Rozhovor z Itálie s majitelkou taneční školy Darinou Mlynarčíkovou:

„Všechno je v lidech!“

Bývalá vrcholová slovenská sportovní gymnastka Darina Mlynarčíková se – po delší kariéře v Praze – již téměř patnáct let věnuje své taneční akademii v italské Sardinii. Jelikož má nespočet (nejen tanečních) zkušeností, požádal ji TANEČNÍ MAGAZÍN o rozhovor. Zároveň si můžete na jiném místě TANEČNÍHO MAGAZÍNU (v sekci článků a recenzí) přečíst příspěvek o jejím úspěšném synovi Markovi, z pera jeho jmenovce Marka Křenka.


Jak jste se dostala ke sportovní gymnastice.

V pěti letech jsem začínala s krasobruslením. Asi po půlroce, který jsem víceméně strávila nemocná doma – nezvládala jsem časné vstávání na tréninky – si mí rodiče uvědomili, že tento sport asi nebude pro mne. A tak mi dali možnost zvolit si něco jiného. Já jsem v televizi zrovna obdivovala gymnastky, které skákaly různá salta. A to mě velmi lákalo. Tak jsem se, v mých šesti letech, rozhodla pro sportovní gymnastiku. Do ní jsem se postupem času prakticky zamilovala. Ten krásný, ale zároveň tvrdý sport jsem pak závodně provozovala od těch šesti let až do osmnácti.“

Co Vám dal tvrdý trénink pro život?

V první řadě disciplínu, sebedůvěru, odvahu, pevnou vůli, časté odříkání a samostatnost a určitě také velmi silný charakter! Ráda bych doplnila, že jako malá dívka jsem si to natolik neuvědomovala, jako nyní v dospělosti.“

Postupně jste se přeorientovala na tanec, co Vás k tomu vedlo?

V šestnácti letech jsem měla úraz kolena. Byla nutná operace. Dostat se do původní formy nebylo vůbec lehké. A již v té době jsem se poprvé začala věnovat tvorbě choreografií. Nejprve pro gymnasty. Později pro cvičenky fitness. Dále i pro krasobruslařky a krasobruslaře. …až jsem se postupně přiblížila k samotnému tanci. V osmnácti jsem si již byla naprosto jistá, že se hodlám věnovat tanci a choreografii. Nyní se věnuji více rozličným tanečním stylům: modern contemporary, show dance, syncro dance a disco dance.“

Nevadí Vám u gymnastiky i tance, že jde o disciplíny, kde, na rozdíl od většiny sportů, rozhodují subjektivně rozhodčí?

Bohužel mi to vadí, a čím jsem starší, tím více. Co se týká gymnastiky, tak tam se v první řadě hodnotí technická příprava a provedení prvků, takže se tam zase tolik nedá natolik ovlivnit závěrečná známka. U tance se, kromě technické přípravy, hodnotí také umělecké provedení. A to již dokáže velmi ovlivnit závěrečné hodnocení a tím pádem i celkové umístění tanečníka v soutěži.“

Chodíte do divadla i na klasický balet ?

Ano, chodím. Ale podstatně méně než v době, kdy jsem žila v Praze. Pracuji a žiji na Sardinii již přes čtrnáct let a co se týká kultury, je toho zde podstatně méně. Na rozdíl od velkých, turisticky atraktivních, měst… A to v každém slova smyslu – málo tanečních i baletních představení, koncertů zpěváků a už ani nepomyslet na muzikály. Během letošních prázdnin přijel k nám na Sardinii – po dlouhých osmi letech(!!!) – s repertoárem „Labutí jezero“, „Excelsior“ či „Spící krasavice“ Roberto Bolle, nejznámější italský; tanečník, který se stává již světově proslulým. To asi mluví za vše.“

Jaký taneční film je Váš nejoblíbenější?

Ze starších filmů, z mého úplného mládí by to byl filmový titul „Tanec s vášní“. Ze současných filmů by to byl film z baletního prostředí „New York Academy“. Ale vždy si ráda připomenu i „Dirty Dancing“ („Hříšný tanec“), s nezapomenutelným Patrickem Swayzem.“

Máte přímo sama Vy nějaké své taneční vzory?

Když mi bylo devatenáct, tak jím byl můj bývalý partner Marek Křenek. S ním již před časem dělal TANEČNÍ MAGAZÍN rozhovor. Připomeňme si tedy pouze ve zkratce, že se stal s mou choreografií „Spiderman“ („Pavoučí muž“) roku 1996 světovým šampiónem v kategorii show dance. Později bylo těch tanečních vzorů velmi mnoho, jelikož tanec se posledních dvacet let vyvíjí velmi rychle. Proto přeskočme až do současnosti. Jsou jimi vítězové amerického programu „Sytycd“ Michel Damensky a Ricky Ubeda. Anebo velmi známý ruský baletní tanečník Sergej Polunin.“

Proč jste se ze Slovenska a Čech odstěhovala do Itálie?

Dlouhá léta jsem v Praze pracovala v hlavním obsazení v černém divadle „IMAGE“. Vedle toho jsem ještě tancovala jako sólistka, popřípadě jako duo s Markem Křenkem. Navíc jsem se věnovala choreografii, převážně na ledě pro krasobruslaře. V roce 2002 jsem přijala pracovní nabídku ze Sardinie. A právě tady se, krátce na to, podařilo uskutečnit můj dávný sen – otevřít si vlastní taneční školu. Bylo to velmi těžké, ale nelituji toho. Byl již čas skončit s aktivním tancováním, jelikož jsem toužila žít si obyčejný život. A také stát se matkou. Bylo mně devětadvacet let. A mé biologické hodiny tikaly… :-)“

Jak byste porovnala taneční pedagogiku v Itálii. Eventuálně v Čechách a na Slovensku?

Myslím si, že v globále je to všude stejné. Všude se naleznou pedagogové, kteří svou profesi milují a odvádějí ji nadmíru profesionálně. …ale, bohužel, najdou se i tací pedagogové, kteří jsou (diplomaticky řečeno) méně kompetentní. A to hovořím z vlastní zkušenosti. Takže, je to v lidech.“

Jaká je úroveň taneční veřejnosti v Itálii a u nás. Myslím tím běžné prostředí diskoték – nikoli vrcholné soutěže.

Tak to nejste úplně na správné adrese. Já na diskotéky nechodím. Ale průběžně zde na Sardinii sleduji, jak se mládí baví. Zhodnotila bych to, že italská mládež je o mnoho temperamentnější než ta česká a slovenská. Není divu. Je to tady latinský národ, obdobně jako Španělé, Francouzi anebo Kubánci. Baví se daleko spontánněji. A hlavně – nepotřebují k tomu tolik alkoholu, jako ty naše děti.“

Co vštěpujete svým žákům na taneční škole jako nejpodstatnější?

Zodpovědnost, odpovědnost, výdrž, respekt a úctu k sobě samým“

Sledujete i českou taneční scénu? Jaký na ni máte názor?

Taneční scéna Čech a Moravy je dobrá a stále se zlepšuje. To samé platí i o Slovensku, tedy pokud se jedná o světové soutěže. V oblasti divadla se to také velmi zlepšilo a pokročilo na světový trend. Nestydím se za naše oba bratrské národy. Naopak. :-)“

Chystáte nějaké novinky pro tento nový školní rok 2017/2018?

Nechci je tady detailně prozrazovat, promiňte. Je to má práce, která mne živí. A konkurence ani čert nikdy nespí! A váš TANEČNÍ MAGAZÍN je čtený množstvím laiků, ale i odborníků. Ale nejvíc ze všeho si přeji, abychom všichni byli zdraví a v pohodě.“

Na co se budete zaměřovat v nejbližším období?

Nejbližší dobou bych se chtěla převážně věnovat kariéře mého syna Marka. Je mu třináct let. Chtěla bych, aby studoval taneční konzervatoř. Ta, bohužel, tady na Sardinii není. 🙁 I proto začínám uvažovat o přestěhování se do Říma, kde je známá „Teatro dell Ópera di Roma“. Anebo popřípadě do Milána, kde je známé „Teatro La Scala“.

Na co se nejvíce těšíte v profesi i v soukromí do druhé poloviny roku 2017?

Tak úplně nejvíc se těším na své děti. Kromě Marka mám ještě sedmiletá dvojčata Miška a Danka. Jako každoročně jsme trávili naši letní dovolenou zde na krásných plážích Sardinie. Ale již na ní jsem probírala nové choreografie. A jako každý rok jich není málo. Já jsem totiž cholerik křížený se sangvinikem. U mne však platí, že cholerik se rovná workoholik. 🙂 🙂 🙂 Jsem totiž na sebe a svou práci vždy velmi přísná.“

Tak ať se daří a nezapomeňte i relaxovat! 🙂

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv Dariny Mlynarčíkové a Marka Křenka

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Rozhovor s bollywoodskou tanečnicí, hudebnicí a textařkou Jarmilou Chromíkovou

„Zbožnuju Indii i StarDance.“

Na rozhovor s ní jsem se těšil. Jarmila Chromíková mne zaujala nejen jako sólistka souboru OM DANCE ACADEMY, věnujícího se exotickému bollywoodskému tanci. Na hudební scéně je již zkušenou a žádanou hráčkou na klarinet či klávesy. Mimo jiné stabilně vystupuje s kapelou Glanc, skupinou Underhill Zdeňka Podhůrského, doprovází i jednu z talentovaných pěveckých sester Mátlových – Kateřinu. Rovněž má za sebou studia na renomovaných zahraničních školách a také je kvalitní textařkou. Prostě, renesanční typ umělkyně. I přes výrazná aktiva na hudebním poli jsem nemohl než nezačít exotickým tancem.

Věnujete se exotickému indickému tanci, máte k Indii bližší vztah. Byla jste tam osobně?

V Indii jsem byla zatím jenom jednou v roce 2013 ve státě Gudžarát, takže jsem vlastně té Indie viděla jen úlomek, ale hned jsem navázala báječná přátelství a dokonce po indickém zvyku mohu říci, že mám v Indii dvě rodiny. Jednou z nich je folklórní soubor ,Spandan´ (v překladu ,tlukot srdce´), který téměř každoročně navštěvuje českou republiku v rámci folklórních festivalů. Samozřejmě, že si dopřejeme také pár chvil u mne doma a navzájem se velmi kulturně obohacujeme.“

Zajdete s občas i v Praze do indické restaurace?

Jen opravdu občas, ale indické jídlo mám moc ráda. Spíše častěji si ho dopřávám při různých multikulturních festivalech, indických večírcích a bálech, kde vystupujeme a také ho někdy vařím. Pokud tedy mohu, čtenářům bych doporučila kupříkladu restauraci Curryhouse na Palmovce nebo luxusnější The Pind u Vinohradské vodárny, poblíž stanice metra Jiřího z Poděbrad.“

Jste původně hudebnicí, jak jste se postupně dostala k tanci?

K pohybu jsem tíhla od malička, začínala jsem gymnastikou a baletem a ve škole jsme měly malou taneční skupinu, kde jsme si samy vytvářely choreografie na známé hity. Později jsem dost vyrostla a s tancem byl se slovy ,kdo by se s tebou tam tahal´ na chvíli konec. Jinými slovy – studium na taneční konzervatoři zapovězeno. Ale zároveň jsem hrála na klarinet, a protože hudba a tanec mě vždy lákaly a dávaly mi pocit neuvěřitelně barevného světa bez hranic, rozhodla jsem se pro studium na konzervatoři v oboru klarinet. Přes každodenní rutinu v podobě několikahodinového cvičení na nástroj, jsme si s několika spolužačkami ještě našly čas na tancování. A ve volných chvílích jsme chodily i do dramaticko-divadelního kroužku, kde byl tanec součástí a tvořily i v tomto směru. Vyústěním té snahy bylo naše plesové vystoupení maturantek a absolventek s choreografií na známé ,Chorus line´, s nezbytným kloboučkem. Choreografii jsem vytvořila společně s profesorkou baletu. A to jsem opět pocítila, že tanec prostě musí být součástí mého života.“

To byly první taneční a choreografické kroky, jak to pokračovalo dál?

Další tanec, který mi učaroval, byla salsa. Té jsem se po dobu pěti let věnovala několik večerů a nocí na známých pražských salsotékách a na chvíli se stala členkou Salsa Ladies. Po návratu z Indie jsem ovšem potkala dvě báječné ženy. Ivanku Láznikovou, která mě šarmem sobě vlastním vysvětlila, že musím do svého výčtu zařadit ještě Bollywood. A velmi záhy Lucii Linhartovou, jež mě upoutala svou ryzí láskou k Bollywoodu, kterou velmi neotřele předávala.“

Vraťme se v čase trochu nazpět, chodila jste jako školačka do klasických tanečních?

Absolvovala jsem začátečníky i pokročilé a dodnes se mi vybavují nejen základní kroky, ale dokonce i některé variace. Bavilo mě to.

A co Vám říká klasický balet?

Na balet je nádhera se dívat, ale dnes jsem docela ráda, že jsem tak vyrostla! Klasická průprava se mi ale dnes velmi hodí i v Bollywoodském tanci.“

Na jaký tanec (mimo těch východních) se ráda podíváte v televizi?

Já zbožňuju StarDance, to je opravdu parádní podívaná a pro mě jako pro tanečnici i hudebnici tedy dvojnásobný požitek – blaho pro oči i uši. Mimo jiné tam mám mezi tanečníky i muzikanty přátele. A vždy mě tak baví sledovat o to více, jak se dané choreografie či písně ujmou. Jinak se podívám téměř na vše, co televize v tanci nabídne, je to inspirativní vždy.“

Máte nějaký svůj hudební vzor popřípadě idol?

Přiznám se, že v tomto nejsem úplně vyhraněna. Spíše takovým podnětem je pro mne právě ,Moondance orchestra´– jednak vždy profesionálním a současně zábavným provedením a také úžasnou atmosférou, která v celé partě panuje. To je, myslím, velmi důležitá synergie pro tvorbu a předávání krásna.“

A v oblasti tance se stal také někdo takový, třeba rovněž soubor, Vaší ikonou?

V tanci je to hodně přelétavé. Když studujeme nové indické hity, stanou se jimi bollywoodské hvězdy. Jindy zase sleduji videa odlišných tanečních žánrů, abych viděla, jak pracují. Vzájemně se obohacujeme i ve skupině a už jsem se také přistihla, že někdy naše studentky zatančí něco tak krásně, až mě tím inspirují.“

Co Vás inspirovalo a dovedlo ke studiím v zahraničí?

Další mou vášní jsou jazyky. Jsem přesvědčena, že cestování a poznávání jiných kultur, zvyků a odlišností je velmi důležité, abychom jsme si uvědomili, co vše máme v naší vlasti krásné a hodnotné a vážili si toho. A pak tady byl i prozaický důvod, že bylo místo a dostala jsem stipendium.“

Děláte bollywoodský tanec i bollywoodskou hudbu, setkala jste se někdy s Jiřím Muchou, který je českým nejúspěšnějším autorem hudby pro bollywoodské filmy?

Nesetkala. Zatím. Čímž jste mě přivedl na myšlenku, že bychom to měli napravit…“

Trénujete nějak speciálně pružnost a kondici pro tanec?

Mám zahrádku, kde trávím hodně času, tedy o pružnost není nouze. Kondice neuléhá, protože několik hodin týdně vyučuji, s Lucií a Ivankou vedeme také dětské kurzy na Mezinárodní škole v Nebušicích, kde si na své přijde zejména psychická kondice. 🙂 Dále tvoříme a učíme se nové choreografie, často vystupujeme a přidá-li se několik dalších pohybových aktivit, potřebný koktejl je umíchán.“

Sportujete jako doplňkově?

Nesportuji, vlastně pouze v létě plavu.“

Diváky při vašich vystoupeních vždy zaujmou i výpravné exotické kostýmy. Spolupracujete stabilně s nějakým dovozcem originálních sárí anebo vám někdo kostýmy šije na zakázku?

Většinu kostýmů na máme přímo z Indie, kde poměr cena–výkon je nepřehlédnutelný a pomáhá nám například už zmíněný ,Spandan´. Letos nám věnoval část svého vyřazeného fundusu. Nebo čas od času nám někdo poskytne látky a my si necháme kostýmy ušít u naší dvorní švadleny tady v Čechách.“

Mohou se příchozí zájemci o orientální tanec z řad laiků bez zkušeností hlásit do vašeho OM DANCE ACADEMY-studia? Máte i nějakou přípravku pro lidi bez větší praxe v tomto oboru?

Předně bych ráda vysvětlila, že bollywoodský tanec je samostatná disciplína. Není to v žádném případě břišní tanec, jak se s tím občas setkáváme. Bollywood je o vyprávění příběhu, pohyby a gesta přímo promlouvají k divákovi a je to tanec, který dovoluje zabrousit do vod všech tanečních stylů, tedy může být tradiční s prvky Kathaku (tradiční tanec severní Indie), Bharatanatyamu (tradiční tanec jižní Indie) neb o moderní fúzí.“

A kde konkrétně se mohou hlásit?

Přípravkou bychom mohli nazvat naše pravidelné otevřené hodiny tance na indickém velvyslanectví (Milady Horákové 60/93 u st. Metra Hradčanská – každou středu od 18ti do 19ti hodin). Tam bych chtěla od září pozvat ženy i muže, kteří by si chtěli tento radostný tanec vyzkoušet přímo pod indickou vlajkou. A rovněž na valné většině akcí, kde vystupujeme, připojujeme workshop pro příchozí veřejnost.“

Co chystáte pro nadcházející sezónu 2017/2018? Na co byste ráda čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU pozvala?

Příští týden 24. a 25. srpna v podvečer vystupujeme OM DANCE ACADEMY na Ovocném trhu v Praze 1, kde se každý rok koná World Music and Dance Festival. Mihneme se také na Exotic Food Festivale 2. 9., veletrhu Beauty and Spa v Letňanech 9. 9. a pak už nás opět čekají přípravy na festival České televize Zlatá Praha 30. 9., Dance Life Expo v Brně 11.11. a vyvrcholením roku 2017 bude indický svátek Diwali (svátek světel) 28.10. v pražském kulturním centru Novodvorská.“

A co připravujete s kolegy z hudební oblasti?

Z hudebních aktivit určitě nemohu vynechat úžasný počin Zdeňka Berana – ,Vláda duší´ – https://www.facebook.com/theparliamentofsouls/. K této příležitosti se bude konat galakoncert v muzikálovém divadle Hybernia 2.11., kde mimo jiné uvede kapela SILVERBACK naši novou píseň ,V hlubinách´, kterou jsem exkluzívně pro tuto příležitost otextovala.“

Děkuji za rozhovor s exotickou příchutí.

Foto: archiv Jarmily Chromíkové

Ptal se: Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor ze Slovenska s Majo FloorRipperem o ,Tanci ulice´

„Mám potrebu rozširovať tanečnú kultúru na Slovensku aj v Čechách.“

Majo Šatara, známý pod uměleckým jménem Majo FloorRipper patří k mladé generaci slovenských výrazových tanečníků. Ozval se TANEČNÍMU MAGAZÍNU sám a my s ním uveřejňujeme krátký rozhovor. Jelikož by v oblasti moderního tance působilo velmi škrobeně a nepatřičně obvyklé zdvořilostní vykání, tak mu – ačkoli jsme se osobně neznali – v následujícím rozhovoru tykám.

Proč se věnuješ tanci pohybu a moderním složkám pódiových vystoupení?

„Tanec mi pomáha sa dostať do prítomnosti do plynutia, do stavu ,TU A TERAZ´. Tanecujem, pretože tane mi dáva a dal príležitosti na zmenu v živote. Všetko dobré, čo sa mi v mojom živote stalo sa mi stalo cez tanec: 1) spoznal som svoje prvé lásky, 2) našiel som si najlepších kamarátov s ktorými som ako pokrvní bratia dodnes, 3) v Írsku som tancoval na ulici, vďaka tomu si ma všimli a dostal som pracovnú ponuku, 4) procestoval som svet, od Londýna, Viedeň, Frankfurt až po Los Angeles, 3) zúčastnil som sa natáčaní videoklipov, komparzov. Vystupujem rád, rád v ľudoch vytváram príjemné pocity zo show, som exibicionita. Mň a samého to nabíja energiou.“

Vystupuješ pod svou značkou „Tanec ulice“ – vycházíš stylově ze streedance?

„Áno, vystupujem pod pojmom ,Tanec Ulice´, je to moja značka, ktorú som založil v roku 2015 ako reakciu na potrebu rozširovať tanečnú kultúru a moje znalosti medzi ľudí na Slovensku a v Čechách. Vychádzam hlavne z pôvodných old-school štýlov ako Electric boogaloo a Locking. Tanečné základy mám položené v spoločenskom športovom tanci, ktorý som tancoval 10 rokov súťažne.“

Jak jsi se dostal k moderním tanečním formám?

„Začal som ako 15ročný keď som uvidel DVD Michaela Jacksona. Precízne som odčítaval pohyby a zakresloval som si ich do zošita. Bol som unesený a hneď som vedel, že to je ten štýl, ktorý chem tancovať. Ešte som nevedel, že sa to volá Electric boogie a Locking. A tak som sa chytil prvej možnosti chodiť v Petržalke v predmestí na Break dance.
Neskôr som stretol špolužiaka, ktorý mal obuté tenisky Adidas Superstar. Hovorím mu: ,Ty máš break-dancové tenisky, to je super, tancuješ? Spýtal som sa.´ On mi odvetil, že to sú tenisky na Electric boogie. Vtedy som konečne pochopil, čo to vlastne je, keď mi ukázal nejaké pohyby. To je presne to čo som až do teraz hľadal. Štýl Michaela Jacskona. V tých časoch som teda trénoval spoločenské tance, break-dance a electric boogie zároveň.“

Kdo byl Tvým vzorem? Kdo Tě nejvíce ovlivnil?

„Veľkou išpiráciou boli pre mňa svetoví tanečíci ako Michael Jackson, John Travolta, Michael Flathley, Shabadoo, Boogaloo shrimp, Paul Killick, James Brown, Mr. Wiggless.  Najviac Michael Jackson a Shabbadoo. Shabbadoo je hlavný hrdina kultového streetdancového filmu Breakin. V roku 2014 sa mi podarilo s ním trénovať osobne v Londýne a potom v Los Angeles Naučil ma pôvodný štýl locking. Splnil sa mi sen.“

Jak bys porovnal českou a slovenskou taneční scénu?

„Súčasná Česká scéna sa mi všeobecne zdá byť trošku alternatívnejšia a uvoľnenejšia. Kedysi v socializme mali Slovenskí tanečníci veľkú snahu sa prejaviť v tanci a dokázať, že si to vedia tvrdo vydreť. Ako dôkaz sú ocenenia, ktoré získala naša skupina Gumení chlapci na majstrovsvách 84′. Dnes sú sily vyrovnané a vnímam znovu česko-slovenské ,súrodenecké´ prepojenie.“

Jak reaguje slovenská a česká taneční scéna na zahraniční novinky?

„Opäť mám pocit, že bratia z ČR sú trošku pružnejší, napríklad Richard Mach, robí vždy to čo je in, čo prichádza zo sveta. To sa mi na ňom páči.“

A jak konkrétně Ty?

„Ja robím vždy to čo ma práve baví. Nie vždy tvrdo sledujem trendy vo svete a po čom diváci bažia. Inšpiráciu čerpám v tanečných filmoch a zo života. Ak ma aj niekto inšpiruje napríklad spomínaný Richard, alebo Shabbadoo. Precítim to a spravím si veci po svojom, tak aby tam vždy bolo cíti moju identitu. Mojou reakciou na súčasnú dobu bolo vypustenie tanečného robota www.dancerobot.eu, Ide o elektro-boogie robotickú show v svietiacom kostýme a s laser mi v rukách.“

Co chystáš pro novou sezónu 2017/2018?

„Otváram dva úplne nové kurzy, Electric boogie a Locking, kde prevediem ľudí základmi a naučím ich tak, aby sa z nich mohli stať samostatné osobnosti, aby každý z nich mojhol budovať na originálnych základoch a vytvoril si svoj vlastný štýl. Jedine tak, posunieme Česko-slovenský street dance na vyšší level.Táto sezóna ide pre mňa v znamení zmien a výziev. Rozbieham dlhodobý a čerstvý projekt www.terapiatancom.sk. Cez fyzický pohyb a telo chcem dopomôcť ľuďom k posunu ich duševného a psychického sveta. Moja vízia do budúcnosti je stať sa tanečným terapeutom. Ku koncu leta, 15.Augusta mám zážitkový workshop a prezentáciu na open air festivale FITfeste. Drž mi, prosím, palce.

To určitě budu! 🙂 A dovol poslední osobnější otázku odrazil se tanec a pohyb i v Tvém soukromém životě? Třeba ve volbě partnerky?

„Jednoznačne. Tanec používam ako spoločnú tému, ako komunikačný kanál, cez ktorý nadväzujem priateľstvá a vzťahy. Zvýšil som si sebavedomie a ľahšie sa mi komunikuje so ženami. Vlastne moja pôvodná motivácia začať tancovať bola aby som spoznal ženy. :-): Moja partnerka musí byť vášnivá a schopná somnou tancovať nie len na parkete ale aj životom. Ja ako muž samozrejme vediem a mám zodpovednosť. Túto vedomú a zodpovednú rolu si začínam čoraz viac užívať.

Děkuji za rozhovor a držím palce nejen při kurzech, ale ve všem, co budeš podnikat.

Michal Stein

Foto: Archiv Maja Šatary a Tance ulice

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Jak jde život Marka Hrstky po Stardance?

Život Marka Hrstky se po soutěži Stardance vrátil do normálních kolejí …

Během soutěže Stardance 2016 si ženská část publika nemohla nevšimnout hezkého a přitažlivého tanečníka Marka Hrstky, který tančil s Annou K. Ačkoliv nevyhráli, nějakou dobu těšili diváky svými kreacemi. A vyhrát přece může jen jeden….

A protože dívky se ptají, co právě dělá  Marek Hrstka, přinášíme krátký rozhovor 

Zeptali jsme se….

Jak jde  život po Stardance? 

„Vrátil jsem se do starých kolejí, společně s mojí partnerkou pracujeme, trénujeme a chystáme se na další školní rok, také chystáme taneční pro mládež v Praze a v Mělníku …“

Jak byste zhodnotil svou účast ve Stardance?
„Určitě pozitivně. Získal jsem mnoho nových zkušeností, kterých si vážím.“

Měl jste rád zájem médií  a světla reflektorů?
„Bral jsem je jako součást celé show, nevadilo mi to.“

Tančil  jste  ještě někde po skončení Stardance  s Annou K.?
„Ano, ještě jsme měli pár tanečních show.“

Stardance bylo plné napětí, snad adrenalinu. Nenudíte se teď?

„Ne, vůbec ne. Mám rád domácí pohodu, své taneční tréninky a výuku tance. Stále je na čem pracovat.“

Doslechli jsme se také o Vašem projektu, který má proběhnout tuto neděli, tedy 18. června. Co se přesně děje?

„Už třetí rok  probíhá můj projekt „Hýbeme dětmi“ v Divadle Za plotem. Většinou je tu velká účast, třikrát bylo divadlo úplně vyprodané. Vystupují zde všechny školy, ve kterých učím. Rodiče se každoročně přichází podívat na úspěchy svých dětí.“

Co dále plánujete?

,,Výhledově bych rád se svojí partnerkou měl své taneční studio.“

Jak byste si představoval své nové taneční prostory? Kterou firmu byste
oslovil?

„Já bych se obrátil na firmu „BigMat – Stavebniny Líbeznice“. Bydlím
blízko, jednou jsem jel kolem, vstoupil jsem do prodejny a oslovilo mě
jejich milé jednání. Vyhověli všem mým osobním požadavkům, nechovají se stroze nebo chladně k zákazníkovi. V „BigMatu“ mi dokázali navrhnout něco konkrétního i z mých nekonkrétních představ a hlavně z toho, co se mi líbilo. Také jsem navštívil vzorkovnu plovoucích podlah a interiérových dveří v areálu stavebnin „BigMat/DK Gips“.

V dané chvíli jsem se zajímal podlahu, protože je pro mou činnost klíčová. V příjemném prostředí jsem se seznámil s veškerými možnostmi. Například produkty firmy Quick step (www.quick-step.cz), ověřené léty provozu v tanečních studiích, nabízí perfektní řešení pro mé potřeby. Na podlaze QS proběhl Světový pohár 2014 a další akce na této podlaze bude v roce 2018.

https://www.youtube.com/watch?v=p2cT4CBTUH4

Můžete tedy tuto firmu doporučit i ostatním školám? Je cenově dostupná?

„Ano, je dostupná. Při nákupu určitého množství a sortimentu se dá konečná částka doladit.“

Vybral jste si už něco konkrétního?

„V rámci široké nabídky druhů a designů se k finální variantě teprve
dostanu. Rád bych se obrátil i na naše čtenáře, kteří by mi mohli pomoci
vybrat svého favorita.“

Rádi pomůžeme. Přejeme Vám, ať se daří a  děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Marka Hrstky

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a choreografem Václavem Kunešem ze 420PEOPLE

„Práce s Larbim je pro nás dárkem.“

Absolvent pražské taneční konzervatoře Václav Kuneš má taneční praxi z Nederlands Danse Theater 2 a Nederlands Danse Theater 1 pod vedením Jiřího Kyliána. Jako tanečník spolupracoval s plejádou světových choreografů: O. Naharinem, H.van Manenem, W. Forsythem, P. Lightfootem, M. Ekem, J. Ingerem a mnoho dalšími. Získal ocenění Tanečník roku 2005 v Cannes ve Francii, za duet Scream and Whisper společně s Rihoko Sa to. Choreograficky působil v Laterně magice (Graffiti), NDT 2 (Perspective), Copenhagen International Ballet (Sweat Tears, Neen-ya), divadle Korzo (Paedocypris Pronetica – small fish), Station Zuid (Wishes and Fears, Ghost Note) v Holandsku a v souboru Ballet de l’Opera National de Bordeaux (Temporary condition). Na přelomu let 2006 a 2007 Kuneš připravil společně s Natašou Nov otnou a Ondřejem Kotrčem vlastní soubor současného tance pod názvem 420PEOPLE. Letošní rok tedy slaví (jak již v lednu Taneční magazín zaznamenal) 10. výroční sezónu. Setkali jsme se s ním u příležitosti jeho dvou různých představení na 29. ročníku festivalu Tanec Praha. Jelikož právě vrcholil světový šampionát v hokeji a 420PEOPLE ještě stále uvádějí program „Taneční pocta ping-pongu“, začali jsme o sportu.

 

Jste aktivním sportovcem? Děláte něco pro svou kondici?

Sportu se tak nějak programově nevěnuji. Vlastně, do jisté míry ano. Jezdím téměř všude po Praze, na zkoušky, schůzky i na představení na kole. To kolo jsem si přivezl ještě z mého působení v Holandsku. Jinak se samozřejmě věnuji tanečnímu kondičnímu tréninku.“

Co vás jako soubor přivedlo k práci na představení o stolním tenisu?

Zaujalo nás to norské ping-pongové představení Jo Strǿmgrena. On již předtím inscenoval představení s fotbalovou tematikou. Stolní tenis si prý vybral z důvodu, že oproti tomu fotbalu hledal pro další inscenaci v přímém kontrastu – podle svých slov – co nejméně mužný sport.“

Pro zajímavost, v Nizozemí vznikl asi před lety také zajímavý filmový, respektive televizní projekt „Footbalet. Ten dává do souvislosti choreografa Rudi van Dantziga a tanečníka Clinta Farhu s (loni zesnulým) trenérem Johanem Cruyffem a jeho tehdejším svěřencem fotbalistou (dnes také trenérem) Marco van Bastenem. Znáte z holandského působení van Dantziga či Clinta Farhu osobně?

Sám jsem se s nikým z nich nepoznal. Obecně o nich vím.“

Pro „Taneční poctu ping-pongu“ jste tu působivou loutku převzali z Strǿmgrenovy inscenace anebo jste šli výtvarně a scénograficky vlastní cestou?

Použili jsme typově loutku z původní inscenace. Je zajímavě, že jejím autorem byl český výtvarník žijící v Oslu. Nám udělal věrnou kopii pan loutkář Richard Maška, spolupracující s Divadlem Spejbla a Hurvínka.“

Po ping-pongovém představení jsem se předloni účastnil i vaší zajímavé besedy. Děláte je po každém představení? Jsou vaší tradicí?

Snažíme se pravidelně. Samozřejmě, nikoli hned po premiérách. Často dojde i k zajímavé výměně názorů. Nakonec, sám jste byl předloni v Jatkách78 svědkem ostrého vystoupení třech slečen, které nás a zejména ,Taneční poctu ping-pongu´ nařkly z rasismu, sexismu, šovinismu a zejména z degradace všech žen. Jak vidno, tak i dvanáct let staré představení má u nás stále co říci…“

Budete v tom stolně tenisovém představení nadále pokračovat?

Uvažujeme o jejím zájezdovém obnovení. Vlastně jsme jeho reprízy prozatím neukončili, mluvme tak spíše opravdu o jeho pokračování.“

V Praze hrajete jako 420PEOPLE na několika scénách. Převážně na Nové scéně, Jatkách 78 a také v NoDu. Máte někde hlavní zázemí, stabilní zkušebnu?

A je v plánu vystupování ještě na další pražské scéně. Zatím nebudu prozrazovat její název, jelikož zatím je vše ve stádiu jednání. Ale takový, dejme tomu hlavní stan máme na Nové scéně pražského Národního divadla. O zkušebnu se tam dělíme ještě s Laternou Magikou a spolupráce nám velmi dobře vychází.“

Teď již aktuálně k festivalu Tanec Praha. Letos probíhá již jeho devětadvacátý ročník. Kolikrát se 420PEOPLE již na jeho fóru prezentovali?

Počkejte, to budu muset spočítat. Tak už čtyřikrát. Pokaždé sem hodláme přivážet a zdejším divákům předvést zajímavé hosty. Letos jsme rádi, že se nám poprvé podařilo s Tancem Praha zařadit i relativně velké představení a to konkrétně naši premiéru od Sidi Larbiho Cherkaouiho s tanečníky z jeho skupiny Eastman. To vše vzniká za spolupráce mnoha koproducentů. Jsou jimi Eastman, Festival Tanec Praha, Jatka78 a samozřejmě 420PEOPLE. Každý ze subjektů do představení něco dává. Jatka78 například prostory a divácké zázemí, Festival Tanec Praha zase mezi jin&ya cute;m propagaci a my své výkony i další divadelní atributy. Děkujeme i za podporu Nadaci BNP Paribas a Státnímu fondu kultury a za záštitu Ministerstvu kultury, Národnímu divadlu, Magistrátu hlavního města Prahy a Zastoupení vlámské vlády v České republice.“

Ačkoli se festival jmenuje Tanec Praha, tak vyjíždí do různých krajů Čech a Moravy. Vy budete se souborem rovněž vystupovat i v Hradci Králové, v divadle Drak.

Ve středu 7. června uvedeme v Hradci Králové od devatenácti hodin naše představení ,Paradiso´. Na něm jsem se podílel nejen choreograficky, ale rovněž – společně s Janou Prekovou – jako spoluautor scény. Jsem rád, že nám festival nabízí i výjezdy mimo metropoli.“

Divadlo Drak je doménou loutkových souborů a loutkářských festivalů. V „Paradisu“ také pracujete s loutkou či loutkami?

Jedná se pouze o náhodu. S žádnou loutkou do Hradce Králové nejedeme! Tu používáme pouze v ,Taneční poctě ping-pongu´. Drak, sice tradiční loutkářská scéna, je v letošním roce prostě k dispozici festivalu Tanec Praha.“

Jedním z vrcholů letošního Tance Praha bude však vaše (již zmíněná) spolupráce se světově uznávaným belgickým choreografem Sidi Larbi Cherkaouiem a jeho souborem Eastmen.

Ano, na ni se už velmi těšíme. Proběhne na Jatkách78 v neděli 4. a v pondělí 5. června od osmé hodiny večerní. Představení má dvě části. Jedna bude úplná premiéra. Ta ještě nemá vlastní název. V této části jsou čtyři tanečníci od nás a také čtyři od Larbiho. Je to nádherná spolupráce a souhra těchto mladých tanečníků. Druhou částí večera je uvedení Larbiho choreografie ,Faun´. Tu budu tančit já s Nicolou Leahey, která s Larbim spolupracuje již delší dobu a ,Fauna´ tak již tančila. Je to pro mě obrovská výzva, protože Larbiho ,Faun´ je fyzicky nesmírně náročný. Byl to vlastně Larbiho nápad. On si myslí, že to ještě zvládnu. ,Faun´ byl původně připraven ke 100. výročí narození světové veličiny Václava Nižninského. Mimo vlastní Larbiho choreografie je zajímavý i kontrastní kombinací hudby Claude Debussyho a novější z autorské dílny Nitina Sahwneye.“

Co tedy pro vás jako soubor znamená taková mezinárodní spolupráce významově?

Pro náš soubor a jeho členy je práce se Sibi Larbim výbornou příležitostí, jak se zase někam posunout. A zároveň, jak posunout naše tanečníky. Práce s Larbim je pro ně skvělou školou a jsem pevně přesvědčen, že je to další unikátní kousek do mozaiky jejich kariéry. Spolupráce s Larbim je pro nás takovým svátkem. A zejména skvělým dárkem k 10. narozeninám 420PEOPLE.“

Působil jste léta v zahraničí, zejména v Nizozemí, jak byste porovnal tamní a zdejší taneční školství?

Obecně je na zahraničních školách větší cirkulace lidí. Ať již žáků či profesorů. Velmi mne zaujala umělecká škola Codarts v Rotterdamu. Věnuje se mnoha žánrům, je kosmopolitní. Tím je o několik kroků napřed před českými školami. Ale konzervatoře spíše klasičtějšího charakteru v Haagu a Amsterdamu bych hodnotil zhruba na stejné úrovni, jako ty u nás. Naopak, asi nesrovnatelné je finanční zázemí a tím vznikající možnost živého uměleckého podhoubí. I když vzhledem k relativně nedávným rozhodnutím holandské vlády a jejím u směřování, ani tam nemají umělci úplně ustláno na růžích.“

 

Děkuji Vám za velmi zajímavé postřehy i za celý rozhovor.

MICHAL STEIN

Foto: archiv 420 PEOPLE a ČT

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografem Markem Křenkem, mistrem světa v moderním tanci – kategorie Show dance

„Na školách jsem byl rebelem!“

Třiačtyřicetiletý mistr světa v Show dance z roku 1996 tanečník, choreograf a pedagog Marek KŘENEK má za sebou dramatické osudy. Vydaly by možná na pořádně tlustý román. Mimo již uvedených profesí, je zároveň zpěvákem, trenérem a choreografem moderního tance stylů Contemporary, Show dance, Disco dance, Hip-hop, Neoklasiky, Španělských tanců, navíc i obou směrů gymnastiky a také krasobruslení. Od roku 1991 až do roku 1996 byl posluchačem státních tanečních konzervatoří ve slovenských Košicích a pak v Praze, v oboru klasický tanec. Později pokračoval v externím studiu flamenca u profesorky Taťány Kristůfkové na AMU v Praze. Delší dobu, až do roku 2002, působil jako tanečník, choreograf, ale i model u nás i v zahraničí. Pak však odjel se svou životní i taneční partnerkou Darinou Mlynarčíkovou do Itálie. Přímo na jeden z nejhezčích ostrovů Evropy – Sardinii, do města Cagliari. Tam spolu založili taneční školu pro děti, mládež i dospělé „DAMARIS“. Působil ve funkci ředitele této školy. Věnoval se navíc studiu psychologie, zpěvu, chovu zvířat – zejména ptactva a v neposlední řadě rovněž charitativní činnosti. Současně také získal certifikát mezinárodní asociace F.I.D.S. z Itálie, jako porotce a rozhodčí tanečních soutěží. Tento rodák ze Slovenska je umělcem – rebelem, který se s vlastními výkony spokojuje jen velmi zřídka… Koneckonců, je v oboru Show dance i mistrem Slovenska z roku 1996, České republiky (1999) a Itálie (2006). Marek se proto stal také nadmíru odborným a na slovo vzatým porotcem tanečních soutěží v různých technikách a kategoriích, vyjma latinsko-amerických tanců a stepu. Koncem roku 2014 se vrátil z Itálie do České republiky a v současné době zakotvil v Brně. V tomto městě také hodlá otevřít svou taneční školu. A právě tam jsem jej také vyzpovídal pro Taneční magazín.

 

Marek Křenek v době své vrcholné slávy dokazuje, že Show dance má blízko ke gymnastice či akrobacii.

Věnoval jste se tanci odmalička? Měl jste nějaké kořeny a vzory v rodině?

Pocházím z východního Slovenska, konkrétně z Košic. Maminka byla kresličkou, otec (původně z Ostravska) horník a zároveň vrcholový sportovec – vzpěrač. Byl i tehdejším Mistrem ČSSR. Rodiče se vzali a žili pak na Slovensku, kde se jim narodily čtyři děti. Já byl v pořadí třetím synem. Žili jsme v Košicích. Později na venkově u Košic, v Kysaku. A poté ve vesnici Jatov, v okresu Nové Zámky. Tam se také rodiče rozvedli. To vše uvádím pro ilustraci, že jsme mamince museli od dětství pomáhat. Otec nás totiž brzy opustil, ještě jako malé děti. A my museli pracovat na veliké zahradě bez něj. Odmalička jsme znali hodně tvrdou práci. Dobře znám, co je mít na rukou mozoly od lopaty, krumpáče, rýče nebo motyky… Chovali jsme hodně králíků, slepic, kachen, hus, ale také prasat. O vše se bylo třeba postarat. Osobní volno na hraní nebo koníčky pro nás téměř neexistovalo. V patnácti letech jsem pak šel na učební obor, na zedníka. Jelikož tenkrát za komunismu na menších vesnicích automaticky posílali děti po základních školách do učení typu stavebnictví, zemědělství a strojírenství. A to bez ohledu na školní prospěch. Nejprve jsem se tedy učil zedníkem – obkladačem. To ale netrvalo dlouho. Vzápětí jsme se stěhovali zpátky do Košic. A tam jsem již přestoupil do jiného oboru. A začal studovat – pekařinu. Ve volném čase jsem hlídal nejmladšího bratra. A to doslova. Ráno jsem ho odvedl do jeslí, pak jsem jel sám do školy, po škole bratra vyzvedl a věnoval jsem všechen čas jemu. Přebalování, krmení a hraní si s ním… Prostě, dělal jsem mu chůvu, když maminka pracovala. Až pak přišla večer z práce, měl jsem možnost (ale to jen nepravidelně!) věnovat se sportovní gymnastice. Jako naprostý amatér v jednom kroužku. Dalším z mých koníčků byla tou dobou ornitologie. A ten jsem si uchoval dodnes.“

Kdy nastal ten pravý okamžik, který Vás nasměroval k tanci?

Kultura a sport mají mnoho společného. A já jsem se dostal k tanci postupně přes sportovní gymnastiku. Přihlásil jsem se na ni poměrně pozdě. V patnácti. Byl jsem tam jeden z mála kluků mezi dívkami. A již také trochu starší… Tak jsem často vypomáhal i trenérům s mladší přípravkou, připravoval nářadí, uklízel…“

To jsme však stále u sportu, mne by zajímaly Vaše první taneční krůčky.

Jak říkám, vše se do jisté míry prolíná. Zásadní zvrat však nastal, když mne jednoho dne pozvala kamarádka sousedka z domu Zuzana Kottlerová na Evropskou soutěž ve sportovní gymnastice ,Pohár KVP – SNP´. Jako gymnastka měla volné vstupenky. Dodnes si pamatuji, že jsem měl lístek ve třetí řadě, sedadlo třiadvacet. Nejvíce mě zaujala prostná, která se u žen, jak asi víte, předvádějí na hudbu. A kde gymnastka maximálně využívá choreografických nápadů. A právě při nich mně učarovala gymnastka Darina Mlynarčíková. Mezi těmi spíše vzhledem holčičkami vypadala už jako žena. Moc se mi líbila! Její prostná byla už jiná než to, co předváděly ostatní dívky… Hodně taneční a umělecká. A ona byla oproti jiným závodnicím vysoká, ladná – a moc hezká! A právě jí se tenkrát udála nepříjemná nehoda. Konkrétně v prostných, při cviku zvaném twist do kotoulu, který v té době předváděli výhradně muži – jeden a půl salta. Při něm utrpěla otřes mozku a vzápětí upadla do bezvědomí. Díval jsem se, jak ji na nosítkách odnášejí ven ze sportovní haly, do sanitky. Hodně mě to zasáhlo. Ten kontrast krásného a ladného pohybu těla s krutým nebezpečím, které na takové sportovce denně číhá… A to se paradoxně stalo pro mne osudným.“

Čím to její nešťastné soutěžní vystoupení bylo osudné pro Vás ?

Jednak tím, že jsem se pod vlivem těch pohnutějších okolností s Darinou seznámil. Jelikož byla velmi úspěšná gymnastka, vyžádal jsem si od ní krátce po té soutěži autogram. Hlavně jsem byl moc rád, že se jí tenkrát nic vážného nestalo. Prostě jsem se do ní ukrutně zamiloval. A i když jsem se jí od toho okamžiku dvořil, trvalo mi čtyři dlouhé roky, než jsem ji skutečně ,sbalil´. Nakonec se z nás stali partneři nejen v tanci a osobním životě, ale navíc kolegové. A ta její samotná nehoda trochu i symbolicky předurčovala můj pozdější osud. Ale to bych ještě předbíhal…“

Ale to jsme stále u gymnastiky a nikoli u tance…

Trochu jste mi skočil do řeči. Hned vysvětlím to nejvíce osudné. Právě Darina Mlynarčíková mě začala trénovat gymnastiku a objevila ve mně současně umělecké vlohy a fyzické předpoklady pro tanec. Dokonce za mne sama potají poslala – v mých necelých osmnácti letech – přihlášku na Státní konzervatoř v Košicích. A připravila mě i na talentové zkoušky. A ty jsem pak zvládl úspěšně.“

Marek Křenek se svou taneční i někdejší životní partnerkou Darinou Mlynarčíkovou v čísle „Pasák a prostitutka“ ve vlastní autorské choreografii na hudbu Leonarda Bernsteina z „West Side Story“.

Takže jste si tak, o trochu později než jiní, vydobytých studií vážil?

Určitě, ale… Jsem dost horkokrevný a také jsem v té době nebyl zrovna moc diplomatický. Já totiž strašně nenávidím povyšování se nekompetentních lidí, využívání a zneužívání pozice, moci. Natož, kompenzování si osobních komplexů a mindráků na nevinných lidech. Měli jsme tam jistou profesorku, která razila heslo: ,Učitel je kámen a žák je vejce. Když spadne kámen na vejce, tak se vejce rozbije. Když spadne pak vejce na kámen, zas se jen vejce rozbije.´ A ona tím kamenem opravdu, po celé ty roky mých studií tam, byla! Přesně to mně nebylo po chuti. Urážela mě, zesměšňovala, osočovala a trestala. Já už však tenkrát věděl, že je to profesorka s malým ,p´, ale při tom navíc naprostý amatér. Jak v oblasti taneční techniky a rovněž jako pedagog. No, ono na té škole bylo takových učitelů víc…“

Už víme s kým, ale ještě s čím jste se ještě na košické konzervatoři potýkal?

Tím, že jsme se kvůli finančním problémům v rodině zrovna dobře nestravovali, chyběla mi potřebná energie. Byl jsem poměrně podvyživený. Častokrát jsem krvácel z nosu a omdléval. V té době jsem ukrutně rychle vyrostl. Navíc jsem měl problémy s placením tanečních úborů a obuvi. Vše jsme si tam museli hradit sami. Teprve později, když už jsem byl z Košic pryč, po přestupu na konzervatoř pražskou, jsem se dozvěděl, že na košické konzervatoři jsme vše zmíněné měli dostávat zdarma! Také mít upravenou stravu a další placené výhody. A že jsme si vlastně vše neprávem platili z vlastní kapsy!“

A byly tam ještě další „ školní problémy“?

Také jsem v Košicích dostal dvojku z chování za to, že jsem si přivydělával tančením v kabaretu. Prý jsem zhanobil dobré jméno školy! Hahaha. 🙂 Navíc jsem dostal z tance pětku a tím propadl zpátky do třetího ročníku. To bylo roku 1995. Ale byl jsem prostě rebelem. Dřel jsem pořád jako stroj k nezastavení a spolužáci (i když na mne většina z nich nejdříve žárlila) mě měli vlastně velmi rádi. Jak jsem už řekl, pak jsem přestoupil na Taneční konzervatoř do Prahy.“

V té době jste již začal koketovat se Show dance…

„Přišel rok 1996 a já tedy studoval v Praze u profesora Andreje Hálásze (ten mimochodem mezi jinými vyučoval i proslulé bratry Bubeníčkovy). Tehdy jsem s choreografií, kterou mi zkomponovala Darina pod názvem ,Pavouk´ (https://www.youtube.com/watch?v=_p5lZ7TqU3Q) vyhrál Mistrovství Slovenska. Poté jsem se stejnou choreografií obsadil na Mistrovství Evropy druhé místo. A do třetice s ní nakonec na Světovém šampionátu vybojoval prvenství. Sou těžní sezóna se už nedala zastavit… A to mému naturelu tenkrát nejvíce vyhovovalo, protože jsem chtěl ,Košicím´ dokázat ze nejsem zralý na pětku.“

29. dubna se každoročně – jak již Taneční magazín v samostatném článku připomenul – slaví Mezinárodní den tance. Na jeden takový v Itálii lákal plakát s „Pavoukem“ Marka Křenka.

Co je vlastně Show dance za styl, přibližte jej čtenářům.

Jedná se moderní taneční disciplínu, která má poměrně blízko k dramatickému tvaru. Ať již stavbou, choreografií, ale rovněž úbory a rekvizitami, popřípadě i kulisami. Tanečník prostě přenáší na diváka třeba i vlastní originální příběh. Většinou se používá různých tanečních stylů a prvků akrobacie. V té době se – díky mým výkonům – upravila i pravidla. Show dance je prostě tanec plný emocí a zážitků, ve kterém můžete použít jakoukoli taneční techniku. S výjimkou společenskýc h tanců a rock n´ rollu, protože ty mají své svazy a své vlastní taneční soutěže. Show dance je líbivý žánr, jak pro diváky, tak i pro interpreta. Dostal se k nám z Ameriky v devadesátých letech minulého století a rychle se ujal. Soutěžní vystoupení bývá ohraničeno časovým limitem – minuta a tři čtvrtě až dvě a čtvrt minuty. Já jsem si pochopitelně stavěl čísla až na tu maximální časovou hranici, abych toho mohl divákovi co nejvíc ukázat.“

Dá se říci, že jste byl tedy jedním z průkopníků nové taneční discipliny či oboru?

Ano, pokud jde o disciplínu Show dance. Zpočátku se teprve, dnes již ustálená, pravidla doslova za pochodu vytvářela. Dá se říci, že jsme tenkrát soutěžili všichni proti všem. Tím myslím jednotlivci proti párům, duetům a dalším seskupením. No, řeknu vám, nebylo to lehké zaujmout jako sólista… Třeba když proti vám soutěží kupříkladu sehraný pár, který může divákům předvést možná daleko víc. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že jsem šampionát vyhrál, nemohl jsem tomu nejdřív uvěřit.“

Jde tedy vlastně o jakýsi „mezioborový“ tanec, respektive taneční disciplínu. Jak byste ale hodnotil vývoj tance obecně?

Určitě jde strmým tempem dopředu. To, co před třiceti lety stačilo povětšinou baletním sólistům v divadlech, dnes by se s tím těžko uživili ve sboru. Vyvinula se i technika piruet, skoků nebo rozsah pohybu a elasticita. Je to způsobeno nejen kvalitnější přípravou, zázemím, ale také rozvojem médií a širokou možností předávání zkušeností doslova z jednoho konce světa na druhý.“

Postupně se však ve Show dance vytvářela silná konkurence, ale i tak jste si dokázal s celosvětovou elitou poradit…

Jak jsem říkal, v roce 1996 jsem vyhrál světový šampionát ve Show dance. Ten tenkrát probíhal v maďarském městě Dunaujvárosz. Mám za sebou deset let soutěžní kariéry, za níž jsem získal všechny světové medaile od bronzu, přes stříbro až po zlato.“

Takové úspěchy jistě přímo otevírají dveře k velké kariéře?

Samozřejmě. Dostával jsem pracovní nabídky ze zahraničí, také od známých fotografů a z módního průmyslu. Ať již na přehlídky či v roli fotomodela. Měl jsem nabídky z filmových produkcí. Mohl jsem si vybírat mezi slavnými českými zpěváky i kapelami, od nichž jsem měl nabídky na videoklipy. Řítily se na mne výhodné nabídky natáčení reklam. A bylo toho hodně, mnohem víc.“

Při pohledu na tento snímek je jasné, že si Marka Křenka často vybírali i filmaři a režiséři videoklipů.

S jakým z toho množství fotografů byla spolupráce pro Vás nejzajímavější?

Měl jsem také s Darinou tu čest a možnost – mezi jinými – spolupracovat i s Janem Saudkem. To bylo opravdu vzájemně velmi inspirativní. Ale jestli tu svou práci – fotku, co s námi udělal, vytáhne někdy na světlo světa, nevím… Těžko říci… On je to vůbec velmi ,zvláštní´ člověk. Hodně rád vzpomínám i na práci s dalšími fotografy. Moc se mi líbila spolupráce s Gábinou Fárovou, od níž mám i fotky doma jako obrazy.“

Objevoval jste se tedy i v klipech řady hudebních skupin a sólistů…

To je pravda. Asi nejslavnější je ten s MIG 21 ,Jak snadné je žít´ (https://www.youtube.com/watch?v=SPgPEAafDec). Ale spolupracoval jsem i s bratrem Petra Jandy – Slávkem a jeho kapelou Abraxas na videoklipu ,Obyčejnej svět´ (https://www.youtube.com/watch?v=LSz2kH903M8 ), nebo s Jarkem Šimkem v klipech ,Faleš né opojení´(https://www.stream.cz/uservideo-23684/26042-falesne-opojeni) a ,Hola Hi Jej´(https://www.youtube.com/watch?v=vLXwQP1ZNu0). Z reklam bych uvedl ty nejznámější – pro Škodu, Gillete a HQS Sargenda.“

Od klipů je blízko k filmu. Účinkoval jste v nějakých?

Ano, z těch větších bych uvedl italský televizní seriál ,Carabinieri´ a zejména americký film ,Příběh rytíře´, který se částečně natáčel i v České republice. V něm jsme tančili s Darinou oba.“

Vraťme se však opět k tanci a vystupování.

Průběžně jsem vystupoval se svými tanečními čísly. Jako sólista, pak v páru s Darinou nebo v taneční skupině, kterou jsem si vytvořil. Tančil jsem taky v muzikálu ,Vlasy´ v roli Steavena – smrtky. Dostal jsem ji díky ,Pavoukovi´ bez konkurzu.“

Věnoval jste se nadále i choreografii?

U tance ano, pořád a to v různých směrech a žánrech. Ve sportu jsem spolupracoval například s původně gymnastkou a později světovou šampiónkou ve Fitness Claudií Kinskou. Také s krasobruslařkou Babiakovou, Sviatkem Kazimirem, Futasem, Gornalem, a sourozenci Beständigovými… A mnoha dalšími krasobruslaři i gymnastkami, jak sportovními tak i moderními. Právě teď momentálně pracuji v Pardubicích s talentovanou mladou, půvabnou krasobruslařkou Nikolou Rychtaříkovou.“

Vystupoval jste však i s jistou show nikoli přímo divadelní…

Máte na mysli uměleckou strip-show se skupinou ,California Dream Men´s´? Ano. Jezdil jsem s ní dvě sezóny. V Itálii, po různých městech. Na vysvětlenou musím dodat, že se nejednalo o zcela klasický pánský striptýz. Vysvlékali jsme se maximálně do plavek, na pódiích v divadlech a kulturních sálech. Používali jsme rekvizity. Třeba jedoucí motorku, sprchu, postel… Vše bylo umělecky ztvárněné, v dané choreografii a nejednalo se o vulgaritu. A abych přiznal, docela mě to i bavilo. Mohl jsem ukázat, co jako tanečník umím. Navíc k tomu předvést i krásu těla tak, aby to nevypadalo jako levná svlékací fraška.“

Marek se věnuje, mimo tanečních choreografií i choreografickým přípravám gymnastů a krasobruslařů, jeho dres navíc dokresluje lásku k Itálii.

V tanečních kruzích se o Vás mluví často ve spojitosti s Itálií…

Jak jste mne představil na začátku, s Darinou jsme žili a pracovali v Itálii, na Sardinii. Od roku 2002, kdy jsme tam vybudovali taneční školu ,DAMARIS´. Začínali jsme v tamější metropoli Cagliari. A pak se škola postupně rozrostla i na další dvě pobočky. Vědělo se o nás. Postupně jsme se dostávali do povědomí místního tanečního světa. Dařilo se nám. Naši žáci získali mnoho světových titulů. A abych se pochválil jako trenér, syn Darinky Marek má již na kontě sedm titulů mistra světa!!!“

Pak však přišla tragická událost… Asi se Vám o ní bude špatně i teď zpětně mluvit?

Krátce před mými narozeninami došlo k tragédii. Na domě, kde jsem bydlel, bylo zrovna lešení. Opravovali nám vnější fasádu domu. Jak jsem zmínil, jsem milovník ptactva. Měl jsem na terase voliéry s ptáky. Do nich jsem jim denně doplňoval krmení a vodu. V osudný den 7. 7. 2010 jsem po onom lešení, v úrovni třetího patra, nesl pytel s krmením. Stavebníci mi totiž zablokovali východ z bytu na terasu. Nebylo to poprvé, co jsem to takto dělal. Ovšem toho dne strašně pršelo a já pospíchal do práce. Proto jsem po mokrých deskách běžel… A najednou rána a – zatmění! Padl jsem z té ohromné výšky 16,5 metru na, pod barákem parkující, masívní železný bagr. Probral jsem se, po kómatu, až o měsíc a půl později. S trachotomií v krku, ochrnutý, vyhublý. V nemocnici v Turíně, kam mě ze Sardinie letecky přepravili směrem do vnitrozemí. Byl jsem totiž velmi nestabilní a v podstatě jsem umíral. Teprve postupně jsem se zpětně dozvídal, co se stalo. Že jsem dokonce měl zástavu srdce a dýchaní. Měl jsem hrubě polámána žebra, pánev, kyčel a nohy. A tím důsledkem i poškozeny vnitřní orgány – roztrhl se ve mne močový měchýř, odtrhla se část jater a slezina… A mnoho dalších zranění. K tomu navíc ztrátu paměti… Každopádně, vždy jsem byl bojovníkem. I když mi lékaři řekli, že chodit už nebudu a pokud ano, velmi špatně, nedal jsem se. A bojoval každým dnem. Vždy víc a víc. Já dnes, jak vidíte, v pohodě chodím a tanec můžu alespoň učit. A to mě bavilo, baví a bavit bude do konce života.“

Vzpomínka na Sardinii v osobitém podání Marka Křenka.

Gratuluji, že jste se z toho dokázal vykřesat.

Nebylo to vůbec lehké. Dávali mi prý devět až třináct procent naděje, že vůbec přežiju. Byl například velký problém zastavit vnitřní krvácení. Stále se to nedařilo. Jelikož nedokázali zjistit, odkud vlastně krvácím… Doslova za záchranu života mohu děkovat italské anestesioložce Dott.ssa (což je italský ekvivalent u nás užívaného latinského MUDr.) Sylvii Roreo. Ta se rozhodla dát mi ještě jednu injekci na zahuštění krve navíc. Byl to největší risk a zkouška. Po té injekci se mi klidně mohlo zastavit srdce. To by totiž nemuselo zvládnout pumpování zahuštěné krve. Dokonce, kvůli té výjimce musela doktorka Rorero telefonovat na naše zastupitelství v Římě. Až ta injekce konečně zabrala.“

Chápu, že bylo složité po uzdravení začínat prakticky od znova.

To opravdu ano. Po propuštění z nemocnice jsem nebyl schopen se o sebe postarat sám. Tak jsem přiletěl do Čech. Do Ostravy k otci. Byl to velký omyl, ale to jsem pochopil až později. Žil jsem v Bohumíně. Tam jsem později i pracoval pro taneční školu ,Radost – Impuls´. Ale o lékařské péči v bohumínské nemocnici se raději nebudu moc vyjadřovat. Ani o jejich profesionalitě. Řekl bych to jen jedním slovem. Otřes! Vydržel jsem tam také jen čtyři měsíce. Vrátil jsem se opět do Itálie. Tam, kde mi zachránili život – do Turína. Kde jsem už vlastně znal několik lidí z nemocnice, jelikož mojí novou rodinou se stal nemocniční tým. Ta moje vlastní o mne totiž nestála. Byla to, řeknu vám, pro mne opravdová rána, zjistit to po tolika letech.“

Na co jste se soustředil v dalších etapách života po tragickém zranění?

Na aktivní tanec nebylo už pomyšlení. V Itálii jsem spolupracoval choreograficky s orientální tanečnicí Azizou Abdul Righou. Psal jsem knihu, věnoval se víc přírodě a duchovnu… Ta nehoda mě vůbec hodně změnila.“

Člověk si po takovém zlomovém životním momentu také mnohé uvědomí…

To víte,když je člověk téměř šest měsíců nehybný, nemůže mluvit kvůli tracheotomii a jen tak leží a dívá se do čtyř holých zdí, hodně si uvědomí… To máte sakra hodně času přemýšlet! Změnil se můj charakter i život! Vždy a často jsem přispíval na charitu a dobročinné účely. Ale po té zkušenosti jsem se v tomto směru orientoval ještě daleko víc. Už v minulosti jsem se pravidelně účastnil dobročinné Dětské pyramidové show a pomáhal i Nadaci pro sklerózu multiplex. Charita mne pro stě naplňuje. Již od mládí. A chci při tom zůstat, dokud to bude možné…“

Máte za sebou studia psychologie, můžete nám přiblížit, jak a kde jste jich využil?

Rád to vysvětlím. Ano, pracoval jsem pro jednu italskou komunitu jako vychovatel pro závislé na drogách a alkoholu. Byla to pro mne opravdu velice smutná zkušenost….“

Co momentálně chystáte pracovně?

Mám hodně aktivit. Začal jsem zase se zpěvem. Nacvičili jsme několik duetů s jistou zpěvačkou. Chci při tom plně využít nejen své choreografické zkušenosti a praxi, ale i vlastní dovednosti z oblasti stylingu.“

Tanečníci společenských tanců tančí v obleku a s motýlkem. Marek Křenek má motýlka alespoň dodatečné na rameni.

Co připravujete do budoucna ?

Mezi mé aktuální plány patří otevření Taneční školy ,DAMARIS´ v Brně. Jako pokračování té, kterou jsem vedl v Itáliíi. Bude zaměřena nejen na klasický tanec, ale zejména Show dance, Street dance, Contemporary i jiné moderní styly. Specialitou by měly být bezplatné třídy pro sociálně slabší děti a mládež. Taky stále aktivně pomýšlím na další charitativní činnost. A v neposlední řadě i na pomoc přírodě.“

Zmínil jste se, že píšete knihu. Naše čtenáře jistě bude určitě zajímat, o čem bude? Půjde o román, autobiografii či třeba taneční skripta?

Bude prostě o mém životě. O situaci člověka, který se těžce protlouká životem… O jeho výsluní i bouřkách. O životě plném nebezpečí, zrady a zkorumpovaném světě umělců. Ale i o neskutečně krásných chvílích. Bude to kniha, která asi každému utrhne slzu z oka. Bude prostě – o mně.“

Jak vidím, často žijete někde mezi Brnem, Prahou a Itálií. Kde se cítíte doma?

Řeknu to tak – doma je člověk tam, kde je jeho práce a kde vás lidi mají rádi.“

Děkuji za rozhovor a přeji hodně nových úspěchů a zdařilý návrat na jeviště.

MICHAL STEIN

Foto: archiv MARKA KŘENKA

Taneční magazín

Rozhovor s mistrem světa v Electric Boogie Richardem Machem

„V Martině jsem ve finále světového šampionátu porazil Martina!“

V Martině jsem porazil Martina“

A právě v tom slovenském městě Martině z titulku se Richard Mach stal mistrem světa v robotickém tanci Electric Boogie. Dnes už má hlavní sezóny aktivní kariéry za sebou, ale věnuje se pilně vystupování, show, moderování i managementu. Jako člověka spojeného s moderními tanečními a pohybovými trendy jsem Richarda Macha vyzpovídal.  A jelikož jde o moderní taneční styly, bude i rozhovor v modernějším duchu, plný mediálních odkazů na webové stránky i videa a také s řadou současných moderních  hovorových obratů a výrazů.

Jak jste se vlastně vůbec dostal k tanci?

„Hýbat se k hudbě mne vždycky bavilo. Rodiče mě dali už jako malého kluka na pohybovou průpravu. V sedmé třídě mi řekla spolužačka, abych s ní chodil od počátku osmičky na kurz moderních párových tanců do Domu Dětí a Mládeže v Praze, na Žižkově na Balkáně. Dnes se už jmenuje Ulita. Do kurzu se (kromě našeho páru a dvou spolužáků) přihlásila už jen jedna dvojice. Tím pádem byl asi po třech měsících rozpuštěn. Nicméně jsem tam narazil na svou první taneční lektorku Ivanu Luehnovou.Ta mě vyhodnotila jako talent (dodnes nevím, jak se mi to stalo 🙂 a nabídla, abych chodil do její přípravky pro tehdejší taneční skupinu Atlas. Tam jsem byl já a třicet holek. Bohužel jsem tenkrát ještě nechápal výhody takové situace a moc mě to ,protahování´ nebavilo… Mimo všech těch tanečnic se tam však objevovali dva ,týpci´. A přinášeli na tréninky tehdy super akční novinky taneční scény, na který si jeli základy Hypu – tenkrát jsme tomu ještě rikali ,rap dance´. To mne dost inspirovalo a tak jsem proto, že hned po revoluci vysílal televizní federální program F 1 a tam dávali odpoledne hudební kanál MCM, na kterým právě běžely aktuální videoklipy od interpretů jako MC Hammer (https://www.youtube.com/watch?v=O01knIMTEpY), Vanilla Ice (https://www.youtube.com/watch?v=rcjVjqTARKA), Benny B feat. DJ Daddy K (https://www.youtube.com/watch?v=BPSiB2vyHLU),Snap (https://www.youtube.com/watch?v=cDQ1wZYTg9s) a spousty dalších – začal okoukávat taneční triky z obrazovky. Na jedný VHSce jsem měl asi tři hodiny klipů, kde se tancoval tenhle ,současnej styl´ a brousil jsem každý odpoledne po škole v botách koberec před velkým zrcadlem v obýváku – ještě, že to rodiče nevěděli… :-)“

A jak jste pokračoval?

„Další zlom v mé taneční ,kariéře´ nastal právě v DDM na Balkáně když jsem se dal dohromady s Pavlem Pruckem – ten dnes prodává motorky a myslím, ze na taneční léta si už jen sem tam nostalgicky vzpomene. Ten mě zatáhnul do skupinky v Praze studujících cizinců, kteří jeli právě v Hypu, ale taky v Electric Boogie, a scházeli se v té době v jediným a úplně pr vním tanečním studiu v Praze. To vedla Monika Rebcová (http://www.monikarebcovadance.c)/. Byl to Klub MON v Maiselově ulici. Tam s náma tancoval v té době i Ruben (http://www.ruben-dance.cz/) nebo Ondra Sifon Andera, kterej se v roli tanečníka ,elektriky´ objevil třeba v slavným klipu Lucie Bilé ,Láska je láska´. Tenkrát mě ještě Electric Boogie moc nezaujalo. Ale Pavel se do toho zakous a po nějaký době tr&eac ute;ninku začal dávat první triky, jako vlnu a slidovaní (moonwalk). Mě, jako správně ješitnýho chlapa, štvalo, že umí něco navíc. A tak jsem to začal zkoušet taky a to se mi stalo osudným :-).

Chodil jste do tanečních?

„Ano, chodil v Praze na náměstí Míru v tehdejším ÚKDŽ. A štvalo mě to. Neměl jsem partnerku, tak na mne vždycky zbyla ta nejtlustší a nejnemotornější holka v sále :-). Protože jsem v době, kdy jsem tanečni navštěvoval, už nějaký ten pátek tancoval sólo, tak mi tenkrát přišlo, že mě partnerka při tanci hrozně omezuje :-). Byl jsem vždy zodpovědný student (spíš tedy odpovědný než student) a tak jsem to celé přechodil až do konce, ale bylo to trochu utrpení.“

Kdy a čím Vás podmanil robotický tanec?

„Jak jsem  už říkal před chvílí, byla to u mne hlavně věc ega :-).

Kdo Vám byl v tom oboru vzorem?

„Když jsem začínal tancovat nebyl internet a IT. Byla jedna pomačkaná VHSka, která mezi náma kolovala. Učili jsme se jeden od druhého. Pro Hype byl můj vzor MC Hammer, to je jasný. Otočku jsem se naučil podle klipu ,I cant stand it´ (https://www.youtube.com/watch?v=zCySwHRksVk) tenkrát ještě původní formace Twenty4seven v čele s Capitain Hollywood. Co se Electric Boogie týká asi jsem úplnej vzor neměl – prostě jsem to tancoval, protože mě bavilo napodobovat ten mechanickej pohyb.“

Kdo byl Vaším prvním učitelem tohoto stylu?

„Kluci z Monu a kazety VHS.“

Jak dnes vzpomínáte na svůj vítězný světový šampionát?

„V zásadě nijak zvlášť dobře. Byl v roce 2002 na Slovensku v Martině. Rok předtím jsem byl poprvé na světovým šampionátu v Essenu, kde jsem byl druhej za kolegou Martinem Pořízkem. S ním jsme v té době už tvořili duo a vystupovali pod názvem The Robots (www.therobots.cz). V Martině jsem vyhrál já. Ani nevím, jak se to povedlo. Nikdy jsem nebyl moc soutěživej typ. Tak jsem to moc, na rozdíl od Martina, neprožíval. Ten mi dal po soutěži ,céres´, že jsem se choval nesportovně. A vedl čtvrt hodiny monolog, jak je to nespravedlivý. Právě tenkrát zrovna změnili způsob hodnocení – podle toho starýho by totiž vyhrál on! Na zpáteční cestě do Prahy jsme měli na ledu ještě malý karambol s vypůjčeným autem. Proto můj celkový dojem z toho mistrovství světa nebyl zrovna zásadně pozitivní…“

Otevřel Vám světový titul dvířka k novým možnostem?

„Tak tanec v tý době nebyl, a dodnes myslím není zrovna zásadně veřejností sledovaným sportem. A tedy titul světového šampióna není, bohužel, katapultem na hvězdný nebe. Kdybych rychlobruslil, nebo třeba běhal na běžkách s puškou na zádech, bylo by to asi větší terno! Samozřejmě, titul jako marketingový nástroj fungoval. Do roku 2013 jsem v The Robots byl s Martinem, který měl tituly dva (rok přede mnou a rok po mně). A tedy říct klientům, že jsme třikrát m istři světa v Electric Boogie bylo jen plus. Mně osobně šlo ale vždycky hlavně o to, abychom  na pódiu odvedli výkon, který se bude líbit, lidi budou pobavený a nakonec nás ocení potleskem. A jestli před sebou mají mistry světa nebo amoleta na tom mi vlastně nikdy moc nezáleželo.“

Jak hodnotíte současnou taneční scénu v tomto směru?

„Tak jako všechno jde dopředu, i ,elektrika´ má svůj vývoj. Dneska dávaj už mladoši ,peklíčka´, o kterých se nám ani nesnilo. Do určitý míry je to dobře, ale cenit někoho víc, jen kvůli tomu, že je dispozicemi hypermobilni a druhý ne, to mi tedy nepřijde jako úplně správnej pohled na věc… IT jsou zdrojem inspirace a hlavně nekonečnou studnicí materiálů pro sebevzdělávání. Dneska je tady ta ,výhoda´, že nová generace už na spoustu technik n emusí přicházet sama – prostě kliknou na tablet a mají to před sebou – takže mají víc času a prostoru na samotný nácvik a pak případnou kombinaci naučených věcí.“

Jak vidíte úroveň tanečního školství a vedení tanečníků?

„Myslím, že dnes to já nemůžu tak odborně posoudit. Když jsem se z taneční scény stáhl a novou generaci tanečníků už sleduju jen zpovzdálí, tak nemám ten potřebnej komplexní přehled pro relevantní hodnoceni.  Nicméně si myslím, ze i u nás se najdou velmi kvalitní tanečníci, kteří dokážou oslovit i světový publikum. Jedním příkladem za všechny je Džajna Jája Vaňková.“

Čemu se tedy věnujete nyní?

„Zatím se pořád snažím zůstat na pódiu a okolo něj. Dokonce občas ještě stále děláme vystoupení The Robots – sice jsem už trochu starší a mohutnější typ robota, ale ještě to dávám a publikum naše vystoupení pořád baví. Kromě toho mám další vystoupení a aktivity. Treba BUT (Bláznivý učitel tance). Moderuju, hraju na Reactable, a mým nejvíc nabízeným projektem je v současnosti asi LasremanCZ (www.facebook.com/lasermancz). Diky Lasermanovi jsme vzbudili zájem o naše vystoupeni po celým světě. Od toho se pak začaly odvíjet moje agenturní aktivity. Zahraniční agenti, se kterými jsem se díky LasermanCZ seznámil mne vnímají nejen jako performera, ale i jako obchodníka, tedy jim prodávam dnes už i jiná vystoupení, který chtějí mít klienti na svých akcích v zahraničí. Pokud vás to zajímá, něco najdete na mych strankach (www.richardmach.cz) nebo mne folowujte na Instagramu (LasermanCZ) a Facebooku (www.facebook.cz/machr) – tam je to všechno nejaktuálnější…”

A na čem pracujete nyní?

„Vzhledem k tomu, že se považuju za komerčního umělce, který je kromě vlastního performera i moderátor, agent, řidič, technik, režisér, sound designer, script maker – prostě taková holka pro všechno – je těžký v tom všem shonu vymýšlet a realizovat nové projekty na dlouhodobějsí bázi. Mám prostě nějaký okruh vystoupení, která nabízím a z toho pak vychází práce na nových věcech, kdy klient žádá customizaci jednotlivých vystoupení, nebo zase pro klienta vymýšlíme na bázi těchto našich vystoupení nové kombinace na míru eventu, na němž se má program předvést. Pořád se něco děje a já doufám, že tomu tak ještě nějakou dobu bude :-).

Tak držím palce a děkuji za rozhovor

 

MICHAL STEIN

FOTO: ARCHIV RICHARDA MACHA

Taneční magazín

Rozhovor s Evou Vlkovou, prezidentkou Czech Dance Organization

„My Češi máme schopnost pro něco se nadchnout!“

Od roku 2015 jste prezidentkou  CDO.  Co se změnilo a co chystáte dále?

„Já jsem nekandidovala sama, ale v týmu tří lidí.  Byla to  taková  naše vize a podmínka. Vzájemně se  doplňujeme, každý umí něco jiného a dohromady tvoříme  celkem  konstruktivní celek. V  podstatě tradice ctíme,  naší tradicí jsou taneční tour, což je výkladní skříň CDO. Na těchto projektech pracujeme. V letošním roce jsme se  snažili  dát jim novou tvář,  posunout marketing, kvalitu soutěží a reklamu.  Chceme do  organizace přijmout  co nejvíce tanečníků,  to vyžaduje, aby podmínky pro tanečníky byly optimální. Proto také   vzděláváme  trenéry.  Snažíme se tradici rozvíjet v  moderním duchu a některé věci dělat trošku jinak,  počínaje webovými  stránkami, facebookem, programy udělat trošku trendy, pokud si mohu dovolit užít toto slovo. To jsou naše vize.

Samozřejmě také chceme rozšiřovat členskou základnu, nebo aspoň zájem o naše produkty, protože u nás mohou tančit i nečlenové. Určitě si přejeme,  aby naše soutěže přitáhly i obchodní značky  a byly dostatečně atraktivní.“

Je v Čechách dostatečně velká základna lidí, kteří se zajímají o tanec? Často se říká menšinové umění… Jak je to tedy z Vašeho hlediska?

„Nevnímám tanec  jako menšinové umění. Možná jsme  menšinoví v tom, že nepatříme mezi první čtyři sporty, které probíhají v televizi. Navíc tanec je stále na pomezí umění  a sportu.  Tanečník sice dělá umění, ale trénuje leckdy více než vrcholový sportovec,  takže ke sportovní aktivitě rozhodně dochází. I když  je to  sport spojený  s estetickým vjemem a tudíž je vnímán  jako umění. Domnívám se,  že Česká republika vůbec je považována za národ, který hodně tančí. Kurzů jsou  spousty,  tanečních škol také a   tanec  určitě není   na posledních místech  zájmových kroužků.

Nejpřirozenějším projevem zdravého člověka je pohyb. Pokud se navíc spojí s hudbou, je tu  přirozenost jasná. Každá maminka se nejprve pokusí dát svou  holčičku v 6-ti letech  do nějakého tanečního kroužku. Teprve  později zkouší tenis či základní uměleckou školu  a podobně.“

Jaký byly Vaše taneční začátky? Co Vás přitáhlo k tanci?

„Svým způsobem mě vlastně  přitáhlo to, že jsem se tanci nikdy pravidelně nevěnovala, (když jsem byla malá).  Asi ve druhé třídě jsem začala dělat balet,  ale  moje matka prohlásila, že mě nestíhá vodit na balet a  současně  na klavír, takže rozhodla, že balet nebude. Byla   to osudová chyba. 14 let   jsem hrála na klavír, nicméně nějaké taneční kroužky  a kluby  jsem navštěvovala. Na střední škole jsem se tanci věnovala  rekreačně, ale po ukončení studia  mě kamarádka, která se tanci vážně věnovala, vzala na konkurs, kde  hledali lektory tance. Jsem specializovaná na  malé děti, střední pedagogickou jsem měla vystudovanou,  s dětmi to umím  a tanec mě vždy bavil, takže  jsem nějak začala. „Rozkoukala jsem se, uviděla jsem první soutěžní   choreografie, první soutěže a motivovalo mě to.  Hned jsem se do soutěží také pustila  a začala jsem se  věnovat jenom  tanci.“

Které styly Vás zajímají a které se Vám zase naopak nelíbí  a proč?

„To, co mě uchvátilo hned napoprvé, to byly asi  diskotékové či hiphopové formace, takže současná  pop music, samozřejmě čím více jsem do tance pronikala, začala jsem obdivovat  krásy baletu, moderny a jazzu. Jazz miluji. Chvilku jsem také dělala swing a rock ´n ´roll.  Kdybych měla říct, co nemám moc ráda, tak snad břišní tance u malých dětí. Tam si  vždycky říkám, že opravdu  nevím,  zda tu krásu,  poslání a smysl v tomto věku vidím.“

V současné době byla  často řešena v médiích otázka, zda je  pro malé děti vhodné, aby byly namalované  a vyzývavě oblečené jako dospělé ženy. Je to dobrý trend?

„Nemyslím, si že je to trend, který je běžný, nebo se může aplikovat  v běžném životě, to vůbec  ne.

Tanec je estetická záležitost. Líčení patří  k tanci, tanec  je  vlastně  extravagantní a exhibicionistické umění,  snad z toho důvodu by mohlo být omluvitelné, že už  děti v prvopočátcích přidají  k tanci i  líčení. Nicméně, všeho s mírou. Vždy je třeba  zapojit vkus a rozum, měli by pomoci trenéři a rodiče.“

Jsou kostýmy  při hodnocení  důležité?

„Kostýmy jsou nezbytnou součástí choreografie, chcete-li  vyjádřit určitý děj, tak kostýmy tomu musíte uzpůsobit. A chcete-li  být skutečně viditelní a originální a mít na sobě  extravagantní  modely, opět je to estetický vjem, který přenáší emoce na diváky. Kostým je výtvarná záležitost, která je nedílnou součástí tanečníka. A pokud by se  rozhodl mít téměř  nahé tělo,  stále dochází k estetické záležitosti,  tedy samozřejmě pokud je tělo tanečníka  vypracované.“

Vedete klub Beethoven, který se umísťuje dobře, velmi často soutěže vyhrává.  Čím to? Tvrdá dřina, lepší nápady, či vlastnosti tanečníků, skvělá  technika nebo nápaditější kostýmy?

„Dá se říct,  že úspěch tkví  v systematické práci a v choreografii. Ideální je  samozřejmě mít silný tým, ale ten se ne vždy podaří složit.  Přesto dobrá  choreografie a systematická práce vytvoří celek, který  může uspět. Věnujeme se  diskotékovým stylům už 16 let a dá se říci, že v této oblasti patříme ke špičce. Podařilo se nám udělat  hattrick, takže jsme Mistry v kategorii děti, junioři i dospělí.  Dejme tomu, že se nám daří, ale všechno se točí v kruhu. Jeden rok je to takhle a druhý rok úplně jinak.  Musím říct, že zatím se nám těch šestnáct  daří být nahoře.“

Kolik úsilí stojí vést takový úspěšný klub jako je Beethoven?

„Dříve  jsme byli velký  klub, teď jsme trošku menší, vlastně i z toho důvodu, že stárneme a  energie ubývá. Sice jí máme ještě  dost,  máme i mladé trenéry, ale nicméně už zvažujeme,  do čeho se pustíme a  do čeho ne, zda chceme rozšiřovat  některé oblasti nebo ne.  Všechno stojí opravdu hodně  úsilí a síly si dnes už dobře rozložíme.  Dnes  jsme starší,  máme nadhled a máme všechny  hodnoty  jinak srovnané.  Ten,  kdo má zájem s námi spolupracovat, tak s námi spolupracuje,  dělá si vše  po svém a klidněji.  Nevýhoda stárnutí sice je, že  člověku už  méně  nebude, ale zkušenosti a klid jsou k nezaplacení.“

Rodiče se také často obávají, že děti mohou u vrcholových tanečních soutěží zkolabovat.  Není vlastně nic mimořádného, že někdo omdlí atd. Zabýváte se  také touto otázkou?

„V podstatě bych byla ráda, kdyby  všichni měli potvrzení od lékaře, že tyto věci mohou byť  i  jen na rekreační bázi dělat. A dále projít  kontrolou u sportovního lékaře, kde se  nám poodkryjí všechny zdravotní vady, ať  už srdeční nebo jiné. Je to  ochrana, aspoň z části. Samozřejmě také je tu nebezpečí  opotřebení kloubů atd.  Ideální je,  když  jsou trenéři odborně vzděláni a vedou  tréninky  metodicky správně, aby nikoho nezničili. Ale  svou roli také hraje  dědičnost. U tance na vrcholové úrovni  musíme být na zdraví opatrní.“

Vyžadujete od trenérů  v  CDO, aby zdravověda byla součást jejich  vzdělání?  Umí lektoři poskytnout první pomoc?

„Snažíme se pořádat  přednášky, tento rok  byly v oblasti  psychologie a  bezpečnosti práce,  předávali jsme vědomosti, jak šetrně  zacházet  s tělem a učili jsme základy  správného dýchání.  Tedˇ jste mě motivovala k přednášce, kde  bychom si zásady první pomoci opět oživili.“

Jak jde kombinovat  tanec a  zameškání školní docházky?  Některé střední školy už nechtějí  uvolňovat  žáky kvůli kroužkům  a zájmovým činnostem. Důvodem může být i fakt, že zájmových činností je nadbytek.  Jaké jsou Vaše zkušenosti?

„Jsem  bývalý pedagog a zastávám názor, že  aktivita sportovní či umělecká by měla být podporována. Pokud žáci  potřebují uvolnit  ze školy, protože mají zkoušky, nebo cestují na soutěž, pak  já bych rozhodně patřila k těm pedagogům, kteří by byli loajální. Netolerovala bych, když dítě 4x za  rok odjíždí na dovolenou s rodiči, ale vzdělání  bych podpořila.  Nikdy nevíte, jestli se Vám  víc bude hodit to,co děláte jako zájmový kroužek, nebo to, co zrovna studujete, nebo obojí současně. Když student zvládá školu i zájmovou činnost,  tak nevidím důvod, proč by to nemělo být podporované. V pří ;padě, že  učivo nezvládá, tak je to  samozřejmě na uváženou  a je nutné najít nějakou kompromisní cestu. Setkala jsem se ve svém klubu s případy,  kdy děti vůbec nemají problém s uvolněním ze školy a s  podporou ze  strany svých pedagogů, někdy zase prožíváme vyloženě protiklad, kdy učitelé  absolutně nemají pochopení  pro to, že  někdo jde v době školní docházky byť i  reprezentovat zájmový klub. Záleží  na lidech.“

Je  tanec  drahý koníček?

„Záleží na tom,  jakou úroveň  si zvolíte. Když půjdete do tanečního kroužku  jedenkrát týdně, (takové  taneční kroužky či kurzy pořádá v podstatě každá taneční škola), pak  si myslím, že to vůbec  není drahá záležitost. Bohužel, všechno něco stojí, zadarmo je maximálně první náborový měsíc. Poté se každý   už musí zaregistrovat a platit. Nicméně,  na rekreační bázi  tanec  drahý není. Na  soutěžní bázi už  své oběti  má, musíte cestovat po soutěžích, mezinárodních soutěžích, takže narostou náklady na cestovné,   kostýmy jsou drahé, takže tanec se stává nákladnou záležitostí.“

Jsou-li tanečníci na vrcholové úrovni a  cestují – li i do zahraničí, vrací se jim  investice vložené do sebe samotných nebo ne?

„Jak komu. Například, dítě v 6-ti letech začne tančit v nějakém  klubu,  zůstává tam deset, patnáct let, dovrší  18-ti let, změní město a  má možnost bud najít jiný taneční klub,či dojíždět,  může se  uplatnit v reklamách, zkoušet castingy do různých tanečních skupin, kde jsou už  tanečníci  placeni. Ale to je pouze  ten nejšikovnější, jenom  ten, kdo  na sobě tvrdě pracuje, je  výrazná  osobnost a jde si za svým cílem, protože tanečníků,  řeknu to opravdu ošklivě,  je ‚habaděj‘.

Někteří mladí lidé by rádi chodili do kurzů, ale soutěžit se bojí. Jaké možnosti jim  CDO nabízí?

„Každá škola má své podmínky.  Někdy přijdete a jste rovnou zařazeni do soutěžních týmů, (ale jen do těch rekreačních,  tzn. žádná náročná choreografie, žádné náročné prvky, ale skupiny se jdou  reprezentovat na  jeviště). Naše  organizace má vytvořené tyto úrovně: rekreační tance, pokročilé  a vrcholové úrovně. Někde můžete jen chodit do kurzů a  nesoutěžit  vůbec.  Člověk se musí poptat a  nebát se.  U náborů je důležité,  aby trenéři  ‚odbourali‘ strach. Děti  si nevěří, přitom by moc rády tančily. Je dobré  vyzkoušet si aspoň jednu  nebo dvě lekce, dál to už záleží na trenérech, aby člověku pomohli nebát se.“

Roste v České republice zájem o tanec, nebo zůstává  počet zájemců zhruba stejný?

„Dá se říci, že každá  škola vyprodukuje pár šikovných tanečníků, kteří si založí svoji školu nebo   kroužky a takhle to jde pořád dál. Myslím si tedy,  že se  taneční školy spíše rozrůstají, je to v podstatě taková řetězová reakce. Lidé,  kteří  chodili někam tančit, se nechají inspirovat a poselství  tance  nesou dál.“

Jak celkově hodnotíte české tanečníky v porovnání  se zahraničím? Jsme lepší? Jsme horší? Jací jsme?

„Na mezinárodních  soutěžích zaměřených  na umělecké disciplíny  určitě patříme ke špičce. Mám teď na mysli oblast  amatérského  tance, ne profesionálního tance.  Extraligové tance ale již dosahují absolutně profesionálních měřítek, i když  se pohybujeme ve  ‚vodách amatérských‘. Úroveň  neuvěřitelným způsobem stoupá, to,  s čím jste vyhráli před deseti lety, by dnes bylo na úrovni dětské věkové kategorie. Je to tedy  spíše alarmující. Je vůbec v  pořádku  tato vzrůstající kvalita a náročnost?  Vyvstává otázka, pokud děti tak tvrdě trénují,  zda  ještě v patnácti  letech budou  mít tanec rády. Číhá na ně  nebezpečí vyhoření.  Dříve jsme tanec dělali se zájmem a na soutěže se jezdilo tak 2x do roka. Od šesti let se už může  jezdit na soutěže, dnes například streetový tanečník vyjede na soutěž klidně desetkrát  či patnáctkrát do roka, diskotékový tanečník to samé, je to opravdu náročné.“

Dá se říci, že Češi si stojí dobře  i na profesionální  úrovni. V čem tkví naše síla?

„Dříve se říkalo: ‚Co Čech, to muzikant‘.  Nevím,  jak to nazvat, ale my Češi máme schopnost pro něco se  nadchnout, to dokáže velká většina Čechů. Pak jsme „pracovité včelky“.  Máme syndrom, že pocházíme z malého rybníčku, kdo  chce něco dokázat, musí vydat  o to více energie a síly, protože ví, že to bude těžké.   Schopnost nadchnout se  a začít na sobě tvrdě  pracovat, ta je nám přirozená.“

Děkujeme za rozhovor

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Evy Vlkové, Eva Smolíková

Taneční magazín