»ROSELYNE« byla „in“

Ve Studiu ALTA s francouzsko-portugalským esprítem, šarmem a energií.▐ Tanečnice se vším všudy.▐ Příjemné monodrama.▐ S dracenou jako dračice, ▐ Osvíceně na osvíceném jevišti.▐ Pořádající ProFitArt se o inscenaci ani ALTĚ nezmiňuje?▐ Neutuchající potlesk.▐

Cécile Da Costa je zpěvačka, tanečnice a performerka s francouzskými a současně portugalskými kořeny. Již delší dobu žije a tvoří v Praze. Nikoli nadarmo (a určitě ne zadarmo) získala – za rok 2018 – prestižní ocenění Tanečnice roku. I byla finalistkou nominací na cenu Total Physical awards in Fringe 2017. A to konkrétně za představení „Vypravěč“ v režii Petra Boháče. Nyní je tedy i choreografující režisérkou.

Nebojím se stárnutí, bojím se, že zestárnu.“

Účastnil jsem se ve Studiu ALTA druhé reprízy, více než měsíc po premiéře. Navíc „nepoznamenaný“ předcházejícím, cenami ověnčeným, „Vypravěčem“.

Žiju docela slušný život. Dělám rozumná rozhodnutí, mluvím přiměřeně, mám rozumné myšlenky.“

One woman shov Da Costy mne velmi mile překvapilo. Šlo o velice prokomponované představení, s mistrně připraveným (vnitřním i vnějším) monologem, vyzrálou pěveckou interpretací a zejména – nadhledem.

Proč se mne nikdo neptá, kdo jsem?“

Cécile Da Costa si pohrává na osvíceném jevišti, kde se nachází pouze polstrovaná rozkládací sedačka s (pro mne) neidentifikovatelnou květinou fíkusovitého typu. Později jsem byl poučen, že se jedná o rostlinu jménem dracena. Ale zpět k hlavní představitelce. Povídá si, jak již bylo řečeno, sama se sebou i diváky. Monology jsou svébytné, spíše neposouvající děj. Někdy mírně filosofující, častěji spíše black-autové. Nakonec – můžete posoudit sami, zde mezi mými autorskými odstavci.

Nelze uniknout vysvětlování. Proč trávím čas vysvětlováním?“

Po delší době, kdy například i ve velmi sledovaném televizním seriálu televize Nova „Ulice“ hraje tanečnici a baletku spíše obézní herečka, se dočkáváme v podobě Cécile Da Costy postavy skutečně tanečních parametrů a zejména vzhledu. Netvrdím, že by každá tanečnice musela mít zákonitě míry a předpoklady legendární modelky Twiggy. Ale nějak si kupříkladu nedovedu tu obtloustlou herečku s krátkýma nohama, ze zmíněného televizního seriálu, představit v alespoň trochu ladné a estetické taneční kreaci. Tady tedy pro interpretku i autorku v jedné (útlé) osobě veliká poklona!

Co se stane v den, kdy přestanu vysvětlovat? Budu muset…“

Roselyne“ nelze automaticky kategorizovat jako taneční představení. Ano, pohybovým bezesporu je. Z druhé strany by se tato vypointová hříčka klidně mohla účastnit dávného činoherního festivalu monodramat v Chebu.

Mám tajný úkol. Musím být neustále št´astná. Jsem z toho v neustálém stresu.“

Pořadatele musím pochválit. A to velmi. Za dokonale připravený a vytištěný divadelní program. K tomu ještě navíc za separát s překlady všech monologů interpretky!

Nejmenuji se Veronika, Monika, Petra, Magda, Taťána, Kateřina…“

Roselyne“ je skvělým one woman show! Nemá nevyváženou ani slabou chvilku. A že to není pouze můj subjektivní názor, dokumentoval bezmála desetiminutový potlesk po repríze. A sedm děkovaček Cécile da Costa na otevřené scéně. Tomu tak obvykle nebývá ani na premiérách.

Jmenuji se Roselyne.“

Trochu záhadnou zůstává produkující společnost ProFitArt. Na svých www-stránkách toto představení, ani dokonce Studio ALTA, nikterak nepropaguje! Prostě, absolutně žádná zmínka. Divné. Prapodivné… Ale možná o to více, než píše a zaznamenává na web, pracuje a produkuje?

Psáno z reprízy 1. 12. 2019

»ROSELYNE«

Námět, koncept a choreografie, režie: Cécile Da Costa

Účinkuje: Cécile Da Costa

Režijní spolupráce: Dominika Špalková

Scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská

Light design: Jiří Šmirk

Délka představení: 43 minut

Producent: ProFitArt / www.profitart.cz

Partneři: Studio ALTA, Divadlo Drak, Cirqueon, Uhelný mlýn, Tanec Praha, Nultý bod.

Poděkování od autorky za podporu: Eva Michková, Kristýna, Mariae, Renata Balko, Kateřina Tětivová, Magda Marková, Kristýna Dvouletá

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein (za přispění jevištních monologů Cécile Da Costa)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Bůh a „nový člověk” podle SPITFIRE COMPANY

Miřenka Čechová, Markéta Vacovská a Never Sol v posledním díle trilogie „Constellations“. Kde? V Divadle PONEC!

Divadelní soubor Spitfire Company připravuje premiéru posledního dílu trilogie „Constellations“ s podtitulem „My Son Looking to the Sun“, která proběhne 25. a 26. listopadu 2019 od 20.00 hodin v pražském divadle Ponec. Na scéně se tentokrát setkají tři výrazná umělecká jména: tanečnice Miřenka Čechová a Markéta Vacovská s hudebnicí Sárou Vondráškovou aka Never Sol. Třetí část trilogie se zaměří na procesy, v nichž se člověk uzdravuje pomocí očistných rituálů, které v konečném důsledku mají za cíl zrodit „nového člověka”. Soubor navazuje na oceňované předchozí díly Before I Say Yes a Time For Sharing. Vstupenky jsou k dostání v předprodeji v síti GoOut. Více informací na www.spitfirecompany.cz a www.divadloponec.cz.

Spitfire Company se v novém představení inspirují mimo jiné rozhovorem Martina Heideggera z roku 1966, ve kterém se filozof po dvaceti letech mlčení poprvé vymezil vůči kritice svého angažmá v Hitlerově NSDAP. Rozhovor ovšem dodnes zachycuje originální náhled na stav světa. Heidegger před svou smrtí řekl: ‚Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit,‘ aniž by dodal, jak příchod takového Boha bude vypadat,” přibližuje svou inspiraci umělecký šéf souboru Petr Boháč a doplňuje: “Když se dívá ke slunci dítě a dospělý, každý z nich vidí něco jiného. Kde dospělý zahlédne zkázu, může dítě vidět nový začátek. Toto znovuzrození v sobě vždy obsahuje něco ďábelského.“

Constellations III.“ budou v návaznosti na první dvě části trilogie postaveny na silné hudební složce. V představení vystoupí jak zakladatelka Spitfire Company, performerka Miřenka Čechová, tak tanečnice Markéta Vacovská, jež získala za svá sólová představení tři ceny Divadelních novin, mezinárodní cenu Herald Angel Award či dvě nominace na mezinárodní ocenění Total Theatre Award. Poprvé bude se souborem spolupracovat hudebnice a skladatelka Sára Vondrášková aka Never Sol. Rozšíří tak řady výrazných jmen, které připravují pro představení Spitfire Company původní hudbu (Orchestr Berg, Lenka Dusilová nebo Martin Tvrdý).

»Constellations III.

My Son Looking to the Sun«

25. a 26. listopadu 2019 ve 20.00

Ponec – divadlo pro tanec, Husitská 24aPraha 3

Vstupné: 195 / 250 Kč

Předprodej vstupenek v síti: bit.ly/Constellations3

FB událost: fb.com/events/2381076638809697/

Režie: Petr Boháč

Choreografie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová

Hudba: Sára Vondrášková

Hrají: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Sára Vondrášková

Light design: Pavla Beranová, Jiří Šmirk

Kostýmy: Petra Vlachynská

Zvuková konzultace: Martin Tvrdý

Fotografie: Vojtěch Brtnický

Produkce: Bára Repická

Zahraniční produkce: Tereza Havlíčková

PR a tiskový servis: Eliška Míkovcová

Koprodukce: Tanec Praha / Ponec – divadlo pro tanec, Hessischen Staatsballetts Darmstadt

Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, Česko-německý fond budoucnosti

Kdo je kdo?

Petr Boháč je režisér, scénograf, vystudovaný odborník na českou literaturu. Domovská skupina Spitfire Company, kterou založil společně se svou ženou Miřenkou Čechovou, sídlí v Praze s přesahem do mezinárodního kontextu. Několik jeho režií obdrželo mezinárodní i tuzemská ocenění jako například The Herald Angel Award, Aerowaves Priority Companies 2014, Ceny Divadelních novin, Ceny festivalu Next Waves, Ceny České taneční platformy. V současnosti je také dramaturgem Divadla Paláce Akropolis zaměřující se na cross-over projekty a uměleckým šéfem Mezinárodního festivalu Nultý bod.

Miřenka Čechová je česká performerka, choreografka a režisérka. Získala Ph.D. v oblasti režie fyzického divadla na HAMU v Praze. Jako režisérka a choreografka vytvořila více než 25 produkcí: Miss Amerika (2018), Konec člověka. Doba z druhé ruky (2018), Fragmenty milostných obrazů (2017), Opera and the French Revolution (2016, režie) pro Operu Lafayette, Lisner Auditorium ve Washington DC a Rose Hall v Lincoln Center New York, Lessons of Touch (2015, koncept, režie), Sniper’s Lake (2015, režie, choreografie), FAiTH (2014, režie, choreografie a tanec), Krevety à la Indigo (2013, režie), S/He is Nancy Joe (2012, koncept, choreografie a tanec) ad.

Markéta Vacovská je performerka a choreografka, absolventka AMU v Praze – obor pantomima. Se Spitfire Company spolupracovala například na projektech: Constellations I., One Step Before the Fall, Bad Clowns, Procesy 10/48/7830, Nedotknutelní, Krevety á la Indigo aj. Za projekt One Step Before The Fall získala ocenění Tanečnice roku 2013 v rámci festivalu Česká taneční platforma a Cenu divadelních novin za choreografii a tanec. Představení bylo zařazeno mezi TOP20 evropské taneční platformy Aerowaves 2014.

Never Sol, vlastním jménem Sára Vondrášková, je česká zpěvačka, producentka a skladatelka. Její hudba se nese v melancholických náladách a zvuk její tvorby je založen na analogových syntezátorech a zpěvu. Zatím poslední album Chamaleo vydala na podzim 2018, kdy vyšlo pod hlavičkou Supraphonu. Deska byla nominovaná na cenu Anděl za rok 2018 v kategorii sólová interpretka. 

Spitfire Company

Progresivní české divadelní uskupení obdrželo několik tuzemských i zahraničních ocenění – opakovaně Cenu Divadelních novin, The Herald Angel Award, cenu DNA, cenu Skupovy Plzně, nominaci na Cenu divadelní kritiky a další. Spitfire Company se kontinuálně věnují dvěma hlavním tematickým linkám. Za prvé reflektují současné i v minulosti zakoušené palčivé společenské otázky: V tomto duchu se nesly inscenace jako Proces -… o Miladě Horákové, Konec — člověka. Doba z druhé ruky, představení, které vzniklo na základě díla běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové, ČEZko Forever o tajně pořízených nahrávkách lobbingu největší české firmy či Antiwords inscenované na základě Havlovy jednoaktovky Audience. Druhá linie je mnohem introspektivnější, poetičtější, zabývající se jemnými záchvěvy lidské psychologie, konkrétní životní tragédií nebo prožíváním krásy všedního dne. Mezi ně patří úspěšně mezinárodní projekty One Step Before the Fall, Vypravěč nebo Animal Exitus.

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»ROSELYNE« se blíží!

Studio ALTA a Produkční platforma ProFitArt uvedou premiéru sóla »Roselyne« o marném hledání svého místa v životě

Holešovické Studio ALTA uvede 29. října premiéru sólového představení tanečnice a performerky Cécile Da Costa s názvem Roselyne.

Žena jménem Roselyne hledá své místo; své místo v místnosti, své místo v očích ostatních, své místo v životě. Chce být neviditelná. Nechce rušit. Pochybuje. Vždy se za něčím schovává. Našla svou rostlinu.

Roselyne může být odrazem našich pochybností, rozhodnutí, která jsme neudělali, možností, kterých jsme nevyužili. Je naprosto nedokonalá, stejně jako my ostatní.

Cítím se vinna. Nepamatuju si proč. Možná jsem udělala něco špatného nebo něco málo dobrého, nebo něco, co jsem měla udělat, ale neudělala jsem to. Možná, že ta vina tu byla už přede mnou. Nejhorší je necítit se provinile, nejhorší je, zkoušet vzpomenout si proč.“

»ROSELYNE«

Námět, koncept a choreografie: Cécile Da Costa


Účinkuje:
Cécile Da Costa


Režijní spolupráce:
Dominika Špalková


Scénografie a kostýmy:
Petra Vlachyňská


Light design:
Jiří Šmirk


Producent:
ProFitArtwww.profitart.cz

Partneři: Studio ALTA, Divadlo Drak, Cirqueon, Uhelný mlýn, Tanec Praha, Nultý bod.

Cécile Da Costa je v Praze žijící zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko-­portugalského původu. Vystupovala v představeních divadla Farma v jeskyni, jehož byla pět let členkou, nyní působí již několik let jako performerka a choreografka ve Spitfire Company. V Čechách, Francii, Polsku nebo Řecku vede workshopy fyzického divadla. Ve své práci hledá „hlasy, které mohou pohybovat tělem a těla, která mohou pohybovat hlasem“ .

Za své sólové představení „Vypravěč“, v režii Petra Boháče, získala ocenění Tanečnice roku 2018 nebo nominaci na Total Physical Awards in Fringe 2017, v tomto multižánrovém představení oscilují tělo a hlas mezi bojem a křehkostí. „Roselyne“ je její první autorská inscenace.

Foto: Vojtěch Brtnický

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

TANEC PRAHA vyzývá

Zajímavá šance pro profesionální umělce. Taneční dramaturgové a choreografové, hlaste se!

Populární TANEC PRAHA vypisuje první otevřenou výzvu v rámci projektu Micro and Macro Dance Dramaturgie, který získal podporu programu Evropské unie Kreativní Evropa na dva roky (2019–2021).

Více o projektu zde

Do projektu se mohou hlásit pouze profesionální umělci: choreografové, kteří již mají zkušenosti z tvůrčího procesu („mid-career choreographers”) a cítí potřebu dalšího profesního růstu, a potenciální taneční dramaturgové, kteří se chtějí perspektivně věnovat této profesi. Choreografové se mohou přihlásit s vybranou osobností dramaturga jako dvojice, ale také jednotlivě. Stejně tak zájemci o taneční dramaturgii. Důležitý je zájem o výměnu zkušeností v rámci evropské spolupráce a otevřenost novým impulzům.

Výběr tvůrčích dvojic pro první rok projektu proběhne na mítinku uměleckých ředitelů partnerských organizací koncem října 2019 v Limassolu (CY) na základě Otevřené výzvy v každé z partnerských zemí. Workshopy se v prvním roce projektu budou konat 15. – 25. 4. 2020 v Itálii (Polverigi/Anghiari) a v první polovině října 2020 v Nizozemí (Tilburg).

V dalším roce jsou pro novou pětici tvůrčích dvojic připravovány workshopy na jaro 2021 ve Švédsku (Stockholm) a září 2021 v Praze.

Projekt hradí vybraným účastníkům dopravu na workshopy, ubytování a stravování v místě zahraničních workshopů a honoráře.

Kompletní znění výzvy, podmínky účasti a přihlášku najdete zde.

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

TANEC PRAHA a jeho výzva pro choreografy

Choreografové, máte zájem o taneční dramaturgii? Rádi byste rozšířili své teoretické znalosti, získali odborné zkušenosti a sdíleli je s nejlepšími z oboru?

Tanec Praha je hlavním organizátorem projektu Micro and Macro Dramaturgies in Dance”, na kterém spolupracuje s pěti partnery ze čtyř evropských zemí.

Projekt poskytuje možnost umělcům z pěti partnerských zemí (Česká republika, Itálie, Nizozemí, Švédsko a Kypr) pracovat s předními evropskými tanečními dramaturgy, jejichž tým vede Guy Cools, a to v každém roce formou dvou desetidenních workshopů pro vybrané dvojice umělců z každé země. Projekt je otevřený také širší odborné veřejnosti.

Do projektu se mohou hlásit pouze profesionální umělci: choreografové, kteří již mají zkušenosti z tvůrčího procesu („mid-career choreographers”) a cítí potřebu dalšího profesního růstu, a potenciální taneční dramaturgové, kteří se chtějí perspektivně věnovat této profesi. Choreografové se mohou přihlásit s vybranou osobností dramaturga jako dvojice, ale také jednotlivě. Stejně tak zájemci o taneční dramaturgii. Důležitý je zájem o výměnu zkušeností v rámci evropské spolupráce a otevřenost novým impulzům.

Podmínky otevřené výzvy:

Zájemci o účast v projektu „Micro and Macro Dramaturgies in Dance” musí garantovat svou účast na obou workshopech v roce 2020 (15.–25. 4. a 1. polovina října 2020), stejně jako závěrečné akci projektu v Praze v polovině září 2021.

K vyplněné přihlášce je třeba přiložit stručný motivační dopis v angličtině.

Více informací o projektu, jeho podmínkách a přihlášku najdete zde:
https://tanecpraha.org/cs/micro-and-macro-dramaturgies-dance

Projekt je podpořen programem Evropské unie Kreativní Evropa – Kultura.

TANEC PRAHA

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Hluboké myšlenky na hlubokém jevišti

Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.

O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“

Kontrast i souvztažnosti

Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…

Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.

Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.

Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.

Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková

Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!

Jáma a kyvadlo

Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)

Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.

Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.

Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu

Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?

Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!

Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«

Přímý přenos pro moc emocí”

Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.

Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková

Hudba: Lukáš Palán

Dramaturgie: Viktor Černický

Světelný design, projekce: Eliška Kociánová

Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.


Kde zůstaly dva špalíky?

Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…

Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia

Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.

ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.

Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?

Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.

Denisa Musilová: »ENTENTIKY«

Reality show a experiment vytrvalosti v jednom”

Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.

Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová

Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová

Hudba: Aleš Kauer

Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou

Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.

Odnikud nikam – beseda bez koncepce!

Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!

Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…

Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.

Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!

Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.

Foto: Vojtěch Brtnický
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Chybí zkušební prostory

Palčivá otázka nejen, ale zejména pražských souborů, se probírala 17. 9. za účasti předních tanečních i divadelních odborníků

V úterý 17. 9. 2019 proběhlo ve Studiu 26 v Nové síti otevřené setkání na téma Mapování současného stavu absence zkušebního domu v Praze. Diskuze o zhoršení již tak nesnadné existenční situace pro nezávislé performativní umění.

Řada z nově vzniklých prostorů se začíná potýkat s nedostatkem míst pro nutný umělecký rozvoj. Nejsou schopny zabezpečit umělcům/umělkyním dostatek času na řádné zkoušení v prostoru před premiérou či následnými reprízami. Stejně tak umělci/umělkyně začínají silně pociťovat nedostatek možností pro výzkum, zkušební proces či osobní umělecký rozvoj Téma absence zkušebního domu výrazně rezonuje napříč pražskou nezávislou scénou. Nutnost sdíleného prostoru pro tvorbu a umělecký research je více než na místě. Otevřené setkání předních představitelů pražské nezávislé scény poukázalo na neutěšenou situaci, možná řešení a funkční budoucí modely nápravy.

V nejbližších týdnech vznikne společné stanovisko/manifest, který umožní zapojit širší uměleckou obec a vytvoří platformu pro lepší komunikaci se zástupci města Praha. V horizontu jednoho roku budou následovat další kroky v mapování a vyhodnocování situace, které budou prezentovány na první nezávislé konferenci pro performativní umění – Industry Get-Together v Praze.


Účastníci:
Yvona Kreuzmannová (TANEC PRAHA)
Šárka Maršíková (CIRQUEON)
Lída Vacková (Studio ALTA)
Jiří Šimek (Ufftenživot, nezávislý umělec)
Za odbornou veřejnost: Kryštof Koláček (Asociace nezávislých divadel ČR), Ewa Zembok (Divadlo X10), Braňo Mazúch (KALD DAMU)
Za Novou síť: Adriana Světlíková, Aneta Hladovcová, Petr Dlouhý, Petr Pola

NOVÁ SÍŤ

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Choreografka FLORA DÉTRAZ na Pražských křižovatkách

3. ročník festivalu proběhne na Nové scéně ND

Současný tanec na festivalu Pražské křižovatky: choreografka Flora Détraz

Třetí ročník mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky proběhne od 30. září do 6. října na Nové scéně Národního divadla. Přiváží opět mimořádná zahraniční představení, inscenace a projekty úspěšné na evropských festivalech, které posouvají světové divadlo a jindy než na Pražských křižovatkách je v tuzemsku nelze vidět. Své dílo představí také francouzská choreografka Flora Détraz.

Ve čtvrtek 3. října uvede projekt Muyte Maker, který byl v letošním roce vybrán mezi prestižních Top 20 mezinárodní sítěAerowaves. Choreografka si v něm pohrává s užitím pohybu, výrazu i hlasu, které diváka u tanečního představení jistě překvapí. Inspirací jsou jí středověké obrazy, banální popěvky i groteskní malby – Muyte Maker je oslavou neposlušného, iracionálního těla. Zkoumá radost jako touhu a tvůrčí sílu proti tradici morálky a také jako fyzickou překážku nebo rozpor. Čtyři performerky hojně zpívají, mnohohlasně se smějí, slepě tančí a kakofonně debatují, aby zároveň zkoumaly nekonečnou složitost svých těl. Po představení proběhne debata ve foyer Nové scény.

Z aktuálního výběru Aerowaves Top 20 je choreografie Flóry Detraz třetím projektem, který české publikum letos uvidí. V rámci festivalu Tanec Praha to byl pohybový duet otce a syna na hranici nového cirkusu Des gestesblanc (SylvainBouillet, Lucien Reynes) a na pražské části festivalu KoresponDance 2019 se představil se svým sólem Hyperspace James Batchelor, který čerpá ze zkušenosti soužití s antarktickou vědeckou výpravou. Česká republika letos v Top 20 zastoupena není.

Flora Détraz pochází z baletního prostředí. Vystudovala literaturu, pokračovala na Centre ChorégraphiqueNational Lyon pod vedením proslulé choreografky Maguy Marin a vzdělání dokončila na Pepcc, ForumDança v Lisabonu. Během své kariéry se setkala s řadou umělkyň a umělců, kteří ovlivnili i její tvůrčí směřování (MarleneMonteiroFreitas, Vera Mantero, Lia Rodrigues, MeredithMonk, LoïcTouzé, MegStuart, Jonathan Burrows, Diane Broman aj.) Samostatně tvoří od roku 2013 a jejím základním tématem je vztah mezi pohybem a hlasem, jak dokládají insceancePeuplements(2013), Gesächt (2014), Tutuguri (2016) i Muyte Maker (2018).

Čtvrtek 3. 10. ve 20:00 – Nová scéna


http://www.prazskekrizovatky.cz/cs/182-muyte-maker

PhDr. Lucie Kocourková,

pro TANEČNÍ MAGAZÍN