Rozhovor s baletním tanečníkem, choreografem a uměleckým šéfem ProART Martinem Dvořákem

„Tanec je pro mě životní filozofie“

„Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí,“ přiznává Martin Dvořák umělecký šéf ProART Company a ředitelem ProART Festivalu, který coby baletní tanečník vytvořil řadu pozoruhodných rolí doma i v zahraničí. Působí také jako choreograf a učitel tance a jógy. V letošním roce připravuje projekty PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta.

Již v šesti letech jste začal tancovat ve folklorním Pištělákově souboru písní a tanců. Jak jste se dostal k baletu, který jste od svých deseti let studoval na Taneční konzervatoři v Brně?

„S tancem jsem začal na ZUŠ v Brně – Žebětíně, Pištělák přišel až potom. Byl to krásný čas. Ale k baletu jsem poprvé přičichnul v osmi letech v baletní škole I. V. Psoty, o kterém nyní připravuji představení. Je to opravdu velká osobnost československého baletu a vůbec československé kultury minulého století s mezinárodním významem a mám pocit, že stojí za připomenutí. Možná i nějak splácím dluh za ty své baletní začátky. Mezi mé oblíbené profesory patřili Jarmila Vondrová, Vladimíra Kartouzová, Karel Janečka, Olga Skálová a Jiří Kyselák.“

Již během studií jste vystupoval na scéně ND v Brně a první angažmá jste získal v pražské Laterně Magice. Pak jste byl tři roky (1998 – 2001) v Pražském komorním baletu – Balet Praha a se souborem vystupoval po světě. V té době jste byl nominován na cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Ludvíka Vaculíka. Od roku 2001 jste pracoval zejména v zahraničí – Vídeň, Bern, Innsbruck… Byl jste prvním sólistou v baletu Landestheater Linz a vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Jak na toto intenzivní taneční období vzpomínáte? Splnil jste si všechny Vaše taneční sny?

„Vzpomínám na ně s láskou a vděkem. Byl to intenzivní čas umělecky i lidsky. Pracoval jsem se spoustou choreografů na desítkách rolí a představení. Něco mi bylo bližší něco méně, ale vše mě obohatilo, posunulo. Zásadní pro mě byla Vídeň. Značně inovativní způsob práce, současná hudba, improvizace, nový pohybový slovník. Interpretačně pak byla mým vrcholem éra s Jochenem Ulrichem v Innsbrucku a Linzi. A co mi nenabídli choreografové (bylo jich více než padesát), jsem si nabídnul já sám. Pár snů ještě zbývá… Uvidíme, co se naplní.“

V roce 2009 jste se vydal na dráhu svobodného umělce a spolupracujete s různými světovými soubory. Mezitím jste založil festival Tanec Terezín, spoluzaložil občanské sdružení ProART, kde působíte také jako umělecký šéf ProART Company a ředitel ProART Festivalu. Co bylo impulsem k založení těchto festivalů?

„Vždy jsem měl potřebu se umělecky dál rozvíjet a realizovat nezávisle na ostatních. Paralelně ke své mezinárodní interpretační kariéře jsem proto spoluzaložil s Alenou Pajasovou ProART ve snaze nabídnout lidem umělecké vyžití nejen na poli tance, ale i dalších scénických umění. ProART Company pak ve svých multižánrových projektech tvoří určitý most mezi jednotlivými obory, jakými jsou tanec, divadlo, zpěv, literatura. Doba se radikálně proměnila od dob našich začátků. Není to lehké, ale zatím mám energii k tomu potřebnou. Až dojde, budu muset skončit. Umělecká tvorba je ale zatím mým jediným profesním posláním, které se pro mě otevírá. Pokud se to v budoucnu změní, budu následovat volání odjinud. Zatím vnímám svou práci jako službu společnosti, řekněme kulturně-sociální. Nejsem ale mainstream. Svítím tam, kam není moc vidět😊

V roce 2020 jste se představil v roli Perského prince v opeře ND v Praze v Turandot a na představení jste se podílel také jako choreograf. Co Vás na práci choreografa baví, a máte nějaký vzor? Sám jste spolupracoval s celou řadou mezinárodně uznávaných choreografů? Připravujete nové představení?

„Opera je pro mě vrcholnou symbiózou hudby, divadla, tance, výtvarného umění. Rád spolupracuji s režiséry a zpěváky nebo vytvářím choreografie pro tanečníky sám. Je to inspirující a naplňující práce. Být v kolektivu, vnímat energii lidí a pracovat s ní, vycházet z ní, tvořit. Rád bych vytvořil i nějakou režii opery, ale nikdo mě zatím neoslovil a já asi nejsem ten typ, který klepe na dveře v divadlech. Uvidíme. Co má přijít, přijde. V letošním roce sám připravuji mj. projekt PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta. Snad se mi naskytne nějaká další zahraniční nebo kamenně-divadelní spolupráce. Je to vždy existenční injekce.“

Jste autorem a moderátorem diskusního večera v brněnské vile Tugendhat – Setkání ve skleněném pokoji. V roce 2021 jste uvedl ve Werichově vile v Praze sérii rozhovorů V obýváku u Wericha. Čím vás Jan Werich tak zaujal, že jste mu věnoval právě tento projekt? 

„Pro svou moderátorskou činnost jsem nebyl inspirován panem Werichem, spíš domy Tugendhat a Werichovou vilou, kde se ve své době konaly společenské aktivity a události, které sbližovaly lidi a obohacovaly jejich duševní a názorový potenciál. To je i mým cílem – zpovídat osobnosti veřejného života jinak, netradičně, autenticky, do hloubky. Tlachání je všude plno.“

 Mezinárodní kritikou jste označován za tanečního chameleona. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný?

„Tak ta mezinárodní kritika byla ke mně vždy o poznání vstřícnější než ta tuzemská, kde jsem někdy i narazil, ale i to se postupně mění. Myslím, že tak jako zraje i má práce, zraje i názorové smýšlení tuzemské kritiky. A to je oboustranně dobře. Každý umělec má svůj subjektivní pohled, svůj svět, své vyznání. Pro mě je důležité, aby umění ctilo řemeslo, bylo poctivé a ne do sebe zahleděné. Mělo přesah a hloubku. I komedie může mít více rovin. Trochu vysoké nároky, vím… A co se týče toho chameleonství… prostě jsem uměl odlišovat styl, být všestranný. Nejen technicky, ale především obsahově. A na tom jsem stavěl a stavím profesně dál. Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí.“

Co Vás přivedlo ke studiu hatha jógy v Indii?

„Vlastní potřeba. Prohloubení toho, na čem jsem pracoval. Poznání, ze kterého čerpám dodnes.“

Díky své profesi jste procestoval řadu zemí, poznal různé kultury. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? 

„Domov je místo, kde mohu být sám sebou. Momentálně takové místo hledám. Žiju dost kočovným způsobem života, ale všeho do času.“

 Jak rád trávíte chvíle volna?

„Svůj volný čas trávím hodně v přírodě, v tichu. Se sebou samým, s rodinou. Hodně se vzdaluju dnešní společnosti a jejím normám, ale vím, že v tom nejsem sám. A to je dobrý pocit.“

Martin Dvořák

 

Narodil se 23. ledna 1978 v Brně, kde také v roce 1997 absolvoval Taneční konzervatoř. V roce 2013 vystudoval pohybový výzkum na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi a rok předtím studoval hatha jógu v Indii.

Své taneční umění předvedl na řadě scén doma i v zahraničí. Tančil v Laterně Magice v Praze, Pražském komorním baletu, ve Vídni, Bernu, Innsbrucku, Linzi, Londýně a německých městech. Od roku 2009 působí jako svobodný umělec. Je uměleckým šéfem ProART Company a ředitelem ProART Festivalu. Publikuje na portálech – Opera PLUS, Harmonie, Taneční aktuality. Vyučuje tanec a jógu.

211129_Ludwig B._derniéra_1

Foto: Archiv Martina Dvořáka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..