Krátce s ředitelkou festivalu Tanec Praha Yvonou Kreuzmannovou

„Nejsou to lehké časy“

Jak jste připravovali festival v této nelehké době, na pozadí všeho je válečný konflikt, peníze pro kulturu určitě nepřibývají. Jak vidíte situaci nyní?

„Není to vůbec jednoduché, řekli jsme si, že už nebudeme dělat dvě fáze festivalu jako v předchozích letech,  ale zkusíme být nějakým způsobem flexibilní  tak, jako jsme celé dva roky v pandemii byli.   Zkusíme zrealizovat co nejvíce projektů,  a to nejen  v Praze, ale i v regionech, což je velký úkol a já chci říct, že moc a moc děkuji  manažerskému týmu, který odvádí vskutku neuvěřitelnou  práci.

Když do všeho toho našeho  snažení vstoupila válka, mnozí z nás, já jsem toho příkladem, okamžitě ubytovali ukrajinské umělce u sebe doma,  Začali jsme jim pomáhat a hledat pro ně  uplatnění. Jsem moc ráda,  že Duncan centrum konzervatoř nám vyšla vstříc a mohou tam docházet studentky ve věku 13- 18 let,  podařilo se nám propojit se s  různými studii, které své prostory nabídly zadarmo  pro zkoušení těchto umělců. Je pravdou, že nic není  jednoduché, teď otevřeme,  chvála Bohu, studio Krenovka a zase i tam vytváříme prostor pro jejich práci, kde by mohli nastudovat svoje díla natolik, aby je mohli uvést na Fokus Ukraine tak, jak si přejeme a v co nejlepší kvalitě.

Situace je těžká  a po rozhovoru s ministrem kultury p. Martinem Baxou si všichni uvědomujeme, že příští rok může být o hodně horší a může dojít k zásadním škrtům a budeme muset asi utlumovat  program.

Utlumovat program je možné, ale s tím,  že se to opravdu dozvíte v předstihu jednoho roku a ne, že se takovou informaci dozvíte měsíc předem, to je  prostě nefér vůči umělcům.

Takže já bych nechtěla porovnávat  letošní situaci, která byla velmi šokující,  s tím, co možná bude příští rok, protože  se na to zřejmě  můžeme připravit a můžeme jít do toho krácení, které pravděpodobně asi nastane.“

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková

Taneční magazín

Listy důvěrné Petra Zusky

Rozhovor s choreografem a režisérem

Choreograf a režisér Petr Zuska připravuje pro Pražský komorní balet novou choreografii Listy důvěrné. Dílo na stejnojmenný smyčcový kvartet Leoše Janáčka na premiéře živě provede Zemlinského kvarteto. Premiérový večer proběhne   22. května v Divadle na Vinohradech, otázky našeho rozhovoru se tak točí zejména kolem blížící se premiéry

Proč jste zvolil pro svou novou choreografii zrovna druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné?

„Po pravdě to nebyla úplně moje volba, ale přání ředitelky Pražského komorního baletu Laďky Dunovské Jandové. V září zemřel její manžel, majitel souboru a jeho dlouholetý mecenáš Ivan Dunovský, bez něhož by Pražský komorní balet pravděpodobně už dávno neexistoval. Ivan měl Janáčka velmi rád, speciálně tento Opus, a tak jsme se rozhodli mu to věnovat k nedožitým sedmdesátinám.“

Petr Zuska ze zkoušek

Pro Pražský komorní balet jste před lety dělal Janáčkovy „Mlhy“. Máte Janáčka rád? Jaký máte k jeho hudbě vztah?

„Ano, Janáčka mám rád, ale pro svou tvorbu jsem téměř vždy doposud vybíral jeho klavírní lyriku. Ať už zmíněný cyklus V Mlhách – to bylo v polovině devadesátých let, později jsem přesedlal na Po zarostlém chodníčku. Nikdy jsem to nedělal celé, ale vybíral jsem si vždy několik vět a kombinoval je s hudbou jiných a nejen českých skladatelů. V průběhu mnoha let tak vzniklo asi pět nebo šest naprosto stylově a tematicky rozdílných inscenací napříč tuzemskými i zahraničními soubory, které z „Chodníčku“ čerpaly. Například v roce 2011 jsem pro Ballet Monte Carlo udělal taneční divadlo Smrt a dívka, kde Janáčka kombinuji s Franzem Schubertem, o sedm let později zase v baletu Jihočeského divadla v představení Klíče odnikud, s Requiem Antonína Dvořáka… Janáčkovo piano je mi blízké svou lyričností, smutkem, naléhavostí i jemnými, skoro minimalistickými odstíny.“

Petr Zuska – po premiéře s Pražským komorním baletem – foto Serghei Gherciu

A co Vám bylo pro choreografii Listy důvěrné hlavní inspirací?

„Nabízelo se více věcí. Od skutečnosti, že je tato skladba jakousi hudební formou milostné korespondence mezi Janáčkem a o čtyřicet let mladší vdanou ženou, se kterou měl nemanželský poměr, přes fakt, že je to poslední skladatelův kus, neb v tom samém roce zemřel, až po možnost do toho nějak zapojit esenci smrti Ivana Dunovského… Dlouho jsem si lámal hlavu, ale pak jsem na vše z toho rezignoval. Moje pojetí vychází pouze z hudby samé a z toho jaké, veskrze nedějové obrazy a nálady ve mně vyvolávala. Je to ničím nezatížená, svobodná vize. Navíc naposled jsem dělal v Estonsku Labutí jezero a v současné době jsem již v teoretických přípravách na Popelku pro Jihočeské divadlo, tak jsem si dovolil tento odskok od reality a jakékoli narace.“

Listy důvěrné ze zkoušek

Pracujete rád se stejným tvůrčím týmem, autorem hudby, kostýmů, světelného designu, nebo pro každý projekt hledáte nové spolupracovníky?

„Škála autorů hudby v mé tvorbě je opravdu široká. Pravdou ale je, že k některým se vracím častěji. Co se týče inscenačních týmů, tak když se podívám do historie, asi bych řekl, že se dá mluvit o různých obdobích, kdy to bylo více méně stabilní, aby se to pak zase na nějaké jiné období pozměnilo. Těch spolupracovníků bylo mnoho a já si vždy vybírám intuitivně, podle charakteru a stylu oné inscenace. Asi nejčastěji ze všech jsem spolupracoval s výtvarníkem scény – profesorem Janem Duškem. Od roku 2005 jsme spolu vytvořili asi patnáct kratších i celovečerních kusů jak u nás, tak po celém světě. S Honzou jsme společně prošli dlouhý kus cesty. Ač jsme rozdílní lidé, máme něco podstatného společné.“

Petr Zuska foto Jakub Fulín

A jaká je pro Vás spolupráce se Zemlinského kvartetem?

„Po několika zkouškách musím říci, že jsem nadšen. Nejen že jsou to excelentní muzikanti, kteří vytvářejí naprosto homogenní celek, jenž má barvu, dynamiku a… koule, ale zároveň jsou mi blízcí i svou bezprostředností a autenticitou jako lidé. Navíc z nich čiší respekt k faktu, že se nejedná výlučně o jejich vlastní koncert, což není u všech hudebníků vždy automatické. A jejich fyzická přítomnost na jevišti přidává celému kusu ještě další dimenzi.“

S Pražským komorním baletem se jedná už o několikátý společný projekt v řadě. V čem podle Vás tkví síla souboru?

„S Pražským komorním baletem jsem spolupracoval několikrát již v devadesátých letech, od té doby čas od času, poslední léta opět intenzivně. Soubor se během těch téměř třiceti let několikrát personálně vyměnil, střídali se různí umělečtí šéfové, vývojem prošla i estetika tance a divadla… Mám pocit, že jsou dvě zásadní věci, které jsou však napříč časem téměř neměnné. Jedna je pozitivní, ta druhá méně. Vždy to byl soubor tak trochu rodinného typu, plný nadšených lidí a výrazných uměleckých osobností, kde vznikalo něco svobodného a opravdového. V tom je dle mého jeho nesporná síla. Ač je v mnohém naprosto odlišná doba, takhle jsem to vnímal ještě za Pavla Šmoka a tak to vnímám i teď, kdy je uměleckou šéfkou Linda Svidró. Na druhou stranu tak jako tehdy, tak i dnes a téměř vždy mezi tím, se soubor potýkal a potýká s absolutně nestabilním a nedostatečným způsobem financování, čelí jakémusi nezájmu až ignoranci ze strany státního establishmentu kulturní sféry a tudíž opět a znovu bojuje o holou existenci. Tuto skutečnost považuji za absurdní a alarmující. Kromě zmíněného Ivana Dunovského má svůj lví podíl na tom, že soubor neutonul, ještě jeden člověk. Jeho dávný ředitel a manažer Jiří Opěla. Díky, pánové!“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na premiéru!

Foto: Jakub Fulín, Serghei Gherciu 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Petrem Horníčkem, principálem Losers Cirque Company

„Připravujeme unikátní muzikál ‚Nebesa‘

Losers Cirque Company připravuje na léto unikátní muzikál, kde se setkají ti nejlepší z nejlepších. Jen pro zajímavost – jednu z hlavních rolí si zahraje Jiří Korn a zodpovědně se na ni připravuje, přesně tak i ostatní.

Pokladli jsme pár otázek na tělo principálu souboru Petru Horníčkovi

 

Zanedlouho uvidíme muzikál „Nebesa“.  Věříte v Boha?

„Přímo v Boha ne,  protože to už je takové konkrétní označení nějaké osoby. Ale já  určitě věřím v  energieS tím jsou spojená třeba dechová cvičení, práce s energií. Pokud to mám tedy zkusit  vyjádřit, tak v něco věřím. Ale zrovna Bohem bych to nenazýval.“

Co je hlavní myšlenkou muzikálu Nebesa? Je zde nějaké vyšší poselství, třeba i takové, že všechno, co se na světě děje, je nějak dané (třeba i pandemie či válka) a my se s tím musíme smířit, nebo jde jen o zábavný příběh o andělech či dokonce  o komedii?

„No, teď je doba skutečně složitá. Proto jsme chtěli udělat  představení, které je od všeho dění  trošku odpoutáno. Základní myšlenka je taková, že mezi námi jsou skrytí andělé,  které nevidíme, a nějak nás v tom životě doprovází.  Náš  příběh vychází z toho, že andělé chodí do práce jako do korporátu každý den, jako každý z nás. Vlastně všichni účinkující jsou část představení lidé a část představení andělé, takže mají takové dvojrole. Jejich životy se prolínají – část je andělský život a část je pozemský korporát. Andělé existují právě tak, jako existuje nebe, je to takový uzavřený cyklus. Pokud dotyčný neudělá něco špatného, cestuje do nebe a zase zpět na Zemi. V příběhu je to brané  opravdu s nadsázkou, je to takové odreagování od všedních starostí.“

Jako místo konání jste vybrali Anežský klášter. Ale hra tedy nemá s vírou tolik společného, rozumím tomu dobře?

„Určitě, hra   je opravdu určena  pro široké publikum. Nezpíváme ani nehrajeme  doslova k někomu konkrétnímu.“

O jaký žánr jde?

„Je to takový novotvar, uslyšíme gospel, bude tu hodně tance i akrobacie, vlastně to není ani novocirkusové  představení ani muzikál. Je to na hranici těchto dvou světů.“

Propojujete hodně žánrů. Je to  dobré pro umělce, když muzikant  dělá tanec, tanečník dělá akrobacii, akrobat dělá hudbu….? 

„Je to dnes trend.  Na  umělce a performery bude vyvíjen čím dál tím větší tlak, aby byl každý vším a uměl všechno. V souboru tak bude méně lidí, místo padesáti bude třeba jen dvacet a ti zvládnou všechno.“

Nesníží to potom celkový výkon umělců?  Možná ne každý je úplně multifunkční a ovládá všechno!

„No, ne každý může dělat všechno, tanečníci se dnes učí nějakou akrobatickou dovednost, hudebník se učí tancovat, vlastně je to normální, že v muzikálu lidé umí i tancovat i zpívat. Dalo by se říci,  že je to spíše tak,  že např. pro akrobatickou disciplínu musíme třeba více posilovat. Myslím si ale, že vývoj k tomu směřovat bude. Nechci říct,  že by vyloženě jeden performer skládal hudbu, zpíval, tancoval a akrobatil, ale tahle multifunkčnost bude podle mě čím dál víc vyžadována. Někteří akrobaté  pilují své umění, aby uměli sólové  skladby, (to propojení mě baví). Ale musí to být samozřejmě na vysoké úrovni. Pokud někdo nezazpívá dobře, tak zpívat jednoduše  nemůže a musí jenom tančit či dělat akrobacii.“

Jsme coby diváci zvyklí, že v muzikálu každý  tančí,   zpívá, hraje. Ale Vy si už berete ty naprosté umělecké  špičky do svého cirkusu. a všechno tohle propojit je už na úrovni geniality.  Je toto vůbec možné?

„Nooo… To je právě to, co jsme se rozhodli, že vyzkoušíme. Uvidíme, zda lidé,  které jsme vybrali,  tohle zvládnou, sami jsme zvědaví, jak to dopadne.

To je vždy na projektu to krásné. Nejen to, že vytváříme autorskou  věc a že scénář vznikl od nás, ale stejně tak jsme  se rozhodli, že vyzkoušíme, zda akrobaté zvládnou toto propojení. A pokud se ukáže, že ne,  tak budeme vše upravovat, protože je to autorský projekt.“

Vy se také chystáte využít titulky a nechat muzikál v anglickém znění. Co třeba diváci, kteří anglicky nerozumí a budou tedy rozmrzelí?

„To je jinak, rozhodli jsme se černošské písně nepřekládat,  protože v češtině to celé opravdu jinak  zní. Čeština je jinak zpěvná a  je lepší nechat písně v originálu. Pro   děj jako takový to nemá zásadní význam. Zpěv pouze doprovází tanec a ostatní výrazové  prostředky.  Snažíme se tu a tam něco dodat česky, aby divák úplně porozuměl. Ale pracovali jsme vlastně vždy tak, že naše vystoupení je obrazová záležitost a je na divákovi, jak si to vyloží. Je celkem jasné, že se nějaký anděl do někoho zamiluje, tomu divák porozumí a dále vyrozumí z herectví, o co jde.“

Tak my se už moc těšíme a přejeme Vám, ať vše dobře dopadne!

Foto: Archiv Losers Cirque Company

Foto: František Ortmann

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s prvním sólistou Finského národního baletu Michalem Krčmářem

„Jako umělci musíme jít příkladem, dávat naději, vzdělávat, pomáhat a naslouchat“

„Na úvod  mého rozhovoru bych rád poděkoval Vaší redakci za možnost mého vyjádření k tyranské situaci na Ukrajině. Neexistují slova, jakými bych popsal, jak se většina lidí a umělců cítí, když vlastně jediné, co můžeme dělat, je přihlížet. Vždy se dá udělat alespoň trochu, alespoň něco málo, a pokud tak učiní každý, bude to mít ohromující váhu a dopad. Tím jsem si jistý. Většina z nás má dvě možnosti. Neudělat nic nebo udělat něco. Bohužel, to se nedá říct o lidech na Ukrajině. Jako například můj bratr Martin jel na Slovensko-ukrajinské hranice dobrovolně pomáhat a já jsem se pro začátek rozhodl, že se na každém představení budu klanět divákům s vlajkou Ukrajiny a sociální média zaplavovat s anti válečnými příspěvky… Jako umělci máme velké slovo, musíme jít příkladem, dávat lidem naději, lepší pocit, vzdělávat, pomáhat a naslouchat lidem. Nyní je velká potřeba,  abychom byli jednotní, silní a spolu proti krutosti zaujali jasné postavení. V mých myšlenkách jsem s nezlomným duchem lidu Ukrajiny, ale také se statečnými jedinci v Rusku, kteří dávají jednoznačně najevo, že jsou proti utlačování, okupování a zabíjení v této nesmyslné válce.

Děkuji.“          

Zhiyao Chen a Michal Krčmář Louskáček choreorafie Wayne Eagling Foto Roosa Oksaharju

První sólista Finského národního baletu v Helsinkách, držitel ceny Edvarda Fazera, udělované Finskou kulturní nadací,  Michal Krčmář, jehož práce byla oceněna také italskou kulturní nadací Premio Capri Danza Internazional za mezinárodní taneční zásluhy, si zatančil řadu nádherných rolí, hostuje na mnoha místech. Příležitostně se věnuje choreografii, učí na baletních školách a jeho domov je tam, kde jsou jeho žena a dcerka šťastné a je to jedno kde, důležité je, že jsou spolu.

Michal Krčmář jako Prince ve Spící krasavici Choreografie Javier Torres Foto Roosa Oksaharju

V dětství jste se věnoval hodně sportu – hokej, fotbal, cyklistika a díky hokeji jste se v osmi letech dostal k tanci. Jak jste v jednom rozhovoru přiznal, hned na první hodině Vás zaujal. Čím Vás tak dostal, že jste jej již od jedenácti let studoval na taneční konzervatoři?

„Bylo to především díky tamější pedagožce Janě Kitnarové (Čižinské). Na Základní umělecké škole Nad Alejí v Praze 6, kde jsem začínal, mě od první chvíle podporovala a chválila. V té době jsem o tanci nevěděl absolutně nic. Jen jsem opakoval, co mi ukazovala, a já okoukával, jak starší děti tančí. Ona viděla, že mi vše jde instinktivně, s cítěním pro muziku. Okamžitě se mi zmínila o Taneční konzervatoři hl. m. Prahy.

Takže zásadní vliv měla baletní pedagožka, její kladný přístup a povzbuzovaní. Kdyby můj první baletní pedagog byl někdo, kdo jen křičí a shazuje sebevědomí, tak bych se na další hodině určitě neukázal.

Bohužel,  můžeme si to říct otevřeně. Svět baletu byl a je plný takových negativních lidí. Většinou jsou to ti, kteří neuspěli ve vlastní kariéře, a tak si svojí frustraci vybíjí na studentech a tanečnících. Měl jsem skutečně štěstí, že mě někdo při mých prvních dnech baletu nasměroval tímto kladným, vřelým a hlavně profesionálním směrem, kterým se i já jako pedagog, držím dodnes.

Musím zmínit, že mi sportovní zázemí hodně pomohlo s baletními prvky, jak v klasické technice, tak v moderní. Zní to až zvláštně, ale zejména mé zkušenosti z bruslení a hokeje často užívám každý den při své práci. Je důležité, aby si děti mohly vyzkoušet co nejvíce věcí, koníčků, sportů, jelikož jako dospělý tanečník je více možností z čeho dále čerpat. Dokonce i z karate, které jsem jako malý navštěvoval, stále čas od času něco využiji.“

Michal Krčmář jako Mr. Hyde Foto Mirka Kleemola

Již ve druhém ročníku TK jste tančil v malém valčíku baletu Šípková Růženka v ND a ve třinácti klasické sólo v Louskáčkovi. Během studií jste obdržel několik cen na mezinárodních soutěžích. Začínal jste jako sólista v Bohemia Baletu, byl jste v baletu Státní opery v Praze. V roce 2011 jste se stal prvním sólistou Finského národního baletu v Helsinkách. Jak jste se tam dostal? Někde jste řekl, že jste vždycky chtěl tančit v zahraničí.

„No vidíte, na ten valčík jsem málem zapomněl. To musí být víc než 20 let. Tenkrát jsme ho tančili bok po boku s mým nejlepším přítelem Milanem Františákem, se kterým jsem v úzkém kontaktu dodnes. Pamatuji, že tam byl i Adam Zvonař. To už ani není možný (smích….)

Je pravda, že jsem si vždycky chtěl zkusit vycestovat. Poznat, jaké to je, pracovat v zahraničí, třeba pouze na pár měsíců nebo jednu sezónu. Nenapadlo mě, že se do Prahy už nevrátím. Je to pěknou řádku let, co jsem pryč a jsem nakonec spokojený, i když jsem se už nevrátil. Miluji Prahu, miluji Státní operu a doufám, že si tam ještě někdy zatančím. Je to jeviště, které pro mě skutečně moc znamená. Je to scéna, kde se ze mě stal tanečník. Díky mému angažmá v baletu Státní opery Praha, jsem se dostal do Helsinek. Bylo to také díky Nikole Márové (se kterou jsem ve Státní opeře tančil Labutí jezero) a manželům Němečkovým, kteří mi dali výborné reference. Díky nim a tvrdé práci jsem byl v roce 2010 pozván do produkce Louskáčka do Finského národního baletu jako hostující sólista. Po dvou odtancovaných představeních prince jsem dostal nabídku pracovat zde nastálo. Po čtyřech měsících jsem byl nominován na prvního sólistu.

Bylo toho tenkrát hodně. Nikdy bych se do Finska nedostal, kdyby mi tehdejší šéfová baletu Hana Vláčilová nevyšla vstříc a můj pedagog Jurij Slypyč za mě nezaskočil do představení během mé absence v Praze.

V té době mi odchod ulehčila nejistota politického postavení ke kultuře, ignorace a nevzdělanost tehdejších hlav Ministerstva kultury. Často na to vzpomínám. Díky tomu jsme se stali přáteli například s Radimem Dolanským a dalšími, se kterými jsme bojovali proti nekompetenci, ale neuspěli.

Když se tak zamyslím, na ty lidi co o nás rozhodovali, praskly obrovské skandály, skončili s ostudou a žalobami na krku a my jsme pořád na našich uměleckých postech a děláme, co milujeme.“

Michal Krčmář a Martin Nudo Choreografie Lucas Jervies Foto Roosa Oksaharju

Již v roce 2015 jste se stal Etoile neboli Hvězdou Finského národního baletu a o rok později jste byl oceněn cenou Edvarda Fazera, kterou uděluje Finská kulturní nadace jednomu tanečníkovi, jehož práce je velkým přínosem pro baletní soubor. Co to pro Vás znamená?

„Není to lehké každé ráno vstát, jít na baletní sál, prokousat se tréninkem, zkoušet jednu hlavní roli za druhou, odtancovat je, aby se člověk za svou práci nemusel stydět a to vše během roků, které doslova utíkají před očima. Je to velká zodpovědnost, sebedisciplina a konstantní práce.

Znamená to pro mě moc a jsem velice vděčný za to, jak je mé úsilí oceněné. V srpnu 2021 jsem si letěl dokonce vyzvednout uměleckou cenu na Capri za mezinárodní taneční zásluhy, což bylo pro mě velké překvapení. Myslím, že si takové uznání ani nezasloužím. Díky mé manželce jsem se naučil italsky a taky jsem začal v Itálii pravidelně hostovat a vyučovat. Jsem moc rád, že má práce byla oceněna také italskou kulturní nadací „Premio Capri Danza Internazional“.

Maria Kochetkova a Michal Krčmář Foto Roosa Oksaharju

Hostujete také na různých scénách doma (NdB) i v zahraničí (Estonském národním baletu, Finské národní opery, Teatro San Carlo), tančil jste po celém světě v Portugalsku, Itálii, Německu, Japonsku, Rusku, Rakousku, Slovinsku, Francii, Slovensku, Polsku, Kolumbii, Kambodži, Maďarsku, Číně… A spolupracoval s řadou zajímavých osobností. Na koho rád vzpomínáte? Je někdo, s kým byste rád pracoval?

„Je spousta skvělých choreografů a pedagogů, na které moc rád vzpomínám. Jsou i tací, které už nemusím v životě vidět a z velké části se na takových lidech shoduje skoro většina mých kamarádů a kolegů. To je asi v každé profesi. Choreografové, které si rád připomínám, jsou například: Val Caniparoli, John Neumeier, Alexei Ratmansky, Lucas Jervies… a věřím, že snad i oni si užili práci se mnou, tak jako já s nimi, jelikož atmosféra s nimi byla vždy velice přátelská a profesionální.

Moc rád bych se někdy sešel, poseděl a popovídal s Mikhailem Baryshnikovem, nebo Carlosem Acostou.“

Hanako Matsune a Michal Krčmář Labutí jezero Choreografie David McAllister Foto Roosa Oksaharju

Ztvárnil jste řadu rolí – byl jste Princ Désiré a Modrý pták ve Spící krasavici, princ Siegfried v Labutím jezeře, Solor v Bajadéře, Basil v Donu Quijotovi, Vronský v Anně Karenině, Albret v Giselle, princ v Louskáčkovi, Oberon ve Snu noci svatojánské, Spartacus, Onegin… Jaké role rád ztvárňujete? Splnil jste si své taneční sny nebo máte ještě nějaký nesplněný?

„Samozřejmě mám své zamilované postavy jako je Basilio, Solor, Spartacus, Onegin  nebo Des Grieux. Jsou ovšem i balety, které dělám s menším nadšením. Vlastně každá role je zajímavá a dává možnost k mému osobnímu ztvárnění určitého charakteru.

Na Vaši otázku mohu odpovědět: Ano, splnil jsem si své sny a stále plním, v některých případech i několikanásobně. Jelikož si stále dávám nové sny, cíle a to je vlastně klíč k úspěchu.“

Corsaire – Maria Kochetkova – Michal Krčmář – Anna Marie Holmes Foto Mirka Kleemola

Začátkem března jste se vrátil z týdenního pobytu v Dubaji, kde jste v Abú Dhabí tančil na gala Roberto Bolle and Friends. Jaké to bylo, být součástí takového velkého mezinárodního tanečního projektu?  Co jste si z účasti odnesl?

„Samozřejmě to byla skvělá zkušenost. S Robertem jsem v kontaktu už nějakou dobu, ale stále jsme nemohli najít vhodné termíny pro spolupráci. Bohužel pandemie na tom měla také veliký podíl. Nakonec jsem obzvláště rád, že to klaplo pro tato  vystoupení. První představení jsme měli v Abu Dhabi v nádherném „Emirates Palace“ s úžasným zázemím a servisem. Druhé, stejně jako první, bylo reprezentováno Italskou ambasádou na expu „Italy Expo 2020″. Měl jsem čest si promluvit a povečeřet se zajímavými lidmi a ambasadory. Českého ambasadora Pana Slavíka nevyjímaje. Celou krátkou túr jsme zakončili symbolem míru při pokloně na Dubai Expo 2020. Dostali jsme se do zpráv a článků v médiích po celém světě. Ne pouze díky přítomnosti Roberta a dalších velkých tanečních umělců, ale díky jednoznačnému postoji vůči utlačování a zabíjení. Byl to velice silný moment také díky tomu, že na jevišti s námi byla hvězda „Staatsballett Berlin“ Iana Salenko, která je původem z Kyjeva a její rodina tam stále je. Hrdě stála na jevišti s ukrajinskou vlajkou přes ramena. Náš kolega Alessandro Quarta hrál na své housle Ukrajinskou Národní hymnu a my všichni jsme nad hlavami drželi cedule s nápisy „PEACE“ (mír). Organizátoři Dubai Expo 2020 s tímto nesouhlasili a také nám před představením nedali k tomuto gestu oficiální svolení, jelikož Rusko bylo také na Expu. I přes „zákaz“ jsme my všichni zúčastnění umělci jednohlasně zvolili naši podporu ukázat na kamery celému světu. Je to krátký čas, který má umělec na jevišti během svého vystoupení, ale měl by stoprocentně sloužit k vyjádření jeho pocitů. Proto bylo představení druhého března 2022 mnohonásobně důležité. Tančil jsem Grand Pas z baletu Don Quijote, které je pro mě jedno z nejoblíbenějších, při kterém nemusím na jevišti předstírat/hrát,  kdo jsem. Byla to nádherná show po boku špičkových baletních hvězd. A hlavně jsem mohl dát najevo svůj názor a hrdě splnit svou uměleckou povinnost. Vše bylo podtrženo reakcí obecenstva, které nám skládalo své díky během dlouhých minut potlesku ve stoje.“ (Celé vystoupení z Dubai Expo 2020 je možné shlédnout na Youtube.com)

archiv Michal Krčmář- Roberto Bolle and Friends Dubai Expo

Příležitostně se věnujete choreografii, jako bylo např. představení Slepé snění pro domovy důchodců v Helsinkách a někde jste řekl, že Vás láká i režie. Máte v těchto oborech nějaké vzory? 

„Je nesčetně choreografů, kteří mě ovlivnili a stále ovlivňují. Pomáhá mi to najít svůj „styl“. Je to proces, který nemá konec a stále se vyvíjí. O choreografii bych mohl mluvit hodiny, ale na co se podle mého názoru v dnešní době často zapomíná, je promyšlená režie.

Režie mě skutečně fascinuje a největší inspiraci si beru z kinematografie. Filmy jsou můj velký koníček. Sledovat práci velkých režisérů od Miloše Formana, přes Sergia Leoneho, Quentina Tarantina, až po Christophera Nolana nebo podle mého názoru režisérku s velkou budoucností Bryce Dallas Howard. Z každé generace režisérů a filmů jsem se něco přiučil, co mi pomáhá ztvárnit role určitým způsobem, dle daného kontextu a vykreslených situací. Přemýšlet nad nimi jako interpret, ale i jako režisér, mi dává mnohem větší rozhled, možnosti, prostor pro improvizaci a celkový přehled, jak vytvořit daný charakter na jevišti.“

 

archiv Michal Krčmář z nového baletu Sibeluis (generálka)

Když jste končil taneční konzervatoř, snil jste o tom, že budete baletním šéfem. Později Vás to přešlo. Co dnes? Čím je  balet pro Vás stále tak okouzlující?  

„Našel jsem určitý pocit svobody v mé profesi, která mi dává schopnost dělat mou práci ještě lépe než v minulosti. A to je osvobodit se od pocitu, že musím balet dělat až do tanečního důchodu. Uvědomuji  si, že jestli budu chtít zítra skončit, tak to bude správné rozhodnutí a udělá mě a mou rodinu šťastnější. Chodím do svého zaměstnání, protože je to má vášeň, láska a velký koníček. Až přijde den, kdy to tak cítit nebudu, tak se chci prostě sebrat a odejít. Zkrátka si myslím, že je pak lepší skončit. Když jsem si uvědomil tohle, tak jsem objevil určitou „uměleckou svobodu“. V mé profesi musím poslouchat jen jeden hlas a to instinkt v mém srdci a ne mého uměleckého šéfa nebo pedagoga. Ti by zde měli být pouze jako podpora k dosažení mého nejlepšího výkonu.

Často mi připadá, že se dnes hodně baletních šéfů dostane na svůj post a je jim jedno, že jsou nerespektováni nebo jsou do konce odmítáni, v některých případech absolutní amatéři. Hlavně, že jsou tam, kde jsou. Ano,  je pravda, že dříve jsem snil o tom být umělecký šéf baletního souboru, ale ne za každou cenu. Dnes to vidím jinak. Pokud bych si nebyl rozhodně jistý, že mohu pro určitý soubor a tanečníky udělat to nejlepší a pokud bych byl nechtěný, tak proč se do takové pozice tlačit? Ani nevíte, kolik úžasných potencionálních šéfů v baletních kruzích je a přeci tuto práci nechtějí dělat, jelikož chtějí svůj klid. Problém vždy je a bude ego. Já také se svým egem bojuji, ale čím jsem starší a zkušenější, tak víc a víc nacházím svůj klid a mír, kam ego už nepatří.

Správný šéf se obklopí lidmi, kteří jsou mnohem lepší a moudřejší, než je on/ona sám. Vytvoří tým profesionálů, kde naslouchá názorům specialistů a mluví jako poslední a po hromadném zvážení určí cestu, kterou se vydat. Někdy přemýšlím o tom být umělecký šéf, ale pro mě je nejdůležitější rodina a čas pro ni.“

archiv Michal Krčmář – Roberto Bolle Michal Krčmář Dubai Expo

Řadu let žijete ve Finsku. Vaše manželka Stafania Cardaci, která je také tanečnice FNB, pochází ze Sicílie a máte dcerku Sofii. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde má dcera a žena jsou šťastné a oni jsou šťastné, když jsme všichni spolu a je vlastně jedno, kde to je. Vím, že kdybych se rozhodl změnit angažmá a nastoupil třeba do souboru v Německu nebo Anglii, tak by neváhaly ani vteřinu a následovaly by mě. Ve Finsku jsme zatím spokojeni. Čeká nás další změna vedení, tak uvidíme. V naší rodině žijeme „hlavně dnes a na zítřek moc nekoukáme“.

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Ve chvílích volna dost často učím na baletních školách a o delších prázdninách mířím okamžitě k moři na pláž, kde mohu být pořád. Sedět na pláži, spát na pláži, hrát fotbal, volejbal, sledovat západy a východy slunce. Podle mě, pro tanečníka je nejlepší volno na pláži u moře.“

Děkuji za rozhovor

archiv Michal Krčmář -Roberto Bolle Friends Abu Dhabi Emirates Palace

archiv Michal Krčmář – Roberto Bolle and Friends Dubai Expo

 

Foto: archiv Michala Krčmáře a uvedení fotografové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín