mainstream – Taneční magazín

Rozhovor s baletním tanečníkem, choreografem a uměleckým šéfem ProART Martinem Dvořákem

„Tanec je pro mě životní filozofie“

„Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí,“ přiznává Martin Dvořák umělecký šéf ProART Company a ředitelem ProART Festivalu, který coby baletní tanečník vytvořil řadu pozoruhodných rolí doma i v zahraničí. Působí také jako choreograf a učitel tance a jógy. V letošním roce připravuje projekty PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta.

Již v šesti letech jste začal tancovat ve folklorním Pištělákově souboru písní a tanců. Jak jste se dostal k baletu, který jste od svých deseti let studoval na Taneční konzervatoři v Brně?

„S tancem jsem začal na ZUŠ v Brně – Žebětíně, Pištělák přišel až potom. Byl to krásný čas. Ale k baletu jsem poprvé přičichnul v osmi letech v baletní škole I. V. Psoty, o kterém nyní připravuji představení. Je to opravdu velká osobnost československého baletu a vůbec československé kultury minulého století s mezinárodním významem a mám pocit, že stojí za připomenutí. Možná i nějak splácím dluh za ty své baletní začátky. Mezi mé oblíbené profesory patřili Jarmila Vondrová, Vladimíra Kartouzová, Karel Janečka, Olga Skálová a Jiří Kyselák.“

Již během studií jste vystupoval na scéně ND v Brně a první angažmá jste získal v pražské Laterně Magice. Pak jste byl tři roky (1998 – 2001) v Pražském komorním baletu – Balet Praha a se souborem vystupoval po světě. V té době jste byl nominován na cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Ludvíka Vaculíka. Od roku 2001 jste pracoval zejména v zahraničí – Vídeň, Bern, Innsbruck… Byl jste prvním sólistou v baletu Landestheater Linz a vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Jak na toto intenzivní taneční období vzpomínáte? Splnil jste si všechny Vaše taneční sny?

„Vzpomínám na ně s láskou a vděkem. Byl to intenzivní čas umělecky i lidsky. Pracoval jsem se spoustou choreografů na desítkách rolí a představení. Něco mi bylo bližší něco méně, ale vše mě obohatilo, posunulo. Zásadní pro mě byla Vídeň. Značně inovativní způsob práce, současná hudba, improvizace, nový pohybový slovník. Interpretačně pak byla mým vrcholem éra s Jochenem Ulrichem v Innsbrucku a Linzi. A co mi nenabídli choreografové (bylo jich více než padesát), jsem si nabídnul já sám. Pár snů ještě zbývá… Uvidíme, co se naplní.“

V roce 2009 jste se vydal na dráhu svobodného umělce a spolupracujete s různými světovými soubory. Mezitím jste založil festival Tanec Terezín, spoluzaložil občanské sdružení ProART, kde působíte také jako umělecký šéf ProART Company a ředitel ProART Festivalu. Co bylo impulsem k založení těchto festivalů?

„Vždy jsem měl potřebu se umělecky dál rozvíjet a realizovat nezávisle na ostatních. Paralelně ke své mezinárodní interpretační kariéře jsem proto spoluzaložil s Alenou Pajasovou ProART ve snaze nabídnout lidem umělecké vyžití nejen na poli tance, ale i dalších scénických umění. ProART Company pak ve svých multižánrových projektech tvoří určitý most mezi jednotlivými obory, jakými jsou tanec, divadlo, zpěv, literatura. Doba se radikálně proměnila od dob našich začátků. Není to lehké, ale zatím mám energii k tomu potřebnou. Až dojde, budu muset skončit. Umělecká tvorba je ale zatím mým jediným profesním posláním, které se pro mě otevírá. Pokud se to v budoucnu změní, budu následovat volání odjinud. Zatím vnímám svou práci jako službu společnosti, řekněme kulturně-sociální. Nejsem ale mainstream. Svítím tam, kam není moc vidět😊

V roce 2020 jste se představil v roli Perského prince v opeře ND v Praze v Turandot a na představení jste se podílel také jako choreograf. Co Vás na práci choreografa baví, a máte nějaký vzor? Sám jste spolupracoval s celou řadou mezinárodně uznávaných choreografů? Připravujete nové představení?

„Opera je pro mě vrcholnou symbiózou hudby, divadla, tance, výtvarného umění. Rád spolupracuji s režiséry a zpěváky nebo vytvářím choreografie pro tanečníky sám. Je to inspirující a naplňující práce. Být v kolektivu, vnímat energii lidí a pracovat s ní, vycházet z ní, tvořit. Rád bych vytvořil i nějakou režii opery, ale nikdo mě zatím neoslovil a já asi nejsem ten typ, který klepe na dveře v divadlech. Uvidíme. Co má přijít, přijde. V letošním roce sám připravuji mj. projekt PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta. Snad se mi naskytne nějaká další zahraniční nebo kamenně-divadelní spolupráce. Je to vždy existenční injekce.“

Jste autorem a moderátorem diskusního večera v brněnské vile Tugendhat – Setkání ve skleněném pokoji. V roce 2021 jste uvedl ve Werichově vile v Praze sérii rozhovorů V obýváku u Wericha. Čím vás Jan Werich tak zaujal, že jste mu věnoval právě tento projekt?

„Pro svou moderátorskou činnost jsem nebyl inspirován panem Werichem, spíš domy Tugendhat a Werichovou vilou, kde se ve své době konaly společenské aktivity a události, které sbližovaly lidi a obohacovaly jejich duševní a názorový potenciál. To je i mým cílem – zpovídat osobnosti veřejného života jinak, netradičně, autenticky, do hloubky. Tlachání je všude plno.“

Mezinárodní kritikou jste označován za tanečního chameleona. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný?

„Tak ta mezinárodní kritika byla ke mně vždy o poznání vstřícnější než ta tuzemská, kde jsem někdy i narazil, ale i to se postupně mění. Myslím, že tak jako zraje i má práce, zraje i názorové smýšlení tuzemské kritiky. A to je oboustranně dobře. Každý umělec má svůj subjektivní pohled, svůj svět, své vyznání. Pro mě je důležité, aby umění ctilo řemeslo, bylo poctivé a ne do sebe zahleděné. Mělo přesah a hloubku. I komedie může mít více rovin. Trochu vysoké nároky, vím… A co se týče toho chameleonství… prostě jsem uměl odlišovat styl, být všestranný. Nejen technicky, ale především obsahově. A na tom jsem stavěl a stavím profesně dál. Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí.“

Co Vás přivedlo ke studiu hatha jógy v Indii?

„Vlastní potřeba. Prohloubení toho, na čem jsem pracoval. Poznání, ze kterého čerpám dodnes.“

Díky své profesi jste procestoval řadu zemí, poznal různé kultury. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Domov je místo, kde mohu být sám sebou. Momentálně takové místo hledám. Žiju dost kočovným způsobem života, ale všeho do času.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Svůj volný čas trávím hodně v přírodě, v tichu. Se sebou samým, s rodinou. Hodně se vzdaluju dnešní společnosti a jejím normám, ale vím, že v tom nejsem sám. A to je dobrý pocit.“

Martin Dvořák

Narodil se 23. ledna 1978 v Brně, kde také v roce 1997 absolvoval Taneční konzervatoř. V roce 2013 vystudoval pohybový výzkum na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi a rok předtím studoval hatha jógu v Indii.

Své taneční umění předvedl na řadě scén doma i v zahraničí. Tančil v Laterně Magice v Praze, Pražském komorním baletu, ve Vídni, Bernu, Innsbrucku, Linzi, Londýně a německých městech. Od roku 2009 působí jako svobodný umělec. Je uměleckým šéfem ProART Company a ředitelem ProART Festivalu. Publikuje na portálech – Opera PLUS, Harmonie, Taneční aktuality. Vyučuje tanec a jógu.

Foto: Archiv Martina Dvořáka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Nejen Cyrano ve skafandru

Sezóna 2021/2022 ve Švandově divadle: nevšední Cyrano, hra o smrti ruského agenta, příběh Sira Nicholase Wintona a další novinky

PREMIÉRY VE VELKÉM SÁLE:

Martin Crimp, Edmond Rostand:

„CYRANO Z BERGERACU“

Režie: Martin Františák

Premiéra: 18. září 2021

Slovo jako prostředek lásky. Slovo jako zbraň. Nový přepis romantického příběhu v beat boxovém rytmu.

Cyranem ve skafandru je Luboš Veselý, pod ním Bohdana Pavlíková

Příběh jednoho z nejznámějších milostných trojúhelníků uvede Švandovo divadlo v novém přebásnění Martina Crimpa jako jedno z prvních divadel od jeho světové premiéry v londýnském Playhouse Theatre. Adaptace oceňovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, ale zbavuje je romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby a přechází od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu.

Matěj Anděl, Natálie Řehořová a Robert Jašków opět v Cyranovi

I ten, kdo Rostandovo drama nikdy nečetl, ani neviděl, jistě zná situaci, v níž titulní hrdina napovídá pod rouškou noci verše, skrze něž vyjadřuje lásku mladý Kristián krásné Roxaně. A Crimp ve svém přepisu obnažuje právě moc, kterou mají ti, co slovem vládnou. Moc vytvářet novou podobu reality, moc manipulovat. Slovo je pro něj prostředek, který dokáže zažehnout lásku, ale i podnítit nenávist.

Lucy Prebble:

„PŘÍLIŠ DRAHÝ JED“

Režie: Thomas Zielinski

Premiéra: 6. listopadu 2021

Měl zemřít hned, ale žil ještě tři týdny. A tak stihl vypovídat. Kreml jakoukoli spojitost s případem dodnes odmítá. James Bond je jen velmi slabý odvar reality.

Alexandr Litviněnko, bývalý agent KGB a FSB, v roce 2000 emigroval do Velké Británie v důsledku perzekucí po zveřejnění nezákonných praktik ruských tajných služeb. Se svojí ženou Marinou a synem se usadil v Londýně. Právě v jednom z tamních hotelů si s ním na začátku listopadu 2006 dali schůzku dva ruští agenti. Jejich plán otrávit Litviněnka radioaktivním poloniem 21O však vyšel jen zčásti – kontaminovaného zeleného čaje se napil málo, a tudíž ještě další tři týdny žil. A v nich vypovídal. Ze své smrti obvinil nejen ruské tajné služby, ale přímo i prezidenta Vladimíra Putina.

Britská dramatička Lucy Prebble (* 1980) i přes detailní popis celé kauzy nepředkládá divákovi jen čiré dokudrama, ale mistrně využívá potenciálu divadelnosti dané látky. Vzniká sugestivní kaleidoskop situací, které střídají žánry i časové roviny, stejně tak jako perspektivu, z níž je příběh nahlížen. Postupně se však vše skládá v silné drama. Hra vychází na stejnojmenné knihy Luka Hardinga a měla světovou premiéru na začátku září 2019 v londýnském Old Vic Theatre.

„Příliš drahý jed“ má navázat na linii inscenací, které dominují především na studiové scéně – a to inscenace, které reflektují dějinné události a aktuální dění, a nabízejí tak divákovi poměrně ostrou konfrontaci. Navíc skrze dílo současné světové dramatiky (uvedené v české premiéře). K režii byl přizván Thomas Zielinski, jež se ve svých inscenacích často zaobírá právě kritikou společenských či politických poměrů. Upozornil tak nejen na českých, ale též na německých scénách.

Kateřina Tučková:

„WINTON“

Režie: Martin Františák

Premiéra: 19. března 2022

Nic není neuskutečnitelné, pokud to neodporuje zdravému rozumu …

Příběh důležitého hrdiny (a dalších jeho spolupracovníků a kolegů) evropských dějin, který pomohl zachránit 669 lidských životů, a přesto se tím nikdy nepyšnil. Sir Nicholas Winton se zasadil o převoz stovek převážně židovských dětí okupovaného území Československa před transportem do koncentračních táborů tím, že jim zajistil odjezd vlakem do Spojeného království a celému světu ukázal rozdíl mezi pasivním a aktivním dobrem. Dle něj aktivní dobro „vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, jenž trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo.“

Hru na motivy života a odkazu činů a pro Švandovo divadlo napíše Kateřina Tučková, dvojnásobná držitelka ceny Magnesia Litera za knihy „Vyhnání Gerty Schnirch“ a „Žítkovské bohyně“, s níž divadlo spolupracovalo již na dramatizaci knihy „Bratr spánku“. Její prokazatelný talent vyprávět velké příběhy dopomůže ke vzniku hry, která se zaměřuje nejen na historické události, ale zároveň v nich nalézá paralely ke stavu současné Evropy.

Kateřina Tučková je nejen spisovatelkou a dramatičkou, ale rovněž známou kurátorkou mladých výtvarných umělců

Jaroslav Papoušek, Kristýna Jankovcová, Adam Svozil:

„ECCE Homo HOMOLKA“

Režie: Kristýna Jankovcová a Adam Svozil

Premiéra: 28. května 2022

Krucifix, doma je doma, to je marný. Kultovní film československé nové vlny poprvé na jevišti.

Rodina Homolkových společně vyráží na výlet do přírody, aby si užili čerstvého vzduchu. Suverénní děda, starostlivá, leč nekompromisní babi, poněkud ušlápnutý Ludva s frustrovanou Heduš a zvídavými dvojčaty jsou ale ze sváteční idylky nečekaně vyrušeni a hrozí, že celý den bude jen snůškou malicherných hádek a sporů 🙁 Spraví náladu nedělní oběd? A vezme Ludva Heduš s děckama na dostihy? Rodina má být přece pospolu 🙂

Komedie scenáristy a režiséra Jaroslava Papouška z roku 1969 i díky mistrným dialogům zlidověla a stala se synonymem pro českou povahu. I přes svůj citlivý humor má satiricko-kritický podtext, který z ní činí hořce vtipnou sociální sondu, jež odhaluje rodinu jako základ české společnosti.

Dramatizace se ujme talentovaný režijní tandem Kristýna Jankovcová a Adam Svozil, kteří se Švandovým divadlem spolupracovali již na satirické komedii „Zabíjejte popírače klimatických změn“.

PREMIÉRY VE STUDIU:

Petr Boháč:

„MUŽ VLASTNÍ PENIS, VAGINA VLASTNÍ ŽENU“

Režie: Petr Boháč

Premiéra: 27. listopadu 2021

Kdo měl vliv na H. Ibsena, A. Strindberga, K. Krause, Z. Freuda, E. Schieleho, L. Wittgensteina a A. Hitlera? Kdo vystřelil na Andyho Warhoula? A jak s tím vším souvisí bruselské genderové tabulky?

Na začátku října 1903 páchá ve Vídni sebevraždu třiadvacetiletý Otto Weininger. Ovšem patřičně teatrálně – pronajme si pro tu příležitost byt, v němž zemřel Ludwig van Beethoven a pošle oznámení o svém činu rodině. A v červenci 1968 vstoupí do studia jednoho umělce Valerie Solanas a vystřelí na něho. Večer se přihlásí dopravnímu policistovi. Muž, na kterého namířila zbraň byl Andy Warhol.

Dvě osoby s nesmiřitelností ke světu i k svému vlastnímu životu. Dvě osoby, které pohrdaly druhým pohlavím a svými výroky to dávaly okázale najevo. Mysoginie (nenávist k ženám) a misandrie (nenávist k mužům) ve dvou stěžejních etapách pro 20. století. „Žena je buď matka nebo děvka; ani jedna neskýtá nic dobrého, natož inteligentního. I nejhorší muž má stále větší hodnotu než nejlepší žena…“ „…muž je jen nedokonalou ženou, kráčejícím potratem, potraceným už na genetické úrovni. Být mužem znamená být citově omezený zmetek; být mužem je tělesná vada a muži jsou citoví mrzáci.“ Kolik lidí přiznaně či potají přikývne?

Petr Boháč a Miřenka Čechová jsou vůdčími osobnostmi umělecké skupiny Spitfire Company, která patří ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Zároveň se však velmi intenzivně zabývají reflexí fenoménů současné společnosti a nebojí se argumentačně brilantně zvládnuté konfrontace. Jejich inscenace nabízejí velmi originální pohled na zvolené téma a zhusta také nabourání myšlenkových stereotypů a mainstreamové splavnosti skrze nápaditou provokativnost. V inscenaci, jež vzniká v koprodukci Švandova divadla a Spitfire Company povedou polemiku nad tématem šovinistické myšlení v oblasti sexuality.

Édouard Louis, Tomáš Loužný:

„DĚJINY NÁSILÍ“

Režie: Tomáš Loužný

Premiéra: 12. února 2022

Jak dalece se může lišit vyprávění jedné skutečné události? Odvážná a šokující zpověď jako detektivní příběh naruby.

V prosinci roku 2012 Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou.

Hlavní hrdina vypráví okolnosti traumatické události lékařům, policistům, svým bližním i komukoli jinému, kdo je ochoten ho poslouchat. Nemůže přestat, ale čím víckrát příběh vypráví, tím více lidí ho vlastní. Každý z nich však na trestný čin nahlíží ze své vlastní perspektivy. Z osobního příběhu se tak stávají dějiny násilí, nad nimiž již přímý účastník přestává mít vlastní kontrolu. Do vyprávění vstupují maloměstské předsudky hraničící s homofobií nebo rasismus správních orgánů. Najednou se jedinec, který během jedné noci prožil intenzivní vztah blízkosti a následné zrady, stává jen odosobněnou statistikou včerejších zpráv.

Odvážná a šokující zpověď je adaptací románu mladého francouzského autora Édouarda Louise, který se po vydání svého debutu „Skoncovat s Eddym B.“ stal literární senzací. Jeho autobiografické romány kontinuálně otevírají otázku stále přetrvávajících rasových a sexuálních předsudků. Švandovo divadlo dílo Édouarda Louise českým divákům představí jako první v adaptaci mladého autora a režiséra Tomáše Loužného, v loňském roce nominovaného divadelní kritikou na talent roku.

Foto: Alena Hrbková a archiv

Magdaléna Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

PETR ZUSKA: „Obnovme život!“

Výzva předního choreografa divadelníkům a umělcům vůbec

Vážení a milí kolegové, ředitelé divadel, principálové, umělečtí šéfové, dramaturgové, režiséři, choreografové, herci, tanečníci, pěvci, muzikanti…

Nastává čas říci konečně a společně DOST!

Šílenství pod vlajkou boje proti viru Covid-19 zničilo v této zemi již mnoho a mnohé a rozhodně s touto devastací neskončí. Naopak, zájem na vrácení života přirozenou cestou k normálu evidentně neexistuje, globální mainstream vládnoucích „elit“ sleduje něco úplně jiného. Je přece jasné, že už vůbec nejde o zdraví společnosti a záchranu lidských životů, čímž se stále dokola ohání drtivá většina politiků, hustě podporována masážemi médií. Hlavním úkolem tohoto systémového trendu je vytváření strachu a zmatku, jelikož to jsou ty nejlepší předpoklady pro dosažení efektu stádnosti a bezvýhradné poslušnosti. A medicína jako taková je pouze k těmto účelům bezprecedentně a trestuhodně zneužita. V přímém přenosu sledujeme největší plošný útok na lidská práva a svobody přinejmenším mnoha posledních desetiletí. Pod záminkou stabilizace a konečného východiska z problému, nás teď plánují vystavit plošnému “dobrovolnému“ očkování, které však bude mít na tato práva a svobody přímý vliv. A navíc vakcínou, která je už jen z čistě medicínského hlediska značně sporadická… Texty jako je tento jsou dnes oficiálními proudy označovány jako tzv. „konspirační teorie“. Jedinou a obří konspirací je naopak to, v čem jsme již deset měsíců nuceni žít.

Vyzývám Vás (nás všechny), abychom odložili mezioborovou, či jakoukoli uměleckou, názorovou a jinou řevnivost a spojili se do jedné velké vlny OBČANSKÉ NEPOSLUŠNOSTI UMĚLCŮ a symbolicky v jeden den 12. 3. 2021 (rok výročí od prvního uzavření) otevřeli divadla a PES nePES začali hrát pro diváky. Zní to šíleně? Ne, je to daleko racionálnější a správnější než degradovat divadlo na streamy a záznamy, než být svědky pomalého mizení fenoménu divadla jako takového, než si pomalu zvyknout a tím se stát spoluviníky likvidace podstatných částí a odvětví kultury a umění. JE TO NAŠE ODPOVĚDNOST A POVINNOST. Nikdo jiný to za nás neudělá. Pokud chceme změnu, může se tak stát pouze „zezdola“, jelikož „seshora“ nic nepřijde. Jak jistě všichni víte, umění a kultura je v tomto státě dlouhodobě „na ocase“ zájmů politického establishmentu, a to i v dobách běžných, natož teď, kdy mnoho indicií naznačuje, že jakýkoli skutečně svobodný – tedy i umělecký projev, bude výhledově v podstatě nežádoucí…

Nejen z hlediska výše zmíněného výročí je datum 12. 3. 2021 ideální. Dva měsíce jsou dostatečným časem jak na společnou jednotnou kooperaci, tak i individuální nutné repertoárové a jiné organizační aspekty tohoto kroku, a to i z hlediska velkých, vícesouborových divadel. Kromě toho (jen pro malé odlehčení) je konstelace cifer onoho data více než zajímavá i z pohledu vyšší matematiky, což má taktéž určitou váhu…

Všichni víme, že dopady současného stavu na společnost jsou daleko širší a svět divadla je jen jedním kamenem smutné mozaiky. Ale kamenem velice podstatným a ne proto, že je jedním z nejpostiženějších. Divadlo, kultura a umění mají bezprostřední vliv na celkový obraz společnosti. A v krizových obdobích to platí o to více. Umělci se v tom momentě zpravidla stávají sice zprvu nezvaným, avšak o to autentičtějším hráčem, či i bojovníkem za základní etické hodnoty a archetypy a jak víme z minulosti, často hráčem a bojovníkem naprosto signifikantním. Možná, že toto pravidlo je i jistou podprahovou reflexí neoddiskutovatelné historické prestiže českého umění ve světě. Nedovolme si tedy rezignovat ani na jeden z těchto aspektů, jelikož jdou ruku v ruce…

To, k čemu nás všechny teď vybízím, není vůbec jednoduché. Na druhou stranu nevole nejen v české společnosti roste a menší i větší proudy se, opět nejen v naší zemi, pomalu spojují a spojovat se budou. Ať už jde o občanskou iniciativu CHCÍPL PES, či akce OTEVŘEME ČESKO a mnoho dalších. Připojme k těmto proudům české divadlo, staňme se tak inspirací i dalším profesním skupinám a ekonomickým odvětvím a splňme sen statisícům našich diváků, kteří na to čekají a budou tomu tleskat dávno předtím, než do divadla posléze přijdou. Dopady a postihy jsou pochopitelně možné. Jde vlastně jen o přestupek, ale právní výklady se samozřejmě mohou různit. Každopádně jde o zanedbatelný risk ve srovnání s tím, čemu v boji za svobodu čelily stovky našich statečných předků, a to i naprosto individuálně. Jsem si jist, že nemusím jmenovat. My máme šanci „se ozvat“ najednou, jako obrovská skupina, kterou prostě zlikvidovat nemohou. Jedno je ale jisté. Čím déle budeme čekat, tím to bude horší.

Nejsem příznivcem „velkých“ slov, bohužel realita je taková, že žádné střední cesty není. Je na každém z nás, jestli bude „držet hubu a krok“ a stane se tak pasivním spolutvůrcem jakési novodobé technokratické totality, nebo dá hlasitě najevo, že mu jde o zachování elementárních etických pravidel, svobody a úcty a respektu k individualitě každého člověka, což, jak víme z historie, není vždy zadarmo…
Na závěr jen malý dovětek.

Bývalý ministr zdravotnictví Prymula na konci září 2020, na několikerý přímý dotaz komentátorů v ČT, zda v rámci zhoršující se situace plánuje opětovné uzavření divadel, odpověděl několikrát, že určitě ne, jelikož divadla nehrají v přenosu viru téměř žádnou roli. Týden na to je uzavřel. Už jen tento malý moment stačí k pochopení nekompetence, manipulace a lží celého koronavirového martyria. Od té doby jsem napsal několik otevřených i uzavřených dopisů, několik prohlášení na FB a zdaleka nejen já. Vzniklo několik petic, za kterými stáli kromě jiných i přední čeští lékaři, imunologové a epidemiologové evropského formátu. Spousta moudrých a vzdělaných lidí, včetně ekonomů, sociologů a právníků, píše neustále co může na své blogy…, ale nic naplat, to jsou totiž všechno dezinformace a již zmíněné konspirační teorie. Dialog veškerý žádný!!!

Čas „psaní“ i čekání skončil. Je čas něco dělat. Je za 3 minuty 12. A my teď bez nadsázky píšeme dějiny.

Děkuji za Vaši pozornost a doufám ve Vaši aktivitu. Ač na volné noze, jsem Vám k dispozici.

A určitě zdaleka nejen já.

Petr Zuska

12. 1. 2021

(Výzva je publikována v původním znění, bez redakčních úprav TM.)

Foto: Eva Smolíková

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

CYRANO, ale i ORWELL a HAVEL na smíchovském jevišti

Švandovo divadlo do nové sezóny s bohatým repertoárem

Klasický titul „Cyrano z Bergeracu“ v novém přebásnění, ale i světovou premiéru původní hry „Srpnové světlo“ napsanou a zrežírovanou Martinem Františákem. Či adaptaci slavného románu „1984“ George Orwella, světově úspěšné drama „Ať vejde ten pravý“, nabízející to nejlepší ze severské detektivky. Ale rovněž upíří romanci a psychologické drama a navíc dva provokativní tituly, věnované aktuálním tématům dnešní doby – klimatické změně a dozvuku vlny #MeToo. To vše, včetně premiéry hry „Adamova jablka“, odsunuté z dubna 2020 až na březen 2021, nabídne v sezóně 2020/2021 divákům pražské Švandovo divadlo pod vedením uměleckého šéfa Martina Františáka. Ten přizve ke spolupráci silné režijní osobnosti – Jiřího Pokorného, Dodo Gombára, Jana Holce i progresivní režisérskou dvojici Adama Svozila a Kristýnu Jankovcovou. Další tvůrčí dvojicí, v jejíž koncepci vznikne nová studiová inscenace, bude Miřenka Čechová a Petr Boháč. Tedy v tomto posledním případě tandem reprezentující špičku českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Předprodej vstupenek začíná ve středu 13. května 2020.

Novou sezónu otevře „Cyrano z Bergeracu“ v režii Martina Františáka. Klasický titul v novém přepisu Martina Crimpa uvede Švandovo divadlo necelých deset měsíců po světové premiéře v Londýnském Playhouse Theatre. Českého přebásnění, které vzniklo exkluzivně pro Švandovo divadlo, se ujala oceňovaná překladatelka Ester Žantovská. Adaptace renomovaného britského dramatika zachovává veškeré motivy původního díla Edmonda Rostanda, zbavuje ho však romantického ornamentu. Opouští alexandrín a k současnému divákovi promlouvá vášnivou poezií dnešní doby, přecházející od rapu, přes volný verš až k jazykovému minimalismu. Crimp ve svém brilantním přepisu obnažuje moc, kterou mají ti, kteří vládnou slovem: moc vytvářet novou podobu reality, moc manipulovat. Slovo je tu tak prostředkem, který dokáže zažehnout lásku i nenávist. „Tímto se Crimpova verze Cyrana stává nejen příběhem lásky, ale nenásilně, aniž by byl text výrazně aktualizován a přenášen do současnosti, se vyjadřuje i k tématům ryze politickým. Protože ten, kdo vládne slovem a dokáže jej šířit, získává moc utvářet svět,“ je přesvědčen Martin Františák. Premiéra hry právě v jeho režii bude 24. října 2020 ve Velkém sále.

Následovat bude titul „Zabíjejte popírače klimatických změn“. Vypráví o tom, co se může stát, když se nezastavitelná síla klimatické změny střetne s nepružnými osobami z nejvyšší politiky. Palčivě aktuální hru australského dramatika Davida Finnigana inspirovaly černé komedie Quentina Tarantina, rétorika Ala Gora a klenotnice populární hudby. Hra přitom klade zásadní otázku: kdo konečně přiměje společnost, aby se začala k planetě chovat šetrněji? Vědci? Experti na klima? Nebo snad eko-teroristé? A je to vůbec potřeba? „Finniganova hra se strefuje do všech skupin názorového spektra, takže není další ekologickou agitací, nýbrž satirickou komedií, která odkrývá sílu médií a sociálních sítí a jejich vliv na mínění mnohdy krvelačné veřejnosti,“ říká dramaturg David Košťák. Švandovo divadlo uvede inscenaci v české premiéře v překladu Ester Žantovské, režie se ujme Adam Svozil s Kristýnou Jankovcovou. Premiéra bude již v listopadu 2020 ve Studiu.

Členky souboru Švandova divadla Natálie Řehořová, Marie Štípková a Anna Stropnická na aktuálním snímku Aleny Hrbkové, pod současným sloganem Švandova divadla. Tento slogan se stal i tématem našeho titulního snímku.

Tamtéž, tedy na malé scéně Švandova divadla, se 28. listopadu 2020 uskuteční i první uvedení hry „Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu“ autorů Petra Boháče, Miřenky Čechové a Martiny Kinské. Ti představí publiku myšlenky pozapomenutého rakouského filosofa Otty Weiningera, který na přelomu 19. a 20. století (než spáchal v pouhých 23 letech sebevraždu) přetavil většinu podstatných názorů a nálad své epochy do podoby svérázného díla. August Strindberg či Ludwig Wittgenstein považovali Weiningera za génia, jiní ovšem za šílence. „Dnes je většina jeho misogynských názorů pro západní společnost naprosto nepřijatelná. Ale co když přistihneme diváka, že s nimi navzdory jejich ,nepřipustitelnost´ tu a tam vlastně souhlasí?“ ptají se tvůrci. Dodejme, že Petr Boháč a Miřenka Čechová, dvě vůdčí osobnosti umělecké skupiny Spitfire Company, patří dnes ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace vždy nabízejí originální pohled a skrze nápaditou provokativnost často nabourávají myšlenkové stereotypy a pohodlnou mainstreamovou „splavnost“. „A přesně o to usilujeme i ve společném projektu Spitfajrů se Švandovým divadlem; zvláště když se neustále zdvihají nové a nové vlny #MeToo a diskuse o genderové rovnosti nabývají na radikálnosti,“ říká spoluautorka hry a současně dramaturgyně smíchovské scény Martina Kinská.

První premiérou roku 2021 bude inscenace původní české hry „Srpnové světlo“, uvedená ve světové premiéře 30. ledna 2021 ve Studiu. Umělecký šéf Švandova divadla a současně režisér nového titulu Martin Františák napsal pro herecký soubor text, jímž stylově navazuje na své předchozí oceňované hry „Nevěsta“ nebo „Karla“. Opět se v něm věnuje hrdinům mimo společnost a svůj poetický jazyk, vycházející z nejlepší tradice české dramatiky, staví do kontrastu s prostotou každodenního života. Příběh situoval tentokrát do skalistých hor ledového severu, jimiž neúprosně proniká srpnové světlo. Dva muži, žijící v opuštěném statku po rodičích, nepotřebují zdánlivě nikoho a nic. Jenže se objeví dívka, uprchlice naplněná jasem. Je možné pro vlastní naději a štěstí udělat ve dne věci, na které se bojíme v noci jen pomyslet…? „Text napsaný přímo pro Švandovo divadlo vznikal mezi pobytem našince u hlubokých fjordů a groteskní realitou všedního dne,“ prozradil Martin Františák.

Adaptaci slavného románu „1984“ britského spisovatele George Orwella v režii Doda Gombára nabídne Švandovo divadlo poprvé 13. února 2021 ve Velkém sále. Orwellovi se v jeho mistrovském utopickém románu podařilo předpovědět totalitní společnost, v níž pouhé vlastní myšlenky mohou být pro člověka těžkým zločinem. Vizionářské dílo, které se stalo jednou z nejdůležitějších knih 20. století, vyšlo poprvé v červnu 1949. Zejména komunistické režimy se v románu záhy poznaly, takže kniha byla v zemích socialistického bloku po desetiletí zakázána. Mnohé z motivů, například všudypřítomné obrazovky, které vedle vysílání propagandy současně občany snímají a kontrolují, se přesto zdály být dlouho z oblasti sci-fi. „A dnes takové obrazovky nosíme po kapsách a s podivuhodnou ochotou skrze ně poskytujeme informace současným Velkým bratrům,“ poznamenává režisér Dodo Gombár.

Ve Velkém sále se odehraje také premiéra hry „Adamova jablka“, přesunutá z dubna 2020 až na 27. března 2021. Hra, která je adaptací stejnojmenného filmu Anderse Thomase Jensena, je završením trilogie divadelních adaptací severských filmů – „Kdo je tady ředitel?“ a „Kurz negativního myšlení“. A patrně i nejostřejší komedií, jakou kdy diváci ve Švandově divadle uvidí. „Navíc v pojetí jednoho z nejbouřlivějších režisérů střední generace – Jiřího Pokorného,“ upozorňuje dramaturgyně Martina Kinská. Podle ní tato velmi černá komedie pracuje s nezaměnitelnou severskou poetikou, a to „v originalitě situací, krystalické dramatice, tak v archetypální symbolice střetu dobra se zlem, bolestného sebepoznání a v provokativním míšení žánrů“. Farář Ivan (Jacob Erftemeijer) se ve všem snaží vidět jen to dobré. Rád tak pomáhá nacházet novou cestu ztracencům, kteří si na jeho venkovské faře odpykávají alternativní tresty. Vše ale změní příchod Adama (Robert Jašków), zarputilého neonacisty, který se rozhodne, že faráře donutí, aby si přiznal pravý stav věcí: uviděl zlo a připustil, že tím, kdo ho už léta krutě trápí, není Ďábel, ale Bůh sám. Převychová farář neonacistu, anebo o své pravdě přesvědčí neonacista faráře? A jakou roli má v příběhu fakt, že Bible se v něm sama otevírá vždy na stránce s příběhem o Jobovi? Odpovědi se diváci dozvědí na jaře roku 2021.

Sezónu za rok uzavře 29. května 2021 ve Velkém sále premiéra hry „Ať vejde ten pravý“. Vyprávění mistrně balancující na pomezí severské detektivky, upírské romance a psychologického dramatu. Titul, který ve Švandově divadle uvidíme v režii Jana Holce, poprvé uvedlo Národní divadlo v Londýně, odkud byla inscenace pro velký úspěch přenesena na West End a poté zahájila vítězné tažení po dalších světových scénách. Přispěla k tomu poutavá knižní předloha Johna Ajvide Lindquista a také fakt, že se její divadelní adaptace ujal Jack Thorne, zkušený britský dramatik, známý svou prací rovněž pro film a televizi (podílel se například na scénáři k sedmé epizodě Hvězdných válek). Hrdiny příběhu jsou dvě děti. Oskar je osamělý chlapec, kterého ve škole šikanují. Žije s matkou v paneláku na kraji města. Dívenka Eli se přistěhuje naproti. Nechodí do školy a přes den nikdy neopouští byt. Dva malí vyděděnci se spřátelí a jejich pouto den ode dne sílí, zatímco sousedstvím otřásá série brutálních vražd…

Hra „Ať vejde ten pravý“ tak ve finále sezóny nabídne publiku Švandova divadla lákavou podívanou: s napínavým, imaginativním a téměř detektivně se rozplétajícím dějem, nečernobílými postavami i možností nechat se strhnout poutavými jevištními obrazy.

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN