V těžkém období pandemie koronaviru povede prezidium Českého střediska ITI. Přebírá tento post po dceři významného bankéře.
Pandemie SARS-CoV-19 a s ní související opatření znásobila agendu nejen státní a veřejné správy, ale také profesních organizací.
České středisko ITI (International Theatre Institute) se, jako zastřešující platforma českých scénických umění, od března loňského roku intenzivně zapojuje do jednání o protiepidemických opatřeních a finančních nástrojích pomoci sektoru kultury. V mimořádných podmínkách, které pro divadla přetrvávají dodnes, se na svou hereckou profesi i pedagogickou činnost musí nadále plně soustředit Eva Salzmannová. Ta zastávala post prezidentky českého střediska ITI od roku 2019.
Pro současné výjimečné období, kdy je kulturní advokacie zapotřebí více než jindy, zvolila Rada českého střediska ITI nové dvě členky a jednoho člena prezidia. Stali se jimi Marta Smolíková, ředitelka Otevřené společnosti, Adriana Světlíková, ředitelka Nové sítě a Jakub Vedral, divadelní producent a ředitel společnosti ArtProm a ART Prometheus. A zejména: novou prezidentkou se stala Yvona Kreuzmannová.
Yvona Kreuzmannová je zakladatelka a ředitelka Tance Praha z. ú. od roku 1991, kdy završila studia na HAMU a stáž v Paříži. Její vizí bylo pořádat Mezinárodní festival „TANEC PRAHA“. A následně rozšířila svou činnost o Českou taneční platformu a PONEC – divadlo pro tanec. V letech 2006–2008 pracovala jako externí poradkyně ministra kultury ČR. Je aktivní v řadě evropských a mezinárodních projektů a sítí, například: Aerowaves, IETM, EDN – European Dancehouse Network a jiných. V roce 2004 jí udělil francouzský prezident rytířský řád „Rytíře za zásluhy“ za mimořádný přínos k rozvoji evropské kulturní spolupráce.
Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.
Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny. A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?
„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“
S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?
„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“
Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?
„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“
V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?
„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne. Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“
Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)
Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?
„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“
Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?
„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“
V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?
„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.”
Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…
„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné. Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“
Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní, provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.
Rozsáhlý projekt spolufinancuje program Kreativní Evropa
Big Pulse Dance Alliance (BPDA), síť 12 evropských tanečních festivalů/institucí, které přivedl dohromady společný cíl rozvinout a posílit sektor současného tance, získala spolufinancování Evropské unie. Projekt nominovala Výkonná agentura pro vzdělávání, kulturu a audiovizuální oblast (EACEA). Čtyřletý projekt odstartuje v prosinci 2020 a BPDA zahájí své hlavní aktivity v roce 2021.
Jednotliví partneři projektu Dance Umbrella (Velká Británie), Dublin Dance Festival (Irsko), Julidans (Nizozemsko), New Baltic Dance (Litva), ONE Dance Week (Bulharsko), Torinodanza Festival (Itálie), Zodiak – Center for New Dance (Finsko), Sismògraf Dance Festival (Španělsko), Mezinárodní festival TANEC PRAHA (Česká republika), CODA Oslo International Dance Festival (Norsko) and Danscentrum (Švédsko), pod vedením Tanz im August/HAU Hebbel am Ufer (Německo), se budou společně podílet na vzniku nových děl, hledat nové talenty a budovat vůdčí postavení na poli tance.
S pomocí odborných znalostí a celoevropské sítě se toto partnerství postaví výzvám, kterým čelí festivaly a choreografové napříč Evropou. S ohledem na obrovský dopad současné covidové krize je cílem stanovit a přijmout opatření, která adekvátně podpoří taneční sektor.
Prostřednictvím dvou produkčních linií – děl pro jeviště a představení ve veřejném prostoru – BPDA podpoří choreografy v jejich přechodu z tvorby pro malá a střední jeviště do děl pro větší prostory. Cílem projektu je nabídnout širší program na velkých jevištích a oslovit širší publikum skrz bezplatný venkovní program. Linie ve veřejném prostoru se věnuje vývoji nových konceptů a pracovních modelů určených pro mezinárodní turné se zapojením místních komunit.
BPDA navíc posílí kapacitu umělců a kulturního sektoru. Cílem projektu je skrz program vedení povzbudit umělecký a projektový management a stanovit nástroje k překonání výzev v pracovním prostředí. Místní umělci a další klíčové zainteresované subjekty se setkají během místních iniciativ Pulse a prodiskutují klíčové poznatky a témata, která jsou zásadní pro taneční sektor a národní festivaly. Dlouhodobým cílem projektu je založit živelnou a stálou síť tanečních festivalů v Evropě.
Spolufinancováno programem Kreativní Evropa Evropské unie
Mezinárodní festival dokumentárního divadla začíná 18. listopadu a potrvá do 24. 11. Moderuje muž slavného jména – Robert Palmer!
Mezinárodní festival dokumentárního divadla „AKCENT“, který pořádá Divadlo Archa, začíná tuto středu. Festival zahájí mezinárodní on–line konference „No More Social Kissing“, zabývající se novými podobami umělecké spoluprácev době koronaviru a post-covidové.Unikátní produkce, které vznikly přímo pro on–line verzi festivalu, budou k vidění na této níže uvedené festivalové stránce: https://www.festivalakcent.cz/.
Lze vytvářet divadlo bez fyzického kontaktu? Jakou podobu bude mít umělecká spolupráce v době post-covidové? Mezi panelisty on-line konference „No More Social Kissing“ budou divadelní režisér a umělecký vedoucí souboru „Forced Entertainment“ Tim Etchels, spisovatel a dramatik Pieter De Buysser, tanečnice, choreografka a dokumentaristka Wen Hui, Kira Kirsch, umělecká ředitelka divadla „Brut“ ve Vídni, Kristof Blom, umělecký ředitel divadla „CAMPO“ v Gentu, režisér Jan Mocek, umělkyně a divadelní režisérka Lola Arias. Kromě nich také James Ijames, umělecký ředitel divadla „Wilma“ ve Filadelfii, Hester Chillingworth, nebinární performer a režisér z Londýna a další osobnosti.
Tématem diskusí s umělci a odborníky v Edinburghu, Vídni, Gentu, Sheffieldu, Filadelfie, Buenos Aires, Budapešti, Bruselu a Pekingu budou nové možnosti vzájemného sdílení, umělecká mobilita v příštích letech, proměna kulturních institucí i interakce s diváky. Konferenci moderuje z Edinburghu Robert Palmer, mezinárodní kulturní expert a člen správní rady „Divadla Archa“.
O den později, 19. listopadu, přivede „AKCENT“ diváky do paralelního světa on-line videoher (MMOG), do kterých se každý den po celém světě logují milióny lidí. Originální gamingová performance Jana Mocka „Virtual Ritual_home“ nenabídne prostý streaming divadla do on–line prostoru, ale půjde o důslednou „live analýzu“ digitální společnosti v jejím vlastním prostředí.
Kolektiv „Nesladim“ a tvůrci inscenace „Dům bez spánku“ připravují pro „AKCENT“ divadelní video–ukolébavku. Tento návod, jak se zklidnit a připravit svůj organismus na spánek, bude mít svou premiéru 20. listopadu ve 22.00.
Co z roku 2020 bude nezbytné za 10 let? Nebo za 500 let? Zbytečná přítomnost, nebo budoucnost? Takové otázky klade „Spielraum Kollektiv“ ve své performativní instalaci „Zbytečnosti“. Volné divadelní uskupení tvůrců kolem Lindy Straub a Mathiase Strauba charakterizuje inovativní zapojení diváků. 21. listopadu k němu dojde prostřednictvím telemostu mezi prázdným divadlem a (doufejme) přeplněnými domácnostmi.
Co se stane, až nastane konec světa? Jak se hodláme zachránit a postarat jeden o druhého? Co nás může naučit dívčí síla? Jsme vůči ní dostatečně otevřeni? „Nibiru III. – LOUD RING“ je post–apokalyptická léčba. Ta zve diváky do fiktivního světa. V on–line verzi bude 22. listopadu tato produkce, jež vznikla ve spolupráci skupiny teenagerů s profesionálními umělci, představena alespoň virtuálně. „AKCENT“ jej uvede společně s festivalem „TANEC PRAHA“.
Z představení „Nibiru III. – LOUD RING“
Jaký je význam občanského postoje jednotlivce v současné společenské a politické situaci střední Evropy? Tu otázku si, na pozadí zpráv a reflexí událostí posledních let, klade „Divadlo Continuo“ a jeho on-line dokument, který kombinuje fragmenty z inscenace „Poledne“ s rozhovory s účastníky demonstrace proti okupaci Československa z roku 1968. Jeho kontext doplňují dobové materiály a rozhlasové a filmové nahrávky. Svou premiéru bude mít on-line 24. listopadu.
Mezinárodní festival dokumentárního divadla „AKCENT“ se zrodil v roce 2010. Z potřeby představit českému publiku divadelní formu, pro kterou se později ustálil termín „dokumentární“. „Cítili jsme, že v té divadelní tlačenici je třeba najít místo pro scénická umění se sociálním přesahem a tvorbu, která se přímo inspiruje aktuální společenskou situací“, říká zakladatelka a ředitelka „AKCENTu“ Jana Svobodová. Festival si od počátku stanovil ambici propojovat evropské a světové tvůrce s místními divadelníky, kteří svůj divadelní výraz opírají o autentické události, příběhy či společenské postoje. Za deset let existence v rámci „AKCENTu“ v Arše vystoupili světově proslulí umělci jako Rimini Protokoll, She She Pop, Gob Squad, Forced Entertainment, Lola Arias, Ultima Vez, Wen Hui a Living Dance Studio a další.
