Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Markem Svobodníkem

„Kromě spánku snad jiný relax není, ne?“

Marek Svobodník je členem baletu ND v Praze a spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem vedou taneční skupinu DEKKADANCERS, v níž působí Marek Svobodník nejen jako tanečník ale i choreograf. Má za sebou hodně rolí i roliček a stále patří mezi vytížené tanečníky.  

Byl jste ve čtvrté třídě ZŠ, když si Vás vyhlédla paní z Taneční konzervatoře v Brně. V té době již tam studoval Váš starší bratr Martin. Nakonec jste se rozhodl, že to zkusíte, aniž jste vůbec tušil, co Vás tam čeká. A náročné studium jste zvládl. Byla to správná volba a nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Litoval jsem, když jsem zjistil, že kombinace baleťák a „rocková hvězda” v jednom se silně neslučuje.“

Marek Svobodník ve SNĚHURKA jako baba

Po osmiletém studiu jste své první angažmá získal v ND moravskoslezském v Ostravě, kde jste měl titulní role Spartaka a Othella. Pak jste byl členem souboru Laterny Magiky, poté čtyři sezóny v ND v Brně (Valmont v Nebezpečných známostech). Neuvažoval jste o zahraničním angažmá? Poznat jinou kulturu, jiný styl práce…

„Jo, to uvažoval, a taky zkusil, ale nedopadlo to. Bylo to v době, kdy jsem za sebou měl pouhé dva roky angažmá v Ostravě. A co si budeme vykládat, byl jsem v té době ještě  ‚jelito‘. Pro někoho, kdo mě znal, možná nadějné, ale pořád jelito. Ostatně, do jisté míry jsem jelitem dodnes, ale asi podstatně stravitelnějším. Pochopil jsem, že na zkušenou musím ještě jít někam jinam, ale do zahraničí to pravděpodobně nebude. Volba padla na Laternu, protože se tam dělalo divadlo jako nikde jinde v republice. A ono to vyšlo, vzali mě. Nebyla to ze začátku žádná procházka růžovou zahradou, jelikož jsem byl, jak jsem několikrát citoval, jelito. Půl roku jsem se ‚plácal‘, a pak si to teprve ‚sedlo‘. V Laterně jsem sice strávil jen dvě sezony, ale těžím z té zkušenosti určitým způsobem dodnes. Upřímně, ve skutečnosti je to na delší povídání, ale to si nechám na později, třeba na stáří napíšu knihu „Od tyče vodorovné k té svislé” (co vy víte, třeba se ze mne stane po čtyřicítce hasič).“

Marek Svoodník – Inscenační porada (ze zkoušky s režisérem Štěpánem Benyovszkým)

Od roku 2012 jste v ND v Praze, kde jste úspěšně udělal konkurz a stal se z Vás sólista. Zatančil jste si např. Hilariona v Giselle, Toníka i Mistra v Čarodějově učni, Jiříka ve Zlatovlásce nebo Tybalta v Romeovi a Julii. Jaké role máte nejraději a máte nějaký nesplněný taneční sen? 

„Já jsem byl sólistou baletu Národního divadla, ale v Brně. Asi je to něčím zábavné, protože vždycky všem kolem rázem naskočil úsměv. Teda hlavně všem tady v Praze.

Ale čert to vem. Tancoval jsem a tančím hodně. Není nač si stěžovat. Mám za sebou opravdu spoustu rolí a roliček, mezi nimiž jsou i takové, kterým činoherci s oblibou říkají „čurda”.  Ovšem „není malých rokenrolí”. I na tom se dá postavit kariéra a já jsem se v tom de facto našel.

Ale teď zpět otázce. Když se nad tím tak uvažuji, baví mne a mám rád úkoly „poněkud neobvyklého rázu”. Myslím, že je to jediná cesta, jak zůstat umělecky naživu v posledních letech kariéry. Totiž každá role či choreografie je svým způsobem jako byznys s interpretem. Každé z nich musíte ze sebe něco dát. Tím ji obohatíte. Ale je také potřeba se ptát, co dá role vám?

Naštěstí „rokenrole neobvyklého rázu” se pořád na repertoáru najdou, takže zatím dobrý, baví mě to. Pro úplnost, aby bylo jasné, co tím myslím, uvedu jeden příklad „rokenrole“ v choreografii Artzä izraelského tvůrce Eyala Dadona mám na kameru, jenž můj obraz přenáší na obří plátno, improvizovanou etudu na téma „Prodej tuhle rákosku stylem americké reklamy na Mentos z konce osmdesátých let… a neboj se jít do extrému!”.  To chceš! To je výzva, ne?“

Několik let vedete spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem netradiční taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás přivedlo do této company? 

„Chuť dělat divadlo „poněkud neobvyklého rázu” a pak vděčím za to především Tomovi Rychetskému. V první den nástupu do Národního mi nabídl, jestli s Dekkadancers nechci účinkovat v show v rámci otevření sezony Národního divadla. Jasně, že jsem do toho šel. A to byl začátek. Paradoxně vedle toho, na svůj debut  na prknech ve „zlaté kapličce” jsem si musel počkat ještě skoro čtvrt roku.“

Marek Svobodník jako Valmont (Nebezpečné známosti)

V DEKKADANCERS působíte nejen jako tanečník, ale také jako choreograf (HornyBach, Tatabojs – Nanopicture live 2019, Hangar18 nebo Poslední večeře). Čím Vás práce choreografa naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Práce interpreta je do určité míry svazující. Práce choreografa taky, ale podstatně méně. Pokud vidíte nebo cítíte tanec „po svém”, je to způsob, jak tomu dát zelenou. Můžete si vytvořit svůj vlastní kouzelný svět na jevišti, kde lidi jednají, hýbou se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy. Ale cesta k tomu vůbec není snadná. Musíte dokázat, že váš pohled na svět někoho zajímá. Umění bez diváka je pak mrtvé umění.

Vzor jako takový nemám. Baví mně každý, kdo je alespoň trochu něčím svůj, nechybí mu nadhled a v neposlední řadě si umí ze sebe udělat srandu. Ono se to nezdá, ale je to na výsledku strašně viditelný. Většinou z tvorby těchto lidí jde cítit obdivuhodná lehkost.“

Marek Svobodník jako Hilarion (Giselle) foto Sergei Gherciu

S choreografií jste začal již během angažmá v ND v Brně (Catch27, Čertstory) a jste podepsán také pod dalšími projekty jako – Inscenační Porada (Jihočeské divadlo České Budějovice), Fight for One Thing (Velvet gala, Národní divadlo Praha), Petite Corde (Bayerische Staatsballett II), Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (opera ND moravskoslezské). Jste více tanečník nebo choreograf? 

„V současné době jako tanečník. Práce v baletu je nabitá a vyčerpávající, a starost o rodinu ještě víc. Mám dvě dcery, té mladší jsou pouhé dva roky a manželka je už po mateřské, oborově pracuje mimo divadlo. Sladit tak náš denní harmonogram je opravdová fuška. Na tvorbu choreografie je prostě potřeba klid a čas, pokud to má za něco stát.“

Marek Svobodník – v baletu D.M.J.

Připravujete nové projekty? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Projekty? Baví mě teď si dělat věci hlavně „do šuplíku”. Až mi dcerky trochu vyrostou a já mezitím asi i skončím s tancováním, budu mít aspoň co “vyložit na stůl”.

Jinak v divadle nás teď čeká každoroční vánoční turnus Louskáčků. U nás jej uvádíme jako Vánoční příběh na předlohu Charlese Dickense. V  tomto případě mohu hrdě prohlásit, že tančím hlavní roli. Jasně, princ to není, to si tady nebudeme dělat plané iluze. Na druhou stranu, i když lichvář Scrooge  – tak se jmenuje ona hlavní role – vypadá jako čurda, omyl! není čurda! Tentokrát ne. :-)“

Marek Svobodník – choreografie – Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Původně jste o tanci vůbec neuvažoval. Nakonec jste mu podlehl. Čím je pro Vás tak okouzlující, že se mu nadále věnujete?  

„Asi spíš než tanec, je to divadlo jako takové. Je to naprosto specifický druh kumštu, který se vymyká se všemi svými klady i zápory. Záleží pak, co v danou chvíli převažuje. Nikdo na něj z kolegů nedá dopustit, a stejně tak se na něj i nadává. Nic není růžové, nemyslete si. A když, tak nadávají všichni!… i ta největší sluníčka.“

Marek Svobodník – choreografie – Chvilka POEzie

Marek Svobodní – choreografie – Chvilka POEzie Zkouška

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Práce mi koníčkem nikdy nebyla, i když tvorba choreografie jako „bokovka” v mých ranných letech by tomu mohla odpovídat. Taky na to období vzpomínám nejraději. Byla to neskutečná pr*el, když jsme se s partou tanečníků sešli na sále po práci a ‚zkejsli‘ tam při tvorbě třeba do půlnoci. Taky se během toho občas dost vypilo. Ale viděno zpětně střízlivým pohledem, tak vznikly vlastně opravdu upřímné věci, který si na nic nehrály. Nebyla v tom žádná urputná snaha vytvořit veledílo a oslnit. Paradoxem je pak to, že jejich budoucnost neskončila zdaleka jen jednou reprízou na večeru choreografických miniatur u nás v divadle.

Relax? Kromě spánku spravedlivého asi snad jiný ani není, ne?“

Marek Svobodník vystudoval Taneční konzervatoř v Brně. Jako tanečník působil v Národním divadle Moravskoslezském (2003 – 2006), Laterně Magice (2006 – 2008), a v Národním divadle v Brně (2008 – 2012). V současné době je členem baletu Národního divadla v Praze, stálým hostem Materny Magiky. Od roku 2012 je členem skupiny DEKKADANCERS. Mimo kamenná divadla spolupracoval s ProART Company, Pas de Theatre, Katedrou alt. divadla HAMU či Radou starších baletu.

Marek Svobodník – choreografie – Faunovo odpoledne

Foto: archiv Marka Svobodníka  

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s baletním tanečníkem, choreografem a uměleckým šéfem ProART Martinem Dvořákem

„Tanec je pro mě životní filozofie“

„Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí,“ přiznává Martin Dvořák umělecký šéf ProART Company a ředitelem ProART Festivalu, který coby baletní tanečník vytvořil řadu pozoruhodných rolí doma i v zahraničí. Působí také jako choreograf a učitel tance a jógy. V letošním roce připravuje projekty PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta.


Již v šesti letech jste začal tancovat ve folklorním Pištělákově souboru písní a tanců. Jak jste se dostal k baletu, který jste od svých deseti let studoval na Taneční konzervatoři v Brně?

„S tancem jsem začal na ZUŠ v Brně – Žebětíně, Pištělák přišel až potom. Byl to krásný čas. Ale k baletu jsem poprvé přičichnul v osmi letech v baletní škole I. V. Psoty, o kterém nyní připravuji představení. Je to opravdu velká osobnost československého baletu a vůbec československé kultury minulého století s mezinárodním významem a mám pocit, že stojí za připomenutí. Možná i nějak splácím dluh za ty své baletní začátky. Mezi mé oblíbené profesory patřili Jarmila Vondrová, Vladimíra Kartouzová, Karel Janečka, Olga Skálová a Jiří Kyselák.“

Již během studií jste vystupoval na scéně ND v Brně a první angažmá jste získal v pražské Laterně Magice. Pak jste byl tři roky (1998 – 2001) v Pražském komorním baletu – Balet Praha a se souborem vystupoval po světě. V té době jste byl nominován na cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Ludvíka Vaculíka. Od roku 2001 jste pracoval zejména v zahraničí – Vídeň, Bern, Innsbruck… Byl jste prvním sólistou v baletu Landestheater Linz a vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Jak na toto intenzivní taneční období vzpomínáte? Splnil jste si všechny Vaše taneční sny?

„Vzpomínám na ně s láskou a vděkem. Byl to intenzivní čas umělecky i lidsky. Pracoval jsem se spoustou choreografů na desítkách rolí a představení. Něco mi bylo bližší něco méně, ale vše mě obohatilo, posunulo. Zásadní pro mě byla Vídeň. Značně inovativní způsob práce, současná hudba, improvizace, nový pohybový slovník. Interpretačně pak byla mým vrcholem éra s Jochenem Ulrichem v Innsbrucku a Linzi. A co mi nenabídli choreografové (bylo jich více než padesát), jsem si nabídnul já sám. Pár snů ještě zbývá… Uvidíme, co se naplní.“

V roce 2009 jste se vydal na dráhu svobodného umělce a spolupracujete s různými světovými soubory. Mezitím jste založil festival Tanec Terezín, spoluzaložil občanské sdružení ProART, kde působíte také jako umělecký šéf ProART Company a ředitel ProART Festivalu. Co bylo impulsem k založení těchto festivalů?

„Vždy jsem měl potřebu se umělecky dál rozvíjet a realizovat nezávisle na ostatních. Paralelně ke své mezinárodní interpretační kariéře jsem proto spoluzaložil s Alenou Pajasovou ProART ve snaze nabídnout lidem umělecké vyžití nejen na poli tance, ale i dalších scénických umění. ProART Company pak ve svých multižánrových projektech tvoří určitý most mezi jednotlivými obory, jakými jsou tanec, divadlo, zpěv, literatura. Doba se radikálně proměnila od dob našich začátků. Není to lehké, ale zatím mám energii k tomu potřebnou. Až dojde, budu muset skončit. Umělecká tvorba je ale zatím mým jediným profesním posláním, které se pro mě otevírá. Pokud se to v budoucnu změní, budu následovat volání odjinud. Zatím vnímám svou práci jako službu společnosti, řekněme kulturně-sociální. Nejsem ale mainstream. Svítím tam, kam není moc vidět😊

V roce 2020 jste se představil v roli Perského prince v opeře ND v Praze v Turandot a na představení jste se podílel také jako choreograf. Co Vás na práci choreografa baví, a máte nějaký vzor? Sám jste spolupracoval s celou řadou mezinárodně uznávaných choreografů? Připravujete nové představení?

„Opera je pro mě vrcholnou symbiózou hudby, divadla, tance, výtvarného umění. Rád spolupracuji s režiséry a zpěváky nebo vytvářím choreografie pro tanečníky sám. Je to inspirující a naplňující práce. Být v kolektivu, vnímat energii lidí a pracovat s ní, vycházet z ní, tvořit. Rád bych vytvořil i nějakou režii opery, ale nikdo mě zatím neoslovil a já asi nejsem ten typ, který klepe na dveře v divadlech. Uvidíme. Co má přijít, přijde. V letošním roce sám připravuji mj. projekt PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta. Snad se mi naskytne nějaká další zahraniční nebo kamenně-divadelní spolupráce. Je to vždy existenční injekce.“

Jste autorem a moderátorem diskusního večera v brněnské vile Tugendhat – Setkání ve skleněném pokoji. V roce 2021 jste uvedl ve Werichově vile v Praze sérii rozhovorů V obýváku u Wericha. Čím vás Jan Werich tak zaujal, že jste mu věnoval právě tento projekt? 

„Pro svou moderátorskou činnost jsem nebyl inspirován panem Werichem, spíš domy Tugendhat a Werichovou vilou, kde se ve své době konaly společenské aktivity a události, které sbližovaly lidi a obohacovaly jejich duševní a názorový potenciál. To je i mým cílem – zpovídat osobnosti veřejného života jinak, netradičně, autenticky, do hloubky. Tlachání je všude plno.“

 Mezinárodní kritikou jste označován za tanečního chameleona. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný?

„Tak ta mezinárodní kritika byla ke mně vždy o poznání vstřícnější než ta tuzemská, kde jsem někdy i narazil, ale i to se postupně mění. Myslím, že tak jako zraje i má práce, zraje i názorové smýšlení tuzemské kritiky. A to je oboustranně dobře. Každý umělec má svůj subjektivní pohled, svůj svět, své vyznání. Pro mě je důležité, aby umění ctilo řemeslo, bylo poctivé a ne do sebe zahleděné. Mělo přesah a hloubku. I komedie může mít více rovin. Trochu vysoké nároky, vím… A co se týče toho chameleonství… prostě jsem uměl odlišovat styl, být všestranný. Nejen technicky, ale především obsahově. A na tom jsem stavěl a stavím profesně dál. Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí.“

Co Vás přivedlo ke studiu hatha jógy v Indii?

„Vlastní potřeba. Prohloubení toho, na čem jsem pracoval. Poznání, ze kterého čerpám dodnes.“

Díky své profesi jste procestoval řadu zemí, poznal různé kultury. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? 

„Domov je místo, kde mohu být sám sebou. Momentálně takové místo hledám. Žiju dost kočovným způsobem života, ale všeho do času.“

 Jak rád trávíte chvíle volna?

„Svůj volný čas trávím hodně v přírodě, v tichu. Se sebou samým, s rodinou. Hodně se vzdaluju dnešní společnosti a jejím normám, ale vím, že v tom nejsem sám. A to je dobrý pocit.“

Martin Dvořák

 

Narodil se 23. ledna 1978 v Brně, kde také v roce 1997 absolvoval Taneční konzervatoř. V roce 2013 vystudoval pohybový výzkum na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi a rok předtím studoval hatha jógu v Indii.

Své taneční umění předvedl na řadě scén doma i v zahraničí. Tančil v Laterně Magice v Praze, Pražském komorním baletu, ve Vídni, Bernu, Innsbrucku, Linzi, Londýně a německých městech. Od roku 2009 působí jako svobodný umělec. Je uměleckým šéfem ProART Company a ředitelem ProART Festivalu. Publikuje na portálech – Opera PLUS, Harmonie, Taneční aktuality. Vyučuje tanec a jógu.

211129_Ludwig B._derniéra_1

Foto: Archiv Martina Dvořáka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín