Taneční osobnosti – rozhovory

Rozhovor s Allanem Lemajou, zakladatelem Best of the Best

Tanec jej provází téměř celý život. A jak sám Allan Lemaja přiznává, v Brazílii, odkud pochází, je hudba a pohyb přirozenou součástí každodenního života. Sám se našel v hip hopu a nezůstal jen u interpretace, ale stal se také choreografem a pedagogem. V Česku žije již dvě desítky let, založil úspěšnou taneční skupinu Out of Bounds a je zakladatelem tanečního projektu/soutěže Best of the Best.

Jak jste se dostal k tanci? Čím Vás tanec tak oslovil, že jste mu zcela propadl?

„Tanec byl v mém životě odjakživa. V Brazílii je hudba a pohyb přirozenou součástí každodenního života – na ulici, v rodině, ve škole. Já jsem začal jako dítě, úplně spontánně, bez přemýšlení. Postupně jsem si uvědomil, že tanec je pro mě způsob, jak vyjádřit emoce, které neumím říct slovy. Když jsem poprvé vystupoval v televizi a začal vyhrávat soutěže, pochopil jsem, že to není jen hobby – je to moje cesta.“

A kdy si Vás podmanil taneční styl zvaný hip hop, kterému se intenzivně věnujete několik let? Čím Vás oslovil?

„Hip hop mě zasáhl v momentě, kdy jsem hledal vlastní identitu. Není to jen styl, je to kultura – svoboda, autenticita a respekt. Baví mě jeho energie, ale hlavně to, že vám dovolí být sami sebou. Každý pohyb má význam, každý tanečník je originál. To mě drží u hip hopu dodnes.“

Co Vás přivedlo do České republiky, kde působíte na taneční scéně od roku 2006, kdy jste založil úspěšnou taneční skupinu Out of Bounds, se kterou jste získal řadu prestižních ocenění na české i evropské taneční scéně? A zúčastnili jste se TV soutěží jako Česko Slovensko má talent nebo Britain´s Got Talent.

„Do Česka jsem přišel s vizí sdílet to, co jsem se naučil, a zároveň se dál učit. Viděl jsem tady obrovský potenciál. Out of Bounds vzniklo z touhy vytvořit tým, který nebude jen o choreografiích, ale o mindsetu, disciplíně a vášni. Úspěchy v soutěžích a účast v projektech jako Česko Slovensko má talent nebo Britain’s Got Talent byly důkazem, že i z Česka může přijít světová kvalita.“

Nezůstal jste jen tanečníkem, ale působíte také jako choreograf a to nejen na české taneční scéně, ale také jste spolupracoval s různými světovými umělci jako je např. zpěvačka Mariah Carey. Jak jste se dostal k choreografii? Na koho rád vzpomínáte, jehož taneční kroky jste choreograficky vedl?

„Choreografie přišla přirozeně – když začnete učit, začnete i tvořit. Fascinuje mě, jak můžete skrze pohyb vyprávět příběh. Spolupráce s mezinárodními umělci, včetně Mariah Carey, pro mě byla obrovská zkušenost – člověk si uvědomí, jak důležitý je detail, profesionalita a pokora.“

Své taneční dovednosti předáváte dále a dlouhodobě se věnujete vzdělávání tanečníků po celé Evropě např. Anglie, Finsko, Maďarsko, Slovensko nebo Portugalsko a také v rodné Brazílii, formou workshopů. Jako pedagog jste působil v Taneční škole HES Praha, Taneční skupině Freedom, Hip Hop Meeting Czech Republik nebo TK Stardance Chomutov. Specializujete se nejen na hip hop což je nejrozšířenější pouliční tanec a je zaměřený hlavně na rytmus, ale také na lyrical hip hop neboli L. A. style, což je moderní taneční styl, jehož choreografie je úzce spjata s textem písně. Podle všeho Vás baví předávat své zkušenosti dále. A co Vy, rád se vzděláváte v tanci dále?

„Rozhodně. Pokud se přestanete učit, přestanete růst. Sleduji nové trendy a inspiruji se mladší generací. Dnešní tanečníci přinášejí nové přístupy, a to je přesně to, co mě motivuje.“

Co Vás přivedlo k založení tanečního projektu/soutěže Best of the Best neboli To nejlepší z nejlepšího, která přináší do ČR světový pohled na současné taneční styly?

„Chtěl jsem přinést do Česka něco, co tu chybělo – platformu, která propojuje lokální scénu s globálním standardem. Best of the Best není jen soutěž, je to movement. Dává tanečníkům možnost růst, konfrontovat se se světem a zároveň inspirovat publikum.“

Soutěžní projekt Best of the Best propojuje lokální taneční scénu s globálními trendy a jeho ambicí je dlouhodobě zvyšovat úroveň taneční scény v ČR a přibližovat moderní tanec široké veřejnosti. Pozorujete zvyšování úrovně taneční scény u nás? Daří se Vám pomocí tohoto projektu přibližovat moderní tanec veřejnosti?

„Ano, jednoznačně. Úroveň jde nahoru každý rok. Tanečníci jsou techničtější, kreativnější a odvážnější. A důležité je i to, že se tanec díky projektu dostává více mezi veřejnost. Lidé už ho nevnímají jen jako hobby, ale jako umění a životní styl.

Od začátku jsme chtěli na BoB dělat věci jinak. Přinesli jsme:

mezinárodní porotu
mezinárodní standard hodnocení (mluvená zpětná vazba)
silný vizuál a zázemí, které je blízké světovým eventům
úžasné ceny nejen pro jednu skupinu, ale pro každou kategorii a disciplínu
propojení tance se zábavou, kdy kolem soutěže vznikl až festivalový styl se zónami

Grand finále je vyvrcholením celé sezóny – diváci uvidí to nejlepší z nejlepšího. Nejde jen o výkony, ale o emoce, příběhy a energii. Navíc každý večer doplní program pocket show českých umělců – v pátek Pavel Callta, v sobotu Katannah a v neděli Sofie Kovářová.

A pro vítěze? Ten získá nejen titul, ale i šanci odjet se vzdělávat do New Yorku, což je obrovský krok směrem ke světové kariéře.

Jak rád říkám:

„Best of the Best není jen o tom vyhrát. Je to o tom stát se nejlepší verzí sebe sama.“

Vyzkoušel jste si také roli porotce mnoha českých i mezinárodních tanečních soutěží, včetně světově uznávané soutěže World of Dance. Jaká to byla pro Vás zkušenost, nesoutěžil, ale tanečníky hodnotit?

„Je to velká zodpovědnost. Jako tanečník bojujete za sebe, ale jako porotce ovlivňujete cestu ostatních. Snažím se být spravedlivý, ale i podporující – někdy jedno slovo může změnit něčí směr.“

Čím je pro Vás tanec dnes? A co relax?

„Tanec je pro mě život. Je to moje práce, vášeň i způsob, jak zůstat sám sebou.

Relax? (smích) Pro mě je to pořád pohyb. Ale taky čas s rodinou, filmy, cestování. Důležité je najít balanc – abych měl energii dál inspirovat ostatní.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Allan Lemaja

Veronika Pechová

Taneční magazín

Rozhovor a baletkou a pedagožkou Pavlou Zuskovou

„Balet není fér, je to jako u sportu“

„Balet je furt stejně krásným UMĚNÍM, jako byl a bude vždy, akorát se na to dnes občas zapomíná a příliš se kladou nároky na výkony a umělecký dojem se někdy vytrácí,“ přiznává Pavla Zusková, někdejší členka baletu Národního divadla Praha, kde působí jako pedagožka v Baletní přípravce a práce se svými svěřenci ji velice baví a hlavně to, že na ně přenáší něco, co dobře zná.“

Co Vás přivedlo k baletu? Čím Vás tak okouzlil, že jste jej vystudovala na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy?

„Já jsem s baletem začala poměrně brzy, nejdříve jsem chodila do baletního kroužku ve školkovém věku, pak mě vzala Naďa Sobotková, tehdejší vedoucí BPND, v šesti letech do Přípravky ND a později jsem se dostala na konzervatoř. Vlastně to šlo všechno tak nějak automaticky. V Přípravce mě bavilo vystupovat s baletním souborem, okukovat profesionální tanečnice, být s nimi na jednom jevišti, užívat si potlesk atd. … ta pravá dřina byla samozřejmě na konzervatoři a tam si teprve člověk ověří, že ho to opravdu baví… makat na sobě i přes všechnu únavu, pracovat na detailech, přijímat kritiku ze všech stran a posouvat se dál. S baletem se začíná většinou v tak brzkém věku, že vás vlastně často okouzlí až v průběhu. Samozřejmě kdybych na balet neměla talent a náturu, tak bych třeba právě v té Přípravce skončila a věnovala se dneska něčemu úplně jinému… prostě to šlo nějak ruku v ruce.“

Pavla Zusková ze spolupráce s Helenou Fejkovou

Po škole jste v roce 1997 nastoupila do souboru baletu Národního divadla Praha a tančila v představeních jako Labutí jezero, Louskáček, Raymonda, Zkrocení zlé ženy, Giselle, Brel – Vysockij – Kryl (Sólo pro tři), La Sylphide / Napoli, Oněgin, Romeo a Julie, Zlatovláska … A koncem roku 2008 jste se v 29 letech s kariérou aktivní tanečnice rozloučila. Jak na toto období s odstupem času vzpomínáte? Nelitovala jste toho, že jste tak brzy opustila aktivní taneční kariéru?

„Nelitovala. Chtěla jsem se posunout dál, chtěla jsem rodinu, vytvořit dětem a manželovi kvalitní zázemí a soustředit se ještě v relativně mladém věku na to, jakým směrem se bude ubírat můj profesní život dál. Čím později bych to udělala, tím hůř bych se rozkoukávala. Navíc jsem měla posledních pár let v divadle demi sólovou smlouvu a to znamenalo učit se sbory i sóla najednou a zaskakovat a hlavně být opravdu v divadle celé dny. Neumím a radši si ani nechci představit, jak by to vypadalo, kdybych měla u toho děti a buď by poletovaly na sále a čekaly, až maminka ukojí své ambice nebo by na mě čekaly doma s chůvou… ne, ne, proto si děti neděláme.

Má poslední sezona před mateřskou začala tím, že do ND přijel Mats Ek, jeden z neuznávanějších světových choreografů. Přijel, aby si vybral obsazení do svého baletu Carmen. Týkalo se to vlastně pouze šesti holek: jedna Carmen, jedna „M“ a čtyři děvčata jakože sbor… žádné alternace nechtěl. Po dvou dnech konkurzování celého souboru si mě vybral mezi čtyři holky do sboru. Měla jsem z toho velkou radost, když ovšem Mats přijel o pár měsíců později nastudovávat svůj kus, zrovna jsem zjistila, že jsem těhotná. Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli mám premiéru ještě odtančit, ale pak jsem za ním šla, s tím že bych raději premiéru už nedělala, že nechci riskovat, navíc by se to stejně někdo musel za mě učit. A Mats? Řekl naprosto lidsky, že to, co mě čeká, je ta nejlepší role jakou jsem mohla získat a popřál mi mnoho štěstí… myslím, že to mluví za vše.“

archiv Pavla Zusková s rodinou

Balet jste ale úplně neopustila a sama jej začala učit. Nejdříve ve svém studiu, které jste založila a v roce 2012 jste se do Národního divadla vrátila jako pedagožka Baletní přípravky ND. Dnes učíte také v Tanečním centru Praha – Konzervatoř, a jak říkáte: „Některé žáky, které znám z přípravky, později potkávám i na téhle konzervatoři jako své studenty.“ Co Vás baví na práci pedagožky?

„Přenáším na děti něco, co dobře znám, něco v čem se cítím jako ryba ve vodě, něco co mám opravdu pod kůží a posílám to dál… asi to mě baví nejvíce. V Přípravce máme žáky ve věku šest až dvanáct let. Tady se děti učí především zvládat koordinaci svého těla, kde je pravá a levá, co to obnáší, když chci ve skoku např. propnout obě kolena… zní to asi legračně, ale pro šestileté špunty je to celkem problém, a to i když procházejí přísným výběrovým konkurzem. Celá výuka je víc o základech baletu, o správném držení těla také o učení rytmiky a samozřejmě věnujeme se i jednoduchým krokovým tanečním kombinacím, což je většinou baví ze všeho nejvíce. Nejatraktivnější je samozřejmě nastudovávání roliček do baletních souborových představení, kde potkávají baletní hvězdy a jsou s nimi na jednom jevišti tak, jako jsem je potkávala a prožívala to já jako malá. V TCP jsou studenti už starší a občas se s nimi dá i „rozumně“ domluvit. Kromě složitějších prvků a vazeb, které se učíme, je to také víc o psychologii a to mě taky baví. Najít balanc mezi vzájemnou upřímností a důvěrou, ale přitom neztratit autoritu jako pedagog, to je oříšek, na který není mustr, je to věčné hledání a vyvažování.“

archiv Pavla Zusková

Jste autorkou baletních představení pro Baletní přípravku ND (Kalendárium, Letopisy, Báječná planeta). Co Vás k tomu přivedlo, že jste začala psát?

„Každý školní rok v Přípravce zakončujeme závěrečným představením. S dětmi nastudováváme spoustu choreografií, aby se mohly blýsknout na jevišti, hlediště je plné nadšených rodičů, kteří by tleskali svým dětem zřejmě za každých okolností, ale já myslím a určitě i mé kolegyně, že nám tohle nemá stačit a proto jsem začala navrhovat mým kolegyním vždy jedno téma, které by mělo celé představení zastřešit, nás jako pedagogy a choreografy inspirovat a samozřejmě děti bavit. Tak mě napadlo např. téma cestování po naší planetě, to je v podstatě nevyčerpatelné téma, a aby to cestování nebylo jen tak pro nic za nic, tak jsem k tomu vymyslela mini film o dětech z Přípravky, které píší test ze zeměpisu. Jana naše vedoucí jim pokládá otázky, to vše se promítá na projekci jako v kině a na jevišti k tomu děti vytváří jednotlivé tance, občas jakoby vylezou z filmu na jeviště a zase zpět… nebo cestování v čase z pravěku až do současnosti, kolik pomyslných dveří se vám otvírá, kolik stylů hudby se vám nabízí … no nádhera… vycházím z toho, co vidím kolem sebe, ale hodně mě inspirují také moje vlastní děti.“

Na inscenacích Báječná planeta a Letopisy jste se podílela jako režisérka i choreografka. Malé tanečníky jste choreograficky vedla i v baletech – Cesta, Proměny, Kalendárium. A svěřence z Tanečního cen-tra Praha – Konzervatoř. v jejich absolventských představeních v choreografiích Rozloučení nebo Tango. Co Vás baví na choreografii?

„Nejsem choreograf, jako je můj manžel, který je zván do baletních souborů po světě a tam vytvoří naprosto nový kus se vším všudy. V říjnu 2025 měl velkou premiéru v Estonsku s názvem A little prayer, kde režíroval herce, operní sbor a sólisty a do toho choreografoval tamní baletní soubor a vše dokázal skloubit v jeden homogenní celek. Prostě od první myšlenky až do posledního kroku vše vymyslel sám. To je dar, který má opravdu jen pár vyvolených.

Já choreografuju, protože se „nacítim“ na žáky, které nějaký čas učím, vycházím z jejich věku, z jejich energie a taky ze specifické chemie, kterou má každá třída vlastně nezaměnitelnou, to mě hodně baví, ta autentická energie té či oné třídy ať už je to v TCP nebo v Přípravce.“

archiv Pavla Zusková – z modelingu, když spolupracoval balet ND s Helenou Fejkovou

Čím je pro Vás balet dnes? Cituji: „Balet není fér. To je potřeba vědět, když do toho někdo jde. Je to stejné jako u sportovců. Proto je dobré slušnou a citlivou formou nalít studentům či rodičům čistého vína, když to vidíte.“ Vy sama, kdybyste byla opět na začátku, šla byste do toho znovu?

„Klidně bych do toho šla znovu. Ráda na toto období vzpomínám a čerpám z divadelních zkušeností dodnes. Navíc jsme se v divadle seznámili s mým mužem a tím se odstartovala další nová etapa mého života… a čím je pro mě balet dnes? Furt stejně krásným UMĚNÍM jako byl a bude balet vždy, akorát se na to dnes občas zapomíná a příliš se kladou nároky na výkony a umělecký dojem se někdy vytrácí.“

S manželem Petrem Zuskou, který je světově uznávaný choreograf a byl 15 let uměleckým šéfem baletu ND, máte syna Daniela a dceru Aničku. Zkusily si také balet nebo je to táhne jiným směrem?

„Syna to táhne jinam a jsem ráda, že je sám sebou a jede si svůj vlastní směr a daří se mu. Anička navštěvuje Přípravku, protože ji to baví a zdědila po nás talent, koordinaci i velmi dobrý hudební sluch. Ale doporučujeme jí s manželem, brát balet a tanec jako koníček a vzdělávat se jiným směrem. Nechce se nám sázet v dnešní době jen na jednu „kartu“, protože uplatnit se dnes jako tanečník je obtížnější než za nás a všeobecné vzdělání mají tanečníci slabší. Mimochodem to je jeden z důvodů proč učím v TCP, tam kromě široké škály praktických předmětů přes klasiku, modernu, jazz, akro a step, je všeobecné vzdělání na daleko vyšší úrovni než na jiných tanečních školách, studenti se mají šanci v pohodě dostat na vysokou anebo ti hodně šikovní a talentovaní dostávají nabídku do školního profesionálního souboru.“

archiv Pavla Zusková – variace z Napoli

A co volný čas a koníčky? Jak jej ráda trávíte?

„Volný čas trávím s rodinou, jsem ráda, když jsme pohromadě, máme si o čem povídat, děláme si jedem z druhého legraci, jezdíme na chalupu, kde je vždycky dost práce nebo za mojí rodinou za Prahu. V létě milujeme moře, prostě si snažíme užívat společné chvíle, jak to jde. Koníčky vlastně nemám… možná časem až děti odrostou, tak něco přijde samo, to asi ano ale teď jsem bez koníčků a spokojená.“

archiv Pavla Zusková – Sinfonieta Kylian

Pavla Zusková:

Narodila se 22. 7. 1979 v Praze jako Pavla Sýkorová.

Balet vystudovala na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy v roce 1997.

1997 – 2010 členka baletu ND Praha.

Od roku 2013 působí jako pedagožka Baletní přípravky ND.

Učí také v Tanečním centru Praha – Konzervatoř.

Jejím manželem je choreograf a bývalý umělecký šéf baletu ND Praha Petr Zuska (1968) a mají dvě děti.

Foto: archiv Pavly Zuskové

Veronika Pechová

Taneční magazín

Rozhovor s akrobatkou Ivy Kolcun

„I ten nejhlubší pád může být začátkem letu“

Ivy Kolcun má za sebou 100 akrobatických show. Je dvojnásobná vítězka na British Aerial Acrobatics Championship a za inscenaci obnaŽENA získala Ivy Kolcun nominaci na hlavní festivalovou cenu Mind Blown Award na Göteborg Fringe (2024).

přistiŽENA – foto Vojtěch Brtnický

Působíte jako vzdušná akrobatka a vizionářská performerka. A jak říkáte, k létání Vás paradoxně přivedl pád, cituji: „Po výbuchu plynu v kanadském Jasperu, kam jsem v roce 2010 odjela jako studentka psychologie a provázela turisty na koních nádhernou přírodou, zůstalo moje tělo rozlámané. Když jsem rok po nehodě „náhodou“ poprvé uviděla akrobatku na šále, okamžitě jsem věděla, že to chci dělat.“ Čím Vás vzdušný tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem?

„Byla to fakt láska na první pohled. Doteď si vybavím, jak sedím v hledišti a koukám na ženu na tmavomodré šále, jak se hýbe ve vzduchu a fascinuje mě to. Až mě mrzí, že jsem si třeba v té době nepsala deník, abych se právě mohla zpětně podívat, co jsem v ten moment prožívala. Ale vím, že to tehdy bylo vyloženě o té fyzické stránce – kráse pohybu, síle, adrenalinu, jedinečnosti. Moje tělo už bylo po dlouhé rekonvalescenci a chtěla jsem se zase pustit do nějaké aktivity. V té době jsem šály ale ještě nevnímala jako prostředek pro vyjádření nějakého sdělení nebo umělecký akt. Nikdy jsem se za umělkyni nepovažovala, spíš sportovkyni a člověka, který se cítí dobře, když má velký výdej fyzické energie. A vzdušná akrobacie tohle rozhodně slibovala J.

obnaŽENA – foto Michaela Jetelinová

Než jste se ke vzdušné akrobacii dostala, nejdříve jste vystudovala již zmíněnou psychologii na FF Masarykovy university v Brně. Co Vás ke studiu tohoto oboru přivedlo?

„Psychologii jsem si nevybrala s pocitem, že je to můj celoživotní sen už od dětství. Mnohem blíž jsem měla vždycky k pohybu a sportu – závodila jsem ve voltiži – akrobacii na koni a reálně jsem zvažovala studium na sportovní škole. Zároveň tu ale byl hlas rodičů, že je dobré mít „pevný základ“ a sport si nechat jako paralelní cestu. Dlouho jsem nebyla vyhraněná, uvažovala jsem o různých oborech od jazyků přes sociální vědy až po exaktnější směry. Impuls k psychologii přišel nakonec od táty – a postupně se ukázalo, že to byla dobrá volba. Během studia mě přitahoval směr psychologie práce a organizace a taky přístupy pracující s tělem, například tanečně-pohybová terapie, ve které jsem později absolvovala i výcvik. A nakonec se kruh uzavřel – dnes je jádrem mé umělecké tvorby propojení pohybu a psychologie.“

Ivy Kolcun – foto Karolina Kadlčáková

V roce 2019 jste představila své vlastní představení obnaŽENA, kde jste zužitkovala své akrobatické dovednosti a představení odkrývá téma ženské cykličnosti a intimity. V roce 2024 máte další audio-vizuální pohybovou show přistiŽENA, která otevírá citlivá témata zneužití a vyrovnávání se s náročnými životními situacemi. Se Zoryou Blue jste se představila v projektu Blue Secret Show, které je o snech, které jdou za hranu představivosti. Kromě toho jste v roce 2021 účinkovala v komedii Da Vinci na scéně Otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Co Vás přivedlo k tomu, že jste začala sama tvořit vlastní představení? Pracujete na novém projektu? Podle čeho si vybíráte témata, která ve svých show představíte?

„Řekla bych, že pro mou tvorbu je typické, že ke mně jakoby zevnitř přijde až neodbytně nějaké téma, které potřebuje být „viděno”. Je v tom určitá urgence, pnutí. Jakoby v nějaký čas uzrála určitá část mě samotné, kterou si začínám uvědomovat a u které už cítím, že je bezpečné ji veřejně sdílet a ještě hlouběji prozkoumávat. Hraje tady roli i můj psychologicko-terapeutický backround – protože v tématech, která přináším, je pro mě důležitý přesah i pro ostatní. Myslím, že právě proto, že tvořím doslova ze sebe, jsou moje inscenace vnímané jako velmi autentické a dotýkají se diváků a divaček na jejich niterné, až bytostné úrovni. Tenhle přístup se týká obnaŽENY a přistiŽENY. A možná taková zvláštnost – nepodávala jsem žádné granty na tvorbu premiér. Protože to, že začnu tvořit, byl spíš spontánní, neplánovaný proces, který mě samotnou překvapil, než že bych dokázala s velkým předstihem popsat, že něco tvořím a jak to bude vypadat.

Blue Secret Show má jiný příběh. Ta vznikla z dlouholetého přátelství a nadšení, že já i Zorya jsme se v podstatě staly producentkami, a chtěly jsme své přístupy spojit – moje zaměření na psychologické inscenace a její na glamour show. Mám radost, že to není kočkopes, ale fakt dobrá show, se kterou jsme v roce 2025 vyprodaly český stan na Letní Letné a domlouváme opakování i na rok 2026, což je poměrně unikátní, aby se stejná show uvedla na festivalu dvakrát po sobě.

přistiŽENA foto Vojtěch Brtnický

A ještě k tomu Da Vincimu – za mě skvělá zkušenost hrát v „opravdickém velkém divadle”. Byla jsem součástí pohybově-akrobatického komparsu a to, co jsem si nejvíc přenesla i do své tvorby bylo uvědomění, že žádná show není nikdy stejná. Když hrajete šňůru 20 představení za sebou, tak si všimnete, že tenhle herec řekl něco jinak, že v určitém momentu se diváci jednou smějí, jindy ne, že dneska zkrátka nebyl den a místo trojité hvězdy uděláte dvojitou.

Na novém projektu teď nepracuju. Mým cílem je naopak investovat energii a co nejdéle hrát už vytvořená díla, obnaŽENA už začíná 7. sezónu, s Blue Secret Show máme na letošek kolem 10 repríz a s přistiŽENOU si přeju nějaký zahraniční festival. Ale zároveň věřím, že se v průběhu let nějaká třetí „ŽENA” vyklube. A sama se nechám překvapit, o čem bude.“

obnaŽENA – foto Michaela Jetelinová

Co pro Vás znamená dvojnásobné vítězství na British Aerial Acrobatics Championship (2019 a 2020) a nominace na hlavní festivalovou cenu Mind Blown Award na Göteborg Fringe (2024) za Vaši inscenaci obnaŽENA?

„Potěšilo mě to moc – taková objektivizace smysluplnosti mého úsilí – jak na té čistě akrobatické, tak té umělecké úrovni. obnaŽENA díky svému zaměření na menstruační cyklus často budí přinejmenším rozpaky, mně samotné dlouho trvalo označit se za profesionální vzdušnou akrobatku, natož umělkyni. Měla jsem za to, že mně takové pojmenování zkrátka nepřísluší, když jsem nevystudovala žádnou cirkusovou, taneční ani uměleckou školu a šály se učila po večerech. Jsem člověk, který o sobě dokáže dost pochybovat, a hodně se podrobuji sebereflexi. Ale taky když se pro něco rozhodnu, jdu to naplno dělat a dokážu být velmi tvrdohlavá. No, a nechcete se ocitnout na špici pomyslné „hvězdné pěchoty” nového cirkusu. Takže tohle uznání ze zahraničí mi pomohlo ještě o něco více věřit sama sobě a tomu, co dělám.

Jo, člověk by neměl stavět svou hodnotu na úsudku ostatních. Ale pořád žijeme v nějakém zpětnovazebním systému a ostatní mi nejsou ukradení.

února 2026 jsem získala první místo v rámci celosvětového ocenění Women Changing World Awards v oblasti kultury, které se letos poprvé udílelo pro ČR a SK.Dost mi to vyrazilo dech a zároveň obrovsky potěšilo. Toto ocenění vnímám jako potvrzení i povzbuzení, že umění může být nástrojem skutečné změny.“

Ivy Kolcun – foto Klára Kinterová

Kromě umělecké tvorby jste terapeutkou BODYFULNESS, což je propojení těla a mysli. Cesta k odvaze, síle a přijetí skrze pohyb, umění a prožitek. Cituji: „Opírám se přitom o vlastní zkušenost s překonáním těžkého úrazu i psychických výzev. Věřím, že právě v křehkosti se rodí skutečná síla, a že i ten nejhlubší pád může být začátkem letu.“

„V úvodu už jsme se dotkli tématu té Jasperské nehody. Snažím se v proběhlých zkušenostech zpětně hledat nějaký význam a smysl. A ten, který vidím tady, je, že proces rekonvalescence mě dovedl k józe a meditacím, které mě předtím vůbec nezajímaly. A co se stane, když se člověk zklidní a dá prostor sám sobě? Roztočí se kolotoč, kdy se začne doopravdy setkávat sám se sebou. Což třeba u mě na jednu stranu vedlo k zesílení různých strachů, úzkostí, traumatických vzpomínek. Myslím, že i proto bývá pro lidi kolikrát nekomfortní třeba během jógy zavřít oči – protože se přestávají zaobírat okolními vjemy a pozornost jde hluboko dovnitř. Ale taky to vedlo k obrovskému uvolnění a objevování té tvořivé části mě samotné, o které jsem dříve neměla ani ponětí. Jasně, že se to nestalo přes noc. U mě to jsou roky práce, spíše spolupráce s terapeutem, psychiatrem, absolvování řady seberozvojových a pohybových seminářů, změněné stavy vědomí pod terapeutickým vedením, terapeutický výcvik. A právě za ty roky se mi zformoval BODYFULNESS koncept, u kterého věřím, že pomáhá k sebeobjevování i ostatním. Stojí na čtyřech pilířích – uvolnění, vášeň, síla a svoboda – které propojuju skrze jógu, aktivní meditace, terapeutický tanec, umělecký zážitek, akrobatické workshopy a respekt k přirozené ženské cykličnosti. Cílem není výkon, ale vědomý kontakt s tělem, který otevírá větší odvahu, vnitřní sílu a sebe přijetí. BODYFULNESS workshopy pravidelně přináším na Systers kempy pro ženy, které pořádáme dvakrát ročně a příležitostně na akce nebo festivaly, kam dostanu pozvání.“

Blue Secret Show – foto Vojtěch Brtnický

Jako vzdušná akrobatka neboli „nebeská tanečnice“ máte za sebou 100 akrobatických show. Cituji: „Létám vysoko, ale moje práce je ukotvená ve zkušenostech, vytrvalosti a vášni.“ Jaké to bylo létat nad pódii O₂areny, TEDxPragueWomen, Colours of Ostrava či Letní Letné?

„Vypíchla jste fakt ty hodně speciální příležitosti, každá z nich byla v něčem totálně unikátní. Vyzdvihnu zajímavý příběh. V začátcích vystupování jsem si pořídila šálu s leopardím vzorem a hledala jsem vhodnou hudbu pro tuhle „šelmí” choreografii. Brouzdání mě zavedlo právě mezi interprety, kteří měli být na Colours of Ostrava. Zaujal mě Mich Gerber a jeho skladba Zumurud, na kterou jsem show nakonec nacvičila. Jsem původně z Ostravy, na festival jsem pravidelně chodila, a když se blížilo léto, napadlo mě – bude tam Mich! A já mám choreografii na jeho hudbu! To by bylo skvělé vystupovat s ním live! Tak jsem mu napsala e-mail a poslala video té choreografie. Dlouho nic a asi týden před koncertem mi napsala jeho manažerka, že budou moc rádi, když budu součástí koncertu. Bylo to pro mě fakt velké, první zkušenost před publikem několika set lidí v majestátném Gongu, měla jsem každý tón té písničky totálně pod kůží.

Letní Letná byl splněný sen. Ale taky svým způsobem největší stres. Je to mezinárodní festival špičkového novocirkusového umění a mít tam celovečerní show je pro mě velký závazek. A o to větší dojetí a pocit vděčnosti, že se tam odehrály obě „ –ŽENY” i Blue Secret Show.

O₂arena byla slušným výletem mimo komfortní zónu. Hlavně kvůli té výšce kolem 16 metrů. Akrobacie na šále je bez jištění, bez záchytných sítí, jen totální přítomnost a důvěra ve vlastní tělo. Byla jsem součástí velké akrobatické show v rámci PlayOffs, takže to ostatním fakt nechcete pokazit 🙂 Smysly byly zbystřené na maximum a po show se dostavil obrovský pocit euforie.

A TEDx… k tomu asi není ani co dodat. Radost a vděčnost, že tam ukázka obnaŽENY měla své místo. Vždycky jsem si přála, aby byla součástí konferencí a inspirativních eventů.“

Blue Secret Show – foto Miloš Šálek

O sobě říkáte: „Jsem vzdušná akrobatka, vizionářská performerka a bodyfulness terapeutka, která propojuje pohyb, psychologii a citlivé vyprávění.“ Je Vám z toho něco bližší?

„Aktuálně je mi nejbližší ta performerka – protože v sobě obsahuje kus akrobacie i té terapie. Když hraju v divadle obnaŽENU nebo přistiŽENU a máme pak diskuzi s diváky, je neuvěřitelně naplňující slyšet, že jim to třeba pomohlo k lepšímu pochopení sebe sama, inspirovalo k větší odvaze začít mluvit i o svých citlivých tématech s ostatními. A hodně mě baví „festivalový formát” obnaŽENY, kdy nechávám diváky hlasovat přímo před show, kterou fázi ženského cyklu chtějí vidět. Je to zábava, hlavně když jdu i s mikrofonem přímo k divákům a ptám se jich, co na které fázi mají nebo nemají rádi. Tím, že jsem sama v tom tématu velmi komfortní, opadne brzo ostych i z nich. Podle toho, kolik mám celkově času, tolik odehraju fází. Když jsem vystupovala na Islandu, měla jsem show ve dvou dnech, vždy maximálně na 20 minut. Což vystačilo tak na dvě fáze. A když jsem se druhý den ptala, jestli je tu někdo podruhé, polovina lidí zvedla ruku. Že chtějí vidět i ty další dvě fáze. Už si nepamatuju, co se nakonec většinově odhlasovalo a jestli neviděli znova ty stejné. J Ty opakované návštěvy se týkají i těch divadelních uvedení. Někdo přišel třeba i pětkrát. V současné době, kdy si člověk může každý den vybrat z neuvěřitelně pestré nabídky performance, mě tohle fakt dojímá. Protože to je za mě silný důkaz, že se moje performance dokážou dotknout někde hluboko.“

Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte volný čas?

„Pro mě právě tím „volným časem” dlouho byla samotná vzdušná akrobacie. Tím jak mě bavila a baví, tak jsem ji nevnímala jako něco, od čeho je potřeba si odpočinout. Ale čím více se překlápěla z čisté záliby do profese, s čímž vzrůstala i celá ta produkční práce kolem shows, tak začal být důležitý i jiný odpočinek. Krátkodobý relax je pro mě sauna, masáž. Ale nejvíce mě nabíjí příroda – chození v lesích, túry, být v blízkosti oceánu. Miluju ostrovy jako Madeira nebo Tenerife, kde může můj odpočinek vypadat i tak, že si dám 15 kilometrový výlet s převýšením 2 000m a chodím na okraji strmých útesů. A taky ráda jezdím na koních. Já sama tíhnu spíš k aktivnímu odpočinku. A v kontrastu k tomu si i moc užívám setkávání s mými blízkými přítelkyněmi, se kterými se dokážeme podpořit právě v pomalejším plynutí a třeba si i zatančíme nebo zazpíváme.“

Ivy Kolcun -s cenou Women Changing Warld Award v oblasti kultury pro ČR a SR ze 12. 2. 2026 – foto Dana Batíková

Více na: www.ivykolcun.com

Veronika Pechová

Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem Michalem Heribanem

„Toužím pracovat s někým, kdo mě bude inspirovat“

„Přeji si spolupracovat s někým, kdo mě bude inspirovat, posune můj pohled na současný tanec a při kom budu moci růst,“ přiznává Michal Heriban, který za své taneční výkony získal tři nominace na Cenu Thálie a slovenskou divadelní cenu DOSKY za svůj taneční výkon v jeho prvním autorském sóle Já jsem placebo.

Od malička jste rád maloval a spolu se starší sestrou a sestrou dvojčetem jste tančil v dětském tanečním souboru Niagara, který po revoluci založila Otília Hirnerová, sestra Vaša Patejdla. A věnovali jste se americkým country tancům, evropským národním tancům a stepovým technikám. A jezdili po soutěžích na Slovensku a Česku. Jak na ten čas vzpomínáte, čím Vás okouzlilo malování a čím tanec?

„Myslím si, že jsem byl kreativec od malička. Tvoření a umění jsou moje ikigai – můj smysl. Nikdy jsem se neuměl (a vlastně ani nechtěl) zaškatulkovat do jednoho uměleckého směru, protože se neustále měním a vyvíjím. Kdoví, možná budu za pět let dělat keramiku nebo se věnovat fotografii… Rodiče nás se sestrami přihlašovali na různé kroužky a zkoušeli, co nám půjde a co nás bude bavit. Fotbal to nebyl. J Zkusili jsme akrobatický rock’n’roll a nakonec taneční soubor, který vznikl v místě, kde jsem vyrůstal. Upřímně – ze začátku mi to vůbec nešlo. Neměl jsem rytmus, byl jsem nemotorný a první roky jsem se s tancem hodně trápil. Až časem jsem mu přišel na chuť a začal jsem se technicky zlepšovat. V tanečním souboru Niagara jsem vydržel až do osmnácti let a zpětně cítím, že mě naučil zejména sebevědomí a práci s trémou. Výtvarné umění bylo jiné – to mě bavilo už od školky a vždy jsem věděl, že ho chci studovat. Až do vysoké školy jsem chtěl být výtvarníkem. O taneční kariéře se mi ani nesnilo. J A dnes mě tanec živí už jedenáct let. Výtvarné umění mám stále „v záloze“ a vím, že se k němu dříve či později v nějaké formě vrátím.“

Nejdříve jste vystudoval Střední školu scénického výtvarnictví, pak jste rok studoval scénografii na VŠMU v Bratislavě a pak pedagogiku výtvarného umění na Universitě Komenského v Bratislavě a při studiu jste objevil Taneční divadlo a školu elledanse Šárky Ondrišové a k tanci se vrátil a začal jste se věnovat současnému tanci. Jakých bylo sedm plodných let, které jste prožil v elledanse?

„Divadlo elledanse bylo doslova můj druhý domov. Pracoval jsem tam na recepci i v kavárně a trávil jsem tam většinu času. V té době to bylo centrum současného tance v Bratislavě – místo, kde se setkávala silná komunita kreativních lidí a nadšenců do pohybu. Vedle studia výtvarného umění jsem absolvoval řadu tréninků současného tance, festivalů, premiér, workshopů se zahraničními lektory, improvizačních večerů, výstav… Pro mladou tvůrčí duši absolutní sen. Právě tam jsem objevil současný tanec a fyzické divadlo, které zásadně ovlivnily mé další směřování. Zpětně to vnímám jako jakýsi dlouhý tréninkový proces – přípravu na taneční a choreografickou kariéru. Někdy totiž svůj sen musíte nejprve poznat. Často si ani neumíme představit, jaké možnosti nás mohou naplňovat. To se snažím mít na paměti i dnes – nemít příliš přesně definované sny, být otevřen nečekanému a přijmout fakt, že se neustále měním.“

S režisérkou Veronikou Malgot jste založil divadlo Jedným dychom, které má na svém kontě hezkou řádku inscenací. Co Vás k tomu vedlo, že jste se stal spoluzakladatelem tohoto divadla?

„Jednoduše – touha tvořit vlastní díla. Svobodně a po svém. Po čase jsem v pozici tanečního interpreta cítil tvůrčí přetlak a zároveň silnou potřebu vrátit se na Slovensko a být součástí domácí umělecké komunity. Chtěl jsem přinést zkušenosti, které jsem získal v zahraničí, zpátky domů. Začal jsem stále více vytvářet pohybový materiál, nejen jej interpretovat. Představoval jsem si obrazy, situace, celé divadelní světy. Občas jsem se vzbudil ráno s nápadem a musel jsem si ho okamžitě zapsat. S Veronikou jsme si vždy velmi dobře rozuměli, měli jsme podobný pohled na tvorbu a správné načasování. A tak jsme do toho šli. Nikdy bych to neměnil – je to skvělá symbióza. Cítím svobodu, i přes všechny překážky, které na Slovensku v kultuře existují.“

Řadu let spolupracujete s německým choreografem a výtvarníkem Michou Puruckerem. V letech 2015 – 2021 jste působil v souboru Lenka Vagnerová&Company (Gossip, Amazonky, Lešanské jesličky, Krajina slz, Panoptikum, Než vše začalo). Objevil jste se na scéně ND Praha (Don Quijote. Pustá země), MDP (Sternenhoch). Také spolupracujete s tanečními soubory Burki&com (Ostrov!, Slunce) nebo 420PEOPLE (Why Things Go Wrong). Jak se Vám spolupracuje s choreografem a výtvarníkem Michou Puruckerem? Připravuje něco nového?

„Minulý rok jsem oslavil deset let působení na české a německé taneční scéně, na slovenské jsem díky elledansu aktivní ještě déle. Dohromady je to více než čtyřicet celovečerních produkcí. Moje nejdelší spolupráce – a srdcovka – je právě s Michem Puruckerem v Mnichově. Je to nesmírně tvořivý člověk, intelektuál s obrovským smyslem pro humor a neuvěřitelně skromná osobnost. A ve svých 67 letech se hýbe jako třicátník – což je pro mě obrovská inspirace. Velmi si potrpím na pracovní atmosféru. Mám pocit, že jsem měl velké štěstí pracovat nejen s profesionály, ale také s dobrými lidmi. A někdy jsem uměl vycítit, kdy je čas odejít nebo že konkrétní projekt pro mě prostě není. J Momentálně jsme po premiéře v mnichovském divadle Schwerereiter. Jsme taková mezinárodní „rodinka“, která se setká jednou ročně a vždy z toho vznikne unikátní dílo. Loučení bývají obtížné – a to je pro mě znak, že je všechno tak, jak má být. Rok 2026 bude pořádně nabitý: v Bratislavě připravuji velký imerzivní multižánrový projekt s divadlem DPM, na podzim uvedu autorskou premiéru Nový ornament pod hlavičkou divadla Jedným dychom. Na jaře v Praze chystáme duet s Burki&com, v létě jeden „dream job“ projekt, o kterém zatím nemůžu mluvit – ale myslím, že se mi splní jeden taneční sen. J A na konci roku opět premiéra v Mnichově. Vedle toho množství repríz a další cesty se sólem I AM PLACEBO – i do zcela exotických destinací.“

„Když se postavím na jeviště, vyprávím svůj nebo něčí příběh. Jsem vypravěč příběhu přes mé tělo, a proto mohu působit otevřeněji. Na jevišti se proto cítím bezpečně a svobodně“, říkáte. A o čem vyprávíte ve svém nejnovějším autorském přestavení I AM PLACEBO (Já jsem placebo)?

„Já jsem placebo je mé první autorské dílo a funguje na více úrovních. Jednou z nich je osobní výzva – fyzická, paměťová i improvizační. Je to konfrontace se sebou samým v reálném čase. Zároveň se dotýká tématu zaběhnutých vzorců chování, návyků a otázky osobní svobody. Zajímá mě, do jaké míry se dokážeme vědomě měnit. Změna je často nepohodlná, vyžaduje disciplínu a práci, ale právě proto je nezbytná. Představení klade otázku, zda jsme jen pasivní konzumenti vlastních podvědomých mechanismů, nebo dokážeme vědomě tvořit a přetvářet sebe i realitu kolem nás. Má otevřenou strukturu i konec – každé uvedení reaguje na konkrétní prostor, situaci a moment. Proto nikdy nekončí úplně stejně.“

Za roli v inscenaci Panoptikum (Lenka Vagnerová&Company) jste získal nominaci na Cenu Thálie (2020), na kterou jste byl nominován i za svůj performerský výkon v inscenaci Ostrov! (Burki&com) a další nominaci Vám vyneslo Vaše sólo v inscenaci Why Things Go Wrong (420PEOPLE). A v roce 2025 jste obdržel slovenskou divadelní cenu DOSKY za svůj taneční výkon v představení Já jsem placebo. Co to pro Vás znamená?

„V první řadě chci říci, že umění není soutěž. Ceny jsou vždy subjektivním pohledem na něco, co nelze přesně změřit. U baletu, který má jasná pravidla, ještě umíme srovnávat techniku – ačkoli je to často i trochu soutěž krásy. Současný tanec však funguje jinak, bez přesných pravidel, a hodně závisí na kontextu a porotě. O to víc si vážím, že se v nominacích na Cenu Thálie objevují i jména ze současného tance. Je to pěkné gesto a signál. A ano – dobře to vypadá i v CV-čku nebo na plakátu, J Cenu DOSKY za Já jsem placebo vnímám jako ocenění od taneční a divadelní komunity. Hlasovalo velké množství kritiků a o to víc si toho vážím – zejména proto, že šlo o mé první autorské sólo.

V jednom rozhovoru jste řekl: „Když jsem byl dítě, tak jsem miloval Michaela Jacksona a Mikea Flatlyho. To jsem byl vždycky jak přikovaný k televizi. Nikdy jsem je ale nezkoušel napodobit“, říkáte. Vašim velkým vzorem, po taneční i herecké stránce, je Andrea Opavská. Hodně Vás ovlivnila Lenka Vagnerová pro její přístup k pohybu, fyzickému divadlu, originalitu a profesionalitu. A je ještě někdo, jehož obdivujete, a rád byste s ním spolupracoval?

„Můj vkus se neustále vyvíjí. V každé etapě života mě inspiruje někdo jiný. Dnes se například na Mikea Flatleyho dívám s úsměvem – tvorba, kterou jsem kdysi obdivoval, mi dnes může přijít příliš narativní nebo nevkusná. Je to jako s hudbou – nepouštíte si dokola to, co jste poslouchali jako teenager. Obdivuji tvůrce jako Romeo Castellucci nebo Dimitris Papaioannou, ale neumím si představit přímou spolupráci. Před rokem jsem byl na konkurzu do souboru Pina Bausch Company a po třech dnech jsem si uvědomil, že bych se asi nechtěl učit starý repertoár – i když je ikonický. Byla to pro mě cenná zkušenost: někdy zjistíte, že to, po čem toužíte, vlastně není pro vás. Přeji si spolupracovat s někým, kdo mě bude inspirovat, posune můj pohled na současný tanec a při kom budu moci růst.“

K malování jste se vrátil během pandemie koronaviru a své obrazy vystavoval v roce 2020 na hradě v Bratislavě. Co rád malujete?

„Momentálně pracuji na nové sérii obrazů, když mi to čas dovolí. Zůstal jsem věrný figurální malbě. Mám rád gesto – podobně jako v tanci – ale občas se pustím i do abstraktnějších, pocitových věcí. Je to velmi podobné jako v pohybu: někdy mě baví precizní choreografie a detaily, jindy potřebuji jen improvizovat a nechat věci běžet.“

„Ráno chodím pravidelně běhat 5-10 km a po běhu cvičím přibližně hodinu. Několikrát do týdne plavu ve Vltavě. Otužování je skvělé na imunitu, regeneraci těla a psychickou pohodu“, říkáte. A co další zájmy a koníčky, máte na ně čas? Jak rád trávíte volný čas?

„Co se týče fyzické kondice, informace o běhání a otužování pocházejí z období pandemie. Dnes žiji v jiném režimu, hodně cestuji a pendluji. Mám svou udržovací „workout“ rutinu a pokud zrovna nejsem v náročném tvůrčím procesu, dokážu cvičit čtyři až pětkrát do týdne. Pro mě je trénink, regenerace, sauna či pohyb přirozenou součástí práce – je to investice do těla, které je mým pracovním nástrojem. A volný čas? Ten patří přátelům, rodině a mně. Rád čtu, poslouchám audioknihy a mojí velkou vášní je cestování. Rád se ztrácím – právě tehdy nacházím ty nejzajímavější věci.

Info na: www.michalheriban.sk.

Foto: Lukáš Kimlička, Vítězslav Ramba, Šimon Lupták

Děkujeme za rozhovor

Veronika Pechová

Taneční magazín