Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s první baletní sólistkou pražského ND NIKOLOU MÁROVOU:

„Baví mě sledovat nadšení a pokroky mých studentů“

Nikola Márová o sobě říká, že patří k lidem, kteří si splnili sen, a její práce ji stále naplňuje a baví. Tím hnacím motorem je pro Nikolu Márovou balet, kterému propadla již v dětství. Je členkou baletního souboru ND v Praze, kde je a od roku 2007 první sólistkou. Na svém kontě má řadu krásných rolí, obdržela několik ocenění a patří mezi naše nejoblíbenější tanečnice. Spolu se svým bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou mají baletní školu School of Dance a jak přiznává, baví ji předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.

 V dětství jste navštěvovala různé kroužky, chodila na klavír, na flétnu… V šesti letech vás maminka přihlásila na baletní přípravku do ND. A jak jste jednou přiznala, balet vás chytil a byla to láska na první pohled. Čím vás uchvátil?

„Obdivovala jsem spojení pohybu s hudbou, jak moc může pohyb znásobit účinek hudby a naopak. Okamžitě jsem si zamilovala divadlo a osobnosti, které účinkovaly na jevišti. Nejvíc ale pocit být na tom jevišti s nimi.“

Šla jste na taneční konzervatoř a přitom absolvovala stáž v Drážďanech a po škole jste nastoupila do baletního souboru ND jako sboristka, kde jste se již v osmi letech představila v představení Z pohádky do pohádky. V roce 2001 jste se díky záskoku v Louskáčkovi stala sólistkou a od roku 2007 první sólistkou. Čím je pro vás balet dnes?

„Balet je pro mě vlastně stále tím, čím byl od začátku. Samozřejmě mám své oblíbené tituly, které jsou mému srdci ohromně blízké, a ty si vždy moc užívám. Bohužel se s nimi ale po čase musím rozloučit, teď bych si ještě ráda alespoň párkrát zatancovala třeba Maillotovu Popelku nebo Sólo pro tři. Musím ale přiznat, že je stále těžší zkoušet nové premiéry. Divadelní provoz se, asi jako vše kolem nás, neustále zrychluje.“

Debutovala jste dvojrolí Odetty/Odilie v baletu Labutí jezero a jednou jste řekla, že to bylo splnění vašeho snu…  

„Samozřejmě, byl to můj sen už od školy. Labutí jezero je nesmrtelný příběh, ve kterém si každý divák vždy najde své. Jednou jsem si počítala, v kolika verzích jsem tančila. Pokud se nepletu, bylo jich šest a to je na splnění dětského snu, myslím, zcela dostačující.“

Na scéně jste vytvořila řadu nádherných rolí. Byla jste Kitri v Donu Quijotovi, Aurorou ve Spící krasavici, Myrthou v Giselle, Královnou Mab v Romeovi a Julii, Nikie v La Bayadere … Jaké role máte nejraději?  

„Ke každé roli si během zkoušení najdu vztah. Většinu zásadních rolí jsem si zatančila, poslední dobou spíš přemýšlím o rolích, které jsem netančila, ale chtěla bych. To je třeba Manon. Moc jsem se také těšila, až si zatančím Taťánu v Oněginovi a to se mi splnilo, ale kvůli koronaviru jsem si ji na jevišti zatím moc neužila. Snad se dočkám příští sezonu.“

Vaše umělecké kreace vám vynesly dvakrát Cenu Thálie (Odetta/Odilie v Labutím Jezeru a Matka ve Svěcení jara) a k tomu dalších pět nominací, tu poslední v širší nominaci v roce 2020 za roli Rosetty v Leonce a Lene. Máte také několik cen diváků pro neoblíbenější tanečnici ČR. Co to pro vás znamená?

„Každé ocenění pro mě znamená, že se někomu líbí má práce a za to jsem vždy ráda. Největším oceněním pro mě ale je, když se představení diváka dotkne a má z něj zážitek. Potlesk na konci představení je pro mě největší zadostiučinění.“

Hostovala jste v řadě zemí světa, tančila na předních scénách a spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte?

„Během své  kariéry jsem měla obrovské štěstí a setkala se s mnoha významnými světovými choreografy a tanečníky. V době, kdy se v Praze poprvé uváděl Oněgin Johna Cranka, kde jsem tančila tehdy Olgu, měl můj taneční partner Michal Štípa únavovou zlomeninu a museli zavolat na několik představení Friedemanna Vogela. Vzhledem k mé výšce neměli jinou možnost. Já si každé představení s takovou hvězdou moc užívala, stejně, jako když jsem mohla vystupovat na galavečeru ve společnosti takových jmen, jako jsou Roberto Bolle, Tamara Rojo, Lucía Lacarra nebo Daniil Simkin.“

Spolu s vaším bývalým tanečním partnerem Michalem Štípou jste založili baletní školu School of Dance. Co vás k tomu vedlo a co nabízíte?

„Otevření taneční školy bylo naším společným snem už dlouho. Troufám si říct, že možná už před deseti lety jsem začala toužit po tom si otevřít vlastní taneční studio s lekcemi, jak pro zkušené tanečnice a tanečníky, tak pro nadšené amatéry a úplné začátečníky. Baví mě předávat lidem zkušenosti a sledovat jejich nadšení a pokroky.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Patřím k těm šťastným lidem, kteří si splnili svůj sen a živí se tím, co je naplňuje a baví. Nedokážu si představit, že bych každé ráno vstala a šla do práce, která mě nebaví.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Nikoly Márové 

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Letní taneční laboratoř s MICHALEM HERIBANEM

Čili „Summer LAB Limited 2021“ v červenci a září. Pro absolventy, tanečníky, performery i choreografy ve věku 16 – 30 let. Hlaste se během dubna!

Léto a tanec, notná dávka pohybu a porce zážitků. Léto a současný tanec a fyzické divadlo a Michal Heriban – to je „Summer Lab Limited“! Intenzivní pohybová laboratoř, stipendijní program a cesta do profesionálního tanečního světa.

Příležitost hýbat se, učit se, trénovat, potkat nové lidi, být součástí choreografie, která vznikne přímo v rámci programu. Choreografie, která se bude veřejně prezentovat v divadle. A navíc šance získat projektové angažmá pro novou produkci „ConTeátru“. Neváhej – „Summer Lab Limited 2021“ povede tanečník, choreograf a výtvarník Michal Heriban.

Jedná se o desetidenní program rozdělený do dvou fází (probíhá v červenci a září 2021).

každodenní tréninky

tvorba choreografie

prezentace v divadle

možnost angažmá v celovečerním projektu v režii a choreografii Michala Heribana

cesta, jak si vyzkoušet na vlastní kůži fungování v souboru na profesionální bázi.

Současný tanec a fyzické divadlo s Michalem Heribanem

Michal se zaměří na propojení herectví a tance. V lekcích bude pracovat se strukturou různých pohybových principů a aplikovat je na běžná civilní gesta. Ta poslouží jako prostředek k vyprávění příběhu a zdroj inspirace pro vytváření pohybového materiálu. V kontextu nonverbálního a tanečního divadla ho pak Michal povede až k abstraktnímu projevu.

V tréninkových lekcích se bude intenzivně věnovat technice partneringu v současném tance (rovnocennost, napojení, stabilita) a technikám floorwork (dynamika, měkkost a obrácené polohy těla).

Harmonogram:

letní fáze 26. – 31. 7. 2021

podzimní fáze 16.–19. 9. 2021

Každý den probíhá taneční trénink (90 minut), poté následuje pohybová tvůrčí dílna (2 x 90 minut).

Cena:

Cena zahrnuje celý desetidenní program, to znamená: 3 lekce/den + doprovodné aktivity (například: návštěva představení a večerní talks, bude ještě upřesněno)

Dospělí: 3 000 Kč

Studenti: 2 500 Kč

Pro koho je „Summer LAB Limited“?

Summer LAB Limited funguje především jako stipendijní program pro studenty a absolventy tanečních a divadelních škol, nicméně je přístupný i pro ostatní pokročilé, poloprofesionální i profesionální tanečníky, performery a divadelníky ve věku 16–30 let.

Program je výběrový, na základě přihlášek bude vybráno maximálně 16 účastníků. Pokud vše půjde podle plánu, během podzimní fáze projektu poté bude z těchto účastníků vybráno 3–6 performerů, kteří budou mít příležitost získat projektové angažmá v celovečerní inscenaci Michala Heribana a budou mít tak příležitost neocenitelné profesní zkušenosti.

Jak se přihlásit?

Vyplňte formulář na: www.contemporarytheatre.cz. Dále přiložte jedno krátké video (cca jedna minutu), kde nám předveďte cokoli, v čem se cítíte dobře. Ať už je to naučená choreografie, pohybová improvizace, herecká nebo pantomimická scénka… Zkrátka, cokoli z pohybového či divadelního umění. Fantazii se meze nekladou! Video je podmínkou pro zařazení přihlášky do výběrového procesu.

Open call pro přihlašování probíhá 1.–30. 4. 2021, výsledky open callu budou všem přihlášeným oznámeny do 20. 5. 2021.

Michal Heriban

O Michalovi

Michal Heriban je slovenský tanečník, performer, choreograf a výtvarník, který působí v Praze, Mnichově a Bratislavě. Ve své práci se zaměřuje především na současný tanec a fyzické divadlo. Již šest let je kmenovým členem souboru Lenka Vagnerová & Company.

Od roku 2015 úzce spolupracuje s německým choreografem Michou Puruckerem. Hostuje v představeních Národního divadla v Praze, Losers Cirque Company a také divadla Minor.

V posledních letech vytvořil choreografie například: pro Městské divadlo Kladno, divadlo NUDE, divadlo DPM či pro Lenka Vagnerová & Company. Za hlavní roli v představení „Panoptikum“ získal v roce 2019 nominaci na cenu Thálie v kategorii balet, tanec a pohybové divadlo.

Za svou roli v inscenaci „Panoptikum“ souboru Lenka Vagnerová & Company byl Heriban nominován na cenu Thálie

Více na: https://contemporarytheatre.cz/summer-lab-limited-2021/

Sdílet

Kontakt: info@contemporarytheatre.cz

Web: https://contemporarytheatre.cz/

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PETR ZUSKA: „Obnovme život!“

Výzva předního choreografa divadelníkům a umělcům vůbec

Vážení a milí kolegové, ředitelé divadel, principálové, umělečtí šéfové, dramaturgové, režiséři, choreografové, herci, tanečníci, pěvci, muzikanti…

Nastává čas říci konečně a společně DOST!

Šílenství pod vlajkou boje proti viru Covid-19 zničilo v této zemi již mnoho a mnohé a rozhodně s touto devastací neskončí. Naopak, zájem na vrácení života přirozenou cestou k normálu evidentně neexistuje, globální mainstream vládnoucích „elit“ sleduje něco úplně jiného. Je přece jasné, že už vůbec nejde o zdraví společnosti a záchranu lidských životů, čímž se stále dokola ohání drtivá většina politiků, hustě podporována masážemi médií. Hlavním úkolem tohoto systémového trendu je vytváření strachu a zmatku, jelikož to jsou ty nejlepší předpoklady pro dosažení efektu stádnosti a bezvýhradné poslušnosti. A medicína jako taková je pouze k těmto účelům bezprecedentně a trestuhodně zneužita. V přímém přenosu sledujeme největší plošný útok na lidská práva a svobody přinejmenším mnoha posledních desetiletí. Pod záminkou stabilizace a konečného východiska z problému, nás teď plánují vystavit plošnému “dobrovolnému“ očkování, které však bude mít na tato práva a svobody přímý vliv. A navíc vakcínou, která je už jen z čistě medicínského hlediska značně sporadická… Texty jako je tento jsou dnes oficiálními proudy označovány jako tzv. „konspirační teorie“. Jedinou a obří konspirací je naopak to, v čem jsme již deset měsíců nuceni žít.

Vyzývám Vás (nás všechny), abychom odložili mezioborovou, či jakoukoli uměleckou, názorovou a jinou řevnivost a spojili se do jedné velké vlny OBČANSKÉ NEPOSLUŠNOSTI UMĚLCŮ a symbolicky v jeden den 12. 3. 2021 (rok výročí od prvního uzavření) otevřeli divadla a PES nePES začali hrát pro diváky. Zní to šíleně? Ne, je to daleko racionálnější a správnější než degradovat divadlo na streamy a záznamy, než být svědky pomalého mizení fenoménu divadla jako takového, než si pomalu zvyknout a tím se stát spoluviníky likvidace podstatných částí a odvětví kultury a umění. JE TO NAŠE ODPOVĚDNOST A POVINNOST. Nikdo jiný to za nás neudělá. Pokud chceme změnu, může se tak stát pouze „zezdola“, jelikož „seshora“ nic nepřijde. Jak jistě všichni víte, umění a kultura je v tomto státě dlouhodobě „na ocase“ zájmů politického establishmentu, a to i v dobách běžných, natož teď, kdy mnoho indicií naznačuje, že jakýkoli skutečně svobodný – tedy i umělecký projev, bude výhledově v podstatě nežádoucí…

Nejen z hlediska výše zmíněného výročí je datum 12. 3. 2021 ideální. Dva měsíce jsou dostatečným časem jak na společnou jednotnou kooperaci, tak i individuální nutné repertoárové a jiné organizační aspekty tohoto kroku, a to i z hlediska velkých, vícesouborových divadel. Kromě toho (jen pro malé odlehčení) je konstelace cifer onoho data více než zajímavá i z pohledu vyšší matematiky, což má taktéž určitou váhu…

Všichni víme, že dopady současného stavu na společnost jsou daleko širší a svět divadla je jen jedním kamenem smutné mozaiky. Ale kamenem velice podstatným a ne proto, že je jedním z nejpostiženějších. Divadlo, kultura a umění mají bezprostřední vliv na celkový obraz společnosti. A v krizových obdobích to platí o to více. Umělci se v tom momentě zpravidla stávají sice zprvu nezvaným, avšak o to autentičtějším hráčem, či i bojovníkem za základní etické hodnoty a archetypy a jak víme z minulosti, často hráčem a bojovníkem naprosto signifikantním. Možná, že toto pravidlo je i jistou podprahovou reflexí neoddiskutovatelné historické prestiže českého umění ve světě. Nedovolme si tedy rezignovat ani na jeden z těchto aspektů, jelikož jdou ruku v ruce…

Petr Zuska

To, k čemu nás všechny teď vybízím, není vůbec jednoduché. Na druhou stranu nevole nejen v české společnosti roste a menší i větší proudy se, opět nejen v naší zemi, pomalu spojují a spojovat se budou. Ať už jde o občanskou iniciativu CHCÍPL PES, či akce OTEVŘEME ČESKO a mnoho dalších. Připojme k těmto proudům české divadlo, staňme se tak inspirací i dalším profesním skupinám a ekonomickým odvětvím a splňme sen statisícům našich diváků, kteří na to čekají a budou tomu tleskat dávno předtím, než do divadla posléze přijdou. Dopady a postihy jsou pochopitelně možné. Jde vlastně jen o přestupek, ale právní výklady se samozřejmě mohou různit. Každopádně jde o zanedbatelný risk ve srovnání s tím, čemu v boji za svobodu čelily stovky našich statečných předků, a to i naprosto individuálně. Jsem si jist, že nemusím jmenovat. My máme šanci „se ozvat“ najednou, jako obrovská skupina, kterou prostě zlikvidovat nemohou. Jedno je ale jisté. Čím déle budeme čekat, tím to bude horší.

Nejsem příznivcem „velkých“ slov, bohužel realita je taková, že žádné střední cesty není. Je na každém z nás, jestli bude „držet hubu a krok“ a stane se tak pasivním spolutvůrcem jakési novodobé technokratické totality, nebo dá hlasitě najevo, že mu jde o zachování elementárních etických pravidel, svobody a úcty a respektu k individualitě každého člověka, což, jak víme z historie, není vždy zadarmo…
Na závěr jen malý dovětek.

Bývalý ministr zdravotnictví Prymula na konci září 2020, na několikerý přímý dotaz komentátorů v ČT, zda v rámci zhoršující se situace plánuje opětovné uzavření divadel, odpověděl několikrát, že určitě ne, jelikož divadla nehrají v přenosu viru téměř žádnou roli. Týden na to je uzavřel. Už jen tento malý moment stačí k pochopení nekompetence, manipulace a lží celého koronavirového martyria. Od té doby jsem napsal několik otevřených i uzavřených dopisů, několik prohlášení na FB a zdaleka nejen já. Vzniklo několik petic, za kterými stáli kromě jiných i přední čeští lékaři, imunologové a epidemiologové evropského formátu. Spousta moudrých a vzdělaných lidí, včetně ekonomů, sociologů a právníků, píše neustále co může na své blogy…, ale nic naplat, to jsou totiž všechno dezinformace a již zmíněné konspirační teorie. Dialog veškerý žádný!!!

Čas „psaní“ i čekání skončil. Je čas něco dělat. Je za 3 minuty 12. A my teď bez nadsázky píšeme dějiny.

Děkuji za Vaši pozornost a doufám ve Vaši aktivitu. Ač na volné noze, jsem Vám k dispozici.

A určitě zdaleka nejen já.

Petr Zuska

 12. 1. 2021

(Výzva je publikována v původním znění, bez redakčních úprav TM.)

Foto: Eva Smolíková

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN