Rozhovor s baletkou a současně taneční lektorkou BARBOROU KOHOUTKOVOU

„Balet v mém životě nakonec vyhrál”

Balet ji provází od dětství a svoji profesionální kariéru zahájila jako sólistka ve Finské národní opeře a baletu v Helsinkách. Tančila v Bostonu, Veroně, Miláně, Hamburku. V Čechách otevřela studio Art of Movement a balet vyučujete také na zahraničních školách. Její práce je pro Barboru Kohoutkovou také koníčkem.

 Vyrůstala jste se starší sestrou Vendulou v Praze. Jaké bylo Vaše dětství?

Na dětství mám hezké vzpomínky. Bylo velmi pestré. Když mi byly asi dva roky, žili jsme rok na vesnici, to znám jen z vyprávění, na to si moc nepamatuji. Ale na vesnici jsme se vraceli. Měli jsme chalupu v Novém Dvoře u Písku a tam trávili každé léto a víkendy. Byla to dobrá kompenzace k městskému životu. Na chalupě jsem se vždy proměnila v malé cikánské dítě, lezla na seník, stavěla bunkry v lese, jezdila na koni, chodili jsme na houby, borůvky, jezdili po výletech na kole. Sousedi měli velký statek, tak jsem pomáhala s péčí o domácí zvířata. Dokonce i krávu jsem dojila.

 Ve třech letech jsem po vzoru sestry začala chodit na balet a brzy se zaplnil náš život tancem, vystupováním v divadle, natáčením v televizi. Se sestrou jsme chodili ještě na lekce klavíru a hudební výchovy, gymnastiku. V létě jsme jezdili k moři, v zimě lyžovat na hory. S nástupem na Taneční konzervatoř se život trochu proměnil a už tam převažoval balet.”

Jednou jste přiznala, že balet je Váš život. Vždycky jste chtěla být baletkou? Čím Vás balet tak okouzlil?   

Jako dítěti se mi ta přání střídala. Chtěla jsem být paní učitelkou, se sestrou jsme měli období, kdy nás bavilo péct, tak jsme si říkali, že budeme mít vlastní cukrárnu, pak jsem se zamilovala do koní a chtěla se stát profesionální žokejkou. Ale balet tam vždy figuroval a nakonec vyhrál. Tanec a pohyb mi vždy přišel jako moje přirozenost. Někde jsem slyšela hudbu a už jsem tančila. Možná to, že je mi balet tak blízký,  je i tou mou určitou potřebou jít ve věcech do hloubky. Balet je velmi krásná forma pohybu a zároveň je jedna z nejtěžších, nejdokonalejších a pro mne nejkrásnějších, nejestetičtějších uměleckých forem.”

Baletu se věnujete od dětství. Během studií na taneční konzervatoři jste vyhrála několik mezinárodních soutěží, vystupovala v TV Zpěvankách, točila pohádky a zahrála si v seriálu Když se slunci nedaří. Jak jste si cítila před kamerou?

Před kamerou jsem se cítila dobře, neměla jsem trému, bavilo mě předvádět se. Kolem filmu byli fajn lidi. U seriálu Když se slunci nedaří, to bylo už trochu jiné. V té době už jsem chodila na konzervatoř a kvůli natáčení jsem zameškala dost hodin ve škole a to pro mne byl stres. Tehdy už byla priorita škola a představa nejít na klasiku nebo scénickou praxi kvůli natáčení, byla hrozná.”

V 17 letech jste zahájila svoji profesní kariéru v Helsinkách ve Finsku a stala jste se sólistkou Finské národní opery a baletu. Jak na tu dobu vzpomínáte?  

Začátky byly opravdu těžké. Nebyla jsem jazykově dobře vybavena. Odtržení od rodiny, úplně nový režim v divadle oproti škole, žádní kamarádi… Ještě k tomu jsem Helsinky poznala v létě, když jsem tam byla na soutěži a to je nejkrásnější období. Pak jsem v srpnu nastoupila do souboru, přišel deštivý podzim, půl roční tma, zima, kruté mrazy. To byl také nový zážitek. Tři měsíce po zahájení první sezóny jsem si zranila nohu, doktoři neurčili správně diagnózu a začal dlouhý vleklý proces zdravotních problémů, který vyústil třemi operacem i na specializované klinice v Německu.”

Hostovala jste také Bostonu, Veroně, Miláně, Hamburku a prožila dvacet let v zahraničí. Co Vám to dalo?

Hodně! Ne vždy to bylo lehké, ale jsem za ty zkušenosti a prožitky vděčná. Jak lidsky, tak profesně. Profese baletky se nedá naučit z knihy, učíte se získáváním zkušeností praxí. Člověk musí být stále otevřený se učit, musí si rozšiřovat obzory a cestování je nezbytností. Naopak návrat do Čech pro mě byl šokem a zjistila jsem, jak jsme v mnoha směrech za světem pozadu. Bohužel to není jen v odvětví baletu. Nyní díky mé trochu zkomplikované životní situaci narážím na katastrofální stav našeho soudnictví. Řeším již dva roky soudně úpravu péče o mého syna a tato srážka s úrovní našeho soudnictví je pro mne velkým šokem a obrovským zklamáním z postojů naší společnosti a těchto institucí. Neúcta k mateřství, chaos, nekompetence až diletantství lidí, kteří rozhodují o životech dětí a mají hájit jejich práva. Toto samotné téma by vydalo na knihu.”

  Během své aktivní taneční kariéry jste spolupracovala s řadou významných osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?  

Nedá se říci, kdo mě nejvíce ovlivnil. Byl by to dlouhý seznam. Ale první, kdo mi vytanul na mysli, je paní profesorka Ingrid Němečková. Učila mě celých sedm let na konzervatoři, připravila na všechny soutěže a pak jsem s ní pracovala i v angažmá v Helsinkách, protože jsme tam odjely společně a ona tam zůstala a je tam dodnes jako hlavní baletní mistr. Dala mi dobrý základ, na kterém se dalo stavět. Toto u nás ve společnosti trochu chybí, opravdová úcta k dobrým učitelům. Když teď sama jezdím jako pedagog učit třeba do Číny, úcta společnosti i studentů k pedagogům, učitelům je obrovská. V téhle sféře máme jako společnost velké rezervy.”

 V roce 2008 jste skončila s aktivní kariérou. Bylo to těžké rozhodnutí?

Skončila, abych se k ní po roce a půl zase vrátila, ale už jen jako hostující primabalerína. Měla jsem velké zdravotní potíže. Byla jsem po náročné operaci kyčelního kloubu a v angažmá v Hamburku už jsem se necítila dobře. V tomto souboru tanečník může fungovat pouze, když tančí  na sto procent. Cítila jsem ze strany vedení netrpělivost a ztrátu zájmu a už mě to nenaplňovalo. Rozhodla jsem se naplno věnovat metodám Gyrotonic® a Gyrokinesis® a během roku jsem si udělala instruktorský kurz na obě metody, kterým se věnuji doteď.”

Baletu jste ale, na rozdíl o Vaší sestry Venduly, která byla také úspěšnou primabalerínou, zůstala věrná. V Čechách jste otevřela studio Art of Movement a vyučujete na zahraničních školách. Baví Vás to? Co vše učíte?

Baví mě to. I když jak jsem zmiňovala už dříve, mou přirozeností byl projev pohybem a teď se musím učit vyjadřovat verbálně. To, co cítím, to, co jsem se naučila praxí, umět vysvětlit a předat. Trochu narážím i na zkostnatělost našeho systému. Tak, jak učím já, mohu u nás učit jen soukromě nebo v zahraničí. Myslím si, že systém metodiky zvláště klasického tance u nás nebyl už dlouhá léta zasažen nějakou inovací. Osnovy jsou stejné, i když vývoj a nároky na tanečníky jsou už někde úplně jinde, než byly před padesáti lety. Spousta odvětví, které se zabývá rozvojem pohybu, fyzického i psychického zdraví v době, kdy se tvořily osnovy klasického tance ještě ani neexistovaly. Mě fascinuje lidské tělo a mysl, jeho nekonečný potenciál rozvoje a snažím se v tomto směru dále rozvíjet.”

Jste velice aktivní a zaneprázdněná prací a k tomu maminkou malého synka Eliáše. Umíte odpočívat? Jak ráda relaxujete?    

S odpočinkem je to teď velmi těžké. Skloubit práci a mateřství není lehké. Má situace je trochu ztížena i tím, že nežijeme se synovým otcem a péči o syna zajištuji převážně sama. Oba moji rodiče už nežijí, tak nám chybí babička a dědeček, a proto volný čas je teď pro mne spíše science fiction. Mám výhodu v tom, že má práce je i můj koníček a naplňuje mě a čas strávený se synem, i když je povětšinou velmi akční, je také velmi kvalitně strávený čas.”

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Skutečný příběh baletky ve filmu

Hvězdná kariéra nebo láska? A je to láska nebo nenávist?

V současné době právě probíhá natáčení celovečerního tanečního filmu podle skutečných událostí pod názvem „Můj příběh”.

Film má hvězdné obsazení a milovníci tance si zajisté přijdou na své. Těšit se můžete na  Vlastinu Svátkovou, Terezu Kostkovou, Vilmu Cibulkovou,  Pavla Kříže, Alexandra Rašilova, Milana Kňažka, Betku Stankovou, Nelu Boudovou, Zuzanu Norrisovou, Jaromíra Noska, Zdeňka Maryšku, Romana Vojtka, Martina Stránského či Jiřího Klema nebo Stanislavu Jachnickou..

Taneční magazín bude pravidelně přinášet novinky z natáčení.

Osiřelá dívka Elizabeth rezignuje na úspěšnou kariéru baletky kvůli osudové lásce. Muž jejího srdce má však dvojí tvář, a tak se život s ním stane peklem a Elizabeth musí bojovat o vlastní přežití. Během jediného okamžiku se z krásné ženy stane zrůda bez tváře a budoucnosti. Během nekonečné léčby takřka fatálních popálenin dochází Elizabeth k přesvědčení, že je na konci své cesty, bojuje sama se sebou, se svým znetvořením a alkoholem.

Teprve její  teta Marie jí ukáže, že žít je sice někdy nesmírně složité, ale vždy je o co bojovat a s pomocí svého starého přítele Oldřicha donutí Elizabeth začít znovu. Elizabeth tedy uzavře nešťastnou kapitolu svého života, přestěhuje se z Prahy do Zlína a postoupí tam řadu plastických operací na klinice estetické chirurgie. Ve volných chvílích se naučí pod vedením Oldřicha hrát golf.

 

A právě pobyt v přírodě, klid a nutnost soustředění je pro její poničenou duši tou správnou rehabilitací. Ve svém novém domovském městě, se navíc setkává se čtyřmi neuvěřitelnými ženami a ty se stávají jejími průvodkyněmi novým životem. Vše se zdá jednoduché a „sluncem zalité“, ale jen do té doby, kdy se na scéně znovu objeví její manžel a chce jí zpět. Elizabeth musí začít opravdu bojovat – se svým strachem a závislostí na manželovi i se svými depresemi.


Tento zápas je pro Elizabeth jedinou možností, jak přežít a pokusit se najít nový smysl života. Největší pomoc najde právě u svých nových přítelkyň, a tak se její život dostane na zdánlivě „nemožnou“ a dlouhou cestu ke štěstí, plnou černého humoru, na jejímž konci zažije své „zmrtvýchvstání“.  A i když je to skoro neuvěřitelné, najde i toho pravého muže. Přesně tak jak je zvykem v dobrých amerických filmech. Jenomže tenhle příběh se opravdu stal a Elizabeth jej žije s námi…

 

Producentka Pavla Krečmerová o tanečním sportu říká:  “Pravdou stále zůstává, že holčičky v ryze dívčím sportu jsou zvyklejší na to někoho poslouchat, mají to zřejmě zakotveno z rodiny, dětství a zažitých stereotypů. Do úmoru dřou, přicházejí o dětské hry, mnohdy se to pro jeví i na zdraví, vrcholem je, že si i v tom najdou své štěstí. Chlapci k tomu přistupují jinak. Posuďte, když řeknete klukovi na tréninku ať zhubne, tak Vás jako trenéra bude buď ignorovat nebo se na to ‚vykašle‘. Kdežto dívkám snadněji sáhnete do nitra.”

Taneční film budeme v TANEČNÍM MAGAZÍNU i nadále sledovat. Až přijde do kin, rozhodně si jej nenechte ujít!

Foto: archiv  „Filmmujpribeh”

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pěvecké i taneční hvězdy na Žofíně

Večer 5. listopadu na Žofíně vzpomenou v netradičním hudebním a filmovém projektu přední světoví muzikanti na Václava Havla. Vedle nich se projektu účastní i baletka z Národního divadla v Praze Zuzana Šimáková anebo jako hudebnice také tanečnice z OM DANCE ACADEMY Jarmila Chromíková…

Světové pěvecké hvězdy i špičkové tanečnice na Žofíně

 Američan Joe Lynn Turner, slovenská pěvecká hvězda amerického původu Celeste Buckingham herečka, Chantal Poullain, Angličan léta spolupracující s Lenkou Dusilovou Justin Lavash a Američanka Juwana Jenkins –  jsou ústředními postavami projektu „The Parliament Of Souls, který 5. listopadu na Žofíně uctí památku Václava Havla.

Celý kosmopolitní projekt „The Parliament Of Souls“ je věnovaný všem lidským duším a také vzpomínce na duše těch, kteří s námi už být nemohou. Jedná se o anglicko-francouzskou verzi hudebního videoklipu Vláda dušiček a o dokumentární film nazvaný „In Love We Trust“.

Plakát na ojedinělou muzikantskou vzpomínku na Václava Havla 5. listopadu 2016 Na Žofíně.

Vlastní videoklip vznikl už roku 2013 ke stejnojmenné skladbě skladatele a producenta Zdeňka „Berry“ Berana na text Michala Horáčka. Podkladem mu byl námět a scénář chicagského kameramana českého původu Vladimíra Van Mauleho. Natočil jej mladý režisér Mikoláš Orlický. Hlavní role si zahrály herečka Ivana Chýlková a sólistka baletu Národního divadla Zuzana Šimáková. Původní part nazpíval František Segrado za doprovodu skupiny Glanc. Není bez zajímavosti, že jako instrumentalistka v této skupině vystupuje také Jarmila Chromíková, která se mimo toho aktivně věnuje bollkywoodskému tanci v OM DANCE ACAD EMY.

Nápad zrealizovat i mezinárodní verzi v angličtině přišel po velmi kladných ohlasech ze zahraničí. Mám upřímnou a velkou radost, že se tento neuvěřitelný sen podařilo zrealizovat a že zaujal tak skvělé interprety,” vysvětluje Zdeněk „Bery“ Beran.

Díky neumdlévající snaze se Zdeňku Beranovi podařilo s konečným úspěchem oslovit zvučná jména světové hudební scény. Nově tak skladbu „Vláda dušiček“, v anglickém překladu „The Parliament Of Souls“, nazpívali Joe Lynn Turner (Deep Purple, Rainbow či Yngwie Malmsteen), Celeste Buckingham, Ivan Král, Justin Lavash a Juwana Jenkins. Poslední sloku písně ve francouzštině recituje Chantal Poullain.

 

Naprosto jsem se do písně zamiloval a je mi velkou ctí, že můžu být součástí něčeho tak krásného, vyjímečného a hlubokého,“ komentuje svou účast na projektu Turner.


Dokumentární film o klipu a koncertu, jehož režisérem je talentovaný Janek Cingroš, dokumentuje vznik a postupný vývoj projektu. Před kamerou se objeví všichni interpreti, kteří mimo jiné vzpomenou na Václava Havla a také se zamýšlí nad morálními hodnotami současného světa.

Zprvu nereálný bláhový sen několika mladých nadšenců se tak pomalu ale jistě stal skutečností! Projekt současně také odstartoval svou crowdfundingovou kampaň na serveru Hithit, aby bylo možné ho dokončit. Jednou z odměn za dárcovskou podporu je mimo jiné také lístek na Slavnostní galavečer 5. listopadu 2016 od 19 hodin, na kterém vystoupí Joe Lynn Turner i Celeste Buckingham spolu s dalšími tuzemskými hudebními osobnostmi. Galavečer se uskuteční i díky laskavé podpoře radnice Prahy 1 a starosty Oldřicha Lomeckého. Ten koncert vítá nejen jako připomínku odkazu významného politika, ale především prvního prezidenta postkomunistického Československa.

Michal Stein

FOTO: archiv Edity Valentové

Taneční magazín