Rozhovor s baletkou, návrhářkou a spisovatelkou JANOU HAVLATOVOU

„Rekvalifikuji vysloužilé tanečníky“

Známou se stala již za studií na konzervatoři, když hrála v seriálech. Od dětství ale chtěla být baletkou. Sen si splnila a baletu se věnuje i dnes a to předáváním svých zkušeností ve své baletní akademii. Kromě toho píše, navrhuje společenské a svatební šaty a její práce je pro Janu Havlatovou koníčkem.    

Pocházíte z Benátek nad Jizerou. Čím jste chtěla být jako holčička?

„Děkuji za milou otázku. Už od malička jsem si přála být baletkou, brzy na to ale přišlo přání stát se herečkou a nakonec paní učitelkou v mateřské školce. Všechna tři přání se mi v určité míře vyplnila.

Vy jste vystudovala taneční konzervatoř a během studií jste hrála v seriálech My všichni školou povinní, Synové a dcery Jakuba Skláře a Cirkus Humberto a TV filmu Papilio.  Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to velmi pestré období, z konzervatoře do barrandovských studií a zpět, na odpočinek moc času nezbylo. Utekla mi tak sice příležitost zúčastnit se mezinárodní baletní soutěže pod vedením paní profesorky Olgy Klikové, a později i místo v baletu Pavla Šmoka, ale nelituji, soutěže nemám odjakživa ráda a v tanci jsem si vytvořila vlastní styl.

Během posledního ročníku konzervatoře jsem si užila inspirující spolupráci na filmové taneční férii Sen mozartovské noci v režii Jana Bonaventury se skvělým choreografickým provedením Jana Hartmana. Tenkrát jsem tančila roli Zerliny s tanečními partnery Janem Slavickým a Janem Navarou. Málokdo asi ví, že v pořadu tančili také mj. začínající Jan Kodet, Vojta Pavlíček nebo Eva Jeníčková.

V seriálu Cirkus Humberto, jsem využila příležitost si vedle herecké role před kamerou také zatančit jak klasický, tak moderní balet. Pokud mě paměť neklame, choreografii moderního tance se mnou připravovala v ND Praha Jarmila Manšingrová a Jana Kůrová. Snad se nemýlím.

Spolupráce na seriálech mi obecně přinesla nové herecké zkušenosti po boku skvělých herců. Tyto zkušenosti mi otevřely cestu k autorské činnosti v oblasti muzikálové tvorby pro děti.“

Archiv Jana Havlatová – z jejího kosmetického salonu

Po  škole jste se stala členkou baletního souboru Hudebního divadla v Karlíně a tančila se skupinou UNO. Co pro Vás znamená tanec?

„Od malička tancem vyjadřuji zejména své emoce. Možná právě proto mi paní profesorka Olga Vlášková svěřila hlavní roli v dramatickém absolventském představení Vodník. Velmi si této role dodnes vážím.

S taneční skupinou UNO a Jiřím Kornem to byla krátká, ale svěží spolupráce, dalo by se říci, v neustálém tempu. Nedávno jsem koukala na záznam Dva z jednoho města, (zpěvák Pavel Vítek), choreografie Richard Hes atd. Je to zvláštní pocit, vidět se tančit po tolika letech. Škoda, že záznam Sen mozartovské noci nikde není k nalezení.

V Hudebním divadle Karlín jsem také působila jen velmi krátce, šéfem baletu byl tenkrát pan Zdeněk Prokeš, později odešel do Brna. Zatančila jsem si tam pěknou sólovou roli Zlata a v několika muzikálech spolupracovala také jako sboristka. Na konci první sezony mi byla panem režisérem Petrem Novotným nabídnuta hlavní role v připravovaném muzikálu Vlci (alternace Jany Paulové). Měla jsem v HD Karlín docházet na hodiny zpěvu. Prý mě slyšel zpívat, tak to nebude tak náročné. (V dětství jsem chodila v Benátkách nad Jizerou do pěveckého sboru a ke korepetitorovi a scénickému dirigentovi ND Prah a Milanu Hájkovi, tenkrát jsem zpívala druhý  hlas, takže nějaké základy zpěvu jsem opravdu měla. Byla to nečekaná, lákavá výzva, ale nakonec jsem roli odmítla a stejně tak i další spolupráci s HD Karlín v oblasti tance. Pochopila jsem, že jsou pro mě důležitější hodnoty než uspěchaná kariéra a v oblasti umění jsem se zaměřila na pohodovou spolupráci s dětmi a mládeží.“

Archiv Jany Havlatové – lekce baletu.

Vyzkoušela jste si i trenérství a to sportovní gymnastiky. Bavilo Vás to? Na koho nejraději vzpomínáte?

„Měla jsem velké štěstí, zažila jsem skvělou trenérku paní Věru Čáslavskou, ale i další kvalitní trenéry SVS střediska pana Vizinu nebo paní Kubičkovou. Dívat se, jak pracují, bylo inspirující.

Jako baletce a trenérce mi byl vedle běžných pracovních povinností svěřen úkol, nastudovat taneční část prostná na olympiádu v Calgary a poté jí naučit, proškolit všechny trenéry SVS sportovních center v ČR, kteří se tenkrát sjeli v Brně. Možná právě tato má trenérská práce v Brně byla důvodem, proč mě paní Věra Čáslavská doporučila na místo hlavní trenérky ČR reprezentace v nově se rodícím středisku SVS Nymburku, ale po zkušenostech z oblasti trenérství jsem věděla, o jak časově náročnou práci se jedná a protože jsem v té době byla už vdaná;, nabídku jsem odmítla. Tím má spolupráce se SVS Sparta Praha sice skončila, ale během let jsem měla možnost spolupracovat v oblasti baletního tréninku a tvorby choreografií společenských tanců i krasobruslení s TJ Autoškoda Mladá Boleslav, HASA Praha a TJ Nymburk.“

V   Sázavě jste založila dětské divadlo HutaddáSek, kde v letech 1999-2004 působila jako režisérka a scénáristka (pohádkové muzikály O Růžence, Tři prasátka) a Vaše pohádky uvedlo několik divadel a uměleckých škol. A pohádka O Jeníčkovi a Mařence aneb Jak to dobře dopadlo se již druhým rokem hraje v DJKT v Plzni v režii Lilky Ročákové. Pracujete na něčem novém pro děti?

„V dětství jsem si přála být paní učitelkou v MŠ a to se mi částečně splnilo v tvorbě pro děti a mládež. Od mala jsem si na různé papírky psala nejprve autorské texty písní, pak básně a nakonec scénáře zaměřené na dětské publikum. Momentálně si opět píši na papírky části pohádky „Jak šly hrábě do světa.“ A uvidíme, zda to bude scénář pro divadelní muzikálové zpracování včetně autorských písní, nebo jen pohádka.“

Archiv Jany Havlatové – mladší žákyně v S centrum Benešov v Baletní akademii

Coby autorka jste podepsaná také pod pohádkovou knihu Prsten sněhového krále a skripta pro wellnes koučink. Rovněž jste autorkou zážitkové wellness terapie „Balneo dance“, skript a rekvalifikačního kurzu pod názvem „Manažer“, s wellness specializací (Akreditace MŠMT 2017), ve kterých propojujete své mnohaleté zkušenosti z oblastí baletu, wellness. Baví V&aacu te;s psaní?

„Čím jsem starší, tím mě psaní baví více, zvláště pohádky. Co se týká „Balneo dance“, jedná se o zážitkové wellness tancování s trenérem v několika tanečních rovinách a uplatněních. Je mi velkým potěšením, že se na tuto metodiku přijela osobně podívat z Francie nejmenovaná evropská Spa manažerka a získala tak ode mě první certifikát metodiky.

Považuji za velkou čest, že se mi jako baletce podařilo získat schválení Ministerstva školství pro nový typ rekvalifikačního kurzu, kterým lze rekvalifikovat vysloužilé tanečníky, nebo ty, kteří nemohou najít uplatnění a samozřejmě i jiné zájemce, které zajímá odvětví zdravého životního stylu, tedy wellness.

Pokud by se našlo akreditované taneční zařízení nebo škola, kde by bylo možné školit pro tuto novou taneční profesi „Trenér Balneo dance“ vysloužilé tanečníky, bylo by to skvělé. Uvidíme, třeba se některé na základě našeho rozhovoru ozvou.“

 Od roku 2011 jste  majitelkou salonu krásy HJ original. Navrhujete společenské a svatební šaty. Co Vás k tomu vedlo?

„V období po ukončení působení dětského divadla HutaddáSek jsem neměla navázanou spolupráci v oblasti tance, ani muzikálu a jako maminka od dětí jsem opět přemýšlela o časově nenáročné práci a tak jsem se po delším promýšlení rozhodla využít své znalosti z rekvalifikačního kurzu Kosmetička /vizážistka už z roku 1990 a otevřela si vlastní studio. Časově jsem byla volná a záleželo na mně, jak si budu klienty objednávat. Navíc jsem si uvědomovala, že léta přibývají a balet nebudu moci vyučovat donekonečna.

 Navrhování šatů byl takový malý relaxační odskok od vizážistických služeb. Měla jsem možnost módní přehlídky ve Fashion Show Sasazu a Bar Solidní jistota, dvou svatebních veletrzích a pár šatů půjčila do TV známým osobnostem. Od roku 2012 mám sice registrovanou vlastní značku HJ original, ale navrhování a budování značky je časově náročná práce, takže je to opravdu jen občasný koníček.“

Archiv Jany Havlatové – obal knihy „Prsten sněhového krále“, vydal Šuplík, cz 2017

Baletu jste zůstala věrná a ve Sport & Relax Centrum Benešov vedete kurzy baletu v Baletní akademii Jany Havlatové. Jaký je o kurzy zájem a pro koho jsou určeny? 

„Z Baletní akademie mám velkou radost. Začátky byly těžké, asi 7 dětí, ale teď už máme kolem 35 dětí od 5 let a dospělých. Děti svou energií dobíjejí, chodím si do práce odpočinout, kurzy byly 3 hodiny každou středu a teď 2 roky budou jen 2 hodiny.“

 Jste žena mnoha profesí, která je vám nejbližší?

„Jak jsem se už zmínila, ráda spolupracuji s dětmi a mládeží, nejvíce v oblasti tance, ale hned krok za ním tančí divadelní muzikál.“

 S manželem a dětmi bydlíte v obci nedaleko Sázavy. Jak se Vám líbí život na venkově?

„Do mých 2 let jsme bydleli na vesnici blízko Benátek nad Jizerou, babička s dědou také pocházeli z vesnice, takže kokrhání kohouta mě příjemně budilo každé ráno. Možná právě proto se jedna z mých pohádek jmenuje: Když zakokrhal Kohout.

Když se nám narodily děti, chtěla jsem z Prahy na vesnici znovu vrátit. A je tu vskutku krásně. Ticho opravdu léčí.“

 Umíte odpočívat? A co nějaké koníčky, máte na ně čas?

„Odpočívat naštěstí umím, nejraději společně s rodinou. V baletu jsem se naučila disciplíně, takže hospodařím se svými silami a vážím si zdraví. Koníčky jsou má povolání, také historie a nejvíce čtení Bible.“

 Děkuji za rozhovor

  Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografem a tanečníkem PETREM ČADKEM

„Tanec je pro mne radost i smutek.“

Petr Čadek je jedním z nejznámějších českých profesionálních tanečníků, je mistrem ČR v latinskoamerických tancích, majitel vyhledávaného tanečního studia Tančírna, ve kterém osobně učí. V současnosti se v tanci zabývá hlavně choreografií do filmů, reklam nebo divadelních představení. Účastnil se slovenské LetsDance i české StarDance, kde také působil několik let jako hlavní choreograf této show. Co pro něj tanec znamená a čemu teď dává přednost a proč se zajímá o vystoupení španělské mistry Flamenco Davida Corii a Anu Morales v ČR? Dozvíte se právě teď v exkluzivním rozhovoru.

Petře, čím je  pro Vás tanec?

“To je snadné, radost, smutek, energie, umění… Prostě život! Je přeci úžasné, když pocity, nálady nebo příběhy dokážete ztvárnit pohyby svého těla. Já si život bez tance opravdu nedovedu moc představit. Můj přístup k němu se s věkem ale stále posouvá. Od aktivního tančení jsem intuitivně přešel k choreografii, ve které ty příběhy můžu i vytvářet. A k mému štěstí to po mně i lidé chtějí. Kromě toho mě strašně baví odkrývat tanec lidem, kteří se s ním buď nikdy nesetkali, nebo ho teprve poznávají. Proto jsme také otevřeli Tančírnu, ve které si může tanec vyzkoušet bez nadsázky kdokoli.”

Petr Čadek při tanci s Jitkou Čvančarovou

Do Česka zamíří letos za pár dní největší hvězdy španělského flamenca – Davic Coria a Ana Morales, kteří 8. prosince vystoupí v Brně a 10. 12.  v Praze. Co vy a flamenco?

“Flamenco je fascinujíci, technicky velmi náročný styl tance. Myslím, že je to spíše kultura, protože flamenco není jen o tanci, ale také o skvělé a velmi charakteristické hudbě, která vás do Španělska přímo vtáhne. Sám jsem absolvoval několik seminářů a lekcí flamenca, ale musím přiznat, že jen okrajově. Mým hlavním oborem byly dříve latinskoamerické tance a součástí jich je i paso doble, ve kterém se prvky flamenca objevují. Je úžasné, že takoví profíci zamíří do Prahy, kde předvedou určitě neuvěřitelnou show. Moc se na to těším.”

Je těžké se dle vašeho názoru stát takovou špičkou v jednom oboru a v jedné jeho části, jako je právě Coria a Morales? Máme u nás – kromě Vás, někoho tak tanečně nadaného, kdo ovládá taneční styly napříč?

“V tomto ohledu bych o sobě asi tak sebejistě nemluvil, ale samozřejmě děkuji za poklonu (úsměv). Všichni se stále učíme, ale myslím, že je to kromě jiného také hodně o štěstí. Je určitě spousta talentovaných lidí, kteří jen ještě neměli šanci své umění nikomu ukázat. Takže mimo choreografů a tanečníků, které lidé z veřejného života znají a oceňují jejich práci , myslím, ze určitě ještě pár dalších, jich v naší zemi je.”

Mnozí lidé znají flamenco podle názvu a pak samotný tanec – jako žhavý, sexy, divoký. On to ale není jenom ten samotný tanec, že?

“Ano, jak už jsem říkal, je to spíše kultura. O vzniku a vývoji flamenca by se dalo psát dlouho, ale pro přiblížení, myslím, stačí, že začalo vznikat v 15. století v Indii mezi tehdejšími cikány a dlouhou cestou doputovalo až do španělské Andalusie, která je v současnosti takovou mekkou flamenca. Tanec, zpěv a hra na kytaru a kajon (to je taková bedýnka, na kterou se bubnuje) , to jsou základní kameny tohoto překrásného umění…”

Půjdete se, třeba společně s manželkou Jitkou Čvančarovou, podívat na vystoupení dua Coria – Morales?

“Jednoznačně ano. Už jsem jejich vystoupení viděl a vřele doporučuji všem, kteří ještě váhají. Nepochybuji o tom, že David Coria diváky vtáhne do své show, která určitě bude stát za to. „

 Jitka Čvančarová a Petr Čadek

Chápu, že momentálně “tancujete” hlavně kolem dětské postýlky a všech propriet, protože se vám nedávno narodil druhý potomek – krásný syn. Ale co vy dva a tanec? Když máte čas, chuť, jdete si někam zatancovat společně nebo spíše je to tak, že “pod svícnem je největší tma” a tančíte jen ve svém studiu a Jitka maximálně na jevišti nebo ve filmu?

“Je to přesně tak, jak říkáte. Pod svícnem je největší tma (smích). S Jitkou si zatancuji, když náhodou vytvářím choreografii pro nějaký film, ve kterém hraje, takže je to spíše pracovní, než soukromé. Neznamená to ale, že spolu netančíme rádi. Naopak! Jen toho času moc není. Veškeré volno věnujeme našim dětem, a to je pro nás oba nejvíc.”

V čem je pro Vás flamenco zajímavé? A Vy sám, tančil jste nebo tančíte tento styl?

“Pro mne je flamenco zajímavé ve všem. Od hudby, nálady, oblečení až po krásný propracovaný styl pohybu a různorodých emocí. Jak už jsem zmiňoval, účastnil jsem se několika seminářů a vzal jsem si dokonce i nějaké soukromé lekce, ale nedá se říct, že bych ho ovládal… Mám díky tomu jen větší povědomí o tom, o čem flamenco je. Pro choreografa je důležité neubírat se jen jedním směrem. Musí, nebo spíše měl by mít takzvaně ,všeobecný přehled´ o tanci jako takovém.”

Máte Vy ve své Tančírně někoho z lektorů, kdo se flamencu a španělskému tanci věnuje?

“Flamenco je velmi specifická disciplína pro relativně úzkou skupinu lidí a studia, která se tímto stylem zabývají, se většinou věnují výhradně jemu. V Praze určitě několik škol flamenca najdete, ale my v Tančírně flamenco nevyučujeme.”

Marek Eben a Petr Čadek

Co vše se vlastně u vás učí a kdo u vás tanec vyučuje?

“U nás toho najdete opravdu hodně. Vyučujeme děti od tří let až po dospělé. Děti si mohou vyzkoušet balet, všeobecnou taneční průpravu, latinu, step, taneční gymnastiku, muzikál, contemporary a další… Pro dospělé tu je třeba  latina, salsa, standardní tance, taneční pro dospělé, latin bodyforming, formace, muzikál, mix cuba.. Ideální je, podívat se na naše stránky www.tancirna.org. Co se týče lektorů, máme tu samé mistry ve svých oborech a na tom si opravdu zakládám. Je důležité, aby lidé, kteří se chtějí naučit tančit, měli tu nejlepší péči a opravdu ty správné informace. Je mnoho lidí, kteří učí a přitom tanec sami příliš neovládají. Dětem pak mohou ublížit a dospělé zas od tance odradit. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsme Tančírnu otevřeli. Chtěli jsme umožnit lidem takzvaně ,z ulice‘, naučit se styl, který se jim líbí a od těch nejlepších. Jsou tu lektoři, které můžete znát ze StarDance, opravdoví profíci s dlouholetou lektorskou praxí a step u nás učí několikanásobný stepařský Mistr světa.”

Pro jakou cílovou skupinu jsou vaše kurzy?

“Pro děti od tří let až po dospělé. Všechny kurzy jsou rozděleny do stylů, pokročilostí a u dětí mimo to i do věkových skupin tak, aby se cítily co nejlépe.”

Bral byste takového lektora, tanečníka, jakým je David Coria?

David Coria

“Byl by to určitě skvělý lektor, ale myslím, že raději by učil ve studiu zaměřeném přímo a jen na flamenco. Co bych si ale dovedl představit je workshop pro veřejnost, na kterém by si flamenco mohli vyzkoušet i takzvaní flamencoví laici jako jsem třeba já.😊  “

Vy působíte také jako choreograf různých projektů, představení, vystoupení. Co považujete za svůj největší úspěch.

“Můj největší úspěch je to, že se má práce lidem líbí a že po mně chtějí další a další. O tom to celé je – dělat lidem radost, ukazovat jim příběhy a vtahovat je do děje, přibližovat jim tanec jako takový. Dovolit a hlavně umožnit jim, aby si tanec mohli užívat společně s vámi.”

Petr Čadek má smysl pro humor

Co chystáte nového, co Vás čeká a na co se případně těšíte.?

“Kromě našeho tanečního studia, kde mě můžete potkat téměř každý den, mě pracovně čekají dvě divadelní představení a pár workshopů. Snažím se teď spíše ubrat, protože jak jsem zmínil, máme miminko a upřímně, nerad bych, aby mi dětství našich dětí uteklo mezi prsty. Nejdůležitější pro mě i mou ženu Jitku  je, prožívat přítomnost, a když jsme všichni spolu.”

Když chcete opravdu vypnout, relaxovat, odpočinout si nebo nabrat energii, co děláte nejraději?

“Nejlepší relax je společný čas s rodinou někde na výletě. Tam se mi většinou podaří na práci aspoň chvilku nemyslet. A strašně rád relaxuji koukáním se na různé známé i neznámé talentové hudební a taneční soutěže z celého světa. Baví mě zapálenost, kreativita a odhodlanost těch lidí, která mě zároveň i nabíjí…. Vydržím koukat i hodiny. Nutno říct, že hlavně v noci, jindy není moc čas.”

 

Foto: archiv Petra Čadka a Davida Corii

René Kekely

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s DAVIDEM CORIOU, světovou špičkou španělského Flamenca

Chci žít tancem“

David Coria patří mezi světové špičky španělského Flamenca. V prosinci vystoupí spolu se svou taneční partnerkou Anou Morales poprvé v České republice, absolvují vystoupení v Praze, Brně a Hradci Králové. Šarmantního, energického Španěla vám chceme představit v prvním rozhovoru, který právě před svou cestou do ČR  poskytl

Davide, patříte spolu se svou taneční partnerkou Anou Morales ke světovým špičkám flamenca… Co pro vás tanec znamená? 

„Tanec  znamená svobodu. Mé tělo a moje mysl mají absolutní svolení dělat a cítit, co je jim blízké a vše se ‚tak nějak‘ propojí. Tanec se stal modelem mého života a vlastně jedn&iacut e;m z hlavních komunikačních funkcí, které jsem našel. Tanec je v podstatě vyprávění příběhu.“

Proč je pro Vás  FLAMENCO  tak atraktivní? 

„Flamenco není jen samotný tanec, ale kultura. Je to koneckonců výraz lidí. Z mého rodiště, od mých předků. Má rituální charakter, který vás spojuje se zemí, s jejími kořeny a tím i  samotného se sebou. Proto je tak atraktivní. Je to perfektní platforma pro možnost cítit a vyjadřovat vše, co chcete a potřebujete.“

Poprvé se letos v prosinci představíte v České republice. Těšíte se? 

„Těším. A doufám, že  budeme vzájemně sdílet nadšení a radost z umění a z představení s těmi, kteří toto mají rádi. Ať si publikum užije a vychutná zážitek. Mají jedinečnou šanci být v bezprostřední blízkosti kultury s názvem Flamenco a naším cílem s mou kolegyní Anou Morales je, zajistit jim tento fantastický prožitek.“

Byli jste už někdy v ČR,  například  v Praze?

„Ne. Nikdy jsem nebyl v České republice. Vždycky jsem slyšel, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Těšíme se, že poznáme pražské ulice, památky, kulturu a lidi.“

Máte povědomí o tom, jak jsou na tom Češi s tanečním uměním? 

„Viděl jsem několik videí vašich tanečních a folklorních umělců. Velmi mě překvapili, protože mají v něčem technickou podobnost s flamencem. Cítí rytmus, což je důležité. I když vaše tance mají trochu jinou energii, než jakou máme ve flamencu, jsou opravdu krásné. Vím, že Češi jsou velmi kulturní národ a rádi se baví.“

U nás v ČR máme už několikátým rokem velkou TV Show StarDance aneb  když hvězdy tančí, kde známé osobnosti soutěží v různých tanečních stylech. Je něco podobného u Vás ve Španělsku?

„V současné době bohužel ne. Před několika lety již ve španělské televizi existoval taneční program s velkým počtem diváků, ale to nemělo nic společného s Flamencem nebo španělským tancem. Jeho cílem byly moderní tance jako funky, hip-hop atd. Vidíte, v něčem jste patrně dále, než my. (úsměv)

Kdy jste Vy  začal s tancem? 

„Tancuji od mala. Začal jsem v šesti letech u nás doma, kde jsem se narodil.  Celá naše rodina, včetně bratrů, milovala Flamenco, takže jsem tím byl v podstatě odkojen. Jsem za to rád, protože je to něco jiného, když z  toho člověk vyloženě vzejde. Ale podobně je to asi  i u vás, když třeba od mala je někdo vychováván ve folklórních tancích nebo v rodině tanečníků“ .

Kdy je nejvyšší čas začít tancovat, chcete-li být profesionál?

„Tak jako v každé disciplíně, pokud se jí chcete věnovat profesionálním způsobem, je vhodné zač&iacut e;t co nejdříve. Přesto jsou ve světě Flamenco veliká jména, která začala až v pozdějším věku, jako je Belén Maya, který, pokud si pamatuji, začal až v 19 letech. Ale pokud budeme mluvit jako laici, tak jakýkoli věk, okamžik a čas  je  ideální. Bylo by úžasné, kdyby všichni lidé mohli prožít svobodu, kterou nabízí Flamenco (a jakékoliv umění obecně). Určitě bychom všichni byli trochu šťastnější.“

Jaké další styly Vás baví, nebo co rád tančíte, když ne flamenco? 

„V naší kultuře je španělský tanec  sérií velmi krásných disciplín: školní bowling, folklór, stylizovaný tanec atd. Když mi bylo osmnáct, působil jsem v Národním baletu Španělska, ale opravdu mě nic neuspokojuje  tak, jako Flamenco.“

Jaké další koníčky či  zájmy máte?

„Rád bych zdůraznil, že pro mě Flamenco není koníčkem. Jak jsem říkal, stalo se mým způsobem života, stejně jako „cestou k vydělávání na živobytí“. Je to moje profese, ale zároveň styl života. Miluji svět umění obecně, jako je hudba, malba, divadlo atd. Rád chodím do divadla, na koncerty, nebo jen tak na YouTube sleduju různé tance, ale i hudbu. Pak taky hodně fyzicky cvičím, čímž si takzvaně čistím hlavu a uklidňuji se.“

Prozradíte našim divákům něco ze svého soukromí? 

„Ve Flamencu je dopis, který říká: „Ale proč chcete vědět o mém soukromém životě, když se o něj nikdo jiný nestará…? (smích) Nevím, asi bych o sobě řekl, ze jsem velmi temperamentní a posedlý svou prací… a zakončil bych to takovým malým příměrem: Jsem muž, který doma snídá málokdy.. (smích)“

Tanec je většinou spojený tak trochu s erotikou, se ženami… Co vy a ženy? Jaký typ žen se Vám líbí?

„Není nic atraktivnějšího než sebevědomý člověk. A to platí u žen také. Co mě na ženách baví? Pokud vědí, co chtějí a s jistotou jdou životem, v němž se i potýkají s věcmi, jenž je potkávají.  Je fajn, když si žena umí v životě poradit, a také,  pokud má smysl pro humor. A samozřejmě pro tane c (úsměv).

Musí tedy žena, se  kterou  žijete, umět tančit nebo milovat  tanec?

„Tak v mém životě momentálně není žádná žena. V současné době mě obklopuje hned několik žen a s tím si zatím vystačím. Jsou to mé sestry a má matka…A na profesionální úrovni už víte, že přijedu s Annou  Morales, která je vynikající tanečnicí a skvělým přítelem.“

Jaké te plány a přání do  dalších let?

„V současné době jsem v procesu vytváření mého nejnovějšího projektu nazvaného Anonymous, který  představen v březnu 2019. Také různě  jezdím po světě s představeními, které jsem nastudoval v minulosti.  V krátkodobém horizontu plánuji tančit, tančit a zase tančit, dokud to mé tělo dovolí. Hovoříme-li o budoucnosti, chtěl bych  rozvinout svůj aspekt coby choreograf a režisér, abych mohl být vždy v tomto uměleckém světě co nejvíce aktivní, což je právě ono “Flamenco”.  Spojit hudbu, pohyb, příběh.  Zkrátka žít tancem….“

 Děkujeme 

 

 

Největší světové hvězdy flamenca – David Coria, Ana Morales se letos poprvé představí v České republice. Diváci a milovníci tohoto žhavého tance si je užijí na třech místech, v Brně, Praze a Hradci Královém. S kytarovým doprovodem předního španělského skladatele a hudebníka můžete zažít ohromující zážitek. Nepůjde jen o “obyčejné taneční představení”, ale o formu s názvem “Pallabra Y Gesto, což je v českém překladu Slovo a gesto

 

FLAMENCO – David Coria a Ana Morales Palambra Y Gesto (Slovo a gesto)

8. 12. Brno (KD Semilaso),

10.12. Praha (Divadlo Broadway)

11.12. Hradec Králové (KD Aldis)

 

Vstupenky lze pořídit zde:

https://www.ticketportal.cz/Event/FLAMENCO_David_Coria_Ana_Morales

 

Foto: royalwedding.cz

René Kekely 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s prvním  sólistou Baletu ND MICHALEM ŠTÍPOU

„Prožil jsem si balet se vším všudy“.

Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat  nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář.  Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý.  Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom  svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na  něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální?  Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.

 K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to,  nebo jste tančil jen z donucení?

Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě  máma dala  do baletní školy, tak mě to moc bavilo.  Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný  režim, školu jsme měli  od sedmi do šesti hodin,  někdy od osmi hodin a skutečně  celý den jsme  pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec  mám  natolik rád, že mně všechno  vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři  z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“

Nenapadlo Vás v té době,  že byste  raději dělal nějaký sport  jako jiní kluci?

Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale  pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A  pro mě stát na jevišti je něco, co  se nedá popsat. Původně  jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát.  Když jsem se začal věnovat  tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo,  sice trošku v jiném slova smyslu, ale   pořád platí, že  balet herectví obsahuje.“

Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá  nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?)  Cítil  jste se někdy urážený  nebo zraněný těmito názory?

Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj  táta balet  neuznával,  to byl přesně tenhle případ. Odrazoval  mě a nebýt mámy, tak  bych se tanci  asi nikdy  nevěnoval. Až  po několika letech, kdy  se začaly dostavovat úspěchy, teprve  začal  na   balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli   je dnes situace lepší,  ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“

Takže  jste si to protrpěl…

 „Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.“

A přesto nevzdal…

 Nevzdal. Mě to opravdu těšilo  a musel jsem kvůli  baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé  ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“

Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?

 Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.

Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?

 Od  každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně  záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda  se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té  době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spí&sc aron;e se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal  konkurz.  Přesto jsem nějak cítil, že  kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě  úplně nový svět.  Všechno bylo jinak  než v Brně.  Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to   taková meta České republiky. Nemůžu  říct, že  jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco.   Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná   stejně  tak tančil hlavní role, ale nezatančil  bych si takové role jako v Praze. A Praha  pro mne znamenala opravdu  štěstí.  Ať už šlo o choreografy, které  si Brno nemohlo finančně dovolit ,  a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“

Michal Štípa jako sólista v baletu pražského ND „La Bayadère“ (premiéra 2014)

Opravdu byste neodešel do zahraničí?

 Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem  asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“

Prožíval jste také nějaké strasti?

Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své  kariéry. A já už začínám přemýšlet…

 Tanečník  také musí být stoprocentně zdravý, že?

To určitě.“

A co taková „běžná“  artróza?

 To už mám“ …

Znamená artróza konec  taneční kariéry?

 Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě  v normálním životě by to tolik nevadilo,  ale v baletním světě je to jiné.“

Cítíte úbytek sil?

„To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách  ,naskočím´  velmi rychle. Ale  teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil.  Věřím tomu, že toto cítí  všichni lidé, kteří se  nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi  stejné.“ 

Takže shrnuto, začátek byl  hladší. A co tedy plánujete dál?

 Dobře, připusťme, začátek trval  vlastně  plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“.  Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál.    Musí  také  přijít i ta příležitost, čeho se člověk může  chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby  nebo jakékoliv  práce,   chtějí zůstat  na jevišti za každou cenu. Toho  bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později  je to velice smutné.“

Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?

 Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už  učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi.   Co  se týče  choreografie, letos na jaře jsem   měl možnost udělat choreografii  pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a  velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval,  byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i  z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník  nevidí tolik do práce  choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku  pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“

Dělal jste rovněž modeling,  ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce  mládí…

Ano, to  je pravda. Jednu  dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale  samozřejmě  bylo moc  práce v divadle, takže  jsem už neměl tolik času.“ 

Bavilo Vás to?

Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus,  který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy.  Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk,  tak se člověk může věnovat fotomodelingu,  tam  ten věk zase  nehraje takovou roli.   Ale v modelingu jako takovém asi ano.“

Věnoval byste se modelingu i teď?

Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“

A co zpěvu?

Já si myslím, že už jsem starý  na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych  něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“

Mohl by to být jen koníček…

To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve  zpěvu  perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na  zpěv  musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může  skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem  typ člověka, který v  daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby  mě to uspokojilo, kdybych  dnes začal zpívat.“

Stále útočíte na nejvyšší příčky?

Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte  být ve všem nejlepší,  dokonalý, mít  dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete.  Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká  další práce vás dostatečně uspokojí?“ 

A návrhářství?

To ne.  Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych  se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“

 A založit rodinu neplánujete?

Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice  těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je  spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to  je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps.  Jste neustále  v té samé společnosti  a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte  dál  pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.“ 

Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?

Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl  jsem opravdu vždycky  romantický  a jsem dodnes, to ano,  ale dříve jsem ke   vztahům přistupoval automaticky, vlastně  jsem měl štěstí na lásku do určité doby.“ 

Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?

Jak kdy. Někdy  je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že  jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím  nebo konverzuji.“

Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo?  Co takhle hamburger  před vystoupením?

Před vystoupením nic takového.   Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když  máte hlad.  Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro  někoho je to možná těžší, protože má horší  spalování,   pro někoho je to lehčí.  Člověk s horším spalováním  se už mus&iac ute; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích  a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá.  Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc,  jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“

Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi  i na hlavě a podobně…

To jsou už  trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.

Jak se na to díváte? Je  dobré smíchat balet s artistickým uměním?

Já teď odpovím  z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že  je  moc důležité, pokud  jdu na nějaké představení,  abych odcházel s pocitem, že jsem něco  prožil.  Je mnoho  tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale  prožitku tam moc není. Raději od techniky  nepatrně  ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku  prožít.  Představení je  něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto  vlastně jdete  do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li  jít na  představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám,  tak sem chodit nemusím, já chci  vidět něco jiného.“

Balet na špičkách se sice  uznává jako  nejvyšší forma umění, ale  také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo  by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?

Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí,  proto je tak mimořádný a prestižní.“

Stojí takové utrpení za to?

Stojí. Je  to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je  také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli.  I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku  tanečník končil,  dnes  jde život dál,  jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše,  když vcházíte  na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o  tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“

 Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?

V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů.  Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR  finanční situace zlepšuje,  stále se to nedá srovnat.  Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí. 

Michal Štípa na scéně pražského ND v baletu „Vertigo“ (premiéra 2016)

Zhodnotíte-li  výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?

Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo  stát a  ‚svět šel dopředu ‘.  Ale neplatí to  úplně doslova, protože  francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl   jsem naživo Bolshoi Theatre, ale  viděl jsem  záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu.  Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře,  v Londýně, v Americe. Když budu  brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku.   Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím,  jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou.  V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho  známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“

Nemrzí Vás, že  nemáte moc volna a svůj  život  jste vlastně musel propracovat?

No, já jsem s odpočinkem opravdu  ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak  se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie,  tak se věnuji zahradě.  Zahradu  se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době  nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili.  Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset  hodin a pracujete do šesti hodin.  Pokud máte  představení, tak pracujete  do dvou  hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže  vlastně nemáme možnost žádné  rekvalifikace.  Jste tady  od rána do večera, jednoho dne  skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít.  Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky.  V zahraničí je to přece jen jiné,  výdělky jsou  vyšší, tanečníkům  odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou  na rekvalifikační kurz. V Čechách  nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom  tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody  stát  zruinovaly.  Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí   si tělo a nemají nic.“

Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?

Jsem typ člověka, který nemá moc rád  překvapení,  i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám  nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže  já bych už rád měl  jasno, co vlastně budu dělat,  a rád bych měl stanovený jasný  cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se   toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“ 

 Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

 Foto: archiv Michala Štípy 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Brna s performerkou, choreografkou a taneční pedagožkou SIMONOU ASSIONE – CHVÁTALOVOU

„Jako vodnářka jsem antická.“

Takovou osobnost nemohl TANEČNÍ MAGAZÍN opominout. Simona Assione patří k předním českým performerkám. Na rozdíl od mnohých ostatních má však základy kariéry vydlážděné praxí v kamenných divadlech i standardnějších souborech. Posuďte sami: působila v Laterně Magice, operním souboru Národního divadla v Praze, Státním souboru písní a tanců i jiných tradičnějších scénách. Také tanečně doprovázela Lucii Bílou a další muzikálové hvězdy v představení „Zahrada rajských potěšení“. S uznávanou Ninou Vangeli – Hruškovou spolupracovala při inscenaci „Návrat Odysea“. A naopak Michaela Jacksona parafrázovala na hudbu Jana Klusáka v Divadle Kolowrat v rámci jeho operní aktovky. Z trochu jiného uměleckého soudku je její spolupráce s filmovým režisérem Pavlem Jechem ve filmu „Hitmen“.

Později se začala s neústupnou pravidelností objevovat na open setkáních, na scénách jako pražské Divadlo Akropolis, Alfred ve dvoře, na improvizačních večerech nebo na neobvyklých symbiózách výtvarného umění a tance. A to nejen na vernisážích.

Spolupracovala i s rozličnými hudebníky. Od jazzového Jiřího Stivína, přes folkaře Václava Koubka, až po Tony Ducháčka a jeho rockovou kapelu Garage, i s mnohými dalšími…

Později se Simona začala věnovat i workshopům a pedagogické práci. Nyní žije zpět v rodném Brně, kde jsme jí za TANEČNÍ MAGAZÍN položili několik otázek.

Jak ses v dětství dostala k cílenému uměleckému pohybu?

Máma, která mívala odjakživa vztah k umění i sportu, mne v dětství ve čtyřech letech přivedla ke krasobruslení. A potom k umělecké gymnastice. Ke sportu jsme obě měly vztah i proto, že blízko nás bydlel slavný cyklista, vítěz Závodu míru Vlastimil Moravec. A od sedmi let mě máma přihlásila na balet. Konkrétně na taneční škole Ivo Váni – Psoty. Z tehdejších pedagogů nemohu nevzpomenout profesorku Hájkovou. Ta ve mně viděla talent. Tak mně doporučila absolvovat přijímací zkoušky na hudební taneční školu při konzervatoři. To samé mi radil herec Mirek Středa. Potom jsem ty příjímačky zvládla a absolvovala úspěšně konzervatoř až k maturitě.“

Co Tě k tanci inspirovalo?

Hlavně příroda. Už jako malá jsem ráda tančila v lese, kde mezi stromy prosvítalo sluníčko a v jeho paprscích jsem se cítila velmi šťastná, nebo na kopcích na  kameni.(Stejně jako v Bretani u moře i pro moji tvorbu mě to inspiruje dodnes).“

Účinkovala jsi v dětském studiu Divadla na Provázku?

V dětském studiu na Provázku ne, ale hrála jsem dětskou roli liščátko. V Národním divadle Brno v Lišce Bystroušce. A potom v sedmnácti letech ještě na konzervatoři v brněnském televizním studiu Typos jsem účinkovala v pořadu ,Zpívání při vínečku´ se sourozenci Hankou a Petrem Ulrychovými a Divadlem Na provázku (takže tento pořad pak často uváděla tehdy Československá televize).“

Chodila jsi do tanečních?

To vás musím zklamat. Ne, nechodila. Na škole bylo hodně dalších tanečních aktivit. Ty základní klasické tance jsme měli v rámci školy.“

Byl a je někdo Tvým tanečním vzorem?

Neříkám tomu vzor, ale spíše inspirace. Tak třeba Madam Isadora Duncanová, která se nechala inspirovat přírodou a antikou. Protože jako vodnářka jsem antická. A v dalším případě mě inspirovala Carolyn Carlson, kterou jsem měla možnost vidět v Paříži, konkrétněji v představení ,Nebe peklo ráj´.“

Jak ses rozhodovala pro studia na taneční škole?

V taneční přípravce na konzervatoř po doporučení profesorky, že mám talent.“

Co Ti dala Tvá profesionální angažmá?

Hodně moc pro můj další samostatný individuální vývoj pedagoga, choreografa ve svých vlastních projektech.“

Pracovala jsi v zahraničí?

Ještě ve škole na HAMU jsem byla vyslána na stáž do Paříže, potom jsem si zaplatila semináře v Provence.“

Proč ses později orientovala na improvizaci a performaci?

Protože mě nebavilo určování, co a jak mám dělat v kamenných divadlech, propagovala jsem hlavně, co mě baví a co chci. Dostala jsem na své projekty dvakrát grant od Open Society Found – nadace George Sorose. Jedna moje premiéra byla v Roxy (dnes NoD) v Dlouhé ulici – ,Život v bludišti´. A ta druhá v Alfrédu ve dvoře v roce 2003 – ,Žena zkoumá terén´.“

Jak si vybíráš pro vystoupení hudbu?

Tak nějak improvizačně, podle chuti a nálady. Třeba na Vyšehradě live hudba bicí, perkuse, s Václavem Koubkem kabarety v Baráčnické Rychtě, s Tony Ducháčkem a jeho skupinou Garage a jinými.“

Není tajemstvím, že jsi žila s výtvarníky, pojímáš choreografii tím pádem více výtvarně?

Určitě ano. Kupříkladu s Pavlem Opočenským jsme si hodně rozuměli v uměleckých sférách . Dále s Josefem Žáčkem, se kterým jsme natáčeli tanec v Egyptě u moře. Také bych ráda zmínila kamarádku Janku Vidovou, která mi dodala hodně inspirací. Ještě bych uvedla Petra Kvíčalu, od kterého jsem měla červený pigment k představení ,Nachově ztracená´ v divadle Kašpar.“

Věnuješ se rovněž taneční výuce a pedagogice, je nutné mít hodně trpělivosti?

Ano, výuce a pedagogice jsem se věnovala mnoho let, na základních uměleckých školách a také dávám soukromé lekce a taneční kurzy a workshopy – intuitivní tanec, základy baletu, jazzbalet i další disciplíny. Pochopitelně, práce s dětmi chce určitou trpělivost, ale pokud to člověk dělá s radostí a láskou a pojímá to formou hry, tak jí ani moc být nemusí.“

A co chystáš v nejbližší době?

Moc ráda bych chtěla spolupracovat s Laternou Magikou a obnovit představení z Alfréda ve Dvoře. Totiž, inspirovalo mě jejich vystoupení ,CUBE´, ve kterém jsem viděla hodně prvků ze svých dřívějších představení. Zatím mě to ale neumožňuje zdravotní stav – mám již více než rok velké problémy s kolenem.“

Tak tentokrát opravdu nebude závěrečné popřání zdraví pouhou formální frází. I za TANEČNÍ MAGAZÍN a jeho čtenáře držím palce!

Foto: archiv Simony Assione

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnící a zakladatelkou souboru „MODERN DANCE PLAMÍNEK“ LENKOU KRENKOVOU

„Když tančím, tak hořím.“

Lenka Krenková je úžasná, skromná žena. Dělá ji šťastnou, když tančí a dělá tancem radost druhým. A zejména, když naučí své svěřence umění vyjádřit tancem vše, co cítí – a tak si uvolnit duši. Jejím mottem je: „Když tančím, tak hořím“. Po vystudování pedagogické školy učila ve školce. Pak si Lenka založila soukromou taneční školu „Modern Dance Plamínek“. V Praze 4 a 3 má na základních školách své „tancovny“. Tam chodí na své hodiny děti – od nejmenších po největší, i dospělé. Lenka staví na tom, že každá holčička, ať malá, velká, tlustá či tenká dokáže být při tanci krásná a šťastná. Pracuje s dětmi i dospělými, často i maminkami malých tanečnic. A časem dokázala vytvořit krásnou partu, v níž si všichni vzájemně pomáhají. Není tam rivalita ani závist a skutečně se navzájem mají rádi. V takové atmosféře se dají i s tancem dělat zázraky. Právě proto na závěrečném vystoupení (v červnu v kulturním domě Mlýn ve Stodůlkách v Praze 13), kde všechny skupiny tanečnic od nejmenších po dospělé představují své celoročně  připravované choreografie, jejich rodiče a přátelé často pláčou dojetím.

Jak jste se dostala k tanci, respektive rytmickému pohybu?

Prý jsem tancovala od momentu, co jsem se naučila chodit. Moje máma byla výtvarnice a když v roce 1977 přišel čas na zájmové kroužky, nastoupila jsem do tehdejší Lidové školy umění (nynější Základní umělecké školy) na výtvarný obor. Osud tomu chtěl, že vedle byl taneční sál a ten mě lákal daleko víc. Parkety, tyče, zrcadla, pianino, piškoty, tak tehdy taneční sály vypadaly. Tomu se nedalo odolat. Brzy jsem zběhla od výtvarničiny k tanci.“

Kdo Vás první pro tanec získal?

Celou taneční průpravou nás vedla paní učitelka Rákosníková. A já – i díky ní – začala inklinovat k výrazovému tanci. Klasika mou doménou nikdy nebyla. Tím bylo jasné, že dveře státní konzervatoře pro mne zůstanou uzavřené. V té době jiná možnost, jak se živit tancem, nebyla nebo jsem alespoň o ní nevěděla.“

A co tedy bylo dál…

Začala jsem se pomalu smiřovat s faktem, že ze mne tanečnice prostě nebude. A nastoupila jsem na střední pedagogickou školu. A souběžně dále navštěvovala hodiny paní učitelky Rákosníkové v Lidové škole umění. Až do svých osmnácti. Pak následovala práce v mateřské škole Jeseniova v Praze 3 na Žižkově, svatba, dítě.“

Ale co mimo práci a rodinu?

Něco ale stále v mém životě chybělo – tanec. Nutit manžela, aby šel se mnou tancovat, bylo marné. Až přišel den, kdy jsem zjistila, že manžel i syn mají své koníčky, zatímco já sedím doma a čekám. Naštěstí se doba změnila. Taneční centra již nebyla pouze pro děti a mládež. A tak jsem pro sebe objevila Dance Perfect, abych se nejistě vrátila k tanci. Pokorně do začátečníků, s hrůzou, že uslyším: ,……to už pro vás není´. Po první lekci jsem se opravdu dozvěděla, že tyto lekce pro mne nejsou. Ale nikoli kvůli věku. Prý musím chodit na pokročilejší lekce. Štěstím jsem tenkrát tancovala i po chodníku cestou domů.“

Kdo Vás tehdy vedl?

Měla jsem velké štěstí na lektory, nejvýrazněji mě asi ovlivnili Jarek Cemerk, Rosťa Šrom, Věrka Ondrašíková a Martin Vraný.“

Ale z frekventantky kurzů jste se stala postupně sama jejich vedoucí. Jak k tomu došlo?

Osud mne totiž vedl dále. V mateřské škole tenkrát každá učitelka vedla nějaký kroužek. Na mě vyšel sportovní. Ačkoli jsem absolutní sportovní antitalent. Zatímco já jsem si s dětmi házela míčem, běhala či závodila, tak kolegyně zatím na tanečním kroužku učila mazurku. Časem se vedení tanečního kroužku uvolnilo a bylo nabídnuto mně.“

Tak to jste určitě byla ve svém živlu?

Zajímavé je, že zatímco učit malé děti sport mne nechávalo klidnou, výuka tance mě vyděsila. Věděla jsem již toho o tanci tolik, že jsem si myslela, to nezvládnu. Paradox. Nakonec jsem kroužek vzala a začala s předškolními holčičkami zkoumat taneční pohyb. A šlo to. Dokonce výborně. Byla jsem spokojená, aniž bych tenkrát tušila, že s nimi budu tancovat, i když jim bude patnáct let a více.“

Ale to ještě nebylo všechno…

Osud prostě existuje. Mám na to pro sebe další důkaz. S kamarádkou jsme jednou navštívily astrologický seminář. Na závěr astroložka každému řekla jednu záležitost, kterou mu hvězdy chystají. Mně bylo řečeno, že mi do měsíce přijde nabídka nové práce. Přišlo mi to v ten okamžik  jako blbost. O to větší bylo překvapení, když mi další týden zavolalo Kulturní a rodinné centrum Nová Trojka z Prahy 3, že bývalé tanečnice z mateřské školy chtějí pokračovat. Opět s rozpaky jsem tedy začala učit pár hodin tance i tam.“

Nezůstalo však pouze u třetího pražského obvodu?

Dále následovala vyhraná soutěž Pražská mateřinka a na ní těhotná paní porotkyně s nabídkou učení ve studiu Tulipán v Praze 6. To už se s celodenní prací v mateřské škole tedy opravdu zvládnout nedalo. Stála jsem před rozhodnutím, jak dál. Manžel rozhodl. Kdy jindy, když ne teď. Syn odmaturoval a tak načasování bylo opravdu ideální.“

A jak jste tedy pokračovala? Odvážila jste se na riskantní led?

V mateřské škole jsem dala výpověď, ale nezavřela jsem si tam vrátka až tak úplně. Dodnes tam docházím vést taneční kroužek. Pronajala jsem si třídu v Základní škole Plamínkové na Pankráci v Praze 4 a přes prázdniny z ní vybudovala taneční sál. Ne jako ten, ve kterém jsem začínala. Místo parket sice baletizol, místo klavíru přehrávač, ale zrcadla na celé stěně standardní. Tak vznikl ,Modern Dance Plamínek´. Psal se tehdy rok 2010.“

Jaké to tehdy byly začátky?

S¨velkými nadějemi i staženým žaludkem jsem očekávala školní rok. V Nové Trojce lekce úspěšně běžely, práce v Tulipánu skončila a na hodiny v mém novém sále přišly čtyři holčinky. Většinu času jsem trávila pláčem na lavičce v nedalekém parku. Finančně mě tenkrát vlastně zachránila mateřská škola, kde jsem zaskakovala za nemocnou učitelku. Pak se však situace postupně začala měnit. Vystoupení, či ukázkové hodiny najednou fungovaly. Přihlášených přibývalo. Přibyly postupně i páteční lekce v Základní škole Lupáčova v Praze 3.“

A jak se Váš „Plamínek“ postupně rozrostl?

Dnes, po devíti letech, mám kolem sto padesáti žáků. Mým prvním malým tanečnicím je dnes patnáct let. A já můžu sledovat, jak rostou nejen po taneční stránce. Překvapením bylo, když přišly maminky, s chutí zkusit to, co jejich děti. Tak vznikl kurz pro maminky. Je úžasné sledovat, jak se dá svět tance objevovat v každém věku, a jejich i má radost, když se daří. I já stále něco objevuji. Třeba na lekcích Jana Kodeta.“

Mluvila jste o soutěžích, od nich je již krůček k veřejným vystoupením…

Právě. Totiž ještě jedna má touha byla nenaplněná. Vystupovat. Dost těžký úkol pro  tam ty  nahoře, co plní sny. V mém věku. Ale i to mi bylo sesláno. Nejdříve skupina RDC Rosti Šroma a potom učinkování v představení ,Sedm proti Thébám´ v Rockopeře Praha. Představení se stále hraje, tak mám šanci – i přes na tanečnici vyšší věk – plnit si své sny.“

Najít si mezi dnes různými styly a odrůdami tance svou vlastní parketu, asi není zrovna jednoduché?

Proč tanec a proč výrazový, scénický či moderní? Vnímat energii celého těla, hrát si s protahováním a uvolňováním, cítit jak jednotlivé svaly přenášejí impulzy do všech částí člověka, k tomu vytváření příběhů, prožívání emocí, hudba. Co může být víc. Na rozdíl od sportu, tanec rozvíjí opravdu každý kousíček osobnosti a co všechno tanec posiluje, zjistíte až druhý den. Ve mně tanec vyvolává pocit štěstí, to bych přála zažít každému.“

Vedení tanečních kroužků klade i nároky na metodiku, psychologii…

Proto jsem řešila, jak vlastně své kurzy vést. Možnost bavit se tancem by měl mít každý, kdo má zájem. Společně objevovat svět fantazie nebo pocitového vyjádření těla. Dostat ze sebe nejen kladné emoce, ale smět si zatancovat i smutek, zlo či vztek. Velmi uvolňující. Hlavně společně tvořit a taneční techniku použít ve svých představách. Taneční technika je samozřejmě velmi důležitá a secvičit vystoupení dá hodně práce. Vždyť tanec je i o malých detailech. Přesto se stále snažím vyvažovat mezi dřinou a zábavou. Kurzy jsou rozdělené pouze věkově, nikoli výběrem. Prostě bez rivality. Tak se stal pro mne malý zázrak. Holčinky, s kterými pracuji již delší dobu, odložily mobilní telefony, scházejí se na sále dříve, aby se objaly, popovídaly, vybíraly hudbu na další taneční příběh a samy si vymýšlely choreografie. Pokud jim přijde jednou či dvakrát týdně málo, zajdou i na lekce mladších dětí, aby i s nimi sdílely tanec .“

Tak tedy „Plamínek“ zapaluje…

Musela jsem si ale i zvyknout na to, že lásku k tanci necítí každý. A není to vždy mojí chybou, když odejdou za jiným zájmem, nebo v jistém věku není scénika dost ,in´. Nebo jen proto, že tanec je někdy i dřina.“

Je obtížné nalézat lokace pro výjezdové akce a soustředění?

Pro ty, co cítí jako já, jsme na prázdninový týden našli úžasné útočiště s tanečním sálem v penzionu Klamovka ve Stradonicích. Týden tak trochu holčičích radovánek. S tanečnicemi od devíti do patnácti let si užíváme nejen tréninky, jógu, herectví, gymnastiku, ale i vymýšlení a tvoření kostýmů, dělání si vzájemných radostí, focení, natáčení tanečních videoklipů nebo tvoření choreografií ve věkově smíšených skupinách. Jsem vždy překvapena, jak dokážou citlivě spolupracovat s mladšími, žasnu nad jejich nápaditostí. Týden uteče, přijde objímání a pláč při loučení. To je pro mne velká odměna i ujištění, že vztahy a vzájemnost jsou víc než vyhrané soutěže za cenu drilu a vzájemné rivality.“

Já myslel, že soutěže jsou (nejen pro děti) určitým vyvrcholením práce?

Já tedy osobně mám k soutěžím (ač pár pohárů na kontě máme) velmi rozporuplný vztah. Raději volím nesoutěžní vystoupení ve spolupráci s ,radnicí´ Prahy 3 či 4 anebo se základními školami. Daří se. Za letošní školní rok jsme odtancovaly dvaatřicet vystoupení. To hlavní, absolventské, nás ještě v červnu čeká. Všechny skupiny se sejdou v kulturním domě Mlejn ve Stodůlkách, kde předvedou své letošní choreografie. A jako každý rok zakončí letošní taneční sezónu společným tancem na pódiu, pod ním i po stranách hlediště. Má to, myslím, sílu – těším se.“

To je obdivuhodné! Co říci závěrem?

Tak takhle si plním své sny.“

Děkujeme za milý rozhovor a přejeme hodně energie, nápadů i trpělivosti.

Michal Stein a Michaela Formánková

Foto: archiv Lenky Krenkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se šampiónem v bachatě i salse a organizátorem tanečních akcí PAVLEM ŠIMKEM

„Mám kočku jako koníčka.“

Přes kulturní společenství ART CENTRUM BOTIČ jsem měl možnost získat kontakt na trojnásobného mistra republiky (organizace CDO) v bachatě Pavla Šimka. A od kontaktu již nebylo daleko k žádosti o rozhovor.

Titulem v bachatě však zdaleka nekončí nekončí výčet Šimkových úspěchů a aktivit: je rovněž mistrem republiky ve „skupinové“ salse, ale také přes šest let organizátorem tanečních kurzů v Čechách na Moravě i na Slovensku, ale rovněž na Kypru. Mimo toho je tento šestatřicetiletý stavební inženýr také zdatný organizátor mezinárodních tanečních festivalů, vyzkoušel si i nelehkou roli porotce mistrovství republiky salsy a bachaty (za organizaci Svaz učitelů tance). Jako své koníčky označuje: kytaru, dobré jídlo a filmy. A také kočku. My jsme se však chtěli bavit o tanci…

Čím je pro Vás tanec a pohyb obecně?

Pro mne osobně byl vždy hlavně zábavou.“

 Jak jste se vlastně dostal k tanci?

Jak se říká… za vším hledej ženu 🙂 Chtěl jsem zkrátka potkat nové lidi, což se povedlo. Potkal jsem spoustu nových přátel i mou přítelkyni a taneční partnerku. To, že bych se tomu někdy mohl věnovat profesionálně, mě tenkrát ani při nejmenším nenapadlo.“

Chodil jste obligátně do tanečních?

Chodil a ani mě k tomu nemuseli moc nutit. Můj otec chodil do tanečních dokonce dvakrát a potřetí ho údajně už nevzali. Po svatbě však už na ples nikdy nešel, což máma dodnes nelibě nese.“

Byl pro Vás někdo inspirací (ať již jedinec či taneční, respektive baletní soubor)?

V začátcích jsem získával inspiraci v klubech, kde se schází latinos. Když vidíte plný parket lidí, které spojuje radost z tance, snadno tomu propadnete.“

 Kdo byl Vaším prvním tanečním pedagogem, trenérem?

Mým prvním lektorem salsy byl Ruben. Ten zde učí, pokud vím, už čtvrt století a vychoval zde mnoho tanečníků i lektorů.“

Je někdo Vaším tanečním vzorem?

Jako lektor se věnuji především bachatě a velkým vzorem jsou pro mě tanečníci, kteří mají velkou zásluhu na tom, že bachata je čím dál tím víc populární po celém světě. Některé z nich se nám dokonce podařilo pozvat do Prahy, aby se i naši tanečníci mohli učit od těch nejlepších. Teď v únoru k nám dorazí do Prahy několikanásobní mistři světa, úžasný taneční pár z Argentiny Marcelo a Belen, na kterých si cením jejich originalitu a drive. Moc se mi líbí také například velmi muzikální španělský pár Ronald a Alba. Lektorsky jsem měl možnost zažít několikrát tvůrce bachaty sensual – Korke a Judith a jejich metodika je opravdu na velmi vysoké úrovni.“

A na domácích parketech?

V českém zastoupení je pro mne vzorem a mentorem Luděk Lužný z Brna (dlouholetý lektor a majitel taneční školy Stolárna), který mj. velmi dbá na komunikaci se studenty a obecně na vztahy v komunitě, což považuji v naší branži za jeden z pilířů úspěchu.

Vychováváte nové tanečníky, jaký máte názor na taneční pedagogiku?

Klubové tance jako bachata, salsa, zouk nebo kizomba jsou vyhledávané především kvůli zábavě. Typickým lektorem salsy či bachaty zpravidla bývá hobby tanečník, který danému tanci podlehne natolik, že začne nabité zkušenosti předávat na svých kurzech. Bývá to tak mix faktů a zkušeností nabitých na jiných kurzech či workshopech, velmi často i s ,backgroundem´ například baletu, streetu či jiných tanečních stylů. Je pak už na každém lektorovi, jakým způsobem výuku strukturuje a na co dává v daném období důraz. Otevřeně přiznáváme, že se nesoustředíme na vytváření originálního tanečního stylu, ale předáváme dál primárně zkušenosti nabité na zahraničních festivalech. Našimi klienty jsou zejména tanečníci, kteří tančí pro zábavu, hledají aktivní odpočinek, takže v nižších úrovních dávkujeme technické znalosti postupně, aby nám zbyl čas je naučit figury, které si mohou zatančit hned po hodině na party. A těch je v Praze nepočítaně.“

A na českou taneční metodiku?

Zahraniční lektoři na světové úrovni bývají velice často studenti tanečních konzervatoří nebo se od malička věnovali sportovnímu tanci. Zatím co u nás jsou lektoři většinou hobby tanečníci, kteří danému tanci podlehli, mají svá zaměstnání a výuka tance je pro ně koníčkem. Co se týká výuky samotné, lektoři k sobě časem přitáhnou ty své studenty, kterým vyhovuje jejich taneční styl, osobnost anebo způsob výuky. Já osobně se snažím o přístup ,laskavě profesorský´, s přísností to občas přeháním. Vím o tom a učím se. 🙂 Mám vedle sebe moji usměvavou partnerku Elišku, která umí náladu vždy odlehčit, abych to nebral zas tak vážně.“

A konkrétně v oblasti bachraty?

Pokud se zaměřím pouze na bachatu, je potřeba vyzdvihnout práci lektorů v regionech, kteří vzdělávají tanečníky, zvou do svých tanečních škol lektory z větších měst. Je to často nevděčná práce, ale když ho to ale baví a vytrvá, odměna se dostaví v podobě nadšené taneční komunity. Poměrně velkou část nadšenců najdete třeba v Plzni, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Ostravě. Nejsou to však zdaleka jediná místa, kde se v Čechách a na Moravě bachata tančí.“

Měli jste své svěřence v nějakých tanečních či televizních soutěžích?

Ano, minulý rok jsem měl možnost pomáhat juniorskému páru Rozárce a Standovi z Kolína, kteří skončili ve své kategorii na prvním místě. Dalším pár v kategorii dospělých z České Lípy skončil na pátém místě. Moji partnerce Elišce se podařilo vyhrát na Star Gate Show na loňském Fresa Dance Festivalu. Několik našich současných či bývalých svěřenců pak vede vlastní kurzy či workshopy bachaty. Přímo televizní soutěž v bachatě žádná nebyla, ale třeba to přijde.“ 🙂

 Stavíte i sám choreografie?

Vysloveně soutěžní choreografie jako celek nestavím. Spíše jsem se zatím dostal k soutěžním párům, kde bylo potřeba zapracovat na technice či je naučit nové figury, v kterých se cítili a vypadali dobře. Bylo pak na jejich trenérech, jak pak jejich vlastní soutěžní sestavu poskládali.“

 Je složitější choreografie kolektivní než párová?

Nejvíce nás bavila choreografie pro naše studenty. Loni se nám podařilo dát dohromady dvě party lidí z našich kurzů, sedm a pět párů, s kterými jsme pak vystoupili na naši party k zakončení sezóny. Zažili jsme u toho spoustu zábavy a určitě to zopakujeme.“


Kde se k tvorbě choreografií inspirujete?

U juniorů učím figury, které znám už dlouho a vím, na co si mají dát pozor. Figury z bachaty sensual jsou pro ně často příliš náročné, a proto se soustředíme spíše na hezky provedené lehčí věci. Při stavění choreografií pro naše kurzisty vycházíme hlavně z tanečních variací z naučených na našich pravidelných hodinách, na přípravu vystoupení totiž nezbývá moc času. U mých vlastních choreografií to je pak z části invence, často vznikne něco nového náhodou, částečně figury z workshopů zahraničních festivalů od našich oblíbených lektorů či inspirace z videa na internetu. Snažíme se sledovat nové trendy a vše hned vyzkoušet.“

Máte nějaké – mimo soutěží – dlouhodobější zahraniční zkušenosti?

Zatím ne, ale třeba se to změní.“

Myslíte, že jsou zahraniční tanečníci oproti naší taneční špičce někde napřed?

Bohužel, v zahraničí jsou v těchto tancích stále napřed. Například zouk, u kterého mají tendenci končit tanečníci, kteří se nebojí techniky, je myslím u nás na docela dobré úrovni. Pro salsu či bachatu uvedu často slýchaný názor, že zde tanečníkům úroveň nabytých zkušeností pro příjemně strávený večer na taneční party postačí. S motivací to u nás není nejlepší… Není to úplně špatné, ale pořád máme co dohánět.“

Co to – podle Vás – způsobuje.

Například v Polsku, které je nám kulturně i místně blízko, je situace odlišná. Je to myslím způsobené i náskokem v pořádání mezinárodních festivalů. Můj první mezinárodní festival, který jsem navštívil před osmi lety ve Varšavě – Bachaturo, byl už v té době několikanásobně větší než největší festivaly pořádané v současné době zde. A s opravdu hvězdným obsazením. Festival Bachaturo dnes – to jsou stovky někdy i tisíce tanečníků na jednom místě několikrát v roce, navíc za velmi dostupné peníze, není pak překvapením, že Polsko z nám blízkých zemí v bachatě vede. Stále se snažíme naše kurzisty motivovat a organizovat workshopy i s hosty z jiných zemí, jestli to bude platné, ukáže čas.¨Také si myslím, že je u nás nutné pro bachatu nadchnout například středoškoláky, aktuálně jsme moc rádi za čerstvou ,mladou krev´ v řadách našich studentů. Bachata teď zažívá velkou popularitu a své fanoušky si pomalu získává.“

Co chystáte v roce 2018?

V roce 2018 se můžete těšit na pravidelné měsíční party. Aktuální probíhá 10. února v klubu JOE, s krátkým programem, show nebo otevřenými lekcemi pod taktovkou naší školy. Nebudou chybět ani workshopy s hosty z ČR i zahraničí. Naprosto zásadní akcí je pro nás pořádání prvního ročníku Prague Bachata Festivalu, který se koná 23. – 25. února v Praze. Podařilo se nám sem dostat naprostou světovou špičku, dva páry – mistři světa z Argentiny a Izraele. Máme velkou radost, že o festival je zájem i v zahraničí, na parketu se sejdou tanečnci z patnácti evropských států. V září uspořádáme již čtvrtý ročník velmi oblíbené soutěže formou ,Jack and Jill´, kdy partneři jsou k sobě náhodně losováni. Na to se velmi těším. Na soutěži je vždy skvělá atmosféra a na posledním ročníku nás mile překvapila skupina účastníků ze Slovenska.Také jsme dostali jsme několik pozvání na festivaly, kde budeme letos úplně poprvé učit. Třeba na akci Salsa Live v Ostravě. Moc rád bych si udělal více času i na výuku soukromých hodin, nicméně času moc nazbyt nebude.“

A chystáte se naopak vy do zahraničí?

Mé partnerce Elišce se loni podařilo poprvé získat pozvání na vystoupení se svoji skupinou Bachata Divas na mezinárodní festivaly. I letos se její skupina chystá za hranice.“

A co později – v nadcházející sezóně 2018/2019?

V současnosti vedeme pravidelně osm hodin výuky bachaty týdně v Praze, což je dle mého názoru nejvíce v republice. A pakliže bachatě propadne více tancechtivých zájemců, rádi bychom výuku s partnerkou Eliškou v příštím roce ,diverzifikovali´ nejen co se týká taneční úrovně, ale i kurzy odlišili podle jednotlivých stylů bachaty. Určitě bychom nadále chtěli pokračovat s kurzy, party a dalšími tanečně organizačními záležitostmi. Samozřejmě, budeme opět rádi za pozvání k učení na workshopech či festivalech nejen v naší republice. Troufám si říci, že za přispění tanečních škol, ostatních promotérů, lektorů či nadšených tanečníků je bachata na vzestupu. A může se stát – tak jak se to dle mých přátel žijících ve Španělsku už stalo tam – že i v našich podmínkách bude časem bachata oblíbenější než salsa.“

Tak vám držíme i za všechny čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU palce! 🙂

Foto: archiv Pavla Šimka

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou DANOU PALOU

„Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.“

Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.“

Na domácí scéně i v zahraniční úspěšná tanečnice, choreografka, pedagožka i organizátorka Dana Pala zaujala TANEČNÍ MAGAZÍN svým podzimním představením „La Mar“. Dokázala také, mimo jiné, založit volnou internacionální kreativní skupinu tanečníků, herců, choreografů a zástupců dalších uměleckých oborů. Nejen proto jsme ji požádali o první rozhovor roku 2018.

Pocházíte z rodiny vystudovaných ekonomů, máte nějaké rodinné divadelní či přímo taneční kořeny?

Sice se moji rodiče věnují ekonomice, ale oba milují kulturu, hudbu a divadlo. Můj tatínek hraje výborně na kytaru a maminka zpívá a hraje na klavír. U nás doma se vždycky zpívalo, hrálo a pořádaly se oslavy. To je asi důvod mého vztahu k hudbě a k tanci. Jako malá jsem také navštěvovala spoustu kroužků a všechny byly tak nějak nasměrované na múzická umění. Je zvláštní, že mě rodiče nepřihlásili třeba na šachy. Praděda byl klarinetista a v mládí jezdil s cirkusem po Evropě, tak ty kořeny mám možná ještě po něm. Bohužel jsem ho nepoznala, ale určitě bychom si rozuměli.”

Věnovala jste se pohybu a tanci od dětských let?

Tančím od malička, začala jsem v šesti letech. Ale ještě dřív než s tancem jsem začala s hudbou. Uměla jsem noty dřív než písmena. Chodila jsem zpívat do sboru, hrála na klavír a v sedmi letech jsem začala chodit do baletu. Měla jsem štěstí, protože jsem jako dítě mohla dělat spoustu kroužků a vybrat si pak ten, který se mi líbil nejvíc. Jezdit z kroužku na kroužek také zahrnovalo trávení spousty času v autě a tam jsme s maminkou často zpívaly, poslouchaly Radio Classic, jazz anebo třeba šansony. Nebyla prostě možnost abych si tanec a hudbu nezamilovala.“

Čím Vám tanec a pohyb na první dojem učaroval?

Na tanci mi přišlo nejkrásnější, že jsem mohla hudbu znázornit. Vždycky mi připadalo, že hudba je barevná a že je to příběh, který musím vyprávět pohybem. Od mala jsem si vymýšlela libreta, improvizovala anebo dokonce i zkoušela ve škole se spolužáky taneční kreace na hudbu, která se mi líbila. V jedenácti letech jsem pak s nástupem na konzervatoř přišla o iluze, protože jsem zjistila, že nemám nejlepší baletní dispozice a že fantazie nestačí. Nejdřív tedy přišlo na řadu naučit se disciplínu a techniku. Vybojovala jsem si to. Vždycky když mám pocit, že něco nezvládnu, vzpomenu si na těchto osm let. Nikdy bych nic nevzdala v půlce.“

Chodila jste do tanečních?

Nechodila. Na to nebyl čas ani energie. Na konzervatoři jsme trénovali šest hodin denně a po večerech se zkoušela představení. Do školy jsme často chodili i v sobotu. Jednou jsem navštěvovala krátký kurz salsy (tu jsme ve škole neměli, dodnes nevím proč) a hrozně mě to bavilo! Chápu, že je není možné do tanečního vzdělání vměstnat všechno, ale třeba zrovna ta přirozenost se kterou tančí celá latinská Amerika je strašně inspirativní! Asi ji musíte mít v krvi, ale ,konzervatoristům´ podle mého názoru prostě chybí.“

Který z tanečních pedagogů na Vás měl největší vliv?

Jan Kodet.“

Jaký režisér, se kterým jste v průběhu kariéry spolupracovala na Vás měl největší vliv?

Irina Andreeva. Režisérka Teatru Novogo Fronta. Malá osoba s velikou osobností a neuvěřitelnou inspirativní energií!“

Ovlivnil Vás svým způsobem nějak legendární Pavel Šmok?

S panem Šmokem jsem se osobně setkala pouze jednou, a to při přijímačkách na HAMU. Mě už choreografii neučil, mým učitelem byl pan Wiesner. Práci pana Šmoka velmi obdivuji, ale nikdy jsem se v ní úplně nenašla. Na konzervatoři jsem milovala Jiřího Kyliána a na HAMU jsem se sice učila ,šmokovský´ repertoár, ale už jsem se věnovala více site-specific projektům, v té době jsem už jsem jezdila hodně do Berlína a pracovala úzce s architekturou. Spíš jsem se nechala ovlivnit tvorbou německé choreografky Sashi Waltz.“

Vaše představení mají spíše divadelní rozměry, jaký žánr divadla upřednostňujete jako divačka v hledišti?

Líbí se mi fyzické divadlo. Mám ráda taneční opery a nejvíc si užívám site – specific představení a sci-fi filmy. Obdivuji práci s prostorem, kde je pohyb důležitou součástí. Nejsem velký fanoušek činohry, preferuji divadlo, kde převládá vyjádření pohybem. Připadá mi sdílnější než vyjádření slovy, neexistují tu jazykové bariéry.“

Máte nějakou nezapomenutelnou zahraniční zkušenost?

Kupříkladu, když jsem působila jednu sezónu v malorském divadle Sans, kde jsem tvořila pohybovou složku pro katalánská činoherní divadla. Bylo to velmi náročné, činoherní představení. Tam trvají třeba i tři hodiny! Nerozumněla jsem polovině představení a dalo mi to dvojnásobnou práci, protože jsem si je musela překládat do španělštiny. Na druhou stranu o to více jsem se soustředila na samotný pohyb. Hlavně práce s herci je neuvěřitelně kreativní a je to zase úplně něco jiného než s tanečníky. Kolegové se mě občas ptají: ‚co jsi, prosím tě, dělala na té Mallorce, v tom malinkém divadle?‘ Pro mě to byla jedna z nejskvělejších zkušeností. Ne vždycky Vám dají velká divadla takovou choreografickou a tvůrčí volnost.“

Máte ohromné množství zahraničních zkušeností, kam byste zařadila naši taneční a baletní scénu v evropském kontextu?

Máme skvělé tvůrce, performery, krásná divadla a velmi kulturní město, které je v samotném středu Evropy! Myslím si, že by se tenhle potenciál měl více využít! V Národním divadle hrajeme obrovské produkce, které stojí strašně moc peněz, ale mě osobně připadá, že méně je někdy více. Víte kolik krásných představení můžete vidět v nějakém malinkém divadle, v zajímavém prostoru anebo třeba v divadle, kde jste ještě nikdy nebyli? Tanečních divadel máme v Praze málo a jsou to docela uzavřené komunity. Takže rozhodně bych naši scénu zařadila mezi kvalitní, jenom možná jsme tak nějak pořád trošku při zemi. Místo na představení do divadla často jdeme raději do hospody nebo nakupovat do obchodního centra. Tyhle priority já mám jasné. Jednou se mi zdálo, že se všechny obchoďáky proměnily v divadla. To by byla nádhera, ne? 🙂 .“

Čím je osobitá a co jí naopak chybí?

Osobitá je především těmi menšími produkcemi, které si často musí vystačit s minimem prostředků a přesto díky nadšení a kreativitě zapojených osob dokáží z mála vytvořit kvalitní představení. Tady bych ráda navázala na předchozí otázku a vyzdvihla nedostatečnou diváckou základnu těchto produkcí. Síla masivní reklamy a toho, co je zrovna v módě, u nás převládá. Potřebujeme více diváků, kteří mají ,otevřenou hlavu´.“

Ve své skupině CREATIVITY máte množství osobností-choreografů, není to někdy až moc konkurence, neboli „mnoho kohoutů na jednom smetišti“?

Pro mne jsou v tvorbě všechny složky rovnocenné! Když například spolupracuji s tanečníky, kteří jsou také choreografy, rozhodně to neberu jako konkurenci, ale jako ohromné plus. Mým úkolem je sesumírovat všechny nápady a uvařit ze všeho dobrou „polévku“. Já naslouchám, dávám mým kolegům prostor, ale zároveň třídím a dobře vím, jak by měl vypadat výsledný tvar představení. Někdy se shodneme, někdy ne, musí to ale všem dávat smysl! Jinak je to vidět na celém představení, že některá složka nefunguje, že je vytvořena pod nějakým nátlakem. Každý tvůrce i interpret do jednotlivé produkce přináší svou osobnost, svůj projev a je potřeba najít ve všem ideální spojitost. To se, myslím, neustále všichni učíme. Mám štěstí, že pracuji s řadou osobností opakovaně, dobře na sebe slyšíme a už se známe.”

Spolupracujete průběžně s výraznými a originálními osobnostmi hudební scény, jak si je vybíráte? Nebo oslovují ony Vás?

To záleží na produkci. Ve většině případů já oslovuji je. Nejvíce pracuji s Jirkou Lukešem, se kterým jsme začali tvořit už na HAMU. Jsme skvěle sehraní. Ráda také zvu ke spolupráci nové tvůrce, například u La Mar jsem oslovila kytaristu, kterého jsem viděla hrát ve Španělsku na pláži. Ale většinou jsem ve výběru kolegů konzervativní, dávám na tým, se kterým tvořím už dlouho. Věřím na hlubší napojení. A stereotyp? Ten není! Každý projekt je jiný a i my se neustále posouváme. Je krásné pozorovat, jak se náš rukopis s každou produkcí malinko mění, i když jsme stabilní tým prověřený časem.“

Věnujete se i workshopům a výchově nejmenší taneční generace, jak vidíte podmínky pro tuto práci v Čechách, na Moravě a v okolním světě?

Podmínky jsou tu skvělé, všude je spousta možností, ale nerozumím tomu, jakým způsobem je využíváme. Proč jsou nájmy tanečních sálů u nás tak drahé a proč jsou dětské kurzy tak levné v porovnání s tím, kolika drahými zbytečnostmi rodiče mnohdy zahrnují svoje děti? Taneční výchova je zásadní, je to kultura pohybu, podle mě je důležitou součástí společenského chování. Navíc, kdo v dnešním světě není kreativní, je ztracen. Děti by měly tančit víc a pedagogové by měli být lépe hodnoceni za tuto práci. Ve srovnáním s okolním světem, například Německem anebo Španělskem, jsou platy tanečních pedagogů v Čechách a okolí podprůměrné. Není divu, že tito učitelé pak odcházejí učit do zahraničí a nebo hledají jinou práci. Je to škoda, protože přicházíme o možnosti, jak si vychovávat nejen tanečníky ale i budoucí diváky. S dětmi se musí zacházet opatrně, co je naučíte a co jim předáte je něco co si budou pamatovat, něco na čem si později budují svou osobnost“

Představení „La Mar“ jste zkoušela i v německém Berlíně. Proč zrovna tam? Čekal bych vzhledem k tematice titulu spíše nějakou přímořskou oblast.

La Mar vznikala na cestách. Námět scénáře jsem vymyslela na Kanárských ostrovech. Pohybový koncept se pak utvořil velmi přirozeně i díky skvělé souhře s italským tanečníkem Enricem Paglialungou. Berlín je město, které se neustále vyvíjí a jde dopředu v tanci, v umění, v experimentech. Vždycky mě tohle město bavilo, i když potřebuji pro svou dlouhodobou inspiraci více přírody a slunce. Proto jsem si ho nikdy pro život nevybrala! Enrico v Berlíně už dva roky žije jako tanečník a pedagog na volné noze. Daří se mu tam výborně! Tohle město umí ocenit kvalitní tanečníky a performery! Jen je potřeba vydržet a prodrat se konkurencí. Zkoušení v Berlíně bylo impulsem k poznání, také jsem chtěla zakusit ten pocit vykořeněnosti na vlastní kůži i při zkouškách. Přestože já vlastně tenhle pocit moc dobře znám, moje role v ,La Mar´ ho poznala právě až v Berlíně. Připadala jsem si tam opravdu jako ztracená víla z ostrova.“

Co Vám dala – krom úzkého kontaktu s divákem – předpemiéra „La Mar“ v komorním prostředí Divadla na půdě?

Spoustu práce a tahání světel do schodů 🙂 Bylo skvělé, že jsme si představení mohli před samotnou premiérou zkusit a zjistit, že ho opravdu můžeme zasadit do jakéhokoli prostoru! Mě osobně fascinuje, jakým způsobem právě prostor ovlivňuje daný projekt. Jsem moc vděčná, že nám divadlo Na půdě poskytlo rezidenci, o které si bohužel v některých pražských tanečních divadlech tvůrci mohou nechat pouze zdát. Navíc na půdě tvoří spousta zajímavých umělců. Jak už jsem říkala v některé z předchozích otázek, to co se zdá být malé a neznámé, může otevřít daleko více možností.“

Jaké máte plány do tohoto roku 2018?

Mým největším plánem do roku 2018 je otevření nového tanečního kreativního centra. Doufám, že se mi to tento rok konečně podaří. Stále hledám vhodné prostory. Dále plánuji vyjet na tour s La Mar do Španělska a na jaře bychom s Enricem rádi uvedli La Mar na Kanárských ostrovech a uspořádali tam workshop současného tance. Co se týká Čech, tak pevně doufám a věřím, že se nám i tady podaří reprízy a budeme moci být součástí některého z českých festivalů, nebo v repertoáru některého z našich tanečních divadel. A pak mě čeká jedna moc zajímavá cesta, ale tu si nechám pro sebe, možná mě inspiruje k dalšímu tanečnímu projektu 🙂 .“

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor a přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – ať se Vám současný rok 2018 vydaří se vším všudy.

Ptal se: Michal Stein

Foto: Andrej Jurkovič (portrét),

Andrea Barcalová a Jana Horáčková

TANEČNÍ MAGAZÍN