Rozhovor s choreografem Markem Křenkem, mistrem světa v moderním tanci – kategorie Show dance

„Na školách jsem byl rebelem!“

Třiačtyřicetiletý mistr světa v Show dance z roku 1996 tanečník, choreograf a pedagog Marek KŘENEK má za sebou dramatické osudy. Vydaly by možná na pořádně tlustý román. Mimo již uvedených profesí, je zároveň zpěvákem, trenérem a choreografem moderního tance stylů Contemporary, Show dance, Disco dance, Hip-hop, Neoklasiky, Španělských tanců, navíc i obou směrů gymnastiky a také krasobruslení. Od roku 1991 až do roku 1996 byl posluchačem státních tanečních konzervatoří ve slovenských Košicích a pak v Praze, v oboru klasický tanec. Později pokračoval v externím studiu flamenca u profesorky Taťány Kristůfkové na AMU v Praze. Delší dobu, až do roku 2002, působil jako tanečník, choreograf, ale i model u nás i v zahraničí. Pak však odjel se svou životní i taneční partnerkou Darinou Mlynarčíkovou do Itálie. Přímo na jeden z nejhezčích ostrovů Evropy – Sardinii, do města Cagliari. Tam spolu založili taneční školu pro děti, mládež i dospělé „DAMARIS“. Působil ve funkci ředitele této školy. Věnoval se navíc studiu psychologie, zpěvu, chovu zvířat – zejména ptactva a v neposlední řadě rovněž charitativní činnosti. Současně také získal certifikát mezinárodní asociace F.I.D.S. z Itálie, jako porotce a rozhodčí tanečních soutěží. Tento rodák ze Slovenska je umělcem – rebelem, který se s vlastními výkony spokojuje jen velmi zřídka… Koneckonců, je v oboru Show dance i mistrem Slovenska z roku 1996, České republiky (1999) a Itálie (2006). Marek se proto stal také nadmíru odborným a na slovo vzatým porotcem tanečních soutěží v různých technikách a kategoriích, vyjma latinsko-amerických tanců a stepu. Koncem roku 2014 se vrátil z Itálie do České republiky a v současné době zakotvil v Brně. V tomto městě také hodlá otevřít svou taneční školu. A právě tam jsem jej také vyzpovídal pro Taneční magazín.

 

Marek Křenek v době své vrcholné slávy dokazuje, že Show dance má blízko ke gymnastice či akrobacii.

Věnoval jste se tanci odmalička? Měl jste nějaké kořeny a vzory v rodině?

Pocházím z východního Slovenska, konkrétně z Košic. Maminka byla kresličkou, otec (původně z Ostravska) horník a zároveň vrcholový sportovec – vzpěrač. Byl i tehdejším Mistrem ČSSR. Rodiče se vzali a žili pak na Slovensku, kde se jim narodily čtyři děti. Já byl v pořadí třetím synem. Žili jsme v Košicích. Později na venkově u Košic, v Kysaku. A poté ve vesnici Jatov, v okresu Nové Zámky. Tam se také rodiče rozvedli. To vše uvádím pro ilustraci, že jsme mamince museli od dětství pomáhat. Otec nás totiž brzy opustil, ještě jako malé děti. A my museli pracovat na veliké zahradě bez něj. Odmalička jsme znali hodně tvrdou práci. Dobře znám, co je mít na rukou mozoly od lopaty, krumpáče, rýče nebo motyky… Chovali jsme hodně králíků, slepic, kachen, hus, ale také prasat. O vše se bylo třeba postarat. Osobní volno na hraní nebo koníčky pro nás téměř neexistovalo. V patnácti letech jsem pak šel na učební obor, na zedníka. Jelikož tenkrát za komunismu na menších vesnicích automaticky posílali děti po základních školách do učení typu stavebnictví, zemědělství a strojírenství. A to bez ohledu na školní prospěch. Nejprve jsem se tedy učil zedníkem – obkladačem. To ale netrvalo dlouho. Vzápětí jsme se stěhovali zpátky do Košic. A tam jsem již přestoupil do jiného oboru. A začal studovat – pekařinu. Ve volném čase jsem hlídal nejmladšího bratra. A to doslova. Ráno jsem ho odvedl do jeslí, pak jsem jel sám do školy, po škole bratra vyzvedl a věnoval jsem všechen čas jemu. Přebalování, krmení a hraní si s ním… Prostě, dělal jsem mu chůvu, když maminka pracovala. Až pak přišla večer z práce, měl jsem možnost (ale to jen nepravidelně!) věnovat se sportovní gymnastice. Jako naprostý amatér v jednom kroužku. Dalším z mých koníčků byla tou dobou ornitologie. A ten jsem si uchoval dodnes.“

Kdy nastal ten pravý okamžik, který Vás nasměroval k tanci?

Kultura a sport mají mnoho společného. A já jsem se dostal k tanci postupně přes sportovní gymnastiku. Přihlásil jsem se na ni poměrně pozdě. V patnácti. Byl jsem tam jeden z mála kluků mezi dívkami. A již také trochu starší… Tak jsem často vypomáhal i trenérům s mladší přípravkou, připravoval nářadí, uklízel…“

To jsme však stále u sportu, mne by zajímaly Vaše první taneční krůčky.

Jak říkám, vše se do jisté míry prolíná. Zásadní zvrat však nastal, když mne jednoho dne pozvala kamarádka sousedka z domu Zuzana Kottlerová na Evropskou soutěž ve sportovní gymnastice ,Pohár KVP – SNP´. Jako gymnastka měla volné vstupenky. Dodnes si pamatuji, že jsem měl lístek ve třetí řadě, sedadlo třiadvacet. Nejvíce mě zaujala prostná, která se u žen, jak asi víte, předvádějí na hudbu. A kde gymnastka maximálně využívá choreografických nápadů. A právě při nich mně učarovala gymnastka Darina Mlynarčíková. Mezi těmi spíše vzhledem holčičkami vypadala už jako žena. Moc se mi líbila! Její prostná byla už jiná než to, co předváděly ostatní dívky… Hodně taneční a umělecká. A ona byla oproti jiným závodnicím vysoká, ladná – a moc hezká! A právě jí se tenkrát udála nepříjemná nehoda. Konkrétně v prostných, při cviku zvaném twist do kotoulu, který v té době předváděli výhradně muži – jeden a půl salta. Při něm utrpěla otřes mozku a vzápětí upadla do bezvědomí. Díval jsem se, jak ji na nosítkách odnášejí ven ze sportovní haly, do sanitky. Hodně mě to zasáhlo. Ten kontrast krásného a ladného pohybu těla s krutým nebezpečím, které na takové sportovce denně číhá… A to se paradoxně stalo pro mne osudným.“

Čím to její nešťastné soutěžní vystoupení bylo osudné pro Vás ?

Jednak tím, že jsem se pod vlivem těch pohnutějších okolností s Darinou seznámil. Jelikož byla velmi úspěšná gymnastka, vyžádal jsem si od ní krátce po té soutěži autogram. Hlavně jsem byl moc rád, že se jí tenkrát nic vážného nestalo. Prostě jsem se do ní ukrutně zamiloval. A i když jsem se jí od toho okamžiku dvořil, trvalo mi čtyři dlouhé roky, než jsem ji skutečně ,sbalil´. Nakonec se z nás stali partneři nejen v tanci a osobním životě, ale navíc kolegové. A ta její samotná nehoda trochu i symbolicky předurčovala můj pozdější osud. Ale to bych ještě předbíhal…“

Ale to jsme stále u gymnastiky a nikoli u tance…

Trochu jste mi skočil do řeči. Hned vysvětlím to nejvíce osudné. Právě Darina Mlynarčíková mě začala trénovat gymnastiku a objevila ve mně současně umělecké vlohy a fyzické předpoklady pro tanec. Dokonce za mne sama potají poslala – v mých necelých osmnácti letech – přihlášku na Státní konzervatoř v Košicích. A připravila mě i na talentové zkoušky. A ty jsem pak zvládl úspěšně.“

Marek Křenek se svou taneční i někdejší životní partnerkou Darinou Mlynarčíkovou v čísle „Pasák a prostitutka“ ve vlastní autorské choreografii na hudbu Leonarda Bernsteina z „West Side Story“.

Takže jste si tak, o trochu později než jiní, vydobytých studií vážil?

Určitě, ale… Jsem dost horkokrevný a také jsem v té době nebyl zrovna moc diplomatický. Já totiž strašně nenávidím povyšování se nekompetentních lidí, využívání a zneužívání pozice, moci. Natož, kompenzování si osobních komplexů a mindráků na nevinných lidech. Měli jsme tam jistou profesorku, která razila heslo: ,Učitel je kámen a žák je vejce. Když spadne kámen na vejce, tak se vejce rozbije. Když spadne pak vejce na kámen, zas se jen vejce rozbije.´ A ona tím kamenem opravdu, po celé ty roky mých studií tam, byla! Přesně to mně nebylo po chuti. Urážela mě, zesměšňovala, osočovala a trestala. Já už však tenkrát věděl, že je to profesorka s malým ,p´, ale při tom navíc naprostý amatér. Jak v oblasti taneční techniky a rovněž jako pedagog. No, ono na té škole bylo takových učitelů víc…“

Už víme s kým, ale ještě s čím jste se ještě na košické konzervatoři potýkal?

Tím, že jsme se kvůli finančním problémům v rodině zrovna dobře nestravovali, chyběla mi potřebná energie. Byl jsem poměrně podvyživený. Častokrát jsem krvácel z nosu a omdléval. V té době jsem ukrutně rychle vyrostl. Navíc jsem měl problémy s placením tanečních úborů a obuvi. Vše jsme si tam museli hradit sami. Teprve později, když už jsem byl z Košic pryč, po přestupu na konzervatoř pražskou, jsem se dozvěděl, že na košické konzervatoři jsme vše zmíněné měli dostávat zdarma! Také mít upravenou stravu a další placené výhody. A že jsme si vlastně vše neprávem platili z vlastní kapsy!“

A byly tam ještě další „ školní problémy“?

Také jsem v Košicích dostal dvojku z chování za to, že jsem si přivydělával tančením v kabaretu. Prý jsem zhanobil dobré jméno školy! Hahaha. 🙂 Navíc jsem dostal z tance pětku a tím propadl zpátky do třetího ročníku. To bylo roku 1995. Ale byl jsem prostě rebelem. Dřel jsem pořád jako stroj k nezastavení a spolužáci (i když na mne většina z nich nejdříve žárlila) mě měli vlastně velmi rádi. Jak jsem už řekl, pak jsem přestoupil na Taneční konzervatoř do Prahy.“

V té době jste již začal koketovat se Show dance…

„Přišel rok 1996 a já tedy studoval v Praze u profesora Andreje Hálásze (ten mimochodem mezi jinými vyučoval i proslulé bratry Bubeníčkovy). Tehdy jsem s choreografií, kterou mi zkomponovala Darina pod názvem ,Pavouk´ (https://www.youtube.com/watch?v=_p5lZ7TqU3Q) vyhrál Mistrovství Slovenska. Poté jsem se stejnou choreografií obsadil na Mistrovství Evropy druhé místo. A do třetice s ní nakonec na Světovém šampionátu vybojoval prvenství. Sou těžní sezóna se už nedala zastavit… A to mému naturelu tenkrát nejvíce vyhovovalo, protože jsem chtěl ,Košicím´ dokázat ze nejsem zralý na pětku.“

29. dubna se každoročně – jak již Taneční magazín v samostatném článku připomenul – slaví Mezinárodní den tance. Na jeden takový v Itálii lákal plakát s „Pavoukem“ Marka Křenka.

Co je vlastně Show dance za styl, přibližte jej čtenářům.

Jedná se moderní taneční disciplínu, která má poměrně blízko k dramatickému tvaru. Ať již stavbou, choreografií, ale rovněž úbory a rekvizitami, popřípadě i kulisami. Tanečník prostě přenáší na diváka třeba i vlastní originální příběh. Většinou se používá různých tanečních stylů a prvků akrobacie. V té době se – díky mým výkonům – upravila i pravidla. Show dance je prostě tanec plný emocí a zážitků, ve kterém můžete použít jakoukoli taneční techniku. S výjimkou společenskýc h tanců a rock n´ rollu, protože ty mají své svazy a své vlastní taneční soutěže. Show dance je líbivý žánr, jak pro diváky, tak i pro interpreta. Dostal se k nám z Ameriky v devadesátých letech minulého století a rychle se ujal. Soutěžní vystoupení bývá ohraničeno časovým limitem – minuta a tři čtvrtě až dvě a čtvrt minuty. Já jsem si pochopitelně stavěl čísla až na tu maximální časovou hranici, abych toho mohl divákovi co nejvíc ukázat.“

Dá se říci, že jste byl tedy jedním z průkopníků nové taneční discipliny či oboru?

Ano, pokud jde o disciplínu Show dance. Zpočátku se teprve, dnes již ustálená, pravidla doslova za pochodu vytvářela. Dá se říci, že jsme tenkrát soutěžili všichni proti všem. Tím myslím jednotlivci proti párům, duetům a dalším seskupením. No, řeknu vám, nebylo to lehké zaujmout jako sólista… Třeba když proti vám soutěží kupříkladu sehraný pár, který může divákům předvést možná daleko víc. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že jsem šampionát vyhrál, nemohl jsem tomu nejdřív uvěřit.“

Jde tedy vlastně o jakýsi „mezioborový“ tanec, respektive taneční disciplínu. Jak byste ale hodnotil vývoj tance obecně?

Určitě jde strmým tempem dopředu. To, co před třiceti lety stačilo povětšinou baletním sólistům v divadlech, dnes by se s tím těžko uživili ve sboru. Vyvinula se i technika piruet, skoků nebo rozsah pohybu a elasticita. Je to způsobeno nejen kvalitnější přípravou, zázemím, ale také rozvojem médií a širokou možností předávání zkušeností doslova z jednoho konce světa na druhý.“

Postupně se však ve Show dance vytvářela silná konkurence, ale i tak jste si dokázal s celosvětovou elitou poradit…

Jak jsem říkal, v roce 1996 jsem vyhrál světový šampionát ve Show dance. Ten tenkrát probíhal v maďarském městě Dunaujvárosz. Mám za sebou deset let soutěžní kariéry, za níž jsem získal všechny světové medaile od bronzu, přes stříbro až po zlato.“

Takové úspěchy jistě přímo otevírají dveře k velké kariéře?

Samozřejmě. Dostával jsem pracovní nabídky ze zahraničí, také od známých fotografů a z módního průmyslu. Ať již na přehlídky či v roli fotomodela. Měl jsem nabídky z filmových produkcí. Mohl jsem si vybírat mezi slavnými českými zpěváky i kapelami, od nichž jsem měl nabídky na videoklipy. Řítily se na mne výhodné nabídky natáčení reklam. A bylo toho hodně, mnohem víc.“

Při pohledu na tento snímek je jasné, že si Marka Křenka často vybírali i filmaři a režiséři videoklipů.

S jakým z toho množství fotografů byla spolupráce pro Vás nejzajímavější?

Měl jsem také s Darinou tu čest a možnost – mezi jinými – spolupracovat i s Janem Saudkem. To bylo opravdu vzájemně velmi inspirativní. Ale jestli tu svou práci – fotku, co s námi udělal, vytáhne někdy na světlo světa, nevím… Těžko říci… On je to vůbec velmi ,zvláštní´ člověk. Hodně rád vzpomínám i na práci s dalšími fotografy. Moc se mi líbila spolupráce s Gábinou Fárovou, od níž mám i fotky doma jako obrazy.“

Objevoval jste se tedy i v klipech řady hudebních skupin a sólistů…

To je pravda. Asi nejslavnější je ten s MIG 21 ,Jak snadné je žít´ (https://www.youtube.com/watch?v=SPgPEAafDec). Ale spolupracoval jsem i s bratrem Petra Jandy – Slávkem a jeho kapelou Abraxas na videoklipu ,Obyčejnej svět´ (https://www.youtube.com/watch?v=LSz2kH903M8 ), nebo s Jarkem Šimkem v klipech ,Faleš né opojení´(https://www.stream.cz/uservideo-23684/26042-falesne-opojeni) a ,Hola Hi Jej´(https://www.youtube.com/watch?v=vLXwQP1ZNu0). Z reklam bych uvedl ty nejznámější – pro Škodu, Gillete a HQS Sargenda.“

Od klipů je blízko k filmu. Účinkoval jste v nějakých?

Ano, z těch větších bych uvedl italský televizní seriál ,Carabinieri´ a zejména americký film ,Příběh rytíře´, který se částečně natáčel i v České republice. V něm jsme tančili s Darinou oba.“

Vraťme se však opět k tanci a vystupování.

Průběžně jsem vystupoval se svými tanečními čísly. Jako sólista, pak v páru s Darinou nebo v taneční skupině, kterou jsem si vytvořil. Tančil jsem taky v muzikálu ,Vlasy´ v roli Steavena – smrtky. Dostal jsem ji díky ,Pavoukovi´ bez konkurzu.“

Věnoval jste se nadále i choreografii?

U tance ano, pořád a to v různých směrech a žánrech. Ve sportu jsem spolupracoval například s původně gymnastkou a později světovou šampiónkou ve Fitness Claudií Kinskou. Také s krasobruslařkou Babiakovou, Sviatkem Kazimirem, Futasem, Gornalem, a sourozenci Beständigovými… A mnoha dalšími krasobruslaři i gymnastkami, jak sportovními tak i moderními. Právě teď momentálně pracuji v Pardubicích s talentovanou mladou, půvabnou krasobruslařkou Nikolou Rychtaříkovou.“

Vystupoval jste však i s jistou show nikoli přímo divadelní…

Máte na mysli uměleckou strip-show se skupinou ,California Dream Men´s´? Ano. Jezdil jsem s ní dvě sezóny. V Itálii, po různých městech. Na vysvětlenou musím dodat, že se nejednalo o zcela klasický pánský striptýz. Vysvlékali jsme se maximálně do plavek, na pódiích v divadlech a kulturních sálech. Používali jsme rekvizity. Třeba jedoucí motorku, sprchu, postel… Vše bylo umělecky ztvárněné, v dané choreografii a nejednalo se o vulgaritu. A abych přiznal, docela mě to i bavilo. Mohl jsem ukázat, co jako tanečník umím. Navíc k tomu předvést i krásu těla tak, aby to nevypadalo jako levná svlékací fraška.“

Marek se věnuje, mimo tanečních choreografií i choreografickým přípravám gymnastů a krasobruslařů, jeho dres navíc dokresluje lásku k Itálii.

V tanečních kruzích se o Vás mluví často ve spojitosti s Itálií…

Jak jste mne představil na začátku, s Darinou jsme žili a pracovali v Itálii, na Sardinii. Od roku 2002, kdy jsme tam vybudovali taneční školu ,DAMARIS´. Začínali jsme v tamější metropoli Cagliari. A pak se škola postupně rozrostla i na další dvě pobočky. Vědělo se o nás. Postupně jsme se dostávali do povědomí místního tanečního světa. Dařilo se nám. Naši žáci získali mnoho světových titulů. A abych se pochválil jako trenér, syn Darinky Marek má již na kontě sedm titulů mistra světa!!!“

Pak však přišla tragická událost… Asi se Vám o ní bude špatně i teď zpětně mluvit?

Krátce před mými narozeninami došlo k tragédii. Na domě, kde jsem bydlel, bylo zrovna lešení. Opravovali nám vnější fasádu domu. Jak jsem zmínil, jsem milovník ptactva. Měl jsem na terase voliéry s ptáky. Do nich jsem jim denně doplňoval krmení a vodu. V osudný den 7. 7. 2010 jsem po onom lešení, v úrovni třetího patra, nesl pytel s krmením. Stavebníci mi totiž zablokovali východ z bytu na terasu. Nebylo to poprvé, co jsem to takto dělal. Ovšem toho dne strašně pršelo a já pospíchal do práce. Proto jsem po mokrých deskách běžel… A najednou rána a – zatmění! Padl jsem z té ohromné výšky 16,5 metru na, pod barákem parkující, masívní železný bagr. Probral jsem se, po kómatu, až o měsíc a půl později. S trachotomií v krku, ochrnutý, vyhublý. V nemocnici v Turíně, kam mě ze Sardinie letecky přepravili směrem do vnitrozemí. Byl jsem totiž velmi nestabilní a v podstatě jsem umíral. Teprve postupně jsem se zpětně dozvídal, co se stalo. Že jsem dokonce měl zástavu srdce a dýchaní. Měl jsem hrubě polámána žebra, pánev, kyčel a nohy. A tím důsledkem i poškozeny vnitřní orgány – roztrhl se ve mne močový měchýř, odtrhla se část jater a slezina… A mnoho dalších zranění. K tomu navíc ztrátu paměti… Každopádně, vždy jsem byl bojovníkem. I když mi lékaři řekli, že chodit už nebudu a pokud ano, velmi špatně, nedal jsem se. A bojoval každým dnem. Vždy víc a víc. Já dnes, jak vidíte, v pohodě chodím a tanec můžu alespoň učit. A to mě bavilo, baví a bavit bude do konce života.“

Vzpomínka na Sardinii v osobitém podání Marka Křenka.

Gratuluji, že jste se z toho dokázal vykřesat.

Nebylo to vůbec lehké. Dávali mi prý devět až třináct procent naděje, že vůbec přežiju. Byl například velký problém zastavit vnitřní krvácení. Stále se to nedařilo. Jelikož nedokázali zjistit, odkud vlastně krvácím… Doslova za záchranu života mohu děkovat italské anestesioložce Dott.ssa (což je italský ekvivalent u nás užívaného latinského MUDr.) Sylvii Roreo. Ta se rozhodla dát mi ještě jednu injekci na zahuštění krve navíc. Byl to největší risk a zkouška. Po té injekci se mi klidně mohlo zastavit srdce. To by totiž nemuselo zvládnout pumpování zahuštěné krve. Dokonce, kvůli té výjimce musela doktorka Rorero telefonovat na naše zastupitelství v Římě. Až ta injekce konečně zabrala.“

Chápu, že bylo složité po uzdravení začínat prakticky od znova.

To opravdu ano. Po propuštění z nemocnice jsem nebyl schopen se o sebe postarat sám. Tak jsem přiletěl do Čech. Do Ostravy k otci. Byl to velký omyl, ale to jsem pochopil až později. Žil jsem v Bohumíně. Tam jsem později i pracoval pro taneční školu ,Radost – Impuls´. Ale o lékařské péči v bohumínské nemocnici se raději nebudu moc vyjadřovat. Ani o jejich profesionalitě. Řekl bych to jen jedním slovem. Otřes! Vydržel jsem tam také jen čtyři měsíce. Vrátil jsem se opět do Itálie. Tam, kde mi zachránili život – do Turína. Kde jsem už vlastně znal několik lidí z nemocnice, jelikož mojí novou rodinou se stal nemocniční tým. Ta moje vlastní o mne totiž nestála. Byla to, řeknu vám, pro mne opravdová rána, zjistit to po tolika letech.“

Na co jste se soustředil v dalších etapách života po tragickém zranění?

Na aktivní tanec nebylo už pomyšlení. V Itálii jsem spolupracoval choreograficky s orientální tanečnicí Azizou Abdul Righou. Psal jsem knihu, věnoval se víc přírodě a duchovnu… Ta nehoda mě vůbec hodně změnila.“

Člověk si po takovém zlomovém životním momentu také mnohé uvědomí…

To víte,když je člověk téměř šest měsíců nehybný, nemůže mluvit kvůli tracheotomii a jen tak leží a dívá se do čtyř holých zdí, hodně si uvědomí… To máte sakra hodně času přemýšlet! Změnil se můj charakter i život! Vždy a často jsem přispíval na charitu a dobročinné účely. Ale po té zkušenosti jsem se v tomto směru orientoval ještě daleko víc. Už v minulosti jsem se pravidelně účastnil dobročinné Dětské pyramidové show a pomáhal i Nadaci pro sklerózu multiplex. Charita mne pro stě naplňuje. Již od mládí. A chci při tom zůstat, dokud to bude možné…“

Máte za sebou studia psychologie, můžete nám přiblížit, jak a kde jste jich využil?

Rád to vysvětlím. Ano, pracoval jsem pro jednu italskou komunitu jako vychovatel pro závislé na drogách a alkoholu. Byla to pro mne opravdu velice smutná zkušenost….“

Co momentálně chystáte pracovně?

Mám hodně aktivit. Začal jsem zase se zpěvem. Nacvičili jsme několik duetů s jistou zpěvačkou. Chci při tom plně využít nejen své choreografické zkušenosti a praxi, ale i vlastní dovednosti z oblasti stylingu.“

Tanečníci společenských tanců tančí v obleku a s motýlkem. Marek Křenek má motýlka alespoň dodatečné na rameni.

Co připravujete do budoucna ?

Mezi mé aktuální plány patří otevření Taneční školy ,DAMARIS´ v Brně. Jako pokračování té, kterou jsem vedl v Itáliíi. Bude zaměřena nejen na klasický tanec, ale zejména Show dance, Street dance, Contemporary i jiné moderní styly. Specialitou by měly být bezplatné třídy pro sociálně slabší děti a mládež. Taky stále aktivně pomýšlím na další charitativní činnost. A v neposlední řadě i na pomoc přírodě.“

Zmínil jste se, že píšete knihu. Naše čtenáře jistě bude určitě zajímat, o čem bude? Půjde o román, autobiografii či třeba taneční skripta?

Bude prostě o mém životě. O situaci člověka, který se těžce protlouká životem… O jeho výsluní i bouřkách. O životě plném nebezpečí, zrady a zkorumpovaném světě umělců. Ale i o neskutečně krásných chvílích. Bude to kniha, která asi každému utrhne slzu z oka. Bude prostě – o mně.“

Jak vidím, často žijete někde mezi Brnem, Prahou a Itálií. Kde se cítíte doma?

Řeknu to tak – doma je člověk tam, kde je jeho práce a kde vás lidi mají rádi.“

Děkuji za rozhovor a přeji hodně nových úspěchů a zdařilý návrat na jeviště.

MICHAL STEIN

Foto: archiv MARKA KŘENKA

Taneční magazín

Rozhovor s mistrem světa v Electric Boogie Richardem Machem

„V Martině jsem ve finále světového šampionátu porazil Martina!“

V Martině jsem porazil Martina“

A právě v tom slovenském městě Martině z titulku se Richard Mach stal mistrem světa v robotickém tanci Electric Boogie. Dnes už má hlavní sezóny aktivní kariéry za sebou, ale věnuje se pilně vystupování, show, moderování i managementu. Jako člověka spojeného s moderními tanečními a pohybovými trendy jsem Richarda Macha vyzpovídal.  A jelikož jde o moderní taneční styly, bude i rozhovor v modernějším duchu, plný mediálních odkazů na webové stránky i videa a také s řadou současných moderních  hovorových obratů a výrazů.

Jak jste se vlastně vůbec dostal k tanci?

„Hýbat se k hudbě mne vždycky bavilo. Rodiče mě dali už jako malého kluka na pohybovou průpravu. V sedmé třídě mi řekla spolužačka, abych s ní chodil od počátku osmičky na kurz moderních párových tanců do Domu Dětí a Mládeže v Praze, na Žižkově na Balkáně. Dnes se už jmenuje Ulita. Do kurzu se (kromě našeho páru a dvou spolužáků) přihlásila už jen jedna dvojice. Tím pádem byl asi po třech měsících rozpuštěn. Nicméně jsem tam narazil na svou první taneční lektorku Ivanu Luehnovou.Ta mě vyhodnotila jako talent (dodnes nevím, jak se mi to stalo 🙂 a nabídla, abych chodil do její přípravky pro tehdejší taneční skupinu Atlas. Tam jsem byl já a třicet holek. Bohužel jsem tenkrát ještě nechápal výhody takové situace a moc mě to ,protahování´ nebavilo… Mimo všech těch tanečnic se tam však objevovali dva ,týpci´. A přinášeli na tréninky tehdy super akční novinky taneční scény, na který si jeli základy Hypu – tenkrát jsme tomu ještě rikali ,rap dance´. To mne dost inspirovalo a tak jsem proto, že hned po revoluci vysílal televizní federální program F 1 a tam dávali odpoledne hudební kanál MCM, na kterým právě běžely aktuální videoklipy od interpretů jako MC Hammer (https://www.youtube.com/watch?v=O01knIMTEpY), Vanilla Ice (https://www.youtube.com/watch?v=rcjVjqTARKA), Benny B feat. DJ Daddy K (https://www.youtube.com/watch?v=BPSiB2vyHLU),Snap (https://www.youtube.com/watch?v=cDQ1wZYTg9s) a spousty dalších – začal okoukávat taneční triky z obrazovky. Na jedný VHSce jsem měl asi tři hodiny klipů, kde se tancoval tenhle ,současnej styl´ a brousil jsem každý odpoledne po škole v botách koberec před velkým zrcadlem v obýváku – ještě, že to rodiče nevěděli… :-)“

A jak jste pokračoval?

„Další zlom v mé taneční ,kariéře´ nastal právě v DDM na Balkáně když jsem se dal dohromady s Pavlem Pruckem – ten dnes prodává motorky a myslím, ze na taneční léta si už jen sem tam nostalgicky vzpomene. Ten mě zatáhnul do skupinky v Praze studujících cizinců, kteří jeli právě v Hypu, ale taky v Electric Boogie, a scházeli se v té době v jediným a úplně pr vním tanečním studiu v Praze. To vedla Monika Rebcová (http://www.monikarebcovadance.c)/. Byl to Klub MON v Maiselově ulici. Tam s náma tancoval v té době i Ruben (http://www.ruben-dance.cz/) nebo Ondra Sifon Andera, kterej se v roli tanečníka ,elektriky´ objevil třeba v slavným klipu Lucie Bilé ,Láska je láska´. Tenkrát mě ještě Electric Boogie moc nezaujalo. Ale Pavel se do toho zakous a po nějaký době tr&eac ute;ninku začal dávat první triky, jako vlnu a slidovaní (moonwalk). Mě, jako správně ješitnýho chlapa, štvalo, že umí něco navíc. A tak jsem to začal zkoušet taky a to se mi stalo osudným :-).

Chodil jste do tanečních?

„Ano, chodil v Praze na náměstí Míru v tehdejším ÚKDŽ. A štvalo mě to. Neměl jsem partnerku, tak na mne vždycky zbyla ta nejtlustší a nejnemotornější holka v sále :-). Protože jsem v době, kdy jsem tanečni navštěvoval, už nějaký ten pátek tancoval sólo, tak mi tenkrát přišlo, že mě partnerka při tanci hrozně omezuje :-). Byl jsem vždy zodpovědný student (spíš tedy odpovědný než student) a tak jsem to celé přechodil až do konce, ale bylo to trochu utrpení.“

Kdy a čím Vás podmanil robotický tanec?

„Jak jsem  už říkal před chvílí, byla to u mne hlavně věc ega :-).

Kdo Vám byl v tom oboru vzorem?

„Když jsem začínal tancovat nebyl internet a IT. Byla jedna pomačkaná VHSka, která mezi náma kolovala. Učili jsme se jeden od druhého. Pro Hype byl můj vzor MC Hammer, to je jasný. Otočku jsem se naučil podle klipu ,I cant stand it´ (https://www.youtube.com/watch?v=zCySwHRksVk) tenkrát ještě původní formace Twenty4seven v čele s Capitain Hollywood. Co se Electric Boogie týká asi jsem úplnej vzor neměl – prostě jsem to tancoval, protože mě bavilo napodobovat ten mechanickej pohyb.“

Kdo byl Vaším prvním učitelem tohoto stylu?

„Kluci z Monu a kazety VHS.“

Jak dnes vzpomínáte na svůj vítězný světový šampionát?

„V zásadě nijak zvlášť dobře. Byl v roce 2002 na Slovensku v Martině. Rok předtím jsem byl poprvé na světovým šampionátu v Essenu, kde jsem byl druhej za kolegou Martinem Pořízkem. S ním jsme v té době už tvořili duo a vystupovali pod názvem The Robots (www.therobots.cz). V Martině jsem vyhrál já. Ani nevím, jak se to povedlo. Nikdy jsem nebyl moc soutěživej typ. Tak jsem to moc, na rozdíl od Martina, neprožíval. Ten mi dal po soutěži ,céres´, že jsem se choval nesportovně. A vedl čtvrt hodiny monolog, jak je to nespravedlivý. Právě tenkrát zrovna změnili způsob hodnocení – podle toho starýho by totiž vyhrál on! Na zpáteční cestě do Prahy jsme měli na ledu ještě malý karambol s vypůjčeným autem. Proto můj celkový dojem z toho mistrovství světa nebyl zrovna zásadně pozitivní…“

Otevřel Vám světový titul dvířka k novým možnostem?

„Tak tanec v tý době nebyl, a dodnes myslím není zrovna zásadně veřejností sledovaným sportem. A tedy titul světového šampióna není, bohužel, katapultem na hvězdný nebe. Kdybych rychlobruslil, nebo třeba běhal na běžkách s puškou na zádech, bylo by to asi větší terno! Samozřejmě, titul jako marketingový nástroj fungoval. Do roku 2013 jsem v The Robots byl s Martinem, který měl tituly dva (rok přede mnou a rok po mně). A tedy říct klientům, že jsme třikrát m istři světa v Electric Boogie bylo jen plus. Mně osobně šlo ale vždycky hlavně o to, abychom  na pódiu odvedli výkon, který se bude líbit, lidi budou pobavený a nakonec nás ocení potleskem. A jestli před sebou mají mistry světa nebo amoleta na tom mi vlastně nikdy moc nezáleželo.“

Jak hodnotíte současnou taneční scénu v tomto směru?

„Tak jako všechno jde dopředu, i ,elektrika´ má svůj vývoj. Dneska dávaj už mladoši ,peklíčka´, o kterých se nám ani nesnilo. Do určitý míry je to dobře, ale cenit někoho víc, jen kvůli tomu, že je dispozicemi hypermobilni a druhý ne, to mi tedy nepřijde jako úplně správnej pohled na věc… IT jsou zdrojem inspirace a hlavně nekonečnou studnicí materiálů pro sebevzdělávání. Dneska je tady ta ,výhoda´, že nová generace už na spoustu technik n emusí přicházet sama – prostě kliknou na tablet a mají to před sebou – takže mají víc času a prostoru na samotný nácvik a pak případnou kombinaci naučených věcí.“

Jak vidíte úroveň tanečního školství a vedení tanečníků?

„Myslím, že dnes to já nemůžu tak odborně posoudit. Když jsem se z taneční scény stáhl a novou generaci tanečníků už sleduju jen zpovzdálí, tak nemám ten potřebnej komplexní přehled pro relevantní hodnoceni.  Nicméně si myslím, ze i u nás se najdou velmi kvalitní tanečníci, kteří dokážou oslovit i světový publikum. Jedním příkladem za všechny je Džajna Jája Vaňková.“

Čemu se tedy věnujete nyní?

„Zatím se pořád snažím zůstat na pódiu a okolo něj. Dokonce občas ještě stále děláme vystoupení The Robots – sice jsem už trochu starší a mohutnější typ robota, ale ještě to dávám a publikum naše vystoupení pořád baví. Kromě toho mám další vystoupení a aktivity. Treba BUT (Bláznivý učitel tance). Moderuju, hraju na Reactable, a mým nejvíc nabízeným projektem je v současnosti asi LasremanCZ (www.facebook.com/lasermancz). Diky Lasermanovi jsme vzbudili zájem o naše vystoupeni po celým světě. Od toho se pak začaly odvíjet moje agenturní aktivity. Zahraniční agenti, se kterými jsem se díky LasermanCZ seznámil mne vnímají nejen jako performera, ale i jako obchodníka, tedy jim prodávam dnes už i jiná vystoupení, který chtějí mít klienti na svých akcích v zahraničí. Pokud vás to zajímá, něco najdete na mych strankach (www.richardmach.cz) nebo mne folowujte na Instagramu (LasermanCZ) a Facebooku (www.facebook.cz/machr) – tam je to všechno nejaktuálnější…”

A na čem pracujete nyní?

„Vzhledem k tomu, že se považuju za komerčního umělce, který je kromě vlastního performera i moderátor, agent, řidič, technik, režisér, sound designer, script maker – prostě taková holka pro všechno – je těžký v tom všem shonu vymýšlet a realizovat nové projekty na dlouhodobějsí bázi. Mám prostě nějaký okruh vystoupení, která nabízím a z toho pak vychází práce na nových věcech, kdy klient žádá customizaci jednotlivých vystoupení, nebo zase pro klienta vymýšlíme na bázi těchto našich vystoupení nové kombinace na míru eventu, na němž se má program předvést. Pořád se něco děje a já doufám, že tomu tak ještě nějakou dobu bude :-).

Tak držím palce a děkuji za rozhovor

 

MICHAL STEIN

FOTO: ARCHIV RICHARDA MACHA

Taneční magazín

Rozhovor s Evou Vlkovou, prezidentkou Czech Dance Organization

„My Češi máme schopnost pro něco se nadchnout!“

Od roku 2015 jste prezidentkou  CDO.  Co se změnilo a co chystáte dále?

„Já jsem nekandidovala sama, ale v týmu tří lidí.  Byla to  taková  naše vize a podmínka. Vzájemně se  doplňujeme, každý umí něco jiného a dohromady tvoříme  celkem  konstruktivní celek. V  podstatě tradice ctíme,  naší tradicí jsou taneční tour, což je výkladní skříň CDO. Na těchto projektech pracujeme. V letošním roce jsme se  snažili  dát jim novou tvář,  posunout marketing, kvalitu soutěží a reklamu.  Chceme do  organizace přijmout  co nejvíce tanečníků,  to vyžaduje, aby podmínky pro tanečníky byly optimální. Proto také   vzděláváme  trenéry.  Snažíme se tradici rozvíjet v  moderním duchu a některé věci dělat trošku jinak,  počínaje webovými  stránkami, facebookem, programy udělat trošku trendy, pokud si mohu dovolit užít toto slovo. To jsou naše vize.

Samozřejmě také chceme rozšiřovat členskou základnu, nebo aspoň zájem o naše produkty, protože u nás mohou tančit i nečlenové. Určitě si přejeme,  aby naše soutěže přitáhly i obchodní značky  a byly dostatečně atraktivní.“

Je v Čechách dostatečně velká základna lidí, kteří se zajímají o tanec? Často se říká menšinové umění… Jak je to tedy z Vašeho hlediska?

„Nevnímám tanec  jako menšinové umění. Možná jsme  menšinoví v tom, že nepatříme mezi první čtyři sporty, které probíhají v televizi. Navíc tanec je stále na pomezí umění  a sportu.  Tanečník sice dělá umění, ale trénuje leckdy více než vrcholový sportovec,  takže ke sportovní aktivitě rozhodně dochází. I když  je to  sport spojený  s estetickým vjemem a tudíž je vnímán  jako umění. Domnívám se,  že Česká republika vůbec je považována za národ, který hodně tančí. Kurzů jsou  spousty,  tanečních škol také a   tanec  určitě není   na posledních místech  zájmových kroužků.

Nejpřirozenějším projevem zdravého člověka je pohyb. Pokud se navíc spojí s hudbou, je tu  přirozenost jasná. Každá maminka se nejprve pokusí dát svou  holčičku v 6-ti letech  do nějakého tanečního kroužku. Teprve  později zkouší tenis či základní uměleckou školu  a podobně.“

Jaký byly Vaše taneční začátky? Co Vás přitáhlo k tanci?

„Svým způsobem mě vlastně  přitáhlo to, že jsem se tanci nikdy pravidelně nevěnovala, (když jsem byla malá).  Asi ve druhé třídě jsem začala dělat balet,  ale  moje matka prohlásila, že mě nestíhá vodit na balet a  současně  na klavír, takže rozhodla, že balet nebude. Byla   to osudová chyba. 14 let   jsem hrála na klavír, nicméně nějaké taneční kroužky  a kluby  jsem navštěvovala. Na střední škole jsem se tanci věnovala  rekreačně, ale po ukončení studia  mě kamarádka, která se tanci vážně věnovala, vzala na konkurs, kde  hledali lektory tance. Jsem specializovaná na  malé děti, střední pedagogickou jsem měla vystudovanou,  s dětmi to umím  a tanec mě vždy bavil, takže  jsem nějak začala. „Rozkoukala jsem se, uviděla jsem první soutěžní   choreografie, první soutěže a motivovalo mě to.  Hned jsem se do soutěží také pustila  a začala jsem se  věnovat jenom  tanci.“

Které styly Vás zajímají a které se Vám zase naopak nelíbí  a proč?

„To, co mě uchvátilo hned napoprvé, to byly asi  diskotékové či hiphopové formace, takže současná  pop music, samozřejmě čím více jsem do tance pronikala, začala jsem obdivovat  krásy baletu, moderny a jazzu. Jazz miluji. Chvilku jsem také dělala swing a rock ´n ´roll.  Kdybych měla říct, co nemám moc ráda, tak snad břišní tance u malých dětí. Tam si  vždycky říkám, že opravdu  nevím,  zda tu krásu,  poslání a smysl v tomto věku vidím.“

V současné době byla  často řešena v médiích otázka, zda je  pro malé děti vhodné, aby byly namalované  a vyzývavě oblečené jako dospělé ženy. Je to dobrý trend?

„Nemyslím, si že je to trend, který je běžný, nebo se může aplikovat  v běžném životě, to vůbec  ne.

Tanec je estetická záležitost. Líčení patří  k tanci, tanec  je  vlastně  extravagantní a exhibicionistické umění,  snad z toho důvodu by mohlo být omluvitelné, že už  děti v prvopočátcích přidají  k tanci i  líčení. Nicméně, všeho s mírou. Vždy je třeba  zapojit vkus a rozum, měli by pomoci trenéři a rodiče.“

Jsou kostýmy  při hodnocení  důležité?

„Kostýmy jsou nezbytnou součástí choreografie, chcete-li  vyjádřit určitý děj, tak kostýmy tomu musíte uzpůsobit. A chcete-li  být skutečně viditelní a originální a mít na sobě  extravagantní  modely, opět je to estetický vjem, který přenáší emoce na diváky. Kostým je výtvarná záležitost, která je nedílnou součástí tanečníka. A pokud by se  rozhodl mít téměř  nahé tělo,  stále dochází k estetické záležitosti,  tedy samozřejmě pokud je tělo tanečníka  vypracované.“

Vedete klub Beethoven, který se umísťuje dobře, velmi často soutěže vyhrává.  Čím to? Tvrdá dřina, lepší nápady, či vlastnosti tanečníků, skvělá  technika nebo nápaditější kostýmy?

„Dá se říct,  že úspěch tkví  v systematické práci a v choreografii. Ideální je  samozřejmě mít silný tým, ale ten se ne vždy podaří složit.  Přesto dobrá  choreografie a systematická práce vytvoří celek, který  může uspět. Věnujeme se  diskotékovým stylům už 16 let a dá se říci, že v této oblasti patříme ke špičce. Podařilo se nám udělat  hattrick, takže jsme Mistry v kategorii děti, junioři i dospělí.  Dejme tomu, že se nám daří, ale všechno se točí v kruhu. Jeden rok je to takhle a druhý rok úplně jinak.  Musím říct, že zatím se nám těch šestnáct  daří být nahoře.“

Kolik úsilí stojí vést takový úspěšný klub jako je Beethoven?

„Dříve  jsme byli velký  klub, teď jsme trošku menší, vlastně i z toho důvodu, že stárneme a  energie ubývá. Sice jí máme ještě  dost,  máme i mladé trenéry, ale nicméně už zvažujeme,  do čeho se pustíme a  do čeho ne, zda chceme rozšiřovat  některé oblasti nebo ne.  Všechno stojí opravdu hodně  úsilí a síly si dnes už dobře rozložíme.  Dnes  jsme starší,  máme nadhled a máme všechny  hodnoty  jinak srovnané.  Ten,  kdo má zájem s námi spolupracovat, tak s námi spolupracuje,  dělá si vše  po svém a klidněji.  Nevýhoda stárnutí sice je, že  člověku už  méně  nebude, ale zkušenosti a klid jsou k nezaplacení.“

Rodiče se také často obávají, že děti mohou u vrcholových tanečních soutěží zkolabovat.  Není vlastně nic mimořádného, že někdo omdlí atd. Zabýváte se  také touto otázkou?

„V podstatě bych byla ráda, kdyby  všichni měli potvrzení od lékaře, že tyto věci mohou byť  i  jen na rekreační bázi dělat. A dále projít  kontrolou u sportovního lékaře, kde se  nám poodkryjí všechny zdravotní vady, ať  už srdeční nebo jiné. Je to  ochrana, aspoň z části. Samozřejmě také je tu nebezpečí  opotřebení kloubů atd.  Ideální je,  když  jsou trenéři odborně vzděláni a vedou  tréninky  metodicky správně, aby nikoho nezničili. Ale  svou roli také hraje  dědičnost. U tance na vrcholové úrovni  musíme být na zdraví opatrní.“

Vyžadujete od trenérů  v  CDO, aby zdravověda byla součást jejich  vzdělání?  Umí lektoři poskytnout první pomoc?

„Snažíme se pořádat  přednášky, tento rok  byly v oblasti  psychologie a  bezpečnosti práce,  předávali jsme vědomosti, jak šetrně  zacházet  s tělem a učili jsme základy  správného dýchání.  Tedˇ jste mě motivovala k přednášce, kde  bychom si zásady první pomoci opět oživili.“

Jak jde kombinovat  tanec a  zameškání školní docházky?  Některé střední školy už nechtějí  uvolňovat  žáky kvůli kroužkům  a zájmovým činnostem. Důvodem může být i fakt, že zájmových činností je nadbytek.  Jaké jsou Vaše zkušenosti?

„Jsem  bývalý pedagog a zastávám názor, že  aktivita sportovní či umělecká by měla být podporována. Pokud žáci  potřebují uvolnit  ze školy, protože mají zkoušky, nebo cestují na soutěž, pak  já bych rozhodně patřila k těm pedagogům, kteří by byli loajální. Netolerovala bych, když dítě 4x za  rok odjíždí na dovolenou s rodiči, ale vzdělání  bych podpořila.  Nikdy nevíte, jestli se Vám  víc bude hodit to,co děláte jako zájmový kroužek, nebo to, co zrovna studujete, nebo obojí současně. Když student zvládá školu i zájmovou činnost,  tak nevidím důvod, proč by to nemělo být podporované. V pří ;padě, že  učivo nezvládá, tak je to  samozřejmě na uváženou  a je nutné najít nějakou kompromisní cestu. Setkala jsem se ve svém klubu s případy,  kdy děti vůbec nemají problém s uvolněním ze školy a s  podporou ze  strany svých pedagogů, někdy zase prožíváme vyloženě protiklad, kdy učitelé  absolutně nemají pochopení  pro to, že  někdo jde v době školní docházky byť i  reprezentovat zájmový klub. Záleží  na lidech.“

Je  tanec  drahý koníček?

„Záleží na tom,  jakou úroveň  si zvolíte. Když půjdete do tanečního kroužku  jedenkrát týdně, (takové  taneční kroužky či kurzy pořádá v podstatě každá taneční škola), pak  si myslím, že to vůbec  není drahá záležitost. Bohužel, všechno něco stojí, zadarmo je maximálně první náborový měsíc. Poté se každý   už musí zaregistrovat a platit. Nicméně,  na rekreační bázi  tanec  drahý není. Na  soutěžní bázi už  své oběti  má, musíte cestovat po soutěžích, mezinárodních soutěžích, takže narostou náklady na cestovné,   kostýmy jsou drahé, takže tanec se stává nákladnou záležitostí.“

Jsou-li tanečníci na vrcholové úrovni a  cestují – li i do zahraničí, vrací se jim  investice vložené do sebe samotných nebo ne?

„Jak komu. Například, dítě v 6-ti letech začne tančit v nějakém  klubu,  zůstává tam deset, patnáct let, dovrší  18-ti let, změní město a  má možnost bud najít jiný taneční klub,či dojíždět,  může se  uplatnit v reklamách, zkoušet castingy do různých tanečních skupin, kde jsou už  tanečníci  placeni. Ale to je pouze  ten nejšikovnější, jenom  ten, kdo  na sobě tvrdě pracuje, je  výrazná  osobnost a jde si za svým cílem, protože tanečníků,  řeknu to opravdu ošklivě,  je ‚habaděj‘.

Někteří mladí lidé by rádi chodili do kurzů, ale soutěžit se bojí. Jaké možnosti jim  CDO nabízí?

„Každá škola má své podmínky.  Někdy přijdete a jste rovnou zařazeni do soutěžních týmů, (ale jen do těch rekreačních,  tzn. žádná náročná choreografie, žádné náročné prvky, ale skupiny se jdou  reprezentovat na  jeviště). Naše  organizace má vytvořené tyto úrovně: rekreační tance, pokročilé  a vrcholové úrovně. Někde můžete jen chodit do kurzů a  nesoutěžit  vůbec.  Člověk se musí poptat a  nebát se.  U náborů je důležité,  aby trenéři  ‚odbourali‘ strach. Děti  si nevěří, přitom by moc rády tančily. Je dobré  vyzkoušet si aspoň jednu  nebo dvě lekce, dál to už záleží na trenérech, aby člověku pomohli nebát se.“

Roste v České republice zájem o tanec, nebo zůstává  počet zájemců zhruba stejný?

„Dá se říci, že každá  škola vyprodukuje pár šikovných tanečníků, kteří si založí svoji školu nebo   kroužky a takhle to jde pořád dál. Myslím si tedy,  že se  taneční školy spíše rozrůstají, je to v podstatě taková řetězová reakce. Lidé,  kteří  chodili někam tančit, se nechají inspirovat a poselství  tance  nesou dál.“

Jak celkově hodnotíte české tanečníky v porovnání  se zahraničím? Jsme lepší? Jsme horší? Jací jsme?

„Na mezinárodních  soutěžích zaměřených  na umělecké disciplíny  určitě patříme ke špičce. Mám teď na mysli oblast  amatérského  tance, ne profesionálního tance.  Extraligové tance ale již dosahují absolutně profesionálních měřítek, i když  se pohybujeme ve  ‚vodách amatérských‘. Úroveň  neuvěřitelným způsobem stoupá, to,  s čím jste vyhráli před deseti lety, by dnes bylo na úrovni dětské věkové kategorie. Je to tedy  spíše alarmující. Je vůbec v  pořádku  tato vzrůstající kvalita a náročnost?  Vyvstává otázka, pokud děti tak tvrdě trénují,  zda  ještě v patnácti  letech budou  mít tanec rády. Číhá na ně  nebezpečí vyhoření.  Dříve jsme tanec dělali se zájmem a na soutěže se jezdilo tak 2x do roka. Od šesti let se už může  jezdit na soutěže, dnes například streetový tanečník vyjede na soutěž klidně desetkrát  či patnáctkrát do roka, diskotékový tanečník to samé, je to opravdu náročné.“

Dá se říci, že Češi si stojí dobře  i na profesionální  úrovni. V čem tkví naše síla?

„Dříve se říkalo: ‚Co Čech, to muzikant‘.  Nevím,  jak to nazvat, ale my Češi máme schopnost pro něco se  nadchnout, to dokáže velká většina Čechů. Pak jsme „pracovité včelky“.  Máme syndrom, že pocházíme z malého rybníčku, kdo  chce něco dokázat, musí vydat  o to více energie a síly, protože ví, že to bude těžké.   Schopnost nadchnout se  a začít na sobě tvrdě  pracovat, ta je nám přirozená.“

Děkujeme za rozhovor

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Evy Vlkové, Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s průkopnicí tance Vogue Monikou Prikkelovou

Mám ráda „špínu“ v tanci.

Doslova si podmanila brněnský taneční festival a veletrh Dance Life Expo. A nebyla tam poprvé se svým – ve světě již léta uznávaným, ale v našich zeměpisných rovinách nikoli tak běžným – tancem Vogue. Slovenka Monika Prikkelová, známá pod uměleckým jménem MONIKA MILAN. To dostala dle mezinárodního amerického voguového housu „House of Milan“, jehož je členkou. Je taktéž aktivní členkou slovenského neformálního seskupení tanečníků „Diera Fellaz“ , s Viktorem Bukovým je spoluzakladatelkou „House of Velvet“ a minulý rok založila uměleckou agenturu „mondance, s.r.o.“. Objevila se na pódiích i v televizních přenosech a záznamech po boku takových pěveckých stál i c jakými jsou Conchita Wurst, Dara Rollins, Michal David či Helena Vondráčková i mnoha dalších. Také proto jsme pro Taneční magazín tuto aktivní pětadvacetiletou tanečnici, choreografku a lektorku vyzpovídali. Jelikož naše jazyky nejsou tak vzdálené, ponecháváme její odpovědi autenticky ve slovenské verzi.

Jak a kdy jste se nadchla pro tanec?

Pre tanec som sa nadchla (až) keď som mala 10 rokov a navštívila som na jeden rok krúžok v družine, ktorý sa volal ,Tanečno-pohybový krúžok´. Dovtedy mi nikdy nenapadlo, že by som chcela tancovať. Bola som skôr študijný typ, chodila som na kurz nemčiny, angličtiny a na klavír. Ani neviem, čo bolo zlomovým momentom, ale od momentu ako som začala tancovať som už stále tancovať chcela. Určite má na tom zásluhu moja trénerka Lívia a vtedajšia kamarátka Dáška, s ktorou sme najbližších pät rokov vymýšľali choreografie u nej do ma na chodbe. Rodičia dnes vravia, že na návštevu reálneho tanečného krúžku som potom už nemala čas v rozvrhu. Tak na som si naň musela počkať až na nástup na strednú školu.“

Chodila jste v mládí do tanečních?

Do reálnej tanečnej som sa teda prihlásila sama, v deň ako som nastúpila na strednú školu. Prihlásila som sa k Lacimu Strikeovi do Street Dance Academy, kde som počas nasledujúcich šiestich rokov tancovala, vystupovala a stala sa aj lektorkou. Roku 2012 sa nám cesty rozdelili, a ostala som sa vzdelávať v tanci na vlastnú päsť a najmä oveľa viac učiť.“

Co Vás na tanci nejvíce inspiruje?

To, že sa v sekunde stanem niekym iným. Takú slobodu a vyčistenie myšlienok nedokážem pocítiť pri žiadnej inej činnosti. Tanec vnímam ako spôsob sebavyjadrenia vo forme, ktorá by nebola v bežnej spoločnosti akceptovaná. Samozrejme nie je to len o tanci (t.j. o pohybe tela) ale aj o hudbe. Len vďaka hudbe tancujeme. Takže, láske k tancu predchádza najprv láska k hudbe.“

monika3

Kdo je Vaším tanečním idolem či vzorem?

Moje tanečné vzory sa menia, vzhliadam ku každému tanečníkovi, ktorý je niečim originálny. Mám rada živelnost a tzv. ,špinu´ v tanci. Niečo, čo Vás nikto na lekcii nenaučí v zásade nedokážete vysvetliť, že čo to je. Niečo také, čo príde len v tom momente, a Vás ako diváka to donúti pokrčiť tvár a zakričať alebo si aspoň povedať, že ,Uffff! ÁNO´ A možno aj preto na druhú stranu sa veľmi rada pozerám na baletky, ktoré sú pravým opakom toho čo som práve popísala.“

Jaký je Váš oblíbený taneční film?

Môj prvý tanečný film, ktorý som videla je dokument o clowningu a krumpe a volá sa ,RIZE´. Originál DVD mám stále doma od svojich 14-tich rokov. Ten je dodnes mojím obľúbeným. Momentálne sa venujem najviac tanečnému štýlu Vogue, tak pre mňa je pochopiteľne stále najfascinujúcejší tanečný dokument ,PARIS IS BURNING´, vďaka ktorému som pochopila prečo Vogue vznikol.“

Jak byste porovnala taneční scénu na Slovensku s tou českou?

Veľa tanečníkov odišlo zo Slovenska do Čiech. Máme taký interný vtip, že každý dobrý tanečník v Česku je Slovák Usmívající se Haha, ale nie… Je to prirodzené. V Česku je viac tanečných príležitostí a akcií než na Slovensku. Najmä v Prahe. Nájdete tam komerčné uplatnenie, aj battle, či párties. Brno má zas veľmi silnú tzv. undergroundovú scénu, ktorá sa navzájom ťahá hore. To je dobre. Na Slovensku mám pocit, že je nás už pomenej. Každ& ;yac ute; je v inom meste, má svoje vlastné projekty, občas sa spojíme, no cítim tu veľký individualizmus. Len je to taký kruh, lebo keď všetci lepší tanečníci odídu preč lebo u nás nie je toľko akcií a príležitostí, tak tu tie akcie ani príležitosti nikdy nepribudnú. Odísť je vždy dobré, ale potom je dôležité sa vrátiť, a získané skúsenosti posunúť aj našej komunitke. Nech to tu nemusí budovať stále niekto nanovo… Ale je nás pár skalných, ktorí to tu máme radi a chceme prinášať aj mladším tanečníkom akcie a vystúpenia.“

A teď již, prosím, přímo ke scéně v oblasti Vogue…

Ak môžem porovnať voguovú tanečnú scénu u nás a v Česku, tak je nás tak málinko, že sme skôr v kontakte ako v rivalite haha. V Česku je veľa tanečníkov, ktorí sa venujú choreografiám a tam využívajú vogueové pohyby, no nie každý má za cieľ cestovať na čisto vogueové akcie. Freestyloví tanečníci sa podľa mňa v ČR stretávajú častejšie ako tí na SR. Ale ja mam pocit, že sme si veľmi podobní. Keď je príležitosť sa niekde stretnúť, vždy sa radi vidíme, pokecáme potancujeme a tešíme sa na ďalšie stretnutie. Ja si myslím, že máme peknú spoločnú komunitku. Aj keď spolu nie sme denne, vieme o s ebe a tešíme sa z toho.“

1-monika-civil

Vaše agentura „mondance“ se zabývá širokým spektrem odrůd a druhů tance, jak to lze skloubit?

Moja agetúra ,mondance´ vznikla veľmi prirodzene. Sme partia kamarátov, ktorí sa poznajú už veľmi dlho a spojil nás najmä street dance. Už len v rámci neho vieme, že sú štýly ako hip hop, poppin, lockin, house či breakin, ktorým sme sa venovali viac aj menej. A časom si každý našiel tú svoju srdcovku, v ktorej sa zdokonaľuje a ktorá stále určitým spôsobom súvisí s pouličným tancom. Ja robím teraz najmä Vogue a Waackin, Beshiu Dancehall, Deniska fusion afrických tancov, Nika hip hop, Mirko Chicago Footwork a každý z nás m& amp; aacute; svoje skupiny ľudí, ktorých ten tanečný štýl učí, tak je nás potom spoločne veľa. Radi tvoríme spolu a učíme sa jeden od druhého. Tomuto hovorím najužší mondance team. Mondance ako agentúra však funguje aj ako sprostredkovateľ iných tanečných žánrov, takže mám spriatelené tanečné skupiny, ktoré chodia vystupovať, keď si niekto zažiada latino tance, contemporary, pole dance, akrobatov, dokonca moderátora, dja, fotografa a podobne. S každým mám vytvorený vzťah, verím v ich kvalitu a pri klientovi dám za nich ruku do ohňa. Klienti sa potom vedia spoľahnúť, že keď im niekoho odporučím ja, dostanú kvalitnú službu. Takže dá sa to skĺbiť a celkom pekne 🙂  .“

Popište, prosím, styl Vogue blíže

Vogue mi učaroval v roku 2012 a odvtedy je to môj hlavný štýl, ktorému sa venujem. Často ho spájajú s Madonnou, lebo práve ona ho komerčne preslávila v roku 1990. Vogue je tu ale oveľa dlhšie a ešte dlho bude, lebo to nie je len tanec ale celá alternatívna realita pre LGBTI komunitu. Počiatok je v travesty show, kde sa muži prezliekali za speváčky a robili show pre ľudí. Kedysi nebolo ľahké byť súčasťou LGBTI komunity, spoločnosť ich neakceptovala a odsudzovala. Oni ale chceli byť uznávaní, slávni, krásni a bohatí ako modelky na titulných stranách časopisov. Tak sa učili ich pózy, chôdzu, šili si podobné outfity a súťažili kto v nich vyzeral l epšie.“

Můžete nás a hlavně naše čtenáře a zejména čtenářky uvést trochu podrobněji a detailněji na maličkou exkurzi do historie a rozlišení jednotlivých podstylů tohoto moderního a zajímavého tanečního žánru?

Vogue ako tanec vznikol asi 60tych rokoch, keď spomínané pózy dali do pohybu. Inšpiráciou sú stále modelky, ich chôdza a pózy, ale aj vojaci, hieroglyfy, gymnasti či akrobati. Veľa sa pracuje s líniami a tzv. boxami (krabicami) s pridaním extrémnych polôh tela, kde môžeme vidieť populárne vykĺbenie ramien či bedier. Vogue delíme na viacero štýlov alebo teda kategórií. Ja vnímam tieto 4 ako hlavné: Runway, Old Way, New Way a Vogue Femme. V runwayových kategriach sa netancuje, ale ,len predvádza´. Súťažíte kto má lepšiu chôdzu, krajšiu tvár, vyrysovanejšie telo, lepšie tenisky, bizardnejší outfit, kto je viac sexi, kto vyzerá viac ako žena a podobne. Old way bol prvý tanečný štýl, ktorý vznikol vo väzení, kde nebolo dovolené sa biť, tak súťažili tancom (respektivo, kto urobil lepšiu pózu najprv). New way priniesla nová generácia a pridala spomínaný extrém do pohybu. Rýchle ruky, presné línie, streč, vyklbovanie sa a geometrické tvary ho charakterizujú. Vogue femme je najmladší štýl a dodnes najpopulárnejší. Môžeme ho popísať ako prehnané vyjadrenie ženskosti, kde Vás ovládne Vaše alterego a zrazu je všetko dovolené. Vogue femme je moja dominantná kategória. Prináša najviac emócii ako tanečníkovi tak aj divákovi.“

monikaviktor

Monika Prikkelová alias MONIKA MILAN na civilním snímku, při vystoupeních a se spoluzakladatelem „House of Velvet“ Viktorem Bukovým s oceněními za festival v Berlíně.

Jaký máte názor na taneční pedagogiku na Slovensku?

K tejto otázke sa neviem asi relevantne vyjadriť. Ja som tanec nikdy neštudovala, nemám absolvované základy klasiky, takže reálnu tanečnú pedagogiku ani nepoznám. Odpozorované mám najmä ako vyučujú tanečníci zo streetdancového prostredia. Snažím sa cestovať a chodiť na lekcie rôznych tanečníkov, nielen kvôli tomu čo učia ale aj ako učia. Je známe, že to, že je niekto dobrý tanečník, neznamená, že je aj dobrý učiteľ. Ja sa občas považujem za lepšieho učiteľa ako tanečníka, ale to by mali zhodnotiť skôr iní. Ono je potrebné vedieť koho učíte a čo tým chcete dosiahnuť. Nie každý tréner si to uvedomuje. Je iné ke ď chcete niekoho naučiť choreografiu alebo ho naučiť samostatne tancovať a premýšlať o tanci. Je iné učiť jednu lekciu, a iné mať pravidelné otvorené hodiny. Ten lektor to musí vždy zohľadniť. Ja mám svojich obľúbených lektorov, od ktorých sa snažím vždy, keď je príležitosť toho veľa odpozorovať.“

Dostáhl někdo z Vašich žáků či účastníků kursů a seminářů věhlasu v tanečním oboru?

Myslím, že som prvá a stále jediná na Slovensku, ktorá tu učí Vogue na pravidelnej báze. Preto každý môj študent je pre tzv. mojim dieťaťom a každý jeho sebemenší úspech ma extrémne teší. Napríklad moja Rebecca Velvet skončila niekoľkokrát už vo finále na vogueových báloch u nás aj v zahraničí. Moja Saška – Alexandra Velvet bola vo Viedni vo finále a naposledy u nás vyhrala vogue femme na House Meetingu vol.2! Moje študentky aj vďaka Vogueu získali tanečné angažmá v klipoch a na vys túpeniach a to ma veľmi teší. Niektorí dokonca už vedia učiť aj iných. A v neposlednom rade to milujú ako ja a to považujem za najväčší môj úspech. Lebo len preto som začala učiť. Aby som tu mala niekoho s kým by som sa vedela podeliť o tú radosť. Je ťažké byť šťastný sám. “

Čemu se věnujete dnes aktuálně, co připravujete?

Momentálne sa blížia Vianoce, tak len dokončujeme čo je rozrobené a chystáme s Deniskou afro-vogue show, ktorú odtancujeme na Silvestra v jednom klube v Bratislave. V januári máme druhú edíciu našej mondance tour, kde za víkend štyria tanečníci-lektori obehneme pät miest na Slovensku a v každej škole odučíme workshopy. Lebo nie každý má tú možnosť vycestovať za workshopmi, tak sa snažíme priblížiť tým ľuďom my. Víkend na to sa chystám ísť na bál do Helsiniek, tak musím začať kostýmy zháňať. Pripravujeme aj ďalšie dve edície párty Flying Shoes v KC Dunaji, kde ja ako mondance zabezečujem tanečné vystúpenia. No a pomaly začínam pripravovať druhú edíciu voguového bálu v Bratislave, ktorý by som opäť rada spojila aj s intenzívnym workshopovým víkendom, ktorý sme nazvali vogue intensive weekend. Dátum ešte nemáme stanovený.“

Kde a kdy váš soubor uvidíme v roce 2017 v Čechách?

To zatiaľ neviem povedať. Ale pevne verím, že sa tam čoskoro uvidíme .“

Děkuji za trpělivé vysvětlení tance Vogue i za celý rozhovor

 monika-2

Michal Stein

Foto: Katarína Bell (www.katarinabell.com) a archív Moniky Prikkelové

Taneční magazín

 

Rozhovor s  tanečníky Terezou Řípovou a Martinem Šimkem

Tanec byl vždy hlavně dřina a zájem

 

 

Vedete své taneční kurzy. Kde vlastně učíte a jak dlouho?  

Tereza: „Já učím 6 let, začala jsem s přípravkou dětí v Bakově nad Jizerou, poté jsem dostala nabídku učit klasické taneční pro mládež v  Mnichově Hradišti. V tu dobu jsem oslovila Martina a tím naše spolupráce začala.“

Martin: „Já jsem učil více v Praze, s Terezkou jsme ale začali učit  na mladoboleslavsku,  zejména  Mnichovo Hradiště, Mladá Boleslav a městečka kolem. V Praze jsme rozšířili výuku.“

Které typy tanců  se dají nalézt ve Vašich kurzech?

Martin: „Razíme motto „Staré tradice v novém kabátě“,  snažíme se tedy, aby tradiční standardní a latinsko-americké tance zůstaly, ale pokoušíme se je nějak tematicky  rozšířit. Lidé si mohou vyzkoušet třeba tango  argentino,  každý člověk si poté snadněji přijde na to,  zda ho více  baví latina, standard nebo třeba ještě  něco jiného. V Mladoboleslavském divadle pořádáme pravidelně jednou  měsíčně taneční večery na divadelních prknech,   udělali jsme například muzikálový večer a vyučovali  jsme muzikálový tanec (Chicago).“

Oba máte také bohatou taneční kariéru. Co Vás přitáhlo k tanci?

Martin: „Mě vlastně přitáhla Terezka, byla to  náhoda, nebo osud. Měl  jsem totiž závodně  plavat, ale onemocněl jsem. Když   jsem se po nemoci vrátil,  bylo mi doporučeno nemít žádnou extrémní fyzickou zátěž. Terezka s mým bratrem byli  o rok mladší, osudem či náhodou jsme se dostali  k sobě, co je ještě  zvláštnější, nikdy jsme spolu  závodně netančili, já s Terezkou, ani s mým bratrem žádnou společnou závodní kariéru  nemáme. Terezka znala dobře mého bratra, ale oslovila mě…Nekonkuroval jsem  bratrovi, opravdu. On  byl v mladší kategorii.

Tereza: „Já jsem  v 8 letech z aerobiku přešla na tancování, bavilo mě to, se Šimkovými jsme se sešli v klubu v Bakově nad Jizerou. Bratr Martina  se mnou chodil do třídy.“

dsc_0892

Zavzpomínejte na Vaše sportovní úspěchy…

Tereza: „Začali jsme úspěšně. S mým tanečním partnerem jsme vždycky končili na stupních vítězů, později samozřejmě přišla různá  změna tanečních  partnerů, ale vždy jsme se drželi ve finále či v semifinále. Později jsem  přešla k standardním tancům,  byla jsem v reprezentaci,  poslední rok a půl či dva jsem  reprezentovala Polsko.“

Čemu vděčíte za to,  že jste vždy končili na stupních vítězů?

Tereza: „Určitě dřina a zájem. Bez toho, aniž by nás to bavilo a byl to celý náš život, by to opravdu nešlo. Celý život byl  skutečně jenom takový: ze školy a na trénink,   nic jiného. Škola, trénink.“

Neměla jste pocit, že přicházíte o veškerý  život kolem?

Tereza: „Ne, vůbec ne,  mě to tak strašně bavilo,  neměla jsem vůbec pocit, že o něco přicházím, naopak.  Taneční svět je jiný. Lidé mi připadají  vyspělejší, chovají se k sobě hezky.“

Martin: „Podobně. Vystřídal jsem asi tři taneční partnerky, poté jsem trénoval v Praze, takže od té doby jsem měl individuální studijní plán. Vůbec jsem nebyl ve škole,   trénovali jsme i v zahraničí. Bez ind. výuky  by to nešlo. Tanec  mě nabíjí úplně jinou energií. Láska k tanci, pohybu, hudbě, to všechno patří  k mému životu. Nikdy mi nevadilo, že přicházím o zbytek zážitků,  nechodil jsem nikam „pařit“  každý pátek. Vidím své úspěchy,  reprezentoval jsem Českou republiku.  Přikládám  svůj úspěch i tomu, že jsem měl  výborné trenéry a zázemí. Rodina je  určitě důležitá. Opravdu hodně  jsme  procestovali, Evropu téměř celou, také jsme měli letět do Spojených států, ale bohužel to nevyšlo, na poslední chvíli jsme letěli do Moskvy. Většinou se opravdu cestuje po Evropě, centrum latinsko-amerických tanců a standardních je totiž  Evropa.“

dsc_0908

Pokud jste byli v zahraničí, měli jste čas  prohlédnout si příslušné místo?

Martin: „Ne, čas jsme si  museli udělat. Zašli jsme k moři, ale až navečer. Známe  vlastně halu a hotel.

Všechno se odehrává v hale, vybavuji si moc hezký kemp ve Slovinsku, kde se dá jít k moři. Ovšem…  tak na půl hodiny, spíše zajdeme na jídlo. Musíme  odpočívat, nemůžeme se vystavit  sluníčku a být unavení,  druhý den je soutěž.“

Dovolená to tedy není…

Tereza: „To ne, ale  poznáte  tanečníky,  jdete   s nimi  na večeři, vnímáte,  jakým způsobem se  jaká země připravuje  na soutěž, zda dodržují časový plán, nebo má  soutěž hrozivý  skluz…. Třeba Itálie – ráno  přijdete v devět hodin, to už  má být otevřeno, ale v deset tam ještě nikdo není. Všichni čekají a  organizátoři se objeví až o půl  jedenácté.“

Našli jste si přátele v zahraničí?

Tereza: „Určitě ano.“

Stále si dopisujete?

Tereza: „Už ne. Jsem s nimi spíše v kontaktu kvůli soutěžím,  v  této oblasti komunikujeme stále. Také  v okamžiku, kdy  přijedou do České republiky. Je na tom krásné, že poznáte různé národnosti a  lidi  s různým zázemím, ale láska k tanci nás všechny spojuje.“

dsc_1014

Která evropská země Vás natolik nadchla, až jste ji chtěli napodobit ve svých aktivitách? 

Tereza: „Jde tu spíše o  styl, který se vyučuje v dané zemi. Já jsem jezdila do zahraničí zejména kvůli  standardním tancům,  jiný styl je v Itálii, tam je živější,  rychlejší,  velkolepější, v Londýně je naopak tanec ve znamení techniky, ale dnes doba celkově přinesla všechno největší, nejrychlejší,  všechno se  posunulo někam jinam.  Velice mi vyhovovalo  Polsko. Ve své době byli na vrcholu umění, umísťovali se pravidelně  na nejlepších místech ve finále,  skoro všechna místa byla  obsazena  polskými páry. Jejich styl byl někde mezi Anglií a Itálií,  to mi opravdu vyhovovalo. Zůstala jsem v jejich klubu, trénovala jsem s nimi, neměla jsem partnera z Čech,  ale z Polska.“

dsc_0949

Slýcháme o vedoucím postavení polských tanečníků. Proč? 

Martin: „Na východě lidé  tvrdě  dřou, když se dostanou k tanci, mají určitý  plán,  podle kterého postupují a oddají tomu celý život. Na západě je více možností, děti se mohu věnovat čemukoliv. Na východě ne.  Cítíte, že musíte pracovat, protože je sto  jiných, kteří čekají na příležitost, aby mohli trénovat. Lidé doslova čekají na to, až někdo odpadne, aby  mohli nastoupit na jeho  místo. Na západě záleží na finančních prostředcích. Pokud člověk zaplatí, může cokoliv. Česká republika se podobá západu.“

Tereza: „Tento přístup je vidět zejména u malých dětí. Maminky obvykle nechtějí, aby jejich  dítě chodilo  třikrát týdně na trénink,  platilo se a muselo se tvrdě pracovat.  Jednou či dvakrát týdně stačí, dále mají  flétnu, mimo to   ještě aerobik,  tenis. Nechtějí dělat nic  jako hlavní věc. Spíše si něco zkusit, opravdový zájem, kdy se člověk něčemu hluboce oddá a dře, chce vítězit, to tady už moc není vidět.“

 Jak vidíte současnou situaci z Vašeho úhlu pohledu?  Je to správné nebo ne?  Pokud budou všichni dřít a budou chtít být první, také to nepůjde…  

Tereza: „To je pravda, ale já mám pocit, že by  děti nejraději nedělaly vůbec nic. Rodiče jim zařídí  spousty kroužků, chápu i to, protože jsou sami  zaměstnaní, vytížení a jsou  rádi, že se jejich dítě nikde nepoflakuje a nesedí v partě. V kroužcích je tedy o děti postaráno. Vidím problém v přístupu rodičů. Dříve by řekli – Běž a uč se!  Dnes řeknou – Nechce se Ti, chudáčku?   Tak ne, zkusíme raději dvacet koužků za rok, ono tě třeba něco trkne.  Přístup rodičů je příliš liberální a je to na škodu věci.

I dnes jsou  děti, které jsou zapálené a ty vyhrávají. Ani já nejsem  úplně soutěživý typ, ale snažila jsem se. V současné době mi připadá, že děti chtějí sice  vyhrávat, ale neudělají proto nic. Kdyby to  tak šlo samo…..“ To nás trenéry trošku trápí.

Některé děti i dnes soutěží, ale tak dva páry ze skupiny, dříve by soutěžily všechny.

Martin: „To samé vidíte i v klasických tanečních. Zavolá nám  maminka a ptá se na všechny podrobnosti. Děti vůbec nejsou aktivní.

Jsme šťastní v tanečních pro  dospělé, tam jsou lidé, kteří opravdu chtějí tančit.

Také je důležitá regionální základna nebo tradice a  na mladoboleslavsku se stále drží. V deváté  třídě se mladí přihlásí do tanečních  a učí se. Čím menší město, tím více se tradice drží. Dá se říci, že je všechno opravdu trošku přesycené, lidé mají  hodně možností, co dělat a času moc není.“

dsc_0953

Pro tento podzim máte připraveny dva projekty. Představme první z nich, Roztančené divadlo, což  je určitá  obdoba Stardance. Jak jste přišli na  tuto myšlenku, přitahovalo Vás samotné  jít soutěžit do Stardance?

Martin: „Říkáme tomu takové divadelní Stardance, aby lidé snáze pochopili smysl soutěže,  ale nemá to se Stardance nic společného, vlastně jsme se  ani touto soutěží moc neinspirovali. Říkali jsme si s Terezkou,  že by možná zajímalo ty, kteří chodí na naše divadelní taneční, jak herci tančí.    Samozřejmě jsou tu podobné prvky jako ve Stardance, my také musíme obléknout herce do krásných šatů…“

Bude příští rok opět taková  soutěž?

Martin: „To nevíme. Nejdříve musíme zjistit, jaký bude o tuto soutěž zájem. Choreografii sestavíme,  natrénujeme s herci, časově to není  vůbec jednoduché,   tréninky  musí být nejméně čtyři, aby to trošku vypadalo, takže závěry zatím neděláme.“

Co budete dělat, když herec přijde jen 2x a nebude  umět?

Martin: „To ne, to už víme teď. Herci se  snaží, nechtějí se ztrapnit a vyhledávají tréninky. Vznikla tu určitá soutěživost mezi účastníky, chtějí vyhrát, snaží se  vložit  do choreografie něco, aby byli zajímaví a jiní než ostatní. Je tu taková zdravá soutěžní rivalita, vtipná a příjemná.“

Někteří soutěžící vypadali, jako by neměli  o tanci ani ponětí. Nemáte strach, že jim to nepůjde?

Martin: „Určitě ne, je pravda, že někdo se setkal s pohybem a někdo ne,  ale naučit se může každý, jen musí  chtít. V naší soutěži je to jednodušší v tom, že se  tančí jen jeden tanec, vždycky se choreografie dá sestavit tak, aby to šlo.  Nedáme tam prvky, které dotyčnému nesedí.“

dsc_1013

Je v soutěži nějaký supervizor?

Martin: „Ne, kontrolujeme si vše sami spolu se šéfem Mladoboleslavského divadla.“

Očekáváte hodně velký zájem?

Tereza: „Ano, zatím zájem je. Je to nové, je to něco jiného a lidi to zajímá. Ti,  kteří pravidelně chodí do divadla, se určitě přijdou podívat. Tady se setkává sport s uměním.“

Vybrali jste opravdu ten správný čas, když ve stejnou dobu diváci sledují i televizní Stardance? 

Martin: „To bylo trošku cílené.  Chtěli jsme, aby lidé, kteří se zajímají o Stardance, mohli současně sledovat i naši soutěž.  Vědí, o co jde, nemusí k nám chodit pravidelně, soutěž  není v sobotu, mohou  si tipovat a sledovat vše on-line. A konečně 4. prosince se přijdou podívat na závěrečný výsledek.“

bez-nazvu

Na co se diváci ještě mohou těšit během závěrečného večera?

Martin: „Vystoupení břišních tanečnic, jsou to  velmi úspěšné,  mladé slečny,  dále je tu pěvecké  vystoupení Adama Koubka,   máme připravenu  jednu scénu z nového představení Kabaret z MD a další dvě skvělé show, na které se těšíme a herci také, úvodní choreografii na živou hudbu a před slavnostním vyhlášením  ještě  jednu společnou choreografii.“

Zatančíte něco i Vy? 

Tereza: „My budeme tančit jen s herci a herečkami, samostatně ne.“

Vy ale připravujete ještě jeden podzimní projekt, o co jde?

Martin: „Jedná se o Benefiční taneční večer pro Elinku, při kterém se budeme snažit právě tancem podpořit tuto dívku, aby si mohla koupit  přídavný motorek k invalidnímu vozíku. Elinka je  14-tiletá  dívka, která má od narození rozštěp páteře, takže je odkázaná na invalidní vozík.  Je to velmi šikovná studentka, ale zdravotní podmínky ji nutí k tomu, aby měla čtyři ošetřovatele a asistentky, ve škole musí mít  pomocníky atd. Současně se ale  moc snaží a my jí opravdu chceme pomoci alespoň tím, aby se mohla do  školy dostat sama, nebo jít s kamarádkou ven.  Maminka by na ni mohla jen dohlédnout z okna a ona by byla samostatná. Bez motorku vozík  sama neutáhne.

Pojištovna uhradí jen část vozíku, motorek stojí Kč 80 000,-. Budeme  se tedy snažit vytěžit i z jiných projektů a doufáme, že se vše podaří.“

Jak jste se seznámili s Elinkou?

Tereza: „Chodila jsem s  její sestrou do třídy.  Máme tedy osobní  vazbu na tuto rodinu, proto jsme jim  chtěli pomoci.“

Kde se bude tento večer konat?

Tereza: „Ve vzdělávacím centru Škoda  auto, přijdou zajímaví hosté. Hlavním patronem je známý mladoboleslavský herec Matouš Ruml a zavítá k nám i Emma Smetana, o pěvecké vystoupení se postará  Monika Somerová (Fantom opery), uvidíme klasické pole dance, malé děti, připraveny jsou soutěže, módní přehlídka,  my dva budeme moderovat  a učit takové minikurzy,  aby si lidé mohli zatančit. Hrát nám  bude kapela Piknik.

Plánujete nějaký další projekt po novém roce?

Martin: „Ano, ale zatím bychom většinu  nechali ještě v tajnosti.“

 

Děkujeme a držíme palce

Eva Smolíková

Více na stránkách

www.tanecnimt.cz

 Foto: Eva Smolíková

 

Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha Yvonou Kreuzmannovou

„Toužím pomoci umění“

Vztah k pohybu jste měla od malička. Toužila  jste vždy zabývat se tancem nebo Vám byl blízký jakýkoliv pohyb? 

„Začínala jsem se sportem,  dělala jsem sportovní gymnastiku na vysoké úrovni,  trénovala jsem 5x  až 6x týdně. Jedním z důležitých momentů byla návštěva hodin baletu, ty probíhaly  každou středu, ale úplně klasický balet to nebyl. Dá se spíše hovořit o  příjemném pojetí základů baletní techniky, kterou nám předávala Zdena Látalová.  Úplně mě oslnilo, jak se dá pracovat s tělem, jak se dá cítit, vést pohyb a bylo to jednoduše něco jiného než gymnastický dril, proto mě to tolik  bavilo. V  17-ti letech jsem měla  těžký úraz, utrhla jsem se z horní žerdě bradel  a spadla jsem mimo duchnu. Když  jsem tak ležela v nemocnici, poté co mě dostali z bezvědomí, zvažovala jsem, co asi budu moci dělat. S gymnastikou byl konec, protože ta byla opravdu náročná. Brzy jsem šla za paní Látalovou  a ta mi doporučila skupinu scénického tance Jiřího Rebce. Tím jsem začala tančit něco z tehdejšího moderního tance. Základy baletu jsem měla, věnovala jsem se dále grahamovské technice. A ta mě neuvěřitelně  bavila. Navázání na cítění vnitřku a vůbec samotné vedení pohybu, to mi  úplně  proměnilo  život a musím říci, že jsem se do tance  zakousla úplně stejně jako před tím do gymnastiky. Znovu jsem trénovala asi 5x či  6x týdně při studiu i  při práci a byla jsem opravdu  šťastná. Vlastně mi to  dodalo odvahu hlásit se na Akademii múzických umění.“

Vyrůstala jste ve městě nebo na vesnici? Bylo tehdy  dost příležitostí věnovat se tomu, co člověk chtěl nebo byly v té době  možnosti  omezené?

„Omezené to bylo. Já jsem se narodila  v Praze a také jsem zde  vyrůstala. Možností tu bylo teoreticky nejvíce, ale pořád se dá hovořit o ‚undergroundu‘. Chodívali  jsme potajmu na francouzskou či americkou ambasádu sledovat  různé taneční filmy. Samozřejmě ve školách jsme se tím nechlubili a rodiče  jsme tím také neděsili. Zkrátka  to byl náš zájem,  v době tuhých 80. let během komunismu to opravdu nebylo jednoduché.“

20100623_9256

Takže v tuto dobu už jste se vydala směrem k modernímu tanci…

„Podvědomě jsem tím směrem šla. Celý život dělám všechno intuitivně, když mě něco přitahuje, jdu za  tím.  Jsem typ  člověka, který pracuje na dvě stě procent, pokud se pro něco rozhodne, nedělám nic napůl a baví mě to.  Jinak bych  ani nevydržela takovou dobu dělat  festival TANEC PRAHA. Asi je to poznání, co dokáže tanec dělat na vlastním těle, prostě mám v sobě i vášeň pro tanec, to je krásné.“

Vznikl zájem  o tanec náhodou nebo jste byla  ovlivněna tím těžkým úrazem?

‚Byla to náhoda, ale svou roli sehrál i fakt, že se vše  stalo najednou.“

Odešla jste v mládí do  Francie, proč?

„Já jsem nikdy nechtěla odejít z Čech. Nikdy. Je to  možná taková má  genetická „vada“. Několikrát mi nabízeli dokonce  velmi výhodnou práci v zahraničí a já jsem nechtěla odejít. Můj  táta, který pracoval pro UNESCO jako  expert,  měl s tímto také  velké problémy. Stále  jezdil  a pomáhal v Africe, Kambodži, Číně, byl velice vzdělaný, uměl devět  jazyků, měl dvě vysoké školy, ale nikdy nechtěl v zahraničí zůstat. Odjel na  půl roku, na rok, ale vždycky  se k nám vracel. Měl v sobě takovou zvláštní formu vlastenectví, kterou já neumím popsat, ale mám ji  v sobě také.  Cítím, že bych měla působit tady v Čechách, tady jsem doma a mám tu své kořeny. Chci věci změnit, pomoci je měnit, zlepšovat, to je  pro mě důležité. Vlastně  jsem se i přímo podílela na pádu železné opony, byla jsem velmi aktivní.  Hned poté jsem šla na Francouzský institut. Vlastně i vášeň pro jazyky mám v sobě po tátovi, francouzštinu jsem studovala  od základní školy, také latinu a chvilku španělštinu, zkoušela jsem zabřednout  do románských jazyků. V posledním ročníku  na AMU  jsem  byla  v té úplně první vlně studentů, které pustili do zahraničí. Jezdila  jsem skoro každý měsíc domů, jednou stopem, podruhé autobusem,  potřetí v nějakém náklaďáku, vždy jsem se nějak vrátila. Bylo  to složité, protože můj otec  tragicky zahynul, máma byla  už v důchodu,  takže já jsem zůstala na všechno úplně sama. Musela jsem se  postarat sama o sebe.“

Byla jste i přesto šťastná?

„Ano, šíleně. Byla jsem zamilovaná do Franty Kreuzmanna, kvůli němu  jsem stále jezdila tam a zpět, dělala jsem svůj první nezávislý festival a věděla jsem, že chci dělat právě to. Už v roce 1990 jsem dělala tiskovou mluvčí festivalu TANEC PRAHA a věděla jsem, pokud tu práci někdo nevezme za svou, tak všechno skončí.  Bylo jasné, že Pražské kulturní středisko jde do likvidace a bylo třeba vymyslet,  jak udělat všechno jinak…

Honza Hartmann zakládal Tanec Praha na Pražském kulturním středisku. Pomohl mu  velmi výrazně Jiří Kylián, který přesvědčil PKS, že by v Čechách  měl být  k vidění i  tanec současný. Tehdy tu bylo  pár skupin jako UNO, Unia nova, dá se říci, že tu bylo několik pokusů o současný tanec. Festival měl  přinést inspiraci, motivaci a jiný úhel pohledu. Mně se to nesmírně  líbilo, nebyla jsem sice  u prvního ročníku v roce 1989, ale v roce 1990 už jsem nechyběla. Pracovala jsem jako „děvče pro  všechno“ a  uvědomila jsem si, že je třeba festival  zachránit, protože to je skvělá  šance.“

Do Paříže jsem odjížděla s myšlenkou, že budu studovat a uvidím, co mi to přinese. Ale  hlavně budu chystat festival a Paříž  je město, kde se děje úplně všechno. Za prvních 7 měsíců v Paříži jsem viděla asi 120 představení, chodila jsem opravdu  na všechno, co se dalo a ne všechno jsem v té době byla ochotná „skousnout“. Estetika v Paříži byla  úplně jiná, opravdu mi to dělalo problém. Vybrala jsem 5 nebo  6 představení, které  jsem pozvala na festival do Čech, který jsem řídila vůbec poprvé.

Přesvědčila jsem tehdejšího primátora i ministra kultury, aby nám umožnili další existenci, tehdy to bylo dosti složité, protože se  měnila legislativa. První nezávislý festival jsme dělali pod  hlavičkou Divadelní obce a teprve druhý festival v roce 1992 bylo už založeno občanské sdružení  Tanec Praha. Prožívali jsme těžké  mezidobí, kdy zanikla PKS a Divadelní obec nás vzala ‚pod svá křídla‘. Na tento malér  do smrti nezapomenou, protože festival skončil velkým deficitem, který nešel za mnou, ale za Divadelní obcí, bylo to hodně složité, ale ministr nás ‚podržel nad vodou‘. Velmi nám to pomohlo udržet kontinuitu a to bylo opravdu důležité.“

DSC_0840

Máte tolik aktivit, funkcí a projektů… Zbývá vůbec nějaký čas věnovat se pohybu? Zacvičíte  či  zatančíte si?

„Rozhodla jsem se už dávno,  už v době, kdy  jsem začala  dělat festival, že nebudu tančit s ‚profíkama‘.

Tělo samo říká, co může a co nemůže. Jednak v té době byl současný tanec skutečně ‚v plenkách‘ a  kdyby  nás lidé porovnávali, dočkala bych se reakcí typu: ‚A  co nám chce  ta  Kreuzmannová říkat, vždyť to sama tolik neumí…‘ Je tu takový český zvyk pořád někoho či něco porovnávat. Já  přece nejsem člověk, který se ‚cpe‘ na jeviště, jsem člověk, který chtěl umění pomoci…

Celou AMU jsem chodila s volejbalistou, naučila jsem se hrát volejbal, je  to vážně super hra a krásně si přitom vyčistíte hlavu. Musíte u toho i přemýšlet a  mít nějakou techniku, je to velmi variabilní pohyb,  takže jsem zůstala věrná volejbalu až do teď. Hraji ho už asi třicet let, v létě i v zimě, tím si vlastně udržuji fyzickou kondici, což je pro mě skutečně  důležité. A v posledních letech ( obzvláště po padesátce) člověk cítí, že potřebuje i něco jiného. Začala jsem chodit na fyzioterapii, mám svoje způsoby a  určitá  cvičení, kterými se snažím své  tělo udržovat. Snažím se každý den udělat aspoň pár cviků, i když mi to moc nejde, zvláště ne v tomto ‚fofru‘.

Nemrzí Vás, že jste přestala tančit?

„Ne. Jsem hodně sebekritická, neměla jsem pocit, že bych zrovna já na divadelních prknech někomu chyběla nebo že bych diváky o něco ochudila. Nemám ambici vystupovat, opravdu mě to bavilo a těšilo, ale úplně mi stačí, když si jdu zatancovat po turnaji na diskotéku nebo když uděláme párty v divadle. Nesmírně ráda tancuji, to mi samozřejmě zůstalo, ale nepotřebuji vystupovat na jevišti.“

Ročně  zhlédnete  nespočet představení,  dokážete odhadnout, kolik představení jste za život mohla vidět?

„Určitě více než 5 tisíc.“

Oslovilo či nadchlo  Vás nějaké představení natolik, že Vás  ovlivnilo v dalším životě? Změnilo třeba něco ve Vás nebo celkově i Váš pohled na tanec?

„Určitě. Asi první, kdo úplně změnil můj pohled na současný tanec, byl Ohad  Naharin. Hned. Bylo to na počátku 90. let.  Díky Ženevskému baletu jsem Ohada Naharina mohla předvést několikrát po sobě na našem festivalu. On byl pro mě úplný  fenomén, zjevení. Jsem šťastná,  že se nám vloni podařilo po více než 25 letech dovézt jeho hlavní soubor Batsheva Dance Company, protože do té doby jsme tu měli jen jeho  juniorský soubor s jiným repertoárem. Určitě mohu říct, že Ohad změnil můj pohled na tanec. On dokáže pracovat s technicky skvěle vybavenými tanečníky, ale zároveň dokáže podtrhnout jejich osobnost. U něho jsou opravdu tak silné individuality.  Najednou vidíte, že mezi tělem a hlavou je dokonalá souhra a cítění, jeho dílo je  něco mezi meditací a tancem. Myslím si, že způsob, jakým jeho  soubor  pracuje,  je extrémně zajímavý a silně poutavý. Ohad vyvinul  nový pohybový slovník a mě to skutečně  baví.“

Jenom  on  sám si vytvořil tento  pohybový slovník?

„Ano, jenom on sám a tvořil ho  léta. Pojmenoval ho  gaga styl. Dnes Ohad nedá  licenci hned tak někomu. Velmi si své dílo  hlídá.

Po tomto  nadšení pro způsob práce s pohybem, který ve mně vyvolal Ohad, druhý člověk, který mě úplně vykolejil, byl Lloyd Newson. Okamžitě jsem ho pozvala do Prahy, to byl rok 1995  a byl to obrovský úspěch. Jeho  představení úplně zarezonovalo  nejen ve mně, ale v divácích všeobecně. Tehdy bylo velmi , velmi  odvážné,  Lloyd se vůbec  nebál takových složitých a  tehdy velmi provokativních témat, jako bylo např. chování  homosexuálů. Jeho  dílo  mě na dlouho oslovilo, pokud jde o fyzické divadlo, pochopila jsem, kam až se může jít a  jak silná témata umí  tanec vypovídat. Vlastně  mě toto představení  pomohlo  vnímat druhou stránku toho, co tanec a tělo umí. Nechci říct, že by mi vadila abstrakce, naopak, já ji mám moc ráda…, ale  ta díla, která jdou ještě po tématech, mají pro mě  vyšší stupeň. Velmi mě to baví. Představení  nemusí být narativní, to ráda nemám. Asi proto, že celou dobu, co jsem studovala AMU, museli jsme všechna libreta  převyprávět a  klišé všech těch gest a věcí, které patří k určitému stylu klasického baletu, mě vlastně nudí, protože jsou předvídatelná. Nic  už vás nepřekvapí, zatímco  u současného tance se vždy těším, až mě zase něco překvapí. Ale ani toho není moc.“

Je to důvod, proč jste toužila přivézt do Čech něco nového než předvídatelné baletní umění?

„Ano. Ale ne úplně. Já si hluboce  vážím klasických tanečníků,  vím, co je to za dřinu, nemám s klasikou  sebemenší problém, ale mě už to prostě přestalo bavit. Myslím si, že tohle se stalo i proslulému Baryshnikovi. Dostal se na absolutní vrchol, dokázal tančit velká díla  s takovým nadhledem…, ale poté  se přece jen dal cestou moderny. Chtěl jít jinam, chtěl překročit hranice opakovaného klišé.“

Máte  rozsáhlý přehled  a  dostatek zkušeností. Jak si my Češi stojíme ve světě? Máme více či méně citu, lepší či horší techniku?

„Všechno se moc a moc změnilo za posledních dvacet let, v této oblasti nastal neuvěřitelný skok, ale pozitivní. Vzpomínám si, jak jsem v 90.  letech pozvala na festival Moniku Rebcovou. Bylo  to takové  malinké  světélko na české taneční mapě, dále se  čekalo na další generaci. Poté  přišli první absolventi ‚Duncanu‘, kteří  měli velmi zásadní význam. Petra Hauerová je nezapomenutelná ve své době, když byla na vrcholu kariéry interpretační i tvůrčí.  První vstoupila do experimentů s technologiemi, přinesla úplně nové pohledy a po ní  už začali  ‚dankenisti‘ víc a víc přinášet tyto nové prvky. Mám velmi kritický pohled na to, jak se na AMU učí choreografie. Myslím, že výuka zůstala někde v minulém století. Říkám na rovinu, že tohle  není vůbec dobré. Chybí tam  impuls zahraničních pedagogů a osobností, které vás můžou opravdu inspirovat a posunout někam jinam. Šance určitě jsou, já si myslím, že  u nás hraje roli  spíše lenost studentů. Je také nutný větší zájem o výjezdy do zahraničí. Například ‚Erasmus‘ nabízí takové možnosti… Co bych za to dala já, kdybych byla mladá.  Mohla bych si  odjet studovat  na celý semestr do zahraniční školy!  Je to skvělé  a otevře vám to oči . Já jsem sice ze Sorbonny odešla na Paris VIII, ale studium mi otevřelo pohled na tanec a to je velice  důležité. Vím, že  český tanec má jeden hlavní neduh – je často uzavřen sám do sebe. Lidé  rádi dělají  v  týmu spolupracovníků, se kterými jsou zvyklí dělat a takhle jim to vyhovuje. Málokdo, neříkám, že nikdo, málokdo se snaží vyjít  z této jistoty a  ukročit někam trošku stranou. To je z mého pohledu asi ten  největší neduh.  Ale  jinak máme skvělé a talentované tanečníky, každý rok se zlepšujeme a máme  také  čím dál lepší light design.

Důležitá je i výtvarná stránka. V Čechách se dosti  podceňují kostýmy a scénografie. Je to samozřejmě  otázka  financí,  ale mnohdy si povzdechu: „Ach,  ty tepláky, už zase ty tepláky!“  To je opravdu  špatně a  podceňovat se to nesmí. Pokud jde o choreografii,  to je těžké.  Nemohu říct, že by nám tady vyrostla skutečně silná choreografická osobnost, před kterou bychom všichni smekli, ale  určitě udělala kus práce Lenka Vagnerová, velký skok udělali  VerTeDance a celkově velmi  prospěla českému tanci práce s divadelními režiséry. Tento trend potvrzuje, že  taneční divadlo má něco do sebe. Např. Petr Boháč je divadelní režisér, Jiří Havelka také, Viliam Dočolomanský a mnozí další přichází z divadelního světa,  kde jsou  obrovská klišé a stereotypy, které už také nemusí každého bavit. Tito lidé se  najedou našli ve světě  tanečního divadla.  A já cítím, že tohle je  velmi zdravé, líbí se to nejen mně, ale má to i velký ohlas v Evropě.

Porovnám-li  českou taneční scénu se zahraničím, v rámci Evropy si vede čím dál tím lépe, opravdu. Ale  chybí jí také zázemí, aby někdo, jako třeba Lenka Vagnerová, mohl dělat větší produkce. Všichni zůstávají u menších  performancí, jenom VerTeDance a Farma v jeskyni si dovolí  jít do větších  inscenací. Těší mě,  že „Farma  v jeskyni“ letos vyhrála cenu, protože ta dokazuje, že se  Viliamovi Dočolomanskému podařilo  za ta léta  držet vysoký standard komplexní inscenace. Jeho dílo  není  „sólo, duet či  trio a  navíc nemám!“  Ne, on  jde do toho prostě naplno se všemi riziky‘.

YK_seriózní

Jak český divák vnímá taneční divadlo? Ocení je vůbec dostatečně?

„Nemůžeme čekat, že po padesáti letech izolace od všeho současného umění, tady budeme mít během dvaceti let diváckou obec. Takovou, jaká je  třeba v Londýně  nebo v Paříži. To je nereálné.   Vnímám  naši současnou situaci v kontextu historického vývoje.  Za první  republiky jsme  měli silné hnutí modernistek, bosonožek. Díky Jarmile Kröschlové, Rosálii Chládkové, která odešla do Rakouska, ale i  dalším, zde  už také  nazrávala česká současná taneční scéna  vedle oficiálního trendu současného divadla. To všechno bylo uměle přerušeno v roce 1948  a od té doby  až do roku 1989 profesionální současný tanec neexistoval.“

Proč myslíte, že za minulého režimu nebyl současný tanec vítaný?

„Komunisté nechtěli klást důraz na individualitu.

Vyhovovala jim  ruská baletní škola, maximálně  tak ještě podpořili folklor. Ale  nic mezi tím.  Současné umění jako celek je hodně individualistické a přináší různé názory a úhly pohledu. Určitě je tedy  příznačné, že až v roce 1989 se začala dosti  vyvíjet profesionální scéna. Ještě do druhé poloviny devadesátých let se nad  ní ‚ohrnoval  nos‘,  říkalo se: „To jsou ti amatéři!“  Přežíval tu  názor z  komunistického období. Ale tito umělci  nejsou žádní amatéři, to jsou velcí profesionálové. Než se vůbec podařilo dosáhnout nějakého  uznání  a respektu k současnému  tanci,  trvalo to dlouho. Ale jsem ráda,  že se ho vůbec podařilo dosáhnout  a my jsme tomu pomohli tím, že  jsme sem vlastně vozili příklady  špičkového současného umění.  Až v roce 2004  Ministerstvo kultury otevřelo samostatný grantový program. Dá se říct, že teprve posledních deset let existují jakési podmínky pro rozvoj současného tance.“

V Čechách  je určitě populární fotbal a hokej, ale o tanci se vždy mluvilo jako o menšinovém či okrajovém umění.  Jsou  Češi ochotni  financovat taneční umění?

„Tanec samozřejmě u nás není žádný ‚main stream‘. Ano, s oblibou je nazýván  okrajové umění. Zrovna nedávno mi jedna mluvčí z Lublaně tvrdila, že u nich všichni chtějí tančit, všichni chodí na současný tanec a strašně je to baví. Já bych to tak úplně neidealizovala. V Lublani jsem párkrát byla a vím, že to není úplně pravda. Ale možná takové otevření se veřejnosti můžeme podpořit ještě víc. V PONCI se o to opravdu snažíme, otevřeli jsme řadu tančíren a  děláme otevřené workshopy pro děti, seniory, mezigenerační workshopy….,  všechno zve veřejnost, aby se nebála a vyzkoušela si tanec, řeč těla je přenosná na každého. Ale přesto naším hlavním posláním zůstává podporovat současné profesionální umění.“

Mám dojem, že je i dost těch, kteří chtějí tančit. Mnozí soutěží a  touží  vyhrávat…..

„Tohle povrchní, komerční pseudoumění nemám na mysli. Míním to, co si člověk může zažít sám na sobě. Nemusí exhibovat, to je spíše  sport.“

DSC_0307

Jestli-že ročně  vidíte tolik představení, nedochází po těch  letech k syndromu vyhoření, může člověk ještě být z něčeho nadšený? 

„No, je to ve vlnách. Nejhorší  syndrom vyhoření jsem prožila v roce 2006 a  2007.  Tehdy  jsem předala celý Tanec Praha  mladší generaci a dopadlo to bohužel tak, že město Praha škrtlo v roce 2008 skoroveškerou podporu. Tahle ‚pomsta politiků‘ je něco, co se v  demokracii nemá stát.  Samozřejmě, ten tým, kterému jsem Tanec Praha předala, rezignoval.  Je těžké  najít si nástupce. Ale teď mám skvělý tým lidí, které práce baví, právě tito lidé  mi pomohli překonat syndrom vyhoření. Když jsem se v roce 2008 vrátila do vedení Tance Praha, přemýšlela jsem, jestli na to ještě mám. Ale dělala jsem dva roky poradkyni ministra kultury, to bylo opravdu  nad lidské síly,  protože není velký zájem ze strany resortu, aby se něco zásadně proměnilo,  takže  jsem si oddychla, že jdu dělat to, co mě baví a v čem se cítím dobře.“

Přivážíte  do Čech projekty  podle vkusu diváka, podle  svého vkusu, nebo se tu snoubí  obojí?

„Musím  o tom díle  být přesvědčená. Potřebuji,  aby mě představení oslovilo, téměř vše řeším intuicí,  přestože jsem racionální člověk. A řekněme  si to upřímně – profesionál pozná kvalitu.

Pozná ji  i divák, samozřejmě, ale někdy se nechá ošálit věcmi, o kterých  my profesionálové víme, že jsou příliš laciné.  Já jsem těch představení viděla  za život opravdu hodně, nečekám, že to bude mít ten a ten atribut, ale chodím na  představení a přeji si, aby mě někdo překvapil, aby mě něčím nadchnul. Rozumím si v tomto se spoluředitelkou  Markétou Perroud, protože máme podobné cítění a  není to náhodou.  Ona žila v zahraničí  a já zase  25 let jezdím po světě, proto se  nám  hodně věcí schází. Dokážeme  si říci,  v kterém poli tance se právě nacházíme, od abstrakce, až po ta díla, která jdou do hloubky a nesou silná aktuální témata, umíme si přesně definovat, proč je to či ono dobré a proč si za tím stojíme.  Je to těžké. U řady věcí vidíte, že  obsahují určitý punc kvality, ale je to lepší průměr, mírný nadstandard, který  ničím nevybočí. My se snažíme dovézt to, co aspoň trošku vybočí. Myslím si, že příští ročník bude opět zajímavý, protože se zabýváme už druhým rokem  kontexty různých kontinentů. Chceme divákům přiblížit, co představuje tanec pro Afričana, pro Brazilce, pro Korejku.

Když se nám všechno podaří tak, jak si přejeme, představíme příští rok v Čechách Koreu, Latinskou Ameriku i Afriku.“

Máte obrovskou výdrž. Mohl by Vaši  funkci  vykonávat  člověk, který  nemá kondičku či  bývá unavený?

„To by asi nezvládl“…

Jednou  jsem vysvětlovala všechny aktivity, které Tanec Praha dělá a  kolegové se mě ptali, co bude až nebudu? Musím říci, že si vychovávám nástupce,  aktivity se přeci dají rozčlenit. Jeden člověk může řídit divadlo, jeden festival, jiný platformu…. Musím ještě chvíli vydržet….“

Kde získáváte  energii na všechny aktivity?

„Jsem hyperaktivní od malinka,  šíleně hyperaktivní. A současně mám i  ten pověstný „tah na branku“, ale vůbec tu nejde o ambice. Nepotřebuji  být vidět, mám jen  potřebu tvořit.  Kdysi se něco  ve mně zlomilo po smrti táty. Snažila  jsem se redefinovat, co vlastně v životě chci. Bylo mi tehdy  21 let, pracovala jsem v Čedoku, studovala jsem dálkově  Vysokou školu ekonomickou, která mě bytostně nebavila a rozhodla jsem se, že půjdu dělat přijímačky na AMU. V té době jsem  pochopila,  co chci dělat a čemu se chci plně věnovat.  Baví mě pomáhat a sdílet zážitky. Vlastně mě uspokojuje, když vidím, že to, co dělám, někomu pomůže, ať už je to umělec, nebo  nadšené publikum,  či je to  otevírání nových cest v umění. Neříkám, že bych musela odjet do Afriky a začít tam učit, to asi ne, tahle povaha nejsem. Ale těší  mě posouvat věci dál a  to mi stačí. Ráda jezdím do zemí, kde není umění tak vyspělé. Povzbuzuji je, aby se nebáli nezávislé tvorby  a šířili  osvětu dál.“

Nezlákala  by Vás  kariéra politika?

„Ne, určitě ne. Je to oběť, odejít z takhle vysoké profesionální pozice do politiky.“

Práce Vám vlastně zničila  i  partnerství. Kdybyste to všechno věděla předem, zvolila byste si svou cestu jinak? Upřednostnila byste rodinu?

„Já bych asi nebyla šťastná, kdybych pouze upřednostnila rodinu. Nejsem ten typ. Hodně jsem se  věnovala svým dětem, úplně maximálně. Už  jen tím, že jsem s nimi zůstala sama. V kultuře nejsou žádné velké  peníze, musela jsem se hodně  „ohánět“.  Dá se ale říct, že jsem jim věnovala více  než 17 let svého života. Ne tím,  že bych  s nimi byla dennodenně. Spíše tím, že jsem je zabezpečila, snažila jsem se jít jim vzorem. Nechtěla jsem, aby trpěly tím, že mají jenom matku, protože táta odešel se vším všudy, aniž by platil alimenty. Pro mě to nebylo úplně lehké.  Dnes chybí mužský vzor mému  ‚pubertálnímu‘ synovi  a nemůžu to  změnit. Rozhodně si ale  nemyslím, že kdybych se vzdala Tance  Praha a věnovala se rodině, tak bych žila lepší život.“

 I kdybyste  byla o své lásce přesvědčená, že je to ta pravá, tak byste ji neupřednostnila?

„Takovou  možnost  jsem také měla. Po prvním rozvodu jsem měla nádherný tříletý vztah. V podstatě jsme  neměli žádný problém mezi sebou a byl to nejhezčí vztah mého života. Ale partner nebyl Čech a já jsem nebyla ochotná odstěhovat se do ciziny a žít s ním. Cítila  jsem, že moje role je tady. Všeobecně se očekává, že žena půjde za mužem a já ta povaha nejsem. Já to v sobě nemám. Takže jsem vztah ukončila, jsme do teď skvělí přátelé, hrozně rádi se vidíme, ukončila jsem náš vztah možná ke své vlastní smůle.“

Stačila  dětem tato pozornost, nebo si  mámu neužily tak, jako ostatní děti? Necítí lítost?

„Na to nikdo nemáme odpověď, co je akorát. Moje děti vědí, že v období  festivalu prostě nejsem včetně období před festivalem. Když přijde léto, tak pro ně udělám ‚první poslední‘. Jestliže s nimi jednou jsem, tak jsem s nimi intenzívně. Jak dnes samy říkají, někdy až moc. Ted už  jim dávám volbu, zda se mnou chtějí či nechtějí někam jet. Kdysi jsem je všude brala s sebou, tím jsem byla známá po celé Evropě.“

Dokážete vůbec odpočívat? Jakou formu odpočinku volíte?

„Nejvíce  relaxuji sportem. Potřebuji aktivní odpočinek. Dost pracuji na počítači, přemýšlím, píšu, sleduji videa, sedím v divadle, takže  to všechno  potřebuji vykompenzovat pohybem. Mám svá oblíbená místa v Pošumaví a  na Šumavě a  tam jsem docela líná… Zavřu se uprostřed lesa, udělám si oheň, dívám se  na koně, na  louce se pasou srnky a mně je nanejvýš  dobře. Vyčistím  si hlavu. Šumava  je pro mě úplně to nejkrásnější místo a jsem za něj vděčná. Mám tam maličkatý domeček, ale je uprostřed  přírody, tam je  pro mě asi největší odpočinek. Miluji i  moře, jezdila jsem na lodi a na jachtu, moře mě opravdu baví. Prakticky nikdy ale nejezdím na zájezdy. Vezmu si auto a jedeme. Zůstáváme tam,  kde se nám líbí,  nebo kde máme  nějaké kamarády. Miluji  absolutní svobodu. Rozhodnu se,  kdy a kam popojedu. Jsem schopná  vyjet si po celé Evropě, najít si,  kam pojedu druhý den  a vůbec nic  neřeším dopředu.“

Dostala jste Řád francouzského rytíře. Nemáte v sobě trošku lítost, že Vás neocenily  Čechy, ale jiný stát? Dokážou Vás Češi vůbec ocenit?

„Mám pocit, že to je fenomén České republiky – ‚jakmile má někdo  úspěch v zahraničí, je tady ticho  a raději se moc neukazujte!‘ Ale nechci to přehánět, tady snad ani nejsou žádná taková uznání. Jsem přesvědčená, že  vnímání Tance Praha a PONCE je čím dále lepší.   Třeba  nějaké  ocenění přijde za sto let.“

Neumím si zdůvodnit, proč je žena rytíř…

„Já vlastně také ne. Jsme tam jen tři ženy.“

DSC_0311

Potěšilo Vás toto uznání, nebo nic takového ke své spokojenosti nepotřebujete?

„Bylo to milé,  nesmírně  si toho vážím. Součástí tohoto řádu  je, že se schází společnost rytířů a legionářů. Na  ambasádě  tehdy proběhla krásná akce.“

Cením si zejména toho, že potkávám opravdu silné osobnosti. Např. lékařské kapacity, třeba i bývalé politiky, kteří udělali něco zásadního, je to jednoduše  milá, hezká, malá společnost, z České republiky je nás málo. Je to pro mě velká pocta, že se vůbec dostanu do takové společnosti. Pan velvyslanec vždy udělá jednou za dva či tři roky akci, která je věnovaná výhradně legionářům a rytířům za jejich zásluhy. Je to pro mě jako nové  nadechnutí.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková,  archiv Tanec Praha

 

 

Rozhovor s choreografem a tanečníkem Pavlem Towenem Veselým

„Frank Towen mě naučil fanatické práci“

 

 

 

 STEPEM I ZPĚVEM K SRDCI TOWENA

Nástupce a pokračovatel  legendární taneční osobnosti Pavel Towen Veselý o Franku Towenovi

Pavel Towen Veselý i nadále pokračuje v tradici legendárního tanečníka, choreografa a pedagoga Franka Towena (27. 10. 1912 – 27. 12. 1991). Původně absolvent pěveckého oddělení pražské konzervatoře, potom žák a později asistent Franka Towena po něm převzal legendární taneční školu a udělal z ní komplexní muzikálovou. Pavel vystupoval léta jako stepař v kabaretech, zábavních podnicích i televizi. Se svým dětským souborem reprezentoval v Japonsku na festivalu Macuri/Haku. Ale rovněž zpíval s různými orchestry, připravil se zpěvákem Vaškem Vašákem komornější pořad Pokus pro dva, vydal v country duchu své album Kovbojské písně a natočil CD (ve spolupráci s Janen Honkyšem) To pláčou andělé, kde se představil i jako skladatel a textař. Za sebou má divadelní role v muzikálech Jesus Christ Superstar, Pěna dní, Kiss me Kate, Dracula, Monte Cristo a dalších. Účinkoval rovněž v divadle Červený Kohout. Má na kontě i několik divadelních režií. V současné době se věnuje hlavně pedagogické práci se zpěváky. S Pavlem Towenem Veselým jsem se spojil, abychom zavzpomínali na éru Franka Towena, popovídali si o tanci a zejména stepu, ale také se podívali na pěveckou přípravu současných hvězd a hvězdiček. Jelikož se s Pavlem známe přes pětatřicet let, budeme si tykat (laskaví čtenáři snad prominou). A poněvadž jsem mu asi před třiceti lety otextoval svižnou písničku o konkursu na muzikál pod názvem „Stepem k srdci“, dovolil jsem si ten název parafrázovat v titulu tohoto rozhovoru.

Jak vzpomínáš na Tvé první setkání s Frankem Towenem? Proběhlo v jeho studiu?

„Mé první setkání s Frankem neproběhlo v jeho studiu v Kobylisích. Bylo to v Jihlavě na festivalu nových zpěváků populární hudby Mladá píseň, kde jsme ho měli jako pohybového lektora. Skladatel Jindřich Brabec zrovna dával dohromady soubor Planety. Stal jsem se členem a napadlo mne oslovit pana Towena. Celé Planety k němu chodily na pohybovou průpravu asi tak dva měsíce. Jednotliví kolegové však postupně odpadávali. Viděli to show zkrátka jinak. Až jsem zůstal sám. Čím dál víc mne Towenovo studio pohlcovalo. Velkou zásluhu na tom měla také jedna jeho asistentka, má první žena – mimochodem dneska první dáma polské stepové scény – Jirina Nowakovska. Až jsem tenkrát nakonec pověsil zpívání – na nějakou dobu – ,na hřebík´ a začal pouze tancovat.“

Je náhodou, že se i Tvé životní partnerky rekrutovaly z okruhu žaček Franka Towena?

„To, že byly z taneční branže vycházelo z podstaty taneční práce, protože tanečníkův svět je baletní sál. Musím však říci, že tu pravou jsem nakonec našel (spíš ona mne) až mezi těmi, které nemají s tancem nic společného. Možná právě proto to již tolik let funguje?“

Co Ti spolupráce s choreografickou a pedagogickou taneční legendou Frankem Towenem dala nejvíce?

„Především mne naučila fanatické práci a potřebě vnést do ní systém, tvořící pevné základy. Když jsem přišel do Towenova studia bylo mi sedmadvacet. Nebylo lehké si vytáhnout v tomhle věku nohy a vůbec se nějak tanečně pohybovat. Bral jsem to však nesmírně vážně. Za to Towen mě v tu dobu vážně vůbec nebral. Měl jsem potíže s pohybovou pamětí i taneční technikou. Na mně se ale vlastně již tenkrát ukázalo to, co Frank dokázal do lidí injektovat. Vůle to dokázat sobě i jemu, byla větší, než věkový handicap. Ten můj věk mi zas na druhou stranu v jeho očích postupně získával respekt a tak mně začal svěřovat (v době své nepřítomnosti) nejprve pohybové kurzy a akrobatickou průpravu dětí. Zpočátku jsem fungoval i jako inspicient, který Frankovi pomáhal natahovat šňůry k reprobednám či pouštět magnetofon při jeho tanečních představeních. Postupně mi pak Towen dovolil vystupovat v bluesové improvizaci, jíž vždy zahajoval svá taneční představení. Později jsem směl tancovat i jeho slavnou choreografii ,Rituál za krystalový svět´ Dodnes na to vzpomínám – byl to pro mne tehdy životní okamžik. Potom jsem i doprovázel hrou na konga-bubny živě i jeho část představení, kde tanečníci tančili ukázky černošských tanců a techniky.“

V čem ještě na Franka Towena vzpomínáš dodnes?

„Vlastně téměř ve všem. Kvůli narůstajícímu věku se sice věnuji už jinému oboru než tanci, ale ty principy jsou stále stejné. Dneska s odstupem času ne úplně se vším, co Towen dělával, beze zbytku souhlasím. Pokud si ale představím, jak obtížně v té době a jakým komplikovaným způsobem získával nové informace a impulsy k tanci – nezapomínejte, bylo to v období zavřených hranic takzvané ,normalizace´ – tak klobouk dolů. Když u nás v tehdejším Smetanově divadle vystupoval poprvé Alvin Ailey se svým souborem, šli jsme tam s Towenem všichni i žáci. V nesmírné euforii. Poprvé jsme viděli tančit černochy, ty jejich pověstné ,revelation´ a měli pocit, že jsme byli na mši svaté. Vždyť Towen podle Aileyho učebnice ,Modern Jazz Dance´, složitě získané od emigrantů, učil jazzový tanec. Teď jsme to viděli nejen na fotografiích, ale skutečně tančit! Později Towena postihlo několik infarktů. Bylo to blbé období. Nevěděli jsme, co bude, tak jsme s asistenty i členy studia vymalovali naše taneční prostory. Towen hned z nemocnice – ještě s pyžamem v tašce – přijel na baletní sál a určitě mu to moc (hlavně psychicky) pomohlo.“

1.PavelTowenVesely+FrankTowen

Zleva Pavel (ještě ne tehdy Towen) Veselý a jeho učitel Frank Towen

Proč jsi se stal nositelem jeho odkazu?

„Když již Frankovi nebylo dobře a jeho životní derniéra se neodvratně blížila, tak mě požádal, abych jeho jméno a práci nenechal padnout. Jednoho dne jsme se ocitli u notáře, kde na mne převedl své umělecké jméno Towen. Někdo by mohl namítat, že jsem se nyní zpronevěřil jeho odkazu tím, že jsem už před časem přestal tancovat. Já to však cítím zcela obráceně. Když tělo přestane fungovat, tak má člověk umět včas odejít. Konec-konců, příklad jsem měl i v Towenovi samotném .“

Vlastně jsi i aktivity studia Towen rozšířil…

„Tím, že jsem vystudoval nejen tanec, ale i zpěv na tehdy Lidové konzervatoři u zasloužilého umělce Jana Soumara, byl již jen krůček k tomu, že jsem z taneční školy Franka Towena udělal Musical studio Towen. Herecké oddělení mi vedla sestra Jany Hlaváčové – herečka Dana Hlaváčová, to pěvecké profesorka Vlastička Mlejnková-Soumarová. Angažoval jsem tanečníky z Národního divadla Jiřího Plecháče a Janu Cigankovou na výuku baletu a já učil ostatní taneční obory, včetně gymnastiky a akrobacie. Jak vidíš, na divadlo moc času nezbylo. Až když jsem přišel o objekt školy, tak se situace rázem změnila.“

Byl jsi vlastně v osmdesátých letech dvacátého století – vedle Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna – jedním z prvních komplexních muzikálových zpěváků a herců, byl Ti něco platný tento náskok v dobách, kdy se v Čechách a na Slovensku začaly muzikály rojit jak houby po dešti ?

„Já jsem se vlastně kvůli práci ve studiu Towen vyhýbal všem konkurzům. První muzikál do kterého jsem konkurz dělal se jmenoval Pěna dní v divadle ABC a měl premiéru tuším v prosinci 1993. Ptáš se, k čemu mi pomohly zkušenosti. Pomohly mi rovnou do role swingu – dá se to říci ,zoufalec´ , který umí všechno. Musí však znát všechny role svých kolegů. Sedí v šatně a čeká, kdo si na jevišti zlomí nohu a v tom okamžiku nastupuje swing a musí to dohrát. Stále jsem měl však jako hlavní životní náplň vyučování ve své muzikálové škole.“

Jak ses dostal v éře, kdy mu tady zrovna extra pšenka nekvetla, ke stepu?

„Já a step? Opět díky Frankovi. Samozřejmě v té době se stepem sklízel zasloužené úspěchy Jirka Korn, což také sehrálo svou roli. Díky stepu jsem se však dostal i na prkna druhé největší operní scény na světě v rakouském Bregenzu. Učil jsem tenkrát ve Státním souboru písní a tanců stepovat skupinku mladých lidí, která si později začala říkat UNO. Do hodiny vstoupila paní Inka Vostřezová s jakýmsi starším elegantním pánem – americkým choreografem Williamem Miliem, který hledal tanečníky pro muzikál Kiss me Kate. Představila nás a řekla že pan Milie mi nabízí spolupráci, jelikož mám dobré jazzové pohyby. Jasně, že jsem přikývnul – i když to bylo tak trochu šílené. Ve snu by mne nenapadlo, že já – kdysi poslední outsider od Towena – budu vystupovat jako jediný z jeho tanečníků v zahraničním muzikálu světových parametrů!“

Jak vidíš ryze současnou situaci v oblasti stepu, v jeho kvalitě, kvantitě a konkurenci?

„O současné situaci ve stepu zas tolik moc nevím. Vím, že výborný stepař a choreograf je Vašek Muška, se kterým jsem se potkal i v muzikálech, kde jsem hrál. Mí vrstevníci jako Zdeněk Pilecký (poznámka autora: vedoucí studia Zig-Zag, o němž psal Taneční magazín v letošním lednu v souvislosti s tancem Lindy Hop) jsou již také v důchodovém věku. Bohužel, někteří i mrtví – jako Richard Hes. Zanechal tu za sebou velké taneční dílo. Když se dnes podíváte na Draculu hraného v Karlíně, tak v něm chybí (zřejmě z úsporných důvodů) právě ty Richardovy velké impozantní taneční scény upírů. Ríša Hes zemřel docela mladý. Neprávem začíná upadat v zapomnění, obdobně jako práce Franka Towena.“

2.PavelVeselyDracula1Bartunek

Pavel Towen Veselý (vpravo) a Tomáš Bartůněk v zákulisí muzikálu Dracula

Přejděme od význačných osobností k výuce stepu obecně…

„Nebudu tím pravým hodnotitelem. Já současné kurzy stepu moc důkladně nesleduji. Dnes mají mladí lidé – na rozdíl od nás – možnosti navštěvovat kdejaké workshopy rozličných zahraničních lektorů. To má v šak nejen výhody, ale i zápory. Oni sice dnes všichni umějí všechno, ale příjde mi, že jsou všichni uniformně stejní – takže nuda.“

Koho považuješ z mladých tanečníků, herců a zpěváků za stepařský příslib?

„Rozhodně je fajn, že existují různé stepařské soutěže, kde se rozdávají různá ocenění. Myslím ale, že to k nové slávě stepu nestačí. Fred Astaire a Gene Kelly byli sice slavní jako stepaři, ale především to byli herci, tvůrci, režiséři, a ještě to taky nesla ta doba, kdy světem hýbala swingová hudba. Teprve všechny tyto náležitosti společně jim umožnily vyzdvihnout stepový tanec do výšin, které kdysi obýval. Z toho pohledu dnes žádný takový talent neznám.“

Věnuješ se rovněž pedagogickému vedení zpěváků, máš jistě nějaký osobitý zážitek?

„Pedagogická práce se zpěváky je nikdy nekončící vzdělávací proces nejen těch zpěváků, ale především můj. Hodně jsem se naučil i od lékařů, s nimiž spolupracuji. Snad to smím prozradit, ale podařilo se mi i několik husarských kousků. Třeba jedna naše velmi slavná zpěvačka slavila osmnácté narozeniny dvěma koncerty. Dva dny před prvním koncertem v Polsku přišla SMS: ,Jsem bez hlasu, co mám dělat?´ Naordinoval jsem ji hlasový klid. To značí: ,Nesmíš říct ani slovo. Máš v ruce telefon a píšeš: ,Dobrý den, děkuji, na shledanou….. a podobně´. V den koncertu šílely davy před vyprodaným výstavištěm. Zpěvačka již byla upravená vizážisty, televizní týmy připraveny. Jakmile jsem přijel, běžel mi naproti se zoufalým výrazem v obličeji produkční s otázkou: ,Co máte pane profesore za eso v rukávu? Vžyť ona nemá hlas!!!´ Dotyčná byla ještě před konciliem foniatrů, kteří měli určit co dál. Vrátila se zcela zoufalá. Lékaři jí totiž řekli, ať koncert zruší, že není šance. Když se mi podařilo ji uklidnit, šli jsme se rozezpívat na postavené jeviště, protože jinde nebylo prostě kde. Zjistil jsem, že po lehkém falzetovém intonování se hlas neztrácí, ale naopak sílí a je možné se jím začít pohybovat po takřka celém rozsahu. Začal jsem pomalu věřit v zázrak, který se mi s ní povedl u rok před tím, kdy jsem jí takhle zachránil vánoční turné. Ze čtyřiceti koncertů tehdy nevynechala ani jeden. Později, když jsem vystupoval z vlaku v jedenáct večer v Praze, mi přišla SMS: ,Já to dala jako nikdy. Díky´.“

Jak bys krátce hodnotil situaci na tomto pěveckém poli?

„Talentovaných mladých lidí je v této zemi spousta, občas pomáhám i některým ,superstárům , ale ono je dnes tak těžké se prosadit. Navíc ,hudební průmysl´ je většinou se rotuje do vzoru, který právě frčí a radio vám prostě menšinový žánr hrát nebude, protože i zde jsou určující peníze. A tak po většině talentů za rok neštěkne ani pes, protože je tu další ročník a to kolo průmyslu se opět otočí a tak to jde pořád dál.

Chystáš něco nového ve výuce tance?

„Tanec chce neustále dělat, vzdělávat se, mít sály a držet krok s překotným vývojem. To s přibývajícími roky nejde udržet. Tak jsem se rozhodl, že jen stejný princip přenesu do jiného oboru. Jako si dřív člověk musel připravovat študýrky na balet, tak stejným způsobem si dneska musím vystavět rozezpívání pro jednotlivé studenty, protože každý je zkrátka jiný. A to je právě ten odkaz Franka – že naučil několik generací takto přemýšlet a pracovat. A tomu jsem se nezpronevěřil. No a u piana mohu sedět, dokud mi ten ,Němec´ Alzenheimer nezačne schovávat věci.“

3.KurzyStepu

Kurzy stepu při hodině v Musical studiu Towen

Které současné české a slovenské muzikály uznáváš?

„Hrál jsem šest let v muzikálu Jesus Christ Superstar. Tak to je hodnota, která nikdy nezvětrá. Z těch českých uznávám především Draculu a Monte Crista. Možná i proto, že mi přinesly velké role? Teď jsem připravoval lidi na několik konkurzů a z těch mě nejvíce nadchla hudba k muzikálu Mefisto. Neznám jej celý, ale to co bylo k dispozici ke konkurzu bylo úžasné.“

Jaké máš nejbližší plány?

„Co chystám do budoucna? Jet na chalupu a užít si víkendu.“

Děkuji za rozhovor

Michal Stein

Foto: archiv Pavla Towena Veselého, archiv Musical studia Towen