Taneční osobnosti – rozhovory

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Dominikou Metličkovou

„Tanec ze srdce je pohlazením pro duši“

„Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020 v Plzni,“ přiznává lektorka tance, choreografka a milovnice pohybu Dominika Metličková, která se tanci věnuje od dětství.

Tanci se věnujete od svých pěti let, když jste začala navštěvovat ZUŠ v Pardubicích a již tehdy jste se objevila na scéně Východočeského divadla v Pardubicích. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé stála na jevišti?

„Než jsem se dostala k baletu, začínala jsem ve třech letech s krasobruslením. V té době jsem také, díky tátovi, který byl sportovní nadšenec, začala lyžovat. S krasobruslením jsem bojovala dva roky. Nechtěla jsem dělat žádné rychlé pohyby, já jsem chtěla dělat jenom ladné pohyby. Takže po dvou letech trenérka řekla mým rodičů. „Dejte ji na balet.“ Doporučila rodičům, kam mají se mnou jít, a tak jsem se dostala k paní učitelce Demlové na balet na ZUŠ v Pardubicích, která na mne koukla a hned mne přiřadila do o dva roky staršího ročníku, protože jsem měla základy baletu právě z krasobruslení a viděla ve mně potenciál.

Na jevišti jsem se poprvé objevila v šesti letech. Velice se mi tam líbilo, nádherné kostýmy, světla, kulisy, bylo to krásné. Co si ale hlavně pamatuji je, že jsem měla respekt a zodpovědnost vůči ostatním dětem. Já už v té době měla v sobě velkou míru zodpovědnosti, že to musím zvládnout. Ta tréma a zodpovědnost mne neopustila dodnes. Vždycky, když jdu vystupovat tak mám obrovský respekt, není to tak, že bych si říkala, super, umím to, jsem dobrá, jsem skvělá. Právě naopak.“

Zájem o divadlo a tanec Vás v roce 1993 dovedl ke studiu na Taneční konzervatoři hlavního města Praha, kde jste studovala jak klasický tanec (balet), tak jazz, contemporary, lidový či historický tanec. A již během studií jste tančila v baletních představeních Stavovského divadla (Louskáček, Šípková Růženka, Marná opatrnost) a v ND v Praze jste účinkovala v Labutím jezeře. Čím Vás tanec zaujal, že jste mu propadla? A splnila jste si své taneční sny?

„Na konzervatoř jsem šla z naprosto neromantických důvodů. Bylo to v roce 1993, krátce po revoluci. Před revolucí, kdo mohl cestovat, kdo měl volný pohyb? Sportovci a umělci. Když jsem se dostala na konzervatoř, tak až tam jsem baletu zcela propadla, protože tam cítíte tu atmosféru, má to specifické kouzlo, které vás oslní. Takže přijímačky jsem šla dělat s tím, že to zkusím a udělala jsem je a už na nich jsem nasála tu atmosféru a od té doby jsem se strašně těšila, že ze mne bude baletka.

Konzervatoř je ale obrovská dřina, odříkání a těžká řehole. Zoceluje člověka a romantické smýšlení o baletu se během konzervatoře ztrácí. A když skončíte konzervatoř, už se nedíváte z pohledu romantika, ale z pohledu vrcholového sportovce.

Když jsem během studia vystupovala v ND, tak to bylo vždycky euforické a být alespoň na chviličku jakoby „členkou“ toho souboru, to bylo takové zadostiučinění, taková odměna, krásný zážitek. Já vystupovala již v pátém ročníku. Tančit další role jsem ze zdravotních důvodů už nemohla a musela jsem udělat za tím tlustou čáru. Nebylo lehké se s tím smířit.“

Máte za sebou také řadu zájezdových představení po Německu a Francii (Veselá vdova, Fantom opery). S projektem Vídeňského symfonického orchestru Straussovy valčíky jste se zúčastnila turné po Číně. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to krátce po konzervatoři a pro mne jedno z nejkrásnějších období, vystupovat v zahraničí na velkých scénách. Člověk se podíval do koutů různých zemí. Největším zážitkem byl zájezd do Číny se Straussovými valčíky. Procestovat tuto vzdálenou a pro Evropana exotickou zemi bylo nezapomenutelné. Během jednoho měsíce jsme projeli takřka celou Čínu a podívali se na velmi zajímavá místa, protože nás brali i na různé exkurze. Čínské publikum je velmi vřelé a dokáží vše patřičně ocenit. Další krásné zážitky byly z turné po Německu a také ve Francii, kde jsme hráli Veselou vdovu a pikantní na tom bylo to, že jsme to měli nastudované v němčině, kterou Francouzi moc nemusí, ale nakonec se jim to líbilo.“

Od roku 2001 se věnujete lektorské činnosti a vedete taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Začínala jste na ZUŠ v Pardubicích, pak jste byla na ZUŠ v Praze-Ďáblicích a od roku 2009 učíte v Tanečním centru v Plzni. Co Vás na práci lektorky tance naplňuje a baví? A jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Začínala jsem učit na stejné umělecké škole, kam jsem kdysi chodila a pracovala jsem s dětmi a s dospívajícími. V Praze jsem pak pokračovala s dětmi a dospělým jsem se začala plně věnovat až po přestěhování do Plzně, což bylo v roce 2009, kde jsem začala učit v Centru Tance, což je velká celorepubliková škola tance. Tady začalo mé učení úplných začátečníků a amatérských tanečníků. V té době nebylo běžné jako dnes, že když se člověk rozhodne ve vyšším věku začít s nějakým tancem, má tu možnost. Tady v Plzni jsem byla v podstatě průkopnicí výuky baletu pro dospělé začátečníky. A to by člověk ani nevěřil, kolik dospělých dam si che plnit své dětské sny. I přes první nesouhlas vedení jsem do dvou let měla plné sály. Navíc tanec obecně je velmi prospěšný pro nejen fyzickou, ale i psychickou zdatnost. V době mého začátku působení v Plzni byl velký zájem o zumbu, byl to boom, a tak jsem se i já stala její instruktorkou a vedu jí v podstatě dodnes, jen v tanečnější verzi s názvem Fit Salsa. Je to momentálně jeden z nejoblíbenějších kurzů, protože na lekcích pálíte kalorie a vyplavujete endorfiny.

Na lektorské práci mě baví všechno. Baví mě pozorovat ten vývoj, když klientka přijde na lekci a začíná od základních kroků, jak se učí, když vidím, jak je spokojená. Přijde na lekci z práce, je utahaná, bez nálady a z lekce odchází rozesmátá, odpočatá, plná euforie, endorfinů. Klientky přijdou unavené a odchází nadšené. A to mne naplňuje.“

Věnujete se také choreografii pro taneční skupinu DDg (Diamonds Dance Group). Také děláte choreografii se speciálním přáním jako je např. svatební tanec, taneční čísla na večírky nebo přípravy na volné disciplíny na různých soutěžích krásy. Čím Vás práce choreografky naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Tvorba choreografií mě bavila vždy. Je to tvůrčí práce, kde musíte zohledňovat mnoho aspektů. Stejně jako sochař pracuje s konkrétním materiálem, tak i choreograf. Přijde člověk a má speciální požadavky, ať už svatební tanec, překvapení pro novomanžela, příprava na volnou disciplínu, atd. a vy tvoříte choreografii přímo pro něj, kde musíte zohlednit všechny jeho dispozice i indispozice, hlavně, aby to na něm vypadalo dobře. Samozřejmě dělám různé choreografie i v rámci mých pokročilejších kurzů Lady Salsy a velmi ráda tvořím pro skupinu Diamonds Dance group, kterou jsem založila už v roce 2010 a vystupují na různých akcích, plesech, bálech a firemních večírcích v Plzeňském kraji. Speciální kategorií jsou pak maturitní předtančení, to je vždy velká jízda a každou choreografii beru jako velkou výzvu. Vzory jsem měla za mlada a teď, vzhledem k širokému spektru tanců, žádné nemám.“

Čím je pro Vás tanec dnes? O tanci říkáte: „Tanec ze srdce je pohlazením pro duši.“ Platí to stále?

„Platí. Velmi ráda předávám své umění dál, a to byl i důvod, proč jsem se rozhodla založit si vlastní Taneční studio Dominique, které se otevřelo v roce 2020, během covidu, což byla strašně náročná doba, a ne úplně vhodná pro tento krok, ale dnes jsem za to vděčná. Máme nové studio se sály plnými denního světla, a to jsem do té doby postrádala. Studio je pro mě takové třetí dítě. Radost z tance zde předávám dál ve svých lekcích.“

Učíte různé taneční styly od klasiky (balet), přes scénický tanec, muzikálový tanec, fit salsu, lady salsu nebo bachatu až po latinu. Který z těch všech stylů, které ovládáte, máte nejraději nebo má každý v sobě něco, co Vás obohacuje?

„Začínala jsem baletem a ten je pro mne taková ta stará láska, která nerezaví, takže se stále k němu trošičku vracím. Momentálně mne asi nejvíce naplňuje salsa. Hlavně v té lady formě, sólově pro dámy, kde si můžete jednoduchými kroky velmi rychle zatančit a mít pocit radosti. Kroky nejsou vůbec technicky náročné a dají se rychle naučit. Když přijde klientka, úplná začátečnice, má již tak po třetí, čtvrté lekci pocit, že už začíná tančit. Což je velice fajn. Opět je tu ta zpětná energie, když odchází spokojená a já mám z toho radost. S pokročilými klientkami, některé chodí ke mně již od roku 2009, děláme pak různé choreografie, se kterými pak vystupujeme na závěrečných večírcích studia nebo Benefiční taneční přehlídce pro Klárku, což je projekt, který již tradičně pořádáme s kolegyní a kamarádkou Nikol. Největším přívalem energie je pro mě Fit Salsa, což je lekce na bázi zumby, akorát s o něco složitějšími tanečními kroky, které jedou v kardiozóně, takže tělo více maká, posiluje, více se zapotí, více spálí kalorií než u lady salsy. Takže každý odchází příjemně unavený a zároveň nabitý pozitivní energií.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Moje práce je zároveň také mým koníčkem, a navíc jsem workoholik, takže když se mi zdá, že toho mám málo, tak si vymyslím novou. Nerada se nudím. Volného času tak vůbec nemám. Mám dvě děti a dcera začala před pár lety lyžovat a já se k tomu po letech vrátila. Mám ráda pohyb. A když nejsem na sále, tak jsem stále v pohybu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Dominiky Metličkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a pedagožkou Klárou Tilcerovou

„Tanec je také učení se naslouchat a pomáhat druhým“

K tanci se dostala díky moderní gymnastice, které se řadu let věnovala a později tanec studovala ve Španělsku a v Anglii. Jako tanečnice se Klára Tilcerová představuje v činoherním představení Kráska a zvíře na scéně ND v Praze. Působí také jako pedagožka a učí taneční, gymnastickou a pohybovou průpravu děti i dospělé pomocí workshopů.

Co Vás přivedlo k tanci, který jste začala studovat ve svých čtyřech letech na ZUŠ T. G. Masaryka v Chomutově?

„Studovat na ZUŠ v Chomutově jsem v podstatě začala díky moderní gymnastice, kde bylo povinností projít průpravou klasického tance, včetně jeho tréninku.“

Klára Tilcerová – Triptych – foto Michal Hančovský

Jak jste se dostala k moderní gymnastice, které jste se věnovala řadu let?

„K moderní gymnastice mě přivedli rodiče. Z vyprávění vím, že jsem už od mala měla v sobě cítění pro pohyb a estetiku, včetně rytmu, který mne vždy dokázal rozpohybovat, zejména na veřejnosti. Pamatuji si, že exhibicionismus byl můj a tu možnost „předvést se“ jsem si nikdy nenechala ujít.

Klára Tilcerová – Triptych – foto Michal Hančovský

Během studia na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, jste v programu Erasmu studovala tanec ve Španělsku, a poté v Anglii. Co Vám tyto studijní pobyty daly?

„Původně šlo o studium v zahraničí v rámci studia tělesné výchovy. Nicméně jsem už sama cítila, že se moderní gymnastice nemohu věnovat navěky a budu muset udělat další krok vpřed, čímž se stal současný tanec. Na konzervatoři Conservatorio Superior de Danza v Málaze jsem začala navštěvovat workshopy technik moderního tance pod vedením Cateriny Rago, kde si mě všimla místní pedagožka Alicia Torres a nabídla mi možnost studia po dobu mé, řekněme, studijní zastávky ve Španělsku, na jejich škole. Následně potom jsem usilovala o svou příležitost na Northern School of Contemporary Dance v Leedsu a Trinity Laban v Londýně. Obě školy mě přijaly, ale bohužel jsem nemohla studium řádně ukončit vzhledem k finanční náročnosti. Všechny tyto zkušenosti, pozitivní i negativní, a veškerá příprava, zejména v zahraničí, mi rozšířily obzory a nabídly zas něco navíc (odlišná kultura, přístup k fyzické i mentálmí přípravě a tak dále), což jsem hned uchopila a s naprostým odhodláním šla bojovat „o dům dál“.

Klára Tilcerová – foto Lukáš Vavřinec

Po ukončení kariéry moderní gymnastky jste se soustředila na tanec. Věnujete se baletu jako i současnému tanci, také fyzickému/pohybovému divadlu, improvizaci a akrobacii. Je Vám z toho něco bližší?

„Momentálně bych řekla, že současný tanec, včetně akrobacie, a fyzické divadlo. V mém případě byl balet určitým základem, ke kterému jsem byla vedena pro svou fyzickou přípravu, „aby bylo na čem stavět.“ A upřímně mi to dost pomohlo. Dnes jsem velice ráda, že tomu tak bylo, neboť mi díky všem zkušenostem nedělá takový problém si trochu „zaexperimentovat.“

Na scéně ND v Praze tančíte v činoherním představení Kráska a zvíře v choreografii Václava Kuneše. Jaké to je tančit ve Zlaté kapličce a ještě k tomu v činohře?

„Je to naprosto úžasná příležitost, které nikdy nebudu mít dost, i přesto, že již hrajeme třetí sezónu. Jsem za to opravdu vděčná. Krásné prostředí, vždy skvělé publikum, včetně mých kolegů, kteří se též podílejí na příjemné atmosféře.“

Spolupracujete s operou Národního divadla v Brně na projektu Here I am, Orlando v režii Jiřího Heřmana a choreografii Jana Kodeta. Jaké to je pro změnu v opeře?

„Tato záležitost je poměrně čerstvá, tudíž nedokáži přesně říct, jak to na mě vše působí. Věřím ale tomu, že je to pro mě další krok vpřed a obohacující příležitost v mé kariéře, zejména možnost pracovat s Honzou Kodetem a Jiřím Heřmanem.“

Působíte také jako pedagog a učíte taneční, gymnastickou a pohybovou průpravu pro děti i dospělé pomocí workshopů. Dlouhodobě spolupracujete se ZUŠ Štěstí, se studiem Pole Dance Roudnice nad Labem a Litoměřice nebo taneční company Sanny Dance Company v Roudnici nad Labem. Co Vás na práci pedagoga baví?

„Nejvíce ta rozmanitost. Každé lekce, workshopu či tréninku se účastní jiní lidé s jinými pohybovými možnostmi a to je právě to, co mě baví zkoumat. Zároveň tak pracuji i sama na sobě. Baví mě výzkum vývoje pohybu, který mě samotné přijde někdy tak jasný, aniž bych si uvědomovala jeho proces učení, jak to vnímá každé tělo jinak. Už odjakživa mě zajímala spousta věcí a nedokázala jsem se uspokojit jen s jednoduchou odpovědí. Vždy mě zajímalo proč a to mám i dodnes. A pak je tu samozřejmě práce s lidmi – pochopení, trpělivost, ochota, vstřícnost a tak dále. Učení se naslouchat a pomoci druhým.“

Klára Tilcerová – foto Lukáš Vavřinec

Jste více tanečnice nebo pedagožka?

„Charakterizovala bych se spíše jako tanečnice.“

Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„S jistotou mohu říci, že ano a věřím, že tomu bude tak i nadále. Pokud zrovna netančím či neučím, tak se pravidelně věnuji jiným sportům v rámci komplexní pohybové přípravy, učím se i vyučuji cizí jazyky, tetuji, čtu a poznávám nová místa.“

Klára Tilcceová – BeaurtyandTheBeast2 – foto Petr Neubert

Klára Tilcerová

Narodila se 8. 10. 1995 v Kadani, pochází z Chomutova.

V letech 2017 – 2022 vystudovala na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (Mgr.) obor Sport a zdraví. V programu Erasmus navštěvovala rok (2017 – 2018) univerzitu Universidad de Málaga, Málaga, a zároveň konzervatoř Conservatorio Superior de Danza, Málaga ve Španělsku. Tancem se dál zabývala také na londýnské Trinity Laban. Během své kariéry navštívila řadu tuzemských i zahraničních workshopů, včetně intenzivního tréninku v rámci taneční company Studio Wany McGregor.

V letech 1999 – 2019 se věnovala profesionálně moderní gymnastice a průpravě klasického tance. Roku 2010 se stala vicemstryní ČR a v letech 2017 – 2018 byla součástí reprezentačního týmu Andalusie v gymnastickém klubu Club Deportivo Miralmar Málaga.

Nyní působí jako tanečnice a pedagožka na volné noze.

Foto: Michal Hančovský, Petr Neubert, Lukáš Vavřinec

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Helenou Arenbergerovou, tanečnicí, choreografkou a držitelkou ceny Thálie

„Současný tanec je jedinečný v tom, kolik může mít podob“

„Já jsem velmi dlouho nevěřila tomu, že bych mohla být profesionální tanečnice, pro mě byl tanec opravdu dlouhou dobu koníček, který se postupně stal mojí hlavní aktivitou,“ přiznává tanečnice Helena Arenbergerová držitelka ceny Thálie za svůj výkon v taneční inscenaci Where. Působí také jako taneční a pohybová pedagožka a masérka.

I když se tanci věnujete od mala, navštěvovala jste ZUŠ a pak jste chodila do tanečního souboru Domino – Dance Company Lenky Ottové a u Jana Kodeta, cesta k profesionální tanečnici ale nebyla přímá. Jak jste se k tanci dostala, kdo Vás k němu přivedl?

„Jestli se ptáte na úplný začátek, tak to bylo tak, že jsem se pořád hýbala a tancovala si a rodiče mě zapsali do ZUŠ. A k té profesionální cestě, všechno se dělo postupně a měla jsem velké štěstí. Třeba s představeními Honzy Kodeta a Lenky Ottové jsme byli součástí projektu Trans Dans Europe – kulturní města 2000 a díky tomu jsme měli možnost hrát na zahraničních festivalech. S Robem Tirpákem, kterého jsem potkala díky Honzovi Kodetovi, jsme vytvořili duet a dostali se na přehlídku Aerowaves v Londýně a hráli pak na dalších místech. Díky Robovi jsem se seznámila s rakouskou choreografkou Helene Weinzierl, se kterou jsem začala spolupracovat, nejdřív jako záskok v jednom představení, později jsem byla zvána do dalších projektů. V Rakousku jsem pak pracovala i s Willi Dornerem. Zároveň jsem tady v Čechách spolupracovala s uskupením VERTE a dalšími tehdy začínajícími tvůrci. Tím jsem postupně získávala zkušenosti a zároveň se to dělo vedle mých studií a já necítila žádný tlak, že je to něco, co musím dělat.“

Než jste se rozhodla definitivně pro tanec, vystudovala jste historii na FF UK v Praze. Proč právě tento obor?

„Já jsem velmi dlouho nevěřila tomu, že bych mohla být profesionální tanečnice, pro mě byl tanec opravdu dlouhou dobu koníček, který se postupně stal mojí hlavní aktivitou a zároveň zdrojem příjmů. Na gymplu mě historie velmi zajímala, a když mě na druhý pokus přijali, šla jsem studovat. I když se tomu nevěnuji, nebyl to ztracený čas, naučila jsem se řadu věcí a teď vůbec nemluvím o nějakých faktografických znalostech, které jsem postupně ztratila. Také jsem díky studiu historie potkala svého životního partnera.“

Co pak rozhodlo, že jste dala tanci přednost?

„Myslím, že mě zlákalo to tanečně-divadelní prostředí, které bylo uvolněnější než to akademické. Potkala jsem inspirativní osobnosti a skvělé kolegy, bavil mě ten tvůrčí proces, aktivně se spolupodílet na vzniku něčeho tak živého jako je představení, co se proměňuje v interakci s diváky. Také jsem měla dost možností s představeními cestovat, což je skvělá kombinace, děláte to, co vás baví, a ještě se podíváte do světa.“

Jelikož Vás zajímá hlavně současný tanec a pohybové divadlo a v těchto oborech jste se vzdělávala. Spolupracovala jste s řadou tanečních souborů, vystupovala na tanečných festivalech a již nějakou dobu tančíte v souboru současného tance 420 people, kde se podílíte na tvorbě představení, vedete lekce a workshopy současného tance. Čím je pro Vás současný tanec tak jedinečný? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Jen pro upřesnění, se 420people spolupracuji pouze v rámci jejich projektu 42+People, což je několikaletý projekt, který dává příležitost zralým tanečníkům a tanečnicím. V rámci toho jsem v duetu Where s Vaškem Kunešem a v triu Softer Skills v choreografii Edana Gorlicky. Dále v představení Ostrov! Jany Burkiewiczové, kde mám možnost potkávat se s mladými a skvělými kolegy. Stejně jako v projektu The Urge, což je outdoorové představení, které má vedle německého obsazení i verzi českou a slovenskou.

Stručně řečeno je pro mě současný tanec jedinečný v tom, kolik může mít podob.“

Za své taneční kreace jste obdržela několik ocenění. Máte širší nominaci na Cenu Thálie (Generace X.), také nominaci a v roce 2023 jste se stala držitelkou ceny Thálie za svůj výkon v inscenaci Where. Co to pro Vás znamená?

„Bylo to pro mě veliké překvapení. Moc si toho ocenění vážím, ale můj vztah k tanci se tím nemění. Doufám, že to přiláká víc diváků nejen na naše představení, ale i na současný tanec obecně.“

Působíte také jako taneční a pohybová pedagožka na Katedře tance na HAMU, na DAMU na KALD a Konzervatoři Duncan Centre. Co Vás na práci pedagoga baví? Je to ta možnost spolupracovat s mladými lidmi a předávat jim své zkušenost?

„Potkávat se s mladými studenty a studentkami je osvěžující, zejména pokud mají dobrou energii, chuť, jsou upřímní, zvědaví a hraví. Myslím, že jsem dospěla do situace, kdy mohu něco předat. Snažím se příliš nevnucovat, spíš nabízet a otevírat nějaké nové možnosti, jak vnímat a chápat tělo, pohyb, tanec.“

Nezůstala jste ale jen u tance, ale v roce 2009 jste si udělala v Dexter Academy rekvalifikační masérský kurz a v roce 2013 jste studovala tradiční thajskou masáž ve Wat Po Chetawan Health School v Thajsku. Věříte v sílu vnímavého dotyku. Děláte masáže na míru. Co Vás přivedlo k tomu dělat masáže?

„Myslím, že mám určitý cit pro dotyk, do velké míry kultivovaný i tancem. V jednu dobu jsem cítila potřebu naučit se i něco jiného, co se týká těla a preventivní péče o něj a tehdy jsem měla volný čas mezi tanečními projekty. Momentálně mi přijde výhodné kombinovat praxi tanečnice na volné noze, lektorky a masérky. Nacházím si v tom postupně víc a víc propojení, vzájemně se ty činnosti sytí, zároveň se já ničím příliš nepřesycuji. Masáže jsou moje doplňková aktivita, dělám je pouze v takové míře, aby mě to nevyčerpávalo, ale bavilo.“

V soukromí jste také maminkou dvou dětí syna Jakuba a dcery Terezy. Vedete je také k tanci?

„Vedeme je s mužem obecně k pohybu, sportu, tvoření, hudbě a ano, občas si i tancují:-). Ale taneční kroužek si nevybraly a já je k tomu nijak nenutím. Jdou si svojí vlastní cestou.“

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Venku, v přírodě, sama, s rodinou, s kamarády.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: V. Brtnický, O. Žila, T. Stevulová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a uměleckou ředitelkou PKB Lindou Svidró

„Je vždy milé zjistit, že Vaši práci někdo vnímá

Svět divadla a tance ji provází od dětství, protože v tomto prostředí, díky rodičům, vyrůstala. Sama se tanečnicí také stala: Dvanáct let prožila v zahraničí, kde tančila v devíti různých profesionálních tanečních souborech v pěti různých evropských státech. A za tu dobu nasbírala řadu cenných zkušeností. Od roku 2009 je opět v Čechách a od roku 2018 je držitelka několika ocenění za své taneční kreace Linda Svidró tanečnicí a uměleckou ředitelkou Pražského komorního baletu.

Díky svým rodičům, kteří založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha, jste v tanečním prostředí od mala. Jaké bylo vyrůstat v divadle? Již tehdy jste chtěla být tanečnicí?

„V divadelním prostředí „žiji“ od malička, prostřednictvím svých rodičů byly taneční sály a divadlo přirozenou součástí mého dětství. Velmi mě ovlivnilo a inspirovalo to prostředí plné emocí, zdravého sebevědomí a uměleckých ambicí. I když jsou to v tanečním umění vztahy na profesionální úrovni, musí v nich být vzájemné pochopení, tolerance, a především spolupráce na společném cíli. V tom jsem vyrůstala, a to mě přirozeně navždy ovlivnilo.“

Jako tanečnice jste začínala v Pražském komorním baletu a pak Vás osud zavál na dvanáct let do zahraničí. Po roce v holandském Nederlands Dans Theater II, jste byla v Portugalsku v Companhia de Danca de Lisboa a v Ballet Gulbenkien, tančila v barcelonském Lanónima Imperial a od roku 2003 jste byla v Maďarsku, kde jste navázala úspěšnou spolupráci s choreografem Attila Egerházi a pod jeho vedením tančila na scénách Národního divadla Pécs, Balet Debrecen a Hungarian Ballet Theater. Jakých bylo těch dvanáct plodných let v zahraničí? Co Vám ty pracovní pobyty daly?

„Obrovskou zkušeností, tou největší, bylo NDT II. Měla jsem to velké štěstí zažít projekt Arcemboldo 2000, tedy společné představení souborů NDT I, NDT II i NDT III. Tam jsem pocítila naplno, co znamená tvůrčí, profesionální, poctivá práce ve studiu, a pak úspěchy a adrenalin na jevišti. Byly to cenné umělecké zážitky, které nasměrovaly celou mojí další kariéru, protože jsem na 1000% zjistila, že tohle „chci“. Jiří Kylián se stal právem ikonou pro celý profesionální taneční svět a pro mne „Shakespearem“ tanečního umění.

Další mé cesty vedly po Evropě za uměleckou prací, dlouhodobě jsem poznala 9 různých profesionálních tanečních souborů v 5 různých evropských státech, sbírala jsem další cenné zkušenosti. Na dlouhou dobu byl mým uměleckým šéfem maďarský tanečník a choreograf Attila Egerházi, tančila či asistovala jsem přes 30 jeho inscenací. Stal se pro mě důležitou vůdčí osobností mojí taneční kariéry: pod jeho vedením jsem mohla tančit náročné, tématem abstraktní choreografie, ale i příběhové taneční divadlo, kde je nutné využít nejen taneční, ale i herecké schopnosti. Práce s ním mě dodnes inspiruje.

V posledních 5 letech, v Pražském komorním baletu, mě vedle manažerské práce umělecké ředitelky každým dnem naplňuje práce českých a zahraničních choreografů, vyzdvihnout musím spolupráci s Petrem Zuskou. Bude mi 45 let a jsem vděčná, že mě umělecká práce interpreta naplňuje a mám ještě krásné role. Ale velice mě těší i pedagogická práce a práce asistentky choreografie: předávat zkušenosti a vidět, jak se talentovaní tanečníci proměňují před očima. To je velká každodenní radost.“

V roce 2009 jste se vrátila do Čech, když Attila Egerházi získal pozici šéfa baletu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, jste se vrátila a stala se z Vás sólistka baletu, ale také baletní mistr, asistentka choreografie a zástupce šéfa baletu a pod jeho vedením jste si do roku 2015 zatančila řadu rolí v baletních představení jako např. Bolero, Louskáček, Pták Ohnivák, Podivuhodný Mandarín, Kauza Kafka, Romeo a Julie, Sen noci svatojánské. Jaký byl návrat do Čech? A jaká byla spolupráce Attila Egerházim, kterému jste také dělala překladatelku?

„Když jsme s Attilou Egeházim přešli z Maďarska do Čech, pracovala jsem s ním již 7 let: byla to úzká umělecká i organizační spolupráce. V Budějovicích jsme to „rozjeli“ naplno: premiéry, zahraniční hosté, Otáčivé hlediště, spolupráce s Konzervatoří Taneční centrum Praha. Při tvorbě dramaturgie byla pro Attilu vždy na prvním místě umělecké vize souboru. Vedle své choreografické práce pro soubor zval mnoho českých i zahraničních tvůrců, to je pro každého tanečníka velká inspirace a obrovská interpretační zkušenost.

V Jihočeském divadle jsem ale začala úzce spolupracovat s Attilou také v managementu souboru jako zástupkyně šéfa baletu. To znamenalo účastnit se porad vedení, příprav premiér, dramaturgie a plánování Otáčivého hlediště v Českém Krumlově aj. V neposlední řadě spolupráce s generálním ředitelem Jiřím Šestákem a ostatními soubory a složkami divadla. Jiří Šesták uměl ve vedení divadla propojit otázky umělecké s těmi ekonomickými. Velmi mě jako ředitel inspiroval, a spolu s manažerskými zkušenostmi, které jsem znala od svých rodičů doma, jsem došla k názoru, že přišel správný čas na studium VŠ v Praze – kulturní management a marketing.“

Od roku 2018 jste opět v Pražském komorním baletu, kde jste od sezóny 2019/2020 uměleckou vedoucí souboru. Působíte stále jako tanečnice?

„Pražský komorní balet je nezávislý soubor, jehož historie sahá až do 60 let minulého století a je spojen s osobnostmi moderního tance, jako byl Pavel Šmok. Z uměleckého hlediska jsem naprosto spokojena. V souboru máme výborné tanečníky po technické i umělecko-herecké stránce, ředitelka Ladislava Jandová plánuje zájezdy do zahraničí i po ČR, pravidelně hrajeme v Divadle na Vinohradech. Vedle organizační práce umělecké ředitelky stále ještě tančím, což považuji za velké štěstí – je to krásný a stále inspirující repertoár.

Sídlíme již třetí rok v Domě tanečního umění, kde máme krásné zázemí: taneční sály, kanceláře, sklady, díky Konzervatoři TCP i rehabilitační centrum, osvětlovací techniku, garderobu aj. V DTU se vytváří krásné společné projekty, dochází k ideálnímu propojení vzdělávacího a uměleckého světa.

Co ale velmi pokulhává v ČR, je podpora nezávislých kontinuálně pracujících tanečních souborů. Granty Ministerstva kultury ani dotace hl. města Prahy nestačí na klidný provoz souboru, a především na platy tanečníků. Je třeba nadále pozitivně lobovat u politické reprezentace státní i veřejné správy, protože tanec je opomíjen a veřejné finanční prostředky na kvalitní kulturu tragicky nízké. Chod souboru PKB je existenciálně v ohrožení, protože prostředky vydávané na kulturu neudrží ani jeho základní chod. Je to ostuda, jak se „stověžatá Praha“ chová k živé kultuře a tanečnímu umění.“

Za své taneční kreace jste získala několik významných ocenění. Během svého pobytu v Maďarsku jste získala Cenu Nívó price, EuróPAS Hungarian Dance Award, byla jste nominována na Harangozo prize. V Čechách jste se dvakrát ocitla s širší nominací na Cenu Thálie (Carmen a Kytice). 2x jste obdržela Jihočeskou Thálii za ztvárnění Carmen ve stejnojmenném baletu. Co to pro Vás znamená?

„Je vždy milé zjistit, že vaší každodenní práci někdo vnímá, vyzdvihne ji, či dokonce ocení. Vždy mě to potěšilo a dodalo pozitivní energii do další umělecké práce.“

Co Vás přivedlo ke studiu Sociální a mediální komunikace? Neuvažovala jste o studiu taneční pedagogiky nebo chorografie?

„Pravidelně učím od roku 2001 – nejdříve to byl moderní tanec a jazz, o mnoho let později jsem pochopila, jak je důležité učit i techniku klasického tance. S Konzervatoří Taneční centrum Praha spolupracuji od roku 2009, a protože jsem vyrůstala v pedagogickém prostředí, je mi tato profese blízká. Ale ze své podstaty být baletním mistrem či asistentem choreografa v souboru, to je stejně náročná pedagogická práce.

Jak jsem se již zmínila, vždy mě lákal management a vedení souboru či školy, proto mi připadalo důležité se vedle interpretační a pedagogické kariéry začít dále vzdělávat v oblasti kulturního managementu, a tím poznat všechny důležité stránky vedoucí pozice z ekonomického, personálního i marketingového hlediska.“

Od roku 2019 jste předsedkyní Asociace tanečních umělců ČR. Čím Vás tato práce obohacuje, co Vám dává?

„Práce pro asociaci je velice důležitá, protože pozitivní lobbying u státní (Ministerstvo kultury) a veřejné správy (města a obce) je stále více nutný. Je třeba vysvětlovat význam kultury, jak významně ovlivňuje život občanů, a že to není jen „černá díra na peníze“, ale naopak investice do budoucnosti: kultura je každodenní součástí lidského života, spoluvytváří naše národní povědomí a chrání nedocenitelné společenské hodnoty.

V ATU ČR jsem od roku 2009, od roku 2019 jako její předsedkyně. ATU se snaží všemi prostředky pomáhat rozvoji tanečního umění v České republice, přispívat ke zvyšování prestiže tanečního žánru a zlepšení ekonomických a sociálních podmínek a společenského postavení pracovníků v oblasti tanečního umění. Je třeba to neustále dokola vysvětlovat a hledat finanční prostředky pro záchranu živé nekomerční kultury.“

O sobě říkáte, že ráda děláte živé divadlo, navštěvujete divadelní představení a umění Vás uchvacuje jako takové. Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický tanec (balet) nebo raději dáváte přednost současnému tanci?

„Vždy jsem dávala přednost tanečnímu divadlu, ten od počátku 20. století hledá nové formy tanečního vyjádření. V prvé řadě nový pohybový slovník, zcela jiný pohled na režii inscenace a dosud nepoznané užití hudebního materiálu. Klasický balet je krásná čistá forma ukazující dokonalost a krásu lidského těla a důležitá technika pro ranní trénink. Mě ale vždy více naplňoval tanec moderní, ten, který dokáže ukazovat dramatické příběhy a vztahy lidí plné pravdivých emocí. Moderní tanec dle mé zkušenosti dokáže vytvořit ucelené taneční divadlo, které citově zasahuje diváka a proměňuje jeho vnitřní svět. Potěší nejen oko, ale dokáže zasáhnout i srdce. Věřím, že kultivovaný divák tohle v dnešním digitálním komerčním světě ocení.“

Často spolupracujete se svým manželem Viktorem Svidró, jehož jste poznala během svého pracovního pobytu v Maďarsku. Jak se Vám spolu pracuje?

„Považuji to za životní štěstí, když potkáte člověka, s kterým můžete sdílet všechny radosti osobního života, a přitom najít stejný cíl a vyžití i v pracovním životě. To se nám podařilo a jsem za to velmi šťastná. Spolu s mými rodiči je pro mě velkou oporou ve všech směrech.“

Umíte jen tak nic nedělat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Jsme poměrně aktivní rodina, v létě výlety, kola, lodě, v zimě lyže, snowboard, brusle…. Aktivní odpočinek a zážitky je to, co nás společně baví. Pokud můžu někde relaxovat, tak je to v přírodě: pohled na tu krásu, klidnou či divokou přírodu, mě vždy dobije energií na dlouhou dobu.“

Linda Svidró

Narodila se 28. 12. 1979 jako Linda Schneiderová v taneční rodině.

Rodiče Antonín Schneider a Vlasta Schneiderová založili Konzervatoř a gymnázium Taneční centrum Praha. Tanečníkem je také její manžel Viktor Svidró, který pochází z Maďarska.

12 let působila jako tanečnice v zahraničí, do Čech se vrátila až s angažmá v Baletu Jihočeského divadla, od roku 2018 je v Pražském komorním baletu, kde působí jako umělecká ředitelka, sólistka a asistentka choreografie. Pedagogice a umělecké práci se věnuje na Konzervatoři Taneční centrum Praha a v Baletu Praha Junior.

Vystudovala Univerzitu J. A. Komenského obor Teorie a dějiny divadla, magisterská studia zakončila v oboru Mediální komunikace a marketingu.

Od roku 2009 je členkou Asociace tanečních umělců ČR, od roku 2019 jako její předsedkyně. Od letošního roku také členkou prezidia Kulturní a kreativní federace ČR.

Foto: Aleš Novák, Michal Siroň, Serghei Gherciu, Simona Samková

Veronika Pechová

pro Taneční magazín