byla salsa. Té jsem se po dobu pěti let věnovala několik večerů a nocí na známých pražských salsotékách a na chvíli se stala členkou Salsa Ladies. Po návratu z Indie jsem ovšem potkala dvě báječné ženy. Ivanku Láznikovou, která mě šarmem sobě vlastním vysvětlila, že musím do svého výčtu zařadit ještě Bollywood. A velmi záhy Lucii Linhartovou, jež mě upoutala svou ryzí láskou k Bollywoodu, kterou velmi neotřele předávala.“

Vraťme se v čase trochu nazpět, chodila jste jako školačka do klasických tanečních?

Absolvovala jsem začátečníky i pokročilé a dodnes se mi vybavují nejen základní kroky, ale dokonce i některé variace. Bavilo mě to.

A co Vám říká klasický balet?

Na balet je nádhera se dívat, ale dnes jsem docela ráda, že jsem tak vyrostla! Klasická průprava se mi ale dnes velmi hodí i v Bollywoodském tanci.“

Na jaký tanec (mimo těch východních) se ráda podíváte v televizi?

Já zbožňuju StarDance, to je opravdu parádní podívaná a pro mě jako pro tanečnici i hudebnici tedy dvojnásobný požitek – blaho pro oči i uši. Mimo jiné tam mám mezi tanečníky i muzikanty přátele. A vždy mě tak baví sledovat o to více, jak se dané choreografie či písně ujmou. Jinak se podívám téměř na vše, co televize v tanci nabídne, je to inspirativní vždy.“

Máte nějaký svůj hudební vzor popřípadě idol?

Přiznám se, že v tomto nejsem úplně vyhraněna. Spíše takovým podnětem je pro mne právě ,Moondance orchestra´– jednak vždy profesionálním a současně zábavným provedením a také úžasnou atmosférou, která v celé partě panuje. To je, myslím, velmi důležitá synergie pro tvorbu a předávání krásna.“

A v oblasti tance se stal také někdo takový, třeba rovněž soubor, Vaší ikonou?

V tanci je to hodně přelétavé. Když studujeme nové indické hity, stanou se jimi bollywoodské hvězdy. Jindy zase sleduji videa odlišných tanečních žánrů, abych viděla, jak pracují. Vzájemně se obohacujeme i ve skupině a už jsem se také přistihla, že někdy naše studentky zatančí něco tak krásně, až mě tím inspirují.“

Co Vás inspirovalo a dovedlo ke studiím v zahraničí?

Další mou vášní jsou jazyky. Jsem přesvědčena, že cestování a poznávání jiných kultur, zvyků a odlišností je velmi důležité, abychom jsme si uvědomili, co vše máme v naší vlasti krásné a hodnotné a vážili si toho. A pak tady byl i prozaický důvod, že bylo místo a dostala jsem stipendium.“

Děláte bollywoodský tanec i bollywoodskou hudbu, setkala jste se někdy s Jiřím Muchou, který je českým nejúspěšnějším autorem hudby pro bollywoodské filmy?

Nesetkala. Zatím. Čímž jste mě přivedl na myšlenku, že bychom to měli napravit…“

Trénujete nějak speciálně pružnost a kondici pro tanec?

Mám zahrádku, kde trávím hodně času, tedy o pružnost není nouze. Kondice neuléhá, protože několik hodin týdně vyučuji, s Lucií a Ivankou vedeme také dětské kurzy na Mezinárodní škole v Nebušicích, kde si na své přijde zejména psychická kondice. 🙂 Dále tvoříme a učíme se nové choreografie, často vystupujeme a přidá-li se několik dalších pohybových aktivit, potřebný koktejl je umíchán.“

Sportujete jako doplňkově?

Nesportuji, vlastně pouze v létě plavu.“

Diváky při vašich vystoupeních vždy zaujmou i výpravné exotické kostýmy. Spolupracujete stabilně s nějakým dovozcem originálních sárí anebo vám někdo kostýmy šije na zakázku?

Většinu kostýmů na máme přímo z Indie, kde poměr cena–výkon je nepřehlédnutelný a pomáhá nám například už zmíněný ,Spandan´. Letos nám věnoval část svého vyřazeného fundusu. Nebo čas od času nám někdo poskytne látky a my si necháme kostýmy ušít u naší dvorní švadleny tady v Čechách.“

Mohou se příchozí zájemci o orientální tanec z řad laiků bez zkušeností hlásit do vašeho OM DANCE ACADEMY-studia? Máte i nějakou přípravku pro lidi bez větší praxe v tomto oboru?

Předně bych ráda vysvětlila, že bollywoodský tanec je samostatná disciplína. Není to v žádném případě břišní tanec, jak se s tím občas setkáváme. Bollywood je o vyprávění příběhu, pohyby a gesta přímo promlouvají k divákovi a je to tanec, který dovoluje zabrousit do vod všech tanečních stylů, tedy může být tradiční s prvky Kathaku (tradiční tanec severní Indie), Bharatanatyamu (tradiční tanec jižní Indie) neb o moderní fúzí.“

A kde konkrétně se mohou hlásit?

Přípravkou bychom mohli nazvat naše pravidelné otevřené hodiny tance na indickém velvyslanectví (Milady Horákové 60/93 u st. Metra Hradčanská – každou středu od 18ti do 19ti hodin). Tam bych chtěla od září pozvat ženy i muže, kteří by si chtěli tento radostný tanec vyzkoušet přímo pod indickou vlajkou. A rovněž na valné většině akcí, kde vystupujeme, připojujeme workshop pro příchozí veřejnost.“

Co chystáte pro nadcházející sezónu 2017/2018? Na co byste ráda čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU pozvala?

Příští týden 24. a 25. srpna v podvečer vystupujeme OM DANCE ACADEMY na Ovocném trhu v Praze 1, kde se každý rok koná World Music and Dance Festival. Mihneme se také na Exotic Food Festivale 2. 9., veletrhu Beauty and Spa v Letňanech 9. 9. a pak už nás opět čekají přípravy na festival České televize Zlatá Praha 30. 9., Dance Life Expo v Brně 11.11. a vyvrcholením roku 2017 bude indický svátek Diwali (svátek světel) 28.10. v pražském kulturním centru Novodvorská.“

A co připravujete s kolegy z hudební oblasti?

Z hudebních aktivit určitě nemohu vynechat úžasný počin Zdeňka Berana – ,Vláda duší´ – https://www.facebook.com/theparliamentofsouls/. K této příležitosti se bude konat galakoncert v muzikálovém divadle Hybernia 2.11., kde mimo jiné uvede kapela SILVERBACK naši novou píseň ,V hlubinách´, kterou jsem exkluzívně pro tuto příležitost otextovala.“

Děkuji za rozhovor s exotickou příchutí.

Foto: archiv Jarmily Chromíkové

Ptal se: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor ze Slovenska s MAJO FloorRipperem o ,Tanci ulice´

„Mám potrebu rozširovať tanečnú kultúru na Slovensku aj v Čechách.“

Majo Šatara, známý pod uměleckým jménem Majo FloorRipper patří k mladé generaci slovenských výrazových tanečníků. Ozval se TANEČNÍMU MAGAZÍNU sám a my s ním uveřejňujeme krátký rozhovor. Jelikož by v oblasti moderního tance působilo velmi škrobeně a nepatřičně obvyklé zdvořilostní vykání, tak mu – ačkoli jsme se osobně neznali – v následujícím rozhovoru tykám.

Proč se věnuješ tanci pohybu a moderním složkám pódiových vystoupení?

„Tanec mi pomáha sa dostať do prítomnosti do plynutia, do stavu ,TU A TERAZ´. Tanecujem, pretože tane mi dáva a dal príležitosti na zmenu v živote. Všetko dobré, čo sa mi v mojom živote stalo sa mi stalo cez tanec: 1) spoznal som svoje prvé lásky, 2) našiel som si najlepších kamarátov s ktorými som ako pokrvní bratia dodnes, 3) v Írsku som tancoval na ulici, vďaka tomu si ma všimli a dostal som pracovnú ponuku, 4) procestoval som svet, od Londýna, Viedeň, Frankfurt až po Los Angeles, 3) zúčastnil som sa natáčaní videoklipov, komparzov. Vystupujem rád, rád v ľudoch vytváram príjemné pocity zo show, som exibicionita. Mň a samého to nabíja energiou.“

Vystupuješ pod svou značkou „Tanec ulice“ – vycházíš stylově ze streedance?

„Áno, vystupujem pod pojmom ,Tanec Ulice´, je to moja značka, ktorú som založil v roku 2015 ako reakciu na potrebu rozširovať tanečnú kultúru a moje znalosti medzi ľudí na Slovensku a v Čechách. Vychádzam hlavne z pôvodných old-school štýlov ako Electric boogaloo a Locking. Tanečné základy mám položené v spoločenskom športovom tanci, ktorý som tancoval 10 rokov súťažne.“

Jak jsi se dostal k moderním tanečním formám?

„Začal som ako 15ročný keď som uvidel DVD Michaela Jacksona. Precízne som odčítaval pohyby a zakresloval som si ich do zošita. Bol som unesený a hneď som vedel, že to je ten štýl, ktorý chem tancovať. Ešte som nevedel, že sa to volá Electric boogie a Locking. A tak som sa chytil prvej možnosti chodiť v Petržalke v predmestí na Break dance.
Neskôr som stretol špolužiaka, ktorý mal obuté tenisky Adidas Superstar. Hovorím mu: ,Ty máš break-dancové tenisky, to je super, tancuješ? Spýtal som sa.´ On mi odvetil, že to sú tenisky na Electric boogie. Vtedy som konečne pochopil, čo to vlastne je, keď mi ukázal nejaké pohyby. To je presne to čo som až do teraz hľadal. Štýl Michaela Jacskona. V tých časoch som teda trénoval spoločenské tance, break-dance a electric boogie zároveň.“

Kdo byl Tvým vzorem? Kdo Tě nejvíce ovlivnil?

„Veľkou išpiráciou boli pre mňa svetoví tanečíci ako Michael Jackson, John Travolta, Michael Flathley, Shabadoo, Boogaloo shrimp, Paul Killick, James Brown, Mr. Wiggless.  Najviac Michael Jackson a Shabbadoo. Shabbadoo je hlavný hrdina kultového streetdancového filmu Breakin. V roku 2014 sa mi podarilo s ním trénovať osobne v Londýne a potom v Los Angeles Naučil ma pôvodný štýl locking. Splnil sa mi sen.“

Jak bys porovnal českou a slovenskou taneční scénu?

„Súčasná Česká scéna sa mi všeobecne zdá byť trošku alternatívnejšia a uvoľnenejšia. Kedysi v socializme mali Slovenskí tanečníci veľkú snahu sa prejaviť v tanci a dokázať, že si to vedia tvrdo vydreť. Ako dôkaz sú ocenenia, ktoré získala naša skupina Gumení chlapci na majstrovsvách 84′. Dnes sú sily vyrovnané a vnímam znovu česko-slovenské ,súrodenecké´ prepojenie.“

Jak reaguje slovenská a česká taneční scéna na zahraniční novinky?

„Opäť mám pocit, že bratia z ČR sú trošku pružnejší, napríklad Richard Mach, robí vždy to čo je in, čo prichádza zo sveta. To sa mi na ňom páči.“

A jak konkrétně Ty?

„Ja robím vždy to čo ma práve baví. Nie vždy tvrdo sledujem trendy vo svete a po čom diváci bažia. Inšpiráciu čerpám v tanečných filmoch a zo života. Ak ma aj niekto inšpiruje napríklad spomínaný Richard, alebo Shabbadoo. Precítim to a spravím si veci po svojom, tak aby tam vždy bolo cíti moju identitu. Mojou reakciou na súčasnú dobu bolo vypustenie tanečného robota www.dancerobot.eu, Ide o elektro-boogie robotickú show v svietiacom kostýme a s laser mi v rukách.“

Co chystáš pro novou sezónu 2017/2018?

„Otváram dva úplne nové kurzy, Electric boogie a Locking, kde prevediem ľudí základmi a naučím ich tak, aby sa z nich mohli stať samostatné osobnosti, aby každý z nich mojhol budovať na originálnych základoch a vytvoril si svoj vlastný štýl. Jedine tak, posunieme Česko-slovenský street dance na vyšší level.Táto sezóna ide pre mňa v znamení zmien a výziev. Rozbieham dlhodobý a čerstvý projekt www.terapiatancom.sk. Cez fyzický pohyb a telo chcem dopomôcť ľuďom k posunu ich duševného a psychického sveta. Moja vízia do budúcnosti je stať sa tanečným terapeutom. Ku koncu leta, 15.Augusta mám zážitkový workshop a prezentáciu na open air festivale FITfeste. Drž mi, prosím, palce.

To určitě budu! 🙂 A dovol poslední osobnější otázku odrazil se tanec a pohyb i v Tvém soukromém životě? Třeba ve volbě partnerky?

„Jednoznačne. Tanec používam ako spoločnú tému, ako komunikačný kanál, cez ktorý nadväzujem priateľstvá a vzťahy. Zvýšil som si sebavedomie a ľahšie sa mi komunikuje so ženami. Vlastne moja pôvodná motivácia začať tancovať bola aby som spoznal ženy. :-): Moja partnerka musí byť vášnivá a schopná somnou tancovať nie len na parkete ale aj životom. Ja ako muž samozrejme vediem a mám zodpovednosť. Túto vedomú a zodpovednú rolu si začínam čoraz viac užívať.

Děkuji za rozhovor a držím palce nejen při kurzech, ale ve všem, co budeš podnikat.

Michal Stein

Foto: Archiv Maja Šatary a Tance ulice

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Jak jde život MARKA HRSTKY po Stardance?

Život Marka Hrstky se po soutěži Stardance vrátil do normálních kolejí …

Během soutěže Stardance 2016 si ženská část publika nemohla nevšimnout hezkého a přitažlivého tanečníka Marka Hrstky, který tančil s Annou K. Ačkoliv nevyhráli, nějakou dobu těšili diváky svými kreacemi. A vyhrát přece může jen jeden….

A protože dívky se ptají, co právě dělá  Marek Hrstka, přinášíme krátký rozhovor 

Zeptali jsme se….

Jak jde  život po Stardance? 

„Vrátil jsem se do starých kolejí, společně s mojí partnerkou pracujeme, trénujeme a chystáme se na další školní rok, také chystáme taneční pro mládež v Praze a v Mělníku …“

Jak byste zhodnotil svou účast ve Stardance?
„Určitě pozitivně. Získal jsem mnoho nových zkušeností, kterých si vážím.“

Měl jste rád zájem médií  a světla reflektorů?
„Bral jsem je jako součást celé show, nevadilo mi to.“

Tančil  jste  ještě někde po skončení Stardance  s Annou K.?
„Ano, ještě jsme měli pár tanečních show.“

Stardance bylo plné napětí, snad adrenalinu. Nenudíte se teď?

„Ne, vůbec ne. Mám rád domácí pohodu, své taneční tréninky a výuku tance. Stále je na čem pracovat.“

Doslechli jsme se také o Vašem projektu, který má proběhnout tuto neděli, tedy 18. června. Co se přesně děje?

„Už třetí rok  probíhá můj projekt „Hýbeme dětmi“ v Divadle Za plotem. Většinou je tu velká účast, třikrát bylo divadlo úplně vyprodané. Vystupují zde všechny školy, ve kterých učím. Rodiče se každoročně přichází podívat na úspěchy svých dětí.“

Co dále plánujete?

,,Výhledově bych rád se svojí partnerkou měl své taneční studio.“

Jak byste si představoval své nové taneční prostory? Kterou firmu byste
oslovil?

„Já bych se obrátil na firmu „BigMat – Stavebniny Líbeznice“. Bydlím
blízko, jednou jsem jel kolem, vstoupil jsem do prodejny a oslovilo mě
jejich milé jednání. Vyhověli všem mým osobním požadavkům, nechovají se stroze nebo chladně k zákazníkovi. V „BigMatu“ mi dokázali navrhnout něco konkrétního i z mých nekonkrétních představ a hlavně z toho, co se mi líbilo. Také jsem navštívil vzorkovnu plovoucích podlah a interiérových dveří v areálu stavebnin „BigMat/DK Gips“.

V dané chvíli jsem se zajímal podlahu, protože je pro mou činnost klíčová. V příjemném prostředí jsem se seznámil s veškerými možnostmi. Například produkty firmy Quick step (www.quick-step.cz), ověřené léty provozu v tanečních studiích, nabízí perfektní řešení pro mé potřeby. Na podlaze QS proběhl Světový pohár 2014 a další akce na této podlaze bude v roce 2018.

https://www.youtube.com/watch?v=p2cT4CBTUH4

Můžete tedy tuto firmu doporučit i ostatním školám? Je cenově dostupná?

„Ano, je dostupná. Při nákupu určitého množství a sortimentu se dá konečná částka doladit.“

Vybral jste si už něco konkrétního?

„V rámci široké nabídky druhů a designů se k finální variantě teprve
dostanu. Rád bych se obrátil i na naše čtenáře, kteří by mi mohli pomoci
vybrat svého favorita.“

Rádi pomůžeme. Přejeme Vám, ať se daří a  děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Marka Hrstky

Eva Smolíková

Taneční magazín