Rozhovor s baletním tanečníkem, choreografem a uměleckým šéfem ProART Martinem Dvořákem

„Tanec je pro mě životní filozofie“

„Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí,“ přiznává Martin Dvořák umělecký šéf ProART Company a ředitelem ProART Festivalu, který coby baletní tanečník vytvořil řadu pozoruhodných rolí doma i v zahraničí. Působí také jako choreograf a učitel tance a jógy. V letošním roce připravuje projekty PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta.

Již v šesti letech jste začal tancovat ve folklorním Pištělákově souboru písní a tanců. Jak jste se dostal k baletu, který jste od svých deseti let studoval na Taneční konzervatoři v Brně?

„S tancem jsem začal na ZUŠ v Brně – Žebětíně, Pištělák přišel až potom. Byl to krásný čas. Ale k baletu jsem poprvé přičichnul v osmi letech v baletní škole I. V. Psoty, o kterém nyní připravuji představení. Je to opravdu velká osobnost československého baletu a vůbec československé kultury minulého století s mezinárodním významem a mám pocit, že stojí za připomenutí. Možná i nějak splácím dluh za ty své baletní začátky. Mezi mé oblíbené profesory patřili Jarmila Vondrová, Vladimíra Kartouzová, Karel Janečka, Olga Skálová a Jiří Kyselák.“

Již během studií jste vystupoval na scéně ND v Brně a první angažmá jste získal v pražské Laterně Magice. Pak jste byl tři roky (1998 – 2001) v Pražském komorním baletu – Balet Praha a se souborem vystupoval po světě. V té době jste byl nominován na cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Ludvíka Vaculíka. Od roku 2001 jste pracoval zejména v zahraničí – Vídeň, Bern, Innsbruck… Byl jste prvním sólistou v baletu Landestheater Linz a vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Jak na toto intenzivní taneční období vzpomínáte? Splnil jste si všechny Vaše taneční sny?

„Vzpomínám na ně s láskou a vděkem. Byl to intenzivní čas umělecky i lidsky. Pracoval jsem se spoustou choreografů na desítkách rolí a představení. Něco mi bylo bližší něco méně, ale vše mě obohatilo, posunulo. Zásadní pro mě byla Vídeň. Značně inovativní způsob práce, současná hudba, improvizace, nový pohybový slovník. Interpretačně pak byla mým vrcholem éra s Jochenem Ulrichem v Innsbrucku a Linzi. A co mi nenabídli choreografové (bylo jich více než padesát), jsem si nabídnul já sám. Pár snů ještě zbývá… Uvidíme, co se naplní.“

V roce 2009 jste se vydal na dráhu svobodného umělce a spolupracujete s různými světovými soubory. Mezitím jste založil festival Tanec Terezín, spoluzaložil občanské sdružení ProART, kde působíte také jako umělecký šéf ProART Company a ředitel ProART Festivalu. Co bylo impulsem k založení těchto festivalů?

„Vždy jsem měl potřebu se umělecky dál rozvíjet a realizovat nezávisle na ostatních. Paralelně ke své mezinárodní interpretační kariéře jsem proto spoluzaložil s Alenou Pajasovou ProART ve snaze nabídnout lidem umělecké vyžití nejen na poli tance, ale i dalších scénických umění. ProART Company pak ve svých multižánrových projektech tvoří určitý most mezi jednotlivými obory, jakými jsou tanec, divadlo, zpěv, literatura. Doba se radikálně proměnila od dob našich začátků. Není to lehké, ale zatím mám energii k tomu potřebnou. Až dojde, budu muset skončit. Umělecká tvorba je ale zatím mým jediným profesním posláním, které se pro mě otevírá. Pokud se to v budoucnu změní, budu následovat volání odjinud. Zatím vnímám svou práci jako službu společnosti, řekněme kulturně-sociální. Nejsem ale mainstream. Svítím tam, kam není moc vidět😊

V roce 2020 jste se představil v roli Perského prince v opeře ND v Praze v Turandot a na představení jste se podílel také jako choreograf. Co Vás na práci choreografa baví, a máte nějaký vzor? Sám jste spolupracoval s celou řadou mezinárodně uznávaných choreografů? Připravujete nové představení?

„Opera je pro mě vrcholnou symbiózou hudby, divadla, tance, výtvarného umění. Rád spolupracuji s režiséry a zpěváky nebo vytvářím choreografie pro tanečníky sám. Je to inspirující a naplňující práce. Být v kolektivu, vnímat energii lidí a pracovat s ní, vycházet z ní, tvořit. Rád bych vytvořil i nějakou režii opery, ale nikdo mě zatím neoslovil a já asi nejsem ten typ, který klepe na dveře v divadlech. Uvidíme. Co má přijít, přijde. V letošním roce sám připravuji mj. projekt PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta. Snad se mi naskytne nějaká další zahraniční nebo kamenně-divadelní spolupráce. Je to vždy existenční injekce.“

Jste autorem a moderátorem diskusního večera v brněnské vile Tugendhat – Setkání ve skleněném pokoji. V roce 2021 jste uvedl ve Werichově vile v Praze sérii rozhovorů V obýváku u Wericha. Čím vás Jan Werich tak zaujal, že jste mu věnoval právě tento projekt? 

„Pro svou moderátorskou činnost jsem nebyl inspirován panem Werichem, spíš domy Tugendhat a Werichovou vilou, kde se ve své době konaly společenské aktivity a události, které sbližovaly lidi a obohacovaly jejich duševní a názorový potenciál. To je i mým cílem – zpovídat osobnosti veřejného života jinak, netradičně, autenticky, do hloubky. Tlachání je všude plno.“

 Mezinárodní kritikou jste označován za tanečního chameleona. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný?

„Tak ta mezinárodní kritika byla ke mně vždy o poznání vstřícnější než ta tuzemská, kde jsem někdy i narazil, ale i to se postupně mění. Myslím, že tak jako zraje i má práce, zraje i názorové smýšlení tuzemské kritiky. A to je oboustranně dobře. Každý umělec má svůj subjektivní pohled, svůj svět, své vyznání. Pro mě je důležité, aby umění ctilo řemeslo, bylo poctivé a ne do sebe zahleděné. Mělo přesah a hloubku. I komedie může mít více rovin. Trochu vysoké nároky, vím… A co se týče toho chameleonství… prostě jsem uměl odlišovat styl, být všestranný. Nejen technicky, ale především obsahově. A na tom jsem stavěl a stavím profesně dál. Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí.“

Co Vás přivedlo ke studiu hatha jógy v Indii?

„Vlastní potřeba. Prohloubení toho, na čem jsem pracoval. Poznání, ze kterého čerpám dodnes.“

Díky své profesi jste procestoval řadu zemí, poznal různé kultury. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? 

„Domov je místo, kde mohu být sám sebou. Momentálně takové místo hledám. Žiju dost kočovným způsobem života, ale všeho do času.“

 Jak rád trávíte chvíle volna?

„Svůj volný čas trávím hodně v přírodě, v tichu. Se sebou samým, s rodinou. Hodně se vzdaluju dnešní společnosti a jejím normám, ale vím, že v tom nejsem sám. A to je dobrý pocit.“

Martin Dvořák

 

Narodil se 23. ledna 1978 v Brně, kde také v roce 1997 absolvoval Taneční konzervatoř. V roce 2013 vystudoval pohybový výzkum na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi a rok předtím studoval hatha jógu v Indii.

Své taneční umění předvedl na řadě scén doma i v zahraničí. Tančil v Laterně Magice v Praze, Pražském komorním baletu, ve Vídni, Bernu, Innsbrucku, Linzi, Londýně a německých městech. Od roku 2009 působí jako svobodný umělec. Je uměleckým šéfem ProART Company a ředitelem ProART Festivalu. Publikuje na portálech – Opera PLUS, Harmonie, Taneční aktuality. Vyučuje tanec a jógu.

211129_Ludwig B._derniéra_1

Foto: Archiv Martina Dvořáka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s prezidentem ČSTS a majitelem TK MZ Dance Team Martinem Dvořákem

„Touha být lepší mě motivovala“

Díky svým rodičům, kteří vedli v Praze taneční školu MADAT, se na parket brzy dostal i on a v tanci se našel. A od svých čtrnácti let Martin Dvořák s taneční partnerkou Zuzanou Šilhanovou slavili jeden úspěch za druhým. Začínali jako vycházející hvězdy tanečního parketu. Během své aktivní taneční kariéry posbírali jednu cenu za druhou a spolu se dostali do Síně slávy ČSTS. Od roku 2015 je majitelem a trenérem v TK MZ Dance Team Praha. A tanec je pro něj stále hobby, práce, osobní život, kompletní naplnění celé jeho bytosti a životní styl.

Jednou jste řekl, že tanec je váš život. Co Vás k němu přivedlo? Jak jste prožíval období dětských her a prvních lásek? Co Vás bavilo?

„K tanci mě přivedli rodiče. Sami byli výborní tanečníci a vedli spolu taneční školu. Bylo přirozené, že v tomto prostředí alespoň začnu tančit. Tancování mě vždycky bavilo a díky tomu, že naši vedli taneční školu, jsem měl kolem sebe i skvělý kolektiv složený jak ze starších, kteří ho táhnuli kupředu, tak z vrstevníků.“

Ve čtrnácti letech, v roce 1999 jste začal tančit se Zuzanou Čejka Šilhánovou a již o rok později jste obdrželi ocenění v kategorii Vycházející hvězdy. Tuto cenu jste získali několikrát. Co to pro Vás tehdy znamenalo být vycházející hvězdou?

„Taneční partnerství se Zuzkou (tehdy jen) Šilhánovou bylo pro mě velkým zlomem v mé taneční kariéře. Od prvního momentu bylo tohle partnerství jiné. Zuzka byla velmi ctižádostivá a řešila každý detail. To jsem do té doby neznal a obrovsky mě motivovala ta touha být lepší. Ocenění Vycházející hvězdy pro nás v tu dobu znamenalo, že naše partnerství má opravdu smysl a jednou můžeme být třeba i hvězdy a věřili jsme tomu.“

Od té doby jste spolu protančili spoustu hodin, prošoupali řadu tanečních bot a zúčastnili se celé řady tanečních soutěží doma i v zahraničí a posbírali další ocenění. Jste několikanásobní finalisté MS v 10 tancích, semifinalisté ME i světa ve standardu, finalisté MS v showdance, 10 násobný mistři ČR ve standardních tancích, dvojnásobní mistři ČR v 10 tancích. To jste soutěžili jako amatéři. Čím Vás tanec tak okouzlil, že jste mu věnoval každou volnou chvilku?    

„Tanec se stal naším životním stylem. Taneční sport je neuvěřitelně pestrý sport. Není jednotvárný. Stále se učíte novým dovednostem, tančíte s partnerkou, což je pestré i z pohledu těch pozitiv i negativ, tančíte na hudbu, která je vlastně pořád jiná, soutěže jsou různé a každá z nich má jinou atmosféru. My měli to štěstí, že se nám dařilo neustále cestovat po světě a poznávat nová místa. A já sám jsem v sobě asi našel určitého blázna, který chce být v tomto oboru nejlepší. Celkově si myslím, že jsme společně se Zuzkou pochopili krásu tohoto sportu a ta nás neopustila i po ukončení kariéry.“

V roce 2014 jste se Zuzanou Čejka Šilhánovou přestoupili k profesionálům a ještě téhož roku jste se stali vicemistři světa v 10 tancích a semifinalisty MS ve standardu. A v roce 2018 jste se dostali do Síně slávy ČSTS. Pak jste se s taneční kariérou rozloučil. Bylo to těžké rozhodnutí? Jak na čas vrchového tanečního období vzpomínáte?

„V době 2014, kdy jsme se rozhodli přestoupit k profesionálům, jsme cítili potřebu udělat v životě změnu. Člověk ještě neví, jaká změna to je, ale je potřeba udělat určitý krok. Tohle byl jeden z nich. Naši profesionální kariéru ještě výrazně ovlivnilo těhotenství Zuzky, které přišlo po roce a půl. V našich hlavách bylo, že po rekonvalescenci Zuzky po těhotenství se vrátíme zpět a budeme pokračovat. Realita byla nicméně jiná. Díky tomu, že Zuzka neměla možnost tolik cestovat, se náš soutěžní plán natolik zmenšil, že jsme svým způsobem ztratili motivaci již v soutěžní kariéře pokračovat a snažit se bojovat s páry, které takové problémy vůbec neřeší. Rozhodnutí ukončit definitivně aktivní kariéru bylo velmi těžké a emotivní, ale věděli jsme, že už to jinak nejde. Stále však tanec milujeme a neodešli jsme v žádném případě nějak vyhořelí. Bylo to připravené rozhodnutí 2 lidí, kteří cítili, že je čas jít a dát šanci další generaci. Na naší taneční kariéru vzpomínám velmi rád a přál bych každému prožít takhle dynamickou a pestrou sportovní kariéru, s tolika zkušenostmi, jakou jsme prožili společně se Zuzkou.“

U tance jste ale zůstal a založil úspěšný Taneční klub MZ Dance Team. Co Vás k tomu vedlo?

„Jak už jsem zmínil, tak moji rodiče vedli taneční školu (tehdy MADAT Praha). Po smrti mého otce v roce 2009 jsme se s mojí mamkou rozhodli pokračovat. Bohužel v té době jsme neměli patřičné znalosti o vedení klubu a domluvili se s panem Plamínkem o vytvoření kooperace s jeho taneční školou a vznikl klub MADAT TŠ Plamínek Praha. Tento klub jsem již vedl jako hlavní trenér společně se Zuzkou a mojí mamkou. Tím, že jsem ale stále aktivně tančil, tak většinu administrativy vedl pan Plamínek. Po odchodu do profesionálů a v době, kdy byla Zuzka těhotná, jsem věděl, že chci mít vlastní značku a vlastní klub se vším všudy. Domluvili jsme se s panem Plamínkem a ukončení spolupráce a tehdy vznikl taneční klub MZ Dance Team. Nebylo to tedy rozhodnutí z čista jasna. Jako vedoucí klubu jsem působil již 7 let před tím.“

V TK MZ Dance Team vedete taneční kurzy jak pro děti, tak i mládež a dospělé. Co Vás na práci lektora a trenéra baví? A jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Hlavní náplní TK MZ Dance Team nejsou přímo kurzy, ale výuka tanečního sportu. Samotné kurzy, o kterých mluvíte, jsou více či méně náborového charakteru. Samotná výuka již pak funguje jako pravidelná sportovně-taneční příprava. O kurzy je zájem velký a naše taneční škola patří ke špičce ve svém oboru. Na práci lektora a trenéra mě baví úplně všechno. Jsem rád, že mohu dělat v životě to, co mě baví, v čem jsem byl skutečně dobrý. Díky tomu mohu předávat know-how získané v kariéře ale i ve svém životě.“

Čím je pro Vás tanec dnes? V jednom rozhovoru jste řekl, že je to hobby, práce, osobní život, kompletní naplnění celé vaší bytosti a životní styl… Platí to stále?

„Rozhodně.“

Jak se Vám daří v současné covidové době? Dá se učit tanec on-line?

„Covidová doba je výzvou pro všechny a ve sportu zejména. Sport je aktivita, která vyžene děti od lavic ve škole a zaplní je emocemi. Taneční sport je v tomto ohledu ještě plnější než některé sporty už jen díky tomu, že emoce jsou jeho naprostou součástí. On-line výuka je možná a z pohledu techniky jedince je naprosto adekvátní. Nicméně nelze nahradit interakci skupiny, dvojice či osobní přístup žák vs. trenér formou distanční výuky. Nato nemusíte dělat sport, ale můžete doma hrát sportovní hry na počítači. Já věřím a i vidím, že se cesty najít dají a že taneční sport se bude dále provozovat fyzicky face-to-face a nikoliv on-line.“

Umíte odpočívat? Co Vám říká slůvko relax?

„Těžko. Postupem času jsem zjistil, že jsem člověk, který rád tvoří a dělá svojí práci poctivě a důsledně až do ukončení stanoveného cíle. To s sebou přináší stále větší a větší množství práce a klientů, kteří s námi chtějí spolupracovat, jelikož vidí naší kvalitní práci. Díky tomu nalézt čas na odpočinek je opravdu složité. Naučil jsem se relaxovat na horách, na plážích a obecně na nových nepoznaných místech jak v ČR, tak v zahraničí, kde se snažím neřešit práci, ale jen se nechat unášet tou atmosférou, která tato místa nabízí a také relaxuji, při společném čase se svojí nynější snoubenkou.“

Děkujeme za rozhovor

                       

Martin Dvořák:

Narodil se 16. 4. 1985 v Rakovníku. Rodiče Marie a Alois Dvořákovi založili v roce 1992 taneční školu MADAT (zkratka Marie a Alois Dvořákovi Atelier Tance) v Praze. Vystudoval ČVUT v Praze (obor letecká technika) s titulem Ing. a trenérství na UK FTVS. Od roku 2015 je majitelem a trenérem v TK MZ Dance Team. Od roku 2019 je prezidentem Českého svazu tanečního sportu.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

BLATNÝ ve Werichově vile

Kromě něj i další umělci, jako básník Vladimír Holan, samozřejmě Voskovec i Werich, ale též Kateřina Macháčková anebo Rostislav Novák starší (na titulním snímku), o jehož synovi píše TANEČNÍ MAGAZÍN velice často

Milí přátelé, čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

počasí k nám není v posledních dnech úplně přívětivé, nám to však ve vile vadí pramálo. Především nás těší, že jsme mohli opět po dlouhé době o víkendech otevřít dveře návštěvníkům a vypadá to, že se budeme moci potkávat zase pravidelně.

A protože i pan Werich měl návštěvy a společnost velmi rád, srdečně Vás všechny zveme nejen na prohlídku expozice, ale také na program, který jsme pro Vás v minulých měsících pečlivě připravovali.

V červnu se zdi vily rozezní hudbou. Na začátku měsíce nás čeká koncert My Fair Lady z Kampy, na kterém uslyšíte muzikálové i filmové melodie v podání Karolíny Cingrošové Žmolíkové.

Karolína Cingrošová Žmolíková

Na hudebních notách se ponese i další akce A pořád je nám do zpěvu.

Šansoniérka Bára Grafnetrová a zpívající nakladatel Pavel Mészáros s novým pořadem „A pořád je nám do zpěvu…“

V druhé polovině měsíce se zahrada Werichovy vily stane jedním ze stanovišť multižánrového hudebního festivalu jednoho umělce Cool v plotě. O skvělý „coolturní“ zážitek jistě nouze nebude.

Také konec června bude pro milovníky hudby svátkem. Pod širým nebem na břehu Čertovky nás čeká první z pěti slavností „Klasika u Wericha“. Pět letních večerů s klasickou hudbou v podání výjimečných a talentovaných umělců odstartuje houslový koncert Jana Mráčka.

Jan Mráček (s houslemi) a klavírista Lukáš Klánský (bez klavíru)

A samozřejmě jsme nezapomněli ani na divadlo, to totiž k Werichově vile neodmyslitelně patří. Oblíbenou stálicí našeho podkroví je představení Chopin_Sandová: Milostné preludium. Poctu Ivanu Blatnému vzdá divadelní spolek ProArt v inscenaci Blatný.

Kateřina Macháčková (vpravo) a Martin Dvořák

Premiéra absolutně nového a neotřelého multižánrového scénického projektu Holan_Vanutí věnovaná významnému českému básníkovi a zároveň i obyvateli Werichovy vily se odehraje 28.6. A na Vladimíra Holana vzpomeneme také on-line pořadem Jsem smrtelnější než mé tělo, který v rámci cyklu Atonální harmonie připravila Asociace spisovatelů.

Někdejší obyvatel Werichovy vily – básník Vladimír Holan

V neposlední řadě Vás zveme na další přednášku ve spolupráci s Národním muzeem Voscovek a Wherrick: Calling Radio Prague.


A na co se můžete těšit v létě? Rozhodně se nemusíte bát, že si vila vezme prázdniny. Čeká Vás spousta divadelních představení a koncertů, ale o tom zase příště.

Moc se na Vás těšíme!

                                       

Tým Werichovy vily

pro TANEČNÍ MAGAZÍN