Choreografové, máte zájem o taneční dramaturgii? Rádi byste rozšířili své teoretické znalosti, získali odborné zkušenosti a sdíleli je s nejlepšími z oboru?
Tanec Praha je hlavním organizátorem projektu „Micro and Macro Dramaturgies in Dance”, na kterém spolupracuje s pěti partnery ze čtyř evropských zemí.
Projekt poskytuje možnost umělcům z pěti partnerských zemí (Česká republika, Itálie, Nizozemí, Švédsko a Kypr) pracovat s předními evropskými tanečními dramaturgy, jejichž tým vede Guy Cools, a to v každém roce formou dvou desetidenních workshopů pro vybrané dvojice umělců z každé země. Projekt je otevřený také širší odborné veřejnosti.
Do projektu se mohou hlásit pouze profesionální umělci: choreografové, kteří již mají zkušenosti z tvůrčího procesu („mid-career choreographers”) a cítí potřebu dalšího profesního růstu, a potenciální taneční dramaturgové, kteří se chtějí perspektivně věnovat této profesi. Choreografové se mohou přihlásit s vybranou osobností dramaturga jako dvojice, ale také jednotlivě. Stejně tak zájemci o taneční dramaturgii. Důležitý je zájem o výměnu zkušeností v rámci evropské spolupráce a otevřenost novým impulzům.
Podmínky otevřené výzvy:
Zájemci o účast v projektu „Micro and Macro Dramaturgies in Dance” musí garantovat svou účast na obou workshopech v roce 2020 (15.–25. 4. a 1. polovina října 2020), stejně jako závěrečné akci projektu v Praze v polovině září 2021.
K vyplněné přihlášce je třeba přiložit stručný motivační dopis v angličtině.
Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.
O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“
Kontrast i souvztažnosti
Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…
Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.
Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.
Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.
Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková
Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!
Jáma a kyvadlo
„Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)
Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.
„Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.
Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu
Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?
Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!
Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«
„Přímý přenos pro moc emocí”
Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.
Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.
Kde zůstaly dva špalíky?
Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…
Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia
Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.
„ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.
Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?
Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.
Denisa Musilová: »ENTENTIKY«
„Reality show a experiment vytrvalosti v jednom”
Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.
Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová
Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová
Hudba: Aleš Kauer
Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou
Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.
Odnikud nikam – beseda bez koncepce!
Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!
Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…
Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.
Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!
Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.
Palčivá otázka nejen, ale zejména pražských souborů, se probírala 17. 9. za účasti předních tanečních i divadelních odborníků
V úterý 17. 9. 2019 proběhlo ve Studiu 26 v Nové síti otevřené setkání na téma Mapování současného stavu absence zkušebního domu v Praze. Diskuze o zhoršení již tak nesnadné existenční situace pro nezávislé performativní umění.
Řada z nově vzniklých prostorů se začíná potýkat s nedostatkem míst pro nutný umělecký rozvoj. Nejsou schopny zabezpečit umělcům/umělkyním dostatek času na řádné zkoušení v prostoru před premiérou či následnými reprízami. Stejně tak umělci/umělkyně začínají silně pociťovat nedostatek možností pro výzkum, zkušební proces či osobní umělecký rozvoj Téma absence zkušebního domu výrazně rezonuje napříč pražskou nezávislou scénou. Nutnost sdíleného prostoru pro tvorbu a umělecký research je více než na místě. Otevřené setkání předních představitelů pražské nezávislé scény poukázalo na neutěšenou situaci, možná řešení a funkční budoucí modely nápravy.
V nejbližších týdnech vznikne společné stanovisko/manifest, který umožní zapojit širší uměleckou obec a vytvoří platformu pro lepší komunikaci se zástupci města Praha. V horizontu jednoho roku budou následovat další kroky v mapování a vyhodnocování situace, které budou prezentovány na první nezávislé konferenci pro performativní umění – Industry Get-Together v Praze.
Účastníci:
Yvona Kreuzmannová (TANEC PRAHA)
Šárka Maršíková (CIRQUEON)
Lída Vacková (Studio ALTA)
Jiří Šimek (Ufftenživot, nezávislý umělec) Za odbornou veřejnost: Kryštof Koláček (Asociace nezávislých divadel ČR), Ewa Zembok (Divadlo X10), Braňo Mazúch (KALD DAMU) Za Novou síť: Adriana Světlíková, Aneta Hladovcová, Petr Dlouhý, Petr Pola
Současný tanec na festivalu Pražské křižovatky: choreografka Flora Détraz
Třetí ročník mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky proběhne od 30. září do 6. října na Nové scéně Národního divadla. Přiváží opět mimořádná zahraniční představení, inscenace a projekty úspěšné na evropských festivalech, které posouvají světové divadlo a jindy než na Pražských křižovatkách je v tuzemsku nelze vidět. Své dílo představí také francouzská choreografka Flora Détraz.
Ve čtvrtek 3. října uvede projekt Muyte Maker, který byl v letošním roce vybrán mezi prestižních Top 20 mezinárodní sítěAerowaves. Choreografka si v něm pohrává s užitím pohybu, výrazu i hlasu, které diváka u tanečního představení jistě překvapí. Inspirací jsou jí středověké obrazy, banální popěvky i groteskní malby – Muyte Maker je oslavou neposlušného, iracionálního těla. Zkoumá radost jako touhu a tvůrčí sílu proti tradici morálky a také jako fyzickou překážku nebo rozpor. Čtyři performerky hojně zpívají, mnohohlasně se smějí, slepě tančí a kakofonně debatují, aby zároveň zkoumaly nekonečnou složitost svých těl. Po představení proběhne debata ve foyer Nové scény.
Z aktuálního výběru Aerowaves Top 20 je choreografie Flóry Detraz třetím projektem, který české publikum letos uvidí. V rámci festivalu Tanec Praha to byl pohybový duet otce a syna na hranici nového cirkusu Des gestesblanc (SylvainBouillet, Lucien Reynes) a na pražské části festivalu KoresponDance 2019 se představil se svým sólem Hyperspace James Batchelor, který čerpá ze zkušenosti soužití s antarktickou vědeckou výpravou. Česká republika letos v Top 20 zastoupena není.
Flora Détraz pochází z baletního prostředí. Vystudovala literaturu, pokračovala na Centre ChorégraphiqueNational Lyon pod vedením proslulé choreografky Maguy Marin a vzdělání dokončila na Pepcc, ForumDança v Lisabonu. Během své kariéry se setkala s řadou umělkyň a umělců, kteří ovlivnili i její tvůrčí směřování (MarleneMonteiroFreitas, Vera Mantero, Lia Rodrigues, MeredithMonk, LoïcTouzé, MegStuart, Jonathan Burrows, Diane Broman aj.) Samostatně tvoří od roku 2013 a jejím základním tématem je vztah mezi pohybem a hlasem, jak dokládají insceancePeuplements(2013), Gesächt (2014), Tutuguri (2016) i Muyte Maker (2018).
A to přímo po, nebo spíše na, bývalé železniční trati k již neexistujícímu viaduktu Malá Hrabovka. Těsně vedle divadelní budovy PONCE. A začal satirou na aktuální problém i parodiemi na nadužívání angličtiny.
„Opening“, jak zní dnes módně a „světově“, k 19. sezóně divadla pro tanec PONEC, proběhl ve středu 18. září. A poněvadž se odehrával na bývalé železniční trati, tak trochu i uctil Mezinárodní den železnice. Ten je právě v sobotu 21. září.
Problém se semafory
Nejen já pociťuji velký problém s příchodem do divadla PONEC. Je akutní ještě více tím, že zpravidla po bezprostředním zahájení představení zůstanou dveře z foyeru do hlediště trvale uzavřeny. A máte smůlu! Ale, jak se do divadla dostat včas a nedostat pokutu za porušení pravidel pěší dopravy? Anebo netrávit na cestě čas jako v době koňských tramvají?
Tak z této křižovatky nevede přímo k divadlu PONEC ani jeden přechod. Dokonce k němu není ani semafor!
Opravdu těžko. Pokud jdete směrem od metra Florenc, kolem Hudebního divadla v Karlíně anebo od autobusové zastávky na znamení Pernerova, tak máte opravdu smůlu. A to přímo obří! Musíte totiž přejít tři ulice v křižovatce!!! Přímý semafor k PONCI prostě neexistuje! Navíc, zbývající semafory křižovatky mají maratónské intervaly, takže tu strávíte skoro sedm minut! A představení může za tu dobu začít… Je sice možnost z toho směru jet autobusy linek 133, respektive 175. Do zastávky U památníku, nad PONEC. Ale tím riskujete, že onen autobus na inkriminované křižovatce chytne „dlouhou“ červenou a vy v něm budete bezmocně stát či sedět. A bezmocně sledovat hodinky a tak maximálně klít.
Vlastní zahájení proběhlo z balkonu divadla PONEC. Uprostřed hlavní osobnost večera Yvona Kreuzmannová, po její pravici Markéta Perroud . A po její levici moderátorka Daniela Voráčková.
A právě tuto neblahou skutečnost pohotově reflektovala úvodní hravá etuda zahájení sezóny v PONCI. Respektive před PONCEM. A pak již jsme pokračovali za svítícíma nohama jednoho z protagonistů na schody, které tu zbyly po bývalém jednokolejném mostu. Na něm vedla bývalá trať z dnešního Hlavního nádraží na trať z nynějšího nádraží Praha – střed, pod kopec Vítkov.
Anglické nápisy (nejen) na střeše
Na náspu po zaniklé trati se odehrával téměř celý zahajovací program. Měl vtip, břit i ironii. Nejvíce mne zaujala satira na nadužívání angličtiny. Vynikla ještě více tím, že v obecenstvu bylo opravdu zanedbatelné minimum těch, kteří by vůbec kdy toužili po cizokrajné komunikaci!
Valná část programu se odehrávala na zmíněném pozůstatku trati. Zbytek vně a na pavlači bývalého drážního objektu. Kdysi se tam tiskly a dále upravovaly (pro ruční tiskárny na každém nádraží) legendární hnědé kartonové jízdenky. Nyní má tento objekt sloužit kultuře. Ale to bychom teď předbíhali…
Původní litinový most Malá Hrabovka u dnešního divadla PONEC,. Tam, kde jede koňský povoz ,se později kroutila druhá tramvajová kolej. Jezdily tam ještě v šedesátých letech minulého století tramvaje číslo 9 a 21.
Většina programu měla skutečně „tah na branku“. I americké titulky promítané na střechu té někdejší tiskárny. Evokovaly tak již kultovní film George Lucase „Americké nápisy na zdech“. Ale nebylo té angličtiny přespříliš? Myslím, že osvětlený Jan Žižka z Vítkova na to koukal tak trochu zarputile… Jsme ještě vůbec v Česku???
Část programu zahájení se odehrávala za okny někdejší tiskárny vlakových jízdenek
Nabitý program
Poslední číslo, parodie na travesti show, nás – zhruba po hodině – zavedlo konečně zpět, do útrob PONCE.
Ještě celkový pohled na onen nýtovaný železniční most
V samotném divadelním traktu pak následovala neformální tisková konference. Moderátorské role se vcelku úspěšně zhostila Daniela Voráčková. Mezi hosty zaujal někdejší starosta, mezitím majitel papírnictví a nynější „žižkovský“ místostarosta a radní pro kulturu Prahy 3, Tomáš Mikeska. To za jeho starostování vznikl PONEC! Zakladatelka a šéfka PONCE i TANCE PRAHA Yvona Kreuzmannová všechny uvítala a seznámila je s novou vizuální podobou grafické komunikace divadla. I textovou, jelikož je doplněna slogany. Inspirovanou 30. výročím od listopadové revoluce 1989. A pak už spíše detailně. Taneční protagonisté se svěřovali se svými zbrusu novými projekty. Většinou speciálně upravenými pro PONEC.
Ještě další variace za okny bývalé tiskárny jízdenek. Tentokrát v podání souboru tyHLe a dalších osobností výrazového tance.
Dlouze se mluvilo o TANCI PRAHA a ČESKÉ TANEČNÍ PLATFORMĚ. Promluvil i zástupce společnosti SÚDOP, nynějšího majitele oné bývalé tiskárny jízdenek.
Tato budova se má stát novým kulturním stánkem. Po rekonstrukci bude obsahovat zkušebny, šatny i další zázemí pro tanečníky a herce či muzikanty.
PONEC se na začátek sezóny dobře rozjel. A ukázal, že „parní“ lokomotivy na bývalé trati jsou již jen vzpomínkou. Věřme, že pojede jako TGV. Ale české!
Již šestý ze série seminářů v rámci projektu Tanec školám, který třináctým rokem přináší dětem do škol kreativní pohybovou výuku.Vzdělávací a tvořivý workshop určený pro taneční lektory pracující s dětmi, pedagogy ZUŠ a ZŠ.
Tanec Praha srdečně zve na seminář pro lektory tanečně-pohybové výuky dětí, pedagogy ZUŠ a ZŠ. Lektorky Anna Sedláčková a Mirka Eliášová přinesou nové inspirace z metody Body Mind Centering a kontaktní improvizace s využitím předmětu.
Místo a datum konání: PONEC – divadlo pro tanec, 21. a 22. 9. 2019
Téma: Úvod do metody Body Mind Centering a kontaktní improvizace s předmětem – a jejich využití v práci s dětmi
Lektorky: Anka Sedláčková a Mirka Eliášová
Vzdělávací a tvořivý workshop určený pro taneční lektory pracující s dětmi, pedagogy ZUŠ a ZŠ. Již šestý ze série seminářů v rámci projektu Tanec školám, který třináctým rokem přináší dětem do škol kreativní pohybovou výuku. Semináře neposkytují samotné vzdělávání lektorů Taneční a pohybové výchovy, ale jsou zaměřeny na doplňující poznatky a nové inspirace, které mohou obohatit tuto výuku.
Workshop Anky Sedláčkové bude zaměřený na jednotlivá témata z oblasti zkušenostní anatomie a vývojového pohybu s možnostmi využití v kreativním pohybu s dětmi školního věku. Prezentovaná témata budou zkoumána v improvizovaném pohybu i pohybových zadáních. Přístup BMC je přístupem, který vnímá člověka (učitele a dítě) jako komplexní osobnost a prostředním pohybu a dotyku nabízí možnost projevení mysli prostřednictvím těla a naopak. Vytváří prostor pro pohybové sdílení.
Mgr. Mirka Eliášová
Lektorka Mirka Eliášová naváže svým blokem na předchozí seminář, kde představila základy kontaktní improvizace v práci s dětmi. Nyní se zaměří na možnosti využití předmětu jako mediátora kontaktu v improvizaci, ale také jako další podnět pro tvořivou práci dětí.
Nebude chybět ani sdílení zkušeností, vzájemné konzultace a ukázková lekce programu Tanec školám.
Určité „slovo do pranice“. Vyvoláme diskusi? Nebo kulatý stůl?
Kde je hranice tance. Kde se již jedná o performanci? Kdy jde o taneční umění? Kdy již nějaký výkon sólisty či kolektivu překračuje obor tance? Takové jsou časté dotazy čtenářů a zejména čtenářek TANEČNÍHO MAGAZÍNU. O tom všem vedeme v redakci sáhodlouhé a dalekosáhlé diskuse. Někdy, pravda, i trochu „sáhlé“… A blízko. 🙂
I takto může vypadat provokativní performance
Například u jiných oborů již dávno přesahují jejich náplně dávno uznávanou a používanou kategorizaci. Filmy točí studenti nejen na FAMU a dalších filmových školách. Studentská filmová dílka se natáčí i na školách výtvarných a kreativních. Nakonec, také tanec se stává již pomalu běžně (nejen v rámci vernisáží) součástí výstav výtvarných. O tom se snaží i TANEČNÍ MAGAZÍN pravidelně informovat. Má však TANEČNÍ MAGAZÍN právo i něco „vyřadit“ z tanečních oborů? Anebo tam naopak cosi přidat?
Při festivalu TANEC PRAHA se mně, ještě umocněna přírodou, v karlínském Přístavu18600 tato otázka opět vloudila do hlavy. Entrée polonahého „tarzana“, který se nehybně čtvrt hodiny svíjel v křoví a pak na dvě minutky vyběhl ven, aby hned zmizel v šatně, ani nemohlo jinak. Ano, byla to performance. Ale jde o taneční vystoupení, skeč, black-aut či něco úplně jiného? Myslím, že TANEČNÍMU MAGAZÍNU nepřísluší přímo kategorizovat. Naším cílem by mělo být vyvolat diskusi mezi odborníky.
Výše popisovaná performance na TANCI PRAHA 2019
Myslím, že nějaká kritéria by měla být dána. Obdobně jako u spisovatele je základem znalost jazyka, u malíře zvládnutí portrétu, abecedy malby, základů kresby… Ale musí dnes spisovatel vlastně vůbec ovládat gramatiku? Vždyť mu nakonec „základního“ korektora supluje počítačový program. A obří malířská plátna prodávají „takyumělci“, kteří ani nevědí, co je siena pálená, valér anebo perspektiva (kromě té jejich perspektivy finanční)?
Kontroverzní brněnská performerka Simona Assione zvládá velice dobře i základy klasického tance a baletu. Dá se však totéž říci i o všech ostatních performerech?
O co se nám jedná? Vyvolat diskusi o hranicích „volného umění“, kategorizaci tance jako takového. Tance, jako košaté, mnohovrstevné, všestranné disciplíny. Ale zároveň tance jako umění se vším, co k tomu patří. A třeba nám k tomu napomůže i centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, které má s kulatými diskusními stoly již letité praktické zkušenosti?
V sobotu 22. června zakončilo představení „Tentative Approaches to a Point of Suspension” festival Tanec Praha. Událost sezóny proběhla v Národní galerii Malé dvorany Veletržního paláce.
Umělec YOANN BOURGEOIS se již několik let zabývá nepřetržitým kreativním procesem, projektem zabývajícím se pozastavením času nesoucím právě název „Tentative Approaches to a Point of Suspension”, tedy pokusy přiblížit se mrtvému bodu. Zkoumá také různé fyzické jevy, např. při žonglování mluvíme o bodu zavěšení, to je okamžik, když je ve vzduchu žonglovací předmět, který dosáhne nejvyššího bodu své trajektorie, již nestoupá ani nepadá dolů.
Bourgeois vyrostl v malé vesnici v horách, jeho otec byl sportovní učitel. Poprvé vystoupil na jevišti na základní škole. V letech 2004 až 2006 studoval v Národním centru cirkusových umění.
Samotné závěrečné představení festivalu Tanec Praha se skládalo ze čtyř částí. Například při chůzi na točícím se kole se dvě postavy snaží dosáhnout jedna druhé. Musí bravurně vybalancovat, aby se jim to povedlo. Ale to nestačí – On ji ještě bere do náruče a Ona pokrčí nohu do podivného úhlu.
V další části se dva lidé snaží dostat ke stolu a sednout si. Nic na tom, ale deska se hrozivě naklání. O, jé….., tak jednoduché to rozhodně nebude, nakonec oba sedí, jejich úsilí se vyplatilo. O náročnosti výkonu svědčí i to, že dvě asistentky přichází přidržet desku, aby umělci mohli bez pohromy slézt dolů.
V poslední části se ocitáme na hranici fyzických možností. Bourgeois předvádí výstup na schody s takovou lehkostí, že si začínáte myslet, že se Vám něco asi zdá a dotyčný člověk musí být nehmotný duch. Tomu říkám „nesnesitelná lehkost bytí“! Schody jsou poměrně vysoké a pod nimi je trampolína, přesný odraz umožní umělci výstup na jednotlivé schody. Divákům se tají dech, když Bourgeois stane až nahoře. My dole to jaksi nechápeme, asi pro nás platí nějaké jiné gravitační zákony.
Na závěr vyzve Bourgeois diváky, aby si vyzkoušeli pokus s manipulací. Jeden ve dvojici manipuluje se svým sousedem, což znamená držet židli v určitém bodě. Je to tak jemné, že manipulovaná osoba zapomene, že je s ní manipulováno. Úkol vyžaduje soustředění a důvěru, samozřejmě se stane, že někdo padá na zem.
Celkově musím říci, že výběr tohoto představení se Tanci Praha nadmíru povedl. Lehkost a krása pohybu, to je ta správná definice. Bravo!
