PETR ZUSKA: „Obnovme život!“

Výzva předního choreografa divadelníkům a umělcům vůbec

Vážení a milí kolegové, ředitelé divadel, principálové, umělečtí šéfové, dramaturgové, režiséři, choreografové, herci, tanečníci, pěvci, muzikanti…

Nastává čas říci konečně a společně DOST!

Šílenství pod vlajkou boje proti viru Covid-19 zničilo v této zemi již mnoho a mnohé a rozhodně s touto devastací neskončí. Naopak, zájem na vrácení života přirozenou cestou k normálu evidentně neexistuje, globální mainstream vládnoucích „elit“ sleduje něco úplně jiného. Je přece jasné, že už vůbec nejde o zdraví společnosti a záchranu lidských životů, čímž se stále dokola ohání drtivá většina politiků, hustě podporována masážemi médií. Hlavním úkolem tohoto systémového trendu je vytváření strachu a zmatku, jelikož to jsou ty nejlepší předpoklady pro dosažení efektu stádnosti a bezvýhradné poslušnosti. A medicína jako taková je pouze k těmto účelům bezprecedentně a trestuhodně zneužita. V přímém přenosu sledujeme největší plošný útok na lidská práva a svobody přinejmenším mnoha posledních desetiletí. Pod záminkou stabilizace a konečného východiska z problému, nás teď plánují vystavit plošnému “dobrovolnému“ očkování, které však bude mít na tato práva a svobody přímý vliv. A navíc vakcínou, která je už jen z čistě medicínského hlediska značně sporadická… Texty jako je tento jsou dnes oficiálními proudy označovány jako tzv. „konspirační teorie“. Jedinou a obří konspirací je naopak to, v čem jsme již deset měsíců nuceni žít.

Vyzývám Vás (nás všechny), abychom odložili mezioborovou, či jakoukoli uměleckou, názorovou a jinou řevnivost a spojili se do jedné velké vlny OBČANSKÉ NEPOSLUŠNOSTI UMĚLCŮ a symbolicky v jeden den 12. 3. 2021 (rok výročí od prvního uzavření) otevřeli divadla a PES nePES začali hrát pro diváky. Zní to šíleně? Ne, je to daleko racionálnější a správnější než degradovat divadlo na streamy a záznamy, než být svědky pomalého mizení fenoménu divadla jako takového, než si pomalu zvyknout a tím se stát spoluviníky likvidace podstatných částí a odvětví kultury a umění. JE TO NAŠE ODPOVĚDNOST A POVINNOST. Nikdo jiný to za nás neudělá. Pokud chceme změnu, může se tak stát pouze „zezdola“, jelikož „seshora“ nic nepřijde. Jak jistě všichni víte, umění a kultura je v tomto státě dlouhodobě „na ocase“ zájmů politického establishmentu, a to i v dobách běžných, natož teď, kdy mnoho indicií naznačuje, že jakýkoli skutečně svobodný – tedy i umělecký projev, bude výhledově v podstatě nežádoucí…

Nejen z hlediska výše zmíněného výročí je datum 12. 3. 2021 ideální. Dva měsíce jsou dostatečným časem jak na společnou jednotnou kooperaci, tak i individuální nutné repertoárové a jiné organizační aspekty tohoto kroku, a to i z hlediska velkých, vícesouborových divadel. Kromě toho (jen pro malé odlehčení) je konstelace cifer onoho data více než zajímavá i z pohledu vyšší matematiky, což má taktéž určitou váhu…

Všichni víme, že dopady současného stavu na společnost jsou daleko širší a svět divadla je jen jedním kamenem smutné mozaiky. Ale kamenem velice podstatným a ne proto, že je jedním z nejpostiženějších. Divadlo, kultura a umění mají bezprostřední vliv na celkový obraz společnosti. A v krizových obdobích to platí o to více. Umělci se v tom momentě zpravidla stávají sice zprvu nezvaným, avšak o to autentičtějším hráčem, či i bojovníkem za základní etické hodnoty a archetypy a jak víme z minulosti, často hráčem a bojovníkem naprosto signifikantním. Možná, že toto pravidlo je i jistou podprahovou reflexí neoddiskutovatelné historické prestiže českého umění ve světě. Nedovolme si tedy rezignovat ani na jeden z těchto aspektů, jelikož jdou ruku v ruce…

Petr Zuska

To, k čemu nás všechny teď vybízím, není vůbec jednoduché. Na druhou stranu nevole nejen v české společnosti roste a menší i větší proudy se, opět nejen v naší zemi, pomalu spojují a spojovat se budou. Ať už jde o občanskou iniciativu CHCÍPL PES, či akce OTEVŘEME ČESKO a mnoho dalších. Připojme k těmto proudům české divadlo, staňme se tak inspirací i dalším profesním skupinám a ekonomickým odvětvím a splňme sen statisícům našich diváků, kteří na to čekají a budou tomu tleskat dávno předtím, než do divadla posléze přijdou. Dopady a postihy jsou pochopitelně možné. Jde vlastně jen o přestupek, ale právní výklady se samozřejmě mohou různit. Každopádně jde o zanedbatelný risk ve srovnání s tím, čemu v boji za svobodu čelily stovky našich statečných předků, a to i naprosto individuálně. Jsem si jist, že nemusím jmenovat. My máme šanci „se ozvat“ najednou, jako obrovská skupina, kterou prostě zlikvidovat nemohou. Jedno je ale jisté. Čím déle budeme čekat, tím to bude horší.

Nejsem příznivcem „velkých“ slov, bohužel realita je taková, že žádné střední cesty není. Je na každém z nás, jestli bude „držet hubu a krok“ a stane se tak pasivním spolutvůrcem jakési novodobé technokratické totality, nebo dá hlasitě najevo, že mu jde o zachování elementárních etických pravidel, svobody a úcty a respektu k individualitě každého člověka, což, jak víme z historie, není vždy zadarmo…
Na závěr jen malý dovětek.

Bývalý ministr zdravotnictví Prymula na konci září 2020, na několikerý přímý dotaz komentátorů v ČT, zda v rámci zhoršující se situace plánuje opětovné uzavření divadel, odpověděl několikrát, že určitě ne, jelikož divadla nehrají v přenosu viru téměř žádnou roli. Týden na to je uzavřel. Už jen tento malý moment stačí k pochopení nekompetence, manipulace a lží celého koronavirového martyria. Od té doby jsem napsal několik otevřených i uzavřených dopisů, několik prohlášení na FB a zdaleka nejen já. Vzniklo několik petic, za kterými stáli kromě jiných i přední čeští lékaři, imunologové a epidemiologové evropského formátu. Spousta moudrých a vzdělaných lidí, včetně ekonomů, sociologů a právníků, píše neustále co může na své blogy…, ale nic naplat, to jsou totiž všechno dezinformace a již zmíněné konspirační teorie. Dialog veškerý žádný!!!

Čas „psaní“ i čekání skončil. Je čas něco dělat. Je za 3 minuty 12. A my teď bez nadsázky píšeme dějiny.

Děkuji za Vaši pozornost a doufám ve Vaši aktivitu. Ač na volné noze, jsem Vám k dispozici.

A určitě zdaleka nejen já.

Petr Zuska

 12. 1. 2021

(Výzva je publikována v původním znění, bez redakčních úprav TM.)

Foto: Eva Smolíková

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Umíme i dnes učinit sen skutečností?

První Dům tance v ČR!

TANEC PRAHA obstál ve veřejné soutěži MČ Praha 3 na využití budovy bývalých žižkovských lázní, se záměrem vybudovat zde první skutečný Dům tance v ČR. Taneční a pohybové umění totiž zažívá nebývalý boom. A stále více nás úspěšně reprezentuje v zahraničí. Nemá ale žádnou instituci, profesionální podmínky pro tvůrčí proces. Rovněž chybí řádná péče o tanečníky i jejich produkčně-technické týmy. Taneční profese přitom patří k nejnáročnějším, a navíc věkově limitovaným uměním.

Záměr Domu tance získal okamžitou podporu profesní obce. Postavilo se za něj přes dvacet subjektů, reprezentujících stovky umělců se svými týmy v naší republice. A také desítka významných partnerů ze zahraničí, včetně sítě European Dancehouse Network.

Čtyřpatrová budova bývalých lázní má vynikající dispozice pro vytvoření čtyř zkušeben, dílen, zvukového studia, wellness centra otevřeného i pro veřejnost, co-working space a samozřejmě i kavárny. Skýtá i možnost propojení Husitské ulice se stávající cyklostezkou.

Dolní Žižkov je tak o krůček blíž revitalizaci. A to díky několika zásadním kulturním objektům, kterými jsou: Dům tance, PONEC – divadlo pro tanec a Krenovka, v těsné blízkosti Vojenského historického muzea a plánovaného Železničního muzea. Tím spoluvytvářejí kreativní klastr s velkým potenciálem přímo na hranici Starého Města, Karlína a Žižkova.

Zmíněná Krenovka bude novým uměleckým centrem tance, hudby, architektury a výtvarného umění. Otevření Domu tance se chystá v roce 2021, své sídlo v něm bude mít Unijazz, svou první zkušebnu tam otevře Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec. Další části objektu jsou plánovány pro výtvarné umění a architekturu i jiné „neziskovky“. Osvícení majitelé se rozhodli investovat do kultury a také vzít do péče val vedoucí k cyklostezce, takzvaný „Žižkov Highline“.

Zeptali jsme se…

Yvony Kreuzmannové,

ředitelky a zakladatelky Tance Praha z. ú.:

Yvona Kreuzmannová

TM: Jaký má Dům tance potenciál a perspektivy?

YK: Nesmírně si vážím nabídky majitelů Krenovky, protože i na Praze 3 se rapidně zvyšují nájmy a oni jsou ochotni investovat do rekonstrukce budovy a garantovat nekomerční nájemné na deset let. Perspektiva Domu tance je dlouhodobá. Budeme rádi, když se ho celý podaří otevřít do pěti let. Architektonickou studii nám zpracovalo Studio Reaktor, šlo o vzácné pochopení specifických potřeb našeho oboru, doporučení projektu dal i IPR – Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy. A důležitý je, samozřejmě, kladný postoj ministra kultury Lubomíra Zaorálka, stejně jako pražské radní pro kulturu Hany Třeštíkové. Věřím, že vláda pochopí význam takové investice a nalezneme tak podporu napříč rezorty. Myšlenku Domu tance jsme mediálně otevřeli již za ministerského působení Ilji Šmída, ale až nyní pro ni máme vhodnou budovu.“

TM: Které aktivity bude možné v Domě tance provozovat?

YK:Ne vše zde bude pouze jen Tanec Praha, počítáme s aktivitami pro děti, bude tady i čítárna, cvičebna pro nový cirkus, jóga, pilates….“

Foto: Eva Smolíková a PONEC – divadlo pro tanec

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Bleskový rozhovor s KATEŘINOU BROŽOVOU

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to,  obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat  profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec  mi maminka nedoporučovala. Je to  opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se  třeba stanete  sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou,  umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to  nakonec v  hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale  vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně  ne. Ale  není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních  soutěžících  úplně první řady taneční soutěže Let´s  Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše  negativní nebo  pozitivní?

„Já mám  negativní vzpomínky na bulvár. A  celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!),  v Čechách  jsem natáčela  ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala.  Ale  bylo to i tak  těžké. Myslela  jsem si, když  mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je  opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké  tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je,  ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který  vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím,  nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní.  A za to jsme potom hodnocení.  Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co  jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto  zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?  

„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´  (Smích) Ale   později  jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc  projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže  všechno toto   byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec  nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou  celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou  píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu  NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i  krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním,  a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “

Držíme palce!

 

Text a foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN